97. Role, část 8. – Schůzka s dlužníkem

Harrymu se už podruhé toho dne zalily oči slzami. Nevšímal si udivených pohledů havraspárských spolužáků ve společenské místnosti, natáhl ruku ke stříbrnému tvorovi od Draca Malfoye, přitulil ho v náručí, jako by byl živý, a odpotácel se směrem ke své ložnici. Napůl naslepo zamířil do prostor ve svém kufru, zatímco stříbrný had tiše spočíval v jeho náručí.

---

Páté setkání: neděle 19. dubna, 10:12

Schůzka s dlužníkem, kterou si lord Malfoy vyžádal od Harryho Pottera, který Luciusi Malfoyovi dlužil nějakých 58 203 galeonů, se v souladu s britskými zákony konala v Gringottově bance.

Vrchní divotvůrce Brumbál se snažil Harrymu Potterovi zabránit, aby opustil bezpečí Bradavic (tento obrat přiměl Harryho Pottera zvednout prsty a naznačit ve vzduchu uvozovky). Chlapec-který-přežil chvíli tiše uvažoval a za sebe schůzku odsouhlasil, zvláštně svolný k požadavkům svého nepřítele.

Ředitel Bradavic, který v očích kouzelnické Británie vystupoval jako Harryho zákonný poručník, souhlas svého svěřence přehlasoval.

Dluhová komise Starostolce přehlasovala ředitele Bradavic.

Vrchní divotvůrce přehlasoval dluhovou komisi.

Starostolec přehlasoval vrchního divotvůrce.

A tak se Chlapec-který-přežil, vydal pod přísnou ochranou Pošuka Moodyho a trojice bystrozorů ke Gringottům do banky. Moodyho zářivě modré oko se divoce otáčelo na všechny strany, jako by případnému útočníkovi chtělo naznačit, že je na stráži a neustále ve střehu, a že s radostí sežehne ledviny každému, kdo se pokusí směrem k Chlapci-který-přežil byť jen kýchnout.

Harry Potter dával pozor ještě bedlivěji než minule a všímal si, jak procházejí dokořán otevřenými vstupními dveřmi Gringottových pod nápisem Fortius Quo Fidelius. Při posledních třech návštěvách Gringottových Harry jen obdivoval mramorové sloupy, zlatě hořící pochodně, architekturu, která nebyla úplně podobná vzhledu lidské kouzelnické Británie. Od té doby ale proběhl Incident v Azkabanu a další události, a teď, při čtvrté návštěvě, Harry přemýšlel o Skřetích vzpourách a setrvalém rozhořčení skřetů nad tím, že nesmějí vlastnit hůlky, a o jistých skutečnostech, které sice nebyly v učebnici dějepisu pro první ročník, ale které si Harry domyslel a které mu velmi tichým hlasem potvrdil profesor Kratiknot. Lord Voldemort skřety zabíjel stejně jako čaroděje – což byl od lorda Voldemorta neuvěřitelně hloupý tah, pokud Harrymu něco důležitého neuniklo – ale co si skřeti mysleli o Chlapci-který-přežil, to Harry netušil. Skřeti měli pověst bytostí, které nezůstávají nic dlužny a zároveň si vezmou to, o čem usoudí, že jim to někdo dluží, a také pověst bytostí, které toto účtování provádějí poněkud po svém.

Strážní v brnění, kteří dnes uvnitř stáli v pravidelných rozestupech, zírali na Chlapce-který-přežil s prázdnými výrazy a na Moodyho a bystrozory vrhali pohledy hořkého opovržení. U stolků a přepážek v bankovním předsálí se skřetí pokladníci se stejným opovržením dívali na kouzelníky, do jejichž rukou vydávali galeony; jeden pokladník na čarodějku, která se tvářila rozzlobeně a zoufale, v úsměvu vycenil ostré zuby.

Pokud správně chápu lidskou povahu – a jestli se nemýlím v tom, že všechny humanoidní magické druhy jsou geneticky lidé s nějakým dědičným magickým jevem – pak se neskamarádíte s kouzelníkem jenom proto, že jsem k vám zdvořilý, anebo že pro vás mám pochopení.. Ale zajímalo by mě, jestli byste podpořili Chlapce-který-přežil v jeho snaze svrhnout ministerstvo, kdybych vám slíbil, že potom zruším zákon o hůlkách… nebo kdybych vám výměnou za vaši podporu hůlky a knihy kouzel klidně dal… je to důvod, proč je tajemství výroby hůlek vyhrazeno lidem, jako je Ollivander? Ačkoli pokud jste opravdu jako lidé, pak má skřetí národ nejspíš své vlastní vnitřní hrůzy, své vlastní Azkabany, neboť i to je lidská přirozenost; v tom případě budu muset dříve či později svrhnout nebo reformovat i vaši vlastní vládu. Hm.

Objevil se před nimi starý skřet a Harry s opatrnou zdvořilostí udělal úklonu hlavou, na což starý skřet zareagoval rázným pokývnutím. Nekonala se žádná divoká jízda vlakem, starý skřet je prostě jen provedl krátkou chodbou, která končila malou čekárnou se třemi lavicemi ve skřetí velikosti a jednou židlí ve velikosti kouzelníka, na nichž nikdo neseděl.

