89. Časová tíseň, část 2. – Terasa ve výšinách

Skvrny chladně modrého ohně na podlaze obklopovaly žhnoucí jezírko, které se zdálo plát víc smrtící a žhavější modrou.

V jednom úzkém kruhu byly mramorové dlaždice spáleny a roztříštěny nějakým výbušným kouzlem, které by dokázala seslat jen ta nejpokročilejší z prváckých čarodějek posledními zbytky svých sil.

Na terase se ve slunečním svitu stále pohybovala obří, hrbolatá bytost z matné žulové šedi. Tělo jako balvan nahoře s plešatou malou hlavou jako kamínek, krátké nohy tlusté jako kmeny stromů a plochá chodidla s rohovitými výrůstky. Jedna ruka držela obrovský kamenný kyj dlouhý a tlustý jako dospělý člověk, a druhá ruka držela –

Weasleyovic dvojčata zaječela.

Harryho patron se rozpustil.

Troll odfrkl a otočil se, aby jim čelil, přičemž šlápl do rudé kaluže, která se mu rozlévala pod nohama, a pozvedl kyj.

Pak některý Weasley vykřikl zaklínadlo a kyj byl vytržen trollovi z ruky a narazil do jeho obličeje tak silně, že to trolla donutilo ustoupit o krok dozadu. Úder, který by zabil mudlu. Troll vztekle zaryčel, jeho nos byl rozpláclý a pokrytý krví, ale pak se zregeneroval a znovu narovnal. Troll se pokusil sebrat kyj oběma rukama, ten vystřelil vzduchem pryč a jen těsně se jeho chňapnutí vyhnul.

„Odveďte ho pryč, držte ho ode mě,“ řekl hlas.

Levitující kyj se pohnul za trolla, z terasy na otevřené prostranství bez stropu, a troll udělal ohromný skok, který kyj téměř vrátil do jeho rukou. Pak troll udělal další obří skok, když kyj uhnul do strany; koště se pohnulo vpřed a Harry seskočil a běžel k místu, kde ležela Hermiona Grangerová v louži vlastní krve, s nohama odkousnutýma v horní části stehen.

Harryho ruce otevřely léčitelský balíček z jeho váčku, popadly jeden ze samoutahovacích turniketů, a omotaly jej kolem jednoho z otrhaných pahýlů s viditelnými otisky zubů. Nechvěly se u toho, nebylo povoleno, aby se jeho ruce chvěly. Když turniket utvořil smyčku, těsně se utáhl, a vyteklo víc krve, ale pak krvácení z tohoto pahýlu ustalo, a Harry se obrátil ke druhému. Část jeho mysli ječela, ječela, ječela, a dokonce i ta jeho část, která zrovna pozvedla druhý samoutahovací turniket to slyšela, ale to také nebylo povoleno.

Weasleyovic dvojčata vykřikovala kouzla jedno za druhým rychlostí, kvůli které by byl Harry do šedesáti vteřin v bezvědomí, občas dvojčata vykřikla dvě kouzla zároveň v dokonalé synchronizaci, ale většina kouzel se o trollovu kůži rozpadala do neškodných spršek jisker. Jak se druhý turniket utáhl s dalším návalem krve, Harry vzhlédl k „Diffindo!“ / „Reducto!“ které trollovy zranitelné oči přimělo explodovat dvojitou sprškou jedovaté tekutiny, ale troll jen znovu zaryčel a jeho oči už dorůstaly.

„Oheň a kyselina!“ vykřikl Harry. „Použijte oheň nebo kyselinu!“

„Fuego!“ / „Incendio!“ uslyšel Harry, ale už se nedíval, natahoval se pro stříkačku se zářící oranžovou tekutinou, což byl okysličovací lektvar, a vbodnul ji do Hermionina krku v místě, kde Harry doufal, že je karotida, aby udržel její mozek naživu i kdyby její plíce nebo srdce vypověděly, dokud její mozek zůstane nepoškozený, všechno ostatní se dá opravit, muselo být magicky možné to napravit, muselo být magicky možné to napravit, muselo být magicky možné to napravit, a Harry vymáčkl ze stříkačky všechen obsah, což pod bledou kůži jejího krku způsobilo slabou záři. Harry pak stiskl její hrudník v místě, kde by měla mít srdce, tvrdé stisky, o kterých doufal, že rozproudí okysličenou krev, aby dosáhla jejího mozku, i kdyby už její srdce přestalo tlouct, nenapadlo ho jí doopravdy zkontrolovat puls.

