119. Ochraňování: Albus Brumbál

Harry teď stál před chrliči, kteří střežili ředitelovu – ne, ředitelčinu kancelář. Profesorka Sinistrová ho sem poslala, řekla mu, že je to naléhavé, ale vchod se mu neotevíral.

Pokusy ukázaly, že Kámen dokáže přeměnění změnit na trvalé každé tři minuty a padesát čtyři vteřin, bez ohledu na velikost přeměňovaného předmětu. Jen jednou, když držel Kámen mudrců ve světle své nejsilnější baterky v jinak temném kumbálu, měl Harry dojem, že uvnitř kusu karmínového skla vidí pole drobných bodů. Znovu už je ale spatřit nedokázal a teď se podezíral, že si je tam jen představil. Kámen neměl žádné jiné schopnosti, které by Harry dokázal rozpoznat, a nereagoval ani na žádné pokusy o mentální komunikaci.

Harry si dal čas do zítřejšího poledne, aby vymyslel, jak Kámen začít používat, aniž by ho musel svěřit někomu jinému, a snažil se nemyslet na to, co se mezitím dál dělo, na to všechno, co se dělo celou dobu.

Minerva McGonagallová dorazila rychlým krokem s desetiminutovým zpožděním. Náruč měla plnou papírů a na hlavě opět Moudrý klobouk.

Chrliče se jí se zvukem kamene drhnoucího o kámen uklonily.

„Nové heslo je ‚Pomíjivost,‘“ řekla Minerva chrličům a ty se rozsunuly stranou. „Omlouvám se, pane Pottere, zdržela jsem se –“

„Chápu.“

Minerva stoupala po dlouhém točitém schodišti, namísto aby čekala, až ji vynese, a Harry ji následoval.

„Máme schůzku s Amélií Bonesovou, ředitelkou Odboru pro uplatňování kouzelnických zákonů, s Alastorem Moodym, se kterým už jste se setkal, a s Bartemiem Skrkem, ředitelem Odboru mezinárodní magické spolupráce,“ řekla Minerva, zatímco stoupala. „Jsou Brumbálovými dědici stejně jako vy nebo já.“

„A jak – jak se daří Hermioně?“ Harry doteď neměl příležitost se na to zeptat.

„Filius říkal, že se zdála být v šoku, což asi není překvapivé. Ptala se, kde jsi, a bylo jí řečeno, že jsi na zápase v famfrpálu, pak se ptala, kde jsi doopravdy, a odmítala s kýmkoli mluvit o tom, co se stalo, dokud jí nebude dovoleno promluvit s tebou. Byla převezena do nemocnice svatého Munga, a tam,“ ředitelka teď zněla trochu nervózně, „běžné diagnostické kouzlo ukázalo, že slečna Grangerová je zdravý jednorožec ve výborné fyzické kondici, až na to, že její hříva potřebuje učesat. Kouzla na detekci aktivní magie pořád dokola hlásí, že se právě přeměňuje do jiné podoby. Předtím, než ho Filius, ehm, poslal pryč, se objevil jeden z těch, o kterých se nemluví. Zkusil jistá kouzla, která by nejspíš ani neměl znát, a prohlásil, že Hermionina duše je sice zcela zdráva, ale nejméně míli od jejího těla. Potom už to nejzkušenější léčitelé vzdali. Momentálně je sama v cele s krysami a mouchami –“

„Co je?“

„Promiňte, pane Pottere, to je jen žargon přeměňování. Slečna Grangerová je v izolační komoře s klecí ochočených krys a bednou much, které během jednoho dne přivedou na svět potomstvo. Logika věci napovídá, že ať už za jejím zmrtvýchvstáním stojí jakákoliv záhada, zůstalo po ní vyzařování, které způsobuje, že léčitelská kouzla si neví rady. Ale pokud se krysám ani potomkům much nic nestane, bude slečna Grangerová prohlášena za bezpečnou a bude se moci vrátit do Bradavic, jakmile se zítra ráno probudí.“

Takže Harry si nebyl jistý… vůbec si nebyl jistý, co si Hermiona myslí o tom, že byla vzkříšena, a ještě za tak zvláštních okolností. Vlastně si nemyslel, že by se na něj Hermiona chystala křičet, že něco udělal špatně. To si ji jen Harryho mozek představoval stereotypně. Když se Harry snažil vymyslet tu krycí historku, byl oprávněně vyčerpaný a moc mu to nemyslelo, a Hermiona si tuhle část nejspíš dokáže přebrat. Ale nedokázal si představit, k čemu Hermiona dojde místo toho…

„Zajímalo by mě, jak se bude slečna Grangerová cítit, až zjistí, že také porazila Vy-víte-koho,“ řekla Minerva a stoupala po pohyblivých schodech tak rychle, že Harry už byl zadýchaný, jak se s ní snažil držet krok. „A že si o ní lidé vyprávějí neuvěřitelné věci.“

„Myslíte proto, že se vždycky považovala prostě za akademicky nadanou, a teď si o ní spousta lidí myslí, že je Dívka-která-ožila, a všichni si s ní budou chtít potřást rukou?“ řekl Harry. I když si ani nepamatuje, že by udělala něco, čím by si to zasloužila. Přesto, že to všechno byla práce někoho jiného a oběť jiných lidí a jí za to budou připisovány zásluhy. Přestože nemá pocit, že by udělala cokoli, čím by si zasloužila to, jak se k ní ostatní chovají, a není si jistá, jestli se někdy vůbec dokáže vyrovnat té osobě, za kterou ji mají. „Božínku, to tedy nevím, nemám páru, jak by se asi tak mohla cítit.“

Možná jsem ji tomu neměl vystavovat. Ale lidem bylo potřeba nabídnout něco, čemu by mohli věřit, jinak kdo ví, co by si vymysleli. Cítit se kvůli tomu provinile by bylo hloupé. Aspoň myslím.

Došli spolu nahoru po schodech a vešli do kanceláře s tucty podivných udělátek, které všechny čelily velkému stolu a mohutnému trůnu za ním.

Minerva se rukou dotkla jednoho z těch předmětů, toho se zlatými kudrlinkami, a na okamžik zavřela oči. Pak si Minerva sundala Moudrý klobouk a odložila ho na věšák, na kterém už visely tři pantofle pro levou nohu. Mohutný trůn přeměnila v prostou, polstrovanou židli a z velkého stolu udělala kulatý, kolem kterého se vztyčily další čtyři židle.

Harry to všechno sledoval a podivně ho píchlo v krku. Věděl, aniž by někdo z nich cokoli řekl, že výměna židlí a stolu měla být slavnostnější. O to víc, že ředitelka do své nové kanceláře usedala poprvé. Ale z nějakého důvodu na to nebyl čas a Minerva McGonagallová to kvůli vyšší rychlosti zavrhla.

Mávnutím Minerviny hůlky se v krbu rozhořel letaxový oheň, a Minerva usedla do židle, která byla Brumbálova.

Harry si tiše sedl na jednu ze židlí u stolu po Minervině levici.

Letaxový oheň se téměř okamžitě smaragdově rozhořel a vyvrhl Alastora Moodyho, který se z něj vytočil se zdviženou hůlkou, pohledem přeletěl celou místnost a pak namířil hůlku přímo na Harryho a řekl: „Avada Kedavra.“

Stalo se to tak rychle a překvapivě, že Harry nestihl ani napůl zvednout hůlku, než Alastor Moody zaklínadlo dokončil.

„Jen se ujišťuju,“ řekl Alastor ředitelce, jejíž vlastní hůlka teď mířila na Alastora a jejíž ústa byla otevřená, jako by chtěla říct slova, která nemohla najít. „Voldie by zkusil uhnout, kdyby se včera večer zmocnil chlapcova těla. Taky ale budu muset zkontrolovat tu Grangerovou.“ Alastor Moody se posadil po Minervině pravici.

Harryho v tom předchozím zlomku vteřiny napadlo, že se beze slov pokusí z hůlky vykřesat stříbrnou záři Patrona, ale jeho hůlka nebyla ani zdaleka dost rychlá, aby to dokázala včas.

No, jestli jsem se předtím mohl cítit neporazitelný, tak to padá. To byla cenná životní lekce, pane Moody.

Pak letaxový oheň znovu zeleně zahořel a vyplivl nejstarší, nejdrsnější a nejzachmuřenější čarodějku, jakou kdy Harry viděl. Vypadala jako sušené hovězí maso vytvarované do lidské podoby. Stará čarodějka nedržela v ruce hůlku, ale vyzařovala z ní autorita, která byla silnější a přísnější než Brumbálova.

