107. Pravda, část 4. – Nástrahy pro prváky

Spirálovité listy obrovské dieffenbachie pod podrážkami svých bot Harry vnímal jako lesní půdu – ne tak nepoddajné jako beton, ale schopné udržet jeho váhu. Po očku sledoval úponky, ale ty se nehýbaly.

Když Harry sešel k základně točitého listového schodiště, úponky se náhle vymrštily a chytily Harryho za ruce a nohy.

Po krátkém boji se Harry nechal přemoci.

„Zajímavé,“ řekl profesor Quirrell, který se snesl ze shora a listů ani úponků se nedotkl. „Vidím, že prohrát s rostlinou ti nedělá potíže.“

Harry se na profesora obrany zadíval pozorněji. Už ho teď dokázal vidět bez filtru paniky. Profesor Quirrell se pohyboval a stál vzpřímeně, bez zjevných potíží létal a vycházel z něj silný pocit zkázy. Oči měl ale pořád zapadlé v lebce a ruce hubené a zchřadlé. Jeho nemoc nebyla strojená a zřejmou hypotézou bylo, že si nedávno dopřál dalšího jednorožce, aby alespoň na chvíli nabral sil.

Profesor obrany také mluvil jako profesor Quirrell, ne jako lord Voldemort, což by z Harryho pohledu nemuselo být špatně. Harry nevěděl proč – pokud to nebylo proto, že ho profesor obrany ještě k něčemu potřeboval – ale rozhodně se zdálo, že v Harryho vlastním zájmu bude to s ním hrát.

„Vy jste mě do této pasti výslovně vybídl, profesore,“ odpověděl Harry přesně tak, jak by to řekl profesoru Quirrellovi. Role, masky, připomínat mu, jaké jsme to spolu měli… „Já sám bych použil koště.“

„Možná. Jak by tuto výzvu řešil běžný prvák? Tedy kdyby měl svou hůlku.“ Rostlina teď natahovala úponky k profesoru Quirrellovi, ale ten se vznášel těsně mimo jejich dosah.

Harry si teď vzpomněl, že profesorka Prýtová mluvila o rostlině ďáblovo osidlo, která podle učebnice bylinkářství měla ráda chladná a temná místa, typicky jeskyně – ačkoli jak by něco takového bylo možné u listnaté rostliny mu zůstalo záhadou. „Tipoval bych, že je to ďáblovo osidlo, a mohlo by se bát světla nebo tepla. Takže prvák by mohl použít Lumos? Dneska bych použil Inflammare, ale to kouzlo jsem se naučil až v květnu.“

Profesor obrany zakroužil hůlkou a z ní vystříkl proud tekutiny, který s tichým plesknutím dopadl na místa, kde z rostliny vyrůstaly úponky, a následovalo tiché zasyčení. Všechny úponky, které Harryho držely, zběsile vystřelily zpět a začaly tlouct do rostoucích ran na povrchu rostliny, jako by se snažily odstranit bolestivý podnět; něco na rostlině vyvolávalo dojem, že bezhlasně křičí.

Profesor Quirrell doklesal až na zem. „Teď už se bojí světla, tepla, kyseliny a mě.“

Harry sestoupil z posledních listů na podlahu a pečlivě si prohlédl svůj hábit a pak podlahu, aby se ujistil, že kyselina nikam nestříkla. Začínal tušit, že se mu profesor Quirrell snaží něco naznačit, ale nevěděl, co by to mohlo být. „Myslel jsem, že máme misi, profesore. Nemůžu vám v tom bránit, ale je rozumné trávit tolik času tím, že si se mnou budete zahrávát?“

„Ah, času máme dost,“ řekl profesor Quirrell pobaveně. „Kdyby nás tu objevili, hlídané Inferiem, byl by z toho velký poprask. Než jsi skočil do tohoto času a promluvil se Snapem, nechoval ses, jako by ses během famfrpálového zápasu o nějakém rozruchu dozvěděl.“

Harryho zamrazilo, když si to uvědomil. Cokoli, co by mohl udělat, aby porazil profesora Quirrella, nesmělo narušit fungování školy, nebo alespoň průběh famfrpálového zápasu, protože jej to nenarušilo. I kdyby se podařilo povolat dostatek sil na to, aby lorda Voldemorta zkrotily, nemusí být jednoduché to udělat tak, aby si toho profesorka McGonagallová, profesor Kratiknot ani nikdo další na famfrpálovém zápase nevšimli…

Bojovat s chytrým nepřítelem bylo těžké.

