95. Role, část 6. – Varovná slova

Třetí setkání

(17. dubna 1992, 10:30)

I když jaro začalo, vzduch pozdního rána byl pořád svěží pozůstatky zimy. V rašící trávě lesa vykvetly narcisy a jejich jemné žluté květy se zlatými srdíčky bezvládně visely z jejich mrtvolně šedých stonků, zraněných nebo zabitých náhlými mrazíky, které v dubnu byly obvyklé. V Zapovězeném lese by šlo najít podivnější tvory, přinejmenším kentaury a jednorožce, a Harry slyšel zkazky o vlkodlacích. Ačkoli z toho, co Harry četl o skutečných vlkodlacích, to vůbec nedávalo smysl.

Harry se k hranicím Zapovězeného lesa ani nepřibližoval, protože neměl nejmenší důvod riskovat. Procházel neviditelný mezi běžnějšími formami života v povolených lesích, pro jistotu s hůlkou v ruce a s koštětem připnutým na zádech pro snazší dostupnost. Ve skutečnosti se nebál; Harrymu připadalo zvláštní, že necítí strach. Ten stav neustálé bdělosti, připravenost bojovat nebo utíkat, nepociťoval jako zátěž nebo něco neobvyklého.

Harry kráčel po kraji povoleného lesa a jeho nohy ani nezabrousily k vyšlapané stezce, kde by mohl být snadněji objeven, a nikdy se nevzdálil z dohledu bradavických oken. Harry si na svých mechanických hodinkách nastavil budík, aby mu oznámil, až bude čas oběda, protože se na své zápěstí nemohl podívat, když byl neviditelný a to všechno. Vzbuzovalo to otázky ohledně toho, jak vlastně fungují jeho brýle, když má oblečený plášť. Protože zákon o vyloučení třetího se zdál naznačovat, že buďto rhodopsinové komplexy v jeho sítnici absorbovaly fotony a převáděly je na neurální impulsy, nebo tyto fotony procházely jeho tělem a vylétaly na druhé straně, ale ne obojí. Skutečně se zdálo čím dál pravděpodobnější, že plášť neviditelnosti vás nechával vidět ven, zatímco jste sami byli neviditelní, protože to na nějaké základní úrovni byl způsob, jakým sesilatel – ne chtěl – ale samozřejmě věřil – že by neviditelnost měla fungovat.

Tím pádem jste se museli podivovat, jestli někdo zkoušel Confundo nebo Legilimens použít tak, aby očarovaný zcela samozřejmě a doopravdy věřil, že Všechno Napravus by mělo být snadné kouzlo pro prváky, a pak ho zkusil vynalézt.

Nebo možná zkusit najít nějakého mudlorozeného v zemi, která se o rozpoznávání mudlorozených nestarala, a namluvit jim spoustu věcí, vymyslet celý příběh kolem a odpovídající důkazy, aby od samého začátku měli jinou představu o tom, co magie může dělat. Ačkoli by se samozřejmě pořád museli naučit spoustu existujících kouzel, než by začali být schopni vynalézat kouzla vlastní…

Nemuselo by to fungovat. Určitě existovali nějací obyčejně šílení kouzelníci, kteří skutečně věřili v to, že dokážou dosáhnout božství, a přesto v tom selhali. Ale i ti šílení nejspíš věřili, že by kouzlo na získání božství mělo být nějaký grandiózní dramatický rituál a ne něco, čeho jste dosáhli přesným cuknutím hůlkou a pronesením Získámež Božství.

Harry si už byl skoro jistý, že by to nebylo tak jednoduché. Ale otázkou bylo proč ne? Jaké vzory se jeho mozek naučil? Dal by se ten důvod předvídat předem?

Do Harryho se při přemýšlení nad touto otázkou vplížil lehký záchvěv obav, náznak znepokojení. Ta bezobsažná obava se zaostřila, zesílila –

Profesor Quirrell?

„Pane Pottere,“ zavolal za ním tichý hlas.

Harry se otočil a ruka mu pod pláštěm sjela k obraceči času; být připraven k okamžitému útěku mu opět připadalo úplně běžné.

