82. Tabu za tabu, závěr – Starostolec, dohry, část 1., myslánka

Přesuny s fénixem vyvolávaly úplně jiné pocity než přemisťování nebo přenášedlo. Vzpláli jste – cítili jste, jak začínáte hořet, ačkoliv to nevyvolávalo žádnou bolest – ale místo abyste shořeli na uhel, oheň vámi prohořel, až jste se stali ohněm, a pak jste v jednom místě zhasli a vzplanuli v jiném. Nevyvolávalo to nevolnost jako přemisťování nebo přenášedlo, ale i tak to byla zneklidňující zkušenost. Pokud povaha přesunů s fénixem opravdu byla o tom, že se stanete jednou instancí obecnějšího Ohně, tak se to zdálo napovídat, že byste snad mohli vzplanout kdekoli – třeba ve vzdálené minulosti, v jiném vesmíru nebo ve dvou místech naráz. Třeba byste v jednom místě zhasli a vzplanuli ve stovce jiných, a to vaše já, které se přesunulo do Bradavic, by o tom nikdy nevědělo. Ačkoliv si Harry o fénixech přečetl, co se dalo, když zkoušel přijít na to, jak získat vlastního, a o takových vlastnostech se nikde ani vzdáleně nepsalo.

Harry vzplanul a zhasnul a vzplanul jinde, a najednou i s ředitelem a bezvědomým tělem Hermiony Grangerové v ředitelově náručí byl v jiném místě, a Fawkes nad nimi všemi. Tichá, teplá místnost se světlými kamennými sloupy a s denním světlem ze všech čtyř stran, obsazená bílými postelemi v dlouhých řadách, z nichž čtyři měly kolem sebe zatažené utišovací závěsy, a zbytek byl prázdný.

Koutkem oka Harry viděl, jak se k nim obrací překvapená madam Pomfreyová. Brumbál vypadal, že si starší léčitelky nevšímá, a opatrně položil Hermionu na prázdnou bílou postel.

Ve vzdáleném koutě se zeleně zablesklo a z krbu vypochodovala profesorka McGonagallová a oprašovala se od letaxového popela.

Starý kouzelník se obrátil od postele, jednou rukou opět objal Harryho a pak Chlapec-který-přežil a jeho kouzelník zmizeli v dalším záblesku ohně.

---

Když Harry znovu vzplál, stál v ředitelově kanceláři a zaplavovaly ho zvuky veletuctu nevysvětlitelných hejblátek.

Mladý chlapec o krok poodstoupil od starého kouzelníka a pak se na něj obrátil. Smaragdové a safírové oči se potkaly.

Po nějaký čas ani jeden nepromluvil, jen se na sebe dívali, jako by všechno, co si měli říct, mohlo být vyjádřeno jen pohledem, a nijak jinak.

Po čase chlapec pomalu a pečlivě vyslovil slova.

„Nemůžu věřit, že ještě pořád máte na rameni fénixe.“

„Fénix si vybírá jen jednou,“ řekl starý kouzelník. „Možná by opustil pána, který by si zvolil zlo místo dobra, ale neopustí pána, nuceného vybrat si mezi jedním a druhým dobrem. Fénixové nejsou arogantní. Znají omezení své moudrosti.“ Ten prastarý pohled byl vskutku přísný. „Narozdíl od tebe, Harry.“

„Vybrat si mezi jedním a druhým dobrem,“ ploše opakoval Harry. „Jakože mezi životem Hermiony Grangerové a sto tisíci galeonů?“ Ten vztek a pohrdání, které Harry chtěl do svého hlasu vložit, tam z nějakého důvodu úplně nebyly, možná protože –

„Těžko jsi v pozici, kdy bys o něčem takovém mohl mluvit, Harry Pottere.“ Ředitelův hlas byl klamně uklidňující. „Nebo co měl znamenat ten váhavý výraz, který jsem tam v Nejstarší síni viděl na tvém obličeji?“

Pocit vnitřní prázdnoty se zhoršil. „Hledal jsem další možnosti,“ uvolil Harry. „Způsoby, jak ji zachránit, které by neobnášely přijít o ty peníze.“

Wow, řekl Havraspár. Právě jsi vyřkl vyloženou lež. A nejen to, myslím, žes tomu dokonce na ten okamžik, než jsi to vyslovil, i věřil. To je trochu děsivé.

