109. Odrazy

I ten největší artefakt může být poražen protiartefaktem, který sice bude slabší, ale zato specializovaný.

To pronesl profesor obrany, když spustil Pravý plášť neviditelnosti do zvlněné hromádky u Harryho bot.

Zrcadlo dokonalého odrazu má moc nad tím, co se v něm odráží, a tato moc je prý nenapadnutelná. Protože však Pravý plášť neviditelnosti způsobuje dokonalou absenci obrazu, tato moc by se na něj neměla vztahovat, neměl by představovat výzvu.

Následovala řada otázek v hadím jazyce, která ověřila, že se Harry v tuto chvíli nechystá udělat žádnou hloupost ani se pokusit o útěk, a další připomínky, že profesor Quirrell ho dokáže vnímat, že má kouzla na odhalení pláště a že drží stovky životů a Hermionu jako rukojmí.

Pak Harrymu řekl, aby si oblékl plášť, otevřel dveře za vyhaslým ohněm a prošel jimi do poslední komnaty, zatímco profesor Quirrell zůstal stát daleko vzadu, mimo dohled dveří.

Poslední komnata byla osvětlena nazlátlými světly a kamenné stěny byly obložené hladivě bílým mramorem.

Uprostřed komnaty stál jednoduchý zlatý rám bez ozdob, ve kterém byl portál do další nazlátle osvětlené komnaty s další komnatou lektvarů za dveřmi; to alespoň Harrymu říkal jeho mozek. Transformace světla v Zrcadle byla tak dokonalá, až bylo třeba vědomou myšlenkou vyvodit, že místnost uvnitř rámu není za portálem a je pouhým odrazem. (I když by to nejspíš bylo snazší rozpoznat, kdyby Harry nebyl právě v tu chvíli neviditelný.)

Zrcadlo nestálo na zemi, zlatý rám neměl nohy. Nezdálo se ale vznášet; vypadalo jako pevně připevněné k místu, pevnější a nehybnější než samotné stěny, jako by bylo ukotveno přímo k referenčnímu rámci Země.

„Je tam Zrcadlo? Je nehybné?“ ozval se z komnaty lektvarů velitelský hlas profesora Quirrella.

„Je tu,“ zasyčel Harry. „Nehýbe sse.“

Znovu se ozval rozkazovací tón. „Obejdi zrcadlo zezadu.“

Zezadu byl zlatý rám pevný a nic neodrážel. Harry to oznámil v hadím jazyce.

„Teď si sundej plášť,“ přikázal profesor Quirrell stále z komnaty lektvarů. „Kdyby se Zrcadlo otočilo čelem k tobě, okamžitě mi to ohlas.“

Harry si sundal plášť.

Zrcadlo stále zůstávalo ukotvené v prostoru, a Harry to ohlásil.

Krátce nato se ozvalo syčení a praskání a mramorovou stěnou za Harrym se propálil zlohňový fénix; místnost nabrala rudý nádech. Profesor Quirrell za ním vešel nově prořezanou chodbou, aniž by jeho formální obuvi uškodil roztavený, rudě žhnoucí povrch pod podrážkami. „No,“ řekl profesor Quirrell, „tak za jednu z možných pastí jsme se dostali. A teď…“ Profesor Quirrell vydechl. „Teď se zamyslíme nad strategiemi, jak získat Kámen ze Zrcadla, a ty je vyzkoušíš, protože já raději nedovolím, aby se v něm odrazil můj vlastní obraz. Upozorňuji tě, že tato část může začít být jednotvárná.“

„Takže nejde o problém, který by se dal vyřešit zlohňem?“

„Cha,“ řekl profesor Quirrell a udělal rukou gesto.

Ohnivý fénix se pohnul vpřed jako příval karmínové hrůzy. Stíny rudého světla se mihotaly na zbývajících mramorových stěnách. Harry uskočil dřív, než stačil na cokoli pomyslet.

Strašlivý temně rudý plamen se prohnal kolem profesora Quirrella a rozehnal se přímo do zlaté zadní strany Zrcadla, ve které hladce mizel s tím, jak se dotýkal zlata.

Jeho oheň zmizel a místnost už nebyla zbarvena do ruda.

Na zlatém povrchu po něm nezbyla žádná známka, ani záře, která by svědčila o pohlceném teple. Zrcadlo prostě nedotčeno zůstalo na svém místě.

Harrymu přeběhl mráz po zádech. Kdyby hrál Dungeons and Dragons a pán jeskyně mu oznámil takový výsledek, Harry by pojal podezření, že jde o duševní klam, a hodil by si kostkou, aby tomu jeho postava neuvěřila.

