108. Pravda, část 5. – Odpovědi a hádanky

Profesor obrany zavlněním hůlkou přenesl na místo kotlík a další vlnou pod ním rozdělal oheň. Krátké zakroužení profesorova prstu uvedlo do pohybu lžíci s dlouhou rukojetí, která promíchávala kotlík, i když ji nikdo nedržel. Teď profesor obrany odměřoval z velké nádoby květy, o nichž se Harry domníval, že jsou to zvonky; indigové okvětní lístky se v bílém světle stěn zdály světélkovat a jejich zakřivení jako by naznačovalo touhu po soukromí. První porci květů profesor do lektvaru přihodil hned, ale pak už kotlík nechal jen promíchávat.

Profesor obrany zaujal pozici, ze které mohl Harryho pozorovat už tím, že mírně pootočil hlavu, a Harry věděl, že je v profesorově periferním vidění.

V rohu místnosti vyčkával zlohňový fénix a kameny kolem něj se začínaly lesknout, jak se jejich povrch rozpouštěl a vyhlazoval. Planoucí křídla vrhala karmínové světlo, které dodávalo všemu v místnosti krvavý nádech a v šarlatových jiskrách se odráželo od skleněného nádobí.

„Mrháme časem,“ řekl profesor Quirrell. „Jestli máš otázky, ptej se.“

Proč, profesore Quirrelle, proč, proč musíte být takový, proč ze sebe děláte monstrum, proč jste lord Voldemort, vím, že možná nechcete stejné věci jako já, ale nedokážu si představit, co tedy chcete, že by tohle měl být nejlepší způsob, jak toho dosáhnout…

To bylo to, co chtěl Harryho mozek vědět.

Co ale Harry vědět potřeboval bylo… jak vyváznout z dalšího dění. Ale profesor obrany řekl, že o svých plánech do budoucna mluvit nebude. Bylo vlastně zvláštní, že profesor obrany byl ochotný mluvit o čemkoli, to muselo odporovat jednomu z jeho Pravidel…

„Přemýšlím,“ řekl Harry nahlas.

Profesor Quirrell se pousmál. V hmoždíři drtil první kouzelnou přísadu do lektvaru, zářící červený šestiúhelník. „To zcela chápu,“ řekl profesor obrany. „Ale nepřemýšlej příliš dlouho, chlapče.“

Cíle: Zabránit lordu Voldemortovi zranit další lidi, najít způsob, jak ho zabít nebo zneškodnit, ale nejdřív získat Kámen a oživit Hermionu…

…přesvědčit profesora Quirrella, aby S TÍM PŘESTAL…

Harry polkl a potlačil tu emoci. Snažil se, aby mu z očí nevytryskly slzy. Slzy by nejspíš na lorda Voldemorta dobrý dojem neudělaly. Profesor Quirrell už se mračil, i když podle směru jeho pohledu bylo patrné, že zkoumá list, zbarvený do sytých odstínů bílé, zelené a fialové.

Neexistoval žádný zřejmý způsob, jak dosáhnout byť jediného z těchto cílů, rozhodně ne teď. A jelikož Harry ještě neměl plán, jediné, co mohl dělat, bylo vybrat otázky, které s vysokou pravděpodobností přinesou užitečné informace.

Takže se prostě zeptáme na ty nejzajímavější věci? řekla Harryho havraspárská stránka. To bych byl pro.

Ztichni, řekl tomu hlasu Harry. A když se nad tím zamyslel, rozhodl se, že už nebude předstírat, že tam ten hlas je.

Harry viděl čtyři oblasti, které měly prioritu, pokud chtěl objasnit důležité věci. Čtyři hlavní témata, čtyři otázky, do kterých se musí vměstnat, dokud se lektvar bude vařit.

Čtyři otázky…

„Pokládám první otázku,“ řekl Harry. „Co se skutečně stalo v noci 31. října 1981?“ Čím byla tato noc jiná než všechny ostatní… „Chtěl bych znát celý ten příběh, prosím.“

Otázka, jak a proč lord Voldemort přežil svou zdánlivou smrt, byla pro budoucí plánování důležitá.

„Čekal jsem, že se zeptáš na tohle,“ řekl profesor Quirrell a vhodil do lektvaru květ zvonku a třpytivý bílý kámen. „Pro začátek bych chtěl předznamenat, že všechno, co jsem ti řekl o viteálech, je pravda, jak by ti mělo být jasné, když jsem mluvil hadím jazykem.“

Harry přikývl.

„Hned, jak ses dozvěděl podrobnosti toho kouzla, jsi postřehl jeho hlavní problém a začal jsi přemýšlet, jak by se dalo vylepšit. Myslíš, že mladý Tom Riddle byl jiný?“

Harry zavrtěl hlavou.

„Nicméně byl,“ řekl profesor Quirrell. „Kdykoli jsem byl v pokušení si nad tebou zoufat, připomněl jsem si, že já jsem byl idiot, i když už mi bylo dvakrát tolik. Když mi bylo patnáct, vyrobil jsem si viteál, jak mě to naučila jistá kniha, a využil k tomu smrt Uršuly Warrenové, kterou zabil pohled zmijozelského baziliška. Plánoval jsem, že si každý rok po odchodu z Bradavic vyrobím nový viteál a budu tomu říkat záložní plán, kdyby se mi nevyplnily jiné naděje na nesmrtelnost. Když se na to dívám zpětně, mladý Tom Riddle se chytal stébla. Myšlenka vyrobit lepší viteál, nespokojit se s kouzlem, které jsem se už naučil… tahle myšlenka mě napadla až když jsem pochopil hloupost obyčejných lidí a uvědomil si, které jejich blázniviny jsem napodoboval. Časem jsem ale získal zlozvyk, který jsi po mně zdědil, pořád se ptát, jak by to šlo udělat lépe. Spokojit se s kouzlem, které jsem se naučil z knihy, i když se sotva podobalo tomu, co jsem skutečně chtěl? Absurdní! A tak jsem se rozhodl vytvořit lepší kouzlo.“

„A teď jste skutečně nesmrtelný?“ Harry si uvědomoval, že i vzhledem ke všem ostatním událostem byla tato otázka důležitější než strategie a válka.

„Přesně tak,“ řekl profesor Quirrell. Přerušil svou práci na lektvaru a otočil se k Harrymu čelem. V jeho očích se zračilo nadšení, jaké tam Harry nikdy předtím neviděl. „Ve všech nejtemnějších uměních, která jsem našel, ve všech interdiktem uzamčených tajemstvích, ke kterým mi zmijozelská nestvůra poskytla klíč, ve všech pověstech, které se mezi kouzelníky tradují, všude jsem našel jen náznaky a střípky toho, co jsem potřeboval. A tak jsem celou věc nově utkal, vymyslel nový rituál založený na nových principech. Ten rituál mi po léta planul v mysli, v představách jsem ho zdokonaloval, zvažoval jeho význam, prováděl drobné úpravy a čekal, až se záměr ustálí. Nakonec jsem se ten rituál odvážil uskutečnit, svůj vynalezený obětní rituál, založený na principech neověřených jakoukoliv známou magií. A přežil jsem, a žiju dál.“ Profesor obrany mluvil s tichým triumfem, jako by onen čin byl tak velký, že ho žádná slova nikdy nemohou postihnout. „Pořád používám slovo ‚viteál‘, ale je to jen ze sentimentu. Je to úplně nová záležitost, nejzásadnější ze všech mých výtvorů.“

„Jako jednu z otázek, na které jste mi slíbil odpovědět, se ptám, jak se to kouzlo sesílá,“ řekl Harry.

„Zamítnuto.“ Profesor obrany se obrátil zpět k lektvaru a upustil do něj bílé pírko s šedými flíčky a květ zvonku. „Myslel jsem si, že tě to možná naučím, až budeš starší, protože bez toho nikdy žádný Tom Riddle nebude spokojený, ale rozmyslel jsem si to.“

Někdy není lehké si vybavit vzpomínku a Harry se snažil rozpomenout, jestli mu profesor Quirrell o tomto tématu už někdy něco naznačil. Díky formulaci profesora Quirrella mu vyvstalo: Možná se to dozvíte, až budete starší…

„Vaše nesmrtelnost pořád má fyzické kotvy,“ řekl Harry nahlas. „Tím se podobá starému kouzlu viteálů, a to je taky důvod, proč je pořád nazýváte viteály.“ Bylo nebezpečné říkat to nahlas, ale Harry to potřeboval vědět. „Pokud se mýlím, můžete to popřít hadím jazykem.“

Profesor Quirrell se zle usmíval. „Tvůj odhad je ssprávný, chlapče, i když ti to k ničemu nebude.“

Bohužel nebylo těžké tuto zranitelnost zakrýt, když byl Nepřítel dost chytrý. Harry by za normálních okolností žádné takové možnosti nenavrhoval pro případ, že by na ně Nepřítel nepřišel sám, ale v tomto případě už to stejně udělal. „Jeden viteál upuštěný do aktivní sopky, zatížený tak, aby klesl do zemského pláště,“ řekl Harry ztěžka. „Na stejné místo, kam jsem chtěl shodit mozkomora, kdybych ho nemohl zničit. A pak jste se mě zeptal, kam jinam bych něco schoval, kdybych nechtěl, aby to někdo ještě někdy našel. Jeden viteál pohřbený kilometry hluboko v anonymním krychlovém metru zemské kůry. Jeden viteál jste hodil do Mariánského příkopu. Jeden průhledný viteál, který by se vznášel vysoko ve stratosféře. Ani vy nevíte, kde jsou, protože jste si přesné detaily vymazal z paměti. A posledním viteálem je deska na Pioneeru 11, za kterou jste se vkradl do NASA a očaroval ji. Odtud máte svůj obraz hvězd, když sesíláte kouzlo hvězdného svitu. Oheň, země, voda, vzduch, prázdnota.“ Je to vlastně hádanka, řekl tehdy profesor obrany, a proto si to Harry zapamatoval. Je to vlastně hádanka^[4].

„Vskutku,“ řekl profesor obrany. „Trochu mě šokovalo, že sis to tehdy tak snadno vybavil, ale myslím, že je to jedno, všech pět je mimo můj i tvůj dosah.“

To by nemusela být pravda, zvlášť kdyby se našel způsob, jak magické spojení nějak stopovat a to umístění vypátrat… i když Voldemort by se určitě snažil ho zamaskovat jak nejlépe by dokázal… ale to, co magie zařídila, by také magie mohla odčinit. Pioneer 11 byl sice daleko i na poměry kouzelníků, ale v NASA přesně věděli, kde se nachází, a nejspíš byl mnohem dosažitelnější, kdyby se pomocí magie dalo Ciolkovského raketovým rovnicím nakázat, ať si trhnou nohou…

V Harryho mysli se náhle objevil nový podtón obav. Nebylo nijak zaručeno, že profesor obrany říkal pravdu o tom, kterou mezihvězdnou sondu očaroval, a pokud si Harry správně vzpomínal, komunikace a sledování sondy Pioneer 10 se ztratily krátce po průletu kolem Jupitera.

A proč by profesor Quirrell prostě nedal viteál na obě?

Harryho napadla navazující zřejmá myšlenka. Bylo to něco, co by neměl navrhovat pro případ, že na to Nepřítel sám ještě nepomyslel. Ale zdálo se velmi pravděpodobné, že Nepřítel už na to myslel.

„Řekni mi, učiteli,“ zasyčel Harry, „zabilo by tě zničení těch pěti kotev?“

„Proč sse ptáš?“ zasyčel profesor obrany a jeho sykot se dal přeložit jako hadí pobavení. „Mysslíš ssi, že odpověď zní ne?“

Harryho nenapadala žádná odpověď, i když měl silné podezření, že na tom stejně nezáleží.

