122. Ochraňování: Hermiona Grangerová

Byl večer a bylo ráno, den poslední – 15. června 1992.

Počátky ranního světla, ono rozjasnění před svítáním, sotva začaly svou cestu oblohou. Na východ od Bradavic, kde mělo Slunce vyjít, byl kopcovitý obzor za tribunami pro famfrpál stěží viditelný díky nejjemnějšímu náznaku šedi.

Kamenná plošina terasy, na které teď Harry seděl, byla dostatečně vysoko, aby svítání za kopci bylo vidět; to si vyžádal v požadavcích na svou novou kancelář.

Harry seděl se zkříženýma nohama na polštáři a vystavoval ruce a obličej chladnému předjitřnímu vánku. Přikázal domácím skřítkům, aby přinesli flitry polepený trůn z předchozí kanceláře generála Chaosu… a pak skřítkům řekl, aby ho odnesli zpátky, jakmile ho napadlo, že by se měl zamyslet nad tím, kde se vzal jeho vkus a jestli nějaký takový trůn někdy nevlastnil Voldemort. Což by samo o sobě nebyl úplně pádný argument – nebylo to tak, že sedět na třpytivém trůnu a prohlížet si krajinu pod Bradavicemi by bylo neetické nějakým způsobem, se kterým by Harryho morální filozofie dokázala přijít – ale Harry se rozhodl, že si musí dopřát čas na rozmyšlenou. Zatím mu budou stačit prosté polštáře.

Harryho nová bradavická kancelář byla v místnosti pod ním, odkud na střešní terasu vedl jednoduchý dřevěný žebřík. Prostorná místnost měla na všech čtyř stranách okna na výšku celé stěny kvůli slunečnímu světlu; v tuto chvíli byla bez nábytku, jen se čtyřmi židlemi a psacím stolem. Harry řekl ředitelce McGonagallové, co hledá, a ředitelka McGonagallová si nasadila Moudrý klobouk a pak mu popsala odbočky a zákruty chodeb, které ho dovedou tam, kam chce. Dostatečně vysoko v Bradavicích, výše, než by vůbec hrad měl sahat, dost vysoko na to, aby při pohledu zvenčí nikdo neviděl tu část hradu, kde teď Harry seděl. Zdálo se to jako základní opatření proti odstřelovačům, které nebyl důvod nepodniknout.

I když na druhou stranu díky tomu Harry neměl ponětí, kde se právě nachází. Pokud jeho kancelář nebyla vidět z krajiny pod ním, jak potom Harry krajinu viděl, jak se k němu z krajiny dostávaly fotony? Na západní straně obzoru se v předjitřním vzduchu jasně třpytily hvězdy. Byly jejich fotony skutečné? Byly to fotony, které v nepředstavitelné vzdálenosti vyzářily obrovské plazmové pece? Nebo teď Harry seděl v nějaké snové vizi bradavického hradu? Nebo to všechno byla bez dalšího vysvětlení ‚jenom magie’? Potřeboval zařídit, aby elektřina v okolí magie fungovala, aby mohl udělat pokus a posvítit lasery dolů a nahoru.

A ano, Harry měl teď v Bradavicích vlastní kancelář. Ještě neměl žádný oficiální titul, ale Chlapec-který-přežil byl teď skutečně součástí Bradavické školy čar a kouzel, budoucího domova Kamene mudrců a jediné kouzelnické instituce skutečně vyššího vzdělání na světě. Nebylo to tu sice ještě úplně zabezpečené, ale profesorka Vektorová předběžně přidala několik kouzel a run, které kancelář a její střechu chránily před odposlechem.

Harry seděl na polštáři u okraje střechy své kanceláře a díval se dolů na stromy, jezera a kvetoucí traviny. Daleko pod ním nehybně stály kočáry, které ještě nebyly zapřaženy za kostry koní. Na břehu se válely malé loďky, připravené převézt mladší studenty přes jezero, až přijde čas. Přes noc přijel Bradavický expres a teď na druhé straně jižního jezera čekaly vagony a obrovská staromódní lokomotiva. Vše bylo připraveno, aby po ranní rozlučkové hostině odvezlo studenty domů.

Harry přes jezero zíral na velkou staromódní lokomotivu, která ho tentokrát domů nepoveze. Zase. V té myšlence byl zvláštní smutek a obavy, jako by Harrymu už začínalo chybět sbližování se s ostatními studenty jeho věku – pokud se to tak vůbec dalo říct, když se značná část Harryho narodila v roce 1926. Včera večer v havraspárské společenské místnosti měl Harry pocit, jako by se propast mezi ním a ostatními studenty ještě zvětšila – nečekaně. I když to mohlo být jen na základě otázek, které si Padma Patilová a Anthony Goldstein navzájem rozrušeně kladli o Dívce-která-ožila, a rychlých spekulacích, které poletovaly vzduchem od Havraspára k Havraspárovi. Harry znal odpovědi, všechny odpovědi, ale nesměl jim je říct.

Jedna část Harryho byla v pokušení jet Bradavickým expresem a pak se do Bradavic vrátit letaxem. Ale když si Harry představil, že ve svém kupé najde pět dalších studentů a pak stráví dalších osm hodin udržováním tajemství před Nevillem, Padmou, Deanem, Tracey nebo Levandulí… nevypadalo to jako lákavá vyhlídka. Harry měl pocit, že by to měl udělat kvůli socializaci s ostatními dětmi, ale nechtělo se mu do toho. Se všemi se mohl znovu setkat na začátku příštího školního roku, kdy už budou jiná témata, o kterých bude moci mluvit volněji.

Harry se na jih přes jezero díval na obrovskou starou lokomotivu a přemýšlel o zbytku svého života.

O budoucnosti.

Proroctví, které podle Brumbálova dopisu zmiňovalo, že roztrhá hvězdy na nebi… no, to znělo optimisticky. Tahle část měla očividné vysvětlení dostupné každému, kdo měl ten správný druh vzdělání. Popisovala budoucnost, v níž mělo lidstvo víceméně vyhráno. Nebylo to to, na co Harry obvykle myslel, když se díval na hvězdy, ale z pohledu skutečně dospělého člověka byly hvězdy obrovské hroudy cenných surovin, které bohužel vzplály a bylo třeba je rozptýlit a uhasit. Pokud jste čerpali suroviny z obrovských zásobáren vodíku a helia, znamenalo to, že váš druh úspěšně dosáhl dospělosti.

Ledaže by se proroctví týkalo něčeho úplně jiného. Brumbál si možná špatně vyložil slova nějakého věštce… ale jeho vzkaz Harrymu byl formulován tak, jako by existovalo proroctví o tom, že Harry osobně roztrhá hvězdy, a to v dohledné budoucnosti. Což se zdálo potenciálně znepokojivější, i když v žádném případě nebylo jisté, že je to pravda, nebo špatná věc, pokud to pravda byla…

Harry si povzdechl. V dlouhých hodinách předtím, než včera večer usnul, začal chápat, co Brumbálův poslední vzkaz znamenal.

Když se Harry ohlédl za událostmi školního roku 1991-1992 v Bradavicích, bylo to až mrazivě děsivé, když teď pochopil, co vidí.

Nebylo to jen tím, že se Harry často stýkal se svým dobrým přítelem lordem Voldemortem. O to ani tak nešlo.

Byla to vize úzké linie Času, kterou Albus Brumbál nasměroval úzkou klíčovou dírkou osudu, jako vlas tenkým vláknem možností, které prošlo uchem jehly.

Proroctví Brumbála navedla, aby nechal inteligenci Toma Riddlea zkopírovat do mozku kouzelnického nemluvněte, které se pak bude učit mudlovské vědě. Co to vypovídalo o pravděpodobné podobě Budoucnosti, pokud tohle byla první nebo nejlepší strategie, se kterou věštci přišli a která nevedla ke katastrofě?

Když se teď Harry ohlížel na Neporušitelný slib, který dal, mohl hádat, že nebýt tohoto slibu, mohla se katastrofa spustit už včera, když chtěl zrušit Mezinárodní statut tajemství. Což silně naznačovalo, že mnohá proroctví, která Brumbál četl a jejichž pokyny se řídil, nějakým způsobem zajistila, že se Harry a Voldemort střetnou přesně tak, aby Voldemort Harryho onen Neporušitelný slib donutil složit. Že Neporušitelný slib byl součástí úzké klíčové dírky Času, jednou z nepravděpodobných podmínek, umožňujících přežití národů na Zemi.

Slib, jehož jediným účelem bylo ochránit všechny před Harryho současnou hloupostí.

Bylo to, jako byste se dívali na videokazetu s dopravní nehodou, která se vám téměř stala, a u které jste si pamatovali, že vás druhé auto minulo o centimetry, a na videu bylo vidět, že někdo zároveň hodil kamínek takovým způsobem, že obrovský náklaďák vaše auto těsně minul, a kdyby toho kamínku nebylo, tak by ten náklaďák, který v té metafoře představoval vaši vlastní nechápavost, vás a celou vaši rodinu v autě a celou vaši planetu srazil.

Harry byl varován, na jisté úrovni to věděl, jinak by ho Přísaha nezastavila, a přesto se málem rozhodl nesprávně a zničil svět. Harry se teď mohl ohlédnout zpět a vidět, že ano, alternativní Harry bez slibu by měl problém přijmout argumentaci, která by říkala, že nelze co nejrychleji zajistit magické uzdravení mudlů. Pokud by si alternativní Harry vůbec připustil nebezpečí, racionalizoval by ho, snažil by se vymyslet nějaký chytrý způsob, jak problém obejít, a odmítl by se smířit s tím, že mu to bude trvat o několik let déle, a následně by svět skončil. I navzdory všem varováním, která Harry dostal, by to bez Neporušitelného slibu stejně nešlo.

Jedno nepatrné vlákno Času, protažené očkem jehly.

Harry nevěděl, jak se s tímto odhalením vypořádat. Nebyl to druh situace, pro který by lidé měli vyvinutou emoci. Harry mohl jen zírat na to, jak blízko byl katastrofě, jak blízko by jí mohl být znovu, kdyby ten slib měl zafungovat víckrát, a přemýšlet…

Mysli…

‚Nechci, aby se to opakovalo,’ se nezdálo jako správná myšlenka. V první řadě nikdy nechtěl zničit svět. Harrymu nechyběly ochranitelské pocity vůči myslící populaci Země, naopak tyto ochranitelské pocity byly svým způsobem ten problém. Harrymu chyběla jasná vize a ochota vědomě si přiznat, co už v hloubi duše věděl.

