65. Nakažlivé lži

Hermiona Grangerová kdysi kdesi četla, že jednou z klíčových věcí k zachování štíhlosti je věnovat pozornost tomu, co jíte, a během jídla sebe sama vnímat, aby vás jídlo uspokojilo. Dnes ráno si opekla toast, namazala na toast máslo, máslo posypala skořicí, a to už by vážně mělo stačit, aby si tentokrát všimla té dobroty, kterou má před sebou…

Aniž by si povšimla skořice, másla, nebo toho, že vůbec nějaké jídlo jí, polkla Hermiona další sousto a řekla: „Mohl bys to zkusit vysvětlit znovu? Jsem úplně mimo.“

„Když uvažuješ jako Zmijozel na straně Světla, je to celkem jasné,“ řekl chlapec, kterého s výjimkou jich dvou všichni ve škole považovali za její pravou lásku. Lžíce Harryho Pottera nepřítomně míchala jeho snídaňové cereálie, ale toho rána jich, pokud si Hermiona všimla, moc nesnědl. „Všechny dobré věci na světě vnášejí do existence svůj opak. Fénixové nejsou výjimkou.“

Hermiona si dala další nepovšimnuté sousto svého toustu s máslem a skořicí a řekla: „Jak někdo může nechápat, že tě Fawkes považuje za tak dobrého člověka, že ti chce sedět na rameni? Nesedl by na temného pána! Prostě nesedl!“

Nikomu neřekla, že se Fawkes dotknul i její vlastní tváře, protože věděla, že by to nebylo správné – že když se vás fénix dotkne, nemáte se tím chlubit, k tomu fénixové neslouží.

Jen opravdu doufala, že to rozpráší zvěsti o tom, že se Harry Potter obrací ke zlu, a Hermiona Grangerová ho následuje.

Ale to se nestalo.

A ona doopravdy nechápala proč.

Harry si dal další sousto ze své misky. Jeho pohled se vzdálil a už se nesetkával s jejím. „Představ si to takhle: Jednou jdeš za školu a své učitelce namluvíš, že jsi byla nemocná. Učitelka ti řekne, abys přinesla omluvenku od doktora. Tak ji zfalšuješ. Učitelka řekne, že doktorovi zavolá, aby to zkontrolovala, takže jí musíš dát falešné číslo na doktora a přemluvit kámoše, aby předstíral, že je doktor, až mu zavolá –“

„To jsi udělal?“

Harry vzhlédl od svých cereálií, ale teď už se usmíval. „Neříkám, že jsem to fakt udělal, Hermiono…“ Pak jeho oči náhle klesly zpátky k misce. „Ne. Je to jen příklad. Snažím se říct, že lži se rychle množí. Musíš použít další lži, abys zakryla ty předtím, lhát o každé skutečnosti, která je nějak spojena s první lží. A pokud bys pokračovala v lhaní a pokračovala ve snaze všechno zakrýt, dřív nebo později musíš začít lhát o obecných zákonech myšlení. Například když ti někdo prodává nějaký druh alternativní medicíny, u které každý dvojitě slepý experiment dokáže, že nefunguje. Takže pokud někdo chce pokračovat s bráněním té lži, musí zařídit, abys přestala věřit v experimentální metodu. Třeba říct, že experimentální metoda je jen pro vědecké druhy medicíny, ne pro úžasnou alternativní medicínu, jako je ta jejich. Nebo že každý poctivý a dobrý člověk by měl věřit tak silně, jak jen to jde, bez ohledu na důkazy. Nebo že Pravda neexistuje a žádná objektivní realita není. Spousta podobných rozšířených věcí nejsou jen prosté omyly, jsou antiepistemologické, jsou systematicky špatně. Všechny pravidla racionality ti říkají, jak najít pravdu, ale existují lidé, kteří potřebují, abys věřila něčemu jinému. Pokud jednou zalžeš, pravda je od té chvíle tvým nepřítelem; a kolem je dost lidí, kteří lžou –“ Harryho hlas se zarazil.

„Co to má co dělat s Fawkesem?“ zeptala se.

