80. Tabu za tabu, část 2., Efekt rohů – Starostolec, část 1.

Nejstarší síň Starostolce je chladná a temná, se soustřednými kamennými půlkruhy, které se stupňují od nejnižšího středu, a prostými dřevěnými lavicemi na těchto zvyšujících se půlkruzích. Síň je dobře osvětlena, světlo však nemá patrný zdroj – je jednoduše skutečností, že sál je dobře osvětlen. Zdi jsou stejně jako podlaha kamenné, z tmavého kamene, z elegantních a záhadně vyskloňovaných kusů nejlepší pohledové skály s hladkou strukturou, která se pod svým povrchem zdá téct a vířit. Toto je Nejstarší síň, nejstarší do moderních dnů přežívající kouzelnické místo; všechna další místa síly už byla zničena v té či oné válce. Toto je síň Starostolce, která je nejstarší, protože ony války skončily postavením tohoto místa.

Toto je síň Starostolce; existují i starší místa, ale ta jsou skryta. Legendy praví, že stěny z tmavého kamene byly vykouzleny, vytvořeny, vnuceny existenci Merlinem, když shromáždil nejsilnější ve světě zbylé kouzelníky a vyvolal v nich takový úžas, že jej přijali za svého vůdce. A když (praví legenda) věštci nadále předpovídali, že nebylo učiněno dost pro předejití konci světa a jeho magie, pak (říká příběh) Merlin obětoval svůj život a své kouzelnictví a svůj čas, aby vynutil Merlinův interdikt. Nebyl to čin bez následků, protože místo jako toto už poté nemohlo být znovu postaveno žádnou kouzelnictvu známou silou. Nebo zničeno, protože zdi z tmavého kamene by odolaly nezničeny, a pravděpodobně i nezahřáty, i cílenému jadernému výbuchu. Je smůla, že už dnes nikdo neví, jak něco takového udělat.

Na nejvyšším ze stupňovitých půlkruhů Starostolce, na svrchní úrovni tmavého kamene, stojí pódium. Na tom pódiu stojí starý muž s tváří svraštělou starostmi a stříbřitým plnovousem, který mu sahá až po pás. Je to Albus Percival Wulfric Brian Brumbál. Jeho pravice třímá hůlku moci, na jeho rameni sedí usazený pták z plamenů. Jeho levice drží krátkou tyč, tenkou a nevýraznou a ukovanou ze stejného tmavého kamene jako stěny. To je Merlinova nezlomná Linie, nástroj Nejvyššího divotvůrce. Karen Duttonová svěřila Linii Albusi Brumbálovi v poslední den svého života, jen pár hodin poté, co se polomrtvý vrátil z boje s poraženým Grindelwaldem s jasně žhnoucím fénixem po svém boku. Ona zase obdržela Linii od perfekcionisty Nicodemuse Capernauma. Každý z kouzelníků ji předal vybranému následníkovi, dál a dál v neporušeném řetězu až do dne, kdy Merlin položil svůj život. To (pokud by vás to zajímalo) je způsob, jak kouzelnická Británie dokázala svým ministrem zvolit Korneliuse Popletala, a přesto mít za svého Nejvyššího divotvůrce Albuse Brumbála. Ne zákonem (protože psané zákony mohou být přepsány), ale díky nejstarší tradici si Starostolec nevybírá, kdo bude předsedat jeho bláznovství. Již ode dne Merlinovy oběti bylo nejvyšší povinností Nejvyššího divotvůrce být co nejopatrnější ve výběru lidí, kteří jednak budou sami dobří, ale také budou schopni dobře rozlišit vhodné následovníky. Očekávali byste, že v tomto řetězu světla se někdy během staletí stane přešlap, že linie alespoň jednou vybočí a pak už se nevrátí. Ale nestalo se tak. Merlinova Linie pokračuje, neporušena.

(Nebo to tak alespoň říkají členové Brumbálovy frakce. Lord Malfoy by vám pověděl jiné věci. A v Asii se vypráví úplně jiné příběhy, což ovšem neznamená, že britská verze je nesprávná.)

Na nejspodnější z plošin Nejstaršího sálu stojí židle bez polstrování, kterou tam Merlin neumístil, s vysokým opěradlem a opěrkami na ruce, z tmavého kovu namísto kamene.

Budova ministerstva, která vyrostla kolem tohoto místa, je pokryta dřevěnými panely a zlacením, světlá, ozářená ohněm a zaplněná bláznivým shonem. Toto místo je však jiné. Je srdcem z kamene celé kouzelnické Británie, a není ani zlacené, ani světlé, ani ozářené ohněm.

Do sálu proudí čarodějky a kouzelníci v švestkově zbarvených hábitech, které na sobě všechny mají vyšité stříbrné S. Nesou se s nádechem vážnosti a ukazují tím, že si jsou víc než vědomi své strašlivé, strašlivé důležitosti. Setkávají se konec konců v Nejstarší síni. Jsou to lordové a ladies Starostolce, a považují se za nejlepší lidi v nejlepší kouzelnické zemi na světě. Mnozí z níže postavených už před nimi pokorně padli na kolena, jsou mocní, jsou bohatí, jsou vznešení; copak tím nejsou význační?

