115. Sklapni a vykonej nemožné, část 2.

Tato kapitola vyšla naráz s kapitolou předchozí. Pokud jste ještě nečetli kapitolu 114, vraťte se a přečtěte si ji.

---

Harryho mysl se ocitla ve stavu jakési fugy. Hlavní nápor už částečně vyprchal, ale částečně zůstával. Části jeho mysli byly otupělé, možná záměrně otupené nějakou jinou částí, která byla dost chytrá, aby si přebrala, co by se stalo jinak. To, co právě udělal –

Myšlenka byla vypnuta a uvolnila místo pro uvědomění dalších věcí.

Harry stál uprostřed neuspořádaného hřbitova, jehož náhrobky byly roztroušené bez jakéhokoli řádu.

Ve světle měsíce a hvězd bylo vidět, že na zemi leží černé pláště a povrch kolem nich svou vlhkostí, které světlo měsíce propůjčovalo nádech červené, neodpovídal okolní hřbitovní hlíně. Některé hlavy se uvolnily z kapuce pláště a odhalovaly dlouhé i krátké, tmavé i světlé vlasy, což ale bylo vše, co šlo v měsíčním světle vidět. Stříbrné masky zůstávaly nasazené, takže trčící vlasy náležely lebkám namísto lidských obličejů –

Myšlenka byla vypnuta a uvolnila místo pro uvědomění dalších věcí.

Na oltáři spala dívka v rudě lemované bradavické uniformě. Vedle oltáře ležely na hromádce Harryho věci.

Na zemi ležel příliš vysoký a bledý muž s nelidskou tváří, kterému z pahýlů zápěstí crčela krev.

Jakmile se Temný pán Voldemort probudí, zničí vše, co miluješ. Už tu není Brumbál, aby ho zastavil.

Nemůže být uvězněn, protože může kdykoli opustit své tělo.

Nelze ho trvale zabít bez toho, aby bylo zničeno víc než sto viteálů, přičemž jeden z nich je deska na sondě Pioneer.

Materiály: Hůlka, a tentokrát je dovoleno s ní mířit a mluvit.

Máš pět minut.

Vyřeš to.

Harry doklopýtal k oltáři, poklekl u něj a zvedl svůj váček.

Došel k místu, kde ležel Voldemort.

Pocit zkázy zeslábl, když Voldemorta kletba uvrhla do bezvědomí. Teď, když se Harry přiblížil, pocit zase narostl do děsivých rozměrů a rozhořela se i bolest v jeho jizvě.

Harry ignoroval jekot uvnitř sebe. To byla poslední vzpomínka Toma Riddlea, která se Harrymu vryla do mozku, poslední vnímaný vzorec, který se přenesl do nemluvněte, než Tom Riddle explodoval: pocit narůstající hrůzy a zděšení ze sílící rezonance, která se vymkla kontrole. Harry už teď znal původ toho děsivého pocitu a to mu usnadňovalo jej přehlížet. Odhadl, že účinek rezonance většinou zasáhne kouzlícího, a to silou úměrnou jeho moci, a sázka se mu vyplatila.

Harry pohlédl na Voldemortovo tělo a zhluboka se nadechl ústy, protože nosem k němu pronikal pach mědi, na který záměrně nechtěl myslet.

Harry poklekl vedle Voldemorta, vytáhl z pouzdra léčitelský balíček a nasadil mu jedno samoutahovací škrtidlo na levé zápěstí a další na zápěstí pravé.

Bylo to, jako by bylo nesprávné projevovat Voldemortovi takovou péči. Nějaká část Harryho si v koutku duše uvědomovala, že jistému množství lidí se právě stalo něco nesmírně špatného. Bylo by vyváženější, bylo by spravedlivější, kdyby Voldemorta bez dalšího váhání postihl stejný osud. To, co teď Harry dělal, mu připadalo, jako by Batman projevoval větší starost o Jokera než o jeho oběti; připadalo mu to jako komiks, kde si scénáristé donekonečna mnuli ruce nad morálností zabíjení Velkých pojmenovaných padouchů, zatímco na pozadí dál umírali nevinní. Projevovat větší zájem o hlavního padoucha než o jeho přisluhovače, věnovat jeho osudu větší pozornost než osudům jeho níže postavených následovníků, byla vada lidské povahy.

