Harry Potter a Metody Racionality VI

Harry Potter a Metody Racionality VI.

Eliezer Yudkowsky

Překlad: Jaromír „Kerray“ Matýšek

Redakce: Tomáš Beneš

Ilustrace obálky: Lily Yao Lu


#HPaMR

K volnému šíření vydává spolek Archetypal

archetypal.cz/HPaMR

Neprodejné

v. 20210614


Prohlášení: Harry Potter patří J. K. Rowlingové a metody racionality nepatří nikomu. Český překlad používá zažité překlady bratrů Medkových. Tuto knihu je možné beze změn tisknout i bezplatně šířit a kopírovat. Aby nebyly porušena autorská práva a ochranné známky, nesmí se prodávat.

Tato fanfiction se podle čtenářů začne skutečně rozjíždět kolem kapitoly 5. Pokud jí nepřijdete na chuť ani po kapitole 10, vzdejte to.

Na stránkách Archetypal.cz najdete

Na stránkách HPMOR.COM najdete:

Recenzováním, komentováním a šířením této knihy budete působit radost.

Text obsahuje spoustu vodítek: očividných vodítek, méně očividných vodítek, i vskutku obskurních vodítek, u kterých bylo překvapující, že se našli čtenáři, kteří je úspěšně rozluštili. Text také obsahuje ohromnou spoustu důkazů ponechaných přímo všem na očích. Je to racionalistický příběh: jeho tajemství jsou rozluštitelná a mají být luštěna.

Příběh byl podáván seriálovou formou, běžel po předurčené množství sezón a jednotlivé epizody byly samostatnější celky, ve kterých se postupně rozvíjela hlavní příběhová linie směřující k závěrečnému rozuzlení.

Všechna zmíněná věda je skutečná věda, nicméně mějte na paměti, že mimo toho, co se říše vědy týká, nemusí být názory postav zároveň i názory autora. Ne všechno, co hlavní hrdina podniká, je lekcí moudrosti, a rady, udílené temnějšími postavami, mohou být nedůvěryhodné nebo dvojsečné.

Názvy kapitol mají v českém překladu dvě části, druhá je explicitní podle Explicit_chapter_titles, první obsahuje název kapitoly, jak je při postupném psaní a zveřejňování označoval E.Y.

Tento překlad se stále vyvíjí. Jednou za čas si stáhněte aktuální verzi na https://archetypal.cz/HPaMR. Pokud narazíte na překlep, chybu nebo pro něco vymyslíte lepší formulaci, prosíme napište nám do komentářů nebo pošlete email na chyby@archetypal.cz – stačí zkopírovat pár slov kolem a případně přidat vlastní opravenou verzi.



100. Preventivní opatření, část 1. – V Zapovězeném lese

13. května 1992

Tvář Arguse Filche se ve světle olejové lampy, kterou nesl, zdála pokřivená, a tančily po ní stíny. Brána Bradavic se za nimi rychle vzdalovala, jak postupovali potemnělými pozemky. Stezka, po které ted šli, byla blátivá a nezřetelná.

Stromy s větvemi donedávna holými kvůli zimě ještě nebyly plně oděny jarem; jejich větve se vztahovaly k obloze jako hubené prsty s kostmi prosvítajícími řídkým listovím. Měsíc jasně svítil, ale mraky, které se přes něj hnaly, je často vrhaly do tmy, prosvětlené jen slabým plamenem Filchovy lampy.

Draco v ruce pevně svíral hůlku.

„Kam nás vedete?“ zeptala se Tracey Davisová. Filch ji a Draca odchytil, když šli na plánované setkání Stříbrných Zmijozelů po večerce, a oba dostali trest po škole.

„Prostě pojďte za mnou,“ řekl Argus Filch.

Draco se z celé té věci cítil otrávený. Stříbrní Zmijozelové by měli být ctihodnou školní aktivitou. Neexistoval důvod, proč by tajná konspirace neměla mít dovoleno scházet se po večerce, když to bylo pro větší dobro Bradavic. Jestli se to stane ještě jednou, promluví si s Dafné Greengrassovou a Dafné si promluví se svým otcem a pak Filch zjistí, že když jde o Malfoye, bylo by moudřejší hledět si svého.

Světla bradavického hradu už vzdáleností pohasla, když Filch znovu promluvil. „Vsadím se, že si příště pořádně rozmyslíte porušovat školní řád, vo co že jo?“ Filch odvrátil hlavu od lampy, aby se podíval na čtyři studenty, kteří ho následovali. „Jo jo… podle mě jsou tvrdá práce a bolest ti nejlepší učitelé… Škoda, že už se nepoužívají starý tresty. Pověsil bych vás na pár dní za ruce ke stropu, řetězy mám pořád v kumbálu, pěkně promazaný, ještě by se někdy mohly hodit…“

„Hej!“ řekla Tracey a v jejím hlase zněl náznak pobouření. „Jsem moc mladá na to, abych musela poslouchat o takových – takových – však víte! Zvlášť když ty řetězy máte dobře promazané!“

Draco nedával pozor. Na Amycuse Carrowa Filch prostě neměl.

Za nimi šla dvojice starších Zmijozelů a dívka se zahihňala, ale nic neříkala. Vedle ní šel vysoký kluk se slovanským obličejem, který mluvil s přízvukem. Byli chyceni za nesouvisející přestupek, který měl co do činění s tím, na co narážela Tracey, a vypadali, že jsou ve třetím nebo čtvrtém ročníku. „Pche,“ řekl ten kluk. „V Kruvalu by vás pověsili vzhůru nohama za palce u nohou. Nebo jen za jeden, když budete drzí. Bradavice byly měkké i za starých časů.“

Argus Filch asi půl minuty mlčel, jako by se snažil vymyslet vhodnou odpověď, a pak se uchechtl. „Uvidíme, co budeš říkat… až se dozvíš, co budeš dělat dnes v noci! Cha!“

„Už jsem říkala, že na takové věci jsem příliš mladá!“ řekla Tracey Davisová. „Musíte to počkat, až budu starší!“

Před nimi stála chalupa s osvětlenými okny, ale její proporce nevypadaly úplně správně.

Filch zahvízdal vysokým ostrým hvizdem a začal štěkat pes.

Z chalupy vyšla postava a stromy kolem ní se zdály příliš drobné. Postavu následoval pes, který se ve srovnání s ní zdál jako štěně, dokud jste si nepřestali všímat vyšší siluety a nezjistili, že pes je vlastně obrovský, spíš jako vlk.

Než se stihl zarazit, zúžily se Dracovi oči. Jako Stříbrný Zmijozel neměl mít předsudky vůči žádné vnímající bytosti, zejména ne ve chvílích, kdy by ho mohli vidět druzí.

„Copak to tu máme?“ řekla postava hlasitým a chraplavým hlasem poloobra. Jeho deštník se rozzářil bílou září, která jasem předčila Filchovu slabou lampu. V druhé ruce držel kuši a krátké šipky k ní měl v toulci, který měl připnutý na horní části paže.

„Studenti s trestem po škole,“ řekl Filch hlasitě. „Maj ti pomoct v Lese hledat to… to, co je sežralo.“

„V Lese? “ zalapala po dechu Tracey. „Tam v noci nesmíme!“

„Přesně tak,“ řekl Filch, odhlédl od Hagrida a zamračil se na ně. „Přesně do toho Lesa jdete a já se bych se vůbec nedivil, kdybyste se někteří nevrátili v celku.“

„Ale –“ řekla Tracey. „Slyšela jsem, že tam jsou vlkodlaci a taky upíři, a všichni víme, co se stane, když se dívka potká s vlkodlakem a upírem najednou!“

Obrovský poloobr se zamračil. „Argusi, představoval jsem si, že přijdeš ty a třeba pár sedmáků. Nemá smysl tahat s sebou pomocníky, když na ně budu muset celou dobu dávat pozor.“

Argusova tvář se rozzářila krutým uspokojením. „Mají jen hlídkovat, ne? Měli na ty vlkodlaky myslet dřív, než se dostali do potíží, ne? Prostě je tam pošli. Neměli bychom na ně být hodní, Hagride, jsou tu přece za trest.“

Poloobr si mohutně povzdechl (znělo to, jako když normálnímu člověku vymáčknete z plic všechen vzduch potloukovou kletbou). „Svůj díl práce jsi udělal. Teď už to převezmu já.“

„Vrátím se za svítání,“ řekl Filch, „pro to, co z nich zbyde,“ dodal potměšile, obrátil se a jeho lampa se s pohupováním vzdalovala tmou, jak se vydal zpátky k hradu.

„Dobrá tedy,“ řekl Hagrid, „teď mě pozorně poslouchejte, protože to, co tu budeme v noci dělat, je nebezpečný, a já nechci, aby někdo zbytečně riskoval. Pojďte za mnou.“

Dovedl je až na samý okraj Lesa. Zvedl lampu a ukázal na úzkou, klikatou stezku, která mizela v hustém černém stromoví. Při pohledu do Lesa na Draca zavanul lehký větřík.

„Je tam něco, co nám žere jednorožce,“ řekl ten obrovský muž.

Draco přikývl. Vzdáleně si vzpomínal, že před několika týdny, koncem dubna, něco podobného slyšel.

„Povolal jste nás, abychom šli po stopě stříbřité krve až ke zraněnému jednorožci?“ nadšeně se ptala Tracey.

„Ne,“ řekl Draco, ale reflexivní úšklebek se mu podařilo zastavit. „Filch nám donesl předvolání ke školním trestu dnes v poledne při obědě. Pan Hagrid by nečekal tak dlouho, aby šel hledat zraněného jednorožce, a kdybychom něco takového hledali, hledali bychom ve dne, kdy je světlo. Takže,“ Draco zvedl prst, jako to viděl dělat inspektora Leóna v divadelních hrách, „z toho můžeme vyvodit, že hledáme něco, co vychází jen v noci.“

„Jo,“ řekl poloobr a zněl zamyšleně. „Nejsi takový, jakýho jsem tě čekal, Draco Malfoyi. Vlastně vůbec nejsi takový, jakýho jsem si tě představoval. A ty tedy budeš Tracey Davisová. Slyšel jsem o tobě, jsi z party nebožačky slečny Grangerové.“ Rubeus Hagrid se podíval na dva starší Zmijozely a prohlížel si je ve světle svého zářícího deštníku. „A kdo jste vy? Nepamatuju si, že bych tě někdy viděl, chlapče.“

„Cornelia Waltová,“ řekla čarodějka, „a tohle je Jurij Julij,“ ukázala na slovansky vyhlížejícího chlapce, který mluvil o Kruvalu. „Jeho rodina je na návštěvě z ukrajinských zemí, takže je v Bradavicích jen na tento rok.“ Starší chlapec s lehce pohrdavým výrazem ve tváři kývl.

„Tohle je Tesák,“ řekl Hagrid a ukázal na psa.

Všech pět se jich vydalo do lesa.

„Co by mohlo zabíjet jednorožce?“ zeptal se Draco po několika minutách chůze. Draco něco málo o temných tvorech věděl, ale nemohl si vzpomenout na žádného, o kterém by se říkalo, že by lovil jednorožce. „Jaký druh tvora to dělá, ví někdo?“

„Vlkodlaci!“ řekla Tracey.

„Slečno Davisová?“ řekl Draco, a když se na něj podívala, mlčky ukázal prstem na měsíc. Dorůstal, ale ještě nebyl v úplňku.

„Aha, jasně,“ řekla Tracey.

„V Lese vlkodlaci nejsou,“ řekl Hagrid. „Jsou to většinou jen obyčejní kouzelníci. Vlci to taky být nemůžou, nejsou dost rychlí na to, aby jednorožce chytili. Jednorožci jsou mocná kouzelná stvoření, doteď jsem nezažil, že by je něco mohlo zranit.“

Draco poslouchal a přemýšlel o hádance téměř sám sobě navzdory. „Tak co by vůbec bylo dost rychlé na to, aby to dostihlo jednorožce?“

„Nemuselo by jít o rychlost,“ řekl Hagrid a vrhl na Draca nerozluštitelný pohled. „Různí tvorové tu loví nepřebernými způsoby. Jedem, tmou, pastmi. Impové, které nejde vidět, slyšet, ani si na ně nejde vzpomenout, i když už ti okusují tváře[1]. Vždycky se tu dá objevit něco nového a úžasného.“

Přes měsíc přeletěl mrak a les, potemnělý jeho stínem, ozařovalo jen světlo Hagridova deštníku.

„Za sebe,“ pokračoval Hagrid, „myslím, že máme na krku pařížskou hydru. Pro kouzelníky nepředstavují hrozbu, stačí si je jen dostatečně dlouho držet od těla a nemůžete prohrát. Doslova, nemůžete prohrát, dokud budete bojovat. Problém je, že většina tvorů to s pařížskou hydrou vzdá moc brzy. Chápete, nějakej čas trvá, než usekáte všechny hlavy.“

„Bah,“ řekl cizinec. „V Kruvalu se učíme bojovat s Buchholzovou hydrou[2]. Nepředstavitelně zdlouhavější boj! Myslím to doslova, nejde si to představit. Prvňáci nám nevěří, když jim říkáme, že se vůbec dá vyhrát! Instruktor musí poskytnout vyšší řád a opakovat, dokud jim to nedojde.“

Téměř půl hodiny pokračovali hlouběji a hlouběji do lesa, až bylo téměř nemožné jít po cestě, protože stromy rostly příliš hustě.

