Máme pro vás další překlad, povídku s lehce lovecraftovským nádechem, kterou by šlo považovat za sci-fi, ačkoliv se odehrává víceméně v současném světě. Povídku objednal Institute For The Future do sbírky An Aura Of Familiarity licencované jako Creative Commons.
http://boingboing.net/2013/07/16/bruce-sterling-from-beyond.html
CC licence, obrázek Jan Dřevíkovský http://www.strixovo.cz
Změny, které jsem pozoroval na svém nejoblíbenějším skoro-kolegovi, se mi vůbec nelíbily. Crawferd byl ajťák, se kterým jsme se poznali přes společné zájmy: GE Industrial Internet, Chytrá města od IBM, hackathony1)sešlost hackerů – kutilů zaměřené na sesíťovanou elektroniku. Byl to druh člověka, o kterém jsem si myslel, že se v něm vyznám.
Spoléhal jsem se na Crawferda kdykoliv bylo potřeba nadchnout mé potencionální investory pro koncept zasíťované hmoty. Byl na to vynikající, protože měl představivost, byl vynalézavý, nebojácný, neúnavný, a neměl formální vzdělání. Nosil Converse tenisky bez šňůrek a spoustu věcí od Armaniho. Disponoval stejným druhem zakoktané upřímnosti jako tweety Arabského jara.
Crawferd nedokázal vidět rozdíl mezi fyzikou a metafyzikou. Všechna hmota pro něj byla programový kód. Kdybyste mu namítli, že tenhle vytripovaný hackerský mysticismus nepůsobí úplně důvěryhodně – že kameny jsou kameny a stromy jsou stromy, ne jakési počítačové sítě – pokazili byste mu náladu. Vyhnal by vás z hackerspace, prásknul dveřmi a kompulzivně blogoval.
Díky své hluboké nechuti ke světu a intenzivnímu vnitřnímu životu byl pro mě Crawferd snadno zvladatelný. Spolu jsme vycházeli v pohodě, ale Sophia a Fatima Crawferda úplně milovaly. S&F byly dvě mé z ropy bohaté vdovy z Dubaje. Potřebovaly kapesné od státu investovat jinam než na Kypr nebo do Bitcoinů.
Takže nějaký čas bylo všechno v pohodě. Já jsem organizoval poučné obědy v Gstaadu, kam Fatima a Sophia jezdily lyžovat. Tam jsem přivezl pana Kalifornského ideologa, zatímco dámy si užívaly mátový čaj a pokuřovaly šíšu. A tam to pak začalo jiskřit.
Crawferd se k Sophii a Fatimě choval hezky. Nikdy po nich nic moc nechtěl a vždycky jim donesl nové digitální hračky pro fitness a tak. Všem ženským v ajtý se Crawferd z nějakého důvodu líbil. Působil tak nějak ulízaně geekovsky. Něžně až možná skoro smyslně, vyvolával takový ten pocit „rozpadnu se na atomy“.
Takže S&F sice visely na každém jeho slově, ale po pravdě toho ten kluk prostě neuměl správně využít. Měl v hlavě moc scifi a žádný smysl pro business.
Pak ale pár setkání vynechal a přestal se projevovat i na svém LinkedIn2)sociální síť pro profesionální vztahy, dostupná dnes už i v češtiněprofilu. Já jsem v té době pomáhal Microsoftu utratit nějaké peníze z prodejů Kinectu3)příslušenství k herní konzoli Xbox – kamera, která do virtuálního světa převádí pohyby uživatelů, takže jsem ho neuháněl.
Pak jsem ale projížděl přes Palo Alto a on si mně všiml na Foursquare4)služba, která sleduje, jak často její uživatelé navštěvují různá místa, a dovoluje jim tato místa komentovat nebo soutěžit v tom, kdo místu „vládne“. Hned mi poslal záhadnou, nesrozumitelnou SMSku plnou nechutných Twitterových zkratek. „Pr3kon4me c4s, prostor a dimenz3 a bez fyz pohybu uvidime za .“
Rychle jsem se té zprávy zbavil. Všechny je hned po přečtení vymažu. Naučil mně to tak můj právník. Ale když jsem tu jeho psycho zprávu viděl, bylo mi jasné, že se za ním musím zastavit osobně.