Proto jako by bylo nesprávné, když se Harry zvedl od těla, kterému škrtidla utáhla zápěstí; jako by se zdálo, že Harry dělá něco eticky zrůdného.

Přestože podle zdravého strategického uvažování Voldemortovo tělo nesmělo zemřít. Duše, kterou si stvořil, musela být ukotvena v tomto mozku, nesmělo jí být dovoleno volně plout.

Harry ustoupil od Voldemortova těla v bezvědomí a zhluboka dýchal ústy. Došel k hromadě svých věcí, aby si oblékl hábit a další věci, a začal tím, že si na krk znovu pověsil obraceč času, aby byl připravený na útěk a návrat, kdyby toho bylo zapotřebí…

Víc než sto viteálů.

To bylo šílené, jiné slovo pro to neexistovalo, důkaz toho, že Voldemort měl v přemýšlení o smrti problém. Mudlovský odborník na bezpečnost by to označil za zabezpečení plotovým sloupkem, jako když uprostřed pouště postavíte přes sto metrů vysoký sloupek plotu. Jen velmi úslužný útočník by se pokusil plotový sloupek přelézt. Kdokoli rozumný by sloupek prostě obešel, a ničemu by nepomohlo, kdyby byl ještě vyšší.

Jakmile jste se zapomněli bát údajné nepřekonatelnosti toho problému, nebyl ani tak obtížný, ne ve srovnání s tím minulým.

Například Nevillovi rodiče byli kouzlem Cruciatus přivedeni k trvalému šílenství. Ani dvě stě pokročilých viteálů by vás před tím šílenstvím nezachránilo, ve všech viteálech by byla jen ozvěna téže postižené mysli.

Bylo by eticky správné použít kletbu Cruciatus, kdyby to byl jediný způsob, jak Voldemorta trvale zastavit. Byla by to spravedlnost, rovnováha, ukázalo by to, že Jokerův život nemá cenu větší než život jeho nejhoršího poskoka…

Stačilo, aby Harry použil kouzlo Patronus a poslal ho… za Alastorem Moodym?… a řekl mu, aby sem přišel. No, ne, dalo se docela dobře odhadnout, že kouzlo Patronus nebude fungovat, pokud by bylo sesláno s tímto záměrem. Možná by stačilo se rozhodnout, že to Moodymu řekne, a použít obraceč času, až bude mimo dosah Voldemortových ochran.

A pak by Voldemort mohl být umučen k trvalému šílenství.

Nebyl to ani ten nejméně milosrdný osud. Tím by bylo hození Voldemortovy hůlky do jámy v Azkabanu, přičemž hůlka by zůstala spojena s Voldemortovým životem a magií bez ohledu na to, kam by se jeho duch pokoušel uprchnout.

Harry se otočil k místu, kde Voldemort ležel. Kráčel vpřed a dál kontroloval svůj dech a ignoroval pálení v krku. Nějaká jeho část věděla, že Voldemort je také profesor Quirrell, i když jeho tělo teď bylo jiné. I když změna osobnosti byla dokonalá a to znamenalo, že profesor Quirrell byl jen další maskou…

Voldemort neměl v plánu Harryho bolestivě zabít. Nenapadlo ho, že na Harryho nechá své stoupence zakouzlit Cruciatus, když byl Harry předtím otravný. To už něco znamenalo, když byl vaším protivníkem Voldemort. Možná měl k druhému Tomu Riddleovi přece jen nějaký zbytek soucitu.

…ale nebylo by správné to brát v úvahu.

Nebo ano?

Harry se podíval na hvězdy. Tady pod vrstvou atmosféry se hvězdy třpytily zasazené do falešné kopule noční oblohy, rozprostřené přes pláň Mléčné dráhy, která zářila jako dlouhá stuha, jako by byly všechny tak blízko, že by se k nim dalo doletět na koštěti a dotknout se jich.

Co by po něm chtěly, aby teď v této chvíli dělal, děti dětí dětí dětí?

I odpověď na tuto otázku se zdála být zřejmá, pokud to ovšem nebyla jen ta část Harryho, které dál záleželo na profesoru Quirrellovi.

Harry to musel udělat, zabránil tím většímu zlu, Harry by Voldemorta nezastavil, kdyby Smrtijedi vystřelili první. Ale ta věc, kterou Harry udělal, nebyla něčím, co by se dalo vyvážit tím, že se ještě jedné rozumné bytosti stane tragédie, i kdyby tou bytostí byl Voldemort. Byl by to jen další příspěvek ke smutkům této pradávné Země.

