103. Testy

4. června 1992

Dafné Greengrassová ve zmijozelské společenské místnosti zrovna psala dopis své paní matce (která byla v otázce svého podílu na moci až překvapivě neústupná, přestože v Bradavicích ani nebyla, aby mohla mít věci pod kontrolou), když si všimla Draca Malfoye, který se vpotácel dveřmi s portrétem asi s tuctem knih, a za ním Vincent a Gregory nesli každý tucet dalších. Bystrozor, který Malfoye doprovázel, krátce strčil hlavu dovnitř a pak se zase stáhnul.

Draco se rozhlédl kolem sebe a pak se zdálo, že dostal nápad. Vydal se směrem k ní a Vincent s Gregorym ho následovali.

„Pomůžeš mi to přečíst?“ zeptal se Draco trochu zadýchaně, jak se přiblížil.

„Cože?“ Vyučování skončilo, zbývaly už jen zkoušky, a odkdy Malfoyové žádají Greengrassovy o pomoc s domácími úkoly?

„Tohle,“ řekl Draco Malfoy důležitě, „jsou všechny knihy z knihovny, které si slečna Grangerová vypůjčila mezi 1. a 16. dubnem. Napadlo mě, že je projdu, kdyby tam byly nějaké stopy, jenže pak mě taky napadlo, že bys mi mohla pomoct ty, protože jsi slečnu Grangerovou znala líp.“

Dafné se zadívala na knihy. „Generálka tohle všechno přečetla za dva týdny?“ Srdcem jí projel záchvěv bolesti, ale potlačila ho.

„No, nevím, jestli je slečna Grangerová všechny dočetla,“ řekl Draco. Zvedl varovně prst. „Vlastně ani nevíme, jestli je vůbec četla, ani jestli si je opravdu vypůjčila, chci říct, že jsme prostě v knihovních záznamech zjistili, že si je půjčila –“

Dafné potlačila zasténání. Malfoy takhle mluvil už celé týdny. Byli lidé, kteří by se očividně neměli zabývat záhadnými vraždami, protože to s jejich myslí dělalo podivné věci. „Pane Malfoyi, tohle všechno bych nedokázala přečíst, ani kdybych celé léto nic jiného nedělala.“

„Tak si je jen prolistuješ, prosím?“ Draco řekl. „Kdyby tam třeba byly, víš co, tajemná slova načmáraná jejím písmem, nějaká zapomenutá záložka, nebo –“

„Taky jsem ty hry viděla, pane Malfoyi,“ obrátila Dafné oči v sloup. „Neměli by tu teď tyhle věci řešit bystrozo–“

„Jsme ztraceni!“ zaječela Millicent Bulstrodeová, která do zmijozelské společenské místnosti vběhla z nižších komnat.

Lidé na ni hleděli.

„Jde o profesora Quirrella!“

Pozornost všech přítomných jako by se náhle soustředila, jako by se teď měly urovnat letité spory. „No konečně,“ řekl kdosi, zatímco se Millicent snažila popadnout dech. „Už mu zbývá jen kolik, deset dní, aby se zvrhnul?“

„Jedenáct dní,“ řekl sedmák, který vybíral sázky.

„Je mu teď trochu líp a bude svolávat prváky na závěrečný test z obrany! Přepadovka! Za padesát minut!“

„Test z obrany?“ Pansy řekla nechápavě. „Ale profesor Quirrell testy nedává.“

„Závěrečný test ministerstva!“ zaječela Millicent.

„Ale profesor Quirrell nic z osnov ministerstva neučil,“ namítla Pansy.

Dafné už v tu chvíli běžela do svého pokoje pro učebnici obrany pro první ročník, které se od září nedotkla, a v duchu nadávala.

---

O lavici za ní někdo plakal a tiché vzlyky třídu uvrhovaly do ponuré nálady. Dafné se ohlédla v očekávání, že půjde o někoho z Mrzimoru, a doufala, že to nebude Hannah, a v první chvíli ji překvapilo (i když po dalším zamyšlení už ne), že je to někdo z Havraspáru.