Harry vytáhl lžíci ze svých obilnin a ukázal s ní směrem k hlavnímu stolu. „Ředitel přece má fénixe, ne? A je nejvyšším divotvorcem Starostolce. Takže má politické protivníky, stejně jako Lucius. A myslíš si, že tihle jeho protivníci se prostě jen tak převalí na záda a vzdají se, protože Brumbál má fénixe a oni ne? Myslíš si, že přiznají, že Fawkes je důkazem toho, že Brumbál je dobrý člověk? Samozřejmě že ne. Musí přijít s něčím, co udělá Fawkese… nedůležitým. Můžou třeba říct, že fénixové se drží jen lidí, kteří hned zaútočí na každého, o kom si myslí, že je zlý, takže mít fénixe znamená, že jsi idiot nebo nebezpečný fanatik. Nebo že následují lidi, kteří jsou jen čistými Nebelvířany, tak nebelvírští, že nemají ctnosti ostatních kolejí. Nebo to jen ukazuje, jak moc velký hrdina pro to magické zvíře jsi, nic jiného, a nebylo by fér hodnotit politiky jenom podle toho. Musí přijít s něčím, čím fénixe odmítnou. Vsadil bych se, že Lucius ani nemusel vymýšlet nic nového. Vsadil bych se, že to všechno už bylo řečeno dávno před staletími, jakmile měl někdo poprvé fénixe na svém rameni a někdo jiný nechtěl, aby se to počítalo jako důkaz. Vsadil bych se, že když se objevil Fawkes, už to dávno byla lidová moudrost, bylo by prostě divné brát ohled na to, koho fénix má rád a koho ne. Bylo by to, jakoby mudlovské noviny u politických kandidátů testovaly, kdo má jaký přehled o vědě. Na každou sílu Dobra, která existuje v tomto vesmíru, je tu někdo, komu prospívá, že ji lidem odepře, nebo ji zažene do úzkého boxu, kde se k ní nikdo nedostane.“

„Ale –“ řekla Hermiona. „Dobře, chápu, proč Lucius Malfoy nechce, aby si někdo myslel, že na Fawkesovi záleží, ale proč v to věří někdo, kdo není zkažený?“

Harry Potter jen pokrčil rameny. Jeho lžíce znovu sklouzla do misky a pokračovala v neustálém míchání. „Proč se lidem líbí cynismus? Protože je to známka dospělosti, sofistikovanosti, jako bys už všechno viděla a všemu rozuměla. Nebo protože srážet věci vyvolává pocit, že sebe tím posouváš výš. Nebo protože oni samotní fénixe nemají, takže jejich politický instinkt jim říká, že nic nezískají tím, že budou o fénixech říkat hezké věci. Nebo protože být cynickým je jako znát tajemnou pravdu, kterou obyčejní lidé neznají…“ Harry Potter se podíval na hlavní stůl a jeho hlas byl tak tlumený, že málem šeptal. „Myslím, že to je to, co dělá špatně on – že je cynický ohledně všeho, jen ne ohledně cynismu samotného.“

Aniž by přemýšlela, Hermiona se sama podívala směrem k hlavnímu stolu, ale sedadlo učitele obrany bylo pořád prázdné, stejně jako v pondělí a v úterý; zástupkyně ředitele jim už předtím řekla, že profesorovy hodiny na dnešek budou zrušeny.

Později, když Harry snědl několik soust melasového koláče a opustil stůl, se Hermiona podívala na Anthonyho a Padmu, kteří naprostou náhodou jedli poblíž, ale rozhodně je neodposlouchávali ani nic podobného.

Anthony a Padma její pohled opětovali.

Padma váhavě řekla: „Je to jenom mnou, nebo začal Harry Potter během posledních dnů mluvit jako ještě komplikovanější druh knihy? Teda chci říct, už dlouho jsem ho neposlouchala –“

„Není to jen tebou,“ řekl Anthony.

