Odhalujeme (s)mysl

Vyhledáváme zásadní tvorbu a se svolením autorů ji přinášíme v překladu, který si můžete poslat, tisknout, sdílet nebo uložit na později.
Sledovat nás můžete na těchto stránkách, na Twitteru, přes Facebook, Google+, RSS feed nebo odebírejte novinky emailem.

Kapitola 66: Sebe-aktualizace, 1. část

Váhání je vždy jednoduché, téměř nikdy užitečné.

Tak mu to učitel obrany pověděl; a ačkoliv by se o detaily onoho přísloví dalo handrkovat, Harry chápal slabosti Havraspárů dost na to, aby věděl, že musíte zkusit vyřešit své vlastní rozpory. Vyžadovaly některé plány čekání? Ano, mnohé plány si žádaly pozdržet akci, ale to nebylo to samé jako váhat, co si vybrat. Ne odkládání, protože je to v tu chvíli potřebné, ale odkládání, protože se nemůžete rozhodnout – to žádný promyšlený plán nevyžadoval.

Potřebovali jste někdy víc informací, abyste se mohli rozhodnout? Určitě, ale taky se z toho mohla vyklubat výmluva pro odkládání, a když jste čelili volbě mezi dvěma bolestivými alternativami, bylo lákavé celou věc odkládat – nevybrat si duševní bolest na chvíli pozdrželo. Takže byste se zaměřili na informaci, kterou není lehké získat, a tvrdili byste, že bez ní se nemůžete rozhodnout; to by byla vaše výmluva. Ale pokud byste věděli, jakou informaci potřebujete, kdy a kde ji získáte, a stejně tak byste věděli, co pak uděláte v závislosti na každém možném pozorování, nebylo by to už podezřelou omluvou pro vyčkávání.

Pokud by nešlo jen o váhání, měli byste být schopni si dopředu zvolit, co uděláte, až získáte informaci, o které tvrdíte, že ji potřebujete.

Pokud byl Pán zla skutečně nedaleko, bylo by chytré postupovat podle profesorova plánu a najít někoho, kdo bude předstírat, že je Pánem zla?

Ne. Rozhodně ne. V žádném případě.

A pokud by Harry věděl s jistotou, že Pán zla tu doopravdy není… v takovém případě…

Kancelář učitele obrany byla malá místnost, alespoň dnes. Dost se změnila od doby, co ji Harry naposledy viděl, kameny ztmavly a byly vyleštěnější. Za profesorovým stolem stála prázdná knihovna, která místnost vždy zdobila. Byla vysoká, od podlahy se táhla skoro až ke stropu, se sedmi prázdnými regály. Harry jen jednou viděl profesora Quirrella, jak z těch prázdných regálů bere knihu, a nikdy ho neviděl nějakou vracet zpátky.

Zelený had se vlnil na sedadle židle za profesorovým stolem, a téměř z úrovně jeho vlastních očí na Harryho upřeně zíraly oči bez víček.

Teď už byli chráněni dvaceti dvěma kouzly, všemi, která se v Bradavicích dala seslat, aniž by upoutala ředitelovu pozornost.

Ne,” zasyčel Harry.

Zelený had vztyčil hlavu a mírně ji naklonil; to gesto v sobě neneslo žádnou emoci, alespoň žádnou, kterou by Harryho hadí jazyk rozpoznal. “Důvod proč ne?” řekl zelený had.

Moc risskantní,” řekl Harry jednoduše. To byla pravda, ať už tu byl Pán zla nebo ne. Díky tomu, že se donutil rozhodnout se dopředu, si uvědomil, že nezodpovězenou otázku jen používal jako výmluvu pro váhání; příčetné rozhodnutí by tak jako tak bylo stejné.

Zdálo se, že se temné oči na chvilku černě zaleskly a šupinatá ústa se na okamžik otevřela, aby odhalila tesáky. “Zdá ssse, že sssiss z minulého sselhání odnesssl ššpatnou lekci, chlapče. Mé plány nesselhávají a i ten posslední by proššel bezchybně, kdyby nebylo tvé poššetilossti. Ssprávnou lekcí je nássledovat cesstu předloženou sstaršším a moudřejšším zmijozelem, krotit sssvé divoké impulzy.

Lekce co jssem ssse naučil je nenássledovat plány, co by přiměly mou dívku-dítě kamarádku nebo chlapce-dítě kamaráda mysslet sssi, že jsem hloupý,” odsekl Harry. Původně plánoval nějakou více zdrženlivou odpověď než tuhle, ale ta slova z něj prostě nějak vypadla.

Sykavý zvuk, který teď vyšel z hada, Harry nerozeznával jako slova, jenom jako čirý vztek. O chvilku později, “Řekl jsssi jim –“

Sssamozřejmě že ne! Ale vím, co by řekli.

Následovalo dlouhé ticho, zatímco had sebou vlnil s pohledem upřeným na Harryho; opět tu nebyla žádná rozpoznatelná emoce, a Harry se musel sám sebe zeptat, nad čím mohl profesor Quirrell přemýšlet, aby to zrovna jemu zabralo tak dlouho.

Vážně tě zajímá, co sssi ti dva mysslí?” ozvalo se konečně hadí zasyčení. “Opradová mláďata ti dva jsssou, ne jako ty. Nedokáží zvažovat záležitossti dosspělých.

Mohli by to zvládnout lépe než já,” zasyčel Harry. “Chlapec-dítě kamarád by ssse hned zeptal na sssskrytý cíl, než by sssouhlassil sse záchranou ženy-“

Jssem rád, že tomu konečně rozumíšš,” zasyčel had chladně. “Vždy sse ptej po zissku toho druhého. Tvou dalšší lekcí bude ssse vždy ptát po ssvém vlasstním. Pokud ti můj plán není po chuti, jaký je tvůj?

