100. Preventivní opatření, část 1. – V Zapovězeném lese

13. května 1992

Tvář Arguse Filche se ve světle olejové lampy, kterou nesl, zdála pokřivená, a tančily po ní stíny. Brána Bradavic se za nimi rychle vzdalovala, jak postupovali potemnělými pozemky. Stezka, po které teď šli, byla blátivá a nezřetelná.

Stromy s větvemi donedávna holými kvůli zimě ještě nebyly plně oděny jarem; jejich větve se vztahovaly k obloze jako hubené prsty s kostmi prosvítajícími řídkým listovím. Měsíc jasně svítil, ale mraky, které se přes něj hnaly, je často vrhaly do tmy, prosvětlené jen slabým plamenem Filchovy lampy.

Draco v ruce pevně svíral hůlku.

„Kam nás vedete?“ zeptala se Tracey Davisová. Filch ji a Draca odchytil, když šli na plánované setkání Stříbrných Zmijozelů po večerce, a oba dostali trest po škole.

„Prostě pojďte za mnou,“ řekl Argus Filch.

Draco se z celé té věci cítil otrávený. Stříbrní Zmijozelové by měli být ctihodnou školní aktivitou. Neexistoval důvod, proč by tajná konspirace neměla mít dovoleno scházet se po večerce, když to bylo pro větší dobro Bradavic. Jestli se to stane ještě jednou, promluví si s Dafné Greengrassovou a Dafné si promluví se svým otcem a pak Filch zjistí, že když jde o Malfoye, bylo by moudřejší hledět si svého.

Světla bradavického hradu už vzdáleností pohasla, když Filch znovu promluvil. „Vsadím se, že si příště pořádně rozmyslíte porušovat školní řád, vo co že jo?“ Filch odvrátil hlavu od lampy, aby se podíval na čtyři studenty, kteří ho následovali. „Jo jo… podle mě jsou tvrdá práce a bolest ti nejlepší učitelé… Škoda, že už se nepoužívají starý tresty. Pověsil bych vás na pár dní za ruce ke stropu, řetězy mám pořád v kumbálu, pěkně promazaný, ještě by se někdy mohly hodit…“

„Hej!“ řekla Tracey a v jejím hlase zněl náznak pobouření. „Jsem moc mladá na to, abych musela poslouchat o takových – takových – však víte! Zvlášť když ty řetězy máte dobře promazané!“

Draco nedával pozor. Na Amycuse Carrowa Filch prostě neměl.

Za nimi šla dvojice starších Zmijozelů a dívka se zahihňala, ale nic neříkala. Vedle ní šel vysoký kluk se slovanským obličejem, který mluvil s přízvukem. Byli chyceni za nesouvisející přestupek, který měl co do činění s tím, na co narážela Tracey, a vypadali, že jsou ve třetím nebo čtvrtém ročníku. „Pche,“ řekl ten kluk. „V Kruvalu by vás pověsili vzhůru nohama za palce u nohou. Nebo jen za jeden, když budete drzí. Bradavice byly měkké i za starých časů.“

Argus Filch asi půl minuty mlčel, jako by se snažil vymyslet vhodnou odpověď, a pak se uchechtl. „Uvidíme, co budeš říkat… až se dozvíš, co budeš dělat dnes v noci! Cha!“

„Už jsem říkala, že na takové věci jsem příliš mladá!“ řekla Tracey Davisová. „Musíte to počkat, až budu starší!“

Před nimi stála chalupa s osvětlenými okny, ale její proporce nevypadaly úplně správně.

Filch zahvízdal vysokým ostrým hvizdem a začal štěkat pes.

Z chalupy vyšla postava a stromy kolem ní se zdály příliš drobné. Postavu následoval pes, který se ve srovnání s ní zdál jako štěně, dokud jste si nepřestali všímat vyšší siluety a nezjistili, že pes je vlastně obrovský, spíš jako vlk.

Než se stihl zarazit, zúžily se Dracovi oči. Jako Stříbrný Zmijozel neměl mít předsudky vůči žádné vnímající bytosti, zejména ne ve chvílích, kdy by ho mohli vidět druzí.

„Copak to tu máme?“ řekla postava hlasitým a chraplavým hlasem poloobra. Jeho deštník se rozzářil bílou září, která jasem předčila Filchovu slabou lampu. V druhé ruce držel kuši a krátké šipky k ní měl v toulci, který měl připnutý na horní části paže.

