94. Kapitola, Role, část 5. – Nenalezena

Toto je kapitola z 5. knihy fanfiction Harry Potter a Metody racionality. Nové kapitoly vychází nepravidelně, ale po několika letech teď opět častěji.

Nejnovější verze všech vyšlých knih #HPaMR ke stažení najdete na stránce https://archetypal.cz/HPaMR, seznam kapitol 5. knihy je tady.

Jestli se vám #HPaMR líbí, budeme vděční za sdílení! Kniha i překlad jsou výtvorem nadšení a musí být k dispozici zdarma. Všechny ochranné známky náleží J. K. Rowlingové.

Nově vzniká i #HPaMR jako audiokniha.

První setkání:

17. dubna 1992 v 6:07 slunce z pohledu bradavického hradu právě vystoupalo nad horizont a filtrem zatažených závěsů do chlapecké ložnice havraspárských prváků vnášelo měkké rudooranžové světlo úsvitu, jen málo změněné bílou látkou před okny, aniž by zatím probouzelo chlapce, stále zvyklé na zimní rozvrh.

V jedné posteli z mnoha spal Harry Potter spánkem spravedlivě vyčerpaných.

Potichu se otevřely dveře.

Potichu místností prošla postava.

Postava se postavila k posteli Harryho Pottera.

Postava položila ruku na rameno spícího chlapce, který se polekal a zapištěl.

Nikdo další to neslyšel.

„Pane Pottere,“ kvíkl malý muž, „pan ředitel si vyžádal vaši okamžitou přítomnost.“

Chlapec se v posteli pomalu posadil a jeho ruce na okamžik rejdily pod přikrývkou. Očekával, že se po probuzení tohoto rána bude cítit mnohem hůř. Jako by nebylo… správné, že jeho mozek teď fungoval, že jeho myšlenky proudily, že nebyl pláčem zneschopněn alespoň na týden. Chlapec věděl, že nemá očekávat postupnou reakci, protože tak se mozky vyvinuly. Jeho temná stránky by to jistě neudělala. Stejně měl provinilý pocit, že je tohoto rána naživu a při smyslech.

Ale jeho rozhodnutí oživit Hermionu Grangerovou působilo – dostatečně, jako by už dělal tu správnou věc, pustil se po správné cestě, a ona tím bude vrácena mezi živé, a to bylo vše; truchlit by znamenalo vzdát se. Nebylo už co rozhodovat, žádná nejednoznačnost, žádný konflikt, který by ho trápil, a žádná potřeba pamatovat si, co viděl

„Obleču se,“ řekl Harry.

Profesor Kratiknot vypadal, že trochu váhá, až řekl svým vysokým hlasem: „Pan ředitel specificky požádal, abyste byl do jeho kanceláře přiveden okamžitě a bez odkladu, pane Pottere. Je mi líto.“

O méně než minutu později – profesor Kratiknot ho poslal bradavickým přemisťovacím krbem přímo do ředitelské kanceláře – čelil Harry, stále ještě v pyžamu, Albusi Brumbálovi. Na další židli seděla také zástupkyně ředitele, a mistr lektvarů číhal opodál mezi zvláštními udělátky; Harryho příchod krbem ho zastihl zrovna uprostřed velkého zívnutí.

„Harry,“ řekl ředitel bez úvodu, „než řeknu, co musím, chtěl bych ti říci, že Hermiona Grangerová skutečně zemřela. Ochrany to zaznamenaly a zpravily mne o tom. Kameny samy mluvily o tom, že zemřela čarodějka. Prověřil jsem její tělo tam, kde leželo, a skutečně šlo o pozůstatky Hermiony Grangerové, ne nějakou panenku nebo napodobeninu. Není v kouzelnickém světě žádný známý způsob, kterým by šlo odčinit smrt. A když jsem tohle shrnul, musím říci, že pozůstatky Hermiony Grangerové zmizely ze skladu, kde byly umístěny, a kde jsi je hlídal. Vzal jsi je, Harry Pottere?“

„Ne,“ řekl Harry a zúžil oči. Rychlý pohled mu ukázal, že Severus jej soustředěně sleduje.

Brumbálův pohled byl také zaujatý, ačkoli ne nepřátelský. „Máš někde tělo Hermiony Grangerové?“

„Ne.“

„Víš, kde je?“

„Ne.“

„Víš, kdo ho vzal?“

„Ne,“ řekl Harry a zaváhal. „Kromě očividných pravděpodobnostních spekulací, které ale nejsou založené na nějaké mé konkrétní znalosti.“

Starý kouzelník přikývl. „Víš, proč ho někdo vzal?“

„Ne. Samozřejmě když nepočítám spekulace a tak.“

„Jaké by to byly spekulace?“ Ostří v prastarých očích.

