Jak může boj proti fašistům a autoritářům (doopravdy) začít.
Tento článek je o intenzivních pocitech. Připravte se, že jestli budete poctivě číst, budete plakat a zuřit. Ale pak budete připraveni – vítězit láskou. Opravdu. Umair Haque píše o tom, jak reagovat na fašismus a autoritářství, které dnes znovu vyplouvají na povrch. Sice se dívá se na věci perspektivou USA, ale úplně stejně můžeme dosadit i sebe ve své situaci.
Často v dnešních dnech dostávám tuto otázku: jak přesně bychom měli bojovat s fašismem, autoritářstvím a všemi těmi záporáky? Moje odpověď se vám nebude líbit. Nemá to totiž vůbec nic společného s tím, jak jsme jako Američané obvykle naučení o věcech přemýšlet.
Terén, na kterém se tento boj odehrává, je Američanům cizí —protože tato místa už dávno opustili. Američané věří, že hlavně musíme něco dělat. Ale s fašismem se nedá bojovat jen tím, že budeme něco dělat. Bojujeme s ním jednoduše tím, že někým jsme—nebo ne. Americký mýtus hrdiny nám právě teď vůbec nepomáhá. Není potřeba být hrdinou. Stačí být slušnou, příčetnou lidskou bytostí. To je dobrá zpráva. Špatná zpráva je, že právě, jak to říkali Orwell a Arendtová, být i jen slušná bytost v časech, jako jsou tyto, je mnohem, mnohem větší námaha než být pohádkovým hrdinou.
S dovolením vysvětlím, jak to myslím.
Nejspíš už jste viděli tu děsivou fotografii otce a dcery, utopených při pokusu překonat hranici (neklikejte, pokud opravdu nestojíte o to je vidět.) Jak máme bojovat s takovými věcmi?
Chci to s vámi zcela vážně probrat. Nic povrchního. Bylo by pro mě úplně jednoduché říct: běžte protestovat! Volejte svým voleným zástupcům! Skutečné otázky jsou však tyto: proč takové věci nedělá víc Američanů? Proč je Amerika pořád ještě tak netečný národ, že i když způsobujeme děsivé věci, dokážeme zároveň ostouzet a snižovat význam snahy o nápravu? Taky jste součástí té apatie, té rezignace, té poraženeckosti? Na to si musíte odpovědět sami. Jen bych vám, pokud budete souhlasit, pro toto sebezkoumání chtěl poskytnout nástroje. Můžu vám říct, co podle mě znamená nebýt toho součástí.
Takže. Ten otec s dcerou. Sdělím vám malé tajemství. Měníme věci—všechny věci, všecičko—empatií. Zdá se, že Američanům skoro žádná empatie nezbývá. Mluvíme o tom často—ale opravdu chápeme, co to znamená? Ne pro ostatní—pro nás. Takže začneme spolu. Jen my dva. Všechny ostatní na chvíli pouštíme z hlavy.
Na okamžik si představte, že jste tím otcem. Zoufalým po lepším životě. Chcete překonat pouště a řeky a získat jej pro svoji maličkou. Málo peněz. Málo jídla. Málo vody. Dovolte si to pocítit, na vteřinku. To všechno. Tu odvahu. Tu naději. Ten strach. Tu spalující lásku. Zocelil se. Musí vyrazit. Dokážou to? Neví. Říká si, že ano, mohou, musí. Jeho srdce bije zrychleně každý den, každou hodinu, než ta chvíle přijde. Vykročí. Opouští jediný domov, který kdy znali. Pociťujte to.
Teď si představte okamžik, kdy si tenhle tatínek uvědomil, že se blíží konec. Že to přes řeku nezvládne—a že nedokáže zachránit ani svoji maličkou. Pochybuji, že to dokážete. Pochybuji, že to kdokoliv z nás dokáže. Představte si to zděšení. Ne kvůli sobě, kvůli dceři! Představte si to zoufalství. Ten bezmocný vztek. Proč já? Proč ona? Nejspíš v duchu musel křičet. Jak se snažil svou malou uklidnit, jak jen to dokázal, připravit ji aspoň nějak na poslední cestu, na kterou se odebere příliš brzy, do tmy a pak do světla.
