Esej z roku 2014, z pradávných dob, kdy západní společnost na svém vrcholu ve shodě měla za cíl, že lidé mají právo být sami sebou a měli by mít stejná práva – jen nepanovala úplně shoda na tom, co všechno to obnáší.

I dnes, o deset let později, máme ve společnosti vrstvy, ze kterých toleranci upřímně vnímáme jako věc, která by měla být zcela samozřejmá. Mnozí nechápeme, jak by mohla být tolerance nežádoucí, protože myšlenka na rovnost práv a právo si se svým životem dělat co chci (dokud nezasahuji do práv druhých) vypadá už pro řadu generací jako samozřejmost. Vypadat netolerantně je pro tuto vrsvu slabost.

Máme ale ve společnosti i vrstvy, ze kterých jako slabost a prohnilost vypadá tolerance a rovnost práv. V těchto vrstvách se vymezujeme proti charakteristikám skupin lidí, které považujeme za hrozbu.

Často dnes vidíme v myslích lidí obíhat názory, které by se při domyšlení do důsledků měly navzájem vylučovat. Většinou u toho žasneme, jaké mentální gymnastiky jsou lidské mysli schopny, a sledujeme, že existuje nejen doublethink, ale že žít a dokonce i veřejně působit se dá i s triple– a vícethinkem.

Scott Alexander nám na amerických reáliích té dávné doby přinese možnost být v obou těchto vrstvách naráz a zažívat tuto paradoxní protichůdnost na vlastní mysli.

Pojďme z bezpečí nahlédnout do propasti – jaká si v mysli neseme paradoxní přesvědčení a kdo jsou pro nás ti druzí?