84. Tabu za tabu, dohry, část 2. – Starostolec, dohry, část 3.

Když se Hermiona Grangerová probudila, zjistila, že se nachází v měkké, pohodlné posteli na bradavické ošetřovně, a zapadající slunce vrhá čtverec světla, který dopadá na její břicho a skrze tenkou přikrývku jej zahřívá. Paměť říkala, že kolem její postele bude viset závěs, buďto zatažený nebo roztažený, a za ním bude ležet zbytek domény madam Pomfreyové: další postele, obsazené i neobsazené, a velká okna, zasazená v dokulata vytesaném kameni Bradavic.

Když Hermiona otevřela oči, první, co uviděla, byl obličej profesorky McGonagallové, která seděla na levé straně postele. Profesor Kratiknot tam nebyl, ale to bylo pochopitelné, byl celé ráno po jejím boku v celách předběžného zadržení, jeho stříbrný havran sloužil jako dodatečná ochrana před mozkomorem a jeho malý přísný obličej byl neustále obrácen ven proti bystrozorům. Jako hlava Havraspáru s ní jistě strávil až příliš mnoho času, a nejspíš už musel jít vyučovat své předměty, místo aby držel hlídku u usvědčené rádobyvražedkyně.

Cítila, že je jí hrozně, hrozně špatně, a nemyslela si, že by za to mohl nějaký lektvar. Hermiona by znovu začala plakat, ale bolelo ji v krku, její oči pořád ještě pálily, a její mysl už z toho byla unavená. Nedokázala by snést další pláč, ani na slzy nedokázala najít dost sil.

„Kde jsou mí rodiče?” zašeptala Hermiona k ředitelce Nebelvíru. Připadalo jí jako ta nejhorší věc na světě muset jim čelit, horší než všechno ostatní, a přesto je pořád chtěla vidět.

Něžný pohled na tváři profesorky McGonagallové se přeměnil v něco smutnějšího. „Je mi líto, slečno Grangerová. Ačkoliv tomu tak nebylo vždy, zjistili jsme v nedávných letech, že je moudřejší neříkat rodičům mudlorozených o každém nebezpečí, kterému jejich dítě čelilo. Chtěla bych vám doporučit, abyste také zachovala mlčení, pokud chcete zůstat v Bradavicích a nepůsobit jim obtíže.”

„Nebudu vyloučena?” zašeptala dívka. „Za to, co jsem udělala?”

„Ne,” řekla profesorka McGonagallová. „Slečno Grangerová… určitě jste slyšela… doufám, že jste slyšela pana Pottera, když říkal, že jste nevinná?”

„To on jen tak říkal,” řekla otupěle, „aby mě tím osvobodil.”

Starší čarodějka rozhodně kroutila hlavou. „Ne, slečno Grangerová, pan Potter skutečně věří, že vám byla změněna paměť, a že celý ten duel se vůbec nestal. Pan ředitel má podezření, že byla použita ještě temnější magie – že vaše ruka sice mohla seslat kouzlo, ale ne z vaší vlastní vůle. Dokonce i profesoru Snapeovi připadá celá ta aféra naprosto neuvěřitelná, ačkoliv to nemůže říct veřejně. Zamýšlel se, jestli na vás nemohly být použity nějaké mudlovské drogy.”

Hermioniny oči nadále nepřítomně zíraly na profesorku přeměňování. Věděla, že jí právě bylo řečeno něco významného, ale nemohla najít energii, aby se jí to v mysli jakkoli projevilo.

„Ale vy byste tomu přece nevěřila?” řekla profesorka McGonagallová. „Slečno Grangerová, přece nevěříte, že byste byla schopná uchýlit se k vraždě!”

„Ale já –” Její vynikající paměť jí to nápomocně přehrála už po tisící: Draco Malfoy jí s úsměškem říká, že by ho nikdy neporazila, kdyby nebyl unavený, a pak přesně to předvede, tančí jako duelista mezi očarovanými trofejemi, zatímco ona se kvapně snaží sebrat, a uštědří jí závěrečnou ránu kouzlem, které ji odhodí do zdi a spustí jí krev z tváře – a pak – pak ho –

„Ale vy si pamatujete, že jste to udělala,” řekla starší čarodějka, která si ji prohlížela s něžným pochopením. „Slečno Grangerová, není třeba, aby si dvanáctiletá dívka nesla tak strašné vzpomínky. Stačí říct, a ráda za vás ty vzpomínky zamknu.”

Bylo to jako by jí někdo do obličeje chrstnul sklenici teplé vody. „Cože?”

Profesorka McGonagallová vytáhla svou hůlku gestem tak nacvičeným a rychlým, že to bylo jako by jen ukázala prstem. „Nemohu vám nabídnout, že vás těch vzpomínek zcela zbavím, slečno Grangerová,” řekla profesorka Přeměňování s obvyklou precizností. „Mohly by tam být ukryty důležité skutečnosti. Ale existuje varianta paměťového kouzla, které pak jde vrátit, a ráda jej na vás zakouzlím.”

Hermiona hleděla na hůlku a poprvé za téměř dva dny pociťovala nějaký náznak naděje.

Ať je to tak, jako by se to nikdy nestalo… přála si pořád dokola. Aby se běh času obrátil a vymazal to její strašně rozhodnutí, které už nikdy nepůjde zvrátit. A i kdyby vymazání paměti nebylo to samé, pořád to byla svého druhu úleva…

Opět se podívala na shovívavý výraz na tváři profesorky McGonagallové.

„Vy si skutečně nemyslíte, že jsem to udělala?” řekla Hermiona rozechvělým hlasem.

„Jsem si celkem jistá že byste takovou věc nikdy z vlastní vůle neudělala.”

Hermioniny ruce pod přikrývkami stiskly prostěradlo. „Harry si taky myslí, že jsem to neudělala?”

„Pan Potter je toho názoru, že vaše vzpomínky jsou zcela umělé. A já jeho názoru naprosto rozumím.”

Hermioniny stisknuté prsty pustily prostěradlo, a zase ulehla na postel, kde se mezitím částečně posadila.

Ne.

Nic neříkala.

Probudila se a vybavila si, co se stalo předchozí noc, a bylo to jako – jako – nemohla ani ve vlastní mysli najít slova, kterými by popsala, jaké to bylo. Ale věděla, že Draco Malfoy už je mrtvý, a nic neřekla, ani nešla za profesorem Kratiknotem, aby se přiznala. Prostě se oblékla a šla dolů na snídani a snažila se chovat normálně, aby to nikdo nikdy nevěděl, a přitom věděla, že to je špatné a Špatné a hrozně hrozně ŠPATNÉ, ale byla tak moc vyděšená –

I kdyby měl Harry Potter pravdu, i kdyby duel s Draco Malfoyem byl lež, tuhle volbu udělala úplně sama. Nezasloužila si na to zapomenout, ani si nezasloužila odpuštění.

A pokud by byla udělala tu správnou věc a hned šla za profesorem Kratiknotem, možná by to nějak pomohlo, možná by všichni viděli, že toho lituje, a Harry by nemusel vydat všechny svoje peníze, aby ji zachránil –

Hermiona zavřela oči a víčka silně stiskla k sobě, nesnesla by začít znovu brečet. „Jsem hrozný člověk,” řekla kolísavým hlasem. „Jsem děsná, vůbec nejsem hrdinka –”

Hlas profesorky McGonagallové byl velmi ostrý, jako by Hermiona zrovna udělala nějakou strašnou chybu ve svých úkolech z Přeměňování. „Přestaňte s těmi pitomostmi, slečno Grangerová! Hrozný je ten, kdo vám tohle provedl. A co se týká hrdinství – no, slečno Grangerová, můj názor na mladé dívky, které se snaží do podobných věcí zapojovat, i když jim ještě nebylo ani čtrnáct už jste slyšela, takže vás o tom nebudu znovu poučovat. Jen vám řeknu, že zrovna máte za sebou strašlivou zkušenost, kterou jste přežila tak nejlépe, jak by to jakákoliv jiná čarodějka ve vašem ročníku zvládla. Dnes máte povoleno plakat, jak jen budete potřebovat. A zítra se vracíte do vyučování.”

