68. Sebe-aktualizace, část 3. – Hrdinství

Hermiona se zrovna teď necítila být ani Milá ani Dobrá, protože jí v nitru doutnal velký chuchvalec vzteku, a napadlo ji, jestli to není něco jako Harryho temnota (i když se jí to pravděpodobně ani nepřibližovalo). Neměla by se takhle cítit kvůli nějaké hloupé malé hře, ale –

Celá její armáda. Dva vojáci porazili celou její armádu. To jí řekli, když se probudila.

To bylo příliš.

„Takže,“ řekl profesor Quirrell. Učitel obrany zblízka nevypadal tak zdravě, jako když byla v jako kabinetu naposledy. Jeho kůže se zdála bledší a pohyboval se pomaleji. Jeho výraz ale byl přísný jako vždy a jeho oči stejně pronikavé; prsty zostra poklepával do stolu, ťuk-ťuk. „Řekl bych, že z vás tří jen pan Malfoy uhodl, proč jsem si vás pozval.“

„Něco se starými a vznešenými rody?“ řekl vedle stojící Harry zmateně. „Snad jsem neporušil nějaké šílené pravidlo, když jsem vystřelil na Dafné?“

„Ne tak docela,“ řekl muž velmi ironickým hlasem. „Vzhledem k tomu, že slečna Greengrassová nepronesla správné duelové formy, nemá právo požadovat, aby jméno vašeho rodu bylo navždy zavrženo. Ale formální duel bych samozřejmě stejně nepovolil. Války taková pravidla nedodržují.“ Učitel obrany se naklonil dopředu a opřel si hlavu o složené ruce, jako by ho vzpřímené sezení už unavilo. Jeho oči, ostré a nebezpečné, na ně byly upřeny. „Generále Malfoyi. Proč jsem vás sem svolal?“

„Generál Potter proti nám dvěma už není férový boj,“ řekl Draco Malfoy tiše.

„Cože?“ vyhrkla Hermiona. „Skoro jsme je dali, kdyby Dafné neomdlela –“

„Slečna Greengrassová neomdlela z magického vyčerpání,“ řekl profesor Quirrell suše. „Pan Potter ji střelil do zad uspávacím kouzlem, když vaši vojáci byli rozptýleni sledováním, jak jejich generálka letí do zdi. Ale beztak vám gratuluji, slečno Grangerová, k tomu, že jste skoro porazila dva legionáře Chaosu se svými dvaceti čtyřmi Sluníčkovými vojáky.“

Krev žhnoucí v jejích tvářích se ještě víc nažhavila. „To – to – nebylo – kdybych jen přišla na to, že má na sobě brnění –“

Profesor Quirrell na ni pohlédl skrze dotýkající se prsty. „Samozřejmě, že byly možnosti, jak jste mohla vyhrát, slečno Grangerová. Ty jsou vždy v každé bitvě. Svět kolem nás překypuje možnostmi, přímo vybuchuje možnostmi, které většina lidí ignoruje, protože by museli překonat své myšlenkové zvyklosti; v každé bitvě tisícovka mrzimorských kostí čeká na to, až z nich budou vybroušena kopí. Kdyby vás napadlo, už z principu, vyzkoušet hromadné Finite Incantatem, odstranila byste kroužkovou zbroj pana Pottera, stejně jako všechno ostatní, co měl na sobě, vyjma spodního prádla. Což mě vede k domněnce, že panu Potterovi tato jeho zranitelnost ani nedošla. Nebo jste mohla své vojáky povolat na pana Pottera a pana Longbottoma a fyzicky vypáčit hůlky z jejich rukou. Reakci pana Malfoye bych nenazval přímo dobře zdůvodněnou, ale aspoň neignoroval tisíce alternativ.“ Sarkastický úsměv. „Ale vy, slečno Grangerová, jste měla tu smůlu, že jste si pamatovala, jak seslat omračující kletbu, takže jste ve své excelentní paměti nepátrala po tuctech lehčích kouzel, která by mohla být efektivní. A upoutala jste naděje svého týmu ke své vlastní osobě, takže když jste padla, veškerou naději ztratili. Potom, kvůli bojovým zvykům, ke kterým jste je vytrénovala, pokračovali se sesíláním zbytečného uspávacího kouzla, neschopni zlomit zvyk, jako se podařilo panu Malfoyovi. Nedokážu pochopit, co se honilo myslí lidem, kteří stále a stále opakovali selhávající strategii, ale vědomí, že můžete zkusit něco jiného, je očividně pozoruhodně vzácné. A tak byl Sluníčkový regiment rozdrcen dvěma vojáky.“ Učitel obrany se nevesele usmál. „Těžko přehlédnout jistou podobnost s tím, jak padesát Smrtijedů ovládalo celou čarodějnickou Anglii a jak naše ach-tak-milované ministerstvo pokračuje ve své vládě.“

