111. Selhání, část 1. – Rituály

Toto je kapitola z 6. a poslední knihy fanfiction Harry Potter a Metody racionality. Nové kapitoly vychází nepravidelně, ale po několika letech teď opět častěji.

Nejnovější verze všech vyšlých knih #HPaMR ke stažení najdete na stránce https://archetypal.cz/HPaMR, seznam kapitol 6. knihy je tady.

Jestli se vám #HPaMR líbí, budeme vděční za sdílení! Kniha i překlad jsou výtvorem nadšení a musí být k dispozici zdarma. Všechny ochranné známky náleží J. K. Rowlingové.

Nově vzniká i #HPaMR jako audiokniha.

Temný pán se smál.

Z prázdného místa se ozýval divoký smích profesora obrany, strašlivý, vysoce položený smích – až už to byl čistě Voldemortův smích, smích Temného pána, který už se nesnažil skrývat a kterého už nešlo zadržet.

Harry měl v hlavě zmatek. Jeho pohled se pořád vracel na místo, kde před okamžikem stál Albus Brumbál. Měl v sobě hrůzu, která byla příliš veliká na to, aby se dala chápat i vůbec reflektovat. Jeho mysl se pořád pokoušela vrátit nazpět v čase a odčinit skutečnost, ale takový druh kouzla neexistoval, a realita zůstávala nezměněná.

Prohrál, ztratil Brumbála, nebylo možné to vzít zpět, a to znamenalo, že prohrál válku.

A Temný pán se smál dál.

„Ah, ah hah, ah hah hah ha! Profesore Brumbále, ach, profesore Brumbále, to byl vskutku odpovídající konec naší hry!“ Další výbuch divokého smíchu. „Špatná oběť i v závěru, protože tu figuru, pro kterou jste se všeho vzdal, už jsem držel já! Ta past byla úplně od začátku špatně navržená, protože toto tělo jsem mohl kdykoliv opustit! Ah, ahahahahaha, ha! Nikdy jste se nenaučil lstivosti, vy starý ubožáku.“

„Vy –“ Harrymu se z hrdla vydral hlas. „Vy –“

„Ahahahaha! Ano, chlapečku, vždycky jsi byl na této výpravě jenom mým rukojmím, to je jediný důvod, proč tu jsi. Ha, hahahaha! Jsi ještě příliš malý na to, abys hrál proti skutečnému Tomu Riddleovi, chlapče.“ Temný pán si stáhl kápi pláště, takže mu bylo vidět hlavu, a začal si svlékat zbytek. „A teď, chlapče, jssi mi pomohl, ano, opravdu, a tak je na časse vzkříssit tvou dětsskou přítelkyni, abych dodržel sslib.“ Úsměv Temného pána byl ledový, úplně ledový. „Předpokládám, že máš pochybnosti? Klidně bych tě mohl zabít hned teď, protože už není ředitel Bradavic, který by o tom mohl být zpraven. Pochybuj o mně, jak chceš, ale uvědom si to.“ Ruka opět držela zbraň. „A teď pojď, hlupáčku.“

A odešli.

Prošli dveřmi zpátky do učebny lektvarů, přičemž fialový oheň, který znovu plál, uhasil Temný pán mávnutím hůlky. Prošli komnatou, kde předtím byl bubák, komnatou zničených šachových soch a prošli propálenými dveřmi komnaty s klíči. Temný pán vyletěl vzhůru a skrz padací dveře a Harry za ním musel vystoupat nahoru po točitém schodišti z listů ďáblova osidla, jehož úponky sebou zaškubaly a pak se zase stáhly, jako by měly strach. Chlapec-který-přežil se usilovně snažil nepropuknout v pláč a vzorce jeho temné stránky mu nijak nepomáhaly, možná proto, že Voldemort nikdy nepoznal pocit viny a nikdy se s ním nemusel vypořádávat.

Obešli obrovského tříhlavého Inferiho, který se po slově, které Temný pán zašeptal, sesul přes padací dveře a byla z něj opět mrtvola.

Prošli kolem Severuse Snapea, který jim řekl, že hlídá tyto dveře a že musí odejít, jinak jim strhne kolejní body.

Temný pán pronesl slova „Hyakuju montauk“, aniž by se v chůzi zastavil, a doprovodil je úderem hůlky; Severus se zapotácel, než se prkenně znovu narovnal.

„Co –“ Harry ho následoval. „Co jste –“

„Jen plním svůj závazek vůči svému věrnému služebníkovi. Nezabije ho to, to jsem ti slíbil.“ Temný pán se znovu rozesmál.

„A ti rukojmí –“ řekl Harry. Bylo těžké udržet hlas v klidu. „Co ti studenti, říkal jste, že zastavíte to, co se je chystá zabít –“

Ano. Přesstaň ssi dělat sstarossti. Uděláme to cesstou ven.“

„Ven?“

„Odcházíme, chlapče.“ Temný pán se pořád usmíval.

Špatný pocit, který to vyvolalo, se jen rozpustil v moři jiných špatných pocitů.

Temný pán si začal prohlížet takzvanou bradavickou mapu a zdálo se, že ručně kreslené čáry na ní se pohybují, zatímco spolu kráčejí. Část Harryho mysli, která uvažovala o tom, co by se dalo dělat, kdyby narazili na hlídkující bystrozory (které by Temný pán mohl v mžiku zabít nebo zbavit vzpomínek), se vzdala i této naděje.

Sestoupili po hlavním schodišti do druhého patra, aniž by někoho potkali.

Temný pán odbočil v místě, kde to Harry neznal, a sešel po dalším schodišti. Když sestoupili skrze jedno patro a pak druhé, zmizela okna a objevily se pochodně. Byli ve zmijozelských kobkách.

Před nimi se objevila postava v bradavickém hábitu.

Temný pán šel dál směrem k ní.

Harry ho následoval.

Šesťačka nebo sedmačka ze Zmijozelu čekala u stěny, na které byla umělecká řezba – Salazar Zmijozel s hůlkou na ní vypadal jako obr pokrytý rampouchy. Čarodějka nijak nekomentovala, že vidí profesora Quirrella vzpřímeně chodit, ani že v jeho společnosti vidí Harryho, ani že profesor obrany drží v ruce pistoli. Harry nedokázal rozlišit, jestli má prázdné oči.

Temný pán sáhl do hábitu, vytáhl svrček a cvrnknul jí ho. „Klaudie Alice Taborová, přikazuji ti toto. Vezmi tento svrček ke kouzelnému kruhu, který jsem ti ukázal pod famfrpálovými tribunami, a polož ho doprostřed. Pak smaž posledních šest hodin svých vzpomínek.“

„Ano, pane,“ řekla čarodějka, uklonila se mu a odešla.

