116. Ochraňování: konec hry

Zprvu byla Anna ráda, že se finále famfrpálového poháru táhne tak dlouho – jako Nebelvírka byla v pohárových zápasech jen přihlížející, Nebelvír nikdy nevyhrál. Byl to kontrast s loňským Světovým pohárem ve famfrpálu, na který její rodina koupila několik velmi drahých lístků, a který skončil za deset minut, což bylo strašné. Moderní famfrpálové zápasy začaly být příliš krátké, Zlatonku se dařilo chytit příliš rychle. Byl to problém, o kterém se mezi nadšenci hodně mluvilo: košťatová kouzla se zlepšila, zatímco Zlatonka zůstávala podle předpisů stejně rychlá, což mělo za následek, že zápasy ve famfrpálu byly čím dál kratší. Na profesionální úrovni se famfrpál zredukoval na soutěž o to, kdo má nejhlubší kapsy, aby mohl mít experimentální závodní koště pro svého chytače, a zbytek hráčů pak rovnou mohl přihlížet z tribuny.

Všichni věděli, že se s tím musí něco udělat, situace se zhoršovala už po staletí a teď už byla neúnosná. Jenže Mezinárodní konfederace čarodějů pro famfrpál se utápěla v pro M.K.Č. obvyklých půtkách, ukřičených sporech mezi Němci a Bulhary, a nějak se nikdo nedokázal shodnout, jak přesně by se pravidla měla napravit. Anně se správný postup zdál zřejmý, prostě udělat Zlatonku dost rychlou na to, aby se vrátily čtyř- nebo pětihodinové zápasy z počátku devatenáctého století, ze zlatého věku famfrpálu. Až na to, že Belgičané si mysleli, že profesionální zápas by měl trvat hodiny dvě, jako v La Belle Époque, kdy Belgie famfrpálu vládla, blázniví Italové se chtěli vrátit k týdenním famfrpálovým zápasům ze čtrnáctého století, a ještě bláznivější britští krevní puristé neustále vytahovali občasné celodenní famfrpálové zápasy jako důkaz, že košťata se nemohla doopravdy o tolik zlepšit, protože za starých časů bylo lepší všechno, ale Merlinův interdikt takhle nefungoval.

Byla stoprocentně na straně Harryho Pottera, který hlásal, že je čas, aby se Bradavice vykašlaly na tyhle užvaněné zaostalce a prostě změnily pravidla rovnou tady a teď. Ale ne tím, že zruší Zlatonku, ta byla tradiční už od jedenáctého století, kdy se ještě hrál famfurpál. Nezáleželo na tom, jestli ředitelka Mrzimoru zavedla novinku nejdřív proto, že jeden z jejích studentů chtěl hrát, ale nehodil se do obvyklých rolí. Zlatonky se ujaly na mezinárodní úrovni, protože bylo napínavější, když hra mohla kdykoli skončit.

Anna tento svůj názor z plných plic zastávala posledních třicet minut a úplně při tom zapomněla věnovat pozornost zápasu. Díky šťastné náhodě seděla poblíž Chlapce-který-přežil a jeho transparentu a díky tomu se jí podařilo vyhranit svou pozici úplně od začátku.

V koutku duše si uvědomovala, že pokud se pravidla famfrpálu opravdu změní, a to už teď a tady, pak to bude ta nejdůležitější věc, které se kdy zúčastní. Téměř cítila, jak se kolem ní ovíjí tlak Času, jako by se právě dnes rozhodovalo o osudu samotného famfrpálu a ona byla ve středu dění… přestože její známky z jasnovidectví samozřejmě nestačily na to, aby něco takového mohla vycítit doopravdy.

Sotva si všimla, že se Chlapec-který-přežil v jednu chvíli zvedl, aby si odskočil.

Chlapec-který-přežil ji ale zaujal, když se přivlekl zpátky. Harry Potter vypadal trochu unaveně a vrávoravě, ačkoli jeho uniforma vypadala tak upraveně, jako by se právě převlékl do nové.

O půl hodiny později si všimla, že se Harry Potter trochu zakymácel a pak se nahrbil a rukama si zakryl čelo; vypadalo to, jako by si sahal na jizvu na čele. Ta myšlenka ji trochu znepokojila; všichni věděli, že se s Harrym Potterem něco děje, a jestli Pottera bolí jizva, pak by bylo možné, že se mu z čela chystá vyrazit ta zapečetěná hrůza a všechny sežrat. Tuhle myšlenku ale zavrhla a dál z plných plic vysvětlovala historie neznalým fakta o famfrpálu.

Rozhodně si ale všimla, když Harry Potter vstal, rukama si pořád držel čelo, a pak ruce spustil, čímž odhalil, že jeho slavná jizva ve tvaru blesku rudě plane jako zanícená. Vlastně krvácela a krev Potterovi stékala po nose.

Uprostřed věty se zastavila. Ostatní se otočili, aby se podívali, na co zírá.

