113. Závěrečná zkouška – Neporušitelný slib

Na bezmračné obloze se vznášel měsíc před úplňkem, hvězdy a Mléčná dráha v temnotě vyvstávaly v celé své majestátnosti, a vše osvětlovalo sedmatřicet masek s lesklou lebkou nad černými hábity a temně oděného lorda Voldemorta, jehož oči rudě zářily.

„Vítejte, mí Smrtijedi,“ ozval se uhlazený, vysoký a strašlivý hlas lorda Voldemorta. „Ne, nedívejte se na mě, vy hlupáci! Máte sledovat to Potterovic dítě! Deset let, už je to deset let, co jsme se naposledy setkali. Přesto odpovídáte na mé volání, jako by to bylo včera…“ Temný pán Voldemort se přiblížil k jedné postavě v kápi a poklepal prsty na masku. „V narychlo přeměněném výsměchu pravé zbroji Smrtijedů, s dětinským kouzlem, které má zkreslit váš hlas. Vysvětlete mi to, pane Ctihodný.“

„Naše staré masky a hábity…“ řekl hábit, na jehož masku Temný pán poklepal. I přes zkreslení maskou v něm byl slyšet strach. „My… my jsme v nich nebojovali, Mistře, když jste zmizel… takže jsem neudržoval jejich očarování… a teď jste mě povolal, abych se tu objevil, maskovaný, a já… Vždycky jsem vám věřil, mistře, ale nevěděl jsem, že se vrátíte právě dnes… Opravdu mě mrzí, že jsem vás rozčílil…“

„To stačí.“ Temný pán se přesunul za jinou postavu, která jako by se třásla, ačkoli stále měla masku obrácenou k Chlapci-který-přežil a hůlku držela zpříma. „Možná bych o takové nedbalosti smýšlel přívětivěji, kdybyste mé plány sledovali jinými prostředky… pane Rado. Ale co vidím po svém návratu? Zemi dobytou v mém jménu?“ Vysoký hlas stoupal stále výš. „Ne! Zjistil jsem, že si ve Starostolci hrajete na politiku! Vaše bratry nacházím opuštěné v Azkabanu! Je to zklamání… Přiznávám, že jsem zklamaný… Mysleli jste, že je po mně, že Znamení zla je mrtvé, a opustili jste můj záměr. Je to tak, pane Rado?“

„Ne, pane!“ vykřikla ta postava v masce. „Věděli jsme, že se vrátíte, ale – ale bez vás bychom s Brumbálem bojovat nemohli –“

„Crucio.“

Z masky se vydral strašlivý křik, který pronikal nocí a trval dlouhé, dlouhé vteřiny.

„Vstaň,“ řekl Temný pán postavě, která se zhroutila na zem. „Miř hůlkou na Harryho Potterova. Už mi znovu nelži.“

„Ano, mistře,“ vzlykla postava a postavila se na nohy.

Voldemort se znovu vydal za postavami v černých kápích. „Předpokládám, že vás zajímá, co tu dělá Harry Potter… Proč je hostem na mém znovuzrození?“

„Já to vím, mistře!“ řekl jeden z hábitů. „Chcete nám ukázat svou moc tím, že ho před námi všemi zabijete, abyste nenechal nikoho na pochybách, kdo z vás je silnější! Abyste ukázal, že vaše Smrtící kletba dokáže zabít i toho takzvaného Chlapce-který-přežil!“

Nastala pauza. Žádná z maskovaných postav se neodvažovala promluvit.

Temný pán Voldemort v košili s vysokým límcem a tmavém hábitu se pomalu otočil ke Smrtijedovi, který promluvil.

„To,“ zašeptal Voldemort hlasem chladným jako smrt, „jste trochu přestřelil, pane Zažloutlý. Slyšel jste teorii, jak jsem zemřel, a snažíte se mě vyprovokovat k zopakování onoho omylu?“ Lord Voldemort se povznesl a zvedal se dál, až vysoko nad zem. „Předpokládám, že jste se podvolil raději své lenosti než mému mistrovství, Macnaire?“

Smrtijeda, který promluvil, náhle obklopila modrá mlha. Otočil se, sekl hůlkou po Temném pánovi a zvolal: „Avada Kedavra!“

Voldemort se ve vzduchu jednoduše naklonil na stranu a zelenému blesku se vyhnul.

