104. Pravda, část 1. – Hádanky a odpovědi

13. června 1992

V Bradavicích nastal poslední školní týden a profesor Quirrell byl pořád naživu, i když jen tak tak. Trávil den na lůžku v ošetřovně, stejně jako téměř celý minulý týden.

Bradavickou tradicí bylo, že první týden v červnu se konají zkoušky, druhý týden se zveřejňují výsledky, třetí týden v neděli se koná hostina na rozloučenou a v pondělí vás bradavický expres odveze do Londýna.

Už od chvíle, kdy si Harry kdysi poprvé o tomto rozvrhu přečetl, ho zajímalo, co přesně studenti dělají po zbytek druhého červnového týdne, protože ‚čekání na výsledky zkoušek’ neznělo nic moc, a odpověď ho překvapila, když se ji konečně dozvěděl.

Teď však skončil i druhý červnový týden a byla sobota; ze školního roku už nezbývalo nic než rozlučková slavnost 14. června a 15. června jízda bradavickým expresem.

A otázky nebyly zodpovězeny.

Nic se nevyřešilo.

Vrah Hermiony nebyl odhalen.

Harry si nějak myslel, že do konce školního roku celá pravda určitě vyjde najevo; jako by se blížil ke konci detektivky a řešení celé záhady mu bylo přislíbeno. Určitě se to muselo vyřešit do chvíle, než profesor obrany… odejde, protože nebylo přípustné, aby profesor Quirrell zemřel, aniž by poznal odpověď – aniž by to všechno bylo nějak elegantně vyřešeno. Příběh neukončovaly známky ze zkoušek, a rozhodně ne smrt, mohla ho ukončit jen pravda…

Ale pokud jste neuvěřili nejnovější teorii Draca Malfoye, že profesorka Prýtová v době, kdy byla Hermiona obviněna z pokusu o vraždu, zadávala a známkovala méně domácích úkolů, což mělo dokazovat, že profesorka Prýtová trávila čas osnováním toho všeho, pravda zůstávala neodhalena.

A jako by snad svět měl priority víc v souladu s myšlením běžných lidí, měl ještě k tomu rok vyvrcholit famfrpálovým zápasem.

Ve vzduchu nad stadionem se vznášely vzdálené postavy na košťatech, dělaly piruety a motaly se jedna kolem druhé. Červenofialový zkosený čtyřstěn, nazývaný camrál, byl chytán, házen, blokován a občas prohazován vznášejícími se obručemi, a to celé bylo doprovázeno výkřiky nadšení nebo zděšení, které otřásaly stadionem. Modře a zeleně a žlutě a červeně lemované hábity ječely nadšením, které lidé tak snadno pociťovali, když se od nich nežádalo, že by sami osobně museli něco dělat.

Byl to první famfrpálový zápas, kterého se Harry v Bradavicích zúčastnil, a už se stihl rozhodnout, že bude i jeho poslední.

„Davies má camrál!“ křičel zesílený hlas Leeho Jordana. „To je dalších deset bodů pro Havraspár za sedm… šest… pět… svatá prostoto, už se mu to povedlo! Přesně doprostřed středové obruče! Takovou vítěznou sérii jsem ještě neviděl – říkám vám, že až Bortan příští rok skončí, bude z Daviese kapitán –“

Leeův hlas se náhle odmlčel a ozval se zesílený hlas profesorky McGonagallové: „To je záležitost havraspárského týmu, pane Jordane. Omezte své komentáře na dění v zápase, prosím.“

„A Zmijozelští se zmocňují – Flint přihrává camrál překrásné –“

„Pane Jordane!“

„– prostě přijatelné Sharon Vizcainové, ta se řítí k havraspárským obráncům a její vlasy za ní vlají jako kometa – teď se dvěma potlouky v těsném závěsu! Pucey je Sharon v patách – co to děláš, Inglebee? – a Sharon ve vzduchu kličkuje, aby se vyhnula – JE TO ZLATONKA? DO TOHO, CHO CHANGOVÁ, DO TOHO, HIGGS UŽ JE – CO TO VY DVA ZKOUŠÍTE?“

„Zachovejte klid, pane Jordane!“

„JAK MÁM ZACHOVAT KLID? TO BYLA TA NEJMARNĚJŠÍ VÝMĚNA, JAKOU JSEM KDY VIDĚL! A zlatonka je pryč – možná je pryč nadobro, když ji takhle nepěkně opomněli – Pucey míří k brankovým tyčím, Inglebee není ani poblíž –“

Ve vzdálené historické epoše, možná v úplně jiném světě, se profesor Quirrell zavázal, že pohár bude udělen buď Zmijozelu, nebo Havraspáru. Nebo možná oběma, protože slíbil, že splní všechna tři přání. Zatím to vypadalo, že splní alespoň dvě ze tří.

Kdybyste se řídili jen aktuálním skóre, Mrzimor by vedl v boji o pohár o nějakých pět set bodů, a to díky tomu, že studenti této koleje dělali domácí úkoly a vyhýbali se průšvihům. Zdálo se, že profesor Snape posledních, ehm, asi sedm let, strategicky odebíral Mrzimorům poměrně dost bodů. Nicméně po sedm let vítězná zmijozelská kolej měla pořád ještě výhodu jisté velkorysosti svého ředitele při udělování bodů, a to stačilo k tomu, aby mohla jít po krku Havraspáru, který byl domovem akademicky úspěšných. Nebelvír byl daleko vzadu na posledním místě, jak se na kolej nonkonformistů slušelo a patřilo: ohledně akademických úspěchů i rošťáren měl Nebelvír profil Zmijozelu, jenže bez výhody profesora Snapea v čele. Dokonce i Fred s Georgem byli za celý rok jen horko těžko v plusu.

Jestli havraspárská i zmijozelská kolej chtěly v příštích dvou dnech dohnat Mrzimor, potřebovaly nějak získat hodně bodů.

A pokud bylo známo, profesor Quirrell neudělal vůbec nic, co by zřejmému výsledku napomáhalo. Všechno se to dělo samo od sebe, když teď jeden osamělý profesor v Bradavicích ve svých hodinách vyučoval kreativní způsoby řešení problémů.

Poslední letošní zápas ve famfrpálu se odehrával mezi Havraspárem a Zmijozelem. Počáteční náskok Nebelvíru se rozplynul poté, co jejich nový chytač Emmett Shear během druhého zápasu spadl z koštěte, které nejspíš mělo nějakou poruchu. To si také vyžádalo spěšné přeložení zbývajících zápasů.

A poslední zápas roku neskončí, dokud nebude chycena zlatonka.

Výsledky famfrpálových zápasů byly přičítány přímo k celkovému počtu bodů jednotlivých kolejí.

A jako na potvoru to dnes vypadalo, že zmijozelští ani havraspárští chytači prostě Zlatonku… nedokážou… chytit…

„VŽDYŤ JSI ZLATONKU MĚL PRAKTICKY NA SOBĚ, TY TUPČE!“

„Pozor na jazyk, pane Jordane, nebo pro tento zápas končíte! Ačkoli to byl hrozný pokus, to uznávám.“

Harry musel uznat, že Lee Jordan a profesorka McGonagallová měli svůj komediální výstup skvěle secvičený, Jordan hrál stereotypního muže a profesorka McGonagallová slušnou ženu; Harry teď trochu litoval, že si tyto výstupy při předchozích famfrpálových zápasech nechal ujít. Tuto stránku profesorky McGonagallové dosud neznal.

Harry seděl v mrzimorské sekci na famfrpálové tribuně, a o několik sedadel dál se rýsovala mohutná postava Cedrika Diggoryho. Supermrzimor sledoval poslední téměř-srážku Cho Changové a Terence Higgse bystrým okem kouzelníka, který sám byl famfrpálovým chytačem a kapitánem.

„Havraspárská chytačka je nová,“ řekl Cedrik. „Ale Higgs je v sedmém ročníku. Už jsem proti němu hrál. Má na víc.“

„Myslíš, že je to strategie?“ zeptal se jeden z Mrzimorů, sedících vedle Cedrika.

„Dávalo by to smysl, kdyby zmijozelští potřebovali body navíc, aby se dostali do čela famfrpálového poháru,“ řekl Cedrik. „Ale Zmijozel už nás v boji o titul porazil. O co se snaží? Vždyť už to dávno mohli vyhrát!“

Hra začala v podvečer v šest. Běžný zápas by trval zhruba do sedmi a pak by přišel čas na večeři. Červen ve Skotsku znamenal spoustu denního světla: slunce zapadalo až v deset.