„Studenti s trestem po škole,“ řekl Filch hlasitě. „Maj ti pomoct v Lese hledat to… to, co je sežralo.“

„V Lese?“ zalapala po dechu Tracey. „Tam v noci nesmíme!“

„Přesně tak,“ řekl Filch, odhlédl od Hagrida a zamračil se na ně. „Přesně do toho Lesa jdete a já se bych se vůbec nedivil, kdybyste se někteří nevrátili v celku.“

„Ale –“ řekla Tracey. „Slyšela jsem, že tam jsou vlkodlaci a taky upíři, a všichni víme, co se stane, když se dívka potká s vlkodlakem a upírem najednou!“

Obrovský poloobr se zamračil. „Argusi, představoval jsem si, že přijdeš ty a třeba pár sedmáků. Nemá smysl tahat s sebou pomocníky, když na ně budu muset celou dobu dávat pozor.“

Argusova tvář se rozzářila krutým uspokojením. „Mají jen hlídkovat, ne? Měli na ty vlkodlaky myslet dřív, než se dostali do potíží, ne? Prostě je tam pošli. Neměli bychom na ně být hodní, Hagride, jsou tu přece za trest.“

Poloobr si mohutně povzdechl (znělo to, jako když normálnímu člověku vymáčknete z plic všechen vzduch potloukovou kletbou). „Svůj díl práce jsi udělal. Teď už to převezmu já.“

„Vrátím se za svítání,“ řekl Filch, „pro to, co z nich zbyde,“ dodal potměšile, obrátil se a jeho lampa se s pohupováním vzdalovala tmou, jak se vydal zpátky k hradu.

„Dobrá tedy,“ řekl Hagrid, „teď mě pozorně poslouchejte, protože to, co tu budeme v noci dělat, je nebezpečný, a já nechci, aby někdo zbytečně riskoval. Pojďte za mnou.“

Dovedl je až na samý okraj Lesa. Zvedl lampu a ukázal na úzkou, klikatou stezku, která mizela v hustém černém stromoví. Při pohledu do Lesa na Draca zavanul lehký větřík.

„Je tam něco, co nám žere jednorožce,“ řekl ten obrovský muž.

Draco přikývl. Vzdáleně si vzpomínal, že před několika týdny, koncem dubna, něco podobného slyšel.

„Povolal jste nás, abychom šli po stopě stříbřité krve až ke zraněnému jednorožci?“ nadšeně se ptala Tracey.

„Ne,“ řekl Draco, ale reflexivní úšklebek se mu podařilo zastavit. „Filch nám donesl předvolání ke školním trestu dnes v poledne při obědě. Pan Hagrid by nečekal tak dlouho, aby šel hledat zraněného jednorožce, a kdybychom něco takového hledali, hledali bychom ve dne, kdy je světlo. Takže,“ Draco zvedl prst, jako to viděl dělat inspektora Leóna v divadelních hrách, „z toho můžeme vyvodit, že hledáme něco, co vychází jen v noci.“

„Jo,“ řekl poloobr a zněl zamyšleně. „Nejsi takovej, jakýho jsem tě čekal, Draco Malfoyi. Vlastně vůbec nejsi takovej, jakýho jsem si tě představoval. A ty teda budeš Tracey Davisová. Slyšel jsem o tobě, jsi z party nebožačky slečny Grangerové.“ Rubeus Hagrid se podíval na dva starší Zmijozely a prohlížel si je ve světle svého zářícího deštníku. „A kdo jste vy? Nepamatuju si, že bych tě někdy viděl, chlapče.“

„Cornelia Waltová,“ řekla čarodějka, „a tohle je Jurij Julij,“ ukázala na slovansky vyhlížejícího chlapce, který mluvil o Kruvalu. „Jeho rodina je na návštěvě z ukrajinských zemí, takže je v Bradavicích jen na tento rok.“ Starší chlapec s lehce pohrdavým výrazem ve tváři kývl.

„Tohle je Tesák,“ řekl Hagrid a ukázal na psa.

Všech pět se jich vydalo do lesa.

„Co by mohlo zabíjet jednorožce?“ zeptal se Draco po několika minutách chůze. Draco něco málo o temných tvorech věděl, ale nemohl si vzpomenout na žádného, o kterém by se říkalo, že by lovil jednorožce. „Jaký druh tvora to dělá, ví někdo?“

„Vlkodlaci!“ řekla Tracey.

„Slečno Davisová?“ řekl Draco, a když se na něj podívala, mlčky ukázal prstem na měsíc. Dorůstal, ale ještě nebyl v úplňku.

„Aha, jasně,“ řekla Tracey.

„V Lese vlkodlaci nejsou,“ řekl Hagrid. „Jsou to většinou jen obyčejní kouzelníci. Vlci to taky být nemůžou, nejsou dost rychlí na to, aby jednorožce chytili. Jednorožci jsou mocná kouzelná stvoření, doteď jsem nezažil, že by je něco mohlo zranit.“

Draco poslouchal a přemýšlel o hádance téměř sám sobě navzdory. „Tak co by vůbec bylo dost rychlé na to, aby to dostihlo jednorožce?“

„Nemuselo by jít o rychlost,“ řekl Hagrid a vrhl na Draca nerozluštitelný pohled. „Různí tvorové tu loví nepřebernými způsoby. Jedem, tmou, pastmi. Impové, které nejde vidět, slyšet, ani si na ně nejde vzpomenout, i když už ti okusují tváře^[1]. Vždycky se tu dá objevit něco nového a úžasného.“

Přes měsíc přeletěl mrak a les, potemnělý jeho stínem, ozařovalo jen světlo Hagridova deštníku.