Minulost byla minulostí. Udělal jsi, co jsi musel, a nezpůsobil jsi ani o drobet víc škod. Dokonce ani proto, aby se všechno vyrovnalo a bylo symetričtější.

Děti dětí dětí dětí by nechtěly, aby Voldemort zemřel, i kdyby to chtěli i jeho přisluhovači. Nechtěly by, aby Voldemortovi bylo ubližováno, když by se tím nedosáhlo ničeho dalšího.

Harry se zhluboka nadechl a odložil – ne nenávist, ne tak docela nenávist, protože nedokázal svého stvořitele nenávidět ani po tom všem – ale i tak Harry něco odložil. Pocit, že by měl Voldemorta nenávidět, že je povinen cítit nenávist kvůli nekonečnému seznamu zločinů, které Voldemort bez jakéhokoli dobrého důvodu spáchal, dokonce to vše neudělal ani pro vlastní pocit štěstí…

To je v pořádku, šeptaly na něj hvězdy. Je v pořádku necítit nenávist. To z tebe nedělá špatného člověka.

Nakonec existovala jen jedna možnost, kterou bude moci zvolit, a protože už to Harry věděl, nemělo smysl se tím trápit. Zda to byla ta nejlepší možnost, ukáže až čas.

Harry se zhluboka nadechl a začal v sobě sbírat magii. Kouzlo, které se chystal seslat, nemuselo být přesné, ale i tak to bylo jedno z nejmocnějších kouzel, které ovládal.

Harry znovu pomyslel na to, jak je nespravedlivé, že Voldemort nemůže zemřít se svými stoupenci, a pocítil náznak toho, jak mu chladne krev, což se stávalo při myšlenkách na bezohlednost. A pak to Harry nechal být, nechal to pod světlem hvězd všechno odplynout, protože jeho temná stránka nikdy nebyla ničím jiným než zděděným vzorcem, jen dalším zlozvykem v myšlení, který bylo potřeba překonávat.

Místo toho se Harry podíval na oltář na Hermioninu oddechující postavu a konečně se mu z očí začaly drát slzy. Harry nedokázal odhadnout, co teď s Hermionou bude, jakou cestu si odteď zvolí, ale bude mít možnost volby, a nebude to jejich přátelství, které ukončilo její existenci. Neuvědomoval si, jak vratká jeho naděje byla, dokud si nevšiml, jak byl překvapený, když se naděje naplnila. Někdy se věci skutečně mohly vyvinout lépe než očekával.

A Harry tuto myšlenku také využil a vložil ji do kouzla, které chystal.

Síla, kterou v sobě hromadil, v něm vibrovala, jako by celé jeho tělo bylo součástí jeho hůlky, a buďto se Harrymu rozmazával zrak, nebo po cesmínovém dřevě přebíhalo zářivě bílé chvění. A Harry přemýšlel o tvaru kouzla, které se chystal seslat, neovládal ho úplně přesně, ale vzor, který potřeboval, byl jednoduchý, jen musel obsahovat –

Zapomeň na všechno, na Toma Riddlea, na profesora Quirrella, zapomeň na celý svůj život, zapomeň na všechny události, zapomeň na zklamání a hořkost a špatná rozhodnutí, zapomeň na Voldemorta –

A těsně předtím, než Harry kouzlo vyslovil, ho napadla poslední myšlenka, nádech milosti –

Ale pokud jsi někdy měl opravdu šťastné vzpomínky, ne na ubližování lidem a radost z jejich bolesti, ale na hřejivý pocit, že jsi někomu pomohl nebo že ti někdo pomohl, asi jich nebude mnoho, možná z doby, kdy jsi byl dítě, ale pokud jsi měl nějaké opravdu šťastné vzpomínky, ponechej si je –

Něco se v něm při tom rozhodnutí rozzářilo, věděl, že se rozhodl správně, a i to Harry zatlačil do své hůlky –

„OBLIVIATE!“

A všechno se to z Harryho vylilo do kouzla.

Harry se zhroutil na bok, upustil hůlku, z hrdla se mu draly skřípavé výkřiky a rukama si bezmocně sáhl na jizvu, i když náhlá bolest v hlavě začala ustupovat. Jen matně viděl, že vzduch je plný zářících sněhových vloček, plovoucích stříbrných smítek, která připomínala drobounká kouzla Patronus.