Podle Harryho hodinek bylo osm hodin a šest minut. Zmijozel právě získal dalších deset bodů a zvýšil skóre na 170:140, když tu Cedric Diggory vyskočil ze svého místa a vykřikl: „Darebáci!“

„Jo!“ vykřikl mladší chlapec vedle něj a taky vyskočil. „Kdo si myslí, že jsou, furt sbírat body?“

„O to nejde!“ vykřikl Cedric Diggory. „Oni – oni se nám snaží ukrást pohár!“

„Ale my už nehrajeme o –“

„Ne famfrpálový pohár! Kolejní pohár!“

Zpráva se šířila a vyvolávala pobouření.

Tím nadešel Harryho čas.

Harry zdvořile požádal čarodějku z Mrzimoru, která seděla vedle něj, a dalšího Mrzimora, který seděl o řadu výš, jestli by se mohli posunout stranou. Pak Harry vytáhl z váčku obrovský svitek a rozvinul ho do dvoumetrového transparentu, který ve vzduchu držel na místě. Kouzlo pro něj zařídil jeden havraspárský šesťák, který měl pověst člověka, který toho o famfrpálu věděl ještě méně než Harry.

Na transparentu bylo obřími, fialovými a svítícími písmeny napsáno:

PROSTĚ KUPTE HODINY

2 : 06 : 47

Pod nápisem byla zlatonka, přeškrtnutá blikajícím červeným křížem.

Vteřinu za vteřinou se čas na transparentu navyšoval.

Jak počítadlo narůstalo, zdálo se, že velké množství Mrzimorů se rozhodlo, že vedle Harryho transparentu chtějí sedět.

Když hra pokračovala i po deváté, zdálo se, že přibývá i Nebelvírů.

Když zapadlo slunce a Harry ke čtení knih začal používat Lumos – na sledování hry už dávno rezignoval – i mezi havraspárskými se našlo dost takových, kteří kvůli zdravému rozumu opustili svůj patriotismus.

A profesorka Sinistrová.

A profesorka Vektorová.

A když začaly vycházet hvězdy, profesor Kratiknot.

A famfrpálový turnaj jakožto vrcholný závěr roku se vlekl dál…

Jednou z věcí, s nimiž Harry nepočítal, když se rozhodl, že tuhle věc udělá, bylo, že tu venku bude sedět – Harry se podíval na hodinky – ještě v jedenáct hodin a čtyři minuty v noci. Četl si teď učebnici přeměňování pro šestý ročník, respektive měl ji zatíženou, aby zůstávala otevřená, osvětloval si ji mudlovskou svítící tyčinkou, a zkoušel jedno ze cvičení. Minulý týden, když se maturující havraspárští žáci bavili o tom, jak dopadly jejich O.V.C.E., Harry zaslechl, že cvičení přeměňování ve vyšších ročnících zahrnuje několik „tvarovacích cvičení“, která se spoléhají spíše na kontrolu a přesné myšlení než na hrubou sílu, a Harry se je okamžitě vydal naučit a tvrdě se přitom plácl do čela za to, že se nepokusil přečíst všechny učebnice pro pozdější ročníky dřív. Profesorka McGonagallová mu schválila, že Harry může provádět tvarovací cvičení, při kterých bude kontrolovat, jak přesně se přeměňovaný předmět přiblíží ke své konečné podobě – například přeměňování brku tak, aby nejprve vyrostl dřík a teprve potom peří. Harry dělal analogické cvičení s tužkami, nejprve nechal vyrůst tuhu, pak ji obklopil dřevem a jako poslední se na konci vytvořila guma. Jak Harry předpokládal, soustředění pozornosti a magie na určitou část probíhající proměny tužky se ukázalo být podobné mentální disciplíně používané při částečném přeměňování – které se skutečně dalo použít k předstírání stejného efektu, když se částečně přeměnily pouze vnější vrstvy předmětu. Tímto způsobem se to ale ukazovalo být jednodušší.

Harry dokončil přeměňování své aktuální tužky a podíval se na famfrpálový zápas, který byl, přesně tak, pořád neuvěřitelně nudný. Lee Jordan komentoval unaveně znechuceným tónem: „Dalších deset bodů – hurá – jupí – a teď se zase někdo zmocní camrálu – a schválně, jestli mě zajímá kdo.“

Téměř nikdo na tribunách už nedával pozor, protože všichni, kdo na stadionu zůstali, objevili nový a zajímavější sport, debatu o tom, jak změnit pravidla kolejního poháru a/nebo famfrpálu. Diskuze se rozběhla natolik, že ji přítomní profesoři jen stěží stíhali udržovat na úrovni, kdy se ještě nestrhla rvačka. Diskuze bohužel měla podstatně víc frakcí než jen dvě. Někteří šťouralové navrhovali k úplnému odstranění zlatonky rozumně znějící alternativy a to hrozilo rozdělit hlasy a sebrat reformnímu hnutí vítr z plachet.

Harry si pomyslel, že by bývalo bylo hezké, kdyby Draco na zmijozelské straně rozvinul svůj vlastní transparent s nápisem „ZLATONKA JE NEJLEPŠÍ“, aby se debata pěkně polarizovala. Harry předtím mžoural do zmijozelské sekce, ale Draca nikde na tribuně neviděl. Severus Snape, který by taky mohl mít podobný zájem i ochotu hrát zlotřilou opozici, také nikde nebyl vidět.

„Pane Pottere?“ ozval se vedle něj hlas.

Vedle Harryho místa stál malý, ale už starší chlapec z Mrzimoru, který Harryho nikdy předtím nezaujal, a držel v ruce neoznačenou pergamenovou obálku s voskem nakapaným na přední straně. Vosk byl také neoznačený, bez otisku pečeti.

„Co se děje?“ zeptal se Harry.

„To jsem já,“ řekl chlapec. „S tou obálkou, kterou jsi mi dal. Sice jsi říkal, abych s tebou nemluvil, ale –“

„Tak se mnou nemluv,“ řekl Harry.

Chlapec po Harrym hodil obálku a uraženě odkráčel. Harry se trochu zašklebil, ale vzhledem k potenciálním časovým problémům to nejspíš nebylo špatné rozhodnutí…

Pak Harry rozlomil neoznačenou voskovou pečeť a vytáhl obsah obálky. Místo mudlovského papíru, který by Harry očekával, v ní byl pergamen, ale písmo na něm bylo jeho vlastní, i když psané brkem místo pera. Na pergamenu stálo:

Bacha na souhvězdí,

pomoz pozorovateli hvězd.

Ať tě nevidí spřeženci požíračů života,

ani ti moudří, ani ti s dobrými úmysly.

Šest a sedm ve čtverci,

na místě, které je zakázané a zatraceně hloupé.

Harry to přeletěl, papír znovu složil a s povzdechem ho schoval do pláště. ,Bacha na souhvězdí’, to jako fakt? Harry by čekal, že hádanka, kterou napíše sám pro sebe, se bude vykládat snáz… i když některé části byly dost zřejmé. Budoucí Harry se zjevně obával, že tenhle vzkaz někdo zachytí, a i když by přítomný Harry za normálních okolností nemyslel na místní bystrozory jako na ‚ty, kteří se spolčili s azkabanskými mozkomory’, možná to byl nejlepší způsob, jak říct ,bystrozor’, aniž by to potenciálně došlo někomu dalšímu, kdo by si pergamen přečetl a snažil se ho rozluštit. Přeložit ten idiom zpátky z hadího jazyka, který používal v Azkabanu… to asi mohlo fungovat, říkal si Harry.

Vzkaz říkal, že profesor Quirrell potřebuje pomoc, a že ať se děje cokoli, nesmí o tom vědět Brumbál, McGonagallová ani Kratiknot. Protože už v tom byl zapojen obraceč času, očividným řešením bylo zajít si na záchod, odcestovat časem, a pak se na zápas vrátit hned po svém odchodu.

Harry se začal zvedat ze židle, ale pak zaváhal. Jeho mrzimorská část měla připomínky k nápadu opustit ochranu bystrozorů a nic neříct ani profesorce McGonagallové, a přemýšlela, jestli jeho budoucí já nedělá nějakou hloupost.

Harry pergamen zase rozbalil a znovu se podíval na jeho obsah.