Učitel obrany si povzdechl. „Nicméně, slečno Grangerová, faktem zůstává, že tohle pro vás není první taková porážka. V minulé bitvě jste vy a pan Malfoy spojili své síly a i tak jste vybojovali jen remízu, takže jste vy a pan Malfoy museli pronásledovat pana Pottera na střechu. Legie Chaosu teď dvakrát po sobě ukázala vojenskou sílu rovnající se spojení obou zbývajících armád. Čili nemám jinou možnost. Pane generále Pottere, vyberete osm vojáků ze své armády, včetně alespoň jednoho poručíka Chaosu, kteří budou rozděleni mezi Dračí armádu a Sluníčkový regiment –“

„Cože?“ vyhrkla Hermiona znovu. Pohlédla na další generály a spatřila, že Harry vypadá zrovna tak šokovaně jako ona, zatímco Draco Malfoy vypadal jen rezignovaně.

„Generál Potter je silnější než vy dva dohromady,“ řekl profesor Quirrell s klidnou přesností. „Váš souboj je u konce, vyhrál, a teď je na čase znovu vybalancovat vaše tři armády, aby to znovu byla výzva.“

„Pane profesore!“ řekl Harry. „Já nechtěl –“

„Toto je mé rozhodnutí jakožto profesora bojové magie bradavické školy čar a kouzel a vyjednávání není možné.“ Ta slova byla úsečná, ale z výrazu v očích profesora Quirrella Hermioně ztuhla krev, a to přesto, že profesor hleděl na Harryho a ne na ni. „A je mi podezřelé, pane Pottere, že ve chvíli, kdy jste si přál izolovat slečnu Grangerovou a pana Malfoye a donutit je pronásledovat vás po střeše, jste byl schopen se zbavit přesně tolika z jejich spojeného vojska, kolik jste potřeboval. Ano, to je úroveň, kterou jsem od vás očekával od začátku tohoto roku, a jsem naštvaný, protože jsem zjistil, že jste se celou dobu v mých hodinách držel zpátky! Spatřil jsem, co skutečně dokážete, pane Pottere. Jste daleko za bodem, kdy by s vámi pan Malfoy nebo slečna Grangerová mohli bojovat jako rovný s rovným, a není vám dovoleno předstírat opak. Toto vám říkám na základě své kapacity jako váš profesor, pane Pottere: abyste dosáhl svého plného potenciálu, musíte naplno využívat svých schopností a nedržet se zpět z žádného důvodu – obzvlášť ne z tak dětinského důvodu, jako jsou obavy o to, co by si vaši přátelé mohli myslet!“

---

Opustila kancelář učitele obrany s větší armádou, menší důstojností, s pocitem, že je drobný smutný brouk, který byl právě rozdrcen, a s velmi, velmi urputnou snahou nebrečet.

„Nedržel jsem se zpátky!“ řekl Harry ve chvíli, kdy dřevěné dveře zmizely z očí za prvním kamenným rohem u kanceláře profesora Quirrella. „Nic jsem nepředstíral, nenechával bych ani jednoho z vás vyhrát!“

Neodpověděla, nemohla odpovědět, všechno by povolilo, kdyby se pokusila říct jediné slovo.

„Vážně?“ řekl Draco Malfoy. Chování dračího generála mělo stále nádech rezignace. „Protože Quirrell má pravdu, je podezřelé, že jsi dokázal porazit téměř všechny v obou našich armádách hned, jak jsi chtěl, abychom tě zahnali na střechu. A neřekl jsi tehdy něco v tom smyslu, Pottere, že tě musíme dokázat porazit, i když bojuješ doopravdy?“

Hrdlem jí stoupal hořící pocit a až dosáhne očí, rozbrečí se a pak před nimi oběma bude brečet jako malá holka.

