Odhalujeme (s)mysl

Vyhledáváme zásadní tvorbu a se svolením autorů ji přinášíme v překladu, který si můžete poslat, tisknout, sdílet nebo uložit na později.
Sledovat nás můžete na těchto stránkách, na Twitteru, přes Facebook, Google+, RSS feed nebo odebírejte novinky emailem.

71. Sebe-aktualizace, 6. část

Toto je kapitola ze 4. knihy fanfiction Harry Potter a Metody racionality. Nové kapitoly vychází jednou za dva týdny v pondělní podvečer.

Předchozí knihy můžete stáhnout na https://archetypal.cz/HPaMR, seznam kapitol 4. knihy je tady.

Jestli se vám #HPaMR líbí, budeme vděční za sdílení! Kniha i překlad jsou výtvorem nadšení a musí být k dispozici zdarma. Všechny ochranné známky náleží J. K. Rowlingové.


„No,“ zašeptala Dafné, udržujíc svůj hlas tak tichý, jak jen dokázala, „aspoň už mi nepřipadá, že jsem v Bradavicích jediný příčetný člověk.“

„Protože jsi v nás našla nové kamarádky?“ zašeptala Levandule Brownová, která po jejím levém boku došlapovala na špičky.

„Ne, takhle to asi nemyslí,“ zašeptala generálka Grangerová od Levandulina levého boku.

Opatrně a pomalu se plížily havraspárskými chodbam. Všech osm jich mělo napnuté uši, aby zachytily i nejslabší ozvěnu Potíží – jako by šlo o bitvu a ony pátraly po nepříteli, kterého by mohly zaskočit. Až na to, že v tomto případě pátraly po šikanujících klucích, které by mohly Porazit, a po jejich obětech, které by mohly Zachránit, a to v mezičase mezi koncem snídaně a chvíli, kdy už Levandule a Parvati budou muset odejít na hodinu bylinkářství.

Levandule tvrdila, že pokud jedna prvačka zvládla porazit tři starší šikanující kluky, pak by osm prvaček mělo zvládnout porazit dvacet čtyři starších šikanujících kluků, protože tak to tvrdí Násobilka.

Soudě podle jejího rychlého brebentění a mávání rukama to generálka Grangerová neshledala příliš přesvědčivým.

Během následujícího dohadování zůstala Padma chvilku tiše, a pak jen zamyšleně poznamenala, že dokonce ani v Bradavicích by vám bití prvaček k reputaci drsňáka příliš nepřispělo.

Na to se Parvati narovnala a vykřikla, že to znamená, že jsou ty jediné, kdo s bradavickým šikanováním může něco udělat, a to je skutečně hrdinské. Nemluvě o tom, že tím jediným důvodem, proč se jejich rodiče přestěhovali do Anglie, bylo, aby mohly chodit do jediné kouzelnické školy, která měla 0% úmrtnost, a jaký by to mělo smysl, kdyby toho nevyužily a něco nezkusily?

Na to generálka Grangerová odpověděla, že Parvati vůbec nechápe smysl záznamů o naprosté bezpečnosti –

Levandule řekla, že pokud jsou opravdu kamarádky a ne Hermioniny pomocnice, jak si myslel profesor Quirrell, pak by o takových věcech měly hlasovat.

Dafné očekávala, že její hlas bude rozhodující, když Hermiona, Susan a Hannah hlasovaly pro ne. A tak to Dafné pečlivě zvážila hned, jak ji opustil první náznak nadšení. Přeci jen, byla Zmijozelkou, takže byla její zodpovědnost, aby dohlížela na jejich vlastní zájmy. Zatímco budou běhat kolem a snažit se pomáhat jiným lidem, jejím úkolem bude zjistit, jak nebezpečné to vlastně je a jestli je v tom něco pro , přesně jako by to na jejím místě udělala matka. Vždycky takhle dohlížet na sebe a své kamarády, takový je skutečný Zmijozel…

Hannah Abbottová, ta nervózní malá Mrzimorka, třesoucím se hlasem řekla: „Ano.“

A tak teď Dafné a Susan a Hermiona musely zůstat s ostatními pěti, nemohly nechat ostatní jednat samotné. Protože žádný Nebelvír by se neodvážil zranit poslední přežívající dítě z rodiny Bonesů a žádný Zmijozel by se neopovážil zaútočit na dceru z nejstaršího a nejctihodnějšího rodu Greengrassů. (Alespoň v to Dafné doufala.) A generálka Grangerová, která celou tuhle věc začla… tam nebylo nad čím váhat.

