74. Sebe-aktualizace, vyhrocení konfliktů, část 9. – Temný rituál

Harry udělal krok vpřed, a potom další krok, dokud nepocítil, jak jeho nervy zaplavuje neklid a znepokojení.

Nic neřekl, ani ruku nezdvihl, ten pronikavý nepříjemný pocit mluvil za něj.

Za zavřený dveřmi se ozval šepot, ale pronikal skrz, jako by tam dveře vůbec nestály.

„Toto nejsou mé úřední hodiny,“ zašeptal chladný hlas, „ani čas naší schůzky. Strhávám vám deset Quirrell bodů a buďte rád, že to není víc.“

Harry zůstal klidný. Zkušenosti z Azkabanu nanovo zkalibrovaly jeho měřítko emoční nepohody; ztratit školní bod mělo předtím důležitost pěti bodů z deseti, teď bylo někde kolem nuly a tří desetin. Když Harry promluvil, jeho hlas byl vyrovnaný: „Udělal jste ověřitelnou předpověď a nevyplnila se, pane profesore. Jen jsem to chtěl zmínit.“

Když se Harry otočil, aby odešel, slyšel, jak se dveře za ním otevřely, a trochu překvapeně se znovu obrátil.

Profesor Quirrell seděl rozvalený ve svém křesle, hlavu měl na opěradle, před ním se vznášel pergamen. Obě profesorovy ruce bezvládně ležely na stole, jako by byly ochrnuté. Mohl by být považován za mrtvolu, kdyby nebylo těch ledově modrých očí, které se stále pohybovaly, sem a tam, sem a tam.

Pergamen zmizel a jiný ho nahradil tak rychle, že to vypadalo, jako by se ve vzduchu jen zavlnil.

A pak se pohnuly i jeho rty. „A z toho,“ zašeptaly ty rty, „si odvozujete co, pane Pottere?“

Harrym to otřáslo, ale jeho hlas byl stále vyrovnaný, když řekl, „To, že obyčejní lidé nezůstávají vždy neteční, a že Hermiona Grangerová čelí většímu nebezpečí ze zmijozelské koleje, než jste si myslel.“

Jeho rty se nepatrně zkroutily. „Takže si myslíte, že se mi nepodařilo pochopit lidskou povahu. Ale to je stěží jediná možnost, mladíku. Nevidíte žádnou jinou?“

Harry svraštil obočí a upřeně hleděl na učitele obrany.

„Už mě to nebaví,“ zašeptal učitel obrany. „Zůstanete tu, dokud to sám nepochopíte nebo neodejdete.“ A jako kdyby Harry přestal existovat, profesorovy oči se znovu soustředily na pergamen, po kterém přejížděly sem a tam.

O šest pergamenů později to Harrymu došlo a řekl nahlas, „Vy si myslíte, že vaše předpověď se nepodařila, protože do toho vkročil nějaký faktor, který nebyl součástí vašeho modelu. Nějaký důvod, proč zmijozelská kolej Hermionu nenávidí víc, než jste si myslel. Asi jako když výpočty oběžné dráhy Uranu byly špatně, ale problém nespočíval v Newtonových zákonech, ale v tom, že nevěděli o Neptunu –“

Pergamen zmizel a žádný další ho nenahradil. Nato se hlava zvedla ze své slintající pozice a čelila Harrymu více zpříma; hlas, který pak promluvil, byl stále tichý, ale už ne tak monotónní. „Myslím, mladíku,“ řekl profesor Quirrell tiše, ale hlasem, který už začínal připomínat jeho normální hlas, „že pokud ji celá zmijozelská kolej tolik nenáviděla, všiml bych si toho. Ale tři nejpůsobivější bojovníci té koleje přesto udělali něco riskantního a bez možného zisku pro sebe. Jaká síla jimi pohnula nebo je k pohybu přesvědčila?“ Ledově modrý odlesk profesorových očí se setkal s Harryho pohledem. „Možná nějaká ruka, které má ve Zmijozelu vliv. Jak by poškodit tu dívku a její spojence mohlo prospět jim?“

„Uhm…“ řekl Harry. „To musí být někdo, kdo je Hermionou přímo ohrožen, nebo někdo, kdo by něco získal, pokud by byla zraněná? Neznám nikoho, kdo by tomuhle profilu odpovídal, ale na druhou stranu, ve Zmijozelu neznám nikoho mimo první ročník.“ Harryho také napadlo, že odhalit skrytého strůjce z jediného trochu neočekávaného útoku se zdá být nedostatečným důkazem nepravděpodobnosti té teorie; ale na druhou stranu, byl to profesor Quirrell, kdo si to odvodil…

Učitel obrany na Harryho jen hleděl s lehce přivřenýma očima, jako by byl netrpělivý.

„A ano,“ řekl Harry. „Jsem si jistý, že Draco Malfoy za tím nestojí.“

Ozvalo se vydechnutí, které znělo jako zasyčení. „Je to syn Luciuse Malfoye, vychovaný za velmi přesných pravidel. Ať už jste z něj viděl cokoliv, i pokud by šlo o zdánlivě upřímné chvíle, kdy jeho maska sklouzla a vy jste uvěřil tomu, co jste spatřil pod ní, i to může být jen to, co se vám rozhodl ukázat.“

Jen pokud by Draco dokázal úspěšně seslat Patrona jako součást své hry. To Harry samozřejmě neřekl, místo toho se jen zlehka usmál a řekl, „Takže vy jste nikdo doopravdy nečetl Dracovy myšlenky, nebo to je to to, co chcete, abych si myslel.“

Následovalo ticho. Jedna z rukou se otočila a pokynula mu prstem.

Harry vstoupil do místnosti. Dveře se za ním zavřely.

„To není něco, co byste měl říkat nahlas a lidskou řečí,“ řekl tichý hlas profesora Quirrella. „Nitrozpyt, na Malfoyova dědice? Kdyby se o tom Lucius Malfoy dozvěděl, hned by na mě poslal vrahy.“

„Mohl by to zkusit,“ řekl Harry. To mu mělo vyhrát zajiskření v profesorových očích, ale obličej učitele obrany se nijak nepohnul. „Ale omlouvám se.“

Když učitel obrany znovu promluvil, jeho hlas znovu zněl jako ledový šepot. „Hádám, že bych mohl toho vraha politovat.“ Jeho hlava se znovu v křesle opřela dozadu a natočila se ke straně. Jeho oči už na Harryho nehleděly. „Ale tyhle malé hry mě v této podobě stěží zajímají. Přidejte k tomu nitrozpyt a už to žádnou hrou není.“

Harry nevěděl, co by na to řekl. Jednou nebo dvakrát už profesora Quirrella viděl ve vzteklé náladě, ale tohle mu připadalo mnohem… prázdnější. Co vás trápí, pane profesore? se zeptat nemohl.

„A co vás tedy zajímá?“ řekl Harry o chvilku později, když přišel na to, co mu připadalo jako bezpečnější strategie pro přesměrování profesorovy pozornosti k pozitivnějším věcem. Citovat výsledky experimentu s vedením deníku o věcech, za které lze být vděčný, jakožto strategii pro větší spokojenost, mu nepřipadalo bezpečné.

„Řeknu vám, co mě nezajímá,“ řekl ten ledový šepot. „Známkování ministrem vyžadovaných esejů mě nezajímá, pane Pottere. Ale ujmul jsem se práce učitele obrany v Bradavicích, a budu tomu čelit až do konce.“ Před profesorovou hlavou se objevil další pergamen a jeho oči ho začaly přelétávat. „Reesa Belková měla v mých armádách vysoké postavení, než se dopustila té hlouposti. Nabídnu jí šanci zůstat, namísto aby byla vyloučena, pokud mi prozradí přesně, jaké síly ji k tomu pobídly. A jasně jí řeknu, co se stane, bude-li mi lhát. Číst obličeje mám povoleno.“

Prst učitele obrany ukázal za Harryho, ke dveřím.

„Ale ať už se mýlíte v lidské povaze,“ řekl Harry, „nebo v tom, že ve zmijozelské koleji funguje nějaká jiná síla – tak či tak je Hermiona Grangerová ve větším nebezpečí, než jste předvídal. Naposledy šlo o tři silné bojovníky, takže co se stane po –“

„Nepřeje si ani mou, ani vaši pomoc,“ řekl tichý, chladný hlas. „A už vaše problémy neshledávám tak zábavnými jako předtím, pane Pottere. Jděte.“

---

Nějakým způsobem, i když si byly rozhodně rovny a Hermiona v žádném případě nevelela, to byla vždycky ona, kdo v takových případech promluvil jako první.

