88. Časová tíseň, část 1. – Troll v Bradavicích

16. dubna 1992

12:07

Čas oběda.

Harry přešel k víceméně opuštěnému nebelvírskému stolu a na první pohled viděl, že k obědu byly breen a roopo kuličky. Konverzace na pozadí, které Harry mohl slyšet, se týkaly famfrpálu. Jako zvukové prostředí to bylo o něco nepříjemnější než zvuk rezavých motorových pil, ale pořád lepší než to, co havraspárský stůl žvanil o Hermioně. Nebelvírská kolej alespoň začínala s menšími sympatiemi k Dracu Malfoyovi a měla větší politickou motivaci, aby všichni na světě prostě zapomněli na jisté nešťastné skutečnosti, a i kdyby to nebylo správným odůvodněním pro mlčení, pořád to přinášelo alespoň to ticho. Dean, Seamus a Levandule, všichni odjeli na prázdniny, ale alespoň tu zbývali…

„Co to bylo za blázinec u učitelského stolu?“ řekl Harry sdílené mysli Weasleyovic dvojčat, zatímco si začal nabírat na talíř. „Když jsem přišel, vypadalo to, že už je po všem.“

„Naše milovaná, leč nešikovná profesorka Trelawneyová –“

„Na sebe nejspíš vylila celou tuřínovou polévku –“

„A taky na pana Hagrida.“

Rychlý pohled k učitelskému stolu potvrdil, že profesorka věštění zběsile mává hůlkou a poloobr si suší oděv. Nikdo jiný tomu nevěnoval moc pozornosti, ani profesorka McGonagallová ne. Profesor Kratiknot stál na své židli jako obvykle, ředitel byl opět nepřítomen (byl pryč většinu prázdninových dní), profesorky Prýtová, Sinistrová a Vektorová jedly ve svém obvyklém uskupení, a –

„Víte,“ řekl Harry jak otočil hlavu, aby chvíli zíral na iluzi jasně modrého nebe na stropě, „tohle mě pořád trochu děsí.“

„Co?“ řekli Fred nebo George.

Mocný a charismatický profesor obrany ‚odpočíval’ nebo co-to-s-ním-k-ďasu-je, a jeho ruce se neohrabaně a neochotně snažily uchopit kuřecí stehno, kterému se nejspíš na talíři dařilo docela dobře uhýbat.

„Ále nic,“ řekl Harry. „Ještě jsem si na Bradavice pořád úplně nezvykl.“

Harry pokračoval v jídle v přiměřeném tichu, zatímco různí Weasleyové debatovali nad zvláštní, mysl ovlivňující substancí jménem Kudleyští Kanonýři.

„Jaképak hluboké, tajuplné myšlenky teď asi máš?“ řekla mladě vypadající čarodějka s krátkými vlasy, která seděla opodál. „Teda, jen jsem zvědavá. Jinak já jsem Brienne.“ Zírala na něj pohledem, který byl Harry pevně rozhodnutý ignorovat, dokud nebude starší.

„No,“ řekl Harry, „znáš takové ty úplně jednoduché programy jako ELIZA, jakože umělá inteligence, které jsou naprogramované, aby používaly slova v gramaticky správných větách, ale nemají žádné porozumění pro to, co ta slova znamenají?“

„Jasně,“ řekla čarodějka. „Mám jich v kufru asi tucet.“

„No, moje chápání dívek je zhruba na podobné úrovni.“

Rozhostilo se ticho.

Harrymu zabralo několik vteřin si uvědomit, že ne, celá velká síň nezírá na něj, a pak Harry otočil hlavu, aby se taky podíval.

Postava, která se právě vpotácela do Velké síně, vypadala jako pan Filch, klasický bradavický školník, který spolu se svou kočkou paní Norrisovou představoval náhodné střetnutí pro nízkoúrovňové postavy, kolem kterého Harry většinou jen prosvištěl skrytý pod svou relikvií smrti epické úrovně. (Harry se jednou dotazoval Weasleyovic dvojčat ohledně nějakého žertíku vůči tomuto záslužnému cíli, na což Fred nebo George potichu poukázali, že pana Filche nikdy nikdo neviděl použít hůlku, což bylo vskutku zvláštní, když vezmete, kolik kouzel by přišlo vhod v jeho roli, a museli jste se zamyslet, co Brumbála vedlo tohoto člověka v Bradavicích zaměstnat, a Harry sklapnul.)

Právě teď byl hnědý oděv pana Filche neupravený a nasáklý potem, ramena se mu viditelně zvedala rychlým dechem a jeho vždy přítomná kočka chyběla.

„Troll –“ vydechl pan Filch. „Dole v kobkách –“

---

Minerva McGonagallová se u učitelského stolu postavila tak rychle, že její židle spadla na zem.