Bradavické chodby je jedna po druhé míjely, jejich napnuté ruce se nikdy nevzdálily daleko od jejich hůlek, kámen a dřevo a věčněhořící pochodně se míhaly kolem nich. V jednu chvíli uslyšely dupot kroků a zadržely dech. Jejich ruce klesly téměř až k jejich hůlkám, ale byl to jen osamělý starší Havraspár, který se na ně zvědavě podíval, pak si odfrkl, sklonil hlavu zpátky ke knížce a šel dál.

Hrdinky se proplížily kolem dubových desek s upjatými pozlacenými freskami a ocitly se ve slepé uličce, která končila klučičími záchody. Otočily se a odkráčely zpátky k těm upjatým dubovým deskám a pak odbočily do zaprášených chodeb ze starých cihel s otlučenými cementovými spárami, které je tak nějak pořád vodily v jednom kruhu, takže se poradily s portrétem, a pak místo toho sešly do odlišné zaprášené chodby ze starých cihel, která je zavedla k menšímu mramorovému schodišti, které – kdyby to nebyly Bradavice – by je muselo zavést do tří a půltého patra, ale pak byly zpátky na tom kamenném podlaží a byla tam střešní okna, která dovnitř pouštěla slunečný svit, a přitom nebyly vůbec blízko střechy, a když v té chodbě párkrát zabočily, ocitly se opět u další klučičí toalety, tentokrát jasně označené plaketou, kde byla silueta postavy v hábitu cvrkající do záchodu.

Teď jich všech osm stálo před zavřenými dveřmi a cítily se dost unaveně.

„Nuda,“ řekla Levandule.

Padma udělala malé divadýlko z vyštrachávání hodinek a nahlížení na ně. „Šestnáct minut a třicet vteřin,“ řekla. „To je pro Nebelvírku nový rekord v udržování pozornosti.“

„Já si taky nemyslím, že to takhle půjde,“ řekla Susan. „A to jsem Mrzimorka.“

„Víš,“ řekla Levandule zamyšleně, „zajímalo by mě, jestli náhodou někteří nejsou hrdiny proto, že když se o něco takového pokusí, něco zajímavého se doopravdy stane.“

„Vsadila bych se, že máš pravdu,“ řekla Tracey. „Vsadila bych se, že kdybysme s sebou měly Harryho Pottera, narazily bysme na tři hajzlíky a skrytou místnost plnou pokladů do pěti minut. Vsadila bych se, že všechno, co generál Chaosu musí udělat, je odskočit si, a bum, najde zmijozelskou tajemnou komnatu nebo něco takovýho-“

Tohle si Dafné odmítala jen tak připustit. „Ty si myslíš, že lord Zmijozel by dal vstup do tajemné komnaty na záchod-“

„Chci jenom říct,“ řekla Susan, zatímco Tracey otevírala pusu k odpovědi, „že nemáme žádný způsob, jak bysme šikanování doopravdy našly. No tak, všechno co musí udělat oni, je někde narazit na Mrzimora, ale my bysme pak na ně musely narazit v ten správný čas, chápete? A je to fakt dobrej problém, protože kdybysme je našly, tak nás všechny rozmáčkne jak mouchy. Nemůžeme prostě jít do tý zakázaný chodby na třetím patře, jak se to od nás čeká?“

Levandule si pohrdavě odfrkla: „Nestaneš se skutečnou hrdinkou, když budeš dělat jenom ty zakázané věci, které ti ředitel přikáže nedělat!“

(Dafnin mozek se zkoušel propracovat ke smyslu té věty, zatímco tiše děkovala Moudrému klobouku za to, že ji neumístil nikam do blízkosti Nebelvíru.)