„To –“ řekl Harryho hlas naléhavě, nekoukala se na něj, ale jeho hlas zněl jako by byl obrácený k ní. „To bylo – snažil jsem se tehdy o dost víc, bylo to důležité, musel jsem, takže jsem použil celou hromadu triků, které jsem si šetřil – a –“

Ona se pokaždé snažila, jak nejvíc mohla.

„– a a použil jsem část sebe, kterou bych normálně na něco takového, jako jsou hodiny obrany, nepoužil –“

Takže pokud by se kdy přiblížila k poražení Harryho, kdyby na tom skutečně záleželo, prostě by se uchýlil ke své temné stránce a porazil ji?

…samozřejmě že ano. Nedokázala se mu ani podívat do očí, když byl děsivý, jak si jen mohla myslet, že by ho dokázala doopravdy porazit?

Chodba se rozdělila a Harry Potter i Draco Malfoy odbočili doleva ke schodišti, které stoupalo ke druhému patru, ale ona pokračovala rovně, ani nevěděla kam ta cesta směřuje, ale zrovna teď se raději chtěla ztratit.

„Promiň, Draco,“ řekl Harryho hlas a pak se za ní ozval zvuk kroků.

„Nech mě na pokoji,“ řekla, a znělo to dostatečně vážně, ale pak musela zavřít pusu a stisknout rty a zadržet dech, aby to z ní všechno nevyletělo.

Ale ten kluk prošel kolem ní a postavil se jí do cesty, protože byl prostě hloupý, a Harry řekl, hlasem, který teď vyšel ve vysokém a zoufalém šeptu, „Neutekl jsem pryč, když jsi ty byla lepší než já ve všech předmětech kromě lítání na košťatech!“

Nerozuměl tomu a nikdy tomu nebude rozumět. Harry Potter to nikdy nepochopí, protože bez ohledu na to, jaký zápas právě prohrál, pořád byl Chlapcem-který-přežil. Pokud jste byli Harrym Potterem a Hermiona Grangerová vás porážela, všichni očekávali, že se té výzvě postavíte, ale pokud jste byli Hermionou Grangerovou a Harry Potter vás porážel, nebyli jste nikým.

„Není to fér,“ řekla a její hlas se třásl, ale ještě nebrečela, zatím ne. „Neměla bych bojovat proti tvé temné stránce, jsem prostě – jsem jenom –“ Je mi jen dvanáct bylo to, co si v tu chvíli myslela.

„Svoji temnou stránku jsem použil jednou – a to když jsem musel!“

„Takže dnes jsi rozdrtil celou mou armádu jen tím, že jsi byl Harry?“ Pořád ještě nebrečela, ale nemohlo ji nenapadnout, jak její tvář vypadá právě teď – jestli vypadá jako vzteklá Hermiona nebo smutná Hermiona.

„Já jsem –“ začal Harry. Pak trochu ztišil hlas. „Já jsem doopravdy nečekal, že vyhraju, tentokrát, ano, řekl jsem, že jsem neporazitelný, ale to jen abych vás vyděsil, vážně jsem si myslel, že vás jenom trochu zpomalíme –“

Znovu se dala do kroku, prošla kolem něj, a když ho míjela, Harryho tvář se stáhla, jako by se měl rozbrečet on.

„Má profesor Quirrell pravdu?“ ozvalo se za ní zoufalé šeptání. „Dokud budeš moje kamarádka, budu se bát zlepšovat, protože budu vědět, že to zraní tvoje city? To není fér, Hermiono!“

Zhluboka se nadechla, dech zadržela a rozběhla se, její nohy klapaly po kameni tak rychle, jak jen mohly, běžela tak rychle, jak se jen se zcela zamlženým pohledem odvažovala, běžela tak, aby ji nikdo neslyšel, a Harry ji tentokrát nenásledoval.