„Nepodepisuj nic, co ti Lucius Malfoy dá,“ řekl Šílený Moody. „Nic, rozumíš mi, chlapče? Pokud ti Malfoy podá výtisk Podivuhodných dobrodružství Chlapce-který-přežil a požádá tě o autogram, řekni mu, že sis vykloubil prst. Dokud budeš u Gringottových, neber ani na vteřinu do ruky brk. Pokud ti někdo podá brk, tak ten brk zlom a pak si radši zlom prsty. Mám to dál vysvětlovat, synku?“

„Ani ne,“ řekl Harry. „V mudlovské Británii taky máme právníky a vaši právníci by jim připadali roztomilí.“

O chvíli později Harry Potter odevzdal svou hůlku obrněnému skřetímu strážci, který ho prohledal nejrůznějšími zajímavě vypadajícími sondami, a předal Moodymu svůj váček, aby mu ho hlídal.

A pak Harry prošel dalšími dveřmi a vodopádem Zlodějova pádu, který se odpařil hned, jak na druhé straně vyšel.

Za dveřmi byla větší místnost s luxusně obloženými zdmi a drahým vybavením, kterou se táhl velký zlatý stůl. Na jedné straně stolu stála dvě obrovská kožená křesla a na druhé malá dřevěná stolička pro dlužníka. Na místnost dohlíželi dva strážní skřeti v plné zbroji, s ozdobnými sluchátky a brýlemi. Žádná ze stran nesměla mít hůlky ani jiné magické předměty a skřetí strážci by okamžitě zaútočili, kdyby se někdo v rámci tohoto mírumilovného setkání pod dohledem Gringottovy banky odvážil použít bezhůlkovou magii. Zdobená sluchátka skřetím strážím bránila slyšet rozhovor, pokud nebyli přímo osloveni, a brýle zajišťovaly, aby tváře čarodějů byly rozmazané. Bylo to zkrátka něco na způsob skutečné ochranky, alespoň pokud jste byli nitroobráncem.

Harry se vyhoupl na svou nepohodlnou dřevěnou stoličku, sarkasticky to zhodnotil jako nenápadné a čekal na své věřitele.

O krátkou chvíli později, mnohem kratší, než po jak dlouho dobu může dlužník podle zákona čekat, do místnosti vstoupil Lucius Malfoy a obsadil své kožené křeslo navyklým, praxí zaběhlým pohybem. V rukou nedržel hůl s hadí hlavou, ale dlouhá bílá hříva za ním vlála stejně jako vždy a z jeho tváře se nedalo nic vyčíst.

Za ním tiše vešel kluk se světle blonďatými vlasy, který měl na sobě černý hábit mnohem jemnější než jakákoli bradavická školní uniforma, a s ovládaným výrazem ve tváří kráčel v otcových stopách. I on byl Harryho věřitelem v částce zhruba čtyřiceti galeonů a také pocházel z rodu Malfoyů, takže se na něj technicky vzato vztahovalo usnesení Starostolce umožňující toto setkání.

Draco. Harry to neřekl nahlas, ani nedovolil, aby se jeho vlastní výraz změnil. Nenapadalo ho nic, co by mohl říct. Ani je mi to líto mu nepřipadalo vhodné. Harry se neodvažoval nic takového říct ani Dracovu patronovi, když si během několika krátkých výměn domluvili toto setkání – a nejen proto, že by to Lucius mohl odposlechnout. Stačilo mu, že Dracova šťastná myšlenka pořád byla šťastná a že ještě dokázal chtít, aby to Harry věděl.

Lucius Malfoy promluvil jako první, jeho hlas byl vyrovnaný a tvář pevná. „Harry Pottere, nechápu, co se v Bradavicích děje, mohl bys mi to vysvětlit?“

„Sám nevím,“ řekl Harry. „Kdybych těm událostem rozuměl, nedovolil bych, aby se staly, lorde Malfoyi.“

„Tak mi odpověz na tuto otázku. Kdo jsi?“

Harry se vyrovnaně díval do tváře svého věřitele. „Nejsem Vy-víte-kdo, jak jste si myslel,“ řekl Harry. Nebyl úplný idiot a nakonec přišel na to, s kým si Lucius Malfoy myslel, že před Starostolcem mluví. „Očividně nejsem ani normální kluk. Stejně tak je zřejmé, že to nejspíš má něco společného s tím chlapec-který-přežil. Ale co a proč nevím o nic víc než vy. Ptal jsem se Moudrého klobouku a ani ten nevěděl.“

Lucius Malfoy odměřeně přikývl. „Nenapadl mě žádný důvod, proč bys chtěl platit sto tisíc galeonů za záchranu života nějaké mudly. Žádný důvod kromě jediného, který by vysvětloval její moc i krvežíznivost, ale pak zemřela rukou trolla, a ty přesto žiješ dál. A také mi toho o tobě můj syn, Harry Pottere, spoustu vyprávěl, a nedávalo to smysl ani za mák, slyšel jsem u svatého Munga blouznění šílenců, které bylo daleko rozumnější, než co mi vyprávěl můj syn pod veritasérem o věcech, které jsi zinscenoval, a chtěl bych, abys mi vysvětlil část toho šíleného blouznění, které jsi osobně uskutečnil, a to hned.“

Harry se otočil na Draca, který se na něj podíval s obličejem, jehož výraz se hroutil, ovládl a pak zase napjal.