„Když to tak vezmu…“ začala Padma pomalu, „no, jaká je šance, že Harry Potter narazí na šikanu hned svoje první ráno ve škole? Musel mít nějaký způsob, jak je najít.“

Dafné náhodou stála přesně v tom místě, kde hned za Parvati viděla i Hermionu, a tak si všimla, že se výraz Havraspárky mění – a pak si uvědomila, že sluníčkové generálce se přesně to samé nedávno povedlo –

„Ha!“ řekla Padma tónem náhlého uvědomění. „Samozřejmě! Řekl mu to duch Salazara Zmijozela!“

Cože?“ řekly Dafné a několik dalších dívek najednou.

„Jsem si docela jistá, že to byl ten duch, co mě tak vyděsil,“ vysvětlila Padma. „Sice mi to došlo až potom, ale… jo. Duchovi Salazara Zmijozela se nelíbí, když Zmijozelové někoho šikanujou, myslí si, že to škodí jeho jménu, a taky je ten duch pořád vázanej k bradavickým ochranám, takže bych se vsadila, že ví, když se něco podobnýho děje.“

Dafné visela otevřená čelist a pozorovala, jak si Hannah položila ruku na čelo a opřela se o kamennou stěnu, zatímco oči Tracey se rozzářily jako hnědé hvězdy.

Duch Salazara Zmijozela?

Se spojil s Harrym Potterem?

A poslal Hermionu Grangerovou, aby zastavila Derrickovu partu?

Dala by stovku galleonů jen aby byla u toho, až se tohle dozví Draco Malfoy.

I když, pokud uvážíme, jak rychle se Bradavicemi zvěsti šíří, teď když to Padma vyslovila nahlas, musí to být už aspoň třicet minut, co mu to Millicent řekla…

Po pravdě… teď, když to Dafné napadlo…

„Takže,“ řekla Parvati, „se musíme zeptat Chlapce-který-přežil, kde najdeme ducha Salazara Zmijozela? Wow, hádám, že když takovýhle věci říkám nahlas, určitě už začínám být hrdinkou-“

„Jo!“ řekla Levandule. „Musíme se zeptat Chlapce-který-přežil, kde najdeme ducha Salazara Zmijozela!“

„Musíme se zeptat… Chlapce-který-přežil… kde najdeme ducha Salazara Zmijozela…“ zopakovala Hannah nervózně, jako by se nutila to také říct.

„A pokud to nebude fungovat,“ vykřikla Tracey, „tak Harryho Pottera omráčíme, svážeme a vezmeme ho sebou!“


O něčem to vypovídalo, pomyslela si Hermiona Grangerová, zatímco jejich osmička pochodovala zpátky bludištěm točitých úzkých chodeb, které tvořily Bradavice, protože čas před další hodinou vyprchal, aniž by našli jakékoli šikanování – a to o něčem docela smutném, protože doopravdy neměla tušení, jestli Harryho Pottera kolem vodil Salazar Zmijozel nebo fénix nebo co. A ať už Harry udělal cokoli, doufala, že pro ně to fungovat nebude. A nejvíc ze všeho doufala, že ty ostatní nebudou hlasovat pro Tracyin návrh, aby Harryho Pottera omráčily a tahaly kolem jeho bezvědomé tělo, aby tak přilákaly Dobrodružství. To ve skutečném životě nemohlo fungovat, nebo, pokud ano, pak to vzdává.

Hermiona pohlédla z čarodějnice na čarodějnici. Tracey si povídala s Levandulí a ostatní čas od času něco poznamenaly; její pohled spočinul na dívce, která byla skleslá a tichá, na jediné dívce, jejíž myšlenky teď nedokázala ani zdaleka odhadnout.

„Hannah?“ řekla dívce vedle sebe. Snažila se mluvit tak jemným hlasem, jak jen to dokázala. „Nemusíš mi odpovídat, ale je v pohodě, když se tě zeptám, proč jsi hlasovala, abychom teď hledaly nějakou šikanu?“

Hermiona si myslela, že mluvila tichoučkým hlasem, ale všechny holky se zastavily a Levandule s Tracey přestaly mluvit a pohlédly na ně.

Hannah už teď rudla, a sotva otevřela ústa-

„Očividně proto, že má víc kuráže než by sis myslela,“ řekla Levandule.

Hannah se zarazila s otevřenými ústy.

Zase je zavřela.

