102. Péče

3. června 1992

Profesor Quirrell na tom byl velice špatně.

Jak se v květnu napil jednorožčí krve, chvíli to vypadalo, že mu bude lépe, ale aura intenzivní moci, která ho pak obklopovala, nevydržela ani den. O květnových idách se profesoru Quirrellovi opět třásly ruce, i když jen mírně. Zdálo se, že jeho léčebný režim byl přerušen příliš brzy.

Před šesti dny profesor Quirrell zkolaboval u večeře.

Madam Pomfreyová se pokusila profesoru Quirrellovi zakázat vyučování a profesor Quirrell se na ni přede všemi rozkřičel, že stejně umírá a že svůj zbývající čas využije, jak sám bude chtít.

Madam Pomfreyová, která rychle mrkala, tedy zakázala profesorovi obrany dělat cokoli kromě vyučování. Požádala o dobrovolníka, který by jí pomohl odnést profesora Quirrella do pokoje na bradavické ošetřovně. Postavila se víc než stovka studentů, a jen polovina z nich byla ošacena zeleně.

Profesor obrany už během jídla neseděl u učitelského stolu. Během vyučování nesesílal kouzla. S výukou mu pomáhali nejstarší studenti, sedmáci, kteří už v květnu složili O.V.C.E. a kteří měli nejvíc Quirrell bodů. Střídali se v levitování profesora z jeho pokoje na ošetřovně do hodin a během jídel mu nosili pokrmy. Profesor Quirrell vedl své hodiny bojové magie vsedě ze židle.

Sledování Hermioniny smrti bolelo víc než tohle, ale to skončilo mnohem rychleji.

Toto je hlavní nepřítel.

Harry si to myslel už po Hermionině smrti. To, že byl nucen den po dni, týden po týdnu sledovat, jak profesor Quirrell umírá, jeho názor ani v nejmenším nezměnilo.

Toto je hlavní nepřítel, kterému musím čelit, pomyslel si Harry na středeční hodině obrany, když sledoval profesora Quirrella, jak se sesouvá na stranu své židle, než ho zachytil dnešní sedmák-asistent. Všechno ostatní jsou jen stíny a rozptýlení.

Harry si v duchu přehrával proroctví profesorky Trelawneyové a přemýšlel, jestli ten skutečný Temný pán vůbec má s lordem Voldemortem něco společného. Zdálo se, že zrozen těm, kteří se mu třikrát vzepřeli, se silně odvolává na bratry Peverellovy a tři relikvie smrti – i když Harry přesně nechápal, jak by ho Smrt mohla označit za sobě rovného, protože to by se zdálo naznačovat nějakou úmyslnou akci ze strany Smrti.

Jen toto je hlavní nepřítel, pomyslel si Harry. Postupně přijde na řadu profesorka McGonagallová, máma i táta, dokonce i Neville, až přijde jeho čas, pokud se do té doby tuhle ránu ve světě nepodaří zacelit.

Nebylo nic, co by Harry mohl udělat. Madam Pomfreyová už pro profesora Quirrella udělala všechno, co šlo kouzly udělat, a vypadalo to, že kouzla jsou při léčení vždycky lepší než mudlovské techniky.

Nebylo nic, co by Harry mohl udělat.

Nic, co by mohl udělat.

Nic.

Vůbec nic.

---

Harry zvedl ruku a zaklepal na dveře pro případ, že by ho osoba uvnitř už nedokázala vycítit.

„Co se děje?“ ozval se z ošetřovny napjatý hlas.

„To jsem já.“

Dlouho bylo ticho. „Pojďte dál,“ řekl ten hlas.

Harry vklouzl dovnitř, zavřel za sebou dveře a použil kouzlo ztišení. Postavil se co nejdál od profesora Quirrella pro případ, že by se profesor kvůli jeho magii cítil nepříjemně.

Pocit zmaru nicméně s každým dnem slábl a slábl.

