72. Sebe-aktualizace, hodnověrné popření, část 7. – Tip

V té době, kdy večeře skončila, zimní slunce už dávno zapadlo, a tak Hermiona opustila havraspárskou věž spolu se svým studijním partnerem Harrym Potterem, který poslední dobou měl směšné množství volného času ke studiu, jen za mírumilovného světla hvězd, třpytících se na očarovaném stropě Velké síně. Neměla nejmenší představu, kdy tak Harry mohl dělat své opravdové domácí úkoly, až na to, že se mu to nějak dařilo, možná za pomoci domácích skřítků, zatímco spal.

Téměř všechny páry očí v celé síni se na ně upřely, zatímco z hodovací síně vycházeli ven obrovskými dveřmi, které spíš vypadaly jako brána k hradu než jako něco, čím by studenti měli procházet, když jdou na jídlo.

Vyšli, aniž by promluvili, a šli, dokud vzdálené mumlání studentských rozhovorů zcela nezmizelo; a pak kamennými chodbami pokračovali ještě trochu dál, než Hermiona konečně promluvila.

„Proč jsi to udělal, Harry?“

„Udělal co?“ řekl Chlapec-který-přežil nepřítomným tónem, jako by se jeho mysl toulala někde jinde a přemýšlela o mnohem důležitějších věcech.

„No, proč jsi jim prostě neřekl ne?“

„No,“ řekl Harry, zatímco jejich boty dopadaly na dlažbu, „nemůžu jen tak říkat ‚ne‘ pokaždý, když se mě někdo zeptá, jestli jsem něco neudělal. Představ si, že by se mě někdo zeptal: ‚Harry, ten žertík s tou neviditelnou barvou, tos byl ty?‘ a já bych řekl ‚ne‘ a pak by se mě zeptali: ‚Harry, nevíš náhodou, kdo může za to, co se stalo s koštětem nebelvírského chytače?‘ a já bych řekl: ‚na tuto otázku odmítám odpovědět.‘ Tak nějak tě to hned prozradí.“

„A proto,“ řekla Hermiona opatrně, „jsi všem řekl, že…“ Soustředila se, jak se pokoušela vzpomenout na přesná slova. „Že pokud by tu náhodou bylo nějaké spolčení, pak nemůžeš potvrdit ani zamítnout, že skutečným vedoucím této konspirace je duch Salazara Zmijozela, a že de facto bys ani nemohl přiznat, že takové spolčení existuje, takže by ti lidé měli přestat klást takové otázky.“

„Jo,“ řekl Harry Potter s lehkým úsměvem. „To je naučí brát hypotetické scénáře moc vážně.“

„A mně jsi řekl, abych na nic neodpovídala –“

„Nemusí ti věřit, pokud to budeš popírat,“ řekl Harry. „Takže je lepší nic neříkat, pokud nechceš, aby si o tobě mysleli, že jsi lhářka.“

„Ale –“ řekla Hermiona bezmocně. „Ale – ale teď si lidi myslí, že pracuju pro Salazara Zmijozela!“ Ten způsob, jak se na ni Nebelvíři koukali – ten způsob, jak se na ni koukali Zmijozelové –

„To jde ruku v ruce s tím, být hrdinou,“ řekl Harry. „Už jsi viděla, co o mě tvrdí Jinotaj?“

Na krátký zlomek vteřiny si Hermiona představila, jak její rodiče čtou článek o ní, a místo, aby to byl příběh o tom, jak vyhrála celonárodní soutěž v pravopisu nebo něco takového, co si myslela, že by ji mohlo dostat do novin, nadpis článku zněl „DRACO MALFOY TĚHOTNÝ S HERMIONOU GRANGEROVOU“.

Stačilo to, abyste se znovu zamysleli nad celým tím hrdinstvím.

Harryho hlas získal formálnější tón. „Když už o tom mluvíme, slečno Grangerová, jak se vydařil váš poslední quest?“

„No,“ řekla Hermiona, „pokud se duch Salazara Zmijozela doopravdy neukáže a neřekne nám, kde ty party jsou, tak si nemyslím, že se nám poštěstí.“ Ne snad, že by ji to mrzelo.

Pohlédla na Harryho a spatřila, že jí věnuje obzvlášť intenzivní pohled.

„Víš, Hermiono,“ řekl chlapec tiše, jako by se chtěl ujistit o tom, že ho nikdo jiný na světě neslyší, „myslím, že máš pravdu. Myslím, že některým lidem se pomáhá mnohem víc než jiným, když se stávají hrdiny. Taky si nemyslím, že je to fér.“

A Harry ji chytil za tu část hábitu, která překrývala její ruku, a z chodby, kterou procházeli, ji popostrčil do menší chodby. Její ústa se překvapením otevřela, když Harrymu jeho hůlka vklouzla do ruky, zahli do boční chodby tak úzké, že je málem přitiskla k sobě, Harry namířil hůlkou směrem, odkud přišli, tiše řekl: „Quietus“, a o okamžik později znovu řekl: „Quietus“ tím druhým směrem.

Harry se chvilku zkoumavě rozhlížel, nejenom kolem dokola, ale i na strop a na podlahu.

Pak strčil ruku do svého váčku a řekl: „Neviditelný plášť.“

„Ííííík?“ řekla Hermiona.

Harry už ze svrčkového váčku vytahoval složenou lesknoucí se černou látku. „Neboj se,“ řekl a trochu se zakřenil, „jsou tak vzácné, že se nikdo neobtěžoval udělat proti nim školní zákaz…“

A pak Harry natáhl temnou sametovou látku směrem k ní a podivně formálním hlasem řekl: „Nedávám, nýbrž půjčuji, tebe, můj plášti, Hermioně Jean Grangerové. Dobře ji ochraňuj.“

Vytřeštila oči na mihotající se samet pláště, látky, která polykala všechno světlo, které na ni dopadalo, kromě toho, které se třpytilo v podivných drobných odrazech; látka tak dokonale černá, že by na ní měl být vidět prach nebo žmolky nebo něco, ale nebylo to tak: čím déle jste se na ni dívali, tím větší jste měli dojem, že to, co vidíte, tady doopravdy není, ale pak jste znovu zamrkali a byl to jen černý plášť.

„Vezmi si to, Hermiono.“

Hermiona bezmyšlenkovitě natáhla ruku, aby látku uchopila; a pak, zrovna jak se její mozek probudil, znovu začala ruku stahovat zpět, ale Harry plášť pustil, ten začal padat, a ona ho bez přemýšlení chytila. A v okamžiku, kdy se ho její prsty dotkly, pocítila příval neurčitého štěstí, jako když poprvé uchopila svou budoucí hůlku. Bylo to, jako kdyby někde hluboko ve své mysli velmi nejasně uslyšela zpěv.

„Tohle je jeden z mých questových předmětů, Hermiono,“ řekl Harry jemně. „Patříval mému otci, a není to něco, co bych dokázal nahradit, kdyby se to ztratilo. Nepůjčuj to nikomu jinému, neukazuj to nikomu, nikomu neříkej, že to existuje… ale pokud bys to někdy chtěla na chvilku půjčit, stačí za mnou přijít.“

Hermiona konečně odtrhla oči od nekonečné hloubky černých záhybů a vzhlédla k Harrymu.

