91. Role, část 2. – Na ošetřovně, část 2.

Pozn. autora: Tato kapitola neobsahuje spoilery k románům Orsona Scotta Carda. Jde o metaforu.

---

Po chvíli se ozvalo další zaklepání na dveře skladiště.

„Jestli opravdu máte zájem na mém duševním zdraví,“ řekl chlapec aniž by vzhlédl, „půjdete pryč, necháte mě být, a počkáte, až sejdu dolů na oběd. Tohle fakt nepomáhá.“

Dveře se otevřely, a ten, který venku čekal, vstoupil dovnitř.

„Vážně?“ řekl chlapec bezvýrazně.

Dveře se zavřely a uvnitř stál Severus Snape.

Bradavický mistr lektvarů neměl svůj obvyklý arogantní výraz, dokonce ani nevzrušenou masku, kterou obvykle používal v ředitelně; když shlížel na chlapce hlídajícího dveře, jeho pohled byl zvláštní a jeho myšlenky nepředstavitelné.

„Taky nevím, co si paní zástupkyně myslí,“ řekl bradavický mistr lektvarů. „Pokud nemám sloužit jako varování, kam vás to zavede, když se rozhodnete brát na sebe vinu za její smrt.“

Chlapec stiskl rty. „Dobře. Přeskočme na závěr této konverzace. Vyhráváte, profesore Snape. Vzdávám to a souhlasím, že jste byl víc zodpovědný za smrt Lily Potterové, než jsem byl já zodpovědný za smrt Hermiony Grangerové, a moje vina se nemůže rovnat vaší vině. A pak vás požádám, abyste šel a řekl jim, že by nejspíš bylo nejlepší mě chvíli nechat o samotě. Je to vše?“

„Skoro,“ řekl mistr lektvarů. „Byl jsem to já, kdo dával slečně Grangerové poznámky pod polštář, a napovídal jí, kde narazí na konflikty, u kterých zasahovala.“

Na to chlapec vůbec nereagoval. Nakonec promluvil. „Protože nemáte rád šikanování.“

„Nejen to.“ V hlase mistra lektvarů byla bolest, která v něm zněla nepatřičně, bylo těžké si představit, že ten stejný hlas dětem kysele oznamuje, že ještě jedno míchnutí a výbuch jim utrhne zápěstí. „Předpokládám, že jsem si to měl uvědomit… mnohem dřív, a přesto jsem si toho vůbec nevšiml, protože jsem se zaobíral jen sám sebou. Když mě udělal ředitelem zmijozelské koleje… říkal tím Albus Brumbál vlastně to, že úplně ztratil naději, že by se Zmijozelu dalo pomoci. Jsem si jistý, že Brumbál musel zkusit leccos, nedokážu si představit, že by se nesnažil, když kdysi převzal Bradavice. Musela to pro něj být velká rána, když poté tolik Zmijozelů následovalo volání Temného pána… neudělal by mě autoritou nad tou kolejí, s tím, jak jsem jednal, kdyby neztratil všechnu naději.“ Ramena mistra lektvarů pod jeho špinavým, poskvrněným hábitem poklesla. „Ale vy a slečna Grangerová jste se snažili něco udělat, a podařilo se vám společně dokonce přesvědčit pana Malfoye a slečnu Greengrassovou na svou stranu, a ti dva možná mohli jít druhým příkladem… předpokládám, že ode mě bylo bláhové tomu věřit. Ředitel neví, co jsem udělal, a já vás prosím, abyste mu to neříkal.“

„Proč mi to říkáte?“

„Věci už zašly příliš daleko na to, abych to dál nikomu neříkal,“ zkroutil Severus Snape rty. „Přihlížel jsem jako hlava Zmijozelu dostatku plánů, které skončily katastrofálně, abych věděl, jak to někdy chodívá. Jestli někdy v budoucnu všechno vyjde na světlo – tak jsem o tom řekl alespoň vám, a vy to budete moci vypovědět.“

„Paráda,“ řekl chlapec. „Díky, že jste mi to ujasnil. Je to vše?“

„Chystáte se vyhlásit, že váš život je teď zničen, a nezbývá vám nic než pomsta?“

„Ne. Pořád mám –“ chlapec se zastavil.

„Pak téměř nemám, jakou radu bych vám mohl poskytnout,“ řekl Severus Snape.