Hermiona nic neřekla, ale byla čím dál tím víc znepokojená. Ať už se Harrymu Potterovi během dne s fénixem stalo cokoli, změnilo ho to. Bylo v něm teď něco nového. Ne chladného, ale tvrdého. Občas ho přistihla, jak se zachmuřeným odhodláním v obličeji zírá z okna do prázdna. Během bylinkářství v pondělí se Venušina ohnivá past vymkla kontrole a Harry odstrčil Terryho z cesty ohnivé kouli ještě než profesorka Prýtové vykřikla kouzlo na zmražení ohně. Když se pak Harry zvedl ze země, prostě se vrátil na své místo, jako by se nic zajímavého nestalo. A když později toho samého pondělí z testu z přeměňování dostala lepší známku než Harry, místo aby skřípal zuby, jen se na ni usmál, jako by jí chtěl poblahopřát… a to ji znepokojovalo hodně.

Začínala nabývat dojem, že Harry…

…se od ní odtahuje…

„Najednou vypadá o hodně starší,“ řekl Anthony. „Ne jako opravdový dospělý, nedokážu si Harryho představit jako dospělého, ale jako by se náhle proměnil do čtvrťácké verze toho… no, toho, čím vlastně je.“

„No,“ řekla Padma. Delikátně ďobla do čokoládového koláčku s koláčkovou polevou. „Myslím, že Draci a Sluníčka by se během příští bitvy raději měli spojit, nebo nás pan Harry Potter rozdrtí. Minule jsme se spojili a i tak Chaos málem vyhrál.“

„Jo,“ řekl Anthony. „Máte pravdu, slečno Patilová. Řeknu Dračímu generálovi, že se s vámi chceme setkat –“

„Ne!“ řekla Hermiona. „Neměli bychom být nuceni spojit se proti generálovi Potterovi jen abychom měli šanci. To nedává smysl, obzvlášť když už nikdo nemůže použít mudlovské věci. Pořád je v každé armádě dvacet čtyři vojáků.“

Ani Padma ani Anthony na to nic neřekli.

---

Ťuk-ťuk, ťuk-ťuk.

„Vstupte, pane Pottere,“ řekla.

Dveře se se zaskřípěním otevřely a Harry Potter vklouzl do její kanceláře. Jednou rukou zavřel dveře za sebou a beze slova se posadil do polstrovaného křesla, které teď stálo před jejím pracovním stolem. Přeměňovala to sedátko tak často, že aniž by pohnula hůlkou, něco vyslovila, nebo i jen měla nějaký vědomý záměr, občas změnilo tvar, aby odráželo její náladu. Zrovna teď bylo křeslo tak měkce polstrované, že když do něj Harry usedl, bylo to, jako by ho to křeslo objímalo.

Nezdálo se, že by si toho Harry všiml. Bylo na něm něco tiše odhodlaného. Jeho oči se na ni pevně upřely a ani na okamžik pohled nepřerušil. „Volala jste mě?“ řekl chlapec.

„Ano,“ řekla profesorka McGonagallová. „Mám pro vás dvě dobré zprávy, pane Pottere. Ta první – potkal jste někdy pana Rubeuse Hagrida? Šafáře? Byl to starý přítel vašich rodičů.“

Harry zaváhal. Pak: „Pan Hagrid se mnou chvilku mluvil, když jsem sem přijel,“ řekl Harry. „Myslím, že to bylo v úterý mého prvního školního týdne. Nezmínil se ale, že znal moje rodiče. Tehdy jsem si prostě myslel, že se chce seznámit s Chlapcem-který-přežil… měl nějaký skrytý cíl? Nepřipadal mi jako ten typ…“

„Ah…“ řekla. Chvilku jí zabralo, než si uspořádala myšlenky. „To je dlouhý příběh, pane Pottere, ale pan Hagrid byl před padesáti lety falešně obviněn z vraždy studenta. Byl vyloučen a jeho hůlka byla zlomena. Později, když se profesor Brumbál stal ředitelem, najal pana Hagrida jako klíčníka a šafáře. “

Harryho oči ji upřeně sledovaly. „Řekla jste, že v Bradavicích zemřel student naposledy před padesáti lety a taky jste si byla jistá, že tajnou zprávu od zařazovacího klobouku někdo slyšel naposledy před padesáti lety.“