Pak to Draco uviděl – cákance na kořenech stromů, které v měsíčním světle zářily jasnější barvou. „Je to –“

„Krev jednorožky,“ řekl Hagrid smutným hlasem.

Skrz spletité větve velkého dubu před sebou na mýtině uviděli bytost, která překrásně a smutně ležela na zemi a na hlíně kolem ní se měsíčním stříbrem leskly kaluže její krve. Jednorožka nebyla bílá, ale světle modrá, nebo se tak alespoň v měsíčním světle pod noční oblohou jevila. Štíhlé nohy jí trčely v podivných úhlech, zjevně zlomené, a její hříva se rozprostírala po tmavém listí, zelenočerná, ale s perleťovým leskem. Na boku měla malý bílý útvar podobný hvězdě, střed obklopený osmi rovnými paprsky. Polovinu boku měla roztrženou, okraje rozervané jako od zubů, kosti a orgány obnažené.

V Dracově hrdle jako by se něco podivně zadrhlo.

„To je ona,“ řekl Hagrid a jeho smutný šepot zněl tak nahlas, jako kdyby normální člověk mluvil. „Je furt tam, kde jsem ji ráno našel, tuhou jak veka. Je – byla – prvním jednorožcem, kterýho jsem v těchhle lesích potkal. Říkal jsem jí Alicorn, ale už na tom asi nezáleží.“

„Pojmenoval jsi jednorožku Alicorn,“ řekla starší dívka. Její hlas zněl trochu suše.

„Vždyť nemá křídla,“ řekla Tracey.

„Alicorn je roh jednorožce,“ řekl Hagrid, teď už hlasitěji. „Nevím, jak jste přišli na to, že to má bejt jednorožec s křídly, nic takovýho jsem nikdy neslyšel. Je to jak pojmenovat psa Tesák,“ ukázal na obrovského, vlkovi podobného psa, který mu sahal sotva po kolena. „Jak bys ji pojmenovala ty? Hannah nebo něco takovýho? Dal jsem jí jméno, které by něco znamenalo pro ni. Říkám tomu zdvořilost.“

Nikdo na to nic neřekl a vzápětí obrovitý muž ostře přikývl. „Odtud začneme pátrání, tohle je poslední místo, kde se to vyskytlo. Rozdělíme se na dvě skupiny a půjdeme po stopě oběma směry. Vy dva, Waltová a Julij, půjdete tudy, a vezmete si Tesáka. V Lese není nic, co by vám ublížilo, když půjdete s Tesákem. Když najdete něco zajímavýho, vystřelte zelený jiskry, a kdybyste se někdo dostali do potíží, vystřelte červený jiskry. Davisová a Malfoy jdou se mnou.“

Les byl černý a tichý. Rubeus Hagrid ztlumil světlo svého deštníku hned, jak se vydali na cestu, takže se Draco a Tracey museli řídit podle světla měsíce, což se neobešlo bez občasných zakopnutí a pádů. Procházeli kolem mechem porostlého pahýlu stromu, zvuk tekoucí vody vypovídal o potoku někde poblíž. Tu a tam paprsek měsíčního světla skrz větve nad nimi osvětlil na spadaném listí kapky stříbřitě modré krve; šli po krvavé stopě směrem k místu, kde tvor na jednorožku musel poprvé udeřit.

„Něco se o tobě proslýchá,“ řekl Hagrid tichým hlasem, když už chvíli šli.

„No, je to všechno pravda,“ řekla Tracey. „Všechno.“

„O tobě ne,“ řekl Hagrid. „Opravdu jsi pod veritasérem vypověděl, že jsi se snažil slečně Grangerové pomoct, a to hned třikrát?“

Draco chvíli zvažoval svá slova a nakonec řekl: „Ano.“ Nebylo by dobré vypadat, že se k zásluze chce horlivě přihlásit.

Obrovský muž zavrtěl hlavou a jeho velké nohy dál nehlučně dupaly lesem. „Upřímně řečeno, překvapuje mě to. A ty taky, Davisová, jak ses snažila dělat ve škole pořádek. Jsi si jistá, že tě moudrý klobouk zařadil správně? Neexistuje jediná zvrhlá čarodějka nebo kouzelník, kteří by nebyli ve Zmijozelu, tak se to vždycky říkalo.“

„To není pravda,“ řekla Tracey. „Co třeba Černý havran Xiaonan Tong, Spencer z pod Kopce, nebo pan Kayvon?“

„Kdo?“ zeptal se Hagrid.

„Prostě jedni z nejlepších temných čarodějů posledních dvou století,“ řekl Tracey. „Jsou to asi ti nejlepší z Bradavic, kteří nebyli ze Zmijozelu.“ Její hlas ztratil nadšení. „Slečna Grangerová mi vždycky říkala, že bych si měla načíst co nejvíc o všem, co –“

Každopádně,“ řekl Draco rychle, „to teď není důležité, pane Hagride. I kdyby –“ Draco si to v hlavě zpracovával a snažil se vymyslet, jak přiblížit rozdíl mezi tíhnutím ke Zmijozelu u Temných a tíhnutím k Temnému u Zmijozelů nevědeckými slovy. „I kdyby většina temných kouzelníků pocházela ze Zmijozelu, jen velmi málo Zmijozelských je temnými kouzelníky. Temných kouzelníků není zase tolik, takže ne všichni Zmijozelští mohou být jedním z nich.“ Nebo jak řekl otec, každý Malfoy by určitě měl znát většinu tajných nauk, ale ty… nákladnější rituály bylo lepší přenechat užitečným bláznům, jako byl Amycus Carrow.

„Takže vy tvrdíte,“ řekl Hagrid, „že většina temných kouzelníků jsou Zmijozelové… ale…“

„Ale většina Zmijozelů nejsou temní kouzelníci,“ řekl Draco. Pocit, že to ještě nějaký čas potrvá, byl unavující, ale stejně jako v boji s hydrou bylo důležité nevzdávat to.

„Takhle jsem o tom nikdy nepřemýšlel,“ řekl veliký muž ohromeně. „Ale, no, jestli nejste kolej hadů, tak proč – schovejte se za ten strom! “

Hagrid popadl Draca a Tracey a odtáhl je z pěšiny za obrovský dub. Vytáhl šipku, nabil ji do kuše a připravil se ke střelbě. Všichni tři poslouchali. Po suchém listí nedaleko odtud se něco plazilo: znělo to jako když se po zemi táhne lem pláště. Hagrid mžoural na temnou stezku, ale po několika vteřinách zvuk utichl.

„Já to věděl,“ zamumlal Hagrid. „Je tu něco, co by tu být nemělo.“

Hagrid v čele a Tracey s Dracem s hůlkami v rukou se vydali k místu, odkud se šustivý zvuk ozýval, ale nic nenašli, přestože pátrali ve stále větších kruzích a napínali uši, aby zachytili i ten nejslabší zvuk.

Dál procházeli mezi semknutými tmavými stromy. Draco se neustále ohlížel přes rameno, protože v něm hlodal pocit, že je někdo sleduje. Zrovna prošli záhybem stezky, když Tracey vykřikla a někam ukazovala.

V dálce ve vzduchu zářila sprška rudých jisker.

„Vy dva čekejte tady!“ křikl na ně Hagrid. „Zůstaňte, kde jste, já se pro vás vrátím!“

Než stačil Draco cokoli říct, Hagrid se otočil a vyřítil se do podrostu.

Draco a Tracey stáli a dívali se na sebe, dokud neslyšeli nic než šustění listí kolem sebe. Tracey vypadala vyděšeně, ale snažila se to skrývat. Draco se spíš než cokoli jiného cítil otrávený. Rubeus Hagrid očividně při plánování dnešní noci nevěnoval ani pět vteřin plánování chvíle, kdy by se něco skutečně pokazilo.

„Co teď?“ zeptala se Tracey a její hlas zněl trochu vysoko.

„Počkáme, až se pan Hagrid vrátí.“

Minuty se vlekly. Dracovy uši se zdály bystřejší než obvykle, zachycoval každý povzdech větru, každou praskající větvičku. Tracey každou chvíli pohlížela na měsíc, jako by se chtěla ujistit, že ještě není v úplňku.

„Asi –“ zašeptala Tracey, „začínám být trochu nervózní, pane Malfoyi.“

Draco o tom chvíli přemýšlel. Upřímně řečeno, něco na tom bylo… nešlo o to, že by byl zbabělec, nebo že by se teď dokonce bál. Ale v Bradavicích došlo k vraždě, a kdyby teď sám sebe sledoval v divadelní hře, kde by ho v Zapovězeném lese opustil přátelský poloobr, měl by teď chuť na chlapce na jevišti zakřičet, že by měl…

Draco sáhl do hábitu a vytáhl zrcátko. Zaťukání na jeho povrch ukázalo muže v červeném hábitu, který se téměř okamžitě zamračil.

„Kapitán bystrozorů Eneasz Brodski,“ pronesl muž zřetelně a Tracey to v tichém lese polekalo. „Co se děje, Draco Malfoyi?“

„Čekejte ode mě hlášení v desetiminutových intervalech,“ řekl Draco. Rozhodl se, že si nebude stěžovat přímo na to, že dostal trest po škole. Nechtěl vypadat jako rozmazlený spratek. „Když nebudu reagovat, přijďte si pro mě. Jsem v Zapovězeném lese.“

Bystrozor v zrcátku pozvedl obočí. „Co děláte v Zapovězeném lese, pane Malfoyi?“

„Hledám s panem Hagridem něco, co žere jednorožce,“ řekl Draco, klepnutím zrcátko vypnul a schoval ho zpátky do hábitu dřív, než se bystrozor stačil zeptat na jeho trest nebo mu říct něco o tom, že si nemá stěžovat.

Tracey k němu otočila hlavu, ale byla příliš tma na to, aby mohl vidět její výraz. „Um, dík,“ zašeptala.

Těch pár listů, které už stačily na svých větvích vyrašit, zašustilo, když lesem proletěl další, chladnější závan větru.

Tracey znovu promluvila o něco hlasitěji: „Nemusel jsi –“ řekla a zněla trochu plaše.

„Neřešte to, slečno Davisová.“

Traceyina tmavá silueta si přiložila ruku na tvář, jako by chtěla zakrýt ruměnec, který by stejně nebyl vidět. „Chci říct, ne kvůli mně –“

„Ne, opravdu,“ řekl Draco. „Neřešte to. Vůbec.“ Pohrozil by jí, že vytáhne zrcátko a přikáže kapitánu Brodskému, aby ji nezachraňoval, ale bál se, že i to by mohla považovat za flirtování.

Silueta Traceyiny hlavy se od něj odvrátila, jak se podívala jinam. Nakonec řekla tenčím hláskem: „Je to příliš rychle, že –“

Lesem se ozval vysoký skřek, který nezněl tak docela lidsky, skřek něčeho, co by se mohlo podobat koni, a Tracey zaječela a rozběhla se.

Ne, ty trubko! “ zařval Draco a vrhl se za ní. Ten zvuk byl tak strašidelný, že si Draco nebyl jistý, odkud přišel – ale připadalo mu, že Tracey Davisová se nejspíš rozběhla přímo ke zdroji toho děsivého skřeku.

Ostružiny šlehaly Draca do očí, musel si držet jednu ruku před obličejem, aby si je chránil, a přitom se snažil neztratit Tracey z dohledu, protože se zdálo být zřejmé, že kdyby to byla hra a oni se rozdělili, jeden z nich by musel zemřít. Draco pomyslel na zrcátko, které měl uložené v hábitu, ale nějak věděl, že kdyby se ho za běhu pokusil jednou rukou vytáhnout, zrcátko by nevyhnutelně muselo spadnout a ztratit se –

Před ním se Tracey zastavila a Dracovi se na okamžik ulevilo, než si všiml proč.

Na zemi ležela další jednorožka, obklopená pomalu se zvětšující kaluží stříbrné krve, jejíž okraj se po zemi šířil jako rozlitá rtuť. Její srst byla fialová jako barva noční oblohy, roh měl stejnou barvu soumraku, jako její kůže, a její viditelný bok nesl růžovou hvězdicovitou skvrnu s bílými flíčky kolem. Dracovi ten pohled rval srdce, dokonce ještě víc než u první jednorožky, protože oči této jednorožky hleděly skelně přímo na něj, a protože tam taky byl –

– rozmazaný, pokroucený tvar –

– krmící se z otevřené rány na boku jednorožky, jako by z ní pil -

– Draco tomu nerozuměl, jako by nedokázal rozpoznat, co vlastně vidí –

– dívalo se to na ně.

Zdálo se, že se ta rozmazaná, vroucí, nepoznatelná tma obrací k nim. Uniklo z ní zasyčení, podobné syčení nejvíc smrtícího hada, jaký kdy existoval, něčeho nebezpečnějšího než jakýkoli modrý krait.