„Tvoje podezření je ssprávné, chlapče. Ani zničením všech pěti by sse ze mě nesstal ssmrtelník.“

Harry zase pocítil sucho v krku. Kdyby to kouzlo nevyžadovalo tak strašlivou cenu… „Kolik kotev jssi vytvořil?“

„Obvykle bych to neřekl, ale je jassné, že jssi to už uhodl.“ Úsměv profesora obrany se rozšířil. „Nevím to. Přesstal jssem počítat někde kolem ssto ssedmi. Prosstě jssem ssi zvykl to udělat pokaždé, když jssem někoho v ssoukromí zavraždil.“

Přes sto vražd v soukromí, než lord Voldemort přestal počítat. A ještě horší zpráva – „Vaše kouzlo nesmrtelnosti pořád vyžaduje smrt člověka? Proč?“

„Můj velký vynález udržuje život a magii v zařízeních, vytvořených obětováním života a magie osstatních.“ Opět ten syčivý hadí smích. „Líbil sse mi klamný popiss původního kouzla viteálů, takže jssem byl zklamaný, když jssem ssi uvědomil, že to ss ním je doopravdy, a nápady na vylepšenou verzi sse objevily v jeho podobě.“

Harry si nebyl jistý, proč mu profesor obrany všechny ty zásadní informace sděluje, ale musel k tomu mít důvod, a to ho znervózňovalo. „Takže jste opravdu duch bez těla a posednul jste Quirinuse Quirrella.“

„Ano. Když bude toto tělo zabito, vrátím sse rychle, a budu velice naštvaný a pomsstychtivý. Říkám ti to, chlapče, abys nezkusil nějakou hloupost.“

„Chápu,“ řekl Harry. Zatímco se snažil uspořádat si myšlenky a vzpomenout si, na co se chtěl zeptat dál, profesor obrany se pohledem vrátil k lektvaru. Mužova levá ruka usypávala do kotlíku rozdrcenou mušli, zatímco pravou rukou vhodil další květ zvonku. „Co se tedy stalo 31. října? Vy jste… zkusil jste proměnit malého Harryho Pottera ve viteál, ať už původní nebo nový typ. Udělal jste to záměrně, protože jste to řekl Lily Potterové.“ Harry se nadechl. Teď, když věděl, proč cítívá mrazení, dokázal to vydržet. „Dobře, přijímám tvou nabídku. Ty zemřeš a dítě bude žít. Pusť hůlku, ať tě můžu zavraždit.“ Při zpětném pohledu bylo jasné, že Harry si tu událost pamatoval hlavně z pohledu lorda Voldemorta a teprve na samém konci ji viděl očima malého Harryho Pottera. „Co jste vlastně udělal? Proč jste to udělal?“

„Šlo o to proroctví od Trelawneyové,“ řekl profesor Quirrell. Prstem na květu zvonku vynutil proužek barvy mědi, než ho vhodil dovnitř. „Poté, co mi Snape proroctví přinesl, jsem se jím celé dny zabýval. Proroctví nikdy nejsou triviální záležitost. Jak to říct, aby tě nenapadaly hlouposti… dobře, řeknu to, a jestli přijdeš s nějakou hloupostí, naštve mě to. Fascinovalo mě, že podle proroctví mi bude někdo roven, protože to mohlo znamenat, že se s tím člověkem půjde inteligentně bavit. Strávil jsem padesát let obklopený chvástavou tupostí a už mi bylo jedno, že mou reakci půjde považovat za literární klišé. Nehodlal jsem se takové příležitosti vzdát, aniž bych si to důkladně nerozmyslel. Ale pak jsem dostal chytrý nápad.“ Profesor Quirrell si povzdechl. „Napadlo mě, jak bych to proroctví mohl naplnit po svém, k vlastnímu prospěchu. Označil bych dítě za sobě rovné tím, že bych použil staré kouzlo viteálu a tím na prázdnou tabuli dítěte opsal svého ducha; byla by to čistá kopie mě samotného, protože by tam nebylo žádné staré já, které by se míchalo s novým. Za několik let, až by mě přestalo bavit vládnout Británii a chtěl bych přejít k jiným věcem, bych se domluvil s druhým Tomem Riddlem, že se objeví, aby mě porazil, a pak by vládl Británii, kterou zachránil. Hráli bychom tu hru proti sobě navěky a zajistili si tak zajímavý život i ve světě plném troubů. Věděl jsem, že dramatik by předpověděl, že se my dva nakonec navzájem zničíme, ale dlouho jsem o tom přemýšlel a došel jsem k tomu, že takové drama bychom oba odmítli hrát. To bylo mé rozhodnutí a byl jsem přesvědčen, že to tak zůstane; myslel jsem si, že my oba Tomové Riddleové budeme příliš inteligentní na to, abychom se pustili takovou cestou. Zdálo se, že proroctví naznačuje, že když zničím vše až na zbytek Harryho Pottera, pak se naše duše nebudou tolik lišit a budeme moci existovat ve stejném světě.“

„Ale pokazilo se to,“ řekl Harry. „Něco prorazilo střechu domu Potterových v Godrikově dole, způsobilo mi jizvu na čele a na místě zanechalo vaše ohořelé tělo.“

Profesor Quirrell přikývl. Jeho ruce při přípravě lektvaru zpomalily. „Jakmile jsem zformoval ducha dítěte podle svého ducha,“ řekl profesor Quirrell tiše, „naše magie začala rezonovat…“

Harry si vzpomněl na okamžik v Azkabanu, kdy se smrtící kletba profesora Quirrella střetla s jeho Patronem. Na tu pálící, trhavou bolest v čele, jako by se mu měla rozskočit hlava.

„Nespočetněkrát jsem si na tu noc vzpomněl, přehrával si svou chybu a přemýšlel o moudřejších věcech, které jsem mohl udělat,“ řekl profesor Quirrell. „Později jsem usoudil, že jsem měl zahodit hůlku a proměnit se do své zvěromágské podoby. Ale té noci… té noci jsem se instinktivně snažil ovládnout kolísání v proudu své magie, i když jsem cítil, jak mě zevnitř spaluje. Bylo to špatné rozhodnutí a já neuspěl. Mé tělo bylo zničeno, ačkoliv mysl malého Harryho Pottera jsem přepsal; tím jsme oba jsme zničili vše až na zbytek toho druhého. A pak…“ Profesor Quirrell měl kontrolovaný výraz. „A pak, když jsem uvnitř svých viteálů nabyl vědomí, ukázalo se, že můj velký vynález nefunguje tak, jak jsem doufal. Měl jsem být schopen vylétnout ze svých viteálů a ovládnout jakoukoliv oběť, která by mi to dovolila nebo která by byla příliš slabá na to, aby mě odmítla. Tato část mého velkého výtvoru selhala a nesplnila můj záměr. Stejně jako u původního kouzla viteálu jsem byl schopen vstoupit pouze do oběti, která se fyzického viteálu dotkla… a já jsem své nesčetné viteály ukryl na místech, kde je nikdy nikdo neměl najít. Tvůj instinkt je správný, chlapče, teď by nebylo vhodné se smát.“

Harry zůstával úplně zticha.

Příprava lektvaru se dočasně zastavila, do kotlíku teď chvíli neměly přijít žádné další přísady a jen měl chvíli probublávat. „Většinu času jsem strávil pozorováním hvězd,“ řekl profesor Quirrell a jeho hlas teď byl tišší. Profesor obrany se odvrátil od lektvaru a zadíval se na bíle osvětlené stěny místnosti. „Mou zbývající nadějí byly viteály, které jsem ukryl v beznadějné idiocii svého mládí. Vtěsnával jsem je do starobylých medailonků místo do anonymních oblázků, ukryté třeba pod fontánou s jedem uprostřed jezera Inferi, místo abych je přemístil do moře. Kdyby někdo jeden z nich našel a pronikl jeho směšnou ochranou… ale to se zdálo jako chabá naděje. Nebyl jsem si jistý, jestli se ještě někdy vtělím. Přesto jsem byl alespoň nesmrtelný. Nejhorší osud byl zažehnán, můj velký vynález se o to postaral. Zbývalo mi už jen málo v co doufat a málo čeho se bát. Rozhodl jsem se, že se nepoddám šílenství, protože se nezdálo, že by mi to mělo něco přinést. Místo toho jsem se díval na hvězdy a přemýšlel, a za mnou se během toho pomalu vzdalovalo Slunce. Přemýšlel jsem o chybách svého minulého života; bylo jich při tom zpětném zkoumání mnoho. Používal jsem svou představivost, abych konstruoval nové mocné rituály, o které bych se mohl pokusit, kdybych mohl znovu svobodně používat svou magii a přitom si byl jistý svou nesmrtelností. Nad starodávnými hádankami jsem přemýšlel déle než dřív, protože kdysi jsem si jen myslel, že jsem trpělivý. Věděl jsem, že kdybych získal svobodu, byl bych mnohem mocnější než ve svém předchozím životě, ale většinu času jsem nečekal, že se to stane.“ Profesor Quirrell se obrátil zpět k lektvaru. „Devět let a čtyři měsíce po oné noci zvítězil potulný dobrodruh jménem Quirinus Quirrell nad ochranou střežící jeden z mých prvních viteálů. Zbytek už znáš. A teď, chlapče, už můžeš říct, co oba víme, že si myslíš.“

„Hm,“ řekl Harry. „Nezdá se mi, že by bylo moudré to říkat…“

„Vskutku, pane Pottere, není moudré mi takovou věc říkat. Ani trochu. Ani v nejmenším. Ale vím, že si to myslíš, a budeš si to myslet dál a já budu vědět, že si to myslíš, dokud to neřekneš. Takže to řekni.“

„No. Takže. Uvědomuji si, že je to něco, co je zřejmé až zpětně, než že by se to dalo předvídat, a rozhodně nenavrhuji, abyste se teď snažil tu chybu napravit, ale pokud jste Temný pán a náhodou se dozvíte o dítěti, kterému bylo předpovězeno, že vás porazí, existuje jisté kouzlo, které je neblokovatelné, nezastavitelné a funguje pokaždé na cokoli, co má mozek –“

„Ano, děkuji, pane Pottere, tato myšlenka mě během následujících devíti let napadla hned několikrát.“ Profesor Quirrell vzal do ruky další květ zvonku a začal ho drtit přímo ve své pěsti. „Učinil jsem tuto zásadu ústředním bodem svých učebních osnov bojové magie – poté, co jsem se o její důležitosti přesvědčil na vlastní kůži. Na seznamu mladšího Toma Riddlea to nebylo první pravidlo. Teprve drsná zkušenost nás naučí, které zásady mají větší váhu než jiné – jako pouhá slova znějí všechny stejně přesvědčivě. Při pohledu zpět by bývalo bylo lepší, kdybych místo sebe poslal k Potterovým domů Bellatrix, ale měl jsem pravidlo, které říkalo, že takové věci musím řešit sám a ne se nechat zastoupit důvěrníkem. Ano, zvažoval jsem smrtící kletbu, ale napadlo mě, jestli kdybych vyslal kletbu na nemluvně, se nemohla nějak odrazit a zasáhnout mě, protože tím by se taky naplnilo proroctví. Jak jsem si měl být jistý?“

„Mohl jste použít sekeru, těžko může ze sekery vystřelit kouzlo, které by naplnilo proroctví,“ řekl Harry a raději zmlkl.

„Rozhodl jsem se, že nejbezpečnější cestou bude pokusit se naplnit proroctví podle vlastních podmínek,“ řekl profesor Quirrell. „Nemusím snad říkat, že až příště uslyším proroctví, které se mi nebude líbit, roztrhám ho všemi směry, kterými to půjde, místo abych se snažil podle něj hrát.“ Profesor Quirrell tiskl růži, jako by z ní chtěl vymačkat šťávu, a pořád na to používal holou pěst. „A teď si všichni myslí, že Chlapec-který-přežil je nějak imunní vůči Smrtící kletbě, přestože Smrtící kletba neničí domy a nezanechává za sebou ohořelá těla, protože nikoho ani nenapadlo, že by lord Voldemort mohl zkusit jiné kouzlo.“

Harry opět mlčel. Napadlo ho, že existuje ještě jeden zřejmý způsob, jak lord Voldemort mohl své chybě předejít. Způsob, který možná bylo snazší vidět díky mudlovské výchově v kontrastu ke kouzelnickému pohledu na věc.

Harry se ještě nerozhodl, jestli o své myšlence profesoru Quirrellovi řekne; upozornit na tento další způsob mělo svá pro i proti.

