98. Role, závěr – Vzdělávací dekret

Neděle, 19. dubna, 18:34.

Dafné Greengrassová potichu šla do Greengrassovic pokoje pod zmijozelskými kobkami, který měla díky výsadě nejstarobylejšího rodu. Šla si tam odložit kufr po příjezdu bradavickým expresem, než se na večeři přidá ke zbytku studentů. Od chvíle, kdy odešel Malfoy, měla celou soukromou část jen pro sebe. Rukou za zády svému obrovskému, smaragdem posetému kufru posunkem opakovaně ukazovala, aby ji následoval, protože to vypadalo, že se zdráhá. Možná bude potřeba na starém robustním rodinném kusu obnovit kouzla, nebo se ji její kufr zdráhal do Bradavic následovat, protože už nebyly tak bezpečné.

Matka a otec spolu vedli dlouhý rozhovor, když se dozvěděli o Hermioně; Dafné se v tu dobu schovávala za dveřmi, aby je slyšela, polykala slzy a snažila se nevydat žádný zvuk.

Matka říkala, že je smutnou skutečností, že i kdyby každý rok zemřel jeden student, pořád jsou Bradavice bezpečnější než Krásnohůlky, natož Kruval. Mladá čarodějka může zemřít více způsoby, než jen díky vraždě. Matka říkala, že učitel přeměňování v Beauxbatons prostě není na stejné úrovni jako McGonagallová.

Otec střízlivě poznamenal, jak je pro dědice Greengrassů důležité zůstat v Bradavicích, kam ostatní nejstarobylejší rody posílaly své děti (to byl také důvod staré tradice, kdy šlechtické rody koordinovaly narození svých dědiců, aby se dostali do stejného ročníku Bradavic, pokud to bylo možné). A otec říkal, že být dědičkou nejstarobylejšího rodu znamená, že se člověk nemůže vždycky vyhnout problémům.

Tu poslední větu by raději neslyšela.

Dafné ztěžka polkla, když otočila klikou a otevřela dveře.

„Slečno Greengrassová –“ zašeptala temná postava ve stříbrném plášti.

Dafné vykřikla, zabouchla dveře, vytasila hůlku a začala utíkat.

„Počkej!“ vykřikl hlas, který teď byl vyšší a hlasitější.

Dafné se zastavila. To přece nemůže být ten, jehož hlas to připomínalo.

Dafné se pomalu otočila a znovu otevřela dveře.

„Ty!“ řekla užasle Dafné, když spatřila tvář pod kapucí. „Myslela jsem, že jsi –“

„Vracím se k vám,“ řekla postava ve stříbrném plášti silným hlasem, „na přelomu –“

„Co děláš v mé ložnici? “ zaječela Dafné.

„Slyšel jsem, že dokážeš kouzlo Patronus v mlžné podobě. Můžeš mi to ukázat?“

Dafné na něj zírala a krev v žilách jí začínala vřít. „Proč?“ zeptala se a držela hůlku namířenou. „Abys mohl zabít každého Zmijozela, který dokáže seslat nezmijozelská kouzla? Všichni víme, kdo nechal zabít Hermionu!“

Postava zvýšila hlas. „Vypověděl jsem pod veritasérem, že jsem se snažil Grangerové pomoct! Opravdu jsem se jí snažil pomoct, když jsem ji na střeše chytil za ruku, i jak jsem ji zvedl z podlahy –“

Dafné držela hůlku namířenou. „Tvůj otec klidně mohl manipulovat se záznamy bystrozorů, kdyby chtěl! Nejsem včerejší, pane Malfoyi!“

Pomalu, jako by nechtěla vyvolat poplach, vytáhlá postava ve stříbrném plášti z hábitu hůlku. Dafné sevřela ruku na své vlastní hůlce, ale pak rozpoznala polohu prstů na jeho hůlce a postoj, který zaujal, a šokovaně se nadechla –

„Expecto Patronum!“

Z konce jeho hůlky vyletělo stříbrné světlo – a zkondenzovalo se do zářivého hada, který se svíjel ve vzduchu, jako by si připravoval hnízdečko.

Zírala jako u vytržení.

