117. Ochraňování: Minerva McGonagallová

Nastalo ráno a všichni studenti se v tichosti shromáždili kolem čtyř kolejních stolů, Harry James Potter-Evans-Verres mezi nimi. Včera v noci vyčerpáním zkolaboval a druhý den ráno se probudil na ošetřovně, ještě pořád otupělý, s Kamenem mudrců v levé ponožce.

Učitelský stůl vypadal, jako by ho stihla morová rána.

Brumbálův trůn od učitelského stolu zmizel a střed stolu bez něj zůstal prázdný.

Severus Snape seděl na vznášecím křesle, kouzelnické obdobě invalidního vozíku.

Profesorka Prýtová chyběla. Podle toho, co Harrymu včera večer řekli, ji vyšetří soudní nitrozpytec, aby zjistil, zda v ní nezůstaly nějaké další povely, ale nejspíš proti ní nebude vzneseno žádné obvinění. Harry profesorce McGonagallové a bystrozorům zdůrazňoval jak nejnaléhavěji mohl, že profesorka Prýtová je pravděpodobně jen oběť. Chlapec-který-přežil se vyjádřil, že ve Voldemortově mysli neviděl žádné důkazy o úmyslné vině na straně Prýtové.

Profesor Kratiknot chyběl, pravděpodobně dál zůstával po Hermionině boku.

Profesorka Sinistrová také byla jinde, ale Harry nevěděl proč ani kde.

Otupělost, která obklopovala Harryho mysl, byla jako mylarová přikrývka: chránila, i když nebyla úplně příjemná. V jeho mysli se objevovaly výjevy padajících černých hábitů a rozlévající se krve, které vždycky na okamžik vyvstaly, než byly opět potlačeny. Nebude to zpracovávat hned, raději až někdy. Až někdy to bude lepší, budoucí Harry to zvládne o poznání snáz.

Někde uvnitř Harryho zůstával strach, že to nebude bolet, že za to nebude muset zaplatit. Ale i tento strach šlo odložit do budoucnosti.

Na stolech se zatím neobjevila žádná snídaně. Studenti sedící poblíž Harryho čekali v obavách a v tichu. Od včerejšího večera měly sovy zakázáno do Bradavic přilétat nebo je opouštět.

Dveře Velké síně se znovu otevřely a vstoupila zástupkyně ředitele Minerva McGonagallová. Měla na sobě slavnostní černý hábit a hlavu bez obvyklého klobouku. Vlasy na pomezí šedé, hnědé a blond měla spletené do drdolu, jako by se chystala nasadit si klobouk, ale vůbec poprvé teď Harry její hlavu viděl bez přikrývky.

Minerva McGonagallová přistoupila k pultíku, který stál před učitelským stolem.

Všechny oči se na ni upíraly.

„Obávám se, že mám až příliš mnoho novinek,“ řekla Minerva. Její hlas byl skotsky precizní a posmutnělý. „A většina z nich je hrozná. Zaprvé. Důvod, proč tu stojím já, je ten, že ředitel Bradavic Albus,“ hlas se jí zadrhl, „Percival Wulfric Brian Brumbál je ztracen. Vy-víte-kdo ho uvěznil mimo Čas a my nevíme, jestli se nám ho někdy podaří přivést zpět. Ztratili jsme tak možná nejlepšího ředitele, jakého kdy Bradavice měly.“

Od stolů se ozýval zděšený šum, ale žádné slyšitelné povzdechy nebo sténání, jen zvuk mnoha nádechů; většinou od Nebelvíru, ale i od Mrzimoru a Havraspáru. Tato špatná zpráva už se roznesla a teď ji potvrdila i autorita.

