73. Sebe-aktualizace, posvátné a všední, část 8. – Tvrdě

Ohnivá střela zasáhla Hannah přímo do tváře a odhodila ji, až vzhůru nohama hlavou narazila přímo do kamenné zdi, kde se zdálo, že se její bledá tvář na okamžik zdržela, lemována letícími pramínky hnědozlatých vlasů, než se zhroutila na zem jako hromádka hábitu, zrovna když třetí a poslední dávka jasně zelených spirál prorazila nepřítelovo štítové kouzlo.

Březen pokračoval, plný lekcí a studia a domácích úkolů, snídaní, obědů a večeří.

Nebelvírský kluk vytřeštil oči na jejich osmičlennou skupinku, v každé linii jeho těla bylo vidět napětí, jeho tvář v tichosti pracovala. Pak jeho ruce uvolnily křečovité sevření na klopě Zmijozelova hábitu a odešel, aniž by kdokoliv pronesl jediné slovo. (No, Levandule málem pár slov pronesla – její ústa se právě pobouřeně otvírala, možná protože neměla příležitost pronést svůj proslov, ale Hermiona si toho naštěstí všimla a udělala gesto pro SKLAPNI.)

Samozřejmě tu byl i spánek. Na spaní přece nechcete zapomenout jen proto, že se zdá být tak normální.

„Innervate!“ řekl mladý hlas Susan Bonesové a Hermiona zprudka otevřela oči a zalapala po dechu, protože na plicích cítila váhu, jako by na její hrudi odpočívalo něco těžkého. Vedle ní už si Hannah sedala s hlavou v rukách a bolestivým výrazem. Dafné je varovala, že tohle bude ‚těžký‘ boj, a v Hermioně – vlastně ve všech – tím vzbudila obavy. Možná až na Susan, která se jen ukázala ve smluvený čas, a aniž by promluvila, šla s nimi a bojovala se sedmákem, dokud nebyla jako poslední z holek na nohou. Možná se tomu Nebelvírovi nechtělo bojovat s poslední dcerou z rodu Bonesů, nebo možná Susan jen měla velké štěstí, v každém případě, když si Hermiona zkusila sednout, uvědomila si, že na hrudi cítí takovou tíhu, protože na ni skutečně spadlo docela těžké tělo.

A taky jste nesměli zapomenout na magii samotnou, i když opravdové sesílání kouzel tvořilo jen nepatrnou část vašeho dne. Přece jen, o tom ty Bradavice byly.

„Ok, tak co kdybysme všechny jezdily na skateboardech?“ řekla Levandule. „Mohly bysme se na různá místa dostat rychleji než chůzí. A na skateboardech bysme vypadaly fakt úžasně, mudlovský artefakty možná nejsou tak rychlý jako košťata, ale vypadají mnohem víc cool – měly bysme o tom hlasovat –“

Pokud jde o zbývající zlomky času, vyplnili byste je podle vlastních sklonů: drbání o romancích ve vyšších ročnících, nebo knihy a studium.

Hermiona natáhla třesoucí se ruku ke své kopii knihy Bradavice: Historie, která ji vždycky uklidnila, aby ji zvedla z místa, kam spadla, protože to bylo jen o krok vedle místa, kde na zemi skončila ona sama, když ji starší holka v nebelvírském hábitu „šťouchla“ do zdi. A pak ta starší Nebelvírka odešla, aniž by se otočila, a jenom zašeptala „Salazarova-“ a slovo, které ji ranilo mnohem víc než všechny nadávky Zmijozelů – ‚mudlovská šmejdko‘ bylo prostě jen označení, které používali někteří čarodějové, ale slovo, které pronesla Nebelvírka, znala velmi dobře. Na to si zvyknout nemohla, stejně jako si nedokázala zvyknout, že ji někdo může nenávidět. Bolelo to pořád, pokaždé, když se to stalo, a nějak to bolelo ještě víc, když to přicházelo od Nebelvírů, kteří by měli být ti dobří.

Přesně jak mu bylo přikázáno, Harry rozdělil osm svých vojáků mezi druhé dvě armády; dobrovolně poslal dva poručíky Chaosu – Deana Thomase poslal do Dračí armády, a pak s ní vyměnil Seamuse Finnigana za Blaise Zabiniho, o kterém Harry řekl, že je ve Sluníčkách ‚nedostatečně využit‘. Levandule se rozhodla připojit se k většině S.PO.H.RO.Č.e ve Sluníčkách; Tracey se rozhodla zůstat v Chaosu.