A v tu chvíli Hermiona věděla, že profesorka McGonagallová jí nemůže pomoci. Potřebovala, aby jí někdo vynadal, nemohla se dobrat odpuštění, pokud za to nemohla být zodpovědná, a profesorka McGonagallová by jí něco takového nikdy neudělala, nikdy by od malé Havraspárky taková očekávání neměla.

Tím pádem jí s tím nepomůže ani Harry Potter.

Hermiona se v nemocniční posteli převalila a zády k profesorce McGonagallové se schoulila do klubíčka. „Prosím,” zašeptala, „mohla bych mluvit – s ředitelem?”

„Hermiono.”

Když Hermiona Grangerová otevřela oči podruhé, uviděla, jak se nad ní sklání soucitem zvrásněná tvář Albuse Brumbála a vypadala uplakaně, přestože to nebylo možné, a Hermionu zaplavil pocit viny za to, že ho takhle zatěžuje.

„Minerva říkala, že bys se mnou ráda mluvila,” řekl starý kouzelník.

„Já–” Hermiona náhle vůbec nevěděla, co by měla říct. Sevřelo se jí hrdlo a jediné co dokázala, bylo koktat, „O– já se o–”

Její tón nějak musel komunikovat to další slovo, to, které už znovu nedokázala říct.

„Omlouváš?” řekl Brumbál. „Proč, za co by ses měla omlouvat?”

Musela ty slova vytlačit. „Říkal jste Harrymu – že by neměl zaplatit – takže jsem pak neměla – neměla udělat to, s čím přišla profesorka McGonagallová, neměla jsem se dotýkat jeho hůlky –”

„Má drahá,” řekl Brumbál, „kdybyste se neupsala rodu Potterů, Harry by zaútočil na Azkaban, sám, a nejspíš by i zvítězil. Ten hoch pečlivě volí slova, ale ještě jsem ho neslyšel zalhat, a jako Chlapec-který-přežil má v sobě moc, kterou Pán zla nikdy nepoznal. Skutečně by se pokusil zničit Azkaban i kdyby ho to mělo stát život.” Hlas starého kouzelníka byl postupně laskavější a přívětivější. „Ne, Hermiono, nemáš nic, co by sis měla klást za vinu.”

„Mohla jsem ho přinutit to neudělat.”

V Brumbálových očích zaplála malá jiskřička, než ji únava zase setřela. „Skutečně, slečno Grangerová? Možná byste mohla být ředitelkou místo mě, protože já nad tvrdohlavými dětmi takovou moc nemám.”

„Harry slíbil–” její hlas se zastavil. Bylo velmi obtížné vyslovit tu hroznou pravdu. „Harry Potter mi slíbil – že mi nebude pomáhat – když mu nařídím, že nemá.”

Bylo ticho. Vzdálené zvuky nemocnice, které doprovázely profesorku McGonagallovou, ustaly, jak si Hermiona uvědomila, už když ji Brumbál probudil. Z místa, kde ležela v posteli, mohla vidět jen strop a horní hranu jednoho z oken na zdi, ale jinak se v jejím poli nic nepohybovalo, a pokud tam byly zvuky, neslyšela je.

„Ah,” řekl Brumbál. Starý kouzelník si těžce povzdechl. „Nejspíš je možné, že by svůj slib dodržel.”

„Měla– měla jsem –”

„Nechat se z vlastní vůle odvézt do Azkabanu?” řekl Brumbál. „Slečno Grangerová, to je víc, než bych mohl po někom druhém žádat.”

„Ale –” Hermiona polkla. Nemohla si nepovšimnout toho háčku, každý, kdo se chtěl dostat portrétovými dveřmi do havraspárských místností se rychle naučil si přesně všímat použitých slov. „Ale není to víc, než byste byl ochotný vzít na sebe.”

„Hermiono –” začal starý kouzelník.

„Proč?” řekl Hermionin hlas, který se teď zdál pokračovat bez účasti její mysli. „Proč jsem nedokázala být statečnější? Chtěla jsem vběhnout před mozkomora – kvůli Harrymu – předtím, tedy v lednu – tak proč – proč – proč jsem nemohla –” Proč ji to pomyšlení na odchod do Azkabanu tak rozklížilo, proč zapomněla všechno o Dobru –\n„Má drahá,” řekl Brumbál. Modré oči za půlměsíčními brýlemi ukazovaly naprosté pochopení pro její vinu. „Sám bych na tom nebyl lépe, jako prvák v Bradavicích. Stejně jak byste byla laskavá k druhým, buďte laskavá i k sobě samé.”

„Takže jsem udělala nesprávnou věc.” Nějak to potřebovala říci, potřebovala, aby to někdo řekl jí, ačkoliv už to stejně věděla.

Bylo ticho.

„Poslouchej, mladá Havraspárko,” řekl starý kouzelník, „vyslechni mě, protože pro tebe mám jednu pravdu. Lidé, kteří nekonají dobro, se většinou nepovažují za zlé. Naopak, většina z nich se považuje za hrdiny příběhů, které si vyprávějí. Kdysi jsem si myslel, že největší zlo na tomto světě bývá spácháno ve jménu vyššího dobra. Mýlil jsem se. Strašlivě jsem se mýlil. V tomto světě je zlo, které ví, že je zlé, a nenávidí dobro se vší silou. Touží pošlapat všechno krásné.”

Hermiona se ve své posteli zachvěla. Když to Brumbál řekl, zdálo se to být velmi skutečné.

Starý kouzelník pokračoval: „Patříš mezi krásné věci v tomto světě, Hermiono Grangerová, a proto to zlo nenávidí i tebe. Kdybys ještě i během tohoto procesu odolala, udeřilo by o to silněji znovu a pak ještě silněji, dokud by tě nezničilo. Nemysli si, že hrdinové nemohou být zlomeni! Jen je o něco těžší nás zlomit, Hermiono.” Oči starého kouzelníka byly tvrdší než je kdy pamatovala. „Je těžší zůstat hrdinou, když jsi už mnoho hodin vyčerpaná a bolest a smrt nejsou jen pomíjivý strach, ale jistota. Pokud mám říci pravdu – tak dnes ano, dnes bych tváří v tvář Azkabanu neuhnul. Ale když jsem byl prvák v Bradavicích – před mozkomorem, kterému ses postavila, bych utekl, protože můj otec v Azkabanu zemřel a já jsem se jich bál. Buď si jistá, že zlo, které po tobě šlo, by zlomilo každého, i mne. Jen Harry Potter dokáže čelit té hrůze, když plně ovládne svoji moc.”

Hermionin krk už dál na starého kouzelníka nevydržel hledět. Nechala svou hlavu spadnout zpátky na polštář, kde zírala do stropu a snažila se vstřebat, co mohla.

„Proč?” Hlas se jí znovu chvěl. „Proč by byl někdo tak zlý? Nerozumím tomu.”

„I já jsem se nad tím podivoval,” řekl Brumbálův hlas s hlubokým smutkem. „Tři dekády let jsem nad tím dumal a pořád tomu nerozumím. Ty a já tomu nikdy rozumět nebudeme, Hermiono Grangerová. Ale alespoň dnes vím, co by nám řeklo skutečné zlo, kdybychom s ním mohli mluvit a mohli se ho zeptat, proč je zlé. Řeklo by, Proč ne?”

Zaplál v ní odpor. „Musí být milion důvodů, proč ne!”

„Vskutku,” řekl Brumbálův hlas. „Víc než milion důvodů. My tyto důvody známe, ty i já. Pokud trváš na tom, že to takto řekneme – pak ano, Hermiono, ten dnešní proces tě zlomil. Ale to, co se děje potom, co se zlomíš, k hrdinům taky patří. A to ty jsi, Hermiono Grangerová, a vždycky budeš.”

Znovu zvedla hlavu a zírala na něj.

Starý kouzelník se vedle její postele postavil. Jeho stříbrný plnovous se prověsil, když se jí Brumbál ve vší vážnosti poklonil, a pak odešel.

Dívala se směrem, kterým se starý kouzelník vydal.

Mělo to pro ni něco znamenat, mělo ji to dojmout. Mělo jí pomoci cítit se lépe, když ji Brumbál, který si předtím držel odstup, označí za hrdinu.

Necítila nic.