„Za druhé. Vy-víte-kdo se nakrátko vrátil, ale je zase mrtvý. Zbyly z něj jen ruce sevřené kolem krku slečny Grangerové. Pokud víme, už nám od něj nic dalšího nehrozí.“ Minerva McGonagallová se znovu nadechla. „Za třetí. Profesor Quirrell padl s hůlkou v ruce při boji s Vy-víte-kým. Byl nalezen nedaleko místa, kde opět zahynul Vy-víte-kdo. Zasáhla ho smrtící kletba Vy-víte-koho.“ Další šum potvrzené špatné zprávy, tentokrát od všech čtyř stolů.

Minerva se znovu nadechla. „Minulou noc jsme tak přišli o možná nejlepšího profesora obrany v historii Bradavic. Už jen jeho zásluhy o výuku… Náš profesor obrany měl mnoho jmen, ale jeho pravé jméno bylo David Monroe. Jelikož byl posledním příslušníkem vznešeného a nejstaršího rodu Monroeů, jeho pohřeb – jeho druhý pohřeb, tentokrát nefalšovaný – se bude konat za dva dny před síní Starostolce. U nás na hradě se ale také bude konat pohřeb profesora obrany, našeho profesora Quirrella. Ten zemřel jako bradavický učitel, a to tak vznešeně, jak jen bradavický učitel zemřít může.“

Harry mlčky poslouchal a potlačoval slzy, které se mu znovu draly do očí. Nebyla to ani pravda, natož aby to bylo nečekané, ale přesto ho to bolelo. Anthony Goldstein, který seděl vedle něj, Harrymu položil utěšující ruku na ruku, a Harry ji tam nechal.

„Za čtvrté. Jedna mimořádně radostná a nečekaná zpráva. Hermiona Grangerová je naživu a tělesně i duševně zcela zdráva. Zatím je slečna Grangerová na pozorování u svatého Munga, aby se zjistilo, zda to, co se jí přihodilo, nebude mít nějaké nečekané následky, ale zdá se, že se jí vzhledem k jejímu předchozímu stavu daří až překvapivě dobře.“

Kdyby tato zpráva přišla jako součást jiného balíčku nebo kdyby byla nečekanější, vyvolala by bouřlivý jásot Havraspáru a Nebelvíru. Teď Harry sice zahlédl několik úsměvů, ale byly krátké. Možná by předtím skákali radostí, ale v tuto chvíli bylo jen ticho. Harry to chápal. Ani on nejásal, ne právě teď.

„A konečně –“ Minerva McGonagallová se zarazila a pak zvýšila hlas. „Obávám se, že mám pro některé z našich studentů tu nejzávažnější možnou zprávu. Zdá se, že Vy-víte-kdo povolal ty, kteří kdysi patřili mezi jeho stoupence, a mnozí z nich uposlechli, ať už ze strachu o své rodiny nebo z pomýlené loajality. Zdá se, že aby se Vy-víte-koho dokázal vrátit, bylo potřeba oběti; nebo možná Vy-víte-kdo své bývalé stoupence vinil ze své porážky. Bylo nalezeno třicet sedm těl, což je víc stoupenců, než se předpokládalo, že Vy-víte-kdo mimo Azkaban má. Obávám se, že –“ Minerva McGonagallová se znovu zarazila. „Obávám se, že mezi mrtvými jsou i rodiče mnoha našich studentů –“

ne ne ne ne ne ne ne NE NE NE NE NE NE

Harryho oči jako nějaký strašlivý magnet přitahoval výraz naprosté hrůzy v obličeji Draca Malfoye, a uklidňující obal kolem Harryho myšlenek se trhal jako papír.

Jak ho to mohlo nenapadnout, jak si to mohl neuvědomit –

Někde na pozadí už slyšel křik, přitom se zdálo, že je v místnosti naprosté ticho.

