93. Role, část 4. – Rodiče a autority

Harry vkročil do Velké síně, jedinkrát se rozhlédl, nabral si dostatek kalorií, aby se udržel naživu, vyšel ven, znovu přes sebe přehodil plášť a našel si malý výklenek, ve kterém mohl jíst. Vidět studenty u jejich stolů –

Cítit znechucení, když se díváš na druhé lidi, není dobré znamení, řekl Mrzimor. Není rozumné je vinit z toho, že neměli tvé možnosti a nemohli se naučit to, co ses naučil ty. Nečinnost ve vyhrocených chvílích nemá nic společného se sobeckostí. Máme tendenci držet se normálnosti – když se srazila letadla na Tenerife, pár lidí vyběhlo ven a zachránilo se, ale většina lidí prostě jen nečinně seděla na svých sedadlech, zatímco letadlo s nimi doslova shořelo. Vzpomeň si, jak dlouho trvalo tobě, než ses doopravdy dal do pohybu.

Něco nenávidět ničemu užitečnému nepomůže, řekl Nebelvír. Jen to podlomí tvůj altruismus.

Zkus vymyslet nějakou tréninkovou metodu, kterou by se tomu pro příště dalo předejít, řekl Havraspár.

Tak já se přihlásím s odhadem výsledku pokusu, řekl Zmijozel, vždycky budeme pozorovat přesně to, co by bylo předpovězeno hypotézou, že lidem není pomoci, nelze je nic naučit, a nikdy nám s ničím důležitým nepomůžou. Taky potřebujeme nějaký způsob, jak si zaznamenávat, kolikrát už jsem měl pravdu.

Harry hlasy ve své hlavě ignoroval a jen pojídal toasty tak rychle, jak jen dokázal. Nebyla to podle jeho soudu správná výživa, ale jednorázové výjimky neuškodí, pokud si to další den vynahradí.

Zrovna ukousnul sousto, když odnikud přilétla stříbrně zářící silueta fénixe a řekla hlasem unaveného starého muže: „Prosím sundej si plášť, Harry, potřebuji ti doručit dopis.“

Harry se trochu zakuckal, spolkl kousek toastu, který málem vdechl, postavil se, sundal si plášť, nahlas řekl: „Vyřiď Brumbálovi, že souhlasím,“ a pak se zas posadil a pokračoval v pojídání svých toastů.

Než Albus Brumbál přišel k Harryho výklenku, všechny toasty už byly pryč. V ruce nesl složené listy papíru – skutečného papíru s linkami, ne kouzelnického pergamene.

„Je to –“ řekl Harry.

„Od tvého otce a matky,“ řekl starý kouzelník. Brumbál mu složené listy beze slova podal, a Harry je beze slova přijal. Starý kouzelník zaváhal a pak potichu řekl: „Profesor obrany mi řekl, abych se zdržel rad, a já jsem došel ke stejnému závěru, když jsem měl čas se zamyslet. Zabralo mi příliš dlouho, než jsem se naučil ctnostem ticha. Ale jestli se mýlím, stačí říct –“

„Nemýlíte se,“ řekl Harry. Při pohledu na složené linkované papíry v břiše cítil nevolnost, čímž mu jeho tělo signalizovalo silně pesimistickou předpověď. Jeho rodiče by ho sice ve skutečnosti nevydědili, a nebylo toho mnoho, co by mu udělat mohli (některé jeho části měly pořád hluboce zakořeněný strach z toho, že mu zakážou dívat se na televizi, přestože to teď skoro nedávalo smysl). Ale překročil hranice role, jakou rodiče očekávají od dětí, které jsou podle jejich vnitřního přesvědčení na společenském žebříčku níže. Bylo by hloupé očekávat jinou reakci než pohoršenou zlost či bouři spravedlivého hněvu, když jste se takhle chovali k někomu, kdo si myslel, že nad vámi má mít navrch.