Albus Brumbál zná každého v místnosti jménem. Mnoho z nich učil, ačkoliv jen málo z nich se skutečně naučilo. Někteří jsou jeho spojenci, někteří jsou jeho protivníky, zbytek si hýčká pečlivými tanečky v rámci jejich neutrality. Všechny z nich vidí jako lidi.

Pokud byste se na jeho názor na lordy a ladies zeptali současného profesora obrany, řekl by, že ačkoliv mnozí jsou ambiciózní, málokdo z nich má nějaké ambice. Podotkl by, že Starostolec je přesně tím místem, kde se někdo takový ocitne – je přesně tím druhem příležitosti, které se chopíte, když nemáte nic lepšího na práci. Takoví lidé jsou málokdy zajímaví, ale často jsou užiteční jako figurky k manipulování, jako body pro skutečné hráče.

Už ne na stupňovitých půlkruzích, ale po straně na vyvýšeném oblouku pro návštěvníky, vedle čarodějky ve špičatém klobouku s tváří plnou obav, sedí chlapec oblečený v nejformálnější černé róbě, jakou vlastní. Jeho oči jsou jako zelený led a abstrakce, a sotva se podívá na lordy a ladies, kteří proudí dovnitř. Pro něj jsou jen sbírkou švestkově zbarvených hábitů, které mají ozdobit strohé lavice, kulisy pro scénu v Nejstarší síni. Pokud je tu nepřítel nebo něco, s čím má být manipulováno, je to pouze „ten Starostolec”. Bohaté elity kouzelnické Británie mají kolektivní sílu, ale ne už individuální vůli. Jejich cíle jsou příliš cizí a triviální, než aby mohli v příběhu sehrát osobní roli. V právě přítomném okamžiku chlapec vůči švestkově zbarveným hábitům necítí ani náklonnost, ani odpor, protože jim jeho mozek nepřiřazuje dostatek vlastní vůle na to, aby mohli morálně posuzováni. Zatímco on je hráčská postava, oni jsou jen tapeta.

Tato představa se brzy změní.

---

Harry se nepřítomně rozhlížel po síni Starostolce. Působila dost staře a historicky a nebylo pochyb, že Hermiona by ho o tomto místě dokázala poučovat celé hodiny. Švestkově zbarvené hábity přestaly přibývat a Harryho hodinky, které se posouvaly tempem tří minut na každou půlhodinu, říkaly, že proces každou chvíli započne.

Profesorka McGonagallová seděla vedle něj a její oči ho nikdy neopustily na víc než dvacet vteřin v kuse.

Harry toho rána četl Denního věštce. Hlavní titulek zněl „ŠÍLENÁ MUDLOROZENÁ SE POKUSILA UKONČIT PRASTARÝ ROD” a zbytek novin se nesl v podobném duchu. Když bylo Harrymu devět a IRA, Irská republikánská armáda, vyhodila do vzduchu britské kasárny, sledoval v televizi, jak politici soutěží, kdo dokáže dát najevo větší rozezlení. A už tehdy Harryho napadlo – dokonce už tehdy, ještě než věděl něco víc o psychologii – že to vypadá, jako by všichni zkoušeli soutěžit, kdo bude víc naštvaný, a nikomu nebylo dovolenou poznamenat, že někdo je možná vzteklý až příliš, i kdyby právě navrhl plošné jaderné vyhlazení Irska. Byl zasažen, už i tehdy, naprostou prázdnotou politického rozhořčení – ačkoliv v tom věku neměl slova, kterými by to vystihl. Politici jako by se snažili skórovat laciné body tím, že budou útočit na stejný bezpečný cíl jako ostatní.

Harry v rozhořčení politiků vždycky vnímal jistou dutost, ale bylo s podivem, o kolik očividnější ta dutost byla, když jste si právě v Denním věštci přečetli tucet článků, které všechny kopaly do Hermiony Grangerové.

Úvodní článek, sepsaný pod jménem, které Harry nepoznával, volal po tom, aby byl snížen minimální věk pro odsouzení do Azkabanu, aby ta ujetá mudlorozená, která zneuctila čest Skotska svým barbarským, nevyprovokovaným útokem na posledního dědice prastarého rodu přímo v posvátném útočišti Bradavic, mohla být odevzdána mozkomorům, protože to byl jediný trest, který odpovídal závažné povaze jejího nevýslovného zločinu. Jen toto by byla dostatečná výstraha pro další cizácké, pololidské barbary, kteří by ve své pokroucené ujetosti také věřili, že dokážou uniknout nevyhnutelné a nemilosrdné snaze vznešeného Starostolce zašlapat vše, co by ohrožovalo ctihodné urozené, a tak dále a tak dále.

Další článek říkal to samé, jen méně květnatě.