„Za sebe,“ pokračoval Hagrid, „myslím, že máme na krku pařížskou hydru. Pro kouzelníky nepředstavují hrozbu, stačí si je jen dostatečně dlouho držet od těla a nemůžete prohrát. Doslova, nemůžete prohrát, dokud budete bojovat. Problém je, že většina tvorů to s pařížskou hydrou vzdá moc brzy. Chápete, nějakej čas trvá, než usekáte všechny hlavy.“

„Bah,“ řekl cizinec. „V Kruvalu se učíme bojovat s Buchholzovou hydrou^[2]. Nepředstavitelně zdlouhavější boj! Myslím to doslova, nejde si to představit. Prvňáci nám nevěří, když jim říkáme, že se vůbec dá vyhrát! Instruktor musí poskytnout vyšší řád a opakovat, dokud jim to nedojde.“

Téměř půl hodiny pokračovali hlouběji a hlouběji do lesa, až bylo téměř nemožné jít po cestě, protože stromy rostly příliš hustě.

Pak to Draco uviděl – cákance na kořenech stromů, které v měsíčním světle zářily jasnější barvou. „Je to –“

„Krev jednorožky,“ řekl Hagrid smutným hlasem.

Skrz spletité větve velkého dubu před sebou na mýtině uviděli bytost, která překrásně a smutně ležela na zemi a na hlíně kolem ní se měsíčním stříbrem leskly kaluže její krve. Jednorožka nebyla bílá, ale světle modrá, nebo se tak alespoň v měsíčním světle pod noční oblohou jevila. Štíhlé nohy jí trčely v podivných úhlech, zjevně zlomené, a její hříva se rozprostírala po tmavém listí, zelenočerná, ale s perleťovým leskem. Na boku měla malý bílý útvar podobný hvězdě, střed obklopený osmi rovnými paprsky. Polovinu boku měla roztrženou, okraje rozervané jako od zubů, kosti a orgány obnažené.

V Dracově hrdle jako by se něco podivně zadrhlo.

„To je ona,“ řekl Hagrid a jeho smutný šepot zněl tak nahlas, jako kdyby normální člověk mluvil. „Je furt tam, kde jsem ji ráno našel, tuhou jak veka. Je – byla – prvním jednorožcem, kterýho jsem v těchhle lesích potkal. Říkal jsem jí Alicorn, ale už na tom asi nezáleží.“

„Pojmenoval jsi jednorožku Alicorn,“ řekla starší dívka. Její hlas zněl trochu suše.

„Vždyť nemá křídla,“ řekla Tracey.

„Alicorn je roh jednorožce,“ řekl Hagrid, teď už hlasitěji. „Nevím, jak jste přišli na to, že to má bejt jednorožec s křídly, nic takovýho jsem nikdy neslyšel. Je to jak pojmenovat psa Tesák,“ ukázal na obrovského, vlkovi podobného psa, který mu sahal sotva po kolena. „Jak bys ji pojmenovala ty? Hannah nebo něco takovýho? Dal jsem jí jméno, které by něco znamenalo pro ni. Říkám tomu zdvořilost.“

Nikdo na to nic neřekl a vzápětí obrovitý muž ostře přikývl. „Odtud začneme pátrání, tohle je poslední místo, kde se to vyskytlo. Rozdělíme se na dvě skupiny a půjdeme po stopě oběma směry. Vy dva, Waltová a Julij, půjdete tudy, a vezmete si Tesáka. V Lese není nic, co by vám ublížilo, když půjdete s Tesákem. Když najdete něco zajímavýho, vystřelte zelený jiskry, a kdybyste se někdo dostali do potíží, vystřelte červený jiskry. Davisová a Malfoy jdou se mnou.“

Les byl černý a tichý. Rubeus Hagrid ztlumil světlo svého deštníku hned, jak se vydali na cestu, takže se Draco a Tracey museli řídit podle světla měsíce, což se neobešlo bez občasných zakopnutí a pádů. Procházeli kolem mechem porostlého pahýlu stromu, zvuk tekoucí vody vypovídal o potoku někde poblíž. Tu a tam paprsek měsíčního světla skrz větve nad nimi osvětlil na spadaném listí kapky stříbřitě modré krve; šli po krvavé stopě směrem k místu, kde tvor na jednorožku musel poprvé udeřit.

„Něco se o tobě proslýchá,“ řekl Hagrid tichým hlasem, když už chvíli šli.

„No, je to všechno pravda,“ řekla Tracey. „Všechno.“

„O tobě ne,“ řekl Hagrid. „Opravdu jsi pod veritasérem vypověděl, že jsi se snažil slečně Grangerové pomoct, a to hned třikrát?“

Draco chvíli zvažoval svá slova a nakonec řekl: „Ano.“ Nebylo by dobré vypadat, že se k zásluze chce horlivě přihlásit.

Obrovský muž zavrtěl hlavou a jeho velké nohy dál nehlučně dupaly lesem. „Upřímně řečeno, překvapuje mě to. A ty taky, Davisová, jak ses snažila dělat ve škole pořádek. Jsi si jistá, že tě moudrý klobouk zařadil správně? Neexistuje jediná zvrhlá čarodějka nebo kouzelník, kteří by nebyli ve Zmijozelu, tak se to vždycky říkalo.“

„To není pravda,“ řekla Tracey. „Co třeba Černý havran Xiaonan Tong, Spencer z pod Kopce, nebo pan Kayvon?“

„Kdo?“ zeptal se Hagrid.

