114. Sklapni a vykonej nemožné

Na bezmračné obloze se vznášel měsíc před úplňkem, hvězdy a Mléčná dráha v temnotě vyvstávaly v celé své majestátnosti, a vše osvětlovalo hřbitov a z nepředstavitelných vzdáleností přihlíželo dění.

Jakmile si Harry uvědomil, že už neexistuje možnost zachránit všechny, hlasy jeho mysli odpadly a on se sjednotil pod jediným záměrem, který obsáhl všechny fragmenty jeho mysli.

Padesát sekund.

Čtyřicet sekund.

Harryho pohled se pomalu přesouval prázdnem, až spočinul na Smrtijedovi, který k němu byl nejblíže.

Třicet sekund?

Dvacet sekund?

„Čass sskoro vypršel,“ zasyčel Voldemort.

„Znám tajemsství, která by ssess rád dozvěděl,“ zasyčel Harry. Když mluvil, nedíval se při tom na Temného pána. „Ale mysslím, že nejcennějším poznatkem by pro tebe byly moje nápady, jak zničit ssvět. Ale ssdělit ti je by mohlo vésst ke zničení ssvěta. Neznám proroctví, ale jesstli exisstuje, je velice pravděpodobné, že by to mohl přivodit jakýkoli můj čin. Ssdělit by ti to by ale také mohlo zabránit zničení ssvěta, protože sse zdá, že máš motivaci sse tomu vyhnout. Ssám takové rozhodnutí učinit nessmím. Mussel bych probudit dětsskou dívku a poradit sse ss ní. Příssaha to vyžaduje.“

Nastala dlouhá pauza. Temný pán, vznášející se nad a za obloukem Smrtijedů s napřaženými hůlkami, se začal smát tak, jak si Salazar Zmijozel myslel, že by se smál had, chladné pobavení, které znělo jako sykot. „Takže ty tedy víš, jak zničit ssvět?“

„Nessmím ssi teď žádný způssob předsstavit, aby sse nesstalo, že by mi někdo ukradl myšlenky. Příssaha to zakazuje. Ale mám podezření, že bych na různé způssoby přišel, kdyby dětsská dívka ssouhlassila.“

Harryho oči pomalu přejely k dalšímu Smrtijedovi a pak k dalšímu.

Další hadí smích. „Chytré. Máš mou poklonu, že jssi vymysslel takovou taktiku. Ale ne.“

„Vím, že je to otravné, ale když jde o ssvět a celou tvou věčnost, nechtěl byss přece jen –“

„Ssouhlassit s komplikacemi, které oddalují tvůj konec, je pro ssvět větší riziko. Ssám budu sstudovat mudlovsskou vědu a přijdu na vše, co ssiss dokázal předsstavit. Teď mi ssděl tajemsství, jaká mi ssdělit ssmíš, jinak tohle sskončí.“

Harryho pohled opatrnými oblouky pomalu přejížděl hřbitov a ignoroval Temného pána, který se mu v periferním vidění vznášel jako černá tma. Jeho ústa pokračovala v mluvení, ale věnoval tomu jen poloviční pozornost. „Napadlo mě něco, nad čím jssi možná neuvažoval, učiteli. Tvůj pokuss mě zabít by mohl přess veškerou opatrnosst jisstým sspecifickým způssobem sselhat, a možná by to později mohlo vésst k tomu, že zničím ssvět. Obvykle bych to nepovažoval za pravděpodobné, ale když je na to věštba, tak to tak může být.“

Voldemort se ve vzduchu zastavil. „Jak?“

„Nejssem povinen to říkat.“

V hadí odpovědi začínal vybublávat chladný hněv. „Ačkoli dobře chápu tvé zoufalsství a pokussy chytračit, začíná mě to rozčilovat. Nebudu váhat tě zabít, protože to pořád přináší větší riziko. Jestli mi neřekneš, co ssi myslíš, risskuješ zničení ssvěta. Mluv!“

„Ne. Příssaha mě nenutí k žádnému předepssanému činu.“

Temný pán upíral pohled na Harryho Pottera, který jen krátce pohlédl do jeho rozzlobené tváře, než se jeho oči vrátily k dalšímu Smrtijedovi. Někteří z nich občas přešlapovali, ale stáli klidně a nic neříkali, jen mířili svými hůlkami. Ze stříbrných masek s lebkami se nedalo nic vyčíst.