Profesor Quirrell ležel na lůžku a hlavu měl podepřenou polštářem. Přikrývka z bavlněného materiálu, červená s černým prošíváním, ho přikrývala až po hrudník. Před očima se mu vznášela kniha, lemovaná bledou září, která obklopovala i černou kostku ležící u postele. Nebyla to tedy vlastní magie profesora obrany, ale nějaké zařízení.

Byla to kniha Fyzika myšlení od Epsteina, přesně ta, kterou Harry před několika měsíci půjčil Dracovi. Harry se už před několika týdny přestal obávat jejího možného zneužití.

„Tohle –“ Profesor Quirrell si odkašlal a neznělo to úplně dobře. „Tohle je fascinující kniha… kdybych si býval uvědomil…“ Smích smíšený s dalším kašlem. „Proč jsem předpokládal, že si mudlovská umění… nemohu osvojit? Že by mi byla… k ničemu? Proč jsem se nikdy neobtěžoval to… experimentálně vyzkoušet… jak byste řekl? Pro případ… že by můj předpoklad… byl mylný? Zpětně se mi to zdá jako naprostá hloupost…“

Harry měl větší problémy s mluvením než profesor Quirrell. Beze slova tedy sáhl do kapsy a položil na zem šátek, který rozbalil a odhalil malý bílý oblázek, hladký a kulatý.

„Co je to?“ zeptal se profesor obrany.

„Je to, je to, Proměněný, jednorožec.“

Harry se podíval do knih a dozvěděl se, že když je příliš mladý na to, aby měl sexuální myšlenky, může se k jednorožci přiblížit beze strachu. V těch samých knihách se nepsalo nic o tom, že by jednorožci byli chytří. Harry si už dřív všiml, že všechny inteligentní magické druhy jsou alespoň částečně humanoidní, od mořských lidí přes kentaury až po obry, od elfů přes skřety až po víly. Všichni měli v podstatě lidské emoce a o mnohých bylo známo, že se kříží s lidmi. Harry si už dřív odvodil, že magie nevytváří novou inteligenci, ale pouze mění podobu geneticky lidských bytostí. Jednorožci byli koňovití, nebyli ani částečně humanoidní, nemluvili, nepoužívali žádné nástroje, byli to téměř jistě jen kouzelní koně. Jestliže bylo v pořádku sníst krávu, aby se člověk na den nasytil, pak muselo být v pořádku vypít krev jednorožce, aby se na týdny odvrátila smrt. Nemohlo to být jinak.

Harry se tedy v plášti vydal do Zapovězeného lesa. Prohledával Háj jednorožců, dokud ji nespatřil, pyšné stvoření s čistě bílou srstí a fialovými vlasy, které mělo na boku tři modré skvrny. Harry k ní přistoupil a safírové oči na něj zvědavě hleděly. Harry několikrát vyťukal botami na zem sekvenci 1-2-3 Jednorožka nejevila žádný náznak chuti odpovědět. Harry se k ní natáhl, vzal její kopyto do ruky a vyťukal stejnou sekvenci jejím kopytem. Jednorožka se na něj dál jen zvědavě dívala.

Ale něco na tom, jak jednorožku nakrmil kostkami cukru s uspávacím lektvarem, mu pořád připadalo jako vražda.

Ta magie dává jejich existenci smysl, jaký nemůže mít žádné obyčejné zvíře… zabít něco nevinného, abyste zachránili sami sebe, to je velmi těžký hřích. Obě tyto věty, od profesorky McGonagallové i od kentaura, se Harrymu honily hlavou pořád dokola, když bílá jednorožka zívla, lehla si na zem a zavřela oči pravděpodobně naposledy. Proměna trvala hodinu a Harrymu při práci opakovaně vyvstávaly slzy. Jednorožka možná ještě v tu chvíli nezemřela, ale dojde na to brzy a Harrymu bylo cizí, že by za to měl odmítat nést odpovědnost. Harry prostě doufal, že když člověk nezabije jednorožce, aby zachránil sebe, že když to udělá, aby pomohl příteli, bude to nakonec přijatelné.