„Prostě jedni z nejlepších temných čarodějů posledních dvou století,“ řekl Tracey. „Jsou to asi ti nejlepší z Bradavic, kteří nebyli ze Zmijozelu.“ Její hlas ztratil nadšení. „Slečna Grangerová mi vždycky říkala, že bych si měla načíst co nejvíc o všem, co –“

„Každopádně,“ řekl Draco rychle, „to teď není důležité, pane Hagride. I kdyby –“ Draco si to v hlavě zpracovával a snažil se vymyslet, jak přiblížit rozdíl mezi tíhnutím ke Zmijozelu u Temných a tíhnutím k Temnému u Zmijozelů nevědeckými slovy. „I kdyby většina temných kouzelníků pocházela ze Zmijozelu, jen velmi málo Zmijozelských je temnými kouzelníky. Temných kouzelníků není zase tolik, takže ne všichni Zmijozelští mohou být jedním z nich.“ Nebo jak řekl otec, každý Malfoy by určitě měl znát většinu tajných nauk, ale ty… nákladnější rituály bylo lepší přenechat užitečným bláznům, jako byl Amycus Carrow.

„Takže vy tvrdíte,“ řekl Hagrid, „že většina temných kouzelníků jsou Zmijozelové… ale…“

„Ale většina Zmijozelů nejsou temní kouzelníci,“ řekl Draco. Pocit, že to ještě nějaký čas potrvá, byl unavující, ale stejně jako v boji s hydrou bylo důležité nevzdávat to.

„Takhle jsem o tom nikdy nepřemýšlel,“ řekl veliký muž ohromeně. „Ale, no, jestli nejste kolej hadů, tak proč – schovejte se za ten strom!“

Hagrid popadl Draca a Tracey a odtáhl je z pěšiny za obrovský dub. Vytáhl šipku, nabil ji do kuše a připravil se ke střelbě. Všichni tři poslouchali. Po suchém listí nedaleko odtud se něco plazilo: znělo to jako když se po zemi táhne lem pláště. Hagrid mžoural na temnou stezku, ale po několika vteřinách zvuk utichl.

„Já to věděl,“ zamumlal Hagrid. „Je tu něco, co by tu být nemělo.“

Hagrid v čele a Tracey s Dracem s hůlkami v rukou se vydali k místu, odkud se šustivý zvuk ozýval, ale nic nenašli, přestože pátrali ve stále větších kruzích a napínali uši, aby zachytili i ten nejslabší zvuk.

Dál procházeli mezi semknutými tmavými stromy. Draco se neustále ohlížel přes rameno, protože v něm hlodal pocit, že je někdo sleduje. Zrovna prošli záhybem stezky, když Tracey vykřikla a někam ukazovala.

V dálce ve vzduchu zářila sprška rudých jisker.

„Vy dva čekejte tady!“ křikl na ně Hagrid. „Zůstaňte, kde jste, já se pro vás vrátím!“

Než stačil Draco cokoli říct, Hagrid se otočil a vyřítil se do podrostu.

Draco a Tracey stáli a dívali se na sebe, dokud neslyšeli nic než šustění listí kolem sebe. Tracey vypadala vyděšeně, ale snažila se to skrývat. Draco se spíš než cokoli jiného cítil otrávený. Rubeus Hagrid očividně při plánování dnešní noci nevěnoval ani pět vteřin plánování chvíle, kdy by se něco skutečně pokazilo.

„Co teď?“ zeptala se Tracey a její hlas zněl trochu vysoko.

„Počkáme, až se pan Hagrid vrátí.“

Minuty se vlekly. Dracovy uši se zdály bystřejší než obvykle, zachycoval každý povzdech větru, každou praskající větvičku. Tracey každou chvíli pohlížela na měsíc, jako by se chtěla ujistit, že ještě není v úplňku.

„Asi –“ zašeptala Tracey, „začínám být trochu nervózní, pane Malfoyi.“

Draco o tom chvíli přemýšlel. Upřímně řečeno, něco na tom bylo… nešlo o to, že by byl zbabělec, nebo že by se teď dokonce bál. Ale v Bradavicích došlo k vraždě, a kdyby teď sám sebe sledoval v divadelní hře, kde by ho v Zapovězeném lese opustil přátelský poloobr, měl by teď chuť na chlapce na jevišti zakřičet, že by měl…

Draco sáhl do hábitu a vytáhl zrcátko. Zaťukání na jeho povrch ukázalo muže v červeném hábitu, který se téměř okamžitě zamračil.