„Abys mohla zapůsobit na generála Pottera?“ řekla Levandule, zatímco je Hermiona obě ignorovala, jak jen dokázala. „Musíš říct, Tracey, že sluníčková generálka už ho má docela omotanýho – to už bys měla Hermionu spíš zkusit přesvědčit, že vy tři byste se mohli, no však víš, nějak volně domluvit –“

Nikomu ještě nedošlo, co plánuje Draco Malfoy.

„Určitě?“ řekl Harry Potter docela neochotně. „Víš, že racionalista si nikdy nemůže být ničím jistý, Hermiono, ani tím, že dva a dva jsou čtyři. Nedokážu číst Malfoyovy myšlenky, a i kdybych to dokázal, nemohl bych si být jistý, že není dokonalým nitrobráncem. Na základě toho, co o Malfoyovi vím, můžu jen říct, že to, že se snaží napravit pověst Zmijozelů, je mnohem pravděpodobnější, než si Dafné Greengrassová myslí. Mohli bychom… měli bychom zkusit na tom taky zapracovat, Hermiono.“

(No, Harry si očividně myslel, že Draco Malfoy patří k těm dobrým. Ale problém byl v tom, že Harry taky věřil lidem, jako je profesor Quirrell.)

„Pane profesore,“ řekl Harry. „Znepokojuje mě nenávist, kterou zmijozelská kolej začíná cítit k Hermioně Grangerové.“

Seděli v profesorově kanceláři, Harry seděl kus od učitelova stolu (pocit blížící se katastrofy byl i tak stále znatelný), a prázdná knihovna z jeho pohledu stále rámovala profesorovu plešatějící hlavu. Na Harryho stehně byl vybalancován hrnek plný profesorova obskurního, pravděpodobně drahého čínského čaje, a o Harryho nedávných myšlenkách hodně prozrazovalo, že se musel vědomě rozhodnout, že ho bude pít.

„A to se mě z nějakého důvodu týká?“ zeptal se profesor Quirrell a usrkl čaje.

„No, ano,“ řekl Harry. „Prostě budu jen ignorovat, že – ale no tak, pane profesore, vždyť jste plánoval napravit pověst zmijozelské koleje alespoň už od prvního letošního pátku.“

Mohl to být lehký náznak úsměvu u okrajů těch tenkých bledých rtů, ale na druhou stranu, třeba se mýlil. „Myslím, že zmijozelské koleji se bude dařit dost dobře, pane Pottere, bez ohledu na osud jediné dívky. Ale souhlasím s tím, že v současnosti vyhlídky pro vaši kamarádku nejsou dobré. Šikanující party z obou kolejí, v nichž je mnoho členů z mocných a dobře propojených rodin, slečnu Grangerovou vidí jako hrozbu pro svou pověst a hanbu pro svou pýchu. A i když to funguje jako velmi silná motivace proti ní, stále se to nevyrovná čisté závisti Nebelvírů, kteří v ní vidí cizačku, která si přisvojila hrdinství, o kterém oni sní už od dětství.“ Teď už byl úsměv na profesorových rtech znatelný, i když mírný. „A pak tu jsou ve zmijozelské koleji tací, kteří slyšeli o tom, že je duch Salazara Zmijozela opustil a dal přednost mudlovské šmejdce. Zajímalo by mne, pane Pottere, jestli si vůbec dokážete představit, jak na to budou reagovat? Ti, kteří tomu nevěří, by slečnu Grangerovou s radostí zabili za tu urážku. A pokud jde o ty Zmijozely, kteří hluboko uvnitř přemítají, zda to není pravda… jejich vnitřní paniku si jen stěží dovedete představit.“ Profesor Quirrell vyrovnaně usrkl čaje. „Až budete mít více zkušeností, pane Pottere, budete takové následky předvídat během plánování. Momentálně se vám ale vaše vědomé ignorování všech lidských vlastností, které máte za nepříjemné, rozhodně nevyplácí.“

Harry si usrkl svého čaje.