Pomalu, s dlaněmi prázdnými a obrácenými vpřed, k němu zhruba ze směru od bradavického hradu okrajem lesa kráčel profesor Quirrell.

„Pane Pottere,“ ozval se znovu profesor Quirrell. „Vím, že jste tady. Vy víte, že já vím, že jste tady. Musím s vámi mluvit.“

Harry pořád nic neříkal. Profesor Quirrell vlastně neřekl, o co jde, a Harryho ranní procházka po sluncem zalitém okraji lesa jej naladila na ticho.

Profesor Quirrell udělal malý krok doleva, krok vpřed, krok doprava. S vypočítavým výrazem naklonil hlavu a pak se vydal téměř přímo k místu, kde Harry stál, a zastavil se opodál s pocitem zkázy na hranici únosnosti.

„Jste stále rozhodnutý pro svůj záměr?“ Profesor Quirrell se zeptal. „Stejný záměr, o kterém jste mluvil včera?“

Harry opět neodpověděl.

Profesor Quirrell si povzdechl. „Udělal jsem toho pro vás hodně,“ řekl muž. „Ať už si o mě jinak myslíte cokoliv, tohle nemůžete popřít. Vyzývám vás k úhradě části dluhu. Mluvte se mnou, pane Pottere.“

Teď se mi do toho nechce, pomyslel si Harry; a pak: Aha, jasně.

---

O dvě hodiny později, poté, co Harry otočil obracečem času, zapsal si přesný čas a zapamatoval si přesnou polohu, a strávil další hodinu procházením, se vydal dovnitř a řekl profesorce McGonagallové, že právě mluví s profesorem obrany v lese za Bradavicemi (pro případ, že by se mu něco stalo), další hodinu se procházel, pak se vrátil na své původní místo přesně hodinu poté, co odešel, a znovu otočil obracečem času –

---

„Co to bylo?“ zamrkal profesor Quirrell. „Jako byste –“

„Nic důležitého,“ řekl Harry, aniž by si stáhl kapuci pláště neviditelnosti nebo sundal ruku z obraceče času. „Ano, pořád jsem rozhodnutý. Abych byl upřímný, myslím si, že jsem vám to neměl říkat.“

Profesor Quirrell naklonil hlavu. „To je přístup, který vám v životě dobře poslouží. Je něco, co by mohlo změnit váš názor?“

„Pane profesore, kdybych už věděl o existenci argumentu, který by mohl změnit mé rozhodnutí –“

„To je jasné, pro takové, jako jsme my. Ale divil byste se, jak často někdo ví, na co čeká, a přesto jako by musel čekat, až to uslyší.“ Profesor Quirrell zavrtěl hlavou. „Abych to vyjádřil vašimi slovy… je tu jedna pravdivá skutečnost, která je známa mně, ale ne vám, a o které bych vás rád přesvědčil, pane Pottere.“

Harrymu se zvedlo obočí, i když si hned na to uvědomil, že profesor Quirrell to nemůže vidět. „To jste dobře podal po mém. Tak do toho.“

„Záměr, který jste pojal, je mnohem nebezpečnější, než si uvědomujete.“

Odpověď na toto překvapivé prohlášení nevyžadovala od Harryho mnoho přemýšlení. „Definujte, co je nebezpečné, a řekněte mi, co si myslíte, že víte, a proč si myslíte, že to víte.“

„Někdy,“ řekl profesor Quirrell, „když někoho varujete před nebezpečím, může to způsobit, že do něj přímo vstoupí. Nechtěl bych, aby se to teď stalo. Čekáte snad, že vám řeknu, co přesně nesmíte dělat? Přesně popíšu, čeho se bojím?“ Muž zavrtěl hlavou. „Kdybyste byl rodilý čaroděj, pane Pottere, věděl byste, že máte brát vážně, když vám mocný mág říká, abyste se měl na pozoru.“

Bylo by lží říct, že to Harryho nerozčílilo, ale také nebyl idiot, a tak se pouze zeptal: „Je tu něco, co mi říct můžete?“

Profesor Quirrell se opatrně posadil na trávu, vytáhl hůlku a jeho ruka zaujala polohu, kterou Harry poznal. Harrymu se zatajil dech.