„Jestli si nepřítel dokázal všimnout, že jste si odběhl popovídat s Weasleyovic dvojčaty poté, co Hermiona byla zatčena, a dozvěděl se o kouzelné mapě, o které jste řekl, že byla ukradena, pak se nepřítel může divit, proč jsem střežil tělo Hermiony Grangerové. Teď já. Zařídil jste Hermioninu smrt v naději, že získáte od Luciuse zpět ty peníze?“

Cože?“ řekla profesorka McGonagallová.

„Ne,“ řekl starý kouzelník.

„Věděl jste, nebo měl jste podezření, že Hermiona Grangerová zemře?“

„Nevěděl jsem to. Co se podezření týká, umístil jsem ji do proti Voldemortovi nejsilněji bráněné pozice, do jaké jsem mohl. Nezamýšlel jsem její smrt, ani ji nedovolil, ani z ní neplánoval těžit, Harry Pottere. Teď mi ukaž svůj váček.“

„Je v mém kufru –“ začal Harry.

„Severusi,“ řekl starý kouzelník, a mistr lektvarů se dal do pohybu. „Zkontroluj i jeho kufr, všechna oddělení.“

„Můj kufr má ochrany.“

Severus Snape se nevesele usmál a vkráčel do zeleného plamene.

Brumbál vytáhl svou dlouhou tmavě šedou hůlku a začal s ní pohybovat blízko Harryho vlasů. Vypadal jako mudla s detektorem kovů. Než se dostal až k Harryho krku, přestal.

„Kámen na tvém prstenu,“ řekl Brumbál, „už není čirý diamant. Je hnědý, jako oči a vlasy Hermiony Grangerové.“

Místnost naplnilo náhlé napětí.

„Je to kámen mého otce,“ řekl Harry. „Přeměněný stejně jako předtím. Jen jsem ho upravil na památku Hermiony –“

„Musím si být jistý. Sundej si ten prsten, Harry, a polož ho na můj stůl.“

Harry to pomalu udělal, sundal drahokam a prsten odložil na druhý konec stolu.

Brumbál namířil svou hůlku na drahokam a –

Velký, nezajímavý šedý balvan vyskočil do vzduchu silou své náhlé expanze, narazil do nějaké neviditelné bariéry ve vzduchu nad sebou a s hlasitým úderem spadl na ředitelův stůl.

„Tak to abych zase strávil půl hodiny přeměňováním,“ řekl Harry vyrovnaně.

Brumbál pokračoval ve zkoumání. Harry si musel sundat levou botu a prsten z prstu na noze, své nouzové přemisťovadlo pro případ, že by ho někdo unesl a dostal ho mimo bradavické ochrany (a neseslal ochrany proti objevování, přesouvání, fénixům a časovým smyčkám, což, jak Severus Harryho varoval, by každý pořádný Smrtijed dozajista udělal). Bylo prověřeno, že magie vyzařující z prstenu, je skutečně magií přemisťovadla a ne magií přeměnění. Zbytek Harryho byl uznán za čistý.

Zanedlouho poté se vrátil mistr lektvarů s Harryho váčkem a několika dalšími kouzelnými předměty, které byly v Harryho kufru, a které ředitel také jeden po druhé prozkoumal, včetně všech věcí, které ještě zbývaly v léčitelském balíčku.

„Teď už můžu jít?“ řekl Harry, když to vše bylo hotovo, a vložil do hlasu tolik chladu, kolik jen dokázal. Vzal svůj váček a začal ho krmit šedým balvanem. Prázdný prsten si dal zpátky na prst.

Starý kouzelník vydechl a zasunul svou hůlku zpátky do rukávu. „Omlouvám se,“ řekl. „Musel jsem si to ověřit. Harry… zdá se, že Hermioniny ostatky vzal Temný pán. Nedokážu přijít na nic, co by tím měl získat, možná snad kromě toho, že její tělo proti tobě pošle v podobě inferia. Severus ti dá jisté lektvary, které budeš nosit u sebe. Tímto bych tě chtěl varovat, aby ses připravil na chvíli, kdy budeš muset udělat, co je třeba.“

„Bude ten inferius mít Hermioninu mysl?“

„Ne –“

„Pak to nebude on. Můžu jít? Aspoň bych se chtěl převléct z pyžama.“

„Mám ještě další novinky, ale jen ve zkratce. Bradavické ochrany nezaznamenaly vstup žádného cizího tvora ale zaznamenaly, že Hermionu Grangerovou zabil profesor obrany.“

„Umm,“ řekl Harry.