Pak Harry zíral na další věci ve svém medicínském balíčku, jeho mysl se vyprázdnila, když se snažil přijít na to, co dalšího použitelného tam má, pokud něco. Jekot v tom vzdáleném koutě jeho mysli byl čím dál silnější, mnohem silnější, když teď jeho ruce přestaly se svými spěšnými pohyby. Byl si náhle vědom pocitu tekutiny v místě, kde krev prosákla jeho hábitem a koleny jeho kalhot.

Za Harrym se ozval další trollův ryk a uslyšel jednoho Weasleye vykřiknout „Deligitor prodeas!“ a pak „POMOC! Dělejte něco!“

Harry otočil hlavu vzad, aby se podíval, a viděl, že jeden z Weasleyů teď z nějakého důvodu měl na hlavě Moudrý klobouk a čelil trollovi, který oběma rukama svíral svůj gigantický kamenný kyj a vypadal teď trochu sežehnutě, s jednou nebo dvěma kouřícími jizvami na rukou, ale jinak pořád neporušený.

A pak se hlas klobouku ozval tak hlasitě, že se to zdálo otřást stěnami,

„NEBELVÍR!“

Puls síly pálil ve vzduchu, magický pocit téměř hmatatelný i pro Harryho mladé smysly, a troll uskočil nazpět s překvapeným odfrknutím. Fred nebo George se zvláštním výrazem ve tváři sundal klobouk z hlavy pohybem hladkým jako kouzelníkův trik, sáhl jednou rukou dovnitř a vytáhnul jílec, jehož hruška měla podobu zářícího rubínu, a následovala široká křížová záštita z blýštivého bílého kovu a ostří dlouhé jako vysoké dítě. Když byl celý meč odhalen, tichý výkřik zloby se zdál naplnit vzduch.

Na čepeli bylo zlatým písmem napsáno nihil supernum.

Pak Weasley pozvedl meč, jako by obří čepel nic nevážila, vydal výkřik a vrhl se s ním vpřed.

Harryho rty se otevřely, aby něco řekly, nějakou dlouhou větu jako Ne, zastav, vždyť to vůbec neumíš používat ale ani jedna slabika neopustila jeho rty, než meč utnul trollovu pravou ruku v lokti, jehož kůži a maso a kost protnul jako rosol, právě ve chvíli, kdy již obloukem letící kamenný kyj zasáhl útočícího Weasleyho a odhodil ho nad mramorovou podlahou přes mezeru, ze které se vynořili na koštěti. Na opačné straně Weasley narazil do zdi a sesunul se do nehybné hromádky.

Zářivý meč zmizel dolů otvorem v podlaze a ozývalo se vzdálené kovové řinčení, jak při pádu narážel.

„Frede!“ vykřikl George Weasley, a pak „VENTUS!“

Neviditelný nápor zachytil trolla a vrhnul ho vzduchem do strany.

„VENTUS!“

Troll byl znovu zasažen, odfouknut na okraj podlahy u mezery, vedoucí dolů.

„VENTUS!“

Ale troll už se natáhl dolů a zachytil se podlahy, jeho zbývající ruka prorazila mramor a pevně se chytila. Třetí závan trollovo tělo shodil do mezery, ale ruka se držela přes okraj. A pak se troll tou rukou začal vytahovat zpátky a ryčel.

George Weasley se zapotácel a téměř upadl, ruka mu visela po boku. „Harry –“ řekl Weasley namáhaným hlasem, „Uteč –“

Zbývající Weasley udělal úkrok stranou, opřel se o stěnu a sklouznul na zem.

V Harryho mysli se rozpadl čas. Svět kolem se zdál pohybovat pomalu, zkresleně, nebo se možná jeho mysl kroutila a skládala. Měl by se pohybovat a něco dělat, ale zvláštní paralýza se zdála zastavovat všechny jeho svaly a všechen jeho pohyb. Bez čekání na slova se jeho myšlenky valily jako záblesky konceptů: že kdyby Harry utíkal, troll sežere Hermionu i Weasleyovic dvojčata, že jestli potlouky kouzelníky nezabijou, tak by Fred ještě měl být naživu, že Weasleyovic dvojčata byli silnější kouzelníci než on a že přesto nebyli schopni trolla zadržet, že nemá čas přeměňovat cokoli, co už nemá u sebe, troll se zdál být příliš pohyblivý než aby se dal nalákat k okraji terasy, kde by mohl spadnout z bradavického hradu, někdo trollovi přičaroval ochranu před slunečním svitem než ho použil jako vražednou zbraň a možná ho posílil i jinými způsoby. A že obraz Hermiony, jak utíká před trollem, utíká za sluncem, konečně dosáhne jasu na terase s trollem těsně za patami jen aby zjistila, že na tuto možnost někdo další pomyslel taky.

