101. Preventivní opatření, část 2. – Kentaur

Harry stál zadýchaný uprostřed zpustošeného kruhu v lese. Zničil toho víc, než by měl prvák dokázat sám. Řezací kouzlo nedokázalo porazit strom, a tak začal přeměňovat příčné řezy dřevem. Pokácet malý kruh stromů jeho pocity nijak nespravilo, všechny ty emoce v něm pořád byly, ale když ničil stromy, aspoň nemyslel na to, že těm pocitům nemůže dát volný průchod.

Když Harrymu na kouzlení došly síly, začal holýma rukama odtrhávat větve a lámat je. Ruce mu krvácely, ale nešlo o nic, co by madam Pomfreyová nedokázala ráno napravit. Jen temná magie dokázala kouzelníkům způsobit trvalé jizvy.

Začalo být slyšet, jak se v lese něco pohybuje, znělo to jako dusot koňských kopyt, a Harry se otočil a znovu pozvedl hůlku. Část jeho magie se během doby, kdy používal ruce, doplnila. Poprvé ho napadlo, že je v Zapovězeném lese sám a dělá hluk.

To, co se vynořilo v měsíčním světle, nebyl jednorožec, jak Harry očekával, ale tvor, jehož dolní část byla koňská, v měsíčním světle bílohnědá a lesklá, a horní část tvořila obnažená hruď muže s dlouhými bílými vlasy. Měsíční světlo osvítilo kentaurovu tvář a Harry viděl, že oči má téměř stejně modré jako Brumbál, téměř safírové.

V jedné ruce kentaur držel dlouhé dřevěné kopí s až příliš velkou kovovou čepelí, jejíž ostří se v měsíčním světle nelesklo. Jak Harry kdysi četl, lesklé ostří by bylo známkou tupé čepele.

„Takže,“ řekl kentaur. Jeho hlas byl mocný, hluboký a mužský. „Tak tady jsi, obklopen zkázou. Ve vzduchu cítím krev jednorožce, krev nevinného tvora, zabitého, aby se někdo zachránil.“

Náhlý záchvěv strachu přivedl Harryho do přítomnosti a on rychle řekl: „Není to tak, jak to vypadá.“

„Já vím. Hvězdy samy ukazují tvou nevinnost, což je celkem ironické.“ Kentaur udělal krok k Harrymu na malé mýtině a stále držel kopí vzpřímeně. „Zvláštní slovo, nevinnost. Znamená jak nedostatek vědomostí, jako nevinnost dítěte, tak i nepřítomnost zavinění. Jen ten, kdo je zcela nevědomý, může nenést celou odpovědnost za následky svých činů. Neví, co dělá, a proto může škodit bez škodlivého úmyslu; takový význam má to slovo.“ Hluboký hlas v lese neměl ozvěnu.

Harry se zahleděl na hrot kopí a uvědomil si, že měl popadnout svůj obraceč času hned, jak kentaura uviděl. Kdyby se teď Harry pokusil sáhnout pod své roucho, kopí ho mohlo zasáhnout dřív, kdyby byl kentaur dost rychlý. „Jednou jsem četl,“ řekl Harry a jeho hlas zněl trochu nejistě, jak se snažil přiřadit hluboce znějící slova k hluboce znějícím slovům, „že není správné považovat malé děti za nevinné, protože nevědět není totéž jako nevybrat si. Že děti si navzájem ubližují třeba při rvačkách ve škole, protože ještě nemají moc způsobit větší škody. A někteří dospělí páchají velké škody. Ale nejsou tedy dospělí, kteří neškodí, nevinnější než děti?“

„Moudrost kouzelníků,“ řekl kentaur.

„Spíš moudrost mudlů.“

„O nemagických toho vím jen málo. Mars byl v poslední době slabý, ale je čím dál jasnější.“ Kentaur udělal další krok vpřed, takže se dostal téměř na dosah Harryho.