Profesor Quirrell po chvíli zvedl další přísadu do lektvaru, pramen něčeho, co vypadalo jako žíně jednorožce. „Dám ti toto varování,“ řekl profesor Quirrell. „Nečekej, že pokud nějak zničíš toto mé tělo, zdrží mě to na devět let. Hned jsem nastražil viteály na lepší místa, a teď už ani to není potřeba. Díky tobě jsem se dozvěděl, kde najít Kámen vzkříšení. Kámen vzkříšení samozřejmě nekřísí mrtvé, ale má v sobě mnohem starší magii, než je ta moje, které umožňuje vysílat zdání ducha. A protože skutečně jsem ten, kdo porazil smrt, Cadmusova síň mě uznala za svého pána a podřídila se veškeré mé vůli. Už jsem to začlenil do svého velkého díla.“ Profesor Quirrell se lehce usmál. „Už před mnoha lety jsem uvažoval o tom, že z té věci udělám viteál, ale tehdy jsem se rozhodl, že to neudělám, protože jsem si uvědomil, že neznám povahu magie v tom prstenu… ach, jak ironicky si s námi život zahrává. Ale to jsem odbočil. Ty, chlapče, jsi to způsobil, tys osvobodil mého ducha, aby mohl letět, kam se mu zlíbí, a svádět tu nejpříhodnější oběť, protože jsi byl příliš bezstarostný se svými tajemstvími. Je to katastrofa pro každého, kdo se mi postaví, a způsobil jsi to jediným pohybem prstu, kterým jsi přejel po vlhkém čajovém podšálku. Tento svět bude pro všechny bezpečnějším místem, pokud se naučíš zdrženlivosti, kterou si kouzelníci osvojují už v dětství. A všechno, co jssem právě řekl, je pravda.“

Harry zavřel oči a rukou si masíroval čelo; kdyby se viděl zvenčí, vypadal by jako zrcadlový odraz hluboce zamyšleného profesora Quirrella.

Problém, jak porazit profesora Quirrella, vypadal čím dál obtížněji dokonce i podle měřítek nemožných problémů, které už Harry překonal. Jestli to, o co se tu profesor Quirrell snažil, bylo tuto obtížnost komunikovat, tak se mu to dařilo. Harry začínal vážně uvažovat o možnosti, že by bylo lepší se nabídnout, že bude Británii vládnout jako Voldemortův nevražedný zástupce, kdyby pak profesor Quirrell souhlasil s tím, že přestane neustále zabíjet lidi. Dokonce by se spokojil, kdyby to bylo jen většinou.

Ale to se pravděpodobně nestane.

Harry se na místě, kde se posadil na podlahu, díval na své ruce, a cítil, jak se jeho smutek mění v zoufalství. Lord Voldemort, který Harrymu předal svou temnou stránku, strávil tak dlouhou dobu přemýšlením o vlastních myšlenkových pochodech… a vyklubal se z něj klidný, jasně uvažující a přesto stále vraždící profesor Quirrell.

Profesor Quirrell přidal do lektvaru zářivosti špetku zlatých vlasů a to Harrymu připomnělo, že mu utíká čas; pramenů světlých vlasů bylo méně než květů zvonků.

„Pokládám druhou svou otázku,“ řekl Harry. „Povězte mi o Kameni mudrců. Vedle toho, že zajistí trvalost přeměnění, dělá ještě něco dalšího? Je možné vyrobit Kamenů víc? Proč je to tak těžké?“

Profesor Quirrell se skláněl nad lektvarem a Harry mu neviděl do tváře. „Dobrá, povím ti příběh Kamene, jak jsem si ho odvodil. Jediná moc Kamene spočívá v tom, že přeměnění vtiskne trvalost. Dokáže z dočasné formy udělat skutečnou a trvalou substanci – je to moc, která se naprosto vymyká běžným kouzlům. Kouzelné věci, jako třeba hrad Bradavice, jsou udržovány stálou studnicí magie. Dokonce ani metamorfomágové si nemohou zhmotnit zlaté nehty a pak si je ostříhat na prodej. Existuje teorie, že kletba metamorfomágů upravuje jen hmotu jejich těla, podobně jako mudlovský kovář manipuluje se železem pomocí kladiva a kleští; a jejich tělo neobsahuje žádné zlato. Jestli sám Merlin dokázal vytvořit zlato ze vzduchu, historie o tom neví. Takže můžeme odhadnout ještě před výzkumem, že Kámen musí být opravdu velmi stará záležitost. Naproti tomu Nicholas Flamel je světu znám pouhých šest století. Řekni mi, chlapče, jaká je další zřejmá otázka, kterou bys měl položit, jestli chceš vypátrat historii Kamene.“

„Hm,“ řekl Harry. Třel si čelo a soustředil se. Pokud byl Kámen prastarý, ale svět znal Nicholase Flamela jen šest století… „Existoval nějaký jiný velmi starý kouzelník, který zmizel přibližně v době, kdy se objevil Nicholas Flamel?“

„Těsně,“ řekl profesor Quirrell. „Vzpomínáš si, že před šesti sty lety žila temná paní nazývaná Nehynoucí, čarodějnice Baba Jaga? Říkalo se o ní, že si dokáže vyléčit jakékoliv zranění, měnit podobu, jak se jí zachce… očividně vlastnila Kámen trvalosti. A pak jednoho léta Baba Jaga souhlasila, že bude na základě prastaré a respektované dohody v Bradavicích vyučovat bojovou magii.“ Profesor Quirrell vypadal… rozzlobeně způsobem, jaký u něj Harry vídal jen zřídka. „Ale nevěřili jí, a tak byla připravena kletba. Některé kletby je snazší seslat, když mají svázat jak tebe, tak ostatní; Zmijozelova kletba hadího jazyka je toho příkladem. V tomto případě šlo o to, že podpis Baby Jagy a všech studentů a učitelů Bradavic byl umístěn do starobylého zařízení známého jako Ohnivý pohár. Baba Jaga přísahala, že neprolije ani kapku krve studentů, ani jim nevezme nic, co by jim patřilo. Studenti na oplátku přísahali, že neprolijí ani kapku krve Baby Jagy a nevezmou jí nic, co by patřilo jí. Všichni to podepsali a Ohnivý pohár toho byl svědkem a měl případně potrestat provinilce.“

Profesor Quirrell zvedl novou přísadu, zlatou nitku volně omotanou kolem špetky jakési odporně vypadající látky. „V tu dobu do šestého ročníku Bradavic postupovala čarodějka jménem Perenelle. A ačkoli krása Perenelle byla díky jejímu mládí čerstvá, její srdce už bylo černější než srdce Baby Jagy –“

„Vy o ní říkáte, že byla zlá?“ řekl Harry, než si uvědomil, že se právě dopustil argumentačního klamu ad hominem tu quoque.^[5]

„Kuš, kluku, je to příběh. Kde jsem přestal? Ach, ano, Perenelle, krásná a lačná. Perenelle Temnou paní celé měsíce sváděla -jemnými doteky, flirtováním a předstíráním nesmělé nevinnosti. Srdce Temné paní bylo uchváceno a staly se z nich milenky. A pak jedné noci Perenelle zašeptala, že slyšela o moci Baby Jagy měnit podobu a jak tato myšlenka roznítila její touhy. Perenelle přiměla Babu Jagu, aby k ní přišla s Kamenem v ruce a během jediné noci na sebe pro jejich potěšení vzala mnoho podob. Kromě jiných podob Perenelle přikázala Babě Jaze, aby na sebe vzala podobu muže, a byly spolu jako muž a žena. Perenelle však až do oné noci byla pannou. A protože v těch dobách byli všichni dost staromódní, Ohnivý pohár to považoval za prolití Perenelliny krve a vzetí něčeho, co jí patřilo. Baba Jaga tedy byla oklamána k porušení své přísahy a Pohár ji zbavil ochrany. Perenelle pak nic netušící Babu Jagu ve své posteli ve spánku zabila. Zabila Temnou paní, která ji milovala a mírumilovně přišla do Bradavic na základě dohody; a tím byl této dohodě, podle které v Bradavicích učili Temní kouzelníci a čarodějky bojové magii, konec. Několik následujících století se Ohnivý pohár používal k dohledu nad nesmyslnými meziškolními turnaji a pak přebýval v nepoužívané komnatě v Krásnohůlkách, dokud jsem ho odtud neukradl.“ Profesor Quirrell vhodil do kotlíku větvičku narůžověle béžové barvy, která barvu změnila na bílou hned, jak se dotkla hladiny. „Ale to odbočuji. Perenelle vzala Babě Jaze Kámen a vzala na sebe podobu a jméno Nicholase Flamela. Ponechala si ale i svou identitu Perenelle a říkala si Flamelova žena. Ti dva se spolu objevovali i na veřejnosti, ale to se dalo zařídit mnoha zjevnými způsoby.“

„A výroba Kamene?“ zeptal se Harry, zatímco se jeho mozek snažil vše zpracovat. „Viděl jsem na něj v jedné knize recept –“

„Další lež. Perenelle se tvářila, jako by si ‚Nicholas Flamel‘ vysloužil právo žít věčně tím, že dokázal velké kouzlo, o které se ale mohl pokusit každý. A poskytovala ostatním falešné postupy, které měli následovat, místo aby hledali jediný pravý Kámen, jako Perenelle hledala Kámen Baby Jagy.“ Profesor Quirrell se zatvářil poněkud kysele. „Nemělo by tě překvapit, že jsem strávil roky snahou ten falešný recept zvládnout. Teď se mě zeptáš, proč jsem Perenelle neunesl, nemučil a nezabil, když jsem se dozvěděl pravdu.“

Harryho tato otázka ve skutečnosti nenapadla.

Profesor Quirrell pokračoval: „Odpověď zní, že to Perenelle předvídala a předešla ambicím temných kouzelníků, jako jsem já. ‚Nicholas Flamel‘ veřejně složil Neporušitelný slib, že se nenechá žádnými prostředky přinutit, aby se vzdal svého Kamene – prý proto, aby ochránil nesmrtelnost před chamtivci, jako by to byla služba veřejnosti. Bál jsem se, že Kámen bude navždy ztracen, jestli Perenelle zemře, aniž by řekla, kde je ukrytý, a její Slib zabrání pokusům zjistit to mučením. Také jsem doufal, že se mi podaří získat od Perenelle její znalosti, pokud by se mi podařilo přijít se správnou strategii. Ačkoli Perenelle začínala jen s malým množstvím vlastních znalostí, držela jako rukojmí životy čarodějů mocnějších, než byla sama, a výměnou za jejich tajemství jim po kapkách poskytovala zdraví, a výměnou za jejich moc jim dopřávala drobné úpravy věku. Perenelle se nesnižuje k tomu, že by obdarovávala ostatní skutečným mládím – ale pokud uslyšíš o čaroději, který se s šedivým plnovousem dožil dvou set padesáti let, můžeš si být jistý, že za tím byla její ruka. Když přišla má generace, měla už Perenelle za staletí dostatečnou výhodu, aby mohla posunout Albuse Brumbála jako protiváhu Temného pána Grindelwalda. Když jsem se objevil jako lord Voldemort, Perenelle Brumbála posílila ještě víc a rozdávala další kapky ze svých nashromážděných znalostí, kdykoli se zdálo, že lord Voldemort získává výhodu. Měl jsem pocit, že bych měl být schopen vymyslet nějaký chytrý způsob, jak s tou situací naložit, ale nikdy se mi to nepodařilo. Přímo jsem na ni nezaútočil, protože jsem si nebyl jistý svým velkým výtvorem; nebylo vyloučeno, že za ní jednou budu muset jít žadonit o prodloužení věku.“ Profesor Quirrell vhodil do lektvaru dva květy zvonku najednou, a ty jako by se spojily, jakmile se bublající tekutiny dotkly. „Teď jsem si však svým výtvorem jistý, a tak jsem se rozhodl, že nastal čas vzít si Kámen násilím.“

Harry zaváhal. „Rád bych v hadím jazyce slyšel potvrzené, že to všechno byla pravda.“

„Nic z toho mi není známo jako nessprávné,“ řekl profesor Quirrell. „Vyprávěním příběhu jsem zaplnil určité mezery; nebyl jsem u toho, abych viděl, jak Perenelle svádí Babu Jagu. Mysslím ssi, že v základu to je všechno ssprávně.“

Harry si všiml náznaku zmatku. „Pak tedy nechápu, proč je Kámen tady v Bradavicích. Nebylo by nejlepší obranou ho prostě schovat pod nějakou anonymní skálu v Grónsku?“

„Možná má respekt k mým schopnostem obzvlášť dobrého hledače,“ řekl profesor obrany. Zdálo se, že se soustředí na kotlík, když namáčel květ zvonku do lahvičky s tekutinou označenou lektvarovým symbolem pro dešťovou vodu.