Myšlenka 1: Ale já jsem viděl, jak Hermionu zabil troll.

Myšlenka 2: Profesor Quirrell mi očaroval paměť a upravil scénu na tu, kterou pak našel Brumbál, když dorazil.

Myšlenka 3: Profesor Quirrell to nemohl udělat, jeho magie se mé magie nesmí dotknout. Viděl jsem to v Azkabanu –

Myšlenka 4: Můžu těm vzpomínkám věřit?

Myšlenka 5: V Azkabanu určitě došlo k nějakému průšvihu, nepotřebovali bychom raketu, kdyby profesor Quirrell neupadl do bezvědomí, a proč by byl v bezvědomí, kdyby ne –

Myšlenka 6: Byl jsem vlastně vůbec v Azkabanu?

Myšlenka 7: Určitě jsem trénoval ovládání mozkomorů předtím, než jsem vyděsil mozkomora ve Starostolci. A to bylo v novinách.

Myšlenka 8: Je má vzpomínka na noviny přesná?

„Umm,“ řekl Harry znovu. „To kouzlo by vážně mělo být neprominutelné. Myslíte, že by profesor Quirrell dokázal očarovat paměť –“

„Ne. Vrátil jsem se v čase a rozmístil jisté nástroje, aby zaznamenaly Hermioninu poslední bitvu, protože jsem nedokázal unést sledovat to osobně.“ Starý kouzelník vypadal skutečně velmi pochmurně. „Tvůj odhad byl správný, Harry Pottere. Voldemort sabotoval všechno, co jsme Hermioně dali na její ochranu. Koště jí leželo nehybně v rukou. Její plášť neviditelnosti ji neskryl. Troll se pohyboval na slunečním svitu nezraněn. Nebyla to žádná nahodilá obluda, ale přesně zacílená zbraň. A byl to skutečně ten troll, kdo ji zabil, a to pouze silou, takže mé ochrany a sítě na zjišťování nepřátelské magie byly k ničemu. Profesor obrany jí nikdy nezkřížil cestu.“

Harry polkl, zavřel oči a přemýšlel. „Takže je to pokus to hodit na profesora Quirrella. Nějak. Zdá se to být nepřítelův modus operandi. Troll sežere Hermionu Grangerovou, zkontrolujete ochrany, ach, vypadá to, že to vlastně udělat profesor obrany, stejně jako loni… ne. Ne, to nemůže být pravda.“

„Proč ne, pane Pottere?“ řekl mistr lektvarů. „Mně to připadá dostatečně zřejmé –“

„To je ten problém.“

Nepřítel je chytrý.

Z Harryho mysli pomalu odplouvala mlha spánku a po zcela prospané noci dokázal jeho mozek vidět věci, které předchozího dne nebyly tak zřejmé.

Podle běžných literárních konvencí… se nepřítel neměl dívat na to, co děláte, sabotovat magické předměty, které rozdáte, a pak vyslat trolla, který bude nezjistitelný způsobem, který hrdinové nedokáží rozluštit ani poté, co se to stalo, takže ve výsledku jste se ani nemuseli zkoušet bránit. V knize většinou zůstává úhel pohledu na hlavních hrdinech. Když nepřítel prostě jen obejde všechnu práci protagonistů díky plánování a skutkům, které udělal mimo literární záběr, byl by to diabolus ex machina, a bylo by to dramaticky neuspokojivé.

Ale ve skutečném světě by si nepřítel myslel, že on je hlavní postavou, a také by byl chytrý, a promýšlel by věci dopředu, i když jste ho to neviděli dělat. Proto se tu všechno zdálo tak nesouvislé a zdánlivě nepochopitelné, s nevysvětlitelnými úseky. Jak se cítil Lucius, když Harry vyhrožoval Brumbálovi zničením Azkabanu? Jak se cítili bystrozoři nad Azkabanem, když viděli koště stoupat na sloupu z plamene?

Nepřítel je chytrý.