„Myslel jsem, že –“ Harry řekl. „Myslel jsem, že potřebujete Kámen, abyste –“

Temný pán se pořád usmíval, už se usmívat nepřestal. „Tuhle část jsem neřekl hadím jazykem, chlapče. Hadím jazykem jsem řekl jen to, že jsem uvedl do pohybu události, které mají zabít studenty, události, které zastavím, když získám Kámen. Zbytek byl lidskou řečí. Stejně tak bych oběť Krvavé pevnosti zastavil, kdybych Kámen nezískal, pokud by mě neodhalili a nespoutali. Bradavičtí studenti jsou cenným zdrojem, jehož výcvikem jsem strávil spoustu času.“ Pak Temný pán zasyčel ke zdi: „Otevři sse.“

Když se stěna pomalu odsunula dozadu a odhalila ústí obrovské roury, Harryho oči si všimly malého hada, zasazeného do levé horní části řezby. Kolem roury rostl mech a linula se z ní vůně zatuchliny a prachu; vnitřek byl pokrytý vrstvami pavučin.

„Pavouci…“ zamumlal Temný pán. Povzdechl si a na ten krátký okamžik zněl zase jako profesor Quirrell.

Když Temný pán vstoupil do obrovské roury, pavučiny před ním odhořely. Harry, který neviděl jinou možnost, ho následoval.

Roura se větvila jako písmeno Y a pak ještě jednou. Temný pán se vydal doleva a pak doprava.

Roura končila pevnou kovovou přepážkou. „Otevři sse,“ zasyčel Temný pán a v kovu se objevila puklina; vypadalo to, jako by se kov skládal sám do sebe.

Ústí se nacházelo uprostřed dlouhé kamenné chodby.

„Teď nějaký čas půjdeme,“ řekl Temný pán. „Zbývaly ti ještě nějaké otázky, hochu?“

„Nic – nic mě takhle – nenapadá –“

Na to mu byl odpovědí další chladný smích. Vydali se tunelem a odbočili doprava.

Harry nedokázal odhadnout, jak dlouho šli, ani tehdy, ani později; světlo upalovaných pavučin bylo příliš slabé na to, aby viděl na své mechanické hodinky, a Harryho nenapadlo čas zkontrolovat, než sem vstoupili. Měl pocit, že pod zemí jdou celé míle.

Harryho mysl se pomalu snažila ještě naposledy vzpamatovat. Nejspíš naposledy, jestli měl pravdu v tom, že ho Temný pán po tomhle všem zabije… ačkoli Temný pán řekl, že Hermionu vzkřísí, což se zdálo zbytečné, pokud to opravdu byla pravda… možná prostě Temný pán plnil slib, který by jinak v hadím jazyce nemohl dát… proč by Harryho jinak prostě na místě nezastřelil…

Vážně, nějaká poslední fungující část jeho mozku řekla všem ostatním částem, teď by bylo dobré něco vymyslet, něco, co ještě nenapadlo Temného pána, něco, co můžeme udělat bez našeho váčku, hůlky nebo obraceče času, něco, co si profesor Quirrell nemyslí, že dokážeme udělat… přemýšlej, přemýšlej, pěkně prosím, vymysli něco? Teď se neuzavírej, i když máš strach, i když jsme se nikdy předtím nesetkali se smrtí v tom smyslu, že bychom měli v příští hodině zemřít, TEĎ NENÍ ČAS SE UZAVÍRAT –

Harryho mysl zůstávala prázdná.

Předpokládejme, řekla ta zbývající část, že to podmíníme tím, že jsme tu vyhráli, nebo se z toho aspoň dostali živí. Kdyby vám někdo OZNÁMIL FAKT, že jste přežili, nebo dokonce vyhráli, že všechno nějak dobře dopadlo, co byste si mysleli, že se stalo –

To není legitimní postup, zašeptal Havraspár, takhle vesmír nefunguje, prostě zemřeme.

Někoho napadne, že jsme se ztratili, pomyslel si Mrzimor, a Pošuk Moody nastoupí s oddílem bystrozorů a zachrání nás. Myslím, že nastal čas přiznat, že nejsme schopnější než obvyklé autority.

Ten způsob záchrany musí nějak vycházet z něčeho, co uděláme my, řekl zbývající hlas. Jinak nemá smysl nad tím přemýšlet.

Problém dva, řekl Nebelvír. Harry Potter nechybí, je přímo na famfrpálovém zápase, kde ho každý vidí. Profesor Quirrell na to také myslel, i proto poslal ten falešný vzkaz. Problém třetí. Myslím, že Pošuk Moody a oddíl bystrozorů nedokážou Temného pána porazit, a už vůbec ne dřív, než nás zabije. Nejsem si jistý, jestli by Temného pána, který by bojoval naplno, dokázal porazit celý OUKZ, a Brumbál byl pryč. Problém čtvrtý. Famfrpálový zápas skutečně nebyl narušen, to je nejspíš jediný důvod, proč byl profesor Quirrell vůbec ochoten zkusit něco tak komplikovaného, jako nás s sebou tahat na tuhle výpravu.

Zauvažujme jiným směrem, odvážil se Zmijozel, možná profesor Quirrell zavolá někoho jiného, aby nám přičaroval falešné vzpomínky. Nitrozpyt, Imperius, Confundus a kdoví co ještě, nejsme dokonalým nitroobráncem. Pak by měl Temný pán rozumného – no, trochu – poručíka, kterého by mohl využít. To by mohl být další důvod, proč byl profesor Quirrell tak ochotný prozradit svá tajemství – kdyby věděl, že ty vzpomínky zmizí. Je to také důvod, proč vyjít za dosah bradavických ochran, Temný pán bude moci zavolat Bellatrix, aby se sem přemístila a udělala, co bude třeba…

Celý tento myšlenkový postup je nelegitimní a já se ho odmítám účastnit, řekl Havraspár.

Vskutku krásná poslední slova, řekl poslední hlas. Už sklapni a přemýšlej.

Pod nohama jim ubíhal hrubý kámen chodby, a Harryho boty občas ťáply do vlhka nebo hrozily uklouznutím na zakřiveném povrchu. Neurony v jeho mozku, které nepřestávaly pracovat, utvářely představu hlasů, které spolu mluvily a křičely na sebe, přestože Posluchač zůstával otupělý hrůzou a studem.

Nebelvír a Mrzimor vedli debatu o sebevraždě naběhnutím na pistoli Temného pána nebo spolknutím malého drahokamu na Harryho ocelovém prstenu. Nebylo úplně jasné, jestli na tom osud světa bude lépe nebo hůř, když bude Harryho mysl zotročena Temným pánem; pokud měl Temný pán stejně vyhrát, možná by dokonce bylo lepší, kdyby vyhrál rychleji.

A ten poslední hlas pokračoval v mluvení přes to všechno, držel se dokonce i v této hloubce selhání. Co ještě Temný pán pokaždé řekl normálně a nikdy ne hadím jazykem? Vzpomeneme si? Bylo ještě něco takového, cokoli?