Obočí profesora Quirrella se mu zvedlo až k linii vlasů. Jeho hlas už nebyl tak jemný, měl něco ze své obvyklé ostrosti, když říkal: „Zakazuji vám, abyste to ještě někdy udělal.“

„Byl jsem zvědavý, jestli to řeknete,“ řekl Harry. Znovu polkl. „Ale tahle jednorožka už je – už je odsouzena k záhubě, takže si ji klidně můžete vzít, profesore…“

„Proč jste to udělal?“

Jestli tomu profesor obrany opravdu nerozuměl, pak byl pomalejší než všichni ostatní, které Harry kdy potkal. „Pořád jsem si myslel, že s vaším stavem nemůžu nic dělat,“ řekl Harry. „Už mě to unavovalo.“

Profesor Quirrell zavřel oči. Hlavu si opřel do polštáře. „Měl jste štěstí,“ řekl profesor obrany tichým hlasem, „že jednorožec v proměněné podobě… jako podivný tvor nespustil bradavický poplach… Budu to muset… odnést mimo areál, abych to využil… ale to se dá zvládnout. Řeknu jim, že se chci podívat na jezero… Požádám vás, abyste obnovil Proměnění, než půjdete, aby pak vydrželo dost dlouho… a z posledních sil rozptýlím všechny alarmy na smrt, které teď hlídají stádo… ještě nespustily, protože jednorožec ještě není mrtvý, jen Proměněný… měl jste velké štěstí, pane Pottere.“

Harry přikývl. Začal mluvit, ale pak se zase odmlčel. Zdálo se, že mu slova opět uvízla v hrdle.

Už sis vypočítal očekávaný užitek, ať už to bude fungovat, nebo to nevyjde. Přiřadil sis pravděpodobnosti, vynásobil jsi je a pak jsi odpověď zahodil a rozhodl se podle svého nového pocitu, který se ale nezměnil. Tak to řekni.

„Víte,“ řekl Harry nejistě, „o nějakém způsobu, jak by se dal zachránit váš život?“

Profesor obrany otevřel oči. „Proč… se mě na to ptáte, chlapče?“

„Existuje… kouzlo, o kterém jsem slyšel, rituál…“

„Mlčte,“ řekl profesor obrany.

O okamžik později ležel v posteli had.

Dokonce i hadovy oči byly matné.

A zůstával ležet.

„Mluv dál,“ zasyčel had a jeho mrskající se jazyk byl jediným pohybem.

„Existuje… exisstuje rituál, o kterém jssem sslyšel od ředitele, a kterým by podle něj Temný pán mohl být dál naživu. Říká sse mu –“ a Harry se zarazil, protože si uvědomil, že to slovo opravdu umí vyslovit v hadím jazyce. „Viteál. Vyžaduje ssmrt, jak jssem slyšel. Ale pokud umíráš tak či tak, mohl by ssess pokusit rituál upravit, i ss velkou nejisstotou pro nové kouzlo, aby sse dalo provésst ss jinou obětí. Kdyby sse ti to podařilo, změnilo by to celý ssvět – i když o tom kouzlu nic nevím – ředitel ssi myslel, že odlomí kuss duše, i když nevím, jak by to mohla být pravda –“

Had se smál syčivým smíchem, podivným ostrým smíchem, téměř hysterickým. „O tomhle kouzlu vyprávíš ty mně? Mně? Příště sse mussíš naučit větší opatrnossti, chlapče. Ale na tom nezáleží. O vitálech vím už dávno. Je to nessmyssl.“

„Nesmysl?“ zeptal se Harry překvapeně nahlas.