„Tohle je ředitelka Amélie Bonesová, pane Pottere,“ řekla ředitelka McGonagallová, která se opět ovládla. „Ještě čekáme na ředitele Skrka –“

„Mezi mrtvými Smrtijedy byla identifikována mrtvola Bartemia Skrka mladšího,“ řekla bez úvodu stará čarodějka na cestě k židlím. „Úplně nás to zaskočilo a obávám se, že Bartemius je tím z obou důvodů značně zarmoucen. Dnes se k nám nepřidá.“

Harry potlačil bolestivou grimasu.

Amélie Bonesová se posadila na židli po Moodyho pravici.

„Ředitelko McGonagallová,“ řekla starší čarodějka bez váhání, „Merlinova nezlomná linie, kterou mi Brumbál odkázal jako regentce, nereaguje na mou ruku. Starostolec musí okamžitě dostat důvěryhodného Nejvyššího divotvůrce; záležitosti v Británii se daly do pohybu. Musím se okamžitě dozvědět, co Brumbál udělal!“

„Zatraceně,“ zamumlal Moody. Jeho oko sebou divoce koulelo. „To nevypadá dobře, to vůbec nevypadá dobře.“

„Ano, takže,“ řekla Minerva McGonagallová, která vypadala znepokojeně. „To nedokážu s jistotou říct. Albus – no, zjevně měl tušení, že by tuhle válku nemusel přežít. Ale nemyslím si, že očekával, že slečna Grangerová vstane z mrtvých a zabije Voldemorta jen o několik hodin později. To Albus nejspíš vůbec nečekal. Nejsem si úplně jistá, jak si to jeho odkazy přeberou –“

Amélie Bonesová se napůl zvedla ze židle. „Chcete tím naznačit, že Merlinovu nezlomnou linii možná zdědila Grangerová? To by byla katastrofa! Je jí dvanáct, není prověřená – Albus by určitě nebyl tak nezodpovědný, aby přenechal Linii tomu, kdo zrovna náhodou porazil Voldemorta, aniž by věděl kdo to bude!“

„No, řeknu to takto,“ řekla Minerva. Její prsty urovnaly stoh papírů, které si přinesla a které teď ležely na stole. „Albus si opravdu myslel, že ví, kdo Voldemorta porazí. Existovalo na to proroctví, ověřené proroctví, které se teď zdá být neplatné, nebo – já nevím, madam Bonesová! Mám pro pana Pottera dopis, který mu mám předat v případě Albusovy smrti nebo jiného odchodu, a pak ještě druhý dopis, o kterém Albus prohlásil, že ho pan Potter bude moci otevřít až poté, co porazí Voldemorta. Nejsem si jistá, co se s ním stane teď. Možná ho bude moci otevřít slečna Grangerová, nebo ho možná nebude možné otevřít nikdy –“

„Okamžíček,“ řekl Pošuk Moody. Sáhl do svého hábitu a vytáhl dlouhou hůlku s šedým hrotem, kterou Harry znal – byla to Brumbálova hůlka, tvarem a stylem nepodobná žádné jiné hůlce v Bradavicích. Moody položil hůlku na stůl. „Než budeme pokračovat, Albus mi taky zanechal nějaký ten pokyn. Zvedni tuhle hůlku, chlapče.“

Harry váhal a přemýšlel.

Albus Brumbál se pro mě obětoval. Věřil Moodymu. Pravděpodobně to není past.

Harry se tedy začal natahovat po hůlce.

Ta ale vyskočila a přeletěla přes stůl rovnou do Harryho ruky. A v okamžiku, kdy Harryho prsty uchopily rukojeť, jako by slyšel v mysli rezonovat píseň, chvalozpěv na slávu a boj. Po rukojeti a po dřevě přeběhla vlnka bílého ohně, která se během pohybu zvětšovala a na konci vybuchla v ohromné spršce jisker. Hůlkou proudil pocit síly a spoutaného nebezpečí, jako by to byl vlk na vodítku.

Harry z ní také cítil zřetelný dojem skepse, jako by hůlka měla jistou úroveň vědomí a zajímalo ji, jak se sakra dostala do rukou bradavického prváka.

„Podívejme,“ odpověděl Pošuk Moody nechápavým pohledům. „Takže to nebyla slečna Grangerová, kdo porazil Voldieho. Už jsem si říkal.“

„Cože?“ vyslovila Amélie Bonesová bezvýrazně.

Pošuk Moody na ni pokýval hlavou. „Albus říkal, že tuhle hůlku dostane ten, kdo porazí jejího předchozího pána. Sebral ji kdysi Grindiemu. Pak včera Voldie porazil Albuse. Musím pokračovat, Amélie?“

Amélie Bonesová zírala na Harryho s ústy dokořán.

„To nemusí být pravda,“ řekl Harry. Spolkl další záchvěv strašlivé viny. „Chci říct, Voldemort mě použil jako rukojmí, protože jsem… jsem byl hlupák, a Brumbál se obětoval, aby mě zachránil, možná si hůlka myslí, že se to počítá, jako že jsem porazil Brumbála. Um, ale Voldemorta jsem taky porazil. Přemohl jsem ho. Ale myslím, že bude lepší, když nikdo nebude mít tušení, že jsem tam byl.“

Píp. Tik. Vrr. Cink. Prc.

„To teda musela bejt fuška,“ řekl Pošuk. Zjizvený muž pomalu naklonil hlavu, což bylo gesto hluboké úcty. „Nevyčítej si, žes ztratil Albuse, Davida a Flamela, synku, nekoukej na to, jak hloupě sis připadal. Nakonec jsi vyhrál. My bychom to nikdy nedokázali ani všichni dohromady. Jen pro jistotu, synku, zničili jste ty a David taky Voldieho viteál? A víš určitě, že to byl ten pravý?“

Harry zaváhal, zvažoval, jaké důsledky nejspíš bude mít důvěra a jaké katastrofy může přinést mlčení, a pak zavrtěl hlavou a Moodymu odpověděl. Stejně měl v plánu o tom, co teď má uvnitř své školy, říct přinejmenším McGonagallové. „Voldemort měl… vlastně docela dost viteálů. Takže jsem mu místo toho vymazal většinu vzpomínek a pak jsem ho přeměnil v tohle.“ Harry zvedl ruku a mlčky ukázal na smaragd na prstenu.

Plesk. Boink. Plesk. Plesk.

„Hm,“ řekl Moody a opřel se na své židli dozadu. „Minerva a já na ten tvůj prsten dáme pár poplachů a ochran, synku, jestli můžem. Čistě pro případ, že bys někdy nedokázal tu přeměnu udržet. A nikdy nechoď lovit žádný temné kouzelníky, radši žij klidný a mírumilovný život.“ Zjizvený muž vzal kapesník a otřel si krůpěje potu, které mu vyvstaly na čele. „Ale odvedl jsi dobrou práci, chlapče, ty i David, ať odpočívá v pokoji. Hádám, že tohle byl jeho nápad? Dobrá práce, dej na mě.“

„Vskutku,“ řekla Amélie Bonesová, která už se vzpamatovala. „Dlužíme vám oběma nesmírný vděk. Znovu však opakuji, že máme naléhavý problém s Merlinovou nezlomnou linií.“

„Myslím,“ řekla pomalu Minerva McGonagallová, „že bych tedy měla Albusovy dopisy předat panu Potterovi hned teď.“ Na jejím stohu papírů teď ležela pergamenová obálka a srolovaný pergamenový svitek, převázaný šedou stužkou.

Ředitelka dala Harrymu nejprve pergamenovou obálku a on ji otevřel.

---

Jestli tohle čteš, Harry Pottere, pak jsem podlehl Voldemortovi a ten quest je teď ve Tvých rukou.

I když Tě to možná šokuje, byl to konec, který jsem si v hloubi duše přál. Neboť když toto píši, zdá se možné, že Voldemort padne mou vlastní rukou. A pak bych se časem sám stal temnotou, kterou bys musel překonat, abys mohl dojít své plné síly. Neboť bylo kdysi předpovězeno, že možná budeš muset pozvednout ruku proti svému učiteli, proti tomu, který Tě stvořil a kterého jsi miloval. Bylo předpovězeno, že bys mohl přivodit můj pád. Pokud toto čteš, pak se to nikdy nestalo a já jsem tomu rád.