Bylo to všechno příliš vzdálené v čase, příliš vzdálené v čase přestože se to všechno stalo ještě dnes. Temný pán mu právě teď řekl hadím jazykem, že je čas oživit Hermionu, a pak řekl další věci, všechny normálně, a Harry si je sotva pamatoval, přestože byly právě vysloveny. A předtím… předtím v tom Kruhu ukrytí, profesor Quirrell zasyčel, že bariéra vybuchne, pokud se jí dotkne. A pak profesor obrany normálně řekl, aby si Harry nesundával plášť a nepokoušel se Kruh překročit, normálně řekl, že rezonance by mohla profesora Quirrella zasáhnout, ale Harry bude mrtvý. Normálně řekl, že kdyby se Harry dotkl kouzla a profesor Quirrell si nevzpomněl, jak rezonanci zastavit, zabilo by je to oba…

Předpokládejme tedy, že nás to nezabije oba, řekl poslední hlas. Na Halloween v Godrikově dole bylo tělo Temného pána spáleno a my z toho máme jen jizvu na čele. Předpokládejme, že rezonance mezi námi je smrtelnější pro Temného pána než pro nás. Co když jsme po celou tu dobu mohli Temného pána kdykoli zabít, stačilo se vrhnout dopředu a kdekoli se dotknout rukou jeho odhalené kůže? A pak nám zase začne krvácet jizva, ale to je všechno. Ten pocit „přestaň, nedělej to“ je převzatý z nejhorší vzpomínky Temného pána na chybu v Godrikově dole, na Chlapce-který-přežil se to vlastně nemusí vztahovat.

Probudil se v něm malý náznak naděje.

Probudil se a hned byl zadupán.

Temný pán může klidně zahodit hůlku, hlesl Havran. Profesor Quirrell se může proměnit do své zvěromágské podoby. A i když zemře, Temný pán posedne někoho jiného a vrátí se, a pak bude za trest mučit naše rodiče.

Možná se nám podaří dostat se k rodičům včas, řekl ten poslední hlas. Možná se nám je podaří ukrýt. Mohli bychom od Temného pána získat Kámen mudrců, kdybychom zabili jeho současné tělo, a ten kámen by mohl posloužit jako jádro odboje.

Temný pán pokračoval kamennou chodbou dál. V ruce pořád držel zbraň. Od Harryho byl vzdálen nejméně čtyři metry.

Když se vrhneme dopředu, díky rezonanci ucítí, že se k němu blížíme, řekl Mrzimor. Rozlétne se rychle vpřed, to umí, má na sobě kouzla na koště, která mu umožní letět. Poletí dopředu, otočí se a vystřelí. O rezonanci ví, tohle už ho napadlo. Není to nic, co by Temný pán opomněl zvážit. Bude na to připraven a bude to čekat.

Pokračujme v této argumentaci, řekl poslední hlas. Předpokládejme, že můžeme volně kouzlit na profesora Quirrella, ale on nemůže kouzlit na nás.

Proč by to měla být pravda? zeptal se Havraspár. Ve skutečnosti máme důkaz, že je to lež. V Azkabanu, když Avada Kedavra profesora Quirrella zasáhla naše kouzlo Patronus, jsme měli pocit, že se nám rozskočí hlava –

Předpokládejme, že to všechno byla jeho magie, která se vymkla kontrole. Předpokládejme, že kdybychom na něj seslali třeba Luminos, nic zlého by se nestalo.

Ale proč? řekl Havraspár. Proč si to myslíš?

Protože, pomyslel si Harry, to vysvětluje, proč mě profesor Quirrell nevaroval, abych na něj v Azkabanu nic nekouzlil. Protože, co si pamatuji, profesor Quirrell nikdy neřekl hadím jazykem, že bych si ublížil, kdybych se na něj pokusil seslat kouzlo. Mohl mi to varování dát, ale neudělal to, i když mi dal spoustu jiných varování. Absence důkazu je slabým důkazem absence.

Bylo ticho, zatímco o tom Harryho části přemýšlely.

My ale nemáme hůlku, řekl Havran.

Možná nám ji někdy vrátí, pomyslel si poslední hlas.

Ale i tak, pomyslel si Harry a šedá beznaděj se vrátila, o rezonanci Temný pán ví. Už si promyslel, co všechno s ní můžu udělat, má připravené reakce. To byla od začátku moje chyba. Nerespektoval jsem inteligenci Temného pána, nenapadlo mě, že možná ví všechno, co vím já, a vidí všechno, co vidím já, a už s tím vším počítá.

Pak, řekl poslední hlas, za podmínky, že vyhrajeme, jsme ho museli zasáhnout něčím, o čem neví.

Mozkomoři, nabídl Nebelvír.

Temný pán ví, že dokážeme mozkomory zničit, odklonit a možná i ovládat, řekl Havraspár. Neví sice jak, ale ví, že to dokážeme, a kde bychom teď k čertu vzali mozkomora?

Možná, odvážil se Mrzimor, by se celý systém Temného pána zkratoval rezonancí, kdybychom ho chytili a drželi, mohli bychom obětovat vlastní život, abychom ho navždy zničili.

Blbost, řekl Havraspár. Ale asi neuškodí, když si před smrtí užijeme nějaké příjemné představy, ať už jakkoli hloupé.

Kdyby měl lord Voldemort dost silný strach ze smrti, navrhl Mrzimor, kdyby dost silně chtěl, aby už na smrt nemusel myslet, pak by systém viteálů mohl mít jisté konstrukční nedostatky. Voldemorta nikdy nenapadlo zkoušet své viteály na někom jiném, to by mohlo svědčit o tom, že není schopen o tomto tématu přemýšlet s jasnou hlavou –

Že by jeho strach ze smrti byl jeho osudovou slabinou? řekl Havraspár. To určitě ne. Myslím, že někdo, kdo má přes sto viteálů, by zároveň mohl mít pár dalších pojistek.

Ale Harryho mozek přemýšlel dál.

Skutečná asymetrie v magické rezonanci mezi nimi… se zdála nepravděpodobná, neexistoval žádný důvod, proč by se magie takto měla projevovat. Ale magická zpětná vazba mohla silnějšího čaroděje zasáhnout silněji, mocnější magie rezonovala nebezpečněji. To by mohlo vysvětlovat pozorovanou událost v Godrikově dole (Voldemort exploduje, dítě přežije) a také vysvětlovat pozorovanou událost v Azkabanu (Voldemort těžce postižen zpětnou vazbou své silné magie, prvák Chlapec-který-přežil zasažen lehčí zpětnou vazbou své slabší magie). Nebo pokud by rezonovala pouze sesilatelova magie, mohlo by to také vysvětlovat obě tato pozorování. Také by to dokonce mohlo vysvětlovat, proč profesor Quirrell nijak Harryho před sesíláním kouzel na něj nevaroval. Ačkoli tu byl ještě jeden zřejmý důvod, proč by se profesor Quirrell vyhýbal nadnesení tématu rezonance; byla to obrovská nápověda ohledně záhady Godrikova dolu, pokud by si to Harry dokázal spojit.

Ta část, která byla otupělá smutkem a pocitem viny, této příležitosti využila, aby poznamenala, když už jsou u toho zapomínání, že poté, co se události v Bradavicích zvrtly, měli opravdu, ale opravdu OPRAVDU přehodnotit rozhodnutí, které učinili první čtvrtek na žádost profesorky McGonagallové, kdy neřekli Brumbálovi o pocitu zmaru, který Harry cítil v okolí profesora Quirrella. Je pravda, že Harry si nebyl jistý, komu má věřit, dlouho se zdálo pravděpodobné, že Brumbál je ten zlý a profesor Quirrell jeho hrdinná opozice, ale…

Brumbálovi by to došlo.