Na středu zlaté zadní strany se objevila vodorovná řada run v neznámé abecedě, jejich drobné linky a křivky vykreslené nepřítomností světla. Harryho napadlo, že zloheň možná zničil nějakou slabší skrývací iluzi, mnohem jednodušší kouzlo, které bylo přidáno, aby děti ta písmena neviděly…

„Jak staré je to zrcadlo?“ zeptal se Harry téměř šeptem.

„To nikdo neví, pane Pottere.“ Profesor obrany natáhl prsty k runám a ve tváři měl výraz podobný úctě, ale jeho prsty se zlata nedotkly. „Ale myslím, že můj odhad je stejný jako váš. V jistých legendách, které mohou, ale nemusí být smyšlené, se říká, že toto Zrcadlo dokonale odráží samo sebe, a proto je jeho existence naprosto stabilní. Tak stabilní, že Zrcadlo dokázalo přežít, i když všechny další pozůstatky Atlantidy už byly odčiněny a její vazby na Čas zpřetrhány. Takže jistě chápeš, proč mě pobavilo, že jsi navrhl zloheň.“ Profesor obrany nechal ruku klesnout.

I uprostřed tohoto všeho Harry pociťoval úžas, pokud to byla pravda. Zlatý rám po takovém odhalení nezářil o nic jasněji než předtím, ale člověk si dokázal představit, jak cestuje časem hlouběji a hlouběji, do civilizace odčiněné tak, jako by nikdy ani nebyla… „Co – co přesně to Zrcadlo dělá?“

„Výborná otázka,“ řekl profesor Quirrell. „Odpověď je v runách na zlatém rámu Zrcadla. Přečti mi je.“

„Nejsou v žádné abecedě, kterou znám. Vypadají jako náhodně orientované škrábance, které nakreslili tolkienovští skřítci.“

„Stejně je přečti. Jssou bezpečné.“

„Runy říkají ilu vuona volo partxe in tnere hok uovt ela rav tuov tijuz akuen -“ Harry se zarazil a cítil, jak mu po páteři přebíhá šimrání.

Harry věděl, co znamená runa ilu. Znamenalo to ilu. A další runa říkala, že ilu má vuona, dokud nedosáhne partxe, a pak si ponechá část, která byla in tnere i hok. Připadalo mu, že má tu znalost, jako by mohl s naprostou jistotou odpovědět ‚ano’, kdyby se ho někdo zeptal, zda tijuz akuen je uovt nebo rav tuov. Jenže když se Harry pokusil tyto koncepty uvést do souvztažnosti s jakýmikoli jinými koncepty, vycházelo mu to na prázdno.

„Chápeš, co ta sslova znamenají, chlapče?“

„Nemysslím ssi.“

Aniž by spustil oči ze zlatého rámu, profesor Quirrell si tiše povzdechl. „Říkal jsem si, že by Slova falešného pochopení možná mohla být studentovi mudlovské vědy srozumitelná. Takže ne.“

„Možná –“ Harry začal.

Fakticky, Havraspáre? řekl Zmijozel. Tohle jdeš zkoušet TEĎ?

„Možná bych těm slovům mohl porozumět lépe, kdybych věděl víc o Zrcadle?“ ozvala se Harryho havraspárská část, která rovnou převzala kontrolu.

Profesor Quirrell našpulil rty. „Stejně jako o většině prastarých věcí o něm učenci zapsali tolik lží, že už si lze být jen těžko něčím jistý. Zrcadlo je dozajista přinejmenším stejně staré jako Merlin, protože je známo, že Merlin ho používal jako nástroj. Je také známo, že Merlin po své smrti zanechal písemné instrukce, že Zrcadlo není třeba někde zapečetit, přestože má moc, která by za normálních okolností vyvolávala obavy. Napsal, že vzhledem k tomu, s jakou pečlivostí bylo Zrcadlo vytvořeno tak, aby nemohlo zničit svět, by bylo snazší zničit svět pomocí kousku sýra.“

Toto prohlášení se Harrymu nezdálo úplně uklidňující.