„Argusi!“ vykřikla. „Co se vám stalo?“

Argus Filch se vpotácel dál do síně, jeho trup byl pokrytý drobnými šarlatovými tečkami, jako by mu někdo přes obličej rozstříkl steakovou omáčku. „Troll – šedý – dvakrát větší než já – on – on –“ Argus Filch si dal dlaně přes obličej. „Sežral paní Norrisovou – prostě ji schramstnul jedním hltem –“

Minerva pocítila nelibé bodnutí ve svém druhém já, neměla tu kočku v lásce, ale konec konců pořád obě byly kočkami.

Ve Velké síni se začal zvedat hluk. Severus se vztyčil od učitelského stolu, nějak to udělal, aniž by k sobě viditelně přitáhl pozornost, a bez dalšího vykráčel obřími dveřmi.

Samozřejmě, pomyslela si Minerva, chodba na třetím poschodí – tohle by mohlo být jen odvedení pozornosti –

Mentálně přenechala všechny tyto záležitosti Severusovi, vytáhla hůlku, zvedla ji nad hlavu, a vypustila pět ostrých prásknutí fialového ohně.

Nastalo polekané ticho, ve kterém bylo slyšet jen Argusovo vzlykání.

„Zdá se, že se po Bradavicích pohybuje nebezpečné stvoření,“ řekla učitelům u učitelského stolu. „Žádám vás všechny o pomoc při prohledávání chodeb.“ Pak se otočila k šokovaným studentům a zvýšila hlas. „Prefekti – okamžitě odveďte svoje spolužáky do prostor svých kolejí!“

Percy Weasley vyskočil od nebelvírského stolu. „Za mnou!“ řekl nahlas. „Držte se u sebe, prváci! Ne, ty ne –“ ale v tu dobu už se ozývali i další prefekti a kolem znovu začal znít hovor.

Pak se pod přílivem zvuku ozval čistý, chladný hlas.

„Paní zástupkyně.“

Obrátila se.

Profesor obrany si klidně čistil ruce ubrouskem a vstával od stolu. „Se vší úctou,“ řekl muž neznámé identity, „nejste odbornicí na bitevní taktiku, madam. V této situaci by bylo moudřejší –“

„Omlouvám se, profesore,“ řekla profesorka McGonagallová, zatímco se obracela zase k velkým dveřím. Filius a Pomona už se postavili, aby ji následovali, a když vstal poloobr Rubeus Hagrid, tyčil se nad nimi. Podobnou zkušeností v tuto dobu prošla až příliš často. „Smutné zkušenosti mě naučily, že při událostech, jako je tato, není správný čas nechat si od aktuálních profesorů obrany cokoliv doporučovat. Vskutku myslím, že by bylo moudřejší, kdybychom se trolla vydali hledat spolu, aby na vás nepadlo podezření v jakýchkoliv nepříjemných věcech, které by se během tohoto času mohly stát.“

Profesor obrany se bez váhání otočil na nebelvírský stůl a tleskl rukama, což vyvolalo zvuk, jako kdyby praskla podlaha.

„Michelle Morganová z Nebelvíru, zástupkyně generála Pinnini,“ řekl klidně profesor do vzniklého ticha. „Prosím poslužte radou ředitelce své koleje.“

Michelle Morganová si vylezla na lavičku a promluvila. Drobná čarodějka zněla mnohem sebevědoměji, než si ji Minerva pamatovala ze začátku roku. „Studenti v chodbách by byli roztahaní a bylo by nemožné je bránit. Všichni studenti musí zůstat ve Velké síni a shromáždit se uprostřed… nebudou se obklopovat stoly, přes které by troll hned přeskočil… obvod budou chránit sedmáci. Jen z armád, bez ohledu na to, jak dobří jsou jinak v duelech, aby byli zvyklí nelézt do cesty kouzlům druhých.“ Michelle zaváhala. „Omlouvám se, pane Hagride, ale – nebylo by to pro vás bezpečné, měl byste zůstat tady se studenty. A profesorka Trelawneyová by se také neměla sama pokoušet konfrontovat trolla,“ v této části zněla Michelle mnohem méně omluvně, „ale kdyby se spojila s profesorem Quirrellem, mohli by spolu ti dva vytvořit důvěryhodný a efektivní bojový útvar. Tak zní moje analýza, profesore.“

„Na to, že to bylo bez přípravy, to je přijatelné,“ řekl profesor obrany. „Dostáváte dvacet Quirrell bodů. Ale ještě jste opomněla jeden jednodušší poznatek, že doma neznamená v bezpečí, a troll je dost silný na to, aby vyrval portrétové dveře z pantů –“

„Dost,“ utnula to Minerva. „Děkuji vám, slečno Morganová.“ Pohlédla k čekajícím stolům. „Studenti, udělejte to tak, jak řekla.“ Otočila se zpět k učitelskému stolu. „Profesorko Trelawneyová, doprovodíte profesora obrany –“

„Ach,“ řekla Sybilla slabě. Pod svým přehnaným makeupem v hnízdě šál vypadala dost bledě. „Obávám se – není mi dnes úplně dobře – vlastně se cítím na omdlení –“

„Nečeká se, že budete s trollem bojovat,“ řekla Minerva ostře, jednání s tou ženou bylo jako obvykle náročné na trpělivost, „jen se držte profesora obrany a nespusťte ho z očí ani na okamžik, musíte být schopná později dosvědčit, že jste s ním byla v každém okamžiku.“ Otočila se na Rubeuse. „Rubeusi, nechám vás tu velet. Držte je v bezpečí.“ Obrovský muž se narovnal, ztratil svůj zasmušilý pohled a hrdě jí na to přikývnul.