„Kapitán bystrozorů Eneasz Brodski,“ pronesl muž zřetelně a Tracey to v tichém lese polekalo. „Co se děje, Draco Malfoyi?“

„Čekejte ode mě hlášení v desetiminutových intervalech,“ řekl Draco. Rozhodl se, že si nebude stěžovat přímo na to, že dostal trest po škole. Nechtěl vypadat jako rozmazlený spratek. „Když nebudu reagovat, přijďte si pro mě. Jsem v Zapovězeném lese.“

Bystrozor v zrcátku pozvedl obočí. „Co děláte v Zapovězeném lese, pane Malfoyi?“

„Hledám s panem Hagridem něco, co žere jednorožce,“ řekl Draco, klepnutím zrcátko vypnul a schoval ho zpátky do hábitu dřív, než se bystrozor stačil zeptat na jeho trest nebo mu říct něco o tom, že si nemá stěžovat.

Tracey k němu otočila hlavu, ale byla příliš tma na to, aby mohl vidět její výraz. „Um, dík,“ zašeptala.

Těch pár listů, které už stačily na svých větvích vyrašit, zašustilo, když lesem proletěl další, chladnější závan větru.

Tracey znovu promluvila o něco hlasitěji: „Nemusel jsi –“ řekla a zněla trochu plaše.

„Neřešte to, slečno Davisová.“

Traceyina tmavá silueta si přiložila ruku na tvář, jako by chtěla zakrýt ruměnec, který by stejně nebyl vidět. „Chci říct, ne kvůli mně –“

„Ne, opravdu,“ řekl Draco. „Neřešte to. Vůbec.“ Pohrozil by jí, že vytáhne zrcátko a přikáže kapitánu Brodskému, aby ji nezachraňoval, ale bál se, že i to by mohla považovat za flirtování.

Silueta Traceyiny hlavy se od něj odvrátila, jak se podívala jinam. Nakonec řekla tenčím hláskem: „Je to příliš rychle, že –“

Lesem se ozval vysoký skřek, který nezněl tak docela lidsky, skřek něčeho, co by se mohlo podobat koni, a Tracey zaječela a rozběhla se.

„Ne, ty trubko!“ zařval Draco a vrhl se za ní. Ten zvuk byl tak strašidelný, že si Draco nebyl jistý, odkud přišel – ale připadalo mu, že Tracey Davisová se nejspíš rozběhla přímo ke zdroji toho děsivého skřeku.

Ostružiny šlehaly Draca do očí, musel si držet jednu ruku před obličejem, aby si je chránil, a přitom se snažil neztratit Tracey z dohledu, protože se zdálo být zřejmé, že kdyby to byla hra a oni se rozdělili, jeden z nich by musel zemřít. Draco pomyslel na zrcátko, které měl uložené v hábitu, ale nějak věděl, že kdyby se ho za běhu pokusil jednou rukou vytáhnout, zrcátko by nevyhnutelně muselo spadnout a ztratit se –

Před ním se Tracey zastavila a Dracovi se na okamžik ulevilo, než si všiml proč.

Na zemi ležela další jednorožka, obklopená pomalu se zvětšující kaluží stříbrné krve, jejíž okraj se po zemi šířil jako rozlitá rtuť. Její srst byla fialová jako barva noční oblohy, roh měl stejnou barvu soumraku, jako její kůže, a její viditelný bok nesl růžovou hvězdicovitou skvrnu s bílými flíčky kolem. Dracovi ten pohled rval srdce, dokonce ještě víc než u první jednorožky, protože oči této jednorožky hleděly skelně přímo na něj, a protože tam taky byl –

– rozmazaný, pokroucený tvar –

– krmící se z otevřené rány na boku jednorožky, jako by z ní pil –

– Draco tomu nerozuměl, jako by nedokázal rozpoznat, co vlastně vidí –

– dívalo se to na ně.

Zdálo se, že se ta rozmazaná, vroucí, nepoznatelná tma obrací k nim. Uniklo z ní zasyčení, podobné syčení nejvíc smrtícího hada, jaký kdy existoval, něčeho nebezpečnějšího než jakýkoli modrý krait.

Pak se sklonil zpět nad roztržený bok jednorožky a pokračoval v pití.

Draco držel v ruce zrcátko, ale to zůstávalo nečinné, i když na něj prstem poklepával pořád dokola.

Tracey teď držela hůlku a říkala věci jako „Prismatis“ a „Mdloby na tebe“, ale nic se nedělo.

Pak se ten kypící obrys zvedl jako když se člověk zvedá na nohy, jenže ne tak docela; a pak se zdál pohnout vpřed jakýmsi podivným přískokem přes nohy umírající jednorožky a přiblížil se k nim dvěma.

Tracey ho zatahala za rukáv a pak se otočila, aby utíkala před věcí, která dokázala uhnat jednorožce. Než stačila udělat tři kroky, ozvalo se další strašlivé zasyčení, které ho pálilo v uších, a Tracey padla na zem a přestala se hýbat.

Někde v pozadí své mysli Draco věděl, že teď zemře. I kdyby bystrozor kontaktoval jeho zrcátko právě v tomto okamžiku, neexistoval způsob, jak by se sem kdokoli mohl dostat dostatečně rychle. Neměli dost času.

Útěk nezafungoval.

Magie nezafungovala.

Kypící obrys se blížil a Draco se ve svých posledních chvílích snažil na něco přijít.