Chlapec vzdáleně přikývl. „Za Hermionu bych vám chtěl poděkovat, že jste jí pomáhal zasáhnout proti šikanování. Řekla by vám, že jste udělal správnou věc. A teď bych vám byl zavázán, kdybyste jim mohl říct, aby mě nechali na pokoji.“

Mistr lektvarů se obrátil ke dveřím, a když už nešlo vidět jeho obličej, zašeptal: „Je mi líto, že jste o ni přišel, opravdu.“

Severus Snape odešel.

Chlapec za ním zíral a snažil se vzpomenout si, jak nejlépe na tu dálku dokázal, na slova, která byla vyslovena dříve.

Vaše knihy vás zradily, Pottere. Neřekly vám tu jedinou věc, kterou jste potřeboval vědět. Příběhy vás nemohou naučit, jaké je ztratit někoho, koho jste miloval. To je něco, čemu nikdy neporozumíte, pokud to nezažijete sám.

Nějak tak to bylo, jestli si dobře pamatuju, pomyslel si chlapec.

---

V místnosti ošetřovny s jejími zavřenými dveřmi a tělem ležícím ve skladu za nimi už uplynuly hodiny.

Harry pokračoval v zírání na svou hůlku, která mu ležela na klíně. Na ty drobné škrábance a šmouhy na jedenácti palcích cesmíny, na vady, kterých si nikdy předtím nevšiml, protože je nikdy předtím tak zblízka nezkoumal. Rychlá mentální kalkulace říkala, že nemá důvod si dělat starosti, protože jestli toto bylo poškození, které se nasbíralo za šest nebo sedm měsíců, pak by s běžnou délkou života neměl hůlku spotřebovat celou. Tehdy by si nejspíš ještě dělal starosti, že by mu zabavili obraceč času, kdyby ve Velké síni prostě otevřeně vykřikl ‚má tu někdo obraceč času?’, ale bývalo by jednoduché se předběžně zavázat, že po obědě najde někoho, kdo profesoru Kratiknotovi o dvě hodiny dříve pošle vzkaz, a pak by profesor Kratiknot mohl jít rovnou k Hermioně, nebo poslat svého patrona havrana ještě dlouho předtím, než by se k ní troll přiblížil. Nebo by se ten alternativní Harry mohl dozvědět, že už je pozdě? Že by slyšel o Hermionině smrti po obědě ještě předtím, než by si stihl zařídit nějaké posílání zpráv nazpět časem? Možná mezi základní postupy pro využití cestování časem patřilo zajistit si, že nikdy nebudete riskovat zjištění, že už je příliš pozdě, dokud jste se ještě nepřesunuli zpět. Na konci jeho hůlky teď byla malá chemická spálenina, nejspíš z kontaktu s kyselinou, na kterou částečně přeměnil trollův mozek, ale na podobné drobné ztráty dřeva se hůlka zdála dost robustní. Celý ten koncept potřebnosti ‚magické hůlky’ byl vlastně čím dál tím podivnější, čím víc jste o něm přemýšleli. Ačkoli jestli kouzla byla vždy vynalézána nějakým záhadným způsobem a nové rituály vytvářeny jako nové páky na neznámém stroji, možná by to mohlo znamenat, že lidé prostě jen pořád vynalézali rituály, které vyžadovaly hůlku, stejně jako vynalézali fráze jako ‚Wingardium Leviosa’. Skutečně se zdálo, jako by magie měla v nějakém smyslu být téměř všemocná, a jistě by bylo pohodlné, kdyby Harry mohl prostě jen obejít konceptuální omezení, která lidem bránila vynalézt kouzla jako ‚Prostě Všechno Navždycky Uveď Do Pořádku’, ale s magií prostě nikdy nic nebylo tak jednoduché. Harry se znovu podíval na své mechanické hodinky, ale pořád ještě nepřišla ta chvíle.

Pokusil se seslat patrona s tím, že patronovi řekne, aby našel Hermionu Grangerovou. Jen pro případ, že by to všechno byla lež, falešná vzpomínka nebo jeden z kdo-ví-kolika-způsobů, kterými šlo kouzelníky přimět zavřít oči a snít. Pro případ, že skutečná Hermiona Grangerová byla naživu a někde držena, přesto, že sám cítil, jak ji život opouští. Pro případ, že by byl nějaký život po životě a pravý patron by ho třeba mohl dosáhnout.