Hermiona nechala svou hlavu spadnout zpět na postel, protože přišla madam Pomfreyová a donutila ji vypít něco, po čem ji pálily rty jako po pikantním jídle a vonělo to ještě pálivěji, ale chuť to nemělo vůbec žádnou. Nic to pro ni neznamenalo. Pokračovala v zírání na vzdálené kamenné zdivo stropu.

Minerva čekala a ze všech sil se snažila nepřešlapovat. O dvojkřídlých dveřích na ošetřovnu jako dítě vždycky uvažovala jako o ‚hrozivé bráně’ a nemohla si pomoci, aby si to teď nevybavila. Přišlo odtud příliš mnoho špatných zpráv –

Albus vyšel. Starý kouzelník se nezastavil a pokračoval v chůze směrem ke kanceláři profesora Kratiknota. Minerva ho následovala.

Profesorka McGonagallová si odkašlala. „Podařilo se, Albusi?”

Starý kouzelník přikývl. „Pokud na ni bude zakouzlená jakákoliv nepřátelská magie, nebo se jí dotkne nějaký duch, budu o tom vědět a přijdu.”

„Mluvila jsem po hodině s panem Potterem,” řekla profesorka McGonagallová. „Byl toho názoru, že slečna Grangerová by měla raději přestoupit do Krásnohůlek.”

Starý kouzelník zakroutil hlavou. „Ne. Pokud Voldemort slečnu Grangerovou skutečně touží zasáhnout – bude nezměrně houževnatý. Jeho služebníci se k němu začínají vracet, nemohl Bellatrix z Azkabanu dostat sám. Ani samotný Azkaban není v bezpečí před jeho záští, a co se týká Krásnohůlek – ne, Minervo. Nemyslím, že by si Voldemort mohl dovolit podobná posednutí častěji, nebo proti silnějším cílům, to už by se tento rok odvíjel dost jinak. Ale je tu Harry Potter, kterého se Voldemort bojí, ať už to přiznává nebo ne. A teď, když jsem na ni zakouzlil ochrany, bude slečna Grangerová víc v bezpečí v Bradavicích než jinde.”

„Vypadalo to, že pan Potter o tom pochybuje,” řekla Minerva. Nedokázala úplně udržet ostří z hlasu, jedna její část s tím poměrně silně souzněla. „Zdálo se, že mu zdravý rozum napovídá, že by slečna Grangerová měla studovat kdekoliv jinde než v Bradavicích.”

Starý kouzelník si povzdechl. „Obávám se, že chlapec strávil příliš mnoho času s mudly. Vždycky se snaží dosáhnout bezpečí. Představují si, že bezpečí je něco dosažitelného. Pokud není slečna Grangerová v bezpečí uprostřed naší pevnosti, nebude o nic víc v bezpečí, kdyby ji opustila.”

„Ne všichni si to ale myslí,” řekla profesorka McGonagallová. Byl to téměř první dopis, který viděla, když vrhla rychlý pohled na stůl: obálka z nejjemnější ovčiny, zalepená zelenostříbrným voskem s pečetí hada, který se zdál zvedat a syčet na ni. „Přiletěla mi sova od lorda Malfoye, stahuje svého syna z Bradavic.”

Starý kouzelník přikývl, ale nezpomalil krok. „Už to ví Harry?”

„Ano.” Její hlas na okamžik selhal, když si vybavila Harryho výraz. „Po hodině pan Potter pochválil zdravý rozum lorda Malfoye a říkal, že napíše madam Longbottomové a doporučí jí, aby svého vnuka také stáhla pro případ, že by byl dalším cílem. V případě, že by poručnice pana Longbottoma byla nedbalá a nechala ho v Bradavicích, by si pan Potter přál, aby Neville dostal obraceč času, plášť neviditelnosti a koště, a také prstýnek na nohu s nouzovým přenášedlem do bezpečného umístění pro případ, že by pana Longbottoma někdo unesl a dostal ho mimo bradavické ochrany. Řekla jsem panu Potterovi, že si nemyslím, že by ministerstvo souhlasilo s takovým použitím našich obracečů času, a on odpověděl, že bychom se ani neměli ptát. Očekávám, že bude chtít, aby slečna Grangerová dostala stejnou výbavu, pokud tu bude zůstávat. A pro sebe by pan Potter chtěl třímístné koště, které by mohl nosit ve svém váčku.” Nebyla užaslá z jeho seznamu pojistek. Udělal na ni dojem, ale užaslá nebyla. Konec konců byla mistrem Přeměňování. Ale stejně ji rozechvělo, že Harry Potter teď považoval Bradavice za stejně nebezpečné jako výzkum kouzel.

„Oddělení záhad se těžko dá odporovat,” řekl Albus. „Ale co se zbytku věcí týká –” Starý kouzelník vypadal, že se trochu zhroutil do sebe. „Můžeme mu dát, co si přeje. Ochráním kouzly i Nevilla a napíšu Augustě, že by tu měl přes prázdniny zůstat.”

„A konečně,” řekla, „pan Potter říká – cituji, Albusi – ať už tu pan ředitel uchovává jakýkoli druh návnady pro temné kouzelníky, mělo by to z této školy zmizet, okamžitě.” Tentokrát nedokázala zamezit tomu, aby se jí v hlase neprojevil ostrý tón.

„O to jsem Flamela žádal,” řekl Albus s jasně zřetelnou bolestí v hlase. „Ale mistr Flamel řekl, že ani on nedokáže udržet Kámen v bezpečí – že věří, že Voldemort má způsob, jak jej najít, ať už bude ukrytý kdekoliv, a že nesouhlasí s tím, aby byl hlídán jinde než v Bradavicích. Minervo, je mi to líto, ale musí to tak být – musí!”

„Inu dobrá,” řekla profesorka McGonagallová. „Ale za sebe si myslím, že pan Potter má ve všech těchto věcech pravdu.”

Starý kouzelník na ni pohlédl a hlas se mu zadrhl, když říkal: „Minervo, znáš mě dlouho, a tak dobře, jako žádná jiná živoucí duše ne – řekni mi, pohltila už mne temnota?”

„Cože?” řekla profesorka McGonagallová s nelíčeným překvapením. Pak dodala: „Ach, Albusi, ne!”

Než promluvil, rty starého kouzelníka se pevně stiskly. „Pro vyšší dobro. Obětoval jsem jich tolik, pro vyšší dobro. Dnes jsem pro vyšší dobro téměř odsoudil Hermionu Grangerovou do Azkabanu. A zjišťuji – dnes jsem zjistil – že mi začíná vadit nevinnost, o kterou já už jsem přišel –” Hlas starého kouzelníka se zastavil. „Zlo vykonané ve jménu dobra. Zlo vykonané ve jménu zla. Co je horší?”

„Nech těch hloupostí, Albusi.”

Starý kouzelník se na ni znovu podíval, než obrátil zrak zpět na cestu. „Řekni mi, Minervo – dopřála sis chvilku a zvážila následky, než jsi řekla slečně Grangerové, jak se má zavázat rodu Potterů?”

Mimoděk se nadechla, když jí došlo, co udělala –

„Takže nezvážila.” Albusovy oči posmutněly. „Ne, Minervo, nemusíš se omlouvat. Je to v pořádku. Podle toho, co jsi ve mně dnes viděla – pokud jsi teď loajální hlavně Harrymu Potterovi a ne mně, je to tak v pořádku a správně.” Otevřela ústa, aby začala protestovat, ale Albus pokračoval, než stihla něco říct. „Vskutku – vskutku – bude to tak nutné, a víc než nutné, pokud temný pán, kterého Harry musí porazit, aby získal svoji moc, ve skutečnosti nebude Voldemort –”

„Ale ne, už zase?” řekla Minerva. „Albusi, byl to Ty-víš-kdo, kdo Harryho označil za sobě rovného, ne ty. Není žádný způsob, jak by to proroctví mohlo mluvit o tobě!”

Starý kouzelník přikývl, ale jeho oči dál působily nepřítomně a hleděly jen na cestu před sebou.