Polkla, ztěžka a viditelně, a její tváře ještě víc zrudly.

Pak se zhluboka nadechla a tiše řekla: „Jde o kluka, kterého mám ráda.“

Mrzimorka sebou trhla a její hlava se nervózně rozhlédla kolem, zatímco ticho pokračovalo.

„Uhm, dobře?“ řekla Susan nakonec.

„Já mám ráda pět kluků,“ řekla Levandule.

„Já a Padma máme rády ty samé kluky,“ řekla Parvati, „takže jsme udělaly seznam a pak jsme si hodily svrčkem, kdo bude vybírat jako první.“

„Vím, koho jsem souzena si vzít,“ řekla Tracey. „A vůbec mě nezajímá, co si o tom celý svět myslí, má být mým!“

Načež se všechny holky vyčkávavě podívaly na Hermionu, jejíž mozek myslel dopředu a naprosto Traceyinu poznámku ignoroval, aby se mohl soustředit na tu první věc, kterou řekla Hannah.

„Um,“ řekla Hermiona. Opatrně pokračovala hladivým hlasem. „Hannah, ten důvod, proč jsi se připojila k naší Společnosti na podporu hrdinské rovnosti pro čarodějky je, že je tu nějaký kluk, který by tě mohl mít radši, kdyby ses stala hrdinkou?“

Mrzimorka znovu přikývla, její tváře zrudly ještě víc, zatímco pohled měla upřený na zem, na odlesk vlastních vyleštěných černých bot.

„Jí se líbí Neville Longbottom,“ řekla Dafné. Zmijozelka si lítostivě povzdechla. „A bohužel pro ni si bude brát jinou. Je to fakticky tragédie.“

To u Hannah, která stále zírala na své nohy, vyvolalo vysoko položené íííík vypísknutí.

„Počkej, cože?“ řekla Levandule. „Neville si bude brát někoho jiného? Jak ty o tom víš? Koho?“

Promiňte,“ řekla Hermiona a na to se na ni všechny ostatní zase podívaly. „No…“ snažila se poskládat si myšlenky. „Chci říct, no… Hannah… snažit se stát se hrdinkou, aby tě měl rád nějaký kluk, není zrovna feministické.“

„To se vyslovuje jako femininní,“ řekla Padma

„A proč nazýváš Hannah nefemininní?“ řekla Susan. „Není nic neholčičího na tom, snažit se udělat dojem na kluka.“

„Krom toho,“ řekla Parvati zmateně, „není celá pointa v tom, že se snažíme stát se hrdinkami, i když to není zrovna femininní?“

Na následující diskuzi nebude Hermiona Grangerová vzpomínat jako na jeden ze svých nejúspěšnější nájezdů do říše politického vzdělání. Snažila se to vysvětlit, a pak se to po následujících námitkách snažila vysvětlit znovu, zatímco na ni ostatních sedm dívek koukalo čím dál tím skeptičtěji. Nakonec Dafné prohlásila, rozkazovačným tónem budoucí Lady Greengressové, že pokud tahle feministická záležitost znamená, že dívky nemohou jít po těch klucích, po jakých chtějí, pak by tenhle feminismus měl zůstat v mudlovských zemích, kam patří. Levandule navrhla, že čarodějnismus by mohl čarodějkám přinést všechno, co by chtěly, plus to zní jako mnohem větší zábava než feminismus. A konečně Padma uzavřela diskuzi opatrným pozorováním, že hádat se nemá moc smysl, protože S.PO.H.RO.Č. nebyl založen kvůli něčemu, jako je feminismus, ale kvůli tomu, aby se víc holek stalo hrdinkami.

V té chvíli to Hermiona vzdala.


Zatímco jejich hodina Formulí končila a havraspárští prváci se šourali z hodiny, Hermionin obličej už se zase svraštil. Sotva to do hodiny stihly, když se ozval gong začátku vyučování, musely běžet až ke svým lavicím a posadit se, což znamenalo, že tu už nebyl žádný čas, aby se ta příšerná věc stala; ale to jen znamenalo, že Hermiona teď čelila blížící se katastrofě před celou třídou.