Stříbrné světlo vydrželo jen okamžik a pak zmizelo.

Profesor Quirrell byl pryč.

Nezůstalo nic než zbytek.

A ten duch, to, co z něj zbylo, teď nebude tak odlišný od Harryho vlastního.

Proroctví bylo završeno.

Každý z nich přetvořil toho druhého k obrazu svému.

Harry začal na místě, kde se choulil v hlíně, vzlykat.

Chvíli plakal.

A pak se postavil na nohy a znovu zvedl hůlku, protože dnešní práce ještě nebyla úplně hotová.

---

Harry položil hůlku přímo na Voldemortův pahýl zápěstí; jizva mu přitom pulzovala neutuchající bolestí, ale ani jeden z nich nevybuchl.

A Harry začal s přeměňováním.

Pomalu – i když rychleji, než se Harrymu posledně podařilo přeměnit Hermionino tělo – se omráčená podoba hadího muže změnila a přetvořila. Jak Přeměnění postupovalo, zejména když začala sklovatět a zmenšovat se mužova hadí hlava, bolest v Harryho jizvě slábla.

Bylo to kouzlo, které bude muset udržovat v bdělém stavu i ve spánku, a později, až bude Harry starší a mocnější a možná k tomu bude mít nějakou pomoc, by mohl přeměnu Toma Riddlea se smazanou myslí zrušit a uzdravit jeho tělo silou Kamene. Samozřejmě až poté, co budoucí Harry přijde na to, co si počít s kouzelníkem s téměř úplnou amnézií, kterému zůstávaly špatné myšlenkové návyky a velmi negativní emocionální vzorce – temná stránka, jak jinak – a k tomu spousta deklarativních a procedurálních znalostí o mocné magii. Harry se ze všech sil snažil tuto část nevymazat, protože by ji jednou mohl potřebovat.

A mezitím, stejně jako magie nepovažovala přeměněného jednorožce za mrtvého a nespustila ochrany, Voldemortovy viteály nepovažovaly přeměněného Voldemorta za mrtvého a nesnažily se ho přivést zpět.

Nebo v to alespoň doufal.

Harryho jizva sebou naposledy zaškubala, když si ocelový prsten nasadil na malíček a drobný zelený smaragd nechal dotýkat své kůže. Pak se jizva stáhla a už nebolela.

Vystupující kámen posloužil Harrymu jako židle a on se přes něj přehoupnul a nehybně se posadil, aby si odpočinul a zahnal únavu, která ohrožovala okraje jeho mysli. Ještě nebylo hotovo, bylo potřeba udělat další věci.

Harry se znovu zhluboka nadechl, pořád ještě ústy, řekl „Lumos“ a rozhlédl se po hřbitově.

Černá roucha a masky useknutých lebek ležely v kalužích krve –

Hermiona Grangerová spala na oltáři.

Voldemortovo prázdné roucho a zkrvavené ruce ležely na místě, kde Temný pán padl.

Quirinus Quirrell s roztrhaným hábitem ležel na místě, kde ho zasáhla smrtící kletba.

Harry si představil, jak by se na tu scénu díval někdo jiný a snažil se ji pochopit, a zavrtěl hlavou, protože takhle by to nešlo, takhle by to neprošlo.

Harry se tedy zvedl z kamene a zašklebil se, protože když ne tělo, tak jeho mysl rozhodně protestovala. Dnes sice nebyl zkrvavený ani zmlácený, ale Harryho tělo se přesto nějak zvládalo cítit, jako by ho všechen ten stres přímo zasahoval.

Harry se odpotácel k místu, kde Voldemort upadl, a zvedl ze země Voldemortovu levou ruku.

Dokonce i jen na levé ruce bylo vidět nádech hadích šupin, byla velmi výrazně Voldemortova. To bylo dobré.

Harry přistoupil k oltáři, kde ležela spící Hermiona, a opatrně Hermioně položil useknutou ruku kolem krku, přičemž opatrně pohyboval prsty, aby jí sevřel hrdlo. Bylo to těžké, Hermiona vypadala tak klidně a nevinně, když spala, a Voldemortova useknutá ruka působila tak ošklivě; Harry hrubě potlačil všechny části své mysli, které si to myslely, protože to v daném kontextu nedávalo smysl.