Kouzlo ale nefungovalo, takže tento pokus žádné nové důkazy nepřinesl a nechal ho u nemilých předchozích závěrů.

Čas plynul, a pak plynul dál. Z venku byste jen viděli chlapce, který sedí, zírá na svou hůlku odtažitým pohledem, a každé dvě minuty nebo tak se podívá na hodinky.

Dveře do místnosti ošetřovny se opět otevřely.

Sedící chlapec vzhlédl s ledovým, smrtícím výrazem.

Pak se jeho výraz se zděšením rozpadl a chlapec vyskočil na nohy.

„Harry,“ řekl muž ve formální košili s knoflíčky pod černou vestou. Jeho hlas byl drsný. „Harry, co se děje? Ředitel tvé školy – objevil se v tom svém praštěném hábitu u mě v kanceláři a řekl mi, že Hermiona Grangerová je mrtvá!“

O chvilinku později muže do místnosti následovala žena. Vypadala méně zmatená než muž, spíš vyděšená než užaslá.

„Tati,“ řekl chlapec nejistě. „Mami. Ano, je mrtvá. Nic jiného vám neřekli?“

„Ne! Harry, co se děje?“

Chvíli bylo ticho.

Chlapec se zase opřel o zeď. „Ne- nedokážu, nedokážu, nedokážu to.“

„O co jde?“

„Nedokážu předstírat, že jsem malý kluk, n– nemám na to teď sílu.“

„Harry,“ řekla žena slabě. „Harry –“

„Tati, víš jak ve fantasy knížkách musí hrdina před rodiči všechno schovávat, protože by, protože by tomu nerozuměli, reagovali by úplně hloupě a pletli se mu do cesty? Je to příběhový nástroj, že jo, aby hrdina všechno vyřešil sám a nespoléhal na rodiče. P– prosím nedělejte ze sebe tenhle příběhový nástroj, tati, ani ty, mami. Prostě… prostě nehrajte tu roli. Nebuďte jako ten typ rodičů, kteří nemají pochopení. Ne– nekřičte na mě a nechtějte po mě věci, kterým nemůžu vyhovět. Protože já se propadl do úplně hloupého fantasy románu a teď je Hermiona – ne– nemám sílu to řešit.“

Pomalu, jako by měl končetiny jen zpola živé, si muž v černé vestě klekl vedle stojícího Harryho, aby měl oči na stejné úrovni se svým synem. „Harry,“ řekl, „potřebuju, abys mi hned teď řekl o všem, co se stalo.“

Chlapec se zhluboka nadechl a polkl. „Řekli mi, že Temný pán, kterého jsem porazil, může být pořád naživu. Jako by to nebyl p– příběh stovek pitomých knížek, že? A taky je možné, že ředitel mé školy, který je nejmocnějším kouzelníkem na světě, se zbláznil. A na Hermionu se někdo pokusil hodit vraždu nedávno předtím, než se stalo tohle, ale jejím rodičům to samozřejmě nikdo neříkal. Student, kterého měla zabít, je synem Luciuse Malfoye, který je nejmocnějším politikem v kouzelnické Británii, a býval nejmocnějším služebníkem Temného pána. Pracovní místo profesora obrany na této škole má na sobě kletbu, nikdo to nikdy nevydrží dělat víc než rok, a mají rčení, že profesor obrany je vždycky podezřelý. Tento rok je profesorem obrany tajemný kouzelník, který se za minulé války postavil Temnému pánovi, a může, ale nemusí sám být zlý. No a profesor lektvarů celé roky usiloval o Lily Potterovou a z nějakých podivných psychologických důvodů by za tím celým mohl stát.“ Chlapcovy rty se hořce semkly. „Přijde mi to celé jako neuvěřitelně pitomý příběh.“

Muž, který tomu celému potichu naslouchal, se postavil. Položil chlapci ruku na rameno. „To stačí, Harry,“ řekl. „Slyšel jsem dost. Odcházíme odtud, hned teď, a bereme tě sebou.“

Žena se na chlapce dívala a v obličeji se jí zračila otázka.

Chlapec se na ni podíval a přikývl.