V něčem jsme si s profesorem obrany velmi podobní, přestože v jiných věcech vůbec. Když si představím, co bych udělal já, kdybych měl jeho problém…

„Takže se vám podařilo úplně všem namluvit, že znáte způsob, jak Kámen najít,“ řekl Harry nahlas, „aby ho Perenelle dala do Bradavic, kde by ho Brumbál mohl hlídat?“

Profesor obrany si povzdechl, aniž by vzhlédl od kotlíku. „Předpokládám, že tuto strategii by bylo zbytečné před tebou skrývat. Ano, poté, co jsem ovládl Quirrella a vrátil se, jsem realizoval strategii, kterou jsem vymyslel při zírání na hvězdy. Nejdřív jsem se postaral o to, aby mě přijali za profesora obrany v Bradavicích, protože by nebylo dobré vzbudit podezření, když jsem si ještě hledal zaměstnání. Když se to podařilo, zařídil jsem, aby jedna z Perenelliných výprav za prolomením kletby objevila zfalšovaný, ale věrohodný nápis popisující, jak lze Hadí korunu použít k vyhledání Kamene, ať už je ukryt kdekoli. Hned poté, než Perenelle stačila Korunu odkoupit, byla Koruna ukradena; navíc jsem zanechal jasné indicie, že zloděj dokáže mluvit s hady. Perenelle si tedy myslela, že dokážu neomylně zjistit, kde se Kámen nachází, a že potřebuje strážce dostatečně mocného na to, aby mě dokázal porazit. Tak se Kámen ocitl v Bradavicích, v Brumbálově moci. Přesně jak jsem zamýšlel, přirozeně, když už jsem si do Bradavic zajistil přístup na celý rok. Myslím, že co se týká tebe to je vše, o dalších plánech nebudu mluvit.“

Harry se zamračil. Tohle mu profesor Quirrell neměl říkat. Ledaže by tato strategie už teď z nějakého důvodu nebyla pro budoucí podvod na Perenelle relevantní…? Nebo jestli profesor obrany doufal, že tak rychlou reakcí dojdou lidé k závěru, že šlo o dvojitý podfuk a že Hadí koruna skutečně Kámen dokáže najít…

Harry se rozhodl, že pro tuto odpověď nebude požadovat ověření v hadím jazyce.

Další pramen světlých vlasů, které vypadaly bílé, ale ne věkem, byl odsypán do kotlíku a znovu Harrymu připomněl, že mají omezený čas. Harry se zamyslel, ale neviděl žádnou další cestu, jak pokračovat v tomto směru vyptávání; nebylo známo, jak vyrobit další Kameny mudrců, ani nebyl žádný zřejmý způsob, jak takové kameny vynalézt, což byla objektivně asi nejhorší zpráva, kterou Harry za celý den slyšel.

Harry se zhluboka nadechl. „Položím třetí otázku,“ řekl Harry. „Jaká je pravda za celým tímto školním rokem? Všechny plány, které jste osnoval, všechny plány, o kterých víte.“

„Hm,“ řekl profesor Quirrell a vhodil do lektvaru další květ zvonku, doprovázený rostlinou tvaru malého křížku. „Tak se na to podívejme… nejvíc šokující zvrat bude, když se ukáže, že profesor obrany byl vlastně tajně Voldemort.“

„No, očividně,“ řekl Harry s notnou dávkou hořkosti.

„Tak kde si přeješ, abych začal?“

„Proč jste zabil Hermionu?“ Tahle otázka z něj prostě vylétla.

Bledé oči profesora Quirrella se zvedly od lektvaru a pozorně ho sledovaly. „Člověk by si myslel, že by to mělo být zřejmé – ale asi se ti nemohu divit, že nedůvěřuješ tomu, co se zdá být zřejmé. Abys pochopil cíl nejasného spiknutí, pozoruj jeho důsledky a ptej se, kdo je mohl zamýšlet. Slečnu Grangerovou jsem zabil, abych zlepšil tvé postavení vůči Luciusi Malfoyovi, protože mé plány neměly zapotřebí, aby na tebe měl takový vliv. Přiznávám, že na mě udělalo dojem, jak daleko jsi s tímto zahájením dokázal zajít.“

Harry uvolnil stisk svých zubů, což mu dalo zabrat. „To až po vašem neúspěšném pokusu hodit na Hermionu pokus o vraždu Draca a poslat ji do Azkabanu, protože proč? Protože se vám nelíbilo, jaký na mě měla vliv?“

„Nebuď směšný,“ řekl profesor Quirrell. „Kdybych chtěl jenom odstranit slečnu Grangerovou, nezatahoval bych do toho Malfoye. Pozoroval jsem tvou hru s Dracem Malfoyem a připadala mi zábavná, ale věděl jsem, že nebude trvat dlouho, než se to dozví Lucius a zasáhne; a pak by vám tahle libůstka přinesla velké potíže, protože Lucius by ji nebral na lehkou váhu. Kéž bys jen dokázal prohrát už během soudního procesu, prohrát tak, jak jsem tě to naučil! Za pouhé dva týdny by nezvratné důkazy ukázaly, že Lucius Malfoy poté, co objevil zdánlivou proradnost svého syna, donutil profesorku Prýtovou, aby na pana Malfoye seslala kouzlo na ochlazení krve a slečně Grangerové přičarovala falešné vzpomínky. Lucius by byl smeten z politické hrací plochy, poslán do vyhnanství, ne-li do Azkabanu; Draco Malfoy by zdědil bohatství rodu Malfoyů a tvůj vliv na něj by byl nezpochybnitelný. Místo toho jsem tento plán musel v kritickém okamžiku zrušit. Podařilo se ti zcela překazit skutečný plán tím, že jsi obětoval dvojnásobek celého svého jmění a dal Luciusi Malfoyovi dokonalou příležitost prokázat, že má o svého syna skutečný zájem. Musím říct, že na vměšování se máš neuvěřitelný talent.“

„A taky jste si myslel,“ řekl Harry, který se i se svými temnými vzory musel snažit udržet hlas v klidu, „že dva týdny v Azkabanu zlepší náladu slečny Grangerové a přimějí ji, aby na mě přestala mít špatný vliv. Takže jste nějak zařídil, že se v novinách objevily články, které volaly po tom, aby byla poslána do Azkabanu, a ne po nějakém jiném trestu.“

Rty profesora Quirrella se zkřivily v tenkém úsměvu. „Dobrý tip, chlapče. Ano, myslel jsem, že by mohla posloužit jako tvoje Bellatrix. Tento konkrétní výsledek by ti také neustále připomínal, jak velký respekt si zaslouží zákon, a pomohl by v tobě vypěstovat odpovídající postoj k ministerstvu.“

„Váš plán byl hloupě komplikovaný a neměl šanci zafungovat.“ Harry věděl, že by měl být taktičtější, a že se znovu dopouští toho, co profesor Quirrell nazývá pošetilostí, ale v tu chvíli se nedokázal přimět, aby ho to zajímalo.

„Nebylo to tak složité jako Brumbálův plán, aby se ve vánoční bitvě spojily tři armády, a nebylo to o moc složitější než můj vlastní plán, abyste si myslel, že Brumbál vydíral pana Zabiniho. Chybí vám, pane Pottere, uvědomění, že to nebyly plány, které by musely uspět.“ Profesor Quirrell dál nenuceně míchal lektvar a usmíval se. „Existují plány, které musí uspět, kde je třeba udržet hlavní myšlenku co nejjednodušší a učinit veškerá opatření. Existují také plány, u kterých je přípustné selhat, a u těch si můžete dovolovat, nebo vyzkoušet hranice svých schopností zvládat komplikace. Nebylo to tak, že by mě něco, co se u některého z těchto plánů nepovede, mohlo zabít.“ Profesor Quirrell už se neusmíval. „Naše cesta do Azkabanu patřila k prvnímu typu a tam mě tvé výstřelky bavily méně.“

„Co přesně jste Hermioně udělal?“ Část Harryho se podivila, jak vyrovnaně zní jeho hlas.

„Obliviate a kouzlo falešných vzpomínek. Nemohl jsem si být jistý, že něco jiného by zůstalo nepovšimnuto bradavickými ochranami a prohlídkami, o kterých jsem věděl, že je její mysl podstoupí.“ Tváří profesora Quirrella se mihlo zklamání. „Část toho, co právem nazýváš komplikací, je způsobena tím, že první verze mého plánu nevyšla jak jsem doufal a já ji musel upravit. Přišel jsem za slečnou Grangerovou v chodbě v podobě profesorky Prýtové, abych jí nabídl spiknutí. Můj první pokus o přesvědčování selhal. Zbavil jsem ji té vzpomínky a zkusil to znovu s novým podáním. I druhá návnada ale selhala. I třetí návnada selhala. Desátá návnada selhala. Byl jsem tak frustrovaný, že jsem začal procházet celou svou knihovnu přestrojení, včetně těch, které se hodily spíše pro pana Zabiniho. Přesto nic nefungovalo. To dítě nechtělo porušit svůj dětinský kodex cti.“

„Nemáte právo ji nazývat dětinskou, profesore.“ Harryho hlas zněl jeho uším podivně. „Její kodex fungoval. Zabránil vám, abyste ji podvedl. Celý smysl existence deontologických etických příkazů spočívá v tom, že argumenty pro jejich porušení jsou často mnohem méně důvěryhodné, než vypadají. Nemáte právo kritizovat její pravidla, když fungovala přesně tak, jak měla.“ Až se jim podaří Hermionu vzkřísit, bude jí Harry muset říct, že sám lord Voldemort ji nedokázal svést ke špatnému jednání, a to byl důvod, proč ji zabil.

„To je asi fér,“ řekl profesor Quirrell. „Přísloví říká, že i zastavené hodiny ukazují dvakrát denně správný čas, a ačkoliv si nemyslím, že slečna Grangerová byla ve skutečnosti rozumná, platí pravidlo deset: člověk si nesmí stěžovat na nedůstojnost protivníka, který vás porazil. Každopádně po celých dvou hodinách neúspěšných pokusů jsem si uvědomil, že jsem příliš tvrdohlavý a že nepotřebuji, aby slečna Grangerová odvedla přesně tu roli, kterou jsem pro ni naplánoval. Vzdal jsem se svého původního záměru a místo toho jsem slečně Grangerové vnukl falešné vzpomínky na to, jak sledovala pana Malfoye, jak proti ní spřádá plány za okolností, které naznačovaly, že by to neměla říkat tobě ani úřadům. Nakonec to byl pan Malfoy, kdo mi zcela náhodou poskytl potřebnou příležitost.“ Profesor Quirrell do kotlíku vhodil květ zvonku a kousek pergamenu.

„Proč ochrany hlásily, že Hermionu zabil profesor obrany?“

„Měl jsem toho horského trolla u sebe jako falešný zub, když mě Brumbál Bradavicím představil jako profesora obrany.“ Lehký úsměv. „Jiné živé zbraně nelze přeměnit, nepřežijí po návratu potřebných šest hodin, aby je nešlo dohledat obracečem času. Skutečnost, že jako zbraň atentátu byl použit horský troll, byla jasným znamením, že atentátník potřeboval zástupnou zbraň, kterou by bylo možné bezpečně přeměnit. V kombinaci s důkazem hlášení ochran a Brumbálových vlastních znalostí o tom, jak mě představil Bradavicím, jste teoreticky mohli odvodit, kdo je za to zodpovědný. Zkušenost mě však naučila, že takové hádanky se řeší mnohem hůř, když předem neznáte řešení, a tak jsem to považoval za malé riziko. Ach, to mi připomíná, že mám vlastní otázku.“ Profesor obrany se teď na Harryho upřeně díval. „Co mě nakonec prozradilo, na chodbě před těmito komnatami?“

Harry odsunul ostatní emoce, aby zvážil cenu a přínosy upřímné odpovědi, dospěl k závěru, že profesor obrany prozrazuje mnohem víc informací, než kolik jich dostává (proč?), a že bude nejlepší nepůsobit dojmem zdrženlivosti. „Hlavní věcí bylo,“ řekl Harry, „že bylo příliš nepravděpodobné, že by všichni dorazili do Brumbálovy chodby ve stejnou dobu. Zkoušel jsem pracovat s hypotézou, že všichni, kdo dorazili, museli být koordinovaní, včetně vás.“

„Ale já jsem říkal, že jsem jen sledoval Snapea,“ řekl profesor obrany. „Nebylo to věrohodné?“