Cela předběžného zadržení byla umístěna v samém jádru Odboru pro uplatňování kouzelnických zákonů a byla luxusně zařízena, což vypovídalo spíše o tom, co dospělí kouzelníci považovali za samozřejmé, než o nějaké citlivosti vůči vězňům. Byla tam polohovatelná, samohoupací židle s měkkým, kouzlem vyhřívaným polstrováním. Byla tam knihovna s náhodnými svazky, zachráněnými ze slevového koše, a plná police starých časopisů, včetně kousku z roku 1883. Toaletní vybavení úplně luxusní nebylo, ale na místnost bylo přičarováno kouzlo, které veškeré potřeby zastavovalo, abyste nemuseli jít na žádnou stranu, kde by vás dozorující bystrozor nemohl pozorovat. Ale jinak to byla docela příjemná malá cela. Bradavický profesor obrany nebyl zadržen, nebyla zatčen, nebyl ani zastrašován. Neexistovaly žádné důkazy, které by jej do něčeho namáčely… až na to, že v Bradavické škole čar a kouzel došlo ke strašlivému a neobvyklému zločinu, a podle minulých událostí byla šance pět ku jedné, že v tom současný profesor obrany bude nějak zapleten. K tomu je třeba přičíst skutečnost, že nikdo v O.U.K.Z. netušil, kdo profesor obrany je, a že ten muž doslova kašlal na všechny pokusy odhalit jeho skutečnou identitu. A tedy ne, zatím skutečně nepropustili ‚Quirinuse Quirrella’ zpět do Bradavic.

Raději si to pro zdůraznění zopakujme:

Profesor obrany.

Byl zadržen.

V cele.

Profesor obrany zíral na dozorujícího bystrozora a broukal si.

Profesor obrany od chvíle, kdy do této cely dorazil, nepromluvil jediné slovo. Celou dobu si pouze broukal.

Broukání začalo jako jednoduchá dětská ukolébavka, kterou v mudlovském světě znali jako Brahmsovu ukolébavku.

Tuto melodii si beze změny broukal pořád dokola po sedmdesát minut, aby tím vytyčil vzorný základ.

Pak začaly variance na hlavní motiv. Fráze, broukané příliš pomalu, s dlouhými pauzami, takže posluchačova mysl bezmocně čekala a čekala na další notu a na další frázi. A pak, když ta další fráze přišla, byla tak falešně, tak neuvěřitelně falešně nejen vůči předchozím frázím, ale vůči jakýmkoli notám vůbec, že jste začínali věřit, že tato osoba musela strávit celé hodiny pilováním svého broukání tak, aby dokázala tyto ne-noty vůbec spolehlivě zabroukat.

Broukání mělo k hudbě podobný vztah, jako strašný, mrtvolný hlas mozkomora k lidské řeči.

A toto příšerné, příšerné broukání je nemožné ignorovat. Je podobné známé ukolébavce, ale nepředvídatelně opouští zavedený vzor. Nastavuje očekávání, posléze je zneucťuje, a nikdy se neusadí v podobě dostatečně neměnné na to, aby se dalo začít ignorovat. Posluchačův mozek si nedokáže zabránit, aby neočekával, kdy nemelodické fráze skončí, ani si nemůže pomoci, aby si nevšímal překvapivých obměn.

Jediné možné vysvětlení pro to, jak takový způsob broukání vůbec vznikl, je, že ho musel záměrně vytvořit nějaký nevýslovně krutý génius, který se jednoho dne probudil, a obvyklé způsoby mučení už ho tak nudily, že se rozhodl vyzkoušet, jestli by někoho dokázal připravit o zdravý rozum jen pouhým broukáním.

Bystrozor tomuto nepředstavitelně strašlivému broukání naslouchal už čtyři hodiny, a po celou dobu se na něj upírala mohutná, chladná a smrtící pozornost, která působila pořád stejně hrozivě, ať už se na ni díval přímo nebo si ji nechával jen stranou zorného pole –

Broukání ustalo.

Nastalo dlouhé čekání. Dost času na to, aby dalo vzniknout falešné naději, kterou rozmáčkly vzpomínky na předchozí zklamání. A pak, jak se pauza prodlužovala a prodlužovala, ta naděje nezastavitelně narůstala –

Broukání znovu začalo.

Bystrozor měl dost.

Z opasku si podal zrcátko, klepnul na něj a řekl: „Tady bystrozor junior Arjun Altunay, volám kód RJ-L20 na cele tři.”

„Kód RJ-L20?’’ ozvalo se zrcátko překvapeným tónem. Byl slyšet zvuk obracených stránek, a pak: „Chcete vystřídat, protože na vás vězeň zkouší psychologický útok a daří se mu to?”

(Amélie Bonesová skutečně je docela inteligentní.)

„Co vám vězeň řekl?” řeklo zrcátko.

(Tato otázka není součástí postupu pro RJ-L20, ale Amélie Bonesová nedodala explicitní instrukci, že by se vedoucí důstojník neměl vyptávat.)

„On–” řekl bystrozor a podíval se zpět do cely. Profesor obrany byl teď zakloněný v židli a vypadal docela uvolněně. „On na mě zíral! A broukal si!”

Bylo ticho.

Zrcátko znovu promluvilo. „A kvůli tomu hlásíte RJ-L20? Jste si jistý, že se jen nechcete vyvléct z dozorské služby?”

(Amélie Bonesová je obklopena idioty.)

„Vy to nechápete!” vykřikl bystrozor Altunay. „Je to neuvěřitelně strašné broukání!”

Zrcátko přeneslo zvuk v pozadí, tlumený smích, který se zdál pocházet od více než jedné osoby. Pak znovu slova. „Pane Altunay, pokud nechcete být degradován na bystrozora juniora druhé třídy, doporučoval bych, abyste zatnul zuby a pokračoval v práci –”

„Škrtněte to,” řekl rázný hlas jakoby z povzdálí.

(Což je důvod, proč Amélie Bonesová, když řeší papírování vyžadované ministerstvem, často sedí v koordinačním centru O.U.K.Z.)

„Bystrozore Altunayi,” řekl rázný hlas, který se zdál přiblížit k zrcátku, „zanedlouho budete uvolněn. Bystrozore Bene Gutierrezi, postup pro RJ-L20 vám neříká, že se máte vyptávat. Říká, že uvolníte bystrozora, který kód nahlásí. Pokud zjistím, že to bystrozoři zneužívají, budu to já, kdo postup upraví, aby bylo zneužívání zabráněno –” Zrcátko náhle ztichlo.

Bystrozor se otočil zpět, aby vrhl triumfální pohled směrem, ve kterém se aktuální profesor obrany v Bradavicích zakláněl na své polstrované židli.

V tu chvíli ten muž pronesl první slova, která opustila jeho rty od chvíle, kdy do cely vstoupil.

„Nashledanou, pane Altunayi,” řekl profesor obrany.

O několik minut později se dveře do cely otevřely a dovnitř vešla šedovlasá žena, oblečená v karmínově zdobeném hábitu bystrozora bez označení hodnosti nebo jiných ozdob, a pod paží nesla černé kožené desky. „Jste uvolněn,” řekla ta stará žena ostře.

Bystrozor Altunay se několik okamžiků pokoušel vysvětlit, co se dělo. To bylo přerušeno kývnutím a úsečným gestem prstu, namířeného na dveře.

„Dobrý večer, paní ředitelko,” řekl profesor obrany.

Amélie Bonesová nedala nijak najevo, že by to slyšela, ale rázně se posadila na opuštěnou židli. Otevřela černé desky a její pohled se sklonil k pergamenům uvnitř. „Stopy týkající se identity aktuálního bradavického profesora obrany, sestavil bystrozor Robards.” Otočila první pergamen a odložila na stranu. „Profesor obrany říkal, že byl zařazen do Zmijozelu. Tvrdil, že jeho rodinu zabil Voldemort. Říkal, že studoval ve středisku bojových umění v mudlovské Asii, které bylo posléze zničeno Voldemortem. Požadavek na Oddělení mezinárodní magické spolupráce tento incident identifikoval jako aféru Oni z roku 1969.” Odložila stranou další pergamen. „Také se zdá, že profesor obrany přednesl studentům velmi strhující proslov, právě před minulým pololetím, kde kritizoval předchozí generace za jejich nejednotnost vůči Smrtijedům.” Stará čarodějka vzhlédla od kožených desek. „Madam Longbottomovou to vzalo a chtěla, abych si to celé přečetla. Ten argument se mi zdál povědomý, jen jsem si ho tehdy nedokázala zařadit. Ale taky jsem vás tehdy považovala za mrtvého.”