Brumbálovi by to okamžitě došlo.

Starý moudrý čaroděj s pravým fénixem na rameni by chápal, co to znamená, a Harry mu tehdy nevěřil, Harry mu nepředal všechna důležitá fakta, a důvodem byla naprostá nedbalost, protože nepřehodnotil rozhodnutí, které se svezlo s mnoha dalšími pouhé čtyři dny po začátku školního roku. Měl to označeno jako ‚něco, co Brumbálovi neříkat’, a dokonce ani po událostech v Azkabanu, dokonce ani po Hermionině smrti, dokonce ani po tom všem dalším si Harry nevzpomněl tu možnost povýšit na úvahu a znovu zvážit, jestli by to nestálo za to.

Harryho zaplavila další vlna žalu a studu, takže chvíli kráčel a poslední hlas zůstával potichu, ale ostatní hlasy radostně zaplnily uvolněné místo.

Po alespoň několika mílích a mnoha šedivých myšlenkách kamenná chodba skončila.

Temný pán vystoupal po kamenných schodech a Harry ho následoval.

Oba vešli do tmavé a vlhké kamenné budovy. Špinavé staré kamenné dveře se otevřely, aniž by se jich dotkli.

Před nimi ležely mramorové desky, které se zvedaly z holé země, a na nich stála jména a datumy. Náhrobky byly roztroušeny v řadách, které nebyly nikterak úhledné, a zbytek hřbitova byl zdivočelý.

Měsíc nad nimi byl ve více než třech čtvrtinách úplňku a zdál se být jasný, i když ještě nenastala úplná tma.

Harry se při pohledu na hřbitov zastavil. V mozku se mu spustil alarm, který hlásil, že by měl být kdekoli jinde, ale neměl žádné možnosti, jak toho dosáhnout. A tak ten alarm řinčel bez odezvy, zatímco za Harrym zapadly kamenné dveře mauzolea.

Temný pán vešel do středu roztroušeného hřbitova. Zastavil se a zatočil hůlkou nad hlavou v malém kruhu.

Ozvalo se dunění a ze země se hladce vznesl oltář, alespoň dva metry široký a z černého kamene pokrytého vytesanými šedými runami. A pak se kolem oltáře zvedlo šest obelisků z tmavého mramoru v pravidelných vzdálenostech a pod odcházejícím soumrakem se temně leskly.

Neodbytný poplach v Harryho mozku zesílil.

„Tohle,“ řekl Temný pán kadencí profesora Quirrella, „je mé pracovní místo, které jsem si vytvořil, aby bylo pohodlně dostupné jak z Bradavic, tak z Prasinek.“ Temný pán mávnul rukou k oltáři. „Tady slečna Grangerová ožije a tady se také znovu narodím do svého pravého těla. Nejdřív se samozřejmě trochu přetvořím. Kouzla, která oživí dětsskou dívku, jssou ssnadnějšší v pravém těle. “ Tato slova doprovázel podivný hadí smích. „Buď ssi jisst, že i když některé asspekty vzkříššení dětsské dívky budou podle druhých temné, dětsské dívce to neublíží ani ji to nezošškliví. Bude vypadat jako ona, bude mít ssvou vlasstní myssl a já ani nikdo z mých jí potom neublížíme.“

Harry měl vyschlo v ústech a jeho mysl fungovala jen s obtížemi. „Prosím, profesore, mohl byste hadím jazykem říct, jaký je váš skutečný záměr při vzkříšení slečny Grangerové?“

Chci ti navrátit rady a zdrženlivosst tvé dětsské přítelkyně. Aby opět byla ssoučástí světa, abyss měl zájem o něj pečovat. To je, chlapče, vsskutku ta větší čásst důvodu, proč tuto věc dělám.“ Tato slova opět doprovázel hadí smích, který vyjadřoval sardonické vědomí jakési obrovské ironie.

V Harrym se vedle mnohem většího zmatku a obav, že dokonalý nitroobránce by mohl lhát i v hadím jazyce, rozhořela malá jiskřička naděje. Harry nechápal, proč to Temný pán dělá, pokud se v dalším kroku stejně chystá Chlapce-který-přežil zabít nebo zotročit…

Možná jen vůbec nikdy nepochopil profesora Quirrella, možná byl Harryho model Toma Riddlea prostě úplně mimo… Možná že Chlapec-který-přežil bude zbaven vzpomínek na poslední den a vysazen někde se zmatenou Hermionou Grangerovou, zatímco lord Voldemort bude dál dobývat svět…?

V Harrym zaplála naděje, ale byla to zmatená naděje, která nedávala žádný smysl. Nesedělo to k Temnému pánovi, který se vysmíval Brumbálovi a smál se jeho porážce. Harry nedokázal přijít na žádný konzistentní popis motivů profesora Quirrella, který by něco takového připouštěl.

Nevím, co se má stát dál.

Temný pán přistoupil k oltáři. Poklekl u něj a vypadalo to, že sáhl hluboko do kamene samotného oltáře, aby z něj vytáhl lahvičku s tekutinou, která v mizejícím světle večera vypadala černá.

Když Temný pán znovu promluvil, jeho hlas zněl úsečně a přesně. „Krev, krev, krev tak moudře skrytá,“ řekl Temný pán.

A obelisky obklopující oltář začaly promlouvat, z nehybných kamenů vycházely hlasy a utvořily sbor s kadencí starší než latinskou.

Apokatastethi, apokatastethi, apokatastethi to soma mou emoi.

Apokatastethi, apokatastethi, apokatastethi to soma mou emoi.

Hlasy obelisků zazněly ozvěnou po skončení každého verše, jako by nebyly synchronizované. Krev byla vylita z lahvičky a vypadalo to, jako by se v něčem zachytila a zůstala viset nad oltářem, kde se ve vzduchu pomalu rozpínala a nabývala tvaru.

Apokatastethi, apokatastethi, apokatastethi to soma mou emoi (emoi).

Apokatastethi, apokatastethi, apokatastethi to soma mou emoi (emoi).

Na oltáři teď spočívala vysoká postava, která i ve světle soumraku vypadala příliš bledě.

Profesor obrany sáhl do svého hábitu a vytáhl malý nepravidelný kousek červeného skla.

Ten položil na vysoké bledé tělo.

Kámen na něm nějakou dobu zůstal ležet, alespoň několik minut. Nepravidelný kus červeného skla nezářil, neblikal ani nijak jinak neprojevoval svou moc.

Pak se Kámen pohnul a na těle se nepatrně otočil.

Profesor obrany Kámen vložil zpět do svého hábitu a vysokou postavu, která nehybně ležela na oltáři, hůlkou šťouchl do hrudi a prsty se dotknul očí.

Pak zaklonil hlavu a rozesmál se.