Pak se z noční oblohy vyřítila planoucí stříbrná světelná koule, která tam visela a osvětlovala les jako ve dne, a horký obrys uskočil dozadu, jako by se toho světla zděsil.

Z oblohy se snesla čtyři košťata, tři bystrozoři s pestrobarevnými štíty a Harry Potter s napřaženou hůlkou, usazený za profesorkou McGonagallovou ve větším štítu.

„Utíkejte odsud!“ zakřičela profesorka McGonagallová –

– jen o chvilinku předtím, než ta kypící věc vydala další strašlivé zasyčení a všechna ochranná kouzla zhasla. Tři bystrozoři i profesorka McGonagallová spadli z košťat a těžce žuchli na lesní půdu, kde zůstali nehybně ležet.

Draco se nedokázal nadechnout kvůli nejsilnějšímu strachu, jaký kdy v životě cítil, a který mu svíral celou hruď a obtáčel své úponky kolem jeho srdce.

Harry Potter, který zůstal nedotčen, mlčky naváděl své koště k zemi –

– a pak seskočil, aby se postavil mezi Draca a kypící obrys jako živý štít.

„Utíkej!“ řekl Harry Potter a pohlédl přes rameno, aby se podíval na Draca. Stříbrné měsíční světlo mu osvěcovalo tvář. „Utíkej, Draco! Já to zadržím!“

„Sám s tím bojovat nemůžeš!“ vykřikl hlasitě Draco. Žaludek mu sevřela nevolnost, svíravý pocit, který se při zapátrání v paměti zdál být zároveň podobný pocitu viny, ale zároveň jiný, jako by obsahoval stejné pocity, ale ne všechny ty emoce.

„Musím,“ řekl Harry Potter zachmuřeně. „Běž!“

„Harry, já – já se omlouvám, za všechno – já –“ Později, když na to vzpomínal, si nemohl vzpomenout, za co se chtěl omlouvat, možná to bylo za to, že chtěl před časem převzít Harryho spiknutí.

Kypící postava, která se teď zdála ještě černější a děsivější, se vznesla do vzduchu a vznášela se nad zemí.

„JDI!“ vykřikl Harry.

Draco se otočil a bezhlavě utíkal do lesa a ani nedbal, že ho větve šlehaly do obličeje. Za sebou uslyšel další strašlivé zasyčení a Harryho hlas, který se zesílil a zakřičel něco, čemu Draco z dálky nedokázal rozumět; Draco jen na okamžik otočil hlavu, aby se ohlédl, a v tu chvíli do něčeho narazil, silně se praštil do hlavy a ztratil vědomí.

---

Harry pevně svíral hůlku a kolem něj zářil prizmatický štít. Vyrovnaně hleděl na kypící rozmazanou postavu před sebou a řekl: „Co to u všech všudy děláte?“

Vroucí šmouhy se rozplynuly, přeformovaly a uvolnily zpět do podoby zahalené kapucí. Ať už tu pracovalo jakékoli skrytí – spíše zařízení než kouzlo, tipoval Harry, protože magii by na sebe cítil působit – bránilo to jeho mysli rozpoznat podobu, a dokonce i to, že jde o člověka. Ale nebránilo to Harrymu rozpoznat palčivý pocit zkázy.

Profesor Quirrell se napřímil a se stříbrnou krví po celé přední části svého černého thpmosi při pohledu na padlé postavy tří bystrozorů, Tracey Davisové, Draca Malfoye a profesorky McGonagallové povzdechl. „Upřímně jsem si myslel,“ zamumlal profesor Quirrell, „že jsem to zrcátko zablokoval, aniž bych spustil alarm. Co dělali dva Zmijozelové z prvního ročníku sami v Zapovězeném lese? Pan Malfoy má přece víc rozumu než aby… To je ale fiasko.“

Harry neodpověděl. Pocit zmaru byl tak silný, že si Harry nepamatoval, že by ho kdy v takové míře cítil, a pocit moci ve vzduchu byl téměř hmatatelný. Nějaká jeho část byla stále ještě niterně šokována tím, jak rychle se štíty kolem bystrozorů rozpadly. Téměř si ani nestihl všimnout posloupnosti barevných výpadů, které štíty roztrhaly jako hedvábný papír. Souboj, který profesor Quirrell svedl s bystrozorem v Azkabanu, působil teď jako výsměch, jako dětská hra – i když profesor Quirrell už tehdy tvrdil, že kdyby bojoval doopravdy, bystrozor by byl ve vteřinách mrtvý; Harry až teď viděl, že to skutečně byla pravda.

Jak vysoko vůbec ten žebříček moci sahal?

„Chápu to tak,“ řekl Harry a držel svůj hlas v klidu, „že to, že se živíte jednorožci, má něco společného s tím, proč vás vyhodí z místa profesora obrany. Nepředpokládám, že byste měl chuť mi to vysvětlit do větších podrobností?“

Profesor Quirrell se na něj podíval. Téměř hmatatelný pocit moci ve vzduchu jako by se zmenšil a stáhl se zpět do profesora obrany. „Vysvětlím vám to,“ řekl profesor obrany. „Nejdřív ale musím seslat několik paměťových kouzel a pak si o tom můžeme jít promluvit jinam, protože by nebylo moudré, abych tu zůstával. Je mi jasné, že se do této chvíle vrátíte později.“

Harry si dovolil prohlédnout plášť, který ovládal, a věděl, že vedle něj stojí jiný Harry, skrytý pod svou vlastní relikvií smrti. Harry pak svému plášti nakázal, aby ho sama před sebou opět skryl, a ten to udělal; vnímat své budoucí já znamenalo, že se později bude muset chovat přesně podle vzpomínky.