„Ah…“ řekl Harry. „Pane profesore… prosím pomozte.“

„Svoji pomoc jsem slečně Grangerové už nabídl,“ řekl profesor Quirrell, „hned jak jsem předpověděl, k čemu to povede. Moje studentka mi řekla, slušně řečeno, abych se nepletl do jejích záležitostí. Hádám, že ani vám neřekla nic jiného. Vzhledem k tomu, že v téhle záležitosti mám málo co ztratit nebo získat, nehodlám se do toho dál vměšovat.“ Učitel obrany pokrčil rameny, čajový hrneček ve zdvořilém uchopení tak přesně vyvážený, že se hladina v něm ani nepohnula, když se profesor Quirrell zaklonil ve svém křesle. „Nestrachujte se tolik, pane Pottere. Emoce ve slečně Grangerové víří, ale čelí menšímu nebezpečí, než si asi představujete. Až budete starší, zjistíte, že první a nejdůležitější z věcí, které každá normální osoba dělá, je nic.“

Obálka, která k Dafné u oběda došla zmijozelským způsobem, byla jako vždy nepodepsaná; pergamen uvnitř uvedl čas a místo a jednoduchý komentář: „Obtížné.“

To ale nebylo to, co Dafné znepokojovalo. Tím, co Dafné znepokojovalo, byla Millicent, která se toho dne nedívala jejím nebo Traceyiným směrem. Jen zírala přímo před sebe na svůj talíř a jedla. Pokud Dafné viděla, tak Millicent vzhlédla jen jednou, ve směru mrzimorského stolu, a pak rychle zase sklonila pohled, ale Dafné byla příliš daleko na to, aby viděla její výraz, Millicent si od nich sedla dost daleko.

Dafné o tom během oběda přemýšlela a v žaludku ji začínal klíčit pocit nevolnosti, jaký ještě nikdy předtím necítila, a ten způsobil, že přestala jíst v polovině svého prvního talíře.

To, co jsem spatřila, se musí stát… v porovnání s tím by sežrání smrtipláštěm bylo úplné nic…

Dafné neučinila žádné vědomé rozhodnutí, neuvážila, co v tom pro ni bude, jako by to Zmijozelové měli dělat. Místo toho –

Dafné řekla Hannah a Susan a všem, že ji její špeh varoval, že další útok bude konkrétně na Mrzimory, a že ti šikanující plánují riskovat i hněv učitelů, aby opravdu zranili buď Hannah nebo Susan, vážně zranili, a proto by z toho ony dvě měly zůstat stranou.

Hannah souhlasila.

Susan –

„Co tu děláš?“ zaječela generálka Grangerová, ačkoliv to byl ten druh zaječení, který byl zároveň šeptem.

Susanina kulatá tvář se nijak nezměnila, jako by se ta Mrzimorka naučila stejné zkušené nezaujetí, jaké používala Dafnina matka. „Vážně tu jsem?“ řekla Susan klidně.

„Řekla jsi, že nepřijdeš!“

„To jsem řekla?“ zeptala se Susan. Bezstarostně mávla hůlkou, kterou držela v ruce, opřela se o kamennou zeď v chodbě, kde vyčkávaly, a její rudohnědé vlasy se jaksi krásně vyrovnaly podél žlutého lemování jejího hábitu. „Zajímalo by mě proč. Možná jsem nechtěla, aby Hannah dostala nějaký bláznivý nápad. Však víte, mrzimorská loajalita.“

„Pokud neodejdeš,“ řekla sluníčkovská generálka, „celou misi zruším a všechny půjdeme zpátky do studijní haly, slečno Bonesová!“

„Hej!“ řekla Levandule. „Nehlasovaly jsme o –“

„To je v pohodě,“ řekla Susan, která upírala vyrovnaný pohled na druhý konec chodby, kde ústila do vykachlíkované haly, kde jim bylo řečeno, že se ten kluk objeví. „Tak tu jen zůstanu sama –“

„Proč –“ řekla Dafné. Něco jí uvízlo v hrdle. Pokud bych se pokusila to změnit, pokud by se kdokoli pokusil to změnit, nastanou příšerný, hrozivý, děsivý, nejhorší věci. A pak se to stejně stane… „Proč tohle děláš?“

„To se mi nepodobá,“ řekla Susan. „Já vím. Ale –“ pokrčila rameny. „Lidi se vždycky nechovají jako oni sami.“

Prosily ji.

Úpěnlivě žadonily.

Susan už nic dalšího neřekla, jen je pozorovala a čekala.

Dafné téměř brečela, pořád musela přemýšlet nad tím, jestli to nezpůsobila sama, jestli pokoušet se změnit osud věci ještě zhorší –

„Dafné,“ řekla Hermiona, hlas mnohem vyšším než normálně, „jdi pro učitele. Běž.“

Dafné se otočila na patě a rozběhla se kamennou chodbou na druhou stranu, a pak jí to došlo a otočila se zpátky k dívkám které, kromě Susan, pozorovaly jak odbíhala. Dafné, které bylo, jako by měla zvracet, řekla: „Nemůžu…“

„Cože?“ řekla Hermiona.

