112. Selhání, část 2. – Znamení zla

Toto je kapitola z 6. a poslední knihy fanfiction Harry Potter a Metody racionality.

Nejnovější verze všech knih #HPaMR ke stažení najdete na stránce https://archetypal.cz/HPaMR, seznam kapitol 6. knihy je tady.

Jestli se vám #HPaMR líbí, budeme vděční za sdílení! Kniha i překlad jsou výtvorem nadšení a musí být k dispozici zdarma. Všechny ochranné známky náleží J. K. Rowlingové.

Nově vzniká i #HPaMR jako audiokniha.

Už když Harry zbraň zvedal, věděl, že dělá chybu, jeho přední mozek to viděl a snažil se ruku zastavit, ale ta nepříjemná jistota se nestihla rozšířit dost rychle na to, aby zabránila prstu stisknout spoušť –

Ozvěna výstřelů na hřbitově dozněla.

Zlomek vteřiny před tím, než Harry stiskl spoušť, Voldemort švihl hůlkou dolů a ze hřbitovní země se mezi nimi zvedla široká stěna hlíny, která všechny tři kulky zachytila.

Okamžik nato se Harrymu v jizvě rozhořela bolest a na kůži začal cítit plazivý pocit, a pak Harrymu zmizelo pouzdro, oblečení, zbraň, všechno kromě hůlky, takže zůstal nahý, měl jen hůlku v pravé ruce a brýle, které si kouzlem přilepil na nos. Ocelový prsten byl z malíčku levé ruky stažen tak bezohledně, že poškodil kůži, a odnesl i přeměněný drahokam.

„Tohle,“ ozval se Voldemortův hlas zpoza hliněné stěny, „bylo naprosto předvídatelné. Opravdu si myslíš, že kdyby byla narušena moje nesmrtelnost, nahlas bych vykřikl, abys to slyšel? Opravdu, ty hloupé dítě? Skloň hůlku a už ji nezvedej, nebo na místě zemřeš.“

Harry polkl a zamířil hůlkou dolů. „Byl byste ze mě zklamaný,“ řekl Harry a jeho vlastní hlas byl teď nezvykle vysoký, „chci říct, kdybych propásl takovou příležitost.“ Nebyl čas přemýšlet a Harryho ústa pracovala na autopilota ve snaze uklidnit zlého vládce, který k vám možná chová otcovské city a kterého se vám právě nepodařilo zavraždit.

Voldemort vystoupil zpoza hliněné zdi a usmál se tím svým strašlivým úsměvem, který jako by obsahoval příliš mnoho zubů. „Slíbil jsem, že na tebe nevztáhnu ruku ani hůlku, chlapče, pokud ty nevztáhneš ruku nebo hůlku na mě.“

„Použil jsem kulky,“ řekl Harry a hlas měl pořád vysoký. „To není pěst ani kouzlo.“

„Moje kletba to vidí jinak. Tohle byl kousek skládačky, který jsi přehlédl. Myslel sis, že mír mezi námi nechám záviset jen na náhodě? Než jsem tě stvořil, zakouzlil jsem kletbu na sebe a na všechny další Tomy Riddly, kteří ze mě vzejdou. Kletbu, která měla zajistit, že nikdo z nás neohrozí nesmrtelnost druhého, dokud se dotyčný nepokusí ohrozit naši vlastní. A jak bylo pro to směšné fiasko typické, kletba nakonec zřejmě spoutala mě, ale na nemluvně, které teprve přišlo o své já, se nijak nevztahovala.“ Tichý, vražedný smích. „Ale ty ssess právě teď pokussil ukončit můj život, hlupáčku. Teď je kletba zrušena a já tě mohu zabít, kdykoli sse mi zachce.“

„Aha,“ řekl Harry. Proto mu Voldemort povyprávěl o svém systému viteálů – aby připravil chvíli, kdy se Harry vědomě pokusí narušit jeho nesmrtelnost. Harrymu se v hlavě horečně honily různé možnosti, ale žádná z nich se nezdála být užitečná. Harry v měsíčním světle viděl, že jeho váček, jeho oblečení, to všechno teď leží na další hromádce u oltáře, mimo dosah. „A teď mě tedy zabijete?“ Harry dál měl svou hůlku, na tu pravděpodobně Temný pán nemohl seslat své vlastní kouzlo, ani na jeho brýle, kvůli rezonanci. Vrhnout nejdřív vlastní kouzlo? Ne, Voldemort prostě švihne hůlkou dolů, aby vytvořil další štít, a pak mě zastřelí – co ještě zbývá? CO ZBÝVÁ?