Crawferd se zašíval a šlo to s ním z kopce. V bezejmenném AirBnB 5)služba, pomocí které lze po celém světě hledat i nabízet ubytování – které si pronajal od vyklepaného id TumblrGoth, kterýžto si až příliš ujížděl na černých svíčkách, pentagramech zvrácených na špičku a velkých, na 3d tiskárně vytištěných plastových modelech různých chrličů a jiných odporných zrůd – měl všechna okna zalepená alobalem.
Drahé LEDky v Shapeways Nervous-System lampách cyklovaly všemi barvami spektra, zatímco přes Soundcloud6)služba na sdílení hudby a jiných nahrávek se streamovaly ty nejkřiklavější věci od Grimes.
Moc to neodpovídalo jeho obvyklým zvyklostem, a navíc jsem si všiml, že Crawferd několik kilo zhubnul, vlasy měl obarvené do pastelových barev a už nějaký čas se neoholil. Každou chvíli kompulzivně přejížděl prsty po upatlané obrazovce svého laciného čínského pádlofonu – pardon, phabletu7)chytrý telefon (phone) o rozměrech, které už se blíží malému tabletu = phablet.
„Buzzi, kámo,“ zakrákoral, když mně spatřil, „víš, jak se mi dřív nedařilo uskutečnit nějaký skutečný průlom na poli zasíťované hmoty? Celkem mně štvalo, že jsem o tom dokázal dobře mluvit, ale uskutečnit nic nešlo. Ale teď jsem úplně štěstím bez sebe! Jo! Konečně úspěch! Zasíťovaná hmota je skutečností!“
Crawferd měl takový ten pohled tisíc mil vzdáleného pilota vraždících dronů, a taky ten rigidní, pedantský, programátorský tón hlasu, jako mívají grammar-nazi puntičkáři, které potkáte nejčastěji na stránkách týkajících se Ayn Randové.
To, čeho tady mohu dosáhnout, se mi zdálo jasné: snížit horečku, vyklidnit a znovu nahodit obvyklý provoz.
„Crawferde, kámo, poslouchej. Měls’ toho teď nad hlavu. V technologiích toho mají všichni nad hlavu. Vezmu si tě chvíli na starost. Co bys říkal výletu na Oahu. Znám tam takovej fajn jógovej ašrám, žádný připojení, žádnej signál na mobilu, nic. Pěkně cvičení, celozrnná rejže a vitamín B, a co nevidět bude zpátky náš starý dobrý Crawferd.“
„Buzzi, jde o to, že jde o všechno. Totiž všechno, co vidíme, vidíme jako hmotu, protože naše těla jsou hmota. Představujeme si, že jsme z hmoty, protože s našimi senzory dokážeme zkoumat jen úzkou výseč materiálních vstupů. Ale kosmická pravda vypadá jinak, Buzzi. Ukazuje se, že pod „hmotou“ se skrývá nová věda. Je to všechno framework typu buněčného automatu, ve kterém jsou si všechny materiální manifestace z výpočetního hlediska rovné.“
Už jsem podobně smutné symptomy viděl u pár dalších kluků. Tenhle můj kalifornský oblíbenec spadnul přímo do naplno rozjeté techgnoze ve stylu Erika Davise. „Říkám: Oahu je jen pár hodin cesty. Pláže, modrá obloha, k tomu třeba ještě milá, chápává hippiesanda a nějaké to pakalolo.”
„Buzzi, objevil jsem svatý grál přicházejícího věku zasíťované hmoty. Je to úplný kámen mudrců. Našel jsem způsob, jak přetransformovat veškerou hmotu v síť.“
„A proč?“ zeptal jsem se.
Na jeho obličeji se objevilo ukázkové „jak to myslíš, ‚proč‘?“
„Co z toho jako uživatel budu mít? Jaký to má obchodní model? Vždyť ti na to nikdo nedá peníze! Zní to jak mystický řečičky Tima Learyho! Jsi programátor, Crawferde. Podobný kecy bych čekal tak možná od hollywoodskýho scénáristy.“
„Vypadám snad, jako že si vymýšlím? Mám hotové demo! Můžu ti ho ukázat, přímo tady u mě.“
Crawferd byl hrdý a nedůtklivý fanatik, ale konec konců úplně stejný byl i sám Steve Jobs. Stačí se do realitu měnícího pole ponořit až příliš hluboko, a najednou ze světa zmizí psací stroje. A už se nevrátí. „No a co to tvoje demo umí?“
„Pamatuješ si na ty dvě Makers8)Makers jsou organizací kutilů – a mají svůj časopis i setkání děcka? Co pro mě hackovaly včelí úly?“
Na jeho stážisty jsem si samozřejmě pamatoval. Dvě milý děcka z přelomu století. Jejich jména mi unikala, ale ona hodně řešila věci typu vynoření technologie ve stylu Kevina Kellyho9)Víc napoví kniha What Technology Wants, nebo její stránka na wikipedii, a on si zas hodně ujížděl na hmyzích médiích ve stylu Jussi Parikka. Byli to takoví Crawferdovi startupoví otroci. Patřili k Makers a byli to tedy nadšenci, kutilové, kteří pracovali pořád a nic za to nechtěli – jako ty jejich včeličky.