A přesto… přesto se Harrymu zdálo, že kdyby byl profesorem Quirrellem, nepohrával by si a nevedl sám se sebou uvolněné rozhovory. Profesor Quirrell tím, že si tu dával na čas, musel něco získávat. Ale co? Byl tu nějaký další proces, který musel proběhnout až do konce?

„Mimochodem, už jsi mě zradil?“ zeptal se profesor Quirrell.

„Zatím jssem tě nezradil,“ zasyčel Harry.

Profesor obrany pokynul pistolí, kterou teď držel v levé ruce, a Harry vykročil k velkým dřevěným dveřím z komnaty a otevřel je.

---

Další komnata byla menšího průměru, ale s vyšším stropem. Světlo z výklenků bylo bílé, ne namodralé.

Kolem nich vzduchem svištěly stovky okřídlených klíčů a zběsile třepotaly křídly. Po několika vteřinách pozorování bylo jasné, že jen jeden klíč má zlatou barvu Zlatonky – nicméně pohyboval se pomaleji než Zlatonka při famfrpálu.

Na opačné straně místnosti byly dveře s velkou a nápadnou klíčovou dírkou.

O stěnu vlevo se opíralo koště, běžný školní model Zameták Sedm.

„Profesore,“ řekl Harry a zadíval se na hejno svištících klíčů, „řekl jste, že mi odpovíte na otázky. Na co se to vlastně díváme? Když chcete zabezpečit dveře, aby se neotevřely bez klíče, schováte klíč na bezpečném místě a kopii dáte jen těm, kdo smí vstoupit. Nedáte klíči křídla a nenecháte o zeď opřené koště. Co tady sakra děláme a co to má znamenat? Odhadoval bych, že kouzelné zrcadlo je jediná věc, která Kámen skutečně střeží, ale proč tu tedy je všechno tohle ostatní – a proč vybízet prváky, aby sem chodili?“

„Nejsem si úplně jistý,“ řekl profesor obrany. Vstoupil do místnosti a zaujal místo po Harryho pravici, aby mezi nimi udržel odstup. „Ale odpovím, jak jsem slíbil. Brumbálův přístup obnáší udělat tucet věcí, které se zdají být šílené, a jen nějakých osm nebo možná devět z nich má nějaký skutečný smysl. Hádám, že Brumbál zamýšlel, aby to vypadalo jako pozvání pro mě, abych vyslal jako svého zástupce studenta. Aby lord Voldemort, jak si ho Brumbál představuje, nebyl v takovém pokušení myslet si, že bude chytré něco takového udělat. Představ si, že Brumbál nejprve zvažuje otázku, jak Kámen chránit. Představ si, jak Brumbál zvažuje, jestli má hlídáním Zrcadla pověřit něco skutečně nebezpečného. Představ si, jak si představuje nějakého mladého studenta, který se na můj příkaz s těmito nebezpečími bude potýkat. A myslím, že právě tomu se Brumbál snaží vyhnout tím, že vytváří dojem, jako by tato strategie byla žádaná, a tudíž už ne mazaná. Pokud jsem ovšem správně pochopil, co si Brumbál myslí o smýšlení lorda Voldemorta.“ Profesor Quirrell se zašklebil a vypadalo to na něm stejně přirozeně jako všechny úsměvy, které kdy Harrymu ukázal. „Intrikaření není pro Brumbála přirozené, ale snaží se, protože musí. Má k tomu inteligenci, odhodlání, schopnost poučit se z vlastních chyb a naprostý nedostatek přirozeného talentu. Už jen proto je úžasně těžké ho předvídat.“

Harry se otočil a podíval se na dveře na opačné straně místnosti. Pro něj to nebyla hra, profesore. „Hádám, že zamýšleným řešením pro prváky je ignorovat koště a použít Wingardium Leviosa k uchopení klíče, protože tohle není famfrpál a žádná pravidla to nezakazují. Jaké absurdně přemrštěné kouzlo se teď chystáte použít tady?“

Až na svištění klíčů nastalo krátké ticho.