Při bližším zkoumání se v hádankovém souverší nepsalo, že by s sebou Harry nemohl nikoho přivést. Draco Malfoy… že by na famfrpálovém zápasu nebyl, protože budoucí Harry, který byl o několik hodin v minulosti, si s sebou vzal Draca na pomoc? Ale to nedávalo smysl, přibráním dalšího prváka by se bezpečnost moc nezvýšila…

…ale Draco Malfoy by tu určitě byl, bez ohledu na svůj osobní vztah k famfrpálu, a sledoval by, jak se Zmijozel snaží získat kolejní pohár. Stalo se mu něco?

Harry už se najednou necítil tak unavený.

Začínal se v něm zvedat adrenalin, ale ne, tohle nebude jako s trollem. Zpráva Harrymu řekla, kdy má dorazit. Harry by se neměl opozdit, tentokrát ne.

Harry se podíval na Cedrika Diggoryho, který se rozhlížel sem a tam, a byl viditelně rozpolcený mezi hloučkem havraspárských, kteří mínili, že zlatonka musí zůstat, protože je to tradiční a pravidla jsou pravidla, a houfem Mrzimorů, kteří tvrdili, že není fér, aby byl chytač důležitější než ostatní hráči.

Cedrik Diggory byl pro Harryho a Nevilla vynikajícím učitelem duelů a Harry si myslel, že mezi nimi vznikl dobrý vztah. Důležitější ale bylo, že to byl student, který navštěvoval doslova všechny volitelné předměty a musel mít svůj vlastní obraceč času. Možná by se Harry mohl pokusit přimět Cedrika, aby se s ním vrátil v čase? Supermrzimor působil jako dobrá náhradní hůlka, kterou by bylo dobré mít po boku v jakékoli svízelné situaci…

Později, a dříve:

Harryho hodinky nyní ukazovaly 23:45, což s pětihodinovým skokem znamenalo 18:45.

„Už je čas,“ zamumlal Harry do prázdna a pustil se do chodby ve třetím patře po pravé straně nad hlavním schodištěm.

‚Místo, které je zakázáno’ by obvykle znamenalo Zakázaný les; to si nejspíš měl myslet ten, kdo by zprávu zachytil. Jenže Zakázaný les byl obrovský a nacházelo se v něm více než jedno význačné místo. Žádný zřejmý Schellingův bod, kde by se dalo setkat, nebo najít nějakou událost, která by vyžadovala zásah.

Ale když jste přidali modifikátor ‚zatraceně hloupý’, bylo v Bradavicích jen jedno zakázané místo, na které se to hodilo.

A tak se Harry vydal na onu zapovězenou cestu, po které, pokud fámy nelhaly, už se před ním vydali všichni nebelvírští prváci. Chodba ve třetím patře po pravé straně. Tajemné dveře vedoucí do řady místností plných nebezpečných a potenciálně smrtících nástrah, přes které se nikdo nemohl dostat, zvlášť pokud byl teprve v prvním ročníku.

Harry sám nevěděl, jaké nástrahy ho čekají. Když se nad tím zamyslel, znamenalo to, že studenti, kteří jimi prošli, byli překvapivě svědomití v tom, aby hádanku nezničili ostatním. Možná tam dole byla cedule s nápisem Děcka, neprozrazujte to, udělejte to pro mě, váš ředitel Brumbál. Harry zatím věděl jen to, že vnější dveře se otevírají pomocí Alohomory a že v poslední místnosti je kouzelné zrcadlo, které vám ukáže váš odraz v nějaké situaci, která pro vás bude velmi lákavá, což očividně měla být ta velká odměna.

Chodba ve třetím patře byla osvětlena tlumeným modrým světlem, které nevypadalo, že by odněkud vycházelo, a klenby byly pokryty pavučinami, jako by chodba byla nepoužívána po celá staletí, a ne jen poslední rok.

Harry měl váček nacpaný užitečnými mudlovskými věcmi, užitečnými kouzelnickými věcmi a věcmi, které našel a které by mohly být questovými předměty. (Harry požádal profesorku McGonagallovou, aby mu doporučila někoho, kdo by mohl kapacitu váčku zvětšit, a ona to prostě udělala sama.) Harry použil kouzlo, které se naučil pro bitvy a které způsobilo, že mu brýle držely na obličeji bez ohledu na to, jak prudce se hýbala jeho hlava. Harry taky osvěžil přeměnění, která si udržoval, a to jak ten drobný kámen v prstenu na ruce, tak i ten druhý, pro případ, že by upadl do bezvědomí. Nebyl sice připraven doslova na všechno, ale byl tak připraven, jak si myslel, že jen může být.

Pětistěnné dlaždice skřípaly pod Harryho botami a zůstávaly za ním jako budoucnost, která se stávala minulostí. Bylo skoro 6:49 – šest a sedm ve čtverci. Zřejmé pro ty, kdo plynně ovládali mudlovskou matematiku, jinak moc ne.

Zrovna když se Harry chystal zahnout za další roh, ucítil v mysli jakési zašimrání a uslyšel tichý hlas.

„…rozumný člověk… by počkal na později… až odejdou jistí členové sboru…“

Harry se zastavil a pak se co nejopatrněji doplížil až k rohu, aby zpoza něj mohl lépe slyšet hlas profesora Quirrella.

Ozvalo se hlasitější zakašlání a pak se zpoza rohu znovu ozval tichý hlas. „Ale kdyby i oni… v tu dobu… zmizeli…“ mumlal hlas, „mohli by si myslet, že… ten závěrečný zápas… je nejlepší příležitost… odvést pozornost… která v tomto roce zbývá… předvídatelná příležitost. Tak jsem se podíval… abych zjistil, kteří významní lidé… se zápasu neúčastní… a viděl jsem, že chybí ředitel… ale moje magie mi říká jen tolik… že by klidně mohl být… v jiné říši existence… Tebe jsem taky neviděl… a tak jsem se za tebou… rozhodl jít…. Proto jsem tady… a teď… co tady děláš ty?“

Harry mělce dýchal a poslouchal.

„A jak jsi se dozvěděl, kde jsem?“ ozval se hlas Severuse Snapea tak hlasitě, že Harry málem nadskočil.

Ozval se tichý, kašlavý smích. „Zkontroluj si hůlku… je na ní stopování.“

Severus něco pronesl kouzelnickou pseudolatinou a pak řekl: „Tys očaroval moji hůlku? Co si to dovoluješ?“

„Jsi podezřelý… stejně jako já… takže tvé rozhořčení je falešné a zbytečné… ačkoli je skvěle zahrané… a teď mi řekni… co tu děláš?“

„Hlídám tyhle dveře,“ ozval se hlas profesora Snapea. „A požádám tě, aby ses od nich vzdálil!“

„Kdo ti dal autoritu… mi něco přikazovat… kolego?“

Chvíli bylo ticho a pak se ozval uhlazený hlas Severuse Snapea: „Přece pan ředitel,“ řekl, „dostal jsem od něj příkaz hlídat tyto dveře během famfrpálového zápasu a jako profesor musím uposlechnout i jeho rozmary. Později se o tom zmíním před správní radou, ale teď dělám, co musím. A už konečně běž, jak si ředitel žádá.“

„Cože? Chceš říct, že mám věřit… že jsi opustil zmijozelské… během jejich nejdůležitějšího… zápasu roku… a jako pejsek… posloucháš Brumbála na slovo? No, to… musím říct… že to vlastně odpovídá. Ale i tak… Myslím, že by bylo moudré… kdybys hlídal tyhle parádní dveře… a já tu budu hlídat tebe…“ Ozvalo se šustění látky a tiché žuchnutí, jako by si někdo tvrdě sedl na zem, nebo možná upadl.

„Pro Merlinovu lásku –“ Hlas Severuse Snapea teď zněl rozzlobeně. „Vstávej!“

„Ba-blu-a-bu-bluh –“ zazněl hlas profesora obrany v zombie režimu.

„Vstávej!“ řekl Severus Snape a ozvalo se tichý úder.

Pomoz pozorovateli hvězd –

Harry vykročil zpoza rohu, i když bylo možné, že to samé by udělal i bez vzkazu poslaného časem. Že by profesor Snape právě nakopl profesora Quirrella? To by bylo pošetilé, i kdyby byl profesor Quirrell mrtvý a pohřbený.