Trochu ji zamrazilo – ani ředitel nebo Severus by si to tak rychle nespojili – a řekla: „Ano, pane Pottere. Někdo otevřel Zapovězenou komnatu, ale nevěřilo se tomu, a pan Hagrid byl obviněn z následného úmrtí. Nicméně pan ředitel našel na Moudrém klobouku další kouzlo a ukázal ho speciálnímu výboru ze Starostolce. Výsledkem bylo odvolání odsouzení pana Hagrida – vlastně zrovna dnes ráno – a bude mu dovoleno získat znovu hůlku.“ Zaváhala. „Zatím… zatím jsme o tom panu Hagridovi ještě neřekli, pane Pottere. Čekali jsme, až to bude potvrzeno, abychom mu po takové době nedávali falešnou naději. Pane Pottere… napadlo nás, zda bychom mohli panu Hagridovi říci, že jste to byl vy, kdo mu pomohl…?“

Spatřila zvažující výraz v jeho očích –

„Pamatuji si, jak vás pan Hagrid držel, když jste byl ještě miminko,“ řekla. „Myslím, že by ho to velmi potěšilo.“

Na Harryho tváři už ale viděla, jak se rozhodl, že Rubeus mu k ničemu nebude.

Harry zavrtěl hlavou. „Už tak je dost špatné, že by si někdo mohl odvodit, že v letošní skupině studentů byl hadí jazyk,“ řekl. „Myslím, že by bylo rozumnější to prostě držet v tajnosti, jak jen to půjde.“

Vzpomněla si na Jamese a Lily, kteří nikdy neváhali oplácet přátelství, které jim ten obrovský, přímočarý muž nabídl, ačkoliv James byl potomkem bohatého rodu, Lily klubající se expertkou na kouzelné formule, a Rubeus pouhým poloobrem, kterému zlomili hůlku…

„Protože nečekáte, že se ukáže být užitečným, pane Pottere?“

Nastalo ticho. Nechtěla to říct nahlas.

Harryho obličej přelétl smutek. „Pravděpodobně,“ řekl Harry tiše. „Ale nemyslím si, že bychom spolu mohli vycházet, vy ano?“

Zdálo se, že jí něco uvízlo v hrdle.

„Když už mluvíme o využívání lidí,“ řekl Harry, „zdá se, že celkem brzy budu až po uši ve válce s Pánem zla. Takže když už jsem ve vaší kanceláři, chtěl jsem vás požádat, aby můj spánkový cyklus byl prodloužen na třicet hodin denně. Neville Longbottom by rád začal trénovat duely, jeden starší Mrzimor se nabídl, že ho bude učit, a pozvali mě, abych se připojil. Plus tu jsou další věci, které bych se taky chtěl naučit – a pokud si vy nebo pan ředitel myslíte, že bych měl studovat něco konkrétního, abych se v dospělosti stal mocným kouzelníkem, dejte mi o tom vědět. Prosím, naveďte madam Pomfreyovou, aby mi poskytla náležitý lektvar, nebo čím se to musí udělat –“

„Pane Pottere!“

Harryho oči pohlédly přímo do jejích. „Ano, Minervo? Vím, že to nebyl váš nápad, ale rád bych přežil všechny záměry, které pro mě pan ředitel má. Prosím, nebraňte mi v tom.“

To ji málem zlomilo. „Harry,“ zašeptala prázdným hlasem, „děti by neměly takto přemýšlet.“

„Máte pravdu, neměly by,“ řekl Harry. „Ale hodně dětí musí vyrůst dřív, ne jenom já, a většina těch dětí by si se mnou pravděpodobně vyměnila místo během pěti vteřin. Nebudu sám sebe litovat, profesorko McGonagallová, když existují lidé, kteří mají skutečné problémy, a já nejsem jedním z nich.“

Ztěžka polkla a řekla: „Pane Pottere, s třiceti hodinami za den zestárnete, budete stárnout rychleji­­ –“ Jako Albus.