„Vskutku je to to, co sis myslel, Harry?“ Modré oči byly pronikavé a na děsivou chvilku Harryho napadlo, jestli nejmocnější kouzelník na světě nedokáže prohlédnout jeho nitrobranné bariéry.

„Ano,“ řekl Harry, „ucukl jsem před bolestivou ztrátou všech peněz v trezoru. Ale udělal jsem to! To je to, co se počítá! Zatímco vy –“ Pohrdání, které z Harryho hlasu zmizelo, se zase vrátilo. „Vy jste doopravdy rozhodl o ceně života Hermiony Grangerové, a bylo to pro vás méně než sto tisíc galeonů!“

„Ale?“ řekl starý kouzelník měkce. „A jakou hodnotu dáš jejímu životu ty? Milion galeonů?“

„Jste obeznámen s ekonomickým konceptem ‚reprodukční hodnoty’? Slova se z Harryho rtů řinula téměř rychleji, než je stíhal připravovat. „Hermionina reprodukční hodnota je nekonečno! Neexistuje místo, kde bych si mohl pořídit další!”

Teď už vykládáš matematické nesmysly, řekl Zmijozel. Havraspáre, podpoříš mě?

„Má život Minervy také nekonečnou hodnotu?“ řekl starý kouzelník drsně. „Obětoval bys Minervu, abys zachránil Hermionu?“

„Ano a ano,“ utrhl se Harry. „To patří k práci profesorky McGonagallové a ona to ví.“

„Pak tedy hodnota Minervy není nekonečná,“ řekl starý kouzelník, „přestože je milována. Na šachovnici může stát jen jediný král, Harry, jen jediná figura, pro kterou obětujeme jakoukoliv jinou figuru. A Hermiona tou figurou není. Nenech se mýlit, Harry Pottere, dnes jsi možná prohrál svou válku.“

A kdyby ho slova starého kouzelníka nezasáhla tak tvrdě a tak přesně, Harry by možná neřekl to, co následně řekl.

„Lucius měl pravdu,“ procedil Harry. „Nikdy jste neměl manželku, nikdy jste neměl dceru, nikdy jste neměl nic než válku –“

Levá ruka starého kouzelníka se tvrdě sevřela kolem Harryho zápěstí, kostnaté prsty se zabořily do stále ještě se vyvíjejících svalů Harryho ruky, a Harry byl na okamžik paralyzován šokem. Zapomněl, co to znamená, že dospělí jsou silnější.

Albus Brumbál nevypadal, že by si toho všiml. Jen se otočil, Harryho táhl s sebou, a vydal se ráznými kroky ke stěně místnosti.

„Fénixova cena.“

Harry byl tažen vzhůru po černých schodech.

„Fénixův osud.“

V místnosti plné černých podstavců stříbřité světlo dopadalo na zlámané hůlky.

„Myslíte,“ vykřikl Harry, když zase byl schopen mluvit, „že můžete vyhrát každý spor jen tím, že půjdete sem?“

Starý kouzelník ho ignoroval a táhl Harryho dál napříč místností. Jeho pravá ruka už nedržela hůlku, a místo toho uchopila lahvičku stříbrné tekutiny –

Harry šokem zamrkal. Lahvička stříbrné tekutiny stála vedle obrázku Brumbála, nebo to tak Harrymu aspoň připadalo na ten krátký okamžik, než byl odtažen dál.

Za všemi těmi podstavci v nejvzdálenější části místnosti stála vyvýšená kamenná mísa s vytesanými runami, které Harry nepoznával. Uprostřed byla mělká prohlubeň, naplněná průhlednou tekutinou, a do ní starý kouzelník vylil z lahvičky stříbrnou tekutinu, která okamžitě začala vířit a proudit, a místnost byla ozářená zneklidňující bílou.

Starý kouzelník pustil Harryho paži, ukázal na zářící mísu a drsně přikázal: „Podívej se!“

Harry zíral na zářící tekutinu, jak byl žádán.

„Vlož tvář do myslánky, Harry Pottere.“ Hlas starého kouzelníka byl přísný.

Harry už to slovo slyšel, ale nemohl si vybavit kde. „Co – co to udělá –“

„Vzpomínky,“ řekl starý kouzelník. „Uvidíš mé vzpomínky. Máš mé slovo, že je to bezpečné. Teď se podívej do myslánky, Havraspáre, pokud tě vůbec ještě zajímá ta tvoje drahocenná pravda!“

To byl požadavek, který Harry nemohl odmítnout, a tak přikročil blíž a ponořil hlavu do zářící tekutiny.