Zkouškové pergameny před nimi ležely otočené nepopsanou stranou vzhůru a čekaly na zazvonění.

Padesát minut na přípravu sice zdaleka nestačilo, ale přece jen to něco přineslo, a Dafné se teď styděla, že ji nenapadlo poslat posly, aby varovali Mrzimor, Havraspár a Nebelvír. Před třemi dny na začátku června sice začali znovu udělovat kolejní body, ale Pomocný ochranný výbor měl pořád podporovat jednotu kolejí.

Další Havraspárka, která seděla o čtyři lavice doleva, se rozplakala. Pokud si pamatovala dobře, byla to Katherine Tungová z Dračí armády, kterou jednou viděla, jak se bez mrknutí oka postavila třem vojákům Sluníček najednou.

Dafné se po prvních pár minutách zběsilého čtení uklidnila. Byl to jen test, ne vražda nebo něco takového, a když téměř všichni studenti prvního ročníku odevzdají skoro prázdné pergameny, logicky se nikdo nebude muset stydět. Dafné ale dokázala mít porozumění, když ne přímo soucit, s tím, že Havraspárové a Mrzimoři to tak úplně nevidí.

„Je zlý,“ řekla jiná havraspárská čarodějka roztřeseným hlasem. „Stoprocentně čistý temný kouzelník až do morku kostí. Tohle by neudělal ani temný pán Grindelwald, určitě ne dětem, je horší než Vy-víte-kdo.“

Dafné se reflexivně podívala na profesora Quirrella, který seděl zhroucený na stranu, ale oči měl bdělé a zdálo se jí, že na malý okamžik zahlédla, jak se profesor obrany usmívá. Ne, to se jí muselo jen zdát, profesor obrany to v žádném případě nemohl slyšet.

Zazvonilo.

Dafné otočila pergamen.

V záhlaví byly pečeti ministerstva, bradavické správní rady a Odboru kouzelnického vzdělávání a runy pro odhalování podvodů. Pod tím byl řádek, kam měla napsat své jméno, a pravidla zkoušky s obrázkem Lindsay Gagnonové, ředitelky Odboru kouzelnického vzdělávání, která všem hrozila napomínajícím prstem.

V polovině stránky byla první otázka.

Zněla: Proč je důležité, aby se děti držely dál od podivných tvorů?

Nastalo ohromené ticho.

Někdo se začal smát, přišlo jí, že v nebelvírské části třídy. Profesor Quirrell neudělal žádný pokus to zarazit a smích se šířil.

Nikdo nepromluvil nahlas, ale studenti se rozhlíželi a vyměňovali si pohledy, zatímco smích utichal, a pak se v nevyřčené shodě všichni podívali na profesora Quirrella, který se na ně shovívavě usmíval.

Dafné se sklonila nad testem, nasadila zlý, vyzývavý úsměv, na který by byl pyšný jak Godrik Nebelvír, tak i Grindelwald, a zapsala: Protože moje omračující kletba, moje Nejstarší čepel a moje kouzlo Patronus nefungují úplně proti všemu.

---

Harry Potter otočil poslední stránku zkoušky z obrany.

Dokonce i Harry musel při čtení první skutečné otázky (‚Jak přimějete vřískajícího úhoře, aby mlčel?’) potlačit záchvěv nervozity, jakýsi drobný pozůstatek dětství. Hodiny profesora Quirrella překvapivým, leč zbytečným drobnostem, o kterých si nějaký idiot myslel, že by měly představovat obsah ‚hodin obrany’, věnovaly zhruba nulový čas. Harry by klidně mohl použít svůj obraceč času a pročíst si učebnici Obrany pro první ročník poté, co byl přepadový test oznámen; to by ale mohlo nespravedlivě zkreslit křivku hodnocení pro ostatní. Po několika vteřinách zírání na otázku Harry napsal ‚Tišící kouzlo’ a připojil návod na jeho seslání pro případ, že by hodnotitel na ministerstvu nevěřil, že ho Harry zná.

