121. Ochraňování: Severus Snape

V ředitelně vládla pochmurná nálada. Minerva se vrátila poté, co vysadila Draca a Narcissu/Nancy u svatého Munga, kde lady Malfoyová podstoupila vyšetření, jestli se na ní deset let života v mudlovském prostředí nějak nepodepsalo, a Harry opět přišel do ředitelny a pak… nebyl schopen vymyslet priority. Bylo toho k vyřízení tolik, že ani ředitelka McGonagallová jako by nevěděla, kde začít, a Harry už vůbec ne. Právě teď Minerva opakovaně psala slova na pergamen a pak je mávnutím ruky mazala a Harry zavřel oči, aby měl klid. Byla nějaká další první věc, která se měla stát…

Na velké dubové dveře, které patřily Brumbálovi, se ozvalo zaklepání, a ředitelka je slovem otevřela.

Muž, který vstoupil do ředitelny, vypadal opotřebovaně, už nebyl na vozíku, ale pořád kulhal. Měl na sobě černé roucho, které bylo jednoduché, ale čisté a beze skvrn. Přes levé rameno měl přehozený batoh z pevné šedé kůže posázené stříbrným filigránem, ve kterém byly zasazeny čtyři zelené kameny podobné perlám. Batoh vypadal, že je poctivě očarovaný, jako by mohl obsahovat celý vnitřek mudlovského domu.

Stačil jeden pohled a Harrymu to bylo jasné.

Ředitelka McGonagallová seděla za svým novým stolem jako přimražená.

Severus Snape k ní naklonil hlavu.

„Co to má znamenat?“ zeptala se ředitelka a znělo to… zkormouceně, jako by na první pohled poznala to, co Harry.

„Vzdávám se funkce bradavického mistra lektvarů,“ řekl prostě. „Nezůstanu tu ani tak dlouho, abych dostal výplatu za poslední měsíc. Pokud jsou tu nějací studenti, kterým jsem obzvlášť ublížil, můžete peníze použít v jejich prospěch.“

On to ví. Harryho ta myšlenka napadla a nedokázal slovy vyjádřit, co přesně teď mistr lektvarů ví; jenže bylo jasné, že Severus to ví.

„Severusi…“ začala ředitelka McGonagallová. Její hlas zněl dutě. „Profesore Snape, možná si neuvědomujete, jak těžké je najít mistry lektvarů, kteří by mohli bezpečně učit mudly, nebo profesory dost přísné na to, aby ve zmijozelské koleji dokázali udržet byť jen zdání řádu…“

Muž opět naklonil hlavu. „Myslím, že vám to nemusím vysvětlovat, paní ředitelko, ale co nejdůrazněji doporučuji, aby příští ředitel Zmijozelu nebyl jako já.“

„Severusi, dělal jsi jen to, co ti řekl Albus! Mohl bys tu zůstat a prostě se chovat jinak!“

„Ředitelko,“ řekl Harry. Jeho vlastní hlas zněl také dutě a Harry se tomu divil, protože Severuse Snapea tak dobře neznal. „Jestli chce odejít, myslím, že byste ho měla pustit.“

Brumbál ho využíval. Možná ne přesně tak, jak si profesor Quirrell myslel, možná to bylo spíš kvůli proroctví než jako sabotáž Zmijozelu, ale přesto ho Brumbál využíval. Byly věci, které mohl Severusovi říct už dávno a osvobodit ho tím. Je jasné, proč to Brumbál neriskoval, ale přesto Severuse nevyužíval laskavě. Dokonce využíval i jeho slepotu a smutek, i to, jak mistr lektvarů nechápal důsledky svých činů…

„Je dobře, že jste tady, pane Pottere,“ řekl Severus. „Máme spolu nevyřízené účty.“

Harry nevěděl, co říct, a tak jen přikývl.

Zdálo se, že Severusovi dělá potíže mluvit, protože před nimi dál stál s šedým batohem na rameni. Konečně se zdálo, že našel slova, která chtěl vyslovit. „Vaše matka, Lily. Byla –“

„Já vím,“ pronesl Harry skrz knedlík v hrdle. „Nemusíte to říkat.“

„Lily byla skvělá čarodějka, pane Pottere. Nechtěl bych, abyste si z čehokoliv, co jsem vám řekl, myslel něco jiného.“

„Severusi?“ řekla Minerva McGonagallová a vypadala tak šokovaně, jako by ji kously vlastní boty.