Čtyři bradavické stoly, čtyři koleje se při snídani ohlížely k nim, osmi členkám S. Po.H.Ro.Če., které se shromáždily na jedné straně.

Profesor Kratiknot na ně také přísně shlížel od učitelského stolu. Hermiona tam nekoukala, ale cítila profesorův pohled na svém krku. Doopravdy jej cítila. Bylo to vážně děsivé.

„Proč jste řekl Tracey, že byste s námi rád mluvil, pane Pottere?“ zeptala se Hermiona přímým tónem.

„Profesor Quirrell včera večer vyloučil Reesu Belkovou z její armády,“ řekl Harry Potter. „A ze všech ostatních mimoškolních aktivit, které v obraně má. Chápe některá z vás, co to znamená? Slečno Greengrassová? Padmo?“

Harryho oči přes ně přejížděly, zatímco si Hermiona vyměnila zmatený pohled s Padmou, a Dafné zavrtěla hlavou.

„No,“ řekl Harry tiše. „Popravdě bych to od vás nečekal. Ale znamená to, že jste v nebezpečí, a já nevím, v jak velkém.“ Shrbil se a pohlédl Hermioně přímo do očí. „Nechtěl jsem to říkat, ale… chtěl bych ti nabídnout jakoukoli ochranu, jakou zvládnu. Ujasnit, že kdokoli si s vámi zahrává, zahrává si s Chlapcem-který-přežil.“

„Harry!“ řekla Hermiona ostře. „Víš, že nechci –“

„Některé z nich jsou také mými kamarádkami, Hermiono.“ Harry z ní nespustil oči. „A jde o jejich rozhodnutí, ne tvoje. Padmo? Jednou jsi mi řekla, že za to, co jsem provedl, ti nic nedlužím, a to je přesně něco, co by řekla kamarádka.“

Hermiona odvrátila pohled od Harryho, aby se podívala, jak Padma vrtí hlavou.

„Levandule?“ řekl Harry. „V mé armádě jsi bojovala dobře, budu bojovat za tebe, pokud si to přeješ.“

„Děkuji vám, pane generále!“ řekla Levandule rázně. „Chci říct, pane Pottere. Ale ne. Jsem hrdinka a z Nebelvíru, dokážu bojovat sama.“

Nastalo ticho.

„Parvati?“ řekl Harry. „Susan? Hannah? Dafné? Vás tak dobře neznám, ale myslím, že je to něco, co bych nabídl komukoli, kdo by se mě přišel zeptat.“

Jedna po druhé zavrtěly zbylé čtyři dívky hlavami.

Hermiona si v tom okamžiku uvědomila, co se chystá, ale nevěděla o ničem, co by s tím mohla udělat.

„A moje loajální vojínka, chaotická Tracey?“ řekl Harry Potter.

„Vážně?“ zalapala Tracey po dechu, nevšímajíc si pronikavých pohledů, které k ní mířily od Hermiony a ostatních. Traceyiny ruce profesionálně vyletěly k jejím tvářím, i když, pokud Hermiona viděla, začervenat se jí nevyšlo, a její hnědé oči, pokud se úplně neblýskaly, byly alespoň doširoka otevřené. „Vy byste to udělal? Pro mě? Chci říct, teda, samozřejmě, generál Chaos –“

---

A tak přesně toho rána Harry Potter šel k nebelvírskému stolu, a pak ke zmijozelskému stolu, a oběma kolejím řekl, že pokud by někdo zranil Tracey Davisovou, bez ohledu na to, co v ten čas bude dělat, tak – začátek citátu – by poznal pravý smysl Chaosu – konec citátu.

Jen se značnou sebekontrolou se Draco Malfoy zadržel, aby několikrát neudeřil hlavou do talíře s toustem.

Ti, kdo v Bradavicích šikanovali, nebyli tak docela vědci.

Ale Draco věděl, že i oni si tohle budou chtít ověřit.

---

Společnost na podporu hrdinské rovnosti pro čarodějky to neoznámila, vypadalo to, že oznámení by k ničemu nebylo. Ale všechny se tiše dohodly (nebo, v případě Levandule, do toho byly seřvány sedmi dalšími členkami) aby si od boje s šikanou daly chvilku přestávku, alespoň dokud se na ně hlavy jejich kolejí nepřestanou dívat tak ostře, a starší studenti se nepřestanou do Hermiony hrubě narážet.

Dafné Millicent řekla, že si berou pauzu.

A tak bylo značné překvapení, když o několik dní později Dafné spatřila pergament, který jí během oběda donesli, napsaný rukou, třesoucí se tak, že to bylo skoro nečitelné:

2 tohle odpoledne na vrcholu schodiště z knihovny OPRAVDU NALÉHAVÉ všechny tam musí být – Millicent.

Dafné se rozhlédla, ale Millicent nikde kolem nespatřila.

„Zpráva od tvé informantky?“ řekla Hermiona, když jí to Dafné pověděla. „To je zvláštní, já jsem ne–“

„Co jsi neudělala?“ zeptala se Dafné, když se Havraspárka zastavila uprostřed řeči.

Sluníčková generálka zavrtěla hlavou a řekla, „Poslouchej, Dafné, myslím, že budu potřebovat vědět, od koho tyhle zprávy přichází, než je budeme poslouchat. Podívej se na to, co se stalo posledně, jak mohl kdokoli vědět, kde ta šikana bude, pokud v tom neměli prsty?“

„Nemůžu říct –“ řekla Dafné. „Teda, nemůžu nic říct, ale vím, odkud ty zprávy přicházejí a vím, jak by to někdo mohl vědět.“

Hermiona věnovala Dafné pohled, který na okamžik dal Havraspárce stejně děsivý vzhled, jaký měla profesorka McGonagallová.

„Hm, mmh,“ řekla Hermiona. „A víš, jak se Susan tak najednou proměnila na Superholku?“

Dafné zavrtěla hlavou a řekla, „Ne, ale myslím, že by mohlo být fakt důležitý, když dostaneme zprávu, která říká, že bysme někde měly být, aby jsme tam všechny byly.“ Dafné neviděla, co se stalo se Susan, ale Dafné se snažila tomu proroctví vyhnout tím, že Susan držela stranou. Ale řeklo se jí to až potom, a Dafné se teď bála, že…

Že možná…

Možná nedopatřením něco Rozbila…

„Hm, mmh,“ řekla Hermiona, která znovu měla ten výraz profesorky McGonagallové.

---

Zdálo se, že nikdo neví, kde to začalo, ani u koho. Pokud by se potom někdo pokusil to vystopovat zpět slovo po slovu, zamumlání po zamumlání, nejspíš by objevil, že to celé proudí v obrovském kruhu.

Peregrina Derricka poklepali na rameno, když toho rána odcházel z lektvarů.

Jaimovi Astorgovi někdo zašeptal do ucha během oběda.

Robert Jugson III pod svým talířem objevil malý složený vzkaz.

Carl Sloper zaslechl, jak si o tom dva starší Nebelvíři šeptají, a významně se na něj podívali, když kolem nich procházel.

Zdálo se, že nikdo nezná původ těch slov, kdo je první vyslovil, kdo jmenoval to místo a čas a řekl, že barva bude bílá.