„Profesorko McGonagallová?“ řekl Harry Potter váhavým hlasem. V koutcích očí se mu objevily slzy, což ji šokovalo; Chlapec-který-přežil nevypadal jako člověk, který by se snadno rozplakal. Harry Potter ještě více zvýšil hlas, jako by pro něj bylo těžké promluvit. „Umm, profesorko McGonagallová?“

Profesorka McGonagallová se odvrátila od místa, kde se dohadovala s famfrpálovým týmem Mrzimorů. Ředitelce Nebelvíru se šokem rozšířily oči a pak už jí lidé uhýbali z cesty, když téměř běžela. „Harry!“ řekla. „Tvoje jizva!“

Kruh ticha se rozšiřoval.

„Myslím,“ řekl Harry a hlas se mu chvěl, ale už byl hlasitější, „myslím, že se vrátil. Myslím, že vidím – do Voldemortovy mysli –“

Když Anna uslyšela jméno Vy-víte-koho, o krok ustoupila a málem přepadla přes tribunu. Starší chlapec vedle ní zděšeně vykřikl a pak Chlapec-který-přežil vykřikl ještě hlasitěji.

„ON JE ZABIJE!“ zakřičel Harry Potter.

Polovina stadionu se otočila a dívala se na něj.

„Ten rituál!“ křičel Harry Potter. „Krev jeho služebníků! Jejich krev a život! Přivolal je, vzal jejich hlavy, jejich krev, jejich životy, aby obnovil svůj vlastní – PÁN TEMNOT POVSTÁVÁ, VOLDEMORT SE VRACÍ!“

Madam Hoochová zapískala a i famfrpálová košťata, která se doteď nezastavila ve vzduchu, začala zpomalovat. Sama si nebyla jistá, jestli je to vtip; kdyby ano, Chlapec-který-přežil by byl ve větším průšvihu, než si vůbec dokázala představit.

Profesorka McGonagallová zvedla hůlku k tišícímu kouzlu a Harry Potter ji chytil za ruku.

„Počkejte –“ zalapal po dechu Harry Potter, jeho hlas tišší, ale pořád dost hlasitý na to, aby ho ona i lidé v její blízkosti dobře slyšeli. „Může být zastaven – vidím jeho mysl, jeho omyl – může být zastaven hned – CESTA JE POŘÁD OTEVŘENÁ! ONA HO SLEDUJE! TA, KTEROU VOLDEMORT ZABIL!“ Harryho hlas ještě zesílil, zatímco Annina ústa se v náhlém zmatku otevřela. „VRAŤ SE! VRAŤ SE, VRAŤ SE, OŽIVNI A ZASTAV HO! ZASTAV HO, HERMIONO!“

A pak se Harry Potter odmlčel. Rozhlédl se po lidech, kteří na něj zírali.

Už se chystala usoudit, že jde o neuvěřitelně nevkusný žert, když se ozvalo vzdálený, ale ostrý VÝBUCH.

Harry Potter se zakymácel a padl na kolena, a jí srdce skočilo až do krku. Kolem nich se zvedla exploze vzrušeného brebentění.

Pořád slyšela slova Harryho Pottera, zatímco vedle něj poklekla profesorka McGonagallová. „Zvládla to,“ Harry Potter se hlasitě nadechl, „dostala ho, je po něm.“

„Cože?“ vykřikla profesorka McGonagallová a rozhlédla se kolem. „Ticho! Ticho, všichni! Harry, co se stalo?“

Harry Potter mluvil rychle, ale hlasitě. „Voldemort – chtěl se vrátit – přivolal Smrtijedy a zabil je, vzal jim krev a život – bylo tam i Hermionino tělo, nevím proč, možná ho chtěl Voldemort na něco použít – Voldemort se vrátil, oživil se, ale Hermiona ho sledovala a přišla zpátky s ním, a zabila ho, je po něm, je konec. Stalo se to na jakémsi hřbitově poblíž Bradavic, je to,“ Harry Potter se zvedl na nohy a stále se kymácel, „myslím, že je to tímto směrem.“ Harry Potter ukázal zhruba tím směrem, odkud se ozval VÝBUCH: „Nejsem si jistý, jak daleko. Zvuk se sem odtud dostal za dvacet vteřin, takže možná tak dvě minuty na koštěti –“

Profesorka McGonagallová se pohybem tak plynulým, že vypadal jako nevědomý, postavila do pozoru a řekla: „Expecto Patronum.“ Oslovila zářící kočku, která se vzápětí objevila. „Jdi za Albusem a řekni mu, že musí okamžitě přijít –“

„Brumbál je pryč!“ vykřikl Harry Potter. „Ředitel je pryč, profesorko McGonagallová! Temný pán ho chytil, zvrátil nějakou past, kterou pan ředitel nachystal, a Brumbál byl uvězněn mimo Čas, je pryč!“

Vyděšené blábolení kolem nich zesílilo.

„Jdi za Albusem!“ řekla profesorka McGonagallová svému Patronovi.

Měsíční kočka se na McGonagallovou jen smutně dívala a Anna se náhle zděšeně nadechla, jako by ji někdo udeřil do břicha. Bylo to skutečné, celé to bylo skutečné, nebyl to vtip.