„Některá další fakta o Zrcadle dosvědčují slavní kouzelníci, kteří byli přiměřeně skeptičtí a jejichž slova se jinak ukázala jako spolehlivá. Nejcharakterističtější schopností Zrcadla je vytvářet alternativní sféry existence, ačkoli tyto sféry jsou jen tak velké, jak je možné v Zrcadle vidět; je známo, že v nich mohou být uloženi lidé a věci. Několik autorit tvrdí, že Zrcadlo jako jediný ze všech magických předmětů disponuje skutečnou morální orientací, i když si nejsem jistý, co by to mohlo znamenat v praxi. Očekával bych, že moralisté budou označovat kletbu Cruciatus jako ‚zlo’ a kouzlo Patronus jako ‚dobro’; nedokážu přijít na nic, co by moralista mohl považovat za ještě morálnější. Ale tvrdí se například, že fénixové přišli do našeho světa z říše, která byla vyvolána uvnitř tohoto Zrcadla.“

Harrymu se při pohledu na zlatou zadní stranu Zrcadla hlavou nesouvisle honila slova jako jemináčku a různá další, která už by ale jeho rodiče označili za nevhodná.

„Putoval jsem světem a potkal mnoho příběhů, které neuslyšíte často,“ řekl profesor Quirrell. „Většina z nich mi připadala jako řeči, ale nádech historie byl v několika z nich silnější než bývá běžné u vyprávění. Na stěně z kovu na místě, které nikdo nenavštívil po staletí, jsem našel vepsáno tvrzení, že někteří Atlanťané předvídali konec svého světa a snažili se zformovat zařízení s obrovskou mocí, aby odvrátili nevyhnutelnou katastrofu. Kdyby se toto zařízení podařilo dokončit, tvrdil příběh, mělo by naprosto stabilní existenci, která by za účelem plnění přání dokázala ovládat neomezený proud magie. A také – což prý byl o hodně těžší úkol – by zařízení nějakým způsobem odvracelo nevyhnutelné katastrofy, které by každý příčetný člověk očekával jakožto následek takového účelu. Zajímavé mi na tom přišlo, že podle příběhu, vepsaného na těch kovových plochách, zbytek Atlantidy tento projekt ignoroval a dál si šel svou cestou. Někdy byl vychvalován jako ušlechtilý veřejný zájem, ale téměř všichni ostatní Atlanťané si den za dnem nacházeli důležitější věci na práci než pomáhat. Dokonce i atlantští šlechtici možnost, že by někdo jiný než oni sami získal nevyvratitelnou moc, ignorovali – ačkoliv méně zkušený cynik by očekával, že něco takového už jejich pozornost upoutá. S poměrně malou podporou pracovala nepatrná hrstka tvůrců tohoto zařízení v pracovních podmínkách, které nebyly ani tak dramaticky namáhavé, jako spíš nesmyslně otravné. Nakonec došel čas a Atlantis byla zničena, přičemž zařízení ještě zdaleka nebylo dokončeno. Rozpoznávám tu jisté ozvěny vlastních zkušeností, které se obvykle v pouhých příbězích nevyskytují.“ Suchý úsměv se trochu pokřivil. „Ale možná je to jen moje vlastní záliba v jednom příběhu mezi stovkami jiných legend. Můžeš si ale všimnout ozvěny Merlinova výroku o tom, že tvůrci Zrcadla ho utvářeli tak, aby nezničilo svět. A co je pro naše účely nejdůležitější, může to vysvětlovat, proč by Zrcadlo mělo mít dosud nepopsanou schopnost, kterou, jak se zdá, vyvolal Brumbál nebo Perenelle, totiž ukázat každému, kdo před něj předstoupí, iluzi světa, v němž se splnilo některé z jeho přání. Je to ten druh rozumného opatření, jaké by si člověk představil, že by mohlo být zabudováno do výtvoru, plnícího přání tak, aby to nemohlo mít strašlivé následky.“

„Wow,“ zašeptal Harry a myslel to vážně. Tohle byla magie s velkým M, ten druh magie, který se objevoval v knize Takže ty chceš být čarodějkou^[7], ne jen soubor náhodných, fyzikální zákony porušujících jevů, které jste mohli způsobit hůlkou.

Profesor Quirrell ukázal na zlatý rám. „Poslední vlastnost, na které se většina příběhů shoduje, je, že ať už jsou neznámé způsoby ovládání Zrcadla jakékoliv – o Klíči neexistují žádné věrohodné zprávy – pokyny Zrcadlu nelze formulovat tak, aby braly v potaz jednotlivé lidi. Není tedy možné, aby Perenelle Zrcadlu přikázala ‚Vydej kámen jen Perenelle‘. Brumbál nemůže prohlásit ‚Kámen dej jen tomu, kdo ho chce dát Nicholasi Flamelovi’. Zrcadlo je slepé tak, jak to filozofové přisuzovali ideální spravedlnosti; musí se všemi, kdo před něj předstoupí, zacházet podle stejného pravidla, ať už je reálně platné jakékoliv. Musí tedy existovat nějaké pravidlo pro dosažení úkrytu Kamene, kterého se může dovolat kdokoliv. A teď už chápeš, proč máš ty, nazývaný Chlapec-který-přežil, realizovat jakoukoliv strategii, kterou tu my dva vymyslíme. Bylo totiž řečeno, že tato věc má vlastní morální orientaci, a možná jí byly dány příkazy, které to odrážejí. Jsem si dobře vědom toho, že podle konvenčních pojmů se o tobě říká, že jsi Dobro, stejně jako se o mně říká, že jsem Zlo.“ Profesor Quirrell se poněkud potměšile usmál. „Takže jako náš první pokus – i když ne poslední, to si buď jistý – se podíváme, co toto Zrcadlo usoudí o tvém pokusu získat Kámen, abys zachránil život Hermiony Grangerové a stovek svých spolužáků.“