Není vám z toho trochu špatně? Mně ano, když to píšu. Ale o to jde! Takže ještě budeme pokračovat.
Představte si, že jste ta malá holčička. Jednoho dne vám táta řekne, že se vydáte na cestu. Bude to tam lepší. Bezpečnější. Budete bohatší a šťastnější. Budete moci být víc spolu. Máte obrovskou radost. Sem tam se objeví i záblesk obav. Ale hned začnete snít a představovat si to místo. Tu zemi zaslíbenou. Ameriku. Ve vaší malé mysli je třpytivá a lesklá. Vaše srdce bije o něco rychleji. Na tátově tvářit vidíte úsměv a taky máte chuť se smát.
Vydáváte se na cestu. Je vedro. Je to vysilující. Krok za krokem. Zdá se to nekonečné. Jaká silnice? Není tu silnice. Jen divočina—a predátoři. Jste unaveni. Sen se rozplývá. Máte hlad. V krku úplně vyschlo. Nestěžujete si. Pokračujete vpřed. Zas a znovu. Necháváte se pohánět snem. Vidíte jej v mysli s každým krokem. Představujete si všechny ty věci, které ve svém novém domově s tátou budete podnikat. Toho smíchu a her. A ve vašich unavených, těžkých krocích je vidět nová energie.
Až najednou táta nemůže. Možná byl osud milosrdný. Možná v tu chvíli pomohli andělé. Možná že až teprve v poslední vteřině vidíte, co se bude dít. Adrenalin vystřelí. Mysl je napřed úplně prázdná a pak zmateně vybuchne. Na tátu nejde dosáhnout. Temná hlubina vás stahuje k sobě dolů, hlouběji a hlouběji. Nemůžete myslet. Jen vidíte ten sen. Leskne se. Naposled. A potom vše zahalí tma jako děsivá milost.
Dostalo vás to? Mně ano. Jsem zničený studem. Je mi špatně vinou. Zuřím smutkem. Ano, opravdu. Ale přitom nikdo z nás ani z desetiny necítí ty emoce, které ten táta se svou dcerou zažili doopravdy. Sotva jsme se o to pokusili.
Teď jsme připraveni bojovat s fašisty. Jste z toho trochu zmatení? Počkat—cože? Dobře. Zpomalíme. Jak že vám teď je? Pocit viny, studu, vzteku? Znechucení, rozpaky, šok? Dobře. Přesně tak se máte cítit. Fašisté dnes nechávají umírat děti v koncentračních táborech.
Často říkáme, že dnešní doba je dobou zloby a vzteku. Ale pravdou je, že většina z nás není ani zdaleka tak nazlobených, stydících se ani znechucených, jak by bylo potřeba. Zatím ne. Věcmi, které záporňáci konají v našem jménu, věcmi, které tedy konáme jako společnost. Skrýváme a maskujeme své skutečné pocity až příliš dobře. V cynismu, v pohrdání, v hořké ironii, v macho pózách… možná také v popření, blažené nevědomosti, a pochybnostech domácí výroby. Každopádně si dnes nedovolujeme cítit se způsobem, kterým bychom se cítit měli a v jádru cítíme.
Tyto pocity, když jsou dostatečně intenzivní, vás namotivují pohnout zadkem. Jen tyto pocity to dokážou. Nic jiného. Podívejte se na to takhle. Fašisté mohou vítězit s pomocí strachu. Mohou lidem poroučet, štvát je proti sobě, hrozit mládeži, zastrašovat opozici, utlačovat tisk, děsit děti.
Fašisté mohou vítězit pomocí strachu. Ale demokracie, civilizace a slušnost mohou vítězit jen pomocí lásky.
Tak do toho. Obraťte oči v sloup. Nebo máte dost odvahy se nad tím opravdu zamyslet? Nikdo vám nemůže přikázat být láskyplná, slušná, laskavá osobnost. To se sebou musíte dokázat sami. Očividně nás to zatím spousta nezvládla—a sorry, o tomhle nebudeme diskutovat, ale můžete sami posoudit, jak velkou část této cesty už jste urazili (a za sebe říkám, že mám ještě pořádný kus před sebou.) Ta cesta k tomu, být skutečně milující, slušnou, lidskou, příčetnou osobou začíná na místě, kam se jen velmi málo z nás touží vydat. Začíná se strašlivou, leč šlechetnou snahou o opravdovou empatii—ne s prázdnou, netečnou, narcistní sympatií.