A přesně tak – jakmile profesor Kratiknot svým kviknutím hodinu ukončil a všichni se zvedli ze židlí, Harry zamířil směrem k ní. Hermiona rychle strčila knížku do svého svrččího váčku, velmi rychle přešla ke dveřím, otevřela je a vyšla na chodbu. A samozřejmě, že ji Harry následoval s překvapeným pohledem, protože měli naplánované setkání v knihovně –

„Hermiono?“ řekl Harry, když za sebou zavíral dveře. „Co se děje?“

Ani ne vteřinu potom, co Harry za sebou dveře zavřel, se dveře znovu rozlétly dokořán, málem trefily Harryho, který ustupoval z cesty a Padma Patilová vyšla z učebny, na tváři výraz děsuplného odhodlání.

„Promiňte, pane Pottere,“ ozvala se ta příšerná slova, dívčin vysoký hlas se rozléhal chodbou jako pochmurné zvony zkázy, „mohla bych vás požádat o pomoc?“

Harryho obočí se nadzvedly a řekl: „Můžete to zkusit, proč ne.“

„Mohl byste nám říct, jak se dá mluvit s duchem Salazara Zmijozela? Chtěly bysme, aby nám řekl, kde najdeme ty šikanující party, jako to řekl vám.“

V chodbě za dveřmi učebny nastalo ticho.

Pak se dveře znovu otevřely a Su vyhlédla ven se zvědavým pohledem –

„No, my teď musíme jít do knihovny,“ řekl Harry běžným tónem, a jeho tvář vypadala uvolněně, „chtěla byste jít s námi?“ a vydal se směrem, kterým ležela knihovna v liché dny měsíce. Su vypadala, že půjde s nimi, ale Harryho obličej se na ni na chvíli otočil.

Teprve když zabočili za roh, Harry vytáhl hůlku a tichým přesným hlasem řekl: „Quietus“ a pak se otočil k Padmě a řekl: „Zajímavá domněnka, slečno Patilová.“

Padma se zatvářila docela samolibě a pak řekla: „Fakt jsem na tohle měla přijít dřív. V tom duchově hlasu bylo syčení, hned mě mělo napadnout, že jde o hadí jazyk, ještě předtím, než začal mluvit o Godriku Nebelvírovi.“

Harryho tvář se nezměnila. „Mohl bych se vás zeptat, slečno Patilová, jestli jste o tom už s někým-“

„Řekla to před všema v S.PO.H.RO.Či,“ řekla Hermiona.

Harryho oči vypadaly, jako by něco velmi rychle vypočítávaly, a pak řekl: „Hermiono, jaký tu jsou šance, že-“

„Už to řekla před Levandulí i Tracey.“

„Uhm,“ řekla Padma. „To jsem neměla dělat?“


„Počkejte tu,“ zavrčel pan Goyle a zašel za roh, odkud bylo slyšet, jak zaklepal na soukromý pokoj Draca Malfoye.

V Traceyině žaludku byl lehce nepříjemný pocit. Znovu si připomněla, že vzhledem k tomu, že to Padma řekla nahlas, nějak by se to pak k Malfoyovi doneslo, takže to klidně mohlo být díky , a nebylo to tak, že by Harrymu Potterovi něco dlužila, a Zmijozelové museli dělat vše, čeho je třeba, aby dosáhli svých Ambicí.

Sbírala pro sebe ambice od chvíle, kdy jí profesor Quirrell dal krutou lekci, a zatím se rozhodla, že chce svoje vlastní koště Nimbus 2000, stát se mega slavnou, vzít si Harryho Pottera, každé ráno snídat čokoládové žabky a porazit alespoň tři pány zla, jen aby profesorovi Quirrellovi ukázala, kdo je tu obyčejný.

„Pan Malfoy vás přijme,“ ozval se hluboký hlas, jak se pan Goyle vracel. „A vy radši doufejte, že nebudete mrhat jeho časem.“ Chvilku se nad ní tyčil a pak ustoupil stranou.

Tracey si do svého listu Ambicí přidala pořízení vlastních sluhů a vstoupila.