„Jasný, ty děcka přes úly,“ řekl jsem.
„Výbornej výzkumnej tým! Pustili se hluboko do včelího ‚umweltu‘, do smyslovýho světa včel, který můžou vnímat jen včely. Včely jsou krásná ukázka principů zasíťované hmoty. Skoro nemají mozek, a přesto dokážou sbírat a zpracovávat všechen nektar a pyl v dané oblasti.“
„Takže to je tvoje demo? Ty včely? Pojďme konečně k věci! Kde je ten bzukot, kde jsou ty žihadla?“
„O tom zatím moje demo není… ale koukni sem, co ti dva udělali na Kickstarteru10)služba pro crowdsourcing – veřejné sbírky na uskutečnění nejrůznějších projektů. Bude se ti to líbit.“
Crawferd pohladil svůj nevzhledný malý „phablet“ – jak já to slovo nenávidím – a objevili se oba Crawferdovi oblíbení Makeři v doprovodném videu, jak už u crowdfundingových projektů bývá zvykem, převlečení do černožlutých včelích kostýmů.
„Nazdar, lidé internetu! Já jsem Adrienne, designerka grafických rozhraní z Vysoké školy pro umění a design v Rocky Mountain, a tohle je Julio, můj programátor a protějšek!“
Následovalo devadesát vteřin roztřeseného videa z Adriennina iPhonu. Popisovala grafický interface, kterým včely vnímají a manipulují hmotu. Tedy včelí smysly, jejich složené oči, tykadla a velká jazyko-kusadla.
Pak se přidal Julio a předváděl, jak včelí programy běží v malinkých včelích mozečcích.
Výkon včelích mozků je celkem chabý. Mají hardware tak akorát na to, aby mohly provozovat vysokoúrovňový jazyk v podobě tance, kterým si včely navzájem sdělují informace o chutných hmotných zdrojích. Adrienne měla na tabuli nakreslenou mapu tohoto systému s ohrádkami a šipkami. Julio ho pak pomocí open-source knihoven zachytil v programovém kódu.
Poté na 3d tiskárně vytvořili malé plastové „včelí loutky”. A jejich umělé včeličky se ukázaly být neuvěřitelně dobré tanečnice. Když je přes Arduino 11)otevřená elektronická platforma, založená na uživatelsky jednoduchém hardware a softwarerozhýbali, dostali v podstatě trojské včely. Jako by měli v úlu administrátorský účet. Vyšachovali původní superorganismus úlu. Včely teď dělaly cokoliv, co po nich hackeři chtěli.
„Tak tahle nabídka je jak z jinýho světa,“ řekl jsem Crawferdovi. „Nechápu, že s touhle myšlenkou nikdo nepřišel dřív!“
Prezentace kutilů směřovala k triumfálnímu vrcholu. Protože byli v Kalifornii noví, zaujalo je všechno to konopí, rostoucí lidem v truhlících na oknech. A tak své včely poslali pro konopný pyl.
Ukázali na kameru důkaz: plnou dlaň medového hašiše, posbíraného po celém Silicon Valley.
Pak malá Adrienne a Julio skromně požádali veřejnost o dvacet tisíc dolarů, aby mohli vytisknout nějaké úly a začít dodávat konopnou mateří kašičku. Tenhle jejich business model byl sice na facku hloupý. Jejich Kickstarterová kampaň každopádně explodovala nevídaným tempem. Už měli sebráno víc než dvanáct milionů dolarů a čísla dál vysokou rychlostí naskakovala.