Harry se neodvážil vzhlédnout k obloze. „To znamená, že se Mars přibližuje k Zemi, protože obě planety obíhají kolem Slunce. Mars odráží stejné množství slunečního světla jako vždycky, jen je k nám blíž. Jak to myslíte, že hvězdy ukazují mou nevinnost?“

„Noční obloha ke kentaurům promlouvá. Díky ní víme, co víme. Dnes už kouzelníky tyto věci neučí?“ Kentaur se zatvářil opovržlivě.

„Já… snažil jsem se najít nějaké kentaury, když jsem zkoumal věštění. Většina autorů kentauří věštění zesměšňovala, aniž by vysvětlili proč, kouzelníci nerozumí pravidlům argumentace, zesměšnění nějaké myšlenky nebo osoby jim připadá stejně hodnotné, jako kdyby proti ní přinesli důkazy… Myslel jsem, že ta část o kentaurech a astrologii je jen další zesměšnění…“

„Proč?“ zeptal se kentaur a zvědavě naklonil hlavu.

„Protože vývoj planet je předvídatelný na tisíce let dopředu. Kdybych si promluvil se správnými mudly, mohl bych vám ukázat diagram, jak přesně budou planety vypadat z tohoto místa za deset let. Dokázal byste na jeho základě něco předpovědět?“

Kentaur zavrtěl hlavou. „Z diagramu? Ne. Světlo planet, komety, drobné posuny ve hvězdách, nic z toho bych neviděl.“

„Oběžné dráhy komet jsou také stanoveny na tisíce let dopředu, takže by neměly příliš souviset s aktuálními událostmi. A světlu hvězd trvá roky, než se dostane od hvězd k Zemi, a hvězdy se vůbec nepohybují, ne viditelně. Takže zřejmá hypotéza je, že kentauři mají vrozené magické nadání pro věštění, které si prostě, no, projektují na noční oblohu.“

„Možná,“ řekl kentaur zamyšleně. Sklonil hlavu. „Ostatní by tě za taková slova udeřili, ale já jsem se vždycky snažil poznat, co neznám. Jak může noční obloha předpovídat budoucnost – to určitě nevím. Je dost těžké se tomu vůbec naučit. Jediné, co mohu říci, synu Lily, je, že i kdyby to, co říkáš, byla pravda, nezdá se mi to užitečné.“

Harry si dovolil trochu se uvolnit; oslovení ‚synu Lily’ naznačovalo, že ho kentaur považuje za víc než jen za náhodného vetřelce v lese. Kromě toho by útok na studenta Bradavic nejspíš znamenal pro nekouzelnický kmen kentaurů v lesích nějaké následky a kentaur to nejspíš věděl… „Co se mudlové naučili je, že v pravdě, ve všech kouscích pravdy, které se navzájem ovlivňují, je síla, kterou můžeš najít jen tak, že objevíš co nejvíc pravd. Abyste to dokázali, nemůžete zastávat falešná přesvědčení, a to ani tím, že řeknete, že falešné přesvědčení je užitečné. Mohlo by se zdát, že nezáleží na tom, jestli se vaše předpovědi skutečně zakládají na hvězdách, nebo zda jde o vrozený talent, který se do nich projektuje. Ale kdybyste chtěl skutečně porozumět věštění, nebo samotným hvězdám, skutečná pravda o předpovědích kentaurů by byla faktem, který má význam pro jiné pravdy.“

Kentaur pomalu přikývl. „Takže lidé bez hůlek jsou moudřejší než kouzelníci. To je dobré! Řekni mi, synu Lily, říkají mudlové ve své moudrosti něco o tom, že brzy bude nebe prázdné?“

„Prázdné?“ Harry se zeptal. „Ehm… ne?“

„Ostatní kentauři v tomto lese se zdrželi tvé přítomnosti, neboť jsme přísahali, že se nebudeme stavět proti běhu nebes. Protože tím, že se zapleteme do tvého osudu, bychom už nemuseli být nevinnými v tom, co přijde. Jen já jsem se k tobě odvážil přiblížit.“

„Nějak… tomu nerozumím.“

„Nerozumíš. Jsi právě tak nevinný, jak hvězdy říkají. A zabít nevinného, abys zachránil sebe, je strašný čin. Od toho dne by člověk žil jen polovičatý, prokletý život. Kdyby kentaur zabil hříbě, byl by jistojistě zavržen.“

Kopí udělalo bleskový pohyb, příliš rychlý, než aby ho Harryho oči stíhaly, a vyrazilo mu hůlku z ruky.