„Má pro to překvapivě dobré vysvětlení,“ řekl Harryho vlastní hlas, který v uších přítomného Harryho zněl podivně.

Přítomný Harry si ta slova zapamatoval, jak nejlépe dokázal. Nic dalšího už si neřekli.

Profesor Quirrell přistoupil k Dracově postavě a odříkal kouzlo pro falešnou vzpomínku. Stál nad ním snad minutu, zdánlivě odpojený od celého světa.

Harry posledních pár týdnů studoval Obliviate – a ačkoli nemohl při sesílání kouzel pomáhat, pokud se nechtěl téměř úplně vyčerpat a dosáhnout jen toho, že by nějaký bystrozor přišel o všechny vzpomínky, týkající se modré barvy. Ale Harry už měl docela dobrou představu, jaké soustředění vyžadovalo mnohem obtížnější kouzlo pro falešné vzpomínky. Bylo potřeba pokusit se ve vlastní hlavě prožít celý život toho druhého člověka, alespoň pokud jste chtěli falešné vzpomínky vytvořit s menším zpomalením než šestnáct ku jedné, když jste vytvářeli šestnáct hlavních samostatných paměťových stop. Mohlo to působit klidně, nemuselo to být navenek znát, ale Harry teď věděl, jak obtížné to je, a věděl, že to na něj dělá dojem.

Profesor Quirrell skončil a přešel k Tracey Davisové, pak ke třem bystrozorům a nakonec k profesorce McGonagallové. Harry vyčkával, ale budoucí Harry neprotestoval. Bylo možné, že ani profesorka McGonagallová, kdyby byla vzhůru, by neprotestovala. Ještě nebyl svaťák^[3] a věděl, že ho čeká překvapivě dobré vysvětlení.

Dracovo omráčené tělo se gestem zvedlo, odletělo kousek do lesa a bylo opatrně položeno na zem. Pak profesor Quirrell posledním gestem vyrval z jednorožcova boku obrovský kus, který za sebou zanechal otrhané okraje; syrové maso se vznášelo ve vzduchu, pak se zavlnilo Mizením a bylo pryč.

„Hotovo,“ řekl profesor Quirrell. „Musím odsud odejít, pane Pottere. Pojďte se mnou a zůstaňte tady.“

Profesor Quirrell se vydal pryč a Harry ho v dostatečné vzdálenosti následoval.

Chvíli šli mlčky lesem, než Harry v dálce zaslechl slabé hlasy. Pravděpodobně další skupina bystrozorů, která se vydala za skupinou, která ztratila kontakt. Co na to říkalo jeho budoucí já Harry nevěděl.

„Neobjeví nás, ani neuslyší naše slova,“ řekl profesor Quirrell. Pocit moci a zkázy kolem profesora obrany byly pořád silné. Muž se posadil na pařez, na který dopadalo světlo měsíce téměř v úplňku. „Nejdřív bych měl říct, že až budete v budoucnu mluvit s bystrozory, měl byste jim říct, že jste tu kypící temnotu zaplašil podobně jako toho mozkomora. To je to, co si pan Malfoy bude pamatovat, že viděl.“ Profesor Quirrell si trochu povzdechl. „Mohlo by to vyvolat jisté znepokojení, kdyby dospěli k závěru, že v Zapovězeném lese se pohybuje nějaká hrůza příbuzná mozkomorům a dost silná na to, aby prolomila bystrozorům štíty. Ale nenapadlo mě, co jiného udělat. Jestli po tomhle bude les lépe střežený – no, s trochou štěstí už jsem do sebe dostal, co jsem potřeboval. Mohl byste mi říct, jak jste sem tak rychle dorazil? Jak jste věděl, že pan Malfoy je v potížích?“

Když se kapitán Brodski dozvěděl, že Draco Malfoy je v Zapovězeném lese, nejspíš ve společnosti Rubeuse Hagrida, začal zjišťovat, kdo to povolil, a to se mu nedařilo až do chvíle, kdy se Draco Malfoy nenahlásil. Navzdory Harryho protestům odmítl kapitán bystrozorů, který byl oprávněn vědět o obracečích času, povolit nasazení do chvil před zmeškaným nahlášením se; to byl ohledně času standardní postup. Brodski ale dal Harrymu písemný rozkaz, kterým mu umožnil vrátit se v čase a povolat trojici bystrozorů tak, aby na místo dorazili jednu vteřinu po chvíli, kdy se Draco měl nahlásit. K nalezení Draca bylo použito kouzlo Patronus, kterému Harry úspěšně dal tvar koule čistého stříbrného světla, a letka bystrozorů dorazila na místo na vteřinu přesně.