Ječící hrůzu v jeho mysli utopila jiná emoce.

Harry se postavil.

Na druhé straně místnosti se postavil i nepřítel, neregenerující se pahýl uťaté ruky pořád krvavý.

záměr zabít

Troll popadl svůj ležící kyj do zbývající ruky a s ohromným rykem udeřil kyjem do podlahy, což způsobilo gejzír mramorových úlomků.

mysli jen na zabíjení

Troll se začal kymácet směrem k místu, kde upadl George, a z koutku tlamy mu vytékal tenký pramínek slin

chop se každé možnosti, jak to udělat

Harry udělal pět rázů vpřed a nepřítel vydal další ryk a otočil se od George. Jeho oči se zaměřily čistě na Harryho.

cenzory vypnout, neucuknout

Třetí nejlepší zabijácký nástroj přírody se k němu pustil ohromnými přískoky.

ZABÍT

Harryho levá ruka už držela přeměněný diamant z jeho prstenu a jeho pravá ruka už držela hůlku.

„Wingardium Leviosa.“

Harryho hůlka navedla drobounký drahokam do trollovy tlamy.

„Finite Incantatem.“

Trollova hlava nad krkem vybuchla, jak se kámen vrátil do své původní podoby, a Harry udělal úkrok, když tělo nepřítele spadlo na místo, kde stál.

Nepřítelova hlava už se začínala regenerovat, rozervaný pahýl páteře s čelistí se zatáhly, tlama se zkompletovala a nahradila své zuby.

Harry se sklonil a zvedl trollovu hlavu za levé ucho. Svou hůlku vbodnul do trollova levého oka, kde ji protlačil rosolovitou hmotou a širokou mezerou v kosti. Harry si vizualizoval jeden milimetr široký řez nepřítelovým mozkem, a přeměnil ho na kyselinu sírovou.

Nepřítel se přestal regenerovat.

Harry shodil tělo přes okraj terasy a obrátil se zpět k Hermioně.

Její oči se pohnuly a zaostřily se na něho.

Harry se k ní sklonil, ignoroval krev, kterou nasával jeho už tak dost nasáklý hábit. Budeš v pořádku zformuloval jeho mozek větu, ale jeho rty se nedokázaly pohnout. Budeš v pořádku, najdeme magii, která to všechno napraví, dáme tě do pořádku, jen se drž a neu–

Hermioniny rty se pohnuly, jen malinko, ale pohnuly.

„tvoje… chyba…“

Čas se zastavil. Harry jí měl říct, aby se nesnažila mluvit, aby šetřila dechem, ale nedařilo se mu odblokovat rty.

Hermiona do sebe nasála další dech a její rty zašeptaly: „Není to tvoje chyba.“

Pak vydechla a zavřela oči.

Harry na ni zíral s ústy napůl dokořán a dech se mu zadrhl v hrdle.

„Nedělej to,“ řekl jeho hlas. Zpozdil se jen o dvě minuty.

Hermionu náhle zachvátila křeč, její ruce sebou škubaly ve vzduchu, jako by se snažily na něco dosáhnout, a její oči se znovu otevřely. Došlo k vyšlehnutí něčeho, co byla magie, ale mnohem víc, výkřiku hlasitějšího než zemětřesení a obsahujícího tisíc knih a tisíc knihoven, všechno, co byla Hermiona, obsaženo v jediném výkřiku příliš obsáhlém, než aby mohl být pochopen, jenže Harry náhle věděl, že Hermiona odřízla bolest a byla ráda, že neumírá sama. Na okamžik se zdálo, že výlev magie se může zachytit a zakořenit v kamenech hradu, ale pak výkřik skončil a magie pohasla, její tělo se přestalo pohybovat a všechno se zastavilo. Hermiona Jean Grangerová přestala existovat –

Ne.

Harry se postavil od těla a kýval se.

Ne.

Objevil se zášleh plamene a stál tam Brumbál s Fawkesem, oči naplněné hrůzou. „Cítil jsem zemřít studenta! Co –“

Oči starého kouzelníka spatřily, co leží na zemi.

„Ale ne,“ zašeptal Albus Brumbál. Fawkes vydal smutný, truchlivý zvuk.

„Vraťte ji zpět.“

Na terase bylo ticho. Fred Weasley se vznesl do vzduchu gestem Brumbálovy hůlky a plul k nim, obklopen ujišťující růžovou září.