Další silná rána zasáhla Harryho na solar a on se s dávením a lapáním po dechu svalil na lesní půdu.

Harry natáhl ruku do svého hábitu pro obraceč času, a kopí mu ruku odrazilo silou, která mu málem zlomila prsty, natáhl se druhou rukou a ta byla odražena také –

„Omlouvám se, Harry Pottere,“ řekl kentaur a pohlédl na něj doširoka otevřenýma očima. Kopí se zatočilo a vyletělo vzhůru, kde zachytilo rudý blesk. Pak kentaur kopí upustil a zoufale uskočil, když kolem něj proletěl zelený záblesk světla, následovaný dalším zeleným zábleskem, a pak třetí zelený záblesk kentaura přímo zasáhl.

Kentaur padl a už se nepohnul.

Harrymu zabralo docela, než popadl dech, než se zvedl na nohy, než sebral svou hůlku a než zakrákal: „Cože?“

To už se ale pocit zmaru a ve vzduchu téměř hmatatelné moci opět přiblížil.

„P– profesor Quirrell? Co tady děláte?“

„No,“ řekl muž v černém plášti zamyšleně, „potřeboval jste se uprostřed noci rozzuřit a ztropit hlasitou scénu v Zapovězeném lese a já jsem musel odejít za hranici vaší schopnosti mě odhalit a odtud vás hlídat. V Zakázaném lese studenty nenecháváme o samotě. To už by vám mělo být jasné.“

Harry hleděl na padlého kentaura.

Koňský tvar nedýchal.

„Vy – vy jste ho zabil, to byla Avada Kedavra –“

„Ne vždycky chápu, jak si ostatní lidé představují fungování morálky, pane Pottere, ale i já vím, že podle konvenční morálky je přijatelné zabíjet nelidské tvory, kteří se chystají zabít kouzelnické dítě. Možná vás nezajímá ta nelidská část, ale on se vás chystal zabít. Nebyl nevinný –“

Profesor obrany se zastavil a díval se na Harryho, který zvedl jednu třesoucí se ruku k obličeji.

„Dobrá,“ řekl profesor obrany, „řekl jsem, co jsem chtěl říct, a vy si nad tím teď můžete přemýšlet. Kentaurská kopí dokážou blokovat mnohá kouzla, ale nikdo se o blokování nepokouší, když vidí, že kouzlo má jistý odstín zelené. Pro tento účel je užitečné znát několik zelených omračujících kleteb. Opravdu, pane Pottere, už byste měl chápat, jak pracuji.“

Profesor obrany se přiblížil ke kentaurovu tělu a Harry bezděčně o krok ustoupil a pak ještě o jeden, jak se v něm zvedl strašlivý pocit: PŘESTAŇTE, NE –

Profesor obrany poklekl a přiložil hůlku ke kentaurově hlavě.

Hůlka tam nějakou dobu zůstala.

Kentaur se zvedl a znovu se nadechl, ale oči měl prázdné.

„O těchto chvílích si nebudeš nic pamatovat,“ přikázal profesor obrany. „Odejdi a zapomeň na všechno, co se stalo této noci.“

Kentaur odkráčel a jeho čtyři koňské nohy se pohybovaly v podivném souladu.

„Spokojený?“ řekl profesor obrany a znělo to poněkud zatrpkle.

Harry měl pořád pocit, že jeho mozek je rozbitý. „Chtěl mě zabít.“

„U Merlina – ano, chtěl vás zabít. Zvykejte si na to. Jen nudní lidé to nikdy nezažijí.“

Harryho hlas byl chraplavý. „Proč – proč chtěl –“

„Důvodů může být spousta. Lhal bych, kdybych řekl, že jsem sám nikdy neuvažoval o tom, že bych vás zabil.“

Harry zíral na místo, kde kentaur vešel mezi stromy.