„Myslím, že se to zhorší pokaždé, když s tím zkusíme bojovat,“ řekla Dafné. Alespoň tak to někdy fungovalo v divadelních hrách.

Hermiona na ni zírala a pak řekla: „Padmo.“

Další Havraspárka vyrazila bez dohadování. Dafné sledovala, jak je opouští, věděla, že Padma neběhá tak dobře jako ona, a napadlo ji, jestli to nebude tím jediným důvodem, proč pomoc přijde příliš pozdě…

„Už jsou tady,“ řekla Susan prostě. „Huh, mají zajatce.“

Všechny se otočily a podívaly se a spatřily –

Byli tři, Dafné poznala Reese Belkovou, která byla hlavní poručicí v jedné ze sedmáckých armád, a Randolfa Leea, který byl druhý v bradavickém duelovém klubu, a, nejhorší z toho všeho, Roberta Jugsona III., šesťáka, jehož otec byl skoro určitě Smrtijedem.

Všechny tři obklopovaly štíty, z modrého zamlžení k nim občas prosvitla i jiná barva, když se občas zableskla na povrchu, štíty několika vrstev, jako by si ti tři mysleli, že bojují s opravdovými duelisty, a podle toho se nachystali.

A za nimi, svázaná a přenášená zářícími provazy, byla Hannah Abottová. Její oči byly rozšířené a plné paniky, její ústa se hýbala, i když kvůli dříve seslanému Quietus nic neslyšely.

Pak Jugson jen tak mávl rukou a zářící provazy hodily Hannah směrem k nim, ozvalo se lehké pop, jak její tělo prolétlo tišící bariérou, Susan na ni ihned ukázala hůlkou a zamumlala: „Wingardium Leviosa –“

„Utíkejte!“ zaječela Hannah, kterou pomalu usedala na zem.

Ale chodba před nimi i za nimi byla zablokovaná zářícím šedým polem, kouzelnou bariérou, kterou Dafné ani neznala.

„To musim vysvětlovat, o co tu jde?“ řekl Lee s falešnou rozmarností. Duelista ze sedmého ročníku na tváři nesl úsměv, který tak docela nedosahoval do výšky očí. „No, tak jen pro jistotu, naše malé nepříjemnosti – a to zahrnuje vás, slečno Greengrassová – způsobily dost problémů. Už jste navykládaly dost lží. Přinesli jsme vaši malou kamarádku, aby všichni věděli, že jsme vás dostali všechny – hádám, že ta druhá Havraspárka se schovává někde za rohem nebo na stropě? To je jedno. Tohle je vaše –“

„Dost řečí,“ řekl Robert Jugson III., „přichází bolest.“ Zvedl hůlku. „Cluthe!“

Současně s tím Susan zamířila hůlkou a řekla „Prismatis!“ a ve vzduchu se takřka okamžitě zformovala malá duhová sféra, miniaturní bariéra tak koncentrovaná a jasná, že zůstala nepoškozená, i když ji Jugsonova kletba trefila a odrazila se k Belkovi, ten mávl hůlkou, aby temný blesk odrazil; a o okamžik později mnohobarevná záře zmizela.

Dafniny oči se na chvilku rozšířily; nikdy ji nenapadlo použít prismatickou sféru takhle –

„Jugsy, zlato?“ řekla Belková. Rty se jí rozšířily v krutém úsměvu. „Myslela jsem, že tohle už jsme probrali. Nejdřív boj, pak přijdou hry.“

„Pro– prosím,“ řekla Hermiona Grangerová selhávajícím hlasem, „nechte je jít a já, já slibuju, že –“

„Ale no tak,“ řekl Lee podrážděným hlasem. „Nabízíš, že se vzdáš, když zbytek necháme jít? Teď vás máme všechny.“

Jugson se na to usmál. „To by mohlo být zábavné,“ řekl mladý Smrtijed z šestého ročníku něžně a hrozivě. „Co kdybys mi olízla boty, ty mudlovská šmejdko, a jednu bysme pustili? Vyber si, kterou máš nejradši, ostatní čeká bolest.“