„Toto je naposled, kdy to pro vás mohu udělat,“ řekl profesor Quirrell tiše. Pak začal vyslovovat podivná slova, která Harry nepoznával, intonací, která se zdála být ne zcela lidská, slova, která jako by Harrymu vyklouzávala z paměti, i když se je snažil zachytit, a vyprchávala z jeho mysli stejně rychle, jako do ní vstoupila.

Tentokrát kouzlo účinkovalo pomaleji. Zdálo se, že stromy ztmavly, větve a listy se zbarvily, jako by se na ně díval přes dokonalé sluneční brýle, které tlumily a zeslabovaly světlo, aniž by ho zkreslovaly. Modrá kupole oblohy ustupovala, obzor, kterému Harryho mozek nesprávně přisuzoval konečnou vzdálenost, šednul, tmavl a rozplýval se. Mraky se stávaly průsvitnými, průhlednými, rozpouštěly se, až nechaly prosvítat tmu.

Les ztmavl, zeslábl a rozplynul se do temnoty.

Velká nebeská řeka se opět stala viditelnou, a jakmile se Harryho oči přizpůsobily, začal vidět největší objekt, který pro lidské oči kdy mohl být víc než jen bod, okolní Mléčnou dráhu.

A hvězdy, pronikavě jasné a přesto nedostupné, v nesmírné dáli.

Profesor Quirrell zhluboka dýchal. Pak znovu pozvedl hůlku (jen sotva viditelnou ve světle hvězd bez slunce a měsíce) a klepl si na hlavu se zvukem připomínajícím křupnutí skořápky vajíčka.

A profesor obrany zmizel, stal se také neviditelným.

Malý kotouček trávy, osvětlený úplně slabým světlem, se bez posádky vznášel v prázdném prostoru.

Ani jeden z nich na čas nemluvil. Harry se spokojeně díval na hvězdy, nebyl rozptylován ani vlastním tělem. Ať už ho sem profesor Quirrell zavolal kvůli čemukoli, bude to řečeno v pravý čas.

A v pravý čas se ozval hlas.

„Tady není žádná válka,“ řekl tichý hlas z prázdnoty. „Žádné konflikty a bitvy, žádná politika ani zrada, žádná smrt a žádný život. To všechno je lidská pošetilost. Hvězdy jsou takovou hloupostí nedotčené. Tady je mír a věčné ticho. Nebo jsem si to aspoň kdysi myslel.“

Harry se otočil, aby se podíval na místo, odkud hlas vycházel, ale viděl jen hvězdy.

„Kdysi jste si to myslel?“ zeptal se Harry, když už se zdálo, že žádná další slova nepřicházejí.

„Není nic většího, než lidská pošetilost,“ zašeptal hlas z prázdna. „Není nic většího, než ničivá síla dostatečně inteligentní idiocie, dokonce ani samotné hvězdy ne. Dal jsem si hodně práci s tím, aby jistá zlatá deska vydržela věčnost. Nerad bych, aby ji zničila lidská hloupost.“

Harryho oči opět automaticky zamířily k místu, kde měl být zdroj hlasu, ale opět viděl jen prázdnotu. „Myslím, že vás v tomto ohledu mohu uklidnit, profesore. Jaderné zbraně nezpůsobí ohnivou kouli, která by se roztáhla na… jak daleko je Pioneer 11? Něco kolem miliardy kilometrů, asi tak? Mudlové mluví o tom, že jaderné zbraně zničí svět, ale ve skutečnosti tím myslí mírné zahřátí části zemského povrchu. Slunce je obří termojaderný reaktor a ani ono nezpůsobí vypaření vzdálených vesmírných sond. Nejhorší scénář jaderné války se ani neblíží zničení Sluneční soustavy. Ne, že by to byla nějaká velká útěcha.“

„To je pravda, dokud se bavíme o mudlech,“ ozval se tichý hlas uprostřed hvězdného svitu. „Ale co mudlové vědí o skutečné moci? Nejsou to oni, kdo mě teď děsí. Jsi to ty.“