„Bylo, ale…“ Harry řekl. „Hm. Zákony, které určují, co je dobré vysvětlení, neberou v potaz věrohodné výmluvy, o kterých se dozvíte až později. Řeší pravděpodobnosti, které jim předem přisuzujeme. Proto věda nutí lidi dělat předpovědi předem, místo aby věřila vysvětlením, která si lidé vymyslí až potom. A já bych předem nepředpovídal, že budete sledovat Snapea a objevíte se tam. I kdybych dopředu věděl, že dokážete vystopovat Snapeovu hůlku, nečekal bych, že to uděláte a budete ho sledovat zrovna teď. Protože z vašeho vysvětlení jsem neměl pocit, že bych výsledek předvídal předem, zůstalo to nepravděpodobné. Začal jsem přemýšlet, jestli ten, kdo řídil Prýtovou, nezajistil, abyste se objevil i vy. A pak jsem si uvědomil, že ten vzkaz pro mě samotného ve skutečnosti nepocházel od mého budoucího já, a tím se to provalilo úplně.“

„Ach,“ řekl profesor obrany a povzdechl si. „No, myslím, že to zatím všechno vychází skvěle. Pochopil jsi to až příliš pozdě, a kdybys zůstal nevědomý, přineslo by ti to výhody i nepříjemnosti.“

„O co jste se to proboha snažil? Důvod, proč jsem se to tak snažil rozlousknout, byl ten, že to celé bylo tak divné.“

„To mělo ukazovat na Brumbála, ne na mě,“ řekl profesor Quirrell a zamračil se. „Faktem je, že slečna Greengrassová měla do té chodby dorazit až za několik hodin… i když předpokládám, že vzhledem k tomu, že jí pan Malfoy předal stopu, kterou jsem jí přidělil, není až tak překvapivé, že se spojili. Kdyby pan Nott dorazil zdánlivě sám, události by se odehrály méně fraškovitě. Považuji se však za specialistu na kouzla ovládající bojiště a dokázal jsem zajistit, aby boj probíhal podle mých představ. Ačkoli to nakonec asi vypadalo trochu přehnaně.“ Profesor obrany vhodil do kotlíku plátek broskve a květ zvonku. „Ale diskusi o Zrcadle odložme až na chvíli, kdy se k němu dostaneme. Měl jsi ještě nějaké otázky týkající se politováníhodného a doufejme dočasného skonu slečny Grangerové?“

„Ano,“ řekl Harry vyrovnaným hlasem. „Co jste udělal dvojčatům Weasleyovým? Brumbál si myslel – chci říct, škola viděla, jak ředitel šel za dvojčaty Weasleyovými poté, co Hermionu zatkli. Brumbál si myslel, že jste se jako Voldemort zajímal o to, proč to Brumbál udělal, a že jste dvojčata Weasleyovy zkontroloval, našel mapu a sebral jim ji a pak jim vymazal paměť?“

„Brumbál byl blízko pravdy,“ řekl profesor Quirrell a zavrtěl hlavou jako v údivu. „Byl také naprostý hlupák, když nechal bradavickou mapu v rukou těch dvou idiotů. Poté, co jsem Mapu získal zpět, zažil jsem nepříjemný šok; bylo na ní správně uvedeno mé i vaše jméno! Ti idioti Weasleyovi si mysleli, že jde o nějakou poruchu, zvlášť když jsi dostal svůj Plášť a Obraceč času. Kdyby si Brumbál tu Mapu nechal sám – nebo kdyby o tom Weasleyovi Brumbálovi někdy řekli… ale to naštěstí neudělali.“

Správně zobrazeno mé i vaše jméno –

„To bych rád viděl,“ řekl Harry.

Profesor Quirrell vytáhl ze svého hábitu složený pergamen, zasyčel na něj: „Ukaž naše okolí,“ a hodil složený pergamen Harrymu. Ten neomylně protnul vzduch, Harryho smysly zaplavil dojem zkázy, když se pergamen přiblížil, a pak se zvolna snesl Harrymu k nohám.

Harry pergamen zvedl a rozložil ho.

Zpočátku se pergamen zdál prázdný. Pak se na něm objevily obrysy stěn a dveří, jako by po něm přejíždělo neviditelné pero. Vše bylo jako nakresleno rukou. Pero obkreslovalo řadu komnat, z nichž většina byla prázdná; poslední komnata v řadě měla uprostřed zmatený čmáranec, jako by se Mapa snažila naznačit vlastní zmatenost; a v předposlední komnatě se objevila dvě jména, napsaná na místech uvnitř komnaty, která odpovídala tomu, kde seděl Harry a kde stál profesor Quirrell.

Tom M. Riddle.

Tom M. Riddle.

Harry se díval na pergamen a zaplavil ho nepříjemný chlad. Jedna věc byla slyšet lorda Voldemorta tvrdit, že se jmenujete Tom Riddle, a druhá věc bylo zjistit, že s tím souhlasí i bradavická magie. „Manipuloval jssi ss touto mapou, abyss dossáhl tohoto výssledku, nebo sse to sstalo náhodou?“

„Sstalo náhodou,“ odpověděl profesor Quirrell s podtónem syčivého smíchu. „Žádné triky.“

Harry složil mapu a hodil ji směrem k profesoru Quirrellovi; nějaká síla ji zachytila ve vzduchu, než dopadla na zem, a vtáhla mapu zpět do hábitu profesora Quirrella.

Profesor obrany promluvil: „Rád bych také zmínil, že Snape slečnu Grangerovou a její pomocnice naváděl k tyranům a někdy zasahoval, aby je ochránil.“

„To jsem věděl.“

„Zajímavé,“ řekl profesor Quirrell. „Dozvěděl se o tom i Brumbál? Odpověz hadím jazykem.“

„Zatím ne,“ zasyčel Harry.

„Fascinující,“ řekl profesor Quirrell. „Tohle by tě také mohlo zajímat: Výrobce lektvarů mussel pracovat v utajení, protože jeho plán byl v rozporu ss plánem ředitele.“

Harry o tom přemýšlel, zatímco profesor Quirrell foukal na lektvar, jako by ho chtěl zchladit, ačkoli pod kotlíkem dál hořel oheň; pak přidal špetku hlíny, kapku vody a květ zvonku. „Vysvětlete mi to, prosím,“ řekl Harry.

„Nikdy tě nenapadlo přemýšlet o tom, proč Brumbál vybral Severuse Snapea jako ředitele Zmijozelu? Tvrdit, že to byla zástěrka pro jeho práci Brumbálova špeha nic nevysvětluje. Snape mohl být mistrem lektvarů a nemusel být hlavou Zmijozelu. Pokud potřeboval zůstat v Bradavicích, mohl stát Strážcem pozemků a klíčů! Proč ředitel Zmijozelu? Jistě tě napadlo, že to bez ohledu na Brumbálovy morální zástěrky nemůže mít na zmijozelské dobré účinky?“

Harryho ta myšlenka nenapadla přesně v těchto souvislostech, ale… „Něco takového mě napadlo. Nevyjádřil jsem to dilema přesně takto.“

„A teď, když jsi to zjistil, je řešení zřejmé?“

„Ne,“ řekl Harry.

„To je zklamání. Nenaučil ses dostatečně cynismu, nepochopil jsi pružnost toho, čemu moralisté říkají morálka. Chceš-li pochopit plán, podívej se na důsledky a zeptej se, zda mohou být zamýšlené. Brumbál záměrně sabotoval zmijozelskou kolej – nedívej se na mě tak, chlapče, ssyčím pravdu. Během poslední kouzelnické války Zmijozelští doplnili řady mých podřízených a ostatní zmijozelští ve Starostolci mě podporovali. Podívej se na to z Brumbálovy perspektivy a nezapomeň, že on sám nemá pro zmijozelské způsoby pochopení. Mysli na to, jak je Brumbál z této bradavické koleje, která se zdá být zdrojem tolika špatností, pořád smutnější. A pak hle, Brumbál dosadí do čela Zmijozelu osobu Snapea. Snapea! Severus Snape! Člověka, který by svou kolej nenaučil ani chytrosti, ani ctižádosti, člověka, který by zavedl laxní disciplínu a oslabil zmijozelské děti! Člověka, který by urážel studenty ostatních kolejí, který by mezi nimi zničil dobré jméno Zmijozelu! Muž, jehož příjmení bylo v magické Británii neznámé a rozhodně ne vznešené, oděný jako trhan! Myslíš si, že Brumbál nevěděl, jaké to bude mít následky? Když to byl Brumbál, kdo to způsobil a měl motiv to způsobit? Předpokládám, že si Brumbál řekl, že během příští kouzelnické války se podaří zachránit víc životů, pokud budou Voldemortovi budoucí Smrtijedi slabší.“ Profesor Quirrell upustil do kotlíku ledovou tříšť, která se při kontaktu s pěnou na povrchu pomalu rozpouštěla. „Pokračuj v tom procesu dostatečně dlouho a do Zmijozelu žádné dítě nebude chtít. Kolej by byla vyřazena, a pokud by Klobouk dál vyvolával toto jméno, stalo by se mezi dětmi znamením hanby, a raději by se rozdělily mezi ostatní tři koleje. Od toho dne by v Bradavicích existovaly tři vznešené koleje odvahy, vzdělanosti a úslužnosti a žádná kolej zlých dětí; jako kdyby tři zakladatelé Bradavic byli na začátku natolik moudří, že by odmítli společnost Salazara Zmijozela. Předpokládám, že to byl Brumbálův záměr; krátkodobá oběť pro vyšší dobro.“ Profesor Quirrell se sardonicky usmál. „A Lucius to všechno nechal proběhnout, aniž by protestoval nebo si dokonce, předpokládám, všiml, že se něco děje. Obávám se, že v mé nepřítomnosti byli moji bývalí služebníci v tomto souboji důvtipu víceméně překonáni.“

Harry měl trochu problém to vstřebat, ale po chvíli přemýšlení se rozhodl, že teď není vhodná doba na to, aby se to snažil vyřešit. To, zda tomu lord Voldemort věřil, nebylo rozhodující; Harry si toto obvinění bude muset vyhodnotit sám.

Zmínka profesora Quirrella o služebnících Harrymu připomněla ještě něco, na co se… měl povinnost zeptat. Špatné zprávy byly předvídatelné. V každý jiný den by to bylo hrozné. Dnes se prostě jen sveze se záplavou. „Bellatrix Blacková,“ řekl Harry. „O co s ní šlo?“

„Byla vnitřně zlomená, ještě než jsem ji poznal,“ řekl profesor Quirrell. Zvedl něco, co vypadalo jako bílošedá guma, a podržel ji nad kotlem; jak se guma ocitla v páře, zčernala. „Použít na ni čtení myšlenek byla chyba. Ale ten záblesk mi ukázal, jak snadné by bylo přimět ji, aby se do mě zamilovala, tak jsem to udělal. Od té doby byla nejvěrnější ze všech mých služebných, jediná, které jsem mohl téměř věřit. Neměl jsem v úmyslu dát jí to, co po mně chtěla, a tak jsem ji dal bratrům Lestrangeovým k užívání a všichni tři byli svým zvláštním způsobem šťastní.“

„O tom pochybuji,“ Harryho ústa promluvila víceméně na autopilota. „Kdyby to byla pravda, Bellatrix by si nepamatovala, kdo bratři Lestrangeovi jsou, když jsme ji v Azkabanu našli.“

Profesor Quirrell pokrčil rameny. „Možná máš pravdu.“

„Co jsme tam vlastně dělali?“

„Zjišťovali, kam Bellatrix uložila moji hůlku. Řekl jsem Smrtijedům o své nesmrtelnosti v naději – nyní se ukázalo, že marné – že zůstanou pohromadě alespoň několik dní, kdybych se zdál zemřít. Bellatrix měla instrukce získat moji hůlku z místa, kde bylo zabito mé tělo, a odnést ji na jistý hřbitov, kde se před ní zjeví můj duch.“

Harry polkl. Vybavila se mu představa Bellatrix Blackové, jak čeká, čeká, čeká na hřbitově, ve stále větším zoufalství… nebylo divu, že při útoku na Longbottomovy neuvažovala strategicky. „Co jste udělal s Bellatrix, když už byla venku?“

„Posslal jsem ji na klidné místo, aby sse zotavila,“ řekl profesor Quirrell. Chladný úsměv. „Zbylo mi pro ni využití, nebo spíše pro určitou její část, a své budoucí plány nebudu odhalovat.“

Harry zhluboka dýchal a snažil se udržet kontrolu. „Byly v tomto školním roce ještě nějaké další tajné plány?“

„No, je jich docela dost, ale už ne moc dalších, které by se týkaly tebe, nebo mě teď nenapadají. Pravým důvodem, proč jsem požadoval, aby se prváci pokusili naučit kouzlo Patronus, bylo přivést mozkomora před tebe, a pak jsem zařídil, aby tvá hůlka spadla tam, kde tě skrze ni mozkomor mohl dál vysávat. Nebyl v tom žádný zlý úmyssl, jen naděje, že sse ti vrátí čásst tvých pravých vzpomínek. Proto jsem také zařídil, aby tě jisté čarodějky během tvé střešní epizody stáhly ze vzduchu, abych se mohl objevit a zachránit ti život; pro případ, že by na mě během incidentu s mozkomorem, který jsem naplánoval na krátkou dobu poté, padlo nějaké podezření. Takže žádný zlý úmyssl. Některé z útoků na skupinu slečny Grangerové jsem zařídil tak, aby se daly překazit; nemám totiž tak docela rád šikanu. Mysslím, že to jssou všechny tajné zápletky týkající sse tebe z tohoto školního roku, pokud jssem na něco nezapomněl.“

Životní lekce, řekl jeho Mrzimor. Snaž se odolat pokušení náhodně se vměšovat do života jiných lidí. Třeba do života Padmy Patilové. Tedy pokud nechceš skončit takhle.