„Sheila, Flora a Hestia Carrowovy včera v noci přišly o oba rodiče. Mezi studenty, kteří přišli o otce, patří Robert Jugson. Ethan Jugson. Sara Jugsonová. Michael MacNair. Riley a Randy Rookwoodovi. Lily Luová. Sasha Sprochová. Daniel Gibson. Jason Gross. Elsie Ambrosová –“

Možná si to Lucius uvědomil, možná byl dost chytrý na to, aby se držel dál, možná si uvědomil, že to byl Voldemort, kdo Draca napadl –

„– Theodore Nott. Vincent Crabbe. Gregory Goyle. Draco Malfoy. Tímto seznam končí.“

Jeden ze studentů sedících u nebelvírského stolu ze sebe vyrazil zajásání a okamžitě dostal od vedle sedící nebelvírské čarodějky takovou facku, že jako mudla by přišel o zuby.

„Nebelvíru strhávám třicet bodů a první měsíc příštího roku zůstaneš po škole,“ řekla profesorka McGonagallová a její hlas byl tak tvrdý, že by mohl řezat sklo.

„Lži!“ vykřikl vysoký Zmijozel, který se zvedl od stolu. „Samé lži! Temný pán se vrátí a všechny vás naučí, co znamená –“

„Pane Jugsone,“ ozval se selhávající hlas Severuse Snapea. Nezněl úplně jako hlas mistra lektvarů, ani nepromluvil nahlas, a přesto Zmijozel ztichl. „Roberte. Vašeho otce zabil Temný pán.“

Robert Jugson ze sebe vydal strašlivý výkřik a otočil se, aby vyběhl z místnosti, a Draco Malfoy se zhroutil do sebe jako zřícený dům a vydával zvuky, které nikdo neslyšel, protože teď už se začalo žvanit.

Harry se zvedl z lavičky a zarazil se.

co bys Dracovi řekl? není nic, co bys Dracovi mohl říct, nemůžeš tam teď jít a předstírat, že jsi jeho přítel

chceš to napravit, chceš tomu pomoct, ale napravit to nemůžeš, není možné napravit to, co jsi mu udělal, co jsi udělal Vincentovi, co jsi udělal Gregorymu, co jsi udělal Theodorovi

Svět kolem Harryho se rozmazal, sotva si všiml, že se Padma Patilová zvedá a míří ke zmijozelskému stolu a Dracovi, a že Seamus míří k Theodorovi.

A protože Harry četl otcovu sbírku science fiction a fantasy, protože tuhle scénu už četl tucetkrát, když se přihodila jiným hrdinům, vybavil se mu v mysli obraz Pošuka Moodyho, toho zjizveného muže jménem Alastor. A obraz Pošuka říkal přesně stejným hlasem, jakým v Harryho vzpomínkách mluvil s Albusem Brumbálem, že Smrtijedi míří na Harryho hůlkou, že si vybrali přijmout Znamení zla, že se provinili tolika hříchy, že je ani nejde spočítat, a možná by si je Harry nedokázal ani představit, že se vzdali deontologické ochrany dobrých lidí a udělali ze sebe terče, a že existoval pádný důvod k jejich obětování. Že bylo nutné zachránit Harryho nevinné rodiče před mučením a Azkabanem, že bylo nutné ochránit svět před Voldemortem. Že obyčejní bystrozoři a soudci museli při vykonávání obyčejné, obvyklé spravedlnosti, dělat mnohem morálně pochybnější věci, které byly méně jednoznačné, ale přesto pro společnost nezbytné, než zabíjet zapřisáhlé a krvelačné Smrtijedy, kteří na ně mířili hůlkou. Kdyby nebylo správné udělat to, co udělal Harry, kdyby nebylo správné dělat mnohem morálně pochybnější věci, než jaké udělal Harry, pak by společnost, jak ji lidé znali, nemohla existovat. Nikdo se zdravým rozumem by Harrymu nevyčítal, že to udělal, Neville by mu to nevyčítal, profesorka McGonagallová by mu to nevyčítala, Brumbál by mu to nevyčítal, dokonce i Hermiona by mu řekla, že to bylo správné, kdyby se to dozvěděla.

A to všechno byla pravda.