Pak se Minerva podívala na studenty a pozvedla hlas. „Nemělo by být nutné říkat, že kdokoliv opustí Velkou síň z jakéhokoliv důvodu, bude vyloučen. Omluvy se nepřijímají. Chápeme se?“

Weasleyovic dvojčata, se kterými udržovala oční kontakt, přikývly.

Bez dalšího slova se otočila a vykráčela ze dveří s dalšími profesory za sebou.

Na vzdálenější straně místnosti na zdi hodiny nepovšimnutě ukazovaly 12:14.

---

…a pořád mu to nedocházelo.

Tik.

Jak se Harry díval zúženýma očima na místo, kudy profesoři vyšli ven, a přemýšlel, co se vlastně skutečně děje a co to znamená, studenti se přeskupili do lépe bránitelného útvaru a hůlky se míhaly, aby odlevitovaly stoly z cesty, a Harrymu to pořád nedocházelo.

Tik.

„Neměli se všichni profesoři rozdělit do dvojic?“ řekl starší Nebelvír, jehož jméno Harry neznal. „Tedy – bylo by to pomalejší, ale bylo by to bezpečnější –“

Tik.

Někdo jiný na to odpověděl zesíleným hlasem, ale Harry to úplně nezachytil, základem sdělení bylo, že horští trollové jsou velmi odolní proti magii a neuvěřitelně silní a můžou se regenerovat ale jsou tak hluční, že když je slyšíte přicházet, nemělo by pro bradavického profesora být složité je obalit ve Vadimově Neporušitelné něco něco.

Tik.

A Harrymu to pořád nedocházelo.

Tik.

Hluk davu utichnul, lidé spolu mluvili tiššími hlasy a rozhlíželi se kolem v očekávání zvuku rozbíjených dveří nebo zuřivého ryku.

Tik.

Někteří studenti šeptem spekulovali o tom, čeho by se profesor obrany mohl snažit dosáhnout tím, že do školy vpašuje trolla, a jestli byl naštvaný, že profesorka McGonagallová jeho pokus o odvedení pozornosti zachytila, a od čeho vůbec chtěl odvádět pozornost.

Tik.

A Harrymu ta myšlenka pořád nedošla, ne dokud všichni studenti nezformovali stohlavý dav, hlídaný drsně se tvářícími hrdými sedmáky s hůlkami namířenými ven, a někdo navrhl udělat sčítání, a někdo jiný sarkasticky odpověděl, že to by možná dávalo smysl v jiných dnech, ale právě teď prakticky všichni byli pryč na jarních prázdninách a vlastně nikdo opravdu nevěděl, kolik studentů by tu v síni mělo být, natož jestli někteří nechybí.

Tik.

To byla ta chvíle, kdy se Harry podivil, kde je Hermiona.

Tik.

Harry pohlédl na místo, kde se shromáždili Havraspáři. Hermionu neviděl, ale všichni se tam tak tlačili, že se dalo těžko říct, jestli v tlačenici mezi vyššími ročníky půjde vidět menší studenty.

Tik.

Harry se pak podíval k Mrzimoru, jestli tam uvidí Nevilla, a ačkoliv Neville stál za mnohem vyšším studentem, Harryho obvody pro zpracování obrazu si ho zvládly všimnout téměř okamžitě. Hermiona nebyla ani s Mrzimory, nebo ji Harry aspoň neviděl – a určitě by nebyla mezi Zmijozely –

Tik.

Harry se tlačil davem, obcházel starší studenty, v jednom případě dokonce proklouzl mezi nohama, dokud se neocitl mezi Havraspáry a nemohl tedy s jistotou ověřit, že Hermiona tu opravdu není.

Tik.

„Hermiono Grangerová!“ řekl Harry nahlas. „Jsi tu někde?“

Nikdo neodpovídal.

Tik.

Někde na pozadí jeho mysli narůstal pocit hrůzy, zatímco jiné jeho části se snažily rozhodnout, jak moc by měly panikařit. První hodina obrany tento rok byla už v Harryho mysli mlhavá, ale vzdáleně si vzpomínal, že trollové rádi stopují kořist, která je osamocená a bezbranná.

Tik.

Na další koleji jeho myšlení horečně prohledávalo možnosti toho, co by vlastně vůbec šlo dělat. Nebyly ani tři hodiny odpoledne, takže do tohoho teď se nemohl dostat prostřednictvím obraceče času. I kdyby se dokázal vyplížit z místnosti – musel být způsob, jak si obléct plášť bez povšimnutí, nějaký způsob, jak odvést pozornost – neměl ani tušení kde by Hermiona mohla být, a Bradavice byly obrovské.

Tik.