„Ne-e,“ řekl mladý hlas Susan Bonesové, „nic takového.“ A Mrzimorka se vrhla dopředu s neuvěřitelnou rychlostí zrovna ve chvíli, kdy z Belčiny hůlky vyletělo rudé omračovadlo, Dafné byla sotva schopná rozeznat Susaniny pohyby, zdálo se, že narazila do zdi a odrazila se, jako by byla míč. Nohama narazila přímo do Jugsonovy tváře – štít to neprorazilo, ale šesťák tím nárazem zaplul dozadu a Susan ho následovala dolů a nohou dupla na klukovu ruku s hůlkou, a znovu byla odražena štítem. „Elmekia!“ vykřikl Lee a Parvati vykřikla „Primastis!“ a duhová zeď se vytvořila, ale rozpálený modrý výboj jí prošel jako by tam vůbec nebyla a minul Susan jen o pár centimetrů. Následoval vír událostí, které Dafné nebyla schopná sledovat, během kterých byly Belce podkopnuty nohy, a čarodějka se odpotácela zpátky, aby se udržela na nohou a pak –

Dafné viděla, co se chystá a její ústa začala vyslovovat „Pri–“ ale už bylo moc pozdě.

Do Susan narazily tři zářivé výboje najednou, měla zvednutou hůlku, jako by je mohla odrazit a následoval bílý záblesk, jak kletby narazily do magického dřeva, ale pak sebou Susaniny nohy křečovitě zacukaly a naletěla rovnou do zdi. Její hlava narazila se zvláštním praskavým zvukem a pak spadla dolů a bez pohybu ležela, hlavu stočenou ve zvláštním úhlu, hůlku stále sevřenou v natažené ruce.

Následovala chvíle ledového ticha.

Parvati se odplazila k místu, kde ležela Susan, přitiskla palec přesně na pulz na jejím zápěstí a pak, pak se pomalu, s třesem, zvedla na nohy, oči vykulené –

„Vitalis revelio,“ řekl Lee, zrovna když Parvati otevírala ústa, a Susanino tělo obklopila teple rudá záře. Teď už se ten sedmák opravdu šklebil. „Pravděpodobně jenom zlomená klíční kost, řekl bych. Ale hezkej pokus.“

„Merline, že jsou ale mazaný,“ řekl Jugson.

„Na chvilku jste mě dostaly, zlatíčka.“ Sedmačka se vůbec neusmívala.

„Tonare!“ zaječela Dafné, zvedla hůlku nad hlavu a soustředila se víc, než kdy v životě. „Rava calvaria! Lucis–“

Kletbu, která ji zasáhla, ani nespatřila.

Hermiona cítila, jak ji zásah Innervate znovu probudil, ale nějaká strategická intuice jí přiměla k tomu, aby hned nevyskočila na nohy; tohle byla naprosto beznadějná bitva, netušila, co by měla udělat, ale nějaký instinkt jí řekl, že postavit se na nohy to není.

Jen nepatrně otevřela oči, a záblesky světla, které zachytila, ji ukázaly, jak Parvati, poslední stojící dívka, pokud mohla vidět, couvá od těch tří.

A její oči jí také ukázaly, že Tracey dopadla nedaleko od ní, a ona měla stále hůlku v ruce a tak, se zoufalým přáním, aby Zmijozelka projevila víc zdravého rozumu než normálně, Hermiona hůlkou pohnula tak jemně, jak jen dokázala, a stěží pohnula rty, když zašeptala: „Innervate.“

Hermiona cítila, že kouzlo funguje, ale Tracey se nepohnula. Hermiona doufala, že to je jen proto, že Tracey byla mazaná a čekala na…

Co by mohly udělat?

To Hermiona nevěděla, a panika, která si během boje dávala přestávku, se jí pomalu začínala zmocňovat teď, když bez pohybu ležela, teď, když se snažila přemýšlet, teď, když viděla, že je všechno naprosto beznadějné.

Přesně v té chvíli uslyšela bouchnutí, a i když to bylo mimo její zorné pole, věděla, že Parvati padla.

Chvilka ticha přišla a odešla.

„Co teď?“ řekl hlas děsivě něžného kluka.

„Teď probudíme tu mudlovskou šmejdku,“ řekl precizní hlas toho děsivě formálního kluka, „a zjistíme, kdo za tím doopravdy stojí, když ne duch Salazara Zmijozela.“

„Ne, zlatíčka,“ řekl hlas té děsivě sladké dívky, „nejdřív je všechny pořádně svážeme –“

A pak se ozval zvuk jako zahřmění a objevil záblesk, a než se dokázala zastavit, Hermioniny oči se v šoku rozšířily a v rozšířeném zorném poli spatřila, jak se děsivě něžný kluk zmítá, jak se přes něj svíjejí žluté oblouky energie, úplně jako obří zářící červi. Hůlka mu vylétla z ruky, když s cukáním klesl na podlahu a o chvilku později už ležel bez pohnutí.