„Neuvěřitelné,“ řekl Temný pán Harrymu důvěrně známým hlasem profesora obrany. „Je stabilní, má ustálenou podobu! Pouhý konstrukt udržovaný magií se dotykem Kamene stal skutečnou substancí! A přesto jsem nic necítil! Nic! Obával jsem se, že jsem byl oklamán, že jsem dostal falešný Kámen, ale substance je skutečná podle všech mých zkoušek! Uznávám, že to je i na mé poměry nadpozemské.“

Pak profesor obrany pětkrát obešel oltář a něco recitoval, příliš potichu, než aby to Harry slyšel.

Temný pán vložil svou hůlku do ruky postavy ležící na oltáři.

Pak položil obě své ruce tělu na čelo.

Temný pán promluvil. „Fal. Tor. Pan.“

Bez varování náhle celý hřbitov osvítilo světlo, jako by udeřil blesk, a Harry se zapotácel o krok zpět a ruce mu bezděky vyletěly k čelu. Měl pocit, jako by ho někdo udeřil nebo ho do jizvy bodla vosa.

Profesor obrany se zhroutil.

A nesprávně vysoká postava na oltáři se posadila.

Postava se plynule otočila a postavila na zem, kde byla nejméně o hlavu vyšší než normální člověk. Končetiny měly jen poskrovnu svalů, byly hubené a bledé, ale působily dojmem strašlivé síly.

Harry udělal další krok zpět, ruce pořád přitisknuté k jizvě. Přestože je dělila velká vzdálenost, Harry cítil ve vzduchu děsivou úzkost, jako by pocit zmaru byl doteď rozostřený a nyní se soustředil do fyzické bolesti v jizvě na Harryho čele.

Takhle měl Voldemort vypadat? Ten nos vypadal, jako by během procesu vzkříšení došlo k nějakému výpadku –

Příliš vysoká postava zaklonila hlavu, zasmála se, zvedla ruce a hůlku a podívala se na ně. Když se levá ruka doširoka rozevřela, připomínala bledého pavouka se čtyřma příliš dlouhýma nohama, a prsty hladily hůlku, kterou držela druhá ruka. Ze hřbitova se zvedlo listí a začalo tančit kolem nesprávně vysoké postavy, obklopilo ji a ošatilo, když utvořilo košili s vysokým límcem a splývavý hábit. Lord Voldemort se smál dál. Přesně ten bezděčný smích, který si Harry pamatoval vycházet z vlastního hrdla během mozkomorovy noční můry, shodný laděním i barvou.

Rudé oči odrážely slábnoucí soumrak a jejich zorničky byly rozříznuté jako kočičí.

Postava, kterou Voldemort opustil, se s třasem zvedla ze země a Quirinus Quirrell hlasem, který Harry sotva slyšel, zaúpěl: „Svobodný – konečně svobodný –“

Mdloby na tebe,“ řekl Voldemortův vysoký chladný hlas a Quirinus Quirrell byl sražen k zemi; pak byl mávnutím Voldemortovy druhé ruky zvednut a odhozen.

Voldemort poodešel od oltáře, pak se obrátil a podíval se na Harryho. V Harryho jizvě se rozhořela bolest.

„Bojíš se, chlapče?“ zasyčel Voldemort, jako by se i v lidské řeči Temného pána ozýval podtón hadího jazyka. „Dobře. Polož dívku na oltář a zruš její přeměnění. Přišel čass, abych ji oživil. “

Opravdu se to stane? Opravdu se k tomu schyluje?

Harry polkl, svůj strach ovládal jen díky tomu náznaku nemožné naděje uprostřed všeho toho zmatku, a přistoupil k oltáři. Vyzul si levou botu a levou ponožku a sundal si prsten, do kterého byla přeměněná Hermiona Grangerová, tvarově shodný s prstenem, který Harry dostal jako nouzové přenášedlo. V Harrym se objevil záchvěv lítosti, že díky tomu teď nemá přenášedlo skutečné, ale byl to jen záchvěv; jestli měl Severus pravdu, výše postavení Smrtijedi proti přenášení běžně sesílali bariéry. Za Harrym se znovu zasmál Voldemort, což znělo jako překvapené uznání.

„Potřebuji svou hůlku, abych mohl zakouzlit Finite,“ řekl Harry nahlas.

„To tedy nepotřebuješ.“ Hlas byl vysoký a krutý. „Naučil ses udržovat přeměnění bez hůlky, jen dotykem. Stejně tak své přeměnění můžeš bez hůlky přerušit tím, že necháš vyschnout magii, kterou na udržení používáš. Udělej to.“

Harry polkl a dotkl se prstenu na noze. Musel to zkusit třikrát a pročistit si mysl, než se mu podařilo vytlačit svou magii z prstenu, stejně jako se předtím naučil, aby do prstenu malý pramínek magie proudil.

Ukončení kouzla tak probíhalo mnohem pomaleji než u Finite Incantatem, jako zrychlený opak nějakého přeměňování. Prsten se deformoval, sléval a rozšiřoval. Měnil se jeho povrch i barvy.

Na oltáři ležely na boku dvě třetiny mrtvé dívky, jedna ruka sklouzla přes okraje oltáře, tak, jak ji zanechalo ukončení přeměny. Z rozkousaných pahýlů jejích stehen teď netekla žádná krev. Mrtvá dívka měla tvář Hermiony Grangerové, ale zkroucenou a bledou. Byla taková, jakou ji Harry viděl předtím ve skladu ošetřovny, kterýžto obraz se mu vypálil do mozku během dlouhých třiceti minut přeměňování, obraz, který reprodukoval během čtyř ještě delších hodin, aby přeměnil náhradu. Mrtvá dívka byla nahá, protože její šaty k ní nepatřily a nebyly přetvořeny.

Ten pohled vyvolal vzpomínky na hodiny strávené na ošetřovně a na noční můry, které následovaly a které Harry všechny potlačil.

„Odstup dál,“ ozval se Voldemortův vysoký hlas. „Teď je to na mně.“

Harry polkl a ustoupil od oltáře k ústí dlouhé chodby, kde stál předtím. „Její tělo má – mělo by mít – kolem pěti stupňů Celsia, na které jsem ji zchladil, aby nedošlo k poškození mozku –“ Harryho vlastní hlas měl kolísavou výšku. Opravdu se to chystá udělat? Opravdu? Musel v tom být nějaký háček a Harry ho prostě neviděl. Voldemort řekl, že Hermioně neublíží ani on, ani nikdo z jeho lidí, že její tělo a mysl budou její vlastní – proč?

Voldemort znovu přistoupil k oltáři a mávnutím ruky poupravil tělo před sebou tak, aby přes oltář leželo rovně. Temný pán promluvil vysokým hlasem s monotónní přesností: „Maso, maso, maso tak moudře skryté.“

Obelisky začaly znovu ševelit.

Apokatastethi, apokatastethi, apokatastethi to soma hou emoi (emoi).

Apokatastethi, apokatastethi, apokatastethi to soma hou emoi (emoi).

Z pahýlů dívčiných stehen vytékalo nové maso, plazilo se vpřed jako bahno a tuhlo.

Obelisky přestaly zpívat. Na oltáři ležela celá, nahá postava.