Pak se sklonil zpět nad roztržený bok jednorožky a pokračoval v pití.

Draco držel v ruce zrcátko, ale to zůstávalo nečinné, i když na něj prstem poklepával pořád dokola.

Tracey teď držela hůlku a říkala věci jako „Prismatis“ a „Mdloby na tebe“, ale nic se nedělo.

Pak se ten kypící obrys zvedl jako když se člověk zvedá na nohy, jenže ne tak docela; a pak se zdál pohnout vpřed jakýmsi podivným přískokem přes nohy umírající jednorožky a přiblížil se k nim dvěma.

Tracey ho zatahala za rukáv a pak se otočila, aby utíkala před věcí, která dokázala uhnat jednorožce. Než stačila udělat tři kroky, ozvalo se další strašlivé zasyčení, které ho pálilo v uších, a Tracey padla na zem a přestala se hýbat.

Někde v pozadí své mysli Draco věděl, že teď zemře. I kdyby bystrozor kontaktoval jeho zrcátko právě v tomto okamžiku, neexistoval způsob, jak by se sem kdokoli mohl dostat dostatečně rychle. Neměli dost času.

Útěk nezafungoval.

Magie nezafungovala.

Kypící obrys se blížil a Draco se ve svých posledních chvílích snažil na něco přijít.

Pak se z noční oblohy vyřítila planoucí stříbrná světelná koule, která tam visela a osvětlovala les jako ve dne, a horký obrys uskočil dozadu, jako by se toho světla zděsil.

Z oblohy se snesla čtyři košťata, tři bystrozoři s pestrobarevnými štíty a Harry Potter s napřaženou hůlkou, usazený za profesorkou McGonagallovou ve větším štítu.

„Utíkejte odsud!“ zakřičela profesorka McGonagallová –

- jen o chvilinku předtím, než ta kypící věc vydala další strašlivé zasyčení a všechna ochranná kouzla zhasla. Tři bystrozoři i profesorka McGonagallová spadli z košťat a těžce žuchli na lesní půdu, kde zůstali nehybně ležet.

Draco se nedokázal nadechnout kvůli nejsilnějšímu strachu, jaký kdy v životě cítil, a který mu svíral celou hruď a obtáčel své úponky kolem jeho srdce.

Harry Potter, který zůstal nedotčen, mlčky naváděl své koště k zemi –

– a pak seskočil, aby se postavil mezi Draca a kypící obrys jako živý štít.

Utíkej!“ řekl Harry Potter a pohlédl pres rameno, aby se podíval na Draca. Stříbrné měsíční světlo mu osvěcovalo tvář. „Utíkej, Draco! Já to zadržím!“

Sám s tím bojovat nemůžeš!“ vykřikl hlasitě Draco. Žaludek mu sevřela nevolnost, svíravý pocit, který se při zapátrání v paměti zdál být zároveň podobný pocitu viny, ale zároveň jiný, jako by obsahoval stejné pocity, ale ne všechny ty emoce.

Musím,“ řekl Harry Potter zachmuřeně. „Běž!“

Harry, já – já se omlouvám, za všechno – já –“ Později, když na to vzpomínal, si nemohl vzpomenout, za co se chtěl omlouvat, možná to bylo za to, že chtěl před časem převzít Harryho spiknutí.

Kypící postava, která se teď zdála ještě černější a děsivější, se vznesla do vzduchu a vznášela se nad zemí.

JDI!“ vykřikl Harry.

Draco se otočil a bezhlavě utíkal do lesa a ani nedbal, že ho větve šlehaly do obličeje. Za sebou uslyšel další strašlivé zasyčení a Harryho hlas, který se zesílil a zakřičel něco, čemu Draco z dálky nedokázal rozumět; Draco jen na okamžik otočil hlavu, aby se ohlédl, a v tu chvíli do něčeho narazil, silně se praštil do hlavy a ztratil vědomí.


Harry pevně svíral hůlku a kolem něj zářil prizmatický štít. Vyrovnaně hleděl na kypící rozmazanou postavu před sebou a řekl: „Co to u všech všudy děláte?“

Vroucí šmouhy se rozplynuly, přeformovaly a uvolnily zpět do podoby zahalené kapucí. Ať už tu pracovalo jakékoli skrytí – spíše zařízení než kouzlo, tipoval Harry, protože magii by na sebe cítil působit – bránilo to jeho mysli rozpoznat podobu, a dokonce i to, že jde o člověka. Ale nebránilo to Harrymu rozpoznat palčivý pocit zkázy.

Profesor Quirrell se napřímil a se stříbrnou krví po celé přední části svého černého pláště si při pohledu na padlé postavy tří aurorů, Tracey Davisové, Draca Malfoye a profesorky McGonagallové povzdechl. „Upřímně jsem si myslel,“ zamumlal profesor Quirrell, „že jsem to zrcátko zablokoval, aniž bych spustil alarm. Co dělali dva Zmijozelové z prvního ročníku sami v Zapovězeném lese? Pan Malfoy má přece víc rozumu než aby… To je ale fiasko.“

Harry neodpověděl. Pocit zmaru byl tak silný, že si Harry nepamatoval, že by ho kdy v takové míře cítil, a pocit moci ve vzduchu byl téměř hmatatelný. Nějaká jeho část byla stále ještě niterně šokována tím, jak rychle se štíty kolem bystrozorů rozpadly. Téměř si ani nestihl všimnout posloupnosti barevných výpadů, které štíty roztrhaly jako hedvábný papír. Souboj, který profesor Quirrell svedl s bystrozorem v Azkabanu, působil teď jako výsměch, jako dětská hra – i když profesor Quirrell už tehdy tvrdil, že kdyby bojoval doopravdy, bystrozor by byl ve vteřinách mrtvý; Harry až teď viděl, že to skutečně byla pravda.

Jak vysoko vůbec ten žebříček moci sahal?

„Chápu to tak,“ řekl Harry a držel svůj hlas v klidu, „že to, že se živíte jednorožci, má něco společného s tím, proč vás vyhodí z místa profesora obrany. Nepředpokládám, že byste měl chuť mi to vysvětlit do větších podrobností?“

Profesor Quirrell se na něj podíval. Téměř hmatatelný pocit moci ve vzduchu jako by se zmenšil a stáhl se zpět do profesora obrany. „Vysvětlím vám to,“ řekl profesor obrany. „Nejdřív ale musím seslat několik paměťových kouzel a pak si o tom můžeme jít promluvit jinam, protože by nebylo moudré, abych tu zůstával. Je mi jasné, že se do této chvíle vrátíte později.“

Harry si dovolil prohlédnout plášť, který ovládal, a věděl, že vedle něj stojí jiný Harry, skrytý pod svou vlastní relikvií smrti. Harry pak svému plášti nakázal, aby ho sama před sebou opět skryl, a ten to udělal; vnímat své budoucí já znamenalo, že se později bude muset chovat přesně podle vzpomínky.

„Má pro to překvapivě dobré vysvětlení,” řekl Harryho vlastní hlas, který v uších přítomného Harryho zněl podivně.

Přítomný Harry si ta slova zapamatoval, jak nejlépe dokázal. Nic dalšího už si neřekli.

Profesor Quirrell přistoupil k Dracově postavě a odříkal kouzlo pro falešnou vzpomínku. Stál nad ním snad minutu, zdánlivě odpojený od celého světa.

Harry posledních pár týdnů studoval Obliviate – a ačkoli nemohl při sesílání kouzel pomáhat, pokud se nechtěl téměř úplně vyčerpat a dosáhnout jen toho, že by nějaký bystrozor přišel o všechny vzpomínky, týkající se modré barvy. Ale Harry už měl docela dobrou představu, jaké soustředění vyžadovalo mnohem obtížnější kouzlo pro falešné vzpomínky. Bylo potřeba pokusit se ve vlastní hlavě prožít celý život toho druhého člověka, alespoň pokud jste chtěli falešné vzpomínky vytvořit s menším zpomalením než šestnáct ku jedné, když jste vytvářeli šestnáct hlavních samostatných paměťových stop. Mohlo to působit klidně, nemuselo to být navenek znát, ale Harry teď věděl, jak obtížné to je, a věděl, že to na něj dělá dojem.

Profesor Quirrell skončil a přešel k Tracey Davisové, pak ke třem bystrozorům a nakonec k profesorce McGonagallové. Harry vyčkával, ale budoucí Harry neprotestoval. Bylo možné, že ani profesorka McGonagallová, kdyby byla vzhůru, by neprotestovala. Ještě nebyl svaťák[3] a věděl, že ho čeká překvapivě dobré vysvětlení.

Dracovo omráčené tělo se gestem zvedlo, odletělo kousek do lesa a bylo opatrně položeno na zem. Pak profesor Quirrell posledním gestem vyrval z jednorožcova boku obrovský kus, který za sebou zanechal otrhané okraje; syrové maso se vznášelo ve vzduchu, pak se zavlnilo Mizením a bylo pryč.

„Hotovo,“ řekl profesor Quirrell. „Musím odsud odejít, pane Pottere. Pojďte se mnou a zůstaňte tady.“

Profesor Quirrell se vydal pryč a Harry ho v dostatečné vzdálenosti následoval.

Chvíli šli mlčky lesem, než Harry v dálce zaslechl slabé hlasy. Pravděpodobně další skupina bystrozorů, která se vydala za skupinou, která ztratila kontakt. Co na to říkalo jeho budoucí já Harry nevěděl.

„Neobjeví nás, ani neuslyší naše slova,“ řekl profesor Quirrell. Pocit moci a zkázy kolem profesora obrany byly pořád silné. Muž se posadil na pařez, na který dopadalo světlo měsíce téměř v úplňku. „Nejdřív bych měl říct, že až budete v budoucnu mluvit s bystrozory, měl byste jim říct, že jste tu kypící temnotu zaplašil podobně jako toho mozkomora. To je to, co si pan Malfoy bude pamatovat, že viděl.“ Profesor Quirrell si trochu povzdechl. „Mohlo by to vyvolat jisté znepokojení, kdyby dospěli k závěru, že v Zapovězeném lese se pohybuje nějaká hrůza příbuzná mozkomorům a dost silná na to, aby prolomila bystrozorům štíty. Ale nenapadlo mě, co jiného udělat. Jestli po tomhle bude les lépe střežený – no, s trochou štěstí už jsem do sebe dostal, co jsem potřeboval. Mohl byste mi říct, jak jste sem tak rychle dorazil? Jak jste věděl, že pan Malfoy je v potížích?“

Když se kapitán Brodski dozvěděl, že Draco Malfoy je v Zapovězeném lese, nejspíš ve společnosti Rubeuse Hagrida, začal zjišťovat, kdo to povolil, a to se mu nedařilo až do chvíle, kdy se Draco Malfoy nenahlásil. Navzdory Harryho protestům odmítl kapitán bystrozorů, který byl oprávněn vědět o obracečích času, povolit nasazení do chvil před zmeškaným nahlášením se; to byl ohledně času standardní postup. Brodski ale dal Harrymu písemný rozkaz, kterým mu umožnil vrátit se v čase a povolat trojici bystrozorů tak, aby na místo dorazili jednu vteřinu po chvíli, kdy se Draco měl nahlásit. K nalezení Draca bylo použito kouzlo Patronus, kterému Harry úspěšně dal tvar koule čistého stříbrného světla, a letka bystrozorů dorazila na místo na vteřinu přesně.

„To bohužel nemohu prozradit,“ odpověděl Harry vyrovnaně. Profesor Quirrell byl stále jedním z hlavních podezřelých a nebylo by vhodné, aby se dozvěděl podrobnosti. „Nicméně, proč že vlastně potřebujete jíst jednorožce?“

„Ah,“ řekl profesor Quirrell. „Ohledně tohoto…“ Na okamžik zaváhal. „Pil jsem jejich krev, nejedl jsem je. Chybějící maso a známky trhání na těle měly případ zastřít, aby to vypadalo jako nějaký jiný dravec. Využití pro krev jednorožců je až příliš známé.“

„Já ho neznám,“ řekl Harry.

„Já vím, že ne,“ řekl profesor obrany ostře. „Jinak byste mě s tím neotravoval. Jednorožčí krev má moc na čas uchovávat vás při životě, i když jste na samém pokraji smrti.“

Na krátký časový úsek Harryho mozek tvrdil, že ta slova odmítá zpracovávat, což byla samozřejmě lež, protože člověk nemohl znát význam slov, který mu nebylo dovoleno zpracovat, aniž by ho už zpracoval.

Harryho se zmocnil zvláštní pocit prázdnoty, absence reakcí, možná takhle se cítili druzí lidé, když někdo opustil známé scénáře a oni nemohli přijít na nic, co by mohli říct nebo udělat.

Samozřejmě, že profesor Quirrell nebyl jen občas nemocný, ale umíral.

Profesor Quirrell věděl, že umírá. Koneckonců se dobrovolně přihlásil na místo profesora obrany v Bradavicích.

Samozřejmě, že se jeho stav postupem školního roku zhoršoval. Samozřejmě, že nemoci, které se postupně zhoršovaly, měly předvídatelný konec.