Jakmile se Harry rozhodl, že prostě odpoví na všechny otázky správně, zkouška uběhla velmi rychle. Nejrealističtější odpovědí na více než polovinu otázek bylo ‚omračující kletba’, a mnoho dalších otázek mělo optimální řešení ve stylu ,Otočím se a půjdu opačným směrem’ nebo ‚Sýr vyhodím a koupím si nové boty’.

Poslední otázka v testu zněla: „Co byste udělali, kdybyste měli podezření, že pod vaší postelí může být holubohad?“ Odpověď schválená ministerstvem, kterou si Harry pamatoval z učebnice, kterou přečetl hned na začátku roku, zněla: Řeknu to rodičům. Problematičnost této odpovědi Harry viděl už tehdy, a proto si na ni teď vzpomněl.

Po chvíli přemýšlení Harry zapsal:

Drahý ministerský hodnotiteli: Obávám se, že skutečná odpověď na tuto otázku je mi záhadou, ale buďte si jisti, že holubohad by pro mě nepředstavoval větší problém než horský troll, mozkomor nebo Vy-víte-kdo. Prosím, informujte své nadřízené, že vaši standardní odpověď považuji za předpojatou vůči mudlorozeným a že očekávám, že tento nedostatek bude okamžitě napraven, aniž bych se do toho musel vložit osobně.

S pozdravem Chlapec-který-přežil.

Harry s širokým rozmachem podepsal poslední pergamen, obrátil ho na svou hromádku, odložil brk a narovnal se.

Když se rozhlédl kolem sebe, viděl, že profesor Quirrell se nejspíš dívá přibližně jeho směrem, ačkoli jeho hlava se skláněla na druhou stranu. Ostatní studenti pořád ještě psali. Některým u toho potichu tekly slzy, ale psali dál. Nevzdávat boj byla také lekce, kterou jim profesor Quirrell vštěpoval.

Po nějakém čase vypršel oficiální přidělený čas. Jeden ze sedmáků chodil od lavice k lavici a sbíral testy místo profesora Quirrella.

Poslední zkouškový pergamen byl sebrán a profesor Quirrell se narovnal.

„Moji mladí studenti,“ řekl tiše. Jedna sedmačka měla svou hůlku namířenou na ústa profesora obrany, takže všichni slyšeli jeho hlas, který jako by se ozýval přímo vedle nich. „Vím… že některé z vás to nejspíš hodně vyděsilo… a je to jiný druh strachu, než když čelíte hůlce nepřítele… tento strach se také musíte naučit překonat. Proto… vám teď řeknu toto. V Bradavicích je zvykem… že známky se udělují druhý týden v červnu. Ale v mém případě… mohu myslím udělat výjimku.“ Profesor obrany se usmál svým obvyklým suchým úsměvem, který teď ale vypadal podložený potlačenou bolestivou grimasou. „Vím, že si děláte starosti… že jste na tento test nebyli připraveni… že jsme v hodinách tuto látku neprobírali… a že jsem vám opomněl zmínit… že se test blíží… ačkoli jste si sami měli uvědomovat… že musí přijít. Ale už jsem teď kouzlem zkontroloval… odpovědi, které jste napsali do toho… strašně, strašně důležitého závěrečného testu… a i když oficiální je samozřejmě jen známka z ministerstva… přidělil jsem vám celoroční známky s přihlédnutím k výsledkům… a kouzlem jsem vám závěrečné známky na tyto pergameny zapsal,“ profesor Quirrell poklepal na štos pergamenů na svém stole, „a teď vám je rozdají… neuvěřitelné kouzlo… že?“

Několik studentů na havraspárské straně se tvářilo rozhořčeně, ale většině studentů se očividně ulevilo, a někteří zmijozelští se dokonce pochechtávali. Harry by se smál taky, kdyby ho tak nebolelo sledovat, jak profesor Quirrell lapá po dechu.