Harry udělal několik kroků od profesora Quirrella. „To jsem asi neměl říkat.“

„Ale ne,“ řekl profesor Quirrell. „Myslím, že je vlastně rozumné říct takovou věc nejmocnějšímu temnému kouzelníkovi světa, když ho máte ani ne tucet kroků od sebe.“

Profesor Quirrell schoval hůlku do rukávu druhé ruky, která občas držela pistoli.

Pak si profesor obrany sáhl do úst a vytáhl něco, co vypadalo jako zub. Vyhodil falešný zub vysoko do vzduchu a když zub dopadl, proměnil se v hůlku, která v Harryho mysli zažehla zvláštní pocit, jako by nějaká jeho část tu hůlku poznávala… jako svou vlastní…

Třináct a půl palce, tis, s jádrem z fénixova pera. Harry si tu informaci zapsal do paměti, když mu ji ten výrobce hůlek Olli-cosi poskytl, protože se zdálo, že by mohla být Důležitá Pro Zápletku. Ta chvíle, i myšlení, které ji provázelo, jako by byly vzdálené celou věčnost.

Profesor obrany zvedl hůlku a ve vzduchu vykreslil planoucí runu, samý zlovolně ostrý roh; Harry instinktivně ustoupil o další krok. Pak profesor Quirrell pronesl: „Az-reth. Az-reth. Az-reth.“

Planoucí runa ze sebe začala vyplavovat oheň, který byl… zkroucený, jako by rozeklané rohy runy tvořily jeho podstatu. Oheň planul karmínově s odstínem temnějším než krev, a žhnul s palčivou intenzitou svářečky. Ta oslnivost se v takovém odstínu sama o sobě zdála být špatná, jako by nic tak tmavě rudého nemělo vydávat tolik světla, a spalující karmín navíc byl prostoupen černými žilkami, které jako by z ohně vysávaly světlo. Ve zčernalém plameni, načrtnutém souhrou karmínu a tmy, se zvířecí tvary divoce zmítaly od jednoho dravce k druhému: kobra, hyena, štír.

„Az-reth. Az-reth. Az-reth.“ Když profesor Quirrell to slovo zopakoval pošesté, vyřinulo se tolik černě karmínového ohně, že objemem připomínalo malý keř.

Prokletý oheň své proměny zpomalil, když na něj profesor Quirrell upřel zrak, až se ustálil na jediné podobě. Podobě zčernalého, krev spalujícího fénixe.

A něco Harrymu s hroznou jistotou říkalo, že pokud se ten černě planoucí fénix setká s Fawkesem, pravý fénix zemře a už nikdy se znovu nenarodí.

Profesor Quirrell udělal jediné gesto hůlkou a zčernalý oheň se rozletěl místností. Narazil do dveří s klíčovou dírkou a jediné máchnutí karmínově planoucích křídel pohltilo většinu dveří a část oblouku. Pak se pošpiněný karmínový oheň pustil dál.

Harry si otvorem sotva stihl všimnout obrovských soch, které právě začínaly zvedat meče a palice, když mezi ně vlétl zčernalý oheň, a ony zapraskaly a vzplály.

Když bylo po všem, zčernalý ohnivý fénix proletěl otvorem zpátky a vznášel se nad levým ramenem profesora Quirrella. Jeho s intenzitou slunce žhnoucí karmínové drápy se vznášely jen pár centimetrů od profesorova hábitu.

„Běž dál,“ řekl profesor Quirrell. „Už je to tam bezpečné.“

Harry vykročil vpřed a musel povolat zaběhané vzorce své temné stránky, aby na to zachoval klid. Překročil žhnoucí okraje, které zbývaly z dveří a prohlížel si šachovnici se zbytky obrovských šachových figur. Dlaždice střídavě z černého a bílého mramoru na zemi začínaly pět metrů za zničeným průchodem, rozpínaly se od stěny ke stěně a končily pět metrů před dveřmi na opačné straně místnosti. Strop byl podstatně vyšší, než by kterákoli ze soch měla být schopna dosáhnout.

