106. Pravda, část 3. – Za dveřmi

Po jediném kroku do Brumbálovy zapovězené komnaty Harry vyjekl, uskočil dozadu a narazil do profesora Snapea, takže oba spadli na zem.

Profesor Snape se zvedl a znovu se postavil před dveře. Jeho hlava sledovala Harryho. „Hlídám tyto dveře na příkaz ředitele,“ pronesl profesor Snape svým typicky zatrpklým tónem. „Okamžitě zmizte, nebo vám strhnu body.“

Mrazilo z toho v zádech, ale Harryho pozornost byla upoutána obrovským tříhlavým psem, který se na Harryho vrhl, aby ho kousek od Harryho zastavily jeho tři obojky na řetězech.

„To – to – to –“ řekl Harry.

„Ano,“ ozval se profesor Quirrell kousek za ním, „to opravdu je obvyklý obyvatel této komnaty, která je všem studentům, a zejména prvákům, zapovězena.“

„To není bezpečné ani na poměry čarodějů!“ Uvnitř komnaty se ozvalo vícehlasé zaryčení obrovské černé šelmy, z jejíchž tří tlam plných tesáků odletovaly kapky bílých slin.

Profesor Quirrell si povzdechl. „Je očarovaný, aby studenty nežral, jen je vyplivne dveřmi ven. A teď, chlapče, jak myslíš, že bychom se s tímto nebezpečným tvorem měli vypořádat?“

„Ehm,“ zakoktal se Harry, který se snažil myslet přes neustálý ryk strážce komnaty. „Uh. Jestli je jako Kerberos z mudlovského mýtu o Orfeovi a Eurydice, tak ho musíme uspat zpěvem, abychom mohli projít.“

„Avada Kedavra.“

Tříhlavé zvíře se složilo.

Harry se ohlédl na profesora Quirrella, který se na něj díval velice zklamaně, jako by se ho ptal, jestli Harry vůbec na nějakých jeho hodinách dával pozor.

„Tak nějak jsem předpokládal,“ řekl Harry a pořád se snažil popadnout dech, „že překonat tento úkol jinak než jako prváci by mohlo spustit poplach.“

„To je lež, chlapče, prostě sis na své lekce nevzpomněl, i když jsi natrefil na skutečnou příležitost. Co se týče alarmů, trvalo mi celé měsíce, než jsem všechny ochrany a poplachy v těchto komnatách zmátl.“

„Tak proč jste mě tam poslal jako prvního?“

Profesor Quirrell se jen usmál. Působilo to výrazně zlověstněji než obvykle.

„Tak nic,“ řekl Harry a pomalu vešel do komnaty. Končetiny se mu pořád ještě třásly.

Komnata byla celá z kamene a osvětlovalo ji vybledlé modré světlo, které vycházelo z do zdí zapuštěných výklenků, ve kterých jako by okny procházelo světlo zatažené oblohy, ale přitom v nich žádná okna nebyla. Na opačném konci komnaty byl v podlaze dřevěný poklop s připevněným kroužkem. Uprostřed komnaty ležel obrovský mrtvý pes se třemi neživými hlavami.

Harry se otočil k jednomu z výklenků a nahlédl do něj. Nebylo tam nic než modrá záře bez zdroje, a tak přešel k dalšímu a nahlédl do něj, a prohlédl si i stěnu mezi nimi.

„Co to děláš?“ zeptal se profesor Quirrell.

„Prohledávám místnost,“ řekl Harry. „Mohla by tu být nějaká stopa, nápis nebo klíč, který později můžeme potřebovat, nebo tak něco –“

„Myslíš to vážně, nebo se nás snažíš záměrně zpomalit? Odpověz hadím jazykem.“

Harry se ohlédl. „Mysslím to vážně,“ zasyčel Harry. „Udělal bych to ssamé, kdybych přišel ssám.“

Profesor Quirrell si krátce promnul čelo. „Přiznávám,“ řekl, „že tvůj přístup by dobře posloužil například při vstupu do Amon-Setovy hrobky, takže tě neoznačím za idiota, ale i tak. Falešná hádanka, vnější tvář této výzvy, je hra určená pro první ročníky. Jednoduše se spustíme dolů tím poklopem.“

Pod poklopem byla obrovská rostlina, něco jako veliká dieffenbachie s širokými listy vyrůstajícími jako točité schody ze stonku uprostřed, ale byla tmavší než normální dieffenbachie, s liánovitými úponky, které vyrůstaly ze středu a visely dolů. U kořene byla širší s většími listy i úponky, jako by měla tlumit pády. Kolem rostliny se nacházela další kamenná komnata podobná té první, se stejnými výklenky, které vyvolávaly dojem falešných oken a vyzařovaly stejné vybledlé modré světlo.

„Napadá mě, že bych měl sletět dolů na koštěti, které mám ve váčku, nebo hodit něco těžkého, abychom viděli, jestli ty úponky nejsou past,“ řekl Harry a podíval se dolů. „Ale hádám, že řeknete, že prostě sejdeme dolů.“ Listy rozhodně vypadaly jako točité schodiště.