„A první verze toho plánu,“ řekl Harry, který konečně začínal chápat, „ta, kterou jste vymyslel v pátek v mém prvním týdnu v Bradavicích, předpokládala, že Kámen získá Brumbálovo zlaté dítě, Chlapec-který-přežil, a obětavě a šlechetně se pokusí zachránit život svého umírajícího učitele obrany, profesora Quirrella.“

„Přesně,“ řekl profesor Quirrell.

Harrymu to připadalo jako docela poetická zápletka, ale okolnosti mu bránily v tom, aby tuto eleganci plně docenil.

Pak Harryho napadla další myšlenka.

„Hm,“ řekl Harry. „Myslíte, že by Zrcadlo mohlo být na vás nastražená past?“

„Nebesa, není možné, aby to nebylo míněno jako past.“

„To znamená, že je to past na lorda Voldemorta. Jenže to nemůže být past na něj osobně. Musí existovat nějaké obecné pravidlo, na kterém je postavená, nějaká zobecnitelná vlastnost lorda Voldemorta, která tu past spustí.“ Aniž by si to uvědomoval, Harry se silně zamračil na zlatý rám Zrcadla.

„Jak říkáš,“ řekl profesor Quirrell, který se začínal mračit kvůli Harryho mračení.

„No, první čtvrtek tohoto roku mi šílený ředitel Brumbál, kterého jsem právě viděl upálit kuře, řekl, že nemám šanci se dostat do jeho zakázané chodby, protože neznám kouzlo Alohomora.“

„Aha,“ řekl profesor Quirrell. „No nic. Škoda, že vás nenapadlo zmínit se mi o tom mnohem dřív.“

Ani jeden z nich nemusel nahlas říkat, že tento kousek obrácené psychologie úspěšně zajistil, že se Harry bude od Brumbálovy zakázané chodby držet dál.

Harry se soustředil dál. „Myslíte, že Brumbál tuší, že jsem, v jeho pojmech, viteál lorda Voldemorta, nebo obecněji, že některé aspekty mé osobnosti byly okopírovány od lorda Voldemorta?“ Až když se na to Harry zeptal nahlas, uvědomil si, jak hloupá otázka to je a kolik naprosto zjevných důkazů už viděl, že –

„Není možné, že by to Brumbál přehlédnul,“ řekl profesor Quirrell. „Nejde o nic nenápadného. Co jiného si má Brumbál myslet, že jsi herec ve hře, jejíž hloupý autor nikdy nepotkal skutečného jedenáctiletého kluka? Tomu by uvěřil jen blábolící tupec – eh, no nic.“

Oba mlčky hleděli na Zrcadlo.

Nakonec si profesor Quirrell povzdechl. „Obávám se, že jsem přelstil sám sebe. Ani ty, ani já se neodvážíme odrazit se v tomto zrcadle. Předpokládám, že budu muset nařídit profesorce Prýtové, aby zrušila mé očarování pana Notta a slečny Greengrassové… Víš, další velká potíž Zrcadla spočívá v tom, že pravidlo, podle kterého zachází s těmi, kdo se v něm odráží, nebere v úvahu vnější síly, jako jsou falešné vzpomínky nebo kouzlo Confundus. Zrcadlo odráží pouze ty síly, které vycházejí z nitra samotné osoby, stavy mysli, k nimž dospěla vlastními rozhodnutími; zmiňuje se to na několika místech. Proto jsem nechal připravit pana Notta a slečnu Greengrassovou, aby věřili různým historkám o tom, proč je nutné Kámen vytáhnout, a mohli se před tímto Zrcadlem objevit.“ Profesor Quirrell si třel kořen nosu. „Sestavil jsem i další příběhy pro další studenty, a připravil je k uvedení do pohybu pomocí různých spouštěčů… ale jak se blížil tento den, začal jsem se k projektu stavět pesimisticky. Takoví jako Nott a Greengrassová mi pořád ještě stojí za pokus, jestli nevymyslíme nic lepšího, ale zajímalo by mě, jestli Brumbál zkusil sestavit tuhle hádanku tak, aby speciálně odolávala Voldemortově lsti. Zajímalo by mě, jestli se mu to mohlo podařit. Pokud vymyslíš alternativní plán, který se mi bude líbit natolik, že ho vyzkoušíme, sslibuji, že ať už pošlu jakéhokoli pěšáka, neublížím mu ani tehdy, ani nikdy jindy; ani neočekávám, že bych tento sslib porušil. A znovu ti připomínám, že pokud selžu, rukojmími mého selhání jsou slečna Grangerová i všichni ostatní.“