---

Harry seděl za stolem v ředitelově kanceláři v Bradavicích, a jeho svrasklé ruce, které držely jeho hlavu, měly stařecké skvrny a bílé chlupy.

„Je všechno, co mám!“ naříkal velmi zvláštním hlasem, který zněl tak, jak si svůj hlas pamatoval Brumbál, a zevnitř zněl mnohem méně přísně a moudře. „Poslední člen mé rodiny! Jediný, který mi zbyl!“

Myslánkou neměla dovoleno projít žádná emoce, jen fyzický pocit vyslovování těch slov. Harry slyšel naprosté zoufalství v Brumbálových slovech, jejichž zvuk se zdál vycházet z Harryho vlastního hrdla, ale Harry necítil jiné zoufalství než to, které se ho zmocňovalo ze slyšeného.

„Nemáš na výběr,“ řekl drsný hlas.

Oči se pohnuly a pohled přeskočil na muže, kterého Harry nepoznával, v oděvu šmrncnutém bystrozorskou karmínovou, ale z pevné kůže se spoustou kapes.

Jeho pravé oko bylo nepřiměřeně velké, s elektricky modrou zornicí, která neustále přeskakovala a hýbala se.

„To po mně nemůžeš žádat, Alastore!“ Brumbálův hlas byl divoký. „Toto ne! Cokoliv než toto!“

„Nežádám to,“ zavrčel ten muž. „Voldie je ten, kdo žádá, a ty mu řekneš, že ne.“

„Kvůli penězům, Alastore?“ žadonil Brumbálův hlas. „Jen kvůli penězům?“

„Výkupné za Aberfortha ti prohraje válku,“ řekl muž ostře. „Je to prosté. Sto tisíc galeonů je téměř vše, co máme v kase, a když to použiješ takhle, už to nikdo nedoplní. Budeš se snažit přesvědčit Potterovy, aby vyprázdnili svůj trezor stejně, jako už to udělali Longbottomovi? Voldie prostě jen unese někoho dalšího a zase bude chtít výkupné. Alici, Minervu, kohokoliv, koho máš rád, jestli teď Smrtijedům zaplatíš, všichni budou mít na sobě terč. Tohle není lekce, kterou by ses je měl snažit naučit.“

„Když to udělám, už nikoho nebudu mít. Nikoho.“ Brumbálův hlas se zlomil a svět se naklonil, jak se hlava zhroutila do prastarých rukou a z ne-Harryho hrdla se vyhrnuly strašné zvuky, když začal vzlykat jako dítě.

„Mám Voldieho poslovi říct ne?“ řekl Alastorův hlas, teď zvláštně milý. „Nemusíš to udělat přímo ty, starý příteli.“

„Ne – řeknu mu to sám – musím –“

---

Vzpomínka skončila šokem a Harry vytrhl svou hlavu ze svítící tekutiny a lapal po dechu, jako by tam dýchat nemohl.

Přechod mezi scénami, mezi dekády starou realitou a současnou chvílí, byl pro Harryho mysl dalším šokem; jistým způsobem mu ponor do minulosti zvednul kotvu. Zlomený starý muž, vzlykající ve své kanceláři, byl jiným člověkem z jiné doby. To Harry chápal. Někým méně tvrdým –

Než se to všechno rozplynulo jako pára nad hrncem s tím, jak se vrátil do aktuální současnosti.

Starý kouzelník se nad ním děsivě a přísně tyčil, jako by byl vytesaný z kamene, plnovous vypadal jako upletený z kovových vláken, půlměsíční brýle jako zrcadla a zornice za nimi ostré a nepoddajné jako černé diamanty.

„Přál by sis vidět mého bratra, jak umírá pod kletbou Cruciatus?“ zeptal se Albus Brumbál. „Voldemort mi poslal i tuhle vzpomínku!“

„A tehdy –“ Harry měl potíže s hlasem kvůli sílícímu pocitu nevolnosti v hrudníku. „Tehdy jste –“ Slova se ho zdála pálit v krku, jak mu docházelo uvědomění, děsivé pochopení. „Tehdy jste Narcissu Malfoyovou upálil zaživa v její ložnici.“