---

„Tohle musí být naprosto jasné každé z vás,“ řekla Susan Bonesová. Ta Mrzimorka, nebo co se to teď v jejím těle nacházelo, už ani nepředstírala, že jedná normálně. To děvče s kulatým obličejem pochodovalo chodbami rychlým, sebevědomým krokem. „Pokud to bude jenom jeden týpek, až se tam dostaneme, tak to je v pohodě, budeme bojovat obvyklým způsobem. Moje záhadné supersíly se neaktivujou, dokud někdo nevinný nebude v ohrožení. Ale jestli pět sedmáků vyskočí ze skříně, víte, co uděláte? Přesně tak, utečete, a necháte boj na mně. Můžete klidně běžet za učitelem, důležité je, abyste utekly hned, jak s tím začnu. V takovém boji jste zátěží. Jste civilní cíle, musela bych se starat o vaši ochranu. Takže zmizíte tak rychle, jak jen to půjde, a nepokusíte se dělat nic hrdinského, nebo, a to myslím vážně, se ukážu, jakmile se dostanete z léčitelských postelí, a nakopu vám zadky tak, že se tam budete muset vrátit. Je vám to jasné?“

„Ano,“ vykvikla většina holek, i když v případě Hannah to znělo jako: „Ano, lady Susan!“

„Neříkej mi tak,“ vyštěkla Susan. „A nemysli si, že jsem tě právě teď neslyšela, slečno Brownová! Varuju tě, mám kamarády, kteří píšou hry, a jestli uděláš něco hloupého, další generace tě budou znát jako Levanduli, úžasně hloupou zajatkyni.“

(Hermioně začínalo dělat starosti, kolik dalších bradavických studentů kromě Harryho má tajemnou temnou stranu, a jestli je možné, že si taky jednu vyvine, pokud se s nimi bude dál bavit.)

„Dobrá, kapitánko Bonesová,“ řekla Levandule nezvykle zdvořilým tónem, když zabočily kolem dalšího rohu na nejkratší cestě ke knihovně a procházely poměrně velkou chodbou s šesti dvojitými dveřmi, tři na každé straně. „Můžu se zeptat, jestli tu je nějaký způsob, jak bych se i já stala dvojitou čarodějkou?“

„Zapiš se v šestce na bystrozorský program,“ řekla Susan. „To je ten nejlepší předmět. Jo a pokud ti slavný bystrozor nabídne, že si tě v létě vezme na pracovní stáž, prostě ignoruj každého, kdo tě bude chtít varovat, že na tebe bude mít příšernej vliv, nebo že při tom skoro jistě zemřeš.“

Levandule hbitě přikyvovala. „Dobře, dobře.“

(Padma, která u toho posledně nebyla, se na Susan dívala velmi skepticky.)

Pak se Susan náhle zastavila, hůlku napřaženou a řekla: „Protego Maximus!“

Hermionou proběhla dávka adrenalinu, okamžitě vytáhla hůlku a otočila se –

Ale neviděla nic divného, i když je teď obklopovala hustá modrá mlha.

Ostatní dívky, které taky zaujaly postoje, rovněž vypadaly zmateně.

„Promiňte!“ řekla Susan. „Omlouvám se. Dejte mi chvilku, ať si tohle místo můžu zkontrolovat. Vzpomínka na jednu osobu mi prostě připomněla, že přesně tahle chodba, ve který jsme, se všemi těmi dveřmi, by byla ideálním místem na přepad.“

Následovala chvilka ticha.

„Teď,“ řekl drsný mužský hlas, zamlžený do neidentifikovatelnosti bzučivým podtónem.

A všech šest dveří se s prásknutím otevřelo.

Tiše vstoupily bílé róby, vše skrývající hábity bez jakéhokoli znaku koleje. Bílá látka jim pod kápěmi skrývala tváře. Vyšli a rozprostřeli se, zaplnili velkou chodbu v takovém množství, že se to nedalo lehce spočítat. Méně než padesát, pravděpodobně. Rozhodně více než třicet. Všechny už je obklopovala modrá mlha.

Susan řekla nějaká extrémně špatná slova, tak špatná, že by si toho kdykoli jindy Hermiona všimla.

„Ta zpráva!“ vykřikla Dafné zděšeně. „Nebyla od-“

„Millicent Bulstrodové?“ řekl hlas se svým bzučícím podtónem. „Ne, nebyla od ní. Chápejte, slečno Greengrassová, pokud ta samá dívka pošle zmijozelský vzkaz každý den, kdy bojujete, brzo si toho všimne někdo jiný. Promluvíme si s ní, až s vámi skončíme.“

„Slečno Susan, “řekla Hannah hlasem, který se začínal třást, „jste dost super na to, aby –“

Hůlky v mnoha rukách se pozvedly. Následovala série oslňujících záblesků zeleného světla, obří salva lamačů štítů, a nakonec tu už nebyla žádná modrá mlha, která by je obklopovala, a Susan padla na kolena s hlavou v rukách.

Čistě černé bariéry se objevily na obou koncích chodby. Za dvojitými dveřmi, kam Hermiona viděla, byly jen nepoužívané učebny, slepé konce.

„Ne,“ řekl mužský hlas, ten, který překrývalo bzučení, „to není. Pokud jste si toho nevšimly, pobouřily jste proti sobě docela dost lidí, a my tentokrát neprohrajeme. Dobrá, připravme se na boj.“

Hůlky těch na okrajích znovu zamířily, zvedly se jen dost na to, aby se nestrefili navzájem, pokud by minuli.

A pak další mužský hlas, který doprovázelo podobné bzučení, náhle řekl: „Homenum Revelio!“

O okamžik později se spustila další vlna drtičů štítů a kleteb, reflexivně vypálených na tu náhle odhalenou postavu, a roztříštila štíty, které se kolem ní téměř okamžitě začaly tvořit.

A pak, když ta samá postava padla k zemi, se rozhostilo zaražené ticho.

„Profesor Snape?“ řekl ten druhý hlas. „To on se do toho vměšoval?“

To mistr lektvarů teď ležel v bezvědomí na kamenné podlaze, špínou pokrytý hábit kolem něj ještě okamžik vířil, než se zcela snesl na zem, jeho ruka byla natažená k hůlce, která se pomalu kutálela pryč.

„Ne,“ řekl ten první mužský hlas, a tentokrát zněl trochu nejistě. Pak se vzchopil, „Ne, tak to nemůže být. Slyšel, jak se domlouváme, jak jinak, takže přišel, aby se ujistil, že už to nikdo nezkazí. Potom ho probudíme a omluvíme se mu, a on sešle vymazání paměti na ty děti, aby si to nepamatovaly. Je profesor, může to dělat. Tak jako tak, měli bysme se ujistit, že teď jsme vážně o samotě. Veritas Oculum!“

Na to museli pronést alespoň dva tucty dalších zaklínadel, ale žádní jiní neviditelní lidé se neukázali. Jedno z těch zaklínadel Hermioniny naděje ještě víc srazilo; poznala v něm zaklínadlo, které bylo zařazené vedle popisu Pravého pláště Neviditelnosti. Nedokázalo plášť odhalit, ale dokázalo vám říct, jestli ten plášť nebo podobný artefakt je někde poblíž.

„Holky?“ zašeptala Susan. Pomalu se vytáhla na nohy, i když Hermiona viděla, jak se její končetiny třesou. „Holky, je mi moc líto, co jsem předtím řekla. Pokud vás napadla nějaká chytrá nebo heroická věc, můžete ji zkusit.“

„No jasně,“ řekla Tracey Davisová třesoucím se hlasem. „Málem jsem zapomněla.“

„Hej, vy všichni!“ vykřikla Tracey vysoko položeným, třesoucím se hlasem. „Hej, chcete taky zranit mě?“

„No, ano,“ řekl bzučící hlas jejich šéfa. „To chceme.“

„Já jsem pod ochranou Harryho Pottera, abyste věděli! Kdokoli se mě pokusí zranit, pozná pravý smysl Chaosu! Tak co, pustíte mě?“ Mělo to znít vzpurně. Znělo to vyděšeně.

Následovalo ticho. Některé z těch kápí se otočily, aby čelily jiným kápím, pak se otočily zpátky k dívkám.

„Hmm…“ řekl bzučící mužský hlas. „Hmm… ne.“

Tracey Davisová odložila svou hůlku zpátky do hábitu.

Pomalu, rozvážně, pozvedla svou pravou ruku vysoko do vzduchu a přitiskla svůj palec proti dalším prstům.

„Jen pokračuj,“ řekl ten hlas.

Tracey Davisová luskla prsty.

Následovalo dlouhé, příšerné ticho.

Nic se nestalo.

„Ano, takže,“ řekl ten hlas –

Tracey řekla, ještě výš položeným a víc se třesoucím hlasem, „Acathla, mundatus sum.“ Její ruka, natažená ještě dál, podruhé luskla prsty.

V tu chvíli přes Hermioninu páteř přeběhlo nepopsatelné zamrazení, směs strachu a dezorientace, jako kdyby se podlaha pod jejími chodidly naklonila a vyhrožovala jí, že ji shodí to temnoty, která leží pod ní.