Tom Riddle starší i mladší se znovu mlčky zadívali na Zrcadlo.

„Mám podezření, profesore,“ řekl Harry po chvíli, „že celý váš soubor hypotéz o tom, že Kámen někdo dostane jen pro dobré nebo čestné účely, je mylný. Ředitel by takové pravidlo pro získávání Kamene nenastavil.“

„Proč?“

„Protože Brumbál ví, jak snadné je dojít k přesvědčení, že děláte správnou věc, i když tomu tak ve skutečnosti není. Byla by to první možnost, kterou by si představil.“

„Sslyším pravdu nebo je to trik?“

„Jssem upřímný,“ řekl Harry.

Profesor Quirrell přikývl. „Pak tvou připomínku vítám.“

„Nevím, proč si myslíte, že to tu vůbec půjde vyřešit,“ řekl Harry. „Stačí stanovit pravidlo, že v levé ruce musíte držet malou modrou pyramidu a dvě velké červené pyramidy a pravou rukou musíte vymačkávat majonézu na křečka –“

„Ne,“ řekl profesor Quirrell. „Ne, myslím, že ne. V legendách není jasně řečeno, jaká pravidla jde nastavit, ale myslím si, že to musí mít něco společného s původním určením Zrcadla – musí to mít něco společného s hlubokými touhami a přáními, které vycházejí z nitra člověka. Vymáčknutí majonézy na křečka by ničím takovým nebylo, aspoň u většiny lidí.“

„Hm,“ řekl Harry. „Možná je pravidlem, že ten člověk vůbec nesmí chtít Kámen použít – ne, to je příliš jednoduché, příběh, který jste poskytl panu Nottovi, by to pokryl.“

„V některých ohledech možná rozumíš Brumbálovi lépe než já,“ řekl profesor Quirrell. „Takže se tě teď ptám: jak by Brumbál využil k ochraně tohoto Kamene své přijetí smrti? To především si totiž myslí, že nedokážu pochopit, a ani se v tom příliš nemýlí.“

Harry o tom chvíli přemýšlel, zvážil několik nápadů a vzápětí je zavrhl. A pak, když dostal další nápad, začal zvažovat, že raději bude mlčet… než si představil očekávatelný kousek budoucího rozhovoru, kdy ho profesor Quirrell požádá, aby hadím jazykem potvrdil, jestli ho něco nenapadlo.

Harry neochotně promluvil. „Myslí si Brumbál, že by toto zrcadlo mohlo dosáhnout do posmrtného života? Mohl by Kámen umístit do něčeho, o čem si myslí, že je to posmrtný život, aby ho mohli vidět jen lidé, kteří v posmrtný život věří?“

„Hm…“ Profesor Quirrell řekl. „Možná… ano, to zní docela uvěřitelně. Využitím vlastnosti Zrcadla, která lidem ukazuje jejich touhy… by se Albus Brumbál mohl shledat se svou rodinou. Viděl by, jak se s nimi setká ve smrti, chtěl by sám zemřít, namísto aby si přál jejich návrat do života. Jeho bratr Aberforth, sestra Ariana, rodiče Kendra a Percival… byl by to myslím Aberforth, komu by Brumbál Kámen svěřil. Poznalo by Zrcadlo, že Kámen dostal právě Aberforth? Nebo bude stačit mrtvý příbuzný kteréhokoli člověka, pokud ten člověk uvěří, že by mu duch jeho příbuzného Kámen vrátil?“ Profesor Quirrell si to rázoval v malém kroužku v dostatečné vzdálenosti jak od Harryho, tak od Zrcadla. „Ale tohle všechno je jen jeden nápad. Pojďme na další.“

Harry si začal poklepávat na tvář, ale pak se prudce zarazil, když si uvědomil, kde to gesto pochytil. „Co když tam ten kámen dala Perenelle? Možná nastavila Zrcadlo tak, aby Kámen dalo jen tomu, kdo ho tam původně vložil.“

