92. Role, část 3. – Harryho služebník

Už nezbývalo nic, co by se dalo udělat.

Už nezbývalo nic, co by se dalo naplánovat.

Už nezbývalo nic, co by se dalo vymyslet.

Do této prázdnoty vstoupila nová nejhorší vzpomínka –

Chlapec-který-přežil-narozdíl-od-své-nejlepší-přítelkyně se ploužil spolu s ozvěnou dlouhými chodbami směrem k Velké síni. Všechnu energii myslet už vyčerpal a jeho mysl začínala vyvrhovat myšlenky jako třeba obraz Hermiony, jak kráčí vedle něj, a bezeslovné koncepty jako To už se nikdy nestane, dokud druhá část nevykřikla Ne a neumlčela tu první odhodláním přivést ji zpátky, jenže hlas té druhé části už začínal být unavený a ta první se zdála být neúnavná. Další část jeho mysli trvala na tom, že by si měl projít, co říkal profesorce McGonagallové a tátovi a mámě, ačkoli se je jen snažil odsud co nejrychleji dostat a už v tu chvíli neměl dostatek mentálních sil. Jako by si snad býval mohl vést lépe, kdyby víc zapojil svou vadnou vůli. Co zbude z jeho vztahu k rodičům si teď Harry netroufal hádat.

Konečně došel na křižovatku, kde na místě, které by si vybral člověk, který by chtěl zastihnout někoho jdoucího z ošetřovny do Velké síně, čekal starší kluk v zeleně lemovaném černém hábitu a potichu si četl v učebnici.

Harry na sobě měl plášť neviditelnosti, samozřejmě, oblékl si ho hned, jak opustil kancelář, a byl tak chráněn před téměř všemi formami detekce magií. Nebyl důvod věci ulehčovat někomu, kdo by se ho mohl snažit najít a zabít. A Harry byl téměř rozhodnut prostě jít dál, aniž by zjišťoval, o co jde, když rozpoznal tvář zmijozelského chlapce.

V tu chvíli se Harrymu rozsvítilo. Samozřejmě, jedním ze studentů, kteří ve škole zůstávali přes Velikonoce, by přirozeně byl i –

„Čekáš tu na mě,“ řekl Harry nahlas, aniž by si sundal plášť.

Zmijozel uskočil, udeřil se hlavou o zeď, páťácká učebnice Formulí mu vypadla z rukou, a rozhlížel se s očima doširoka otevřenýma.

„Ty jsi –“

„Neviditelný. Ano. Prostě řekni, co jsi mi chtěl.“

Lesath Lestrange se vyškrábal na nohy, postavil se do pozoru a vychrlil: „Můj pane, udělal jsem správnou věc – myslel jsem, že byste si nepřál, abych vystoupil před ostatními, protože by mohli získat podezření, že jsme ve spojení – myslel jsem si, že kdybyste si přál moji pomoc, povolal byste si mě –“

Bylo neuvěřitelné, kolik se našlo různých způsobů, jak hloupostí zabít svého nejlepšího přítele.

„Já –“ Lesath zaváhal, a pak dodal nesmělým hlasem, „jsem se mýlil, že?“

„Jednal jsi přesně tak, jak jsi za daných okolností měl. Byl jsem to já, kdo se zachoval hloupě.“

„Je mi to líto, můj pane,“ zašeptal Lesath.

„Kdybys se mnou býval šel, dokázal bys toho trolla zabít?“ To nebyla úplně správná otázka, správná otázka by zněla, jestli Harry sám by Lesatha považoval za dostačujícího a vyrazil s ním o šedesát vteřin dřív, ale přesto…

„Já… nejsem si jistý, můj pane… nejsem vítán na zmijozelském kroužku duelů, nenaučil jsem se gesta Smrtící kletby – mám si ta umění nastudovat, abych vám mohl lépe sloužit, můj pane?“

„Pořád trvám na tom, že nejsem tvůj pán,“ řekl Harry.

„Ano, můj pane.“

„Ačkoli,“ řekl Harry, „a to není příkaz, jen poznámka, každý by měl vědět, jak se bránit, obzvlášť ty. Jsem si jistý, že profesor obrany by ti s tím aspoň v obecné rovině pomohl, kdybys ho požádal.“

Lesath Lestrange se uklonil a řekl, „Ano, můj pane, poslechnu váš příkaz, jestli to půjde, můj pane.“

Harry by si postěžoval na nepochopení, kdyby nebyl pochopen zcela přesně.

Lesath odešel.

Harry zíral do zdi.

Upřímně si myslel, že už prošel všechny ty rozličné způsoby, jakými se zachoval hloupě, když už nad tím strávil půl dne bádání.

To ale očividně byla jen další známka jeho přehnané sebedůvěry.

Chápeme, co jsme pokazili? řekla jeho zmijozelská stránka chladně.

Ano, pomyslel si Harry.