„Také bych rád věděl,“ řekl Draco Malfoy vysokým a kolísavým hlasem, „proč, Pottere.“

Harry zavřel oči a začal mluvit, aniž by se díval. „Chlapec, kterého vychovali mudlové a mysleli si o něm, že je chytrý. Viděl jsi mě, Draco, a napadlo tě, jak užitečné by bylo, kdyby se Chlapci-který-přežil, klidně jedinému ze všech ostatních dětí ve tvém ročníku, podařilo ukázat, jak se věci mají, kdybychom se mohli spřátelit. A já jsem si totéž myslel o tobě. Jenže my dva jsme pravdu viděli v úplně jiných věcech. Ne, že bych tvrdil, že existují různé pravdy, chci říct, že existují různé víry, ale existuje jen jedna realita, jen jeden vesmír, který může tyto víry potvrdit nebo vyvrátit –“

„Lhal jsi mi.“

Harry otevřel oči a podíval se na Draca. „Raději bych řekl,“ řekl Harry ne zcela pevným hlasem, „že věci, které jsem ti povídal, byly z jistého úhlu pohledu pravdivé.“

„Jistý úhel pohledu?“ Draco Malfoy se tvářil stejně rozzlobeně jako se mohl tvářit Luke Skywalker, a ani on neměl náladu poslouchat Kenobiho výmluvy. „Pro věci, pravdivé z určitého úhlu pohledu, existuje označení. Říká se jim lži! “

„Nebo lsti,“ řekl Harry vyrovnaně. „Prohlášení, která jsou technicky vzato pravdivá, ale která posluchače oklamou a přimějí ho, aby si vytvořil další nepravdivé představy. Myslím, že je dobré to rozlišovat. To, co jsem ti řekl, bylo sebenaplňující se proroctví; věřil jsi, že nedokážeš oklamat sebe sama, a tak ses o to nepokoušel. Dovednosti, které jsi se naučil, jsou skutečné, a bylo by pro tebe velmi nepříjemné, kdybys proti nim začal uvnitř sebe bojovat. Lidé se pouhým aktem vůle nedokážou přimět k tomu, aby věřili, že modrá je zelená, ale myslí si, že to dokážou, a to může být skoro stejně špatné.“

„Využil jsi mě,“ řekl Draco Malfoy.

„Využil jsem tě jen způsobem, který tě posílil. Tak to vypadá, když jsi využit přítelem.“

„I já vím, že takhle přátelství nevypadá!“

Opět promluvil Lucius Malfoy. „Za jakým účelem? Jaký to mělo smysl?“ Ani hlas staršího Malfoye nebyl zcela pevný. „Proč?“

Harry si ho chvíli prohlížel a pak se obrátil k Dracovi. „Tvůj otec tomu asi nebude věřit,“ řekl Harry. „Ale ty, Draco, bys měl být schopen vidět, že všechno, co se stalo, je s touto hypotézou v souladu. A že jakákoli cyničtější hypotéza by nevysvětlila, že jsem na tebe netlačil víc, i když sis myslel, že na tebe mám páku, nebo proč jsem tě toho tolik učil. Myslel jsem si, že dědic rodu Malfoyů, který byl veřejně viděn, jak chytá mudlovskou dívku, aby jí zabránil spadnout ze střechy Bradavic, by byl dobrým kompromisním kandidátem na vůdce kouzelnické Británie po reformách.“

„Takže bych podle tebe měl věřit,“ řekl Lucius Malfoy sevřeným hlasem, „že se prohlašuješ za blázna. Dobře, nechme to prozatím všechno stranou. Řekni mi, kdo do Bradavic poslal toho trolla.“

„To já nevím,“ řekl Harry.

„Řekni mi, koho podezříváš, Harry Pottere.“

„Mám čtyři podezřelé. Jedním z nich je profesor Snape –“

„Snape?“ vyhrkl Draco.

„Druhým je samozřejmě bradavický profesor obrany, už jen proto, že je to profesor obrany.“ Harry by ho byl vynechal, nechtěl na profesora Quirrella upozorňovat Malfoye, kdyby byl nevinný, ale Draco by to na něho mohl vytáhnout. „Třetího byste mi nevěřili. Čtvrtá je souhrnná kategorie s názvem Všechno ostatní.“ A pátou, lorda Voldemorta, bych před vámi jmenovat neměl.

Lucius Malfoy se zachmuřil. „Myslíš, že nepoznám návnadu s háčkem? Pověz mi o té třetí možnosti, Pottere, o té, kterou chceš, abychom považovali za pravdivou, a přestaňme hrát tyhle hry.“

Harry si lorda Malfoye pevně prohlížel. „Jednou jsem četl knihu, kterou jsem číst neměl, a tam se psalo, že komunikace je dění, které se odehrává mezi sobě rovnými. Zaměstnanci lžou svým šéfům a ti zase očekávají, že jim bude lháno. Nehraju si na plachého, jen si všímám, že v naší současné situaci prostě není možné, abych vám řekl o třetím podezřelém a abyste mi uvěřili, že moje historka byla něco jiného než lákadlo.“

Pak promluvil Draco. „Je to otec, že?“

Harry se na Draca překvapeně podíval.

Draco mluvil vyrovnaně. „Máš podezření, že toho trolla do Bradavic poslal otec, aby se dostal ke Grangerové, že? Myslíš si to, že ano!“

Harry otevřel ústa, aby řekl Vlastně ne, ale pak se mu pro jednou v životě podařilo myslet dopředu a včas se zarazit.

„Aha…“ řekl místo toho pomalu. „Tak takhle to je. Lucius Malfoy veřejně prohlásí, že Hermioně neprojde to, co udělala, a ejhle, zabije ji troll.“ V tu chvíli se Harry usmál s vyceněnými zuby. „A když tady popřu své podezření, tak Draco, který není nitroobránce, pak může pod veritasérem dosvědčit, že Chlapec- který-přežil, nepodezírá Luciuse Malfoye, že by poslal do Bradavic trolla usmrtit Hermionu Grangerovou, která se zavázala přísahou rodu Potterů a jejíž krevní dluh byl nedávno vykoupen za sto tisíc galeonů a tak dále.“ Harry se mírně zaklonil, ačkoli jeho dřevěná stolička neměla opěradlo, s nímž by to mohl udělat pořádně. „Ale teď, když jsem na to upozornil, vidím, že to dává smysl. Zřejmě jste Hermionu Grangerovou zabil právě vy, přesně jak jste jí vyhrožoval před celým Starostolcem.“

„To tedy ne,“ řekl Lucius Malfoy, opět bez výrazu.