„To bohužel nemohu prozradit,“ odpověděl Harry vyrovnaně. Profesor Quirrell byl stále jedním z hlavních podezřelých a nebylo by vhodné, aby se dozvěděl podrobnosti. „Nicméně, proč že vlastně potřebujete jíst jednorožce?“

„Ah,“ řekl profesor Quirrell. „Ohledně tohoto…“ Na okamžik zaváhal. „Pil jsem jejich krev, nejedl jsem je. Chybějící maso a známky trhání na těle měly případ zastřít, aby to vypadalo jako nějaký jiný dravec. Využití pro krev jednorožců je až příliš známé.“

„Já ho neznám,“ řekl Harry.

„Já vím, že ne,“ řekl profesor obrany ostře. „Jinak byste mě s tím neotravoval. Jednorožčí krev má moc na čas uchovávat vás při životě, i když jste na samém pokraji smrti.“

Na krátký časový úsek Harryho mozek tvrdil, že ta slova odmítá zpracovávat, což byla samozřejmě lež, protože člověk nemohl znát význam slov, který mu nebylo dovoleno zpracovat, aniž by ho už zpracoval.

Harryho se zmocnil zvláštní pocit prázdnoty, absence reakcí, možná takhle se cítili druzí lidé, když někdo opustil známé scénáře a oni nemohli přijít na nic, co by mohli říct nebo udělat.

Samozřejmě, že profesor Quirrell nebyl jen občas nemocný, ale umíral.

Profesor Quirrell věděl, že umírá. Koneckonců se dobrovolně přihlásil na místo profesora obrany v Bradavicích.

Samozřejmě, že se jeho stav postupem školního roku zhoršoval. Samozřejmě, že nemoci, které se postupně zhoršovaly, měly předvídatelný konec.

Harryho mozek už to určitě věděl, někde v bezpečných místech v pozadí mysli, kde mohl odmítnout zpracovávat věci, které už zpracoval.

To byl samozřejmě důvod, proč profesor Quirrell nemohl příští rok učit bojovou magii. Profesorka McGonagallová by ho ani nemusela vyhodit. Prostě bude –

– mrtvý.

„Ne,“ řekl Harry trochu roztřeseným hlasem. „Musí existovat nějaký způsob –“

„Nejsem hloupý a ani nijak zvlášť netoužím po smrti. Už jsem to zkoumal. Musel jsem zajít takhle daleko, abych vůbec dodržel své vyučovací plány, protože jsem měl méně času, než jsem si myslel, a –“ Hlava temné měsíční postavy se odvrátila. „Nemyslím, že bych to chtěl probírat, pane Pottere.“

V Harrym se zatajil dech. Bublalo v něm příliš mnoho emocí najednou. Po odmítání přišel hněv, podle posloupnosti, kterou si sice někdo prostě vymyslel, ale přesto se zdála být až překvapivě odpovídající.

„A proč –“ Harrymu se znovu zatajil dech. „Proč tedy není krev jednorožce běžnou součástí léčitelských balíčků? Aby šlo lidi udržet při životě, i když jsou na pokraji smrti, protože jim něco ukouslo nohy?“

„Protože má trvalé vedlejší účinky,“ řekl tiše profesor Quirrell.

„Vedlejší účinky? Vedlejší účinky? Jaký vedlejší účinek je z lékařského hlediska horší než SMRT?“ Harryho hlas se při posledním slově zvýšil, až začal křičet.

„Ne každý přemýšlí stejně jako my, pane Pottere. I když, abychom byli spravedliví, krev musí pocházet z živého jednorožce a ten musí během pití zemřít. Jinak bych tu nebyl.“

Harry se otočil a zadíval se na okolní stromy. „U svatého Munga by mohli mít celé stádo jednorožců. Pacienty tam přenesete nebo přemístíte.“

„Ano, to by šlo.“

Harryho tvář se stáhla, což bylo vedle třesoucích se rukou jediné vnější znamení všeho, co se v něm odehrávalo. Potřeboval křičet, potřeboval nějaké východisko, potřeboval něco, co nedokázal pojmenovat, až nakonec Harry namířil hůlku na strom a vykřikl: „Diffindo!“

Ozval se ostrý trhavý zvuk a ve dřevě se objevil řez.

„Diffindo!“

Další řez. Harry se toto kouzlo naučil teprve před deseti dny, když se začal vážně věnovat sebeobraně. Teoreticky to bylo kouzlo pro druhý ročník, ale zdálo se, že hněv, který jím proudil, nezná mezí, teď už věděl dost na to, aby se nevyčerpal, a ještě měl sílu.

„Diffindo!“ Harry tentokrát zamířil na větev, která se s rachotem větviček a listí zřítila na zem.

Zdálo se, že v něm nejsou žádné slzy, jen tlak bez odtoku.

„Nechám vás tu,“ řekl profesor Quirrell tiše. Profesor obrany se zvedl z pařezu. Na černém plášti, který měl na sobě, se stále ještě měsíčně leskla krev jednorožky. Přetáhl si kapuci přes hlavu.