„Tipoval bych,“ řekl Harry a zaběhané vzorce jeho temné stránky udržovaly jeho hlas v klidu, „že řešením má být přeletět nad sochami pomocí koštěte z předchozí místnosti, protože k získání klíče ho vlastně nebylo potřeba.“

Zezadu se zasmál profesor Quirrell, ale byl to smích lorda Voldemorta. „Pokračuj,“ řekl hlas, který byl čím dál chladnější a vyšší. „Jdi do další místnosti. Chci vidět, co usoudíš o tom, co tam najdeš.“

Harry si připomněl, že tohle Brumbál zařídil pro prváky, takže to BUDE bezpečné, a přešel po zničené šachovnici, položil ruku na madlo dveří a zatlačil.

---

O půl vteřiny později Harry dveře přirazil zpátky a odskočil.

Harrymu trvalo několik vteřin, než ovládl svůj dech a sám sebe. Zpoza dveří se ozývalo hlasité funění a dunění, jako by někdo do podlahy bušil kamennou palicí.

„Předpokládám,“ řekl Harry, jehož hlas rovněž vychladl, „že vzhledem k tomu, že Brumbál by tam těžko umístil skutečného horského trolla, je další výzvou čelit iluzi z mých nejhorších vzpomínek. Něco jako mozkomor se svým promítáním vzpomínek do vnějšího světa. Velmi zábavné, pane profesore.“

Profesor Quirrell se vydal ke dveřím a Harry ustoupil stranou. Kromě pocitu zmaru, který teď profesora silně obklopoval, Harrymu jeho temná stránka nebo prostě jen instinkt radili, aby se nepřibližoval k černokarmínovému ohni, který se vznášel nad ramenem profesora Quirrella.

Profesor Quirrell otevřel dveře a nahlédl dovnitř. „Hm,“ řekl profesor Quirrell. „Jak říkáš, je to jen troll. No nic. Doufal jsem, že se o tobě dozvím něco zajímavějšího. To uvnitř je Kokorhekkus, známý také jako bubák obecný.“

„Bubák? A co takový bubák dě– ne, myslím, že vím, co dělá.“

„Bubák,“ řekl profesor Quirrell opět hlasem přednášejícího bradavického profesora, „má v oblibě temná místa, která se málokdy otevírají, jako například zapomenutá skříň na půdě. Chce mít klid a vezme na sebe jakoukoliv podobu, o které si myslí, že tě odstraší.“

„Odstrašit mě?“ Harry řekl. „Zabil jsem toho trolla.“

„Bez přemýšlení jsi od té místnosti odskočil. Bubák se snaží dosáhnout instinktivního úprku, ne tvořit hrozbu pro rozum. To by si vybral něco věrohodnějšího. Každopádně standardním protikouzlem na bubáka je samozřejmě Zloheň.“ Profesor Quirrell pokynul a zčernalý oheň opustil jeho rameno a prohnal se dveřmi.

Z místnosti se ozvalo jediné kvíknutí a dál nic.

Vstoupili do bubákovy místnosti a profesor Quirrell šel tentokrát první. Bez iluze horského trolla byla místnost jen další obrovskou komnatou, kterou osvětlovaly paprsky studeného modrého světla.

Pohled profesora Quirrella se zdál být odtažitý a zamyšlený. Přešel místnost, aniž by na Harryho čekal, a sám od sebe otevřel dveře na protější stěně.

Harry ho následoval a nepřibližoval se.

---

V další komnatě stál kotlík, police s lahvičkami přísad, krájecí prkénka, tyčinky na míchání a další příslušenství na výrobu lektvarů. Světlo, které vycházelo z klenutých výklenků, bylo bílé místo modrého, pravděpodobně proto, že při vaření lektvarů bylo důležité správné vidění barev. Profesor Quirrell už stál u kotlíku a prohlížel si dlouhý pergamen, kterého se chopil. Dveře do další komnaty střežila clona fialového ohně, která by vypadala mnohem hrozivěji, kdyby ve srovnání s zčernalým plamenem nad ramenem profesora Quirrella nepůsobila vybledle a slabě.