„Až si to přečteš,“ řekl ředitel, „věřím, že bys hned měl přijít do Velké síně, Harry. Zazní něco, co určitě chceš slyšet.“

„Pohřby mě nezajímají –“

„Ne. O to nejde. Prosím, Harry, přijdi hned jak dočteš, a přijdi bez svého pláště. Můžeš to udělat?“

„Ano.“

Starý kouzelník odešel.

Harry se musel k otevření dopisu nutit. Nejdůležitější bylo ochránit své zranitelné přátele a vztahy před nebezpečím, možná to bylo klišé, ale pokud až Harry dokázal posoudit, platilo to. Poškozené vztahy mohou být opraveny později.

V prvním dopise stálo psacím písmem, na které se Harry musel pečlivě soustředit, aby ho přečetl:

Synu,

Nezáleží na tom, co jsi četl v knihách. Snažit se nás ochránit je méně důležité než mít dospělé, kteří ti v potížích mohou pomoci. Rozhodl ses, aniž bys to s námi probral, že bychom tě opustili kvůli Tvé ‚temné stránce’. Shakespearův duch ví, že jsem v minulém roce viděl věci, o kterých se mé filosofii ani nezdálo – někdy si říkám, že si ze mě Tvá máma jen tropí šprýmy, a sociálka Tě odvedla ve chvíli, kdy jsem si začal myslet, že můžeš kouzlit – takže nemůžu popřít možnost, že sis vyvinul něco jako… nejsem si jistý, jak to nazvat, ale ‚temná stránka’ se jeví jako předčasné, když nevíme, co se děje. Jsi si jistý, že v Tobě třeba jen nerozkvétá talent k telepatii, se kterým bys pak přebíral myšlenky dalších kouzelníků kolem sebe? Jejich myšlenky by se mohly zdát dítěti, které vyrostlo v příčetnější civilizaci, zlé. Samozřejmě připouštím, že jsou to jen mé nepodložené spekulace, ale Ty bys určitě neměl dělat ukvapené závěry.

Dvě nejdůležitější věci, které Ti musím říct, jsou tyto. Zaprvé, synu, mám naprostou důvěru v tvoji schopnost zůstat na světlé straně Síly tak dlouho, jak jen budeš chtít, a mám naprostou důvěru v to, že budeš chtít. Kdyby Ti nějaký zlý duch šeptal do ucha hrozné návrhy, prostě ty návrhy ignoruj. Cítím, že bych měl zdůraznit, že bys měl toho zlého ducha pečlivě ignorovat i v případech, kdy navrhuje věci, které zní jako skvělé a kreativní myšlenky, a doufám, že Tě nemusím upomínat na Incident s vědeckým projektem, který by, připouštím, dával mnohem větší smysl, kdyby ses skutečně potýkal s démonickou posedlostí.

Druhá věc, kterou musím říci, je, že se nepotřebuješ bát, že bychom Tě máma nebo já kvůli Tvé ‚temné stránce’ opustili. Možná jsme nečekali, že získáš magické síly nebo si vyvineš příchylnost k černé magii, ale očekávali jsme, že z Tebe bude puberťák. Což, když o tom zauvažuješ z perspektivy svého nebohého otce, je u dítěte, které se už ve věku devíti let zúčastnilo rituálu vyvolávání rovnou pěti požárních vozů, dostatečně děsivá představa. Děti rostou. Nebudu Ti lhát a říkat, že nám budeš připadat stejně blízký ve dvaceti, jako nám připadáš teď. Ale Tvoje máma i já k Tobě budeme mít právě tak blízko, když budeme staří a šediví a budeme otravovat roboty v domově důchodců. Děti vždycky dospívají a odrůstají od svých rodičů, a rodiče jim vždycky sotva stačí a cpou jim své užitečné rady. Děti odrůstají a jejich osobnost se mění a dělají věci, které by si jejich rodiče nepřáli, jednají s rodiči bez respektu, nechávají je vyvést ze svých kouzelnických škol, a rodiče je stejně dál milují. Tak je to v Přírodě zařízeno. Ačkoli pro případ, že jsi ještě nedosáhl puberty, a Tvoje pubertální roky budou ještě poměrně horší než tohle, bych si rád vyhradil právo tento přístup přehodnotit.