Co jste čekali? Desetibodový plán? Zavolejte svým voleným zástupcům! Přihlaste se do této organizace! Cílem je dostat se k těmto skutkům. Ani zdaleka není dost těch, kdo by chtěli. Protože zatím ani zdaleka není dost těch, kterým by na věcech skutečně záleželo. Zajímá nás to jen povrchně, bezobsažně. Zajímá nás to dost na to, abychom něco řekli, mírně zaprotestovali—ale ne dost na to, abychom skutečně vyjádřili pravdu, nebo něco skutečného udělali. Omezený zájem—co to vlastně je? Je to pokrytectví? Je to sobeckost? Je to narcismus? Možná se to z nich všech skládá.
Ani zdaleka není dost těch, kterým by záleželo—záleželo skutečně a pravdivě—na hrůzách páchaných v našem jménu právě teď. Možná zabere spoustu kapacity závidět celebritám, možná jsme unaveni nekonečnou snahou uživit se. Každopádně není dost lidí, motivovaných jednat jako skutečně slušní lidé—a to proto, že máme pořád méně kapacity pro empatii.
Ten drobný fantazijní experiment výše? To byla empatie. Vy (nebo já) naštvaně postující nebo komentující? To je sympatie. Vidíte rozdíl? Nakonec to rozhoduje o vzestupu nebo pádu společnosti—obzvlášť v dobách, jako je tato.
Vsadil bych se, že většina lidí, kteří proti těmto věcem protestují, si nikdy nedopřálo pár minut na to, aby se skutečně pokusili zažít empatii s těmito dětmi a zkušenostmi—což znamená bedlivě si tyto zkušenosti představovat a pociťovat, jak strašlivé by to bylo, a nechat všechnu tu bolest, hrůzu a paniku proudit celou svou bytostí—a proto je také tak málo Američanů připraveno používat slovo fašismus k tomu, aby jím označili, když někdo v koncentračních táborech nechává umírat děti v klecích. Možná by to sedělo i přímo na vás—nevím. Jen málo z nás se zdá být ochotno si byť i jen představit, jaké je být dítětem, které necháváme zemřít, být součástí rodiny, které roztrháme. Skutečně si představit, jaké je být člověkem, který zažívá tyto hrůzy a pociťuje takové šílenosti.
Nemůžu říct, že bych to někomu mohl klást za vinu—život je v dnešní Americe už tak moc dystopický… takže kdo by chtěl ještě další nepříjemné pocity? Kdo by si chtěl představovat, jak umírají děti, nebo jaké je být násilně odloučen od rodiny? Vlastně—když se na to díváme takto, není očividné, proč klíčem k boji s fašismem je skutečná, spalující empatie?
Nemůžete bojovat s fašismem způsobem, který Američané právě zkouší, přátelé—potvrzovat si navzájem, jak rozladění z toho všeho jsme a jak se za to stydíme, ale nebýt nikdy dostatečně rozzlobení, ranění a zostuzení na to, abyste něco změnili. Váš vnitřní boj neproběhl—tak jak by mohl začít ten vnější?
Takže to musí začít s vámi, a ptejte se, jestli na sebe—skutečně—berete tuto výzvu empatie, nebo jestli se spokojíte se sympatií. Je to v tuto chvíli vaše nejzásadnější morální zodpovědnost—protože motivace, kterou potřebujete k tomu, abyste mohli něco opravdu konat, nikdy nenajdete jinde než v empatii (nebo možná najdete, ve chvíli, kdy si pro vás záporňáci přijdou.) Konat něco nikdy nezačnete kvůli sympatii—protože sympatie je celkově příliš pohodlná, laciná, přelétavá a prázdná. Na sympatii dokáže hrát kdokoliv.