Přesto bych Tě, Harry, chtěl tohoto osamělého boje proti Voldemortovi ušetřit. Tímto psaním slibuji, že Tě budu chránit, dokud to půjde, bez ohledu na to, co mně to může stát. Ale jestli jsem při tom selhal, pak věz, že jsem za to vlastně, trochu sobecky, rád.

Po mém odchodu už kromě Tebe není nikdo, kdo by s Voldemortem mohl soupeřit jako rovný s rovným. Na kouzelnickou Británii padne jeho dlouhý a strašlivý stín a mnozí kvůli němu budou trpět a umírat. Ten stín se nezvedne, dokud nezničíš jeho zdroj, dokud se neutkáš se samým srdcem temnoty. Jak to máš udělat, nevím. Jestliže Voldemort nezná moc, kterou neseš, pak ji neznám ani já. Musíš tu moc najít v sobě, musíš se ji naučit ovládat, musíš se stát Voldemortovým posledním soudcem a já Tě prosím, abys neudělal tu chybu, že bys mu prokázal milost.

Mou hůlku, kterou jsem Ti zanechal v Moodyho úschově, se nesmíš odvážit použít proti Voldemortovi. Neboť když je její pán poražen, přechází hůlka na vítěze. Až zvítězíš nad mým přemožitelem, pak se Ti hůlka skutečně odevzdá do rukou; ale pokud se ji pokusíš obrátit proti Voldemortovi dříve, bezesporu Tě zradí. Drž ji z Voldemortova dosahu za každou cenu. Radil bych Ti, abys hůlkou vůbec nemanipuloval, ačkoliv je to nástroj s obrovskou mocí, a ty bys ji v nějakém zoufalém případě mohl potřebovat. Pokud ji však vezmeš do ruky, musíš se za všech okolností obávat její zrady.

Když budu pryč, Starostolec nevyhnutelně připadne Malfoyovi. Merlinovu nezlomnou linii jsem přenechal tobě, s Amélií Bonesovou jako tvou regentkou, dokud nedosáhneš plnoletosti nebo nenabydeš své plné síly. Nedokáže ale Malfoyovi dlouho vzdorovat, ne když jsem pryč a Voldemort se vrátil a bude mu radit. Myslím, že Ministerstvo brzy padne a Bradavice se stanou poslední pevností. Minervě jsem odkázal klíč od Bradavic, ale Ty sám jsi tu princem a ona Ti pomůže, jak jen bude moci.

Fénixův řád nyní vede Alastor. Dbejte jeho přesvědčení a jeho rady. Je jednou z mých největších životních výčitek, že jsem Alastora neposlouchal více a dříve.

Nepochybuji o tom, že Voldemorta nakonec porazíš.

A to bude jen začátek Tvého životního osudu. I tím jsem si jistý.

Až porazíš Voldemorta, až zachráníš tuto zemi, pak se, doufám, budeš moci plně pustit do naplňování pravého smyslu svých dnů.

Pospěš tedy a pusť se do díla.

Tobě oddaný i ve smrti (nebo v čem),

Brumbál.

P.S. Hesla jsou ‚fénixova cena’, ‚fénixův osud’ a ‚fénixovo vejce’, pronesená v mé kanceláři. Minerva ty místnosti může přesunout, aby se do nich šlo dostat snáze.

---

Harry složil pergamen, vrátil ho do obálky a zamyšleně se zamračil. Pak si od ředitelky vzal svitek s šedivou stuhou. Když se dlouhá šedá hůlka v Harryho ruce dotkla stuhy, okamžitě odpadla; Harry svitek rozvinul a pustil se do čtení.

---

Drahý Harry Jamesi Pottere-Evansi-Verresi:

Pokud toto čteš, porazil jsi Voldemorta.

Blahopřeji.

Doufám, že jsi měl čas na oslavu, než jsi otevřel tento svitek, protože zprávy v něm nejsou veselé.

Během první kouzelnické války přišla chvíle, kdy jsem si uvědomil, že Voldemort vítězí, že brzy bude mít vše ve svých rukou.

V té krajní situaci jsem se vydal do Oddělení záhad a vyslovil heslo, které v dějinách Merlinovy nezlomné linie nebylo nikdy vysloveno, udělal jsem věc zapovězenou, ale ne zcela zakázanou.

Poslechl jsem si všechna proroctví, která kdy byla zaznamenána.

A tak jsem se dozvěděl, že mě čekají problémy mnohem horší než Voldemort.

Od některých jasnovidců a věštkyň se stále častěji ozývají předpovědi, že tento svět je odsouzen ke zkáze.

A ty, Harry Jamesi Pottere-Evansi-Verresi, jsi jedním z těch, kterým bylo předpovězeno, že jej zničí.

Správně jsem měl ukončit tvou linii možností a zabránit ti, aby ses vůbec narodil, stejně jako jsem se pokusil ukončit všechny ostatní možnosti, které jsem objevil v ten den strašného probuzení.

Ve tvém případě, Harry, a pouze ve tvém případě, mají proroctví o způsobené apokalypse mezery, i když jsou to mezery nepatrné.

Pokaždé ‚ukončí svět’, nikoli ‚ukončí život’.

I když bylo řečeno, že roztrháš samotné hvězdy na nebi, nebylo řečeno, že roztrháš lidi.

A protože je jasné, že tento svět nemá trvat věčně, vsadil jsem na tebe doslova všechno, Harry Jamesi Pottere-Evansi-Verresi. Neexistovala žádná proroctví o tom, jak by mohl být svět zachráněn, a tak jsem našel alespoň proroctví, která ve zkáze nabízela mezery, a navodil jsem podivné a složité podmínky, aby se tato proroctví naplnila. Postaral jsem se o to, aby Voldemort jedno z těch proroctví objevil, a tak (i když právě toho jsem se obával) odsoudil Tvé rodiče k smrti a udělal z Tebe to, čím jsi. Napsal jsem podivnou radu do učebnice lektvarů Tvé matky, aniž bych tušil, proč to musím udělat, a ukázalo se, že to Lily ukáže, jak pomoci své sestře, a zajistil jsem Ti tak upřímnou lásku Petunie Evansové. Neviditelný jsem se vplížil do Tvé ložnice v Oxfordu a podal ti lektvar, který se podává studentům s obracečem času, abych Ti prodloužil denní cyklus o dvě hodiny. Když Ti bylo šest, rozbil jsem kámen, který ležel na Tvém parapetu, a dodnes nechápu proč.

To vše v zoufalé naději, že se Ti podaří projít okem hurikánu: nějak ukončit tento svět a přesto vyvést jeho obyvatele živé.

Nyní, když jsi prošel předběžnou zkouškou, kterou bylo poražení Voldemorta, vkládám do Tvých rukou vše, co Ti mohu dát, všechny nástroje, které mohu nabídnout. Merlinovu nezlomnou linii, velení Fénixova řádu, všechno své bohatství a všechny své poklady, bezovou hůlku z Relikvií smrti, věrnost těch z mých přátel, kteří mi budou naslouchat. Bradavice jsem svěřil do péče Minervy, neboť si myslím, že na ně nebudeš mít čas, ale i ty jsou Tvé, pokud si je od ní vyžádáš.

Jednu věc Ti ale nedám, a tou jsou proroctví. Ve chvíli mého odchodu budou zničena a žádná další už nebudou zaznamenána, neboť bylo předpovězeno, že se na ně nesmíš podívat. Pokud se Ti to zdá frustrující, věř mi, že ani Tvůj důvtip nedokáže pochopit, jakého zklamání jsi byl ušetřen. Zemřu, budu Tebou opuštěn nebo Tobě nějak jinak ztracen – proroctví jsou samozřejmě nejasná – aniž bych se kdy dozvěděl, co budoucnost skutečně přinesla nebo proč musím dělat to, co dělám. Jsou to všechno nejasné blázniviny a Tobě bez nich bude lépe.

Na šachovnici může být jen jeden král.

Může existovat pouze jedna figura, jejíž hodnota je nedocenitelná.

Tou figurou není sám svět, jsou jí lidé světa, kouzelníci i mudlové, skřeti, domácí skřítci a všichni ostatní.

Dokud přežívá jakýkoliv zbytek našeho druhu, je ta figura dál ve hře, i kdyby samy hvězdy na nebi měly zemřít.

Pokud však o tuto figuru přijdeš, hra končí.