Několik slabých řezacích kouzel poškodilo téměř dokonale jemný řez, který vytvořilo nanovlákno, což bylo zásadní; nebylo by dobré, aby pahýl ruky vypadal jako pahýly krků. Několikanásobné Diffindo rozptýlilo malé kousky Voldemortova zápěstí po celé Hermionině košili, což, jak si Harry musel připomenout, bylo také součástí plánu.

Harry to zopakoval s pravou rukou a symetricky ji položil k levé.

Harry použil Inflammare, aby sežehl Voldemortův hábit tam, kde ležel, a pak jej ožehlý naaranžoval kolem Hermiony.

Voldemortova zbraň a jeho hůlka byly vloženy do Harryho váčku. Harry si Kámen trvalosti uložil do obyčejné kapsy, nebyl si jistý, co by mohl udělat s jeho váčkem.

Rovněž poblíž oltáře se na hromádce věcí z Quirrellova hábitu našla hůlka, kterou profesor obrany používal, když byl Quirrellem. Harry přistoupil k místu, kde profesor ležel, narovnal tělo, jak nejlépe uměl, a vložil mu do ruky jeho hůlku. Harrymu se předvídatelně zaleskly v očích slzy a on si je otřel do rukávu.

Harry se znovu zhluboka nadechl, pořád ještě dýchal ústy, znovu pronesl „Lumos“ a znovu se rozhlédl po hřbitově.

Černé hábity, useknuté masky s lebkou a Hermiona Grangerová ležící na oltáři s Voldemortovýma useknutýma rukama sevřenýma kolem krku a jeho spáleným oblečením roztroušeným kolem sebe. Quirinus Quirrell ležící mrtvý s roztrhaným oblečením a s hůlkou v pravé ruce.

To by mohlo stačit.

Zbývalo na to nějak upozornit.

Harrymu v tu chvíli už téměř docházela magie. Stále mu však zbývalo dost na to, aby přeměnil list do podoby třímetrového meteorologického balónu.

Harryho váček vydal lahev kyslíkoacetylenu, tyčku dynamitu a cívku se zápalnou šňůrou. Buď připraven, to je skautská pochodová píseň, buď připraven na život, který zahrnuje horské trolly a kdo ví co dalšího…

Harry nafoukl meteorologický balon kyslíkoacetylenem. Ten při výbuchu vyvolá velmi silný přetlak, možná tak hlasitý jako nadzvukový třesk.

Připevnil k němu tyčku dynamitu – to bylo přehnané, ale potřeboval vyvolat detonaci a tohle bude fungovat.

Na dynamit připevnil zápalnou šňůru o délce 60 vteřin, ale ještě ji nezapálil.

Harry si oblékl plášť neviditelnosti, který ležel mezi hromádkami u oltáře.

Vytáhl z váčku koště a nasedl na něj.

Kolem Hermiony Grangerové seslal ztišující kouzlo – nezastaví to všechen hluk, ani zdaleka, a Hermioně by natrvalo neublížilo, ani kdyby jí praskly ušní bubínky, ale i tak to považoval za slušnost.

A to bylo všechno. Utišující kouzlo to způsobilo. Harry byl minimálně na další hodinu bez magie.

Harry nasedl na koště, pomalu se vznesl do vzduchu a zvedl s sebou balon, naplněný kyslíkoacetylenem. Jakmile Harry vystoupal nad stromy, objevil se hrad Bradavice, vzdálený několik kilometrů, a Harry se snažil co nejlépe odhadnout vzdálenost a úhel, aby vše šlo z Bradavic vidět.

Když se Harry vznesl vysoko nad les, zapálil zapalovačem zápalnou šňůru připevněnou k dynamitu na balónu plném kyslíkoacetylenu. Pak otočil koště a rozletěl se pryč – ne ale přímo k hradu, to by se mohl příliš přiblížit cestě, kterou prošli s profesorem Quirrellem, a nebylo by dobré, kdyby profesor vycítil dalšího Harryho –

Harry pocítil těžké bodnutí smutku a odmítl ho.

Třicet jedna, třicet dva, třicet tři…

Když Harry dosáhl čtyřicítky, podíval se na své hodinky, zapamatoval si přesný čas, a, nechtěje riskovat vlastní ušní bubínky, jednou otočil obracečem času.