„Opravdu jsem se snažil Hermioně Grangerové pomáhat,“ řekl Draco Malfoy vyrovnaným hlasem. „Protože vím, že nemoc, kterou trpí srdce Zmijozelu, důvod, proč už tolik z nás nedokáže seslat kouzlo Patronus, je nenávist. Nenávist k mudlům, ale vlastně ke každému. Lidé si myslí, že o tom teď Zmijozel je. Ne o vychytralosti, ctižádosti nebo čestná šlechetnosti. A dokonce taky vím, protože je to očividné, když se doopravdy díváš, že Hermiona Grangerová nebyla v magii nijak slabá.“

Dafné měla úplně prázdnou mysl. Nervózně těkala očima kolem sebe, aby se ujistila, že zpod dveří neteče krev, jako když naposledy Něco Prasklo.

„A taky jsem přišel na to,“ řekl tiše Draco Malfoy, zatímco jeho stříbrný had dál zářil nezaměnitelným světlem a teplem, „že Hermiona Grangerová se mě nikdy nepokusila zabít. Možná měla přičarovanou falešnou vzpomínku, možná na ni někdo použil nitrozpyt, ale teď, když byla zavražděna, je zřejmé, že i tehdy byla cílem v první řadě slečna Grangerová, někdo na ni zkusil hodit, že se mě pokusila zavraždit –”

„V– v– víš, co vlastně říkáš?“ Dafné se zlomil hlas. Kdyby Lucius Malfoy slyšel svého dědice říkat tohle – tak by Draca stáhl z kůže a udělal by z něj kalhoty!

Draco Malfoy se usmál a jeho roucho se kovově zalesklo ve světle jeho plně zformovaného patrona. Byl to úsměv arogantní a nebezpečný zároveň, jako by možnost, že bude proměněn v kožené kalhoty, byla něco, čím se vůbec nemusí trápit. „Vím,“ řekl Draco, „ale na tom teď nezáleží. Rod Malfoyů vrací peníze rodu Potterů a ruší dluh.“

Dafné přešla ke své posteli a pak na ni padla v naději, že jakmile bude v posteli, tak se z toho snu probudí.

„Chtěl bych, aby ses připojila k našemu spiknutí,“ řekla postava v lesklém hábitu. „Spiknutí všech Zmijozelů, kteří dokážou seslat kouzlo Patronus a všech, kteří se to dokážou naučit. Tak budeme vědět, že si můžeme věřit, když se Stříbrní Zmijozelové setkají.“ Draco Malfoy si dramatickým gestem odhrnul kapuci. „Ale bez tebe to nepůjde, Dafné Greengrassová. Bez tebe a tvého rodu. Tvá matka to dojedná s mým otcem, ale rád bych, aby Greengrassovi ten návrh slyšeli nejdřív od tebe.“ Draco Malfoy chmurně ztišil hlas. „Musíme toho spoustu probrat, než si půjdeme dát večeři.“

---

Harry Potter si očividně zvykl zůstávat neviditelným; jeho ruku zahlédli jen krátce, když jim podával seznam, sepsaný na podivném nepergamenu. Harry jim vysvětlil, že když se to vezme kolem a kolem, tak si opravdu nemyslí, že by bylo rozumné, aby bylo možné ho najít, s výjimkou zvláštních příležitostí, takže odteď bude s lidmi jednat jen jako beztvarý vznášející se hlas nebo jako zářivé stříbrné světlo, které se schovává za rohy, kde ho nikdo nevidí, a které vždycky najde své přátele, ať už se budou schovávat kdekoli. Byla to upřímně jedna z nejděsivějších věcí, které kdy Fred s Georgem slyšeli za celý svůj život, který zahrnoval i to, že všem zmijozelským studentům druhého ročníku naplnili boty přeměněnými živými stonožkami. Fred s Georgem byli toho názoru, že něco takového nemůže být dobré pro duševní zdraví, ale nevěděli, co na to říct. Nedalo se to popřít, na vlastní čtyři oči viděli, že Bradavice…