Poznej hodnotu všech ostatních figur a hraj tak, abys vyhrál.

– Albus

---

Harry dlouho držel pergamenový svitek a zíral do prázdna.

Takže.

Byly chvíle, kdy věta ‚tak tím se to vysvětluje’ nedokázala úplně vystihnout skutečnost, ale přesto se to tím vysvětlovalo.

Harry nepřítomně sroloval pergamenový svitek a dál zíral do prázdna.

„Co se tam píše?“ zeptala se Amélie Bonesová.

„Je to takový zpovědní dopis,“ řekl Harry. „Ten můj kamínek tehdy zabil Brumbál.“

„Teď není čas na hlouposti!“ zvolala stará čarodějka. „Jsi skutečným držitelem Merlinovy nezlomné linie?“

„Ano,“ řekl Harry nepřítomně, protože se mu hlavou honily myšlenky, které byly podle jakéhokoli objektivního vyčíslení mnohem důležitější.

Stará čarodějka velmi klidně seděla v křesle. Otočila hlavu a pohledem se setkala s Minervou McGonagallovou.

Mezitím Harryho mozek, který žongloval s příliš mnoha možnostmi v příliš mnoha časových horizontech, z nichž některé zahrnovaly doslova miliardy let a postupy k demontáži hvězd, vyhlásil kognitivní bankrot a začal znovu. Dobrá, co musím udělat jako první, abych zachránil svět… ne, ještě lokálněji, co musím udělat dnes… tedy kromě toho, že musím vymyslet, co udělat, a raději se nebudu zdržovat a podívám se, co mi Brumbál nechal v místnosti s Fénixovým vejcem…

Harry zvedl oči od srolovaného pergamenu a podíval se na profes– na ředitelku McGonagallovou, na Pošuka Moodyho a na svraštělou starou čarodějku, jako by je viděl poprvé. I když Amélii Bonesovou víceméně skutečně viděl poprvé.

Amélie Bonesová, ředitelka Odboru pro uplatňování kouzelnických zákonů, kterou Albus Brumbál považoval za hodnou toho, aby alespoň dočasně vedla Starostolec. Její spolupráce bude nedocenitelná, možná nezbytná… pro všechno, co Harrymu dál zkříží cestu. Brumbál si ji vybral, a znal proroctví, která Harry neviděl.

Amélie Bonesová, která si myslela, že byla jmenována regentkou nad Merlinovou nezlomnou linií a stala se příštím Nejvyšším divotvůrcem, jen aby zjistila, že místo ní tuto funkci zřejmě získal jedenáctiletý chlapec.

Teď budeš, řekl hlas Mrzimora v jeho hlavě, teď budeš velice zdvořilý. Nebudeš se chovat jako zatracený idiot, jak máš ve zvyku. Protože na tom může záviset osud světa. Nebo taky ne. Nemůžeme vědět.

„Já se za to všechno hrozně omlouvám,“ řekl Harry Potter a pak se odmlčel, aby zjistil, jaký účinek toto zdvořilé prohlášení vyvolalo, pokud vůbec nějaký.

„Vypadá to, že Minerva si myslí,“ řekla stará čarodějka, „že tě upřímná slova neurazí.“

Harry přikývl. Jeho havraspárská část chtěla připojit výhradu, že upřímná slova jsou něco jiného než lidé, kteří se vás bezostyšně snaží urazit a přitom křičí, že nedokážete tolerovat kritiku, ale Mrzimor to vetoval. Ať už chtěla říct cokoli, Harry to vyslechne.

„Nechci o zesnulých mluvit ve zlém,“ řekla stará čarodějka. „Ale od nepaměti přechází Merlinova nezlomná linie na ty, kteří důkladně prokázali nejen to, že jsou dobrými lidmi, ale i to, že jsou natolik moudří, aby dokázali vybrat nástupce, který také bude dobrý a moudrý. Stačí jediná chybička, kdekoliv v tom řetězu, a následnictví může sejít z cesty a už se nevrátit! Od Brumbála to byl šílený čin, že ti Linii předal v tak mladém věku, i to, že to podmínil tím, že porazíš Ty-víš-koho. Bude to vnímáno jako poskvrna na Brumbálově odkazu.“ Stará čarodějka zaváhala, ale očima pořád sledovala Harryho. „Myslím, že bude nejlepší, když se o tom nikdo mimo tuto místnost nedozví.“

„Hm,“ řekl Harry. „Vy… chápu to správně, že o Brumbálovi nemáte úplně vysoké smýšlení?“

„Myslela jsem, že…“ řekla stará čarodějka. „No. Albus Brumbál byl lepší kouzelník než já, lepší člověk než já, ve víc ohledech, než vůbec dokážu spočítat. Ale jako člověk měl i své chyby.“

„Protože, ehm… jak to říct. Brumbál věděl všechno, co jste právě řekla. O tom, že jsem mladý a o tom, jak funguje Linie. Chováte se, jako byste si myslela, že Brumbál o těchto skutečnostech nevěděl nebo je při svém rozhodování prostě ignoroval. Je pravda, že hloupí lidé, jako jsem já, někdy dělají šílená rozhodnutí. Ale ne Brumbál. Nebyl blázen.“ Harry polkl a potlačil vlhkost, která se mu náhle chystala zaplavit oči. „Myslím, že… Začínám si uvědomovat, že Brumbál byl po celou dobu jediným příčetným člověkem v tomhle všem. Jediným, kdo dělal správné věci z alespoň trochu správných důvodů…“

Madam Bonesová tichým šeptem vypouštěla hrozivé nadávky, které Minervě McGonagallové způsobovaly cukání.

„Omlouvám se,“ řekl Harry bezmocně.

Pošuk Moody se křenil a jeho zjizvené tváře se úsměvem zvedaly. „Vždycky mi bylo jasný, že Albus ví něco, co nám ostatním nikdy neřek’. Ani nevíš, hochu, jak je pro mě těžký na ten svitek nepoužít Oko.“

Harry svitek rychle zasunul do svého váčku.

„Alastore,“ řekla Amélie. Hlas staré čarodějky sílil. „Jsi přece rozumný člověk, přece si nemůžeš myslet, že ten kluk je schopen zastat Brumbálovo místo! Ne dnes!“

„Brumbál,“ řekl Harry a to jméno mu na jazyku chutnalo podivně, „se při svém rozhodování dopustil jednoho chybného předpokladu. Myslel si, že s Voldemortem budeme všichni společně bojovat celá léta. Netušil, že Voldemorta zničím obratem. Bylo to správné, ve srovnání s dlouhým bojem jsem tím zachránil spoustu životů. Ale Brumbál si myslel, že budete mít roky na to, abyste se se mnou sžili a naučili se mi věřit… a místo toho bylo po všem během jediného večera.“ Harry se nadechl. „Nemohli byste prostě předstírat, že s Voldemortem bojujeme už léta a že jsem si získal vaši důvěru a tak vůbec? Abych nebyl v nevýhodě, když jsem vyhrál rychleji, než Brumbál očekával?“

„Jsi v prvním ročníku Bradavic!“ řekla stará čarodějka. „Nemůžeš zaujmout Brumbálovo místo, ať už jeho úmysly byly jakékoliv!“

„Jasně, prostě vypadám jako jedenáctiletý.“ Harry zvedl ruku a mnul si nos, na kterém měl brýle. Asi bych mohl použít Kámen k přeměnění a vypadat na devadesát…

„Nejsem blázen,“ řekla stará čarodějka. „Vím, že nejsi obyčejné dítě. Viděla jsem tě mluvit s Luciusem Malfoyem, viděla jsem, jak jsi vystrašil mozkomora, a byla jsem svědkem toho, jak Fawkes vyhověl tvé prosbě. Každý moudrý člověk, který by tě viděl před Starostolcem – čímž myslím sebe a nanejvýš dva další – by dokázal uhodnout, že nejen, že jsi vstřebal část roztříštěné duše Ty-víš-koho té noci, kdy zemřel, ale že sis ji i podmanil a obrátil jeho znalosti k dobrým účelům.“

V místnosti nastalo krátké ticho.