„Až po tobě,“ řekl profesor Quirrell.

Harry opatrně položil nohu na list a ověřil, že skutečně udrží jeho váhu. Pak se Harry před sestupem naposledy rozhlédl po komnatě, aby si ověřil, že tu není nic, co by stálo za povšimnutí.

Obrovský mrtvý pes ale poutal jeho pozornost natolik, že bylo těžké soustředit se na cokoli jiného.

„Profesore Quirrelle,“ řekl Harry a vynechal větu váš přístup k řešení překážek má jisté nevýhody, „co když se někdo podívá do dveří a uvidí, že Kerberos je mrtvý?“

„Pak už si nejspíš všimli, že se Snapem není něco v pořádku,“ řekl profesor Quirrell. „Ale jestli na tom trváš…“ Profesor obrany přistoupil k tříhlavé mrtvole a přiložil k ní hůlku. Začal latinsky znějící zaklínadlo, které doprovázel pocit narůstajícího strachu, jak Chlapec-který-přežil pociťoval moc Temného pána jak tomu vždycky bývalo.

Poslední vyřčené slovo znělo „Inferius“ a bylo doprovázeno závěrečným nárůstem ZASTAV TO, NECHCI.

Tříhlavý pes se postavil. Otočil se, aby jeho šest tupě a prázdně zírajících očí mohlo zase sledovat dveře.

Harry zíral na obrovského inferia a jeho žaludek svíral strašlivý pocit, třetí nejhorší pocit, jaký kdy v životě zažil.

Uvědomil si v tu chvíli, že tento postup už viděl a cítil, jen bez latinského zaklínání.

Kentaur, který se mu postavil v Zakázaném lese, byl mrtvý. Profesor obrany ho zasáhl skutečnou Avada Kedavrou, ne falešnou.

Kdesi v koutku duše si Harry myslel, že kdyby se mu podařilo získat Hermionu nazpět, mohl by se vrátit k Batmanově etice, k pravidlu, že nikdo nemá zemřít. Většina lidí prožila celý život, aniž by někoho zabili při nějakém dobrodružství.

Ale to už se nemohlo stát.

V den, kdy přišel o poslední šanci na toto vítězství, si toho ani nevšiml. I kdyby teď Hermionu vzkřísil, už se z celé té šlamastyky nedostal, aniž by to někoho nestálo život.

Ani se nedozvěděl, jak se ten kentaur jmenoval.

Nahlas Harry neřekl nic. Profesor obrany by buď potvrdil obvinění v hadím jazyce, nebo by zalhal běžnými slovy, a v každém případě by měl o důvod víc Harryho podezírat. Ačkoli Harry nevěděl, jak by profesora Quirrella zastavil, netroufal si na nějaký skutečný akt zrady, ani tím směrem nedělal žádné rozhodnutí, dokud by se nepřiblížil čas zvítězit, bylo mu jasné, že mezi ním a lordem Voldemortem nemůže dojít ke smírnému řešení, protože tak rozdílné povahytito dva rozdílní duchové nemohou existovat ve stejném světě.

A toto pochopení, toto vědomí vzdoru, jako by vyvolávalo sílu z toho, co Harry považoval za svou temnou stránku. Harry se po dni, kdy zabil trolla, přestal snažit svou temnou stránku záměrně přivolávat, ale jeho temná stránka nikdy nebyla něčím, co by od něj bylo oddělené, byla pozůstatkem paměti Toma Riddlea. Harry nevěděl, jak se to stalo, ale když tuto domněnku vzal a rozběhl se s ní, znamenalo to, že všechny ozvěny kognitivních schopností jeho temné stránky by mu měly být k dispozici. Ne jako samostatný režim, jak si Harry zpočátku představoval, ale prostě zaběhané vzory v neuronových drahách se silnou tendencí řetězit se za sebe, protože kdysi tvořily součást jednotného celku.

Nic to bohužel neměnilo na tom, že profesor Quirrell tyto schopnosti měl taky, k tomu mnohem víc životních zkušeností, a navíc na něj mířil pistolí.

Harry se otočil, vstoupil na obří rostlinu a začal scházet po točitém schodišti tvořeném listy. Sice to Harrymu trvalo až moc dlouho, ale do jisté míry se vzpamatoval, přestože ho pořád jako hustá voda tížil smutek. Nebylo to, jako by mu páteř rovnala chladná ocelová tyč, ale přesto to bylo jaksi rovné a pevné. Chystal se to dotáhnout do konce, napřed se postarat o to, aby se Hermiona vrátila mezi živé, a pak nějak zastavit profesora Quirrella. Nebo nejdřív zastavit profesora Quirrella a pak získat Kámen sám. Nějak to muselo jít, musela se objevit nějaká příležitost, nějaký způsob, jak zastavit Voldemorta a zároveň oživit Hermionu…

Harry pokračoval v sestupu.

Za ním čekal tříhlavý pes, který hlídal bránu.