Malfoyova soukromá ložnice byla zrovna jako ta, kterou měla Dafné. V duchu tak trochu doufala, že uvidí diamandové lustry nebo zlaté fresky na zdech – před Dafné by to nikdy nevyslovila, ale rod Malfoyů byl o stupeň výš než rod Greengrassů. Ale byla to zrovna tak malá ložnice jako ta Dafnina, jediný rozdíl spočívala v tom, že Malfoyovy věci byly zdobené stříbrnými hady místo smaragdových rostlin.

Prošla dveřmi a Draco Malfoy, který byl perfektně upravený i ve vlastní ložnici, vstal od židle za pracovním stolem a přivítal ji malým přátelským úklonem, na tvář okouzlující úsměv, jako kdyby zrovna ona byla někým, kdo je důležitý, načež Tracey tak znervózněla, že zapomněla všechno co si v hlavě nacvičovala, a jen vyhrkla: „Musím vám něco říct!“

„Ano, to mi Gregory řekl,“ odpověděl Draco Malfoy hladce. „Prosím, slečno Davisová, posaďte se.“ A pokynul ke své vlastní židli, zatímco on sám si sedl na postel.

Cítila se poněkud lehkomyslně a opatrně se posadila do Malfoyovy vlastní židle, její ruce si nepřítomně hrály s hábitem, který jí padal až ke kotníkům, pokoušela se, aby vypadal stejně elegantně a nezmuchlaně jako ten, který má Draco Malfoy-

„Takže, slečno Davisová,“ řekl Draco Malfoy. „Co jste mi to chtěla říct?“

Tracey zaváhala, a pak, když Malfoyův obličej začínal vypadat netrpělivě, ze sebe vykoktala všechno, co Padma řekla o duchovi Salazara Zmijozela, jak Harryho Pottera posílá, aby zastavil šikanování, a taky co jí Dafné řekla o tom, že Hermiona Grangerová je do toho zapletená –

Zatímco mluvila, výraz Draca Malfoye se nezměnil, ani v nejmenším, a Tracey to s nejistým pocitem v žaludku začalo docházet.

„Vy mi nevěříte!“ řekla.

Následovalo krátké ticho.

„No,“ řekl Draco Malfoy s úsměvem, který nebyl tak okouzlující, jako úsměv předchozí, „Věřím tomu, že to je to, co Padma a Dafné řekly, takže vám i tak děkuji, slečno Davisová.“ Chlapec se zvedl z místa, kde seděl na své posteli, a Tracey automaticky vstala ze židle.

Zrovna když ji doprovázel ke dveřím, zrovna když se chystal otočit koulí u dveří, Tracey napadlo, že – „nezeptal jste se mě, co bych za tu informaci chtěla,“ řekla.

Draco Malfoy ji věnoval pohled, o kterém nevěděla, co si má myslet, a už nic víc neřekl.

„No, každopádně,“ řekla Tracey, která se na místě rozhodla trochu pozměnit své Plány, „za tu informaci stejně nic nechci, jsme přece přátelé.“

Přes tvář Draca Malfoye rychle přeběhl překvapený výraz, jen na okamžik, než znovu získala neutrální výraz, a řekl: „Není tak lehké přátelit se s Malfoyem, slečno Davisová.“

Tracey se usmála a myslela to upřímně. „No, já prostě budu přátelská dál,“ řekla a opustila místnost s radostným poskočením, poprvé v celém svém životě se cítila jako Zmijozelka a právě se rozhodla, že Draco Malfoy taky bude jedním z jejích manželů.


Když ta dívka odešla, Gregory vešel, zavřel za sebou dveře a řekl: „Jste v pořádku, pane Malfoyi?“

Draco svému sluhovi a kamarádovi neodpověděl. Jeho pohled se upíral do prázdna, jako by se snažil hledět skrze zdi své ložnice, skrze bradavické jezero, které obklopovalo zmijozelské podzemí, skrze zemskou kůru a atmosféru a mezihvězdný prach Mléčné dráhy, až do naprosto pustého a neosvětleného prázdna mezi galaxiemi, které žádný kouzelník ani vědec nikdy neviděl.

„Pane Malfoyi?“ zopakoval Gregory a začínal znít trochu ustaraně.

„Nemůžu uvěřit, že jsem jí věřil každé slovo,“ řekl Draco.