„No, ano, samozřejmě,“ řekla Minerva McGonagallová. Povzdechla si a jako by se ve své židli propadla. „Albus to zjevně věděl od samého začátku, ale prozíravě mě odmítl jakkoliv varovat.“

„Přesně,“ řekl Moody. „Mně to bylo jasný. Jo. Naprosto zřejmý. Vůbec jsem v tom neměl maglajz.“

„Myslím, že je to dost blízko pravdě,“ řekl Harry. „Takže, ehm… v čem přesně je problém?“

„Problém je v tom,“ řekla Amélie Bonesová, jejíž hlas zněl naprosto vyrovnaně, „že jsi bublající, nestabilní směs bradavického prváka a Ty-víš-koho.“ Odmlčela se, jako by na něco čekala.

„Zlepšuju se v tom,“ řekl Harry, protože se zdálo, že se čeká na jeho odpověď. „Vlastně docela rychle. Důležitější je, že to není něco, co by Brumbál nevěděl.“

Stará čarodějka pokračovala. „Rozdat své jmění a zadlužit se u Luciuse Malfoye, aby se tvá nejlepší přítelkyně nedostal do Azkabanu, je sice důkazem tvého poctivého morálního charakteru, ale také důkazem toho, že nedokážeš ukočírovat Starostolec. Teď vidím, že jsi udělal správnou věc pro sebe, věc, kterou jsi musel udělat, aby sis zachoval zdravý rozum a udržel na uzdě vnitřní temnotu. Ale také jsi udělal věc, kterou Merlinův dědic udělat nesmí. Sentimentální vůdce může být mnohem horší než vůdce sobecký. Albus, pán a služebník fénixe, sotva přežil – a i on se ti tehdy postavil na odpor.“ Amélie gestem ukázala na Pošuka Moodyho. „Alastor má v sobě tvrdost. Má lstivost. Přesto nemá nadání vládnout. Ty, Harry Pottere, zatím nemáš ani tvrdost, ani schopnost obětovat se, abys mohl řídit byť jen Fénixův řád. A protože jsi takový, jaký jsi, nesmíš se o to ani pokoušet. Ne teď, ne ve svém věku. Dopřej si čas na urovnání a zacelení své zraněné duše, dokud je to možné. Nesnaž se při tom být Nejvyšším divotvůrcem. Jestli si Albus myslel, že je to dobrý nápad, vytvářel si hezčí příběh na úkor praktičnosti, nutné pro skutečný svět. Myslím, že právě s tím jako člověk měl problém.“

Harry trochu třeštil oči, když to všechno poslouchal. „Hm… a co tedy myslíte, že se mi tu děje?“ poklepal si Harry na hlavu těsně nad uchem.

„Představuji si, že v tobě je duše chlapce, který zůstává čestný a pravdivý a sbírá sílu vůle, aby potlačil zlomek Voldemortova ducha, který na tebe povykuje, že jsi sentimentální a slabý a snaží se tě pohltit – to ses právě zachichotal?“

„Omlouvám se. Ale vážně, takhle zlé to ani nikdy nebylo. Spíš jsem měl spoustu špatných návyků, kterých jsem se musel zbavit.“

„Ehm,“ řekla ředitelka McGonagallová. „Pane Pottere, myslím, že na začátku tohoto roku to bylo takhle zlé.“

„Špatné návyky, které se řetězily a spouštěly navzájem. Ano, ty byly trochu problém.“ Harry si povzdechl. „A vy, madam Bonesová… ehm. Omlouvám se, jestli se v tomhle mýlím, ale hádám, že se cítíte trochu naštvaná, že Linie připadla jedenáctiletému klukovi?“

„Ne tak, jak si myslíš,“ řekla stará čarodějka s klidem. „I když je přirozené, že mě podezříváš. Pozice Nejvyššího divotvůrce mi nebude příjemná, a to ani ve srovnání s hrůzami uplatňování kouzelnických zákonů. Albus mě v této věci přesvědčoval a řekla bych, že jsem se nechala přesvědčit, ale pravdou je, že jsem neplýtvala jeho časem na hádku, u které jsem očekávala, že ji prohraju. Věděla jsem, že ten úkol budu nenávidět, a věděla jsem, že ho stejně splním. Minerva říká, že máš určitou dávku zdravého rozumu, zvlášť když ti ho ostatní připomínají. Opravdu si dokážeš představit, že bys stál na nejvyšší plošině Starostolce? Jsi si jistý, že to není nějaký zbytek Ty-víš-koho, který si představuje, že se na tu funkci hodí, nebo po ní dokonce touží?“

Harry si sundal brýle a promnul si čelo. Jizva ho pořád ještě trochu bolela, jak si ji včera dloubal, dokud se z ní nevyřinula patřičně dramatická krev. „Trochu zdravého rozumu mám, a ano, být Nejvyšším divotvůrcem zní jako obrovská zátěž a práce, která mi ve skutečnosti ani trochu nesedí. Potíž je v tom, že… Hm, nejsem si jistý, že Merlinova linie je jen o tom být Nejvyšším divotvůrcem. Je tu, ehm… mám podezření… že k tomu patří i další zvláštní věci. A že Brumbál chtěl, abych za ty… další věci převzal zodpovědnost. A že ty ostatní věci jsou… možná docela úžasně důležité.“

„Sakra,“ řekl Moody. Pak to zopakoval: „Sakra. Chlapče, měl bys nám to vůbec říkat?“

„Já nevím,“ řekl Harry. „Jestli k tomu je návod k použití, ještě jsem se do něj nepodíval.“

„Sakra.“

„A pokud i tyto další záležitosti budou vyžadovat přísnost a obětování se?“ řekla opět klidně Amélie Bonesová. „Jestli to budou takové zkoušky, jako když jsi byl zkoušen před Starostolcem? Jsem stará, Harry Pottere, a sama o záhadách něco vím. Viděl jsi, jak jsem dokázala téměř na první pohled rozpoznat tvou vlastní povahu.“

„Amélie,“ řekl Pošuk Moody. „Co by se stalo, kdybys včera večer musela bojovat s Ty-víš-kým?“

Stará čarodějka pokrčila rameny. „Předpokládám, že bych zemřela.“

„Prohrála bys,“ řekl Alastor Moody. „Ale Chlapec-který-přežil nejenže Voldieho odstranil, ale zařídil to tak, že jeho dobrá přítelkyně Hermiona Grangerová vstala z mrtvých ve stejnou dobu, kdy z mrtvých vstal Voldie. Není možné, aby to byla náhoda, ani v pekle, ani v sedmi peklech, a myslím, že to ani nebyl Davidův nápad. Amy, pravdou je, že nikdo z nás neví, co má strážce Merlinova odkazu za úkol. A že na tyhle blázniviny nejsme ten správný druh bláznů.“

Amélie Bonesová se zamračila. „Alastore, víš, že už jsem se s podivnými věcmi vypořádala. A podle mého názoru docela dobře.“

„Jo. Vypořádala ses s tím svinstvem, aby ses mohla vrátit k normálním věcem. Nejsi ten typ blázna, který si z těch blbinek postaví hrad a žije v něm.“ Moody si povzdechl. „Amy, na nějaké úrovni přesně víš, proč Albus musel nechat tuhle podivnou práci tomu chudákovi klukovi.“

Stará čarodějnice sevřela pěsti na stole. „Máš vůbec představu, jakou katastrofu by to Británii přineslo? Klidně o mě říkejte, že jsem nudně příčetná, ale s takovým výsledkem se nemohu smířit! Pracovala jsem příliš dlouho na to, abych viděla, jak se to teď rozpadá, zrovna teď!“

„Promiňte,“ řekla ředitelka McGonagallová a znělo to zcela uměřeně a skotsky. „Existuje nějaký důvod, proč by pan Potter nemohl jednoduše nařídit Linii, že madam Bonesová je jeho regentkou pro funkci Nejvyššího divotvůrce, dokud sám nedosáhne plnoletosti, ale ne pro věci spojené s Oddělením záhad? Pokud Albus dokázal Linii nařídit, aby jmenovala regenta jen do Voldemortovy porážky, je zjevně schopna plnit složité příkazy.“

Všichni přítomní tento nečekaný úder zdravého rozumu zvolna vstřebávali.

Harry otevřel ústa, aby souhlasil se jmenováním Amélie Bonesové svou regentkou pro záležitosti týkající se Starostolce, a pak znovu zaváhal.

„Hm,“ řekl Harry. „Hm. Madam Bonesová, byl bych mnohem raději, kdybyste se řízení Starostolce ujala vy místo mě.“

„V tom se shodneme,“ řekla stará čarodějka. „Necháme to tedy udělat?“

„Ale –“

Ostatní se jakoby frustrovaně stáhli. „Co se děje, pane Pottere?“ zeptala se ředitelka hlasem, který naznačoval, že doufá, že to není nic vážného.