O něco dřív mu Albus Brumbál řekl:

„Nebudu ti bránit na ten proces jít.” Hlas starého kouzelníka byl tichý a pevný. „Dokážu si představit, jak by to dopadlo. Ale chci, abys mě na oplátku poctil stejnou zdvořilostí. Politika Starostolce je delikátní, a nevíš o ní vůbec nic. Zkus nějakou hloupost a Hermiona Grangerová za to zaplatí. A ty si pak svou hloupost budeš pamatovat po zbytek svých dní, Harry Jamesi Pottere-Evansi-Verresi.”

„Chápu to,” řekl Harry. „Vím. Jen – pokud se chystáte vytáhnout z klobouku králíka a zachránit ji v poslední minutě, kdy už se všechno bude zdát ztracené, prosím řekněte mi to rovnou teď, než abyste mě nechal sedět a nervovat se –”

„Nemohl bych ti to říct,” řekl starý kouzelník, a jako by se přes něj přelila hrozná únava, jak se otočil k odchodu. „A už vůbec ne Hermioně. Ale nemám v klobouku žádné králíky. Můžeme se jen dozvědět, co chce Lucius Malfoy.”

Ozvalo se krátké ostré klepnutí, jediný krátký zvuk, který nějak utišil celý sál a přinutil Harryho hlavu, aby se s trhnutím otočila vzhůru. Vysoko nahoře právě Brumbál udeřil do svého pódia tmavou tyčkou ve své levé ruce.

„Devadesáté sezení dvoustého osmého Starostolce je svoláno na žádost lorda Luciuse Malfoye,” řekl starý kouzelník bez výrazu.

Na vzdálenější straně pódia, ale stále na nejvyšším stupni, se okamžitě postavil vysoký muž s hřívou dlouhých bílých vlasů, které mu splývaly z hlavy přes ramena jeho švestkově zbarveného hábitu. „Mám tu svědka k výslechu pod Veritasérem,” řekl Lucius Malfoy chladným tónem, pevně ovládnutým, jen s mírným podtónem spravedlivého rozhořčení, a jasně slyšitelným v celém sále. „Nechť je přivedena Hermiona, první z rodu Grangerů.”

„Žádám vás, abyste si pamatovali, že je žákyní prvního ročníku Bradavic,” řekl Brumbál. „Nestrpím žádné trápení této svědkyně –”

Někdo v lavicích dost nahlas řekl „Pche!” a v okolí bylo slyšet znechucené odfrkávání a dokonce i pár uchechtnutí.

Harry zíral na švestkově zbarvené hábity a oči se mu zúžily.

S narůstajícím vztekem přišlo i něco dalšího, zesilující pocit neklidu, něčeho strašlivě překrouceného, jako by byla narušena sama realita. Harry si to uvědomoval, ale nedokázal přijít na to, co je špatně, nebo proč jeho mysli připadá, že se to zhoršuje…

„Ticho!” zahřměl Brumbál. Klepnul dvakrát kamennou tyčí o pódium, a dvě malá ťuknutí, které to způsobilo, přehlušila všechen ruch. „Bude tady ticho!”

Dveře, kterými přivedli svědkyni, byly přímo pod Harryho místem, takže až když se celá skupina plně vynořila do kamenné síně mohl Harry vidět –

– trojici bystrozorů –

– Hermiona byla k Harrymu zády, když ji vyvedli, takže nemohl vidět její obličej –

– následovali je svítící stříbrný vrabec a běžící měsíční veverka –

– a zdroj té strašlivé nesprávnosti, napůl skrytý pod potrhaným pláštěm.

Harry vyskočil na nohy ještě než si vůbec stihl něco pomyslet, a jen rychlý chvat profesorky McGonagallové, která bleskově zmáčkla jeho zápěstí, zabránil jeho ruce uchopit hůlku. Profesorka přeměňování zoufale zašeptala: „Harry, je to v pořádku, jsou tam patroni –”

Harrymu zabralo několik vteřin se na sebe upamatovat, než ta část jeho, která chápala, že Hermiona nebyla přímo vystaven působení mozkomora, přivedla ostatní jeho části k něčemu jako příčetnosti –

Ale zvířecí patroni nejsou dokonalí, řekl další hlas v jeho mysli. Jinak by Brumbál neshledával formu nahého muže bolestivou na pohled. Cítíte to přicházet, ať už tu zvířecí patroni jsou nebo ne…

Harry Potter se znovu pomalu posadil, jak ho profesorka McGonagallová stáhla za zápěstí dolů.

Ale stejně už v tom okamžiku stihl vyhlásit válku kouzelnické Británii a pomyšlení na to, že by ho lidé mohli označovat za temného pána, už se nadále nezdálo být důležité.

Když Hermionu posadili na tu židli, konečně mohl vidět její obličej. Nebyla napřímená a vzdorná jako když stála před Snapem, ani neplakala, jako když ji přišli zatknout bystrozoři. Prostě tam jen seděla s výrazem nepřítomné hrůzy, zatímco se zpod židle vyplazily řetězy z tmavého kovu a upoutaly její ruce a nohy.