Dveře z tmavého dřeva byly zasazeny do oblouku ze zaprášených mramorových kamenů Bradavic. V místě, kam by mudlové umístili kliku, bylo jen držátko z leštěného kovu. Dveře neměly žádný viditelný zámek ani klíčovou dírku. Po obou stranách dveří na zdi hořely pochodně, které vydávaly zlověstnou oranžovou záři. Přede dveřmi stál mistr lektvarů ve svém obvyklém potřísněném rouchu a vlevo vedle dveří se pod oranžovou pochodní krčila postava profesora obrany, opřená zády o zeď, a jeho hlava zírala do okolí. Jeho oči jako by přelétávaly, na půli cesty mezi vědomím a prázdnotou.

„Co tady děláte, Pottere?“ řekla tyčící se silueta mistra lektvarů.

Podle výrazu tváře a tónu hlasu se mistr lektvarů na Harryho dost zlobil a rozhodně se netvářil jako Harryho spoluspiklenec na poradách, na které profesor obrany nikdy nebyl pozván.

„Nejsem si jistý,“ řekl Harry. Nebyl si jistý, jakou roli by měl hrát, a v zoufalství se obrátil k prosté upřímnosti. „Myslím, že bych možná měl dohlížet na profesora obrany.“

Mistr lektvarů na něj chladně pohlédl. „Kde máš doprovod, Pottere? Studenti se nemají sami toulat po chodbách!“

Harry měl v hlavě nefalšovaně vymeteno. Hra byla v plném proudu, ale jemu nikdo nesdělil pravidla. „Nevím, jak mám odpovědět…“

Chladný výraz ve tváři profesora Snapea se zachvěl. „Možná bych měl zavolat bystrozory,“ řekl.

„Počkejte!“ vyhrkl Harry.

Ruka mistra lektvarů se zastavila nad hábitem. „Proč?“ zeptal se.

„Já… jen si myslím, že byste je asi volat neměl…“

Mistr lektvarů vmžiku držel v ruce hůlku. „Nullus confundio!“ Černý proud vystřelil a zasáhl Harryho ve směru, kterým už Harry začal uhýbat. Následovala čtyři další kouzla obsahující slova jako Polyfluis a Metamorphus a Harry na ně raději zdvořile počkal bez hnutí.

Poté, co se všechna kouzla minula účinkem, hleděl Severus Snape na Harryho s pochmurným zájmem, který se teď zdál být opravdový. „Navrhuji,“ řekl mistr lektvarů tiše, „abyste mi to vysvětlil, Pottere.“

„Neumím to vysvětlit,“ řekl Harry. „Ještě nepřišel ten čas.“

Když Harry vyslovoval slova nepřišel a čas, díval se mistru lektvarů přímo do očí a svoje oči v těch chvílích rozšířil, aby mu tím sdělil tu klíčovou informaci, a mistr lektvarů zaváhal.

Harry se horečně snažil přijít na to, kdo se za koho vydává. Protože profesor Quirrell nebyl zapojen do Brumbálova spiknutí, Severus předstíral, že je zlý bradavický mistr lektvarů, kterého sem poslal ředitel školy… a možná ho sem Brumbál skutečně poslal… ale profesor Quirrell si buď myslel, nebo předstíral, že si myslí, že na profesora Snapea musí někdo dohlédnout… a Harryho sem poslal budoucí Harry, ale netušil proč… a proč vlastně všichni stáli před ředitelovými zakázanými dveřmi?

A pak…

Zpoza místa, kde stál Harry…

Zazněl zvuk mnoha dalších rychlých kroků.

Profesor Snape bodl hůlkou a vytvořil tím příval tmy, který zahalil místo, kde ležel profesor obrany. „Muffliato,“ zasyčel mistr lektvarů. „Pane Pottere, když už tu musíte být, tak se schovejte! Oblečte si plášť! Mou povinností je hlídat tyto dveře pro případ, že by sem přišel on. A došlo tu – k nějakému narušení, které mělo přilákat ředitele, myslí si –“

„Kdo –“

Severus udělal dlouhý krok vpřed a ťukl Harryho hůlkou po hlavě. Harry cítil, jako by nad ním někdo rozkřápl vejce, které se po něm roztéká, pocit zneviditelňovacího kouzla; Harryho ruce zmizely a zbytek jeho těla je následoval.

Tma zahalující stěnu po straně dveří odvanula jako pomalá mlha a schoulená postava profesora obrany, který nic neříkal, se znovu objevila.

Harry se po špičkách co nejtišeji vzdálil a pak se otočil, aby se mohl dívat.

Kroky už zněly, že se přiblížily za roh –

„Co tady děláte?“ ozvalo se naráz několik výkřiků.

Ve třech sadách zmijozelské zelené a jedné mrzimorské žluté stáli Theodore Nott, Dafné Greengrassová, Susan Bonesová a Tracey Davisová.

„Kde,“ řekl profesor Snape s rostoucím hněvem, „máte doprovod, děti? Prváky musí vždy doprovázet student šestého nebo sedmého ročníku! Zvlášť vás!“

Theodore Nott zvedl ruku. „My jsme, ehm,“ řekl Theodore Nott. „Děláme to, čemu Legie chaosu říká teambuilding… víte, právě jsme si uvědomili, že nikdo z nás ještě nevyzkoušel ředitelovu zakázanou komnatu, a už nám nezbývá moc času… a Harry Potter to povolil, profesore, a výslovně říkal, že vy se do toho nemáte plést.“

Severus Snape se otočil a podíval se na místo, kam Harry Potter po špičkách přešel; zdálo se, že se mu na čele sbírá bouře a v očích doutnal temný vztek.

Já… možná? Harrymu v obraceči zbývala ještě hodina, takže to bylo možné.

„Harry Potter takovou pravomoc nemá,“ řekl mistr lektvarů klamavě milým tónem. „Takže o co jde?“

„Opravdu?“ ozvala se postava Susan Bonesové. „Opravdu? Tvrdit profesoru Snapeovi, že Harry Potter tu misi schválil, je tvoje představa blafování?“ Mladá Mrzimorka se otočila k profesoru Snapeovi a promluvila podivně pevným hlasem. „Profesore, pravda je tato, a je to naléhavé. Draco Malfoy zmizel a my si myslíme, že šel tam dolů –“

„Pokud je pan Malfoy nezvěstný,“ řekl profesor Snape, „proč o tom nebyli informováni bystrozoři?“

„Protože, protože to má důvody!“ zvolala Dafné Greengrassová. „Nemáme čas, musíte nás nechat projít!“

Tón profesora Snapea byl tak výsměšný, jak ho Harry ještě neslyšel. „Jestli si vy čtyři pitomci myslíte, že sem půjdete na nějakou dobrodružnou výpravu, jste na hlubokém omylu. Ujišťuji vás, že pan Malfoy těmito dveřmi neprošel.“

„Myslíme si, že pan Malfoy má neviditelný plášť,“ řekla rychle Susan Bonesová. „Nepamatujete si, že by se ty dveře jakoby bezdůvodně otevřely?“

„Ne,“ řekl mistr lektvarů. „A teď odsud zmizte. Dnes je sem vstup zakázán.“

„Tohle je Brumbálova zakázaná chodba,“ řekla Tracey. „Sám ředitel řekl, že sem nikdo nesmí chodit. Kdo si myslíte, že jste, že nám to tu taky zakazujete?“

„Slečno Davisová,“ řekl mistr lektvarů, „měla byste se přestat stýkat s Nebelvíry, zejména s těmi, kteří se jmenují Levandule Brownová. A jestli tu budete ještě za minutu, podám žádost o vaše přeložení do této koleje.“

„To byste se neodvážil!“ vykřikla Tracey.

„Hm,“ řekla Susan Bonesová a zatvářila se soustředěně. „Profesore Snape, otevíráte občas ty dveře, abyste zkontroloval, co je uvnitř?“

Profesor Snape ztuhl na místě. Pak se otočil a položil pravou ruku na kovové klepadlo –

Harry sledoval ruku na klepadle, takže si nevšímal, co profesor Snape dělá levou rukou, dokud neuslyšel náhlý výkřik.

„Vlastně ne,“ řekl profesor Snape, který teď držel za límec dusící se hlavu Draca Malfoye, který měl zbytek těla stále ještě skryt pod pláštěm neviditelnosti. „Ale dobrý pokus.“

„Cože?“ vykřikly Tracey a Dafné.

