96. Role, část 7. – Godrikův důl

Pozn. autora pro ty, kdo nečetli kánon: Dřevěná cedule je trochu upravena, ale nápis, nad kterým Harry žasne, je stejný jako v originálu od J. K. Rowlingové.

---

Čtvrté setkání:

(16:38, 17. dubna 1992)

Muž v teplém, obnošeném kabátě, se třemi nenápadnými jizvami navždy vypálenými do tváře, pozoroval Harryho Pottera tak bedlivě, jak jen dokázal, zatímco si chlapec zdrženlivě prohlížel řady domků. Na někoho, komu včera zemřela nejlepší přítelkyně, působil Harry Potter zvláštně vyrovnaně, ale ani necitelnost, ani jeho normální stav to vůbec nepřipomínalo. Nepřeji si o tom mluvit, řekl chlapec, s vámi, ani s nikým jiným. Řekl ‚nepřeji si’, ne ‚nechci’, jako by chtěl zdůraznit, že je schopen používat slovní obraty dospělých a dělat dospělá rozhodnutí. Když Remus dostal soví poštu od profesorky McGonagallové a toho podivína Quirinuse Quirrella, napadla Remuse Lupina jediná věc, která by mohla pomoci.

„Je tu spousta prázdných domů,“ řekl chlapec a znovu se rozhlédl.

Godrikův důl se za těch deset let od doby, kdy Remus Lupin býval častým návštěvníkem, proměnil. Spousta těch starých domků se štítovou střechou vypadala opuštěně, po jejich oknech a dveřích se vinuly šlahouny. Británie byla po kouzelnické válce znatelně menší, nejen kvůli padlým, ale i kvůli uprchlíkům. Godrikův důl patřil mezi místa, která byla úbytkem obyvatel silně zasažena. To byl i důvod, proč se ještě víc rodin odstěhovalo do Prasinek nebo kouzelnického Londýna, a opuštěné domy na to představovaly nepříliš příjemnou upomínku.

Někteří však zůstali. Godrikův důl byl starší než Bradavice a starší než Godrik Nebelvír, jehož jméno přijal, a byly rody, které tu plánovaly bydlet až do konce světa a magie.

Potterové byli jedním z těchto rodů a budou jím i nadále, pokud s tím poslední potomek rodu Potterů bude souhlasit.

Remus Lupin se to všechno snažil vysvětlit a pro malého chlapce zjednodušit jak jen to šlo. Havraspár zamyšleně přikyvoval a nic neříkal, jako by to všechno chápal, aniž by se musel ptát. Možná to tak bylo; u dítěte Jamese Pottera a Lily Evansové, primuse a primusky Bradavic, se sotva dalo čekat, že bude hloupé. Dítě rozhodně během těch okamžiků, kdy spolu v lednu mluvili, vypadalo velmi inteligentně, i když tehdy většinou mluvil Remus.

(Byla tu také ta věc se Starostolcem, o které Remus slyšel zvěsti, ale nevěřil jí ani za mák, stejně jako nevěřil tomu, že by James zasnoubil svého syna s Mollyinou nejmladší dcerou.)

„Ten památník je támhle,“ řekl Remus a ukázal vpřed.

---

Harry kráčel vedle pana Lupina k obelisku z černého mramoru a tiše přemýšlel. Harrymu se zdálo, že tahle výprava je v podstatě zbytečná; pomoc pro truchlící mu k ničemu nebyla, tuto cestu si Harry nezvolil. Pokud šlo o Harryho, pět stadií smutku bylo: Vztek, Výčitky svědomí, Výzva, Výzkum a Vzkříšení. (Ne že by pro známých ‚pět fází smutku’ existovaly nějaké skutečné ověřené důkazy, nebo o nich aspoň Harry neslyšel). Ale pan Lupin vypadal, že to myslí až příliš opravdově na to, aby ho Harry odmítl, a návštěva u Jamese a Lily byla něco, co by Harry odmítnout neměl. A tak Harry kráčel a cítil se zvláštně odtažitě; mlčky procházel dramatem, jehož scénář neměl chuť si číst.