„Avada Kedavra!“ vykřikl Smrtijed. Rukou, která nedržela hůlku, dělal další gesta, a v jeho štítové mlze s každým dokončeným gestem přibývaly další barevné vrstvy. „Tak pomozte mi, bratři! Kdybychom všichni –“

Smrtijed se v sedmi planoucích kusech rozpadl na zem a okraje řezů rudě žhnuly.

„Všichni dál sledujte Harryho Pottera,“ zopakoval Voldemort a jeho hlas zněl tiše a nebezpečně. „Macnair teď předvedl neuvěřitelnou hloupost, vaše Znamení dál mám ve své moci, vždycky budu. Jsem nesmrtelný.“

„Pane,“ ozval se další hábit. „Ta dívka na oltáři – má nám sloužit pro Temnou slavnost? Zdá se, že není hodna takové radostné události. Mohl bych najít lepší, mistře, kdybyste mě jen na okamžik uvolnil –“

„Ne, pane Přátelský,“ řekl Voldemort a znělo to poněkud pobaveně. „Ta malá čarodějka, kterou vidíte na oltáři, není nikdo jiný než Hermiona Grangerová –“

„Cože?“ vykřikl jeden z černých hábitů a pak: „Omlouvám se, mistře, omlouvám se, prosím vás –“

„Crucio.“ Tentokrát to Voldemort provedl ledabyle a křik trval jen několik vteřin. Poté Voldemortův hlas zase zazněl s pobavením. „Pomocí nejtemnější magie jsem tuto šmejdku vzkřísil pro své vlastní účely. Nikdo z vás jí nebude dělat naprosto žádné potíže. Bylo by pro vás lepší zemřít, kdybych se dozvěděl, že můj malý experiment přišel vaší rukou k úhoně. Tento příkaz je absolutní, bez ohledu na další okolnosti – řekněme i kdyby se jí podařilo utéct.“ Chladný vysoký smích, jako by šlo o nějaký vtip, kterému nikdo jiný nerozuměl.

„Mistře,“ řekl jeden z hábitů slábnoucím hlasem, který mu ještě zkreslovala maska s lebkou. „Mistře, prosím – nikdy bych se vám nevzepřel, jsem poslušný, jak vidíte – ale Mistře, prosím vás, dovolte mi se teď vrátit, o to lépe vám budu sloužit později – přišel jsem sem ve spěchu, zanechal jsem – Mistře, když nás tolik zároveň odešlo, ostatní se budou divit, všimnou si, kdo chybí, kdo zmizel. Brzo už mi nebude zbývat žádné použitelné alibi.“

Chladný vysoký smích. „Ach, pane Bílý, nejzločinnější z mých služebníků. Ještě jsem se nerozhodl, zda vám určený trest přežijete. Už vás nepotřebuji tolik jako kdysi, pane Bílý. Za dva dny budou Smrtijedi chodit otevřeně. Mám větší moc a právě dnes jsem se zbavil Brumbála.“ Smrtijedi šokovaně zalapali po dechu, ale Voldemort jim nevěnoval pozornost. „Zítra zabiju Bonesovou, Skrka, Moodyho a Brouska, pokud ještě neutekli. Vy ostatní půjdete na ministerstvo a do Starostolce a budete sesílat kletby Imperius, na koho vám přikážu. S čekáním jsme skončili. Do zítřejšího soumraku se prohlásím vládcem Británie!“

Od shromážděných masek byly slyšet překvapené nádechy, jen jedna postava se rozesmála.

„Připadám vám zábavný, pane Chmurný?“

„Omlouvám se, mistře,“ řekla postava v kápi, která se zasmála, a její hůlka byla dokonale vyrovnaná na místě, kde Harry stál. „Jen rád slyším, že jste Brumbála vyřídil. Utekl jsem z Británie ve zbabělém strachu před ním, protože jsem ztratil víru ve váš návrat.“

Hřbitovem se rozlehlo Voldemortovo zachechtání. „Vaše upřímnost vám přináší mou milost, pane Chmurný. Překvapilo mě, že tu dnes večer jste, jste schopnější, než jsem si myslel. Než se zaměříme na veselejší záležitosti, musíme se ale pověnovat jisté záležitosti. Řekněte mi, pane Chmurný, kdyby vám Chlapec-který-přežil složil slib, dokázal byste mu věřit?“

„Pane… Asi nerozumím…“ řekl pan Chmurný. Jeden nebo dva z ostatních Smrtijedů otočili masky směrem k Voldemortovi, než zase rychle upřeli své lebky na Harryho.