Harryho mozek už to určitě věděl, někde v bezpečných místech v pozadí mysli, kde mohl odmítnout zpracovávat věci, které už zpracoval.

To byl samozřejmě důvod, proč profesor Quirrell nemohl příští rok učit bojovou magii. Profesorka McGonagallová by ho ani nemusela vyhodit. Prostě bude –

– mrtvý.

„Ne,“ řekl Harry trochu roztřeseným hlasem. „Musí existovat nějaký způsob –“

„Nejsem hloupý a ani nijak zvlášť netoužím po smrti. Už jsem to zkoumal. Musel jsem zajít takhle daleko, abych vůbec dodržel své vyučovací plány, protože jsem měl méně času, než jsem si myslel, a –“ Hlava temné měsíční postavy se odvrátila. „Nemyslím, že bych to chtěl probírat, pane Pottere.“

V Harrym se zatajil dech. Bublalo v něm příliš mnoho emocí najednou. Po odmítání přišel hněv, podle posloupnosti, kterou si sice někdo prostě vymyslel, ale přesto se zdála být až překvapivě odpovídající.

„A proč –“ Harrymu se znovu zatajil dech. „Proč tedy není krev jednorožce běžnou součástí léčitelských balíčků? Aby šlo lidi udržet při životě, i když jsou na pokraji smrti, protože jim něco ukouslo nohy?“

„Protože má trvalé vedlejší účinky,“ řekl tiše profesor Quirrell.

„Vedlejší účinky? Vedlejší účinky? Jaký vedlejší účinek je z lékařského hlediska horší než SMRT? “ Harryho hlas se při posledním slově zvýšil, až začal křičet.

„Ne každý přemýšlí stejně jako my, pane Pottere. I když, abychom byli spravedliví, krev musí pocházet z živého jednorožce a ten musí během pití zemřít. Jinak bych tu nebyl.“

Harry se otočil a zadíval se na okolní stromy. „U svatého Munga by mohli mít celé stádo jednorožců. Pacienty tam přenesete nebo přemístíte.“

„Ano, to by šlo.“

Harryho tvář se stáhla, což bylo vedle třesoucích se rukou jediné vnější znamení všeho, co se v něm odehrávalo. Potřeboval křičet, potřeboval nějaké východisko, potřeboval něco, co nedokázal pojmenovat, až nakonec Harry namířil hůlku na strom a vykřikl: „Diffindo! “

Ozval se ostrý trhavý zvuk a ve dřevě se objevil řez.

Diffindo!“

Další řez. Harry se toto kouzlo naučil teprve před deseti dny, když se začal vážně věnovat sebeobraně. Teoreticky to bylo kouzlo pro druhý ročník, ale zdálo se, že hněv, který jím proudil, nezná mezí, teď už věděl dost na to, aby se nevyčerpal, a ještě měl sílu.

Diffindo! “ Harry tentokrát zamířil na větev, která se s rachotem větviček a listí zřítila na zem.

Zdálo se, že v něm nejsou žádné slzy, jen tlak bez odtoku.

„Nechám vás tu,“ řekl profesor Quirrell tiše. Profesor obrany se zvedl z pařezu. Na černém plášti, který měl na sobě, se stále ještě měsíčně leskla krev jednorožky. Přetáhl si kapuci přes hlavu.

101. Preventivní opatření, část 2. – Kentaur

Harry stál zadýchaný uprostřed zpustošeného kruhu v lese. Zničil toho víc, než by měl prvák dokázat sám. Řezací kouzlo nedokázalo porazit strom, a tak začal přeměňovat příčné řezy dřevem. Pokácet malý kruh stromů jeho pocity nijak nespravilo, všechny ty emoce v něm pořád byly, ale když ničil stromy, aspoň nemyslel na to, že těm pocitům nemůže dát volný průchod.

Když Harrymu na kouzlení došly síly, začal holýma rukama odtrhávat větve a lámat je. Ruce mu krvácely, ale nešlo o nic, co by madam Pomfreyová nedokázala ráno napravit. Jen temná magie dokázala kouzelníkům způsobit trvalé jizvy.

Začalo být slyšet, jak se v lese něco pohybuje, znělo to jako dusot koňských kopyt, a Harry se otočil a znovu pozvedl hůlku. Část jeho magie se během doby, kdy používal ruce, doplnila. Poprvé ho napadlo, že je v Zapovězeném lese sám a dělá hluk.

To, co se vynořilo v měsíčním světle, nebyl jednorožec, jak Harry očekával, ale tvor, jehož dolní část byla koňská, v měsíčním světle bílohnědá a lesklá, a horní část tvořila obnažená hruď muže s dlouhými bílými vlasy. Měsíční světlo osvítilo kentaurovu tvář a Harry viděl, že oči má téměř stejně modré jako Brumbál, téměř safírové.

V jedné ruce kentaur držel dlouhé dřevěné kopí s až příliš velkou kovovou čepelí, jejíž ostří se v měsíčním světle nelesklo. Jak Harry kdysi četl, lesklé ostří by bylo známkou tupé čepele.

„Takže,“ řekl kentaur. Jeho hlas byl mocný, hluboký a mužský. „Tak tady jsi, obklopen zkázou. Ve vzduchu cítím krev jednorožce, krev nevinného tvora, zabitého, aby se někdo zachránil.“

Náhlý záchvěv strachu přivedl Harryho do přítomnosti a on rychle řekl: „Není to tak, jak to vypadá.“

„Já vím. Hvězdy samy ukazují tvou nevinnost, což je celkem ironické.“ Kentaur udělal krok k Harrymu na malé mýtině a stále držel kopí vzpřímeně. „Zvláštní slovo, nevinnost. Znamená jak nedostatek vědomostí, jako nevinnost dítěte, tak i nepřítomnost zavinění. Jen ten, kdo je zcela nevědomý, může nenést celou odpovědnost za následky svých činů. Neví, co dělá, a proto může škodit bez škodlivého úmyslu; takový význam má to slovo.“ Hluboký hlas v lese neměl ozvěnu.

Harry se zahleděl na hrot kopí a uvědomil si, že měl popadnout svůj obraceč času hned, jak kentaura uviděl. Kdyby se teď Harry pokusil sáhnout pod své roucho, kopí ho mohlo zasáhnout dřív, kdyby byl kentaur dost rychlý. „Jednou jsem četl,“ řekl Harry a jeho hlas zněl trochu nejistě, jak se snažil přiřadit hluboce znějící slova k hluboce znějícím slovům, „že není správné považovat malé děti za nevinné, protože nevědět není totéž jako nevybrat si. Že děti si navzájem ubližují třeba při rvačkách ve škole, protože ještě nemají moc způsobit větší škody. A někteří dospělí páchají velké škody. Ale nejsou tedy dospělí, kteří neškodí, nevinnější než děti?“

„Moudrost kouzelníků,“ řekl kentaur.

„Spíš moudrost mudlů.“

„O nemagických toho vím jen málo. Mars byl v poslední době slabý, ale je čím dál jasnější.“ Kentaur udělal další krok vpřed, takže se dostal téměř na dosah Harryho.

Harry se neodvážil vzhlédnout k obloze. „To znamená, že se Mars přibližuje k Zemi, protože obě planety obíhají kolem Slunce. Mars odráží stejné množství slunečního světla jako vždycky, jen je k nám blíž. Jak to myslíte, že hvězdy ukazují mou nevinnost?“

„Noční obloha ke kentaurům promlouvá. Díky ní víme, co víme. Dnes už kouzelníky tyto věci neučí?“ Kentaur se zatvářil opovržlivě.

„Já… snažil jsem se najít nějaké kentaury, když jsem zkoumal věštění. Většina autorů kentauří věštění zesměšňovala, aniž by vysvětlili proč, kouzelníci nerozumí pravidlům argumentace, zesměšnění nějaké myšlenky nebo osoby jim připadá stejně hodnotné, jako kdyby proti ní přinesli důkazy… Myslel jsem, že ta část o kentaurech a astrologii je jen další zesměšnění…“

„Proč?“ zeptal se kentaur a zvědavě naklonil hlavu.

„Protože vývoj planet je předvídatelný na tisíce let dopředu. Kdybych si promluvil se správnými mudly, mohl bych vám ukázat diagram, jak přesně budou planety vypadat z tohoto místa za deset let. Dokázal byste na jeho základě něco předpovědět?“

Kentaur zavrtěl hlavou. „Z diagramu? Ne. Světlo planet, komety, drobné posuny ve hvězdách, nic z toho bych neviděl.“

„Oběžné dráhy komet jsou také stanoveny na tisíce let dopředu, takže by neměly příliš souviset s aktuálními událostmi. A světlu hvězd trvá roky, než se dostane od hvězd k Zemi, a hvězdy se vůbec nepohybují, ne viditelně. Takže zřejmá hypotéza je, že kentauři mají vrozené magické nadání pro věštění, které si prostě, no, projektují na noční oblohu.“

„Možná,“ řekl kentaur zamyšleně. Sklonil hlavu. „Ostatní by tě za taková slova udeřili, ale já jsem se vždycky snažil poznat, co neznám. Jak může noční obloha předpovídat budoucnost – to určitě nevím. Je dost těžké se tomu vůbec naučit. Jediné, co mohu říci, synu Lily, je, že i kdyby to, co říkáš, byla pravda, nezdá se mi to užitečné.“

Harry si dovolil trochu se uvolnit; oslovení ‚synu Lily’ naznačovalo, že ho kentaur považuje za víc než jen za náhodného vetřelce v lese. Kromě toho by útok na studenta Bradavic nejspíš znamenal pro nekouzelnický kmen kentaurů v lesích nějaké následky a kentaur to nejspíš věděl… „Co se mudlové naučili je, že v pravdě, ve všech kouscích pravdy, které se navzájem ovlivňují, je síla, kterou můžeš najít jen tak, že objevíš co nejvíc pravd. Abyste to dokázali, nemůžete zastávat falešná přesvědčení, a to ani tím, že řeknete, že falešné přesvědčení je užitečné. Mohlo by se zdát, že nezáleží na tom, jestli se vaše předpovědi skutečně zakládají na hvězdách, nebo zda jde o vrozený talent, který se do nich projektuje. Ale kdybyste chtěl skutečně porozumět věštění, nebo samotným hvězdám, skutečná pravda o předpovědích kentaurů by byla faktem, který má význam pro jiné pravdy.“

Kentaur pomalu přikývl. „Takže lidé bez hůlek jsou moudřejší než kouzelníci. To je dobré! Řekni mi, synu Lily, říkají mudlové ve své moudrosti něco o tom, že brzy bude nebe prázdné?“

„Prázdné?“ Harry se zeptal. „Ehm… ne?“

„Ostatní kentauři v tomto lese se zdrželi tvé přítomnosti, neboť jsme přísahali, že se nebudeme stavět proti běhu nebes. Protože tím, že se zapleteme do tvého osudu, bychom už nemuseli být nevinnými v tom, co přijde. Jen já jsem se k tobě odvážil přiblížit.“

„Nějak… tomu nerozumím.“

„Nerozumíš. Jsi právě tak nevinný, jak hvězdy říkají. A zabít nevinného, abys zachránil sebe, je strašný čin. Od toho dne by člověk žil jen polovičatý, prokletý život. Kdyby kentaur zabil hříbě, byl by jistojistě zavržen.“

Kopí udělalo bleskový pohyb, příliš rychlý, než aby ho Harryho oči stíhaly, a vyrazilo mu hůlku z ruky.

Další silná rána zasáhla Harryho na solar a on se s dávením a lapáním po dechu svalil na lesní půdu.

Harry natáhl ruku do svého hábitu pro obraceč času, a kopí mu ruku odrazilo silou, která mu málem zlomila prsty, natáhl se druhou rukou a ta byla odražena také –

„Omlouvám se, Harry Pottere,“ řekl kentaur a pohlédl na něj doširoka otevřenýma očima. Kopí se zatočilo a vyletělo vzhůru, kde zachytilo rudý blesk. Pak kentaur kopí upustil a zoufale uskočil, když kolem něj proletěl zelený záblesk světla, následovaný dalším zeleným zábleskem, a pak třetí zelený záblesk kentaura přímo zasáhl.

Kentaur padl a už se nepohnul.

Harrymu zabralo docela, než popadl dech, než se zvedl na nohy, než sebral svou hůlku a než zakrákal: „Cože?“

To už se ale pocit zmaru a ve vzduchu téměř hmatatelné moci opět přiblížil.

„P– profesor Quirrell? Co tady děláte?“

„No,“ řekl muž v černém plášti zamyšleně, „potřeboval jste se uprostřed noci rozzuřit a ztropit hlasitou scénu v Zapovězeném lese a jsem musel odejít za hranici vaší schopnosti mě odhalit a odtud vás hlídat. V Zakázaném lese studenty nenecháváme o samotě. To už by vám mělo být jasné.“

Harry hleděl na padlého kentaura.

Koňský tvar nedýchal.