„Spí teď všechny?“ ozval se hlas. „Dobře.“

Susan Bonesová vstala z podlahy kousek od místa, kde ten děsivě něžně mluvící kluk stál, krk stále divně ohnutý. Pak zakroužila hlavou kolem ramen normálním, uvolněným pohybem, a její hlava se znovu narovnala.

Prvačka s kulatou tváří čelila zbývajícím dvěma protivníkům, ruku v bok.

A usmívala se.

Obklopena jiskřivou modrou mlhou.

„Polyjuice!“ vyprskla protivnice.

„Polyjuice Reverse!“ zařval další oponent.

Z jeho hůlky vylétlo něco jako roztažená šála –

Bez odporu to proniklo mlhou, která obklopovala Susan –

Na okamžik zazářila zvláštní zrcadlící barvou, jako by odrážela sama sebe –

A pak ta záře pohasla.

Mladá dívka tu stále stála, ruku v bok.

„Špatně,“ řekla Susan. „A je pravda,“ dodala, „pokud vám to ještě nikdo neřekl –“

Její malá ručka zvedla hůlku, jen nejasně rozeznatelnou v modré mlze.

„S Mrzimorákama si nezahrávejte,“ řekla Susan, a s šedivým zablesknutím, tak jasným, že bolestivě zasáhlo i Hermioniny napůl zavřené oči, opravdová bitva začala.

A nějakou chvíli pokračovala.

Část stropu byla roztavena.

Protivnice se pokusila vykřičet příměří, že odejdou a Jugsona vezmou sebou, a Susan zaječela několik slabik kletby, kterou Hermiona identifikovala jako Abi-Dalzinovo Příšerné vysušení, které bylo ilegální v sedmi zemích.

Na konci toho všeho protivnice ležela v nevědomém a neprobuditelném stavu na podlaze a ten poslední kluk nechal těla svých společníků ležet a utekl, a Susan se opírala o stěnu, pokrytá potem, s ožehlým hábitem s mokrými skvrnami; lapala po dechu a levou rukou si svírala pravé rameno.

Po chvilce se Susan narovnala a otočila se ke svým kamarádkám čarodějkám, které spaly na zemi.

No, alespoň by měly spát na zemi.

Levandule už si začínala sedat, oči rozšířené jako melouny.

„To…“ řekla Levandule.

„Bylo…“ řekla Tracey.

„Co?“ řekla Hermiona.

„Jakože, cože?“ řekla Parvati.

„Cool!“ řekla Levandule.

„Ale sakra,“ řekla Susan Bonesová. Její tvář zbrocená potem vypadala trochu bledě, a teď bledla ještě víc, byla až děsivě bílá. „Hmm… mohla bych vás přesvědčit, že to všechno byla jen halucinace?“

Následovala rychlá výměna pohledů. Hermiona pohlédla na Parvati, Parvati pohlédla na Levanduli, Levandule si krátce vyměnila pohledy s Tracey.

Všechny čtyři pohlédly zpátky na Susan a zavrtěly hlavami.

„Ale sakra,“ zopakovala Susan. „Koukejte, za pár minut se vrátím, ale teď už vážně musím jít, takže prosím nic neříkejte, čau!“

A Susan vyběhla z chodby překvapivě rychle, než kterákoli z nich stačila promluvit.

„Ne, vážně, co?“ řekla Parvati.

„Innervate,“ řekla Hermiona, hůlku namířenou na Dafné, jejíž tělo předtím neviděla; a Levandule namířila hůlkou na Hannah a řekla to samé.

Hannah otevřela oči a zoufale se pokusila znovu se převalit na nohy, ale v polovině toho zase spadla na zem.

„Je to v pohodě, Hannah!“ řekla Levandule. „Vyhrály jsme.“

„Cože jsme?“ řekla Hannah ze své malé hromádky na zemi.