Susan Bonesová se udeřila do čela. „Nemůžu uvěřit, že jsem na to skočila.“

„Takže, pane Malfoyi,“ řekl profesor Snape. Jeho hlas se ztišil. „Poslal jste sem své přátele jakožto léčku… jen v naději, že tak budete moci projít těmito dveřmi? Proč jste to udělal?“

„Myslím, že bychom mu měli věřit,“ řekl Theodor Nott. „Pane Malfoyi, musíme mu věřit, je to jediný profesor, který by se postavil na naši stranu!“

„Ne!“ vykřikla Dracova vznášející se hlava z místa, kde ho profesor Snape pořád držel za límec. „Nesmíš nic říct! Mlč!“

„Musíme to risknout!“ vykřikl Theodor. „Profesore Snape, pan Malfoy konečně přišel na to, co se celý rok děje a proč – Brumbál se snaží získat Kámen mudrců od Nicholase Flamela! Protože si Brumbál myslí, že by nikdo neměl mít nesmrtelnost! A tak se Brumbál snažil Flamela přesvědčit, že se Temný pán vrací a potřebuje Kámen, aby se mohl oživit, a chtěl po Flamelovi, aby mu ho dal, ale Flamel nechtěl, a místo toho Flamel Kámen uložil do kouzelného zrcadla, které je tam dole, a Brumbál právě teď zjišťuje, jak ho získat, a pak si pro něj přijde a my se k němu musíme dostat první! Brumbál bude opravdu všemocný, jestli Kámen mudrců získá!“

„Cože?“ řekla Tracey. „To jsi předtím neříkal!“

„To –“ Dafné řekla. Vypadala vyděšeně, ale odhodlaně. „Na tom nezáleží – profesore Snape, prosím, musíte mi věřit. Dívala jsem se na knihy, které si Hermiona v knihovně vypůjčila, a těsně předtím, než ji někdo zabil, zkoumala Kámen mudrců. V jejích poznámkách stálo, že se může stát něco nebezpečného, pokud Kámen zůstane v zrcadle příliš dlouho. Musíme ho okamžitě dostat pryč z hradu.“

Susan Bonesová si teď oběma rukama zakryla obličej. „Nejedu v tom s nimi, jsem s nimi jenom abych zabránila ještě větším hloupostem.“

Severus Snape zíral na Theodora Notta a ostatní. Pak otočil hlavu a podíval se na Draca Malfoye. „Pane Malfoyi,“ pronesl mistr lektvarů. „Jak jste přišel na Brumbálovo spiknutí?“

„Vyvodil jsem to z důkazů!“ ozvala se plovoucí hlava Draca Malfoye.

Profesor Snape otočil hlavu zpět k Theodoru Nottovi. „Jak jste chtěl získat Kámen z nitra kouzelného zrcadla, které údajně dokázalo zmást samotného Brumbála? Okamžitě mi odpovězte!“

„Vezmeme celé zrcadlo a pošleme ho zpátky Flamelovi,“ řekl Theodor Nott. „Není to tak, že bychom chtěli Kámen pro sebe, jen potřebujeme zabránit Brumbálovi, aby ho ukradl.“

Profesor Snape přikývl, jako by si něco potvrzoval, a otočil hlavu, aby se podíval na ostatní studenty. „Řekněte mi, nevšimli jste si, že by se někdo z vás choval neobvykle? Nebo třeba má někdo nějaký zvláštní předmět nebo používá kouzla, která by prvák neměl znát?“ Pravá ruka profesora Snapea nyní mířila hůlkou na Susan Bonesovou. „Vidím, že slečna Greengrassová a slečna Davisová se na vás snaží nedívat, slečno Bonesová. Pokud existuje nějaké obyčejnější vysvětlení, bylo by moudré, kdybyste ho okamžitě vytáhla.“

Vlasy Susan Bonesové se zbarvily do jasně červené, ačkoli její tvář se nezměnila. „Asi už nemá smysl to dál tutlat,“ řekla, „stejně za dva dny maturuju.“

„Dvojnásobné čarodějky maturují o šest let dřív?“ řekla Tracey Davisová. „To není fér!“

„Bonesová je dvojnásobná čarodějka?“ zvolal Theodor.

„Ne, je to Nymfadora Tonksová, je metamorfomág,“ řekl profesor Snape. „Vydávat se za jiného studenta je zásadně proti předpisům, jak jistě dobře víte, slečno Tonksová. Ani dva dny před maturitou ještě není pozdě vás z Bradavic vyloučit, což by byla strašná tragédie – tedy z vašeho pohledu. Z mého pohledu by to bylo k popukání. A teď mi řekněte, co přesně tady děláte.“

„Tím se to vysvětluje,“ řekla Dafné Greengrassová. „Hm, existuje i skutečná Susan Bonesová, nebo kolej vymírá, takže tě nechali tajně –“

Zrzavá postava Susan Bonesové měla dlaň na tváři. „Ano, slečno Greengrassová, existuje skutečná Susan Bonesová. Posílá mě místo sebe, jen když se vaše banda chystá dostat do neuvěřitelných problémů. Profesore Snape, jsem tu proto, že se ztratil Draco Malfoy a tahle parta trvala na tom, že se ho pokusí najít, místo aby zavolali bystrozory. Z důvodů, které mi podle skutečné slečny Bonesové nebyl čas vysvětlovat a které, jak si teď uvědomuji, byly hloupé. Ale mladí studenti nikdy nesmějí chodit sami, vždycky je musí doprovázet někdo ze šestého nebo sedmého ročníku. A teď jsme našli Draca Malfoye a můžeme se všichni vrátit. Prosím? Než přijdou ještě s něčím ujetějším?“

„Co se to tu proboha děje?“

„Ah,“ řekl profesor Snape, který vedle zhroucené postavy profesora obrany pořád mířil hůlkou na zrzavou postavu Susan Bonesové a druhou rukou stále svíral límec pod vznášející se hlavou Draca Malfoye. „Vnímám profesorku Prýtovou.“

„Je to jinak, než jak to vypadá,“ zahlásila Tracey Davisová.

Malá, podsaditá postava profesorky bylinkářství se vřítila na scénu. Už v tu chvíli měla vytaženou hůlku, i když s ní na nikoho nemířila. „Ani nevím, co si tady o tom mám myslet! Hůlky sklonit, všichni, hned! Včetně vás, profesore!“

Odvedení pozornosti. Harrymu to náhle jasně došlo. Ať už teď sledoval cokoli, z místa, kde stál neviděn a vzdálen dění, tohle nebylo to, o co tu skutečně šlo, nebyla to ta pravá nit příběhu, bylo to tak zařízeno. Příchod profesorky Prýtové uvolnil Harryho pozdržený soud; takové věci se neděly jen proto, aby situace byla vtipnější. Někdo všechen ten chaos vyvolal záměrně, ale jaký to mělo mít smysl?

Harry pevně doufal, že to nebyl on, kdo se vrátil v čase a zařídil to, protože to vypadalo jako ten druh věci, který by mohl mít na svědomí.

Severus Snape sklonil hůlku. Druhou rukou pustil Draca Malfoye. „Profesorko Prýtová,“ řekl mistr lektvarů, „jsem tu na příkaz ředitele, abych hlídal tyto dveře. Všichni ostatní přítomní tu nemají co dělat a žádám vás, abyste je odvedla pryč.“

„To zní věrohodně,“ řekla profesorka Prýtová. „Proč by zrovna vás Brumbál pověřil hlídáním dveří do své herny? Nejde mu přece o to, že by chtěl studenty držet venku, to ne, oni přece mají jít dovnitř a uvíznout v mých ďáblových osidlech! Susan, drahá, máš přece komunikační zrcátko, ne? Použij ho a přivolej bystrozory.“

Pozorující Harry si pro sebe přikývl. O to šlo. Bystrozoři by v této strašlivě nepřehledné situaci odvedli všechny přítomné, žádné výmluvy by nebrali, a pak by dveře zůstaly nestřežené.

Měl ale Harry do zakázané chodby vstoupit sám? Nebo sledovat, kdo nakonec přijde, až všichni ostatní odejdou?

Hlasitý záchvat kašle a hekání přiměl všechny, aby se podívali na místo, kde ležel profesor obrany.

„Snape – poslyš –“ řekl profesor obrany mezi kašláním. „Proč – tady – Prýtová –“

Mistr lektvarů sklopil zrak.