„Nepřítel naprosto přesně věděl, že se vrátíte v čase, abyste zkontroloval, co přesně se Hermioně stalo, obzvlášť když nám skutečnost, že se troll vůbec dostal do Bradavic, říká, že někdo dokáže oklamat ochrany.“ Harry zavřel oči a uvažoval soustředěněji, snažil se vmyslet do kůže nepřítele. Proč by on nebo jeho temná stránka něco takového udělali – „Máme si z toho udělat závěr, že nepřítel dokáže ovlivnit, co nám ochrany říkají. Ale ve skutečnosti to je něco, co nepřítel dokáže jen s obtížemi nebo za zvláštních okolností. Snaží se vytvořit falešný dojem všemocnosti.“ Jako bych se o to snažil i já. „Když se později, hypoteticky, ukáže, že profesorka Sinistra někoho zabila, budeme si myslet, že ochrany zase někdo oklamal, ale ve skutečnosti byla profesorka Sinistra pod vlivem Legilimens a skutečně to udělala.“

„Pokud ovšem tohle není přesně to, co Temný pán očekává, že si budeme myslet,“ řekl Severus Snape, jehož obočí se sevřelo soustředěním. „V kterémžto případě opravdu má kontrolu nad ochranami a profesorka Sinistra bude nevinná.“

„A Temný pán skutečně používá plány s tolika meta úrovněmi?“

„Ano,“ řekli Brumbál i Severus.

Harry vzdáleně přikývl. „Pak to může být buďto pokus přimět nás si myslet, že ochrany říkají pravdu, když lžou, nebo že ochrany lžou, když říkají pravdu, v závislosti na tom, na jaké úrovni nepřítel očekává, že budeme uvažovat. Ale jestli se nás nepřítel snaží přimět věřit ochranám – my bychom ochranám stejně věřili, kdyby nám nedal důvod jim nevěřit. Takže by nebyl důvod dát si všechnu tu práci s očerňováním profesora Quirrella způsobem, o kterém si uvědomíme, že jsme ho měli objevit, jen aby nás to přimělo uvažovat o metaúroveň –“

„Ne tak docela,“ řekl Brumbál. „Pokud Voldemort ještě ochrany plně neovládl, pak ochrany mají důvod si myslet, že tu nějak zapracovala profesorova ruka. Jinak by se ozvaly už při zranění slečny Grangerové, a ne až po její smrti.“

Harry zvedl ruku a mnul si spánek těsně pod úrovní vlasů.

Dobře, vážná otázka. Jestliže nepřítel je tak chytrý, proč jsem sakra ještě naživu? Je vážně tak obtížné někoho otrávit? Jsou tu kouzla a lektvary a bezoáry, které mě dokážou vyléčit prakticky z čehokoli, co by mi někdo mohl podstrčit do snídaně? Zjistily by to ochrany a ukázaly na vraha?

Mohla by moje jizva obsahovat zlomek duše, který drží Temného pána upoutaného ke světu, takže mě vlastně zabít nechce? A místo toho se mě snaží připravit o všechny přátele, aby oslabil mého ducha a mohl převzít mé tělo? Vysvětlovalo by to můj hadí jazyk. Moudrý klobouk by možná nemusel být schopen rozpoznat něco jako golemův šém. Zřejmý problém číslo jedna, Temný pán prý vytvořil svůj golemův šém v roce 1943 když zabil jaksejmenovala a ušil to na pana Hagrida. Očividný problém dva, nic jako duše neexistuje.

Ačkoli Brumbál si taky myslel, že má krev je klíčovou součástí rituálu, který má navrátit Temnému pánovi plnou sílu, což by vyžadovalo držet mě naživu, dokud… to je mi veselá myšlenka.

„Dobře…“ řekl Harry. „Jsem si jistý jednou věcí.“

„A to je?“

„Nevilla musíme okamžitě dostat z Bradavic. Je zřejmě dalším cílem a žádný student prvního ročníku nedokáže odolat takové úrovni útoku. Máme štěstí, že Neville nebyl včera večer zavražděn, nepřítel nemusel čekat, než skončíme s truchlením, aby podnikl další krok.“ Proč nepřítel neudeřil, když jsme byli rozptýleni?