Nevypadala ale jako Hermiona. Hermiona Grangerová by měla stát a mluvit a měla by mít svou bradavickou uniformu.

Voldemort zvedl ruku a pak zasyčel, jako by ho něco rozčílilo. Násilným gestem způsobil, že se hábit na ležícím těle Quirinuse Quirrella roztrhl, což zničilo jeho fialovo zelenou kravatu a sako z něj bylo svlečeno a přeneseno k místu, kde stál Voldemort. Nějaká část Harryho sebou trhla, když viděl Temného pána Voldemorta útočit na profesora Quirrella.

Voldemort zabořil ruku do saka, které sebou zaškubalo, jako by to v něm něco lámalo, a pak na zem vedle sebe vytřepal obsah kapes. Vypadl Harryho váček, obraceč času, koště, Voldemortova pistole, plášť a řada amuletů, prstenů a ještě podivnějších věciček, které Harry nepoznával.

A úplně nakonec kousek červeného skla, který byl položen na Hermionu Grangerovou a ponechán, aby na ní nějakou dobu ležel.

Minuty ubíhaly. Temný pán si z hromádky věcí vedle oltáře na sebe vzal amulet; z hromádky také vzal čtyři krátké dřevěné tyče s řemínky, které si upevnil pod roucho a vypadalo to, že je má na pažích a stehnech. Pak se Temný pán vznesl do vzduchu, kde se pohyboval vlevo, vpravo, nahoru a dolů. Zpočátku se zdálo, že je trochu nestabilní, ale pak se jeho let ustálil.

Kousek červeného skla se malinko pootočil.

Temný pán Voldemort se snesl na zem a hůlkou šťouchl do těla Hermiony Grangerové.

Zdá sse, že tu máme problém,“ zasyčel Voldemort.

V Harryho mysli už bylo očekávání zrady nebo jiného selhání tak silné, že potvrzení přišlo jen jako tupý šok namísto ostrého. „Jaký problém?“

Dívčino tělo je obnoveno. Ssubstance je opravena. Ale nemá magii ani život… je to tělo mrtvého mudly.“ Voldemort se otočil od oltáře a začal přecházet sem a tam. „Úplný rituál by to vyřešil. Ale to by vyžadovalo čas… čas a krev nepřítele Grangerové, nemyslím si, že už by na to stačil Draco Malfoy, a vlastní krev si nemohu vzít nedobrovolně… bláhovost.“ Voldemortův hlas zněl jako nižší sykot. „Bláhovost, měl jsem to předvídat a připravit se. Její mozek by se dal probudit elektrickým šokem jako v mudlovské medicíně… ale vrátila by se jí magie? To nevím, a tuším, že pokud se probudí jako mudla, už jím bude navždy. Přesto mě nic lepšího nenapadá.“ Temný pán zvedl hůlku –

„Počkejte!“ vyhrkl Harry a cítil, že se mu vrací naděje. Potřebuje jiskru života a magie, jiskru, která ji nastartuje…

Voldemort se otočil a podíval se na něj. V jeho hadím obličeji se zračilo jisté překvapení.

Mysslím, že mám něco, co by mohlo fungovat,“ zasyčel Harry. „Potřebuju hůlku. Nemám v úmysslu ji použít proti tobě. “ Harry neřekl nic o tom, že by očekával, že se jeho úmysly nezmění; prostě ten nápad vyhrkl dost rychle na to, aby si ještě nevytvořil konkrétní záměry.

„No,“ zasyčel Voldemort, „tak to bych chtěl vidět.“ Temný pán sáhl do hromady věcí u oltáře a zvedl Harryho zabalenou hůlku. Ta byla hozena, pak klouzala vzduchem a pak spadla Harrymu k nohám; a pak se Temný pán vznesl zpátky a hromádka věcí se plynule povznesla dozadu s ním.

Harry rozbalil hůlku a vykročil vpřed.

Máme zpátky svou hůlku, to je první krok, řekl poslední hlas, hlas naděje.

Žádná část Harryho netušila, co by mohl být druhý krok, ale nic to neměnilo na tom, že první krok byl splněn.

A Harry stál u kamenného oltáře osvětleného soumrakem, před upraveným tělem Hermiony Grangerové, která byla pořád nahá a mrtvá.

„Lorde Voldemorte,“ řekl Harry, „prosím, dejte jí nějaké šaty. Docela mi to pomůže.“

„Povoleno,“ zasyčel Voldemort. Bolest v Harryho jizvě se rozhořela, když se nahé dívčí tělo vzneslo do vzduchu, pak se znovu rozhořela, když kolem ní zatančilo mrtvé listí a ona byla oblečena do zdánlivě bradavické uniformy, i když lemování bylo červené místo modrého. Hermiona Grangerová si založila ruce na hrudi, nohy se jí narovnaly a tělo se sneslo zpátky dolů.

Harry se na ni podíval.

Teď, když zase vypadala jako člověk, se na ni mohl soustředit.

Vypadá, jako by spala, ne jako mrtvá. Vyžadovalo to vědomé úsilí, aby člověk hledal dech, neviděl ho a vyvodil z toho závěr. Pokud šlo o okamžité vnímání… Hermiona klidně mohla být zrovna teď živá.

Nebylo pochyb o tom, že by Hermiona Grangerová tuto situaci jako celek neschvalovala. Neznamenalo to ale, že by raději zůstala mrtvá, kdyby mohla být naživu, i kdyby všechno ostatní zůstalo stejné. I když to už možná nezůstalo.

Protože si přeješ žít, protože podle mého nejlepšího odhadu by sis přála žít…

Harry natáhl třesoucí se levou ruku a dotkl se Hermionina čela. Teď už bylo teplejší než dostatečně chladných pět stupňů Celsia; buď Voldemort zvýšil její tělesnou teplotu na normální, nebo to udělala sama magie rituálu. Což znamenalo, že Hermionin mozek je momentálně zahřátý a když už jsme u toho, stále bez kyslíku.

V tu chvíli už toho měl dost, a tlak naléhavosti narostl.

Harryho nohy zaujaly postoj, jeho hůlka se rozmáchla a zamířila na mrtvé tělo Hermiony Grangerové. Jediné, co bylo na Hermionině těle špatně, bylo to, že bylo mrtvé; všechno ostatní bylo v pořádku, jen tuto jedinou věc bylo třeba změnit.

Tohle není místo pro tebe, smrti.

Expecto,“ vykřikl Harry a cítil, jak jeho magie i život stoupají do kouzla Patronus, které bylo poháněno obojím, „PATRONUM!“

Dívku v bradavické uniformě obklopila planoucí aura stříbrného ohně, jak se v ní zrodil Patronus.

Harry se zapotácel, když ucítil propad, úbytek. Intuice nebo vzpomínka na Toma Riddlea Harrymu napověděly, že život a magie, které právě vtekly do Hermiony, se mu už nikdy nevrátí. Nebyl to všechen jeho život ani všechna jeho magie, to ani náhodou, nebyl čas vynaložit tolik, ale to, co právě vydal, bylo navždy pryč.