Stejně jako byla pravda, že si jistá část Harryho mysli spočítala, že vyhladit politickou elitu krevních puristů usnadní pozdější obnovu magické Británie. Nebyla to důležitá úvaha, ale přesto se s tím v těch okamžicích rychlého přemýšlení počítalo, kontrolovalo se, zda dlouhodobé důsledky nebudou vyhodnoceny jako katastrofické, a vyšlo z toho, že to tak bude vlastně v pořádku. Jen ta úvaha opomněla, že Smrtijedi mají v Bradavicích děti, a že tvář jednoho z nich je i tváří Dracova otce. Nic by to na věci nezměnilo. Vůbec nic by to nezměnilo. Ale takový byl výpočet, který Harryho mysl provedla, když měla jen pár vteřin na přemýšlení.

Kdyby se pozůstalí po Smrtijedech dostali do nějakých finančních potíží, mohl by s tím Harry snadno něco udělat. Přeměnit zlato a použít Kámen, aby přeměna byla trvalá – pokud by ovšem výroba takového množství zlata nezpůsobila potíže kouzelnické ekonomice jako celku nebo nevyvolávala námitky skřetů, kteří nerozuměli tržní měnové ekonomice – i když ne, že by Harry neměl užitečné služby, které by mohl prodávat –

Z Harryho myšlenek teď ale odpadaly i další změkčující ochrany.

„Zdá se pravděpodobné,“ řekla Minerva, a ačkoli její hlas nebyl silný, přehlušil všechny ostatní zvuky, „že někteří z našich studentů včera večer přišli i o ty, kteří byli jmenováni jako jejich opatrovníci. Pokud byste nakonec skončili jako svěřenci Bradavic, vězte, že zodpovědnost svého postavení budu brát s mimořádnou vážností. Budeme se k vám chovat s veškerou zdvořilostí. Trezor vaší rodiny bude spravován dobře a přesně. Budu se ke každému z vás chovat jak nejlépe budu umět, jako ke svým vlastním dětem – a budu vás chránit stejně, jako bych chránila své vlastní děti, o nic více, o nic méně. Doufám, že je to jasné KAŽDÉMU V BRADAVICÍCH.“

Studenti rychle přikyvovali.

„Dobře,“ řekla Minerva. Její hlas se opět ztišil. „Pak je tu ještě jedna věc, kterou je třeba udělat.“

Z postranního vchodu se posmutněle, leč slavnostně vynořila profesorka Sinistrová. Místo svého obvyklého hnědého hábitu měla na sobě bílý a místo obvyklého čarodějnického klobouku měla na hlavě klobouk s mnoha střapci na čtvercovém základu, jehož barvy už skoro vybledly do šedé.

V rukou držela profesorka Sinistrová Moudrý klobouk.

Aurora Sinistrová poklekla na jedno koleno před Minervou McGonagallovou a s výrazem někoho, kdo vykonává obřad, který se nezměnil po celá staletí, jí oběma rukama podala Moudrý klobouk.

Minerva McGonagallová vzala Moudrý klobouk z rukou profesorky Sinistrové a nasadila si ho na hlavu.

Nastalo dlouhé ticho.

„ŘEDITELKA!“

„Protože Albus Brumbál není mrtvý,“ řekla Minerva hlasem tak tichým, že studenti museli napínat uši, aby ho slyšeli, „ale pouze nedostupný, přijímám tuto funkci pouze jako zastupující ředitelka – do Brumbálova návratu.“

Velkou síní se rozlehl pronikavý ptačí křik a najednou tu byl Fawkes. Pomalu ve spirále přeletěl nad všemi stoly a svým ptačím hlasem zpíval zpěv absolutní věrnosti, která překlene i smrt fyzického ohně. Zdálo se, že ten zpěv říká vyčkejte, vyčkejte, on se vrátí, a buďte věrní.

Fawkes třikrát obkroužil Minervu McGonagallovou, a jeho opeřená křídla se jí otřela o tváře, když jí po nich začaly stékat slzy. Pak pták vyletěl oknem nad Síní a zmizel.