Bez ohledu na to, co se děje, si pamatuj, že Tě milujeme a vždycky budeme milovat, ať se děje cokoli. Nevím, jestli naše láska má podle Tvých pravidel nějakou magickou moc, ale jestli má, neváhej ji povolat.

A když už jsme si vyjasnili tohle… Harry, to, co jsi udělal, není přijatelné. A myslím si, že to víš. A také vím, že toto není správná chvíle na to, abych Tě o tom poučoval. Ale musíš nám napsat a sdělit, co se děje. Velmi dobře chápu, proč jsi nás chtěl okamžitě dostat ze školy pryč, a vím, že Tě nemůžeme k ničemu nutit, ale prosím, Harry, buď rozumný a uvědom si, jak vyděšení z toho musíme být.

Rád bych Ti řekl, že máš absolutně zakázáno zaobírat se jakoukoli magií, kterou by dospělí kolem Tebe považovali za i jen trochu nebezpečnou, ale co já vím, třeba učitelé u vás ve škole každé pondělí vyučují nekromancii pro pokročilé. Prosím, prosím, buď tak opatrný, jak jen to situace dovoluje, ať už je jakákoli. Přes Tvůj velmi rychlý souhrn nemáme nejmenší tušení, co se děje, a doufám, že nám o tom napíšeš tolik, kolik jen bude možné. Je jasné, že jsi, alespoň některými způsoby, vyrostl, a budu se snažit nejednat jako rodič z knihy pro děti, který věci jen zhoršuje – ačkoli doufám, že oceníš, jak těžké to je – a Tvoje máma mi řekla celou řadu děsivých věcí o tom, jak kouzelnictví zůstává utajené, a jak bych Tě mohl dostat do problémů, kdybych dělal vlny. Nemůžu Ti říct, aby ses vyhnul všemu nebezpečnému, protože sama Tvá škola je nebezpečná a Tvůj ředitel Tě nenechá odejít. Nemůžu Ti říct, abys na sebe nebral zodpovědnost za věci, které se dějí kolem Tebe, protože, co já vím, klidně by kolem Tebe mohly být v nebezpečí i další děti. Ale pamatuj, že není Tvou morální odpovědností chránit nějaké dospělé, naopak jejich úkolem je chránit Tebe, a každý dobrý dospělý by s tím souhlasil. Prosím napiš nám víc hned, jak budeš moci.

Oba bychom Ti zoufale chtěli pomoci. Jestli je něco, cokoli, co bychom mohli udělat, prosím dej nám o tom hned vědět. Nic z toho, co by se nám mohlo stát, by nebylo horší, než se dozvědět, že se něco stalo Tobě.

S láskou,

táta

Na poslední straně bylo napsáno jen,

Slíbil jsi mi, že nenecháš magii, aby Tě ode mě odvedla. Nevychovala jsem Tě jako chlapce, který by porušil slib své mamince. Musíš se v pořádku vrátit, protože jsi to slíbil.

S láskou,

máma

Harry dopisy pomalu sklonil a vydal se na cestu k Velké síni. Jeho ruce se třásly, celé jeho tělo se třáslo, a zdálo se, že musí vyvíjet obrovské úsilí, aby se nerozplakal; což nějak bezeslovně věděl, že nesmí udělat. Nezaplakal za celý ten den. A nebude. Plakat by znamenalo připouštět porážku. A tohle ještě nebylo u konce. Takže plakat nebude.

---

Jídlo servírované toho večera ve Velké síni bylo prosté, toast s máslem a džemem, ovesná kaše, voda a pomerančový džus a podobně prosté věci, bez dezertu. Někteří studenti oblékli jednoduché černé hábity bez barev kolejí. Jiní stále měli svoje. Mohlo to být příčinou sporů, ale místo toho panovalo ticho, zvuk lidí, kteří u jídla nemluví. K debatě bylo třeba mít dvě strany, a jedna z těch stran tohoto večera neměla o debatování zájem.

Zástupkyně ředitele Minerva McGonagallová seděla u učitelského stolu a nejedla. Měla by. Možná za chvilku bude. Ale nedokázala se k tomu přinutit teď.