Do kotlíku s lektvary byla odsypána špetka červenohnědého prachu a Harry položil čtvrtou a poslední otázku, která se zdála mít nejnižší prioritu, ale přesto na ní záleželo.

„Co bylo vaším cílem během kouzelnické války?“ Harry se zeptal. „Chci říct, co…“ Hlas se mu zachvěl. „Co bylo cílem celé té věci?“ Jeho mozek si donekonečna opakoval: Proč, proč, proč, proč lord Voldemort…

Profesor Quirrell zvedl obočí. „Řekli vám o Davidu Monroeovi, že?“

„Ano, byl jste během války kouzelníků David Monroe i lord Voldemort, to jsem pochopil. Zabil jste Davida Monroea, vydával se za něj a vyhladil jste jeho rodinu, aby si nevšimli rozdílů –“

„Vskutku.“

„Plánoval jste ovládnout tu stranu, která vyhrála kouzelnickou válku, bez ohledu na to, která strana vyhrála. Ale proč musel být jednou ze stran Voldemort? Chci říct, nebylo by snazší získat podporu veřejnosti s někým méně… s někým méně voldemortovitým?“

Palička profesora Quirrella vydala nezvykle hlasitý zvuk, když rozdrtila bílá motýlí křídla a smíchala je s dalším květem zvonku. „Plánoval jsem,“ řekl profesor Quirrell drsně, „že lord Voldemort s Davidem Monroem prohraje. Omylem v tomto přístupu byla naprostá ubohost –“ Profesor Quirrell se zarazil. „Ne, to bych předbíhal. Poslyš, chlapče, když jsem přišel se svým velkým vynálezem a naučil se plně využívat svou magii, myslel jsem si, že nadešel čas, abych do svých rukou vzal politickou moc. Bylo by to jistě nepohodlné a zabíralo by mi to čas způsobem, který by nebyl příjemný. Ale věděl jsem, že mudlové nakonec zničí svět nebo povedou válku s kouzelníky, případně obojí, a bylo třeba něco udělat, pokud jsem nechtěl po celou svou věčnost bloudit mrtvým nebo nudným světem. Poté, co jsem dosáhl nesmrtelnosti, jsem potřeboval novou ambici, která by vyplnila mé dekády, a zabránit mudlům, aby všechno zničili, se zdálo být cílem přijatelného rozsahu a obtížnosti. Je pro mě zdrojem neustálého pobavení, že jsem ze všech lidí jediný, kdo k tomuto cíli skutečně směřuje. Ačkoli předpokládám, že by dávalo smysl, kdyby se smrtelný hmyz o konec svého světa nestaral; proč by měl, když beztak prostě zemře a může si ušetřit nepříjemnosti s tím, že by se ve svém čase snažil o něco obtížného. Ale opět odbočuji. Viděl jsem, jak se Brumbál po porážce Grindelwalda vyšvihl k moci, a tak jsem si řekl, že udělám totéž. Už dávno jsem se pomstil Davidu Monroeovi – byl mi na obtíž už v mém ročníku ve Zmijozelu – a tak mě napadlo ukrást také jeho identitu a vyhladit jeho rodinu, abych se stal dědicem jeho rodu. A vymyslel jsem si také velkého nepřítele, s nímž by David Monroe mohl bojovat, nejstrašnějšího Temného pána, jakého si lze představit, chytrého až za hrob; daleko nebezpečnějšího než Grindelwald, protože jeho inteligence by byla dokonalá ve všech směrech, v nichž byl Grindelwald bláznivý a sebedestruktivní. Temný pán, který by udělal vše, co by bylo v jeho silách, aby narušil spojenectví, jež by proti němu bojovala, Temný pán, který by si svými řečnickými schopnostmi získal nejhlubší loajalitu svých stoupenců. Nejstrašlivější Temný pán, který kdy ohrožoval Británii nebo svět, a toho měl David Monroe porazit.“

Tlouček profesora Quirrella ťukl do květu zvonku a pak ještě dvakrát do jiného bledého květu. „Ale i když jsem si při svých toulkách občas zahrál na temného čaroděje, nikdy jsem tehdy nepřijal identitu plnohodnotného Temného pána s podřízenými a politickým programem. Neměl jsem v tom žádnou praxi a měl jsem na paměti příběh Temné Evangel a katastrofu jejího prvního veřejného vystoupení. Později popsala, že se chtěla nazvat Chodící Katastrofou a Apoštolkou Temnoty, ale v rozrušení se místo toho představila jako Apostrofka Temnoty. Pak musela zničit dvě celé vesnice, než ji někdo začal brát vážně.“

„Takže jste se rozhodl nejdřív vyzkoušet malý experiment,“ řekl Harry. Zvedl se mu žaludek, protože v tu chvíli to Harry pochopil, viděl svůj vlastní odraz; další krok byl přesně takový, jaký by udělal Harry sám, kdyby nebyl vázán etikou, kdyby byl uvnitř prázdný. „Vytvořil jste si identitu na jedno použití, abyste se naučil, jak se to ovládá, a vyřešil případné chyby.“

„Přesně. Než jsem se stal skutečně strašlivým Temným pánem, s nímž by David Monroe bojoval, vytvořil jsem si nejprve jako cvičení postavu Temného pána se zářícíma rudýma očima, nesmyslně krutého ke svým podřízeným, sledujícího politickou agendu holých osobních ambicí v kombinaci s krevním purismem, jak o něm mluví opilci v Obrtlé ulici. Moji první podřízení byli najati v hostinci, dostali pláště a masky lebek a bylo jim řečeno, aby se představili jako Smrtijedi.“

V Harryho žaludku se prohloubil zvrácený pocit pochopení. „A pojmenoval jste se Voldemort.“

„Přesně tak, generále Chaosi^[6].“ Profesor Quirrell se usmíval z místa, kde stál u kotlíku. „Chtěl jsem, aby to byla přesmyčka mého jména, ale to by se povedlo, jen kdybych příhodně dostal prostřední jméno ‚Marvolo‘, a pak by to zase bylo přitažené za vlasy. Naše skutečné prostřední jméno je Morfin, jestli tě to zajímá. Ale to zase odbočuji. Myslel jsem si, že Voldemortova kariéra bude trvat jen pár měsíců, nejdéle rok, než bystrozoři sejmou jeho podřízené a Temný pán na jedno použití zmizí. Jak jsi pochopil, značně jsem přecenil svou konkurenci. Ani jsem se tak docela nedokázal přimět k tomu, abych své podřízené mučil, když mi přinesli špatné zprávy, bez ohledu na to, co Temní pánové dělali v divadelních hrách. Ani jsem se nenaučil argumentovat zásadami krevního purismu tak nesouvisle, jako kdybych byl opilec v Obrtlé ulici. Nesnažil jsem se být chytrý, když jsem posílal své podřízené na jejich mise, ale ani jsem jim nedával zcela nesmyslné rozkazy –“ Profesor Quirrell se posmutněle usmál, což by se v jiném kontextu dalo označit jako okouzlující. „O měsíc později se mi poklonila Bellatrix Blacková a po třech měsících se mnou Lucius Malfoy vyjednával nad sklenkami nejdražší Ohnivé whisky. Povzdechl jsem si, přestal od kouzelníků cokoliv očekávat a začal jsem jako David Monroe vzdorovat tomu strašlivému lordu Voldemortovi.“

„A co se stalo pak –“

Profesor Quirrell se zachmuřil. „Ukázala se naprostá neschopnost každé jednotlivé instituce v kouzelnické Británii! To nedokážeš pochopit, chlapče! Já sám to nedokážu pochopit! To je potřeba vidět, a ani pak se tomu nedá věřit! Možná sis všiml, že z tvých spolužáků, kteří mluví o povolání své rodiny, se tři ze čtyř zmiňují o zaměstnání v té či oné části ministerstva. Budeš se divit, jak může země zvládnout zaměstnat tři ze svých čtyř občanů v byrokracii. Odpověď zní, že kdyby si všichni navzájem nebránili v práci, nikdo z nich by už žádnou práci neměl! Bystrozoři byli schopní jako jednotliví bojovníci, bojovali s temnými čaroději a jen ti nejlepší přežívali, aby vycvičili nové rekruty, ale jejich vedení bylo v naprostém rozkladu. Ministerstvo bylo tak zaměstnáno papírováním, že země neměla žádnou účinnou obranu proti Voldemortovým útokům, kromě mě, Brumbála a hrstky nevycvičených nepravidelníků. Neschopný, neschopný a zbabělý povaleč Mundungus Fletcher byl ve Fénixově řádu považován za klíčový přínos – protože jako nezaměstnaný nemusel žonglovat i se svou prací! Zkusil jsem ubrat na Voldemortových útocích, abych zjistil, jestli je možné, aby prohrál; ministerstvo okamžitě snížilo počet bystrozorů, kteří se mnou měli bojovat! Četl jsem Maovu Rudou knížku, cvičil jsem své Smrtijedy v partyzánské taktice – úplně zbytečně, pro nic za nic! Útočil jsem na celou kouzelnickou Británii a v každém střetnutí mé síly převyšovaly počet protivníků! V zoufalství jsem nařídil svým Smrtijedům, aby systematicky zavraždili každého neschopného vedoucího Odboru pro vymáhání kouzelnického práva. Ale jeden úředník za druhým dobrovolně přijímali vyšší funkce navzdory osudu svých předchůdců a radostně si mnuli ruce nad vyhlídkou na povýšení. Každý z nich si myslel, že se s lordem Voldemortem nějak bokem dohodne. Trvalo nám sedm měsíců, než jsme si přes všechny prorazili cestu, a ani jeden Smrtijed se nezeptal, proč se namáháme. A pak, i když Bartemius Skrk povýšil na ředitele a Amélie Bonesová se stala hlavní bystrozorkou, bylo to pořád málo. Úplně sám bych si v boji vedl lépe. Brumbálova pomoc nestála za jeho morální zábrany a Skrkova pomoc nestála za jeho úctu k zákonu.“ Profesor Quirrell zesílil plamen pod lektvarem.

„A nakonec,“ pronesl Harry přes slabost, kterou cítil u srdce, „jste si uvědomil, že vás to prostě víc baví jako Voldemorta.“

„Je to ta nejméně otravná role, kterou jsem kdy hrál. Když lord Voldemort řekne, že se má něco udělat, lidé ho poslechnou a nediskutují o tom. Nemusel jsem potlačovat své nutkání používat Cruciatus na idioty; tentokrát to bylo součástí role. Pokud mi někdo znepříjemňoval hru, prostě jsem řekl Avada Kedavra bez ohledu na to, jestli by to bylo strategicky vhodné, a už mě nikdy neobtěžoval.“ Profesor Quirrell nenuceně nakrájel na kousky malého červa. „Ale moje skutečné prozření přišlo dne, kdy se David Monroe snažil získat povolení ke vstupu pro asijského instruktora bojové taktiky a úředník ministerstva ho se samolibým úsměvem odmítl. Zeptal jsem se úředníka ministerstva, jestli chápe, že toto opatření má jemu samému zachránit život, a úředník ministerstva se jen usmál silněji. Pak jsem ve vzteku odhodil opatrnost a masky, použil jsem čtení myšlenek a ponořil jsem prsty do žumpy jeho hlouposti a vyrval mu pravdu z hlavy. Nerozuměl jsem tomu a chtěl jsem to pochopit. Svým ovládáním jeho myšlenek jsem přinutil jeho maličký úřednický mozek prožít alternativy a zjistit, co by si jeho úřednický mozek myslel o Luciusi Malfoyovi, lordu Voldemortovi nebo Brumbálovi, kdyby stáli na mém místě.“ Ruce profesora Quirrella zpomalily, jak jemně odlupoval drobty a malé proužky z kousku svíčkového vosku. „To, co jsem si toho dne konečně uvědomil, je komplikované, chlapče, a proto jsem to předtím v životě nechápal. Tobě se to přesto pokusím popsat. Dnes vím, že Brumbál nestojí na vrcholu světa, přestože je Nejvyšším divotvůrcem Mezinárodní konfederace. Lidé o Brumbálovi otevřeně mluví špatně a hrdě ho kritizují přímo jemu na očích způsobem, jaký by si vůči Luciusi Malfoyovi nikdy nedovolili. Choval ses k Brumbálovi neuctivě, chlapče, víš, proč jsi to udělal?“

„Nejsem si jistý,“ řekl Harry. Mít zbytky nervových vzorců Toma Riddlea byla jedna očividná hypotéza.