Tvoje etické rozpaky beztak nedávají smysl. Nesnažíš se Lesatha oklamat. Udělal jsi přesně to, co si Lesath myslí, že jsi udělal. Nemusel by sis ani vymýšlet výmluvy, proč ti Lesath pomáhá, stačilo by jen říct, že si od něj vybíráš dluh za záchranu před šikanou, bylo u toho šest svědků. Hermiona zemřela, protože jsi opomněl nesmírně důležitý zdroj, a Lesatha jsi opomněl, protože… proč?

Protože mít Lesatha Lestrange za služebníka se zdá být trochu temnopánovské? řekl Mrzimor upejpavým mentálním hláskem. Chci říct… to rozhodnutí bylo nejspíš víceméně moje…

Harryho zmijozelská stránka na to nezareagovala slovy, jen vyzařovala pohrdání a probleskla obraz Hermionina těla.

Nech toho! zakřičel Harry uvnitř.

Příště, řekl ledově Zmijozel, bych navrhoval, abychom strávili víc času přemítáním o tom, co je efektivní a účinné, a méně času starostmi o to, co by se mohlo zdát trochu temnopánovské.

Chápu, řekl Harry, zařídím se podle toho.

Ne, nezařídíš, řekl Zmijozel. Vymyslíš si pro svoje malicherné obavy další racionalizace. Začneš mi naslouchat teprve, až ti zemře další přítel.

Harry si pomalu dělal starosti, že začíná šílet. Konverzace, které vedl s hlasy ve své hlavě, většinou takhle nevypadaly.

Chlapec-který-přežil

bolest

Harry Verres se ploužil sám

bolí

Harry pokračoval v chůzi tichými chodbami.

---

„Jak se daří panu Potterovi?“ dotazoval se profesor Quirrell. Na tom muži bylo něco napjatého, nedalo se to úplně nazvat ustaraností, spíš vypadak jako útočník, který vyhlížel vhodnou chvíli k výpadu. Grangerovi sotva odešli s madam Pomfreyovou, když profesor obrany zaklepal na dveře její kanceláře, vstoupil, aniž by čekal na vyzvání, a promluvil dřív, než stihla něco říci. Část Minervy se vzdáleně podivovala, jestli Harry Potter ten zvyk nebýt si vědom bolesti ostatních, když jeho mysl byla něčím zaměstnána, nepřevzal od profesora obrany, nebo jestli šlo jen o dětskou vlastnost, ze které tento muž nějak nedokázal vyrůst.

„Pan Potter už nestojí na stráži u těla slečny Grangerové,“ řekla a do svého hlasu vložila trochu chladu, který cítila. Byla si jistá, že profesor obrany nepociťuje tolik smutku jako ona, o Hermioně Grangerové nepromluvil ani slovo. A ještě na ni přišel s požadavky – „Myslím si, že sešel dolů na oběd.“

„Neptám se vás na jeho fyzický stav! Už jste – nebo on –“ Profesor Quirrell udělal ostré gesto, jako by chtěl naznačit koncept, pro který nenachází slova.

„Nijak zvlášť,“ řekla. Byla asi třicet vteřin od toho, aby profesora obrany vykázala ze své kanceláře.

Profesor Quirrell začal v malém prostoru její kanceláře přecházet sem a tam. „Slečna Grangerová byla ta jediná, jejíž názory ho skutečně zajímaly – když je pryč, všechny brzdy na chlapcově ukvapenosti jsou pryč. Teď už to vidím. Kdo ještě zbývá? Pan Longbottom? Pan Potter ani nepředstírá, že by si byli rovni. Kratiknot? Jeho goblinská krev by podporovala myšlenku pomsty. Pan Malfoy, kdyby se vrátil? K čemu by dospěli? Snape? Chodící pohroma. Brumbál? Pche. Věci teď směřují ke katastrofě, a musí být odkloněny směrem, kterým by se přirozeně nevydaly. Komu by pan Potter mohl naslouchat? S kým by si za běžných okolností nepromluvil? Učil ho Cedric Diggory, ale jakou radu by pan Diggory mohl poskytnout? Nevíme. Pan Potter se dlouhou dobu bavil s Remusem Lupinem. Tomu jsem pozornost nevěnoval. Věděl by Lupin, jaká slova vyslovit, jaký skutek vykonat, jakou oběť učinit, aby změnil směr chlapcova směřování?“ vychrlil na ni profesor Quirrell. „Utěšoval Remus Lupin jako člen Fénixova řádu truchlící a brzdil ty, kteří se chtěli pustit do ukvapených činů?“

„To není špatná myšlenka,“ řekla pomalu. „Myslím, že pan Lupin byl často hlasem, který brzdil Jamese Pottera, když ještě byli v Bradavicích.“

„James Potter,“ řekl profesor Quirrell a jeho oči se zúžily. „Chlapec se Jamesi Potterovi moc nepodobá. Jak moc jste si jistá šancí na úspěch tohoto plánu? Ne, to je špatná otázka, nejsme omezeni na jediný plán. Jste si jistá, že tento plán bude dostačující, a že nepotřebujeme další? Ale když už se takto ptám, odpověď je jasná. Cesta k pohromě musí být odvracena v každém možném bodě.“ Profesor obrany pokračoval v přecházení kanceláří, dosáhl jedné stěny, otočil se na patě a rázoval ke druhé.