„Odpovězte mi,“ zasyčel Voldemort. „Toto není chyták, pane Chmurný, a buď odpovíte pravdivě, nebo ponesete následky. Znal jste chlapcovy předky, že ano? Znal jste je jako pravdomluvné lidi? Pokud se chlapec svobodně rozhodl složit vám přísahu, i když ví, že jste Smrtijed, mohl byste jeho slovům věřit? Odpovězte mi!“ Voldemortův hlas se zvedl k výkřiku.

„Já… ano, pane, asi bych mohl…“

„Dobře,“ řekl Voldemort chladně. „Potenciál důvěry musí existovat, aby bylo možné ho obětovat. A kdo z vás bude svědkem tohoto Neporušitelného slibu… kdo z vás obětuje svou magii? Bude to dost dlouhý slib… mnohem delší než obvykle… bude k tomu zapotřebí spousta magie…“ Voldemort se usmál svým strašlivým úsměvem. „Pan Bílý to zvládne.“

„Ne, prosím! Mistře, na kolenou prosím! Sloužil jsem vám lépe než kdokoli jiný – jak nejlépe jsem mohl –“

„Crucio,“ řekl Voldemort a pan Bílý přes masku zkresleně křičel snad celou minutu. „Budete mi vděčný, že vám vůbec nechám život! Nyní přistupte k chlapci, pane Chmurný a pane Bílý. Zezadu, idioti! Nesmíte blokovat hůlky ostatních! A vy ostatní musíte střílet, pokud se Harry Potter pokusí utéct, i kdyby to mělo znamenat, že zasáhnete své kolegy Smrtijedy.“

Pan Bílý si dal na čas, než se přiblížil, černé roucho jako by se chvělo, zatímco pan Chmurný se na své místo přesunul bez zaváhání.

„Jaký bude slib, mistře?“ ozval se hlas pana Chmurného.

„Ach, ano,“ řekl Voldemort. Temný pán pokračoval v chůzi za půlkruhem Smrtijedů. „Dnes – ačkoli sotva očekávám, že mi to uvěříte – dnes děláme Merlinovu práci, moji Smrtijedi. Ano! Stojí před námi velké nebezpečí, kterému bylo předpovězeno, že ve svém bludném bláznovství způsobí takovou zkázu, jakou si i já dokážu sotva představit. Chlapec-který-přežil! Chlapec, který děsí mozkomory! Ti troubové, kteří si myslí, že jim patří tento svět, z toho měli mít větší strach, když to viděli. Zbyteční, všichni!“

„Odpusťte mi –“ řekl jeden černý hábit zastřeným hlasem. „Mistře, pokud je tomu tak, proč ho mistře prostě hned nezabijeme?“

Voldemort se zasmál podivným, hořkým smíchem. Znovu promluvil vysokým, distinktivním hlasem. „Toto bude záměr slibu, pane Chmurný, pane Bílý, Harry Pottere. Poslouchejte a chápejte slib, který je třeba složit, neboť jeho záměr je také závazný a vy tři musíte sdílet porozumění jeho významu. Harry Pottere, slíbíš, že nezničíš svět, a že nebudeš riskovat ani možnost zničit svět. Tento slib tě nesmí nutit k žádnému předepsanému činu, proto tě tento slib nemůže nutit udělat nějakou hloupost. Rozumíte tomu, pane Chmurný, pane Bílý? Máme co do činění s proroctvím o zničení. Je to proroctví! Může se naplnit úplně zvráceným způsobem. Musíme být opatrní, aby tento slib sám o sobě naplnění toho proroctví nepřivodil. Nesmíme dopustit, aby tento slib donutil Harryho Pottera nečinně přihlížet nějaké katastrofě, která už je jeho rukou uvedena do pohybu, protože při pokusu ji zastavit vyvstalo nějaké menší riziko. Slib ho také nesmí nutit, aby si vybral riziko skutečně obrovské zkázy před jistotou menší zkázy. Ale všechna pošetilost Harryho Pottera,“ Voldemortův hlas nabíral, „všechna jeho lehkomyslnost, všechny jeho velkolepé plány a dobré úmysly – nesmí riskovat, že povedou ke katastrofě! Nebude hazardovat s osudem Země! Žádný výzkum, který by mohl vést ke katastrofě! Žádné rozlamování pečetí, žádné otevírání bran!“ Voldemortův hlas se opět ztišil. „Ledaže by právě tento slib sám nějak měl vést ke zničení světa, v tom případě ho, Harry Pottere, musíš v tomto konkrétním ohledu ignorovat. Při takovém rozhodnutí ale nebudeš důvěřovat jen sám sobě, musíš se upřímně a plně svěřit své důvěryhodné přítelkyni a zjistit, zda ta souhlasí. Takový je smysl a záměr tohoto slibu. Nutí pouze k takovým činům, které si Harry Potter může zvolit sám, když se dozvěděl, že je předpovězeným nástrojem zkázy. Musí totiž zůstat zachována schopnost volby, aby mohla být obětována. Rozumíte, pane Bílý?“