„Vlci, psi, dokonce i kuřata mezi sebou bojují o nadvládu. Z myšlenek toho úředníka jsem nakonec pochopil, že pro něj nadvládu představují Lucius Malfoy a lord Voldemort, ale David Monroe a Albus Brumbál ne. Tím, že jsme se postavili na stranu dobra, tím, že jsme se hlásili ke světlu, jsme přestali být ohrožením. V Británii má převahu Lucius Malfoy, protože po vás může chtít okamžitě splatit půjčky, poslat na váš obchod úředníky ministerstva nebo vás vláčet bahnem v Denním věštci, pokud se jeho vůli otevřeně postavíte. Ale nejmocnější kouzelník na světě žádnou převahu nemá, protože všichni vědí, že to je,“ profesoru Quirrellovi se zkřivily rty, „hrdina z příběhů, neoblomně skromný a příliš pokorný na to, aby se mstil. Řekni mi, chlapče, viděl jsi někdy drama, ve kterém by hrdina, než svolí k záchraně své země, požadoval tolik zlata, kolik by mohl dostat advokát za soudní proces?“

„V mudlovských příbězích takových hrdinů bylo hodně, třeba takový Han Solo.“

„No, v kouzelnických dramatech to tak není. Tam je to samý skromný hrdina jako třeba Brumbál. Je to fantazie o mocném otrokovi, který se nad tebe ale ve skutečnosti nikdy nepovýší, nikdy nebude vyžadovat tvůj respekt, dokonce tě ani nepožádá o plat. Už to chápeš?“

„Já… myslím, že ano,“ řekl Harry. Frodo a Samvěd z Pána prstenů skutečně odpovídali archetypu hrdiny, který naprosto není ohrožující. „Chcete říct, že takhle si lidé představují Brumbála? Nevěřím, že by ho bradavičtí studenti vnímali jako hobita.“

„Brumbál v Bradavicích trestá určité prohřešky proti své vůli, takže se ho tu do jisté míry bojí – ačkoli studenti se mu přesto mohou posmívat víc než jen šeptem. Mimo tento hrad se ale Brumbálovi posmívají; začali mu říkat blázen a on se začal jako blázen přetvařovat. Vstup do role spasitele mimo divadelní hry a lidé v tobě uvidí otroka, na jehož služby mají nárok a kterého mohou s potěšením kritizovat; neboť výsadou pánů je sedět opodál a kibicovat, zatímco otroci pracují. Pouze v příbězích starých Řeků z doby, kdy lidé ještě netrpěli tak propracovanými bludy, jde najít hrdiny, kteří jsou zároveň vznešení. Hektor, Aeneas, to byli hrdinové, kteří si zachovali právo pomstít se těm, kteří je uráželi, a kteří mohli za své služby požadovat zlato a šperky, aniž by to vyvolalo rozhořčení. A kdyby lord Voldemort dobyl Británii, mohl by po svém vítězství projevit blahosklonnost a nikdo by nepovažoval jeho dobrou vůli za samozřejmou a nepokřikoval by na něj své návrhy, kdyby se mu jeho skutky nelíbily. Až by zvítězil, získal by opravdovou úctu. Toho dne na ministerstvu jsem pochopil, že když jsem záviděl Brumbálovi, ukázal jsem se být stejně pomýlený jako Brumbál sám. Pochopil jsem, že jsem celou dobu usiloval o nesprávné místo. Měl bys vědět, že je to pravda, chlapče, protože jsi se odvážil mluvit o Brumbálovi hůř, než ses kdy odvážil mluvit o mně. Vsadím se, že dokonce i ve svých vlastních myšlenkách, protože ten instinkt je hluboce zakořeněný. Věděl jsi, že zesměšňovat silného a pomstychtivého profesora Quirrella tě může přijít draho, ale že neúcta ke slabému a neškodnému Brumbálovi tě nic nestojí.“

„Děkuji vám,“ řekl Harry přes bolest, kterou cítil, „za tu cennou lekci, profesore Quirrelle, vidím, že máte pravdu o tom, co dělala moje mysl.“ Ačkoli vzpomínky na Toma Riddlea měly nejspíš také co dělat s tím, jak se občas na Brumbála bezdůvodně obořil, v přítomnosti profesorky McGonagallové se tak Harry nechoval… ta sice měla moc odečítat domácí body a neměla Brumbálovu pověst tolerantnosti… ne, přesto to byla pravda, Harry by se choval uctivěji i ve svých vlastních myšlenkách, kdyby mu nepřipadalo bezpečné chovat se k Brumbálovi neuctivě.

Takže tohle byl David Monroe, a byl to i lord Voldemort…

Pořád ještě to neodpovědělo na tu nejzáhadnější otázku a Harry si nebyl jistý, jestli by bylo moudré se na ni ptát. Pokud se lordu Voldemortovi nějakým způsobem podařilo na to nepomyslet a pak se profesoru Quirrellovi během devíti let rozjímání stále dařilo na to nepomyslet, pak nebylo moudré to teď vytáhnout… a nebo možná bylo: utrpení kouzelnické války Británii neprospělo.

Harry se rozhodl a promluvil. „Jedna věc mě hodně mátla: proč válka kouzelníků trvala tak dlouho,“ odvážil se Harry. „Chci říct, že možná podceňuji obtíže, kterým musel lord Voldemort čelit…“

„Chceš vědět, proč jsem některé mocnější kouzelníky nedostal pod vliv kletby Imperius, aby pak dostali pod Imperius ostatní, proč jsem nezabil ty nejsilnější kouzelníky, kteří by se mohli mému kouzlu Imperius postavit, a neovládl ministerstvo třeba za tři dny.“

Harry mlčky přikývl.

Profesor Quirrell se tvářil zamyšleně; rukou proséval do kotlíku kousek po kousku nasekanou trávu. Tato přísada, pokud si Harry dobře pamatoval, byla potřeba zhruba ve čtyřech pětinách receptu.

„Sám jsem o tom přemýšlel,“ řekl nakonec profesor obrany, „když Snape přinesl proroctví Trelawneyové a já vedle budoucnosti začal přemýšlet i o minulosti. Kdyby ses mého minulého já zeptal, proč nepoužil Imperius, mluvil by o potřebě být při vládnutí viděn, jak otevřeně velí byrokracii ministerstva, než přijde čas obrátit zrak ven, do jiných zemí. Poznamenal by, že rychlé a tiché vítězství může později přinést problémy. Zmínil by, jakou překážku představuje Brumbál a jeho neuvěřitelná zdatnost v obraně. A podobné výmluvy by měl pro každou další rychlou cestu, o které uvažoval. Nějak nikdy nepřišel ten správný čas dovést své plány do finální fáze, vždycky bylo potřeba udělat nejdřív ještě jednu další věc. Pak jsem uslyšel proroctví a věděl jsem, že už musím, protože si mě všímá sám Čas. Že doba váhání skončila. Ohlédl jsem se a uvědomil si, že se to celé nějak táhne už léta. Myslím, že…“ Z ruky mu ještě občas vypadl kousek trávy, ale profesor Quirrell tomu zřejmě nevěnoval pozornost. „Když jsem ve svitu hvězd přemítal o své minulosti, napadlo mě, že jsem si příliš uvykl hrát proti Brumbálovi. Brumbál byl inteligentní, pilně se snažil být mazaný, nečekal, až udeřím, ale předkládal mi překvapení. Dělal bizarní tahy, které se odehrávaly fascinujícím a nepředvídatelným způsobem. Když se ohlédnu zpět, existovalo mnoho očividných možností, jak Brumbála zničit, ale myslím, že nějaká část mého já se nechtěla vrátit k tomu, že bude místo šachů hrát pasiáns. Teprve když se mi naskytla vyhlídka, že vytvořím dalšího Toma Riddlea, proti kterému budu intrikovat, někoho ještě schopnějšího než Brumbál, jsem byl poprvé ochoten uvažovat o konci své války. Ano, při zpětném pohledu to zní hloupě, ale někdy jsou naše emoce hloupější, než si rozumem dokážeme připustit. Nikdy bych takovou politiku nezastával záměrně. Porušil bych tím Pravidla devět, šestnáct, dvacet a dvacet dva, a to je příliš, i když si to člověk užívá. Ale opakovaně se rozhodnout, že zbývá udělat ještě jednu věc, získat ještě jednu výhodu, ještě jeden dílek, který prostě musím přesunout na místo, než opustím příjemné období svého života a přejdu k nudnějšímu období vládnutí Británii… no, ani já nejsem imunní vůči takové chybě, dokud si neuvědomím, že ji dělám.“

A právě tehdy Harry věděl, co se stane na konci, po získání Kamene mudrců.

Na konci této cesty se ho profesor Quirrell chystal zabít.

Profesor Quirrell ho sice zabít nechtěl, bylo možné, že Harry byl jedinou osobou na světě, proti které by profesor Quirrell nemohl použít smrtící kletbu. Ale z nějakého důvodu si profesor Quirrell myslel, že to musí udělat.

Proto se profesor Quirrell rozhodl, že je třeba uvařit lektvar zářivosti delší cestou. Proto se profesor Quirrell nechal tak snadno přemluvit, aby odpověděl na tyto otázky, aby konečně mohl promluvit o svém životě s někým, kdo by mu mohl rozumět. Právě jako lord Voldemort odkládal konec kouzelnické války, aby mohl déle hrát proti Brumbálovi.

Harry si nedokázal přesně vybavit, co přesně profesor Quirrell předtím řekl o tom, že Harryho nezabije. Nebylo to nic přímočarého ve smyslu „rozhodně v žádném případě nemám v úmyslu tě zabít, pokud nebudeš trvat na tom, že uděláš nějakou hloupost“. Harry sám se zdráhal zajít se slibem příliš daleko a trvat na jednoznačných podmínkách, protože Harry už věděl, že bude muset lorda Voldemorta zneškodnit, a očekával, že přesnější formulace by tuto skutečnost odhalila, pokud by se pokoušel vymínit si skutečně závazné sliby. Takže by se jistě našly mezery, ať už by bylo řečeno cokoli.

Nebyl to z toho nijak zvlášť v šoku, jen se zvýšil pocit naléhavosti; nějaká část Harryho to už věděla a jen čekala na záminku, aby to mohla dát najevo. Bylo tu řečeno příliš mnoho věcí, které by profesor Quirrell neprozradil nikomu, jehož předpokládaná délka života se počítala na více než hodiny. Ohromující izolace a osamělost života, který profesor Quirrell popsal, by mohla vysvětlovat, proč byl ochoten porušit svá Pravidla a promluvit si s Harrym, za předpokladu, že Harry brzy zemře a že svět ve skutečnosti nefunguje jako divadelní hra, kde padouch, který prozradí své plány, selže při zabíjení hrdiny. Ale Harryho smrt v těch budoucích plánech určitě někde být musela.

Harry polkl a ovládl dech. Profesor Quirrell právě přidal do lektvaru zářivosti chomáč koňských žíní, a pokud si Harry dobře vzpomínal, to už bylo v závěru receptu. V hromádce už také nezbývalo mnoho zvonků, které by bylo třeba přidat.

Pravděpodobně bylo načase přestat se tolik zabývat rizikem a hrát tento rozhovor méně konzervativně, když už to stejně bylo jasné.