„Co to dě–“ začal bzučící ženský hlas.

Traceyina tvář vypadala bledě, zkroucená strachem, ale její rty se pohybovaly a vydávaly ze sebe vysoko položený křik, „Mabra, brahoring, mabra…“

Zdálo se, že se chodbou šíří ledový vzduch, temný dech, který je hladil po tvářích a ledem se dotýkal jejich rukou.

„Jak napočítám, vypalte na ni!“ vykřikl ten vedoucí hlas. „Jedna, dva, tři!“ a tak čtyřicet hlasů zakřičelo kouzla, vytvořili obrovskou koncentrovanou řadu ohnivých střel, které širokou chodbu osvětlily zářivěji než Slunce –

– na ten krátký moment, než střely narazily a rozptýlily se na temně červeném osmihranu, který se objevil ve vzduchu kolem dívek a pak o chvilinku později zmizel.

Hermiona to viděla. Viděla to, ale stejně si to nedovedla představit; nedovedla si představit takhle mocné ochranné kouzlo, kouzlo, které by dokázalo odolat celé armádě.

A Traceyin hlas pokračoval ve vyzpěvování, její hlas zněl hlasitěji a odhodlaněji, a její tvář se svraštila, jako kdyby se snažila si něco vybavit naprosto přesně.

„Šafl, dafl, mazl, maf.

Fista, wista, mista-kaf.“

Teď už to cítili všichni, hrdinky i ti ostatní, pocit, jako by na ně tlačila nějaká temná vůle, chvění ve vzduchu, jako by se něco budovalo a budovalo a budovalo. Veškerá modrá mlha kolem jejich bílých hábitů, všechna jejich ochranná kouzla se ztratila, aniž by se jich dotkla nějaká viditelná kletba. Následovala řada záblesků, jak stříleli stále zoufalejší kouzla, ale ta se rozptýlila uprostřed letu jako plamen svíčky, když se dotkne vody.

Černé bariéry na obou koncích chodby se rozplynuly jako kouř před tlakovou vlnou, ale jejich vypaření ukázalo východy zapečetěné, zablokované smrštěnými lamelami z tmavého kovu, který vypadal jako potřísněný krví; a když Tracey zazpívala: „Lemarchand, Lament, Lemarchand,“ za tou kovovou ochranou a zpoza ní začalo zářit děsivé modré světlo; a šest párů dvojitých dveří se zprudka zavřelo. Bíle oblečení studenti na ně začali bušit a křičet.

Pak sebou Traceyina ruka švihla doleva, zakřičela „Khornath!“, pak její ruka ukázala za ni a „Slaaneth!“, nad ní „Nurgolth!“, a pak, ke své pravé straně, „TZINTCHI!“

Tracey se zarazila, zhluboka se nadechla; a Hermiona konečně vykřikla, „Přestaň! Tracey, přestaň!“

Ale na Traceyině tváři se objevil podivný, široký úsměv. Pozvedla své ruce ještě výš a potřetí luskla prsty; a když znovu promluvila, v jejím holčičím vysokém hlase se skrýval podtón, jako by spolu s ní hlubším hlasem zpíval nějaký sbor.

„Temnota zpoza temnoty, sytější než ta nejhorší čerň.

Pohřbena mimo dosah času…

Od temnoty k temnotě, tvůj hlas se ozývá v prázdnotě,

mimo smrt i mimo život.“

„Co to děláš?“ zaječela Parvati a Nebelvírka natáhla ruku, jako kdyby chtěla Zmijozelku, která se právě začínala vznášet a stoupat výš do vzduchu, stáhnout dolů. Dafné se Susan obě najednou popadly Parvatinu ruku a Dafné vykřikla, „Nedělej to, nevíme, co se stane, když ten rituál přerušíme!“

„No, co se stane, když ho DOKONČÍ?“ zaječela Hermiona, která ještě nikdy nebyla tak blízko naprostému roztání svého mozku.

Susan, tvář bílou jako křída, zašeptala, „Omlouvám se, Pošuku…“

A Tracey zpívala dál, její vznášející se tělo stoupalo výš a výš, její černé vlasy kolem ní divoce poletovaly v chladném větru.

„Ty, kdož znáš tu bránu, ty kdož jsi tou bránou, klíčem a strážcem:

žádám tě, otevři proň cestu a ukaž svou sílu přede mnou!“

Na to se chodba ponořila do naprosté temnoty a ticha. Šlo vidět a slyšet jen Tracey, jako kdyby z vesmíru nezbývalo nic než ona a světlo z nějakého neznámého zdroje, které ji ozařovalo.

Zářící dívka naposledy pozvedla svou ruku a s děsivou vážností přitiskla palec a ukazováček proti sobě.

A Hermiona v té temnotě hleděla na Traceyinu tvář a spatřila, že Zmijozelčiny oči teď měly přesně ten zelený odstín jako oči Harryho Pottera.

„Harry James Potter-Evans-Verres!

Harry James Potter-Evans-Verres!

HARRY JAMES POTTER-EVANS-VERRES!“

Lusknutí znějící jako hrom a pak-

---

Harry se rozhodl zaujmout uvolněný postoj, když se posadil do nízké židle před obřím stolem ředitele Bradavic: jedna noha přehozená přes koleno, ruce uvolněně položené na každé straně jedna. Harry dělal, co jen mohl, aby ignoroval zvuky okolních zařízení, i když to hned za ním znělo jako zoufalé houkání sovy procházející drtičem dřeva a bylo to docela obtížné ignorovat.

„Harry,“ řekl starý kouzelník ze svého křesla starým, vyrovnaným hlasem. Jeho modré oči na Harryho pohlížely zpoza třpytících se půlměsíčních brýlí. Ředitel Brumbál byl oděný v hábit měsíčního purpuru; ne tak docela formální černá, ale dostatečně tmavá na to, aby vyjadřovala smrtelnou vážnost způsobem, jakým kouzelnický svět chápal módní smysl. „Byl jsi… za tohle odpovědný?“

„Nemohu popřít, že v tom můj vliv měl roli,“ řekl Harry.

Starý kouzelník si sundal brýle a s upřeným pohledem se naklonil k Harrymu, až modré oči pohlížely do zelených. „Položím ti jedinou otázku,“ řekl ředitel tichým hlasem. „Myslíš si, že to, co jsi udělal bylo – přiměřené?“

„Kolem byli všichni šikanující. Do té chodby přišli s přímým úmyslem zranit Hermionu Grangerovou a sedm dalších prvňaček,“ odpověděl Harry vyrovnaně. „Pokud nejsem příliš mladý na to, abych byl morálně souzen, pak nejsou ani oni. Ne, pane řediteli, nezasloužili si zemřít. Ale zasloužili si být nazí přilepeni ke stropu.“

Starý kouzelník si opět nasadil brýle. Poprvé se Harrymu zdálo, že ředitel nemůže najít slova. „Merlin samotný je mi svědkem,“ řekl Brumbál, „že nemám ani to nejmenší tušení, jak bych na tohle měl zareagovat.“

„To je přesně ten efekt, kterého jsem chtěl dosáhnout,“ řekl Harry. Cítil se, jako kdyby si měl pískat veselou melodii, ale bohužel se nikdy pískat pořádně nenaučil.

„Nemusím se vás ptát, kdo je za to přímo odpovědný,“ řekl ředitel. „Jen tři kouzelníci v Bradavicích na to mohou být dostatečně mocní. Já sám jsem to neudělal. Severus mě ujistil, že v tom neměl prsty. A ten třetí…“ Ředitel podrážděně zavrtěl hlavou. „Půjčil jsi učiteli obrany svůj plášť, Harry. Nemyslím si, že je to moudré. Protože když unikl odhalení jednoduchými kouzly, musí mu být jasné, že se jedná o relikvii smrti – samozřejmě, pokud to už neodhalil, když se ho poprvé dotkl.“

„Profesor Quirrell už si odvodil, že vlastním neviditelný plášť,“ řekl Harry. „A jak ho znám, už pravděpodobně také uhodl, že jde o relikvii smrti. Ale v tomto případě, pane řediteli, byl profesor Quirrell pod jedním z těch bílých hábitů.“

Následovalo další ticho.