Jen málo z nás má empatii na to, čelit tomuto okamžiku v historii čelem. Ještě méně nás chápe, proč tento zážitek empatie za použití naší morální představivosti—skutečně si vyzkoušet vžít se do rolí lidí, které zraňujeme—je tak důležitý. Jistě, můžeme říct: “tohle všechno je špatně! Děti nemůžete nahnat do koncentráků!” Ale dokud si nedopřejeme zážitek skutečné empatii s nimi… nikdy skutečně neporozumíme proč. Jen přeříkáváme šlechetná prohlášení, jejichž váhu, cenu ani smysl neznáme. Proneseme je, ale jen odtažitým, vyschlým, intelektuálním způsobem, jako to dělají Ezra Klein nebo Chris Hayes, bez schopnosti uronit slzu. Nebudeme skutečně vědět, jaká emoční pravda se v takových věcech skrývá. Nebudeme mít žádnou zkušenost s věcí, o které kážeme—ani představu té zkušenosti.
A někdo takový, přátelé—někdo, kdo se připravil o empatii, která je zároveň zátěž a zároveň dar—až příliš snadno podlehne apatii nebo dokonce narcismu. Tu a tam budou něco namítat a budou mít pocit, že tím odvádí dobrou práci—ale ve skutečnosti nevykonají nic podstatného. Nakrmí fašisty svými hořkými slzičkami—ale nic víc z toho nebude.
Cena empatie—skutečné empatie, ne jen sympatie—s těmito dětmi je nutnost pociťovat jejich bolest a hrůzu a utrpení. I když je pouhá představa nesrovnatelně méně silná, je to další nápor k vašim nejspíš už tak dost vysokým a pořád narůstajícím úrovním úzkosti, stresu, a tak dále. Je to moc. Chápu. Zůstat slušným v slušných časech je největší výzvou ze všech.
Ale empatie s oběťmi děsivých věcí, které dopouštíme, nám dává dar: vynoří se vaše lepší já. Ani se nemůže vynořit jinak. Získáte větší sílu a zároveň něžnost. Víc odvahy a zároveň soucit. Moudrost a zároveň praktičnost. Laskavost a zároveň odolnost. Váš vyšší smysl náhle zaplane jako žhnoucí slunce. Dospějete a vyrostete a vyvinete se jako osobnost světelnou rychlostí, když si budete plnými doušky dopřávat dar empatie s emocemi druhých. Tak to je vždycky. Ale nikdy to není pravdivější než v dobách, jako jsou tyto.
Ale jestli zůstáváte jenom u sympatie s těmito dětmi a jejich rodinami, nerostete jako člověk ani v nejmenším. Upřímnou soustrast s tím utopeným děckem, mějte se, Amerika. Vidíte, jak to myslím? Zní to neupřímně, že? Zmenšujete se, chřadnete, erodujete. Slábnete pokaždé, když něco takového uděláte—morálně, společensky, politicky. Potvrzujete světu a sami sobě, že si necháváte vládnout strach, sebezáchovu, uspokojování, utlumování, ego.
Co děsí záporáky? Vaše slzy fašisté milují. Pasou se na nich. Co je děsí jsou lidé silní, rozhodní, přesvědčení a odvážní. Takoví lidé vznikají působením neústupné empatie, přátelé. Sympatie je k ničemu. Lítost nepomůže. Ani prázdná, laciná sentimentalita. Lidé ukovaní v ohni právě toho utrpení, které chtějí v tomto nemocném, vyděšeném světě zvrátit. Nic neděsí záporáka tolik, jako člověk, který setřel své slzy—a rozhodl se změnit svět k lepšímu.
Tímto rosteme. Empatií k důstojnosti. Pravdou je, že fašismus musíme přerůst jako společnost. A jediný způsob, jak společnosti rostou, je po jednom – jeden člověk, jeden život. Teď to jste vy.
Fašisté vítězí pomocí strachu. Ale demokracie může vítězit jen pomocí lásky. Bojujete s fašismem pokaždé, když se vaše kapacita mít rád a milovat rozšiřuje, zraje a rozvíjí—a vaše potřeba mít strach zůstává v prachu za vámi. (To bylo mimochodem poselství Orwellova 1984.)
Američtí záporáci byli neuvěřitelně úspěšní v první části. Američtí správňáci teprve musí předvést, že tu druhou část vůbec chápou.