„Když lorda Voldemorta upozorním na jednu z jeho chyb,“ řekl Harry, „potrestá mě za to?“

Profesor Quirrell zvedl obočí. „Ne, pokud se jedná o skutečnou chybu. Nezkoušel bych nějaké moralizování. Ale nezatracoval bych posla špatných zpráv ani podřízeného, který se poctivě snaží upozornit na problém. Ani jako lord Voldemort bych se k takové hlouposti nikdy nedokázal přinutit. Samozřejmě se našli hlupáci, kteří si můj přístup spletli se slabostí a snažili se protlačit vpřed tím, že mě svými radami na veřejnosti shazovali a mysleli si, že jsem povinen to tolerovat jako kritiku.“ Profesor Quirrell se při té vzpomínce usmál. „Smrtijedům bylo lépe bez nich a já ti nedoporučuji, abys udělal stejnou chybu.“

Harry přikývl a zachvěl se. „Když jste mi vyprávěl o tom, co se stalo v Godrikově dole o halloweenské noci v roce 1981, chci říct… Zdálo se mi, že ve vašem uvažování vidím další chybu. Způsob, jak jste mohl zabránit katastrofě. Ale, ehm, myslím, že máte slepou skvrnu, vůči celé kategorie strategií, které neberete v úvahu, takže jste si té možnosti asi nevšiml ani později –“

„Doufám, že se nechystáš říct nějakou hloupost ve smyslu ‚nepokoušejte se pořád zabíjet lidi‘,“ řekl profesor Quirrell. „Z toho bych vůbec nebyl šťastný.“

„Nemysslím rozdíl v hodnotách. Sskutečný omyl i vzhledem k tvým vlasstním cílům. Ublížíš mi, když sse k tobě budu chovat jako učitel a učit tě? Nebo když sse chyba ukáže jako jednoduchá a zjevná a způsobí, že sse budeš cítit hloupě?“

„Ne,“ zasyčel profesor Quirrell. „Ne, pokud sse poučení ukáže jako pravdivé.“

Harry polkl. „Umm, mohl jste systém viteálů vyzkoušet, než jste ho musel použít.“

„Vyzkoušet?“ zeptal se profesor Quirrell. Vzhlédl od vařícího lektvaru a v jeho hlase se objevilo rozhořčení. „Jak to myslíš, vyzkoušet?“

„Proč jste neotestoval, jestli systém viteálů funguje správně, než jste ho na Halloween potřeboval?“

Profesor Quirrell se tvářil znechuceně. „Jsi směšný – nechtěl jsem zemřít, pane Pottere, a to byl jediný způsob, jak můj skvělý výtvor vyzkoušet! K čemu by bylo dobré riskovat život dříve než později? V čem bych na tom byl lépe?“

Harry spolkl knedlík v krku. „Exisstoval způssob, jak ssi vyzkoušet ssysstém viteálů, aniž byss zemřel. Tahle obecná lekce je důležitá. Už to vidíte?“

„Ne,“ řekl po chvíli profesor Quirrell. Profesor obrany opatrně rozdrtil jeden z posledních květů zvonku spolu s pramenem dlouhých světlých vlasů a pak ho vhodil do lektvaru, který teď bublal jasněji. Na přípravném stole už zůstávaly jen dva zvonky. „A já doufám, že tvoje lekce bude dávat smysl, už kvůli tobě.“

„Předpokládejme, profesore, že jsem se naučil sesílat vylepšené kouzlo viteálů a chtěl jsem ho použít. Co bych s ním udělal?“

Profesor Quirrell odpověděl bez váhání. „Našel bys nějakou osobu, která by ti byla morálně odporná a o jejíž smrti bys byl přesvědčen, že zachrání životy ostatních, a zavraždil bys ji, abys vytvořil viteál.“

„A co pak?“

„Vytvořil bys další viteály,“ řekl profesor obrany. Zvedl sklenici s něčím, co vypadalo jako dračí šupiny.

„Předtím,“ řekl Harry.

Po chvíli profesor obrany zavrtěl hlavou. „Pořád to nechápu, a už s touto hrou přestaň a řekni mi to.“

„Vyrobil bych viteály pro své přátele. Kdyby vám někdy opravdu záleželo na jediném člověku na celém světě, kdyby existoval byť jediný člověk, který by dával vaší nesmrtelnosti smysl, někdo, o kom byste chtěl, aby s vámi žil navždy –“ Harrymu se zadrhlo v krku. „Pak by myšlenka vytvořit viteál pro někoho jiného nebyla tak kontraintuitivní.“ Harry ztěžka zamrkal. „Máte slepou skvrnu ohledně strategií, které zahrnují dělání laskavostí pro druhé lidi, a to do té míry, že vám to brání v dosažení vlastních sobeckých cílů. Myslíte si, předpokládám… že to není váš styl. Tahle… zvláštní část vašeho sebepojetí… vás stála těch devět let.“

Kapátko s mátovým olejem, které profesor obrany držel v ruce, po kapkách přidávalo svůj obsah do kotlíku.

„Chápu…“ řekl profesor obrany pomalu. „Chápu. Měl jsem Rabastana naučit nový rituál s viteály a donutit ho, aby ten vynález vyzkoušel. Ano, to je při zpětném pohledu nanejvýš zřejmé. Když na to přijde, mohl jsem Rabastanovi nařídit, aby se zkusil zapsat do nějakého nemluvněte na jedno použití, aby viděl, co se stane, než jsem se odebral do Godrikova dolu, abych stvořil tebe.“ Profesor Quirrell nechápavě zavrtěl hlavou. „No. Jsem rád, že si to uvědomuji až teď, a ne před deseti lety, tehdy už jsem si toho beztak vyčítal až dost.“

„Nevidíte laskavé způsoby, jak dělat věci, které dělat chcete,“ řekl Harry. Jeho uši v jeho vlastním hlase zaznamenávaly tón zoufalství. „Dokonce i když by laskavá strategie byla účinnější, nevidíte ji, protože máte o sobě představu, že laskavé věci neděláte.“

„To je přesný postřeh,“ řekl profesor Quirrell. „Teď, když jsi mě na to upozornil, mě napadlo pár laskavých věcí, které bych mohl udělat ještě dnes, abych pohnul se svými záměry.“

Harry se na něj jen díval.

Profesor Quirrell se usmíval. „Vaše lekce je dobrá, pane Pottere. Od nynějška, dokud se nenaučím tenhle trik, budu bedlivě sledovat lstivé strategie, které zahrnují konání laskavostí pro ostatní lidi. Půjdu a budu se cvičit v projevech dobré vůle tak dlouho, dokud se to má mysl nenaučí dělat přirozeně.“

Harrymu přeběhl mráz po zádech.

Profesor Quirrell to řekl bez sebemenšího viditelného zaváhání.

Lord Voldemort si byl naprosto jistý, že nebude moci být spasen. Ani v nejmenším se nebál, že by se mu něco takového mohlo stát.

Předposlední zvonek byl opatrně vhozen do lektvaru.

„Chtěl bys lordu Voldemortovi dát ještě nějaké cenné lekce, chlapče?“ zeptal se profesor Quirrell. Vzhlédl od lektvaru a usmál se, jako by přesně věděl, na co Harry myslí.

„Ano,“ řekl Harry a hlas se mu téměř zlomil. „Pokud je vaším cílem dosáhnout štěstí, prokazovat laskavosti druhým lidem přínáší štěstí víc, než je prokazovat sobě…“

„Opravdu si myslíš, že mě to nikdy nenapadlo, chlapče?“ Úsměv se vytratil. „Myslíš si, že jsem hloupý? Po absolvování Bradavic jsem se léta toulal světem, než jsem se vrátil do Británie jako lord Voldemort. Vystřídal jsem víc tváří, než jsem se obtěžoval počítat. Myslíš, že jsem si nikdy nezkusil zahrát na hrdinu, jen abych zjistil, jaký to bude pocit? Setkal ses se jménem Alexander Černyšov? Pod touto rouškou jsem vyhledal opuštěnou pekelnou díru, které vládl temný kouzelník, a vysvobodil jsem ubohé obyvatele z jeho otroctví. Plakali pro mě slzami vděčnosti. Nepřipadalo mi to nijak zvláštní. Dokonce jsem se zdržel v okolí a zabil dalších pět Temných kouzelníků, kteří se pokusili nad tím místem převzít vládu. Utrácel jsem své galeony – no, ne úplně své galeony, ale princip je stejný – abych zkrášlil jejich malou zemi a zavedl zdání pořádku. O to víc se mi klaněli a každé třetí dítě pojmenovali Alexandr. Stejně jsem nic necítil, tak jsem si pro sebe přikývl, odepsal to jako poctivý pokus a šel si po svých.“

„A byl jste tedy šťastný jako lord Voldemort?“ Harryho hlas zesílil a bylo v něm slyšet divokost.

Profesor Quirrell zaváhal a pak pokrčil rameny. „Zdá se, že odpověď na tuto otázku už znáš.“

„Tak proč? Proč být Voldemortem, když vás to ani netěší?“ Harrymu se zlomil hlas. „Já jsem vy, vycházím z vás, takže vím, že profesor Quirrell není jen maska! Vím, že je to někdo, kým byste opravdu mohl být! Proč jím prostě nezůstat? Odstraňte kletbu z pozice profesora obrany a zůstaňte tady, použijte Kámen mudrců, abyste na sebe vzal podobu Davida Monroea, a nechte skutečného Quirina Quirrella jít, když řeknete, že přestanete zabíjet lidi, přísahám, že nikomu neřeknu, kdo doopravdy jste, prostě buďte profesorem Quirrellem, navždycky! Vaši studenti by vás oceňovali, studenti mého otce si ho váží –“

Profesor Quirrell se při míchání nad kotlíkem pochechtával. „Chlapče, v kouzelnické Británii žije nějakých patnáct tisíc kouzelníků. Dřív jich bývalo víc. Ne nadarmo se bojí vyslovit mé jméno. Odpustíš mi to, protože se ti líbily mé lekce bojové magie?“

Přesně, řekl Harryho vnitřní Mrzimor. Vážně, jak si to jako představuješ?

Harry držel hlavu vztyčenou, i když se mu třásla. „Nepřísluší mi odpouštět vám, co jste udělal. Ale je to lepší než další válka.“

„Ha,“ řekl profesor obrany. „Jestli někdy najdeš obraceč času, který se dokáže vrátit o čtyřicet let zpátky, a dokáže měnit dějiny, určitě to řekni Brumbálovi dřív, než zamítne žádost Toma Riddlea o místo profesora obrany. Ale bohužel se obávám, že profesor Riddle by v Bradavicích trvalé štěstí nenašel.“

„Proč ne?“

„Protože bych stejně byl obklopen idioty a nesměl bych je zabíjet,“ řekl profesor Quirrell laskavě. „A zabíjení idiotů je moje velká životní radost a děkuji ti, že o tom nebudeš mluvit špatně, dokud si to sám nevyzkoušíš.“

„Určitě je něco, co by vás udělalo šťastnějším než tohle,“ řekl Harry a hlas se mu znovu zlomil. „Musí být.“

„Proč?“ zeptal se profesor Quirrell. „Je to snad nějaký vědecký zákon, se kterým jsem se ještě nesetkal? Pověz mi o něm.“

Harry otevřel ústa, ale nemohl najít slova, něco muselo existovat, něco muselo existovat, kdyby jen našel tu správnou věc, kterou by mohl říct –

„A ty,“ řekl profesor Quirrell, „také nemáš právo mluvit o štěstí. Štěstí není to, co je pro tebe nade vše. O tom jsi rozhodl už na začátku, úplně na začátku tohoto roku, když ti Moudrý klobouk nabídl Mrzimor. O čemž vím, protože jsem před lety dostal podobnou nabídku a varování a odmítl jsem ji stejně jako ty. Dál už si my dva Tomové Riddleové nemáme co říct.“ Profesor obrany se otočil zpátky ke kotlíku.

Než Harry stačil vymyslet, jak odpovědět, profesor Quirrell vhodil poslední zvonek a z kotlíku se vyvalily zářící bubliny.

„Myslím, že jsme tu skončili,“ řekl profesor Quirrell. „Pokud máš další otázky, budou muset počkat.“

Zatímco se Harry roztřeseně zvedal na nohy, profesor Quirrell vzal kotlík a vylil na fialový oheň, který chránil dveře, směšně velké množství zářivé tekutiny, víc, než by se vešlo do tuctu kotlíků.

Fialový oheň zhasl.

„A teď nás čeká Zrcadlo,“ řekl profesor Quirrell, vytáhl ze svého hábitu plášť neviditelnosti a nechal ho odplout před Harryho.