„Profesore,“ řekl Harry opatrně, „musím přiznat, že jsem sice v životě na kostkách několikrát hodil kritický neúspěch, ale k nezvládnutí hodu na zranění tak silně, že by byla výbuchem zasažena i sonda Pioneer 11, je to ještě pěkný kus cesty. Neexistuje žádný reálný způsob, jak to udělat, aniž bychom vyhodili do povětří Slunce. A než se zeptáte, naše Slunce je hvězda hlavní posloupnosti typu G, nemůže explodovat. Jakýkoli přísun energie by jen zvětšil objem vodíkového plazmatu, Slunce nemá degenerované jádro, které by mohlo explodovat. Slunce ani nemá dostatečnou hmotnost na to, aby se stalo supernovou, a to ani na konci své životnosti.“

„Takové úžasné věci se mudlové naučili,“ zabručel hlas. „Jak hvězdy žijí, jak odolávají smrti, jak umírají. A nikdy je nenapadne, že by takové znalosti mohly být nebezpečné.“

„Upřímně řečeno, profesore, ani mě taková myšlenka nikdy nenapadla.“

„Jste mudlorozený. Nezmiňuji to kvůli krvi, ale kvůli tomu, jak jste prožil dětská léta. Dává vám to jistou svoboda myšlení, to je pravda. Ale i v opatrnosti kouzelníků je moudrost. Je to už tři sta dvacet tři let, co kouzelná území Sicílie zničila pošetilost jediného člověka. V letech, kdy byly vykouzleny Bradavice, byly podobné incidenty běžnější. V dobách po Merlinově smrti byly ještě častější. Z doby před Merlinem toho zbývá ke studiu jen málo.“

„Mezi tímto a vyhozením Slunce do povětří je rozdíl asi třiceti řádů,“ poznamenal Harry a pak se zarazil. „Ale to je zbytečná pře, promiňte, vyhodit do povětří celou Zemi by taky bylo špatné, v tom se shodneme. Každopádně, profesore, nic takového nemám v plánu udělat.“

„Nemusíte to mít v plánu, pane Pottere. Kdybyste četl víc románů o kouzelnících a méně mudlovských příběhů, věděl byste to. V seriózní literatuře se čaroděj, jehož hloupost hrozí vypustit Bludné kostlivce, k takovému záměru nerozhoduje schválně, to leda v dětských knížkách. Takový skutečně nebezpečný čaroděj se spíše bude snažit o projekt, od něhož očekává velkou slávu, a jistá vyhlídka, že o tuto slávu přijde a dožije v zapomnění, mu bude připadat hrozivější než neznámá pravděpodobnost zničení své země. Nebo slíbil úspěch někomu, koho nemůže zklamat. Možná má zadlužené děti. V těchto příbězích je mnoho moudrosti. Rodí se z drsných zkušeností a měst proměněných v popel. Nejpravděpodobnější vyhlídkou na katastrofu je mocný čaroděj, který se z nějakého důvodu nedokáže zastavit, i když se objeví varovná znamení. Ačkoli může hodně a hlasitě mluvit o opatrnosti, nedokáže se přimět k tomu, aby se skutečně zastavil. Zajímalo by mě, pane Pottere, jestli už vás napadlo zkusit něco, co by vám zakázala sama Hermiona Grangerová?“

„Dobrá, bod pro vás,“ řekl Harry. „Profesore, jsem si dobře vědom toho, že když zachráním Hermionu za cenu životů dvou dalších lidí, tak jsem z utilitárního hlediska prohrál na celé čáře. Jsem si nesmírně dobře vědom toho, že Hermiona by nechtěla, abych riskoval zničení celého státu jen proto, abych ji zachránil. To dá rozum.“

„Drahé dítě, které ničí mozkomory,“ řekl ten jemný hlas, „kdyby šlo o to, že můžete zničit jeden stát, měl bych menší obavy. Zpočátku jsem nepočítal s tím, že by vaše znalosti mudlovské vědy a mudlovských praktik mohly být zdrojem velké moci. Teď tomu věřím víc. A zcela upřímně se obávám o bezpečnost té zlaté desky.“

„No, jestli mě vědecká literatura něco naučila,“ řekl Harry, „tak mě naučila, že zničit Sluneční soustavu není morálně přijatelné, zvlášť když to uděláte dřív, než lidstvo kolonizuje jiné hvězdné soustavy.“

„Vzdáte se tedy záměru –“

„Ne,“ řekl Harry, aniž by se zamyslel, než otevřel ústa. Po chvíli dodal: „Ale chápu, co se mi snažíte říci.“

Ticho. Hvězdy se za ten čas neposunuly, dokonce ani tak, jak by se to stalo na pozemské noční obloze.