„Nemůžu –“

„Určitě můžeš,“ řekl Harry. „Protože není ani v nejmenším fér, že já jsem tohle jednoho rána našel zabalené jako dárek v krabici u postele a ty… ne.“ Harry se zamyšleně zarazil. „Teda, pokud nemáš svůj vlastní neviditelný plášť, protože jestli jo, tak nabídku odvolávám.“

Začaly jí pomalu docházet implikace pláště neviditelnosti a ukázala na Harryho třesoucím se prstem, i když stáli tak blízko k sobě, že ruku nemohla pořádně natáhnout a hlas se jí zvýšil značným pobouřením, když řekla: „Takže takhle si na lektvarech zmizel z té skříně! A jednou jak jsi –“ a pak se její hlas pomalu vytratil, protože nedokázala pochopit jak by i s neviditelným pláštěm Harry mohl…

Harry si s uměleckou nonšalancí otřel nehty o svůj hábit a řekl: „No, musela si vědět, že v tom je nějaký trik, ne? A teď hrdinka bude tajemně vědět, kde a kdy narazí na šikanu – úplně jako kdyby ty lidi poslouchala, jak si to plánujou, i když nikdo jejího věku přece nemůže seslat kouzlo neviditelnosti, aby je mohl špehovat.“

Následovala pauza a ticho.

„Harry –“ řekla. „Nejsem– nejsem si jistá, jestli je tohle tak dobrý nápad.“

Harryho oči zůstávaly upřené do jejích. „Protože ostatní holky by se mohly zranit?“

Přikývla, jednoduše přikývla.

„To je jejich volba, Hermiono, stejně jako je to tvoje. Já jsem se rozhodl, že nebudu dělat tu nápadně hloupou věc, co všichni dělají v knížkách, abych tě udržel v bezpečí a pod ochranou a bezmocnou, a ty by ses na mě opravdu naštvala a odstrčila mě stranou, zatímco by ses do toho dala sama a zapadla do ještě větších problémů, a pak by ses z toho hrdinsky dostala a já bych konečně měl svoje vlastní osvícení a uvědomil si, že bla bla bla a tak dál. Vím, jak tahle část mého života půjde, tak to prostě přeskočím. Pokud dokážu dobře odhadnout, co si budu myslet později, tak proč k tomu nepřistoupit hned a myslet si to rovnou. Každopádně, pointa je v tom, že bys taky neměla tak přehnaně ochraňovat svoje kamarádky. Prostě jim narovinu řekni, že je pravděpodobný, že se něco pokazí, a jestli i přesto chtějí být hrdinkami, fajn.“

Přesně při takových příležitostech Hermiona musela přemýšlet, jestli si vůbec někdy zvykne na způsob Harryho myšlení. „No tak, Harry,“ její hlas se na vteřinu zarazil, „vážně, vážně nechci, aby se jim něco stalo! Hlavně proto, že jsem tohle začla já!“

„Hermiono,“ řekl Harry vážně, „jsem si docela jistý, že jsi udělala správnou věc. Nechápu, co by se jim tak realisticky mohlo stát, že by to pro ně, dlouhodobě, bylo horší než kdyby to nezkusily.“

„Co kdyby je někdo vážně zranil?“ řekla Hermiona. Její hlas se jí zasekl v hrdle, vzpomněla si jak kapitán Ernie říkal, že Harry zíral přímo do očí svého protivníka, zatímco ten mu lámal prst, než přišla profesorka Prýtová, aby ho zachránila; a pak ji napadlo ještě něco jiného, Hannah a její jemné ruce, s nehty, které si opatrně každé ráno malovala mrzimorskou barvou, ale to si nemohla představovat. „A pak – pak už nikdy nic statečného neudělají –“

„Nemyslím si, že to funguje takhle,“ řekl Harry vyrovnaně. „Dokonce i když se něco úplně neuvěřitelně pokazí, nemyslím si, že takhle lidská mysl pracuje. Důležité je věřit tomu, že jsi někdo, kdo může posunout svoje hranice. Zkoušet to a zranit se nemůže být horší než… uváznout.“

„Co když se mýlíš, Harry?“

Harry se na okamžik zarazil, pak jenom trochu smutně pokrčil rameny a řekl: „Co když mám pravdu?“

Hermiona se podívala zpátky na černou tkaninu, která jí přikrývala ruku. Zevnitř jí plášť připadal podivně jemný a přesto její dlani kladl odpor, jako kdyby jí chtěl nabídnout ruku a povzbudit ji objetím.

Pak znovu zvedla ruku a podala plášť zpátky Harrymu.

Harry si ho nevzal.

„Já –“ řekla Hermiona. „Teda, chci říct, děkuju ti, hrozně moc ti děkuju, ale zatím o tom budu jen přemýšlet, takže teď si ten plášť můžeš vzít zpátky. A… Harry, nemyslím si, že je správné špehovat lidi –“

„Ani když jde o proslulé darebáky, abys zachránila jejich oběti?“ řekl Harry. „Mě nikdy nešikanovali, ale prošel jsem si realistickou simulací a to mi moc příjemné nepřišlo. Šikanovali tě někdy, Hermiono?“

„Ne,“ řekla tiše a dál Harrymu nabízela jeho neviditelný plášť.

Konečně si ho Harry vzal zpátky – pocítila nepatrné škubnutí, jak jí ta neslyšná píseň zmizela z mysli – a začal cpát černou látku zpátky do váčku.

Když váček polkl poslední hlt pláště, Harry se od ní otočil, aby zlomil tišící bariéru –

„A, no,“ řekla Hermiona. „To není ten Neviditelný plášť, že ne? Ten, o kterém jsme si četli na straně osmnáct Gottschalkova Ilustrovaného svitku ztracených nástrojů v překladu Paula Vieira?“

Harry otočil hlavu zpátky, zakřenil se, a řekl naprosto stejným tónem, jaký použil u večeře před ostatními studenty: „Nemohu ani potvrdit, ani vyvrátit, že vlastním magický artefakt neuvěřitelné síly.“

---

Když té noci Hermiona vklouzla do postele, stále se snažila se rozhodnout. Během večeře, když pro ni ještě neexistoval žádný praktický způsob, jak najít šikanu, byl její život jednodušší, ale teď znovu stála před rozhodnutím; tentokrát ne kvůli sobě, ale kvůli svým kamarádkám. V mysli stále viděla Brumbálovu vrásčitou tvář, bolest, kterou tak docela neschoval, a stále slyšela Harryho hlas, jak říká: ‚To je jejich volba, Hermiono, stejně jako byla tvoje.‘

A pořád si pamatovala pocit pláště na svých prstech, její mysl to stále dokola připomínala. Ten pocit měl svou vlastní moc, stále jí vracel myšlenky k té písni, kterou slyšela/neslyšela ve své mysli, a k magii, která teď znovu byla potichu.