Harry to nedokázal snést. Aniž by si to uvědomoval, snažil se utéct dovnitř do sebe, utéct do své temné stránky a přetáhnout přes sebe chladný hněv jako štít. Trvalo to příliš dlouho, nepokoušel se naplno přesunout do své temné stránky od chvil v Azkabanu. A pak, když jeho krev konečně byla o něco chladnější, znovu pozvednul pohled k Hermioně na židli a zjistil, že jeho temná stránka o vyrovnávání se s podobným typem bolesti neví vůbec nic, protože bolest s nezmírněnou intenzitou prořízla jeho chlad jako nůž.

„Ale ale, jestli on to není Harry Potter!” ozval se vysoký ženský hlas, nechutně sladký a shovívavý.

Harry pomalu obrátil hlavu od židle a spatřil usmívající se ženu, která měla na sobě tolik makeupu, že její tvář vypadala skoro růžová, a která seděla vedle muže, kterého Harry podle viděných fotografií rozpoznal jako ministra Korneliuse Popletala.

„Chtěl jste něco říct, pane Pottere?” tázala se žena s nemístným nadšením.

Už se na něj dívali i další lidé.

Harry nemohl mluvit, všechna slova v jeho mysli by nahlas pronesena vyzněla hloupě. Nemohl přijít na nic, co by se dalo říct, a co by mohl říct třeba i takový Neville. Brumbál Harryho varoval, že kdyby někdo jiný chtěl, aby Chlapec-který-přežil promluvil, musí předstírat odpovídající věk –

„Pan ředitel říkal, že bych neměl mluvit,” řekl chlapec. Nepodařilo se mu z hlasu zcela schovat ostří.

„Ach, ale naše svolení mluvit máte!” řekla žena nadšeně. „Jsem si jistá, že Starostolec vždycky rád vyslechne Chlapce-který-přežil!” Ministr Kornelius Popletal vedle ní přikyvoval.

Měla oteklý obličej, na kterém bylo vidět, že má nadváhu, a který byl pod makeupem viditelně bledý. Jakoby nevyhnutelně se mu do mysli vkrádalo slovo, a to slovo znělo ropucha. Což, jak poznamenala Harryho logická část, by se nijak nemělo překrývat s moralitou. Jen v Disneyovkách byli nehezcí lidé špatní a naopak, a scénáře k takovým filmům nejspíš psali lidé, kteří nikdy nebyli oškliví. Měl by jí dát šanci, každý v této místnosti si zasloužil šanci…

„Protože jsem vás zbavil Pána zla?” zeptal se chlapec, a pak ukázal na mozkomora, který se vznášel za Hermioninou židlí. „Máme tu něco, co je ještě temnější.”

Ženin obličej nabyl přísnějšího výrazu. „Chápu, že mladý muž jako vy se jich může děsit, pane Pottere, ale mozkomoři jsou podřízeni ministerstvu kouzel. A samozřejmě tu musí být, aby hlídali –”

„Dvanáctiletou holku?” vykřikl chlapec. „Tohle jsou nejtemnější bytosti na světě, cítil jsem ho přicházet i přes patrony  – jak se ta špatnost blíží – je to děsivé zlo a taky by – sežral by každého v této místnosti, kdyby mohl! Neměl by se nikdy přiblížit k dítěti, nikdy! Ne ke mně, ne k ní, k nikomu! Měli byste odhlasovat, aby tu věc poslali pryč!”

„O tom zcela jistě hlasovat nebudeme –” utrhla se ropuší žena.

„To stačí, madam Umbridgeová, pane Pottere,” snesl se shora Brumbálův přísný hlas a za okamžik starý kouzelník pokračoval: „Ačkoliv ten chlapec má samozřejmě v těchto věcech pravdu.”

Někteří členové Starostolce vypadali po pokárání Chlapcem-který-přežil zaskočeně, a pár dalších usilovně přikyvovalo slovům starého kouzelníka. Ale bylo jich příliš málo a Harry to viděl. Bylo jich příliš málo.

V tu chvíli bylo přineseno Veritasérum a Hermiona na okamžik vypadala, že začne vzlykat, dívala se na Harryho – ne, na profesorku McGonagallovou – a profesorka McGonagallová jí svými ústy naznačovala slova, která Harry ze svého úhlu nemohl odezírat. Pak Hermiona spolkla tři kapky Veritaséra a její tvář ochabla.

„Gawaine Robardsi,” řekl uhlazený hlas Luciuse Malfoye. „Vaše počestnost je nám všem známa. Budete mít tu čest?”

Jeden ze tří bystrozorů předstoupil vpřed.

Po několika prvních otázkách se Harry zahleděl se na stranu a pomocí prstů si zacpal uši, zatímco Hermionin mozek přehrával obsah přičarovaných vzpomínek. Nedokázal unést drogou otupené utrpení v Hermionině hlase, jak odříkávala své falešné vzpomínky, ani jeho temná stránka to nedokázala unést, a obsah už stejně slyšel shrnutý.