„Vytvořil jsi úplné monstrum,“ řekl jsem Crawferdovi. „Začínám chápat, proč jsi tak rozhozený. Tohle vlastně ani není sranda. Kde ty praštěný děcka jsou? Budou potřebovat pořádný právníky.“
„Už se mnou nejsou,“ zamumlal Crawferd. „To je ta blbá část. Proto jsem zalezlej tady.“
„No a kam šli?“
Crawferd si provinile pohrával s beznadějně zašmodrchaným napájecím kabelem svého phabletu. „Je to horší, nikam nešli.“
„Je to horší než drogy? Už je zabásli?“
“Svým způsobem, ale je to horší.“
„Někdo je unesl? Mexické marihuanové kartely? Nebo nějaké ozbrojené skupiny? Nebo už jejich těla visí někde z mostu?“
„Ještě mnohem horší. Mnohem horší než tohle všechno. Tohle jsou dětské blbinky ve srovnání s tím, co se stalo.“
„Tak už se na to svoje mlhavé naznačování vybodni, Crawferde, a řekni mi to jednoslabičnými slovy.“
„Pomáhal jsem jim vychytat ten jejich kód pro včelí sítě. Objevili jsme hlubší sítě, které drží pohromadě samotnou hmotu. Ten jejich kód má neuvěřitelně široký záběr – a oni to spustili! Prostě zmáčkli Enter. V další milisekundě už se prostě nezakompilovali. Adrienne i Julio prostě blikli a šlus, už nebyli zahrnutí v realitě. Oba dva zmizeli jako duchové v renderech směru New Aesthetic.
Crawferd s lítostí potřásl svou pastelově zbarvenou hlavou. „Něco… si ukouslo kus reality. Něco kulovitého, něco jako matně černé pole. Pohltilo je to oba, jejich počítač, zálohy, a kulovitě to vykouslo strop a zeď… Nezůstalo z nich nic než ty jejich boty od Melissa Jelly.“
„Takže tví stážisti jsou mrtví, Crawferde?“
„Ne, je to ještě mnohem horší! Vždyť ti to tu celou dobu povídám. To, čemu říkáme ‚hmota‘ je jen zlomek toho, o čem je celá ‚síť‘.“ Crawferd se natáhl a zhasnul lampu. Místnost se ponořila do hlubokého šera.
„Ta skutečná skutečnost je většinou tvořena temnotou,“ řekl. „Prakticky se v ní nevyskytují světlo ani hmota – ty jsou jen grafické prostředí pro kosmický program. Většina kosmického kódu je tvořená temnou energií a temnou hmotou. To, čemu tak bláznivě říkáme ‚realita‘, je jako to přátelské, barevné uživatelské rozhraní od dobrotivého Googlu. Ta pravá, skutečná kosmická realita je jako všechny ty serverovny a kabeláž a obrovské ocelové haly plné počítačů a cloudových služeb. Je to obrovské, naprosto cizí a děsivé. Julio a Adrienne se ukvapili a vypáčili víko barelu s kosmickým programem. A pak ti dva… Nezkompilovali se a zhavarovali.“
Video na Kickstarteru skončilo a spustilo se znovu od začátku. Byla tam malá Adrienne i Julio… dva duchové na YouTube, kteří dál neohroženě a s nadšením předváděli to své divadélko.