Pro Nebelvírku byla jen jedna cesta. Minervě trvalo jen krátký čas, než si to připomněla, když se přes naléhání profesora obrany v její mysli neobjevily chytré pletichy, které by mohla vyzkoušet. To nebyl přístup Nebelvírů; nebo možná by měla říci, že to nebyl její přístup, Albus vypadal, že pletichařit zkouší… a přesto, když si připomněla jejich minulost, v kritických chvílích žádné pletichy nebyly, žádné chytračení a hry na poslední šance. Pro Albuse Brumbála stejně jako pro ni bylo pravidlem in extremis rozhodnout se, co je tou správnou věcí, a pak to udělat bez ohledu na to, co vás to bude stát. I kdyby to mělo znamenat překročit vlastní hranice, nebo změnit svou roli, nebo opustit obraz, který jste si o sobě udělali. To byla poslední záchrana Nebelvírů.

Viděla, jak bočním vchodem do Velké síně vklouzl Harry Potter.

Přišel čas.

Profesorka Minerva McGonagallová se postavila ze své židle, narovnala si špičku na svém klobouku, a pomalu přešla k pultíku před učitelským stolem.

Zvuky ve Velké síni, už tak tlumené, úplně utichly, když se na ni všichni studenti otočili.

„Už jste to určitě všichni slyšeli, “ řekla ne úplně pevným hlasem. Že Hermiona Grangerová je mrtvá. Neřekla ta slova nahlas, protože už to všichni slyšeli. „Do bradavického hradu se nějak dostal troll a naše prastaré ochrany nespustily poplach. Tento troll nějak dokázal zranit studentku a ochrany nespustily poplach až do chvíle, než byla mrtvá. Probíhá vyšetřování, které má zjistit, jak k tomu došlo. Správní rada se sejde, aby rozhodla, jak na to Bradavice budou reagovat. Spravedlnosti bude časem učiněno zadost. Mezitím tu máme jinou záležitost, která se týká spravedlnosti, a kterou musím vyřešit okamžitě. Georgi Weasley, Frede Weasley, prosím předstupte před nás všechny.“

Weasleyovic kluci si u nebelvírského stolu vyměnili pohledy, pak se postavili a pomalu a váhavě k ní kráčeli; Minerva si uvědomovala, že si Weasleyovic dvojčata myslí, že budou vyloučeni.

Upřímně si mysleli, že by je vyloučila.

Tohle způsobila představa profesorky McGonagallové, který žila v její hlavě.

Weasleyovic dvojčata přešla k pultíku, vzhlížela k ní vzhůru vyděšenými, nicméně odhodlanými obličeji, a ona cítila, jak se něco v jejím srdci zlomilo ještě trochu víc.

„Nechystám se vás vyloučit,“ řekla, a posmutněla ještě víc, když na jejich obličejích viděla překvapený výraz. „Frede Weasley, Georgi Weasley, obraťte se ke svým spolužákům, ať na vás vidí.“

Weasleyovic dvojčata pořád vypadala překvapeně, ale udělali to.

Chopila se vší oceli, kterou ve svém srdci měla, a řekla, co bylo správné.

„Stydím se,“ řekla Minerva McGonagallová, „kvůli událostem dnešního dne. Stydím se, že jste to byli jen vy dva. Stydím se za to, co jsem způsobila Nebelvíru. Ze všech kolejí to měl být hlavně Nebelvír, který by pomohl Hermioně Grangerové v čase nouze, když Harry Potter na pomoc svolával statečné. Byla to pravda, sedmák by při pátrání po slečně Grangerové dokázal horského trolla zadržet. A vy jste měli vědět, že ředitelka Nebelvíru,“ její hlas selhal, „by ve vaše schopnosti měla důvěru. Kdybyste ji neposlechli, abyste udělali to, co bylo správné ve chvílích, které nepředvídala. A důvod, proč jste tomu nevěřili, je ten, že jsem vám to nikdy neukázala. Nevěřila jsem ve vás. Nevěřila jsem v ctnosti samotné nebelvírské koleje. Snažila jsem se vymýtit váš odpor, místo abych vaši kuráž vedla k moudrosti. Ať už ve mě Moudrý klobouk viděl cokoliv, když mě zařadil do Nebelvíru, zklamala jsem v tom. Nabídla jsem panu řediteli svou rezignaci z místa zástupkyně ředitele i ředitelky nebelvírské koleje.“