Harrymu bylo řečeno, že na tuto cestu si nemá brát plášť neviditelnosti, aby o něm pan Lupin mohl mít přehled.

Harry si byl prakticky jistý, že je Brumbál nebo Brumbál spolu s Pošukem Moodym skrytí neviditelností sledují, aby se ujistili, jestli někdo nepřijde zabrat na návnadu. V žádném případě by Harryho nepustili z Bradavic jen s Remusem Lupinem jako strážcem. Harry ale nečekal, že se něco stane. Neviděl nic, co by vyvracelo jeho hypotézu, že všechno nebezpečí se soustředí jen na Bradavice.

Jak se oba blížili k návsi, mramorový obelisk se proměnil v –

Harry se nadechl. Očekával Jamese Pottera v hrdinské póze, s hůlkou namířenou proti lordu Voldemortovi, a Lily Potterovou s rozpaženýma rukama před postýlkou.

Místo toho viděl sochu brýlatého muže s neupravenými vlasy a ženy s dítětem v náručí a vlasy rozpuštěnými, a to bylo všechno.

„Vypadají velmi… všedně,“ řekl Harry a cítil, jak se mu něco zadrhlo v krku.

„Madam Longbottomová a profesor Brumbál si postavili hlavu,“ řekl pan Lupin, který se díval spíš na Harryho než na pomník. „Říkali, že Potterovi by měli být připomínáni tak, jak žili, a ne tak, jak zemřeli.“

Harry se díval na pomník a přemýšlel. Bylo velmi zvláštní vidět sám sebe jako kamenné dítě bez jizvy na čele. Byl to pohled do alternativního vesmíru, kde se z Harryho Jamese Pottera (žádný Evans-Verres) stal inteligentní, ale nikterak neobvyklý kouzelnický učenec, nejspíš zařazený do Nebelvíru jako jeho rodiče. Harry Potter, který vyrostl jako správný mladý čaroděj a o vědě věděl jen něco málo, protože jeho matka přece jen byla mudlovského původu. Nejspíš by se toho tolik nezměnilo. James a Lily by svého syna nevychovávali k tomu, co by profesor Quirrell nazval ctižádostí, a co by profesor Verres-Evans nazval společným úsilím. Jeho biologičtí rodiče by ho velmi milovali, to by ale nikomu na světě kromě Harryho moc nepomohlo. Kdyby někdo dokázal vrátit jejich smrt –

„Byl jste jejich přítelem,“ řekl Harry a otočil se na Lupina. „Dlouhou dobu, už od dětství.“

Pan Lupin mlčky přikývl.

Hlas profesora Quirrella zněl Harrymu v přibližné paměti: Nejpravděpodobnější rozdíl není v tom, že by vám na ní záleželo víc. Je v tom, že jako logičtější bytost než oni jste si sám usmyslel, že hrát roli přítele to od vás vyžaduje…

„Když Lily a James zemřeli,“ řekl Harry, „přemýšlel jste někdy o tom, jestli neexistuje nějaká magie, která by je dokázala přivést zpátky? Jako Orfeus a Eurydika? Nebo jak se jmenovali, bratři Elrinové?“

„Neexistuje žádné kouzlo, které by mohlo vrátit smrt,“ řekl pan Lupin tiše. „Některých mystérií se ani magie nedokáže dotknout.“

„A zkontroloval jste si, co jste si myslel, že víte, proč jste si myslel, že to víte, a jak vysokou pravděpodobnost takovému závěru můžete přisuzovat?“

„Cože?“ řekl pan Lupin. „Mohl bys to zopakovat, Harry?“

„Říkám, jestli jste o tom přesto přemýšlel?“

Pan Lupin zavrtěl hlavou.