„Bylo by to nessmysslné kouzlo od začátku, i kdyby duše existovaly. Odlomit kuss duše? To je lež. Chybný ssměr, který má sskrýt sskutečné tajemsství. Jen ten, kdo v obyčejné lži nevěří, sse tím bude dál zabývat, pronikne pod klam a uvědomí ssi, jak kouzlo ssesslat. Potřebná vražda vůbec není obětní rituál. Náhlá ssmrt někdy vytvoří ducha, když magie prasskne a otisskne do blízkých věcí. Zaklínadlo viteálů přenáší energii ssmrti na ssessilatele, vytvoří ducha z něj namíssto oběti a ducha otisskne do sspeciálního nossiče. Když jiná oběť zvedne nossič s viteálem, nossič do nich otisskne tvé vzpomínky, ale jen z doby, kdy byl viteál vyroben. Vidíš problém?“

V Harryho hrdle se znovu objevil palčivý pocit. „Žádná kontinuita –“ neexistovalo hadí slovo pro vědomí „– sse ssebou, po vytvoření viteálu byss pokračoval v myšlení, pak byss s novými vzpomínkami zemřel a nebyl obnoven –“

„Ano, je ti to jassné. Merlinův interdikt brání průchodu mocných kouzel takovým nossičem, protože není sskutečně živý. Temní čarodějové, kteří ssi myslí, že sse takto vrátí, jssou sslabší a ssnadno sse jich dá zbavit. Žádný z nich takovým způsobem dlouho nevydržel. Ossobnost sse promění, ssmíssí sse ss obětí. Ssmrt sse nedá sskutečně překonat. Sskutečné já je ztraceno, jak říkáš. To mi dness není po chuti. Přiznávám, že už jsem o tom uvažoval dávno.“

Na lůžku ošetřovny opět ležel muž. Profesor obrany se nadechl a pak vydal strašlivý kašlavý zvuk.

„Můžete mi na to kouzlo dát celý návod?“ řekl Harry po krátkém uvažování. „Možná by se dalo vylepšit, když prozkoumáme jeho nedostatky. Najít způsob, jak to udělat eticky a zároveň zařídit, aby to fungovalo.“ Třeba provést přenos do klonovaného těla s prázdným mozkem místo do nevinné oběti, což by také mohlo zlepšit věrnost přenosu osobnosti… i když to pořád neřešilo všechny problémy.

Profesor Quirrell vydal krátký zvuk, který mohl být smíchem. „Víte, chlapče,“ zašeptal profesor Quirrell, „myslel jsem… že vás naučím všechno… zárodky všech tajemství, která jsem znal… z jedné živé mysli do druhé… abyste později, až najdete ty správné knihy, dokázal pochopit… Předal bych vám své znalosti, byl byste můj dědic… začali bychom hned, jak byste mě požádal… ale vy jste nikdy nepožádal.“

Dokonce i smutek, který Harryho obklopoval jako hustá voda, pohasnul před velikostí promarněné příležitosti. „Měl jsem –? Nevěděl jsem, že jsem měl –!“

Další kašlavé zachechtání. „Ach ano… neznalý mudlorozený… dědictvím, ne-li krví… celý ty. Ale říkal jsem si… že bys mě raději neměl následovat na mé cestě…. nakonec se ukázalo, že to nebyla dobrá cesta.“

„Ještě není pozdě, profesore!“ Harry řekl. Jedna část Harryho křičela, že je sobecký, a druhá část to překřičela: bude potřeba pomáhat i jiným lidem.

„Ano, už je pozdě… a vy mě nepřesvědčíte o opaku… Už jsem si to… rozmyslel… jak jsem řekl… Jsem příliš plný… tajemství, která je lepší nechat v tajnosti… podívejte se na mě.“

Harry se podíval, téměř navzdory sobě samému.

Pod hlavou, z níž rychle ubývaly vlasy, a která už dokonce i po stranách vypadala prořídle, viděl ještě nesvraštělou tvář, která ale vypadala staře a v bolesti. Harry viděl tvář, kterou vždycky považoval za ostrou, ale nyní byla jen hubená, svaly a tuk se z ní ztrácely, stejně jako z paží pod ní, jako z kostnaté postavy Bellatrix Blackové, kterou viděl v Azkabanu –

Harry bezděčně odvrátil hlavu stranou.