Další část jeho mysli se snažila modelovat možnosti. Z toho, co říkali další studenti, trollové nebyli tichými predátory, dělali rámus –

Hermiona nebude mít tušení, že je to troll, takže půjde zjistit, co to je za rámus. Je přece hrdinka, ne?

– ale Hermiona teď má ve váčku plášť neviditelnosti a koště. Harry na tom trval jak pro ni, tak pro Nevilla, a profesorka McGonagallová mu sdělila, že to bude zařízeno. To by mělo stačit na to, aby se Hermiona dostala pryč přesto, že jí to na koštěti nešlo. Stačilo, aby se dostala ke střeše, byl jasný den, sluneční svit trollům nesvědčil, jak si Harry matně vzpomínal, a Hermiona si tu část určitě bude pamatovat přesně. A i kdyby se Hermiona chtěla znovu předvést, nebyla by tak hloupá, aby sama útočila na horského trolla.

Tik.

Ona ne.

Tik.

To by neudělala.

Tik.

A pak Harryho napadlo, že nedávno někdo pomocí paměťových zaklínadel nechal na Hermionu Grangerovou spadnout podezření z vraždy. Udělal to uvnitř Bradavic, aniž by spustil ochrany. A zařídil, aby Draco umíral dost pomalu na to, že by to ochrany spustilo nejdřív o šest hodin později, aby nikdo nemohl použít obraceč času a věc zkontrolovat. A ať už to byl kdokoli, byl dost chytrý na to, aby dokázal dostat trolla přes prastaré bradavické ochrany, aniž by to ředitele přimělo přemístit se a prověřit toho zvláštního tvora, a měl by tedy být zároveň dost chytrý na to, aby udělal tu očividnou věc a proklel Hermioniny magické předměty…

Tik.

Byla v něm část, která cítila, jak se v něm pomalu vzdouvá panika, jak se mu posunula perspektiva, Neckerova krychle změnila orientaci, a co si sakra Harry myslel, nechat Hermionu a Nevilla zavřené uvnitř Bradavic jen s tím, že dostanou pár hloupých hraček, to přece nezastaví někoho, kdo je bude chtít zabít.

Tik.

Další část jeho mysli kladla odpor s tím, že tato možnost není jistá, je komplexní a její pravděpodobnost by klidně mohla být pod 50 %. Bylo jednoduché představit si, jak přede všemi panikaří, a Hermiona se pak vrátí z toalet před Velkou síní. Nebo kdyby se k její lokaci troll ani nepřiblížil… jako v bajce o chlapci, který křičel ‚Vlk!’, nikdo už by mu příště nevěřil, ani kdyby opravdu byla v průšvihu; mohlo by to spotřebovat reputační kredity, které by mohl později potřebovat na něco jiného…

Tik.

Harry rozpoznal, že zažívá strach z ostudy, který většině lidí v podmínkách nejistoty bránil cokoli udělat, a rázně ho potlačil. I přesto bylo zvláštní, kolik síly vůle bylo potřeba k rozhodnutí začít přede všemi nahlas křičet jen proto, že zrovna neviděl Hermionu v davu, když to mohlo být zahanbující…

Tik.

Harry se nadechl a vykřikl tak nahlas, jak jen mohl: „Hermiono Grangerová! Jsi tu?“

Všichni studenti se na něj otočili. Pak se někteří rozhlédli kolem sebe. Hluk v místnosti se utišil, jak některé konverzace ustaly.

„Viděl někdo Hermionu Grangerovou od – od zhruba deseti třiceti dnes? Má někdo tušení, kde by mohla být?“

Žvanění na pozadí ještě víc ustalo.

Nikdo na něj nekřičel nic zpátky, a obzvlášť se neozývalo Neboj Harry, jsem tady.

„U Merlina,“ řekl někdo opodál, a pak šum řečí znovu zesílil a nabyl přitom nový, vzrušenější tón.

Harry zíral dolů na své ruce, snažil se odstínit to žvanění a snažil se myslet, myslet, MYSLET –

Tik.

Tik.

Tik.

Susan Bonesová a rudovlasý chlapec s otřískanou hůlkou se k Harrymu davem oba prodrali zároveň.

„Musíme o tom nějak dát vědět profesorům –“

„Musíme ji najít –“

„Najít ji?“ utrhla se Susan a otočila se na chlapce. „A jakpak bychom to asi udělali, kapitáne Weasley?“

„Prostě ji půjdeme hledat!“ utrhl se na ni Ron Weasley.

„Jsi blázen? Vždyť chodby už procházejí profesoři, co tě vede k závěru, že narazíme na generálku Grangerovou dřív než oni? Akorát my se necháme sežrat trollem! A pak nás ještě vyloučí!“

Bylo zvláštní, jak někdy zaslechnout špatnou myšlenku díky vzniklému kontrastu odhalilo myšlenku správnou.

„Dobře všichni! Poslouchejte!“

Lidé se k nim otáčeli.

„TICHO! VŠICHNI! MLČTE!“

Po tomhle Harryho trochu bolelo v krku, ale měl pozornost všech.