---

Ozývaly se šokované a zklamané výkřiky, nejen od nebelvírského stolu, a Harrymu srdce zamrzlo v hrudi. Cítil potřebu vyběhnout dopředu a něco říct, takhle to nechtěl –“

---

Minerva se znovu nadechla a pokračovala. „Nicméně pan ředitel mou rezignaci nepřijal,“ řekla. „Takže budu dál sloužit a budu se snažit odčinit, co jsem způsobila. Nějak musím najít způsob, jak naučit své studenty dělat to, co je správné. Ne jen to, co je bezpečné, ne jen to, co je snadné, ne jen to, co dostávají příkazem. Jestli všechno, co vás dokážu naučit, je odevzdávat své práce včas, bude to, jako by nebelvírská kolej vůbec neexistovala. Tato cesta pro mě bude obtížnější, možná pro nás všechny. Ale teď vím, že předtím jsem se ubírala po cestě příliš snadné.“

Odstoupila od pultíku a sešla dolů, kde stála Weasleyovic dvojčata.

„Frede Weasley, Georgi Weasley,“ řekla. „Vy dva jste nedělali vždycky to, co je správné. Cesta moudrosti nespočívá v nehorázném a zbytečném odporování autoritám. A přesto jste dnes ukázali, že jste poslední z naší koleje, kteří mé omyly ustáli. Čelili jste hrozbě vyloučením a riskovali své životy, když jste se postavili horskému trollovi, protože to bylo správné. Za ohromující kuráž, která dělá vaši koleji čest, odměňuji každého z vás dvěma sty bodů pro Nebelvír.“

Zase měli na tvářích ten šokovaný pohled a ona zase v srdci cítila bolest jako bodnutí nože.

Obrátila se čelem k ostatním studentům.

„Havraspáru žádné body neudělím,“ řekla. „Mám podezření, že pan Potter by o ně nestál. Pokud se pletu, může mě opravit a přisvojit si tolik bodů, kolik jen bude chtít. Ale každopádně, pane Pottere,“ hlas jí selhal, “omlouvám se –“

---

„Zastavte!“ vykřikl Harry a pak znovu, „Zastavte.“ To slovo se mu zaseklo v krku. „To nemusíte, profesorko.“ Něco v něm se kroutilo a hrozilo, že ho roztrhne jako ruce obra. „A, a neměla byste zapomínat na Susan Bonesovou, a Rona Weasleyho – ti taky pomohli, taky by měli dostat body –“

„Slečna Bonesová a mladý Weasley?“ řekla profesorka McGonagallová. „O tom Rubeus nic neříkal – co udělali?“

„Slečna Bonesová se pokusila pana Hagrida omráčit, když se mě snažil zastavit, a pan Weasley vypálil na Nevilla, když se Neville pokoušel zastavit mě. Měli by oba dostat body, a, a taky by je měl dostat Neville,“ Harry si doteď nezkoušel představit, jak se teď Neville musí cítit, ale jakmile to zkusil, bylo mu to jasné, „protože Neville aspoň něco zkusil udělat, i když to nebyla ta správná věc, udělat to, co je správné, je až druhá lekce, dá se na ní pracovat, až když se naučíte udělat vůbec něco –“

„Deset bodů pro Mrzimor, slečno Bonesová,“ řekla profesorka McGonagallová, a její hlas se v půli zlomil. „Deset bodů pro Nebelvír, Rone Weasley, vaše rodina se dnes skvěle předvedla. A deset bodů Mrzimoru za to, že se Neville Longbottom postavil panu Potterovi a udělal, co považoval za správné –“

„To byste neměla!“ vykřikl mladý hlas od mrzimorského stolu, a následoval zvuk, jako by se někdo dusil.