„Opět, hlupáku. Kdyby mezi námi nezůstávaly další nedořešené záležitosti, už bys byl mrtvý.“ Hliněná stěna se s dalším gestem hůlky rozpadla a Voldemort se plynule vrátil k hromádce předmětů u oltáře, kde natáhl ruku a do té vletěl deník Rogera Bacona. „Tohle je sskutečný viteál dětsské dívky, má vlastní vylepšená verze.“ V druhé ruce se mu objevil pergamen. „Tohle je rituál pro její vzkříšení, pokud by ho bylo třeba opakovat. Insstrukce jsou poctivé, žádné passti. Pamatuj, že duch té dívky ssi nemůže ssvobodně poletovat, kámen vzkříšení je můj viteál, ne její. Neztrať její viteál, jinak v něm její duch bude uvězněn.“ Voldemort se sehnul, zvedl Harryho váček a vložil do něj deník i pergamen. „Pamatuj ssi to pro případ, že by sse teď dál něco pokazilo.“

„Nechápu, co se děje,“ řekl Harry. Nic jiného mu nezbývalo. „Prosím, vysvětlete mi to.“

Temný pán si nyní Harryho prohlížel zachmuřeným pohledem. „Když dívka zemřela, byl jssem ve sspolečnossti školní věštkyně, a sslyšel jssem proroctví, že sse sstaneš násstrojem ohromné zkázy. Sstaneš sse hrozbou, jakou ssi nelze předsstavit, sstrašnější než apokalypssa. Proto jssem sse tak dlouho ssnažil napravit ussmrcení té dívky a zajisstit, aby zůstalo napraveno.“

„Jste,“ cože „jste si jistý,“ cože.

Neodvažuji sse ti říct nic bližšího. Proroctví, které jssem o ssobě sslyšel, mě dovedlo k jeho naplnění. Nezapomněl jssem na tu katasstrofu.“ Voldemort od Harryho ustoupil dál, rudé štěrbiny v očích upřené na Chlapce-který-přežil, zbraň pevně v levé ruce. „Toto vše, co jssem tu udělal, jssem udělal, abych tomu ossudu zamezil v každém možném bodě. Jesstli mě ossud donutí sselhat v dalších krocích, pak sse ty idiotsské dítě prorokované desstrukce mussíš ssám zabít, abyss dětsskou dívku zachránil. Jinak všechno, čeho si vážíš, zemře tvým vlasstním přičiněním.“

„Já,“ Harryho hlas stoupl o oktávu, „já,“ o další oktávu, „já bych nikdy nic takového neudělal, fakticky!“

Ticho, hlupáku. Zůsstaň zticha, dokud ti nedám ssvolení mluvit. Drž hůlku sskloněnou a nezvedej ji, dokud nedovolím. Jinak na mísstě zemřeš a uvědom ssi, že to říkám hadím jazykem.“ Voldemort znovu sáhl do oltáře.

Harryho mysl na okamžik nedokázala zpracovat, co vidí, ale pak si uvědomil, že Voldemort drží lidskou ruku, useknutou u ramene; ruku, která se zdála příliš hubená.

Temný pán přitiskl hůlku na maso nad loktem useknuté ruky a prsty sebou zaškubaly, jako by byly živé; v matném měsíčním světle Harry viděl, jak se na mase ruky těsně nad loktem objevil tmavý symbol.

O několik vteřin později se na hřbitově spolu s prásknutím přemístění objevila první postava v kápi. Chvíli nato se ozvalo další prasknutí a pak další.

Postavy v kápích měly stříbrné masky podobné lebkám a hábitům pod nimi jako by se měsíční světlo vyhýbalo.

„Mistře!“ zvolal jeden z černých hábitů, třetí příchozí. Zpoza stříbrné lebky se hlas ozýval se zvláštním zabarvením. „Mistře – už je to tak dlouho – ztratili jsme naději –“

„Ticho!“ vzkřikl vysoký hlas Temného pána Voldemorta. Příliš vysoká postava už ničím nepřipomínala profesora Quirrella. „Namiřte své hůlky na Chlapce-který-přežil, a sledujte ho! Nenechte se ničím rozptýlit, ničím! Okamžitě ho omračte, kdyby se pohnul nebo začal mluvit!“

Ozývala se další prásknutí. Mezi hroby, za stromem, ve všech stinných prostorách se objevovaly další černé hábity, všechny v kápích a maskách. Někteří z nich s výkřiky radosti, které ale mnohdy zněly poněkud nuceně; jiní se vydali vpřed, jako by chtěli pozdravit svého Mistra. Voldemort jim všem dával podobné instrukce, až na to, že některým přikázal, aby na Harryho Pottera seslali Cruciatus, pokud se pohne, jiným, aby Chlapce-který-přežil, spoutali, dalším řekl, aby na něj stříleli kouzla a kletby, jiným, aby rušili chlapcova kouzla.

Harry napočítal třicet sedm prásknutí, než se zdálo, že se další černé hábity s maskou lebky přestaly objevovat.

Všichni teď drželi své hůlky namířené na Harryho a seřadili se před ním do půlkruhu, aby nestříleli jeden na druhého.

Harry dál mířil hůlkou dolů, protože mu bylo řečeno, že pokud se ji pokusí zvednout, zemře. Mlčel, protože mu bylo řečeno, že když se pokusil promluvit, zemře. Snažil se v klesající noční teplotě netřást, protože byl nahý a bylo čím dál chladněji.

Víš, ozval se v Harrym poslední hlas, hlas naděje, myslím, že tohle už je moc i na mě.

<< 111. Selhání, část 1. – Rituály
113. Závěrečná zkouška – Neporušitelný slib >>

Tato kniha už je k dispozici celá, ale odkazy na samostatné kapitoly najdete na stránce  https://archetypal.cz/2021/hpamr-kniha-sesta/

Všechny knihy už si můžete v aktuální verzích stáhnout jako celek na stránce https://archetypal.cz/HPaMR