Pohled Albuse Brumbála byl chladný, když odpověděl. „Na takovou otázku by jen blázen odpověděl ano či ne. Na čem záleží je, že Smrtijedi věří, že jsem ji zabil, a tato jejich víra udržela v bezpečí rodiny všech, kdo sloužili Fénixovu řádu – až do dneška. Teď už chápeš, co jsi způsobil? Co jsi způsobil svým přátelům, Harry Pottere, a každému, kdo se postaví na tvou stranu?“ Zdálo se, že starý kouzelník ještě povyrostl a zvýhrůžněl a jeho hlas zesílil. „Udělal jsi z nich všech terče, a odteď budou terči! Dokud neprokážeš, tím jediným způsobem, jakým se to dá prokázat, že už nadále nejsi ochoten platit takové ceny!“

„A je to pravda?“ řekl Harry. Začínal ho zaplňovat bzučivý pocit, jeho tělo se zdálo odplouvat do dáli. „Draco říkal, že Narcissa Malfoyová si nikdy neušpinila ruce, že jen byla Luciusovou manželkou. Umožňovala mu fungovat, to chápu, ale nemůžu říct, že by si kvůli tomu zasloužila upálit zaživa.“

„Nic menšího by je nebylo přesvědčilo, že už nebudu váhat.“ Hlas starého kouzelníka nedovoloval otázky nebo odmítnutí. „Vždycky jsem byl příliš váhavý v tom, co musím, a vždycky to byli druzí, kdo platil za moji shovívavost. Alastor mi to říkal od začátku, ale neposlouchal jsem ho. Očekávám, že ty se v takových věcech ukážeš rozhodnějším.“

„Překvapuje mě to,“ řekl Harry, překvapený, že se jeho hlas téměř nechvěje. „Očekával bych, že Smrtijedi půjdou po další rodině světla a spustí se tím cyklus pomsty, pokud je svým prvním útokem nedostanete všechny.“

„Kdyby mým nepřítelem byl Lucius tak možná.“ Brumbálovy oči byly jako kameny. „Bylo mi řečeno, že Voldemort se té zprávě zasmál a před svými Smrtijedy prohlásil, že jsem konečně vyrostl, a že je ze mě konečně protivník, který za něco stojí. Možná měl pravdu. Po dni, kdy jsem odsoudil svého bratra k smrti, jsem začal hodnotit ty, kteří mě následovali, zvažovat jednoho proti druhému, ptal jsem se sám sebe, koho mám riskovat, a koho bych obětoval pro jaký účel. Bylo zvláštní, o kolik figur méně jsem ztratil, když jsem si začal být vědom toho, jakou mají cenu.“

Harryho čelist se mu zdála jako zamknutá, přinutit své rty k pohybu ho stálo ohromné úsilí. „Ale tady to nevypadá, že by Lucius unesl Hermionu kvůli výkupnému,“ řekl Harry tenkým hlasem. „Z Luciusovy perspektivy někdo jiný porušil příměří první. Takže s tímto v mysli, za kolik galeonů Hermiona opravdu stála? Když vynecháme tuhle věc s výkupným, kdyby její život ohrožovalo něco obyčejného, kolik bych měl zaplatit za její záchranu? Deset tisíc galeonů? Pět tisíc?“

Starý kouzelník neodpovídal.

„Je to legrační,“ řekl Harry, a jeho hlas se houpal jako něco viděného skrz vodní hladinu. „Víte, jaká byla moje nejhorší vzpomínka, když jsem tehdy poprvé šel před mozkomora? Vzpomněl jsem si na smrt svých rodičů. Slyšel jsem jejich hlasy a vůbec všechno.“

Oči starého kouzelníka se za půlměsíčními brýlemi rozšířily.

„A jde o tohle,“ řekl Harry, „o téhle věci jsem přemýšlel pořád dokola. Pán zla dal Lily Potterové šanci odejít. Řekl jí, že může utéct. Řekl jí, že když zemře u kolébky, její dítě to nezachrání. ‚Ustup, bláznivá ženo, jestli máš vůbec nějaký rozum –’“ Když Harry ta slova ze svých rtů vypustil, přeběhl přes něj hrozivý chlad, ale otřepal se a pokračoval. „A když jsem pak o tom uvažoval, nedokázal jsem si přestat říkat, jestli Pán zla neměl pravdu. Kéž by matka byla ustoupila. Zkusila Pána zla proklít, ale to byla sebevražda, musela vědět, že je to sebevražda. Nevybírala si mezi svým životem a mým, mohla si vybrat svůj život anebo smrt nás obou. Kdyby bývala jednala logicky a odešla, tedy, mám svou mámu rád, ale Lily Potterová by teď byla naživu a byla by moje máma!“ Slzy rozostřovaly Harrymu zrak. „Ale teď už to chápu, vím, jak se matka musela cítit. Nemohla ustoupit od kolébky. Nemohla! Láska neustupuje!“

Bylo to jako by starý kouzelník byl zasažen, zasažen sekáčkem, který jej rozseknul přesně vejpůl.