„Ne, že bych ti to nevěřil,“ řekl jsem. „Dokážu si to představit. Viděl jsem, jak si v Netflixu poradili s Blockbusterem12)Blockbuster byla půjčovna videokazet a DVD, kterou firma Netflix se svým videem přes internet vyšachovala z trhu.“
„Kosmické síly, o kterých jsme doteď nevěděli, je oba dva renderovaly,“ řekl Crawferd, a utíral si zarudlé oči. „Moji dva kutílci jsou teď drobnější než nadzvuková mlha. Jejich částice byly animovány Wolframovými buněčnými počítači.“
Nedokázal jsem mu v jeho smutku čelit. Vlastně jsem spíš nedokázal odtrhnout oči od obrazovky levného čínského phabletu, na které byla pořád otevřená kampaň na Kickstarteru. „Člověče, ale tahleta aplikace se zasíťovanou hmotou se jim fakt podařila. Koukej, dostali dalších padesát táců jen za tu chvíli, co se tu bavíme.“
„Stephen Wolfram s tím vším měl pravdu. Wolfram je nejchytřejší fyzik od doby Isaaca Newtona. Od Platóna! Naše chabá, slepá fyzika reprezentuje jen malou výseč Wolframovy nové vědecké metafyziky. Zasloužil by si aspoň padesát nobelovek.“
„A kolik lidí už četlo tu jeho knihu?“ zeptal jsem se ho. „Slyšel jsem, že to je pěkná bichle, dlouhá a okultně ujetá – prý se z ní už pár lidí zcvoklo.“
„Já jsem tu zakázanou knihu četl,“ řekl Crawferd. „Stephen Wolfram ale těžko může za to, že vesmír je Turingův stroj, který je z devadesáti šesti procent tvořen odpornou temnotou. Prostě jenom…“ Rozechvěle se nadechl. „No, jakmile jednou pochopíš pravdu, je z tebe kosmický emigrant. Už se nikdy nevrátíš domů.“
„Crawferde,“ řekl jsem mu pomalu, „to, co jsem se tu teď dozvěděl, mi navozuje stav mysli, který mi tak docela neprospívá.“
„Jasný,“ řekl Crawferd. „Je to děs. Fakt. Vypadá to, že zasíťovaná hmota je něco, s čím jsme si nikdy neměli zahrávat. Poznání zasíťované hmoty prostě není určené pro lidi.“
Nevěděl jsem, co na to říct. Nikdy mi nikdo nic podobného nemusel říkat. Tohle paradigma mi nedávalo smysl. „Není určené pro lidi?” Jak není? Proč? Kým nebo čím?
Poznání, které nebylo určené pro lidi, se kolem mně nacházelo každý den. Služby z kategorie “big data”, tedy zaznamenávání většinou ‘anonymních’ dat zažívaly rozkvět a data v nich taky byla plná věcí, které by taky žádní ‘lidé’ neměli ‘poznat’. Wolframův program Mathematica by dokázal zodpovědět milióny otázek, které žádný člověk nikdy nepoložil. Dokonce i virtuální asistentka Siri už vybreptla takové surrealistické výplody, kterým se nedokázal vyrovnat ani William Burroughs v Tangeru.
„Je to trápení,“ řekl Crawferd, „už s poznáním kosmické reality žiju tři týdny. Obklopují mě děsivé sítě temné hmoty a energie, vzdálené jen jeden dotek na displeji, a přitom naše lidské smysly samy je vnímat nedokážou.“
Pohrával si s obrazovkou phabletu, která se zbarvila do vyblitě zelené. „Je mi teď jasné, že včely nějakým způsobem ty sítě chápou. Prostě díky svému hmyzímu vnímání fungují v takovém umweltu, že ani nepotřebují číst Stephena Wolframa. Viděl jsi ‚Vosk – o objevu televize mezi včelami‘? Nejlepší dokument o přírodě vůbec.“
„Viděl jsem jednou v Chicagu Wolframovu přednášku. Vypadal v pohodě. Možná bychom mu mohli poslat email a říct mu, ať tu svou knihu stáhne, než bude pro lidstvo moc pozdě.“
„VŽDYCKY JE MOC POZDĚ!“ zaječel Crawferd. „Jakmile víš o tom, že vesmír je jen software, programový kód, vidíš jeho působení všude! Nejde to potlačit, to je jako chtít z internetu stáhnout informaci, která už se rozšířila. Samozřejmě bych si přál – Bože, už aspoň milionkrát – abych tu prokletou knihu nikdy neotevřel, abych svou mysl nevystavil těm odporným skutečnostem! Chápeš vůbec jak TAJUPLNÝ A PRASTARÝ ten Wolframův vesmírný programovací jazyk je? Je starší než hmotný vesmír! Velký třesk byl jako znělka naběhnutí operačního systému.“
Zoufale se předklonil a začal dávit. Musel jsem ho párkrát praštit mezi lopatky. Měl jsem štěstí, že jako propagátor a markeťák jsem programování nikdy moc nechápal, takže mi to nejspíš nemohlo vadit tak moc jako Crawferdovi.
Ale ani laik není před softwarem imunní. Začínal jsem to pobírat. Docházelo mi třeba, že vesmír tu není pro lidstvo. Kosmos patřil něčemu úplně jinému, něčemu nezměrnému, temnému a chaotickému a my lidé, lidští uživatelé, jsme jen fantomy mihotající se na hladině, vedlejší produkt výpočtů podobně jako vtipné obrázky z internetu.