„A v pátém ročníku budu přibližně stejného fyziologického věku jako Hermiona,“ řekl Harry. „To mi nepřijde tak strašné.“ Na Harryho tváři se teď zračil velmi poťouchlý úsměv. „Popravdě, asi bych to tak chtěl i kdyby tu nebyl Pán zla. Kouzelníci už tak žijí pěknou chvíli a buď kouzelníci nebo mudlové to během příštího století nejspíš ještě prodlouží. Není tu žádný důvod, proč bych do jednoho dne nezahrnul tolik hodin, kolik jen můžu. Jsou tu věci, které plánuju udělat, a bylo by dobré, kdyby šly udělat rychle.“

Následovalo dlouhé ticho.

„Dobrá,“ řekla Minerva. Zaznělo to téměř šeptem. Zesílila hlas. „Dobrá, pane Pottere, zeptám se pana ředitele a pokud bude souhlasit, bude to provedeno.“

Harryho oči se na okamžik zúžily. „Chápu. Pak prosím připomeňte panu řediteli, že Godric Nebelvír ve svých posledních slovech řekl, že pokud by něco bylo pro něj samotného tím správným činem, pak by takový čin nevymlouval nikomu, ani tomu nejmladšímu studentovi v Bradavicích.“

A s prázdným pocitem pochopila, že Albusova šance tohle zastavit, zastavit cokoliv z toho, se právě rozplynula. Tohle bylo to, co jí Albus řekl, když namítala, že Cameron Edward je příliš mladý, a později znovu, když namítala, že Peter Pevensie je příliš mladý, a nakonec s námitkami přestala. „Kdo vám to řekl, pane Pottere?“ Albus ne – Albus by tohle určitě žádnému studentovi neřekl –

„Poslední dobou hodně čtu,“ řekl Harry. Jeho tělo se začalo zvedat z pohlcení křeslem. Pak se zarazilo. „Mohl bych se vás zeptat na tu druhou dobrou zprávu?“

„Oh,“ řekla, „Profesor Quirrell se probudil a řekl, že můžete –“

---

Bradavická ošetřovna byla krásné, prostorné místo, zaplavené denním světlem ze všech čtyř stran, přestože se zdála být umístěna uprostřed hradu. Bílé postele se táhly v dlouhých řadách, ale jen tři z nich byly momentálně obsazené – v protilehlých koutech leželi jeden starší chlapec a jedna starší dívka, oba bez pohybu, se zavřenýma očima, pravděpodobně v bezvědomí pod vlivem léčivého kouzla nebo lektvaru, které s jejich těly pracovalo nepříjemnými způsoby; třetí pacient měl kolem postele zatažený závěs, což bylo pravděpodobně dobře. Madam Pomfreyová ho popohnala šťouchnutím a řekla mu, aby nezíral, a Harry si náhle musel připomenout, že někteří lidé neví, kým Chlapec-který-přežil je – buď to, anebo byla identita madam Pomfreyové zcela provázána s její absolutní mocí v rámci vlastní ošetřovny atd., nebo něco takového.

Za řadami postelí bylo pět dveří, které vedly do soukromých místností, kde byli uloženi pacienti, kteří měli zůstat po dobu dní namísto hodin, a jejichž stav zároveň nevyžadoval přesun do nemocnice Sv. Munga.

Za prostředními dveřmi se nalézala místnost bez oken, bez oblohy a bez světel, až na jedinou nekouřící pochodeň na mramorové zdi. Harryho napadlo, jestli učitelé můžou Bradavice požádat, aby se změnily, nebo jestli ošetřovna vždycky měla dostupnou podobnou místnost pro lidi, kteří nemají rádi světlo.

Ve středu místnosti mezi dvěma stejnými nočními stolky, které se zdály být vytesány ze stejného šedého mramoru jako stěny, spočívala bílá nemocniční postel, která ve světle nekouřící pochodně vypadala mírně oranžová, a v té posteli seděl v nemocniční košili s bílou přikrývkou vyhrnutou nad stehna a se zády mírně opřenými o pelest postele profesor Quirrell.

Na příležitosti vidět profesora Quirrella v jedné z postelí na ošetřovně bylo něco děsivého, dokonce i při vědomí skutečnosti, že to profesor Quirrell sám si zorganizoval svou zjevnou porážku Severusem, aby měl omluvu pro zotavování po Azkabanu – a dokonce i přesto, že učitel obrany se jevil v pořádku. Harry ještě nikdy nikoho neviděl doopravdy umírat v nemocniční posteli, ale filmů už viděl dost. Byl to náznak smrtelnosti, a učitel obrany neměl být smrtelný.