„Myslím, že brzy budu muset udělat pár věcí, které by mohly být politicky kontroverzní, a výměnou za předání politické moci Linie madam Bonesové budu v některých věcech chtít její… spolupráci.“

Amélie Bonesová si s Minervou McGonagallovou vyměnila další dlouhý pohled. Pak pohlédla zpět na Harryho Pottera.

„Jsem tvou žádostí pohoršena!“ řekla Amélie Bonesová. „Tvoje váhání mi napovědělo, že jsi slabý a nejsi zvyklý vyjednávat, a když trochu zatlačím, nejspíš se podvolíš.“

Harry zavřel oči.

Otevřel je malinko temnější Harry.

„Dobře,“ řekl Harry, „dovolte mi to přeformulovat. Nechci zasahovat do vaší každodenní práce, ani do dlouhodobějších věcí, ale nemůžu jen tak zahodit zodpovědnost, kterou mi Brumbál odkázal. Nebudu vám z ničeho nic posílat sovy s bizarními pergameny, nejdřív může proběhnout diskuse, ale v určitém okamžiku vám možná budu muset dát příkaz. Pokud příkaz odmítnete, možná budu muset převzít zpět funkce Starostolce a přímou kontrolu. Takhle to zkousnete?“

„A když řeknu ne?“ zeptala se stará čarodějka.

Malinko, malinko temnější… „Nemám připravenou další alternativu. Mohl bych začít tím, že se zeptám Augusty Longbottomové, kdo by podle ní mohl být vhodný, a od toho se odpíchnu. Ale možná bude důležité, abychom se co nejvíc drželi Brumbálova plánu, protože nevím přesně, proč udělal věci, které udělal, a on si myslel, že by Amélie Bonesová měla být po určitou dobu Nejvyšším divotvůrcem. Nehodlám na vás vytáhnout Merlina, ale… ne, škrtněte to, vytáhnu na vás Merlina, může to být šíleně důležité, ale nevím.“

Stará čarodějka chvíli přemýšlela a očima přejížděla od jednoho člověka k druhému kolem stolu. „S tímhle sice nejsem spokojená,“ řekla po chvíli. „Ale Starostolec musí být brzy svolán k jednání. Prozatím to stačí.“

Stará čarodějka pomalu sáhla do svého hábitu a vytáhla krátkou tyčku z tmavého kamene.

Položila tyčku na stůl před Harryho. „Vezmi si, co je tvoje,“ řekla. „A pak mi to prosím vrať.“

Harry k tyčce natáhl ruku.

Ve chvíli, kdy se Harryho prsty poprvé dotkly temného kamene –

– se nic nestalo.

No, možná Merlin neoplýval melodramatičností. To by vysvětlovalo, proč jeho hlavní dědictví vypadalo jako krátká, nenápadná tmavá tyčka. Pokud to bylo vše, co bylo potřeba, aby mohla plnit funkci, nic dalšího už tam nebylo.

Harry si tyčku vzal a zamračil se na ni. „Chtěl bych jmenovat Amélii Bonesovou svou regentkou pro funkce spojené se Starostolcem.“ Pak ho napadlo, že by měl upřesnit, kde se má regentství zastavit, a dodal: „Dokud neřeknu, že ho přebírám zpět.“

Pak se Harry zašklebil. Doufal, že Linie bude něco víc, ale byl to jen klíč k místům v Oddělení záhad, kde se uchovávaly zajímavé věci, nebo k pečetím, za které Merlin a jeho nástupci schovávali věci, které by neměly být zničeny, ale měly být uchráněny před obecným užitím. Jinak toho Linie moc neuměla.

Linie vám nedovolila ani obejít Merlinův interdikt. Ne, ani kdyby byl v sázce osud galaxie. Dokonce ani v případě, že dotyčný vypadal příčetně, složil Neporušitelný slib a upřímně věřil, že jinak bude svět zničen.

Merlin uvažoval v dlouhém běhu, o světě, který bude trvat věky, a ne jen staletí. Svět klidně mohl trvat věčně, pokud se podaří odstranit a udržet z dosahu skutečně nebezpečné síly. Naopak jediná mezera v ochranných opatřeních by mohla způsobit, že zničení světa bude jen otázkou času. Jednoho dne Merlinova linie přejde na nesprávnou osobu. Možná Linie dokázala zjevně nehodnou osobu odmítnout, ale nakonec by přešla do rukou závadných příliš rafinovaně na to, aby je dokázala rozpoznat. To bylo nevyhnutelné, protože se jednalo o lidské bytosti, a Harry to musel mít na paměti, než někde zapečetí něco, co by budoucí držitelé Linie mohli znovu získat – přínos v příštích několika tisících letech musel vyvážit katastrofu jejího nevyhnutelného zneužití jednoho dne.

Harry si smutně povzdechl. Merline, ty idiote…

Ta myšlenka mu ale žádné poslední ochranné prvky neodemkla.

V Oddělení záhad zrovna nic nehořelo, a tak Harry opatrně položil Linii zpět na stůl.

„Děkuji,“ řekla stará čarodějka. Zvedla tyčku z tmavého kamene. „Víte, co s ní mám udělat, abych svolala Starostolec, nebo – no, to je jedno, zkusím s ní ťuknout do pódia. To se zdá být zřejmé. Samozřejmě, pro zbytek země jsem jednoduše Nejvyšším divotvůrcem, že je to jinak víme jen my čtyři.“

Harry zaváhal. Pak si představil, jaké sovy by dostal, kdyby se někdo dozvěděl, že si dovolil zpochybnit Nejvyššího divotvůrce, a co by to udělalo s Améliinou vyjednávací silou. „Dobře.“

Amélie zastrčila tyčku zpět do hábitu. „Nebudu tvrdit, že mi bylo potěšením s tebou obchodovat, chlapče, ale mohlo to být mnohem horší. Takže ti děkuji.“

Harry už z toho, jak se madam Bonesová chovala, cítil obavy o přesné rozložení sil. Ostatní celkem logicky usoudili, že to byl především David Monroe, kdo naplánoval způsob, jak porazit Voldemorta, což znamenalo, že Harryho dál podceňují. Možná bude zapotřebí nějaké krize, kterou Harry pro jednou úspěšně vyřeší, místo aby to zkazil, než Amélie Bonesová začne respektovat jeho autoritu. Nebo mu vlastně vůbec věřit… „Takže,“ řekl Harry. „Nějaké podivnosti, o kterých bych měl vědět, a se kterými byste šli za Brumbálem, kdyby tu ještě byl?“

Amélie se zatvářila zamyšleně. „No, když se ptáš… Napadají mě tři věci. Zaprvé, nemáme nejmenší tušení, jakým rituálem byli Smrtijedi obětováni a Vy-víte-kdo vzkříšen. Neodpovídá to žádné známé legendě a magické stopy po rituálu byly zahlazeny. Pokud mí bystrozoři jsou schopni rozpoznat, všem prostě upadly hlavy z krků. Kromě Waldena MacNaira, který byl zabit magickým ohněm poté, co ze své hůlky vyslal vražednou kletbu. Vskutku velmi záhadný rituál.“ Věnovala Harrymu Potterovi docela vědoucí pohled.

Harry to zvážil a pečlivě volil slova. Voldemort sice řekl, že nastaví ochrany, takže si byl jistý, že ho v čase vrácení bystrozoři nemohli pozorovat, ale přesto… „Myslím, že tohle je věc, kterou nemusíte příliš zkoumat, madam Bonesová.“

Stará čarodějka se pousmála. „Nemůžeme se přece tvářit, že jsme vyšetřování tolika vznešených úmrtí odbyli s lehkým srdcem, Harry Pottere. Když jsem tě slyšela vyprávět tvůj příběh Davidova posledního boje, nechala jsem vyslat vyšetřovatele, které jsem co do obvyklé kvality jejich práce považovala za spolehlivé. Bystrozora Nóblhócha a bystrozora Tračníka, kteří jsou velmi uznávaní i mimo můj odbor. Jejich zpráva pro mě byla fascinující čtení.“ Amélie se odmlčela. „Existuje možnost, že Augustus Rookwood po sobě zanechal ducha –“

„Proveďte exorcismus, než s ním někdo promluví,“ řekl Harry, vědom si náhlého bušení svého srdce.