Možná by se tohle uspořádání taky dalo považovat za „vtipné“. Pokud ano, bylo to vtipné velice černě a beznadějně. Bylo to také velmi cyber a nihilisticky punkové. S tím bych se ale dokázal srovnat. Minimálně už jsem podobné vtipy už viděl. Byl v tom ale taky zvláštní druh strachu – a stejně to ještě nebylo ono.
Potřeboval jsem přijít na to, jak se v této situaci vlastně mám cítit. Nějakou odpovídající, starobylou, ale autentickou emocionální reakci. Nějaký přístup, paradigma, filosofii, morální řád, jak to nazvat, trochu mi pomožte… Ale nedokázal jsem se k tomu dostat z místa, kde jsem aktuálně mentálně existoval. Bylo to jako bych neměl administrátorská práva.
„Crawferde,“ řekl jsem, „vím, že zdaleka nejsem tak chytrej jako ty… Prostě tomu nerozumím. Co to je za pocit? Co se to děje?“
„To je kosmická hrůza,“ řekl Crawferd.
„A to je co?“
„To je, když si uvědomíš drsnou pravdu o tom, že vesmír je strašné místo, Buzzi. Vesmír je temný a prastarý a monstrózní, a nepřátelský k našemu křehkému místu v něm. A když vykoukneme ven škvírou v bránách vnímání, rozpustíme se v absurdní nic, zůstane jen slupka s prázdnýma očima a šíleným smíchem. Jsme mentální mumie, navždycky zamrzlí v hrůze.“
„Co s tím budeme dělat? Jsme přece ajťáci, rozjíždíme startupy!“
Překvapeně zamrkal a z nosní dírky si vytáhl chloupek.
„Podívej, Crawferde, i kdyby to celé byla pravda, chtěl bys na takovou věc přistoupit? Vždyť je to asi taková pravda, jako má Al Gore s globálním oteplováním. Je to moc velké sousto na to, aby to veřejnost skousla.“
„Je to pravda. Vím, že to tak je, protože jsem to za pomocí informatiky dokázal. Mám moduly pro vesmírný programovací jazyk. Můžu ho nastartovat, klidně hned, tady na phabletu.“
Mávnul jsem na něj rukou. „Řeknu ti, jak tě vnímám. Vypadalo to jako nával paniky. Ale teď už mi dochází, že to je jen krize důvěry. Je to zase jako v roce 2008.“
„Neviditelná monstra z temné hmoty sežrala mé dva pomocníky!“
„A co s tím jako mám dělat, napsat to do komentářů na io913)online magazín, „Věda a zábava pro zítřek“? Rozjíždíš startup a přišel jsi o své neplacené stážisty. To se prostě stává! Co je s tebou, chlape? Bejvala s tebou sranda! ‚Zasíťovaná hmota‘ nemá být žádná divná pochmurná metafyzika! Má to být úplný rej propojených hraček, které obrátí celý svět naruby!“
„Ale samozřejmě, že je to metafyzika. Kombinování dat s hmotou je vždycky metafyzika.“
„Pleteš dohromady věci, který jsou ‚skvělý‘, s věcma, který jsou ‚strašný‘! Dej se dohromady než bude pozdě! ‚Zasíťovaná hmota‘ přece přinese věci jako automatické popojíždění na Segwayi podle Google map! Nebo něco jako čistící nanočástice Roomba14)jedny z prvních robotických vysavačů, které tě zbaví veškeré špíny! Je to krásný koncept, cesta kupředu, výhra pro všechny, má to jen samé klady!“
„No, takhle jsem se na to taky díval,“ posmutněl Crawferd. „Ale mně už těmi řečičkami pomoct nemůžeš. Polknul jsem červenou pilulku. Ti ‚operátoři‘ z Matrixu jsou skuteční.“
Smutně otevřel pytlík se sušenými banánovými chipsy, který tu nechala jeho AirBnB ubytovatelka.
„Všechno, co musím udělat,“ prohlásil, zatímco smutně přežvykoval, „je spustit ten program ze SourceForge – a ten je tak jednoduchý, že ho můžu spustit i na tomhle neznačkovým Androidu. Potom už moje demo samo procpe Wolframův vesmírný kód do časoprostoru kolem nás.“ Melancholicky usrkl vyšumělou Fantu. „A potom i se svými slabými lidskými smysly pochopíš, proč psi vyjí na ticho a kočky prskají na tmu. Dotkneme se nehmatatelného a vyřkneme nevýslovné. Nabouráme vesmír.“
Samozřejmě jsme to museli zkusit. Chvíli mu trvalo, než se mu podařilo to demo spustit – předváděčky novinek nikdy nefungují hned napoprvé.