„Profesorko McGonagallová, Hermiona žije,“ hlas Harryho Pottera opět zesílil. „Je fakticky naživu a není Inferius ani nic takového, a pořád je tam na tom hřbitově!“

„Koště!“ vykřikla profesorka McGonagallová. Otočila se k hráčům, kteří se nehybně vznášeli nad famfrpálovým hřištěm. „Potřebuji koště. OKAMŽITĚ!“

Navzdory všemu Anna zvedla ruku v němém protestu, ale pak se zarazila, když k ní přiletěli chytači z Havraspáru a Zmijozelu (s vynikajícím smyslem pro strategii, protože vlastně nic nedělali).

Harry Potter už vytahoval z váčku vícemístné koště.

Profesorka McGonagallová to viděla a pevně přikývla. „Zůstaňte tady, pane Pottere, pokud nemáte nějaký závažný důvod, proč tam musíte být. Já se tam vydám.“

„To nesmíš!“ vypískl profesor Kratiknot, který se prodíral davem a občas se někomu připletl pod nohy. Měl vytřeštěné oči a vypadal, jako by měl omdlít. „Musíš zůstat v Bradavicích, Minervo! Jsi – jsi přece –“ Zdálo se, že profesor Kratiknot má problém mluvit.

Profesorka McGonagallová se otočila k profesoru Kratiknotovi a pak se zastavila a krev jí vyprchala z tváře.

Pak vzala Harrymu Potterovi z ruky koště a podala ho malému, napůl skřetímu profesorovi. „Filiusi,“ řekla ostře. Z jejího hlasu zmizely všechny náznaky paniky, mluvila teď svým ostrým skotským přízvukem, jako by se obracela na pondělní hodinu. „Najdi ten hřbitov, o kterém mluvil pan Potter, a najděte slečnu Grangerovou. Přeneste se s ní ke svatému Mungovi a pak u ní zůstaňte.“

„Myslím, že –“ Harry Potter ochraptěl. „Myslím, že tam v boji mohlo být použito přeměňování – profesor Quirrell se pokoušel s Voldemortem bojovat – dejte si pozor –“

Filius Kratiknot během nasedání na koště přikývl.

„Profesor Quirrell je mrtvý!“ zanaříkal Harry Potter. V jeho hlase byla jasně slyšet bolest. „Je mrtvý! Temný pán ho zabil! Jeho tělo –“ Harry Potter se zajíkl. „Je taky na tom hřbitově.“

Znovu se zapotácela, jako by dostala další úder do břicha. Profesor Quirrell byl – jeden z jejích nejoblíbenějších profesorů vůbec, donutil ji přehodnotit všechno, co si myslela o Zmijozelu, nějakým vzdáleným způsobem věděla, že pravděpodobně brzy zemře, ale slyšet, že je skutečně, opravdu mrtvý…

Chlapec-který-přežil se posadil na lavičku, jako by ho nohy už nemohly udržet.

Profesorka McGonagallová se otočila k davu a přiložila si hůlku ke krku. „FAMFRPÁL SKONČIL,“ zazněl její zesílený hlas. „VRAŤTE SE DO SVÝCH KOLEJÍ –“

„Ne!“ vykřikl Harry Potter.

Profesorka McGonagallová se na něj otočila.

Chlapci-který-přežil stékaly po tvářích slzy, vypadal, že ho to vyrušení překvapilo stejně jako ostatní. „Byl to poslední plán profesora Quirrella,“ řekl Harry Potter a hlas se mu zlomil. Chlapec-který-přežil se podíval na hráče famfrpálu, kteří teď přiletěli blíž, jako by mluvil přímo k nim. „Jeho poslední plán.“

Profesorka McGonagallová odvedla Harryho Pottera na ošetřovnu. Ostatní profesoři se rozběhli dohlížet na kdo ví co a zůstaly tu jen profesorky Sinistrová a Hoochová. Po stadionu se šířily fámy; Anna opakovala vše, co si pamatovala, že slyšela, jak nejlépe uměla. Brumbálovi se něco stalo, nějací Smrtijedi byli přivoláni a zabiti (ne, Harry Potter neřekl kteří), profesor Quirrell se vydal čelit Temnému pánovi a zemřel kvůli tomu, Vy-víte-kdo se vrátil a znovu zemřel, profesor Quirrell je mrtvý, je opravdu mrtvý.

Časem se většina studentů odebrala zpět do svých kolejí, aby se vyspali, dokud to šlo.

Anna zůstala na stadionu a sledovala zbytek zápasu, nedbajíc na to, že se jí chce spát, a že se jí zrak často rozmazával slzami.

Družstvo Havraspárů bojovalo statečně.

Ale nikde neexistoval famfrpálový tým, který by toho dne dokázal porazit zmijozelské.

Nebe se zabarvovalo úsvitem, když zmijozelští zároveň vyhráli finálový zápas, pohár ve famfrpálu i kolejní pohár.