118. Ochraňování: Profesor Quirrell

Slunce osvětlovalo skotskou zeleň a vykřesávalo bílé jiskry z každé kapky rosy nebo lesklého listu, který zrovna zaujal ten správný úhel, a obloha byla v den pohřbu jasně modrá.

Harry odmítl pronést smuteční řeč. Odmítl to už podruhé. Profesor Kratiknot s tím přišel už před několika týdny v květnu, aby měl Harry čas si něco napsat, než to bude potřeba, a už tehdy to Harry odmítl.

A tak to připadlo Nebelvírovi ze šestého ročníku, Oliverovi Habrykovi, který byl generálem armády a měl čtvrtý nejvyšší počet Quirrell bodů ze všech studentů. Byl to sedmnáctiletý, vysoký a nijak zvlášť pohledný chlapec v jednolitě černém hábitu. Místo červené kravaty si vzal fialovou, jakou si občas bral profesor Quirrell.

Kvůli okolnostem mluvil ex tempore. Předchozí pohřební proslovy, napsané dopředu, byly zahozeny; Oliver Habryka sice v levé ruce držel pergamen, ale vůbec se na něj nedíval.

„Profesor Quirrell byl velmi nemocný,“ řekl vysoký chlapec a jeho kolísavý hlas se nesl nad studentským mlčením, které občas přerušil tlumený vzlyk. „Myslím, že kdyby byl profesor Quirrell schopen bojovat v plné síle, Vy-víte-kdo by ho neporazil snadno, a možná vůbec. Říká se, že David Monroe byl svého času jediný, koho se Vy-víte-kdo bál. Ale,“ Oliverovi se zlomil hlas, „profesor Quirrell nebyl ve své plné moci. Byl velmi nemocný. Měl problém i sám chodit. A přesto se sám postavil Temnému pánovi.“

V nastalé pauze studenti chvíli plakali.

Oliver si rukávem otřel slzy a znovu promluvil. „Nevíme přesně, co se stalo,“ řekl Oliver. „Myslím si, že se mu Temný pán smál. Možná si z profesora dělal legraci, že ho vyzývá, když ani nemůže vstát. No, ale kdo se směje teď, co?“

Všichni studenti, které Harry viděl, od Nebelvíru po Zmijozel, zuřivě přikyvovali.

„Možná, že by Temný pán znal nějaký způsob, jak profesora Quirrella vyléčit, Vy-víte-kdo přece jen vstal z mrtvých. Možná nabídl profesoru Quirrellovi život, pokud mu bude sloužit. Profesor Quirrell se usmál a Temnému pánovi odpověděl, že je čas, aby si zahráli hru s názvem Kdo je nejnebezpečnější kouzelník na světě.“

Pokud nevíte, nevymýšlejte si. Ale Harry nic neříkal. Lord Voldemort to mohl zkusit, a profesor Quirrell mu to mohl odpovědět.

„A neříkají nám všechno,“ řekl Oliver, „ale můžeme si domyslet, co se stalo dál. Všichni víme, že Hermionu Grangerovou, která byla jednou z nejlepších profesorových studentek, zabil troll, za tím musel stát Temný pán, stejně jako za falešným obviněním za kouzlo Chlazení krve. Profesor Quirrell věděl, že za tím stojí Temný pán, a tak ukradl tělo slečny Grangerové a uchoval ho v bezpečí –“

Nemohl mu to mít za zlé.

„Pak se profesor Quirrell vydal čelit Temnému pánovi. Temný pán profesora Quirrella zabil. A Hermiona Grangerová oživla. Říká se, že je teď živá a celá, a možná i něco víc. Když se jí Temný pán pokusil zmocnit, zbyl z něj jen ohořelý hábit a ruce kolem krku slečny Grangerové. Stejně jako Harryho Pottera ochránila před smrtící kletbou láska a oběť jeho matky, profesor Quirrell, který se sám dobrovolně vydal čelit Temnému pánovi, musel povolat ducha Hermiony Grangerové zpět, ať už byla kdekoli –“ Oliverovi se zlomil hlas.

„Tak jednoduché to nebylo,“ ozval se Harry z první řady ochraptělým hlasem. V tu chvíli už musel něco říct, než se mu to vymkne z rukou. Pokud už se to nestalo. „David Monroe byl mocný kouzelník, mocnější, než kdokoli kromě něj a mě tušil. Nemyslím si, že jde někoho přivést zpět z říše mrtvých jen tím, že se obětuješ. Nikdo by se o něco takového neměl pokoušet.“

Takový krásný příběh. Měl být pravdivý. Měl být pravdivý.

„O osobě, která stojí za profesorem, toho moc nevím,“ řekl Oliver Habryka, když se znovu ovládl. „Vím, že David Monroe nebyl šťastný člověk. Nikdy nedokázal seslat kouzlo Patronus.“

Harrymu se v očích opět objevily slzy. Nebylo to správné, nebylo to fér, Voldemort zabil tolik lidí, měl zemřít spolu se svými stoupenci, nezasloužil si žádné zvláštní zacházení. Ale nebyla to jen Harryho slabost, byly tu ty viteály, Voldemort prostě nemohl být zabit. Harry si to tedy mohl přiznat, byl rád, byl rád, že profesor Quirrell nebyl úplně pryč…

„Ale já vím,“ řekl Oliver a na tvářích se mu zaleskly slzy, „že profesor Quirrell je teď šťastný, ať už je teď kdekoli.“

Na Harryho levé ruce se v ranním slunci blýskal drobný smaragd.

Ne v nebi, ne na nějaké vzdálené hvězdě, jiné místo by nepomohlo, ale ukážu vám, jak být lepším člověkem, jednoho dne vám ukážu, jak být šťastný –

Vysoký chlapec pohlédl na pergamen, který držel v druhé ruce a poprvé do něj nahlédl. „Profesor Quirrell,“ řekl Oliver a jeho hlas teď zněl ostřeji a rychleji, „byl zdaleka nejlepší profesor bojové magie, jakého kdy Bradavice měly. Salazar Zmijozel nemohl být ani z poloviny tak dobrý učitel, ať už uměl jakákoli kouzla. Profesor Quirrell nám na začátku tohoto roku řekl, že to, co nás naučil, bude navždy naším pevným základem v umění obrany. A taky to tak bude. Navždy. Příští rok to budeme učit nové studenty, ať už budeme mít za profesora kohokoli. Starší studenti budou učit ty mladší. To je řešení prokleté pozice profesora obrany. Nebudeme sedět a čekat, až nás to naučí nějaká autorita. A postaráme se o to, aby učení profesora Quirrella z Bradavic nikdy nezmizelo.“

Harry se podíval na místo, kde seděla profesorka – ne, ředitelka McGonagallová – a viděl, jak ředitelka mlčky přikyvuje. V jejím pohledu byl smutek, přísnost i hrdost.

„Ještě nás nepustili ke slečně Grangerové,“ řekl Oliver. Hlas se mu třásl. „K dívce-která-oživla. Ale když ji odteď uvidím, vždycky si vzpomenu na profesora obrany. Jeho oběť v ní žije dál, stejně jako jeho učení dál žije v nás.“ Oliver pohlédl na místo, kde seděl Harry, a pak se znovu zadíval na pergamen. „Tak tedy na profesora Quirrella, nejlepšího Zmijozela, jaký kdy žil, a jakým by měl být každý Zmijozel! Třikrát hurá!“

„Hurá! Hurá! Hurá!“

Tentokrát nikdo nemlčel, ani jeden student, pokud až Harry viděl.