Ozvalo se velmi slabé šustění, jako by se někdo pohnul. Harry si uvědomil, že už nějakou dobu stojí ve stejné pozici, a klesl k téměř neviditelnému kruhu trávy, který pod ním stále zůstával, opatrně, aby se nedotkl okrajů kouzla.

„Řekněte mi tohle,“ ozval se tichý hlas. „Proč vám na té dívce tolik záleží?“

„Protože je mi přítelem.“

„V našem jazyce, jak ho obvykle používáme, pane Pottere, není slovo ‚přítel’ spojeno se zoufalou snahou vzkřísit mrtvého. Máte snad dojem, že je to vaše pravá láska nebo něco takového?“

„Ach, tak vy taky,“ řekl Harry unaveně. „Proč i vy, ze všech lidí, profesore. Fajn, jsme nejlepší přátelé, ale to je všechno, je to jasné? To stačí. Přátelé nenechávají přátele mrtvé.“

„Obyčejní lidé toho pro ty, kterým říkají přátelé, tolik nedělají.“ Hlas teď zněl vzdáleněji, odtažitěji. „Dokonce ani pro ty, o kterých říkají, že je milují. Jejich společníci umírají a oni se nevydávají získat moc na to, aby je mohli vzkřísit.“

Harry si nemohl pomoci. Znovu se ohlédl, přestože věděl, že je to marné, a viděl jen další hvězdy. „Nechte mě hádat, z toho usuzujete, že… lidem ve skutečnosti na jejich přátelích nezáleží tak moc, jak předstírají.“

Krátce se zasmál. „Sotva kdy někdo předstírá, že na někom nezáleží.“

„Záleží jim na nich, profesore, a nejen na milovaných. Vojáci se vrhají na granáty, aby zachránili své přátele, matky vbíhají do hořících domů, aby zachránily své děti. Ale pokud jste mudla, nemyslíte si, že existuje něco jako kouzlo, které by někoho mohlo přivést zpátky k životu. A normální kouzelníci takhle… nepřemýšlejí. Myslím tím, že většina kouzelníků ani moc neusiluj, aby se stali nesmrtelnými. Dokazuje to snad, že jim na vlastním životě nezáleží?“

„Je to jak říkáte, pane Pottere. Já sám bych jejich životy považoval za zbytečné a bezcenné. Možná, že i oni někde v skrytu duše také věří, že můj názor na ně je správný.“

Harry zavrtěl hlavou, pak si otráveně odhrnul kapuci pláště a znovu zavrtěl hlavou. „To mi připadá jako poněkud vyumělkovaný pohled na svět, profesore,“ ozvala se sotva osvětlená hlava chlapce, která se bez opory vznášela nad kruhem tmavé trávy na pozadí hvězd. „Snaha vymyslet kouzlo vzkříšení prostě není něco, co by normální lidi napadlo, takže z toho, že nevyužili této možnosti, nemůžete nic vyvozovat.“

O okamžik později začalo být vidět i matně osvětlený obrys muže sedícího na kruhu trávy.