„Paměťové kouzlo – usvědčuje – profesorku –“ Profesor obrany začal znovu kašlat.

„Cože?“

A logika celé věci už se v Harryho mysli odvíjela s krystalicky čistým zděšením, na všechny jednotlivosti už měl podezření, takže strašlivé uvědomění přicházelo jako opakování s větší jistotou.

Někdo Hermioně vštípil do paměti, že se pokusila Draca zabít.

Jen někdo z profesorského sboru to mohl udělat bez poplachu.

Takže jediné, co musel skutečný pachatel udělat, bylo seslat Legilimens nebo Imperius na profesora Bradavic.

A poslední, koho by kdokoli podezříval, by byla ředitelka mrzimorské koleje.

Snape se bleskově otočil, zatímco profesorka Prýtová zvedala hůlku a mistr lektvarů mezi nimi stihl beze slov vztyčit průsvitnou ochranu. Ale blesk, který vystřelil z hůlky profesorky Prýtové, byl tmavě hnědý, což v Harryho mysli vyvolalo vlnu strašlivých obav; a hnědý blesk způsobil, že Severusův štít zhasl dřív, než k němu vůbec doletěl, a přitom zasáhl jeho pravou ruku, i když už mistr lektvarů stihl o kousek uhnout. Profesor Snape tlumeně vykřikl, ruka se mu zkroutila a upustila hůlku.

Další blesk, který vyšlehl Prýtové z hůlky, byl jasně červený, v barvě omračující kletby, a zdálo se, že se rozjasňuje a zrychluje už když opouštěl její hůlku. Doprovázel ho další nával úzkosti. Blesk s mistrem lektvarů mrštil do dveří a ten se pak bez hnutí zhroutil na zem.

To už byla růžovovlasá Susan Bonesová obklopena modrým oparem s mnoha fazetami a pálila na profesorku Prýtovou jednu kletbu za druhou. Profesorka Prýtová si kleteb nevšímala a vyvolávala rostlinné úponky, které omotávaly mladší studenty, kteří se snažili utéct, kromě Draca Malfoye, který opět zmizel pod svým neviditelným pláštěm.

Ne-Susan-Bonesová přestala vrhat kletby. Namířila hůlku, zhluboka se nadechla a hlasitě zakřičela zaklínadlo, které vyčarovalo červy zlatého světla, kteří se zakousli do štítu kolem profesorky Prýtové. Na to se profesorka bylinkářství otočila s nepřítomným výrazem ve tváři k ne-Susan a do vzduchu za ní se vztyčila nová rostlinná chapadla. Tyto stonky byly tmavěji zelené a zdálo se, že mají vlastní štíty.

Harry Potter zamumlal do zdánlivě prázdného vzduchu: „Zaútočte na Prýtovou. Pomozte Bonesové. Pouze nesmrtící.“

„Ano, můj pane,“ zašeptal Lesath Lestrange pod Harryho pláštěm neviditelnosti a dojem přítomnosti zmijozelského páťáka se odsunul směrem k boji.

Harry se podíval na své ruce a s nepříjemným šokem zjistil, že jeho zneviditelňovací kouzlo už není tak dokonalé jako předtím. Při každém Harryho pohybu se ve vzduchu objevovaly náznaky zkreslení…

Harry pomalu ustupoval, až došel k rohu a přikrčil se za ním. Pak vytáhl komunikační zrcátko… bylo prázdné a nefunkční. Samozřejmě. Harry zrcátko odlevitoval tak, aby s jeho pomocí viděl za roh a mohl sledovat konec… odvedení pozornosti? Co se to tu dělo a proč?

Profesorka Prýtová a podoba Susan Bonesové sváděly souboj v záblescích světla a listí. Ze vzduchu se vynořila planoucí zeleň Silnější vrtací kletby a prokousala se polovinou vnější vrstvy štítů profesorky Prýtové. Profesorka herbologie se otočila a vypustila široký žlutý proud do míst, odkud vrtací kletba přišla, ale zdálo se, že kouzlo nic nezasáhlo.

Žluté plameny, modré fazety, tmavě zelené rostlinné úponky a vířící fialové okvětní lístky…

Ale pak profesorka Prýtová začala střílet karmínové oblouky na všechny strany, a jedna z karmínových čepelí ve vzduchu něco zasáhla, přičemž plášť neviditelnosti neskryl, kde byl karmínový oblouk pohlcen, a pocit Lesathovy přítomnost pod pláštěm neviditelnosti se složil na zem.

A to dalo ne-Susan-Bonesové dost času, aby se zastavila, popadla dech a vykřikla něco, co v Harrym vyvolalo další vlnu hrůzy; a bílá jiskra, která vyšlehla, prošla skrz rozžvýkané štíty profesorky Sproutové a její rostlinné brnění a složila ji.

Ne-Susan-Bonesová zadýchaná padla na kolena. Její šaty byly nasáklé potem.

Otočila hlavu a rozhlédla se kolem sebe, na těla ležící omráčená na zemi nebo omotaná úponky.

„Cože?“ řekla ne-Susan. „Cože? Cože? Cože.“

Nedostalo se jí žádné odpovědi. Oběti zapletené do úponků profesorky Prýtové se nehýbaly, i když se zdálo, že dýchají.

„Malfoyi…“ řekla růžovovlasá Susan a stále lapala po dechu. „Draco Malfoyi, kde jsi? Jsi tu? Zavolej konečně bystrozory! Merlin tě zatrať – Homenum Revelio!“

A Harry zjistil, že je znovu viditelný a zírá do svého zrcátka na postavu Draca Malfoye, napůl viditelnou pod třpytem pláště, jak stojí za ne-Susan a míří hůlkou na mezeru v ne-Susanině modrém oparu.

Harryho mysl se pohybovala v záblescích vhledu, příliš pomalu, a přesto příliš rychle; dokonce i když se Harrymu otevřela ústa a nadechoval se, aby vykřikl.

bacha na souhvězdí

existovalo souhvězdí jménem Draco

když jste dokázali ovládat profesora, dokázali jste ovládat studenta

„K zemi!“ vykřikl Harry, ale už bylo pozdě, blesk rudého světla zezadu zasáhl Susaninu hlavu a srazil ji na zem.

Harry vyšel zpoza rohu a pronášel: „Somnium somnium somnium somnium somnium somnium.“

Třpytivý tvar Draca Malfoye se zhroutil na hromádku.

Harry chvíli lapal po dechu. Pak Harry řekl: „Stupefy!“ a ověřil si, že ano, omračující kletba skutečně zasáhla postavu Draca Malfoye.

(Mohli jste se mýlit v tom, že Somnium skutečně zasáhlo. Harry už viděl dost hororových filmů, nemluvě o té záležitosti se Sluníčky, takže se takové chyby nehodlal dopustit znovu.)

A když už se nad tím Harry znovu zamyslel, vrhl další omračující kouzlo na ležící profesorku Prýtovou.

Harry stiskl hůlku, zkoumal celou scénu a vyčerpáním těžce oddechoval. Neměl už dost magie na to, aby Brumbálovi poslal patrona, a tentokrát měl na tuto možnost opravdu pomyslet hned. Harry se začal natahovat k místu, kam spadlo jeho zrcátko, aby zjistil, jestli už nezačalo fungovat.

A pak Harry zaváhal.

V jeho vzkazu pro sebe stálo, že se má vyhýbat pozornosti bystrozorů, a Harry pořád ještě nevěděl, co se děje.

Zhroucená postava profesora Quirrella se znovu rozkašlala, opřela se rukou o zeď vedle sebe a pomalu se zvedla na nohy.

„Harry,“ zaskřehotal profesor Quirrell. „Harry. Jsi tady?“

Bylo to poprvé, co ho kdy profesor Quirrell oslovil křestním jménem.

„Jsem tady,“ řekl Harry. Bez jakéhokoli vědomého přemýšlení se jeho nohy pohnuly kupředu.

„Prosím,“ řekl profesor Quirrell. „Prosím, nemám… moc času. Prosím, vezmi mě… k zrcadlu… pomoz mi… získat Kámen.“

„Kámen mudrců?“ Harry se zeptal. Rozhlédl se po roztroušených tělech, ale Draca už neviděl, odhalovací kouzlo už vyprchalo. „Myslíte, že měl pan Nott pravdu? Nemyslím si, že by Brumbál –“

„Brumbál – ne,“ vydechl profesor Quirrell. „Protože – Prýtová –“

„Rozumím,“ řekl Harry. Kdyby za tím vším stál Brumbál, nepotřeboval by ovládat mysl profesorky, aby mohl použít paměťová kouzla.