„Velmi mazané,“ řekl ředitel. Pak se znovu opřel ve svém trůnu a povzdechl si. „S učitelem obrany už jsem mluvil. Vlastně těsně před tebou. Nevěděl jsem tak docela, co mu mám říci. Řekl jsem mu, že tohle se nenachází mezi schválenými bradavickými doporučeními, jak se chovat při porušování pravidel na chodbách, a že si nemyslím, že je vhodné, aby bradavický profesor udělal to, co on.“

„A co na to profesor Quirrell odpověděl?“ zeptal se Harry, na kterého současná bradavická pravidla pro udržování pořádku na chodbách neudělala dojem.

Ředitel se v tváři zračila prohra. „Řekl: vyhoďte mě.“

Harry nějak zvládl nezajásat nahlas.

Ředitel se zamračil. „Ale proč jsi to udělal, Harry?“

„Protože profesorovi Quirrellovi se šikanování ve škole nelíbí, a já ho velmi zdvořile požádal,“ řekl Harry. A on byl znuděný a myslel si, že tohle by ho mohlo rozveselit. „Buď tohle, nebo je to všechno část nějakého nesmírně propracovaného plánu.“

Pan ředitel za stolem vstal a začal chodit tam a zpátky před držákem, na kterém byl Moudrý klobouk a červené bačkory. „Harry, nemyslíš si, že tohle už je trochu moc…“

„Úžasný?“ navrhl Harry.

„Naprosto a dokonale vymknuté z rukou to vyjadřuje lépe,“ řekl Brumbál. „Nejsem si jistý, jestli v celé historii školy byl někdy případ, kdy se věci ve škole staly tak, tak… ani pro to nemám slov, Harry, protože tyhle věci se ještě nikdy nestaly, takže pro ně nikdo nevymyslel označení.“

Harry by se byl snažil vymyslet slova, která by vyjádřila, jak moc polichoceně se cítí, kdyby jen neměl ve tváři takový škleb, že nemohl mluvit.

Pan ředitel na něj hleděl s narůstající vážností. „Harry, chápeš, proč jsou pro mě všechny tyhle události znepokojivé?“

„Upřímně?“ řekl Harry. „Ne. Doopravdy ne. Tím chci říct, samozřejmě, že profesorka McGonagallová by protestovala proti čemukoli, co naruší tu tupou monotónnost bradavického školního života. Ale na druhou stranu by paní profesorka nezapálila kuře.“

Zamračení se na Brumbálově vrásčitém obličeji ještě prohloubilo. „To není to, co mě znepokojuje, Harry,“ řekl ředitel tiše. „V těch chodbách propukla pravá bitva!“

„Pane řediteli,“ řekl Harry, snažil se, aby jeho hlas zněl zdvořile, „profesor Quirrell ani já jsme se nerozhodli tu bitvu uspořádat. To byli ti, kteří tu šikanují. My jsme se jen rozhodli, že ta Světlá strana vyhraje. Vím, že tu jsou občas případy, kdy je nejasné, která strana je morálně v právu, ale v tomhle případě byla hranice mezi záporáky a hrdiny dvacet metrů vysoká a nakreslená bílým ohněm. Náš zákrok možná vypadal divně, ale rozhodně nebyl špatný –“

Brumbál se vrátil ke svému stolu, klesl na svůj polstrovaný trůn s tupým zaduněním, a přikryl si obličej oběma rukama.

„Ušlo mi tu něco?“ řekl Harry. „Myslel jsem, že tajně budete na naší straně, pane řediteli. Tohle byla velmi nebelvírská věc. Weasleyovic dvojčata by s tím souhlasila, Fawkes by s tím souhlasil-“ Harry se podíval na zlaté bidýlko, ale to bylo prázdné; buď měl fénix důležitější věci na práci, nebo ho pan ředitel na dnešní setkání nepozval.

„To,“ řekl ředitel starým, unaveným, a tak nějak utlumeným hlasem, „je přesně ten problém, Harry. Tohle je ten důvod, proč stateční mladí hrdinové neřídí školy.“

„Dobrá,“ řekl Harry. Nemohl tak docela zbavit svůj hlas pochybností. „Co tu tedy přehlížím?“

Starý kouzelník pozvedl hlavu, tvář teď měl vážnější a klidnější. „Poslouchej, Harry,“ řekl Brumbál, „vyslyš mě pozorně; protože všichni, kdo se dostanou k moci, se to musí naučit včas. Některé věci na tomto světě jsou opravdu velmi jednoduché. Zvedneš kámen a znovu ho upustíš, země kvůli tomu nebude těžší, hvězdy se nestočí ze své cesty. Tohle říkám, aby ti bylo jasné, že nepředstírám, že jsem moudrý, Harry, když ti říkám, že jak jsou nějaké věci jednoduché, jiné jsou složité. Jsou tu mocnější čáry, které zanechaly stopy na tomto světě, a znamení na těch, kdo je ovládali, jak by to jednoduchá kouzla nedokázala. Ony čáry vyžadují váhání, uvažování o následcích, chvilku na zvážení smyslu jejich důsledků. A přesto je pro mne i ta nejsložitější magie jednodušší než ta nejjednodušší duše. Lidé, Harry, lidé jsou vždy ovlivněni tím, co udělají, a tím, co je uděláno jim. Rozumíš tedy, že říct ‚tady je hranice mezi hrdinou a záporákem‘ nestačí k tomu, abys mohl říct, že to, co jsi udělal, bylo správné?“

„Pane řediteli,“ řekl Harry vyrovnaně, „tohle není rozhodnutí, které bych udělal jen tak. Ne, nevím, jaký přesný efekt to bude mít na každého z přítomných. Ale pokud bych před svým zákrokem čekal na dokonalé informace, nikdy bych ničeho nedosáhl. Pokud jde o budoucí psychologický vývoj, řekněme třeba Peregrina Derricka, zbít osm dívek z prvního ročníku by pro něj pravděpodobně nebylo dobré. A nestačilo je jen zastavit tiše a rychle, protože pak by se o to pokusili znovu; museli spatřit, že je tu obranná síla, ze které je potřeba mít strach.“ Harryho hlas zůstal vyrovnaný. „Ale samozřejmě, vzhledem k tomu, že já jsem tu tím dobrým hrdinou, jsem je nechtěl trvale zranit, ani způsobit bolest jako takovou; ale přesto trest musel být takový, aby je v mysli tížil, pokud by na to kdokoli znovu pomyslel. Takže potom, co jsem zvážil důsledky tak dobře, jak jsem jen mohl se svou omezenou racionální myslí, rozhodl jsem se, že bude nejmoudřejší je svléknout a přilepit ke stropu.“

Mladý hrdina hleděl přímo do očí starého kouzelníka, neochvějné zelené oči upnuté na ty modré za brýlemi.

A protože jsem tam nebyl a neudělal jsem to osobně, mezi bradavickými školními pravidly není nic, co by mě mohlo potrestat; ten jediný, kdo jednal, byl profesor Quirrell, a ten je pod ochranou. A ohnout pravidla, abych mohl být potrestán, není chytrá věc, kterou byste chtěli udělat hrdinovi, kterého vychováváte, aby čelil lordu Voldemortovi… Harry se tentokrát opravdu pokusil zamyslet se dopředu nad všemi možnými důsledky, než to profesorovi Quirrellovi navrhl; a pro jednou jej učitel obrany nenazval hlupákem, jen se napřed pousmál a pak se začal smát.

„Chápu tvoje úmysly, Harry,“ řekl starý kouzelník. „Myslíš, že jsi je naučil lekci. Ale pokud by se Peregrin Derrick tohle mohl naučit, nebyl by Peregrinem Derrickem. Tím, co děláš, bude teď ještě víc vyprovokován – není to fér, není to správné, ale tak to je.“ Starý kouzelník zavřel oči, jako by pocítil mžik bolesti, a hned je znovu otevřel. „Harry, tou nejbolestivější pravdou, co se každý hrdina musí naučit, je to, že ti v právu nemohou, neměli by, nesmí vyhrát každou bitvu. Všechno tohle začalo, když slečna Grangerová bojovala proti třem starším nepřátelům a vyhrála. Pokud by s tím byla spokojená, ozvěny toho činy by se časem rozptýlily. Ale ona se místo toho spojila se svými spolužačkami a pozvedla hůlku v otevřené výzvě Peregrinu Derrickovi a jemu podobným; a jeho druh nemůže než pozvednout své hůlky v odpověď. Takže se Jaime Astorga pustil po ní, a v přirozeném průběhu by ji porazil; byl by to smutný den, ale skončilo by to tak. Mezi všemi čarodějkami z prvního ročníku není dost magie, aby někoho takového dokázala porazit. Ale ty jsi to nemohl přijmout, Harry, nemohl jsi umožnit, aby slečna Grangerová dostala svou lekci; takže jsi poslal učitele obrany, aby nad nimi neviděn dohlížel, a prorazil Astorgovy štíty, když na něj Dafné Greengrassová vypálila –“

Cože? pomyslel si Harry.