---

Minerva procházela pondělní domácí úkoly z přeměňování a právě oznámkovala mínus dvěma sty bodů pergamen studenta pátého ročníku, který obsahoval chybu, která by potenciálně mohla někoho zabít. Během prvního roku, kdy byla profesorkou, byla pobouřená nad lehkomyslností starších studentů, ale už dávno prostě rezignovala. Někteří lidé se nikdy nepoučili, nikdy si nevšimli, že jsou beznadějný případ, stále měli dobrou náladu a stále to zkoušeli. Občas vám uvěřili, když jste jim těsně před opuštěním Bradavic řekli, že nesmí nikdy zkoušet nic neobvyklého, vzdát se volného přeměňování a používat jen zavedená kouzla; a občas… vám neuvěřili.

Právě byla uprostřed luštění obzvlášť zamotané odpovědi, když její myšlenky přerušilo zaklepání na dveře; neměla sice zrovna konzultační hodiny, ale stačilo strávit chvilku v pozici ředitelky nebelvírské koleje, aby se známkování naučila odkládat. Vždycky se daly později strhnout školní body.

„Dále,“ řekla rázným hlasem.

Mladá dívka, která vstoupila do její kanceláře, očividně plakala, a pak si obličej opláchla v naději, že to nebude vidět –

„Slečno Grangerová!“ řekla profesorka McGonagallová. Chvilku jí zabralo, než obličej se zčervenalýma očima a oteklými tvářemi poznala. „Co se stalo?“

„Paní profesorko,“ řekla dívka třesoucím se hlasem, „říkala jste, že pokud bych se někdy něčeho bála nebo mě něco znepokojovalo, mám k vám ihned přijít –“

„Ano,“ řekla profesorka McGonagallová, „tak povězte: co se stalo?“

A dívka začala vysvětlovat –

---

Hermiona stála v klidu a schodiště se kolem ní otáčelo, rotující šroubovice, která ji zvedala vzhůru, ačkoliv s ní měla jen točit dokola. Hermionu napadlo, že je to jako kouzlo Nekončících schodů, které bylo vynalezeno v roce 1733 kouzelníkem Arramem Sabetim, který žil na vrcholu hory Everest v době, kdy na ni ještě žádný mudla nedokázal vyšplhat. Až na to, že to tak nemohlo být, protože Bradavice byly podstatně starší – možná to bylo kouzlo, které bylo znovu vynalezeno?

Měla by být vyděšená, měla by být nervózní. Šlo o její druhé setkání s panem ředitelem.

A po pravdě, byla vyděšená a nervózní, šlo o její druhé setkání s panem ředitelem.

Až na to, že Hermiona Grangerová o tom přemýšlela. Přemýšlela hodně, když už nebyla schopná běžet dál a s pálícími plícemi se svezla po zdi, přemýšlela, když se stočila do klubíčka s přitaženýma nohama a se zády opřenými o ledovou kamennou zeď brečela.

I když prohrála proti Harrymu Potterovi, nikdy, naprosto nikdy nehodlala prohrát proti Dracu Malfoyovi, to bylo prostě naprosto nepřípustné, a profesor Quirrell generála Malfoye chválil za to, že neignoroval svých tisíc alternativ; a tak potom, co se Hermiona vyplakala, napadlo ji čtrnáct kouzel, která měla zkusit proti Harrymu a Nevillovi, a pak začala přemýšlet o tom, jestli tu samou chybu nedělá i pokud jde o jiné věci; a skončilo to tak, že zaťukala na dveře profesorky McGonagallové. Nežádala o pomoc, neměla v tuto chvíli žádné plány, se kterými by mohla pomoc potřebovat, jen řekla profesorce McGonagallové úplně všechno, protože to byla jedna z věcí, na které pomyslela jako na jednu z tisíce alternativ, o kterých mluvil profesor Quirrell.

A řekla profesorce McGonagallové o tom, jak se Harry Potter dne, kdy byl fénix na jeho rameni, změnil, a jak jí přijde, že ji lidé vidí jako něco, co k Harrymu patří, a jak se zdá, jako by se Harry odtahoval dál a dál od všech ostatních ve škole, a občas chodil obklopen smutnou atmosférou, jako by něco ztrácel, a ona už nevěděla, co dělat.

A profesorka McGonagallová jí řekla, že si potřebují promluvit s ředitelem.