„Proč ne?“

„Protože už se to stalo a tím to skončilo,“ řekl Remus Lupin laskavě. „Protože ať už teď jsou James a Lily kdekoliv, přáli by si, abych jednal v zájmu živých, ne mrtvých.“

Harry mlčky přikývl. Odpovědí na tuhle otázku si byl jistý předtím, než se na ni zeptal. Tenhle scénář už četl. Ale stejně se zeptal, pro případ, že by třeba pan Lupin byl tou myšlenkou týden posedlý, protože konec konců Harry se mohl mýlit.

Zdálo se, že Harrymu v hlavě promlouvá tichý hlas profesora obrany. Kdyby Lupin měl opravdu zájem, nepotřeboval by ponoukat k něčemu tak prostému, jako je pět minut přemýšlení, než věc vzdá…

To by tedy potřeboval, odpověděl Harry mentálnímu hlasu. Lidské bytosti by nezískaly takovou dovednost najednou jen proto, že by o sebe měly zájem. Já jsem se o tom dozvěděl, protože jsem četl knihy z knihovny, vzniklé díky mohutným základům, které položila věda –

Ale druhá Harryho část řekla nenápadným hlasem: Existuje i jiná hypotéza, pane Pottere, a také sedí na skutečnost, přestože je mnohem jednodušší.

Ne, nesedí! Jak by lidé vůbec věděli, co mají předstírat, kdyby nikdo nikdy neměl skutečný zájem?

Vždyť to nevědí. To přece právě pozorujete.

Pustitli se spolu k jistému obydlí. Procházeli kolem dlouhé řady obydlených kouzelnických domů a domů obrostlých zelení.

Nakonec došli k domu, kterému chyběla polovina střechy a zelené listí tudy prorůstalo dovnitř; podél chodníku byl neudržovaný živý plot vysoký až po ramena a k domu se šlo úzkou kovovou brankou (pan Hagrid ji nejspíš musel překračovat, protože by jí neprošel). Chybějící kus střechy působil, jako by si obří tlama ukousla z domu sousto a nechala z něj trčet dřevěné kosti, nejspíš nosné trámy. Po pravé straně stál ještě vzpřímeně jeden komín, neprokousnutý obřím hryznutím, ale bez své původní opory se nebezpečně nakláněl. Okna byla rozbitá. Tam, kde měly být vchodové dveře, byly jen zbytky dřeva.

Sem přišel lord Voldemort, potichounku, dělal méně hluku než suché listí, které klouzalo po chodníku…

Remus Lupin položil Harrymu ruku na rameno. „Dotkni se branky,“ vyzval ho pan Lupin.

Harry natáhl ruku a dotkl se.

Jako bleskově rostoucí květina vyrazila ze spletitého plevele v zemi za brankou dřevěná cedule se zlatými písmeny, a na ní stálo:

V noci 31. října 1981 na tomto místě

přišli o život Lily a James Potterovi.

Přežil je jejich syn Harry Potter,

jediný kouzelník, který kdy odolal smrtící kletbě,

Chlapec-který-přežil, a který zlomil moc Vy-víte-koho.

Tento dům byl zachován ve svém zničeném stavu,

jako památka na Potterovy

a jako připomínka jejich oběti.

Na prázdném místě pod zlatými písmeny byly napsané další vzkazy, desítky vzkazů, kouzelným inkoustem, který vystupoval na povrch a zářil dost jasně na to, aby se dal přečíst, načež vybledl a ustoupil dalším vzkazům.

Tím je můj Gideon pomstěn.

Děkuji ti, Harry Pottere. Měj se dobře, ať jsi kdekoli.

Vždycky budeme Potterům zavázáni.

Ach Jamesi, ach Lily, je mi to líto.

Doufám, že jsi naživu, Harry Pottere.

Vždycky to něco stojí.

Kéž by naše poslední slova byla vlídnější, Jamesi. Je mi to líto.