Harry k tomu plášti promluvil jako k člověku, řekl mu, aby se o ni dobře postaral. Harry řekl, že ten plášť patřil jeho otci, že by ho nemohl nahradit, kdyby ho ztratil…

Ale… to by Harry doopravdy neudělal, ne?

Jednu ze tří relikvií smrti, stvořených staletí před stvořením Bradavic, by jí přece jen tak nepůjčil?

Mohla by říct, že se cítila polichoceně, ale tohle sahalo daleko za lichotky, přimělo ji to přemýšlet, co vlastně pro Harryho znamená.

Možná, že Harry byl ten druh člověka, kterému nevadí půjčovat ztracené magické artefakty komukoli, koho považuje za kamaráda, ale –

Ale když se zamyslela nad tím, kterou část svého života jí Harry řekl, že přeskočil, tu část, kdy by se ji pokoušel udržet v bezpečí a pod ochranou…

Hermiona zírala na strop havraspárské ložnice. Někde za její postelí si Mandy a Su povídaly. Zapnula tišící zaklínadlo, aby neslyšela jejich přesná slova, ale stále mohla slyšet to slabé mumlání; na spaní v ložnici sdílené s ostatníma holkama bylo něco uklidňujícího. Věděla, že Harry si své tišící zaklínadlo zapíná na maximum.

Začala přemýšlet, jestli ji Harry náhodou doopravdy, no…

Tak nějak…

Jestli ji má rád.

Té noci trvalo Hermioně Grangerové dlouho, než usnula.

A když se dalšího rána probudila, zpod jejího polštáře koukal malý útržek pergamenu, na kterém stálo: V půl jedenácté narazíte na šikanu ve čtvrté chodbě zleva ze síně, která je za učebnou lektvarů – S.

---

Když Hermiona toho rána vešla do velké síně, připadalo jí, že má žaludek plný létajících mušek o velikosti hypogryfů; i když už se přibližovala k havraspárskému stolu, stále se ještě nerozhodla, co bude dělat.

Spatřila, že vedle Padmy je volné místo. Přesně tam by si sedla, kdyby se chystala to říct Padmě a pak ji požádat, aby to řekla Dafné a Tracey.

Hermiona došla k prázdnému místu vedle Padmy.

V jejím hrdle čekala slova, Padmo, dostala jsem záhadnou zprávu –

A cítila, jak v ní vzniká zeď, která těm slovům brání, aby vyšla. Vystavila by Hannah a Susan a Dafné nebezpečí. Vzala by je s sebou a za ruku by je dovedla přímo do problémů. To bylo Špatné.

Nebo by to šikanování možná mohla zkusit zvládnout sama, aniž by kamarádkám něco řekla, a to, docela očividně, bylo taky Špatné.

Hermiona věděla, že čelila morálnímu dilematu, stejně jako všichni ti kouzelníci a čarodějnice, o kterých četla příběhy. Ale v příbězích lidé pokaždé dostali správnou možnost a špatnou možnost, ne dvě špatné, to jí připadalo trochu nefér. Ale tak nějak měla tušení – možná to vzešlo ze způsobu, jakým Harry vždycky vykládal, jak je historické knihy budou vidět – že čelí hrdinskému rozhodnutí, že její celý život může skončit jedním nebo druhým způsobem, v závislosti na tom, jaké rozhodnutí udělá teď, tohle ráno.

Hermiona se posadila ke stolu, a aniž by se podívala na strany, jen zírala na svůj talíř a na stříbrné příbory, jako by v sobě ukrývaly odpovědi. Přemýšlela tak důkladně, jak jen to kdy zkusila, a po chvíli slyšela Padmin hlas, jak jí šeptá přímo do ucha: „Dafné tvrdí, že ví, kde dneska v půl jedenáctý bude nějaká šikana.“

---

Zatraceny.

Dle názoru Susan Bonesové byly všechny zatraceny.

Teta jí občas vyprávěla příběhy, které začínaly přesně takhle, lidé dělali něco, o čem věděli, že je to hloupé, a příběhy většinou končily tím, že někdo byl zatracen všude po zemi, po stěnách a na tetiných botách.

„Hej, Padmo,“ zamumlala Parvati, její hlas v chodbě vedoucí z učebny lektvarů sotva slyšitelný mezi něžným dusáním osmi dívek na špičkách, „víš, proč Hermiona celé ráno vzdychá –“

„Tiše!“ zasyčela Levandule, ostré zašeptání bylo mnohem hlasitější než Parvatino mumlání. „Nikdy nevíš, kdy tě Zlo poslouchá!“

„Šššš!“ řekly další tři holky ještě hlasitěji.

Naprosto, dokonale, totálně zatraceny.

Jak se tak blížily ke čtvrté chodbě nalevo, tam, kde Dafnin tajemný informátor oznámil, že se šikanování odehraje, všech osm jich ještě zpomalilo, zvuk jejich chodidel se ztišil, a generálka Grangerová konečně udělala gesto, které znamenalo Počkejte, půjdu se podívat napřed.

Na to Levandule zvedla ruku a když se Hermiona otočila, aby se na ni podívala, Levandule, která stále vypadala zmateně, ukázala přímo dál chodbou, pak na sebe a pak zkusila zagestikulovat něco jiného, čemu Susan nerozuměla –

Generálka Grangerová zavrtěla hlavou a ještě jednou, tentokrát s pomalejšími, ještě přehnanějšími pohyby, udělala signál pro Počkejte, půjdu se podívat napřed.

Levandule, ještě víc zmatená, ukázala zpátky směrem, odkud přišly, a pak udělala skákavé gesto druhou rukou.

Teď byly všechny ostatní ještě zmatenější než Levandule, a Susan si s jistou kyselostí pomyslela, že jedna hodina cvičení před dvěma dny nebyla dost na to, aby si zapamatovaly novou skupinu signálů.

Hermiona ukázala na Levanduli, pak na podlahu pod jejíma nohama, výraz na její tváři přitom jasně ukazoval, že cílem sdělení je Ty. Zůstaň. Tady.

Levandule přikývla.

Doom doom doom, procházela Susan hlavou pochodová píseň Legie Chaosu, doom doom doom doom doom doom…

Hermiona se natáhla do svého pláště a vytáhla malý proutek se zrcadýlkem a očnicí na jeho konci. Havraspárka se pomalu, opravdu velmi velmi pomalu, připlížila ke stěně hned vedle zabočení do chodby a vykoukla jen kousíčkem koukátka za roh.

O trošku dál.

O trošku dál.

Pak generálka Grangerová opatrně vykoukla za roh hlavou.

Generálka Grangerová se otočila zpátky k nim a udělala gesto následujte mě.

Když se Susan plížila dál, cítila se o něco lépe. Tahle část plánu, která spoléhala na to, že se dostaví třicet minut před tou partou očividně doopravdy fungovala. Možná byly jen trochu zatraceny…?