A to, jak se poslední rok lísal k profesorovi obrany, také úplně nebylo pochvalou jeho intelektu. Dokonce se zdálo, že to ukazuje na stejný problém. Byly věci, které Harry na určité úrovni věděl nebo silně tušil, ale nikdy je nepustil do vědomé pozornosti. A tak selhal a málem zemřel.

Potřebuji zvýšit úroveň své hry.

To byla myšlenka, kterou Harry hledal. Musel si počínat lépe, stát se méně hloupým člověkem, než teď byl.

Musím zvýšit úroveň své hry, jinak selžu.

Brumbál zničil nahrávky v Síni proroctví a zařídil, aby už žádné další nevznikaly. Podle všeho existovalo proroctví, které říkalo, že se Harry na tato proroctví nesmí podívat. A další zřejmá myšlenka, která mohla, ale nemusela být pravdivá, byla, že záchrana světa je mimo dosah prorockých pokynů. Že k vítězství bude zapotřebí plánů, které by pro věštecká poselství byly příliš složité nebo které by věštění nedokázalo vidět. Kdyby existoval nějaký způsob, jak by Brumbál mohl zachránit svět sám, pak by mu možná nějaké proroctví řeklo, jak to udělat. Místo toho proroctví Brumbálovi řekla, jak vytvořit předpoklady pro existenci svérázného člověka; možná člověka, který dokáže rozluštit výzvu složitější, než kterou by dokázalo vyřešit proroctví. Proto byl Harry ponechán sám sobě, aby přemýšlel bez vedení proroctví. Kdyby Harry jen plnil tajemné příkazy proroctví, pak by nedozrál v člověka, který by dokázal splnit onen neznámý úkol.

Ale prozatím byl Harry James Potter-Evans-Verres nadále chodící katastrofou, kterou bylo třeba omezit Neporušitelným slibem, aby zabránil okamžitě Zemi uvrhnout na nevyhnutelnou cestu ke zkáze, i když už před tím byl varován. To se stalo doslova včera, pouhý den poté, co pomohl Voldemortovi téměř ovládnout planetu.

Harrymu neustále běžela hlavou jistá věta z Tolkiena, ta část, kde si Frodo na Hoře osudu nasadil Prsten a Sauron si najednou uvědomil, že byl naprostý idiot. ‚A celá obrovská velikost vlastní pošetilosti se mu zjevila v oslepivém okamžiku’, nebo jak to bylo.

Obrovská propast zela mezi tím, kým se měl Harry stát, a tím, kým byl teď.

A Harry si nemyslel, že čas, životní zkušenosti a puberta to automaticky vyřeší, i když by mohly pomoci. I když, kdyby Harry dokázal vyrůst v dospělého, který by byl pro tohle já tím, čím je normální dospělý pro normálního jedenáctiletého, možná by to stačilo, aby prošel úzkou klíčovou dírkou Času…

Musel nějak dospět, a k tomu nevedla žádná tradiční cesta, na kterou ho někdo mohl poslat.

Pak Harrymu přišlo na mysl jiné beletristické dílo, mnohem obskurnější než Tolkien:

K mistrovství můžete dospět pouze tak, že budete praktikovat naučené techniky, čelit výzvám a zvládat je, naplno užívat nástroje, se kterými jste se naučili, dokud se vám neroztříští v rukou a nezůstanete uprostřed trosek… Nemohu vytvářet mistry. Nikdy jsem neuměl vytvářet mistry. Jdi tedy a zklamávej… Byl jsi zformován do něčeho, co se dokáže vynořit z trosek, odhodláno přetvořit své Umění. Neumím vytvářet mistry, ale kdybys nebyl vyučen, tvé šance by byly menší. Vyšší cesta začíná poté, co se zdá, že tě Umění zklamalo; i když ve skutečnosti to budeš ty, kdo zklamal své Umění.^[10]

Nešlo o to, že by se Harry vydal nesprávnou cestou, nešlo o to, že by cesta k příčetnosti vedla jinudy než přes vědu. Ale čtení vědeckých článků nestačilo. Všechny ty články o psychologii vnímání a o známých chybách v lidském mozku a tak dál sice pomáhaly, ale nestačily. Nedokázal dosáhnout toho, o čem mu začínalo docházet, že je šokujícím způsobem vysoká laťka – být tak neuvěřitelně, neuvěřitelně racionální, že člověk skutečně začíná chápat věci správně, místo aby jen měl dostupné termíny, které mu dovolovaly popsat, co všechno právě udělal špatně. Harry se teď mohl ohlížet zpět a za pomocí pojmů jako ‚motivované poznání’ zjistit, kde během roku pochybil. To bylo fajn, když šlo o to, aby byl v budoucnu rozumnější. Bylo to lepší než nemít ponětí, co udělal špatně. Ale to ještě neznamenalo, že skutečně je osobou, která by dokázala projít úzkou klíčovou dírkou Času, dospělou verzí, kterou Brumbál od věštců dostal za úkol umožnit.

Musím myslet rychleji, rychleji dospět… Jak moc jsem sám, jak moc sám budu? Dělám stejnou chybu jako při první bitvě profesora Quirrella, když jsem si neuvědomil, že Hermiona má k dispozici kapitány? Stejnou chybu, jako když jsem Brumbálovi neřekl o pocitu zkázy, i když už mi došlo, že Brumbál nejspíš není šílený ani zlý?

Pomohlo by, kdyby mudlové takové věci vyučovali v nějakých kurzech, ale to nedělali. Možná by Harry mohl naverbovat Daniela Kahnemana, předstírat jeho smrt, omladit ho Kamenem a pověřit ho vymýšlením lepších tréninkových metod…

Harry ze svého hábitu vytáhl bezovou hůlku a znovu se zadíval na tmavě šedé dřevo, které mu Brumbál zanechal. Harry se tentokrát snažil myslet rychleji, snažil se domyslet vzor naznačený Pláštěm neviditelnosti a Kamenem vzkříšení. Plášť neviditelnosti měl legendární schopnost skrýt svého nositele a skrytou schopnost umožnit mu skrýt se před samotnou Smrtí v podobě mozkomorů. Kámen vzkříšení měl legendární schopnost vyvolat podobu mrtvého a Voldemort ho pak začlenil do svého systému viteálů, kde mu umožnil volný pohyb ducha. Druhá Relikvie smrti byla potenciální součástí systému skutečné nesmrtelnosti, který Cadmus Peverell nikdy nedokončil, možná proto, že měl etické zásady.

A pak tu byla třetí Relikvie smrti, bezová hůlka Antiocha Peverella, která podle legendy přechází z kouzelníka k silnějšímu kouzelníkovi a činí svého držitele nezranitelného vůči běžným útokům; to byla ta známá a viditelná vlastnost…

Bezová hůlka, která patřila Brumbálovi, který se snažil zabránit smrti samotného světa.

Smyslem toho, že bezová hůlka vždy připadne vítězi, by mohlo být nalezení nejsilnějšího žijícího kouzelníka a jeho další posílení pro případ, že by došlo k ohrožení celého druhu; mohla by být tajným nástrojem k poražení Smrti jakožto ničitele světů.

Pokud však byla v bezové hůlce skryta nějaká vyšší síla, Harrymu se zatím nepředstavila. Harry pozvedl bezovou hůlku a promluvil k ní, označil se za Peverellova potomka, který přijal úkol své rodiny, slíbil bezové hůlce, že udělá vše pro to, aby zachránil svět před Smrtí a převzal Brumbálovy povinnosti. A bezová hůlka v jeho ruce neodpověděla o nic důrazněji než předtím a jeho pokus posunout příběh kupředu odmítla. Možná Harry potřeboval zasadit první opravdový úder Smrti světů, než ho bezová hůlka uzná; jako dědic Ignota Peverella už porazil stín Smrti a jako dědic Cadmuse Peverella už přežil Smrt svého těla, a jejich Relikvie smrti mu odhalily svá tajemství.

Harrymu se alespoň podařilo odhadnout, že bezová hůlka v rozporu s legendou neobsahuje jádro z ‚žíně testrála’. Harry viděl testrály a byli to kostliví koně s hladkou kůží a bez viditelné hřívy na lebce podobných hlavách nebo chomáčů na kostnatých ocasech. Ale Harry zatím necítil, že by věděl, jaké jádro se skutečně nacházelo uvnitř bezové hůlky; stejně tak nedokázal nikde na bezové hůlce najít kruh v trojúhelníku, symbol Relikvií smrti, který by na ní měl být.

„Předpokládám,“ zašeptal Harry k bezové hůlce, „že bys mi to nemohla prostě říct?“

Z hůlky s kuličkou na konci rukojeti nepřišla žádná odpověď, jen pocit slávy a zadržované moci, který ho skepticky pozoroval.

Harry si povzdechl a vrátil nejmocnější hůlku na světě zpět do školního hábitu. Nakonec si ji získá, snad to ještě bude včas.

Možná by to šlo rychleji, kdyby mu někdo pomáhal s výzkumem.

Harry si na určité úrovni uvědomoval – ne, musel si přestat věci uvědomovat na určité úrovni a začít si je prostě uvědomovat – Harry si výslovně a vědomě uvědomoval, že o Budoucnosti přemýšlí hlavně proto, aby odvedl pozornost od blížícího se příjezdu Hermiony Grangerové, která u sv. Munga dostane potvrzení o dobrém zdravotním stavu, až se dnes brzy ráno probudí, a která se pak s profesorem Kratiknotem pomocí letaxu vrátí do Bradavic. Načež profesoru Kratiknotovi řekne, že okamžitě potřebuje mluvit s Harrym Potterem. O tom Harry našel poznámku, když se dnes později ráno probudil, když už havraspárskou kolej ozařovalo vyšlé slunce. Přečetl si ten vzkaz a pak se vrátil zpět v čase před hodinu svítání, kdy Hermiona Grangerová měla dorazit.

Ve skutečnosti se na mě nebude zlobit.