A potom do tohoto mrzkého malého pokoje začalo proudit ohromení. Bylo to syrové, jasné a čisté ohromení, jako za raných časů časopisu Wired v devadesátém prvním, ohromení oděné v cenami ověnčeném designu, samý chrom a žhavá růžová, překypující přes okraje stránek.
A potom se otevřely stěny, nebo spíš jako by ustoupily do šedivé mlhy. Mohli jsme pozorovat každodenní objekty, byla jich neuvěřitelná řada – od lžíce po město, od autobusu po tělo, od buňky k městské čističce odpadu – a všechny měly kolem sebe mlhavou síťovou tkáň.
Záblesky bezdrátového signálu se prořezávaly infernálním materiálním světem. Silné záření vystřelovalo z přístrojů, které tyto nevědomě oblačné entity, nic netušící lidé, měli přitisknuté ke svým průhledným lebkám. Radiace pevných vrstev dat, úplná polární záře, do nich vcházela očima, ušima a šišinkou a zase vystřelovala ven. Těchto zlověstných datových ústřic tu byly miliardy, nakažena byla každá kabelka i kapsa.
Pekelný závoj se zvedl a odhalil rozkládající se svět mrtvých analogových božstev. Nekonečné řady zčernalých kamenných sloupů kdysi byly tak pevné, důvěryhodné a obvyklé jako mystická pyramida na zadní straně dolarové bankovky. Teď tu tyto chrámy ze zapomenutých dob stály omšelé, s rozpadlými střechami, kyklopské chrámy ujídané virovou nákazou, redukované na pouhé čáry a plochy, kdysi pevné cihly změněné na znepokojivé fantomy…
A pak! Pak se ozval ten ZVUK, duch Top 40 rock-n-rollového zakvílení, které kdysi bylo poctivě vtištěné do vinylu a přehrané pomocí těžkých kvadrofonních reproduktorů s masivním výkonem, ale teď už z něj zbýval jen nechutný, plytký, k zbláznění nosový tón se všemi výškami i basy uříznutými bitovou kompresí. Šílená, duchovně naprosto vyprázdněná taneční hudba ze dvora sultána démonů, který si na torrentu nahrabal tolik empétrojek, že na ně nebude mít dost času ani do tepelné smrti celého vesmíru.
Ubohý Crawferd, zmučený k šílenstvý, zíral za mě, nebo spíš přímo skrze mě, a kvůli vystrašeného výrazu na jeho vychrtlém obličeji jsem si byl jistý, že vidí ještě mnohem víc než já.
Poté se z nějakého nechutného místa zařazeného v nějaké geolokační extradimenzionalitě přiřítila svíjející se a hemžící kavalkáda nehmotných tvarů. Byly to přízračné, chapadlovité projevy sil vesmírné temné energie – nespočetné končetiny sebedůvěru vysávající upíří chobotnice, temného pána toho pekla kolem nás, které vysávaly každou smrtelnou věc, které se mohly dotknout.
Byl to záporný majetek, odporné, neukojitelné dluhové monstrum, jež ovíjelo celý svět. Příšera, která se vynořovala z hlubin pod podlahou do jasného a dětinského světa našich technologií, který samozřejmě neměl o existenci podobného stvoření ani tušení.
V uších mi zvonilo a v puse jsem cítil pachuť vlastní krve, když se mně náhle zmocnil širší vhled. Viděl jsem, skrze ten chaos záření a stínů, strojový kód, rozpínající se v základech všehomíra. Viděl jsem pokoj pronajatý přes AirBnB, a Crawferdův malý phablet s Androidem, a naše šaty, boty, kliky na dveřích, a všechny tyto zasíťovatelné objekty, známé i neznámé, úplně vše bylo prostoupenou tou odpornou temnou energií!