„Mám koště,“ řekl Harry tak nahlas, jak s bolavým krkem dokázal. Vzpomněl si předtím na Azkaban a na koště, které uneslo jen dva, takže si vyžádal koště s dostatkem místa pro tři. „Unese tři. Potřebuji jednoho sedmáka z armád, aby mě doprovodil. Poletíme chodbami, jak nejrychleji to půjde, a budeme hledat Hermionu Grangerovou, nabereme ji a hned se vrátíme. Kdo jde se mnou?“

Velkou síní se v tu chvíli rozhostilo naprosté ticho.

---

Studenti se znepokojeně dívali jeden na druhého. Mladší studenti se v očekávání dívali na starší studenty, kteří se pro změnu obraceli na studenty, kteří hlídali po obvodu. Spousta z nich prostě hleděla vpřed s namířenými hůlkami pro případ, že by si troll vybral zrovna tento okamžik, aby před nimi prorazil zeď.

Nikdo se nehýbal.

Nikdo nemluvil.

Harry Potter promluvil znovu. „Neletíme bojovat s trollem. Kdybychom ho viděli, prostě poletíme pryč. Na koštěti nás nemůže dohnat. Beru na sebe zodpovědnost, že to urovnám s vedením. Prosím.“

Ostatní se dál dívali jeden na druhého.

---

Harry zíral na mlčící dav, tucet sedmáků zíral přísně ven, a cítil, jak ho zaplavuje chlad. Někde na pozadí jeho mysli se profesor Quirrell opovržlivě smál a znevažoval myšlenku, že by běžní blázni někdy mohli z vlastní vůle udělat něco užitečného bez toho, aby na ně byla namířena hůlka…

Tik.

Běžným lékem na apatii přihlížejících bylo soustředit se na nějakého jednotlivce. „Tak dobrá,“ řekl Harry a snažil se použít velitelský tón Chlapce-který-přežil, který nepochyboval o poslušnosti. „Slečno Morganová, pojďte se mnou, hned. Nemůžeme ztrácet čas.“

Čarodějka, kterou oslovil, se se zaskočeným výrazem otočila od místa, kde zírala ven z kruhu, než se po vteřině její obličej sevřel.

„Zástupkyně ředitele nám všem nařídila, abychom zůstali tady, pane Pottere.“

Harryho stálo úsilí přestat tisknout zuby. „Profesor Quirrell nic takového neřekl a vy taky ne. Profesorka McGonagallová není taktik, nenapadlo ji zkontrolovat, jestli nám někdo nechybí, a ona si v prvé řadě myslela, že je dobrý nápad poslat studenty na pochod chodbami. Ale profesorka McGonagallová je chápavá, když jí někdo vysvětlí její chyby, viděla jste, jak se zařídila podle vás a profesora Quirrella, a jsem si jistý, že by nechtěla, abychom prostě ignorovali skutečnost, že Hermiona Grangerová je sama někde tam venku –“

Tik.

„Myslím, že profesorka by si nepřála, aby se po chodbách pohybovali další studenti. Profesorka řekla, že jestli někdo odejde z jakéhokoli důvodu, bude vyloučen. Ty si jako Chlapec-který-přežil možná nepotřebuješ dělat starosti, ale my ostatní ano!“

Tik.

Někde na pozadí jeho mysli se smál profesor Quirrell. Očekávat, že nějaká normální osoba bude jednat s dokonalým strategickým jasem, bez toho, aby se zaměřil na vlastní zodpovědnost, když má dobrou výmluvu nedělat nic… „Život studentky je v sázce,“ řekl Harry vyrovnaným hlasem, „možná s tím trollem bojuje právě teď. Řekněte, vám to nepřijde důležité?“

Tik.

Tvář slečny Morganové se zkroutila. „Ty – ty jsi Chlapec-který-přežil! Prostě běž sám a luskni prsty, když jí budeš potřebovat pomoct!“

Tik.

Harry si byl sotva vědom toho, co říká. „To jsou jen úskoky a vychytralost, ve skutečnosti žádnou takovou moc nemám, a tady malá holka potřebuje pomoc, tak jste Nebelvírka nebo ne?“

„Proč tohle všechno říkáš mě?“ vykřikla slečna Morganová. „Já tomu tady ani nevelím! To pan Hagrid!“

Nastala trapná pauza, která prostoupila celou síní.

Harry se otočil, aby se podíval vzhůru na vysokého poloobra, který se tyčil nad davem studentů, a stejně tak se otočily i všechny ostatní hlavy.

„Pane Hagride,“ řekl Harry a snažil se udržet svůj hlas autoritativní. „Musíte tuto výpravu povolit a musíte to udělat hned teď.“

Rubeus Hagrid vypadal rozpolceně, ačkoli to šlo jen těžko soudit s tím, jak zarostlou měl hlavu; pouze jeho oči vypadaly živé, zasazené uprostřed všech těch vousů a vlasů. „Eh…“ řekl poloobr. „Říkali, že vás mám držet v bezpečí –“

„Výborně, a mohli bychom v bezpečí držet taky Hermionu Grangerovou? Víte kterou, tu studentku, co ji falešně obvinili z vraždy, kterou nespáchala, a která potřebuje, aby jí někdo pomohl?“

Poloobr se vyděsil, když to Harry vyslovil.