Harryho mysl si vybavila jiný příšerný den, a ačkoliv byl Harry skoro rozhodnutý pokračující existenci lorda Voldemorta připsat na vrub senilitě starého kouzelníka, náhle se zdálo strašlivě a jedinečně pravděpodobné, že bytost, která na Hermionu použila paměťové zaklínadlo byla ta stejná mysl, která využila Bellatrix Blackovou. Obě události měly podobný podpis. Rozhodnout, že by se něco takového mělo stát a naplánovat, aby se to stalo – to vyžadovalo víc než jen zlo, vyžadovalo to prázdnotu.

Harry v tu chvíli na okamžik vzhlédl a viděl, že švestkové hábity přihlížejí. Prostě jen tak přihlížejí.

O nějaký čas později, když už všechny hvězdy na nočním nebi dohořely a vychladly a poslední uhlíky světla ve Vesmíru vyhasly a ztmavly, výslech Hermiony skončil.

„Pokud mí lordi nebudou nic namítat,” pronesl hlas lorda Malfoye, „přál bych si, aby v tuto chvíli bylo nahlas přečteno svědectví mého syna Draca, zapsané pod vlivem dvou kapek veritaséra.”

Dokud po mě nešla v té bitvě, nic jsem proti Grangerové neplánoval. Ale od toho dne jsem se cítil skutečně uražený, tolikrát jsem jí pomohl –

Zvuk, který se vydral Hermioně z hrdla, zněl jako by ji právě zavalil balvan tak velký, že nemohla vykřiknout ani se nadechnout, jen potichu smutně zalapala po dechu.

„Omluvte mě,” řekla jedna čarodějka ze strany síně, která se zdála být promalfoyovsky naladěna. „Lorde Malfoyi, proč by váš syn pomáhal téhle šmejdské holce?”

„Můj syn,” řekl Lucius Malfoy těžkým hlasem, „zdá se naslouchal jistým pomýleným myšlenkám. Je mladý – a teď dostal ponaučení, my všichni jsme dostali ponaučení, k čemu takové bláznovství vede.”

O pár stupňů níže na lavicích pro návštěvy muž v reportérské čapce a s odznakem, který jej řadil pod Denního věštce, u stolu zuřivě zapisoval dlouhým brkem.

Těch pár lidí, kteří dříve přikyvovali Brumbálovi, mělo na obličejích výraz nevolnosti. Jedna čarodějka ve švestkově zbarveném hábitu se ostentativně zvedla z toho, co se zdálo být Brumbálovou stranou síně, a přešla na druhou stranu k Luciusi Malfoyovi.

Bystrozor nadále četl monotónním hlasem.

Byl jsem tak unavený ze sesílání všech těch uzamykacích kouzel, že už jsem byl slabý, když jsem sesílal to poslední. Myslel jsem si, že jsem silnější než Grangerová, ale nebyl jsem si jistý, tak jsem to musel empiricky ověřit tím, že jsem ji vyzval na duel, proto jsem to u– u– udělal, a také proto, že kdybych vyhrál, mohl bych ji další den vyzvat znovu někde, kde by to všichni mohli vidět. Zatracené Veritasérum. Ale ona o tom nevěděla, když se mě pokusila zabít! A skutečně mě urazilo, co udělala, skutečně jsem jí předtím pomáhal a nic jsem proti ní nechystal, když tu najednou ona šla po mně rovnou přede všemi!

Když byla svědectví u konce, začalo rozvažování Starostolce.

Pokud se to tak dalo nazývat.

Zdálo se, že mnoho členů Starostolce poměrně silně zastává názor, že vražda je špatná.

Švestkově zbarvené hábity na Brumbálově straně místnosti byly potichu, přepokládané síly dobra si šetřily svůj politický kapitál na vyhratelnější bitvy. A Harry slyšel, jako by profesor Quirrell stál vedle něj, suchý hlas ve své mysli, který mu vysvětloval, že by těžko mohlo být pro politika výhodné se v takovou chvíli ozvat.

Ale byl tu v síni jeden kouzelník, jehož status byl tak vysoký, že se zdál přesahovat opatrnost a obavu ze ztráty tváře. Jeden jediný kouzelník, jehož status byl tak vysoký, že si mohl dovolit vyslovit příčetná slova a uniknout nezraněn. Jen on Hermionu bránil, muž s fénixem z jasného ohně na rameni.

Albus Brumbál promlouval.

Nejvyšší divotvůrce nezmínil možnost, že by Hermiona Grangerová byla zcela nevinná. Tomu, jak ředitel Harrymu vysvětlil, by nikdo nevěřil, a jen by to všechno zhoršilo.

Ale Albus Brumbál jednou vřelou upomínkou po druhé připomněl, že pachatelkou byla dívka z prváku v Bradavicích, že mnozí během svého mládí prováděli blázniviny, že prvačka v Bradavicích je jednoduše příliš mladá na to, aby dokázala dohlédnout následky svých činů. On sám (řekl Nejvyšší divotvůrce potichu) se během svého dětství pokoušel o jisté bláznivé věci, a to už přitom byl o dost starší než ona.