Sedmačka, která stála vedle profesora Quirrella, ukázala hůlkou a pronesla zaklínadlo v kouzelnické pseudolatině. Pergameny se zvedly a začaly proudit vzduchem, během letu se oddělovaly a odplouvaly k jednotlivým studentům.

Harry počkal, až mu pergamen dorazí na lavici, a pak ho roztáhl.

Na pergamenu bylo napsáno 1+, což znamenalo, že Předčil očekávání. Bylo to druhé nejvyšší hodnocení, nejlepší známka byla Vynikající.

V jiném, zaniklém a vzdáleném světě by malý chlapec jménem Harry rozhořčeně křičel, že dostal jen druhou nejlepší známku. Tento Harry tiše seděl a uvažoval. Profesor Quirrell se mu snažil něco naznačit a na přesném hodnocení stejně jinak nezáleželo. Říkal snad profesor Quirrell, že Harry si vedl celkem dobře, ale nevyužil svůj plný potenciál? Nebo to hodnocení měl číst doslova, a že Harry v obraně skutečně překonal profesorova očekávání?

„Všichni jste… prošli,“ řekl profesor Quirrell, když se všichni studenti dívali na své závěrečné známky a z lavic se ozývala úlevná oddechnutí a Levandulová Brownová zvedla pergamen v sevřené pěsti v triumfálním gestu. „Všichni studenti prvního ročníku bojové magie prošli… až na jednu výjimku.“

Několik studentů náhle vyděšeně vzhlédlo.

Harry tiše seděl. Pointu pochopil okamžitě, a i když byla nesprávná, věděl, že profesor Quirrell si ji nikdy, nikdy nenechá vymluvit.

„Všichni v této místnosti… jste obdrželi alespoň hodnocení Přijatelný. Neville Longbottom… který tento test psal v sídle Longbottomových… obdržel hodnocení Vynikající. Ale ta další studentka, která tu není… má v záznamech zapsané hodnocení Strašné… protože neuspěla v tom jediném skutečně důležitém testu… který jí byl letos zadán. Dal bych jí známku ještě nižší… ale to už by bylo nevkusné.“

V místnosti bylo naprosté ticho, ačkoli několik studentů na profesora naštvaně zíralo.

„Možná si myslíte, že hodnocení Strašné… není spravedlivé. Že slečna Grangerová čelila zkoušce, na kterou ji její hodiny… nepřipravily. Že jí ani nikdo neřekl… že ji ten den nějaká zkouška čeká.“

Profesor obrany se roztřeseně nadechl.

„Ale to je realismus,“ řekl profesor Quirrell. „Ta jediná důležitá zkouška… může přijít kdykoli… buďte na ni připraveni lépe… než byla ona. Co se týče vás ostatních… ti, kteří Předčili očekávání nebo ještě lépe… ode mě mají doporučující dopisy… pro jisté organizace mimo britské břehy… kde by mohli dokončit svůj výcvik. Budou vás kontaktovat… až budete dostatečně staří… pokud se budete stále jevit jako vhodní… a pokud nepropadnete v důležité zkoušce. A pamatujte si… ode dneška… musíte trénovat sami… nemůžete se spoléhat… na budoucí profesory obrany. Váš první rok bojové magie skončil… máte volno.“

Profesor Quirrell seděl se zavřenýma očima a zdánlivě nevnímal vzrušené brebentění, které kolem něj propuklo.

Časem většina studentů odešla, ale jeden zůstával a držel se od profesora obrany v patřičné vzdálenosti.

Profesor obrany otevřel oči.

Harry zvedl pergamen s 1+ a dál mlčel.

Profesor obrany se usmál úsměvem, který zahrnoval i jeho unavené oči.

„Je to stejná známka, jakou jsem v prvním ročníku dostal i já.“

„D– d– d–“ Harry ze sebe nedokázal dostat slovo díky, které mu uvízlo v náhle sevřeném hrdle. Profesor obrany naklonil hlavu a upřel na něj zkoumavý pohled. Harry se tedy jen prkenně uklonil a opustil místnost.