…nejsou bezpečné…

„Nevím, od koho jste chtěli, aby vyčaroval falešnou vzpomínku Ritě Holoubkové,“ ozval se netělesný hlas Harryho Pottera. „Ať už to byl kdokoli… pravděpodobně nebude moci tento příkaz splnit přímo, ale možná bude znát někoho, kdo dokáže získat věci z mudlovského světa. Taky vím, že to může být dražší, ale co nejmíň lidí by mělo vědět, že s tím má něco společného Harry Potter.“ Znovu se mihla klukovská ruka a na zem s cinkavým zvukem dopadl pytel. „Některé z těch věcí jsou drahé i v mudlovském světě a váš kontakt možná bude muset vyrazit mimo Británii, ale sto galeonů by na to všechno doufám mělo stačit. Řekl bych vám, odkud ty galeony pocházejí, ale nechci vám pokazit zítřejší překvapení.“

„Co to je za věci?“ zeptali se Fred nebo George, když si seznam prohlíželi. „Náš otec je odborník na mudly –“

„– ale neznáme ani polovinu těch věcí –“

„– vlastně z toho nepoznáváme vůbec nic –“

„– co se s tím chystáš udělat? “

„Situace už je vážná,“ řekl Harryho hlas tiše. „Nevím, co budu muset udělat. Možná budu potřebovat nejen sílu čarodějů, ale i mudlů, abych to zvládl – a možná ji budu potřebovat hned, nebudu mít čas na přípravu. Nic z toho se nechystám použít. Jen to chci mít po ruce… pro případ nouze.“ Harryho hlas se odmlčel. „Očividně vám dlužím víc, než vám kdy budu moci splatit, a vy mi ani nedovolíte, abych vám z toho, co si zasloužíte, splatil vůbec něco, takže ani nevím, jak vám mám pořádně poděkovat, a jediné, co můžu udělat, je doufat, že až jednou dospějete, budete celé téhle věci rozumět líp, takže – mohli byste prosím přijmout desetiprocentní provizi –“

„Prosím tě sklapni,“ řekl George nebo Fred.

„Proboha, vždyť jsi kvůli mně napadl trolla a Fred měl zlomená žebra!“

Oba jen kroutili hlavou. Harry zůstal pozadu, když mu řekli, aby utekl, a vykročil, aby odvedl pozornost trolla, když se chystal sežrat George. Věděli, že Harry je ten typ člověka, který by si myslel, že něco takového nezruší to, co dvojčatům Weasleyovým dluží, protože jeho vlastní čin tomu není přiměřený. Ale to, co Weasleyovi věděli a co Harry pochopí až když bude starší, bylo, že si nic nedluží a ani nikdy dlužit nemohou. Byl to zvláštní druh sobectví, mysleli si, že Harry v sobě chápe laskavost – ani ve snu by ho nenapadlo chtít peníze nebo službičku po někom, komu pomohl víc než oni jemu – a přitom si očividně nebyl schopen představit, že by se ostatní mohli chtít zachovat stejně k němu.

„Připomeň mi, abych vám koupil výtisk mudlovského románu Atlasova vzpoura,“ řekl hlas bez zdroje. „Začínám chápat, že jistému druhu lidí může tahle četba prospět.“

---

Pondělí 20. dubna, 19:00

Stalo se to bez jakéhokoli zásahu nebo znamení od učitelského stolu, když studenti zkroušeně dojídali svou večeři; stalo se to bez dovolení nebo odpuštění požadovaného od profesorů nebo ředitele školy.

Krátce poté, co se objevily dezertní talíře, vstal od zmijozelského stolu student a klidně se vydal nikoliv k učitelskému stolu, ale na opačnou stranu čtyř bradavických stolů. Při pohledu na krátce střižené téměř bílé vlasy se ozvalo šeptání, jak tam Draco Malfoy stál a mlčky si prohlížel celé Bradavice. Draco Malfoy od svého překvapivého návratu neřekl téměř nic. Zmijozel blahosklonně ani nepotvrdil ani nevyvrátil, že se vrátil, protože po smrti Hermiony Grangerové rukou vlastní rodiny už se nemá čeho bát.

Pak Draco Malfoy vzal do jedné ruky lžíci a do druhé sklenici s vodou a začal do ní ťukat, což vydávalo jasný zvonivý zvuk.

Cink.

Cink.

Cink.