„Ano, pane,“ řekla stará čarodějka suše. „Trochu naruším ukotvení jeho duše a když se nezhmotní, nikdo nic nezjistí. Druhá věc je, že mezi věcmi Temného pána byla nalezena při životě udržovaná lidská ruka –“

„Bellatrix,“ řekl Harry. V mysli mu naskočily vzpomínky, které se mu díky napojení na trvající trauma rozmazaly. „Myslím, že to je ruka Bellatrix Blackové.“ Lesath Lestrange nebyl jmenován mezi těmi, kteří přišli o rodiče. „A sakra. Takže ta pořád někde běhá, co? Můžete nějak použít její ruku, abyste ji vystopovali?“

Amélia Bonesová se zatvářila kysele. „Aha. Jak jsem říkala, mezi věcmi Temného pána se našla ještě živá lidská ruka, ale ukázalo se, že se dá snadno spálit.“

„Jaký idiot –“ Harry se zarazil. „Ne, žádný idiot. Protože okamžitě zničit Temné předměty je pravidlo Odboru. Kvůli minulým zkušenostem s prsteny, které opravdu měly být okamžitě vhozeny do sopek. Nebo ne?“

Moody a Amélie svorně přikývli. „Dobrý odhad, synku,“ řekl Moody.

Mohlo se zdát nevyhnutelné, že se Harryho minulá hloupost později vrátí a bude ho nějakým strašlivým způsobem strašit, ale to nebyl důvod, proč se nepokusit děj zvrátit. „Předpokládám, že vás to už napadlo,“ řekl Harry, „ale dalším zřejmým krokem by bylo vydat vaši obdobu mezinárodního zatykače na hubenou čarodějku, které chybí levá ruka. Jo a k jakékoliv nabízené odměně ode mě navrch přihoďte pětadvacet tisíc galeonů – paní ředitelko, je to v pořádku, v tomhle mi, prosím, věřte.“

„Dobrá.“ Stará čarodějka se mírně předklonila. „Třetí a poslední věc… v událostech včerejšího večera byl jeden opravdu záhadný prvek a jsem zvědavá, co si o něm myslíš, Harry Pottere. Mezi mrtvými byly nalezeny hlava a tělo Siriuse Blacka.“

„Cože?“ vykřikl Moody a napůl se zvedl ze židle. „Myslel jsem, že je v Azkabanu!“

„Taky že je,“ řekla madam Bonesová. „To jsme si hned ověřili. Azkabanská stráž nahlásila, že Sirius Black je stále ve své cele. Blackova hlava a tělo byly převezeny do márnice svatého Munga a vykazují stejnou příčinu smrti jako ti ostatní Smrtijedi, tedy že mu samovolně upadla hlava. Bylo mi také řečeno, že Sirius Black i dnešního rána sedí v rohu své cely a s hlavou v dlaních se kýve sem tam. Žádní další dvojníci Smrtijedů nebyli nalezeni. Zatím.“

Nastalo ticho, zaplněné tikáním a dalšími zvuky, jak to všichni zvažovali.

„Ach…“ řekla Minerva. „To přece není ani v možnostech Vy-víte-koho. Není to tak?“

„Ve tvém věku bych si to myslela taky, drahá,“ řekla Amélie. „Je to šestá nejpodivnější věc, kterou jsem za svůj život viděla.“

„Vidíš, synku?“ řekl Moody. „Kvůli takovým věcem nemůže bejt nikdo, dokonce ani já, dost paranoidní.“ Zjizvený muž naklonil hlavu a tvářil se zamyšleně, zatímco jeho jasně modré oko sebou dál koulelo. „Dvojče, ukryté před zbytkem světa? Walpurga Černá porodila dvojčata, nedokázala jedno z nich zabít, věděla, že starý Pollux to bude vyžadovat… ne, na to neskočím.“

„Nějaké nápady, pane Pottere?“ zeptala se Amélia Bonesová. „Nebo je to další záležitost, kterou by se moje oddělení nemělo příliš zabývat?“

Harry zavřel oči a přemýšlel.

Sirius Black místo aby uprchl ze země, jak by napovídal zdravý rozum, Petera Pettigrewa pronásledoval.

Black byl nalezen uprostřed ulice, obklopen těly, a smál se.

Z Pettigrewa nezbylo nic kromě prstu.

Pettigrew byl špehem pro světlou stranu, ne dvojitým agentem, ale někým, kdo se ochomýtal kolem a zjišťoval věci.

Jednou z konspiračních teorií o Pettigrewovi bylo, že je zvěromágem, protože už v Bradavicích uměl dobře vyšmejdit různá tajemství.

Mozkomoři ve svém okolí vysávali veškerou magii.

Profesor Quirrell říkal něco o zvláštním druhu magie, která přetváří maso podobně jako mudlovský kovář kladivem a kleštěmi přetváří kov…

Harry znovu otevřel oči.

„Byl Peter Pettigrew tajný metamorfomág?“

Tvář Amélie Bonesové se změnila. Vydala skřípavý zvuk a opřela se na své židli.

„Ano, vlastně…“ řekla pomalu Minerva. „Proč?“

„Sirius Black na Petera Pettigrewa seslal Confundus,“ vysvětloval Harry trpělivým hlasem, „tím ho donutil změnit podobu a předstírat, že je Black. Než Confundus přestal působit, byl Peter v Azkabanu a nemohl se změnit zpátky. Bystrozoři jsou zvyklí, že lidé v Azkabanu řeknou naprosto cokoli, aby se dostali ven, takže neposlouchali, co Peter Pettigrew pořád dokola křičel, dokud nepřišel ohlas hlas.“

Dokonce i ve tváři Pošuka Moodyho se objevila úděs.

„Když se na to dívám zpětně,“ řekl Harryho hlas, který se zdál pokračovat zcela automaticky, „mělo vám být podezřelé, když se vám podařilo tohoto jediného Smrtijeda dostat do Azkabanu bez soudu.“

„Mysleli jsme, že Malfoy měl jiné starosti,“ zašeptala stará čarodějka. „Že se snaží zachránit sám sebe. Byli tu i další Smrtijedi, které se nám tehdy podařilo dostat, jako Bellatrix –“

Harry přikývl a měl pocit, že se jeho krk a hlava pohybují na provázcích, jako by byl loutka. „Nejfanatičtější a nejoddanější služebnice Temného pána, přirozené jádro opozice pro každého, kdo by se postavil Luciusově kontrole nad Smrtijedy. Mysleli jste si, že Lucius má jiné starosti.“

„Dostaňte ho odtud,“ řekla Minerva McGonagallová. Její hlas zesílil do křiku. „Dostaňte ho odtud!“

Amélie Bonesová se zvedla ze židle a zatočila se na letaxu –

„Stát.“

Všichni se na Harryho udiveně zadívali, a nejudiveněji Minerva McGonagallová.

Zdálo se, že Harryho hlas něco ovládlo. „Ještě musíme probrat čtyři věci. Nevinný člověk je v Azkabanu už deset let, osm měsíců a čtrnáct dní. Může tam zůstat o pár minut déle. Tak naléhavé ty čtyři věci jsou.“

„Ty –“ zašeptala Amélia Bonesová. „Ve svém věku bys neměl být takový –“

„Za prvé. Myslím, že bych se měl podívat na kompletní policejní záznamy všech ostatních Smrtijedů, kteří se dostali do Azkabanu, když měl Lucius jiné starosti. Můžete to dát do večera dohromady?“

„Do hodiny,“ řekla Amélie Bonesová. Úplně ztratila barvu.

Harry přikývl. „Za druhé. Azkaban skončil. Musíte začít s přípravami na přesun vězňů do Nurmengardu nebo jiného bezpečného vězení bez mozkomorů a zajistit léčbu dlouhodobého vystavení mozkomorům.“

„Já –“ řekla Amélie. Stará čarodějka se zdála být ohnutá, ztrácela se. „Já… si nemyslím, že i po tomhle… skandálu bude zbytek Starostolce souhlasit… a mozkomory je třeba krmit, ne tolik, jako jsme je krmili my, ale je třeba jim dát nějaké oběti, jinak se budou potulovat světem, lovit nevinné…“

„Nezáleží na tom, co si myslí Starostolec,“ řekl Harry. „Protože –“ Harrymu se zadrhl hlas. „Protože –“ Harry se zhluboka nadechl a zklidnil se. Zdálo se mu, že už vidí obrysy nejbližších chvil, viděl, jak se před ním budoucnost táhne jako zlatá cesta ozářená slunečním světlem. Bylo to snad také vepsáno v knize Času, do které nesmím nahlédnout? „Protože jestli se nemýlím v tom, co bude následovat, pak někdy velmi brzy se Hermiona Grangerová, Dívka-která-ožila, vydá do Azkabanu a tam všechny mozkomory zničí.“

„Blbost!“ vyštěkl Pošuk Moody.

