110. Odrazy, část 2. – Brumbálova past

Tvář Albuse Brumbála vydržela zachmuřená jen na okamžik, než se jeho výraz změnil na vyjevený. „Quirinusi, co –“

Pak se odmlčel.

„No,“ řekl Albus Brumbál. „Připadám si jako hlupák.“

„To doufám,“ řekl profesor Quirrell klidně. Jestli se sám lekl, že byl přistižen, nešlo to na něm znát. Nenuceným mávnutím ruky změnil svůj hábit zase na oděv profesora.

Brumbálova zachmuřenost se vrátila a prohloubila se. „Já tu tak usilovně hledám Voldemortův stín, že si ani nevšimnu, že bradavický profesor obrany je nemocný, polomrtvý chudák posedlý duchem mnohem mocnějším, než je on sám. Měl bych to za senilitu, kdyby to nepřehlédlo i tolik dalších.“

„To je pravda,“ řekl profesor Quirrell. Zvedl obočí. „Opravdu je tak těžké mě poznat bez těch rudě žhnoucích očí?“

„Ach ano,“ řekl Albus Brumbál vyrovnaně. „Zahrál jsi to dokonale; přiznávám, že jsem byl zcela oklamán. Quirinus Quirrell se zdál – jak jen to říct? Ach ano, to bude to správné slovo. Zdál se být příčetný.“

Profesor Quirrell se uchechtl; působilo to, jako by vedli přátelský rozhovor. „Víte, nikdy jsem nebyl šílenec. Lord Voldemort byl pro mě jen další hra, stejně jako profesor Quirrell.“

Albus Brumbál ale nevypadal, že by si povídání užíval. „Myslel jsem si, že něco takového řekneš. S lítostí ti musím oznámit, Tome, že každý, kdo se dokáže přimět hrát roli Voldemorta, je Voldemort.“

„Ah,“ řekl profesor Quirrell a zvedl prst, jako by chtěl napomenout. „Tato úvaha ale trochu kulhá, dědoušku. Každý, kdo se chová jako Voldemort, musí být tím, čemu moralisté říkají ‚zlo‘, na tom se shodneme. Ale možná, že skutečné já je naprosto, úplně a nenapravitelně zlé mnohem zajímavějším způsobem, než jaký jsem předstíral s Voldemortem –“

„Došel jsem k tomu,“ odtušil Albus Brumbál, „že je mi to jedno.“

„Tak to vám musí připadat, že ode mě budete mít brzy pokoj,“ řekl profesor Quirrell. „To je zajímavé. Moje nesmrtelná existence tedy závisí na tom, abych co nejdříve objevil past, kterou jste nastražil, a zjistil, jak z ní uniknout.“ Profesor Quirrell se odmlčel. „Ale ještě se chvilku zbytečně zdržujme, abychom si mohli promluvit o jiných věcech. Jak to, že číháte uvnitř Zrcadla? Myslel jsem, že budete jinde.“

„Jsem i tam,“ řekl Albus Brumbál, „a bohužel pro tebe zároveň i uvnitř Zrcadla. Vždycky jsem tu byl, po celou dobu.“

„Ach,“ řekl profesor Quirrell a povzdechl si. „Takže to mé malé odvedení pozornosti bylo zbytečné.“

A vztek Albuse Brumbála už se neudržel na uzdě. „Odvedení pozornosti?“ zařval Brumbál a safírové oči měl sevřené vztekem. „Zabil jsi mistra Flamela kvůli odvedení pozornosti?“

Profesor Quirrell vypadal uraženě. „Nespravedlnost vašeho obvinění se mě dotýká. Nezabil jsem tu, kterou znáte jako Flamela. Jen jsem to přikázal jiným.“

„Jak jsi mohl? Dokonce i ty, jak jsi mohl? Byl knihovnou všeho našeho umění! Tajemství, která jsi pro kouzelnictví navždy ztratil!“

V úsměvu profesora Quirrella teď zasvitlo ostří. „Víte, pořád nerozumím tomu, jak vaše zvrácená mysl může považovat za přijatelné, aby byl nesmrtelný Flamel, ale když se o totéž snažím já, dělá to ze mě zrůdu.“

„Mistr Flamel se k nesmrtelnosti nikdy nesnížil! On –“ Brumbál se zajíkl. „Jen zůstával dlouho vzhůru, kvůli nám, po celém tom svém dlouhém, dlouhém dni –“