Starý kouzelník mluvil dál. „Vždycky, když jsi zasáhl, Harry, se situace ještě víc zhoršila. Brzy slečna Grangerová čelila samotnému Robertu Jugsonovi, synovi Smrtijeda, s dvěma silnými spojenci po boku. Pokud by slečna Grangerová tuto bitvu prohrála, bylo by to pro ni opravdu bolestivé. Ale vaše vůle a Quirinova ruka znovu zasáhla, tentokrát mnohem otevřeněji, a vyhrála.“

Harry stále bojoval s představou učitele obrany, jak S.Po.H.Ro.Č. neviditelně sleduje a brání hrdinky před bolístkami.

„A tím,“ dokončil starý kouzelník, „jsme se dopracovali k dnešku, Harry, k čtyřiceti čtyřem studentům útočícím na osm prvňaček. Pravá bitva v našich chodbách! Vím, že to nebyl tvůj úmysl, ale musíš přijmout určitý podíl odpovědnosti. Takové věci se nestávaly, než jsi začal navštěvovat tuto školu, ani během těch desetiletí, co jsem byl v Bradavicích jako student i jako profesor.“

„Velmi vám děkuji,“ řekl Harry vyrovnaně. „I když si myslím, že je to víc zásluha profesora Quirrella než moje.“

Modré oči se rozšířily. „Harry…“

„Ti dotyční šikanovali svoji oběti dlouho před tímto rokem,“ řekl Harry. Navzdory maximální snaze mu hlas začal zesilovat. „Ale zdá se, že nikdo studenty nenaučil, že mají povoleno se bránit. Vím, že je mnohem těžší ignorovat oboustranný boj než bezmocnou oběť, kterou někdo prokleje nebo téměř vyhodí z okna, ale to tak docela není horší, ne? Škoda, že jsem nečetl víc z díla Godrica Nebelvíra, abych ho mohl citovat, určitě tam o tomhle něco bude. Otevřené bitvy mohou být hlasitější než oběti trpící v tichu, může být obtížnější předstírat, že se nic neděje, ale výsledek je lepší –“

„Ne, to není,“ řekl Brumbál. „Není, Harry. Vždy bojovat s temnotou, nikdy nedovolit zlu projít bez boje – to není hrdinství, to je jednoduchá pýcha. Dokonce ani Godric Nebelvír si nemyslel, že každou válku stojí za to bojovat, i když se ve svém životě pohyboval od jedné bitvy ke druhé.“ Hlas starého kouzelníka se ztišil. „Popravdě, Harry, ta slova, která říkáš nejsou zlá. Ne, ne zlá, ale přesto mě vyděsila. Ty jsi tím, kdo bude jednoho dne mít velkou moc, nad čarodějnictvím, nad dalšími čaroději. A pokud si, onoho dne, stále budeš myslet, že zlo nesmí procházet nepovšimnuto –“ Teď se v ředitelově hlase ozývala stopa pravého znepokojení. „Svět je od doby, kdy byly postaveny Bradavice, mnohem křehčí; obávám se, že by nevydržel běsnění dalšího Godrica Nebelvíra. A jeho cesta ke vzteku byla delší než tvoje.“ Starý kouzelník zavrtěl hlavou. „Jsi příliš připravený k boji, Harry. Příliš připravený k boji a samotné Bradavice se kolem tebe stávají mnohem agresivnějším místem.“

„No,“ řekl Harry opatrně potom, co svá slova zvážil. „Nevím, jestli pomůže, když tohle řeknu, ale myslím si, že máte nesprávnou představu toho, o co mi jde. Také nemám rád skutečný boj. Je děsivý a agresivní a někdo by se mohl zranit. Ale já dnes nebojoval, pane řediteli.“

Ředitel se zamračil. „Poslal jsi místo sebe učitele obrany –“

„Profesor Quirrell rovněž nebojoval,“ řekl Harry klidně. „Nebyl tam nikdo, kdo by byl dost silný na to, aby s ním bojoval. To, co se dnes stalo, nebyl boj, bylo to vítězství.“

Na to chvilku trvalo, než starý kouzelník znovu promluvil. „Ať už to je jak chce,“ řekl ředitel, „tyhle konflikty musí skončit. Slyším ve vzduchu napětí a s každým tímto střetem stoupá. Všechno musí skončit, jasně a brzy; a ty tomu konci nesmíš stát v cestě.“

Starý kouzelník pokynul k velkým dubovým dveřím od kanceláře a Harry jimi odešel.

---

Harry byl trochu překvapený, když sestoupil mezi obrovskými šedými chrliči, kteří mu udělali místo, a spatřil, že Quirinus Quirrell je stále opřený o zeď chodby. Pramínek slin mu tekl z uvolněné pusy na profesorský hábit. Byl přesně v té samé pozici, jako když Harry poprvé stoupal do ředitelovy kanceláře.

Harry čekal, ale shrbený muž se nezvedal; po několika trapných vteřinách začal Harry znovu sestupovat po schodišti.

„Pane Pottere?“ ozvalo se tiché volání, až už Harry zašel za dva rohy; tichý hlas, který se nepřirozeně šířil chodbami.

Když se Harry vrátil, spatřil profesora Quirrella stále sesunutého proti zdi, ale bledé oči ho teď pozorovaly s bdělou inteligencí.

Omlouvám se, že jsem vás tak vyčerpal – bylo něco, co Harry nemohl říct. Všiml si té souvislosti mezi námahou, kterou profesor Quirrell vydal, a časem, který musel strávit ‚odpočinkem‘. Ale Harry si odvodil, že pokud by ta námaha byla příliš bolestivá nebo škodlivá, profesor Quirrell by to určitě odmítl. Teď Harry přemýšlel, jestli to tak skutečně je, a pokud ne, jak by se měl omluvit…

Učitel obrany promluvil tichým hlasem, zbytek jeho těla se nehýbal. „Jak šlo vaše setkání s ředitelem, pane Pottere?“

„Nejsem si jistý,“ řekl Harry. „Ne tak, jak jsem předpokládal. Zdá se, že věří, že Světlo by mělo prohrávat častěji, než bych považoval za moudré. Taky si nejsem jistý, jestli rozumí rozdílu mezi snahou o boj a snahou o vítězství. To by po pravdě vysvětlilo ledacos…“ Harry toho o kouzelnické válce moc nepřečetl, ale přečetl dost na to, aby věděl, že ti dobří pravděpodobně měli dost informací o tom, kdo přesně jsou ti nejhorší smrtijedi, ale neposlali jim všem po sovách ruční granáty během pěti minut.

Tichý, tichý smích z těch bledých rtů. „Brumbál nechápe potěšení z vítězství, stejně jako nechápe potěšení z her. Povězte mi, pane Pottere. Navrhl jste tento plán s úmyslným cílem ulevit mi od mé nudy?“

„Bylo to mezi mnoha mými záměry,“ řekl Harry, protože nějaký instinkt ho varoval, že nemůže prostě říct Ano.

„Víte,“ začal učitel obrany tichým, zamyšleným tónem, „že tu jsou tací, kdo se pokusili zlepšit mé temné nálady, a tací, kdo doopravdy sehráli roli ve vylepšení mého dne, ale že vy jste tím prvním, komu se to podařilo udělat záměrně?“ Zdálo se, že se učitel obrany narovnává proti zdi pomocí zvláštního pohybu, zahrnujícího jak svaly, tak magii. Pak se vydal pryč bez jediného pohledu Harryho směrem. Jen nepatrné pokynutí jediným prstem Harrymu naznačilo, že ho má následovat.