„Kdyby jim na jejich domnělých blízkých opravdu záleželo,“ řekl profesor obrany tiše, „tak by o tom přemýšleli, ne?“

„Takhle mozky nefungují. Nezačnou najednou skvěle fungovat, když se zvýší sázky – a když už, tak v pevně daných mezích. Nedokázal bych spočítat tisící číslici pí ani kdyby na tom závisel něčí život.“

Tlumeně osvětlená hlava se naklonila. „Ale je tu ještě jedno možné vysvětlení, pane Pottere. Spočívá v tom, že lidé hrají přátelství. Dělají jen to, co od nich tato role vyžaduje, a nic víc. Napadá mě, že rozdíl mezi vámi a jimi možná není v tom, že vám na nich záleží víc než jim na vás. Proč byste se narodil s tak neobvykle silným citem přátelství, že by vás to jako jediného z čarodějů hnalo k tomu, abyste Hermionu Grangerovou po její smrti vzkřísil? Ne, nejpravděpodobnější rozdíl není v tom, že by vám na ní záleželo víc. Je v tom, že jako logičtější bytost než oni jste si sám usmyslel, že hrát roli přítele to od vás vyžaduje.“

Harry se zadíval na hvězdy. Lhal by, kdyby tvrdil, že se neotřásl. „To… nemůže být pravda, profesore. Mohl bych jmenovat tucet příkladů z mudlovských románů, kdy byli lidé dohnáni k tomu, aby vzkřísili své mrtvé přátele. Autoři těch příběhů očividně přesně chápali, co k Hermioně cítím. I když vy jste je asi nečetl… možná Orfeus a Eurydika? To jsem sice sám nečetl, ale vím, o čem to je.“

„Takové příběhy se vyprávějí i mezi čaroději. Existuje příběh o bratrech Elricových. Příběh Dory Kentové, kterou chránil její syn Saul. Je tu Ronald Mallett a jeho osudová výzva Času. Hvězdou dramatu, které se odehrává na Sicílii před jejím pádem, je Precia Testarossa. V Japonsku vyprávějí o ztracené lásce Akemi Homury. Všechny tyto příběhy mají společné to, že jsou to fikce, pane Pottere. Skuteční čarodějové se o totéž nepokoušejí, i když tato představa zjevně není jejich fantazii nedostupná.“

„Protože si nemyslí, že to mohli dokázat! “ zvýšil Harry hlas.

„Půjdeme říct dobré profesorce McGonagallové o vašem záměru najít způsob, jak vzkřísit slečnu Grangerovou, a zjistíme, co si o tom myslí? Možná ji prostě nikdy nenapadlo o takové možnosti uvažovat… Ach, ale vy váháte. Její odpověď už znáte, pane Pottere. Víte, proč ji znáte?“ V hlase bylo slyšet chladný úsměv. „Je to skvělá technika. Děkuji vám, že jste mě ji naučil.“

Harry si byl vědom napětí, které se mu vytvořilo ve tváři, a jeho slova z něj vycházela úsečně. „Profesorka McGonagallová nevyrostla v mudlovské představě rostoucí moci vědy a nikdo jí nikdy neřekl, že když jde o život přítele, je to chvíle, kdy je třeba uvažovat velmi racionálně –“

Hlas profesorky obrany se také zvyšoval. „Profesorka přeměňování jen čte ze svého scénáře, pane Pottere! Ten scénář ji vyzývá, aby se rmoutila a truchlila, aby všichni věděli, jak moc ji měla ráda. Obyčejní lidé obvykle nereagují dobře, když jim navrhnete, aby se odchýlili od scénáře. Jak už jste sám zjistil!“

„To je zvláštní, přísahal bych, že jsem včera u večeře viděl profesorku McGonagallovou, jak svůj scénář opustila. Kdybych ji viděl opustit scénář ještě desetkrát, možná bych se s ní opravdu pokusil promluvit o vzkříšení Hermiony, ale teď je v tom nováček a potřebuje praxi. Konec konců, profesore, to, co se snažíte vysvětlit tím, že lásku a přátelství a všechno ostatní nazýváte lží, je jen chování lidských bytostí, které zatím neumějí nic lepšího.“

Hlas profesora obrany zesílil. „Kdybyste to byl vy, koho ten troll zabil, Hermionu Grangerovou by ani nenapadlo udělat pro vás to, o co se snažíte pro ni! Nenapadlo by to ani Draca Malfoye, ani Nevilla Longbottoma, ani McGonagallovou, ani nikoho z vašich drahých přátel! Na světě není nikdo, kdo by vám oplatil zájem, který jí prokazujete! Tak proč? Proč to děláte, pane Pottere?“ V tom hlase bylo slyšet zvláštní, zuřivé zoufalství. „Proč být jediný na světě, kdo se snaží přetvářku udržet do takové míry, že nikoho z nich nikdy ani nenapadne udělat totéž pro vás?“