Po noci vždycky přijde svítání.

Odpočívej v pokoji, Lily.

Bůh ti žehnej, Chlapče-který-přežil. Byl jsi náš zázrak.

„Přijde mi, že –“ Harry řekl. „Přijde mi, že lidé dělají tohle – místo aby se snažili věci zlepšit –“ Harry se zarazil. Ta myšlenka mu připadala nedůstojná tohoto místa. Vzhlédl a viděl, že Remus Lupin se na něj dívá tak laskavým pohledem, že Harry raději očima přeletěl ke zničené střeše.

Byl jsi náš zázrak. Harry slovo ‚zázrak’ vždycky slýchal v souvislosti s tím, že ve skutečném vesmíru nic takového neexistuje. A přesto při pohledu na zničený dům najednou přesně věděl, co to slovo znamená, ten podtón nečekané milosti, nevysvětlitelného požehnání. Temný pán měl vítězství téměř v kapse, a pak během jediné noci veškerá temnota a hrůza skončila, spása přišla bez důvodu jako náhlé svítání v temnotě, a ani teď nikdo nevěděl proč –

Kdyby Lily Potterová konfrontaci s Lordem Voldemortem přežila, cítila by se přesně takhle, kdyby pak viděla, že její dítě je naživu.

„Pojďme,“ zašeptal její chlapeček o deset let později.

A tak šli.

Vchod na hřbitov střežila brána bez zámku, která bránila ve vstupu jen zvířatům, s místem, kam se dalo postavi, když jste bránu přesouvali z jedné strany na druhou. Remus vytáhl hůlku (Harry už držel svou) a věci se krátce rozmlžily, když procházeli.

Některé kameny vystupující ze země vypadaly stejně staré jako zeď v Oxfordu, o které jeho otec říkal, že je stará asi tisíc let.

Hallie Flemingová stálo vyryto na prvním kameni, který Harry viděl, díky erozi téměř nečitelně. Vienna Woodová, stálo na dalším.

Bylo to už dlouho, co Harry navštívil nějaký hřbitov. Bylo to dlouho předtím, než nahlédl do stínu Smrti a tehdy měl ještě dětskou mysl. Přijít na hřbitov teď bylo… zvláštní a smutné a záhadné, a tohle se děje už tak dlouho, proč se to kouzelníci nepokusili zastavit, proč do toho nevkládají všechny síly jako mudlové do lékařského výzkumu a ještě víc, kouzelníci mají víc důvodů doufat…

„Brumbálové taky žili v Godrikově dole?“ zeptal se Harry, když procházeli kolem dvojice poměrně nových kamenů s nápisem Kendra Brumbálová a Ariana Brumbálová.

„Už dlouho, hodně dlouho,“ řekl pan Lupin.

Postupovali dál hřbitovem až na vzdálený konec, kolem bezpočtu úmrtí, kvůli kterým někdo truchlil.

Pak pan Lupin ukázal na dvojitý náhrobek z ještě bílého, nezestárlého mramoru.

„Budou tam nějaké vzkazy?“ zeptal se Harry. Už se nechtěl zabývat tím, jak se ostatní lidé vyrovnávají se smrtí.

Pan Lupin zavrtěl hlavou.

Šli směrem ke spojeným bílým kamenům.

A stanuli před –

„Co to má znamenat?“ zašeptal Harry. „Kdo… kdo to tam napsal? “

JAMES POTTER

NAROZEN 27. BŘEZNA 1960

ZEMŘEL 31. ŘÍJNA 1981

„Co napsal?“ zeptal se pan Lupin nechápavě.