Harry opět vycenil zuby v onom neúsměvu. „No, v tom případě tam venku musí být ještě někdo další, kdo zabil Hermionu a pohrával si s bradavickými ochranami, stejná osoba, která se předtím pokusila hodit na Hermionu vraždu Draca Malfoye. Buď jste Hermionu Grangerovou zabil poté, co jste dostal zaplaceno za její život, nebo jste pokus o vraždu svého syna svedl na nevinnou dívku a pod falešnou záminkou jste připravil mou rodinu o všechny peníze. Jedna z těch dvou věcí musí být pravda.“

„Možná jsi ji zabil ty v naději, že se ti tak vrátí peníze.“ Lucius Malfoy se naklonil dopředu a upřeně se na Harryho zadíval.

„Pak bych za ni já své peníze vůbec nedával. Jak sám chápete. Neurážejte moji inteligenci, lorde Malfoyi – ne, počkejte, promiňte, to jste musel poznamenat jen kdyby to Draco musel dosvědčit, tak nic.“

Lucius Malfoy se v křesle zaklonil a zíral.

„Snažil jsem se ti to sdělit, otče,“ řekl Draco potichu, „ale nikdo si nedokáže představit, co je Harry Potter zač, dokud se s ním skutečně nepotká…“

Harry si poklepal prstem na tvář. „Takže lidem ten očividný rozpor začíná docházet? Vlastně mě to překvapuje. Nehádal bych, že se to stane.“ Harry už se naučil obecný rytmus cynismu profesora Quirrella a dokázal ho produkovat nezávisle. „Nemyslel bych si, že noviny budou schopné informovat o konceptech jako ‚Buďto musí být pravda X, nebo Y, ale nevíme, které z nich‘. Očekával bych, že novináři budou přinášet jen příběhy poskládané z řady atomických propozic typu ‚X je pravdivé‘, ‚Y je nepravdivé‘ nebo ‚X je pravdivé a Y je nepravdivé‘. Nikoliv složitější logické spojky typu ‚Je-li X pravdivé, pak je Y pravdivé, ale nevíme, zda je X pravdivé’. A všichni vaši příznivci by měli rychle přepínat mezi ‚Nemůžete dokázat, že lord Malfoy zabil Grangerovou, mohl to být někdo jiný‘ a ‚Nemůžete dokázat, že to na Grangerovou hodil někdo jiný‘, protože dokud je výsledek nejistý, měli by se snažit, aby byla pravda oboje najednou… počkejte, nevlastníte vy náhodou Denního věštce?“

„Denní věštec,“ řekl Lucius Malfoy úsečně, „kterého rozhodně nevlastním, je příliš vážený na to, aby publikoval tak hanlivé nesmysly. Bohužel ne všichni kouzelníci s vlivem jsou tak rozumní.“

„Ah, chápu,“ přikývl Harry.

Lucius se podíval na Draca. „Bylo něco ze zbytku toho, co říkal, důležité?“

„Ne, otče, nebylo.“

„Děkuji ti, synu.“ vrátil se Lucius pohledem k Harrymu. Když promluvil, jeho hlas byl chladný a sebejistý a začal nabývat svou obvyklou protáhlost. „Je možné, že bych se nechal přesvědčit, abych ti prokázal nějakou laskavost, kdybys před Starostolcem připustil to, co zjevně víš, tedy že za ten čin nejsem zodpovědný. Byl bych ochoten tvůj zbývající dluh vůči rodu Malfoyů dost výrazně snížit, nebo dokonce upravit jeho podmínky tak, aby byl splatný až později.“

Harry si Luciuse Malfoye pevně prohlížel. „Luciusi Malfoyi, vy jste si plně vědom toho, že Hermiona Grangerová byla ve skutečnosti falešně obviněna a váš syn k tomu posloužil jako návnada, že jí byly upraveny vzpomínky nebo ještě něco horšího, a že rod Potterů proti vám předtím nic neměl. Můj protinávrh zní: Vraťte mé rodině peníze, já před Starostolcem oznámím, že rod Potterů nechová k rodu Malfoyů žádnou zášť, a představíme jednotnou tvář proti tomu, kdo za tím stojí. Vykašleme se na role, které máme hrát, a místo svádění bitvy se spojíme. Mohla by to být jediná věc, kterou od nás nepřítel neočekává.“

V místnosti se rozhostilo krátké ticho, až na dva skřetí strážce, kteří bez ohledu na vše dýchali dál.

„Jsi blázen,“ řekl Lucius Malfoy chladně.

„Říkáme tomu spravedlnost, lorde Malfoyi. Nemůžete přece očekávat, že s vámi budu spolupracovat, když si přisvojujete bohatství rodu Potterů pod záminkou, o které teď už víte, že je falešná. Chápu, jak vám to tehdy připadalo, ale teď už znáte skutečnost.“

„Nemůžeš mi nabídnout nic, co by mělo hodnotu sta tisíc galeonů.“

„Skutečně ne?“ Harry se odmlčel. „To se podívejme. Myslím, že vám docela pravděpodobně víc záleží na dlouhodobém blahu rodu Malfoyů než na tom, ze které politické otázky si neúspěšný Temný pán minulé generace udělal svého favorita.“ Harry se významně podíval na Draca. „Další generace si rýsuje vlastní bitevní pole a utváří nová spojenectví. Váš syn z toho může být vyřazen, nebo může jít rovnou na vrchol. Má to pro vás větší cenu než čtyřicet tisíc galeonů, které jste nijak zvlášť nečekal a ani nepotřebujete?“ Harry se potutelně usmál. „Čtyřicet tisíc galeonů. Dva miliony mudlovských liber šterlinků. Váš syn ví pár věcí, které by vás mohly překvapit, o velikosti mudlovské ekonomiky. Přišlo by jim zábavné, že se osud země točí kolem dvou milionů liber šterlinků. Mysleli by si, že to je roztomilé. A já si myslím totéž, lorde Malfoyi. Situace se nemá tak, že bych byl zoufalý. Jen se vám snažím nabídnout férovou šanci zachovat se fér.“