„Myslím, že se ve skutečnosti mýlíte, profesore,“ opáčil Harry vyrovnaně. „Vlastně se mýlíte v mnoha skutečnostech. Přinejmenším je chybný váš model mých emocí. Protože mi ani trochu nerozumíte, pokud si myslíte, že by mě zastavilo, kdyby všechno, co jste řekl, byla pravda. Všechno na světě musí někde začít, každá událost, která se stane, se musí stát poprvé. Život na Zemi musel začít nějakou malou samoreplikující se molekulou v kaluži bahna. A kdybych byl první člověk na světě, ne –“

Harry máchl rukou, aby ukázal na strašlivě vzdálené světelné body.

„– kdybych byl první člověk ve vesmíru, kterému kdy na někom jiném opravdu záleželo, což mimochodem nejsem, pak bych byl poctěn, že tím člověkem jsem, a snažil bych se jím být poctivě.“

Nastalo dlouhé ticho.

„Vám na té dívce opravdu záleží,“ ozval se tiše mužův matný obrys. „Záleží vám na ní tak, jak nikomu z nich nezáleží ani na jejich vlastním životě, natož na životech druhých.“ Hlas profesora obrany zněl podivně, byl naplněn nějakým nerozluštitelným citem. „Nerozumím tomu, ale vím, kam až kvůli tomu zajdete. Kvůli ní se postavíte i samotné smrti. Nic vás od toho neodradí.“

„Záleží mi na ní dost na to, abych se skutečně snažil,“ řekl Harry tiše. „Ano, to je pravda.“

Světlo hvězd se pomalu začalo lámat, svět prosvítal trhlinami; řezy nocí propouštěly obraz kmenů stromů a listí, zářících ve slunečním světle. Harry si rukou zastínil oči a usilovně zamrkal, když ho vracející se jas udeřil do očí přizpůsobených tmě, a jeho oči automaticky zamířily k profesorovi obrany pro případ, že by zaútočil ve chvíli, kdy byl oslepený.

Když všechny hvězdy zmizely a zůstalo jen denní světlo, profesor Quirrell stále seděl na trávě. „Nuže, pane Pottere,“ řekl svým normálním hlasem, „pokud je to tak, pak vám poskytnu pomoc, jakou budu moci, dokud budu moci.“

„Co že uděláte? “ zarazil se bezděčně Harry.

„Moje včerejší nabídka stále platí. Ptejte se a já vám odpovím. Ukažte mi tytéž vědecké knihy, které jste považoval za vhodné pro pana Malfoye, a já si je prohlédnu a řeknu vám, co mě k nim napadne. Netvařte se tak překvapeně, pane Pottere, nechystám se vás nechat tomu čelit sám.“

Harry zíral, i když měl slzné kanálky stále ještě zalité kvůli náhlému světlu.

Profesor Quirrell se na něj ohlédl. V bledých očích se mu lesklo cosi zvláštního. „Udělal jsem, co jsem mohl, a teď se obávám, že se s vámi musím rozloučit. Pěkný –“ a profesor obrany zaváhal. „Pěkný den, pane Pottere.“

„Pěkný –“ začal Harry.

Muž se na trávě svalil a jeho hlava s tichým žuchnutím dopadla na zem. Zároveň se pocit zmaru zmenšil tak náhle, že Harry vyskočil na nohy a srdce měl až v krku.

Postava na zemi se však pomalu zvedla a začala se plazit. Otočila se a podívala se na Harryho prázdnýma očima a ochablými ústy. Pokusila se vstát, ale padla zpátky na zem.

Harry udělal krok vpřed, instinkt mu velel nabídnout pomocnou ruku, přestože to nebylo žádoucí; obavy, které v něm vzplály, ačkoli slabé, svědčily o tom, že nebezpečí trvá.

Ale lezoucí postava se od Harryho odvrátila a pomalu se začala plazit směrem k vzdálenému hradu.

Chlapec stál uprostřed lesa a hleděl za ní.