Madam Pomfreyová Harrymu řekla, že má přísně zakázáno jejího pacienta obtěžovat.

Harry na to řekl: „Rozumím,“ což technicky vzato neříkalo, že uposlechne.

Na to se přísná stará léčitelka otočila a řekla profesoru Quirrellovi, že má přísně zakázáno se přetěžovat nebo… se zarmucovat…

Hlas madame Pomfreyové se vytratil. Léčitelka se spěšně otočila a opustila místnost.

„To nebylo špatné,“ poznamenal Harry, když se dveře za prchající matronou zavřely. „To se někdy musím naučit.“

Profesor Quirrell se usmál úsměvem, který neobsahoval žádný humor, a hlasem, který zněl ještě sušeji než obvykle, řekl: „Děkuji vám za vaši znaleckou kritiku, pane Pottere.“

Harry pohlédl do bledě modrých očí a napadlo ho, že profesor Quirrell vypadá…

…starší.

Bylo to nepatrné, mohla to být jen Harryho představivost, nebo to mohlo být mizerným osvětlením. Ale taky mohly vlasy na čele Quirina Quirrella trochu ustoupit a ty, co zbývaly, mohly zešednout a prořídnout a rozšířit tak pleš, která už na jeho hlavě byla. I jeho tvář mohla být o něco skleslejší.

Bledě modré oči však zůstaly ostré a pronikavé.

„Jsem rád,“ řekl Harry tiše, „že vás nalézám, zdá se, v dobrém zdraví.“

„Dojmy samozřejmě mohou mást,“ řekl profesor Quirrell. Luskl prsty a když jeho ruka dokončila gesto, držel v ní svou hůlku. „Věřil byste, že ta žena si myslí, že mi ji zkonfiskovala?“

Na to učitel obrany pronesl šest inkantací; šest z třiceti, které používal jako ochranu během důležitých hovorů v Maryině místnosti.

Harry v tichém dotazu pozvedl obočí.

„Tohle je vše, co aktuálně zvládnu,“ řekl učitel obrany. „Očekávám, že to bude stačit. Existuje přísloví: pokud nechcete, aby někdo něco slyšel, nic neříkejte. Považujte to za platné v plné míře. Bylo mi řečeno, že jste mě chtěl vidět?“

„Ano,“ řekl Harry. Zarazil se, sbíral myšlenky. „Řekl vám pan ředitel nebo někdo jiný, že už spolu nemůžeme chodit na oběd?“

„Něco v tom smyslu,“ řekl učitel obrany. A aniž by změnil výraz, dodal: „Samozřejmě mě to velice mrzí.“

„Ve skutečnosti je to mnohem vážnější,“ řekl Harry. „Jsem do odvolání uvězněn na bradavických pozemcích. Nemůžu odejít bez ochrany a dobrého důvodu. V létě nepojedu domů – a možná už nikdy. Doufal jsem… že si o tom s vámi promluvím.“

Nastalo ticho.

Učitel obrany vydechl, jako by šlo o krátký povzdech, a řekl, „Budeme se muset prostě spoléhat na to, že zástupkyně ředitele by osobně zavraždila kohokoliv, kdo by se mě pokusil nahlásit. Pane Pottere, zamýšlím se v tomto rozhovoru držet tématu, abychom ho mohli uzavřít rychle, rozumíme si?“

Harry přikývl a –

Světlo jediné pochodně, která svítila spíše v červeném konci světelného spektra, hadí zelené šupiny příliš neodrážely, a modrobílý pruh jej odrážel jen o málo více. Had v tom světle vypadal tmavý. Oči, které jindy vypadaly jako šedivé jámy, teď odrážely světlo pochodně a jevily se jasnější než zbytek hadova těla.