Jeho mozek byl pořád napůl rozbitý, jako když je špatně seřízený motor, ale každopádně nechápal, jak by to šlo považovat za dobré znamení.

---

Zpráva o tom, že Draca Malfoye málem sežrala stvůra, stačila k tomu, aby byl Brumbál povolán zpět, ať už byl kdekoli, aby byl probuzen lord Malfoy a pohledný manžel lady Greengrassové, a aby povolali Amélii Bonesovou. Domnělá přítomnost takové stvůry vyvolala skepsi i u Brumbála a byla nadnesena možnost falešných vzpomínek. Harry prohlásil (po vnitřní debatě o důsledcích toho, že lidé uvěří, že se tu pohybuje démon), že si vlastně nepamatuje, že by musel vynaložit stejné úsilí, jaké vynaložil na vystrašení mozkomora, ta temná věc prostě odešla; což bylo to, co by se dalo očekávat v případě, že někdo vytvoří falešnou vzpomínku na něco, co ve skutečnosti nevěděl, jak Harry udělal. Padla jména Bellatrix Blackové, Severuse Snapea a Quirinuse Quirrella jakožto kouzelníků dostatečně silných na to, aby si podmanili všechny přítomné a seslali kouzlo falešné vzpomínky, a Harry věděl, že Lucius myslí na Brumbála. Ve dvě hodiny ráno došlo na svědectví bystrozorů, diskuse v kruhu, obviňující pohledy a uštěpačné poznámky. Došlo na návrhy, hlasování a důsledky.

„Máš dojem,“ řekl ředitel Brumbál tiše Harrymu, když bylo po všem a oni dva osaměli, „že Bradavice se s tvými změnami posunuly k lepšímu?“

Harry seděl s lokty na kolenou a obličejem položeným na dlaních v konferenční místnosti, ze které už všichni ostatní odešli. Profesorka McGonagallová, která nepoužívala obraceč času tak běžně jako oni dva, se rychle odebrala do postele.

„Ano,“ odpověděl Harry po příliš dlouhém váhání. „Z mého pohledu, pane řediteli, jsou věci v Bradavicích konečně, konečně normální. Takhle by to mělo vypadat, když někdo v noci pošle čtyři děti do Zapovězeného lesa. Měl by z toho být obrovský povyk, měli by se tu objevit vyšetřovatelé a zodpovědná osoba by měla dostat padáka.“

„Takže si myslíš, že by bylo dobře,“ řekl Brumbál tiše, „kdyby muž, kterého označuješ za zodpovědného, dostal, jak jsi to řekl, padáka.“

„Ano, myslím.“

„Argus Filch této škole sloužil po celá desetiletí.“

„A když mu podali veritasérum,“ řekl Harry unaveně, „prozradil Argus Filch, že poslal jedenáctiletého chlapce do Zapovězeného lesa v naději, že se mu stane něco strašného, protože si myslel, že otec toho chlapce je zodpovědný za smrt jeho kočky. Že s Dracem byli další tři studenti ho nijak netrápilo. Přimlouval bych se, aby strávil nějaký čas ve vězení, ale v téhle zemi vězením rozumíte Azkaban. Ještě podotýkám, že Filch byl na děti v Bradavicích pozoruhodně nepříjemný a očekávám, že jeho odchodem se hedonický index školy zlepší, ale nepředpokládám, že by vám zrovna na tomhle záleželo.“

Ředitelovy oči byly za půlměsícovými brýlemi neproniknutelné. „Argus Filch je moták. Jeho práce v Bradavicích je to jediné, co má. Nebo spíš měl.“

„Smyslem školy není zajišťovat práci svým zaměstnancům. Vím, že jste pravděpodobně strávil více času s Filchem než s jednotlivými studenty, ale to by nemělo způsobit, že Filchovo vnitřní prožívání bude mít ve vašich myšlenkách prioritu. I studenti mají své vnitřní životy.“