„Perenelle žije tak dlouho díky tomu, že zná svá omezení,“ řekl profesor Quirrell. „Nepřeceňuje svůj intelekt a není pyšná, kdyby tomu tak bylo, už dávno by o Kámen přišla. Perenelle se nebude snažit sama vymyslet dobré pravidlo pro Zrcadlo, když mistr Flamel může nechat věc v moudřejších rukou Brumbálových… ale pravidlo, že Kámen se vrací jen tomu, kdo si pamatuje, že ho umístil, funguje i v případě, že Kámen umístil sám Brumbál. Bylo by těžké toto pravidlo obejít, protože nemohu jednoduše na někoho zakouzlit Confundus, aby věřil, že tam Kámen vložil… Musel bych vytvořit falešný Kámen a falešné Zrcadlo a sehrát celé drama…“ Profesor Quirrell se zamračil. „Ale pořád je to něco, co by v Brumbálově představivosti Voldemort dokázal zařídit, kdyby měl čas. Pokud to bude jen trochu možné, Brumbál bude chtít, aby klíčem k Zrcadlu byl stav mysli, o kterém si myslí, že ho u nějakého pěšáka zajistit nedokážu – nebo pravidlo, o kterém si Brumbál myslí, že ho Voldemort nikdy nedokáže pochopit, například pravidlo zahrnující přijetí vlastní smrti. Proto jsem tvůj předchozí nápad považoval za přesvědčivý.“

Pak Harryho něco napadlo.

Nebyl si jistý, jestli je to dobrý nápad…

…ale neměl moc na výběr.

„Arguendo,“ řekl Harry, „nejsme si jistí, co přesně je k získání Kamene potřeba. Ale dostatečná podmínka by měla zahrnovat Albuse Brumbála nebo možná někoho jiného ve stavu mysli, kdy věří, že Temný pán byl poražen, že hrozba skončila a že je čas Kámen vyjmout a vrátit ho Nicholasi Flamelovi. Nejsme si jisti, která část duševního stavu této osoby, řekněme Brumbála, bude tou nezbytnou částí, o níž si myslí, že ji lord Voldemort nemůže pochopit nebo duplikovat; ale za těchto podmínek bude celý Brumbálův duševní stav stačit.“

„To zní rozumně,“ řekl profesor Quirrell. „Takže?“

„Odpovídající strategie,“ řekl Harry opatrně, „je napodobit Brumbálův stav mysli za těchto podmínek, do co největších podrobností, zatímco stojíte před Zrcadlem. A tento stav mysli musel být vyvolán vnitřními silami, nikoli vnějšími.“

„Ale jak toho dosáhneme bez Legilimens nebo Confundus, obojí by přece bylo vnější – aha. Jasné.“ Ledově bledé oči profesora Quirrella náhle nabyly na pronikavosti. „Navrhuješ, abych seslal Confundus sám na sebe, jak jsi to kouzlo seslal sám na sebe při první lekci bojové magie. Aby to byla vnitřní síla, a ne vnější, stav mysli, který vzniká jen díky mým vlastním rozhodnutím. Řekni mi, zda jsi tento návrh učinil s úmyslem nechat mě uvěznit, chlapče. Řekni mi to v hadím jazyce.“

„Moje myssl, kterou jssi požádal o návrhy sstrategií, mohla být takovým záměrem ovlivněna – kdo ví? Věděl jssem, že budeš podezřívavý, a zeptáš sse právě na tohle. Rozhodnutí je na tobě, učiteli. Nevím o tom, jesstli tě to chytí do passti, o nic víc než ty. Neříkej, že je to ode mne zrada, pokud ssi to ssám vybereš a sselže to.“ Harry pocítil silné nutkání se usmát, ale potlačil ho.

„Krásné,“ řekl profesor Quirrell, který se usmíval. „Předpokládám, že některé hrozby ze strany vynalézavé mysli nedokáže odzbrojit ani ověřování v hadím jazyce.“

---

Harry si na příkaz profesora Quirrella nasadil plášť neviditelnosti, aby ho člověk, který sse bude považovat za ředitele, nemohl vidět, jak řekl profesor Quirrell v hadím jazyce.