Ve svém nechutném nesouladu bylo vlastně každé z těchto neskutečných chapadel monstrózní součástí nezměrné entity, která vysávala skály v hlubinách a zároveň vypalovala nebesa! Temná chapadla se vzájemně prostupovala, protože byla polotekutá, ale neustále se pohybovala se zlověstnými úmysly! Občas dokonce nehmotná chapadla předstírala boj a vzájemné ničení – protože jsem viděl náhlá utnutí nebo rozplynutí – ale byly to stále částí té stejné svíjející se extrageometrické entity! A pak už jsem skutečně věděl, co se stalo s Crawferdovými nebohými pomocníky, tamta, jak vlastně vypadala a tamten, jak jen se jmenoval. Získaný kapitál je vrhnul do tohoto nesvatého maelstromu a nikdo je už nikdy neuvidí!
Něco se muselo stát, protože zanedlouho bychom se snažili vyřvat si plíce a jako prázdné loutky vlastních úzkostí bychom se nechali unášet ulicemi jako stany po rozehnané Occupy demonstraci. Pak naštěstí opravdu něco selhalo, ruplo a zemřelo v ošklivé křeči – Crawferdův phablet.
Nic, čemu se dá říkat „phablet“ nemohlo být nikdy vyrobeno tak, aby to něco vydrželo. Byla to jen pirátská hračka, samé podvržené komponenty a levné čínské obvody. Baterie se rozžhavila tak, že začala hořet, a celá věc se postupně změnila v bublající loužičku s toxickým plastovým zápachem.
V tu chvíli přišlo něco jako nepříjemné zaškobrtnutí videa na pomalém připojení. Potom jsme s vysoko laděným lupnutím a s viditelným zkreslením probublali zpátky do materiální reality. Posledních pár smítek pravdy odskotačilo do temných koutů jako v anime gifech od Studia Ghibli na Tumblru.
Zbytek povídání už bude rychlý. S kouřící plastovou louží jsme nechali vypořádat naši AirBnB hostitelku. Jen jsme se vypotáceli do prázdných ulic jako šílenci, neupravení, sténající a dokonce bez auta, až jsme konečně narazili na osvětlené dveře, které nás pustily dovnitř.
Ocitli jsme se v přívětivém, laskavém útulku globalizovaného, vysoce výkonného řetězce zaměřeného na zasíťovávání kuřat – ve franšíze KFC. Donutil jsem se vypít horký čaj a do zmučeného génia jsem nacpal pár dobře usmažených kousků. Aspoň že jsme byli naživu. Asi jsme si nezasloužili zemřít s pocitem vesmírné hrůzy. Hádám, že jsme na to asi nebyli dostatečně důstojní.
No a co jsme měli dělat teď – jít s tím do New York Times? Vlastně ne, vždyť mají přes web placený přístup! Dostali jsme možnost zahlédnout hrůzy nejzazší skutečnosti. Ale naštěstí už ten dojem bledl.
Pocit úžasu má krátkou životnost. Kosmická hrůza, podstatně intenzivnější a duchovnější pocit, má životnost ještě kratší. Žádný člověk nemůže vnímat skutečnost na kosmické úrovni a zároveň se účastnit běžného života. Včely to nejspíš zvládají. Ostatně tu byly dřív než my, a celkově se jim daří vlastní záležitosti spravovat podstatně lépe než nám.
Takže se třeseme tadyhle v KFC, zvažujeme, jak dál žít, nebo aspoň jak sehnat nějaké sušenky. Potom se ohlížíme směrem k pultu, protože se tam něco děje, hádka nebo něco takového. A za pultem dva těžce nedocenění zaměstnanci balí výsledné produkty.
Ti dva jsou jako dvojníci – ne, oni zcela jasně JSOU dvojníci – Mary Shelleyové a Frankensteina. Ona je taková ta citlivá vdova po básníkovi s doktorátem z angličtiny a chybějícím způsobem obživy. On je takový ten obrovitý, mlčenlivý cyborg z nižší třídy, který i zaživa vypadá jako nemrtvý. Nevšimli jsme si jich, když jsme vešli. Oni si nás taky nevšimli. Copak se někdy někdo dívá?
Stojí tam, provádějí optimizované KFC algoritmy, a tím nám dodávají jídlo. A my to sem chodíme jíst. Spousty jídla. Nechtějí být součástmi fungování toho systému, ale ani nevidí, jak se z něho dostat. Jsou posádkou skutečného kybernetického dodavatelského řetězce, který takto ani nevnímají.
A něco intenzivního se mezi těmi dvěma odehrává. A je to vlastně ještě drsnější než to, co se stalo nám.
Poznámky