„Harry –“ začal starý kouzelník. Jeho hlas se zlomil. „Harry –“

„Nechte Fawkese, ať na ni uroní slzu, nebo něco takového. Honem.“ Hlas, který mluvil, zněl dokonale klidně.

„Já, nemůžu, Harry, je pozdě, je mrtvá –“

„Nechci o tom slyšet. Kdybych tu ležel já, vytáhl byste z toho svého klobouku nějakého úžasného králíka a zachránil mě, že ano, protože hrdina nemůže umřít, dokud příběh není u konce. No ale ona je taky hrdina, takže ať už jste si pro tu speciální příležitost schovával cokoli, prostě to teď použijte. Slibuju, že to budete mít u mě.“

„Není nic, co bych mohl udělat! Její duše už odešla, opustila nás!“

Harry otevřel ústa aby vyřval všechen svůj vztek, a pak je zase zavřel. Nemělo smysl řvát, ničeho by tím nedosáhl. Nesnesitelný tlak, který v něm stoupal, nemohl být vypuštěn tímto způsobem.

Harry se odvrátil od Brumbála a pohlédl dolů, kde v kaluži krve ležely pozůstatky Hermiony Grangerové. Část jeho mysli bila do světa kolem něj, snažila se způsobit, aby zmizel, aby se probral z té noční můry a ocitl se zpátky v havraspárské ložnici s ranním sluncem na závěsech. Ale krev zůstávala a Harry se neprobouzel, a další jeho část už věděla, že se to stalo doopravdy, součást toho samého nespravedlivého světa, který zahrnoval Azkaban a síň Starostolce a

Ne

Měl pocit, jako by se kolem něj čas lámal a trhal na kousky. Harry se odvrátil od Brumbála a pohlédl dolů, kde v kaluži krve ležely pozůstatky Hermiony Grangerové se dvěma turnikety uvázanými kolem pahýlů stehen a rozhodl se

Ne.

Toto nepřijímám.

Není důvod to přijmout, ne, když ve světě existuje magie.

Harry se naučí cokoli, co se bude potřeba naučit, vynalezne cokoli, co bude potřeba vynalézt, vyrve z mysli Temného pána znalosti Salazara Zmijozela, objeví tajemství Atlantidy, otevře každou bránu a zlomí každou pečeť a najde si cestu až ke kořenům vší magie a přeprogramuje ji.

Roztrhá na cáry základy samotné reality, aby Hermionu Grangerovou získal zpět.

---

„Krize skončila,“ řekl profesor obrany. „Můžete sesednout, madam.“

Trelawneyová, která za ním seděla na dvoumístném koštěti, které se právě propálilo skrz Bradavice, skrz všechny zdi a podlahy, které jim stály v cestě, spěšně seskočila a tvrdě dosedla na podlahu jen krok od rudě žhnoucích okrajů nové díry ve zdi. Stále ještě přerývaně dýchala a byla předkloněná, jako by se chystala vyzvracet něco většího, než je ona sama.

Profesor obrany cítil chlapcovu hrůzu přes spojení, které mezi nimi existovalo, přes rezonanci jejich magie, a uvědomoval si, že chlapec se vydal hledat trolla a našel ho. Profesor obrany se pokusil vyslat impuls k ústupu, k vytažení pláště neviditelnosti a útěku, ale nikdy nebyl schopen chlapce přes rezonanci ovlivnit, a nepodařilo se mu to ani tentokrát.

Cítil, jak se chlapec zcela odevzdal záměru zabít. To byla chvíle, kdy se profesor obrany začal propalovat substancí Bradavic, a snažil se bitvy dosáhnout včas.

Cítil, jak chlapec svého nepřítele usmrtil během několika vteřin.

Cítil chlapcovo zklamání, jak jeho přítelkyně zemřela.

Cítil vztek, který chlapec upřel na nějakou nepříjemnost, nejspíš na Brumbála; následovalo neznámé rozhodnutí, jehož neústupnou tvrdost dokonce i on sám považoval za přiměřenou. S trochou štěstí to znamenalo, že se chlapec právě vykašlal na své bláznivé malé neochotnosti.

Nikým neviděny se rty profesora obrany zkřivily vzhůru v sevřeném úsměvu. Přes drobné houpání nahoru a dolů to nakonec dnes byl překvapivě dobrý den –

„JE TADY. TEN. KTERÝ ROZERVE NA CÁRY SAMOTNÉ HVĚZDY NA NEBESÍCH. JE TADY. JE KONCEM SVĚTA.“