„Takže,“ zasyčela ta jedovatá bytost, „co sssi chtěl říct?“

A Harry zasyčel, „Ředitel sssi myssslí, že ženin bývalý Pán je tím, kdo ji vytáhl zz vězzení.“

Tentokrát o tom už Harry přemýšlel, pečlivě přemýšlel, než se rozhodl, že profesoru Quirrellovi odhalí jen to, že pan ředitel tomu věřil. Že neřekne nic o proroctví, které Voldemorta poslalo proti Harryho rodičům, ani o tom, že ředitel obnovuje Fénixův řád… bylo to riskantní, značně riskantní, ale Harry potřeboval spojence.

„On věří, že je naživu?“ řekl had konečně. Rozdělený dvouhrotý jazyk rychle zakmital z jedné strany na druhou při sardonickém hadím smíchu. „Nějak mě to ani nepřekvapuje.“

„Ano,“ zasyčel Harry suše, „velmi zzábavné, tím jsssem sssi jissstý. Až na to, že jssem uvězněný v Bradavicích dalšších ššest let, pro vlastní bezzpečí! Rozzhodl jssem ssse, že ssskutečně budu ussilovat o moc, a na to sse uvězznění nehodí. Musssím přessvěčit ředitele, že Pán zla ssse neprobudil, že útěk byl prací někoho jiného –“

Znovu to rychlé zakmitání hadího jazyka – hadí smích byl tentokrát silnější a sušší. „Amatérsská poššetilossst.“

„Pardon?“ zasyčel Harry.

„Vidíššš omyl, mysslíšš na nápravu, na vrácení čassu zzpět. Ale ani s přessýpacími hodinami to nejde vrátit. Míssto toho sse mussíme pohnout vpřed. Ty myssslíšš na přemluvení ossstatních, že sse pletou. Mnohem jednodušší je přessvědčit je, že mají pravdu. Takže zzvaž, chlapče: jaká nová sshoda okolnosstí by ředitele přessvědčila, že jsssi zznovu v bezzpečí a zzároveň přiblíží tvůj dalšší cíl?“

Harry zmateně hleděl na hada. Jeho mysl se snažila pochopit a rozluštit tu hádanku –

„Není to jasssné?“ zasyčel had. Jazyk znovu zakmital v sardonickém smíchu. „Abysss ossvobodil sssebe, abyss zísskal moc v Británii, mussí tě zasse sspatřit, jak porazzíšš Pána zla.“

---

V rudooranžovém třepotajícím se světle pochodně se zelený had na bílé nemocniční posteli zavlnil, zatímco chlapec zíral do jeho žhnoucích očí.

„Takže,“ řekl Harry konečně, „aby bylo jasssno co jssii navrhl. Navrhl jsssi, že nassadíme podvodníka, který sse bude vydávat zza Pána zla.“

„Něco takového. Žena, kterou jssme zzachránili, bude sspolupracovat, mělo by být velmi přessvědčivé, že bude po jeho boku.“ Další sardonické zakmitání jazyka. „Budešš uneššen zz Bradavic na veřejné mísssto, ssspoussta sssvědků, zzábrany proti ochráncům. Pán zla oznámí, že potom co byl několik let duchem, konečně zznovu zísskal fyzzickou formu; řekne, že zísskal ješště větššší sssílu, že ani ty ho teď nezassstavíšš. Nabídne ti duel. Ty sseššleššš kouzzlo ochránce, Pán zla ssse zassměje, řekne, že není mozzkomor. Ssseššle na tebe vražednou kletbu, tu zablokuješš, pozorovatelé uvidí jak Pán zla vybuchne –“

„Ssseššle vražednou kletbu?“ zasyčel Harry nevěřícně. „Na mě? Zznovu? Podruhé? Nikdo neuvěří, že Pán zla může být tak hloupý –“

„Ty a já jsssme jedinými lidmi v této zzemi, kteří by sssi toho vššimli,“ zasyčel had. „To mi věř, chlapče.“

„Co když jednou přibude třetí?“

Had se zamyšleně zakýval. „Mohl bych pro hru napssat jiný ssscénář, pokud chceššš. Ať už bude jakýkoliv, měl by nechat otevřenou možnost, že ssse Pán Zla opět vrátí – národ sssi mussí mysslet, že ssstále závisssí na tom, abyss je ochránil.“

Harry pohlédl do rudě se blýskajících jam hadích očí.