A Hermiona se lekla, ale pak ji napadlo, že Harry Potter by se ředitele nebál. Harry Potter by se prostě vrhl vpřed, ať už by se zrovna pokoušel o cokoli. Možná (napadlo ji), že stálo za to být také takovou, nebát se, prostě dělat co je potřeba a sledovat, co se jí stane. Horší už to být vážně nemohlo.

Nekonečné schody se přestaly otáčet.

Velké dubové dveře před nimi s mosazným klepadlem ve tvaru gryfa se otevřely, aniž by se jich dotkly.

Za černým dubovým stolem s tucty šuplíků směřujících do všech směrů, které vypadaly, jako by ve svém vnitřku měly další šuplíky, seděl na svém trůně stříbrovousý bradavický ředitel Albus Percival Wulfric Brian Brumbál, do jehož jemně se třpytících očí Hermiona hleděla asi tři vteřiny, než byla rozptýlena dalšími věcmi v místnosti.

O chvilku později – nebyla si jistá, o jak dlouho později přesně, ale bylo to zrovna v době, kdy se potřetí snažila spočítat množství věcí v místnosti a stále nedostávala to samé číslo, přestože její paměť trvala na tom, že nic nepřibylo ani neubylo – si ředitel odkašlal a řekl: „Slečno Grangerová?“

Hermiona trhla hlavou a cítila, jak trochu zčervenala, ale Brumbál vůbec nevypadal naštvaně, jen klidně, se zvědavým pohledem v těch mírných, napůl obrýlených očích.

„Hermiono,“ řekla profesorka McGonagallová, hlas starší čarodějnice jemný a její ruka konejšivá na Hermionině rameni, „prosím řekněte panu řediteli, co jste mi řekla o Harrym.“

Hermiona začala mluvit – navzdory nově nalezenému odhodlání její hlas pořád nervozitou trochu zadrhával – a líčila, jak se Harry během posledních několika týdnů, od chvíle, kdy měl na rameni Fawkese, změnil.

Když skončila, následovalo ticho a pak si ředitel povzdechl. „Je mi líto, Hermiono Grangerová,“ řekl Brumbál. Jeho modré oči posmutněly, už když mluvila. „To je… nešťastné, ale nemohu říct, že bych to nečekal. Chápejte, jde o břemeno hrdiny.“

„Hrdiny?“ řekla Hermiona. Nervózně pohlédla na paní profesorku a spatřila, že obličej profesorky přeměňování navzdory tomu, že její ruka povzbudivě tiskla Hermionino rameno, ztuhl.

„Ano,“ řekl Brumbál. „Sám jsem býval hrdinou, než jsem se stal záhadným starým kouzelníkem – v době, kdy jsem bojoval proti Grindelwaldovi. Četla jste historické knihy, slečno Grangerová?“

Hermiona přikývla.

„Takže,“ řekl Brumbál, „tohle je to, co hrdinové musejí dělat, slečno Grangerová, musí mít své úkoly a musí zesílit, aby je splnili, a to právě vidíte, že se děje Harrymu. Pokud existuje něco, co byste mohla udělat, abyste jeho cestu usnadnila, pak to uděláte vy, ne já. Protože já nejsem Harryho kamarádem, ale, bohužel, jen jeho starým záhadným kouzelníkem.“

„To,“ začala Hermiona, „nejsem si jistá – pořád chci být –“ Hlas se jí zastavil, zdálo se jí moc hrozné to vyslovit.

Brumbál zavřel oči a když je otevřel, vypadal o něco starší než předtím. „Nikdo vás nemůže zastavit, slečno Grangerová, pokud se rozhodnete přestat být Harryho kamarádkou. Pokud jde o to, co by mu to udělalo, to víte lépe než já.“

„To… to mi nepřipadá fér,“ řekla Hermiona třesoucím se hlasem. „Že musím být Harryho kamarádkou, protože nemá nikoho jiného? To mi nepřipadá fér.“

„Být pravou kamarádkou není něco, k čemu byste mohla být přinucena, slečno Grangerová.“ Zdálo se, že modré oči hledí přímo skrze ni. „Ty pocity tu buď jsou, anebo nejsou. Pokud tu jsou, můžete je buď přijmout nebo odmítnout. Jste Harryho kamarádkou – a rozhodnout se to zamítnout by ho příšerně ranilo, možná tak, že by se to už nedalo napravit. Ale, slečno Grangerová, co by vás vedlo k takovým extrémům?“

Nedokázala nalézt slova. Nikdy nebude schopná nalézt slova. „Pokud se dostanete příliš blízko k Harrymu – spolkne vás to a nikdo už vás neuvidí, budete jen něčím, co patří jemu, všichni si myslí, že se celý život točí kolem něj a…“ Další slova nenalezla.