„Co jsem říkal?“ zašeptal starý kouzelník. „Co jsem ti říkal?“

„Nevím!“ vykřikl Harry. „Taky jsem neposlouchal!“

„Já – je mi to líto, Harry – já –“ starý kouzelník si přitiskl ruce na obličej, a Harry viděl, že Albus Brumbál pláče. „Neměl jsem ti říkat, takové věci – neměla mě, popuzovat, tvoje nevinnost –“

Harry na kouzelníka ještě vteřinu zíral a pak se otočil a vypochodoval z černé místnosti, dolů po schodech, kanceláří –

„Fakt nevím, proč jsi pořád na jeho rameni,“ řekl Harry Fawkesovi.

– a ven z dubových dveří a dolů po věčně se točící spirále.

---

Harry dorazil na hodinu Přeměňování jako úplně první, i před profesorkou McGonagallovou. Předtím měl hodinu Formulí pro svůj ročník, ale tam se ani nenamáhal jít. Nevěděl, jestli profesorka McGonagallová hodinu stihne. Na všech těch prázdných lavicích kolem a na prázdné katedře bylo něco hrozivého. Jako by všichni jeho přátelé odjeli a on v Bradavicích zůstal sám.

Podle rozvrhu měla dnešní hodina být o udržování přeměnění, o všech těch pravidlech, které se Harry naučil nazpaměť, když přeměňoval obrovský kámen na malý diamant, který se mu blýštil na malíčku. Pro zbytek třídy to bude teoretická hodina namísto praktického zkoušení, což byla škoda, protože by se mu hodila pořádná dávka přeměňovacího tranzu.

Harry si vzdáleně uvědomil, že se mu chvějí ruce, měl potíže rozvázat provázek na svém váčku, když chtěl vytáhnout učebnici Přeměňování.

Byl jsi k Brumbálovi šíleně nespravedlivý, řekl hlas, kterému Harry říkal Zmijozel, ale teď se zdál být Hlasem Ekonomického Smyslu a Svědomí.

Harryho oči se sklonily k učebnici, ale znal tuto část tak dobře, že to klidně mohl být prázdný svitek.

Brumbál válčil s temným pánem, který se schválně rozhodl ho zlomit tím nejkrutějším možným způsobem. Musel si vybrat, jestli chce prohrát válku, nebo ztratit svého bratra. Albus Brumbál ví, naučil se to tím nejhorším možným způsobem, že cena něčího života má hranice, a když to musel připustit, téměř při tom přišel o příčetnost. Ale ty, Harry Pottere – ty už to víš.

„Sklapni,“ zašeptal chlapec na učebnu Přeměňování, ačkoliv v ní nebyl nikdo, kdo by to mohl slyšet.

Přece jsi četl o experimentech Philipa Tetlocka, o lidech, požádaných, aby se rozhodli mezi posvátnou a světskou hodnotou, jako když se správce nemocnice musí rozhodnout mezi zaplacením milionu dolarů za játra, aby zachránil život pětiletému, a použitím toho milionu dolarů na nákup nemocničního vybavení nebo na platy lékařů. A subjekty v experimentu to rozhořčilo a chtěli správce potrestat za to, že o takové volbě i vůbec jen přemýšlel. Pamatuješ si na to vůbec, Harry Pottere? Pamatuješ si, jak sis myslel, jak strašně hloupé to je? Kdyby nemocniční vybavení a platy lékařů také nezachraňovaly životy, nebyl by důvod mít nemocnice ani lékaře. Měl by správce za ta játra zaplatit i miliardu, i kdyby to znamenalo, že nemocnice další den zkrachuje?

„Sklapni!“ zašeptal chlapec.