---

V deset dvacet devět, téměř přesně na vteřinu, se ten kluk ukázal. Pokud by na místě byl někdo, kdo to mohl slyšet – i když chodba byla očividně prázdná – slyšel by, jak jeho boty pevně dupou hlavní chodbou, pak zabočuje do menší, pak jde k místu, kde chodba poprvé zahýbá, obejde roh, a pak se v jistém překvapení zastaví, když spatří, že cesta teď končí pevnou cihlovou zdí, která tam dříve nebyla.

Pak pokrčí rameny a otočí se, když se opře, aby pozoroval hlavní cestu jen zpoza rohu.

Přeci jen, tohle jsou Bradavice.

Za těmi narychlo přeměněnými tenkými panely, kterým měly vnější podobu cihlové zdi, čekaly dívky; nemluvily, nehýbaly se, stěží i jen dýchaly, ale koukaly se skrze otvory, které si pro sebe udělaly.

Když Susanin pohled zachytil toho kluka, cítila, jak se jí sevřela hruď a celé tělo až k palcům. Vypadal nejmíň na sedmáka a jeho hábit měl zelené okraje, ne červené, jak tak trochu doufaly, a měl svaly a po chvilce dalšího zírání si Susan uvědomila, že to znamenalo, že chodil i na duely.

Pak zaslechly z chodby zvuk dalších blížících se nohou. Z učebny lektvarů právě vyšli čtvrťáci z Nebelvíru a Zmijozelu.

Kroky je minuly, začaly odeznívat a zmizely a ten kluk nic neudělal. Susan na chvilku cítila úlevu –

Pak se začala přibližovat další, menší skupinka.

Kluk pořád nic neudělal a kroky je minuly.

To se zopakovalo ještě několikrát.

A pak, když se přiblížil nejasně znějící zvuk posledních kroků, sedm dívek slyšelo, jak klukův hlas řekl, jasně, studeně a tiše: „Protego.“

Někdo na to zalapal po dechu, ale naštěstí velmi, velmi tiše. Pokud ho nedokážou ani jednou zasáhnout –

Oni už se poučili, uvědomila si Susan, počítala s tím, že to S.PO.H.RO.Č. nebude moct dělat dlouho, než se toho ti šikanující kluci chytnou – ale – Hermiona už porazila tři – a celá škola si včera šeptala o tom duchovi Salazara Zmijozela –

Čeká na nás!

Susan by jim nejradši zašeptala, aby to vzdaly, kdyby tu jen byl nějaký způsob, jak tu zprávu předat –

„Silencio,“ řekl kluk tichým, jistým hlasem, hůlku namířenou směrem k chodbě, modrá mlha jeho chránícího kouzla se kolem něj mihotala. „Accio oběť.“

Když se čtvrťák objevil v jejich úhlu, visel ve vzduchu vzhůru nohama, jako by ho neviditelná ruka držela vysoko za nohu, hábit s červeným lemováním mu sklouzl z boků a odhalil kalhoty pod ním. Pusa se mu bezmocně otvírala a zavírala, ale žádný zvuk z ní nevyšel.

„Hádám, že netušíš, co se tu děje,“ řekl zmijozelský sedmák tichým, studeným hlasem. „Neboj se. Je to tak jednoduchý, že to pochopí i Nebelvír.“

Na to Zmijozel zvedl levou ruku v pěsti a zprudka jí praštil do nebelvírova břicha. Čtvrťákovo tělo sebou zoufale zazmítalo, ale jeho ústa stále neopustil žádný zvuk.

„Jsi má oběť,“ řekl starší Zmijozel. „Tohle je šikana. Zmlátím tě. A uvidíme se, jestli se někomu podaří mě zastavit.“

Přesně v té chvíli Susan došlo, že je to past.

A skoro v tu samou chvíli se ozval hlasitý, vysoko položený hlas mladé dívky, jak ječí: „Přestaň, ty bídáku! Finite Incantatem!“

Levandule, pomyslela si s hrůzou Susan. Nebelvírka se dobrovolně přihlásila, že bude sloužit k odvedení pozornosti, zatímco zbytek provede útok ze strany, kde to protivník nebude čekat, to byl ten plán, ale teď –

„Ve jménu Bradavic,“ zakřičel Levandulin hlas, i když ji nemohly spatřit, „a ve jménu všech hrdinek, přikazuji ti, abys pustil toho ÍÍÍÍK!“

„Expelliarmus,“ řekl ten kluk. „Mdloby na tebe. Accio hloupá hrdinka.“

Když se jim Levandule objevila před očima, visící za jednu nohu a v bezvědomí, Susan zamrkala; ta holka byla oblečená do jasně rudozlaté sukně a trička, namísto svého normálního bradavického hábitu.

Ten kluk se na dívčino tělo visící vzhůru nohama taky podíval trochu zvláštně, pak na ni namířil hůlkou a řekl „Finite Incantatem“, ale oblečení zůstalo pořád stejné.

Pak pokrčil rameny a, stále otočený směrem k Levanduli místo toho kývajícího se čtvrťáka, napřáhl pěst –

„Lagann!“ zakřičelo pět hlasů, a pět zelených spirál vystřelilo z pěti hůlek namířených přes pět otvorů ve falešné zdi a o okamžik později Hermionin hlas zakřičel: „Mdloby na tebe!“

Pět zelených spirál se bez jakéhokoli efektu roztříštilo o modrou mlhu a Hermionin červený blesk se od ní odrazil a zasáhl čtvrťáka, který sebou trhl a pak ztuhl.

A sedmák se otočil, pochmurný úsměv na tváři, a prvačky vykřikly a zaútočily.

---

Susaniny oči se prudce otevřely a hned se odkutálela od místa, kde ležela na zemi, plíce jí hořely a celé její tělo stále ještě bolelo po tom zásahu. Podle toho, co mohla vidět, bitva probíhala jen několik vteřin, tělo Hannah padalo se stále nataženou rukou směrem k ní, „Glisseo!“ vykřikla Hermiona, ale ten starší kluk sekl hůlkou dolů, ta za sebou zanechala zelené světlo, a bylo vidět, jak se Hermionino kouzlo rozprsklo do modrobílých jisker, a pak v téměř tom samém pohybu kluk řekl „Mdloby na tebe!“ a Hermionu to odhodilo. Susan sebrala všechnu magickou sílu, co jí zbývala a vykřikla „Innervate!“ k Hermioninu tělu, už když se kluk otáčel směrem k ní a znovu na ni namířil hůlku, a pak Padma vykřikla „Prismatis!“ těsně předtím, než kluk vykřikl „Impedimenta!“ a kolem klukova těla se stočila duhová sféra a zmijozelský sedmák se zapotácel, jak se jeho vlastní kletba odrazila zpátky k němu, ale o okamžik později o sebe poklepal hůlkou, a pak Padmina Prizmatická sféra praskla jako hnědá mýdlová bublina a klukova hůlka jí projela a „Innervate!“ vykřikla Parvati na tělo Hannah, a Tracey a Levandule v tu samou dobu vykřikly „Wingardium Leviosa!“ –

---

Hannah Abbottová namířila hůlkou rukou, která se klepala vyčerpáním, a už jí nezbývala síla ani na jedno Innervate.