Starý kouzelník pomalu přikývl. „Skutečně žijeme v nespravedlivém světě, slečno Grangerová. Celý svět teď ví, že jsem to byl já, kdo porazil Grindelwalda, ale málokdo si pamatuje Elizabeth Beckettovou, která zemřela, když otevírala cestu, kterou jsem mohl projít. A přesto si ji někteří pamatují. Harry Potter je hrdinou této hry, slečno Grangerová; svět se skutečně točí kolem něho. Je předurčený k velkým věcem a já jen doufám, že jméno Albus Brumbál bude zapsáno jakožto starý záhadný kouzelník Harryho Pottera, bez ohledu na cokoli jiného, co jsem kdy udělal. A možná, že jméno Hermiona Grangerová bude připomínáno jakožto jméno jeho společnice, pokud se časem ukáže, že jste toho hodna. Řeknu vám pravdu: nikdy nenajdete sama více slávy, než ve společnosti Harryho Pottera.“

Hermiona rychle zavrtěla hlavou. „Ale to není –“ Měla tušit, že to nebude schopná vysvětlit. „Nejde tu o slávu, jde o to, že jsem – že patřím někomu jinému!“

„Takže si myslíte, že byste raději sama chtěla být hrdinkou?“ Starý kouzelník si povzdechl. „Slečno Grangerová, já jsem býval hrdinou a vůdcem; a byl bych tehdy tisíckrát šťastnější kdybych mohl patřit k někomu takovému, jako je Harry Potter. K někomu z pevnějšího materiálu než jsem já, k němu, kdo učiní těžká rozhodnutí, a přesto bude hoden toho, aby mě vedl. Kdysi jsem si myslel, že jsem takového muže potkal, ale mýlil jsem se… slečno Grangerová, nemáte ani tušení, jaké štěstí mají lidé jako vy v porovnání s hrdiny.“

Palčivý pocit spolu s bezmocí začal zase stoupat jejím krkem. Nechápala, proč ji sem profesorka McGonagallová přivedla, pokud jí pan ředitel nepomůže, a z jednoho krátkého pohledu na profesorčinu tvář se zdálo, že profesorka McGonagallová si také není jistá, jestli to byl dobrý nápad.

„Nechci být hrdinkou,“ řekla Hermiona Grangerová, „nechci být hrdinovou společnicí, chci prostě být sama sebou.“

(O pár vteřin později ji napadlo, že by ve skutečnosti možná opravdu chtěla být hrdinkou, ale rozhodla se, že už nebude měnit, co řekla.)

„Ach,“ řekl starý kouzelník. „To je záludný požadavek, slečno Grangerová.“ Brumbál povstal ze svého trůnu, vyšel z místa za svým stolem a ukázal na symbol na zdi, symbol tak všudypřítomný, že si Hermioniny oči zvykly ho míjet; vybledlý štít, na kterém byl nakreslený bradavický erb, lev a had a jezevec a havran, latinsky vyrytá slova, jejichž účel nikdy nepochopila. Pak, když si uvědomila, kde tenhle štít je a jak staře vypadá, Hermionu náhle napadlo, že by to mohl být ten původní –