Hlavní důstojnice zákona v magické Británii teď ostře hleděla na aktuálního profesora Obrany v Bradavicích přes kouzly zpevněné sklo, které je oddělovalo. Muž v cele vracel pohled v podobném duchu a nevypadal, že by jej to nějak zneklidňovalo.

„Nebudu zmiňovat žádná jména,” řekla stará čarodějka. „Ale povím vám příběh, možná bude znít povědomě.” Amélie Bonesová znovu sklonila pohled a otočila další list. „Narozen roku 1927, do Bradavic nastoupil roku 1938, zařazen do Zmijozelu, absolvoval 1945. Vydal se absolventskou cestu do zahraničí a zmizel během návštěvy Albánie. Pokládán za mrtvého až do roku 1970, kdy se zrovna tak náhle vrátil do kouzelnické Británie, bez jakéhokoliv vysvětlení oněch pětadvaceti let. Zůstal odcizen rodině i přátelům a žil v izolaci. V roce 1971 při návštěvě Příčné ulice odrazil pokus Bellatrix Blackové unést dceru ministra kouzel a smrtící kletbou zabil dvou ze tří Smrtijedů, kteří ji doprovázeli. Takto ten příběh zná celá Británie, mám pokračovat?” Stará čarodějka opět vzhlédla od svých desek. „Dobře. Během procesu ve Starostolci byl tento mladý muž po svém použití Smrtící kletby osvobozen, mimo jiné díky úsilí své babičky, lady jeho rodu. Znovu se shledal se svou rodinou a uspořádal setkání celého rodu, aby oslavili jeho návrat. Když ctěný host na tento sjezd dorazil, zjistil, že celá jeho rodina byla vyvražděna Smrtijedy, dokonce včetně domácích skřítků, a že on sám se stal posledním dědicem starobylého rodu.”

Profesor obrany na to nijak nereagoval, jen jeho oči se přivřely jakoby únavou.

„Ten mladý muž převzal místo své rodiny ve Starostolci a zařadil se mezi nejpevnější hlasy proti Vy-víte-komu. Několikrát vedl síly pro Smrtijedům, bojoval s vybroušenou taktikou a mimořádnou mocí. Lidé o něm začínali mluvit jako o příštím Brumbálovi, a myslelo se, že by se mohl stát Ministrem kouzel, až Pán zla padne. Třetího července 1973 se neobjevil na klíčovém hlasování Starostolce a už o něm nikdo neslyšel. Předpokládali jsme, že ho zabil Vy-víte-kdo. Byla to pro nás pro všechny hrozná rána a od toho dne začaly jít věci z kopce.” Pohled staré čarodějky byl tázavý. „Sama jsem za vás truchlila. Co se stalo?”

Profesora obrany mírně pokrčil rameny. „Předpokládáte spoustu věcí,” řekl tiše profesor obrany. „Za sebe bych předpokládal, že ten muž zemřel před mnoha lety. Ale jestli je skutečně naživu – pak je jasné, že si nepřeje, aby se o tom vědělo, a má pro své mlčení dost důvodů. Zdá se, že vám ten muž kdysi pomohl.” Rty profesora obrany se zkřivily v cynickém úsměvu. „Ale už mě nepřekvapuje, jak je vděčnost prchavá. Je ještě něco dalšího, na co si u něj kladete nárok?”

Stará čarodějka se zaklonila ve své židli pro bystrozorské stráže a vypadala poplašeně, možná dokonce zraněně. “Ne –” řekla po chvilce. Její prsty poklepávaly na kožené desky. Mohli byste si myslet, že nervózně, kdybyste si mysleli, že Amélie Bonesová by někdy mohla být nervózní. „Ale váš rod – prastarých rodů už mnoho nezbývá –”

„Této zemi vůbec nebude vadit, když místo osmi prastarých rodů zůstane jen sedm.”

Stará čarodějka si povzdechla. „Co si o tom myslí Brumbál?”

Muž v cele zakroutil hlavou. „Neví, kdo jsem, a slíbil, že to nebude zjišťovat.”

Stará čarodějka pozdvihla obočí. „Jak vás tedy představil bradavickým ochranám?”

Drobný úsměv. „Ředitel nakreslil kruh, a sdělil Bradavicím, že ten, kdo stojí uvnitř, je profesor obrany. Když už o tom mluvíme –” hlas se ztišil a zploštil. „Zameškávám své hodiny, ředitelko Bonesová.”

„Zdá se, že někdy– odpočíváte zvláštním způsobem. To také máme v hlášení. A vypadá to, že odpočíváte čím dál tím častěji.” Prsty staré čarodějky opět poklepávaly na kožené desky. „Nedokážu si vybavit, že bych o takových symptomech četla, ale když o něčem takovém slyšíte, představujete si… boje s temnými kouzelníky a postižení strašlivými kletbami…”

Profesor obrany zůstával bez výrazu.

„Potřebujete pomoc léčitele?” řekla Amélie Bonesová. Její vlastní maska sklouzla a v očích se jí jasně zračila bolest. „Je tu vůbec něco, co by pro vás bylo možné udělat?”

„Souhlasil jsem s výukou obrany v Bradavicích,” řekl nevýrazně muž v cele. „Udělejte si z toho vlastní závěry, madam. A já meškám své vyučovací hodiny, kterých už mnoho nezbývá. Vrátil bych se do Bradavic, hned.”

Když se Hermiona probudila potřetí (ačkoli měla pocit, že jen na okamžik zavřela oči), bylo slunce téměř zapadlé. Cítila se trochu živější, ale také kupodivu ještě vyčerpanější. Tentokrát to byl profesor Kratiknot, kdo stál vedle její postele a třásl jí ramenem, a vedle něj se vznášel tác s jídlem, ze kterého stoupala pára. Z nějakého důvodu si myslela, že by se přes postel měl naklánět Harry Potter, ale nebyl tu. Zdálo se jí to? Nemohla si vzpomenout, jestli se jí něco zdálo.

Stalo se (podle profesora Kratiknota), že Hermiona zmeškala večeři ve Velké síni, a tak ji k jídlu budí. Na zbytek noci by se pak měla vydat zpátky do havraspárských místností, do své vlastní postele.

Jedla v tichu. Jedna její část se chtěla zeptat profesora Kratiknota, jestli si on myslí, že jí byla přičarována vzpomínka, nebo jestli se pokusila Draca Malfoye zabít z vlastní vůle –

– tak, jak si to pamatovala –

– ale většina z ní se bála to zjistit. Bát se to zjistit byl podle Harryho Pottera a jeho knih varovný signál. Její mysl se ale cítila unavená, pošramocená, a nedokázala sebrat dost síly na to, aby ji přehlasovala.

Když s profesorem Kratiknotem opouštěli ošetřovnu, našli Harryho Pottera, jak se zkříženýma nohama sedí přede dveřmi a čte si učebnici psychologie.

„Doprovodím ji,” řekl Chlapec-který-přežil. „Profesorka McGonagallová říkala, že to tak je v pořádku.”

Profesor Kratiknot se to zdál přijmout a opustil je poté, co si je oba přísně změřil. Nedokázala si představit, co ten přísný pohled měl říkat, pokud to nebylo snažte se nezabít další studenty.

Kroky profesora Kratiknota dozněly a tak zůstali před dveřmi nemocnice stát sami dva.

Podívala se na zelené oči Chlapce-který-přežil, na vrabčí hnízdo vlasů, které tak úplně nezakrývalo jizvu na jeho čele. Podívala se na obličej kluka, který bez delšího přemýšlení dal všechny svoje peníze, aby ji zachránil. Měla v sobě pocity – vinu, stud, ponížení a další – ale žádná slova. Nebylo nic, co by dokázala říct.

„Takže,” řekl Harry náhle, „prolítl jsem svoje učebnice psychologie, abych zjistil, co říkají o posttraumatické stresové poruše. Staré knihy říkají, že by sis hned po zážitku měla o své zkušenosti promluvit s terapeutem. V novějších výzkumech dělali experimenty a ukázalo se, že promluvit si o tom hned poté může způsobit zhoršení. Očividně to, co bys měla udělat doopravdy, je nechat svou mysl následovat přirozený impuls ty vzpomínky potlačit a prostě na to nějaký čas nemyslet.”