Pak se Temný pán začal znovu chechtat. „Myslíš, že byss mohl přežít ssvou ssmrt? Ne, chlapečku, mé viteály ss tebou nejssou sspojeny. Věděl bych, kdyby byly. Nebo ssi ssnad myslíš, že byss mohl přežít způssoby, kterými ti chci zajisstit ssmrt?“

Harry se nenechal vyvést z míry. Nezáleželo na tom, že v přesvědčování opakovaně selhává, protože mu to umožňovalo zajistit další článek řetězu – ale zatím pořád potřeboval zajišťovat další články –

„Okamžitě mi nějaké tajemsství vydej,“ zasyčel Temný pán, „nebo –“

„Požírači života tě budou vždycky pronássledovat, vždycky tě budou nenávidět, budou tě hledat, kamkoli půjdeš, pokud to, co jssem právě udělal, bylo ússpěšné, způssobil jssem, že sse na tebe vrhnou! Tajemsství ochranného kouzla ti bude unikat ještě dlouho, možná navždy! Nejlepší obrana proti požíračům života by zemřela sse mnou!“

„Tohle začíná být ssmutné…“ Temný pán se odmlčel. „Aha, chápu. Požírači života reagují na očekávání. Řekneš mi, že budu loven, očekávám, že budu loven, a oni mě loví. To je ssice vzácné, ale ne nesslýchané. Cenné tajemsství, ano. Vidím možná využití.“ Krutý úsměv. „Dovolím ti, abyss vybral jednu ossobu, která bude zachráněna.“

„Já ssám.“

„Řekl bych ti, abyss zemřel důstojně, ale jak sse znám, je to marné. Můj lasskavý dar jssi ale právě teď zmařil tím, že jssi mě naštval, a já ho odvolávám. Nějaká další tajemsství?“

„Ano. A taky jssou opravdu zajímavá. Na některá nejspíš ssám nepřijdeš ještě dlouho, jesstli vůbec někdy. Když řeknu, že jssem ti ssvěřil všechno, co nerisskuje ssvět, nebudeš trápit nikoho z mých přátel nebo rodiny? Celá tahle přednáška začala proto, že jssi mi nenechal vůbec žádnou možnosst, jak zachránit všechny.“

Temný pán se na dlouhou chvíli zastavil ve vzduchu.

Harry dál očima přejížděl hřbitov a jeho ruka zůstávala pevně sevřená na hůlce.

V okamžiku, kdy si Harry uvědomil, že už není žádná možnost, jak všechny zachránit –

Nedokázal vyslovit žádné zaklínadlo v angličtině. Ale Přeměňování se obešlo beze slov.

S koncem jeho hůlky nepřicházel do styku žádný materiál kromě vzduchu, který se přeměnit nedal. Voldemort ale nevěděl o částečném Přeměňování, které Harry mohl použít k přeměnění malého kousku materiálu ze samotné hůlky.

„Zdržuješ,“ řekl Temný pán. „Jen proto, abyss oddálil smrt? Nebo za jiným účelem?“

Harry nic neřekl, jeho práce se zpomalila, zatímco jeho mysl vymýšlela, jak reagovat v rozhovoru, aby pokračoval i proti vůli Temného pána –

„Mluv a řekni mi, co je tvým cílem, nebo to teď sskončí a tví přátelé budou trpět do konce ssvých životů!“

„Sskloň mudlovskou zbraň a nemiř hůlkou mým ssměrem,“ zasyčel Harry a do hadího hlasu vložil co nejvíc chladného nebezpečí. „Nevysslovuj žádné příkazy sslužebníkům. Mám sschopnossti, o kterých nevíš. Dokážu použít jednu takovou sschopnost, abych způsobil obrovsský výbuch téměř okamžitě, aniž bych mussel vysslovit zaklínadlo. Zabiju tvé nové tělo i všechny služebníky, a Kámen to rozpráší.“

Na své současné úrovni dokázal Harry přeměnit jeden krychlový milimetr tak rychle, jak rychle dokázal použít svou vůli a magii.

Jeden krychlový milimetr antihmoty.

Nebyla to hrozba, která by znamenala konec světa.

Voldemort mohl být vytesán z kamene. „Nevím jak, ale blafuješ.“

„Neblafuju. Mluvím hadím jazykem, říkám ti, že to dokážu sskoro okamžitě, mysslím, že dřív, než na mě někdo dokážet ssesslat kouzlo. Zatím víš jen velmi málo o vědě. Ssíla, které mohu poručit, je ssilnější než process, který pohání hvězdy.“

„Příssaha tě zasstaví,“ zasyčel Voldemort. „Nessmíš riskovat ssvět. Ss chytrými nápady nessmíš nic risskovat, nic!“

„Nerisskoval bych svět. Velikosst výbuchu by ani zdaleka nebyla taková.“

„To ty NEVÍŠ, hlupáku! Nemůžeš ssi být jisstý!“ Voldemortovo syčení zesilovalo.