…

Vážně. Hermiona není ten typ člověka. Možná byla na začátku roku, ale teď už se zná příliš dobře na to, aby tomu podlehla.

…

Co myslíte tím ‚…’? Jestli chcete něco říct, vnitřní hlasy, tak to řekněte! Snažíme se lépe si uvědomovat vlastní myšlenkové pochody, vzpomínáte?

---

Nebe už bylo úplně modrošedé a do východu slunce chybělo jen málo, když Harry od žebříku, který vedl do jeho nové kanceláře, zaslechl kroky. Spěšně vstal a začal si oprašovat hábit; pak si uvědomil, co dělá, a nervózní pohyby zastavil. Právě porazil Voldemorta, sakra, nemusí být tak nervózní.

V otvoru se objevila hlava mladé čarodějky s kaštanovými kadeřemi a rozhlédla se kolem. Pak se vznesla výš, zdálo se, že příčky žebříku vyběhla, jako by se pohybovala po chodníku, ale svisle; kdyby Harry mrknul, už by přehlédl, jak jedna její bota dopadla na nejvyšší příčku žebříku a o okamžik později lehce vyskočila na střechu.

Hermiona. Harryho rty se kolem toho slova pohnuly, ale nevydaly žádný zvuk.

Harry chtěl něco říct, ale hned mu to zase z mysli odplulo.

Než Hermiona Grangerová na střeše promluvila, uběhla snad čtvrtina minuty. Měla teď na sobě uniformu s modrým lemováním a kravatu s modrými a bronzovými proužky, která náležela její koleji.

„Harry,“ řekla Hermiona Grangerová neuvěřitelně povědomým hlasem, který Harrymu málem vehnal slzy do očí, „než ti začnu klást všechny ty otázky, chtěla bych ti pro začátek moc poděkovat za, ehm, za to, co jsi udělal. Myslím to vážně, opravdu. Děkuju ti.“

„Hermiono,“ řekl Harry a polkl. Otázku mám povolení tě obejmout, kterou si Harry představoval jako úvodní větu, se zdálo nemožné vyslovit. „Vítej zpátky. Vydrž, sešlu pár kouzel na ochranu soukromí.“ Harry vytáhl z hábitu bezovou hůlku, vytáhl z pouzdra knihu, kterou otevřel na záložku, a pak pečlivě pronesl „Homenum Revelio“ spolu s dalšími dvěma nedávno naučenými bezpečnostními kouzly, o kterých se Harry přesvědčil, že je tak tak dokáže seslat, když má v ruce bezovou hůlku. Nebylo to mnoho, ale bylo to nepatrně lepší zabezpečení než spoléhat se jen na profesorku Vektorovou.

„Máš Brumbálovu hůlku,“ řekla Hermiona. Její hlas byl zastřený, ale v tichém ranním vzduchu hřměl jako lavina. „A umíš s ní sesílat kouzla čtvrtého ročníku?“

Harry přikývl a v duchu si poznamenal, že si má dávat větší pozor na to, kdo další ho při tom uvidí. „Bude v pořádku, když tě obejmu?“

Hermiona se k němu s lehkostí přiblížila; její pohyby byly zvláštně svižné, ladnější než předtím, jako by vyzařovaly nádech čehosi čistého a nedotčeného, což Harrymu znovu připomnělo, jak klidně Hermiona vypadala, když spala na Voldemortově oltáři –

Uvědomění Harryho zasáhlo jako tuna – nebo alespoň kilo – cihel.

Harry Hermionu objal a cítil, jak moc je živá. Chtělo se mu plakat, ale potlačil to, protože nevěděl, jestli to není jen působení její aury.

Hermiona ho objímala jemně, nesmírně lehce, jako by si záměrně dávala pozor, aby jeho tělo nepolámala jako párátko.

„Takže,“ řekla Hermiona, jakmile ji Harry pustil. Její mladá tvář vypadala velmi vážně a zároveň čistě a nevinně. „Neřekla jsem bystrozorům, že jsi tam byl, ani že všechny Smrtijedy zabil profesor Quirrell, a ne Ty-víš-kdo. Profesor Kratiknot jim dovolil dát mi jen jednu kapku veritaséra, takže jsem to nemusela říkat. Jen jsem jim řekla, že troll byl to poslední, na co si pamatuju.“

„Aha,“ řekl Harry. Nějak se přistihl, že místo do očí zírá Hermioně na nos. „Co přesně myslíš, že se stalo?“

„No,“ řekla Hermiona Grangerová rozvážně, „žral mě troll, což už bych upřímně řečeno znovu zažít nechtěla, a pak se ozvala opravdu hlasitá rána, a já zase měla nohy a ležela na kamenném oltáři uprostřed Měsícem zalitého hřbitova v temném lese, který jsem nikdy předtím neviděla, a kolem krku mě svíraly něčí useknuté ruce. Tak vidíte, pane Pottere, když jsem se ocitla v tak divné, temné a děsivé situaci, nehodlala jsem udělat stejnou chybu jako minule s Tracey. Hned jsem poznala, že za to můžeš ty.“

Harry přikývl. „Dobrý postřeh.“

„Zavolala jsem tě jménem, ale ty jsi neodpovídal,“ řekla Hermiona. „Posadila jsem se a jedna z těch zakrvácených rukou sjela a nechala po sobě malé kousky masa. Ale nekřičela jsem, ani když jsem pak kolem uviděla všechny ty hlavy a těla a uvědomila si, co je zač ta vůně.“ Hermiona se zarazila a znovu se zhluboka nadechla. „Viděla jsem masky lebek a uvědomila si, že ti mrtví byli Smrtijedi. Hned jsem věděla, že tam s tebou byl profesor obrany a všechny je zabil, ale nevšimla jsem si, že tam je i tělo profesora Quirrella. Neuvědomila jsem si, že je to on, ani když jsem viděl profesora Kratiknota, jak tělo prohlíží. Vypadal… jinak, když byl mrtvý.“ Hermionin hlas ztichl. Působila nějak pokorněji, způsobem, jaký si Harry nepamatoval, že by u ní často viděl. „Říkali, že David Monroe obětoval svůj život, aby mě přivedl zpátky, stejně jako se tvá matka obětovala pro tebe, a že Temný pán znovu vybuchl, když se mě pokusil dotknout. Jsem si skoro jistá, že to není celá pravda, ale… O našem profesorovi obrany jsem si myslela spoustu ošklivých věcí, které jsem si nikdy myslet neměla.“

„Hm,“ řekl Harry.

Hermiona slavnostně přikývla, ruce sepjaté před sebou jako by chtěl učinit pokání. „Vím, že jsi nejspíš příliš laskavý na to, abys mi teď řekl všechno to, co mi máš právo říct, takže to řeknu za tebe, Harry. Ohledně profesora Quirrella jsi měl pravdu a já jsem se mýlila. Říkal jsi mi to. David Monroe byl trochu temný a hodně zmijozelský, ale ode mě bylo dětinské si myslet, že to je totéž jako být zlý.“

„Uh…“ řekl Harry. Bylo velmi těžké něco říct. „Zbytek světa vlastně neví, co se tam dělo, dokonce ani paní ředitelka. Ale ve skutečnosti jsi měla na sto dvanáct procent pravdu v tom, že je zlý, a já si pro příště zapamatuju, že i když ‚temný‘ a ‚zlý‘ nemusí být technicky vzato totéž, mezi oběma existuje vysoká statistická korelace.“

„Aha,“ řekla Hermiona a znovu se odmlčela.

„Neříkáš, že jsi mi to říkala?“ řekl Harry. Jeho mentální model Hermiony se rozkřičel: ŘÍKALA JSEM TI TO! NEŘÍKALA JSEM VÁM TO, PANE POTTERE? NEŘÍKALA JSEM TO? ŘÍKALA JSEM, ŽE PROFESOR QUIRRELL JE ZLÝ, ALE VY JSTE MĚ NEPOSLOUCHAL!

Skutečná Hermiona jen zavrtěla hlavou. „Vím, že ti na něm hodně záleželo,“ řekla tiše. „Protože jsem teda nakonec měla pravdu… Věděla jsem, že tě asi bude hodně bolet, až se ukáže, že profesor Quirrell je zlý, a že to nebude vhodná chvíle ti říct, že jsem to říkala. Tedy, tak jsem se rozhodla, když jsem si tuhle část už před několika měsíci promýšlela.“

Děkuji vám, slečno Grangerová. Harry byl rád, že to řekla, i když jinak by to nebyla Hermiona.

„Takže, pane Pottere,“ řekla Hermiona Grangerová a poklepala si prsty na hábit zhruba v úrovni stehen. „Když mi ošetřující čarodějka odebrala krev, hned mě to přestalo bolet, a když jsem setřela tu kapku krve na ruce, nemohla jsem najít místo, kam mě jehlou píchla. Ohnula jsem část rámu postele, aniž bych se o to nějak zvlášť snažila, a i když jsem ještě neměla možnost to vyzkoušet, mám nějak pocit, že bych dokázala běhat opravdu rychle. Nehty mám perleťově bílé a lesklé, i když si nepamatuju, že bych si je lakovala. A moje zuby vypadají taky tak, což mě jako dceru zubaře trochu znervózňuje. Takže ne že bych nebyla vděčná, ale co jsi mi tedy vlastně udělal?“

„Hm,“ řekl Harry. „A předpokládám, že tě taky zajímá, proč vyzařuješ auru čistoty a nevinnosti?“

„Cože dělám?“

„Tahle část nebyl můj nápad. Fakt ne.“ Harryho hlas byl malinký. „Prosím, nezabíjej mě.“

Hermiona Grangerová zvedla ruce před obličej a trochu zašilhala, když se zadívala na své prsty. „Harry, říkáš… Chci říct, že moje vyzařování nevinnosti a to, že jsem rychlá a půvabná a že mám perleťově bílé zuby… že mám nehty z alikornu?“

„Alikornu?“

„Tak se nazývá roh jednorožce, pane Pottere.“ Hermiona Grangerová vypadala, že se snaží si okusovat nehet, a moc se jí to nedařilo. „Takže když přivedeš dívku zpátky z mrtvých, tak asi skončí jako, jak tomu říkala Dafné, jako jiskřivá jednorožčí princezna?“

„To není úplně ono,“ řekl Harry, i když to bylo až děsivě blízko.