„Já – myslím, že ano – ach, Mistře, prosím, ať ten slib není tak dlouhý –“

„Mlč, blázne, dnes vykonáš něco užitečnějšího než kdy předtím. Pane Chmurný?“

„Myslím, pane, že mi to musíte zopakovat.“

Voldemort se usmál tím svým příliš širokým úsměvem a vše zopakoval jinými slovy.

„A teď,“ řekl Voldemort chladně, „Harry Pottere, budeš držet svou hůlku skloněnou a dovolíš panu Chmurnému, aby se svou hůlkou dotkl tvé ruky, a budeš opakovat slova, která ti přednesu. Pokud Harry Potter řekne jakékoli jiné slovo, vy ostatní se do něj pustíte.“

„Ano, Mistře,“ ozvalo se čtyřiatřicetkrát.

Harrymu byla zima a třásl se, a to nejen proto, že byla noc a byl nahý. Nechápal, proč ho Voldemort prostě nezabije. Zdálo se, že do budoucnosti vede jen jediná čára, ta, kterou Voldemort vybral, a Harry nevěděl, co dalšího přijde.

„Pane Bílý,“ řekl Voldemort. „Přiložte svou hůlku k ruce Harryho Pottera a opakujte tato slova. Magie, která ve mně proudí, nechť zaváže tento slib.“

Pan Bílý ta slova pronesl. I přes zkreslující efekt jeho masky to znělo, jako by mu pukalo srdce.

Obelisky za Voldemortem ševelily v jazyce, který Harry neznal; třikrát zopakovaly svá slova a pak zmlkly.

„Pane Chmurný,“ řekl Voldemort. „Přemýšlejte o důvodech, proč byste mohl tomuto chlapci věřit, kdyby tento slib složil dobrovolně. Přemýšlejte o tomto potenciálu důvěry a obětujte ho, až budete říkat…“

„Při mé důvěře, kterou k vám chovám,“ řekl pan Grim, „buďte zavázán.“

Pak přišla řada na Harryho Pottera, aby zopakoval slova lorda Voldemorta, a Harry tak učinil.

„Slibuji…“ Harry řekl. Hlas se mu třásl, ale promluvil. „Že žádným svým činem… nezničím svět… Nebudu riskovat… že by svět mohl být zničen… pokud budu donucen… mohu zvolit cestu… menšího zničení před větším zničením… pokud mi nebude připadat, že tento slib sám… vede ke konci světa… a přítelkyně… které jsem se upřímně svěřil… bude souhlasit, že tomu tak je. Z vlastní vůle…“ jak obřad probíhal, Harry cítil, jak se zářivé provazce moci ovíjejí kolem jeho hůlky a hůlky pana Chmurného, jak se ovíjejí kolem jeho ruky v místě, kde se jí dotýkala hůlka pana Bílého, jak se ovíjejí kolem jeho já na jakési znepokojivě abstraktní úrovni. Harry cítil, jak se dovolává své moci svobodné volby, a věděl, že jeho další slova ji obětují, že tohle je naprosto poslední šance, jak to ještě zastavit.

„…budiž tomu tak,“ řekl chladně přesný hlas lorda Voldemorta.

„…budiž tomu tak,“ zopakoval Harry a v tu chvíli věděl, že obsah slibu už není něco, o čem by se mohl rozhodnout, jestli to udělá, nebo ne, ale že je to prostě způsob, jakým bude jeho tělo a mysl fungovat. Nebyl to slib, který by se dal porušit ani za cenu obětování svého života. Stejně jako voda teče z kopce nebo kalkulačka sčítá čísla, byla to prostě věc, kterou tak Harry Potter dělá.