Napřed to vyvolalo spíš rozrušené žvanění. U učitelského stolu se jednotliví profesoři nechápavě dívali na ředitele, ale ředitel nedával nic najevo, a tak nikdo ze sboru nic nepodnikl.

Draco Malfoy dál ťukal lžičkou do sklenice, dokud místnost v očekávání neutichla.

Pak se od havraspárského stolu zvedl další student, zamířil k místu, kde stál Draco Malfoy, a spolu s ním se otočil k bradavickým. Bylo slyšet překvapené nádechy; ti dva by měli být nejzarytějšími nepřáteli…

„Já a můj otec, pán vznešeného a nejstarobylejšího rodu Malfoyů,“ řekl Draco Malfoy jasným hlasem, „jsme si uvědomili, že v Bradavicích působí zlé síly. Že tyto zlé síly chtěly ublížit Hermioně Grangerové. Že Hermiona Grangerová byla nejspíš proti své vůli donucena pozvednout ruku proti našemu rodu; nebo že nám možná oběma byla přičarována falešná vzpomínka. Prohlašujeme tedy, že ten, kdo se odvážil takto zneužít Malfoyova dědice, je nepřítelem rodu Malfoyů, kterému se pomstíme. A aby bylo cti učiněno zadost, vrátili jsme všechny peníze, které jsme vzali od rodu Potterů, a zrušili jsme zbylý dluh.“

Pak promluvil Harry Potter. „Rod Potterů uznává, že šlo o počestnou chybu, a nechová k rodu Malfoyů žádnou zášť. Věříme a veřejně prohlašujeme, že rod Malfoyů ve smrti Hermiony Grangerové nenese žádnou vinu. Ať už Hermioně Grangerové ublížil kdokoli, stal se tím nepřítelem rodu Potterů, kterému se pomstíme. Oba dva.“

Pak se Harry Potter vydal zpět ke havraspárskému stolu a následně začal explodovat rozruch naprostého, realitu ničícího zmatku –

Draco Malfoy znovu začal ťukat lžičkou do sklenice s vodou a vytvořil tak jasný zvonivý zvuk.

Cink.

Cink.

Cink.

Další studenti se zvedli od stolů a zamířili k místu, kde stál Draco Malfoy, a postavili se po jeho boku, za něj a před něj.

Ve Velké síni zavládlo děsivé ticho, a pocit, že se svět mění a mocnosti přeskupují, visel téměř hmatatelně ve vzduchu.

„Můj otec, Owen Greengrass, se souhlasem a plnou podporou mé matky, lady vznešeného a nejstarobylejšího rodu Greengrassů,“ promluvila Dafné Greengrassová.

„A můj děd Charles z rodu Nottů,“ řekl bývalý poručík Nott, kdysi Theodor z Chaosu, nyní stojící za Dracem Malfoyem.

„A moje prateta Amélie z rodu Bonesů, taktéž ředitelka Odboru pro vymáhání magického práva,“ řekla Susan Bonesová, která stála vedle Dafné Greengrassové, po jejímž boku bojovala.

„A moje babička Augusta ze vznešeného a nejstarobylejšího rodu Longbottomů,“ řekl Neville Longbottom, který se na tuto jednu noc vrátil.

„A můj otec Lucius, lord Malfoy ze vznešeného a nejstarobylejšího rodu Malfoyů!“

„Spolu s Alannou Howeovou tvoří jmenovaní ve správní radě Bradavic většinu!“ pronesla jasně Dafné Greengrassová. „A v zájmu zajištění bezpečnosti všech studentů, včetně svých vlastních dětí, vydali pro bradavickou školu čar a kouzel následující vzdělávací dekrety!“

---

„Zaprvé!“ řekla Dafné. Snažila se tváří v tvář čtyřem kolejím v čele pětice netřást. Lekce rétoriky od rodičů nedokázaly vyřešit úplně všechno. Dafné rychle sjela očima k ruce, na níž měla vybledlým rudým inkoustem napsanou nápovědu. „Studenti nebudou nikam chodit sami, ani na záchod! Budete se přesouvat ve skupinách nejméně po třech, a v každé skupině musí být alespoň jeden student šestého nebo sedmého ročníku!“