„Obzvlášť jsem si vychutnal ten nápěv, co jste složil pro slečnu Davisovou,“ řekl profesor Quirrell potom, co ušli krátkou vzdálenost. „I když by mohlo být moudřejší probrat to se mnou předem, než jste jí to dal k zapamatování.“ Jedna ruka se pohnula pod profesorovým hábitem a vytáhla hůlku, kterou ve vzduchu naznačila krátké gesto, po kterém všechny vzdálené bradavické zvuky zmizely. „Řekněte mi upřímně, pane Pottere, kde jste se tak důkladně seznámil s teorií temných rituálů? Neznamená to přiznávat záměr je seslat, mnoho kouzelníků ty principy zná.“

„Ne…“ řekl Harry pomalu. Už před nějakým časem se rozhodl, že se nebude snažit vplížit se do Oddělení s omezeným přístupem v bradavické knihovně, ze stejných důvodů, jako se před rokem rozhodl, že nebude hledat, jak by mohl vyrobit výbušniny z domácích materiálů. Harry na sebe byl pyšný, že má víc zdravého rozumu, než si o něm ostatní lidé myslí.

„Hmm?“ řekl profesor Quirrell. Už teď šel normálnějším krokem, rty se mu stočily ve zvláštním úsměvu. „No, možná máte v tomhle ohledu přirozený talent.“

„No, ano,“ řekl Harry unaveně, „hádám, že doktor Seuss má přirozený talent na temné rituály, protože ta část o šafl, dafl, mazl, maf je z dětské knížky zvané Bartoloměj a Úblek–“

„Ne, o tom nemluvím,“ řekl profesor Quirrell. Jeho hlas trochu zesílil, připomínal jeho normální vyučovací tón. „Obvyklé kouzlo, pane Pottere, může být sesláno pouze tím, že vyslovíte jistá slova, uděláte hůlkou přesné pohyby, vydáte něco ze své vlastní síly. I mocná kouzla se dají sesílat tímto způsobem, pokud je ta magie stejně účinná jako výkonná. Ale u té největší magie samotná slova nestačí, aby jí dala formu. Musíte předvést jisté činy, učinit významná rozhodnutí. Ani vaše dočasné vydání sil nestačí k tomu, aby se magie uvedla do pohybu; rituál vyžaduje trvalou oběť. Srovnávat sílu takhle mocného kouzla je jako srovnávat den s nocí. Mnohé rituály – popravdě většina – požadují alespoň jednu oběť, která by mohla odrazovat. A tak je celá oblast rituální magie, obsahující ty nejvzdálenější a nejzajímavější hranice čarodějnictví, obecně považována za Temnou. S několika výjimkami vlivem tradic, samozřejmě.“

Hlas profesora Quirrell nabral lehce sarkastický tón. „Neporušitelná přísaha je pro několik bohatých rodin příliš důležitá, než aby mohla být zcela zakázána – i když svázat lidskou vůli na celý život je vskutku děsivý a hrůzný čin, děsivější než mnoho nižších rituálů, které kouzelníci zapovídají. Cynik by z toho mohl učinit závěr, že je spíše záležitost zvyku než morálky, které rituály jsou zapovězeny a které ne. Ale to jsem odbočil…“ Profesor Quirrell si krátce odkašlal. „Neporušitelná přísaha vyžaduje tři účastníky a tři oběti. Ten, kdo neporušitelnou přísahu obdrží, je někým, kdo by tomu zapřisáhlému mohl věřit, ale místo toho se rozhodl od něj požadovat přísahu a tak obětoval možnost důvěry. Ten, kdo přísahu skládá, musí být někdo, kdo se rozhodl, že udělá, co od něj přísaha požaduje, a tak obětuje svou možnost volby. A třetí kouzelník, vazač, trvale obětuje malou část své vlastní magie, aby udrželi přísahu navždy.“

„Aha,“ řekl Harry. „Napadlo mě, proč se tohle zaklínadlo nepoužívá pořád, když dva lidé mají problém si důvěřovat… i když… proč si kouzelníci na smrtelných postelích neúčtují peníze za to, že se zavážou Neporušitelnou přísahou a nenechají to jako dědictví svým dětem –“

„Protože jsou hloupí,“ řekl profesor Quirrell. „Jsou tu stovky užitečných rituálů, které by se daly sesílat, kdyby lidé měli dost zdravého rozumu; mohl bych jich jmenovat dvacet, než se budu muset nadechnout. Ale v každém případě, pane Pottere, pointa, pokud jde o takové rituály – ať už je nazýváte temnými nebo ne – je v tom, že jsou stvořeny, aby byly magicky efektivní, ne aby byly působivé, když se sesílají. Hádám, že u mocnější rituálů je určitá tendence požadovat děsivější oběti. Ale i tak, ten nejděsivější rituál, který znám, vyžaduje jen provaz, na kterém byl oběšen muž, a meč, který zabil ženu; a to je rituál, který slibuje, že povolá Smrt samotnou – i když co se pod tím konkrétně myslí nevím a nehodlám zjišťovat, protože se také říká, že protikouzlo, které by Smrt odvolalo, bylo ztraceno. Ten nejděsivější popěvek, na který jsem narazil, nezní ani ze setiny tak hrozivě jako ten, který jste složil pro slečnu Davisovou. Pro ty z těch, kteří jsou s Temnými rituály alespoň zběžně obeznámeni – a jsem si jistý, že mezi těmi, kdo šikanovali, takoví jsou – to muselo být příliš děsivé, než aby to slova mohla popsat. Pokud by existoval skutečný rituál, který by byl takhle děsivý, pane Pottere, uškvařil by Zemi.“

„Uhm,“ řekl Harry.

Profesorovy rty se zkroutily ještě více. „Ach, ale to nejzábavnější je na tom tohle. Chápejte, pane Pottere, zpěv v každém rituálu jmenuje to, co má být obětováno a to, co tím má být získáno. Ten text, který jste dal slečně Davisové, hovoří nejdříve o temnotě za temnotou, pohřbenou mimo proud času, která zná bránu a bránou je. A tou druhou věcí, o které se mluvilo, pane Pottere, byla manifestace vaší vlastní osoby. A, jako vždy, v každém elementu toho rituálu, jako první se jmenovalo to, co bude obětováno, a pak je jmenováno, co bude získáno.“

„A…ha,“ řekl Harry, který pochodoval bradavickými chodbami za profesorem Quirrellem směrem k učitelově kanceláři. „Takže můj zpěv, tak jak jsem ho napsal, naznačuje že Vnější bůh, Yog-Sothoth –“

„Byl trvale obětován v rituálu, který jen krátce vyvolal vaši přítomnost,“ řekl profesor Quirrell. „Předpokládám, že se už zítra dozvíme, jestli to někdo vzal vážně, až budeme číst noviny a uvidíme, jestli se všechny čarodějnické národy nespojily v zoufalé snaze uzavřít vaše proniknutí do této reality.“

Šli dál a učitel obrany se začal pochechtávat zvláštním, hrdelním zvukem.

Už spolu nepromluvili, dokud nedorazili k profesorově kanceláři, a pak se ten muž zastavil s rukou na dveřích.

„Je to velmi podivná věc,“ řekl učitel obrany, hlas znovu tichý, téměř neslyšitelný. Nehleděl na Harryho a Harry viděl jen jeho záda. „Velmi podivná věc… Kdysi bych obětoval prst ze své hůlkové ruky, abych se mohl vyřádit na těch, kdo šikanují, tak, jako jsme to udělali dnes. Abych je donutil bát se mě jako se teď bojí vás, abych měl respekt všech studentů a byl zbožňován mnoha dalšími, za to bych dal prst. Vy teď máte všechno, co jsem kdysi chtěl. Všechno, co vím o lidské povaze, mi říká, že bych vás teď měl nenávidět. Ale není tomu tak. Velmi zvláštní věc.“

Měl to být dojemný moment, ale Harry místo toho pocítil chlad podél páteře, jako kdyby byl malou rybkou v moři a nějaký obrovský bílý žralok se na něj podíval a po chvilce váhání se rozhodl ho nepozřít.

Ten muž otevřel dveře do kanceláře učitele obrany, vešel dovnitř a byl pryč.