„Vy – vy jste ho zabil, to byla Avada Kedavra –“

„Ne vždycky chápu, jak si ostatní lidé představují fungování morálky, pane Pottere, ale i já vím, že podle konvenční morálky je přijatelné zabíjet nelidské tvory, kteří se chystají zabít kouzelnické dítě. Možná vás nezajímá ta nelidská část, ale on se vás chystal zabít. Nebyl nevinný –“

Profesor obrany se zastavil a díval se na Harryho, který zvedl jednu třesoucí se ruku k obličeji.

„Dobrá,“ řekl profesor obrany, „řekl jsem, co jsem chtěl říct, a vy si nad tím teď můžete přemýšlet. Kentaurská kopí dokážou blokovat mnohá kouzla, ale nikdo se o blokování nepokouší, když vidí, že kouzlo má jistý odstín zelené. Pro tento účel je užitečné znát několik zelených omračujících kleteb. Opravdu, pane Pottere, už byste měl chápat, jak pracuji.“

Profesor obrany se přiblížil ke kentaurovu tělu a Harry bezděčně o krok ustoupil a pak ještě o jeden, jak se v něm zvedl strašlivý pocit: PŘESTAŇTE, NE –

Profesor obrany poklekl a přiložil hůlku ke kentaurově hlavě.

Hůlka tam nějakou dobu zůstala.

Kentaur se zvedl a znovu se nadechl, ale oči měl prázdné.

„O těchto chvílích si nebudeš nic pamatovat,“ přikázal profesor obrany. „Odejdi a zapomeň na všechno, co se stalo této noci.“

Kentaur odkráčel a jeho čtyři koňské nohy se pohybovaly v podivném souladu.

„Spokojený?“ řekl profesor obrany a znělo to poněkud sardonicky.

Harry měl pořád pocit, že jeho mozek je rozbitý. „Chtěl mě zabít.“

„U Merlina – ano, chtěl vás zabít. Zvykejte si na to. Jen nudní lidé to nikdy nezažijí.“

Harryho hlas byl chraplavý. „Proč – proč chtěl –“

„Důvodů může být spousta. Lhal bych, kdybych řekl, že jsem sám nikdy neuvažoval o tom, že bych vás zabil.“

Harry zíral na místo, kde kentaur vešel mezi stromy.

Jeho mozek byl pořád napůl rozbitý, jako když je špatně seřízený motor, ale každopádně nechápal, jak by to šlo považovat za dobré znamení.


Zpráva o tom, že Draca Malfoye málem sežrala stvůra, stačila k tomu, aby byl Brumbál povolán zpět, ať už byl kdekoli, aby byl probuzen lord Malfoy a pohledný manžel lady Greengrassové, a aby povolali Amélii Bonesovou. Domnělá přítomnost takové stvůry vyvolala skepsi i u Brumbála a byla nadnesena možnost falešných vzpomínek. Harry prohlásil (po vnitřní debatě o důsledcích toho, že lidé uvěří, že se tu pohybuje démon), že si vlastně nepamatuje, že by musel vynaložit stejné úsilí, jaké vynaložil na vystrašení mozkomora, ta temná věc prostě odešla; což bylo to, co by se dalo očekávat v případě, že někdo vytvoří falešnou vzpomínku na něco, co ve skutečnosti nevěděl, jak Harry udělal. Padla jména Bellatrix Blackové, Severuse Snapea a Quirinuse Quirrella jakožto kouzelníků dostatečně silných na to, aby si podmanili všechny přítomné a seslali kouzlo falešné vzpomínky, a Harry věděl, že Lucius myslí na Brumbála. Ve dvě hodiny ráno došlo na svědectví bystrozorů, diskuse v kruhu, obviňující pohledy a uštěpačné poznámky. Došlo na návrhy, hlasování a důsledky.

„Máš dojem,“ řekl ředitel Brumbál tiše Harrymu, když bylo po všem a oni dva osaměli, „že Bradavice tak, jak jsi je pozměnil, jsou posunem k lepšímu?“

Harry seděl s lokty na kolenou a obličejem položeným na dlaních v konferenční místnosti, ze které už všichni ostatní odešli. Profesorka McGonagallová, která nepoužívala obraceč času tak běžně jako oni dva, se rychle odebrala do postele.

„Ano,“ odpověděl Harry po příliš dlouhém váhání. „Z mého pohledu, pane řediteli, jsou věci v Bradavicích konečně, konečně normální. Takhle by to mělo vypadat, když někdo v noci pošle čtyři děti do Zapovězeného lesa. Měl by z toho být obrovský povyk, měli by se tu objevit vyšetřovatelé a zodpovědná osoba by měla dostat padáka.“

„Takže si myslíš, že by bylo dobře,“ řekl Brumbál tiše, „kdyby muž, kterého označuješ za zodpovědného, dostal, jak jsi to řekl, padáka.“

„Ano, myslím.“

„Argus Filch této škole sloužil po celá desetiletí.“

„A když mu podali veritasérum,“ řekl Harry unaveně, „prozradil Argus Filch, že poslal jedenáctiletého chlapce do Zapovězeného lesa v naději, že se mu stane něco strašného, protože si myslel, že otec toho chlapce je zodpovědný za smrt jeho kočky. Že s Dracem byli další tři studenti ho nijak netrápilo. Přimlouval bych se, aby strávil nějaký čas ve vězení, ale v téhle zemi vězením rozumíte Azkaban. Ještě podotýkám, že Filch byl na děti v Bradavicích pozoruhodně nepříjemný a očekávám, že jeho odchodem se hedonický index školy zlepší, ale nepředpokládám, že by vám zrovna na tomhle záleželo.“

Ředitelovy oči byly za půlměsícovými brýlemi neproniknutelné. „Argus Filch je moták. Jeho práce v Bradavicích je to jediné, co má. Nebo spíš měl.“

„Smyslem školy není zajišťovat práci svým zaměstnancům. Vím, že jste pravděpodobně strávil více času s Filchem než s jednotlivými studenty, ale to by nemělo způsobit, že Filchovo vnitřní prožívání bude mít ve vašich myšlenkách prioritu. I studenti mají své vnitřní životy.“

„Tobě na nich vůbec nezáleží, viď, Harry?“ Brumbálův hlas byl tichý. „Na těch, kterým jsi ublížil.“

„Záleží mi na nevinných,“ řekl Harry. „Jako pan Hagrid, o kterém jsem tvrdil, že by neměl být považován za zlomyslného, jen za omezeného. Nevadí mi, že tu pan Hagrid bude pracovat, pokud už nikoho nepovede do Zapovězeného lesa.“

„Myslel jsem si, že až bude Rubeus osvobozen, mohl by po Silvanově odchodu učit Péči o kouzelné tvory. Ale velká část této výuky se odehrává v Zakázaném lese. Takže ani to se po tvém zásahu nestane.“

Harry pomalu řekl: „Ale – říkal jste nám, že pan Hagrid má slepou skrvnu, že nevnímá, když kouzelní tvorové ohrožují kouzelníky. Že pan Hagrid má kognitivní deficit a že si opravdu nedokázal představit, že by se Dracovi a Tracey mohlo něco stát, a proto pan Hagrid neviděl nic špatného na tom, nechat je v noci samotné v Zapovězeném lese. Nebyla to pravda?“

„Je to pravda.“

„Nebyl by pak pan Hagrid tím nejhorším možným učitelem Péče o kouzelné tvory?“

Starý čaroděj se na Harryho zadíval přes půlměsícové brýle. Když promluvil, měl hutný hlas. „Sám pan Malfoy neviděl nic v nepořádku. To, co Argus udělal, nebylo až tak pochybné, Harry Pottere. A Rubeus mohl do svého postavení dorůst. Bylo by to – to nejlepší, co si Rubeus dokázal představit, jeho největší přání –“

„Váš problém,“ řekl Harry a podíval se na svá kolena, protože se cítil přinejmenším z deseti procent tak vyčerpaný jako nikdy předtím, „je kognitivní zkreslení, kterému bychom v oboru říkali necitlivost na rozsah. Neschopnost násobit. Myslíte na to, jakou by měl pan Hagrid radost, až by se tu novinu dozvěděl. Vezměte si dalších deset let a tisíc studentů, kteří budou brát Péči o kouzelné tvory, a deset procent z nich opaří popelec. Žádný student nebude zraněný tak, jak bude pan Hagrid šťastný, ale ublížených studentů bude sto a šťastný bude jediný učitel.“

„Možná,“ řekl starý čaroděj. „A tvůj problém, Harry, je, že necítíš bolest těch, kterým ubližuješ, když už to svoje násobení dokončíš.“

„Může být.“ Harry se dál díval na svá kolena. „Nebo je to možná ještě horší. Pane řediteli, co znamená, když mě nemá rád kentaur?“ Co to znamená, když vám příslušník rasy kouzelných tvorů známých pro schopnost věštění udělá přednášku o lidech, kteří neřeší následky, omluví se a pak se vás pokusí probodnout kopím?

„Kentaur?“ řekl ředitel. „Kdy jsi – ah, obraceč času. Takže ty jsi důvodem, proč jsem se kvůli hrozbě paradoxu nemohl vrátit do chvil před tou událostí.“

„Jsem? Asi ano.“ Harry nepřítomně zakroutil hlavou. „Promiňte.“

„Až na výjimky,“ řekl Brumbál, „nemají kentauři kouzelníky vůbec rádi.“

„Tohle bylo o dost konkrétnější.“

„Co ti ten kentaur řekl?“

Harry neodpověděl.

„Aha.“ Ředitel zaváhal. „Kentauři už se mnohokrát mýlili, a jestli je na světě někdo, kdo by dokázal zmást samotné hvězdy, jsi to ty.“

Harry vzhlédl a za půlkruhovými brýlemi opět spatřil modré oči.

„Nedělej si s tím starosti,“ řekl Albus Brumbál.

102. Péče

3. června 1992

Profesor Quirrell na tom byl velice špatně.

Jak se v květnu napil jednorožčí krve, chvíli to vypadalo, že mu bude lépe, ale aura intenzivní moci, která ho pak obklopovala, nevydržela ani den. O květnových idách se profesoru Quirrellovi opět třásly ruce, i když jen mírně. Zdálo se, že jeho léčebný režim byl přerušen příliš brzy.

Před šesti dny profesor Quirrell zkolaboval u večeře.

Madam Pomfreyová se pokusila profesoru Quirrellovi zakázat vyučování a profesor Quirrell se na ni přede všemi rozkřičel, že stejně umírá a že svůj zbývající čas využije, jak sám bude chtít.

Madam Pomfreyová, která rychle mrkala, tedy zakázala profesorovi obrany dělat cokoli kromě vyučování. Požádala o dobrovolníka, který by jí pomohl odnést profesora Quirrella do pokoje na bradavické ošetřovně. Postavila se víc než stovka studentů, a jen polovina z nich byla ošacena zeleně.

Profesor obrany už během jídla neseděl u učitelského stolu. Během vyučování nesesílal kouzla. S výukou mu pomáhali nejstarší studenti, sedmáci, kteří už v květnu složili O.V.C.E. a kteří měli nejvíc Quirrell bodů. Střídali se v levitování profesora z jeho pokoje na ošetřovně do hodin a během jídel mu nosili pokrmy. Profesor Quirrell vedl své hodiny bojové magie vsedě ze židle.

Sledování Hermioniny smrti bolelo víc než tohle, ale to skončilo mnohem rychleji.

Toto je hlavní nepřítel.

Harry si to myslel už po Hermionině smrti. To, že byl nucen den po dni, týden po týdnu sledovat, jak profesor Quirrell umírá, jeho názor ani v nejmenším nezměnilo.

Toto je hlavní nepřítel, kterému musím čelit, pomyslel si Harry na středeční hodině obrany, když sledoval profesora Quirrella, jak se sesouvá na stranu své židle, než ho zachytil dnešní sedmák-asistent. Všechno ostatní jsou jen stíny a rozptýlení.

Harry si v duchu přehrával proroctví profesorky Trelawneyové a přemýšlel, jestli ten skutečný Temný pán vůbec má s lordem Voldemortem něco společného. Zdálo se, že zrozen těm, kteří se mu třikrát vzepřeli, se silně odvolává na bratry Peverellovy a tři relikvie smrti - i když Harry přesně nechápal, jak by ho Smrt mohla označit za sobě rovného, protože to by se zdálo naznačovat nějakou úmyslnou akci ze strany Smrti.

Jen toto je hlavní nepřítel, pomyslel si Harry. Postupně přijde na řadu profesorka McGonagallová, máma i táta, dokonce i Neville, až přijde jeho čas, pokud se do té doby tuhle ránu ve světě nepodaří zacelit.

Nebylo nic, co by Harry mohl udělat. Madam Pomfreyová už pro profesora Quirrella udělala všechno, co šlo kouzly udělat, a vypadalo to, že kouzla jsou při léčení vždycky lepší než mudlovské techniky.

Nebylo nic, co by Harry mohl udělat.

Nic, co by mohl udělat.

Nic.

Vůbec nic.


Harry zvedl ruku a zaklepal na dveře pro případ, že by ho osoba uvnitř už nedokázala vycítit.

„Co se děje?“ ozval se z ošetřovny napjatý hlas.