Harryho odložení nedůvěry už tou dobou bylo na cestě na dovolenou, takže nepoznamenal nic o tom, že bezpečnostní systémy ve skutečném světě mají za cíl rozeznat oprávněné osoby od neoprávněných, což znamenalo přijít s výzvami, které reagují jinak na přítomnost lidí, kteří tam mají nebo nemají být. Dobrá bezpečnostní výzva by například ověřovala, že vstupující zná kombinaci zámku, která byla sdělena pouze oprávněným osobám, a špatná bezpečnostní výzva by ověřovala, jestli vstupující dokáže uvařit lektvar podle písemného návodu, který byl vstřícně přiložen.

Profesor Quirrell pergamen hodil směrem k Harrymu a ten se snesl na podlahu mezi nimi. „Co si o tom myslíš?“ zeptal se profesor Quirrell a ustoupil, aby Harry mohl přistoupit a pergamen zvednout.

„Ne,“ řekl Harry, když očima přeletěl pergamen. „Ověřovat, jestli vstupující dokáže vyřešit směšně jednoduchou logickou hádanku o pořadí ingrediencí, není výzva, která bude reagovat rozdílně u oprávněných a neoprávněných osob. Je jedno, jestli použijete zajímavější logickou hádanku o třech bůžcích nebo o řadě lidí v barevných kloboucích, stejně se to úplně míjí účinkem.“

„Podívej se na druhou stranu,“ řekl profesor Quirrell.

Harry otočil půl metru dlouhý pergamen.

Na druhé straně byl drobným písmem napsaný nejdelší seznam pokynů k vaření lektvaru, jaký kdy Harry viděl. „Co to má…“

„Lektvar zářivosti, který zadusí fialový oheň,“ řekl profesor Quirrell. „Vyrábí se tak, že se do něj dokola přidávají stejné přísady s drobnými obměnami. Představ si nějakou dychtivou skupinku mladých prváků, kteří projdou všechny ostatní komnaty a myslí si, že se už už dostanou ke kouzelnému zrcadlu, a pak narazí na tento úkol. Tato místnost je bezpochyby dílem mistra lektvarů.“

Harry upřeně pohlédl na tvar z černých plamenů na rameni profesora Quirrella. „Oheň nemůže porazit oheň?“

„Může,“ řekl profesor Quirrell. „Ale nejsem si jistý, jestli by to tak mělo být. Předpokládejme, že tato místnost je past.“

Harry se nechtěl zdržovat vařením tohoto lektvaru, aby tím někoho pobavil, nebo proč ho vlastně profesor Quirrell tak pomalu prováděl těmito komnatami. V receptu na lektvary bylo pětatřicetkrát nutno přidat zvonečník, čtrnáctkrát ‚pramen světlých vlasů’… „Možná ten lektvar uvolňuje smrtící plyn, který usmrtí dospělé kouzelníky, ale ne děti. Nebo nějaký jiný ze stovek možných smrtících triků, když to tu teď vezmeme vážně. Bereme to tu vážně?“

„Tato místnost je dílem Severuse Snapea,“ řekl profesor Quirrell a opět se tvářil zamyšleně. „Snape v této hře není jen nezúčastněný pozorovatel. Sice mu chybí Brumbálova inteligence, ale jeho vražedný záměr by mu Brumbál mohl závidět.“

„No, ať už se tu děje cokoli, dětem to rozhodně ve vstupu nezabrání,“ poznamenal Harry. „Spousta prváků to zvládla. A pokud se vám podaří nějakým způsobem udržet venku všechny kromě dětí, pak to z Brumbálova pohledu nutí lorda Voldemorta, aby se ke vstupu zmocnil dítěte. Vzhledem k jejich cílům v tom nevidím smysl.“

„Vskutku,“ řekl profesor Quirrell a třel si špičku nosu. „Ale všimni si, hochu, že v této místnosti chybí spouštěče a poplachy, které byly seslány na předchozích. Nejsou tu žádné nenápadné ochrany, které by bylo třeba překonat. Je to, jako bych byl vyzýván, abych lektvar vynechal a jednoduše vstoupil – ale Snapovi je jasné, že si toho lord Voldemort všimne. Pokud by skutečně byla na všechny, kteří lektvar neuvaří, nastražena past, pak by bylo moudřejší vykouzlit tu ochrany a neukazovat, že se tato místnost liší od ostatních.“