Dafné dopsala poslední palec eseje z přeměňování a vzhlédla ke zmijozelské společenské místnosti, kde Millicent Bulstrodová právě pracovala na svém vlastním domácím úkolu. Nadešel čas učinit Rozhodnutí.

Pokud S.PO.H.RO.Č. bude chodit kolem a bude se snažit omráčit malé tyrany, nebude se jim to líbit, to bylo jisté. A budou ohledně toho chtít udělat něco nepříjemného, což bylo také jisté. Na druhou stranu, pokud by jejich msta měla být opravdu ošklivá, pak by Hermiona mohla požádat o pomoc Harryho Pottera, nebo by mohly dát dohromady svoje Quirrell body a požádat o laskavost profesora Quirrella… Ne, to co Dafné doopravdy znepokojovalo bylo, že by jim to tyhle věci mohly pokazit u profesora Snapea. Nikdo si to nikdy nechtěl pokazit u profesora Snapea.

Ale všimla si, že od toho dne, co vyzvala Nevilla na Nejvíc starověký duel, se na ni lidé koukají jinak. Dokonce i ti Zmijozelové, co si z ní utahovali, se na ni teď koukali jinak. Dafné začínalo docházet, že být dcerou ze vznešeného a nejstaršího rodu Greengrassů s sebou přinášelo mnohem víc respektu, když nejste jenom hezkou urozenou dívkou, ale krásnou hrdinkou ze vznešeného rodu. Byl v tom stejný rozdíl jako v tom, jestli vaši roli bude hrát přední herečka, nebo náhradnice za dva galeony s pištivým smíchem.

Zápasit proti šikanujícím partám možná není tím nejlepším způsobem, jak se hrdinkou stát. Ale otec jí jednou řekl, že hlavní problém s ignorováním příležitostí je v tom, že se z toho rodí zvyk. Pokud si řeknete, že si počkáte, až za nějaký čas bude lepší příležitost, no, tak si pravděpodobně za ten nějaký čas řeknete to samé. Otec tvrdil, že většina lidí stráví celý svůj život čekáním, až se naskytne příležitost, která je dostatečně dobrá, a pak zemřou. Otec tvrdil, že zatímco chopit se příležitosti by mohlo znamenat, že se spousta věcí pokazí, pořád to nebylo tak špatné, jako být beznadějným pěšákem. Otec tvrdil, že teprve, až si osvojí zvyk sahat po příležitostech, může být vybíravá.

Na druhou stranu, matka ji varovala, aby se nedržela všech otcových rad, a řekla, že Dafné se nesmí vyptávat na otcův šestý ročník v Bradavicích, dokud ji nebude alespoň třicet let.

Ale sečteno a podtrženo, otec přiměl matku, aby si ho vzala, a úspěšně si tak našel cestu do jednoho z nejstarších rodů, takže tohle se mu podařilo.

Millicent Bulstrodová dokončila svůj domácí úkol a začala si balit věci.

Dafné vstala od svého stolku a přešla k ní.

Millicent sundala nohy ze stolu a postavila se, přehodila si batoh přes jedno rameno a se zmateným výrazem se podívala na blížící se Dafné.

„Hej, Millicent,“ řekla Dafné, když se přiblížila, ztlumila hlas a zněla vzrušeně, „hádej, na co jsem dneska přišla!“

„Že duch Salazara Zmijozela pomáhá Grangerový?“ řekla Millicent. „To už jsem slyšela-“

„Ne,“ zašeptala Dafné, „tohle je ještě lepší.“

„Vážně?“ řekla Millicent stejně vzrušeným hlasem. „O co jde?“

Dafné se spiklenecky rozhlédla kolem. „Pojď ke mně do pokoje a řeknu ti to.“

Daly se ke schodišti, které vedlo dolů, soukromé místnosti byly ještě hlouběji pod hladinou jezera než ložnice sedmáků…

Za chvilku Dafné pohodlně seděla na své židli a Millicent se vrtěla na kraji její postele.

Quietus,“ řekla Dafné, když se obě posadily, a pak namísto aby hůlku dala zpátky do hábitu, Dafné jen tak pro jistotu spustila ruku s hůlkou ke svému boku.

Dobře!“ řekla Millicent. „O co jde?