„Vidíte,“ zašeptal profesor. „Nerad bych, aby to znělo jako klišé… ale pravda je taková, že umění zvaná temná… člověku nakonec opravdu neprospívají…“

Profesor Quirrell se nadechl a vydechl. Na ošetřovně bylo chvíli ticho, oba je sledovaly jen mistrně zdobené kameny ve zdech.

„Zůstalo mezi námi… něco nevyřčeného?“ zeptal se profesor Quirrell. „Já dnes neumírám… ještě… ne teď… ale nevím, jak dlouho… budu schopen mluvit.“

„Ano, zůstalo,“ řekl Harry a znovu polkl. „Je toho hodně, až příliš mnoho, ale… možná je to špatná otázka, ale nechci – tuhle otázku nechat bez odpovědi – do hada?“

Na posteli ležel had.

„Dozvěděl jssem sse, jak funguje Ssmrtící kletba. Vyžaduje opravdovou nenávisst, ani ne moc, ale prý mussíš chtít cíl mrtvý. V ssouboji ss požírači života jssi na sstrážce sseslal Ssmrtící kletbu – řekl jssi, že ho nechceš zabít – byla to lež? Tady, teď, když už je po všem – můžeš říct pravdu – i když sse bojíš, že to na tebe bude vrhat špatné ssvětlo – už by na tom nemělo záležet, učiteli. Chci to vědět. Mussím to vědět. Neopusstím tě tak ani tak.“

Na posteli ležel muž.

„Poslouchejte pozorně,“ zašeptal profesor Quirrell. „Povím vám hádanku… hádanku o nebezpečném kouzle… až budete znát odpověď na tuto hádanku… budete znát také… odpověď na svou otázku… posloucháte?“

Harry přikývl.

„Kletba zabíjení má jisté omezení… Abyste ji mohl seslat… v boji… jednou… musíte druhého dostatečně nenávidět… a chtít jeho smrt. Chcete-li seslat Avada… Kedavra dvakrát… musíte nenávidět natolik… abyste ho zabil dvakrát… abyste mu vlastníma rukama podřízl hrdlo… abyste se díval, jak umírá… a pak to udělal znovu. Jen málokdo… dokáže nenávidět natolik… aby někoho zabil… pětkrát… většinu… to přestane bavit.“ Profesor obrany se několikrát nadechl, než pokračoval. „Ale když se podíváte do historie… najdete několik temných čarodějů… kteří dokázali sesílat smrtící kletbu… znovu a znovu. Jedna čarodějka z devatenáctého století… která si říkala Temná Evangeline… Bystrozoři jí říkali A. K. McDowellová. Dokázala seslat smrtící kletbu… tucetkrát… během jediného boje. Zeptejte se sám sebe… jako jsem se ptal já… jaké tajemství… znala? Co je víc smrtící než nenávist… a proudí bez omezení?“

Druhá úroveň kouzla Avada Kedavra, stejně jako u kouzla Patronus…

„Je mi to jedno,“ odpověděl Harry.

Profesor obrany se vlhce uchechtl. „Dobře. Učíte se… Takže vidíte…“ Pauza na proměnu. „Nepřál jsesm ssi sstrážce zabít. Ssesslal jssem Smrtící kletbu, ale ne ss nenávisstí.“ Pak se zase objevil muž.

Harry ztěžka polkl. Bylo to lepší i horší, než Harry tušil, a pro profesora Quirrella dost charakteristické. Určitě měl popraskanou duši, ale profesor Quirrell nikdy netvrdil, že je celý.

„Ještě chcete… něco říct?“ zeptal se muž na posteli.

„Jste si naprosto jistý,“ řekl Harry, „že nic z toho, o čem jste kdy slyšel, by vás nemohlo zachránit, profesore? V celém vašem vědění? Nalezení a sjednocení všech tří Relikvií smrti, prastarý artefakt, který Merlin zapečetil za hádankou, na kterou nikdo nikdy nepřišel? Viděl jste, co dokážu. Jsem na hádanky machr. Víte, že někdy dokážu přijít na věci, na které jiní kouzelníci nepřijdou. Rád –“ Harrymu se zlomil hlas. „Raději bych vás udržel naživu než nechal zemřít, profesore Quirrelle.“

Dlouho bylo ticho.