Albus Brumbál zmínil, že Hermiona Grangerová je miláčkem celého profesorského sboru v Bradavicích, pomáhá čtyřem Mrzimorkám s domácími úkoly do formulí, a během školního roku získala pro Havraspár sto tři body.

Albus Brumbál řekl, že každý, kdo znal Hermionu Grangerovou, by z těchto událostí nemohl nebýt v šoku. Že tu všichni přítomní mohli slyšet hrůzu v jejím hlase, když podávala své svědectví. A pokud ji dočasně posedlo nějaké neobvyklé šílenství, pak – jeho hlas se pozvedl v přísném příkazu – si nezaslouží nic než sympatie a péči léčitele.

A nakonec Albus Brumbál upomněl Starostolec, přes výkřiky protestu, že obvinění zní pokus o vraždu, ne vražda. Albus Brumbál řekl, přes narůstající smršť námitek, že nikdo nedošel k trvalé úhoně. A nakonec je Albus Brumbál prosil, aby sami nezapříčinili něco horšího, než co se do teď doopravdy přihodilo –

„Dost!” zahřměl Lucius Malfoy, a zvednuté ruce odhlasovaly konec rozvažování. Bělohřívý muž se tyčil vysoko a děsivě, svou stříbrnou hůl držel pozvednutou jako kladívko, které se chystá dopadnout. „Za to, co se tato šílená ženská pokusila udělat mému synovi – za ten dluh krve, který teď dluží za pokus o ukončení Vznešeného a nejstaršího rodu – říkám, že bude –”

„Azkaban!” zaryčel muž se zjizveným obličejem, usazený po pravici lorda Malfoye. „Ta šílená šmejdka musí do Azkabanu!”

„Azkaban!” vykřikl další švestkově zbarvený hábit, a pak další, a další –

Ťuknutí hůlkou v Brumbálově ruce místnost utišilo. „Jste mimo pořadí,” řekl starý kouzelník přísně. „A váš návrh je barbarský, nedůstojný tohoto shromáždění. Jsou věci, které neděláme. Lorde Malfoyi?”

Lucius Malfoy dosud naslouchal s neúčastným obličejem. „Mno,” řekl lord Malfoy po krátké chvíli. „Nechystal jsem se to navrhnout. Ale jestliže taková je vůle Starostolce – nechť platí jako by platil kdokoliv jiný na jejím místě. Ať je to Azkaban.”

Zvedl se rozběsněný jásot –

„Jste všichni ztracení?” vykřikl Albus Brumbál. „Je příliš mladá! Její mysl by to nevydržela! Už tři sta let jsme v Británii takovou věc neudělali!”

„Co si o nás pomyslí jiné země?” zeptal se ostrý hlas ženy, kterou Harry rozeznal jako Nevillovu babičku.

„Půjdete vy hlídat Azkaban, až tam bude muset jít, lorde Malfoyi?” zeptala se přísná stará čarodějka, kterou Harry neznal. „Protože se bojím, že mí bystrozoři jej mohou přestat strážit, když budeme věznit malé děti.”

„Rozvažování skončilo,” řekl chladně Lucius Malfoy. „Ale jestliže nejste schopná najít bystrozory, kteří budou poslouchat příkazy Starostolce, madam Bonesová, můžete na svou pozici rezignovat. Můžeme na vaše místo snadno najít někoho jiného. Vůle tohoto shromáždění je zřejmá. Za hrůznost svých zločinů bude tato dívka souzena jako dospělá a odpovídajícím způsobem potrestána. Deset let v Azkabanu je spravedlivý trest za pokus o vraždu.”

Když starý kouzelník znovu promluvil, jeho hlas byl hlubší. „Nenašla by se k tomu nějaká alternativa, Luciusi? Pokud je třeba, můžeme se odebrat do mých komnat a probrat to.”

Vysoký muž s dlouhými bílými vlasy se v tu chvíli obrátil ke starému kouzelníkovi na pódiu a dlouhou chvíli na sebe zírali.

Když Lucius Malfoy znovu promluvil, zdál se trochu roztřesený, jako by jeho přísná kontrola nad vlastním hlasem selhávala. „Krev volá po odplatě, krev mé rodiny. Za žádnou cenu neprodám krevní dluh vůči svému synovi. To nemůžete pochopit, vy, který jste nikdy neměl lásku nebo vlastní dítě. Přesto, rodu Malfoyů je dluženo víc věcí, a myslím, že můj syn, kdyby tu s námi byl, by se raději dočkal odplaty za krev své matky než za svou vlastní. Přiznejte Starostolci svůj vlastní zločin, jako jste jej přiznal mě, a já–”

„Ani na to nepomýšlej, Albusi,” řekla přísná stará čarodějka, která mluvila už předtím.

Starý kouzelník stál na pódiu.

Starý kouzelník stál na pódiu, a jeho tvář se kabonila a vyhlazovala –

„Nech toho,” řekla stará čarodějka. „Víš, jak mu musíš odpovědět, Albusi. Nezmění se to jen proto, že se tím budeš trýznit.”