Harry naslouchal a soustředěně se mračil. „Takže… jediným smyslem vynechání poplachů a ochran je, abyste tudy neprojel jak buldozerem.“

„Předpokládám, že Snape očekává, že si to tak odvodím,“ řekl profesor obrany. „Ale dál už nedokážu odhadnout, na jaké úrovni podle něj budu hrát. Jsem trpělivý a na toto úsilí jsem si dopřál dost času. Ale Snape mě nezná, zná jen lorda Voldemorta. Viděl, jak lord Voldemort frustrovaně křičí a jedná na základě impulzů, které se zdají být kontraproduktivní. Uvažujme o této záležitosti ze Snapeova pohledu: je to mistr lektvarů z Bradavic, který lordu Voldemortovi říká, aby byl trpělivý a řídil se pokyny, pokud chce vstoupit, jako by lord Voldemort byl pouhý školák. Pro mě by bylo snadné vyhovět, přitom se usmívat a pomstít se později. Ale Snape neví, že lord Voldemort snadno dokáže uvažovat i takto.“ Profesor Quirrell se podíval na Harryho. „Chlapče, viděl jsi mě, jak se vznáším ve vzduchu u ďáblova osidla, že?“

Harry přikývl. Pak si všiml svého zmatení. „Moje učebnice formulí říká, že není možné, aby kouzelníci levitovali sami sebe.“

„Ano,“ řekl profesor Quirrell, „přesně to se v učebnici formulí píše. Žádný kouzelník nemůže levitovat sám sebe ani žádný předmět, který by podpíral jeho vlastní váhu; je to jako snažit se zvednout sám sebe za tkaničky bot. Přesto lord Voldemort dokáže sám létat – jak? Odpověz co nejrychleji.“

Jestli na tu otázku mohl najít odpověď student prvního ročníku – „Nechal jste někoho jiného, aby na vaše spodní prádlo přičaroval kouzla na koště, a pak jste mu vymazal paměť.“

„Ne tak docela,“ řekl profesor Quirrell. „Kouzla na koště vyžadují dlouhý úzký tvar, který musí být pevný. Na látku se nechytí.“

Harry svraštil obočí. „Jak dlouhý musí být ten tvar? Šlo by k nějakému postroji připevnit krátké tyče od košťat a létat s jejich pomocí?“

„Skutečně jsem si zpočátku na ruce a nohy připevnil očarované tyče, ale to jen proto, abych se naučil novému způsobu létání.“ Profesor Quirrell si odhrnul rukáv hábitu a odhalil holou paži. „Jak vidíš, teď už v rukávech nic neskrývám.“

Harry toto další omezení vstřebal. „Někdo seslal kouzla na koště na vaše kosti?“

Profesor Quirrell si povzdechl. „A přitom to létání byl jeden z nejobávanějších Voldemortových výkonů, nebo se to tak ke mně aspoň doneslo. Po všech těch letech a jisté dávce neochotného čtení myšlenek pořád vlastně nechápu, co to s obyčejnými lidmi je… Ale ty mezi ně nepatříš. Je načase, abys této výpravě začal být přínosem. Znáš současného Severuse Snapea lépe než já. Jak zní tvá analýza této místnosti?“

Harry zaváhal a snažil se vypadat zamyšleně.

„Podotýkám,“ řekl profesor Quirrell, zatímco fénix ze zčernalého ohně na jeho rameni jako by natáhl hlavu a upřel na Harryho pohled, „že pokud vědomě dovolíš, abych selhal, budu to nazývat zradou. Připomínám, že Kámen je klíčem ke vzkříšení slečny Grangerové a že držím životy stovek studentů jako rukojmí.“

„Mám to na paměti,“ řekl Harry a vzápětí mu jeho úžasný vynalézavý mozek poskytl nápad.

Harry si nebyl jistý, jestli to má říct.

Ticho se protahovalo.