„Ach Merline,“ zašeptala Amélie Bonesová, „drahý Merline. Tak to se stalo tomu mozkomorovi, kterého Brumbál ‚ztratil‘. Proto se tě bojí – a teď i jí?“ Hlas se jí zachvěl. „Co to má být, co to má znamenat?“

Pokud Hermiona uvěří, že Smrt lze porazit –

Ať už tomu předtím věřila, nebo ne, teď tomu uvěří.

„Ocenili bychom autorizovaný přenos do Azkabanu –“ Harrymu se znovu zlomil hlas. Po tvářích mu stékaly slzy.

Nemůže zemřít. Mám její viteál.

Ale Hermiona o tom nemusí vědět. Ještě aspoň týden ne.

Pokud bude ochotná riskovat vlastní život, aby to ukončila…

„I když možná by si tam mohla najít vlastní cestu…“

„Harry?“ zeptala se ředitelka McGonagallová.

Harry teď plakal, z úst se mu draly dlouhé přerývané nádechy. Ale nepřestával mluvit. Zatímco Harry plakal, někde tam venku čekal Peter Pettigrew.

Zatímco on plakal, někde tam venku čekali všichni.

„Za třetí. Někde uvnitř Bradavic. Na velmi dobře bránitelném místě. Ale zároveň někde, kam se dají lidé v nouzi přenést zpoza ochran. Vytvoříme vysoce zabezpečenou n– n– nemocnici. S velmi mocnými strážci, kteří složí Neporušitelné sliby, a je mi jedno, kolik zlata bude na zaplacení těch slibů potřeba, na tom už vůbec nezáleží. A, a Alastor Moody navrhne bezpečnostní architekturu a naprosto to přežene s paranoiou, aniž by byl omezován rozpočtem nebo příčetností nebo zdravým rozumem, jen ta nemocnice musí otevřít brzy.“ Nemohl přestat mluvit i když potřeboval plakat.

„Harry,“ řekla ředitelka, „oba si myslí, že ses zbláznil, neznají tě dost dobře, aby ti mohli věřit. Musíš zpomalit a vysvětlit jim to.“

Místo toho Harry sáhl do svého vaku, pomocí prstů ukázal písmena a s napjatými prsty vytáhl pětikilový kus zlata větší než jeho pěst, výsledek ranních experimentů. Když dopadl na stůl, ozvalo se těžké zadunění.

Moody se k němu natáhl a poklepal na něj hůlkou, načež jeho hrdlo vydalo nesrozumitelný zvuk.

„To je tvůj počáteční rozpočet, Alastore, jestli potřebuješ peníze hned. Nicholas Flamel Kámen mudrců nevyrobil, on ho ukradl, Brumbál neznal jeho tajnou historii, ale Monroe ano. Když víte, jak funguje, Kámen dokáže každých dvě stě třicet čtyři vteřin provést jedno úplné obnovení plného zdraví a mládí. Tři sta šedesát lidí denně. Sto třicet čtyři tisíc uzdravení ročně. To by mělo stačit na to, aby nikdo z kouzelníků, skřetů, domácích skřítků a dalších kdekoli na světě nemusel umírat. Ať už stářím nebo kvůli něčemu jinému.“ Harry si pořád dokola utíral slzy. „Flamel měl na rukou víc krve než sto Voldemortů, za všechny ty lidi, které mohl zachránit a nezachránil. Kdykoli v tom čase, Moody, mohl Kámen mudrců vyléčit všechny tvé jizvy a vrátit ti nohu. Kdykoli by se Flamelovi zachtělo. Brumbál to nevěděl. Jsem si jistý, že to nevěděl.“ Harry se roztřeseně usmál. „Nedokážu si vás představit jako dospívající čarodějku, madam Bonesová, ale vsadím se, že by vám to slušelo. Dodalo by vám to energii bránit mě před Starostolcem, kdyby si se mnou chtěli něco začínat, protože jestli je napadne, že Kámen je něco, s čím si mohou jakkoli zahrávat, danit to, regulovat, to je fuk, Bradavice se oddělí od Británie a stanou se svou vlastní zemí. Ředitelko, Bradavice už nejsou závislé na ministerstvu ani pokud jde o zlato, ani pokud jde třeba o potraviny. Vzdělávací program můžeme reformovat dle libosti. Myslím, že brzy budeme chtít přidat některé pokročilejší předměty, zejména studium mudlů.“

„Zpomalte!“ řekla Minerva McGonagallová.

„Za čtvrté –“ Harry se zarazil.

Za čtvrté. Začněte s přípravami na zrušení utajeného statusu a na poskytnutí magického léčení mudlovskému světu ve velkém. Těm, kdo se proti tomuto plánu jakkoli postaví, odepře Kámen své služby…

Harryho rty se nedokázaly pohnout. Ne že by nechtěly, ale nemohly.

Šest miliard mudlů kreativně přemýšlí, jak využít magii…

Přeměnit něco na antihmotu byl jen jediný z nápadů. Nebyl to ani ten nejničivější nápad. Existovaly také černé díry a záporně nabité podivnůstky. A pokud by černé díry nešlo přeměnit, protože už teď v magickém smyslu neexistovaly, jelikož magie potřebovala ke svému fungování prostor, pořád by šlo přeměnit spousty a spousty jaderných zbraní a bakterií dýmějového moru, který by se mohl rozmnožit, než přeměna vyprchá, a Harry o tom problému nepřemýšlel ani pět minut, ale na tom nezáleželo, protože už toho vymyslel dost. Někoho by to napadlo, někdo by o tom promluvil, někdo by to zkusil. Pravděpodobnost byla tak blízko jistotě, až to bylo jedno.

Co by se stalo, kdybyste přeměnili krychlový milimetr up kvarků a pouze up kvarků, bez down kvarků, které by je vázaly? Harry to ani nevěděl a up kvarky byly druhem látky, která už existovala. Stačilo by, kdyby se jeden jediný mudlorozený, který by znal názvy šesti kvarků, rozhodl to zkusit. To by mohlo spustit odtikávání času do prorokovaného konce světa.

Harry by se pokusil tu myšlenku popřít, nějak si ji zracionalizovat.

Ale to nedokázal.

Nebyla to věc, kterou by Harry Potter mohl udělat.

Stejně jako voda nemohla netéct z kopce, Harry Potter nemohl riskovat, pokud se jednalo o zničení světa.

„Za čtvrté?“ řekla Amélie Bonesová, která vypadala, jako by ji někdo opakovaně udeřil planetou do obličeje. „Co bude za čtvrté?“

„Raději nic,“ řekl Harry. Hlas se mu nezlomil. Nesložil se s pláčem. Stále ještě existovaly životy, které mohl zachránit, a ty měly přednost. „To je jedno. Nejvyšší divotvůrkyně Bonesová, předal jsem vám do rukou regentství Starostolce. Využijte prosím tohoto postavení a mezinárodně oznamte, že léčivá moc Kamene bude brzy dostupná všem a že mezitím mají být všichni umírající pacienti udržováni při životě za každou cenu, ať už k tomu bude zapotřebí jakákoli magie. Toto oznámení je vaší absolutní prioritou. Až to uděláte, můžete zachránit Petera Pettigrewa a oznámit svému předchozímu odboru, že mají zahájit přípravy na uzavření Azkabanu. Pak někoho poprosím, aby připravil úplný seznam uvězněných Smrtijedů a toho, co bylo řečeno při jejich soudech a zda Lucius zrovna nejevil podivný nezájem je hájit. Děkuji. To je vše.“

Amélie Bonesová se beze slova otočila a vrhla se do letaxu, jako by hořela ona sama.

„A někdo,“ řekl Harry a hlas se mu znovu zlomil, když už se to všechno dalo do pohybu a pláč ho nestál čas, i když se ukázalo, že naprostá většina všech životů, které byly v sázce, se zatím nedá zachránit, „někdo to taky musí, někdo to musí dát vědět Remusi Lupinovi.“