Hermiona si vyndala prst z úst a zamračila se na něj. „Ani já ho nedokážu ukousnout. Pane Pottere, uvažoval jste o problémech, které teď budu mít, když pro mě bude doslova nemožné si ostříhat nehty na rukách a na nohách?“

„Dvojčata Weasleyovi mají kouzelný meč, který by na to mohl fungovat,“ nabídl se Harry.

„Myslím,“ řekla Hermiona Grangerová rozhodně, „že bych ráda znala celý příběh, který za tím vším stojí, pane Pottere. Protože jak vás znám a jak znám profesora Quirrella, byl v tom nějaký záměr.“

Harry se zhluboka nadechl. Pak vydechl. „Promiň, je to… tajné. Mohl bych ti to říct, kdyby sis nastudovala nitroobranu, ale… chceš?“

„Chci studovat nitroobranu?“ zatvářila se trochu překvapeně Hermiona. „To se studuje nejdřív tak v šesťáku, ne?“

„Já jsem se to naučil,“ řekl Harry. „Začínal jsem s neobvyklým náskokem, ale pochybuju, že by na tom z dlouhodobého hlediska záleželo. Jsem si jistý, že kdyby ses pilně učila, určitě by ses naučila počítat integrály, bez ohledu na to, v jakém věku se to mudlové obvykle učí. Otázkou je, ehm.“ Harry musel ovládat své dýchání. „Otázkou je, jestli pořád chceš dělat… takové věci.“

Hermiona se otočila a podívala se na oblohu, která se na východě rozjasňovala. „Chceš říct,“ řekla tiše, „jestli chci být hrdinkou i teď, když už jsem si za to vysloužila strašlivou smrt.“

Harry přikývl a pak řekl „Ano“, protože Hermiona se k němu neotočila, ačkoli mu to slovo vázlo v krku.

„Přemýšlela jsem o tom,“ řekla Hermiona. „Vlastně to byla mimořádně strašlivá a bolestivá smrt.“

„Já, ehm… připravil jsem pro jistotu pár věcí, tedy kdybys i dál chtěla být hrdinkou. Bylo několik krátkých chvil, kdy jsem neměl čas se s tebou poradit, nemohl jsem se s tebou potkat, protože jsem očekával, že ti později dají Veritasérum. Ale jestli se ti to nelíbí, můžu většinu toho, co jsem udělal, vrátit a zbytek můžeš prostě ignorovat.“

Hermiona odměřeně přikývla. „Třeba aby si všichni mysleli, že jsem… Harry, udělala jsem něco Ty-víš-komu?“

„Ne, to jsem byl já, ale nikomu to prosím neříkej. Jen abys věděla, jak tehdy Chlapec-který-přežil údajně porazil Voldemorta, v noci na Halloween v roce 1981, to ve skutečnosti bylo Brumbálovo vítězství, a on jen nechal všechny myslet si, že jsem to byl já. Takže teď jsem skutečně jednou porazil Temného pána a jednou jsem za to jen dostal zásluhy. Ve finále se to asi vyrovnává.“

Hermiona se dál dívala k východu. „Moc se mi to nelíbí,“ řekla po chvíli. „Lidi si myslí, že jsem porazila Temného pána Voldemorta, a přitom jsem vůbec nic neudělala… ah, to je to samé, čím sis prošel ty, že?“

„Jo. Omlouvám se, že jsem ti to způsobil. Chtěl jsem… no, chtěl jsem pro tebe v myslích lidí vytvořit samostatnou identitu. Měl jsem jen jednu příležitost a všechno to bylo tak nějak uspěchané a… Pak jsem si uvědomil, že jsem to možná neměl dělat, ale už bylo pozdě.“ Harry si odkašlal. „I když, ehm… Jestli máš pocit, že chceš udělat něco, co by bylo skutečně hodné toho, jak lidé smýšlejí o Dívce-která-ožila, ehm… Možná bych měl nápad, co bys mohla udělat. Velmi brzy, jestli chceš.“

Hermiona Grangerová se na něj podívala.

„Ale nemusíš!“ spěšně dodal Harry. „Můžeš to celé ignorovat a prostě být nejlepší studentkou v Havraspáru! Jestli to tak chceš.“

„Snažíte se na mě použít obrácenou psychologii, pane Pottere?“

„Ne!“ Harry se zhluboka nadechl. „Snažím se nerozhodovat o tvém životě za tebe. Včera jsem si myslel, že vidím, co dalšího by pro tebe mohlo přijít – ale pak jsem si vzpomněl, jak velkou část tohoto roku jsem strávil tím, že jsem se choval jako naprostý idiot. Vzpomněl jsem si na pár věcí, které mi řekl Brumbál. Uvědomil jsem si, že mi skutečně nepřísluší to určovat. Že se svým životem můžeš dělat, co chceš, a že volba musí být především tvoje vlastní. Možná po tomhle nechceš být hrdinkou, možná se chceš stát velkou kouzelnickou badatelkou, protože taková Hermiona Grangerová ve skutečnosti celou dobu byla, a je jedno, z čeho teď máš nehty. Nebo bys mohla chodit na Salemský čarodějnický institut v Americe místo do Bradavic. Nebudu lhát a říkat, že by se mi to líbilo, ale je to opravdu na tobě.“ Harry se otočil k obzoru a široce máchl rukou, jako by chtěl ukázat na celý svět, který ležel za Bradavicemi. „Odtud můžeš jít kamkoli. Můžeš se svým životem dělat cokoli. Jestli chceš třeba být bohatý šedesátiletý mořský vílák, i to ti můžu splnit. Myslím to vážně.“

Hermiona pomalu přikývla. „Jsem zvědavá, jak přesně bys to zařídil, ale každopádně nechci, aby někdo dělal věci za mě.“

Harry si povzdechl. „Rozumím. Hm…“ Harry zaváhal. „Myslím, že… možná ti pomůže… v mém případě toho za mě zařizovali hodně. Hlavně Brumbál, i když profesor Quirrell taky. Možná že moc vydobýt si v životě vlastní cestu je něco, co si člověk musí sám vysloužit.“

„To zní vskutku moudře,“ řekla Hermiona. „Třeba to, že mi rodiče zaplatí studium na univerzitě, abych si jednou mohla najít vlastní práci. To, že mě profesor Quirrell oživil jako jiskřivou jednorožčí princeznu a ty všem říkáš, že jsem zlikvidovala Temného pána Voldemorta, je vlastně úplně podobné.“

„Je mi to líto,“ řekl Harry. „Vím, že jsem to měl udělat jinak, ale… Neměl jsem čas na plánování, byl jsem vyčerpaný a moc mi to nemyslelo –“

„Jsem ti vděčná, Harry,“ řekla Hermiona a její hlas byl teď mírnější. „Jsi na sebe až moc přísný. Prosím tě, neber to tak vážně, když jsem trochu jízlivá. Nechci být ten typ holky, která vstane z mrtvých a pak si začne stěžovat, jaké má superschopnosti a že její alikorní nehty mají špatný odstín perleťově bílé.“ Hermiona se otočila a znovu se zadívala na východ. „Ale, pane Pottere… pokud se rozhodnu, že mě ani umírání strašlivou smrtí nepřiměje přehodnotit svá životní rozhodnutí… ne že bych to teď říkala… co bude dál?“

„Budu se tě snažit ve tvých životních rozhodnutích podporovat,“ řekl Harry pevně. „Ať už budou jakákoli.“

„Hádám, že už máš pro mě připravený úkol. Příjemný, bezpečný úkol, u kterého nehrozí, že se mi zase něco stane.“

Harry si protřel oči a cítil se vnitřně unavený. Jako by v hlavě slyšel hlas Albuse Brumbála. Odpusť mi, Hermiono Grangerová… „Je mi to líto, Hermiono. Jestli se vydáš touto cestou, budu ti muset po Brumbálovsku některé věci neříkat. Manipulovat s tebou, i když jen na krátko. Věřím, že bys teď mohla něco dokázat, něco opravdového, něco hodného toho, jak lidé o Dívce-která-ožila přemýšlejí… že bys mohla mít vlastní osudový úkol… ale nakonec je to jen odhad, vím toho mnohem míň než Brumbál. Jsi ochotná riskovat život, který se ti právě vrátil?“

Hermiona se na něj překvapeně otočila a rozšířila oči. „Riskovat život?“

Harry nepřikývl, protože by to byla naprostá lež. „Jsi ochotná to udělat?“ zeptal se Harry místo toho. „Úkol, který myslím, že by pro tebe mohl být osudový – a ne, neznám žádné konkrétní proroctví, je to jen odhad – zahrnuje doslova věci jako sestoupit do pekla.“

„Myslela jsem, že…“ řekla Hermiona. Zněla nejistě. „Myslela jsem si, že po tomhle už mě s profesorkou McGonagallovou… však víš… už nikdy nenecháte dělat nic, co by bylo i jen trochu nebezpečné.“

Harry nic neříkal, protože se cítil provinile kvůli falešnému uznání, kterého se mu dostalo. Ve skutečnosti šlo o to, že Hermiona si ho modelovala s obrovskou přesností a že nebýt toho, že Hermiona měla viteál, povrch planety Venuše by se musel ochladit na zlomek stupňů Kelvina, než by to Harry zkusil.

„Na stupnici od nuly do sta, o jak velkém propadu do pekla se tu bavíme?“ zeptala se Hermiona. Vypadala teď trochu ustaraně.