Pokud to bude nezbytné, zůsstat ve šškole ššest let a sstudovat. Bradavice jssou dobrým mísstem k přebývání. Kniha, kamarádi, zvlášštní ale chutné jídlo.” Harry se chtěl uchechtnout, ale v hadím jazyce neexistoval výraz pro ten druh smíchu, který chtěl vyjádřit.

Hloubky hadích očí teď vypadaly takřka černé. “To sse teď ssnadno říká. Takoví jako já a ty nebudou tolerovat uvěznění. Ztratíšš trpělivost dlouho před ssedmým ročníkem, možná už před koncem prvního. Budu podle toho plánovat.

A předtím, než Harry stačil zasyčet další slovo v hadím jazyce, v židli znovu seděla lidská postava profesora Quirrella. “Takže, pane Pottere,” řekl učitel obrany hlasem tak klidným, jako kdyby neprobírali nic důležitého, jako by se celá ta konverzace vůbec nestala, “slyšel jsem, že jste začal trénovat duely. Doufám, že ne ten zbytečný druh s pravidly?”


Tak vyplašenou Hannah Abbottovou Hermiona ještě nikdy neviděla (pokud nepočítáme onen den, den fénixe, kdy utekla Bellatrix Blacková – a ten by se neměl počítat pro nikoho). Mrzimorka během večeře přišla k havraspárskému stolu, poklepala Hermionu na rameno a téměř ji odtáhla pryč –

“Neville a Harry Potter se učí duely u pana Diggoryho!” vyhrkla Hannah hned jak byly pár kroků od stolu.

“Od koho?” zeptala se Hermiona.

Cedrika Diggoryho!” řekla Hannah. “Je kapitánem našeho famfrpálového týmu a generál armády a chodí na všechny volitelné předměty a dostává lepší známky než všichni ostatní a slyšela jsem, že se během léta učí duely u profesionálních tutorů a že jednou porazil dva sedmáky a i někteří učitelé ho nazývají Super Mrzimorem a profesorka Prýtová jednou řekla, že bysme ho všichni měli imi-, um, imitátovat nebo jak se to –“

Když nedostatek vzduchu Hannah konečně zastavil (výčet by ještě chvíli pokračoval), Hermioně se podařilo vpravit do rozhovoru pár slov.

“Sluníčková vojínko Abbottová!” řekla Hermiona. “Uklidněte se. Nebudeme přeci bojovat s generálem Diggorym. Fajn, Neville studuje, jak nás porazit, ale to my můžeme studovat taky –“

Nechápeš?” zaječela Hannah o dost hlasitěji, než by měla, pokud by se nadále snažily udržet svůj hovor v soukromí před všemi havraspáry, kteří na ně teď koukali. “Neville nestuduje, aby porazil nás! Trénuje, aby mohl porazit Bellatrix Blackovou! Dere se dopředu jako potlouk skrz zásobu koláčů!”

Sluníčková generálka své vojínce věnovala pohled. “Podívej se,” řekla Hermiona, “vážně si nemyslím, že by pár týdnů cvičení mohlo z kohokoli udělat neporazitelného bojovníka. Nemluvě o tom, že my už víme, jak zvládnout neporazitelné bojovníky. Budeme palbu koncentrovat na ně a sejmeme je zrovna jako Draca.”

Mrzimorská dívka se na ni podívala se směsí obdivu a skepticismu. “To tě to, no, neznepokojuje?”

“Ale no tak!” řekla Hermiona. Občas bylo těžké být jedinou rozumnou osobou v celém ročníku. „Copak jsi nikdy neslyšela to přísloví? Jediné, čeho se musíme bát, je strach sám.”

“Cože?“ řekla Hannah. “To je šílené, co třeba smrtiplášťové, co číhají v temnotě, nebo když tě okouzlí kletbou Imperius, nebo příšerné nehody z přeměňování, nebo –”

“Chci tím říct,“ řekla Hermiona, v jejímž zvýšeném hlas už začínalo být slyšet vyčerpání, protože tyhle věci už poslouchala týden v kuse, “co takhle kdybychom s těmi horory počkali, až se Legii Chaosu doopravdy podaří nás porazit, a vážně jsem tě teď slyšela si pod vousy zamumlat ‚nebelvíři‘?

O chvilku později šla Hermiona zpátky ke svému místu a na své mladé tváři měla přilepený sladký úsměv. Nebyl to ten strašně chladný pohled Harryho temné stránky, ale byl to ten nejděsivější výraz, který uměla udělat.

Harry Potter prohraje.


“Tohle je ujetý,“ vydechl Neville to maličké množství vzduchu, které si mohl dovolit postrádat, aniž by byl naprosto bez dechu.

“Tohle je geniální!“ řekl Cedric Diggory. Oči Supermrzimora zářily šíleným nadšením, leskly se jako pot na jeho čele, zatímco nohama vydupával tanec jedné ze svých duelových pozic. Všechny jeho obvykle lehké kroky se změnily v těžké dupání, což mohlo mít něco společného s přeměněnou kovovou váhou, připevněnou k rukám a nohám každého z nich, a uvázanou kolem jejich hrudí. “Kde jste dostal tyhle nápady, pane Pottere?“

“Takový zvláštní obchod… v Oxfordu… už nikdy… tam znova… nenakoupím.“ Buch.


<< Zpět na kapitolu 65 (první kapitola 4. knihy)

Další kapitola (67) >>

Další kapitoly budou přibývat na stránce https://archetypal.cz/2018/hpamr-kniha-ctvrta/

Předchozí knihy najdete na stránce https://archetypal.cz/HPaMR