„To jsem já.“

Dlouho bylo ticho. „Pojďte dál,“ řekl ten hlas.

Harry vklouzl dovnitř, zavřel za sebou dveře a použil kouzlo ztišení. Postavil se co nejdál od profesora Quirrella pro případ, že by se profesor kvůli jeho magii cítil nepříjemně.

Pocit zmaru nicméně s každým dnem slábl a slábl.

Profesor Quirrell ležel na lůžku a hlavu měl podepřenou polštářem. Přikrývka z bavlněného materiálu, červená s černým prošíváním, ho přikrývala až po hrudník. Před očima se mu vznášela kniha, lemovaná bledou září, která obklopovala i černou kostku ležící u postele. Nebyla to tedy vlastní magie profesora obrany, ale nějaké zařízení.

Byla to kniha Fyzika myšlení od Epsteina, přesně ta, kterou Harry před několika měsíci půjčil Dracovi. Harry se už před několika týdny přestal obávat jejího možného zneužití.

„Tohle –“ Profesor Quirrell si odkašlal a neznělo to úplně dobře. „Tohle je fascinující kniha… kdybych si býval uvědomil…“ Smích smíšený s dalším kašlem. „Proč jsem předpokládal, že si mudlovská umění… nemohu osvojit? Že by mi byla… k ničemu? Proč jsem se nikdy neobtěžoval to… experimentálně vyzkoušet… jak byste řekl? Pro případ… že by můj předpoklad… byl mylný? Zpětně se mi to zdá jako naprostá hloupost…“

Harry měl větší problémy s mluvením než profesor Quirrell. Beze slova tedy sáhl do kapsy a položil na zem šátek, který rozbalil a odhalil malý bílý oblázek, hladký a kulatý.

„Co je to?“ zeptal se profesor obrany.

„Je to, je to, Proměněný, jednorožec.“

Harry se podíval do knih a dozvěděl se, že když je příliš mladý na to, aby měl sexuální myšlenky, může se k jednorožci přiblížit beze strachu. V těch samých knihách se nepsalo nic o tom, že by jednorožci byli chytří. Harry si už dřív všiml, že všechny inteligentní magické druhy jsou alespoň částečně humanoidní, od mořských lidí přes kentaury až po obry, od elfů přes skřety až po víly. Všichni měli v podstatě lidské emoce a o mnohých bylo známo, že se kříží s lidmi. Harry si už dřív odvodil, že magie nevytváří novou inteligenci, ale pouze mění podobu geneticky lidských bytostí. Jednorožci byli koňovití, nebyli ani částečně humanoidní, nemluvili, nepoužívali žádné nástroje, byli to téměř jistě jen kouzelní koně. Jestliže bylo v pořádku sníst krávu, aby se člověk na den nasytil, pak muselo být v pořádku vypít krev jednorožce, aby se na týdny odvrátila smrt. Nemohlo to být jinak.

Harry se tedy v plášti vydal do Zapovězeného lesa. Prohledával Háj jednorožců, dokud ji nespatřil, pyšné stvoření s čistě bílou srstí a fialovými vlasy, které mělo na boku tři modré skvrny. Harry k ní přistoupil a safírové oči na něj zvědavě hleděly. Harry několikrát vyťukal botami na zem sekvenci 1-2-3 Jednorožka nejevila žádný náznak chuti odpovědět. Harry se k ní natáhl, vzal její kopyto do ruky a vyťukal stejnou sekvenci jejím kopytem. Jednorožka se na něj dál jen zvědavě dívala.

Ale něco na tom, jak jednorožku nakrmil kostkami cukru s uspávacím lektvarem, mu pořád připadalo jako vražda.

Ta magie dává jejich existenci smysl, jaký nemůže mít žádné obyčejné zvíře… zabít něco nevinného, abyste zachránili sami sebe, to je velmi těžký hřích. Obě tyto věty, od profesorky McGonagallové i od kentaura, se Harrymu honily hlavou pořád dokola, když bílá jednorožka zívla, lehla si na zem a zavřela oči pravděpodobně naposledy. Proměna trvala hodinu a Harrymu při práci opakovaně vyvstávaly slzy. Jednorožka možná ještě v tu chvíli nezemřela, ale dojde na to brzy a Harrymu bylo cizí, že by za to měl odmítat nést odpovědnost. Harry prostě doufal, že když člověk nezabije jednorožce, aby zachránil sebe, že když to udělá, aby pomohl příteli, bude to nakonec přijatelné.

Obočí profesora Quirrella se mu zvedlo až k linii vlasů. Jeho hlas už nebyl tak jemný, měl něco ze své obvyklé ostrosti, když říkal: „Zakazuji vám, abyste to ještě někdy udělal.“

„Byl jsem zvědavý, jestli to řeknete,“ řekl Harry. Znovu polkl. „Ale tahle jednorožka už je – už je odsouzena k záhubě, takže si ji klidně můžete vzít, profesore…“

„Proč jste to udělal?“

Jestli tomu profesor obrany opravdu nerozuměl, pak byl pomalejší než všichni ostatní, které Harry kdy potkal. „Pořád jsem si myslel, že s vaším stavem nemůžu nic dělat,“ řekl Harry. „Už mě to unavovalo.“

Profesor Quirrell zavřel oči. Hlavu si opřel do polštáře. „Měl jste štěstí,“ řekl profesor obrany tichým hlasem, „že jednorožec v proměněné podobě… jako podivný tvor nespustil bradavický poplach… Budu to muset… odnést mimo areál, abych to využil… ale to se dá zvládnout. Řeknu jim, že se chci podívat na jezero… Požádám vás, abyste obnovil Proměnění, než půjdete, aby pak vydrželo dost dlouho… a z posledních sil rozptýlím všechny alarmy na smrt, které teď hlídají stádo… ještě nespustily, protože jednorožec ještě není mrtvý, jen Proměněný… měl jste velké štěstí, pane Pottere.“

Harry přikývl. Začal mluvit, ale pak se zase odmlčel. Zdálo se, že mu slova opět uvízla v hrdle.

Už sis vypočítal očekávaný užitek, ať už to bude fungovat, nebo to nevyjde. Přiřadil sis pravděpodobnosti, vynásobil jsi je a pak jsi odpověď zahodil a rozhodl se podle svého nového pocitu, který se ale nezměnil. Tak to řekni.

„Víte,“ řekl Harry nejistě, „o nějakém způsobu, jak by se dal zachránit váš život?“

Profesor obrany otevřel oči. „Proč… se mě na to ptáte, chlapče?“

„Existuje… kouzlo, o kterém jsem slyšel, rituál…“

„Mlčte,“ řekl profesor obrany.

O okamžik později ležel v posteli had.

Dokonce i hadovy oči byly matné.

A zůstával ležet.

Mluv dál,“ zasyčel had a jeho mrskající se jazyk byl jediným pohybem.

„Existuje… exisstuje rituál, o kterém jssem sslyšel od ředitele, a kterým by podlě nej Temný pán mohl být dál naživu. Říká sse mu –“ a Harry se zarazil, protože si uvědomil, že to slovo opravdu umí vyslovit v hadím jazyce. „Viteál. Vyžaduje ssmrt, jak jssem slyšel. Ale pokud umíráš tak či tak, mohl by ssess pokusit rituál upravit, i ss velkou nejisstotou pro nové kouzlo, aby sse dalo provésst ss jinou obětí. Kdyby sse ti to podařilo, změnilo by to celý ssvět – i když o tom kouzlu nic nevím – ředitel ssi myslel, že odlomí kuss duše, i když nevím, jak by to mohla být pravda –“

Had se smál syčivým smíchem, podivným ostrým smíchem, téměř hysterickým. „O tomhle kouzlu vyprávíš ty mně? Mně? Příště sse mussíš naučit větší opatrnossti, chlapče. Ale na tom nezáleží. O vitálech vím už dávno. Je to nessmyssl.“

„Nesmysl?“ zeptal se Harry překvapeně nahlas.

Bylo by to nessmysslné kouzlo od začátku, i kdyby duše existovaly. Odlomit kuss duše? To je lež. Chybný ssměr, který má sskrýt sskutečné tajemsství. Jen ten, kdo v obyčejné lži nevěří, sse tím bude dál zabývat, pronikne pod klam a uvědomí ssi, jak kouzlo ssesslat. Potřebná vražda vůbec není obětní rituál. Náhlá ssmrt někdy vytvoří ducha, když magie prasskne a otisskne do blízkých věcí. Zaklínadlo viteálů přenáší energii ssmrti na ssessilatele, vytvoří ducha z něj namíssto oběti a ducha otisskne do sspeciálního nossiče. Když jiná oběť zvedne nossič s viteálem, nossič do nich otisskne tvé vzpomínky, ale jen z doby, kdy byl viteál vyroben. Vidíš problém?“

V Harryho hrdle se znovu objevil palčivý pocit. „Žádná kontinuita –“ neexistovalo hadí slovo pro vědomí „– sse ssebou, po vytvoření viteálu byss pokračoval v myšlení, pak byss s novými vzpomínkami zemřel a nebyl obnoven –“

Ano, je ti to jassné. Merlinův interdikt brání průchodu mocných kouzel takovým nossičem, protože není sskutečně živý. Temní čarodějové, kteří ssi myslí, že sse takto vrátí, jssou sslabší a ssnadno sse jich dá zbavit. Žádný z nich takovým způsobem dlouho nevydržel. Ossobnost sse promění, ssmíssí sse ss obětí. Ssmrt sse nedá sskutečně překonat. Sskutečné já je ztraceno, jak říkáš. To mi dness není po chuti. Přiznávám, že už jsem o tom uvažoval dávno.“

Na lůžku ošetřovny opět ležel muž. Profesor obrany se nadechl a pak vydal strašlivý kašlavý zvuk.

„Můžete mi na to kouzlo dát celý návod?“ řekl Harry po krátkém uvažování. „Možná by se dalo vylepšit, když prozkoumáme jeho nedostatky. Najít způsob, jak to udělat eticky a zároveň zařídit, aby to fungovalo.“ Třeba provést přenos do klonovaného těla s prázdným mozkem místo do nevinné oběti, což by také mohlo zlepšit věrnost přenosu osobnosti… i když to pořád neřešilo všechny problémy.

Profesor Quirrell vydal krátký zvuk, který mohl být smíchem. „Víte, chlapče,” zašeptal profesor Quirrell, „myslel jsem… že vás naučím všechno… zárodky všech tajemství, která jsem znal… z jedné živé mysli do druhé… abyste později, až najdete ty správné knihy, dokázal pochopit… Předal bych vám své znalosti, byl byste můj dědic… začali bychom hned, jak byste mě požádal… ale vy jste nikdy nepožádal.”

Dokonce i smutek, který Harryho obklopoval jako hustá voda, pohasnul před velikostí promarněné příležitosti. „Měl jsem –? Nevěděl jsem, že jsem měl –!“

Další kašlavé zachechtání. „Ach ano… neznalý mudlorozený… dědictvím, ne-li krví… celý ty. Ale říkal jsem si… že bys mě raději neměl následovat na mé cestě…. nakonec se ukázalo, že to nebyla dobrá cesta.“

„Ještě není pozdě, profesore!“ Harry řekl. Jedna část Harryho křičela, že je sobecký, a druhá část to překřičela: bude potřeba pomáhat i jiným lidem.

„Ano, už je pozdě… a vy mě nepřesvědčíte o opaku… Už jsem si to… rozmyslel… jak jsem řekl… Jsem příliš plný… tajemství, která je lepší nechat v tajnosti… podívejte se na mě.“

Harry se podíval, téměř navzdory sobě samému.

Pod hlavou, z níž rychle ubývaly vlasy, a která už dokonce i po stranách vypadala prořídle, viděl ještě nesvraštělou tvář, která ale vypadala staře a v bolesti. Harry viděl tvář, kterou vždycky považoval za ostrou, ale nyní byla jen hubená, svaly a tuk se z ní ztrácely, stejně jako z paží pod ní, jako z kostnaté postavy Bellatrix Blackové, kterou viděl v Azkabanu –

Harry bezděčně odvrátil hlavu stranou.

„Vidíte,“ zašeptal profesor. „Nerad bych, aby to znělo jako klišé… ale pravda je taková, že umění zvaná temná… člověku nakonec opravdu neprospívají…“

Profesor Quirrell se nadechl a vydechl. Na ošetřovně bylo chvíli ticho, oba je sledovaly jen mistrně zdobené kameny ve zdech.

„Zůstalo mezi námi… něco nevyřčeného?“ zeptal se profesor Quirrell. „Já dnes neumírám… ještě… ne teď… ale nevím, jak dlouho… budu schopen mluvit.“

„Ano, zůstalo,“ řekl Harry a znovu polkl. „Je toho hodně, až příliš mnoho, ale… možná je to špatná otázka, ale nechci – tuhle otázku nechat bez odpovědi – do hada?“

Na posteli ležel had.