Harry si v duchu zkalibroval váhy a vzpomněl si na Azkaban. „Řekl bych, že tak osmdesát sedm.“

„To zní jako něco, co bych měla dělat, až budu starší, Harry. Je rozdíl být hrdina a být naprostý blázen.“

Harry zavrtěl hlavou. „Nemyslím si, že by se to riziko věkem nějak změnilo,“ řekl Harry a nechal stranou otázku, jak velké riziko to vlastně je, „a je to druh věci, kterou je lepší udělat dřív, pokud to vůbec má někdo udělat.“

„A moji rodiče v tom nemají hlasovací právo,“ řekla Hermiona. „Nebo ano?“

Harry pokrčil rameny. „Oba víme, jak by hlasovali, a jestli chceš, můžeš to vzít v úvahu. Hm, řekl jsem, aby doktorce a doktorovi Grangerovi zatím neříkali, že jsi naživu. Dozvědí se to, až se vrátíš ze své mise, pokud se ji rozhodneš přijmout. Zdá se mi to trochu… šetrnější k nervům tvých rodičů, budou mít jen jedno příjemné překvapení, místo aby si museli dělat starosti kvůli, ehm, věcem.“

„To je od tebe velmi pozorné,“ řekla Hermiona. „Je hezké, že ti záleží na jejich pocitech. Můžu o tom prosím pár minut přemýšlet?“

Harry pokynul směrem k polštáři, který si položil naproti sobě, a Hermiona se k němu s plynulou grácií přesunula a posadila se, aby se zadívala přes okraj hradu, a dál celé místo zaplavovala klidem. Opravdu by s tím měli něco udělat, možná někomu zaplatit, aby vynalezl lektvar proti přílišné čistotě.

„Mám se rozhodnout, aniž bych věděla, co je to za misi?“ Hermiona se zeptala.

„To určitě ne,“ řekl Harry a vzpomněl si na podobný rozhovor před svou vlastní cestou do Azkabanu. „Tohle je věc, kterou si musíš svobodně vybrat, pokud ji vůbec uděláš. Myslím tím, že je to skutečný požadavek mise. Pokud řekneš, že chceš být dál hrdinkou, řeknu ti o té misi – až budeš mít čas se najíst a promluvit si s lidmi a trochu se zotavit – a ty se pak rozhodneš, jestli to chceš udělat. A než vyrazíš, vyzkoušíme předem, jestli ti návrat ze smrti umožnil seslat kouzlo, o kterém si normální kouzelníci myslí, že je nemožné.“

Hermiona přikývla a znovu se odmlčela.

Než Hermiona znovu promluvila, obloha se ještě více rozjasnila.

„Bojím se,“ řekla Hermiona téměř šeptem. „Ne toho, že znovu zemřu, nebo nejen toho. Bojím se, že nebudu dost dobrá. Měla jsem šanci porazit trolla a místo toho jsem prostě umřela –“

„To byl troll, kterého Voldemort kouzly posílil jakožto zbraň, a měla bys taky vědět, že ti předtím sabotoval všechny kouzelné předměty.“

„Zemřela jsem. A toho trolla jsi nějak zabil, myslím, že si to pamatuju, ani tě to nezpomalilo.“ Hermiona neplakala, na tvářích se jí netřpytily žádné slzy, jen se dívala do dáli na rozzářenou oblohu, kde mělo vyjít Slunce. „A pak jsi mě přivedl zpět z mrtvých jako jiskřivou jednorožčí princeznu. Vím, že bych to nedokázala. Obávám se, že to nikdy nedokážu, ať už si o mně lidé myslí cokoli.“

„Myslím, že v této situaci začíná tvá cesta –“ Harry se odmlčel. „Promiň, neměl bych se snažit ovlivňovat tvá rozhodnutí.“

„Ne,“ zašeptala Hermiona a stále se dívala na kopce pod sebou. Zvýšila hlas. „Ne, Harry, chci to slyšet.“

„Dobře. Myslím, že tady začneš. Všechno, co se doposud stalo… tě staví na stejné místo, kde jsem začínal v září, kdy jsem si o sobě předtím myslel, že jsem jen geniální dítě, a pak jsem našel něco nového, čemu jsem musel dostát. Kdyby ses nesrovnávala se mnou a mou,“ dospělé kognitivní vzorce převzaté od Toma Riddlea, „temnou stránkou… pak bys byla nejzářivější hvězdou Havraspáru, která zorganizovala vlastní spolek, aby bojovala proti školní šikaně, a udržela si zdravý rozum pod útokem Voldemorta, a to všechno, když jí bylo teprve dvanáct let. Vyhledal jsem si to, měla jsi lepší známky než Brumbál v prvním ročníku.“ Ponechme stranou známku z obrany, protože to byl prostě Voldemort. „Teď máš nějaké schopnosti a reputaci, které musíš dostát, a svět se ti chystá předat několik těžkých úkolů. Tam to pro tebe všechno začíná, stejně jako to začínalo pro mě. Nebuď na sebe příliš přísná.“ A pak Harry tvrdě zavřel pusu, protože Hermionu přemlouval, a to nebylo správné. Alespoň se mu podařilo přestat před tou částí, kdy by se ptal, jestli když ona nemůže být hrdinkou, když jí to všechno tak jde, kdo si myslí, že to tedy bude dělat?

„Víš,“ řekla Hermiona k obzoru a pořád se na Harryho nedívala, „jednou jsem se takhle bavila s profesorem Quirrellem o tom, že jsem hrdinka. On mi samozřejmě oponoval. Ale připadá mi to teď, jako když se se mnou tak nějak hádal.“

Harry držel rty stisknuté. Nechat lidi, aby se rozhodovali sami, bylo těžké, protože to znamenalo, že se mohou rozhodovat špatně, ale přesto to musel udělat.

Hermiona mluvila opatrně, modré okraje její bradavické uniformy se teď zdály být na pozadí černého hábitu jasnější, když se obloha kolem nich rozzářila; na západě už nebyly vidět hvězdy. „Profesor Quirrell mi říkal, že kdysi byl hrdinou. Ale lidé mu dostatečně nepomáhali, tak to vzdal a šel dělat něco zajímavějšího. Řekla jsem profesoru Quirrellovi, že nebylo správné, že to udělal – vlastně jsem mu řekla, že to je hrozné. Profesor Quirrell řekl, že ano, možná je hrozný člověk, ale co jsou potom všichni ti ostatní lidé, kteří se vůbec ani nesnaží být hrdiny? Byli snad ještě horší než on? A já nevěděla, co na to říct. Chci říct, že není správné tvrdit, že jen hrdinové nebelvírského typu jsou dobří lidé – i když si myslím, že z pohledu profesora Quirrella to bylo spíš tak, že právo dýchat mají jen lidé s velkými ambicemi. A tomu jsem nevěřila. Ale taky mi připadalo špatné přestat být hrdinou, nechat toho, jak to udělal on. Tak jsem tam jen tak stála a tvářila se přihlouple. Ale teď už vím, co jsem mu měla tehdy říct.“

Harry kontroloval svůj dech.

Hermiona vstala z polštáře a otočila se k Harrymu. „Už se nebudu snažit být hrdinkou,“ řekla Hermiona Grangerová a obloha na východě se kolem ní rozjasňovala. „Neměla jsem s celým tímhle smýšlením vůbec začínat. Jsou prostě lidé, kteří dělají, co mohou, ať už je to cokoli. A jsou taky lidé, kteří se ani nesnaží dělat, co mohou, a ano, tihle lidé dělají něco špatně. Já už se nikdy nebudu snažit být hrdinkou. Nebudu přemýšlet v hrdinských kategoriích, pokud si dokážu pomoci. Ale nebudu dělat míň, než můžu – nebo ne o moc míň, chci říct, že jsem jenom člověk.“ Harry nikdy nechápal, co má být na Moně Lise tajemného, ale kdyby si právě tehdy mohl vyfotit Hermionin rezignovaný/radostný úsměv, měl pocit, že by se na něj mohl dívat celé hodiny, aniž by ho pochopil, a že Brumbál by ho dokázal přečíst na první pohled. „Nepoučím se z toho. Budu tak hloupá. Budu se dál snažit dělat, co dokážu, nebo aspoň něco z toho, co dokážu – eh, však víš, jak to myslím. I kdyby to mělo znamenat, že budu znovu riskovat život, dokud to bude stát za to riziko a nebude to kvůli nějaké opravdové hlouposti. To je moje odpověď.“ Hermiona se zhluboka nadechla a tvářila se odhodlaně. „Takže, je tu něco, co můžu udělat?“

Harrymu se sevřelo hrdlo. Sáhl do svého váčku, prsty vyznakoval P-L-Á-Š-Ť, protože nemohl mluvit, a vytáhl tekoucí záhyby pláště neviditelnosti a naposledy ho nabídl Hermioně. Slova musel Harry z hrdla vytlačit násilím. „Tohle je Pravý plášť neviditelnosti,“ řekl Harry téměř šeptem, „Relikvie smrti, kterou předal Ignotus Peverell svým dědicům, Potterům. A teď tobě –“

„Harry!“ řekla Hermiona. Ruce jí vylétly před hrudník, jako by se chtěla chránit před útočícím darem. „Tohle nemusíš dělat!“

„Musím to udělat. Tu část své cesty, která mi umožňovala být hrdinou, jsem opustil – nesmím riskovat, že bych se ještě někdy vydal za dobrodružstvím. Ale ty… můžeš.“ Harry zvedl ruku, ve které nedržel plášť, a otřel si oči. „Myslím, že to bylo stvořeno pro tebe. Pro člověka, kterým se staneš.“ Zbraň k boji proti Smrti, ať už v podobě stínu zoufalství, který dopadá na lidské mysli a vysává z nich naději na budoucnost; s tou budeš bojovat, předpokládám, ve víc podobách než jen s mozkomory… „Nepůjčuji tě, můj plášti, já tě Hermioně Jean Grangerové dávám. Chraň ji navždy.“

Hermiona se pomalu natáhla a uchopila plášť. Vypadalo to, že se sama snaží neplakat. „Děkuju ti,“ zašeptala. „Myslím, že… i když jsem skončila s představou hrdinství… Myslím, že jsi vždycky byl, už ode dne, kdy jsem tě poznala, můj starý tajemný kouzelník.“

„A já si myslím,“ řekl Harry s napůl sevřeným hrdlem, „že i když teď tenhle způsob myšlení popíráš, myslím, že jsi vždycky byla předurčena, od samého začátku příběhu, aby ses stala hrdinkou.“ Kým se Hermiona Grangerová musí stát, jakou dospělou podobu na sebe musí vzít, až vyroste, aby prošla úzkou klíčovou dírkou Času? Ani já na to neznám odpověď, stejně jako si nedokážu představit své vlastní dospělé já. Její další kroky se ale zdají být jasnější než ty moje…

Harry pustil plášť a ten přešel z jeho rukou do jejích.