„Zadruhé!“ ozvala se zezadu Susan Bonesová téměř pevným hlasem. „Pro lepší zajištění bezpečnosti studentů bylo do Bradavic vysláno devět bystrozorů, aby vytvořili pomocnou ochrannou jednotku!“ Susan vytáhla ze svého hábitu malý a kulatý skleněný předmět, jeden z komunikátorů, které používali bystrozoři, a které všichni dostali. Susan ho zvedla k ústům a řekla, teď už jistějším hlasem: „Bystrozore Brodski, tady Susan Bonesová. Vstupte!“

Dveře do síně se otevřely a dovnitř napochodovalo devět bystrozorů v zesílené kožené uniformě, kterou nosívali ve službě. Okamžitě se rozestoupili, dva bystrozoři zaujali místa u každého ze čtyř stolů a poslední z nich se ujal hlídky u učitelského stolu. Ozývalo se další lapání po dechu.

„Zatřetí!“ řekl Draco Malfoy velitelským hlasem. Malfoy se nejspíš naučil své prohlášení nazpaměť, protože pokud Dafné viděla, na ruce neměl napsáno nic. „Tváří v tvář společnému nepříteli, který se neštítí zabíjet studenty z libovolných kolejí, se musí čtyři bradavické koleje spojit a jednat jako jedna! Abychom to zdůraznili, systém bodování kolejí dočasně pozastaven! Všichni profesoři budou nařízením bradavické správní rady podporovat solidaritu mezi kolejemi!“

„Začtvrté!“ pronesl Neville Longbottom. „Všichni studenti, kteří nechodí do nepovinných hodin profesora obrany, dostanou speciální výcvik v sebeobraně od bystrozorských instruktorů!“

„Zapáté!“ zařval Theodor Nott hrozivým tónem. „Všechny rvačky na chodbách nebo kdekoli mimo hodiny obrany budou tvrdě trestány! Bojujte společně, nebo nebojujte vůbec!“

„Zašesté!“ řekla Dafné Greengrassová a zhluboka se nadechla. Když se dozvěděla, co se chystá, vznesla krbem k matce svou malou dodatečnou prosbu. I když Lucius Malfoy souhlasil s Amélií Bonesovou – kteroužto myšlenku její mysl stále ještě nedokázala pochopit – Greengrassovic rozhodující hlas byl stále životně důležitý, protože Jugson a jeho vlastní frakce odmítli Malfoye podpořit. Nemluvě o tom, že Bonesová Malfoyovi nevěřila a Malfoy nevěřil Bonesové. Matka tedy požádala a Greengrassové dostali – „Vzhledem k tomu, že na studenty byla použita paměťová kouzla, aniž by došlo ke spuštění ochran, je možné, že je do toho zapleten někdo z bradavického učitelského sboru. Proto! Pomocná ochranná jednotka podléhá přímo mému otci, lordu Greengrassovi!“ Tahle část byla jen symbolická, věděla, že nejde o to, že by se někdo neobrátil přímo na bystrozory; ale jednou by se z toho mohlo vyklubat něco víc, a proto požádala matku, aby to zažádala – „A kdyby chtěl někdo něco pomocné ochranné jednotce nahlásit, může se obrátit na přímo na bystrozory nebo můžete dát vědět mě –“ Dafné za sebou máchla rukou, aby ukázala na shromážděné studenty. „Která jsem byla jmenována předsedkyní zvláštního výboru pomocné ochranné jednotky!“

A Dafné se dramaticky odmlčela. Tuhle část si všichni nacvičili.

„Nevíme, kdo náš nepřítel je,“ řekl Neville, jehož hlas nepřeskočil.

„Nevíme, co náš nepřítel chce,“ řekl Theodor a stále se tvářil hrozivě.

„Ale my víme, na koho nepřítel útočí,“ řekla Susan stejně rázně, jako když se pustila do tří studentů sedmého ročníku.

„Nepřítel útočí na studenty Bradavic,“ řekl Draco Malfoy jasně a velitelsky, jako by byl ve svém přirozeném živlu.

„A Bradavice,“ pronesla Dafné Greengrassová a cítila, že jí krev žhne jako nikdy v životě, „se budou bránit.“