Dozvěděl jssem sse, jak funguje Ssmrtící kletba. Vyžaduje opravdovou nenávisst, ani ne moc, ale prý mussíš chtít cíl mrtvý. V ssouboji ss požírači života jssi na sstrážce sseslal Ssmrtící kletbu – řekl jssi, že ho nechceš zabít – byla to lež? Tady, teď, když už je po všem – můžeš říct pravdu – i když sse bojíš, že to na tebe bude vrhat špatné ssvětlo – už by na tom nemělo záležet, učiteli. Chci to vědět. Mussím to vědět. Neopusstím tě tak ani tak.“

Na posteli ležel muž.

„Poslouchejte pozorně,“ zašeptal profesor Quirrell. „Povím vám hádanku… hádanku o nebezpečném kouzle… až budete znát odpověď na tuto hádanku… budete znát také… odpověď na svou otázku… posloucháte?“

Harry přikývl.

„Kletba zabíjení má jisté omezení… Abyste ji mohl seslat… v boji… jednou… musíte druhého dostatečně nenávidět… a chtít jeho smrt. Chcete-li seslat Avada… Kedavra dvakrát… musíte nenávidět natolik… abyste ho zabil dvakrát… abyste mu vlastníma rukama podřízl hrdlo… abyste se díval, jak umírá… a pak to udělal znovu. Jen málokdo… dokáže nenávidět natolik… aby někoho zabil… pětkrát… většinu… to přestane bavit.“ Profesor obrany se několikrát nadechl, než pokračoval. „Ale když se podíváte do historie… najdete několik temných čarodějů… kteří dokázali sesílat smrtící kletbu… znovu a znovu. Jedna čarodějka z devatenáctého století… která si říkala Temná Evangeline… Bystrozoři jí říkali A. K. McDowellová. Dokázala seslat smrtící kletbu… tucetkrát… během jediného boje. Zeptejte se sám sebe… jako jsem se ptal já… jaké tajemství… znala? Co je víc smrtící než nenávist… a proudí bez omezení?“

Druhá úroveň kouzla Avada Kedavra, stejně jako u kouzla Patronus…

„Je mi to jedno,“ odpověděl Harry.

Profesor obrany se vlhce uchechtl. „Dobře. Učíte se… Takže vidíte…“ Pauza na proměnu. „Nepřál jsesm ssi sstrážce zabít. Ssesslal jssem Smrtící kletbu, ale ne ss nenávisstí.“ Pak se zase objevil muž.

Harry ztěžka polkl. Bylo to lepší i horší, než Harry tušil, a pro profesora Quirrella dost charakteristické. Určitě měl popraskanou duši, ale profesor Quirrell nikdy netvrdil, že je celý.

„Ještě chcete… něco říct?“ zeptal se muž na posteli.

„Jste si naprosto jistý,“ řekl Harry, „že nic z toho, o čem jste kdy slyšel, by vás nemohlo zachránit, profesore? V celém vašem vědění? Nalezení a sjednocení všech tří Relikvií smrti, prastarý artefakt, který Merlin zapečetil za hádankou, na kterou nikdo nikdy nepřišel? Viděl jste, co dokážu. Jsem na hádanky machr. Víte, že někdy dokážu přijít na věci, na které jiní kouzelníci nepřijdou. Rád –“ Harrymu se zlomil hlas. „Raději bych vás udržel naživu než nechal zemřít, profesore Quirrelle.“

Dlouho bylo ticho.

„Jedna věc,“ zašeptal profesor Quirrell. „Jedna věc… která by to mohla dokázat… a nebo taky ne… ale získat ji… není v mých ani vašich silách…“

Vida, to byla předehra pro quest, poznamenal Harryho vnitřní kritik.

Všechny ostatní části vykřikly, aby tato část zmlkla. Takhle život nefungoval. Prastaré artefakty se najít daly, ale ne za měsíc, ne když byl člověk v prvním ročníku a nemohl opustit Bradavice.

Profesor Quirrell se zhluboka nadechl. Vydechl. „Omlouvám se… to vyznělo… příliš dramaticky. Nedělejte si… velké naděje… Pane Pottere. Žádal jste… o něco… ať už jakkoli nepravděpodobného. Existuje… předmět… zvaný…“

Na posteli ležel had.

Kámen mudrců,“ zasyčel had.

Jestli celou tu dobu existoval prostředek k bezpečnému získání nesmrtelnosti, který se dal vyrábět ve velkém, a nikdo to neřešil, Harry se obával, že mu hrábne a všechny pozabíjí.

Četl jssem o něm v jedné knize,“ zasyčel Harry. „Došel jssem k závěru, že je to očividně mýtuss. Není důvod, proč by sstejný přísstroj měl posskytovat nessmrtelnosst a nekonečné množsství zlata. Jenom si někdo vymysslel šťastné povídačky. Nemluvě o tom, že každý rozumný člověk by hledal způssoby, jak těch kamenů vyrobit víc, nebo jak unésst výrobce, aby je vyrobil. Čímž mysslím konkrétně tebe, učiteli.“

Sykot chladného smíchu. „Úvaha je to moudrá, ale ne dosst moudrá. Stejně jako u zaklínadla pro viteál, to pravé tajemsství je sskryto v abssuditě. Pravý kámen není to, co praví legenda. Pravá ssíla není to, co sse říká v pověsstech. Údajný tvůrce kamene není ten, kdo ho sstvořil. Ten, kdo jej nyní drží, sse nenarodil sse jménem, které dness užívá. Přessto je kámen opravdu mocným léčebným násstrojem. Sslyšel jssi o něm někdy něco?“

Jen v knize.“

Ten, kdo drží kámen, má v držení mnoho vědomosstí. Naučil ředitele mnoha tajemsstvím. Ředitel neříkal nic o držiteli kamene, ani o kameni? Žádné náznaky?“

Nic, na co bych ssi dokázal vzpomenout,“ odpověděl Harry upřímně.

Ah,“ zasyčel had. „Ah, dobře.“

Mohl bych se ředitele zeptat –“

Ne! Neptej sse ho, chlapče. Nedopadlo by to dobře.“

Ale jesstli je ten kámen jen k léčení –“

Tomu ředitel nevěří a nevěřil by. Příliš mnoho lidí sse ssnažilo zísskat kámen nebo vědění jeho tvůrce. Neptej sse. Nessmíš sse ptát. Ani sse nessnaž kámen ssám zísskat. Zakazuji to.“

Na posteli opět ležel muž. „Jsem na hranici svých možností…“ řekl profesor Quirrell. „Musím znovu nabrat… sílu… než půjdu… do lesa… s vaším darem. Už běžte… ale než půjdete, obnovte proměnu…“

Harry natáhl ruku, dotkl se bílého kamínku v šátku a obnovil na něm proměnu. „Teď by to mělo vydržet ještě hodinu a padesát tři minut,“ řekl Harry.

„Vy se… zlepšujete…“

Bylo to mnohem déle než Harryho přeměnění vydrželo na začátku školního roku. Kouzla druhého ročníku mu teď šla snadno, bez námahy; což nebylo překvapivé, protože za necelé dva měsíce mu bude dvanáct. Harry mohl dokonce seslat i Paměťové kouzlo, kdyby bylo dobré, aby někdo zapomněl všechny vzpomínky, týkající se vlastní levé ruky. Pomalu, z hodně velké hloubky, stoupal po žebříčku moci.

Ta myšlenka s sebou nesla potenciál smutku, myšlenku na to, že jedny dveře se otevírají, když se druhé zavírají, což Harry také odmítl.


Dveře ošetřovny se za Harrym zavřely a Chlapec-který-přežil rychle a cílevědomě kráčel a za chůze si nasazoval neviditelný plášť. Zanedlouho pravděpodobně profesor Quirrell povolá pomocníky a trojice starších studentů profesora obrany doručí na klidné místo, možná do lesa, s výmluvou, že si prohlédne jezero nebo něco podobného, na místo, kde si profesor obrany bude moci nepozorovaně sníst jednorožce, až Harryho přeměnění přestane působit.

A pak bude profesor Quirrell na chvíli osvěžený. Jeho moc se mu vrátí stejně silná jako dřív, ale na mnohem kratší dobu.

Dlouho to nevydrží.

Harry zatínal pěsti a napětí mu přecházelo do svalů na rukou. Kdyby léčebný režim profesora obrany nepřerušil Harry a bystrozoři, které přivedl do Bradavic…

Bylo hloupé si to vyčítat, Harry věděl, že je to hloupé, ale jeho mozek to stejně dělal. Jako by jeho mozek hledal, nalézal a vybíral způsoby, jakými to je jeho vina, ať už byly jakkoli nepravděpodobné.

Jako by to, že za všechno může on, byl jediný způsob, jakým jeho mozek dokázal truchlit.

Kolem neviditelného Harryho na chodbě prošla trojice sedmáků a zamířila k ošetřovně, kde profesor čekal s vážným a znepokojeným výrazem. Truchlili takto i ostatní?

Nebo jim to na nějaké úrovni byl jedno, jak si myslel profesor Quirrell?

Smrtící kletba má ještě druhou úroveň.

Harryho mozek tu hádanku vyřešil okamžitě, jak ji poprvé uslyšel; jako by v něm to poznání bylo odjakživa a čekalo, až na něj pohlédne.

Harry kdysi kdesi četl, že opakem štěstí není smutek, ale nuda, a autor pokračoval, že abyste našli v životě štěstí, neptejte se sami sebe, co by vás udělalo šťastným, ale co by vás vzrušovalo. A podle stejné úvahy nebyla nenávist pravým opakem lásky. Dokonce i nenávist byla určitým druhem úcty, kterou jste mohli něčí existenci věnovat. Pokud vám na někom záleželo natolik, že jste dali přednost jeho smrti před jeho životem, znamenalo to, že na něj myslíte.

Přišel na to mnohem dřív, ještě před soudem, v rozhovoru s Hermionou; když řekla něco o tom, že kouzelnická Británie je předpojatá, a má pro to silné a čerstvé opodstatnění. A Harry si pomyslel – ale neřekl – že ji do do Bradavic alespoň pustili, i kdyby jen proto, aby si na ni mohli plivnout.

Ne jako jistí lidé žijící v jistých zemích, o nichž se říkalo, že jsou stejně lidští jako kdokoli jiný; že jsou to bytosti s rozumem, které mají větší cenu než obyčejný jednorožec. Ale kteří by přesto nesměli žít v mudlovské Británii. Přinejmenším v tomto ohledu neměl žádný mudla právo podívat se kouzelníkovi do očí. Kouzelnická Británie možná mudly diskriminovala, ale alespoň je pouštěla dovnitř, aby na ně mohli plivat osobně.

Co je víc smrtící než nenávist a proudí bez omezení?

„Lhostejnost,“ zašeptal Harry nahlas tajemství kouzla, které nikdy nebude schopen seslat, a dál rázoval do knihovny, aby si přečetl všechno, co najde o Kameni mudrců.

103. Testy

4. června 1992

Dafné Greengrassová ve zmijozelské společenské místnosti zrovna psala dopis své paní matce (která byla v otázce svého podílu na moci až překvapivě neústupná, přestože v Bradavicích ani nebyla, aby mohla mít věci pod kontrolou), když si všimla Draca Malfoye, který se vpotácel dveřmi s portrétem asi s tuctem knih, a za ním Vincent a Gregory nesli každý tucet dalších. Bystrozor, který Malfoye doprovázel, krátce strčil hlavu dovnitř a pak se zase stáhnul.

Draco se rozhlédl kolem sebe a pak se zdálo, že dostal nápad. Vydal se směrem k ní a Vincent s Gregorym ho následovali.

„Pomůžeš mi to přečíst?“ zeptal se Draco trochu zadýchaně, jak se přiblížil.

„Cože?“ Vyučování skončilo, zbývaly už jen zkoušky, a odkdy Malfoyové žádají Greengrassovy o pomoc s domácími úkoly?

„Tohle,“ řekl Draco Malfoy důležitě, „jsou všechny knihy z knihovny, které si slečna Grangerová vypůjčila mezi 1. a 16. dubnem. Napadlo mě, že je projdu, kdyby tam byly nějaké stopy, jenže pak mě taky napadlo, že bys mi mohla pomoct ty, protože jsi slečnu Grangerovou znala líp.“

Dafné se zadívala na knihy. „Generálka tohle všechno přečetla za dva týdny? “ Srdcem jí projel záchvěv bolesti, ale potlačila ho.

„No, nevím, jestli je slečna Grangerová všechny dočetla,“ řekl Draco. Zvedl varovně prst. „Vlastně ani nevíme, jestli je vůbec četla, ani jestli si je opravdu vypůjčila, chci říct, že jsme prostě v knihovních záznamech zjistili, že si je půjčila –“

Dafné potlačila zasténání. Malfoy takhle mluvil už celé týdny. Byli lidé, kteří by se očividně neměli zabývat záhadnými vraždami, protože to s jejich myslí dělalo podivné věci. „Pane Malfoyi, tohle všechno bych nedokázala přečíst, ani kdybych celé léto nic jiného nedělala.“

„Tak si je jen prolistuješ, prosím?“ Draco řekl. „Kdyby tam třeba byly, víš co, tajemná slova načmáraná jejím písmem, nějaká zapomenutá záložka, nebo –“

„Taky jsem ty hry viděla, pane Malfoyi,“ obrátila Dafné oči v sloup. „Neměli by tu teď tyhle věci řešit bystrozo–

„Jsme ztraceni!“ zaječela Millicent Bulstrodeová, která do zmijozelské společenské místnosti vběhla z nižších komnat.