Brumbál si vyměnil pohled se Severusem a pak s náhle sevřeným výrazem profesorky McGonagallové. „Harry,“ řekl starý kouzelník, „jestli všechny své přátele pošleš pryč sám, nebude to stejné, jako když Voldemort –“

„Budu v pořádku, pár měsíců bez Nevilla to zvládnu, stejně se nechystáte tu moje přátele nechat na léto a tohle není dostatečný důvod, proč ho nechat zabít! Profesorko McGonagallová –“

„Musím souhlasit,“ řekla skotská čarodějka. Zamračila se. „Naprosto souhlasím. Souhlasím až do bodu, kde… nedaří se mi přijít na to, jak to vyjádřit, Albusi…“

„Až do bodu, kdy ho odtud budete muset sami dostat bez ohledu na to, co říká někdo druhý, protože říct, že jste jen poslouchala rozkazy, nebude omluvou, pokud by Neville skutečně přišel o život?“ řekl Harry.

Profesorka McGonagallová krátce zavřela oči. „Ano, ale měl by existovat způsob, jak se zachovat zodpovědně, aniž by bylo nutné vyhrožovat jednostrannou akcí.“

Ředitel si povzdech. „Není třeba. Minervo, jděte.“

„Moment,“ řekl mistr lektvarů právě když profesorka McGonagallová svižným tempem nabírala špetku zeleného prachu z přemisťovací vázy. „Neměli bychom k tomu chlapci přitahovat pozornost tak, jak pan ředitel přitáhl pozornost k Weasleyovic dvojčatům. Myslím, že by bylo moudřejší, kdyby pana Longbottoma z Bradavic odvezla jeho babička. Nechme ho prozatím ve společenské místnosti, Temný pán se nezdá schopen jednat tak otevřeně.“

Došlo k další dlouhé výměně pohledu mezi nimi čtyřmi a nakonec Harry přikývl a profesorka McGonagallová taky.

„V tom případě,“ řekl Harry, „si jsem jistý jednou další věcí.“

„A to je?“ řekl Brumbál.

„Nutně potřebuji na záchod, a také bych se rád převlékl z pyžama.“


„Mimochodem,“ řekl Harry, když se spolu s ředitelem vynořili z krbu do prázdné kanceláře hlavy havraspárské koleje. „Jedna poslední rychlá otázka, na kterou jsem se chtěl zeptat. Ten meč, který Weasleyovic dvojčata vytáhla z Moudrého klobouku. To byl Nebelvírův meč, nebo ne?“

Starý kouzelník se obrátil s neutrálním výrazem ve tváři. „Proč si to myslíš, Harry?“

„Moudrý klobouk vykřikl Nebelvír! těsně předtím, než jim ho vydal, ten meč měl rubínovou hrušku a zlaté písmo na čepeli říkalo Nic lepšího. Takže jen takové tušení.“

Nihil supernum,“ řekl starý kouzelník. „To není úplně přesný význam.“

Harry přikývl. „Hmhm. Co jste s ním udělal?“

„Vzal jsem ho z místa, kam spadl, a umístil jej do bezpečí,“ řekl starý kouzelník. Obdařil Harryho přísným pohledem. „Doufám, že ho nechceš pro sebe, mladý Havraspáre.“

„Ale vůbec ne, jen jsem se chtěl ubezpečit, že ho neupíráte jeho právoplatným nositelům. Takže Weasleyovic dvojčata jsou tedy dědici Nebelvíra?“

„Dědici Nebelvíra?“ řekl Brumbál a vypadal překvapeně. Pak se starý kouzelník usmál a modré oči se mu jasně zableskly. „Ah, Harry, Salazar Zmijozel možná do Bradavic zabudoval Tajemnou komnatu, ale Godric Nebelvír si na takovou extravaganci nepotrpěl. Víme jen, že Godric zanechal svůj meč na obranu Bradavic pro případy, kdy vhodný student bude o samotě čelit nepříteli, kterého sám nedokáže porazit.“

„To jste ale neřekl ne. Nemyslete si, že jsem si nevšiml, že jste vlastně neřekl ne.“

„Nebyl jsem v té době naživu, Harry, a nevím, co všechno Godric Nebelvír mohl nebo nemohl udělat –“

„Přikládáte ve skutečnosti větší než padesátiprocentní subjektivní pravděpodobnost tomu, že existuje někdo jako dědic Nebelvíra, a že jeden nebo oba Weasleyové jím jsou. Ano nebo ne, vyhýbání znamená ano. Nepodaří se vám mi odvést pozornost bez ohledu na to, jak moc se mi chce na záchod.“

Starý kouzelník si povzdechl. „Ano, Fred a George Weasleyovi jsou Nebelvírův dědic. Prosím tě, abys jim o tom prozatím neříkal.“

Harry pokýval hlavou a otočil se k odchodu. „Jsem překvapen,“ řekl Harry. „Četl jsem něco málo o historickém životě Godrica Nebelvíra. Weasleyovic dvojčata jsou… no, jsou skvělí nejrůznějšími způsoby, ale vůbec se nezdají být jako Godric v knihách o historii.“

„Jen muž až přespříliš pyšný a domýšlivý,“ řekl Brumbál potichu, zatímco se otáčel ke krbu, který znovu plál zeleným plamenem, „by věřil, že jeho dědicové by měli být jako on, spíše než jako někdo, kým by si sám přál být.“

Ředitel vstoupil do zelených plamenů a zmizel.