„Nevím, jestli si to vybavíte,“ řekl profesor Quirrell spikleneckým tónem, „ale vybavujete si ten den s Tomem Riddlem u vás své pracovně? Tehdy jsem vás prosil, na kolenou jsem klečel a žadonil, abyste mě představil Nicholasi Flamelovi, abych ho mohl požádat, jestli se mohu stát jeho učedníkem a jednou si vyrobit vlastní Kámen mudrců. To byl můj poslední pokus být dobrým člověkem, kdyby vás to zajímalo. Odmítl jste mě a dal mi přednášku o tom, jak necudné je bát se smrti. Odešel jsem z vaší kanceláře rozhořčený a vzteky bez sebe. Usoudil jsem, že když už budu nazýván zlým jen proto, že nechci zemřít, pak rovnou mohu být skutečně zlým; a o měsíc později jsem zabil Ufňukanou Uršulu, abych se pokusil dosáhnout nesmrtelnosti jinými prostředky. I když už jsem pak o Flamelovi věděl víc, zůstal jsem z vašeho pokrytectví dost rozladěný, a proto jsem vás a vaše blízké trápil víc, než bych to jinak dělal. Často jsem měl pocit, že byste to měl vědět, ale nikdy jsme neměli příležitost si o tom spolu promluvit.“

„To odmítám,“ řekl Albus Brumbál, jehož pohled se nezachvěl. „Nepřijímám ani špetku odpovědnosti za to, čím ses stal. Všechno sis to způsobil výhradně ty a tvá vlastní rozhodnutí.“

„To mě nepřekvapuje,“ řekl profesor Quirrell. „Ale zajímalo by mě, jakou odpovědnost tedy vlastně přijímáte. Už dávno jsem si odvodil, že máte přístup k neobvyklým věšteckým schopnostem. Udělal jste až příliš mnoho nesmyslných tahů, které se ale neuvěřitelnými způsoby obracely ve váš prospěch. Tak mi to řekněte. Byl jste varován před oním předvečerem Všech svatých, kdy jsem byl na čas přemožen?“

„Věděl jsem to,“ řekl Albus Brumbál tichým a chladným hlasem. „A za to zodpovědnost přijímám, což ty nikdy nepochopíš.“

„Zařídil jste, aby si Severus Snape vyslechl Proroctví, které mi pak přinesl.“

„Dovolil jsem, aby se to stalo,“ řekl Albus Brumbál.

„A já jsem byl celý nadšený, že jsem konečně získal nějaký vlastní vhled do budoucnosti.“ Profesor Quirrell zavrtěl hlavou, jako by byl smutný. „Takže velký hrdina Brumbál obětoval své nevědomé pěšáky, Lily a Jamese Potterovy, jen aby mě na pár let zahnal.“

Albus Brumbál měl oči tvrdé jako kameny. „James a Lily by na smrt šli dobrovolně, kdyby to věděli.“

„A co to děcko?“ Profesor Quirrell se zeptal. „Nějak pochybuji, že by ho Potterovi tak nadšeně předhodili Vy-víte-komu.“

Toho škubnutí si šlo sotva všimnout. „Chlapec-který-přežil z toho vyšel docela dobře. Pokusil ses ho proměnit v sebe, že? Místo toho ses proměnil v mrtvolu a Harry Potter se stal kouzelníkem, kterým jsi měl být ty.“ Teď zase za půlměsíčními brýlemi byl obvyklý Brumbál, v očích se mu jemně blýskalo. „Celá ledová brilantnost Toma Riddlea zkrocená do služby vřelosti a lásky Jamese a Lily. Zajímalo by mě, jak ses cítil, když jsi viděl, čím se Tom Riddle mohl stát, kdyby vyrůstal v milující rodině.“

Profesor Quirrell našpulil rty. „Byl jsem překvapen, ba šokován propastnou hloubkou naivity pana Pottera.“

„Hádám, že humor této situace ti uniká.“ V tu chvíli se Albus Brumbál konečně usmál. „Ale jak já jsem se smál, když jsem si to uvědomil! Když jsem viděl, že jsi stvořil Dobrého Voldemorta, aby se postavil tomu zlému – ach, jak jsem se smál! Nikdy jsem na svou roli neměl dostatečnou tvrdost, ale Harry Potter jí bude mít víc než dost, až nabyde své plné síly.“ Úsměv Albuse Brumbála zmizel. „I když předpokládám, že si Harry bude muset najít nějakého jiného Temného pána, kterého pak porazí, protože ty u toho nebudeš.“

„Ach, ano. Nuže.“ Profesor Quirrell se vydal směrem od zrcadla a zdálo se, že se zastavil těsně před místem, kde už by ho zrcadlo neodráželo, kdyby se v něm teď něco odráželo. „To se podívejme.“