„Takže?“ zasyčela kývající se bytost.

Onou očividnou myšlenkou tu bylo, že následovat a plnit profesorovy plány a intriky podruhé, roztočit ještě spletitější síť lží, která zakryje první omyl a, pokud by někdo tu pravdu objevil, vytvoří další osudovou zranitelnost, by byl přesně ten stejný druh blbosti, jako kdyby údajný Pán zla znovu použil smrtící kletbu. Dokonce ani nebylo třeba jeho mrzimorské stránky, aby na to poukázala, Harry si to pomyslel svým vlastním vnitřním hlasem.

Ale byla tu také jistá otázka – zda onou vhodnou morální lekcí, kterou se měl naučil z minulé zkušenosti bylo, že má učiteli obrany vždy automaticky říct ne, nebo…

„Zamysslím ssse nad tím,“ zasyčel Harry. „Neodpovím hned, tentokrát ne, zzvážím rizzika a zissky dříve –“

„Chápu,“ zasyčel had. „Ale pamatuj sssi tohle chlapče: událossti ssse odehrávají i bezz tebe. Váhání je vždy jednoduché, téměř nikdy užitečné.“

---

Chlapec se vynořil ze soukromé místnosti do hlavního sálu; nervózními prsty si pročesával své rozcuchané černé vlasy, zatímco míjel obsazené i volné bílé postele.

Krátce nato opustil ošetřovnu úplně, madame Pomfreyovou minul s nepřítomným kývnutím.

Chlapec vyšel na chodbu, pak do větší uličky, a pak se zastavil a opřel se o zeď.

Šlo tu o to…

…že vážně nechtěl v Bradavicích uvíznout na dalších šest let; a když se nad tím tak zamyslel…

…ten incident se záchranou Bellatrix z Azkabanu nevyvíjel nápor jen na Harryho. Způsobí starosti i ostatním lidem, budou žít ve strachu, že se Pán zla vrátil, budou spotřebovávat neznámo jaké zdroje, aby učinili neznámo jaká opatření. Harry by mohl zkusit požádat o sepsání scénáře takovým způsobem, že nebude vypadat pravděpodobné, že by se Pán zla vrátil potřetí. A lidé se uklidní, že je vše u konce.

Až na to, že tu samozřejmě někde byl Pán zla, který budil strach. Bylo tu proroctví.

Chlapec, který se opíral o zeď, zvolna vydechl, a znovu vykročil.

Málem na to zapomněl, ale nakonec se dostal k tomu, aby profesoru Quirrellovi ukázal balíček karet, které mu v neděli v noci nechal ‚Santa Klaus‘. Jeho srdcový král byl údajně přenášedlem, které by ho dostalo do salemského Čarodějnického ústavu v Americe. I když Harry samozřejmě profesoru Quirrellovi neřekl, kdo mu kartu poslal, ani co by karta měla udělat, než se profesora zeptal, jestli by bylo možné říci, kam ho přenášedlo pošle.

Učitel obrany se přeměnil zpátky do své lidské podoby a prozkoumal srdcového krále opakovaným poklepáním hůlkou.

A podle profesora Quirrella…

…přenášedlo uživatele přenese někam do Londýna, ale přesněji to určit nedokáže.

Harry profesoru Quirrellovi ukázal lístek, který byl u balíčku karet, aniž by mu řekl cokoli o předchozích dopisech.

Profesor Quirrell tomu věnoval pohled, suše se uchechtl a poznamenal, že pokud jste tu zprávu četli pozorně, nikde přímo neříkala, že by vás to přenášedlo mělo přenést do Salemského Čarodějnického ústavu.

Takovým drobnostem musíte věnovat pozornost, řekl mu profesor Quirrell, pokud se chcete stát mocným kouzelníkem, až vyrostete; nebo pokud vlastně vůbec chcete vyrůst.

Chlapec si povzdechl a odplahočil se na další hodinu.

Napadlo ho, jestli i ostatní kouzelnické školy jsou takové, nebo jestli se jedná čistě o bradavické problémy.