„Jssem ssi tím naprossto jisstý. Příssaha mě nezasstaví.“

Ve Voldemortově výrazu se zračila stále větší zuřivost, ale jeho syčení mělo i nádech strachu. „Způssobím nepředsstavitelnou bolesst všem, na kterých ti záleží –“

„Ssklapni. Teď už na žádné takové výhrůžky neberu ohled, jak osstatně doporučuje teorie her. Vyhrožuješ mi jen proto, že čekáš, že na to budu reagovat.“ I to Harry skutečně pochopil až v poslední krajnosti. „Nabídni mi něco, co chci, učiteli. Za tvé nové tělo, za to, abyss mohl dál vlasstnit Kámen, za životy tvých sslužebníků.“

Harryho ústa mluvila automaticky, jeho skutečná pozornost byla jinde.

V měsíčním světle se stříbřitě leskne úsek tenké nitky…

Z malého místa na konci Harryho hůlky, z krychlového milimetru hmoty, se táhla tenká linka Přeměněného pavoučího hedvábí. Okamžitě by se přetrhla, kdyby ji někdo namáhal; i kdyby si někdo všiml, jak se leskne, nevšímal by si toho. S méně než desetinou milimetru v průměru byla natažená linka pavoučího hedvábí něco, co Harry dokázal bleskově Přeměnit, deset centimetrů délky představoval krychlový milimetr celkového objemu, a Harry krychlový milimetr dokázal přeměnit ve zlomku vteřiny. Vytlačoval Přeměnění směrem ven a protahoval je vzduchem tak rychle, jak jen mohl, aniž by výsledek vystavil riziku.

Vlákno pavoučího hedvábí se obtočilo kolem kapuce Smrtijeda v úrovni krku, a pak se vrátilo a dokončilo vzor z vláken.

Voldemort se teď tvářil netečně. „Nessmíš odtud odejít živý. Rozumní lidé, označitelní jako dobří, by ss tím také ssouhlassili, to ti říkám hadím jazykem. Ale sse všemi tvými přáteli budu zacházet lasskavě a budu je za ssvé vlády chránit, jesstli budeš ssouhlassit ss tím, že teď zemřeš, jako dobrý člověk.“

I poslední Smrtijed byl ve smyčce. Vzor z pavoučího hedvábí byl dokončen. Pavučina se smyčkami obtáčela kolem krků všech Smrtijedů. Konce těchto smyček byly ukotveny ke středovému kruhu a tomu zase tři vlákna procházela středem. Celý obrazec byl pořád spojený s hlavní linií, vycházející z Harryho hůlky.

Během následujících vteřin tyto téměř neviditelné nitky odraženého měsíčního světla zčernaly.

Vlákna tenčí, pevnější a ostřejší než ocelový drát: uhlíkové nanotrubice, každá trubička tvořena jedinou molekulou.

Harry zasyčel: „Chci, abyss také sslíbil, že sse budeš ke všem národům pod ssvou vládou chovat laskavě. Ss ničím menším sse nesspokojím.“

Voldemort se pořád vznášel ve vzduchu a v jeho hadí tváři se zračil narůstající vztek.

Poslední dvě vlákna se oddělila z tmavého vzoru, černá vlákna tvořená rovnou nanotrubicemi. Lehounce plula vzduchem směrem k samotnému Temnému pánovi, k rukávu Voldemortovy levé ruky, v níž držel zbraň, a k rukávu jeho pravé ruky, v níž držel tisovou hůlku, připlula shora, aby měla čas pomalu se snést dolů. Vlákna se překřížila a uvázala klouzavé uzly. Ty se začaly utahovat, přibližovaly se k rukávům, jak je Harry přeměňováním zkracoval –

Harry cítil, jak se jeho mysli začala dotýkat Voldemortova moc; a v tu chvíli se Temnému pánovi rozšířily oči a pootevřela ústa.

A Harry přeměnil černá vlákna ve středu černého vzoru na čtvrtinu jejich původní velikosti, tím zmenšil kruh a silně škubl za vše, co k němu bylo připojeno. To utáhlo smyčky.

(Černé pláště padají.)

Harry se nedíval, neviděl padající masky, krev, na pozadí mysli cítil podobné výbuchy magie, jaké cítil, když zemřela Hermiona, ale nevšímal si jich, Harryho oči sledovaly jen ruce Temného pána, padající hůlku a zbraň, a pak se Harryho hůlka zvedala, mířila –

Harry vykřikl: „Lup ji na tebe!“

Rudý blesk v barvě omračující kletby letěl k Voldemortovi a prolétl hřbitovem téměř rychleji, než bylo možné zaznamenat.

Temný pán se bez váhání a navzdory svým zraněním vrhl vzduchem dolů a doprava.

A červený blesk z tajného kouzla Přihnutý Bourák profesora Kratiknota se ve vzduchu stočil a Voldemorta zasáhl.

Bolest, která Harrymu projela jizvou, byla palčivá a donutila ho vykřiknout. Zrak mu zahalil rudý opar, a navzdory všemu Harry bolestí a únavou upustil hůlku.

Když Harry hůlku upustil, bolest se začala vytrácet –