Zbytek chodby ztichl, těla ležela poházená po zemi, Padma a Tracey a Levandule, Hermiona a Parvati v jedné hromadě u zdi, Susan zkameněle stála, oči jí bezmocně těkaly, dokonce i nebelvírský kluk ležel bez pohybu (Hermiona ho vzbudila a on bojoval, ale nestačilo to.)

Byla to velmi krátká bitva.

Zmijozel se stále usmíval, jedinou známkou vyčerpání byla kolébající se prasklina v modré mlze, která ho obklopovala, a pár kapek potu na jeho čele.

Pozvedl ruku, setřel si pot z čela a připlížil se k ní jako smrtiplášť v lidské podobě.

Hannah se otočila a dala se do běhu, zatáčela a běžela s jekotem v dusícím se hrdle, proběhla falešnou cihlovou zeď, seběhla k rozcestí s veškerou rychlostí, kterou zvládla sebrat, kličkovala přitom jak jen mohla –

A těsně předtím než Hannah zvládla zatočit, klukův hlas za ní řekl: „Cluthe!“ a do jejích nohou vletěla příšerná křeč, spadla a uklouzla a narazila hlavou o zeď, ale bolesti z nárazu si ani nevšimla, jak začala ječet z škubajících se svalů –

Kluk šel dál směrem k ní, Hannah ho viděla, když otočila hlavou; blížil se k ní pomalu, na obličeji stále ten příšerný úsměv.

Převalila se navzdory bolesti z toho, jak se její svaly stáčely samy do sebe, překutálela se za roh a vykřikla: „Jdi pryč!“

„Ne,“ řekl kluk hlubokým a děsivým hlasem, který by mohl patřit dospělému, zněl jako by byl jen kousek od ní.

Kluk zahnul za roh a Dafné Greengrassová ho svou Nejstarší čepelí bodla přímo do rozkroku.

Následoval záblesk, který osvítil celou chodbu –

---

Sedm dívek s pokorným výrazem opustilo kancelář madame Pomfreyové, jednu ze své skupiny nechaly v nemocniční posteli.

Léčitelka řekla, že Hannah se zotaví během přibližně třiceti pěti minut; natržené svaly se spravovaly lehce.

Dafné se chopila veškerého vysvětlování, Hannah se podle ní stala nehoda s běhacím kouzlem, která způsobila ty křeče. Madam Pomfreyová se na ni ostře podívala, ale nehádala se, i když to kouzlo bylo přibližně šest ročníků nad jejich úrovní.

Madam Pomfreyová také dala Dafné lektvar, který by jí měl pomoci s jejím naprostým magickým vyčerpáním, a varovala ji, aby následující tři hodiny nic nesesílala. To se údajně stalo proto, že Dafné použila příliš mnoho sil, jak se snažila seslat Finite na Hannah, spíš než proto, že nejvíc starověký meč z ní vytáhl všechnu její sílu, aby prorazil Protego.

Zbytek jejich skupiny se rozhodl, že o svých modřinách pod hábity nebudou mluvit, dokud neseženou nějaké starší holky, co by na ně mohly seslat Episkey. To, co všechno je Dafné schopná zamluvit, mělo svá omezení.

Celá tahle věc, napadlo Susan, byla vážně jen tak tak. Pokud by se ten kluk podíval za roh – pokud by si dopřál chvilku, aby znovu seslal svůj štít –

„Měly bysme přestat,“ řekla Susan hned, jak se sedm z nich dostalo mimo doslech z kanceláře léčitelky. „Měly bysme přestat tohle dělat.“

Na to se z nějakého důvodu, i když tohle mělo rozhodnout hlasování, všechny podívaly na generálku Grangerovou.

Sluníčková generálka vypadala, že si nevšimla, že na ni zírají, a jen pochodovala dál, oči upřené vpřed.

Po chvilce Hermiona Grangerová řekla hlasem, který zněl zamyšleně a trochu smutně: „Hannah řekla, že nechce, abychom přestaly. Nejsem si jistá, jestli by pro nás bylo správné… abychom kvůli ní byly méně statečné než ona sama.“

Všechny ostatní dívky, kromě Susan, to odkývaly.

„Myslím, že horší už to nebude,“ řekla Parvati. „A my to zvládnem. Jak se teď ukázalo.“

Susan nenapadalo, co by na to mohla říct. Nemyslela si, že by bylo dostatečně přesvědčivé, kdyby z plných plic vykřikla o naprosté blbosti a ZKÁZE, která je kvůli tomu čeká. Ale stejně tak nemohla ostatní holky prostě opustit. Copak nestačilo, že byli prokleti těžkou prací, proč jen museli Mrzimorové být i loajální?

„Mimochodem, Levandule,“ řekla Padma. „Co jsi to ve jménu Merlinových spoďárů předtím měla na sobě?“

„Svůj hrdinský oblek,“ řekl Nebelvírka.

Když promluvila, zněla Dafné unaveně, ploužila se chodbou a ani se na ně nepodívala. „Je to kostým Nebelvírské Vojačky ze hry Kronika lunarských vojáků.“

„Ty jsi to přeměnila?“ řekla Parvati zmateně. „Ale ten kluk na tebe seslat Finite –“

„Ne-e!“ řekla Levandule. „Je to opravdický! Prostě jsem přeměnila svůj hrdinský oblek do normálního trika a sukně než jsme vyrazily, takže stačilo, abych na sebe seslala Finite, když jsme viděly to šikanování. Taky bys chtěla něco podobnýho, Parvati? Nechala jsem si ten svůj udělat od Katariny a Joshe, jsou šesťáci, za dvanáct srpců –“

„Myslím,“ řekla generálka Grangerová opatrně, „že bychom v tom vypadaly trošku hloupě.“

„No,“ řekla Levandule, „co kdybysme hlasovaly, jestli –“

„Myslím,“ řekla generálka Grangerová, „že bez ohledu na to, jak kdo bude hlasovat, radši bych zemřela, než nosila takovýhle kostým –“

Susan tu hádku ignorovala. Snažila se přijít s nějakou chytrou strategií, díky které by nebyly tak zatraceny.

---

Celá velká síň ztichla, třebaže jenom na chvilku, když sedm z nich vešlo na oběd.

Pak začalo jásání.

Bylo rozptýlené, žádný obrovský potlesk ode všech najednou. Většina přicházela od nebelvírského stolu, méně od mrzimorského a havraspárského, ze zmijozelského nic.

Dafné cítila, jak se jí napíná tvář. Doufala – no, možná kdyby našly nějakého Nebelvíra, který šikanuje Zmijozela, kterého by mohly zachránit – že si ostatní Zmijozelové uvědomí –

Podívala se k mrzimorskému stolu.

Neville Longbottom tleskal s rukama vysoko nad hlavou, ale neusmíval se. Možná, že slyšel o Hannah, nebo možná přemýšlel, proč tu Hannah není.

Pak, protože si nedokázala pomoct, pohlédla k hlavnímu stolu.