Brumbálův úsměv byl teď chladnější. „Ne, Tome. Nikam nepůjdeš.“

Profesor Quirrell přikývl. „Co přesně jste udělal?“

„Odmítl jsi smrt,“ řekl Brumbál, „a kdybych zničil tvé tělo, tvůj duch by prostě přišel zpátky jako hloupé zvířátko, které nechápe, že už má odejít. Proto tě posílám mimo Čas, do zmrazeného okamžiku, odkud tě nemohu vrátit ani já, ani nikdo jiný. Možná Harry Potter tě jednou bude moci získat zpět, pokud má proroctví pravdu. Možná s tebou bude chtít probrat, kdo nese vinu za smrt jeho rodičů. Pro tebe to bude jen okamžik – pokud se vůbec někdy vrátíš. Ať tak či onak, Tome, přeji ti tam to nejlepší.“

„Hm,“ řekl profesor Quirrell. Profesor obrany prošel kolem místa, kde stál Harry, a v tichu se s výrazem, který vypadal jako zděšení, zastavil na druhém okraji pole zrcadla. „Jak jsem předpokládal. Chystáte Merlinovu starou metodu zapečetění, kterou příběh Topheria Changa nazývá Procesem bezčasí. Pokud má legenda pravdu, ani vy už nedokážete ten proces zastavit, když už je v pohybu tak dlouho.“

„Je to tak,“ řekl Albus Brumbál. Jeho oči však náhle byly ostražité.

A Harry to na svém místě po straně dveří, kde stál a v tichosti se snažil svou hrůzu udržet pod kontrolou, cítil ve vzduchu; cítil, jak se v poli Zrcadla shromažďuje přítomnost. Bylo to cizejší než magie a zcela nepochopitelné, jediná srozumitelná věc na tom byla ta cizost a vedle toho ta moc. Doposud to probíhalo zvolna, ale teď přibývání přítomnosti zrychlovalo.

„Ale pokud je Changovo vyprávění pravdivé, mohl byste to ještě zvrátit,“ řekl profesor Quirrell. „Většina sil Zrcadla je podle legendy oboustranná. Takže byste místo toho mohl vyhnat obsah druhé strany Zrcadla, a do toho zamrzlého okamžiku poslat namísto mě sebe. Tedy kdybyste chtěl, samozřejmě.“

„Proč bych něco takového měl chtít?“ Hlas Albuse Brumbála byl napjatý. „Předpokládám, že se mi chystáš říci, že sis přivedl rukojmí? To by bylo marné, Tome, ty blázne! Ty bláhový blázne! Mělo ti být jasné, že ani s rukojmími bych ti neustoupil.“

„Vždycky jste byl o krok pomalejší,“ řekl profesor Quirrell. „Dovolte, abych vám představil svého rukojmího.“

Do vzduchu kolem Harryho vnikla další přítomnost, jak se mu po celém těle rozšířil plazivý pocit, když se magie Toma Riddlea dostala velmi blízko jeho kůže. Plášť neviditelnosti se od něj odtrhl a lesklá černá látka odletěla vzduchem.

Profesor Quirrell ho chytil a bleskově si ho na sebe natáhl; ani vteřinu netrvalo, než si přes hlavu stáhl kápi a zmizel.

Albus Brumbál se zapotácel, jako by ho někdo zbavil nějaké základní opory.

„Harry Potter,“ vydechl ředitel. „Co tady děláš?“

Harry zíral na obraz Albuse Brumbála, na jehož tváři se zračil naprostý šok a zděšení.

Vina a hanba byly nesnesitelné, nesnesitelné, a Harryho zasáhly zároveň a on cítil, jak nepochopitelná přítomnost kolem něj sílí a sbírá se k vrcholu. Harry beze slov věděl, že už není čas a že je s ním konec.

„Je to moje vina,“ řekla tenkým hláskem ta část Harryho, která mu ovládla hrdlo v poslední krajnosti. „Byl jsem hloupý. Vždycky jsem byl hloupý. Nesmíte mě zachraňovat. Sbohem.“

„No to se podívejme,“ ozval se z prázdna hlas profesora Quirrella, „zdá se, že už nejsem vázán odrazem.“

„Ne,“ řekl Albus Brumbál. „Ne, ne, NE!“

Albusi Brumbálovi vletěla z rukávu do ruky jeho dlouhá, tmavě šedá hůlka a v druhé ruce se jakoby odnikud objevila krátká tyčka z tmavého kamene.

Albus Brumbál obě prudce odhodil právě když narůstající pocit síly dosáhl svého nesnesitelného vrcholu, a pak zmizel.

Zrcadlo se vrátilo k odrážení zlatě osvětlené místnosti z bílého kamene, a po Albusi Brumbálovi nebylo ani stopy.