Starý kouzelník promluvil.

„Ne,” řekl.

„A vy, Malfoyi,” pokračovala přísná stará čarodějka, „předpokládám, že jediné, co jste vlastně celou dobu chtěl, bylo znič–”

„Těžko,” řekl Lucius Malfoy a jeho rty se zkroutily do hořkého úsměvu. „Ne, nemám tu jiné motivy než pomstít svého syna. Jen jsem si přál Starostolci předvést pravdu ohledně předstíraného hrdinství tohoto starce a jeho vychvalování té holky – že by ani nepomyslel obětovat sebe, aby ji zachránil.”

„Vskutku, krutost hodná Smrtijeda,” pronesla Augusta Longbottomová. „Samozřejmě, ne, že bych tím něco naznačovala.”

„Krutost?” řekl Lucius Malfoy s hořkým úsměvem stále na tváři. „Myslím, že ne. Věděl jsem, jaká bude jeho odpověď. Odjakživa jsem vás varoval, že jen hraje svou předstíranou roli. Pokud jste věřili jeho váhání, jste blázni. Vzpomeňte si, co nakonec odpověděl.” Pozvedl svůj hlas. „Pojďme hlasovat, přátelé. Myslím, že budou stačit zvednuté ruce. Nedokážu si představit, že by se někdo chtěl spojovat s vrahy.” S posledními slovy hlas chladnul, a příslib v něm byl naprosto zřejmý.

„Podívejte se na ni,” řekl Albus Brumbál. “Podívejte se na ni, podívejte se na tu hrůzu, kterou pácháte! Vždyť je–” Starému kouzelníkovi se zlomil hlas. „Je strachem –”

Veritasérum muselo odeznívat, protože tvář Hermiony Grangerové se přes ochablost začínala cukat, její končetiny se pod řetězy viditelně třásly, jako by se snažily utéct z té židle, ale přitom byly tlačeny na místo větší vahou než byla prostá váha očarovaných kovových ok, která ji poutala. Pak přišla křečovitá snaha, Hermionin krk se pohnul a její hlava se otočila dost na to, aby přivedla oči do linie –

Podívala se na Harryho Pottera a ačkoliv nemluvila, bylo naprosto jasné, co říká.

Harry

pomož mi

prosím –

A v Nejstarší síni Starostolce zazněl ledový hlas barvy tekutého dusíku, posazený příliš vysoko, protože vycházel z příliš mladého hrdla, a ten hlas pravil, „Luciusi Malfoyi.”

---

V prastarých a vážených síních Starostolce se lidé rozhlíželi a jejich očím trvalo až příliš dlouho, než našly to, po čem pátraly. Možná byl hlas posazený příliš vysoko, možná nebyl dost hlasitý na to, jaká slova vyřkl. Prostě byste neočekávali, že takovým hlasem promluví dítě.

Dokud lord Malfoy nepromluvil v odpověď, mnozí lidé nevěděli, kam se mají dívat.

„Harry Potter,” řekl Lucius Malfoy. Nenaklonil hlavu.

Hlavy se otáčely, oči přelétávaly a lidé se zaměřovali na rozcuchaného mladého chlapce vedle plačící staré čarodějky. Chlapec byl vysoký jen po hrudník i ve svých botách a oblečený v krátkém, formálně černém hábitu. Pokud vaše oči nebyly skutečně bystré, nedokázali byste na celou tu vzdálenost přes Síň rozeznat tu slavnou a smrtící jizvu pod jeho vlasy.

„Toto bláznovství vám nesluší, Luciusi,” řekl chlapec. „Dvanáctileté dívky nepáchají vraždy. Jste Zmijozel a ještě k tomu inteligentní. Víte, že jde o spiknutí. Hermiona Grangerová byla na tuto šachovnici umístěna z donucení, rukou, která za spiknutím stojí. Vy jste jistě měl jednat přesně tak, jak právě jednáte – až na to, že Draco Malfoy měl být mrtev, a s vámi neměla být rozumná řeč. Ale on je naživu a vy jste při smyslech. Proč dál sehráváte svou roli ve spiknutí, které mělo stát život vašeho syna?”

Zdálo se, že uvnitř Luciuse zuří bouře. Tvář pod tekoucími bílými vlasy hrozila prasknout a vypustit něco nemyslitelného. Lord Malfoy se jednu chvíli zdál téměř promluvit, a pak ještě jednou, a spolknul tři neslyšitelné věty než se jeho rty skutečně rozdělily. „Spiknutí, říkáte?” řekl konečně lord Malfoy. Jeho obličej se cukal téměř mimo kontrolu. „A čí spiknutí by to tak mělo být?”

„Kdybych to věděl,” řekl chlapec, „ozval bych se už o hodně dřív. Ale každý, kdo někdy byl spolužákem Hermiony Grangerové, vám může povědět, že je velice nepravděpodobnou vražedkyní. Skutečně je pravdou, že pomáhá Mrzimorům s domácími úkoly. Toto nebyla přirozená událost, lorde Malfoyi.”