Tvář profesorky Prýtové byla svraštělá starostmi. Ona a profesorka McGonagallová se nakláněly směrem k ředitelovi, který se tvářil vážně, jejich rty se rychle pohybovaly. Profesor Kratiknot vypadal spíš rezignovaně, a Quirrell, s až příliš uvolněnou tváří, křečovitě bodal do své polévky lžící, kterou svíral v pěsti.

Profesor Snape hleděl přímo na –

Na ni?

Nebo – na Hermionu Grangerovou, která stála vedle ní?

Sevřený, tísnivý úsměv přeběhl přes profesorovu tvář, a on pozvedl ruce a jednou je spojil pohybem, který byl příliš pomalý na to, aby to bylo opravdové tlesknutí. Pak se mistr lektvarů vrátil ke svému talíři, ignorujíc rozhovory kolem sebe.

Dafné pocítila zamrazení a spěšně se otočila ke zmijozelskému stolu. Susan a Levandule a Parvati se odtrhly od jejich skupinky a zamířily k mrzimorským a nebelvírským stolům na druhé straně Velké síně.

Stalo se to, když míjely tu část zmijozelského stolu, kde seděl zmijozelský famfrpálový tým.

V tom okamžiku Hermiona náhle zakopla tak prudce, jako by jí někdo podtrhl nohu, a sletěla do mezery mezi sedícím Marcusem Flintem a Lucienem Bolem. Následoval tichý, smutný, pleskavý zvuk, když Hermionina tvář skončila ve Flintově talíři se steakem a bramborovou kaší.

Zdálo se, že se to všechno děje až moc rychle, nebo byl jen problém v tom, že Dafné myslela moc pomalu – Flint pohoršeně zařval a rukou strčil Hermionu zpátky k havraspárskému stolu. Ta se odrazila od něčích zad a spadla na zem.

Ticho se šířilo jako ve vlnách.

Hermiona se nadzvedla rukama, ale nepodařilo se jí dostat se na nohy, Dafné viděla, že se celé její tělo třese, a že její tvář je pokrytá kaší a pár kousky steaku.

Dlouhou chvíli nikdo nepromluvil a nikdo se nehýbal. Jako by si nikdo ve Velké síni nedokázal představit, o nic víc než Dafné, co se má stát teď.

Pak Flintův mocný hlas, hlas zmijozelského kapitána, který křičí příkazy na famfrpálovém hřišti, podrážděně zaburácel: „Zničila jsi moje jídlo, holčičko.“

Další chvilka ledového ticha. Hermionina hlava – Dafné viděla, že se třese – se otočila, aby pohlédla na zmijozelského famfrpálového kapitána.

„Omluv se mi,“ řekl Flint.

Harry Potter se začal zvedat od havraspárského stolu a pak se prudce zastavil, napůl na nohou, jako by ho právě něco napadlo –

Pak se u havraspárského stolu postavilo pět jiných lidí.

Celý zmijozelský famfrpálový tým se postavil, hůlky v rukou, a pak se postavili studenti u nebelvírského a mrzimorského stolu a Dafné se bezmyšlenkovitě otočila k hlavnímu stolu a spatřila, že ředitel stále sedí a jen sleduje a sleduje, Brumbál jen sledoval a měl jednu ruku napřaženou, jako by chtěl zastavit profesorku McGonagallovou – teď za vteřinu někdo zaječí nějaké kouzlo a pak už bude pozdě, proč ředitel nic nedělá –

A hlas řekl: „Omlouvám se.“

Dafné se otočila a ústa se jí šokem otevřela dokořán.

„Scourgify,“ řekl uhlazený hlas a kaše zmizela z Hermioniny tváře, což odhalilo její překvapený výraz, protože se k ní přiblížil Draco Malfoy. Ten schoval hůlku a pak poklekl na jedno koleno vedle ní a nabídl jí ruku.

„Je mi to velice líto, slečno Grangerová,“ řekl zdvořilý hlas Draca Malfoye. „Hádám, že si někdo myslel, že to bude vtipné.“

Hermiona stiskla Dracovu ruku a Dafné náhle došlo, co se stane –

Ale Draco Malfoy Hermionu nezvedl jen na půl výšky, jen aby ji znovu upustil.

Prostě ji vytáhl na nohy.

„Díky,“ řekla Hermiona.

„Nemáte zač,“ řekl Draco Malfoy hlasitě, aniž by se podíval kolem sebe, kde na něj čtyři bradavické koleje zíraly v naprostém šoku. „Jen si pamatujte, že být mazaný a ctižádostivý ještě neznamená, že se chováte takhle.“

A pak Draco Malfoy zamířil zpátky na své místo u zmijozelské lavice a sedl si jako kdyby – jako kdyby právě – on právě –

Hermiona zamířila k nejbližšímu prázdnému místu na havraspárské lavici a posadila se.

Celé to množství dalších lidí se také, poměrně pomalu, posadilo.

„Dafné?“ řekla Tracey. „Jsi v pořádku?“

---

Dracovo srdce bušilo tak prudce, až se bál, že mu exploduje v hrudi v krvavé spršce, stejně jako u té kletby, co Amycus Carrow jednou seslal na štěně.

Svou tvář stále naprosto ovládal, protože věděl (to mu opakovali znova a znova), že pokud ukáže, že cítí strach, ostatní Zmijozelové ho roztrhají na kousky jako hejno akromantulí.

Neměl žádný čas to konzultovat s Harrym Potterem, žádný čas, aby si připravil plán, žádný čas, aby o tom přemýšlel, jen ten okamžik, kdy mu došlo, že čas začít zachraňovat zmijozelskou reputaci je právě teď.

Ze všech stran dlouhého zmijozelského stolu na Draca zíraly vzteklé obličeje.

Ale byly převáženy počtem obličejů, které vypadaly jen zmateně.

„Fajn, vzdávám se,“ řekl šesťák, kterého Draco nepoznával, seděl naproti němu dvě místa doprava. „Proč jsi to udělal, Malfoyi?“

Přestože měl vyschlá ústa, Draco nepolkl. To by bylo znamení strachu. Místo toho si nabral kousky mrkve, ty ze všeho, co měl na talíři, obsahovaly nejvíc vody, a žvýkal a polykal; myslel tak rychle, jak jen dokázal.

„No,“ řekl Draco, hlas tak ostrý, jak to dokázal – srdce mu bušilo ještě hlasitěji, zatímco všichni kolem něj přestali mluvit, aby ho slyšeli – „pravděpodobně existuje nějaký způsob, jak zhoršit image Zmijozelu ještě víc, než zaútočit na osm prvaček ze všech čtyř kolejí, které spolupracují, aby zastavily šikanu, ale žádný mě nenapadá. Takhle nám alespoň přinese prospěch to, co Greengrassová dělá.“

Zmatené tváře zůstaly zmatené.

„Cože?“ řekl šesťák, a „Cože, jaký prospěch?“ řekla páťačka sedící po jeho pravici.

„Zmijozelská kolej bude vypadat lépe,“ řekl Draco.