„Aha?“ řekl lord Malfoy. „A co bude, když tvou šanci odmítnu?“

Harry pokrčil rameny. „To záleží na tom, jaká koaliční vláda bude sestavena bez Malfoyů. Pokud se podaří vládu reformovat mírumilovně, protože jakýkoli jiný způsob by mír narušil, vyplatím vám ty peníze z drobných na útratu. Nebo třeba budou Smrtijedi souzeni za své zločiny a aby bylo spravedlnosti učiněno zadost, popraveni, samozřejmě pokud budou řádným soudem odsouzeni.“

„Ty jsi opravdu blázen,“ řekl tiše Lucius Malfoy. „Nemáš žádnou moc, žádné bohatství, a přesto mluvíš o takových věcech.“

„Ano, bylo by hloupoučké si myslet, že bych vás mohl vyděsit. Koneckonců nejste mozkomor.“

A Harry se dál usmíval. Dohledal si, že bezoár skutečně vyléčí téměř každý jed, když ho někomu strčíte do úst dostatečně rychle. Možná by nevyléčil ozáření radiací z přeměněného polonia, ale na druhou stranu možná ano. Harry se tedy podíval na body tuhnutí různých kyselin a ukázalo se, že kyselina sírová ztuhne už při pouhých deseti stupních Celsia, což znamenalo, že by Harry mohl na mudlovském trhu koupit litr kyseliny, zmrazit ji a přeměnit na nenápadný kousek vodního ledu, který by mohl někomu dostat do úst a nechat je to spolknout. Jakmile by přeměnění vyprchalo, žádný bezoár by to nezachránil. Harry samozřejmě neměl v úmyslu říct to nahlas, ale jelikož se mu během plnění svého questu beztak nepodařilo zabránit žádnému úmrtí, neměl v úmyslu nechat se dál omezovat zákonem nebo snad dokonce Batmanovými zásadami.

Máš poslední šance přežít, Luciusi. Z etického hlediska tvůj život propadl v den, kdy jsi spáchal první zvěrstvo pro Smrtijedy. Pořád jsi člověkem a tvůj život pořád má hodnotu, ale už nemáš morálně povinnou ochranu nevinného. Každý dobrý člověk teď má právo tě zabít, pokud usoudí, že to z dlouhodobého hlediska zachrání životy, a já tento závěr vyvodím, pokud se mi začneš plést do cesty. Ten, kdo na Grangerovou poslal trolla, se musel zaměřit i na tebe a zasáhnout tě nějakou kletbou, po které se bývalí Smrtijedi změní na hromádku slizu. Velmi smutné.

„Otče,“ řekl Draco tichým hlasem. „Myslím, žes to měl zvážit.“

Lucius Malfoy se podíval na svého syna. „Děláš si legraci.“

„Ne, je to tak. Nemyslím si, že si Potter své knihy jen tak vymyslel, nikdo by tolik věcí nedokázal napsat, a byly v nich věci, které jsem si mohl sám ověřit. A jestli je pravda aspoň polovina toho všeho, má pravdu, sto tisíc galeonů neznamená zas tak mnoho. Když mu je dáme, opravdu se stane přítelem rodu Malfoyů – aspoň tak, jak si on přátelství představuje. A když mu je nedáme, bude tvým nepřítelem, ať už to bude v jeho vlastním zájmu nebo ne – prostě po tobě půjde. Harry Potter takto opravdu uvažuje. Nejde mu o peníze, ale o to, co považuje za čestné.“

Harry Potter naklonil hlavu a dál se usmíval.

„Ale jednu věc si ujasněme,“ řekl Draco a teď se díval přímo na něj. V jeho očích se objevil prudký záblesk. „Ublížil jsi mi. A jsi mi za to dlužen. “

„Beru na vědomí,“ řekl Harry tiše. „Samozřejmě pod podmínkou, že to bude i jinak.“

Lucius Malfoy otevřel ústa, aby něco řekl, a pak je zase zavřel. „Blázen,“ řekl znovu.

Došlo k dlouhé diskuzi mezi otcem a synem, během níž se Harrymu podařilo udržet jazyk za zuby.

Když se zdálo, že ani Draco nedokáže svého otce přesvědčit, promluvil Harry znovu a přednesl, jaké další kroky zamýšlí, pokud by rody Potterů a Malfoyů dokázaly spolupracovat.

To přineslo další diskuzi mezi Luciusem a Dracem, během níž Harry dál mlčel.