Druhé setkání (v malém kamrlíku u mrzimorské společenské místnosti):

Napětím sevřená tvář Nevilla Longbottoma mluvila do vzduchu, aniž by ho někdo poslouchal.

„Vážně,“ odpověděl mu prázdný vzduch. „Mám na sobě plášť neviditelnosti s dalšími kouzly proti detekci, jen abych mohl chodit po chodbách, protože se nechci nechat zabít. Mí rodiče by mě z Bradavic vzali okamžitě, kdyby to ředitel dovolil. Neville, to, abys okamžitě zmizel z Bradavic, dává smysl, nemá to nic do činění s –“

„Podvedl jsem vás, generále,“ řekl Neville s hlasem tak dutým, jak jen normální jedenáctiletý chlapec mohl dokázat. „Ani jsem to neudělal chaotickým způsobem. Podvolil jsem se autoritě a snažil jsem se vás také přimět podvolit se autoritě. Jak bylo to, co obvykle říkáte v Legii chaosu, že voják, který jen poslouchá příkazy, je nepoužitelný?“

„Neville,“ řekl prázdný vzduch odhodlaně. Tlak dvou rukou pod tenkou látkou se snesl na Nevillova ramena a hlas se přiblížil. „Ty jsi neposlouchal autoritu slepě, snažil ses mě chránit. Je pravda, že v tomto chaotickém světě jsou vojáci, kteří jen dokážou poslouchat příkazy a pravidla nepoužitelní. Ale vojáci, kteří se podřizují pravidlům proto, aby zachránili své přátele, jsou –“

„O něco lepší než nepoužitelní?“ řekl Neville hořce.

Mnohem lepší než nepoužitelní. Neville, prostě jsi udělal chybný úsudek. Stálo mě to asi šest vteřin. Mohlo by se stát, že Hermionina zranění by za ten okamžik nebyla smrtelná, ale ani tak si nemyslím, že by šest vteřin bylo dost času na to, aby si troll mohl z Hermiony dát další sousto. V neexistujícím světě, kde jsi mi nevstoupil do cesty, Hermiona stejně zemřela. Teď bych tu mohl stát a vyjmenovávat první tucet způsobů, jak bylo možné Hermionu zachránit, kdybych nebyl hloupý –“

„Ty? Ty jsi za ní hned vyběhl. jsem ten, kdo se tě pokoušel zastavit. Je to moje chyba, jestli vůbec něčí,“ řekl Neville hořce.

Prázdný vzduch na to na chvíli ztichnul.

„Wow,“ řekl nakonec prázdný vzduch. „Wow. To je dost jiný pohled na věci, to ti musím nechat. Budu si to pamatovat pro další situaci, kdy budu mít chuť se z něčeho obviňovat. Neville, pro tohle se v literatuře používá termín ‚egocentrické zkreslení’ a znamená to, že ze svého života zažíváš všechno, ale nezažíváš všechno ostatní, co se ve světě děje. Dělo se mnohem, mnohem víc věcí než jen to, že jsi se mi připletl do cesty. Budeš trávit týdny vzpomínáním na to, co jsi dělal těch šest vteřin, to teď vidím, ale nikdo jiný na to myslet nebude. Druzí lidé tráví mnohem méně času přemýšlením o tvých minulých chybách než ty sám, protože nejsi středem jejich světů. Já ti garantuju, že nikdo jiný kromě tebe ani neuvažoval, že by dával Nevillu Longbottomovi za vinu, co se stalo Hermioně. Ani na zlomek vteřiny. Chováš se, s prominutím, jako trouba. A ted sklapni a rozluč se se mnou.“

„Já se nechci rozloučit,“ řekl Neville. Jeho hlas se třásl, ale dařilo se mu neplakat. „Chci tu zůstat a bojovat s tebou proti – proti tomu, co se děje.“

Prázdný vzduch se k němu pohnul blíž a objal ho a hlas Harryho Pottera zašeptal: „Smůla.“