„Zpívá,“ řekla Hermiona. „On mi zpívá.“ Natáhla ruku a otřela si oči. „Nemůžu uvěřit, že jsi to udělal, Harry.“

Druhá Harryho ruka se vynořila z vaku a nesla dlouhý zlatý řetízek, na jehož konci visela zavřená zlatá mušle. „A tohle je tvůj osobní stroj času.“

Nastala pauza, během níž se planeta Země na své oběžné dráze otočila o kousek dál.

„Cože?“ řekla Hermiona.

„Říkají tomu obraceč času. Bradavice mají zásoby, které rozdávají některým studentům, já jsem ho dostal na začátku roku, abych vyrovnal účinky poruchy spánku. Umožňuje uživateli vracet se v čase až o šest hodinových intervalů, což jsem využíval k tomu, abych denně získal šest hodin navíc na učení. A abych se mohl vypařit z hodiny lektvarů a tak dále. Neboj se, obraceč času nedokáže změnit historii ani vytvářet paradoxy, které by zničily vesmír.“

„Držel jsi se mnou krok ve výuce tím, že ses učil šest hodin denně navíc díky stroji času.“ Zdálo se, že Hermiona Grangerová má s tímto konceptem z nějakého nepochopitelného důvodu potíže.

Harry se zatvářil zmateně. „Je na tom něco divného?“

Hermiona natáhla ruku a vzala si zlatý náhrdelník. „Podle kouzelnických měřítek asi ne,“ řekla. Z nějakého důvodu zněl její hlas dost ostře. Upravila si řetízek kolem krku a spustila přesýpací hodiny pod košili. „Ale ohledně toho, že jsem ti nestačila, se teď cítím líp, takže ti za to děkuju.“

Harry si odkašlal. „Mimochodem, protože Voldemort ukončil rod Monroeů a pak, jak se všichni domnívají, jsi je pomstila tím, že jsi Voldemorta zabila, přiměl jsem Amélii Bonesovou, aby přes to, co zbylo ze Starostolce, vypravila návrh zákona, že Grangerovi jsou nyní nejvznešenějším britským rodem.“

„Co prosím?“ zeptala se Hermiona.

„To z tebe dělá jediného potomka nejvznešenějšího rodu, což znamená, že k získání plnoletosti stačí složit běžné kouzelnické zkoušky, které jsem nám domluvil na konec léta, abychom měli čas si všechno nastudovat. Pokud ti to tedy nevadí.“

Hermiona Grangerová vydávala jakési vysoké zvuky, které by v méně organickém zařízení oznamovaly poruchu motoru. „Mám dva měsíce na to, abych se naučila na O.V.C.E.?“

„Hermiono, je to test, navržený tak, aby jím prošla většina patnáctiletých. Obyčejných patnáctiletých. Když se naučíme správnou sadu kouzel, můžeme projít i s nízkou úrovní schopností třeťáka, a to je vše, co potřebujeme. I když by ses musela smířit s tím, že místo obvyklých Výborných jednou dostaneš Dobré.“

Pisklavé zvuky, které Hermiona Grangerová vydávala, se ještě zvyšovaly.

„Tady máš zpátky svou hůlku.“ Harry ji vytáhl z pouzdra. „A tvůj scvrččí váček, ujistil jsem se, že ti tam vrátili všechno, co tam bylo, když jsi zemřela.“ Ten váček Harry vytáhl z normální kapsy svého hábitu, protože se zdráhal vložit kouzelný váček do kouzelného váčku bez ohledu na to, že by to mělo být neškodné, pokud byly obě pomůcky vyrobeny za dodržení všech obvyklých bezpečnostních opatření.

Hermiona si převzala hůlku a pak i váček, a ačkoli se jí trochu třásly prsty, pohyby vypadaly ladně.

„Podívejme se, co ještě… přísaha, kterou jsi předtím složila rodu Potterů, říkala jen to, že musíš sloužit až do ‚dne své smrti‘, takže teď jsi osvobozená a volná. A hned po tvé smrti jsem přiměl Malfoye, aby veřejně prohlásil, že jsi nevinná ze všech obvinění v souvislosti s pokusem o vraždu Draca.“

„Ještě jednou ti děkuju, Harry,“ řekla Hermiona Grangerová. „To bylo od tebe moc hezké a od nich asi taky.“ Opakovaně si prsty prohrábla kaštanové kadeře, jako by uspořádáním vlasů mohla do svého života vrátit příčetnost.

„V neposlední řadě jsem taky nechal skřety, aby u Gringottových začali připravovat trezor pro rod Grangerových,“ řekl Harry. „Nevložil jsem do toho žádné peníze, protože to byla věc, u které jsem mohl počkat a zeptat se nejdřív tebe. Ale pokud se chystáš být superhrdinkou, která chodí napravovat určité druhy křivd, hodně ti pomůže, když tě lidé budou považovat za členku vyšší společenské vrstvy, a, ehm, myslím, že by mohlo pomoci, kdyby věděli, že si můžeš dovolit právníky. Můžu ti do trezoru vložit tolik zlata, kolik budeš chtít, protože jelikož Voldemort zabil Nicholase Flamela, zůstal mi Kámen mudrců.“

„Mám pocit, že bych měla omdlít,“ řekla Hermiona vysokým hlasem, „jenže nemůžu, protože mám superschopnosti, a proč že je vlastně mám?“

„Jestli ti to nevadí, lekce nitroobrany s panem Besterem začnou ve středu, může s tebou pracovat jednou denně. Do té doby si myslím, že by bylo lepší, kdyby se pravý původ tvých schopností neprozradil jen proto, že se ti nějaký nitrozpytec podívá do očí. Chci říct, že samozřejmě existuje normální magické vysvětlení, nic nadpřirozeného, ale lidé mají tendenci uctívat svou vlastní nevědomost a, no, myslím, že Dívka-která-ožila bude fungovat líp, když zůstane tajemná. Jakmile se ti podaří zadržet pana Bestera a zvládnout Veritasérum, povím ti, jak to všechno bylo, slibuju, včetně všech tajemství, která nikdy nikomu jinému nebudeš smět říct.“

„To zní krásně,“ řekla Hermiona Grangerová. „Docela se na to těším.“

„Než ti budu moct říct nebezpečnější části příběhu, budeš muset složit Neporušitelný slib, že neuděláš nic, co by mohlo zničit svět. Tedy, doopravdy ti to jinak nesmím říct, protože jsem sám takový Neporušitelný slib složil. Je to v pořádku?“

„Jistě,“ řekla Hermiona. „Proč by to nemělo být v pořádku? Stejně bych nechtěla zničit svět.“

„Potřebuješ si znovu sednout?“ Harryho znepokojilo, jak se Hermiona pohupovala, jako by v rytmu pronášených slov.

Hermiona Grangerová se několikrát zhluboka nadechla. „Ne, jsem úplně v pohodě,“ řekla. „Je ještě něco, o čem bych měla vědět?“

„To bylo všechno. Alespoň prozatím. Skončil jsem.“ Harry se odmlčel. „Chápu, že chceš dělat věci sama za sebe, ne jen někoho nechat, aby je dělal za tebe. Jde jen o to… že se chystáš být serióznějším druhem hrdinky a jedinou rozumnou volbou je, abych ti k tomu poskytl všechny výhody, které zvládnu –“

„Tomu docela dobře rozumím,“ řekla Hermiona. „Teď, když jsem doopravdy prohrála v boji a zemřela. Dřív jsem to nechápala, ale teď už ano.“ Vánek rozcuchal Hermioniny kaštanové vlasy a rozvířil její hábit, takže v ranním vzduchu vypadala ještě klidněji, když zvedla jednu ruku a pečlivě ji sevřela v pěst. „Jestli to mám udělat, udělám to správně. Musíme změřit, jak silně dokážu udeřit a jak vysoko dokážu vyskočit, a vymyslet bezpečný způsob, jak vyzkoušet, jestli moje nehty dokážou zabít smrtipláště jako roh skutečného jednorožce, a měla bych trénovat používání své rychlosti, abych se vyhnula kouzlům, která mě nesmí zasáhnout, a… a zní to, že bys mi možná mohl zařídit bystrozorský výcvik, třeba od toho, kdo učil Susan Bonesovou.“ Hermiona se teď znovu usmívala, v očích měla zvláštní světlo, které by Brumbála mátlo celé hodiny a které Harry pochopil okamžitě, ale ne bez záchvěvu obav. „Aha! A chci začít nosit mudlovské zbraně, nějak skrytě, aby nikdo nevěděl, že je mám. Když jsem bojovala s trollem, přemýšlela jsem o napalmových granátech, ale věděla jsem, že je nedokážu dost rychle přeměnit, i když už jsem se přestala starat o dodržování pravidel.“

„Mám pocit,“ řekl Harry a co nejlépe napodobil skotský přízvuk profesorky McGonagallové, „že s tím bychom měli něco udělat.“

„Na to už je moc, moc, MOC pozdě, pane Pottere. Řekni, můžeš mi sehnat bazuku? Tedy raketomet? Vsadím se, že něco takového od mladé dívky nebude nikdo čekat, zvlášť když ze mě vyzařuje aura nevinnosti a čistoty.“

„Dobře,“ řekl Harry klidně, „teď mě začínáš děsit.“

Hermiona se odmlčela a začala experimentovat s balancováním na špičce levé boty, ruku natáhla jedním směrem a pravou nohu natáhla druhým, jako baletka. „Jsem to já? Jen jsem tak přemýšlela, že nevím, co bych mohla udělat, a co by tým zásahových kouzelníků z ministerstva nedokázal. Mají košťata, která jim umožňují pohyblivost, a kouzla, která zasáhnou silněji, než bych to nejspíš dokázala já.“ Ladně spustila nohu zpátky dolů. „Chci říct, že teď, když si můžu vyzkoušet pár věcí, aniž bych se musela bát, kdo se dívá, začínám si myslet, že se mi opravdu moc líbí mít superschopnosti. Ale pořád nevím, jak bych mohla vyhrát souboj, který by nezvládl třeba profesor Kratiknot, tedy pokud nejde o to, že bych temného kouzelníka překvapila.“

Můžeš riskovat, co by ostatní neměli, a pak to zkusit znovu s poučením z toho, co tě zabilo. Můžeš experimentovat s novými kouzly víc, než by mohl kdokoli jiný, aniž by určitě zemřel. Ale Harry zatím nic z toho říct nemohl, a tak místo toho řekl: „Myslím, že je v pořádku myslet víc na budoucnost, ne jen na to, co můžeš udělat právě v této minutě.“

Hermiona vyskočila vysoko do vzduchu, cestou dolů třikrát srazila podpatky a přistála na špičkách v dokonalé póze. „Ale říkal jsi, že můžu něco udělat hned. Nebo jsi mě jen zkoušel?“

„Tamto je zvláštní případ,“ řekl Harry a cítil na kůži chlad ranního vzduchu. Čím dál víc se netěšil na to, až super-Hermioně řekne, že její Zkouška bude znamenat, že bude čelit doslova své nejhorší noční můře, a to za podmínek, kdy jí veškerá nově nabytá fyzická síla bude k ničemu.