Konečně se oči Luciuse Malfoye obrátily k Harrymu. „A ty věříš,“ řekl Lucius Malfoy, „že dokážeš přesvědčit Longbottomovou a Bonesovou, aby s tímto postupem souhlasily, i když Brumbál je proti.“

Harry přikývl. „Vaše zapojení jim samozřejmě bude připadat podezřelé. Ale řeknu jim, že to od začátku byl můj plán, to by mělo pomoct.“

„Předpokládám,“ řekl Lucius Malfoy po odmlce, „že bych mohl nechat sepsat smlouvu, která by tě zbavila téměř celého zbývajícího dluhu, kdybych nějakou náhodou do toho bláznivého nápadu šel. Bude pak ale potřeba dalších záruk…“

Harry okamžitě sáhl do svého hábitu, vytáhl pergamen, rozvinul ho a rozložil na zlatý stůl. „Už jsem se do toho pustil sám,“ řekl Harry. V bradavické knihovně strávil několik hodin pečlivým studiem dostupných právnických knih. Naštěstí, pokud mohl Harry soudit, byly zákony kouzelnické Británie na mudlovské poměry okouzlujícím způsobem prosté. Napsat, že původní dluh krve a platba se ruší, Potterovým se vrací majetek a všechny ostatní předměty z trezoru, a zbývající dluh se anuluje, to vše bez obvinění Malfoyových, bylo jen o pár řádků víc, než když se to vyslovilo nahlas. „Musel jsem svým hlídačům slíbit, že nic z toho, co jste mi dali, nepodepíšu. Takže jsem to pro jistotu celé sepsal sám a podepsal ještě předtím, než jsme se sem vydali.“

Draco se přidušeně zasmál.

Lucius si smlouvu přečetl a chladně se usmál. „Je to půvabně přímočaré.“

„Taky jsem slíbil, že se během návštěvy Gringottových nedotknu brku,“ řekl Harry. Znovu sáhl do hábitu a vytáhl mudlovské pero spolu s listem normálního papíru. „Bude tohle znění v pořádku?“ Harry rychle načmáral právnicky znějící prohlášení o tom, že rod Potterů v žádném případě nepovažuje rod Malfoyů za odpovědný za vraždu Hermiony Grangerové a nevěří, že s ní mají něco společného, a pak papír zvedl do vzduchu, aby si ho lord Malfoy prohlédl.

Lord Malfoy se podíval na papír, mírně obrátil oči v sloup a řekl: „To asi bude stačit. Nicméně aby ten význam byl přesný, měl bys použít právní termín odškodnit, a ne zprostit viny –“

„Dobrý pokus, ale nehrozí. Vím přesně, co ta slova znamenají, lorde Malfoyi.“ Harry vzal pergamen a začal si původní znění pečlivě přepisovat.

Když Harry skončil, lord Malfoy se natáhl přes zlatý stůl, vzal pero a zamyšleně si ho prohlížel. „Předpokládám, že je to jeden z tvých mudlovských artefaktů? Co to dělá, synku?“

„Píše to, aniž bys potřeboval kalamář,“ odpověděl Draco.

„To vidím. Předpokládám, že pro někoho by to mohla být zajímavá hračka.“ Lucius uhladil pergamenovou smlouvu na stole, pak přiložil ruku k řádku pro podpis a zamyšleně položil pero na začátek.

Harry odtrhl oči vzhůru k tváři Luciuse Malfoye, nutil se pravidelně dýchat, ale nedokázal úplně uvolnit napětí ve svalech.

„Náš dobrý přítel Severus Snape,“ řekl Lucius Malfoy a stále poklepával perem na řádek, který čekal na jeho podpis. „Profesor obrany, který si říká Quirrell. A teď se znovu ptám, kdo je ten třetí podezřelý, Harry Pottere?“

„Důrazně vám doporučuji, abyste se nejprve podepsal, lorde Malfoyi, pokud se k tomu skutečně chystáte. Z těchto informací budete mít větší užitek, když si nebudete myslet, že se vám snažím něco podsunout.“

Další chladný úsměv. „Risknu to. Mluv, jestli chceš, abychom pokračovali.“

Harry zaváhal a pak vyrovnaně řekl: „Můj třetí podezřelý je Albus Brumbál.“

Pero na pergamenu se zastavilo. „Zvláštní obvinění,“ protáhl Lucius. „Brumbál se hodně ztrapnil, když za jeho působení zemřel bradavický student. Předpokládáš, že o něm uvěřím čemukoliv jen proto, že je můj nepřítel?“

„Je jedním z několika podezřelých, lorde Malfoyi, a ne nutně tím nejpravděpodobnějším. Ale dokázal jsem zabít dospělého horského trolla, protože jsem měl zbraň, kterou mi na začátku školního roku dal Brumbál. Není to závažný důkaz, ale je to podezřelé. A jestli si myslíte, že zavraždit jednoho ze studentů není Brumbálův styl, no, to samozřejmě napadlo i mě.“

„To není jeho styl?“ řekl Draco Malfoy.

Lucius Malfoy odměřeně a opatrně zavrtěl hlavou. „Není, synu. Brumbál je při páchání zla vybíravý.“ Lord Malfoy se v křesle opřel a zůstal nehybně sedět. „Pověz mi o té zbrani.“

„Ještě si nejsem jistý, jestli bych o tom před vámi měl mluvit podrobněji, lorde Malfoyi.“ Harry se nadechl. „Dovolte mi, abych vám to objasnil. Nesnažím se vám vnutit myšlenku, že za tím stojí Brumbál, jenom připouštím tu možnost –“

Pak promluvil Draco Malfoy. „To, co ti dal Brumbál, mělo sloužit k zabíjení trollů? Tedy jenom trollů? Můžeš nám říct tohle?“

Lucius překvapeně otočil hlavu a podíval se na svého syna.

„Ne…“ Harry pomalu řekl. „Nebyl to konkrétně třeba meč na zabíjení trollů ani nic takového.“

Draco na něj upíral zrak. „Fungovalo by to zařízení proti vrahovi?“

Ne, pokud by použil štít. „Ne.“

„Rvačka ve škole?“

Rozpínající se kámen v krku je nutně smrtící. „Ne. Nemyslím si, že byl určen k použití proti lidem.“

Draco přikývl. „Takže jen magická stvoření. Byla by to dobrá zbraň proti rozzuřenému hipogryfovi nebo něčemu podobnému?“

„Funguje omračující kouzlo na hipogryfy?“ Harry se pomalu zeptal.