Dafné se ani nepohnula, ale Hermiona viděla, jak se její hruď zvedá a klesá, a rytmus jejího dechu vypadal normálně. „Myslím, že je v pořádku,“ řekla Hermiona, „ale –“ na okamžik se zarazila a polkla, její ústa byla stále suchá. Tohle se jim úplně, naprosto, totálně vymklo z rukou. „Myslím, že bysme Dafné měly vzít k madame Pomfreyové…“

„Jasně, jasně, jen mi dej chviličku a asi budu v pořádku,“ řekla Parvati

„Promiňte,“ řekla Hannah tónem, který byl zdvořilý, ale pevný. „Jak jsme vyhrály? A proč ten strop vypadá tak roztaveně?“

Následovalo ticho.

„To udělala Susan,“ řekla Tracey.

„Jo,“ řekla Parvati, hlas jen lehce roztřesený, když se postavila a začala si oprašovat červeně lemovaný hábit, „ukázalo se, že Susan Bonesová je dědičkou Mrzimoru a otevřela dlouho ztracený vchod do Komnaty Tvrdé práce a trénování Helgy Mrzimorské.“

„Huh?“ řekla Hannah, která se ohmatávala, aby se ujistila, že všechny její části těla jsou pořád na svém místě. „Myslela jsem, že to je jenom něco, co profesorka Prýtová říká, aby nám dala morální lekci – takže Susan?“

Hermiona se pomalu začínala cítit trochu víc při sobě. Nebylo to víc jak třicet vteřin naprosté hrůzy, alespoň teda ty části, při kterých byla při vědomí. „Po pravdě,“ řekla Hermiona opatrně, jak její mozek opět začínal fungovat, „jsem si docela jistá, že to je jenom něco, co říká profesorka Prýtová, nic takového není v Bradavicích: Historii, ani v čemkoli jiném, co jsem četla –“

„Je to dvojitá čarodějka!“ vykřikla Tracey, hlas tak vysoký, že se jí zlomil. „Je! Patří mezi ně! Celou tu dobu mezi ně patřila!“

„Cože?“ zaječela Parvati, otočila se a pohlédla na Tracey. „To je ta nejšílenější věc –“

„Samozřejmě!“ řekla Levandule, teď už byla na nohou a začala vzrušeně poskakovat na místě. „Mělo mi to dojít!“

„Susan je… co?“ řekla Hermiona.

„Dvojitá čarodějka!“ řekla Tracey.

„Podívejte,“ řekla Levandule velmi rychle, „vždycky tu byly příběhy o dětech, co se narodily jako super mágové, co dokážou seslat kouzla, co nikdo jiný ne, a že je v Bradavicích ukrytá celá tajná škola, s třídama, co jenom oni dokážou vidět a můžou navštěvovat –“

„To jsou jen příběhy!“ vykřikla Parvati. „Skutečný život takhle nefunguje! Teda, jo, ty knížky jsem taky četla –“

„Dejte mi prosím chvilku,“ řekla Hermiona. Možná teď její mozek byl přece jen trochu pomalejší. „Chcete říct, že i když už chodíme do kouzelnický školy a tak, chcete chodit do dvojitě kouzelnický školy?“

Levandule se na ni zmateně podívala. „Cože?“ řekla Levandule. „Kdo by nechtěl extra magický síly? Bylo by to jako mít úžasnej osud a tak! Být opravdu výjimečná!“

Hannah přikývla, vzhlédla z místa kam se odplazila k Dafné, a teď dívce kontrolovala zlomeniny. „Já si přeju, abych byla dvojitá čarodějka,“ řekla Hannah, a pak, trochu smutněji, „i když nevěřím, že taková věc ve skutečnosti existuje… co přesně Susan udělala? Chci říct, jste si jistý, že jste jen neviděly nějaký přeludy, když vás omráčili?“

Na to už Hermiona opravdu, opravdu nemohla najít slova.

„Ale ne,“ řekla Tracey. Zmijozelka se rychle otočila, aby se podívala na vstup do chodby, její hábit kolem ní zavířil. „Ale ne! Musíme odsud! Musíme se dostat pryč, než se Susan vrátí s někým, kdo na nás sešle superpaměťové zaklínadlo!“

„Susan by nic takového neudělala!“ řekla Parvati. „Tím chci říct, i kdyby byla –“

„CO SE TU DĚJE?“ zakřičel vysoko položený pisklavý hlas a profesor Kratiknot se vrhl do částečně roztavené chodby. Vypadal jako malé, nebezpečně stlačené balení čistého akademického hněvu, a bledá Padma běžela za ním a lapala po dechu.

„Co se stalo?“ vyhrkla Susan na dívku, která vypadala přesně jako ona, až na to, že její hábit byl prosáklý potem.