Zmijozelové kolem něj mu věnovali ještě zmatenější pohledy, jako kdyby jim vysvětloval algebru.

„Vypadat lépe před kým?“ zeptal se šesťák.

„Ale ty jsi právě pomoh’ mudlovský šmejdce,“ řekla páťačka. „Jak něco takovýho může vypadat dobře?“

Dracovi se sevřelo hrdlo. Jeho mozek právě zažíval úplnou dysfunkci, kdy nemohl přijít na nic, co by mohl říct, kromě pravdy –

„To asi Malfoy připravuje nějaký příšerně mazaný plán, co?“ řekl páťák. „Úplně jako v Tragédii Světla, kde všechno, co vypadá jako překážka, je ve skutečnosti část plánu. A až to skončí, tak hlava Grangerový bude napíchnutá na klacku, a nikdo nebude podezírat jeho.“

„To dává smysl,“ ozvalo se kolem stolu a následovalo hodně přikyvování.

---

„Ty víš, o co tu šéfovi jde?“ zamumlal Vincent tiše.

Gregory Goyle neodpověděl. V mysli právě jasně slyšel pánův hlas, jak říká: Nemůžu uvěřit, že jsem z toho uvěřil každému slovu, v ten den, kdy se začala šířit ta zvěst, že Salazar Zmijozel ukazuje Potterovi a Grangerové, kde najít šikanu.

„Pane Goyle?“ zašeptal Vincent.

Rty Gregoryho Goyla se zformovaly jako kdyby říkal Ale ne, ale žádný zvuk z nich nevyšel.

---

Hermiona toho dne odešla z oběda brzy, z nějakého důvodu vůbec nebyla hladová. Těch pár vteřin naprostého zesměšnění jí stále a stále projíždělo myslí, ten pocit, když se její tvář vmáčkla do bramborové kaše, a jak ji něco vyhodilo do vzduchu, a pak hlas zmijozelského kluka, jak říká: ‚Omluv se mi‘… a mohl to být první okamžik v celém jejím životě, kdy cítila, že někoho nenávidí. Ten kluk, který ji odhodil (řekli, že se jmenuje Marcus Flint), a ten Zmijozel co na ni seslal zakopávací kletbu… pocítila to, a na jeden hrozný okamžik chtěla jít říct Harrymu, že kdyby by ji chtěl nějak kreativně pomstít, vůbec by se tomu nebránila.

Nebyla z Velké síně pryč ani minutu, když za sebou uslyšela zvuk běžících nohou a otočila se, aby spatřila, jak k ní pádí Dafné.

A poslouchala, co jí její členka Sluníček chtěla říct…

„Copak to nechápeš?“ jen tak tak, že Dafné nekřičela. „Jenom proto, že je k tobě někdo milý, to neznamená, že jste kamarádi! Je to Draco Malfoy! Jeho otec je Smrtijed, všichni rodičové všech jeho kamarádů jsou Smrtijedi – Nott, Goyle, Crabbe, všichni kolem něj, copak to nechápeš? Všichni pohrdají mudlorozenými, chtějí, aby takoví jako ty zemřeli, myslí si, že za nic nestojíš, můžeš být tak akorát jenom obětí v jejich děsivých temných rituálech! Draco je příštím lordem Malfoyem, už od narození byl vychováván tak, aby tě nesnášel, a od narození ho učili lhát!“ Dafniny šedozelené oči se do ní zavrtávaly a vyžadovaly souhlas a pochopení.

„On –“ řekla Hermiona lámajícím se hlasem. Vzpomněla si na tu střechu, na to příšerné škubnutí, když začala padat, na to, jak ji ruka Draca Malfoye chytila a držela tak pevně, až z toho pak měla modřiny. Musela ho požádat dvakrát, než ji konečně nechal spadnout. „Možná Draco Malfoy není jako ostatní –“

Dafnin šepot už byl málem jekot. „Pokud ti neuškodí aspoň desetkrát tolik, jako ti teď pomohl, tak jeho život skončí, chápeš? Tím chci říct, že Lucius Malfoy ho doopravdy vydědí! Víš, jaká je šance, že teď doopravdy něco nekuje?“

„Nepatrná?“ řekla Hermiona stísněně.

„Nulová!“ zasyčela Dafné. „Tím myslím žádná! Menší než nulová šance! Ta šance je tak malá, že bys ji nemohla najít, ani kdybys na ni seslala tři zvětšovací a vyhledávací kouzla a – a – a měla starověkou mapu a kentauřího proroka! Všichni ve Zmijozelu ví, že ti plánuje něco udělat a nechce být v podezření, slyšela jsem, jak někdo říká, že viděl, jak na tebe míří hůlkou těsně předtím, než jsi upadla – to to nechápeš? Tohle všechno je Malfoyův plán!“

---

Draco seděl a jedl svůj steak s pečenými růžičkami květáku a popeleckou omáčkou (nebyla vyrobena z vajec opravdové popelce, jen chutnala jako oheň) a snažil se nesmát a nebrečet.

Už slyšel o hodnověrném popření, ale až do této chvíle netušil, jak moc na něm záleží – než zjistil, že Malfoyovi ničím takovým nevládnou.

„Chcete slyšet můj plán?“ řekl Draco. „Fajn, tady je můj plán. Nebudu dělat nic, a příště, až zase budu v podezření, že něco plánuju, lidé si tím nebudou jistí.“

„Hmm…“ řekl páťák. „Tomu fakt nevěřím, nezní to dost mazaně na to, aby –“

„To jen chce, aby sis myslel,“ řekla páťačka.

---

„Albusi,“ řekla Minerva nebezpečně, „vy jste tohle všechno naplánoval?“

---

„No, i kdybych náhodou pod stolem luskl prsty, jen tak bych vám to neřekl –“

---

Třesoucí se ruka učitele obrany znovu upustila lžíci do polévky.

---

„Co tím myslíš, že jsem tě podrazila?“ řekla Millicent. Obě dvě seděly v tureckém sedu na Dafnině posteli, kam z Velké síně vyrazily hned po obědě. „Svýma věšteckýma očima jsem zírala přes Čas samotný a viděla jsem, jak vyhráváte.“

Dafné na ni upřela zrak – její striktně smrtelné oči byly v tu chvíli zúžené. „Ten kluk nás očekával.“

„No, jasně!“ řekla Millicent. „Všichni vědí, že jdete po těch, co šikanujou!“

„Hannah zasáhla opravdu bolestivá kletba,“ řekla Dafné. „Musela jít za léčitelkou, Millicent! Pokud jsme kamarádky, tak jsi mě měla varovat!“

„Koukni, Dafné, já ti říkala –“ Zmijozelka se zarazila, jako by si zkoušela na něco vzpomenout a pak řekla: „Chci říct, říkala jsem ti, co jsem Spatřila, že se musí stát. Pokud bych se pokusila to změnit, pokud by se kdokoli pokusil to změnit, nastanou příšerný, hrozivý, děsivý, nejhorší věci! A pak se to stejně stane. Pokud spatřím, že dostáváte na čumák, nemůžu vám to říct, protože pak byste tam nešly a pak –“ Millicent se zarazila.