„Zrcadlo… prastará relikvie… může skrývat cokoli… Kámen by v něm mohl být… mnoho lidí chce kámen… jeden poslal Prýtovou…“

Harry rychle zopakoval: „Zrcadlo tam dole je prastará relikvie, která se dá použít k ukrytí věcí, a bylo by to jedno z možných míst, kam by se dal schovat Kámen mudrců. Pokud je Kámen mudrců uvnitř zrcadla, pak by ho mohl chtít získat kdokoli. Jeden z nich ovládá Prýtovou a to by vysvětlovalo, co je vlastně jejich cílem… jenže… to nevysvětluje, proč by ten, kdo ovládal Prýtovou, šel po Hermioně.“

„Harry, prosím,“ řekl profesor Quirrell. Dýchal teď ještě namáhavěji a jeho hlas zněl nesnesitelně pomalu. „Je to jediná věc… která mi může zachránit život… a já teď zjišťuji… Nechci zemřít… prosím, pomoz mi…“

A tím toho bylo dost.

Nějak toho najednou bylo až příliš.

Vrátil se pocit odstupu, který Harryho přepadl, když přišla profesorka Prýtová, a začal se vracet i přerušený odklad posuzování – jeho vnitřní kritik vše zvažoval, jako by to byla jen kulisa. Načasování, pravděpodobnosti, tolik lidí, kteří se objevili u stejných dveří, zoufalství profesora obrany… celá tahle situace mu nepřipadala skutečná. Možná by ji ale dokázal vyřešit, kdyby si mohl dopřát čas a věci si promyslet, místo se vrhl do dobrodružství na první zavolání. Všechny nasbírané zkušenosti za poslední rok konečně vykrystalizovaly v něco jako nádech bojové otrlosti. Instinkt zrozený z minulých katastrof Harrymu říkal, že pokud se prostě vrhne vpřed, skončí to smutným rozhovorem, při kterém si uvědomí, že udělal hloupost. Zase.

„Nechte mě přemýšlet,“ řekl Harry. „Nechte mě na minutku přemýšlet, než vyrazíme.“ Odvrátil se od profesora obrany a zadíval se na bezvědomá těla, která se v různých tvarech válela po podlaze. Za uplynulý rok už viděl tolik kousků skládačky, že by možná všechno zapadlo na své místo i s jediným dalším kouskem…

„Harry…“ řekl profesor obrany slábnoucím hlasem. „Harry, já umírám…“

Jedna minuta navíc nemůže změnit to, že měl CELÝ ROK na to, aby byl nemocný, je NEPRAVDĚPODOBNÉ, že jeho boj o život by byl přesně načasován tak, aby spoléhal na tuto poslední minutu, bez ohledu na to, co se stalo Hermioně –

„Já vím!“ Harry řekl. „Budu přemýšlet rychle!“

Harry zíral na těla a snažil se přemýšlet. Nebyl čas na pochybnosti, na výhrady, žádné brzdy ani váhání, jen vzít první myšlenky a rozběhnout se s nimi –

Harrymu se v hlavě míhaly útržky abstraktních myšlenek, heuristické postupy řešení problémů, které neměl čas převádět do slov. V neverbalizovaných záblescích svištěly kolem a sestavovaly z problému objekt.

– všímám si, že jsem zmatený – čím?

– první místo, kde hledat problém, je jakýkoli aspekt situace, který se zdá být nejnepravděpodobnější –

– jednoduchá vysvětlení jsou pravděpodobnější, eliminovat samostatné nepravděpodobnosti, které by musely být postulovány –

Profesor Snape už tu byl, pak přišel profesor Quirrell, pak dorazil Harry (pomocí obraceče času), pak dorazila skupina dobrodruhů a objevil se Draco (součást skupiny), pak se objevila profesorka Prýtová.

Příliš mnoho lidí se objevilo synchronně, a to byla příliš velká náhoda, bylo nepravděpodobné, že by se tolik různých skupin objevilo na stejném místě během pěti minut, muselo to mít společnou souvislost.

Označte toho, kdo ovládal Prýtovou, za strůjce, který nařídil, aby Hermioně byla očarována paměť. Hlavní mozek poslal Prýtovou.

Profesor Snape říkal, že ho ředitel poslal hlídat dveře poté, co došlo k nějakému narušení, a pokud to způsobil ovládající, aby odvedl pozornost, pak to vysvětlovalo i Severusovu přítomnost.

Harry už si nebyl jistý, jestli Draca ovládal ten hlavní mozek, tato hypotéza ho napadla v okamžiku, kdy se Draco možná jen snažil sundat ne-Susan, aby se mohl nerušeně dostat do chodby…

Ne, to byl špatný způsob uvažování, obrátit to, pokusit se vysvětlit načasovanou přítomnost Draca a jeho dobrodružné skupiny, žádný čas na sebezpytování, běžet s hypotézou, tedy předpokládat, že mozek za Prýtovou poslal Draca nebo vyvolal jeho příchod.

To by vysvětlovalo tři příchody.

Harry se ukázal, protože mu to nařídil jeho vzkaz. To by se dalo přičíst cestování v čase.

Zbýval tedy profesor obrany, který řekl, že sleduje Snapea, jenže to se nezdálo jako opravdu adekvátní důvod, aby se tu profesor Quirrell objevil, Harry se kvůli tomu necítil méně zmatený, a tak možná ten mozek také nějak kontroloval načasování přítomnosti profesora Quirrella a dokonce zařídil, aby Harry sám vstoupil do časové smyčky.

Harryho mysl narazila na kámen úrazu, nedokázal si představit, jak tuto úvahu dále rozšířit.

Nebyl čas tupě zírat na překážky.

Harryho mysl bez jakéhokoli zastavení nebo přibrždování zaútočila na problém z nového úhlu.

Profesor Quirrell vyvodil, že někdo ovládá bradavického profesora, aby Hermioně očaroval paměť, což znamenalo, že ten, kdo ovládal profesorku Prýtovou, to na Hermionu nastražil, a pak ji zavraždil, což znamenalo, že ovládající profesorky Prýtové měl podrobné informace o životě v Bradavicích a možná i osobní zájem na Chlapci-který-přežil a jeho přátelích.

Harryho mysl konečně doručila příslušnou vzpomínku, Brumbál řekl, že nejsilnější cesta Lorda Voldemorta k životu je ukryta zde uvnitř Bradavic, běžet s hypotézou, takže nástrojem vzkříšení byl Kámen mudrců ukrytý v zrcadle, proč Brumbál umístil zrcadlo do chodby, kterou mohli projít prváci, ne, tuhle otázku ignoruj, teď není důležitá, a profesor Quirrell řekl, že Kámen mudrců má velkou léčivou moc, takže tahle část také sedí.

Ale pokud byl Kámen mudrců ukrytý v zrcadle, aby nepadl do rukou Temnému pánovi, znamenalo to, že v zrcadle byla také jediná věc na světě, která mohla zachránit život profesoru obrany –

Harryho mysl se pokusila zaváhat, ucuknout, cítil náhlou obavu, kam to směřuje.

Na váhání ale nebyl čas.

– a to bylo také příliš mnoho náhod, prostě příliš mnoho nepravděpodobnosti, pokud to vaše mysl nepopsala jako úžasný dějový zvrat, jako byste byli uvnitř příběhu.

Mohl by domnělý Temný pán také manipulovat profesorem Quirrellem tak, aby profesor Quirrell objevil svou údajnou spásu ve správný čas, aby Harry a profesor Quirrell šli pro nástroj vzkříšení do zrcadla, ani by to ve skutečnosti nemusel být Kámen mudrců, a pak by se objevil avatar Temného pána nebo nějaký jiný služebník a zmocnil se ho, což by vysvětlilo všechny soulady a popřelo všechny náhody.

Nebo profesor Quirrell od začátku věděl, že jediná věc, která mu může zachránit život, se skrývá v tom zrcadle, a proto souhlasil, že bude v Bradavicích učit obranu, a teď se tu věc konečně snaží získat, ale proč tedy čekal, až mu bude takhle zle, aby se o to vůbec pokusil, a proč se Prýtová objevila ve stejnou dobu jako profesor Quirrell –

Harrymu se to v hlavě zavrtělo silněji.