Bylo to tak normální, tak podobné tomu, jak spolu s Harrym obvykle mluvili, že pocítila náhlé pálení v krku.

Nemusíme o tom mluvit. To bylo to, co jí Harry právě řekl, víceméně. Připadalo jí to jako podvádění, možná dokonce jako lhaní. Nic nebylo normální. Všechno špatné bylo pořád děsivě špatně, všechno nevyřčené pořád potřebovalo být vyřčeno…

„Okej,” řekla Hermiona, protože nebylo nic jiného, co by se dalo říct. Vůbec nic jiného.

„Je mi líto, že jsem tu nečekal, když ses probrala,” řekl Harry, když se dali do kroku. „Madam Pomfreyová mě nepustila dovnitř, tak jsem zůstal sedět tady.” Malinko a trochu smutně pokrčil rameny. „Předpokládám, že bych tu měl pobíhat a snažit se zamezit škodám na vztazích s veřejností, ale… upřímně jsem v tom nikdy nebyl moc dobrý, vždycky pak jen vyjíždím na lidi.”

„Jak zlé je to?” Myslela si, že z ní její hlas vyjde jako šepot nebo zakrákání, ale nevyšel.

„No–” řekl Harry bez zřetelného váhání. „Měla bys chápat, Hermiono, že jsi dnes u snídaně měla spoustu zastánců, ale všichni, kdo byli na tvé straně si… prostě vymýšleli. Draco se tě pokusil zabít první a takové věci. Bylo to Grangerová versus Malfoy, tak to lidé vidí, jako houpačku. Zamáčknout jeho stranu dolů znamená dostat tvou stranu výš. Řekl jsem jim, že jste nejspíš oba nevinní, že vám oběma byla změněna paměť. Neposlouchali mě, obě strany se ke mně chovají jako ke zrádci, když se snažím jít třetí cestou. A pak slyšeli, že Draco vypovídal pod veritasérem, že se ti před bitvou snažil pomáhat – netvař se tak Hermiono, nic jsi mu ve skutečnosti neudělala. Každopádně všichni pochopili, že pro-Malfoyovská frakce měla pravdu a pro-Grangerovská frakce se mýlila.” Harry si trochu povzdechl. „Říkal jsem jim, že když později pravda vyjde najevo, budou se muset stydět…”

„Jak zlé je to?” řekla znovu. Tentokrát její hlas opravdu vyšel slaběji.

„Vzpomínáš si na Aschův pokus s konformitou?” řekl Harry a obrátil k ní hlavu, aby se na ni vážně zadíval.

Její mysl se po několik vteřin pomalu rozpomínala, což ji vystrašilo, ale pak se jí ta záležitost vybavila. V roce 1951 vzal Solomon Asch několik pokusných subjektů, a každý byl postaven do řady dalších lidí, kteří vypadali podobně, zdáli se být dalšími pokusnými subjekty, ale ve skutečnosti spolupracovali s experimentátorem. Byla jim ukázána čára, označená X, vedle dalších čar označených A, B a C. Experimentátor se jich zeptal, která čára délkou odpovídá délce čáry X. Správná odpověď očividně byla C. Další ,subjekty’, spolupracovníci, všichni jeden po druhém říkali, že čára X je dlouhá jako čára B. Skutečné subjekty byly předposlední v řadě, aby v nich nevzbudilo podezření, že jsou poslední. Pokusem se mělo zjistit, jestli se skutečný subjekt podvolí standardní nesprávné odpovědi B, nebo označí očividně správnou odpověď C.

75 % subjektů se alespoň jednou podvolilo. Třetina subjektů se podvolila víc než v polovině případů. Někteří následně popsali, že skutečně uvěřili, že X je stejně dlouhé jako B. A to bylo v případě, že subjekty nikoho ze spolupracujících neznaly. Když jste lidi umístili do přítomnosti druhých, kteří s nimi patřili do stejné skupiny, například člověka na vozíčku k dalším vozíčkářům, účinek konformity byl ještě silnější…

Hermiona začala mít nepříjemné tušení, že ví, kam se to bude ubírat. „Vzpomínám si,” zašeptala.

„Víš, měli jsme v Chaosu protikonformní výcvik. Každý z legionářů se postavil doprostřed a říkal ‚Dvakrát dva jsou čtyři!’ nebo ‚Tráva je zelená!’, zatímco všichni ostatní v Legii Chaosu jim nadávali do idiotů nebo se jim vysmívali – Allen Flint vymyslel pár fakt dobrých posměšků – nebo se na ně jen prázdně dívali a pak šli pryč. Měli si z toho zapamatovat, že jenom Legie Chaosu někdy něco takového trénovala. Nikdo jiný v Bradavicích ani neví, co to konformita je.”

„Harry!” Její hlas se třásl. „Jak zlé je to?”

Harry znovu smutně pokrčil rameny – „Všichni ve druhém ročníku a výš, protože tě neznají. Všichni v Dračí armádě. Samozřejmě všichni ve Zmijozelu. A taky, no, myslím, že většina kouzelnické Británie. Když vezmeš, že Lucius Malfoy ovládá Denního věštce.”

„Všichni?” zašeptala. Začaly jí chladnout končetiny, jako by právě vylezla z chladného bazénu.

„To, čemu lidi opravdu věří, neprožívají jako víru, pociťují to prostě jako to, jaký svět je. Ty a já stojíme v naší malé bublině vesmíru, kde Hermioně Grangerové přičarovali vzpomínky. Všichni ostatní žijí ve světě, kde se Hermiona Grangerová pokusila zavraždit Draca Malfoye. Jestli si Ernie Macmillan –”

Dech se jí zadrhl v hrdle. Kapitán Macmillan –

„– myslí, že mu jeho etika zakazuje být tvým přítelem, no, aspoň se snaží zachovat správně podle toho, jak chápe věci ve světě, ve kterém žije.” Harryho oči byly vážné. „Hermiono, řekla jsi mi mnohokrát, že se na druhé lidi dívám moc spatra. Ale kdybych od nich očekával příliš mnoho – kdybych očekával, že druzí dokážou věci uchopit správně – musel bych je nenávidět. Idealismus stranou, bradavičtí studenti doopravdy neví o kognitivních vědách dost na to, aby mohli převzít zodpovědnost za způsob, jakým jejich vlastní mysli fungují. Není jejich chybou, že jsou šílení.” Harryho hlas byl zvláštně mírný, skoro jako u dospělého. „Vím, že to pro tebe bude těžší než pro mě. Ale pamatuj, dřív nebo později dostaneme skutečného viníka. Pravda vyjde najevo, a každý, kdo se tak sebevědomě mýlil, se bude stydět.”

„Ale co když skutečného viníka nechytí?” řekla chvějícím se hlasem.

…nebo se ukáže, že jsem to opravdu byla já?

„Pak můžeš opustit Bradavice a přejít na Salemský čarodějnický ústav v Americe.”

„Opustit Bradavice?” Nikdy na tu možnost ani nepomyslela jinak než jako na nejpřísnější trest.

„Já… Hermiono, myslím, že to chceš udělat i tak. Bradavice nejsou hrad, je to šílenost se zdmi. Máš i jiné možnosti.”

„Budu…” zakoktala se. „Budu o tom… muset přemýšlet…”

Harry přikývl. „Aspoň se tě nikdo nebude snažit začarovat, ne po tom, co ředitel říkal dnes u večeře. Jo a přišel za mnou Ron Weasley, tvářil se úplně vážně, a řekl mi, že kdybych tě viděl jako první, mám ti vyřídit, že je mu líto, že o tobě špatně smýšlel, a nikdy už o tobě nebude mluvit ve zlém.”

„Ron si myslí, že jsem nevinná?” řekla Hermiona.

„No… ne tak docela, nejde o to, že bys byla nevinná…”

Celá havraspárská místnost ztichla, když do ní ti dva vešli.

Všichni zírali.

Zírali na ni.

(O tomhle měla noční můry.)

A pak se jeden po druhém začali lidé odvracet.

Penelope Clearwaterová, páťácká prefektka odpovědná za prváky, odvrátila pohled pomalu a záměrně jiným směrem.