„Áá, skvělá otázka!“ řekla druhá Susan Bonesová, když ze sebe rychle dostávala to, co z jejích zapůjčených šatů zbývalo. O chvilku později se přeměnila zpátky do své obvyklé podoby Nymfadory Tonksové. „Promiň, ale mě nic nenapadlo, takže máš asi tři minuty, aby ses rozhodla, jak na tuhle otázku budeš odpovídat-“

Jak si Dafné Greengrassová s jistou kyselostí všimla, vada v Hermionině mazaném plánu, jak se ujistit, že pokud je náhodou chytí, budou rovným dílem strženy body všem čtyřem kolejím, byla v tom, že plán vůbec nezahrnoval tresty po škole.

Všechny se shodly na tom, že budou mlčet o Susanině výjimečné síle – dokonce i Tracey, když jí pak Susan vyhrožovala, že na ni sešle super paměťové zaklínadlo, pokud to neslíbí. Bohužel, během večeře zjistily, že to tak neplatí pro ty, co je napadli, a že Susan Bonesová obětovala svou duši děsivým zakázaným silám, které teď ovládaly její tělo, a to je ten důvod, proč všechny zůstaly po škole.

„Hermiono?“ řekl Harry Potter, který u večeře seděl vedle ní, velmi váhavým hlasem. „Prosím, neber to jako urážku, pochopím, když mi řekneš, že mi do toho nic není, ale myslím si, že se tu věci začínají vymykat kontrole.“

Hermiona dál vmačkávala svůj kus čokoládového dortu do vyrovnaně rozmačkaného kusu koláče a cukrové polevy. „Jo,“ řekla Hermiona, a její hlas nejspíš byl trochu kousavý, „přesně to jsem řekla profesorovi Kratiknotovi, když jsem se mu omlouvala, že se nám věci vymkly z rukou, a on zaječel: Opravdu, slečno Grangerová? Ne, vážně? tak hlasitým vypísknutím, že mi to ožehlo uši. Tím myslím, moje uši doopravdy hořely. Profesor Kratiknot je musel uhasit.“

Harry si položil ruku na čelo. „Promiň,“ řekl Harry. Jeho tvář byla naprosto přímočará. „Občas mám problém si na tyhle věci zvyknout. Hermiono, pamatuješ si, když jsme byli naivní děti a mysleli si, že se svět dá docela snadno pochopit?“

Hermiona odložila vidličku a na chvíli na něj pohlédla. „Nepřeješ si někdy, abys byl mudlou, Harry?“

„Huh?“ řekl Harry. „Samozřejmě, že ne! Teda, i kdybych byl mudla, pravděpodobně bych jednou zkusil ovládnout svěééé–“

Když mu Hermiona věnovala svůj pohled, kluk rychle polkl to slovo a řekl. „Chci říct, optimalizovat, samozřejmě, ty víš, co tím chci říct, Hermiono! Moje pointa je, že to není tak, že by se moje cíle změnily tím nebo oním způsobem. Ale s magií bude o dost jednodušší ty věci udělat, než jenom s mudlovskou výbavou. Pokud se nad tím logicky zamyslíš, proto jsem šel do Bradavic, místo abych tohle všechno ignoroval a připravoval se na kariéru v nanotechnologiích.“

Hermiona dokončila ruční výrobu své čokoládovo-koláčové omáčky, a teď v ní začala máčet kusy mrkve a ty jíst.

„Proč se ptáš?“ řekl Harry. „Ty by ses chtěla vrátit do mudlovského světa?“

„Ne tak docela,“ řekla Hermiona, když se zakousla do mrkve a čokolády najednou. „Jen jsem se, no, cítila divně, když jsem chtěla být čarodějkou… Chtěl jsi být kouzelníkem, když jsi byl malý?“

„Samozřejmě,“ řekl Harry ihned. „Taky jsem chtěl mít nadpřirozené schopnosti a supersílu a kosti posílený adamantiem a svůj vlastní lítající hrad a občas jsem byl smutnej, že mi bude muset stačit stát se slavným vědcem a astronautem.“

Hermiona přikývla. „Řekla bych,“ řekla jemně, „že čarodějky a kouzelníci, kteří v tom vyrostou, si magie pořádně neváží…“

„No, jasně že ne,“ řekl Harry, „a v tom je naše výhoda. Copak to neníi očividný? Chci říct, to mi bylo jasný pět minut po tom, co jsem vešel do Příčný ulice.“ Na klukově obličeji se ukázal zmatený výraz, jako by nedokázal pochopit, proč se zabývá něčím tak normálním.