Lidé na ni hleděli.

Jde o profesora Quirrella!“

Pozornost všech přítomných jako by se náhle soustředila, jako by se teď měly urovnat letité spory. „No konečně,“ řekl kdosi, zatímco se Millicent snažila popadnout dech. „Už mu zbývá jen kolik, deset dní, aby se zvrhnul?“

„Jedenáct dní,“ řekl sedmák, který vybíral sázky.

Je mu teď trochu líp a bude svolávat prváky na závěrečný test z obrany! Přepadovka! Za padesát minut!“

„Test z obrany?“ Pansy řekla nechápavě. „Ale profesor Quirrell testy nedává.“

„Závěrečný test ministerstva!“ zaječela Millicent.

„Ale profesor Quirrell nic z osnov ministerstva neučil,“ namítla Pansy.

Dafné už v tu chvíli běžela do svého pokoje pro učebnici obrany pro první ročník, které se od září nedotkla, a v duchu nadávala.


O lavici za ní někdo plakal a tiché vzlyky třídu uvrhovaly do ponuré nálady. Dafné se ohlédla v očekávání, že půjde o někoho z Mrzimoru, a doufala, že to nebude Hannah, a v první chvíli ji překvapilo (i když po dalším zamyšlení už ne), že je to někdo z Havraspáru.

Zkouškové pergameny před nimi ležely otočené nepopsanou stranou vzhůru a čekaly na zazvonění.

Padesát minut na přípravu sice zdaleka nestačilo, ale přece jen to něco přineslo, a Dafné se teď styděla, že ji nenapadlo poslat posly, aby varovali Mrzimor, Havraspár a Nebelvír. Před třemi dny na začátku června sice začali znovu udělovat kolejní body, ale Pomocný ochranný výbor měl pořád podporovat jednotu kolejí.

Další Havraspárka, která seděla o čtyři lavice doleva, se rozplakala. Pokud si pamatovala dobře, byla to Katherine Tungová z Dračí armády, kterou jednou viděla, jak se bez mrknutí oka postavila třem vojákům Sluníček najednou.

Dafné se po prvních pár minutách zběsilého čtení uklidnila. Byl to jen test, ne vražda nebo něco takového, a když téměř všichni studenti prvního ročníku odevzdají skoro prázdné pergameny, logicky se nikdo nebude muset stydět. Dafné ale dokázala mít porozumění, když ne přímo soucit, s tím, že Havraspárové a Mrzimoři to tak úplně nevidí.

„Je zlý,“ řekla jiná havraspárská čarodějka roztřeseným hlasem. „Stoprocentně čistý temný kouzelník až do morku kostí. Tohle by neudělal ani temný pán Grindelwald, určitě ne dětem, je horší než Vy-víte-kdo.“

Dafné se reflexivně podívala na profesora Quirrella, který seděl zhroucený na stranu, ale oči měl bdělé a zdálo se jí, že na malý okamžik zahlédla, jak se profesor obrany usmívá. Ne, to se jí muselo jen zdát, profesor obrany to v žádném případě nemohl slyšet.

Zazvonilo.

Dafné otočila pergamen.

V záhlaví byly pečeti ministerstva, bradavické správní rady a Odboru kouzelnického vzdělávání a runy pro odhalování podvodů. Pod tím byl řádek, kam měla napsat své jméno, a pravidla zkoušky s obrázkem Lindsay Gagnonové, ředitelky Odboru kouzelnického vzdělávání, která všem hrozila napomínajícím prstem.

V polovině stránky byla první otázka.

Zněla: Proč je důležité, aby se děti držely dál od podivných tvorů?

Nastalo ohromené ticho.

Někdo se začal smát, přišlo jí, že v nebelvírské části třídy. Profesor Quirrell neudělal žádný pokus to zarazit a smích se šířil.

Nikdo nepromluvil nahlas, ale studenti se rozhlíželi a vyměňovali si pohledy, zatímco smích utichal, a pak se v nevyřčené shodě všichni podívali na profesora Quirrella, který se na ně shovívavě usmíval.

Dafné se sklonila nad testem, nasadila zlý, vyzývavý úsměv, na který by byl pyšný jak Godrik Nebelvír, tak i Grindelwald, a zapsala: Protože moje omračující kletba, moje Nejstarší čepel a moje kouzlo Patronus nefungují úplně proti všemu.


Harry Potter otočil poslední stránku zkoušky z obrany.

Dokonce i Harry musel při čtení první skutečné otázky (‚Jak přimějete vřískajícího úhoře, aby mlčel?’) potlačit záchvěv nervozity, jakýsi drobný pozůstatek dětství. Hodiny profesora Quirrella překvapivým, leč zbytečným drobnostem, o kterých si nějaký idiot myslel, že by měly představovat obsah ‚hodin obrany’, věnovaly zhruba nulový čas. Harry by klidně mohl použít svůj obraceč času a pročíst si učebnici Obrany pro první ročník poté, co byl přepadový test oznámen; to by ale mohlo nespravedlivě zkreslit křivku hodnocení pro ostatní. Po několika vteřinách zírání na otázku Harry napsal ‚Tišící kouzlo’ a připojil návod na jeho seslání pro případ, že by hodnotitel na ministerstvu nevěřil, že ho Harry zná.

Jakmile se Harry rozhodl, že prostě odpoví na všechny otázky správně, zkouška uběhla velmi rychle. Nejrealističtější odpovědí na více než polovinu otázek bylo ‚omračující kletba’, a mnoho dalších otázek mělo optimální řešení ve stylu ,Otočím se a půjdu opačným směrem’ nebo ‚Sýr vyhodím a koupím si nové boty’.

Poslední otázka v testu zněla: „Co byste udělali, kdybyste měli podezření, že pod vaší postelí může být holubohad?“ Odpověď schválená ministerstvem, kterou si Harry pamatoval z učebnice, kterou přečetl hned na začátku roku, zněla: Řeknu to rodičům. Problematičnost této odpovědi Harry viděl už tehdy, a proto si na ni teď vzpomněl.

Po chvíli přemýšlení Harry zapsal:

Drahý ministerský hodnotiteli: Obávám se, že skutečná odpověď na tuto otázku je mi záhadou, ale buďte si jisti, že holubohad by pro mě nepředstavoval větší problém než horský troll, mozkomor nebo Vy-víte-kdo. Prosím, informujte své nadřízené, že vaši standardní odpověď považuji za předpojatou vůči mudlorozeným a že očekávám, že tento nedostatek bude okamžitě napraven, aniž bych se do toho musel vložit osobně.

S pozdravem Chlapec-který-přežil.

Harry s širokým rozmachem podepsal poslední pergamen, obrátil ho na svou hromádku, odložil brk a narovnal se.

Když se rozhlédl kolem sebe, viděl, že profesor Quirrell se nejspíš dívá přibližně jeho směrem, ačkoli jeho hlava se skláněla na druhou stranu. Ostatní studenti pořád ještě psali. Některým u toho potichu tekly slzy, ale psali dál. Nevzdávat boj byla také lekce, kterou jim profesor Quirrell vštěpoval.

Po nějakém čase vypršel oficiální přidělený čas. Jeden ze sedmáků chodil od lavice k lavici a sbíral testy místo profesora Quirrella.

Poslední zkouškový pergamen byl sebrán a profesor Quirrell se narovnal.

„Moji mladí studenti,“ řekl tiše. Jedna sedmačka měla svou hůlku namířenou na ústa profesora obrany, takže všichni slyšeli jeho hlas, který jako by se ozýval přímo vedle nich. „Vím… že některé z vás to nejspíš hodně vyděsilo… a je to jiný druh strachu, než když čelíte hůlce nepřítele… tento strach se také musíte naučit překonat. Proto… vám teď řeknu toto. V Bradavicích je zvykem… že známky se udělují druhý týden v červnu. Ale v mém případě… mohu myslím udělat výjimku.“ Profesor obrany se usmál svým obvyklým suchým úsměvem, který teď ale vypadal podložený potlačenou bolestivou grimasou. „Vím, že si děláte starosti… že jste na tento test nebyli připraveni… že jsme v hodinách tuto látku neprobírali… a že jsem vám opomněl zmínit… že se test blíží… ačkoli jste si sami měli uvědomovat… že musí přijít. Ale už jsem teď kouzlem zkontroloval… odpovědi, které jste napsali do toho… strašně, strašně důležitého závěrečného testu… a i když oficiální je samozřejmě jen známka z ministerstva… přidělil jsem vám celoroční známky s přihlédnutím k výsledkům… a kouzlem jsem vám závěrečné známky na tyto pergameny zapsal,“ profesor Quirrell poklepal na štos pergamenů na svém stole, „a teď vám je rozdají… neuvěřitelné kouzlo… že?“

Několik studentů na havraspárské straně se tvářilo rozhořčeně, ale většině studentů se očividně ulevilo, a někteří zmijozelští se dokonce pochechtávali. Harry by se smál taky, kdyby ho tak nebolelo sledovat, jak profesor Quirrell lapá po dechu.

Sedmačka, která stála vedle profesora Quirrella, ukázala hůlkou a pronesla zaklínadlo v kouzelnické pseudolatině. Pergameny se zvedly a začaly proudit vzduchem, během letu se oddělovaly a odplouvaly k jednotlivým studentům.

Harry počkal, až mu pergamen dorazí na lavici, a pak ho roztáhl.

Na pergamenu bylo napsáno 1+, což znamenalo, že Předčil očekávání. Bylo to druhé nejvyšší hodnocení, nejlepší známka byla Vynikající.

V jiném, zaniklém a vzdáleném světě by malý chlapec jménem Harry rozhořčeně křičel, že dostal jen druhou nejlepší známku. Tento Harry tiše seděl a uvažoval. Profesor Quirrell se mu snažil něco naznačit a na přesném hodnocení stejně jinak nezáleželo. Říkal snad profesor Quirrell, že Harry si vedl celkem dobře, ale nevyužil svůj plný potenciál? Nebo to hodnocení měl číst doslova, a že Harry v obraně skutečně překonal profesorova očekávání?

„Všichni jste… prošli,“ řekl profesor Quirrell, když se všichni studenti dívali na své závěrečné známky a z lavic se ozývala úlevná oddechnutí a Levandulová Brownová zvedla pergamen v sevřené pěsti v triumfálním gestu. „Všichni studenti prvního ročníku bojové magie prošli… až na jednu výjimku.“

Několik studentů náhle vyděšeně vzhlédlo.

Harry tiše seděl. Pointu pochopil okamžitě, a i když byla nesprávná, věděl, že profesor Quirrell si ji nikdy, nikdy nenechá vymluvit.

„Všichni v této místnosti… jste obdrželi alespoň hodnocení Přijatelný. Neville Longbottom… který tento test psal v sídle Longbottomových… obdržel hodnocení Vynikající. Ale ta další studentka, která tu není… má v záznamech zapsané hodnocení Strašné… protože neuspěla v tom jediném skutečně důležitém testu… který jí byl letos zadán. Dal bych jí známku ještě nižší… ale to už by bylo nevkusné.“

V místnosti bylo naprosté ticho, ačkoli několik studentů na profesora naštvaně zíralo.

„Možná si myslíte, že hodnocení Strašné… není spravedlivé. Že slečna Grangerová čelila zkoušce, na kterou ji její hodiny… nepřipravily. Že jí ani nikdo neřekl… že ji ten den nějaká zkouška čeká.“

Profesor obrany se roztřeseně nadechl.

„Ale to je realismus,“ řekl profesor Quirrell. „Ta jediná důležitá zkouška… může přijít kdykoli… buďte na ni připraveni lépe… než byla ona. Co se týče vás ostatních… ti, kteří Předčili očekávání nebo ještě lépe… ode mě mají doporučující dopisy… pro jisté organizace mimo britské břehy… kde by mohli dokončit svůj výcvik. Budou vás kontaktovat… až budete dostatečně staří… pokud se budete stále jevit jako vhodní… a pokud nepropadnete v důležité zkoušce. A pamatujte si… ode dneška… musíte trénovat sami… nemůžete se spoléhat… na budoucí profesory obrany. Váš první rok bojové magie skončil… máte volno.“

Profesor Quirrell seděl se zavřenýma očima a zdánlivě nevnímal vzrušené brebentění, které kolem něj propuklo.

Časem většina studentů odešla, ale jeden zůstával a držel se od profesora obrany v patřičné vzdálenosti.

Profesor obrany otevřel oči.

Harry zvedl pergamen s 1+ a dál mlčel.

Profesor obrany se usmál úsměvem, který zahrnoval i jeho unavené oči.

„Je to stejná známka, jakou jsem v prvním ročníku dostal i já.“

„D– d– d–“ Harry ze sebe nedokázal dostat slovo díky, které mu uvízlo v náhle sevřeném hrdle. Profesor obrany naklonil hlavu a upřel na něj zkoumavý pohled. Harry se tedy jen prkenně uklonil a opustil místnost.