Harry na obrovského muže zíral a zoufale si přál, aby Hagrid ten náznak pochopil, doufal, že ta slova nikomu jinému nic neprozradila – přece to nemůže být jen hora svalů, určitě se s ním James a Lily nepřátelili jen z lítosti –“

„Falešně obvinili?“ ozval se anonymní hlas někde z míst, kde byl shromážděn Zmijozel „Cha, ty tomu pořád věříš? Patřilo by jí nechat se sežrat.“

Ozval se ojedinělý smích a odjinud zase výkřiky pobouření.

Poloobrův obličej ztvrdl. „Zůstáváš tu, hochu,“ řekl pan Hagrid dunivým hlasem, který měl nejspíš vyznít laskavě. „Vyrazím se po ní mrknout sám. Na trolly se musí fikaně – je potřeba je chytnout za kotník a správně je držet, nebo tě roztrhnou zrovínka vejpůl –“

„Umíte létat na koštěti, pane Hagride?“

„Eh –“ Rubeus Hagrid se zachmuřil. „Ne.“

„Tak to nemůžete hledat dost rychle. Šesťáci! Volám všechny šesťáky! Jsou tu nějací šesťáci, kteří nejsou jen bezcenní zbabělci?“

Ticho.

„Páťáci? Pane Hagride, řekněte jim, že můžou jít se mnou a bránit mě! Snažte se být rozumný sakra už!“

Poloobr si se zoufalým výrazem mnul ruce. „Eh – já –“

V Harrym se něco zlomilo. Vyrazil přímo ke dveřím z Velké síně a odstrkoval každého, kdo mu neustoupil z cesty, jako by všichni byli těstovité sochy. (Neběžel, protože běh byl jako pozvánka, aby se vás někdo pokusil zastavit.) Někde ve své mysli se pohyboval prázdnou místnosti naplněnou mechanickými loutkami, jejichž bezvýznamné pohyby rtů se zvukem byly vyrušením –

Obří postava se mu postavila do cesty.

Harry pohlédl vzhůru.

„Nemůžu tě to nechat udělat, Harry Pottere, obzvlášť tebe ne. Dějou se tu v hradu divný věci a někdo by mohl jít po slečně Grangerové – nebo by mohl jít po tobě.“ Hlas Rubeuse Hagrida byl lítostivý, ale pevný, a jeho obrovské ruce mu visely po bocích jako lžíce bagru. „Nemůžu tě nechat jít ven, Harry Pottere.“

„Mdloby na tebe!“

Červená šipka narazila Hagridovi z boku do hlavy a obřího muže vyděsila. Jeho hlava se otočila rychleji, než by se cokoli tak velkého mělo pohybovat, a zaduněl „Co si myslíte že děláte!“ na mladou verzi Susan Bonesové.

„Promiňte!“ vykřikla. „Incendium! Glisseo!“

Mužovým obřím rukám, které se teď snažily plácáním uhasit vlastní hořící plnovous, se úplně nepodařilo zastavit jeho pád na podlahu, ale to nevadilo, protože to už byl Harry za ním a –

Vstoupil před něj Neville Longbottom, který vypadal zoufale a odhodlaně a hůlku už držel namířenou v ruce.

Harryho ruka se čistě reflexivně natáhla pro hůlku a sotva se stihl zastavit, když už na něj Neville mohl vypálit. Zíral na svého poručíka, jako by se svět zbláznil.

„Harry!“ vyhrkl Neville. „Harry, pan Hagrid má pravdu, to nemůžeš, mohla by to celé být past, můžou jít po tobě –“

Všechny Nevillovy svaly ztuhly a skácel se na zem tuhý jako prkno.

Pobledlý Ron Weasley s nataženou hůlkou Nevilla překročil a řekl: „Jdi.“

„Rone, ty blázne, co to děláš –“ ozval se hlas vzdáleně identifikovatelný jako přítel slečny Clearwaterové, ale Harry už uháněl ke dveřím, aniž by se ohlížel, zatímco hlasy Rona a Susan znovu zazněly s dalšími kouzly. Ozval se pobouřený řev a neurčité hlasy něco volaly.

Pak už byl Harry venku a jeho ruka se natáhla do váčku a jeho hlas říkal „koště“, zatímco se za ním obrovské dveře začaly zavírat.