„Omlouvám se, profesore,“ ani se nesnažila skrýt ostří ve svém hlase, „ale mám už toho dnes víc než dost. Prosím odejděte.“

„Vy.“ Profesor Quirrell se otočil a ona zjistila, že se teď dívá přímo do jeho ledově modrých očí. „Vy byste byla ta první, u koho by mě hned po slečně Grangerové napadlo, že byste dokázala toho chlapce odvrátit od hloupostí. Udělala jste vše, co bylo možné? Samozřejmě, že ne.“

Jak si mohl dovolit něco takového. „Jestli už nic dalšího nemáte, profesore, odejděte.“

„Už si váš spolek odvodil, kdo skutečně jsem?“ Ta slova byla vyslovena s klamnou mírností.

„Vlastně ano. A teď –“

Čistá magie, syrová moc jako blesk vtrhla do místnosti, duněla jí v uších jako hrom, který ohlušil její další smysly, papíry na jejím stole se rozletěly ne nějakým vykouzleným větrem, ale silou přívalu magické moci.

Pak ta moc zase ustoupila a jen certifikát o smrti Hermiony Grangerové pomalu poletoval vzduchem k zemi.

„Jsem David Monroe a postavil jsem se Voldemortovi,“ řekl muž stále ještě mírným tónem. „Slyšte moje slova. Tomu chlapci nesmí být dovoleno v tomto stavu mysli pokračovat. Stane se nebezpečným. Je možné, že už jste udělala vše, co jste mohla. Něco takového ovšem vídám jen zřídka, a většinou to bývají jen řeči a ne činy. Spíše mám podezření, že jste udělala jen to, co máte ve zvyku. Nedokážu skutečně chápat, co vede ostatní, aby překračovali svá omezení, protože jsem ta omezení nikdy neměl. Lidé zůstávají překvapivě pasivní i když čelí jisté smrti. Strach z veřejného zostuzení nebo ztráty obživy lidi vedou k extrémům a k prolomení zvyklostí mnohem častěji. Na druhé straně války měl Temný pán výborné výsledky s kletbou Cruciatus, kterou uvážlivě používal na své služebníky se znamením. Ti trestu nemohli uniknout jinak než úspěchem, k tomu, jak moc se snažili, se nepřihlíželo. Představte si teď jejich stav mysli v sobě, a zeptejte se, jestli jste skutečně udělala vše, co jste mohla, abyste Harryho Pottera odvrátila od jeho směřování.“

„Jsem Nebelvírka a nenechávám se hnát strachem,“ utrhla se. „A vy se v mé kanceláři budete chovat slušně!“

„Já strach považuji za skvělou motivaci, a je to strach, co teď motivuje mne. Vy-víte-kdo přes všechny ty hrůzy pořád měl jisté hranice. Je mým profesionálním úsudkem kouzelníka učeného téměř tolik jako Brumbál nebo Ten-jenž-nesmí-být-jmenován, že ten chlapec by se mohl přidat do řad těch, jejichž rituály byly vepsány do náhrobních kamenů celých zemí. Toto není planá obava, McGonagallová, protože už jsem jej slyšel pronést věci, které vzbuzují nejvážnější obavy.“

„Zbláznil jste se? Myslíte si, že pan Potter by mohl – to je neskutečné, pan Potter by v žádném případě –“

Její myslí proletěl obraz skleněného fleku na ocelové kouli.

„– pan Potter by nic takového neudělal!“

„Není nutné, aby to záměrně chtěl. Kouzelníci jen málokdy schválně přivodí svou zkázu. Pan Potter vám nemusí připadat zlomyslný. Nepřipadá vám ale lehkomyslný, když se zaměří na nějaký cíl? Opakuji, že mám konkrétní důvody pro nejhorší možné obavy!“

„Mluvil jste o tom s ředitelem?“ řekla pomalu.

„To by bylo horší než zbytečné. Brumbálovi ten chlapec nenaslouchá. Přinejlepším bude dost moudrý na to, aby to věděl a nic nezhoršil. U sebe postrádám potřebný stav mysli. Vy jste ta, která – ale vidím, že stále čekáte, že vás zachrání druzí.“ Profesor obrany se od ní obrátil a rázoval ke dveřím. „Myslím, že to proberu se Severusem Snapem. Ten muž je sice chodící pohroma, ale rozpozná skutečnost, a možná bude mít i větší pochopení pro náladu toho chlapce. Co se vás týká, madam, představte si sama sebe na konci svého života s vědomím, že Británie – ale ne, vy Británii nepovažujete za svou skutečnou vlast, že? Představte si sebe na konci svého života, když se temnota bude prožírat blednoucími zdmi Bradavic, s vědomím, že vaši studenti zemřou s vámi, jak vzpomínáte na tento den a uvědomujete si, že tu byly ještě další věci, které jste mohla udělat.“