Su Li a Lisa Turpinová a Michael Corner, kteří spolu všichni seděli u stolu, a kterým všem někdy pomáhala s jejich domácími úkoly, od ní všichni odhlédli pryč, a jejich obličeje byly nervózní ve chvíli, kdy se snažila zachytit jejich pohled.

Čarodějka z třeťáku jménem Latisha Randlová, kterou se S.PO.H.RO.Č. dvakrát zachránili před zmijozelským šikanováním, se rychle sklonila nad stolem a pokračovala v úkolech.

Mandy Brocklehurstová se také podívala pryč.

Že Hermiona v tu chvíli nepropukla v pláč bylo způsobené jen tím, že to očekávala a přehrávala si to v mysli pořád dokola. Alespoň na ni nikdo nekřičel, nešťouchali do ní, ani na ni nesesílali kouzla. Jen odvrátili pohledy –

Hermiona šla velmi přímo ke schodišti, které vedlo k ložnicím prvaček. (Neviděla, že se na ni dívají Padma Patilová a Anthony Goldstein, jejichž hlavy se otáčely, když ji sledovaly odcházet.) Za sebou slyšela Harryho Pottera velmi klidným tónem prohlašovat: „Uvidíte, že pravda dřív nebo později vyjde najevo. Takže jestli jste si jistí, že je vinna, mohl bych vás poprosit, abyste se mi tady podepsali na papír? Píše se tu, že když se později ukáže, že je nevinná, bude mít právo vám říct ,já jsem vám to říkala’ a po zbytek života vám to omlacovat o hlavu. No tak pojďte, pěkně jeden po druhém, přece nejste zbabělci, jestli tomu opravdu věříte, neměli byste se bát si na to vsadit –”

Byla v půlce schodů, když si uvědomila, že v ložnici taky budou další děvčata.

Hvězdy ještě úplně nevyšly, skrz růžovorudý soumrak na horizontu šlo vidět jen jednu nebo dvě nejjasnější, ale slunce už zcela zapadlo.

Hermioniny ruce se chopily tvrdého kamene, který obepínal malý balkon v místech, kde uhnula ze schodiště, když si uvědomila, že –

– nemůže prostě jen jít do postele –

– v její mysli se jako ozvěna ozývala slova jako ‚domů se vrátit nemůžeš’.

Hleděla na prázdné pozemky, pohasínající západ, trávu rašící tam hluboko pod sebou.

Byla tak unavená, že už nemohla myslet, potřebovala spát. Profesor Kratiknot jí řekl, že potřebuje spát, a s večeří dostala i další lektvar. Možná to byl způsob, jakým kouzelnická společnost řešila strašlivá traumata u nevinných mladých dívek, prostě je pak nechali hodně spát.

Mohla jít do své ložnice a spát, ale bála se jít někam, kde budou další lidé. Bála se, jak by se na ni mohli dívat, nebo nedívat.

Fragmenty myšlenek se jí honily myslí příliš vyčerpanou na to, aby je mohla dokončovat nebo propojovat, zatímco na okolí už padla noc.

Proč –

Proč se to všechno stalo –

Ještě před týdnem bylo všechno v pořádku –

Proč –

Za ní se ozvalo zaskřípání otevíraných dveří.

Obrátila hlavu a podívala se.

Profesor Quirrell se opíral o vchod, kterým vyšla ven. Jeho silueta vypadala jako vystřižená z kartonu a byla lemovaná světlem bradavických pochodní z prostoru za ním. Nemohla vidět jeho výraz, protože ačkoliv vchod za ním byl jasný, jeho oči, jeho obličej, všechno, co odsud mohla vidět, se nacházelo ve stínu noci.

Bradavický profesor obrany byl číslo jedna na seznamu lidí, kteří to mohli spáchat. Až do tohoto okamžiku si ani neuvědomovala, že vůbec má nějaký seznam podezřelých.

Stál ve vchodu, nic neříkal a jeho oči vidět nemohla. Co tady vůbec dělal –

„Přišel jste mě zabít?” řekla Hermiona Grangerová.

Hlava profesora Quirrella se naklonila na stranu.

Pak se profesor obrany vydal k ní, temná silueta záměrně pomalu zvedala jednu ruku, jako by se ji chystal shodit z havraspárské věže –

„Mdloby na tebe!”

Nával adrenalinu všechno přehlušil, hůlku vytáhla bez přemýšlení a její rty samy od sebe zformulovaly slova, kouzlo vyletělo z její hůlky a –

– zpomalilo a zastavilo se před zvednutou rukou profesora Quirrella a chvělo se ve vzduchu, jako by se stále snažilo letět, a vydávalo syčivý zvuk.

Tvář profesora Quirrella teď konečně byla osvětlená rudou září a zračil se na ní zvláštní hrdý úsměv.

„Lepší,” řekl profesor Quirrell. „Slečno Grangerová, jste stále studentkou v mých hodinách obrany, takže pokud mě považujete za hrozbu, očekával bych, že na mě nebudete jen tak hledět a ptát se, jestli se vás chystám zabít. Mínus dva Quirrell body.”

Byla zcela neschopná zformulovat slova.

Profesor obrany ležérně cvrnknul prstem směrem k zastavenému kouzlu a poslal jej tím zpět nad její hlavou. Odletělo do noci, takže opět stáli v temnotě. Pak profesor Quirrell vyšel ze dveří, které se za ním zavřely, a kolem nich dvou se rozlilo měkké bílé světlo, takže opět mohla vidět jeho obličej, na kterém se stále zračil ten zvláštní hrdý úsměv.

„Co tady – co tady děláte?”

Pár dalších kroků profesora Quirrella přeneslo k vyšší části balkonového hrazení, kde se těžce opřel lokty o kámen, sklonil se a vyhlížel do noci.

„Přišel jsem přímo sem, když mě propustili bystrozoři, hned jak jsem podal hlášení panu řediteli,” řekl profesor Quirrell tichým hlasem, „protože jsem váš učitel, vy jste moje studentka, a já jsem za vás zodpovědný.”

V tu chvíli to Hermiona pochopila, vzpomněla si, co profesor Quirrell říkal Harrymu v druhé lekci obrany toho roku, o ovládání zlosti. Pocítila, jak ji zaplavuje stud. Chvíli trvalo, než to vědomí překonalo ztuhlost, aby ze sebe dokázala vymáčknout slova –

„Já –” řekla Hermiona. „Harry si myslí – že jsem neztratila– neztratila trpělivost –”

„Slyšel jsem,” řekl profesor Quirrell poněkud suchým tónem. Zakroutil hlavou jakoby na samotné hvězdy. „Ten hoch má štěstí, že jsem od rozmrzelosti nad jeho sebedestruktivitou přešel k čiré zvědavosti nad tím, co udělá příště. Ale souhlasím se závěry, které pan Potter na základě známých faktů udělal. Tato vražda byla dobře naplánována, a unikla detekci jak bradavickými ochranami, tak ředitelovým bedlivým dohledem. Přirozeně se u tak promyšlené vraždy najde někdo nevinný, na koho to půjde hodit.” Přes rty profesora obrany přeletěl krátký, jízlivý úsměv, ačkoli se na ni nedíval. „Co se týká nápadu, že jste to udělala sama – považuji se za talentovaného učitele, ale ani já bych nedokázal naučit, jak získat tak smrtící záměr, studenta v tomto směru tak zatvrzele netalentovaného, jako je Hermiona Grangerová.”

Část jejího mozku, která rozhořčeně řekla Cože? nebyla ani omylem dost hlasitá na to, aby dosáhla až k jejím rtům.

„Ne…” řekl profesor Quirrell. „To není důvod, proč jsem tady. Nijak se nesnažíte skrýt, že mě nemusíte, slečno Grangerová. Děkuji vám za to, že nic nepředstíráte, protože mám raději skutečnou nenávist než falešnou lásku. Ale stále jste mou studentkou, a mám pro vás pár slov, pokud je vyslechnete.”

Hermiona se na něj podívala a stále se snažila vyrovnat s následky záplavy adrenalinu z předchozích okamžiků. Profesor obrany se zdál zírat na temné nebe, na kterém začínaly být vidět hvězdy.