LILY POTTEROVÁ

NAROZENA 30. LEDNA 1960

ZEMŘELA 31. ŘÍJNA 1981

„Tohle! “ Harry vykřikl. „Tenhle nápis!“ Harrymu se do očí draly slzy, jak byl oslněný tou nevysvětlitelnou brilantností, nad dotekem milosti v místě, kde se žádná milost nedala čekat, nad tajuplným požehnáním, slzy se mu draly do očí kvůli –

POSLEDNÍM NEPŘÍTELEM, KTERÝ BUDE ZNIČEN, JE SMRT

„Tohle?“ Pan Lupin se zarazil. „To je… asi by se to dalo nazvat motto rodu Potterů. I když si nemyslím, že to někdy bylo nějak formální. Jen takové přísloví, předávané od dávných časů…“

„To– tohle –“ Harry se sesunul na kolena vedle hrobu a třesoucí se rukou se dotkl nápisu. „Jak to? Tohle přece nemůže být, být genetické –“

Pak si Harry všiml i toho, co mu předtím skryly slzy: čáry slabě vyryté v kruhu uvnitř trojúhelníku.

Symbol Relikvií smrti.

A Harry pochopil.

„O tohle se snažili,“ zašeptal Harry.

Tři bratři Peverellové.

Ztratili někoho, kdo jim byl drahý? Kvůli tomu to začalo?

„Celými svými životy se snažili a dosáhli pokroku –“

Plášť neviditelnosti, který vás dokázal skrýt zraku mozkomorů.

„– ale jejich výzkum nebyl dokončen –“

Skrýt se před stínem Smrti neznamená porazit Smrt samotnou. Kámen vzkříšení ve skutečnosti nemohl nikoho přivést zpět. Bezová hůlka nedokázala ochránit před stářím.

„– a tak předali poslání svým dětem a dětem svých dětí.“

Generaci za generací.

Dokud jsem ho nezdědil já.

Mohl se Čas rýmovat, mohla tohle být ozvěna mezi vzdálenou minulostí a vzdálenou budoucností? Náhoda to být nemohla, že ne? Ne s tímto poselstvím na tomto místě.

Moje rodina.

Opravdu jste byli moje matka a můj otec.

„Neznamená to vzkříšení mrtvých, Harry,“ řekl pan Lupin. „Znamená to přijmout smrt, a tím se nad smrt povznést a zvládnout ji.“

„To ti řekl James?“ zeptal se Harry a jeho hlas zněl podivně.

„Ne,“ řekl pan Lupin, „ale –“

„Dobře.“

Harry se pomalu zvedl z místa, kde klečel, a měl pocit, jako by na ramenou nesl slunce a zvedal ho, aby vytáhl úsvit nad obzor.

Ale samozřejmě, že se o to pokoušeli i jiní kouzelníci. Nejsem jedinečný. Nikdy jsem v tom nebyl sám. Tyto pocity v mém srdci nejsou výjimečné ani v kouzelnickém, ani v mudlovském světě.

„Harry, tvoje hůlka!“ Hlas pana Lupina byl najednou rozrušený a když Harry zvedl hůlku, aby si ji prohlédl zblízka, viděl, že ze dřeva vyvěrá slabá stříbrná záře.

„Sešli Patrona!“ vyzval ho pan Lupin. „Zkus to, Harry!“

No jasně. Pan Lupin si myslí, že to neumím –

Harry se usmál a pak se dokonce rozesmál i nahlas. „Raději ne,“ řekl Harry. „Kdybych v tomhle rozpoložení zkoušel to kouzlo seslat, nejspíš by mě to stálo život.”

„Cože?“ řekl pan Lupin. „Takhle přece kouzlo Patronus nefunguje!”

Harry James Potter-Evans-Verres se smál dál, utíral si další slzy, a zvedl levou ruku.