„Mrzimor by řekl,“ řekl Brumbál, poklepal prstem o vybledlého jezevce a způsobil, že sebou Hermiona z té svatokrádeže škubla (pokud to opravdu byl originál), „že lidé se nedokáží stát tím, čím by měli být, protože jsou moc líní na to, aby do toho dali veškerou nutnou práci. Havraspár,“ poklepal na havrana, „by zopakoval ta slova, o nichž moudří vědí, že jsou ještě starší než Sókratés, poznejte sami sebe, a řeknou, že lidé se nedokáží stát tím, čím by měli být, kvůli své ignoranci a nedostatkům ve svém myšlení. A Salazar Zmijozel,“ Brumbál se zamračil, když jeho prst poklepal na vybledlého hada, „no, on řekl, že se stáváme tím, kým se máme stát, tak, že své touhy následujeme, ať už nás vedou kamkoliv. Možná by řekl, že lidem se nedaří stát se sami sebou, protože odmítli udělat to, co bylo nezbytné, aby následovali své ambice. Ale pak si člověk všimne toho, že téměř všichni Páni Zla, kteří vyšli z Bradavic, byli Zmijozelové. Stali se tím, čím se měli stát? To si nemyslím.“ Brumbálův prst poklepal na lva a pak se otočil směrem k ní. „Řekněte mi, slečno Grangerová, co by řekl Nebelvír? Nemusím se ani ptát, zda vám Moudrý klobouk tu kolej nabídl.“

To se nezdálo být obtížnou otázkou. „Nebelvířan by řekl, že se lidé nestávají tím, kým by se měli stát, protože se bojí.“

„Většina lidí se skutečně bojí, slečno Grangerová,“ řekl starý kouzelník. „Celý život žijí omezeni svíravým strachem, který jim znepřístupňuje vše, čeho by mohli dosáhnout, vše, čím by se mohli stát. Strach říci nebo udělat špatnou věc, strach ztratit svůj majetek, strach ze smrti a, nade vše, strach z toho, co si o nich ostatní lidé budou myslet. Ale to není to, co by Godric Nebelvír řekl. Lidé se stanou tím, kým se mají stát, slečno Grangerová, tím, že dělají to, co je správné.“ Hlas starého kouzelníka byl jemný. „Takže mi řekněte, slečno Grangerová, co vám připadá jako správná volba? Protože to je to, čím doopravdy jste. A ať už ta cesta vede kamkoliv, tím se máte stát.“

Následovala delší pauza, naplněná zvuky věcí, které se nedaly spočítat.

Pomyslela na to, protože byla Havraspárkou.

„Nemyslím si, že je správné,“ řekla Hermiona pomalu, „aby někdo musel žít ve stínu někoho jiného…“

„Spousta věcí na tomto světě není správná,“ řekl starý kouzelník, „otázkou tu je, co je správné abyste ohledně toho udělala vy. Hermiono Grangerová, budu srozumitelnější, než je pro záhadného starého kouzelníka běžné, a rovnou vám řeknu, že si nedokážete ani představit, jak špatně věci budou, pokud se události kolem Harryho Pottera pokazí. Jeho quest je záležitost, kterou by vás ani nenapadlo opustit, kdybyste ji znala.“

„Jaký quest?“ řekla Hermiona. Hlas se jí třásl, protože bylo velmi očividné, jakou odpověď ředitel čekal, a ona ji nehodlala poskytnout. „Co se Harrymu stalo, když měl Fawkese na rameni?“

„Vyrostl,“ řekl starý kouzelník. Jeho oči několikrát zamrkaly pod půlměsíčními brýlemi a jeho tvář najednou vypadala velmi vrásčitě. „Chápejte, slečno Grangerová, lidé nevyrostou díky času, lidé vyrostou, protože se ocitnou v situacích pro dospělé. To je to, co se tuto sobotu stalo Harrymu Potterovi. Bylo mu řečeno – a tuto informaci prosím s nikým nesdílejte – bylo mu řečeno, že s někým bude muset bojovat. Nemohu vám říci s kým. Ale to je to, co se mu stalo, a proto potřebuje své kamarády.“

Následovala pauza.

„Bellatrix Blacková?“ řekla Hermiona. Nemohla být víc šokovaná, ani kdyby jí někdo do ucha zavedl drát s elektřinou. „Vy chcete Harryho donutit bojovat s Bellatrix Blackovou?“

„Ne,“ řekl starý kouzelník. „Ne s ní. Nemohu vám říct s kým ani proč.“

Zamyslela se nad tím o trochu víc.