Její hlas byl stísněný, když promluvila. „Oni nás nenechají, Michaele.“

„Nemají žádné právo nás zadržovat –“

„Právo? Jste mudlové,“ řekl chlapec. Hořce se usmál. „V právním řádu kouzelnické Británie máte práva asi jako myši. Žádného kouzelníka nezajímají vaše argumenty o právech, o spravedlnosti, ani se nebudou namáhat vás poslouchat. Nemáte žádnou moc, víš, takže se tím nikdo nemusí zabývat. Ne, mami, neusmívám se takhle, protože bych souhlasil s jejich přístupem k mudlům, usmívám se proto, že nesouhlasím s vaším přístupem k dětem.“

„Pak tedy,“ řekl profesor Michael Verres-Evans pevně, „se podíváme, co na tohle říká skutečná vláda. Mám známého poslance nebo tři –“

„Řeknou, že jste cvoci, příjemný pobyt v blázinci. A to ještě za předpokladu, že se k vám dřív nedostanou kouzelníci z ministerstva a nevymažou vám paměť. Slyšel jsem, že to tak s mudly řeší poměrně často. Řekl bych, že vyšší šarže v naší vládě s nimi mají nějakou vlastní dohodu. Možná sem tam dostanou nějaká léčivá kouzla, když někdo důležitý dostane rakovinu.“ Chlapec se znovu hořce usmál. „Taková je situace, tati, jak už máma sama ví. Nikdy by vás sem nepřivedli, ani vám nic neřekli, kdyby existovalo něco, co byste s tím mohli dělat.“

Mužova ústa se otevřela, ale nevycházela z nich žádná slova, jako by četl ze scénáře, ve kterém je popsáno, co by starostlivý rodič měl v takové situaci dělat, ale který náhle skončil prázdnou stránkou.

„Harry,“ řekla žena slabě.

Chlapec se na ni podíval.

„Harry, stalo se ti něco? Vypadáš… jinak…“

„Petunie!“ řekl muž, jako by mu znovu začal fungovat jazyk. „Takové věci neříkej! Je prostě jen ve stresu, to je všechno.“

„No, mami, víš –“ chlapcův hlas se zlomil. „Jsi si jistá, že to chceš slyšet celé naráz, mami?“

Žena nepromluvila, ale přikývla.

„Mám takovou… víte jak školní psychiatr říkal, že mám problémy se zvládáním vzteku? No –“ Chlapec zastavil a polkl. „Nevím, jak vám to mám vysvětlit mami. Je to magická záležitost. Nejspíš to má co do činění s tím, co se stalo té noci, jak moji rodiče zemřeli. Mám… no, říkal jsem tomu tajemná temná stránka, a vím, že to zní jako vtip, ale ověřoval jsem to s… s prastarým telepatickým magickým kloboukem, abych se ujistil, že moje jizva ve skutečnosti není obývána duší Temného pána, a klobouk říkal, že pod ním je jen jedna osoba, a nemyslím, že by kouzelníci měli skutečné duše, protože i kouzelníci mohou utrpět poškození mozku, jenže –“

„Harry, zpomal, zpomal!“ řekl muž.

„– jenže ať už je to cokoli, je to skutečné, něco ve mně je, dávalo mi to sílu vůle, když bylo zle, dokud jsem byl naštvaný, mohl jsem čelit čemukoli, Snapeovi, Brumbálovi, celému Starostolci, moje temná stránka se nebála ničeho kromě mozkomorů. A nechoval jsem se hloupě, věděl jsem, že za používání své temné stránky možná budu muset zaplatit, a tak jsem pořád zkoušel přijít na to, jaká bude cena. Nezměnilo to moji magii, nezpůsobilo to trvalý posun přesvědčení, nezkusilo mě to odvést od mých přátel ani nic takového, takže jsem to používal kdykoli jsem musel a až pozdě jsem přišel na to, co doopravdy budu muset zaplatit –“ Chlapcův hlas se změnil skoro v šepot. „Přišel jsem na to vlastně až dnes… vždycky, když to použiju… spotřebovává to moje dětství. Zabil jsem tu věc, která dostala Hermionu. A nepostarala se o to moje temná stránka, byl jsem to já. Mami, tati, je mi to líto.“

Nastalo ticho vyplněné jen zvukem rozpadajících se masek.

„Harry,“ řekl muž a znovu poklekl, „potřeboval bych, abys začal znovu od začátku a vysvětlil to všechno mnohem pomaleji.“

Chlapec povídal.

Rodiče naslouchali.

O nějaký čas později se otec postavil.

Chlapec se na něj podíval a zašklebil se v hořkém očekávání.