„To nevím,“ řekl Draco.

„Ano,“ řekl Lucius Malfoy.

V porovnání s pokusem zaměřit Wingardium Leviosa a Finite Incantatem – „Pak by omračující kouzlo představovalo lepší způsob, jak se vypořádat s hipogryfem.“ Takto řečeno to skutečně stále více vypadalo, že proměněný kámen je optimální zbraní pouze proti magickému tvorovi z masa a kostí s kůží odolnou proti kouzlům. „Ale… Chci říct, že to vůbec nemuselo být zamýšleno jako zbraň, použil jsem to zvláštním způsobem, možná to byl jen jeho bláznivý rozmar –“

„Ne,“ řekl Lucius Malfoy tiše. „To není rozmar. Není to náhoda. Ne u Brumbála.“

„Tak je to on,“ řekl Draco. Dracovi se pomalu zúžily oči a zlomyslně přikývl. „Je to on už od začátku. Soudní nitrozpytec říkal, že na Grangerovou někdo použil nitrozpyt. Brumbál přiznal, že to byl on. A vsadím se, že ve skutečnosti se ochrany spustily, když mě Grangerová proklela, a Brumbál je prostě ignoroval.“

„Ale –“ Harry řekl. Podíval se na Luciuse a přemýšlel, jestli je opravdu výhodné zpochybňovat tento nápad. „Jaký by měl motiv? Prohlásíme, že je zlý, a s tím se spokojíme?“

Draco Malfoy vyskočil ze židle a začal se procházet po místnosti, černé roucho za mladým chlapcem vlálo a skřetí strážci na něj překvapeně zírali skrz své očarované brýle. „Abys přišel na kloub podivnému spiknutí, podívej se, co se děje, a pak se zeptej, kdo z toho má prospěch. Až na to, že Brumbál neplánoval, že se Grangerovou pokusíš před Starostolcem zachránit, snažil se ti v tom zabránit. Co by se stalo, kdyby Grangerová fakticky šla do Azkabanu? Rod Malfoyů a rod Potterů by se navždy nenáviděly. Ze všech podezřelých si něco takového přeje jen Brumbál. Takže to zapadá. Všechno to do sebe zapadá. Ten, kdo tu vraždu skutečně spáchal, je – Albus Brumbál!“

„Hm,“ řekl Harry. „Ale proč by pro mě tedy měl zbraň proti trolům? Říkal jsem, že mi to připadá podezřelé, ale neřekl jsem, že by to dávalo smysl.“

Draco zamyšleně přikývl. „Možná si Brumbál myslel, že toho trolla zastavíš dřív, než Grangerovou dostane, a pak bude moci obvinit otce, že ho poslal. Spousta lidí by se hodně zlobila, kdyby si mysleli, že se otec o něco takového vůbec pokusil, dokonce v Bradavicích. Jak otec řekl, Brumbála ztrapnilo, když se ukázalo, že v Bradavicích doopravdy zemřel student, protože Bradavice jsou svým bezpečím proslulé. Takže až sem to nejspíš nemělo dojít.“

Harrymu se mimoděk vybavila hrůza v Brumbálových očích, když uviděl tělo Hermiony Grangerové.

Dostal bych se tam včas, kdyby Weasleyovic dvojčatům neukradli kouzelnou mapu? Mohlo to být v plánu? Jenže pak jim mapu někdo ukradl, Brumbál to nevěděl, a já přišel pozdě… ale ne, to nedává moc smysl, zjistil jsem to pozdě, jak mohl Brumbál tušit, že použiju koště… no, věděl, že ho mám…

Takový plán nemohl v žádném případě vyjít.

A taky nevyšel.

Ale někdo, kdo začíná být trochu senilní, by mohl očekávat, že to bude fungovat, a fénix by nemusel poznat rozdíl.

„Nebo,“ pokračoval Draco Malfoy a stále energicky přecházel, „možná měl Brumbál po ruce očarovaného trolla a čekal, že ho porazíš někdy jindy, kvůli nějakému jinému plánu, a pak ho místo toho použil na Grangerovou. Nedovedu si představit, že by to Brumbál měl všechno naplánované od prvního týdne školy –“

„Já si to představit dovedu,“ řekl Lucius Malfoy tiše. „Už jsem se s tím u Brumbála setkal.“

Draco rozhodně přikývl. „Pak jsem tedy v prvním dějství nikdy zemřít neměl. Brumbál věděl, že mě profesor Quirrell kontroluje, nebo Brumbál plánoval, že mě včas najde někdo jiný – mrtvý bych nemohl svědčit proti Grangerové, a kdybych zemřel, bylo by to trapné. Ale můj odchod z Bradavic a to, že nebudu poblíž, abych vedl Zmijozel, by mu přišlo vhod. A pak měl Harry zastavit trolla dřív, než dostane Grangerovou, a všichni měli vinu svalit na tebe, otče, jenže tentokrát to nedopadlo tak, jak si to Brumbál naplánoval.“

Lucius Malfoy odlepil své šedé oči od místa, do kterého zíral, a s překvapením hleděl na svého syna. „Jestli je to pravda – ale zajímalo by mě, jestli Harry Potter jen hraje svou neochotu tomu uvěřit.“

„Možná,“ řekl Draco. „Ale jsem si skoro jistý, že nehraje.“

„Pokud by to tedy byla pravda…“ Lucius Malfoy se odmlčel. V očích se mu pomalu rozhořel vztek.

„Co přesně bychom měli udělat?“ Harry se zeptal.