Bývalý mistr lektvarů nespouštěl oči z Harryho. „Mezi mnou a Lily ležela nejedna překážka, především mé neuvážené pokusy získat přízeň čistokrevných členů mé koleje. Jestli jsem to podal tak, jako by to všechno skončilo jedním omylem na blátivém poli, jestli jsem předstíral, že k tomu, aby mě nemilovala, neměla jiné důvody než svou povrchnost, doufám, že ti tvé knihy řekly, proč hlupáci mohou takové věci říkat.“

„To ano,“ řekl Harry. Díval se na šedý batoh na rameni Severuse Snapea a nedokázal se potkat s jeho pohledem. „To ano.“

„Nicméně,“ pokračoval bývalý mistr lektvarů, „obávám se, že o vašem otci stejně nemohu říct nic víc než to, co jsem vám už řekl.“

„Severusi!“

Zdálo se, že bývalý mistr lektvarů má oči jen pro Harryho. „Znamení zla na mé ruce není mrtvé, a příběhem, které jsi vyprávěl před davem, není naplněno proroctví. Jak se ti podařilo zničit vše až na zbytek Temného pána?“

Harry zaváhal. „Vymazal jsem většinu jeho vzpomínek a… zapečetil jsem ho, jak to asi označili kouzelníci. I kdyby pečeť praskla, nevrátí se takový, jaký byl.“

Severus se krátce zamračil a pak pokrčil rameny. „To je asi přijatelné.“

„Profesore Snape,“ řekl Harry, protože i tohle teď bylo jeho povinností, „Fénixův řád vám dluží za prokázané služby. Jsem v pozici, kdy vám to mohu splatit, a to jak finančně, tak magicky. Kdybyste chtěl, můžete svůj příští život začít s bohatstvím nebo s lepšími vlasy, nebo tak něco.“

„Zvláštní, říkat taková slova někomu, jako jsem já,“ řekl bývalý mistr lektvarů mírným tónem. „Šel jsem za Temným pánem s úmyslem prodat mu proroctví výměnou za to, že se láska Lily obrátí ke mně, ať už k tomu bude třeba jakékoliv temnoty. To se těžko odpouští. A pak, během těch let, kdy jsem byl mistrem lektvarů… to jsi zažil na vlastní kůži. Myslíš, že jsem svou službou Fénixovu řádu splatil všechny své hříchy?“

„Všichni lidé jsou rozbití,“ řekl Harry, i když mu slova uvízla v hrdle. „Vždycky dělají chyby. Alespoň jste se je snažil vyrovnat.“

„Možná,“ řekl bývalý mistr lektvarů. „Mým posledním úkolem bylo selhat při střežení Kamene a být sražen k zemi. To jsem udělal a přežil jsem to, což jsem nikdy nečekal.“ Severus se opřel o dveře, kterými vstoupil, a odlehčil si levou nohu. „Nenapadlo by mě žádat tě o odpuštění, ale když mi ho tak ochotně nabízíš, s díky ho přijmu. Od dnešního dne si přeji, abych se choval méně nevlídně, a myslím, že toho se dá nejlépe dosáhnout tím, že začnu od začátku.“

Minervě McGonagallové se na nose a tvářích leskly slzy, a když promluvila, její hlas zněl beznadějně. „Jistě bys mohl začít znovu i v Bradavicích.“

Severus zavrtěl hlavou. „Příliš mnoho studentů by si mě pamatovalo jako zlého mistra lektvarů. Ne, Minervo. Půjdu někam jinam, přijmu nové jméno a zamiluju se do někoho nového.“

„Severusi Snape,“ řekl Harry, protože bylo jeho povinností to říct, „splnil jste vše, co bylo vaší vůlí?“

„Lilyin vrah je poražen,“ řekl muž. „Jsem spokojen.“

Ředitelka sklonila hlavu. „Měj se dobře, Severusi,“ zašeptala.

„Mám poslední radu,“ řekl Harry. „Jestli o ni stojíte.“

„Jak zní?“ zeptal se Severus Snape.

„Hloubání o minulosti může přispívat k depresi. Máte mé svolení, abyste na svou minulost prostě nikdy nemyslel. Neměl byste si myslet, že je vaší povinností vůči Lily nést svou vinu dál nebo něco podobného. Prostě myslete na svou budoucnost a na všechny nové lidi, které potkáte.“

„Vezmu tuto moudrost v úvahu,“ řekl Severus neutrálně.

„A taky vyzkoušejte jinou značku šamponu na vlasy.“

Severusovi se na tváři objevil křivý úsměšek a Harry si pomyslel, že to možná poprvé vidí jeho pravý úsměv. „Chcípni, Pottere.“

Harry se zasmál.

Severus se zasmál.

Minerva posmrkávala.

Aniž by řekl cokoli dalšího, vzal ten svobodný muž špetku letaxového prášku, vhodil ho do krbu v kanceláři a vstoupil do zeleného plamene, přičemž zašeptal něco, co nikdo nezachytil; a to bylo naposledy, co kdokoli o Severusi Snapeovi slyšel.