„Harry,“ řekl muž, „Petunie a já tě odsud dostaneme tak rychle, jak jen to bude možné –“

„Nedělejte to,“ řekl chlapec varovně. „Myslím to vážně, tati. Ministerstvo kouzel není něco, čemu byste se mohli postavit. Představte si, že jsou finanční úřad nebo něco podobného, co nesnese odpor. V kouzelnické Británii si smíte pamatovat jen to, co si vláda myslí, že si pamatovat máte, a pamatovat si na existenci magie nebo na to, že máte syna jménem Harry, je privilegium, ne právo. A kdyby vám něco udělali, hráblo by mi a proměnil bych celé ministerstvo v jeden velký kráter. Mami, ty víš, jak to je, musíš zajistit, aby táta neudělal nějakou hloupost.“

„Synu –“ Muž si mnul spánky. „Možná bych to neměl říkat teď, ale… jsi si jistý, že to, o čem mluvíš, je opravdu magická temná stránka, a ne něco normálního pro chlapce tvého věku?“

„Normálního,“ řekl chlapec s pečlivou trpělivostí. „Jak přesně normálního? Mohl bych to zkontrolovat znovu, ale jsem si celkem jistý, že o ničem takovým se v příručce Děti: návod pro rodiče nepíše. Moje temná stránka není nějaký emoční stav, jsem díky ní chytřejší. Aspoň jistými způsoby. Předstíráním něčeho se chytřejším neuděláš.“

Muž si mnul čelo. „No… je tu takový popsaný fenomén. Děti někdy procházejí biologickým procesem, který u nich způsobuje naštvanost a chmury a někdy potemní, a ten proces taky zároveň zvyšuje jejich inteligenci a jejich výšku –“

Chlapec se znovu opřel o zeď. „Ne, tati, nejde o to, že by na mě šla puberta. Ptal jsem se svého mozku, ale ten si pořád myslí, že holky jsou fuj. Ale jestli si to chceš myslet, klidně. Možná bude lepší, když mi nebudeš věřit. Jenom –“ Chlapcův hlas se zalknul. „Jenom jsem o tom nedokázal lhát.“

„Dospívání nemusí fungovat úplně takhle, Harry. Může nějaký čas trvat, než si začneš všímat děvčat. Jestli sis tedy už dávno jedné nevši–“ a muž se náhle přerušil.

„Nevnímal jsem Hermionu tímhle způsobem,“ zašeptal chlapec. „Proč si pořád všichni myslí, že to musí být o tomhle? Je to k ní neuctivé, myslet si, že by ji někdo mohl mít rád jen takhle.“

Muž viditelně polknul. „Každopádně synu, snaž se zůstávat v bezpečí, a my se budeme snažit tě odsud dostat, rozumíme si? Ne aby sis myslel, že ses doopravdy dal na temnou stranu. Vím, že jsi zažil, ehm, něco, co jsem nazýval tvoje Ender Wiggin chvilky –“

„Myslím, že Ender už je dávno za námi, a teď nás čeká Ender, když termiťané zabijou Valentinu.“

„Sprosťárny!“ řekla žena, a pak jí ruka vystřelila, aby si zakryla pusu.

Chlapec promluvil unaveně. „To nejsou tihle termiťani, mami. Jsou to hmyzáci, mimozemšťani. No nic.“^[1]

„Harry, to je přesně to, co říkám, že by sis neměl myslet,“ řekl pevně profesor Verres-Evans. „Neměl bys věřit, že se měníš ve zlého. Neměl bys nikoho zraňovat, riskovat zranění, nebo se zabývat jakoukoli černou magií, a my s mámou budeme zkoušet zařídit, abychom tě z téhle situace dostali. Je to jasné, synu?“

Chlapec zavřel oči. „Byla by to skvělá rada, tati, kdyby tohleto celé byl komiks.“

„Harry –“ začal muž.

„Policie nemůže nic udělat. Armáda nemůže nic udělat. Nejmocnější kouzelník na světě nemůže nic udělat, a ten už to zkoušel. Není fér k náhodným kolemjdoucím předstírat, že jsi Batman, když s tím přístupem nedokážeš skutečně všechny ochránit. A já jsem právě převedl, že nedokážu.“

Na čele profesora Michaela Verrese-Evanse se třpytily kapičky potu. „Teď mě dobře poslouchej. Bez ohledu na to, co jsi četl v knihách, ty nejsi někdo, kdo by měl kohokoli chránit! Nebo se zaplétat do nebezpečných věcí! Do naprosto ničeho nebezpečného! Prostě se drž stranou od všeho, od všech těch bláznivin v tomhletom blázinci, a my tě odsud dostaneme hned, jak to bude možné.“

Chlapec se pátravě zadíval na svého otce a pak na svou matku. Pak se znovu podíval na hodinky.