„A pak?“ zeptala se Dafné pochybovačně. „No tak, co se stane, pokud prostě nepůjdeme?“

„Nevím!“ řekla Millicent. „Ale v porovnání s tím by sežrání smrtipláštěm bylo úplné nic!“

„Hele, i já vím, že takhle věštby nefungují,“ řekla Dafné, ale pak se zarazila. „Alespoň teda v divadelních hrách…“ Vlastně existovala spousta her, kde když se někdo snažil vyhnout se věštbě, způsobil, že se stala, nebo kde, na druhou stranu, důvod, že podle věštby někdo postupoval byl jediný důvod, proč se vyplnila. Ale pokud jste byli dost chytří, mohli jste věštby přimět, aby se staly po vašem; nebo někdo, kdo vás dostatečně miluje, mohl zaujmout vaše místo, nebo jste při dostatečné snaze mohli i věštbu úplně porazit… Ale na druhou stranu, v těch hrách si taky věštkyně většinou nepamatovaly, co spatřily…

Millicent musela vidět, jak Dafné váhá, protože nabrala trochu víc odhodlání. „No,“ řekla Millicent ostře, „tohle není žádná hra! Podívej, můžu ti říct, když spatřím, že je to lehká nebo těžká bitva. Ale víc udělat nemůžu, chápeš? A když řeknu ‚těžká‘, nemůžete se neukázat! Nebo– nebo–“ Millicentiny oči se otočily vzhůru nohama a Zmijozelka pronesla dutým hlasem, „Ty, jenž se pokusí podvést svůj osud, potká smutný a chmurný konec –“

---

Profesorka Prýtová zavrtěla hlavou, její tvář vypadala napjatě.

„Ale –“ řekla Susan. „Tehdy jste pomohla Harrymu Potterovi –“

„A bylo mi důrazně připomenuto,“ řekla profesorka Prýtová hlasem, který zněl jako by na její hrdlo někdo použil zmenšovací zaklínadlo, „že pokud jde o dodržování pořádku ve zmijozelské koleji, nejde o mou práci, ale o práci profesora Snapea – slečno Bonesová, prosím, tohle nemusíte dělat, pokud –“

„Ano, musím to dělat,“ řekla Susan nešťastně. „Jsem Mrzimorka, musím být loajální.“

---

„Tajemný pergamen pod tvým polštářem?“ řekl Harry Potter a vzhlédl od místa kde právě seděl, ve ztišeném koutku, kde studovali. Pak se chlapcovy zelené oči zúžily. „Nebyl náhodou od Santa Clause, že ne?“

Ticho.

„Dobře,“ řekla Hermiona. „Nebudu se tě na to ptát, ty mi nic neřekneš a oba budeme předstírat, že jsi nic takového neřekl, já o tom nic nevím –“

---

Susan se k tomu stolu přiblížila hned, jak byla starší dívka o samotě, rozhlédla se kolem mrzimorské společenské místnosti, aby se ujistila, že ji nikdo nesleduje (tím způsobem, který ji naučila její teta, aby nebylo očividné, že se rozhlíží).

„Hey, Susie,“ řekla mrzimorská sedmačka. „To už zase potřebuješ –“

„Mohly bysme si prosím promluvit v soukromí?“ zeptala se Susan.

---

Jaime Astorga, zmijozelský sedmák, který byl až donedávna považován za velmi slibného člena mladého duelového kroužku, prkenně stál v kanceláři profesora Snapea, zuby sevřené, a pot mu stékal dolů po páteři.

„Jasně si pamatuji,“ sarkasticky protáhlým hlasem pronesl ředitel jeho koleje, „že jsem přesně tohle ráno varoval vás a několik dalších, že jsou tu jisté prvačky, které mohou být poněkud rozčilující, pokud někdo nebude opatrný a dovolí, aby byl zcela zaskočen.“

Profesor Snape kolem něj pomalu kroužil.

„Já ne –“ řekl Jaime, na čele mu začínalo perlit ještě více potu. Věděl, jak směšně to zní, jak ubohá omluva to je. „Pane, neměly by být schopny –“ Jedna prvačka by neměla být schopná zlomit jeho Protego, bez ohledu na to, jaký druh starověkého kouzla použila – Greengrassová musela mít pomoc –

Ale bylo velmi jasné, že ředitel koleje ničemu takovému neuvěří.

„S tím docela souhlasím,“ zamumlal Snape hlubokým hlasem, prosyceným nebezpečím. „Toho by neměly být schopné. Začínám přemýšlet nad tím, zda pan Malfoy, ať už to plánuje cokoli, nemá pravdu, Astorgu. Pro zmijozelskou pověst nemůže být dobré, pokud naši bojovníci, spíš než by demonstrovali svou sílu, budou poraženi malýma holkama!“ Snapeův hlas zesílil. „Máte štěstí, že jste měl ten dobrý vkus být poražen malou holkou, která je také Zmijozelkou z urozeného rodu, nebo bych vám sám strhl body!“

Pěst Jaima Astorga se sevřela, ale nenapadalo ho, co by mohl říci.

Zabralo ještě nějaký čas, než mu bylo dovoleno, aby od svého ředitele koleje odešel.

A potom jen zdi, podlaha a strop viděly, jak se Severus Snape usmál.

---

Toho večera Draca navštívila otcova sova, Tanaxu, která nebyla zelená, ale to jen proto, že takové věci jako zelené sovy neexistují. To nejlepší, co otec dokázal najít byla sova s tím nejčistěji stříbrným peřím, se zářícíma zelenýma očima a zobákem ostrým a krutým jako zuby hada. Pergamen omotaný kolem nohy Tanaxu byl krátký a jasný.

Co zamýšlíš, můj synu?

Pergamen, který Draco poslal zpátky, byl stejně krátký – stálo na něm:

Snažím se napravit zmijozelskou reputaci, otče.

Přesně za dobu, než sova doletěla z Bradavic do panství Malfoyů a zpátky, sova přiletěla s další zprávou pro Draca, na které stálo jen:

Co zamýšlíš doopravdy?

Draco zíral na pergamen, který uvolnil od soví nohy. Ruka se mu třásla, když pergamen přiložil k plameni v krbu. Tři slova, napsaná černým inkoustem, by neměly být strašidelnější než smrt samotná.

Neměl moc času si to promyslet. Otec věděl přesně, jak dlouho to trvá, než se zpráva dostane z panství Malfoyů do Bradavic a zpátky; věděl by, kdyby si Draco dopřál čas, aby vymyslel opatrnou lež.

Ale i přesto Draco čekal, dokud se mu nepřestane klepat ruka, než napsal svoji odpověď, jedinou odpověď, o které si myslel, že by ji jeho otec mohl přijmout.

Připravuji se na další válku.

Draco pergamen obtočil kolem soví nohy, přivázal ho, a pak Tanaxu nechal vyletět ze svého pokoje bradavickými síněmi do temné noci.

Čekal, ale žádná odpověď nepřišla.