„Existuje nějaký způsob, jak se Harrymu vyrovnat?“ zeptala se Hermiona. „Tedy, nemyslím to tak, že zrovna tohle udělám, ale – pokud potřebuje přátele, můžeme být alespoň rovnými přáteli? Můžu být také hrdinkou?“

„Ach,“ řekl starý kouzelník a usmál se. „Jen vy sama tohle můžete rozhodnout, slečno Grangerová.“

„Ale vy mi nebudete pomáhat tak, jako pomáháte Harrymu.“

Starý kouzelník zavrtěl hlavou. „Pomohl jsem mu jen nepatrně, slečno Grangerová. A pokud mě prosíte o quest –“ Starý kouzelník se znovu poměrně suše usmál. „Slečno Grangerová, tohle je váš první rok v Bradavicích. Nebuďte příliš nedočkavá, na dospívání tu bude více času později.“

„Mně je dvanáct. Harrymu jedenáct.“

„Harry Potter je jiný,“ řekl starý kouzelník. „Jak sama víte, slečno Grangerová.“ Modré oči pod půlměsíčními brýlemi náhle byly pronikavé, a jí se vybavil den zápasu s mozkomorem, kdy jí Brumbálův hlas uvnitř její mysli řekl, že ví o Harryho temné stránce.

Hermiona zvedla ruku a dotkla se ruky profesorky McGonagallové, která po celou tu dobu byla na jejím rameni, a Hermiona řekla hlasem, u kterého byla překvapená, že se nehroutí: „Ráda bych teď odešla, prosím.“

„Samozřejmě,“ řekla profesorka McGonagallová, a Hermiona cítila, jak ji ruka na jejím rameni jemně otáčí tváří k dubovým dveřím.

„Už jste si vybrala svou cestu, Hermiono Grangerová?“ ozval se hlas Albuse Brumbála zpoza ní, zatímco dveře se už zvolna otevíraly, aby odhalily kouzlo Nekonečného schodiště.

Přikývla.

„A?“

„Já,“ řekla a hlas se jí zasekl, „já, udělám –“

Polkla.

„Udělám – to, co je správné –“

Nic víc neřekla, nemohla, a pak se kolem ní Nekonečné schodiště znovu začalo otáčet.

Ona ani profesorka McGonagallová cestou dolů nepromluvily.

Když jim létající kamenné chrliče ustoupily z cesty a ony vstoupily do bradavických chodeb, profesorka McGonagallová konečně promluvila. Zašeptala: „Je mi to tak líto, slečno Grangerová. Neměla jsem nejmenší tušení, že vám pan ředitel řekne něco takového. Myslím, že opravdu zapomněl, jaké je být dítětem.“

Hermiona se otočila, pohlédla na ni a spatřila, že profesorka McGonagallová vypadá, jako by se měla rozbrečet… až na to, že ne doopravdy, ale v její tváři stále bylo podobné napětí.

„Pokud bych také chtěla být hrdinkou,“ řekla Hermiona, „pokud bych se také rozhodla být hrdinkou, mohla byste mi nějak pomoci vy?“

Profesorka McGonagallová rychle zavrtěla hlavou a řekla, „Slečno Grangerová, nejsem si jistá, že se pan ředitel mýlil, pokud jde o tohle. Je vám dvanáct let.“

„Dobře,“ řekla Hermiona.

Chvilku šly dál.

„Promiňte,“ řekla Hermiona, „bylo by v pořádku, kdybych šla zpátky do havraspárské věže sama? Omlouvám se, nic vám nevyčítám, jen bych teď ráda byla sama.“

„Samozřejmě, slečno Grangerová,“ řekla profesorka McGonagallová. Její hlas zněl trochu chraplavě a Hermiona slyšela, jak se její kroky zastavily a pak se otočily.

Hermiona Grangerová zamířila pryč.

Vyšplhala jedno schodiště a pak další, a u toho přemýšlela, jestli v Bradavicích není někdo jiný, kdo by jí mohl dát šanci být hrdinkou. Profesor Kratiknot by řekl to samé, co profesorka McGonagallová, a i kdyby ne, pravděpodobně by jí nedokázal pomoci. Hermiona netušila, kdo by jí pomoci mohl. No, profesor Quirrell by pravděpodobně přišel s něčím chytrým, kdyby utratila dost Quirrell bodů, ale měla takový pocit, že požádat zrovna jeho by byl špatný nápad – protože učitel obrany by nikomu nedokázal pomoci stát se tím druhem hrdiny, kterým stálo za to se stát; ani by nerozuměl tomu rozdílu.

Téměř už dorazila do havraspárské věže, když spatřila zlatý záblesk.