Hermiona přikývla a podívala se k východu. Hned se vydala ke straně střechy a posadila se tak, že jí nohy visely přes střešní římsu. Harry šel k ní a taky se posadil, jen seděl se zkříženýma nohama a dál od okraje střechy.

V dálce se nad kopci na východ od Bradavic zvedal nádech zářivě rudé.

Při pohledu na špičku vycházejícího slunce se Harry cítil tak nějak lépe. Dokud bylo Slunce na obloze, bylo na nějaké úrovni ještě všechno v pořádku – znamenalo to třeba, že ještě nezničil Slunce.

„Takže,“ řekla Hermiona. Hlas jí trochu zesílil. „Když už mluvíme o budoucnosti, Harry. Když jsem čekala u sv. Munga, měla jsem čas přemýšlet o spoustě věcí, a… možná je to ode mě hloupé, ale je tu otázka, na kterou bych ráda znala odpověď. Pamatuješ si, o čem jsme spolu naposledy mluvili? Myslím předtím?“

„Cože?“ Harry se nechápavě zeptal.

„Aha“… Hermiona řekla. „Pro tebe to bylo před dvěma měsíci… Tak to si asi nevzpomínáš.“

A Harry si vzpomněl.

„Nepropadej panice!“ Hermiona řekla, když se z Harryho hrdla ozvalo jakési přiškrcené zaúpění. „Slibuju, že ať řekneš cokoli, nerozpláču se, neuteču a nenechám se znovu sežrat trollem! Vím, že to pro mě nejsou ani dva dny, ale myslím, že díky tomu umírání mi spousta věcí, kvůli kterým jsem se dřív trápila, připadá mnohem méně důležitá ve srovnání s tím, co jsem prožila!“

„Aha,“ řekl Harry a jeho vlastní hlas byl nyní vysoký. „To je asi docela dobrý způsob, jak využít zásadní trauma.“

„Jenomže, víš, pořád mi to vrtalo hlavou, Harry, protože pro mě od našeho posledního rozhovoru neuplynula skoro žádná doba a nedomluvili jsme se, což byla, pravda, moje chyba, protože jsem ztratila kontrolu nad svými emocemi a pak mě sežral troll, což už rozhodně nehodlám opakovat. Přemýšlela jsem, že bych tě měla ujistit, že se to nestane pokaždé, když nějaké holce řekneš něco nesprávného.“ Hermiona se vrtěla a tam, kde seděla, se nakláněla sem a tam z jedné strany na druhou. „Ale, no, ani většina skutečně zamilovaných neudělá doslova ani setinu toho, co jsi pro mě udělal ty. Takže, pane Harry Jamesi Pottere-Evans-Verresi, pokud to není láska, chci přesně vědět, co pro vás znamenám. Nikdy jsi mi to neřekl.“

„To je dobrá otázka,“ řekl Harry a ovládl vzrůstající paniku. „Nebude ti vadit, když se nad tím zamyslím?“

Kousek po kousku se za kopci objevovaly další části zářivě lesklého kruhu.

„Hermiono,“ řekl Harry, když bylo Slunce v polovině cesty nad obzorem, „vymyslela jsi někdy nějakou hypotézu, která by vysvětlila mou záhadnou temnou stránku?“

„Jen to, co je zřejmé,“ řekla Hermiona a lehce překopla nohy přes okraj střechy. „Napadlo mě, že když Ty-víš-kdo zemřel hned vedle tebe, výbuch magie, který někdy udělá ducha, způsobil, že se nějaká část otiskla do tvého mozku místo do podlahy. Ale to mi nikdy nepřipadalo správné, jako by to bylo jen chytré vysvětlení, které ve skutečnosti není pravdivé, a dává to ještě menší smysl, pokud Ty-víš-kdo tu noc ve skutečnosti nezemřel.“

„To stačí,“ řekl Harry. „Představme si zatím tento scénář.“ Jeho vnitřní racionalista se ohlédl a znovu si praštil do čela nad tím, jak se mu podařilo o takových hypotézách nepřemýšlet. Nebyla to pravda, ale bylo to rozumné a Harry nikdy o žádném kauzálním modelu takhle konkrétně nepřemýšlel, jen mlhavě tušil souvislost.

Hermiona přikývla. „Nejspíš to už víš, ale chtěla bych to pro jistotu říct: nejsi Voldemort, Harry.“

„Já vím. A to pro mě znamenáš.“ Harry se nadechl a zjistil, že je stále bolestné říkat to nahlas. „Voldemort… nebyl šťastný člověk. Nevím, jestli byl někdy šťastný, i jen jediný den ve svém životě.“ Nikdy nedokázal seslat kouzlo Patronus. „To je jeden z důvodů, proč se ve mně jeho kognitivní vzorce neuchytily, moje temná strana mi nepřipadala jako dobré místo, nebyla pozitivně posilována. To, že se s tebou přátelím, znamená, že můj život nemusí probíhat tak, jak probíhal Voldemortův. A před Bradavicemi jsem byl dost osamělý, i když jsem si to tehdy neuvědomoval, takže… jo. Možná jsem byl o něco zoufalejší, když jsem tě chtěl přivést zpátky z mrtvých, než by byl průměrný kluk v mém věku. I když taky tvrdím, že moje rozhodnutí bylo čistě normativní morální úvahou, a jestli jiným lidem na jejich kamarádech záleží míň, je to jejich problém, ne můj.“

„Aha,“ řekla Hermiona tiše. Zaváhala. „Harry, neber si to špatně, ale nejsem s tím stoprocentně spokojená. Je to velká zodpovědnost, kterou jsem si nevybrala, a nemyslím si, že je zdravé, abys ji svaloval jen na jednoho člověka.“

Harry přikývl. „Já vím. Ale jde o víc, než se snažím říct. Bylo tu proroctví o tom, že porazím Voldemorta –“

„Proroctví? O tobě bylo proroctví? Vážně, Harry?“

„Jo, já vím. Každopádně část z něj zněla: ‚A Temný pán ho označí za sobě rovného, ale bude mít moc, o které Temný pán neví.‘ Co bys hádala, že to znamená?“

„Hmmm,“ řekla Hermiona. Prsty zamyšleně poklepala na kámen na střeše. „Tvá tajemná temná stránka je znamení Ty-víš-koho, díky kterému jsi se stal jemu rovným. Ta síla, kterou neznal… byla vědecká metoda, ne?“

Harry zavrtěl hlavou. „To jsem si napřed taky myslel – že to bude mudlovská věda nebo metody racionality. Ale…“ Harry vydechl. Slunce už plně vystoupalo nad kopce. Připadalo mu trapné to říkat, ale stejně to chtěl říct. „Profesor Snape, který to proroctví původně slyšel – ano, i to se stalo – profesor Snape říkal, že si nemyslí, že by to mohla být jen věda, že ta ‚síla, kterou Temný pán nezná‘, musí být pro Voldemorta něco víc cizího než jen to. I když o tom budu přemýšlet z hlediska racionality, no, ukazuje se, že člověk, kterým Voldemort skutečně byl,“ proč, profesore Quirrelle, proč, ta myšlenka stále ještě bodala nemocí do Harryho srdce, „by se byl schopen naučit i metody racionality, kdyby četl stejné vědecké práce jako já. Snad až na jednu poslední věc…“ Harry se nadechl. „Na konci toho všeho, během mého posledního střetu s Voldemortem, mi vyhrožoval, že mé rodiče i mé přátele zavře do Azkabanu, pokud nepřijdu se zajímavými tajemstvími, která mu řeknu, na každé tajemství jeden zachráněný člověk. Věděl jsem ale, že nedokážu najít dost tajemství, abych zachránil všechny. A ve chvíli, kdy už jsem neviděl vůbec žádnou možnost, jak všechny zachránit… tehdy jsem vlastně začal přemýšlet. Snad poprvé v životě jsem začal přemýšlet. Přemýšlel jsem rychleji než Voldemort, i když byl starší než já a chytřejší, protože… protože jsem měl důvod přemýšlet. Voldemort měl touhu být nesmrtelný, silně preferoval nezemřít, ale nebyla to pozitivní touha, byl to strach a Voldemort kvůli tomu strachu dělal chyby. Myslím, že ta síla, kterou Voldemort neznal… byla v tom, že jsem měl co chránit.“

„Ach, Harry,“ řekla Hermiona něžně. Zaváhala. „Tak to pro tebe znamenám? Něco, co chráníš?“

„Ne, chci říct, že důvod, proč ti to říkám, je ten, že tobě Voldemort nevyhrožoval, že tebe zavře do Azkabanu. I kdyby ovládl celý svět, nic by se ti nestalo. Už dal závazný slib, že ti neublíží, kvůli, ehm, různým důvodům. Takže ve chvíli největší krize, kdy jsem si sáhl na dno a našel moc, o které Voldemort nevěděl, jsem to udělal, abych ochránil všechny kromě tebe.“

Hermiona se nad tím zamyslela a na tváři se jí pomalu rozlil úsměv. „Teda Harry,“ řekla. „To je ta nejméně romantická věc, jakou jsem kdy slyšela.“

„Není zač.“

„Ne, opravdu to pomáhá,“ řekla Hermiona. „Chci říct, že díky tomu je celá ta věc mnohem míň úchylná.“

„No že jo?“

Oba si přátelsky přikývli, oba teď vypadali uvolněněji, a společně sledovali východ slunce.