„Uchytil se ten slib, pane Bílý?“

Pan Bílý zněl, jako by plakal. „Ano, pane… Už jsem přišel o tolik, prosím, už jsem byl potrestán dost.“

„Vraťte se na svá místa…“ řekl Voldemort. „Dobře. Všichni sledujte Potterovic kluka, připravte se pálit, kdyby se pokusil utéct, pozvednout hůlku nebo něco vyslovit…“ Temný pán se vznášel vysoko ve vzduchu a jeho černě zahalená silueta přehlížela hřbitov. V levé ruce opět držel zbraň a v pravé hůlku. „To už je lepší. A teď Chlapce-který-přežil zabijeme.“

Pan Bílý se zarazil. Pan Chmurný se začal smát a ostatní také.

„Nedělám to proto, abych si z něj vystřelil,“ řekl Voldemort chladně. „Máme co do činění s proroctvím, hlupáci. Přetrháváme nitky osudu jednu po druhé; opatrně, opatrně, aniž bychom mohli tušit, kde poprvé narazíme na odpor. Další úkony budou provedeny v tomto pořadí. Harry Potter bude nejprve omráčen, pak mu budou useknuty končetiny a rány vyžíhány. Pan Přátelský a pan Ctihodný ověří, že na něm nejsou stopy po neobvyklých kouzlech. Jeden z vás chlapce opakovaně zastřelí mou mudlovskou zbraní a pak ho kdo budete moci zasáhnete smrtící kletbou. Teprve potom mu pan Chmurný rozdrtí lebku a mozek světskou hmotou náhrobního kamene. Ověřím jeho mrtvolu, pak bude jeho tělo spáleno Zlohněm a pak provedeme vymítání pro případ, že by po něm zůstal duch. Já sám budu toto místo hlídat, dokud neuplyne šest hodin, neboť nedůvěřuji plně ochranám, které jsem nastavil proti návratům v čase, a čtyři z vás prohledají okolí, jestli se tu neobjeví něco, co by stálo za pozornost. I poté musíme zůstat ostražití a hledat jakoukoli známku obnovené přítomnosti Harryho Pottera pro případ, že by Brumbál ponechal ve hře nějakou nepředstavitelnou lest. Pokud vás napadne nějaká možná lest, kterou jsem přehlédl, abych se ujistil, že hrozba Harryho Pottera skončila, ozvěte se a já vás bohatě odměním… při jménu Merlinově, promluvte!“

Na hřbitově zavládlo ohromené ticho; nikdo nepromluvil.

„Jste banda budižkničemů,“ řekl Voldemort s trpkým opovržením. „Teď položím Harrymu Potterovi poslední otázku a on na ni odpoví jen pro mé uši, hadím jazykem. Pokud odpoví jinak než sykotem, pokud se pokusí promluvit jediné slovo lidskou řečí, okamžitě ho srazte k zemi.“ Pak Voldemort zasyčel: „Bylo řečeno, že budeš mít ssílu, kterou neznám. O mudlovsských uměních už jssem sse dozvěděl od tebe a začal jssem je sstudovat. Tvoji moc nad požírači života mussím pochopit ssám, nebo tak nějak to říkáš. Jestli máš ještě nějakou jinou moc, kterou bych mohl zísskat, řekni mi o ní teď hned. Jinak mám v úmysslu potrápit některé z těch, na nichž ti záleží. Některé životy jssem ti již sslíbil, jiné ne. Tvé šmejdovsské sslužebníky ve tvé malé armádě. Tvé drahé rodiče. Všichni budou trpět po dobu, která jim bude připadat jako věčnosst, a pak je zlomené pošlu do vězení požíračů života, aby na to vzpomínali, dokud nezchřadnou a nezemřou. Za každou neznámou ssílu, u které mi prozradíš, jak ji ovládnout, nebo za každé jiné tajemsství, které mi prozradíš a které bych mohl chtít znát, můžeš jmenovat dalšího z těch, kdo budou za mé vlády chráněni a ctěni. To také sslibuji a hodlám to dodržet.“ Voldemortův usměvavý výraz teď působil jako hadí zuby a mezi hady byl tento výraz slibem, že kdokoli ty zuby spatří, bude jimi pohlcen. „Nemrhej čassem přemýšlením o útěku, pokud ti na tvých blízkých záleží. Máš šedessát vteřin na to, abyss mi začal vyprávět něco, co chci vědět, a pak začne tvoje ssmrt.“

---

Toto je vaše závěrečná zkouška.^[8]

Máte 60 hodin.