A Hermiona Grangerová dýchala, jako by spala, rytmické nádechy a výdechy. Soumračná obloha byla ještě temnější a Harry nerozeznával, jestli se Hermioně vrací barva, ale měla by, rozhodně by měla. Vypadala, že klidně spí, a nebylo to proto, že mrtví vypadají, jako když spí, bylo to proto, že skutečně spala a její tělo bylo v pořádku a nic ji ve spánku nebolelo.

Část Harryho, která se předtím nějak nedokázala ozvat, tiše upozornila, že jsou pořád ještě na hřbitově, že situaci má pořád ještě pod kontrolou nedávno vítězný lord Voldemort a že jeho domněnka o tom, že Hermiona chce být naživu, je jen domněnka.

Harry se přesto usmíval a pomalu sklonil hůlku. Oslavný ohňostroj, který se mu začal odehrávat v hlavě, se držel zpátky, Harry nekřičel a neběhal v malých kruzích jako profesor Kratiknot, ale tohle –

Tohle –

TOHLE, řekl si Harry nahlas v duchu, TOHLE je slušný Krok Dva.

„Zajímavé,“ řekl chladný vysoký hlas. „Tvůj Patronus čerpá z tvého života i magie… Nebo si to aspoň myslím, protože je příliš silný na to, abys ho jako prvák zvládal živit jen magií. A přesto v tom musí být něco víc, protože na tohle by nestačilo jen tak nějaké životem poháněné kouzlo… byla tvoje šťastná myšlenka představa, že se vrací k životu? Stačilo to?“ Lord Voldemort si opět pohrával s hůlkou a v kolmých rudých zornicích se zračil temný zájem. „Mám podezření, že si budu připadat dost hloupě, až to kouzlo konečně pochopím, někdy během své věčnosti. Teď od té dívky odstup. Mám v úmysslu udělat ješště něco, abych jí dal co největšší ššanci na dalšší život.“

Harry neochotně ustoupil, a pocit napětí se mu začal vracet. Málem při tom zakopl o náhrobek, zatímco Temný pán pokračoval v chůzi vpřed.

Temný pán stanul před oltářem a položil Hermioně Grangerové prst na čelo.

Pak Temný pán poklepal prstem na čelo Hermiony Grangerové a řekl hlasem tak tichým, že ho Harry skoro neslyšel: „Requiescus.“

Voldemort mávl rukou na jeden z obelisků, který se začal naklánět, až ležel na zemi špičkou ven. „Vskutku fascinující,“ zasyčel Voldemort. „Je živá a má magii a není to další Tom Riddle. Trochu jsem se obával, že to bys z ní mohl udělat.“

V Harrym opět stoupalo napětí. Schoval si hůlku zezadu za opasek kalhot, nechtěl Voldemortovi připomínat, že ji má pořád u sebe. „Co s ní teď děláte?“

Další obelisk se obrátil a ležel na zemi. „Exisstuje sstarý, ztracený rituál, obětující magického tvora, aby přenessl jeho magickou podsstatu na ssubjekt. Omezení jssou velká. Přenoss je dočassný, jen na několik hodin, a ssubjekt zemře, když sse přenoss vyčerpá. Ale ss Kamenem to bude trvalé.“

Čtyři obelisky ležely rovnoměrně rozmístěné na zemi; zbylé dva obelisky byly odlevitovány pryč.

Voldemort už si sáhl do úst, když se na sebe podíval a znovu otráveně zasyčel. Ukázal na bezvědomá ústa Quirinuse Quirrella a z Quirrellových úst vyplavaly dva zuby, v přicházející noci téměř neviditelné. Jeden z nich zamířil na hromádku předmětů, druhý se vznesl před oltář.

O chvíli později Harry vykřikl a o krok ustoupil.

Obrovský a znetvořený, hrbolatá kůže, nohy tlusté jako kmeny stromů, malá hlava, která vypadala jako kokosový ořech posazený na balvanu.

V kruhu obelisků stál horský troll, nehybný, jako by spal ve stoje.

Co to děláte?“

Voldemort měl ústa roztažená v širokém úsměvu; vypadalo to příšerně, jako by měl příliš mnoho zubů. „Obětuji ssvou záložní zbraň a dětsská dívka zísská trollovu regenerační ssílu. Přeměňovací nevolnosst je proti tomu nic, pokud by nebyla napravena předchozím rituálem. A dětsskou dívku už nezabije žádný nůž, ani řezací kouzlo, ani nemoc.“

„Proč – proč to děláte?“ Harrymu se třásl hlas.

Nemám ani v nejmenšším v úmysslu nechat dětsskou dívku znovu zemřít, když už jssem vynaložil tolik ússilí, abych ji vzkříssil.“

Harry polkl. „Jsem velmi zmatený.“ Mělo to znamenat, že se Voldemort cvičí v konání dobra? Tato hypotéza se nezdála být dostatečným vysvětlením.

„Drž se dál,“ řekl Voldemort chladně. „Tento rituál je temnější než ten předchozí.“ Temný pán začal recitovat nové kouzlo, jemnější slabiky, které prosakovaly vzduchem jako by byly živé, a Harry, který pocítil nový nával obav, ustoupil dozadu.

Pak Harry hlasitě vykřikl, když mu v jizvě znovu zahořela bolest. Horský troll se na místě, kde stál, rozpadl, napřed z něj zůstal jen popel visící ve vzduchu, pak prach, a pak se zdálo, že se prach rozplynul, aniž by někam odletěl; byl pryč.

Hermiona Grangerová klidně spala dál, ať už na ni Voldemort seslal jakékoli uklidňovací kouzlo, stačilo to.

„Hm,“ řekl Harry tichým hlasem. „Fungovalo to?“

Diffindo. “

Harry s přidušeným výkřikem vykročil vpřed a pak se zarazil, protože mu došlo, že by to byla hloupost, a rána, kterou náhle řezací kouzlo rozřízlo na Hermionině noze, se zavřela téměř stejně rychle, jako vznikla. Za několik vteřin zbyla jen krev na kůži kolem.

Kámen byl znovu položen na Hermionu a po chvíli se otočil. Voldemort se znovu rozesmál a přejel nad ní rukou. „Zázračné.“

Pak byl do kruhu obelisků dolevitován další zub a o okamžik později stál na místě, kde předtím stál troll, jednorožec s otupělýma očima a skloněnou hlavou.

„Cože?“ Harry řekl. „Proč jednorožec?“

Ssíla krve jednorožce udržovat život je vynikající kombinace sse sschopnosstí trolla sse regenerovat. Dětsská dívka sse ode dnešška bude musset bát jen Zlohně a Ssmrtící kletby.“ Ozval se hadí smích. „Vedle toho mi ten náhradní jednorožec prosstě zbyl, tak ho asspoň nějak využiju.“

„Jednorožčí krev má vedlejší účinky –“

To jen tehdy, když ssi moc jednorožčí krve pro ssebe uzme někdo další. Toto kouzlo způssobí, že ssíla jednorožce bude patřit dětsské dívce, jako by sse ss ní narodila.“

Znovu se ozvalo ponuré recitování a slova znovu začala prosakovat vzduchem.

Harry se díval a ani v nejmenším to nechápal.