„Spiknutí nespiknutí,” Luciusův hlas se třásl. „Tahle mudlovská šmejdka se dotkla mého syna a za to ji ukončím. To byste si měl naplno uvědomit, Harry Pottere.”

„Je diskutabilní,” řekl chlapec, „když to mám říct mírně, jestli Hermiona Grangerová skutečně zakouzlila krev ochlazující kouzlo. Neznám přesné okolnosti ani povahu použitých kouzel, ale jednoduché triky by ji k tomu nepřinutily. Nejednala z vlastní vůle, a možná nejednala vůbec. Vaše pomsta se záměrně míjí účinkem, lorde Malfoyi. Není to dvanáctiletá dívka, kdo si zaslouží váš hněv.”

„A proč její osud zajímá zrovna vás?” zesílil hlas Luciuse Malfoye. „Jaký na tom vy máte podíl?”

„Je mým přítelem,” řekl chlapec, „stejně, jako je mým přítelem Draco. Je možné, že tato rána byla mířena proti mě a ne proti rodu Malfoyů.”

Luciusovi opět ve tváři zacukaly svaly. „A teď mi lžete – jako jste lhal mému synovi!”

„Věřte nebo ne,” řekl chlapec tiše, „Nikdy jsem nechtěl nic jiného, než aby Draco poznal pravdu –”

„Dost!” vykřikl lord Malfoy. „Dost bylo vašich lží! Dost bylo vašich her! Nechápete – nemůžete pochopit – co znamená, že je mým synem! Tuto pomstu mi nikdo nebude odpírat! Už ne! Nikdy více! Za krev, kterou tato dívka dluží rodu Malfoyů, půjde do Azkabanu. A pokud někdy zjistím, že za tím byla další ruka – i kdyby byla vaše vlastní – useknu ji zrovna tak!” Lucius Malfoy se zaťatými, vyceněnými zuby, jako vlk čelící drakovi, pozvedl svoji smrtící stříbrnou hůl, jako by s ní velel. „A jestli nedokážete přijít s něčím lepším – buďte zticha, Harry Pottere!”

---

Harryho krev bušila i pod ledem jeho temné stránky, strach o Hermionu, ta jeho část, která chtěl na Luciuse vyjet a na místě ho zničit za jeho opovážlivost a hloupost – ale Harry neměl tu moc, neměl ve Starostolci ani jediný hlas –

Draco mu říkal, že Lucius se ho z neznámého důvodu bojí. A Harry dokázal vidět v grimase, do které se stáhl obličej lorda Malfoye, že říct Harrymu, aby byl zticha, jej stálo veškerou odvahu.

Takže Harry řekl, hlas chladný a smrtící, a pekelně doufal, že to něco znamená, „Vysloužíte si mé nepřátelství, jestli to takto uděláte, Luciusi…”

Někdo na nižších stupních části, která byla ve Starostolci očividně osazená krevními puristy, někdo, kdo shlížel dolů na malého chlapce spíš než nahoru na lorda Malfoye, se nedůvěřivě zasmál. I další švestkově zbarvené hábity se začínaly smát.

Lord Malfoy na něj zíral s pevnou důstojností, zatímco smích se šířil. „Jestli chcete být nepřítelem rodu Malfoyů, máte to mít, chlapečku.”

„Ale vážně,” řekla žena s příliš velkým množstvím růžového makeupu, „myslím, že už toho bylo dost, nemyslíte, lorde Malfoyi? Vždyť ten chlapec zamešká vyučování.”

„Vskutku,” řekl Lucius Malfoy, a pak znovu zvýšil hlas. „Vyvolávám hlasování. Zvedněte ruce, ať Starostolec potvrdí krevní dluh vůči vznešenému a nejstaršímu rodu Malfoyů, za pokus o ukončení rodu vraždou jeho jediného dědice a následovníka, Hermionou, první z rodu Grangerů!”

Ruce se jedna po druhé zvedaly, a zapisovatelka, která seděla v nejspodnějším kruhu, začala na pergamen dělat značky, aby je spočítala, ale bylo zřejmé, jak se většina rozhodla.

A Harry v mysli vykřičel šílené volání po nějaké části sebe sama, která by mu nabízela cestu ven, nějakou strategii nebo myšlenku. Ale nebylo tam nic, neměl nic, ukázal své poslední karty a prohrál. A pak se zoufale vydal do temné stránky, dotlačil se do své temné stránky, chopil se její vražedné ostrosti, nabízel své temné stránce cokoliv, pokud by za něj tento problém vyřešila; a konečně jej zaplavil smrtelný klid, skutečná ledovost konečně odpověděla na jeho volání. Za vší panikou a zoufalstvím začala jeho mysl prohledávat každý dostupný fakt, vzpomínat na všechno, co ví o Luciusi Malfoyovi, o Starostolci, o zákonech kouzelnické Británie. Jeho oči přelétávaly řady židlí, každou osobu a každou věc v dohledu, hledaly jakoukoliv příležitost, které by se dalo chopit –