Vaše řešení musí Harrymu umožnit alespoň se vyhnout okamžité smrti, přestože je nahý, drží pouze hůlku a čelí 36 Smrtijedům a plně vzkříšenému lordu Voldemortovi.

Pokud v komentářích najdu životaschopné řešení zveřejněné před *12:01 pacifického času* (8:01 UTC) v úterý 3. března 2015, bude příběh pokračovat kapitolou 121.

Jinak se dočkáte kratšího a smutnějšího konce.

Mějte na paměti následující:

1. Harry musí uspět vlastními silami. Kavalerie nepřijde. Každý, kdo by Harrymu chtěl pomoci, si myslí, že je na zápase ve famfrpálu.

2. Harry může používat pouze schopnosti, které příběh již ukázal; v následujících 60 vteřinách tedy nemůže přijít s tichým Legilimens bez hůlky.

3. Voldemort je zlý a nelze ho přesvědčit, aby byl dobrý; Temného pána nelze změnit tím, že s ním promluvíme.

4. Pokud Harry zvedne hůlku nebo promluví jinak než hadím jazykem, Smrtijedi na něj okamžitě vystřelí.

5. Pokud nejjednodušší časová linie je ta, kde Harry zemře – pokud se Harry nemůže dostat ke svému obraceči času bez pomoci zařízené obracečem času – pak se obraceč času nedá použít.

6. V hadím jazyce nelze lhát.

V rámci těchto omezení může Harry naplno rozvinout svůj racionalistický potenciál – má na to tento okamžik, nebo už nikdy, bez ohledu na své předchozí chyby.

Samozřejmě ‚racionální řešení’, pokud slovo ‚racionální’ používáte správně, je jen zbytečně chvástavý způsob, jak říct ‚nejlepší řešení’, nebo ‚řešení, které se mi líbí’, nebo ‚řešení, které bychom měli použít’, a obvykle byste měli říkat spíše jedno z těchto dvou. (Slovo „racionální“ potřebujeme pouze k tomu, abychom mohli mluvit o způsobech myšlení, které jsou považovány za odlišné od konkrétních řešení.)

A podle Vingeova principu, pokud přesně víte, co by chytrá mysl udělala, musíte být sami přinejmenším tak chytří.

Když se někoho zeptáte: ‚Co by optimální hráč považoval za nejlepší tah?’, neměli byste dostat odpověď lepší než na otázku ‚Co si myslíš, že je nejlepší?’.

Co tím myslím v praxi, když říkám, že Harry může naplno rozvinout svůj potenciál racionalisty, je, že Harrymu je umožněno vyřešit tento problém tak, jak byste ho vyřešili vy.

Pokud mi dokážete přesně říct, jak něco udělat, Harry má dovoleno o tom přemýšlet.

Neslouží však jako řešení, když řekneme například, ‚Harry by měl přesvědčit Voldemorta, aby ho pustil z krabice’, pokud sami nedokážete přijít na to, jak na to.

Přeji vám všem hodně štěstí, nebo spíše nejlepších dovedností.

Kap. 114 bude zveřejněna v úterý 3. března 2015 v 10:00 pacifického času (18:00 UTC).

---

DOPLNĚNO:

Pokud máte před zkouškovým, pak i s přihlédnutím k efektu přihlížejícího očekávám, že kolektivní dopad ‚všichni s naléhavějšími životními problémy se nebudou namáhat’ sníží pravděpodobnost úspěchu velmi málo (protože v tom už tak obrovském počtu účastníků už přínos dalších perspektiv není tak velký).

Pokud si tedy nemůžete udělat čas, tak se prostě nenamáhejte.

Jako každý autor si užívám lahodnou chuť utrpení svých čtenářů, jemnější než jakákoli čokoláda, ale nechci vám *škodit*.

Podobně, pokud takové věci nesnášíte, prostě se neúčastněte! Jiné lidi to baví. Prostě se vraťte za pár dní. Ani by to snad nemělo být třeba připomínat.

Ještě jednou připomínám, že na přemýšlení máte hodiny a hodiny.

Použij tlačítko Vydrž s navrhováním řešení, Luku^[9].

A opravdu, myslím to vážně, Harry si v příštích šedesáti vteřinách nemůže vyvinout žádné nové kouzelné schopnosti ani překonat dříve stanovená omezení.