„Jedna věc,“ zašeptal profesor Quirrell. „Jedna věc… která by to mohla dokázat… a nebo taky ne… ale získat ji… není v mých ani vašich silách…“

Vida, to byla předehra pro quest, poznamenal Harryho vnitřní kritik.

Všechny ostatní části vykřikly, aby tato část zmlkla. Takhle život nefungoval. Prastaré artefakty se najít daly, ale ne za měsíc, ne když byl člověk v prvním ročníku a nemohl opustit Bradavice.

Profesor Quirrell se zhluboka nadechl. Vydechl. „Omlouvám se… to vyznělo… příliš dramaticky. Nedělejte si… velké naděje… Pane Pottere. Žádal jste… o něco… ať už jakkoli nepravděpodobného. Existuje… předmět… zvaný…“

Na posteli ležel had.

„Kámen mudrců,“ zasyčel had.

Jestli celou tu dobu existoval prostředek k bezpečnému získání nesmrtelnosti, který se dal vyrábět ve velkém, a nikdo to neřešil, Harry se obával, že mu hrábne a všechny pozabíjí.

„Četl jssem o něm v jedné knize,“ zasyčel Harry. „Došel jssem k závěru, že je to očividně mýtuss. Není důvod, proč by sstejný přísstroj měl posskytovat nessmrtelnosst a nekonečné množsství zlata. Jenom si někdo vymysslel šťastné povídačky. Nemluvě o tom, že každý rozumný člověk by hledal způssoby, jak těch kamenů vyrobit víc, nebo jak unésst výrobce, aby je vyrobil. Čímž mysslím konkrétně tebe, učiteli.“

Sykot chladného smíchu. „Úvaha je to moudrá, ale ne dosst moudrá. Stejně jako u zaklínadla pro viteál, to pravé tajemsství je sskryto v abssuditě. Pravý kámen není to, co praví legenda. Pravá ssíla není to, co sse říká v pověsstech. Údajný tvůrce kamene není ten, kdo ho sstvořil. Ten, kdo jej nyní drží, sse nenarodil sse jménem, které dness užívá. Přessto je kámen opravdu mocným léčebným násstrojem. Sslyšel jssi o něm někdy něco?“

„Jen v knize.“

„Ten, kdo drží kámen, má v držení mnoho vědomosstí. Naučil ředitele mnoha tajemsstvím. Ředitel neříkal nic o držiteli kamene, ani o kameni? Žádné náznaky?“

„Nic, na co bych ssi dokázal vzpomenout,“ odpověděl Harry upřímně.

„Ah,“ zasyčel had. „Ah, dobře.“

„Mohl bych se ředitele zeptat –“

„Ne! Neptej sse ho, chlapče. Nedopadlo by to dobře.“

„Ale jesstli je ten kámen jen k léčení –“

„Tomu ředitel nevěří a nevěřil by. Příliš mnoho lidí sse ssnažilo zísskat kámen nebo vědění jeho tvůrce. Neptej sse. Nessmíš sse ptát. Ani sse nessnaž kámen ssám zísskat. Zakazuji to.“

Na posteli opět ležel muž. „Jsem na hranici svých možností…“ řekl profesor Quirrell. „Musím znovu nabrat… sílu… než půjdu… do lesa… s vaším darem. Už běžte… ale než půjdete, obnovte proměnu…“

Harry natáhl ruku, dotkl se bílého kamínku v šátku a obnovil na něm proměnu. „Teď by to mělo vydržet ještě hodinu a padesát tři minut,“ řekl Harry.