„Ukázkový závěr,“ řekl chlapec.

Pak přešel ke dveřím ven a rozrazil je.

---

Dveře se otevřely s třísknutím, které přimělo Minervu nadskočit na místě, kde stála, a než měla čas na něco pomyslet, z místnosti vypochodoval Harry Potter a zíral přímo na ni.

„Přivedli jste moje rodiče sem,“ řekl Chlapec-který-přežil. „Do Bradavic. Kde se kolem plíží Vy-víte-kdo nebo kdosi, kdo cílí na mé přátele. Co jste si vlastně mysleli?“

Neodpověděla, že celou dobu myslela na Harryho, jak sedí před dveřmi do skladu s Hermioniným tělem a odmítá se pohout.

„Kdo další o tom ví?“ dožadoval se Harry Potter. „Viděl je s vámi někdo?“

„Pan ředitel je sem přivedl –“

„Chci, aby odsud okamžitě zmizeli, než si jich všimne někdo další, obzvlášť ne Vy-víte-kdo, ale taky ne profesor Quirrell nebo profesor Snape. Prosím pošlete svého patrona za panem ředitelem a vzkažte mu, že je musí okamžitě přenést zpátky. Nezmiňujte mé rodiče jménem, ani jako lidi, pro případ, že by to někdo mohl slyšet.“

„Přesně tak,“ řekl profesor Verres-Evans a pochmurně přikyvoval z místa, kde stál přímo za chlapcem, s Petunií o krok za sebou. Jeho ruka pevně spočívala na Harryho rameni. „Dokončíme svůj hovor s naším synem doma.“

„Vteřinku, prosím,“ řekla Minerva s reflexivní zdvořilostí. Její první pokus o patrona selhal, což byla za jistých okolností nevýhoda tohoto kouzla. Nebylo to poprvé, co se o to snažila, ale zdálo se, že trochu vyšla ze cviku –

Minerva tu myšlenku potlačila a soustředila se.

Když byla zpráva odeslána, obrátila se zpět na profesora Verrese-Evanse. „Pane,“ řekla‚„obávám se, že pan Potter nesmí opustit bradavickou školu –“

Když konečně dorazil Albus, už došlo i na křik, když se mudlovský muž vzdal své důstojnosti. Alespoň na jedné ze stran sporu došlo na křik. Minerva do toho nedokázala dát srdce. Popravdě nedokázala věřit slovům, která musela vypouštět z úst.

Když se profesor otočil, aby se začal hádat s ředitelem, Harry Potter, který doposud zůstával potichu, promluvil. „Tady ne,“ řekl Harry. „Můžete se s ním dohadovat kdekoli jinde, ale ne v Bradavicích, tati. Mami, prosím, ujisti se, že táta nezkusí nic, kvůli čemu by se dostal do konfliktu s ministerstvem.“

Obličej Michaela Verrese-Evanse se zkroutil. Otočil se a podíval se na Harryho Pottera. Když se ozval jeho hlas, byl ochraptělý a doprovázely ho slzy v očích. „Synu – co to děláš?“

„Víš úplně přesně, co dělám,“ řekl Harry Potter. „Všechny ty komiksy jsi četl dávno předtím, než jsi mi je dal. Něčím jsem si prošel, trochu při tom dospěl, a teď chráním své příbuzné. Vlastně je to ještě jednodušší – víš, co dělám, protože ses pokusil udělat to samé. Nechávám své milované okamžitě vyvést z Bradavic, o nic jiného nejde. Pane řediteli, prosím dostaňte je odsud, než Vy-víte-kdo objeví, že jsou tady, a označí si je jako cíle.“

Michael Verres-Evans se divoce rozběhl k Harrymu, a pak se náhle všechen jeho pohyb zastavil zrovna ve chvíli, kdy byl mudlovský muž nakloněn vpřed.