„Už tě něco napadlo?“ zeptal se profesor Quirrell. „Odpověz v hadím jazyce.“

Ne, tohle nebude snadné, ne proti chytrému protivníkovi, který vás může kdykoli donutit říct doslovnou pravdu. „Severus, alespoň ten současný Severus, si vaši inteligence velice považuje,“ řekl Harry místo toho. „Myslím, že… Myslím, že by mohl očekávat, že Voldemort usoudí, že Severus by nevěřil, že by Voldemort mohl projít jeho zkouškou trpělivosti, ale Severus by ve skutečnosti očekával, že Voldemort v ní obstojí.“

Profesor Quirrell přikývl. „To je uvěřitelná teorie. Věříš jí ty sám? Odpověz hadím jazykem.“

„Ano,“ sykl Harry. Možná není bezpečné zadržovat informace, dokonce ani myšlenky a nápady… „Smyslem této místnosti tedy je lorda Voldemorta o hodinu zdržet. A kdybych vás chtěl zabít a věřil tomu, čemu věří Brumbál, nejspíš bych zkusil polibek mozkomora. Chci říct, že si myslí, že jste duše bez těla – mimochodem, jste?“

Profesor Quirrell se nehýbal. „Brumbál by na takovou věc nepřišel,“ řekl po chvíli profesor obrany. „Ale Severus by mohl.“ Profesor Quirrell si začal poklepávat prstem na tvář a jeho pohled se vzdálil. „Máš moc nad mozkomory, chlapče, můžeš mi říct, jestli jsou někde poblíž?“

Harry zavřel oči. Jestli se ve světě vyskytovaly mezery, necítil je. „Žádné necítím.“

„Odpověz hadím jazykem.“

„Necítím požírače života.“

„Ale byl jsi ke mně upřímný, když jsi tu možnost navrhl? Neměl jsi v úmyslu nějakou chytrou lest?“

„Byl jssem upřímný. Žádná lesst.“

„Možná existuje nějaký způsob, jak mozkomory skrýt, aby vyskočili a sežrali duši, která někoho posedla, když takovou uvidí…“ Profesor Quirrell si dál poklepával na tvář. „Není vyloučeno, že bych se kvalifikoval. Nebo se jim dá přikázat, aby sežrali každého, kdo projde touto místností příliš rychle, nebo každého, kdo není dítě. S ohledem na to, že kvůli tobě držím Hermionu a stovky dalších studentů jako rukojmí, použil bys svou moc nad mozkomory, abys mě bránil, kdyby se tu nějaký mozkomor ukázal? Odpověz hadím jazykem.“

„Nevím,“ sykl Harry.

„Mysslím, že mě požírači života nemohou zničit,“ zasyčel profesor Quirrell. „A já tohle tělo prosstě opusstím, pokud sse přiblíží příliš blízko. Tentokrát sse vrátím rychle a pak už mě nic nezasstaví. Budu tvé rodiče mučit celé roky, abych tě potresstal za to, že jssi mě nebránil. Zemřou sstovky sstudentů, včetně těch, které nazýváš přáteli. Znovu sse ptám. Použiješ moc nad požírači života, abyss mě ochránil, když požírači života přijdou?“

„Ano,“ zašeptal Harry. Smutek a hrůza, které Harry potlačil, se znovu rozhořely a jeho temná stránka neměla zaběhané žádné vzorce, které by se s těmito emocemi vypořádávaly. Proč, profesore Quirrelle, proč jste takový…?

Profesor Quirrell se usmál. „To mi připomíná. Už jsi mě zradil?“

„Ještě jssem tě nezradil.“

Profesor Quirrell přistoupil k vybavení na vaření lektvarů a začal jednou rukou krájet kořen, přičemž nůž se pohyboval téměř neviditelně rychle a bez zjevné námahy. Zlohňový fénix přeletěl do protějšího rohu místnosti a čekal tam. „Když všechny záležitosti zvážíme v jejich nejistotě, zdá se moudřejší strávit čas tím, že touto místnost projdeme jako prvák,“ řekl profesor obrany. „A zatímco budeme čekat, můžeme si klidně promluvit. Měl jsi nějaké otázky, chlapče? Řekl jsem, že ti na ně odpovím, takže se ptej.“