Jeho vnitřní oko se dívalo směrem, kam se dřív bálo pohlédnout.

Na vzkazu, který jsem si poslal, stálo, abych pomohl pozorovateli hvězd. Neposílal bych si vzkaz s tímto textem, kdybych už v budoucnu nepřišel na to, že je to správná věc – možná mi ten vzkaz jen říká, abych se do toho pustil –

Do vědomí mu pronikl poznatek o zmatenosti.

Kódovaná zpráva na pergamenu… jeden nebo dva řádky nezněly úplně správně, nezněly jako kód, který by Harry očekával, že sám pro sebe použije…

„Harry,“ zašeptal za ním hlas umírajícího profesora Quirrella. „Harry, prosím.“

„Už jsem skoro skončil s přemýšlením,“ řekl Harryho hlas nahlas a Harry si při těch slovech uvědomil, že jsou pravdivá.

Obrať to.

Podívej se na to z pohledu nepřítele, z místa, kde nepřítel provádí své vlastní inteligentní plánování, někde mimo tvůj dohled.

V Bradavicích jsou bystrozoři a tvůj cíl, Harry Potter, je teď plně ve střehu. Harry Potter při prvním náznaku potíží přivolá bystrozory nebo pošle patrona Albusi Brumbálovi. Když to pojmeme jako hádanku, je jedním z kreativních řešení –

– zfalšovat údajně v čase vrácený vzkaz Harryho Pottera sobě samému, ve kterém se říká, aby nevolal o pomoc, a vzkazuje se mu, aby byl na místě a v čase, kde ho chceš mít. Přiměješ samotný cíl, aby obešel všechny ochrany, které kolem sebe vystavil. Dokonce obejdeš i ochranu, kterou mu poskytuje jeho nedůvěra, tím, že bude důvěřovat úsudku svého vlastního budoucího já.

Není to ani obtížné. Můžeš nějakému náhodnému studentovi očarovat paměť, aby si vzpomněl, že mu Harry Potter předal obálku, kterou mu má později donést.

Tomu studentovi můžeš očarovat paměť, protože jsi bradavický profesor.

Nedáš si tu práci, abys ukradl tužku a mudlovský papír z váčku Harryho Pottera. Místo toho zfalšuješ písmo Harryho Pottera na kouzelnickém pergamenu. Rukopis Harryho Pottera dokážeš zfalšovat, protože jsi ho viděl na zkouškách, které jsi hodnotil na ministerstvu.

Draca Malfoye nazýváš „souhvězdím“, protože víš, že Harry Potter se zajímá o astronomii, a ty jsi kouzelník a astronomii jsi měl a pamatuješ si názvy všech souhvězdí. Ale není to přirozený kód, kterým by Harry Potter pro sebe samého označil Draca Malfoye, ten by zněl ‚učedník’.

Profesora Quirrella nazveš ‚pozorovatelem hvězd’ a řekneš Harrymu Potterovi, aby mu pomohl.

Víš, že požírač životů je v hadí řeči označení pro mozkomora, a očekáváš, že Harry Potter si o bystrozorech bude myslet, že jsou s nimi spolčeni.

Zakóduješ 6:49 jako ‚šest a sedm ve čtverci’, protože jsi četl mudlovskou knihu o fyzice, kterou ti dal Harry Potter.

Kdo tedy jsi?

Harry si všiml, že se mu zrychlil dech a rozbušilo srdce, a tak svůj dech opět zpomalil, profesor Quirrell ho pozoroval.

Co kdyby, čistě hypoteticky, byl profesor Quirrell tím hlavním strůjcem a Harryho zprávu zfalšoval? To by vysvětlovalo všech pět stran, které přišly, celou tu synchronní koordinaci téhle komedie, a profesorka Prýtová by byla řízena jen proto, aby profesoru Quirrellovi umožnila z falešných vzpomínek obvinit někoho jiného, až se usadí prach, ale –

Ale proč by profesor Quirrell riskoval křehké spojenectví, které měl Harry s Dracem, tím pokusem hodit na někoho vraždu

(kterou profesor Quirrell ‚odhalil’ a ‚zastavil’ údajně pomocí sledovacího zařízení umístěného na Dracovi)

Proč by profesor Quirrell zabíjel Hermionu?

(jeho první pokus o její odstranění nevyšel)

Pokud byl profesor Quirrell ten zlý, pak možná lhal o všem, co souviselo s viteály, a možná vůbec nebyla náhoda, že jediná věc, která mu mohla zachránit život, byla věc, která mohla také vzkřísit Temného pána, co když to Temný pán také nějak zařídil

(jednoho dne David Monroe záhadně zmizel a byl považován za mrtvého právě rukou Temného pána)

Harryho přepadla strašná intuice, něco odděleného od všech dosavadních úvah, intuice, kterou nedokázal vyjádřit slovy; kromě toho, že on a profesor obrany si byli v určitých ohledech velmi podobní a zfalšování zprávy poslané časem byl přesně ten druh kreativní metody, kterou mohl Harry sám vyzkoušet, aby obešel všechny ochrany cíle –

A tehdy si Harry konečně uvědomil, co mělo být jasné od samého začátku.

Profesor Quirrell byl chytrý.

Profesor Quirrell byl chytrý stejným způsobem jako Harry.

Profesor Quirrell byl chytrý úplně stejně jako Harryho tajemná temná stránka.

Kdybyste měli hádat, kdy Chlapec-který-přežil získal svou tajemnou temnou stránku, bylo by vám jasné, že to nejspíš bylo v noci 31. října 1981.

A taky

A taky

A taky profesor Quirrell znal heslo, o kterém si Bellatrix Blacková myslela, že identifikuje Temného pána, a jeho přítomnost vyvolávala v Chlapci-který-přežil pocit zkázy, a jeho magie ničivě působila na Harryho magii a jeho oblíbeným kouzlem byla Avada Kedavra a taky a taky a taky –

To poznání Harrym projelo jako protržení obrovské přehrady, ze které se vyvalí všechna voda, a provalilo se jeho myslí jako nezadržitelná záplava, která všechno smetla.

Existuje pouze jediná realita, která umožňuje všechna pozorování.

Pokud se zdá, že různá pozorování ukazují neslučitelným směrem, znamená to, že jste ještě neobjevili pravdivou hypotézu.

A v takových případech, když vás konečně napadne správná hypotéza, se za ní všechno srovná, přesáhne popření i zděšení a strhne všechny pochybnosti a emoce, které by jí mohly stát v cestě.

– a pak ‚David Monroe’ a ‚Lord Voldemort’ byli jediná osoba, která vystupovala na obou stranách kouzelnické války, a proto byla rodina Monroeových zabita dřív, než se mohla setkat s ‚Davidem Monroem’, jak ostatně Moody podezříval –

Realita se ustálila do jediného známého stavu, jediného uceleného stavu věcí, který kompaktně generoval soubor pozorování.

Harry nevyskočil, nezměnil dech, snažil se nedat najevo jedinou známku hrůzy a agónie, které mu zaplavovaly mysl.

Nepřítel stál za ním a pozoroval ho.

„Dobře,“ řekl Harry nahlas, jakmile se odvážil věřit, že jeho hlas bude znít normálně. Stále se díval na těla a odvracel pohled od profesora Quirrella, protože nevěřil vlastnímu výrazu. Harry zvedl rukáv, aby si otřel pot z čela, a snažil se, aby to gesto vypadalo nenuceně; Harry nedokázal ovládnout pot ani rychlé bušení v hrudi. „Pojďme pro Kámen mudrců.“

Harrymu stačila jediná chvilka nepozornosti kdekoli na cestě, aby mohl použít svůj obraceč času.

Za ním se neozývala žádná odpověď.

Ticho se protahovalo.

Harry se pomalu otočil.

Profesor Quirrell stál vzpřímeně a usmíval se.

Profesor obrany držel v ruce tvar z černého kovu namířený na Harryho ruku s hůlkou, a držel jej s jistotou někoho, kdo přesně věděl, jak používat poloautomatickou pistoli.

Harry měl sucho v ústech, dokonce i rty se mu chvěly adrenalinem, ale dokázal promluvit. „Dobrý den, lorde Voldemorte.“

Profesor Quirrell naklonil hlavu na znamení uznání a řekl: „Dobrý den, Tome Riddle.“