„Omlouvám se,“ řekl ředitel potichu. „Brzy se můžeme bavit dál. Minervo, byl jsem s těmi druhými, když jsi volala, čekají ve tvé kanceláři.“

Ředitel se posunul vpřed, jako by klouzal, dokud nestál mezi zamrzlým mužem a ženou, a zase se objevil záblesk ohně.

Pohyb pokračoval.

Minerva se podívala na Harryho.

Nenapadalo ji, co říci.

„Chytrý tah, přivést je sem,“ řekl Harry Potter. „Nejspíš to poškodí náš vztah. Zatraceně, jen jsem chtěl zůstat o samotě do zatracenýho oběda. Což,“ chlapec se podíval na hodinky, „už stejně je teď. Půjdu se rozloučit s Hermionou, o samotě, to zabere méně než dvě minuty, slibuji, a pak vyjdu ven a půjdu něco sníst, což bych beztak udělal. Nevyrušujte mě během těch dvou zatracených minut, nebo mi hrábne a někoho zabiju, a to myslím vážně, profesorko.“

Chlapec se otočil a nakráčel do malé místnosti, otevřel zadní dveře do skladu, kde bylo uloženo tělo Hermiony Grangerové, a nakráčel dovnitř, než stihla vymyslet, co říci. Dveřmi stihla zahlédnout scénu, o které věděla, že by ji žádné dítě vidět nemělo –

Dveře se zabouchly.

Bez přemýšlení vyrazila vpřed.

Na půli cesty ke dveřím se zastavila.

Její mysl byla pořád ještě pomalá a bolavá a ta její část, kterou Harry Potter nazval obrazem přísné učitelky neživotně žvatlala o nevhodném chování dětí. Její zbytek si nemyslel, že je dobrý nápad nechávat jakékoliv dítě, ani Harryho Pottera, v místnosti s krvavým tělem své nejlepší přítelkyně. Ale představa, že by otevřela dveře, nebo si vynucovala jakýkoliv druh autority, se jí nezdála moudrá. Neměla, jakou správnou věc by mohla udělat nebo říct, nebo jestli nějaká správná možnost byla, nepřišla na ni.

Velmi pomalu uběhla minuta a půl.

---

Když se dveře znovu otevřely, zdálo se, že se Harry změnil, jako by ta minuta a půl trvala celé životy.

„Zapečeťte tu místnost,“ řekl Harry potichu, „a pojďme, profesorko.“

Přešla ke dveřím skladiště. Nedokázala se nepodívat dovnitř, a viděla zaschlou krev, prostěradlo, zakrývající dolní půlku, horní půlku s kůží jako vosková panenka a zavřené oči Hermiony Grangerové. Něco v ní znovu začalo plakat.

Zavřela dveře.

Její prsty se chopily hůlky a její ústa bez myšlenek vyslovila kouzla a ochrany, aby místnost zapečetila proti vstupu.

„Profesorko McGonagallová,“ řekl Harry zvláštním, mechanickým hlasem, „máte ten kámen? Ten, co mi dal pan ředitel? Měl bych ho zase přeměnit na drahokam, ukázal se být užitečný.“

Její oči automaticky sklouzly k prstenu na Harryho levém malíčku, a všimly si prázdného místa, kde býval drahokam. „Zmíním se o tom panu řediteli,“ odpověděla její ústa.

„Mimochodem, je to známá taktika?“ řekl Harry pořád tím zvláštním hlasem. „Nosit u sebe něco velkého, přeměněného na něco malého, co pak jde použít jako zbraň? Nebo je to jen obvyklé cvičení pro trénink přeměňování?“

Vzdáleně zakroutila hlavou.

„Dobře, tak pojďme.“

„Ještě –“ zastavila se. „Obávám se, že mám ještě něco, co musím zařídit, hned teď. Slíbíte mi, že budete v pořádku a půjdete přímo do Velké síně a něco sníte, pane Pottere?“

Chlapec slíbil (s výhradou výjimečných a nepředvídatelných okolností, s čímž se nepřela) a pak vyšel z místnosti.

To, co ji čekalo… určitě nebude o nic jednodušší, a vlastně to může být i o dost složitější.

---

Minerva došla ke své kanceláři. Šla rychlým krokem, protože jít pomalu by bylo nezdvořilé.

Otevřela dveře do své kanceláře.

„Paní Grangerová,“ řekl její hlas, „pane Grangere, je mi to tak strašně líto –“