Harry pokračoval v běhu vstupní halou. Zatímco třímístné koště a jeho sedla začalo vylézat z váčku, opakoval si v hlavě několik nadávek a myšlenka tohle se stane, když se snažíš být rozumný probíhala tou částí jeho mysli, která se nesnažila vymyslet, v jakém pořadí bude prohledávat místa, kde by mohla být Hermiona. Knihovna byla ve třetím poschodí a prakticky na druhé straně hradu… Harry už skoro dosáhl velkého mramorového schodiště, než měl celé koště v ruce, a „Vzhůru!“ a byl ve vzduchu a zrychloval vstříc druhému podlaží –

„Gah!“ zařval Harry a sotva stačil ve vzduchu stočit koště, aby nenabral jednu z lidských postav, které se pohybovaly na vrcholu schodiště. Přišel děsivý moment, kdy se snažil nespadnout z koštěte, stočit se způsobem, který by ho udržel v třmenech, přestože byl skutečně velmi blízko zemi a neměl téměř žádný prostor k manévrování a pak –

„Frede? Georgi?“

„Nedokázali jsme si vzpomenout, jak ji najít!“ vyhrklo jedno z Weasleyovic dvojčat a ruce se mu zatínaly stresem. „Vyplížili jsme se, protože jsme mysleli, že dokážeme slečnu Grangerovou najít – musí existovat rychlý způsob, jak najít kohokoli uvnitř Bradavic, jsme si tím oba úplně jistí – ale nedokážeme přijít na to, co to je!“

Harry na ně oba zíral z místa, kde visel vzhůru nohama z koštěte v pozici, do které ho přivedl jeho zoufalý manévr, a čistě reflexivně jeho ústa řekla: „No, proč jste si byli oba tak jistí, že ji dokážete najít?“

„Nemáme tušení!“ vykřiklo druhé z dvojčat.

„Dokázali jste někoho v Bradavicích najít dřív?“

„Ano! My –“ a dvojče, které mluvilo, náhle přestalo, jak oba zrzci zůstali zírat do dálky s prázdným výrazem.

Uslyšeli burácivé bouchnutí, jako by obří křídlové dveře byly rozraženy někým velmi, velmi silným.

Harry se ve vzduchu otočil, aby nabídl dvě volná místa se třmeny Weasleyovic dvojčatům a nic neříkal, protože nebyl důvod, aby prozradili svou pozici, pokud nemuseli. Čas se zdál pohybovat příliš pomalu, zatímco se Weasleyovic dvojčata škrábala do třmenů, Harryho srdce bušilo přesto, že výsledky jeho mentální kalkulace říkaly, že ani běžící pan Hagrid nedokáže dosáhnout ani základů schodiště včas. Pak už všichni tři prudce zrychlovali a letěli vstříc nejbližší chodbě. Kamenná dlažba pod nimi byla rychlostí rozmazaná když prolétali, a stěny se zdály vyluzovat slyšitelný svištivý zvuk (ačkoli to byl jen vítr v jejich uších). Harry si uvědomil, že letí na delším třímístném koštěti právě včas, aby stihl zpomalit před příští zatáčkou.

A teď byla všechna místa na koštěti obsazená, ale jestli skutečně najdou Hermionu, pak – Harry by si mohl obléct plášť neviditelnosti, který by ho měl před trollem schovat, a to by uvolnilo místo Hermioně –

Harry se prudce skrčil, než mu náhlý klenutý průchod stihl urazit hlavu.

„Našli jsme Jesseho!“ řeklo dvojče posazené za Harrym. „Podařilo se nám to! Jak jsme mu tehdy potřebovali říct, že se ho Filch snaží chytit!“

„Jak?“ řekl Harry, zatímco se většina jeho mozku věnovala snaze neumřít v děsivé letecké nehodě. Měl by radši zpomalit pro bezpečnost všech, ale stoupalo v něm napětí, děs bez zdroje. Nemohl zpomalit, kdyby zpomalil, stalo by se něco strašlivého…

„My –“ řeklo dvojče ob sedadlo, „nemůžeme si vzpomenout!“

Další prudká zatáčka, kterou podle Harryho odhadu vybrali zhruba v 0,3 % rychlosti světla, a pak už letěli vlnící se zakřivenou chodbou, kterou Harry vždycky používal, aby se dostal z Velké síně do knihovny, ale ona to nebyla nejkratší cesta, když jste byli na koštěti, měl raději zvolit dlouhou rovnou Západní chodbu –

Ta část jeho mozku, která neřídila, konečně pochopila realitu.

„Někdo se vám vrtal v mysli!“ vykřikl Harry, jak kličkovali vlnící se chodbou tak rychle, že vzdálenější Weasley občas lehce štrejchnul o zdi, protože docházelo ke konfliktu mezi délkou koštěte a Harryho pilotovacími návyky.

„Cože?“ vykřikl Fred nebo George.

„Ten co dostal Hermionu se vrtal i ve vašich hlavách!“ Mohla to být vymazaná paměť, mohla to být falešná vzpomínka, která nesedla správně, ale teď Harry nemohl přemýšlet –

Koště zahnulo a vystřelilo vzhůru podél spirálového schodiště, a všichni tři se přitiskli ke koštěti, aby proletěli dírou ve stropě, která se otevírala na třetí podlaží, a pak už byli před knihovnou a koště zastavilo se zaskřípěním, přestože nebylo nic, co by mohlo vyvolat skřípění třením. Harry šlehl po Weasleyovic dvojčatech rychlým pohledem, aby zůstali sedět, jak slézal z koštěte, aby otevřel dveře do knihovny. Soustředil se na svůj dech a vrazil svou hlavu dovnitř.