„Ať už máš na sobě plášť, nebo ne, taky budeš stát v dosahu Zrcadla,“ řekl profesor Quirrell. „Pokud z něj vytryskne láva, shoříš i ty. Myslím, že taková symetrie by byla odpovídající.“

Profesor Quirrell ukázal na místo vpravo od dveří, kterými vstoupili do místnosti, před Zrcadlem a zároveň daleko od něj. Harry v plášti se vydal tam, kam mu profesor Quirrell ukázal, a nijak se nehádal. Harrymu bylo čím dál méně jasné, jestli by bylo špatné, kdyby tu oba Riddleové zemřeli, i když by s sebou vzali další stovky studentských rukojmí. Přes všechny Harryho dobré úmysly se doposud většinou projevoval jako idiot a navrátivší se lord Voldemort představoval hrozbu pro celý svět.

(Harry si každopádně nedokázal představit, že by Brumbál zařídil lávu. Brumbál byl na Voldemorta nejspíš rozzlobený dost na to, aby odhodil svou obvyklou zdrženlivost, ale láva by bytost, o které Brumbál věřil, že je to jen oddělená duše, stejně na dlouho nezastavila.)

Pak profesor Quirrell ukázal hůlkou a kolem místa, kde Harry stál na podlaze, se objevil třpytivý kruh. Profesor Quirrell řekl, že se z něj brzy stane Velký kruh utajení, díky němuž nebude zvenčí nic uvnitř tohoto kruhu slyšet ani vidět. Harry se falešnému Brumbálovi nebude moci ukázat ani tím, že by si sundal Plášť, ani tím, že by křičel.

„Jakmile ten kruh aktivuji, nedotkneš se ho,“ řekl profesor Quirrell. „Jinak by ses dotkl mé magie, a já bych si přes Confundus nemusel vzpomenout, jak zastavit rezonanci, která by nás oba zničila. A dál, protože nechci, abys házel botami –“ Profesor Quirrell udělal další gesto a těsně uvnitř Velkého kruhu skrývání se ve vzduchu objevilo mírné mihotání, deformace ve tvaru koule. „Tato bariéra exploduje, pokud sse jí dotkneš ty nebo jiná hmotná věc. Rezonance by mě pak sice mohla zasáhnout, ale ty bys byl taky mrtvý. Teď mi v hadím jazyce řekni, že nemáš v úmyslu překročit tento kruh, sundat si plášť nebo udělat cokoliv impulzivního či hloupého. Řekni mi, že budeš tiše čekat tady pod pláštěm, dokud to neskončí.“

Harry to zopakoval.

Pak se roucho profesora Quirrella změnilo na černé se zlatým nádechem, jaké by mohl mít Brumbál při slavnostní příležitosti, a profesor Quirrell si na hlavu namířil svou vlastní hůlku.

Profesor Quirrell zůstal dlouho nehybně stát a pořád si držel hůlku u hlavy. Oči měl soustředěně zavřené.

A pak profesor Quirrell pronesl: „Confundus.“

Tvář muže, který tam stál, se okamžitě změnil; několikrát zamrkal, jako by byl zmatený, a sklonil hůlku.

Na tváři se mu rozprostřela hluboká únava; jeho oči bez viditelné změny vypadaly starší a těch pár vrásek v jeho obličeji na sebe přitáhlo pozornost.

Jeho rty se smutně usmívaly.

Muž beze spěchu přešel k Zrcadlu, jako by měl všechen čas na světě.

Vešel do viditelného odrazu Zrcadla, aniž by se cokoli stalo, a zadíval se do jeho povrchu.

Harry nedokázal říct, co tam muž vidí; zdálo se mu, že rovná, dokonalá plocha stále odráží jen místnost za sebou jako portál do jiného místa.

„Ariano,“ vydechl muž. „Matko, otče. A ty, můj bratře. Je to hotovo.“

Muž zůstal stát, jako by naslouchal.

„Ano, hotovo,“ řekl muž. „Voldemort přišel před toto zrcadlo a byl uvězněn Merlinovou metodou. Teď už je z něj jen další odříznutý děs.“

Opět to naslouchající ticho.

„Rád bych tě poslechl, bratře, ale takhle je to lepší.“ Muž sklonil hlavu. „Je mu navždy odepřena smrt, taková pomsta je dostatečně hrozná.“

Harry při sledování ucítil záchvěv pocitu, že tohle by Brumbál neřekl, působilo to jako napodobenina, plytký stereotyp… ale na druhé straně také nebyl skutečný Aberforthův duch, ale takový, jak si profesor Quirrell představoval, že si Brumbál představuje Aberfortha, a ten dvakrát odražený obraz Aberfortha by si ničeho špatného všimnout neměl…

„Je na čase odevzdat Kámen mudrců,“ řekl muž, který si myslel, že je Brumbál. „Musí se vrátit do úschovy mistra Flamela.“

Ticho naslouchání.