Pokaždé, když utratíš peníze, abys s nějakou pravděpodobností zachránil život, nastavuješ nižší hranici na finanční hodnotu života. Pokaždé, když s nějakou pravděpodobností odmítneš zachránit život, posouváš vyšší hranici finanční hodnoty života. Pokud tvoje vyšší a nižší hranice nesedí, znamená to, že by šlo přesunout peníze z jednoho místa na druhé a za stejnou cenu zachránit víc životů. Takže pokud chceš použít omezené množství peněz na zachránění co možná nejvíce životů, musí tvoje rozhodnutí být konzistentní s nějakou finanční hodnotou lidského života. Pokud ne, mohl bys ty stejné částky přesunout a dosáhnout lepšího výsledku. Jak velice smutné a prázdné je rozhořčení těch, kteří odmítají připustit, že by šlo přiřadit finanční hodnotu lidskému životu, když to jediné, co způsobují, je, že zamezí záchraně životů mnoha dalších lidí kvůli předstírané morální nadřazenosti…

Tohle jsi věděl, a stejně jsi Brumbálovi řekl to, co jsi mu řekl.

Schválně jsi chtěl zranit Brumbálovy city.

On se tě nikdy zranit nepokusil, Harry Pottere, ani jedinkrát.

Harryho hlava mu poklesla do dlaní.

Proč Harry řekl to, co řekl, smutnému starému kouzelníkovi, který tvrdě bojoval a vydržel víc, než by kdokoli měl vůbec vydržet? I kdyby ten starý kouzelník neměl pravdu, zasloužil si za to být zraňován, po tom všem, co se mu stalo? Proč v něm byla část, která se na starého kouzelníka zdála nerozumně naštvat a vyjížděla na něj tvrději, než Harry kdy po kom vyjížděl, aniž by vůbec pomyslel na umírněnost, když už se vztek objevil, a pak se okamžitě uklidnila, jakmile Harry opustil jeho přítomnost?

Je to proto, že víš, že se Brumbál nebude bránit? Že bez ohledu na to, co mu řekneš, jakkoli to bude nefér, nikdy proti tobě nepoužije svoji moc, a nikdy ti nebude dělat to, co ty jemu? Je tohle způsob, jakým zacházíš s lidmi, když víš, že ti nebudou odporovat? Šikanující geny Jamese Pottera se konečně projevují?

Harry zavřel oči.

Jako by mu v hlavě mluvil Moudrý klobouk –

Jaký má tvůj vztek důvod?

Čeho se bojíš?

Harrymu v tu chvíli v mysli bleskem zavířily obrazy: Brumbál, plačící do svých dlaní; současná podoba starého kouzelníka, tyčícího se do děsivé výšky; vize Hermiony, jak křičí v řetězech v kovové židli, když ji Harry nechává mozkomorům; a představa ženy s dlouhými bílými vlasy (copak vypadala jako její manžel?), jak ve své ložnici padá na zem v plamenech, a nad ní se od půlměsíčních brýlí odráží hůlka a oranžové světlo.

Albus Brumbál vypadal, že si myslí, že Harry bude v takových věcech lepší než on.

A Harry věděl, že pravděpodobně bude. Konec konců znal příslušné oblasti matematiky.

Ale bylo jasné, nějak bylo jasné, že utilitarističtí etikové ve skutečnosti nevykrádali banky, aby mohli dát peníze chudým. Výsledkem odstranění všech etických omezení by ve skutečnosti nebyly duhy a růže a štěstí pro všechny. Předpis konsekvencialismu zněl vybírat si činy, které vedly k nejlepším plošným následkům, ne činy, které měly jeden pozitivní následek, ale které všechno ostatní zničily. Ti, kdo chtěli maximalizovat užitek, měli povoleno brát v potaz selský rozum, když kalkulovali svá očekávání.

Harry tomu nějak rozuměl, dokonce už tomu rozuměl ještě předtím, než ho někdo varoval. Předtím, než si četl o Vladimiru Leninovi nebo o historii francouzské revoluce. Mohly to být jeho nejranější science fiction knihy, které ho varovaly před lidmi s dobrými úmysly, nebo možná prostě Harry tu logiku viděl sám za sebe. Nějak věděl od úplného začátku, že když by překročil svůj etický rámec pokaždé, když k tomu bude důvod, nedopadne to dobře.

V tu chvíli k němu přišel poslední obraz: Lily Potterová, jak stojí před dětskou kolébkou a poměřuje rozpětí mezi výsledky: jaký bude výsledek, když zůstane a pokusí se proklít nepřítele (mrtvá Lily, mrtvý Harry), jaký bude výsledek, když odejde (živá Lily, mrtvý Harry), jak zvažuje očekávaný užitek a rozhoduje se pro tu jedinou rozumnou možnost.

Nebyla by Harryho matkou, kdyby to tak udělala.

„Ale lidské bytosti takhle žít nemohou,” zašeptaly chlapcovy rty prázdné třídě. „Lidské bytosti takhle žít nemohou.”