Hermiona Grangerová tam nebyla.

Madam Pinceová, která u svého stolu jedla sendvič, na něj vrhla nazlobený pohled. „Knihovna má zavřeno!“

„Viděla jste Hermionu Grangerovou?“ řekl Harry.

„Říkám, že knihovna má zavřeno, chlapče! Obědová přestávka!“

„Je to extrémně důležité. Viděla jste Hermionu Grangerovou? Nebo tušíte, kde by mohla být?“

„Ne, a ať už jsi pryč!“

„Máte nějaký rychlý způsob, jak v nouzi kontaktovat profesorku McGonagallovou?“

„Eh?“ řekla vyděšeně knihovnice. Začala vstávat od svého stolu. „Co se –“

„Ano nebo ne. Prosím odpovězte.“

„Ah – no máme letax –“

„Není ve své kanceláři,“ řekl Harry. „Máte jiný způsob, jak ji dosáhnout? Ano nebo ne?“

„Mladý muži, trvám na tom, abyste –“

Harryho mozek to zařadil do škatulky bavím se tu s NPC nehráčskou postavou, otočil se na patě a vyrazil zpět ke koštěti.

„Stát!“ vykřikla madam Pinceová, ale ze dveří vyrazila příliš pozdě a Harry a Weasleyovic dvojčata už znovu vystřelili pryč a ztratili se knihovnici z dohledu. Tlak v Harryho mysli pořád narůstal, a jako by mu fyzická ruka mačkala hrudník, musel najít Hermionu a neměl jak se dozvědět, kde by mohla být, pokud nebyla v ložnici čarodějek v havraspárské věži, a tam nesměl vstoupit. Prohledávat celé Bradavice hraničilo s matematickou nemožností, nejspíš neexistovala nepřerušovaná letová trasa, která by do všech místností vstoupila alespoň jednou – proč jen nepomyslel na to, aby Hermiona, Neville a on dostali sadu těch malých zrcátek, které ke komunikaci používali bystrozoři –

Uvědomění, že se chová hloupě Harryho udeřilo jako úder do žaludku. Nepotřeboval zrcátka, aby mohl poslat zprávu, nepotřeboval je už od ledna. Harry koště zpomalilo, až zůstalo viset ve vzduchu, a s hůlkou už v dlani stoupala v jeho mysli do popředí vůle chránit Hermionu Grangerovou jako stříbrný oheň a stékala mu po ruce když vykřikl

„EXPECTO PATRONUM! “

a do existence jako nova vtrhnul oslepující bílý humanoid, a Weasleyovic dvojčata šokovaně vykřikla.

„Řekni Hermioně Grangerové – že uvnitř Bradavic řádí troll – že ji možná loví – že se musí dostat na přímé sluneční světlo, teď!“

Stříbrná postava se otočila, jako by se je chystala opustit, a pak zmizela.

„U Merlinových spodků,“ vydechl Fred nebo George.

Stříbrný obrys znovu vtrhl do reality a tou zvláštní, vnější verzí Harryho vlastního hlasu řekl: „Hermiona Grangerová vzkazuje,“ a tón hlasu se zvýšil, „ÁÁÁÁÁÁH!“

Čas se zdál rozpadnout, jako by se všechno hýbalo příliš rychle a pomalu ve stejný čas. Přišel zoufalý impuls zrychlit koště a letět nejvyšší možnou rychlostí, ale Harry nevěděl kam –

„Jestli víš, kde je,“ vykřikl Harry na svítící humanoidní postavu a zíral do ní, jako by to bylo slunce, „tak mě k ní vezmi!“

Stříbrná záře se pohnula a Harry zrychlil za ní, Weasleyovic dvojčata za ním vydala vysoké zaječení, když vystřelili vzduchem jako dělová koule. Letěli rychleji než bylo příčetné, nesoustředil se na zdi, které se kolem nich míhaly, nebo na to, jak rychle letí, jen následoval stříbrné světlo chodbami a letěl vzhůru schodišti a svištěl dveřmi, před kterými Fred nebo George zoufale vykřikovali otevírací kouzla a všechno to pořád trvalo hrozně dlouho, něco uvnitř Harryho se cítilo, jako by se potápěl do melasy, zatímco okna a portréty se míhaly kolem.

Koště se zaskřípěním proletělo poslední zatáčkou, což zadním z dvojčat švihlo o stěnu silou o něco menší, než by byl náraz potlouku, a pak sledovali oslnivého patrona otevřeným prostorem ve stropě, vystřelili nahoru a vzhůru, prosvištěli kolem jednoho podlaží a pak kolem dalšího, než se vůbec stihli nadechnout.

Jeho patron zpomalil a zastavil (Harry v reakci prudce zabrzdil) právě když dosáhli úrovně široce otevřeného prostoru, který se rozprostíral dál a dál, až unikl stropu a změnil se ve venkovní terasu, v plochu s mramorovým vzorem, otevřenou vzduchu a obloze –