„Víte, pane Lupine,“ řekl Harry, „je potřeba opravdu barokní chápání, aby si člověk myslel, že si někdo chodil světem a přemítal o tom, jak smrt je prostě něco, s čím se všichni musíme smířit, a svůj postoj komunikoval slovy ‚Posledním nepřítelem, který bude zničen, je smrt.’ Možná se někomu jinému zdálo, že to zní poeticky, a tak tu větu převzal a pokusil se ji vyložit po svém, ale ten, kdo ji vyslovil jako první, smrt moc rád neměl.“ Někdy Harryho mátlo, jak si většina lidí nejspíš ani nevšimla, když něco překroutili o 180 stupňů oproti nejočividnějšímu výkladu. Nemohla to být záležitost hrubé mozkové kapacity, lidé dokázali vidět očividný výklad většiny ostatních vět. „Také ‚bude zničen’ popisuje změnu budoucího stavu, takže se nemůže jednat o to, jak se věci mají teď.”

Remus Lupin na něj zíral široce rozevřenýma očima. „Ty jsi určitě dítě Jamese a Lily,“ řekl a znělo to poněkud šokovaně.

„Ano, jsem,“ řekl Harry. Ale to nestačilo, musel udělat něco víc, a tak Harry zvedl hůlku do vzduchu a řekl hlasem tak pevným, jak jen to dokázal: „Jsem Harry James Potter-Evans-Verres, syn Lily a Jamese z rodu Potterů, a přijímám úkol své rodiny. Smrt je můj nepřítel a já ji porazím.“

Tri budut syni Peverla a tri jih orudje jimiže budut hotěti Smrt pokoriti.

„Cože?“ řekl nahlas Harry. Ta slova se mu nevysvětlitelně vynořila v proudu vědomí, jako by pocházela z jeho hlavy.

„Co to bylo?“ zeptal se ve stejnou chvíli Remus Lupin.

Harry se obrátil a prohlížel si hřbitov, ale nic neviděl. Vedle něj totéž dělal pan Lupin.

Ani jeden z nich si nevšiml vysokého kamene, ošuntělého tisíciletým stářím, na kterém čára v kruhu v trojúhelníku slabě stříbrně zářila jako světlo z Harryho hůlky, ale na tu dálku kvůli jasu slunce neviditelně.

---

O něco později:

„Ještě jednou děkuji, pane Lupine,“ řekl Harry, když se vysoký zjizvený muž chystal odejít. „I když bych si opravdu přál, abyste -“

„Profesor Brumbál řekl, že nás mám přenést zpátky do Bradavic, kdyby se stalo něco neobvyklého, ať už by to vypadalo jako útok nebo ne,“ řekl pan Lupin pevně. „Což je velmi rozumné.“

Harry přikývl. A pak, jelikož si tuhle otázku pečlivě schoval na konec, se zeptal: „Máte představu, co ta slova znamenala?“

„Kdybych to věděl, neřekl bych ti to,“ řekl pan Lupin a tvářil se přísně. „Rozhodně ne bez svolení profesora Brumbála. Chápu tvou dychtivost, ale neměl by ses pokoušet odhalovat tajemství rodu Potterů, dokud nebudeš dospělý. To znamená, až složíš O.V.C.E., Harry, nebo alespoň NKÚ. Myslím si, že sis o tom, jaký smysl má motto tvé rodiny, udělal nesprávnou představu!“

Harry přikývl, pro sebe si povzdechl a rozloučil se s panem Lupinem.

---

Harry se vracel Bradavicemi do havraspárské věže a cítil se zvláštně, ale posíleně. Nic z toho nečekal, ale všechno mu to bylo ku prospěchu.

Cestou do ložnice musel projít společenskou místností Havraspáru.

A v tu chvíli k němu dorazil zářivý tvor, pod plameny svíček v havraspárské společenské místnosti se jemně bíle lesknul, jako by se vyplazil z nicoty – stříbrný had.

---

Tri budut syni Peverla a tri jih orudje jimiže budut hotěti Smrt pokoriti.^[2]

Tři budou Peverellovi synové a tři jejich nástroje, jimiž budou chtít porazit Smrt.

– Proneseno v přítomnosti tří bratrů Peverellových,

v malé krčmě na okraji toho, co později nazvou Godrikův důl.