„Přemýšlel jsem,“ řekl Harry a jeho hlas ztichl, „o alternativním Harrym Potterovi, o osobě, kterou bych mohl být, kdyby Voldemort nenapadl mé rodiče.“ Kdyby se Tom Riddle nepokusil okopírovat se do mě. „Ten druhý Harry Potter by asi nebyl tak chytrý. Asi by moc nestudoval mudlovské vědy, i když jeho matka byla mudlorozená. Ale ten druhý Harry Potter by měl… schopnost vřelosti, kterou zdědil po Jamesi Potterovi a Lily Evansové, záleželo by mu na ostatních lidech a snažil by se zachránit své přátele, vím, že by to byla pravda, protože to je něco, co lord Voldemort nikdy nedělal…“ Harrymu se zaleskly oči. „Takže ta část musí být ten zbytek mě.“

Slunce už bylo vysoko nad obzorem, zlaté světlo je oba ozařovalo a vrhalo dlouhé stíny na druhou stranu střešní plošiny.

„Myslím, že jsi v pořádku takový, jaký jsi,“ řekla Hermiona. „Chci říct, že ten druhý Harry Potter by možná byl fajn kluk, ale vypadá to, že bych musela všechno vymyslet za něj.“

„Podle dědičnosti by byl alter-Harry v Nebelvíru jako jeho rodiče a vy dva byste se nespřátelili. I když James Potter a Lily Evansová byli svého času primusem a primaskou Bradavic, takže by na tom nebyl až tak špatně.“

„Dovedu si to představit,“ řekla Hermiona. „Harry James Potter, zařazený do Nebelvíru, ambiciózní hráč famfrpálu –“

„Ne. Prostě ne.“

„Do historie by se zapsal jako pomocník Hermiony Jean Grangerové, která by posílala pana Pottera, aby se za ni dostával do průšvihů a pak by z knihovny řešila záhady čtením knih a svou neuvěřitelnou pamětí.“

„Ty si tenhle alternativní vesmír opravdu užíváš, že?“

„Možná by byl nejlepším kamarádem Rona Weasleyho, nejchytřejšího kluka z Nebelvíru, a bojovali by bok po boku v mé armádě v hodinách obrany a potom by si navzájem pomáhali s domácími úkoly –“

„Dobře, už dost, začíná mě to děsit.“

„Promiň,“ řekla Hermiona, i když se dál sama pro sebe usmívala a zdálo se, že je zahleděná do nějaké soukromé vize.

„Omluva se přijímá,“ řekl Harry suše.

Slunce vystoupalo na obloze o něco výš.

Po chvíli Hermiona promluvila. „Myslíš, že se do sebe později zamilujeme?“

„Nevím nic víc než ty, Hermiono. Ale proč to musí být zrovna o tomhle? Vážně, proč to musí být vždycky o tom? Možná se do sebe zamilujeme, až budeme starší, a možná taky ne. Možná pak zůstaneme zamilovaní, a možná ne.“ Harry mírně pootočil hlavu, slunce už ho pálilo do tváří a on neměl opalovací krém. „Ať už to dopadne jakkoli, neměli bychom se snažit vnutit svému životu nějaký vzorec. Myslím, že když se lidi snaží vnutit si takovéhle vzorce, tak skončí nešťastní.“

„Žádné vynucené vzorce?“ Hermiona řekla. Její oči získaly rošťácký výraz. „To zní jako složitější způsob, jak říct žádná pravidla. Což mi asi připadá mnohem rozumnější, než by se mi zdálo na začátku roku. Pokud se mám stát jiskřivou jednorožčí princeznou a mít svůj vlastní stroj času, řekla bych, že se můžu na pravidla rovnou vykašlat.“

„Neříkám, že pravidla jsou vždycky špatná, zvlášť když lidem skutečně vyhovují, místo aby je slepě poslouchali jako třeba ve famfrpálu. Ale nebyla jsi to ty, kdo odmítl vzor ‚hrdinka‘ ve prospěch toho, že prostě bude dělat věci, které může?“

„Asi ano.“ Hermiona znovu otočila hlavu a zadívala se dolů na pozemky pod Bradavicemi, protože Slunce bylo teď příliš jasné na to, aby se na něj dívala – i když, pomyslel si Harry, Hermioniny sítnice se teď vždycky zahojí, jen ona se mohla bezpečně dívat přímo do toho jasu. „Říkal jsi, Harry, že si myslíš, že jsem vždycky byla předurčená být hrdinkou. Uvažovala jsem o tom a mám podezření, že se docela mýlíš. Kdyby to tak mělo být, bylo by všechno mnohem jednodušší. Prostě dělat věci, které umíš – to si musíš zařídit, musíš si to vybrat, znovu a znovu.“

„To by nemuselo být v rozporu s tím, že jsi předurčená být hrdinkou,“ řekl Harry a vzpomněl si na kompatibilistické teorie o svobodné vůli a proroctvích, na která se nesmí dívat, aby se naplnila. „Ale o tom si můžeme promluvit později.“

„Musíš si to vybrat,“ zopakovala Hermiona. Odstrčila se na rukou, pak vyskočila dozadu a na střechu a plynulým pohybem se zvedla na nohy. „Stejně jako já si vybírám tohle.“

„Žádné pusinky!“ Harry se vyškrábal na nohy a chystal se uskočit, i když si uvědomil, že Dívka-která-ožila, bude mnohem, mnohem rychlejší.

„Už se vás nebudu snažit políbit, pane Pottere. Ne, dokud mě o to nepožádáte, pokud to vůbec někdy uděláte. Ale bublají ve mně všechny ty hřejivé pocity a mám pocit, že bych mohla prasknout, kdybych něco neudělala, i když mě teď napadá, že je nezdravé, když dívky neznají jiný způsob, jak vyjádřit vděčnost chlapcům, než je políbit.“ Hermiona vytáhla hůlku a nabídla ji křížem v poloze, v jaké skládala přísahu věrnosti rodu Potterů před Starostolcem.

„To snad ne,“ řekl Harry. „Uvědomuješ si, co tě to stálo, než ses z té přísahy dostala posledně –“

„Nedělej ukvapené závěry, ty jeden. Nechtěla jsem znovu přísahat věrnost tvému rodu. Musíš mi začít věřit, že budu rozumná, pokud chceš být mým tajemným mladým kouzelníkem. Teď prosím vytáhni svou hůlku.“

Harry pomalu vytáhl bezovou hůlku a zkřížil ji s Hermioninou deset a tři čtvrtě palce dlouhou hůlkou z dřeva vinné révy, čímž potlačil poslední obavy, že by si mohla vybrat nesprávně. „Můžeš aspoň neříkat nic o tom ‚dokud si mě smrt nevezme‘, protože nevím, jestli už jsem se zmínil, že teď mám Kámen mudrců? Nebo něco o ‚konci světa a jeho magie‘? U takových frází jsem teď mnohem nervóznější než dřív.“

Na střeše pokryté čtvercovými kamennými taškami svítí zářivé ranní slunce na dvě vlastně-už-ne-tak-docela-děti, obě v modře lemovaných černých hábitech, stojící proti sobě se zkříženými hůlkami. Jedna má hnědé oči pod chaotickými kaštanovými kadeřemi a vyzařuje z ní aura síly a krásy, která není jen magická; druhý má zelené oči za brýlemi a rozcuchané černé vlasy nad nedávno zanícenou jizvou. Pod nimi do širokého základu hradu Bradavice vrůstá kamenná věž, o které si nikdo nepamatuje, že by ji viděl z úrovně země. Daleko pod nimi jsou vidět zelené kopce a jezero. V dálce se rýsuje obrovská červenočerná řada železničních vagonů a lokomotiva, která se z této výšky zdá být maličká, vlak ani mudlovský, ani plně magický. Obloha je téměř bez mráčku, až na slabé odstíny oranžovobílé barvy v místech, kde chuchvalce vlhkosti odrážejí sluneční světlo. Lehký vánek přináší ostrý chlad svítání a ranní vlhkost, ale obrovská planoucí zlatá koule se už vznesla vysoko nad obzor a její zář vrhá teplo na vše, čeho se dotkne.

„No, možná po tomhle už nebudeš tak nervózní,“ řekne hrdinka svému záhadnému kouzelníkovi. Ví, že nezná celý příběh, ale ten kousek pravdy, který má, v ní září jasně jako sluneční světlo a hřeje ji uvnitř stejně, jako Slunce hřeje její tvář. „Tohle si teď vybírám za sebe.“

Na svůj život a kouzla přísahám, že budu Harrymu Potterovi přítelem,

že mu budu pomáhat a důvěřovat,

že s ním a při něm budu stát,

a vydávat se tam, kam on nemůže,

až do dne, kdy si mě smrt vezme doopravdy, pokud se tak někdy stane,

A jestli svět nebo jeho magie skončí, vypořádáme se s tím společně.

---

Toto je konec knihy Harry Potter a metody racionality.

Sám nebudu psát žádné pokračování; řekl jsem, co jsem chtěl, a je to hotovo.

Máte můj nadšený souhlas, abyste v rámci tohoto vesmíru klidně něco napsali sami.

Pokud chcete vidět samostatný epilog, až se objeví (přinejmenším v nejbližších měsících), nebo vedlejší příběhy, které možná někdy napíšu, nebo nenapíšu, a pokud chcete být informováni, až se pustím do dalšího velkého díla, přihlaste se, prosím, do emailových novinek na hpmor tečka com.

Během příštího týdne nebo dvou mohu na adrese hpmor tečka com lomeno notes zveřejnit některé ze svých myšlenek o projektu, když už je hotový, a vyjádřit se k některým otázkám.

V některých částech světa už začaly oslavné večírky. Od minula jich několik přibylo. Podívejte se na stránku uvedenou v poznámkách autora, zda se ve vašem městě nějaká koná, a pokud ne, vždy můžete zkusit nějakou místní oslavu Dne pí.

Jsem rád, že jsem pro vás tuto knihu napsal,

a jsem poctěn, že jste si ji přečetli.

Mnozí z vás se prohlásili za mé přátele,

a to vědomí mi uvnitř hřejivě svítí.

Přeji vám, abyste žili dlouho a aby se vám dařilo –

EXPECTO PATRONUM!