Kašlat na chápání, na co se dívám?

Vidím, jak Temný pán Voldemort vynakládá obrovské úsilí, aby vzkřísil a udržel naživu Hermionu Grangerovou. Jako by si myslel, že jeho vlastní život závisí na tom, že Hermiona Grangerová zůstane naživu.

Zmatené části Harryho hledaly nějaký postup, který by mohly následovat. ‚Udělej předpověď na základě své nejlepší současné hypotézy’ byla první myšlenka, která ho napadla, ale nezdálo se, že by to někam vedlo. Děj příběhu se nevyvíjel tak, jak by měl, když už padouch zvítězil.

V jizvě znovu zahořela bolest jako úder do Harryho čela. Jednorožec se zakymácel a pak se rozpadl stejným způsobem, jako předtím troll.

Temný pán znovu položil kámen na Hermioninu postavu a sevřel kolem něj její ruce.

Voldemort tento nezajímavý proces chvíli pozoroval, pak se otočil, zatímco na ní Kámen stále ležel, a v hrdle mu zahučelo. „Ach, ano,“ zasyčel Voldemort. „To by bylo nanejvýš vhodné. Máš ještě ten deník, co jsem ti dal, chlapče? Ten deník slavného vědce?“

Harrymu chvíli trvalo, než si uvědomil, o čem Voldemort mluví. Ten vzácný dar od přítele dostal tehdy v říjnu, v Maryině sídle v Maryině místnosti. Ta myšlenka měla vyvolat vlnu strašného smutku po tom ztraceném nebo nikdy neexistujícím profesoru Quirrellovi; ale těch emocí už bylo dost a jeho mozek je prozatím odložil stranou.

„Ano,“ řekl Harry nahlas. „Myslím, že je v mém váčku, můžu se podívat?“ Harry věděl, že ho ve váčku má. Nacpal do váčku všechno, co by snad kdy mohl potřebovat, co vlastnil nebo co si koupil, i všechno, co by mohl být questový předmět.

Z hromádky věcí u oltáře se vznesl Harryho váček ze svrččí kůže a byl hozen Harrymu k nohám.

„Deník Rogera Bacona,“ řekl Harry a sáhl dovnitř pro deník, který se objevil. Profesor Quirrell řekl, že deník by vyšel bez úhony i z ohně, a tak ho Harry hodil směrem k Voldemortovu oltáři. Ani při tom nemrkl; byly důležitější věci, o které si musel dělat starosti, než bylo slušné zacházení s knihami, dokonce i s touhle.

Voldemort vzal deník do ruky, prohlížel si ho a vypadal, že je zcela zaujatý.

Harry si váček tak tiše a nenápadně, jak jen to dokázal, připevnil vzadu na opasek poblíž místa, kam si předtím zasunul hůlku.

Třetí krok, váček.

„Ano,“ zasyčel Voldemort, zatímco listoval stránkami deníku, „tohle bude úplně stačit.“ Kámen se mírně pohnul a Temný pán si ho druhou rukou opět uložil do svého hábitu.

„Jaký byl váš záměr s tím deníkem?“ zeptal se Harry, když měl váček připevněný k opasku a obě prázdné ruce položil tak, aby na ně Voldemort zase viděl. „Napřed jsem ho trochu zkoušel překládat, ale šlo to pomalu –“ Vlastně to šlo nesnesitelně pomalu a Harry si našel jiné priority.

Deník byl přessně tím, čím sse zdál být, darem, který tě měl přiklonit na mou sstranu. “ Voldemort dělal ve vzduchu složitá gesta hůlkou a ani se nedíval, co jeho ruka dělá, protože v druhé ruce držel deník. Harrymu se na okamžik zdálo, že vidí, jak ruka zanechává ve vzduchu temné stopy, ale měsíční světlo bylo příliš slabé na to, aby si mohl být jistý. „A teď, můj drahý chlapče,“ Voldemortův vysoký hlas byl protkán chmurným pobavením, zatímco jeho hůlka nenuceným gestem zaťukala na čelo Hermiony Grangerové, „proměním tento deník v mnohem cennější dar, v symbol toho, kolik moudrosti jsem od tebe získal. Nikdy bych totiž nechtěl, abys byl ochuzen o rady a rozvahu Hermiony Grangerové, nikdy, dokud budou hvězdy naživu. Avadakedavra. “

Zelený záblesk smrtící kletby vyšlehl rychleji, než by Harry dokázal seslat kouzlo Patronus, rychleji, než by se dokázal pohnout, a už bylo po všem, když Harry vykřikl a sáhl po hůlce.

Bezvědomé tělo Quirinuse Quirrella sebou ani ve smrti neškublo. Zelené světlo do něj udeřilo, aniž by se stalo cokoli dalšího.

Ve vzduchu jako antisvětlo ve stopách, které předtím vytvořil Voldemort, zářila temnota, a Deník Rogera Bacona potemněl, jako by se na něj vplížila hniloba, zatímco kolem postavy Hermiony Grangerové se ve vzduchu objevilo chvění.

Bolest v Harryho jizvě se ohromně rozhořela, jako kdyby mu čelo označili cejchem, a donutila Harryho bezmyšlenkovitě uskočit stranou, když se reflexy Toma Riddlea chopily kontroly.

A Voldemort začal křičet a vřískat, upustil deník na zem, držel se za hlavu a ječel.

Šance –

To řekl hlas poslední naděje, zatímco se Harry horečně snažil myslet a chápat. Nemělo smysl pokoušet se teď Voldemorta zabít, mohlo ho to jen rozčílit, zbraně ho nemohly zabít, dokud mu zůstával některý ze stovek viteálů –

Přesto se zdálo, že by stálo za to Voldemorta dočasně zbavit těla, vzít Kámen a Hermionu a utéct.

Harryho pravá ruka už se chopila hůlky. Levou rukou si za zády nešikovně sáhl do váčku a začal v tichosti prsty ukazovat čtyři písmena.

„Ne!“ vykřikl Voldemort. Spustil ruce z hlavy a omámeně zíral na Hermionino tělo. „Ne, ne!“

Předmět z váčku mu vskočil do ruky a Harry začal co nejplynuleji postupovat vpřed a zmenšovat vzdálenost mezi nimi na míru, která se podle jeho zběžných pokusů dala zvládnout.

„Můj velký výtvor –“ zalapal po dechu Voldemort, jeho vysoký hlas zněl zpanikařeně. „Dva různí duchové nemohou existovat v jednom světě – je pryč, je oddělen! Viteál, musím si hned vytvořit viteál –“ Voldemortův pohled padl na stále spící postavu Hermiony Grangerové a začal zvedat hůlku do vzduchu a provádět stejná gesta jako předtím.

Harry zvedl svůj kolt a třikrát stiskl spoušť.

<< 110. Odrazy, část 2. – Brumbálova past
112. Selhání, část 2. – Znamení zla >>

Další kapitoly budou přibývat na stránce  https://archetypal.cz/2021/hpamr-kniha-sesta/

Stále aktualizované předchozí knihy najdete na stránce https://archetypal.cz/HPaMR