---

Později:

Zmijozelští spolužáci se na Dafné koukali jako by… jako by neměli nejmenší představu, jak se na ni koukat.

Nebelvíři na ni koukali, jako by neměli nejmenší představu, jak se na ni koukat.

Aniž by projevila nějaký strach, Dafné Greengrassová vpochodovala do učebny lektvarů, obklopená císařskou důstojností vznešeného a starodávného rodu. Uvnitř se cítila přesně tak, jako se pravděpodobně cítili všichni ostatní.

Už uplynuly dvě hodiny od Cože?, od chvíle, kdy se to Cože? stalo a mozek Dafné si pořád opakoval: Cože? Cože? Cože?

Učebna byla tichá, všichni čekali, než přijde profesor Snape. Levandule a Parvati seděly poblíž hloučku ostatních Nebelvírů, obklopeny tichými pohledy. Obě dvě před začátkem hodiny hleděly na své domácí úkoly, nikdo jim nepomáhal, nikdo na ně nemluvil. Dokonce i Levandule, u které by Dafné přísahala, že ji nikdy nic nešokuje, vypadala zaraženě a tiše.

Dafné se posadila ke své lavici, vytáhla Magické nápoje a lektvary ze své tašky a začala kontrolovat svůj domácí úkol, dělala, co mohla, aby vypadala normálně. Lidé na ni zírali a nic neříkali –

Zalapání po dechu proběhlo celou učebnou. Holky a kluci sebou cukli, odtáhli se od dveří jako kdyby byli stébla pšenice, nakloněná větrem.

Ve dveřích stála Tracey Davisová, zabalená do černého potrhaného pláště, který přehodila přes svoji bradavickou uniformu.

Tracey pomalu vešla do třídy, kývala se s každým krokem, vypadala jako kdyby se snažila se vznášet. Sedle si do své obvyklé lavice, což náhodou bylo vedle Dafné.

Traceyina hlava se pomalu otočila, aby upřela zrak na Dafné.

„Vidíš?“ řekla Zmijozelka tichým, ponurým hlasem. „Říkala jsem ti, že ho dostanu dřív než ona.“

„Cože?“ vyhrkla Dafné a okamžitě si přála, aby nic neřekla.

„Dostala jsem Harryho Pottera dřív než Grangerová.“ Traceyin hlas byl pořád tichý, ale její oči se triumfálně leskly. „Pochop, Dafné, to, co generál Potter hledá, není holka s pěknou tváří nebo pěknými šaty. Chce holku ochotnou převádět jeho děsivé síly, to chce. Teď jsem jeho – a on je můj!“

Tohle oznámení vyvolalo v celé třídě ledové ticho.

„Promiňte, slečno Davisová,“ ozval se zdvořilý hlas Draca Malfoye, který zdánlivě nezaujatě listoval svými vlastními lektvarovými pergameny. Další z potomků nejvznešenějšího z rodů ani nevzhlédl od své lavice, i když se k němu většina ostatních otočila. „Harry Potter vám tohle opravdu řekl? Použil tato slova?“

„No, on…“ řekla Tracey a pak se její oči vztekle zableskly. „Ale teď by si mě měl vzít, když jsem pro něj obětovala svojí duši a všechno!“

„Ty jsi obětovala svojí duši Harrymu Potterovi?“ zalapala po dechu Millicent. Z druhé strany učebny se ozvalo zarachocení, jak Ron Weasley upustil svůj kalamář.

„No, jsem si tím docela jistá,“ řekla Tracey trochu nejistě předtím, než zapáleně pokračovala. „Chci říct, dívala jsem se na sebe v zrcadle a teď vypadám mnohem bledší a pořád kolem sebe cítím temnotu a byla jsem jeho nástroj na převedení jeho děsivé moci a tak… Dafné, ty si taky viděla, jak moje oči šly do zelena, že jo? Sama jsem to neviděla, ale takhle jsem to potom slyšela.“

Nastalo ticho, přerušované jen pokusy Rona Weasleyho vyčistit svou lavici.

„Dafné?“ řekla Tracey.

„Já tomu nevěřím,“ řekl naštvaný hlas. „Další temný pán by si tě rozhodně nevzal za svou nevěstu!“

Pomalu a se značnou nedůvěrou se hlavy otočily směrem k Pansy Parkinsonové.

„Šššš!“ řekla Tracey. „Nebo…“ Zmijozelka se zasekla. Pak se Traceyin hlas ještě ztišil a řekla, „Šššš, nebo pozřu tvoji duši.“

„To nemůžeš udělat,“ řekla Pansy sebevědomým tónem slepice, která si vypracovala dokonalý společenský žebříček, ve kterém byla na vrcholu, a odmítala jej aktualizovat kvůli pouhým důkazům.

Pomalu, jako kdyby se snažila letět, Tracey vstala od své lavice. Následovalo další lapání po dechu. Dafné se cítila, jako by ji něco přimrazilo k židli.

„Tracey?“ řekla Levandule stísněně. „Prosím nedělej to celé znovu. Prosím?“

Na Pansy teď bylo vidět jasnou nervozitu, jak se Tracey přibližovala k její lavici. „Co si to myslíš, že děláš?“ zeptala se Pansy, ale nedařilo se jí znít pohoršeně.

„Řekla jsem ti,“ řekla Tracey výhružně. „Pozřu tvoji duši.“

Tracey se sklonila nad Pansy, která seděla zamrzlá u své lavice, a když se jejich rty málem dotýkaly, udělal hlasitý srkací zvuk.

„Tak!“ řekla Tracey, když se narovnala. „Snědla jsem ti duši.“

„Ne, nesnědla!“ řekla Pansy.

„Snědla!“ řekla Tracey.

Následovalo velmi krátké ticho –

„Merline, ona ji snědla!“ vykřikl Theodore Nott. „Jsi teď úplně bledá a tvoje oči jsou prázdný!“

„Cože?“ zaječela Pansy a zbledla. Dívka vyskočila od lavice a začala se zběsile hrabat ve své tašce. Když našla zrcátko a podívala se na sebe, zbledla ještě víc.

Dafné se vzdala veškerého předstírání aristokratické vyrovnanosti a nechala svou hlavu s bouchnutím dopadnout na lavici, zatímco přemýšlela nad tím, jestli chodit do té samé školy jako jiné důležité rody stojí za to, že musí chodit do té samé školy jako Legie Chaosu.

„Óóó, teď máš problém, Pansy,“ řekl Seamus Finnigan. „Nevím, co přesně se stane, když tě políbí mozkomor, ale pusa od Tracey Davisové je pravděpodobně ještě horší.“

„Slyšel jsem o lidech bez duše,“ řekl Dean Thomas pochmurně. „Musejí se oblékat celí do černého a psát příšernou poezii a nic je neudělá šťastným. Jsou úplně emo.“

„Nechci být emo!“ vykřikla Pansy.

„Smůla,“ řekl Dean Thomas. „Teď musíš být, když tvoje duše zmizela.“

Pansy se otočila a natáhla žebrající ruku k lavici Draca Malfoye. „Draco!“ řekla prosebně. „Pane Malfoyi! Prosím, ať mi Tracey vrátí moji duši!“

„Nemůžu,“ řekla Tracey. „Snědla jsem ji.“

„Přinuťte ji, ať ji vyzvrací!“ zaječela Pansy.

Dědic rodu Malfoyů klesl dopředu, opřel si hlavu do obou rukou, aby nikdo nemohl spatřit jeho tvář. „Proč je můj život takový?“ řekl Draco Malfoy.

Divoká vlna šepotu začala, když se Tracey, teď se spokojeným úsměvem, vracela ke své lavici, zatímco Pansy stála uprostřed třídy, lomila rukama a slzy z jejích očí začínaly –

„Buďte. Zticha.“

Když profesor Snape prošel dveřmi, zdálo se, že tichý, vražedný hlas naplnil celou třídu. Jeho tvář byla vzteklejší, než ji kdy Dafné spatřila, což jí dolů po páteři vyslalo dávku pořádného strachu. Urychleně shlédla na svůj domácí úkol.

„Posaďte se, Parkinsonová,“ zasyčel mistr lektvarů, „a vy, Davisová, si sundejte ten směšný plášť –“

„Pane profesoreeeeee!“ zakvílela uslzená Pansy Parkinsonová. „Tracey mi snědla duuušiiii!“