„Vy se… zlepšujete…“

Bylo to mnohem déle než Harryho přeměnění vydrželo na začátku školního roku. Kouzla druhého ročníku mu teď šla snadno, bez námahy; což nebylo překvapivé, protože za necelé dva měsíce mu bude dvanáct. Harry mohl dokonce seslat i Paměťové kouzlo, kdyby bylo dobré, aby někdo zapomněl všechny vzpomínky, týkající se vlastní levé ruky. Pomalu, z hodně velké hloubky, stoupal po žebříčku moci.

Ta myšlenka s sebou nesla potenciál smutku, myšlenku na to, že jedny dveře se otevírají, když se druhé zavírají, což Harry také odmítl.

---

Dveře ošetřovny se za Harrym zavřely a Chlapec-který-přežil rychle a cílevědomě kráčel a za chůze si nasazoval neviditelný plášť. Zanedlouho pravděpodobně profesor Quirrell povolá pomocníky a trojice starších studentů profesora obrany doručí na klidné místo, možná do lesa, s výmluvou, že si prohlédne jezero nebo něco podobného, na místo, kde si profesor obrany bude moci nepozorovaně sníst jednorožce, až Harryho přeměnění přestane působit.

A pak bude profesor Quirrell na chvíli osvěžený. Jeho moc se mu vrátí stejně silná jako dřív, ale na mnohem kratší dobu.

Dlouho to nevydrží.

Harry zatínal pěsti a napětí mu přecházelo do svalů na rukou. Kdyby léčebný režim profesora obrany nepřerušil Harry a bystrozoři, které přivedl do Bradavic…

Bylo hloupé si to vyčítat, Harry věděl, že je to hloupé, ale jeho mozek to stejně dělal. Jako by jeho mozek hledal, nalézal a vybíral způsoby, jakými to je jeho vina, ať už byly jakkoli nepravděpodobné.

Jako by to, že za všechno může on, byl jediný způsob, jakým jeho mozek dokázal truchlit.

Kolem neviditelného Harryho na chodbě prošla trojice sedmáků a zamířila k ošetřovně, kde profesor čekal s vážným a znepokojeným výrazem. Truchlili takto i ostatní?

Nebo jim to na nějaké úrovni byl jedno, jak si myslel profesor Quirrell?

Smrtící kletba má ještě druhou úroveň.

Harryho mozek tu hádanku vyřešil okamžitě, jak ji poprvé uslyšel; jako by v něm to poznání bylo odjakživa a čekalo, až na něj pohlédne.

Harry kdysi kdesi četl, že opakem štěstí není smutek, ale nuda, a autor pokračoval, že abyste našli v životě štěstí, neptejte se sami sebe, co by vás udělalo šťastným, ale co by vás vzrušovalo. A podle stejné úvahy nebyla nenávist pravým opakem lásky. Dokonce i nenávist byla určitým druhem úcty, kterou jste mohli něčí existenci věnovat. Pokud vám na někom záleželo natolik, že jste dali přednost jeho smrti před jeho životem, znamenalo to, že na něj myslíte.

Přišel na to mnohem dřív, ještě před soudem, v rozhovoru s Hermionou; když řekla něco o tom, že kouzelnická Británie je předpojatá, a má pro to silné a čerstvé opodstatnění. A Harry si pomyslel – ale neřekl – že ji do Bradavic alespoň pustili, i kdyby jen proto, aby si na ni mohli plivnout.

Ne jako jistí lidé žijící v jistých zemích, o nichž se říkalo, že jsou stejně lidští jako kdokoli jiný; že jsou to bytosti s rozumem, které mají větší cenu než obyčejný jednorožec. Ale kteří by přesto nesměli žít v mudlovské Británii. Přinejmenším v tomto ohledu neměl žádný mudla právo podívat se kouzelníkovi do očí. Kouzelnická Británie možná mudly diskriminovala, ale alespoň je pouštěla dovnitř, aby na ně mohli plivat osobně.

Co je víc smrtící než nenávist a proudí bez omezení?

„Lhostejnost,“ zašeptal Harry nahlas tajemství kouzla, které nikdy nebude schopen seslat, a dál rázoval do knihovny, aby si přečetl všechno, co najde o Kameni mudrců.