Harry se tam podíval a pak se rychle vrátil pohledem k profesorce McGonagallové a řekl tak pevně, jak jen dokázal, „Neville má vlastně pravdu, nemůžete udělit doslova nula bodů za tu část, kde máte správně i ten směr, to nevysílá dobrý signál, ale byl na půli cesty, tak by to mohlo být pět bodů.“

Profesorka McGonagallová na okamžik vypadala, jako by nevěděla, co má říci, ale pak její oči přeběhly k Nevillovu místu u stolu a řekla, „Jak si přejete, pane Pottere. Copak, slečno Bonesová?“

Harry se podíval a viděl, že Susan Bonesová vykročila vpřed a utírala si oči. Pak mrzimorská dívka řekla, „Ve skutečnosti – profesorko McGonagallová – generál Potter to neviděl – ale kapitán Weasley a já jsme nebyli jediní, kdo se snažil plést panu Hagridovi do cesty, když vyběhl ven. Než nás někteří starší studenti zastavili. Ale podařilo se nám pana Hagrida o minutu zpozdit, takže se generál Potter stihl dostat pryč.“

„Jim taky musíte dát body,“ řekl Ron Weasley od nebelvírského stolu, „nebo žádné nepřijmu.“

„Kdo další?“ řekla profesorka McGonagallová poněkud nejistým hlasem.

Postavilo se sedm dalších dětí.

Co že to naše zmijozelská stránka předpovídala? Že nikdy nic nezabere? řekl Mrzimor.

Něco v Harrym prasklo, takže musel vynaložit veškerou svou sílu, aby se udržel pohromadě.

---

Když bylo všechno řečeno a uděláno, šla Minerva tam, kde stál Harry Potter. Ačkoli v tom nepatřila k nejschopnějším, zakouzlila kolem nich ochranu, která zamlžila vidění, a pak ji napadlo i utlumit zvuk.

„To, to jste nemusela –“ řekl Harry Potter. „Neměla jste říkat, že –“ zněl, jako by se měl rozplakat. „P– profesorko, všechno, co jsem vám řekl, bylo urážlivé a zraňující a špatné –“

„To jsem samozřejmě věděla, Harry,“ řekla. „I tak jsem si přála počínat si lépe.“ V hrudníku měla pocit lehkosti, jaký by se dal zažít, kdybyste vykročili přes útes a vaše nohy už nemusely držet tělo vzpřímené. Nebyla si jistá, že to dokáže udělat, nevěděla jak, a přesto se poprvé zdálo možné, že by se Bradavice nemusely stát smutným duchem dřívější slávy, až se stane ředitelkou.

Harry na ni zíral a pak vydal podivný zvuk, který zněl, jako by byl z jeho hrdla vytlačen, a skryl si obličej v dlaních.

Tak k němu poklekla a objala ho. Možná to nemuselo vyjít, ale taky by mohlo, a nechystala se tu nejistotu nechat, aby ji zastavila; bylo na čase, aby se začala učit nebelvírské odvaze, aby ji pak mohla dál vyučovat.

„Kdysi jsem měla sestru,“ zašeptala. Jen to, a nic víc.

---

Jen pro jistotu, řekla nějaká část Harryho, zatímco jeho zbytek plakal v náručí profesorky McGonagallové, tohle neznamená, že jsme přijali Hermioninu smrt, že ne?

NE řekl celý zbytek jeho, každá část jeho mysli v jednohlasném souladu, teplo a chlad a skryté ocelové místo. Nikdy, nikdy, nikdy.

---

A starý kouzelník, pro kterého ty ochrany nic neznamenaly, se díval na oba, čarodějku i plačícího mladého kouzelníka. Albus Brumbál se usmíval se zvláštním smutným pohledem v očích jako někdo, kdo udělal další krok k předpovězenému cíli.

---

Profesor obrany je oba pozoroval, ženu i plačícího kluka. Jeho oči byly velmi studené a velmi vypočítavé.

Nemyslel si, že by tohle mohlo dostačovat.

---

Až dalšího rána se přišlo na to, že tělo Hermiony Grangerové zmizelo.