„Ne,“ řekl muž, „mistr Flamel jej po mnoho let chránil přede všemi, kdo by chtěli získat nesmrtelnost, a myslím, že v jeho rukou bude nejvíc v bezpečí… ne, Aberforthe, myslím, že jeho úmysly jsou dobré.“

Harry nedokázal ovládnout napětí, které jím procházelo jako elektřina drátem; měl problémy s dýcháním. Nedokonalé kouzlo Confundus profesora Quirrella bylo… nedokonalé. Skutečná osobnost profesora Quirrella prosakovala skrz a otázku, proč je v pořádku, že Kámen má sám Nicholas Flamel, když je nesmrtelnost tak strašná, viděla jako zřejmou. I kdyby si profesor Quirrell představil, že si Brumbál této otázky nevšímá, profesor Quirrell pod Confundus nezahrnul klauzuli, že Brumbálova představa Aberfortha na to nepomyslí; a to všechno byl nakonec odraz vlastní mysli profesora Quirrella, představa podložená inteligencí Toma Riddlea…

„Zničit?“ řekl muž. „Možná. Nejsem si jistý, jestli se dá zničit, jinak by to mistr Flamel jistě už dávno udělal. Myslím, že už mnohokrát litoval, že jej vyrobil… Aberforthe, slíbil jsem mu to, a my sami nejsme tak staří ani tak moudří. Kámen mudrců se musí vrátit do rukou toho, kdo ho stvořil.“

A Harrymu se zastavil dech.

Muž držel v levé ruce nepravidelný kus šarlatového skla, velký snad jako první článek Harryho palce od nehtu po kloub. Díky lesklému povrchu to vypadalo, jako by šarlatové sklo bylo mokré; vypadalo jako krev, zastavená v čase přetvořená do povrchu.

„Děkuji ti, bratře,“ řekl muž tiše.

Takhle by měl kámen vypadat? Ví profesor Quirrell, jak by měl vypadat pravý Kámen? Vrátí Zrcadlo za těchto podmínek pravý Kámen, nebo vyrobí jeho napodobeninu a vrátí ji?

A pak –

„Ne, Ariano,“ řekl muž a jemně se usmál, „obávám se, že už musím jít. Buď trpělivá, má nejdražší, brzy se k tobě připojím v pravdě… proč? Vlastně si nejsem jistý, proč musím jít… když držím Kámen, mám se vzdálit od Zrcadla a počkat, až se se mnou spojí mistr Flamel, ale nejsem si jistý, proč se kvůli tomu musím vzdálit od Zrcadla…“ Muž si povzdechl. „Ach, stárnu. Je dobře, že tahle strašná válka konečně skončila. Předpokládám, že nebude na škodu, když si s tebou na chvíli promluvím, má nejdražší, pokud si to přeješ.“

Harryho začínala bolet hlava za očima; nějaká jeho část se snažila vyslat zprávu o tom, že už dlouho nedýchal, ale nikdo ji neposlouchal. Nedokonalé, kouzlo Confundus profesora Quirrella bylo nedokonalé, obraz profesora Quirrella Brumbálova obrazu Ariany chtěl s Brumbálem mluvit a možná nechtěl čekat, protože profesor Quirrell na nějaké úrovni věděl, že posmrtný život ve skutečnosti neexistuje, a původně vštípený impuls odejít po získání Kamene neobstál před Riddle-Arianinými argumenty…

A pak se Harry náhle úplně uklidnil. Začal znovu dýchat.

Tak či onak s tím totiž Harry nemohl nic dělat. Profesor Quirrell Harrymu zabránil zasáhnout, a profesor Quirrell si bude muset sklidit následky tohoto rozhodnutí. Pokud následky postihnou i Harryho, budiž.

Muž, který se považoval za Brumbála, většinou trpělivě přikyvoval a občas své nejdražší sestře odpověděl. Občas muž vrhl neklidný pohled na stranu, jako by pociťoval silné nutkání odejít, ale potlačoval toto nutkání s velkou trpělivostí, zdvořilostí a starostí o svou sestru, jakou si profesor Quirrell u Albuse Brumbála představoval.

V okamžiku, kdy Confundus přestal působit, si toho Harry okamžitě všiml. Mužův výraz se změnil a znovu získal podobu profesora Quirrella.

A ve stejném okamžiku se Zrcadlo proměnilo, už neukazovalo Harrymu odraz místnosti, ale Albuse Brumbála, který jako by stál hned za Zrcadlem a byl skrz něj vidět.

Tvář skutečného Brumbála vypadala zachmuřeně.

„Ahoj Tome,“ řekl Albus Brumbál.