„Chtěla bys vědět, na co jsem přišla?“ řekla Dafné. „Přišla jsem na to, jak se takhle rychle můžou šířit klepy o věcech, které se, no však víš, ještě nestaly.“

Dafné tak napůl očekávala, že Millicent zbledne a omdlí, to se sice nestalo, ale dívka sebou pořádně cukla, než začala koktat výmluvy.

„Neboj se,“ řekla Dafné s tím nejsladším úsměvem, „nikomu neřeknu, že jsi jasnovidka. Jsme přece přítelkyně, ne?“


Rianna Felthornová, Zmijozelka ze sedmého ročníku, pilně pracovala na další dvoustopé eseji (vzala si všechny předměty kromě věštění a mudlovských studií, a zdálo se jí, že se její O.V.C.E. rok skládá jenom z domácích úkolů) když ředitel koleje došel ke stolu, kde pracovala, vyštěkl: „Půjdete se mnou, slečno Felthomová!“ a odešel pryč, zatímco ona zběsila začala uklízet svůj pergamen a knihu a brk.

Když profesora Snapea dostihla, čekal na ni přesně před vstupem do místnosti a zíral na ni napůl přivřenýma očima, jejichž pohled vypadal až příliš intenzivní. Než se stačila zeptat, o co jde, beze slova se otočil na patě a odpochodoval, takže měla co dělat, aby mu stačila.

Jejich pochod je dostal ke schodišti a pak k dalšímu, pod kterým si myslela, že už jsou v nejhlubším patře zmijozelského sklepení. Chodby začínaly vypadat starší, jejich architektura se vracela zpátky o staletí, jejich hrubé kameny držela při sobě hrubě zpracovaná malta. Začínala přemýšlet nad tím, jestli ji profesor Snape nevzal do toho opravdového sklepení, o kterém slyšela zvěsti, to opravdové bradavické sklepení, které bylo uzavřeno všem kromě profesorů; a jestli tady dole možná profesor Snape nedělal příšerné věci nevinným mladým bezbranným dívkám, ale to bylo z její straně asi jenom zbožné přání.

Sešli dolů dalším schodištěm a vešli do místnosti, která vůbec nebyla místností, ale jen prázdnou kamennou jeskyní s jediným vchodem a několika temnými kouty, kterou, už když vešli, osvětlovala jediná pochodeň.

Profesor Snape vytáhl svou hůlku a pak začal odříkávat kouzlo za kouzlem. Ztratila přehled o tom, kolik jich bylo, a když mistr lektvarů skončil, otočil se k ní, pevně upřel svoje oči do jejích a řekl hlasem, který se nepodobal jeho obvyklému protahování. „O této záležitosti neřeknete nikomu nic, slečno Felthornová, teď nebo kdykoliv jindy. Pokud je to pro vás přijatelné, přikývněte. Pokud ne, otočte se a odejděte.“

Přikývla, vyděšená a se zvláštní nadějí pomalu se rodící v jejím srdci (no, ne tak docela v srdci).

„Úkol, který pro vás mám, je velmi jednoduchý, slečno Felthornová,“ řekl bezvýrazný hlas profesora Snapea, „a vaše mimořádně štědrá odměna padesáti galeonů je jen odškodněním za to, že vám potom bude vymazána paměť.“

Nechtěně se jí zatajil dech. Její rodina mohla být bohatá, ale měli více dcer a udržovali ji na krátkém řetězu, rozhodně to pro ni bylo hodně peněz.

Pak její uši zachytily slova vymazaná pamět a na okamžik se cítila pobouřeně, nemělo to žádný smysl, pokud si nebude moci ponechat vzpomínky, jaký druh holky si profesor Snape myslí, že je?

Určitě už jste slyšela,“ řekl Severus Snape, „o slečně Hermioně Grangerové, generálce Sluníček?“

Cože?“ řekla Rhianna Felthornová s náhlou hrůzou a znechucením. „Je to prvačka! Fuj!“


<< 70. Sebe-aktualizace, 5. část

72. kapitola: Sebe-aktualizace, Hodnověrné popření, 7. část >>

Další kapitoly budou přibývat na stránce https://archetypal.cz/2018/hpamr-kniha-ctvrta/

Předchozí knihy najdete na stránce https://archetypal.cz/HPaMR