„To je mi už také jasné,“ řekl Draco. Otočil se na ně a zvedl prst vysoko do vzduchu. „Najdeme důkazy, které Brumbála z tohoto zločinu usvědčí, a zajistíme spravedlnost!“

Harry Potter a Lucius Malfoy se na sebe podívali.

Ani jeden z nich nevěděl, co říct.

„Můj synu,“ řekl po chvíli Lucius Malfoy, „dnes sis vedl opravdu dobře.“

„Děkuji, otče!“

„Tohle ale není hra, nejsme bystrozoři, a do spravedlnosti svou důvěru nevkládáme.“

Světlo v Dracových očích trochu pohaslo. „Aha.“

„Já mám sentimentální slabost pro spravedlnost,“ vložil se do toho Harry. Nemůžu uvěřit, že vedu takový rozhovor. Potřeboval jít domů, vzít si list papíru a tužku a pokusit se zjistit, jestli Dracovy úvahy skutečně dávají smysl. „A důkazy.“

Lucius Malfoy obrátil pohled na Harryho Pottera a jeho oči se zaleskly čistým šedým vztekem.

„Jestli jsi mě podvedl,“ řekl Lucius Malfoy s podtónem hněvu, „jestli je to všechno lež, už ti to neodpustím. Ale jestli to podvod není… Přines mi důkaz, který Brumbála z této vraždy usvědčí před Starostolcem, nebo dost důkazů na to, aby byl sesazen, a není nic, co by pro tebe rod Malfoyů neudělal, Harry Pottere. Nic.“

Harry se zhluboka nadechl. Potřeboval si to všechno srovnat a zvážit skutečné pravděpodobnosti, ale neměl na to čas. „Pokud je to Brumbál, pak jeho odstraněním z herního plánu vznikne v mocenské struktuře Británie obrovská díra.“

„To ano,“ řekl Lucius Malfoy s pochmurným úsměvem. „Měl bys ambice ji vyplnit, Harry Pottere?“

„Některým vašim oponentům by se to nemuselo líbit. Mohli by odporovat.“

„Prohrají,“ řekl Lucius Malfoy s tváří tvrdou jako železo.

„Takže tohle bych po rodu Malfoyů chtěl, lorde Malfoyi, kdyby kvůli mně sesadili Brumbála. Až bude opozice nejvíc vyděšená – tehdy se jí v posledním okamžiku nabídne dohoda, abychom se vyhnuli občanské válce. Některým vašim spojencům se to možná nebude líbit, ale najde se spousta neutrálních, kteří budou za stabilitu vděční. Dohoda bude spočívat v tom, že místo toho, abyste převzal vládu vy, se jí ujme Draco Malfoy, jakmile dosáhne plnoletosti.“

„Cože?“ řekl Draco.

„Draco vypověděl pod veritasérem, že se snažil Hermioně Grangerové pomoci. Vsadím se, že v opozici by se našlo hodně lidí, kteří by to raději riskli s ním, než aby bojovali. Nejsem si jistý, jak přesně byste to vynucoval – nezrušitelný slib nebo smlouvy u Gringottových nebo tak něco – ale musí existovat nějaká vymahatelná smlouva o tom, že moc přejde na Draca, jakmile dokončí Bradavice. Klidně tu dohodu podpořím jako Chlapec-který-přežil. Pokusím se přesvědčit Longbottomovou a Bonesovou a ostatní. Náš první plán připraví půdu na později, pokud si dáte pozor, abyste tentokrát při jednání s Longbottomovou a Bonesovou jednal úctyhodně.“

„Otče, přísahám, že jsem to ne–“

Luciusova tvář se zkřivila do pochmurného úsměvu. „Vím, že jsi to nedomlouval, synu. Takže.“ Bělovlasý muž se přes mohutný zlatý stůl zadíval na Harryho Pottera. „Tyto podmínky jsou pro mě přijatelné. Ale nesplníš-li nějakou část naší dohody, ať už první nebo druhou, bude to pro tebe mít následky, Harry Pottere. A chytré řeči tomu nezabrání.“

A Lucius Malfoy pergamen podepsal.

---

Pošuk Moody zíral na bronzové dveře zasedací místnosti u Gringottových snad celé hodiny, pokud člověk může zírat na jednu věc, když jeho pohled vždycky vidí na všechny strany.

Problém se snahou být podezřívavý vůči člověku, jako je Lucius Malfoy, pomyslel si Moody, bylo, že člověk může strávit celý den přemýšlením o všem, co by mohl mít za lubem, a stejně to nestihne všechno.

Dveře se otevřely a Harry Potter se vyřítil ven s drobnými krůpějemi potu na čele.

„Podepsal jsi něco?“ dožadoval se okamžitě Moody.

Harry Potter se na něj mlčky podíval, pak sáhl do svého hábitu a vytáhl složený pergamen. „Tohle už skřeti přijali,“ řekl Harry Potter. „Než jsem odešel, udělali tři kopie.“

„MERLIN TĚ ZATRAŤ, SYNKU –“ Moody se zarazil, když jeho oko zahlédlo druhou polovinu dokumentu, jak Harry Potter pomalu a jako by neochotně začal rozbalovat horní část vzhůru. Stačil mu jediný pohled, aby si všiml úhledným písmem sepsaných odstavců a elegantního podpisu Luciuse Malfoye pod podpisem Harryho Pottera. A pak Moody vybuchl, když uviděl i horní polovinu dokumentu. „Zprošťuješ rod Malfoyů jakéhokoli podílu na smrti Hermiony Grangerové? Máš vůbec ponětí, co jsi provedl, ty hlupáčku? Proč jsi u Merline něco takového udělal, COŽE –“