„Tobě na nich vůbec nezáleží, viď, Harry?“ Brumbálův hlas byl tichý. „Na těch, kterým jsi ublížil.“

„Záleží mi na nevinných,“ řekl Harry. „Jako pan Hagrid, o kterém jsem tvrdil, že by neměl být považován za zlomyslného, jen za omezeného. Nevadí mi, že tu pan Hagrid bude pracovat, pokud už nikoho nepovede do Zapovězeného lesa.“

„Myslel jsem si, že až bude Rubeus osvobozen, mohl by po Silvanově odchodu učit Péči o kouzelné tvory. Ale velká část této výuky se odehrává v Zakázaném lese. Takže ani to se po tvém zásahu nestane.“

Harry pomalu řekl: „Ale – říkal jste nám, že pan Hagrid má slepou skrvnu, že nevnímá, když kouzelní tvorové ohrožují kouzelníky. Že pan Hagrid má kognitivní deficit a že si opravdu nedokázal představit, že by se Dracovi a Tracey mohlo něco stát, a proto pan Hagrid neviděl nic špatného na tom, nechat je v noci samotné v Zapovězeném lese. Nebyla to pravda?“

„Je to pravda.“

„Nebyl by pak pan Hagrid tím nejhorším možným učitelem Péče o kouzelné tvory?“

Starý čaroděj se na Harryho zadíval přes půlměsícové brýle. Když promluvil, měl hutný hlas. „Sám pan Malfoy neviděl nic v nepořádku. To, co Argus udělal, nebylo až tak pochybné, Harry Pottere. A Rubeus mohl do svého postavení dorůst. Bylo by to – to nejlepší, co si Rubeus dokázal představit, jeho největší přání –“

„Váš problém,“ řekl Harry a podíval se na svá kolena, protože se cítil přinejmenším z deseti procent tak vyčerpaný jako nikdy předtím, „je kognitivní zkreslení, kterému bychom v oboru říkali necitlivost na rozsah. Neschopnost násobit. Myslíte na to, jakou by měl pan Hagrid radost, až by se tu novinu dozvěděl. Vezměte si dalších deset let a tisíc studentů, kteří budou brát Péči o kouzelné tvory, a deset procent z nich opaří popelec. Žádný student nebude zraněný tak, jak bude pan Hagrid šťastný, ale ublížených studentů bude sto a šťastný bude jediný učitel.“

„Možná,“ řekl starý čaroděj. „A tvůj problém, Harry, je, že necítíš bolest těch, kterým ubližuješ, když už to svoje násobení dokončíš.“

„Může být.“ Harry se dál díval na svá kolena. „Nebo je to možná ještě horší. Pane řediteli, co znamená, když mě nemá rád kentaur?“ Co to znamená, když vám příslušník rasy kouzelných tvorů známých pro schopnost věštění udělá přednášku o lidech, kteří neřeší následky, omluví se a pak se vás pokusí probodnout kopím?

„Kentaur?“ řekl ředitel. „Kdy jsi – ah, obraceč času. Takže ty jsi důvodem, proč jsem se kvůli hrozbě paradoxu nemohl vrátit do chvil před tou událostí.“

„Jsem? Asi ano.“ Harry nepřítomně zakroutil hlavou. „Promiňte.“

„Až na výjimky,“ řekl Brumbál, „nemají kentauři kouzelníky vůbec rádi.“

„Tohle bylo o dost konkrétnější.“

„Co ti ten kentaur řekl?“

Harry neodpověděl.

„Aha.“ Ředitel zaváhal. „Kentauři už se mnohokrát mýlili, a jestli je na světě někdo, kdo by dokázal zmást samotné hvězdy, jsi to ty.“

Harry vzhlédl a za půlkruhovými brýlemi opět spatřil modré oči.

„Nedělej si s tím starosti,“ řekl Albus Brumbál.