„Kdysi jsem chtěl být hrdinou,” řekl profesor Quirrell s pohledem upřeným vzhůru. „Dokážete si to představit, slečno Grangerová?”

„Ne.”

„Znovu vám děkuji, slečno Grangerová. Nicméně je to pravda. Před dávnými časy, dlouho před vámi a Harrym Potterem, existoval muž, kterého považovali za zachránce. Předurčený dědic, který jako by přišel z pohádky, a přinesl spravedlnost a pomstu jako dvě hůlky proti své děsivé nemesis.” Profesor Quirrell se, stále hledíc na oblohu, trochu hořce zasmál. „Víte, slečno Grangerová, že už tehdy jsem se považoval za cynika, a přesto… no.”

Ticho se v chladné noci natahovalo.

„Zcela upřímně,” řekl profesor Quirrell s pohledem upřeným na hvězdy, „pořád tomu nerozumím. Měli vědět, že jejich životy závisí na úspěchu toho muže. A přesto to působilo, jako by se snažili co mohli, aby mu věci znepříjemnili. Hodili mu do cesty každou možnou překážku. Nebyl jsem naivní, slečno Grangerová, neočekával jsem, že se za mnou mocní sešikují nějak rychle – ne bez toho, aby v tom pro ně něco bylo. Ale i jejich moc byla ohrožena, a tak jsem byl šokován, když se zdáli ochotní ustoupit a přenechat tomu muži celou váhu zodpovědnosti. Ušklíbali se nad jeho výkonem, šuškali si mezi sebou, že na jeho místě by to zvládli lépe, ale neuvolili se sami předstoupit.” Profesor Quirrell kroutil hlavou v údivu. „A nejzvláštnější bylo, že ten temný kouzelník, nemesis onoho muže – ti, kdo sloužili jemu se nadšeně chápali svých úkolů. Temný kouzelník byl čím dál krutější ke svým následníkům, a ti jej o to usilovněji následovali. Muži bojovali o možnost mu sloužit, zatímco ti, jejichž životy závisely na tom druhém, se mu snažili zkomplikovat život… Nedokázal jsem to pochopit, slečno Grangerová.” Tvář profesora Quirrella byla ve stínu, jak hleděl vzhůru. „Možná tím, že na sebe vzal kletbu konání, ji sejmul za všech ostatních? Byl to důvod, proč se cítili oprávnění mu komplikovat bitvu proti temnému kouzelníkovi, který by je všechny zotročil? Věřit, že lidé jednají ve vlastním nejlepším zájmu není cynismus, jak se ukázalo, ale naopak bezbřehý optimismus. Ve skutečnosti lidé nedosahují tak vysokého standardu. A proto si po čase uvědomil, že bude snadnější s temným kouzelníkem bojovat sám, než s takovými následníky v zádech.”

„Takže–” Hermionin hlas zněl v temnotě zvláštně. „Jste zanechal přátele za sebou, aby byli v bezpečí, a pokusil se na temného kouzelníka zaútočit sám?”

„Ale ne,” řekl profesor Quirrell. „Přestal jsem se snažit o hrdinství a šel jsem prostě dělat něco, co mě bavilo víc.”

„Cože?” řekla Hermiona bez jakéhokoli přemýšlení. „To je hrozné!”

Profesor obrany sklonil hlavu od oblohy, aby se na ni podíval, a v bílém světle viděla, že se usmívá – nebo alespoň jedna polovina jeho obličeje se usmívala. „Oznámíte mi, slečno Grangerová, že jsem hrozný člověk? No, možná jsem. Ale jsou tedy lidé, kteří nikdy ani nezkusili být hrdiny, ještě horší? Jestli byste, jako oni, nikdy neudělala vůbec nic, smýšlela byste o mě lépe?”

Hermiona otevřela ústa a opět zjistila, že nemá co říct. Nebylo správné opustit hrdinství, něco takového jste nemohli udělat, ale ani nechtěla říct, že všichni, kdo hrdiny nebyli, jsou k ničemu, to by bylo Quirrellovské smýšlení…

Ten úsměv, nebo poloúsměv, zmizel. „Byla jste bláznivá,” řekl tiše profesor Obrany, „když jste očekávala trvající vděk od těch, které jste se snažila ochránit, když jste se prohlásila hrdinkou. Právě jako jste očekávala, že ten muž bude ve svém hrdinství pokračovat, a označila ho za hrozného, když s tím přestal, když tisíce jiných nikdy ani nezvedly prst. Dalo se přece očekávat, že budete bojovat se šikanou. Byla to daň, kterou jste dlužila, a oni ji přijali jako princátka, s úšklebkem nad vaší zpozdilou platbou. A vsadil bych se, že už jste byla svědkem toho, jak vaše obliba zmizela jako pára nad hrncem, jakmile už nebylo v jejich zájmu být s vámi spojováni…”

Profesor obrany se postupně narovnal, stál téměř rovně, a obrátil se k ní, aby ji mohl pozorovat.

„Vy ale nemusíte být hrdinkou, slečno Grangerová,” řekl profesor Quirrell. „Můžete s tím přestat kdykoliv jen budete chtít.”

Ta myšlenka…

…už ji napadla dřív, a během posledních dvou dnů několikrát.

Lidé se stanou tím, kým se mají stát, tím, že dělají to, co je správné, řekl jí ředitel Brumbál. Potíž byla, že se zdálo, že existují dvě různé správné věci, které se daly dělat. Jedna její část říkala, že správné bylo pokračovat v hrdinství a zůstat v Bradavicích, nevěděla sice, co se děje, ale hrdinka by prostě nevzala nohy na ramena.

A pak v sobě také měla hlas zdravého rozumu, který říkal, že malé děti by se neměly zdržovat v nebezpečných místech, od toho jsou tu dospělí. Hlas z každého školního plakátu, který varoval před braním bonbonů od cizích lidí. To bylo taky správně.

Hermiona Grangerová stála na balkoně, dívala se na profesora Quirrella orámovaného vycházejícími hvězdami, a nechápala. Nechápala, jak se na ni profesor Quirrell může dívat se starostmi ve tváři. Nechápala náznaky bolesti v hlasu profesora Quirrella. Nechápala proč jí to všechno říká.

„Vždyť mě vůbec nemusíte, profesore,” řekla Hermiona.

Na tváři profesora Quirrella zaplál mírný úsměv. „Předpokládám, že bych mohl vysvětlovat, jak mě pobouřilo, že mi tato záležitost bere drahocenný čas a narušuje vyučování obrany. Ale spíše, slečno Grangerová, jste mou studentkou, a ať už jsem kdysi zastával jakékoliv další profese, myslím, že jsem v Bradavicích byl dobrým učitelem, nebo ne?” Oči profesora Quirrella náhle vypadaly velmi unaveně. „Jako váš učitel vám chci ukázat, že máte i jiné kariérní možnosti. Nerad bych viděl, že se někdo další vydá stejnou cestou jako já.”

Hermiona polkla. Tuhle stránku profesora Quirrella nikdy neviděla, ani by si ji nedokázala představit, a bořilo to její předsudky.

Profesor Quirrell ji ještě okamžik sledoval a pak od ní opět pozvednul zrak zpátky ke hvězdám. Když znovu promluvil, byl jeho hlas tišší. „Někdo tu na vás cílí, slečno Grangerová, a nemohu vás zabezpečit kouzly tak, jak jsem zabezpečil pana Malfoye. Ředitel tomu zabránil, prý pro to má dobré důvody. Je snadné se nadchnout pro Bradavice, to chápu, také jsem pro ně nadšený, ale ve Francii se na nejstarší rody dívají jinak než v Británii, a v Krásnohůlkách by se k vám myslím chovali dobře. Cokoliv jiného si o mě myslíte, přísahám vám, že kdybyste mě požádala o doprovod do Krásnohůlek, udělal bych všechno, co je v mé moci, abych vás tam dostal.”

„Nemůžu prostě –” řekla Hermiona.

„Ale můžete, slečno Grangerová.” Teď na ni světle modré oči intenzivně hleděly. „Cokoliv si přejete se svým životem udělat, v Bradavicích už to udělat nemůžete. Toto místo pro vás ztratilo potenciál, i když vyloučíme všechny další hrozby. Prostě řekněte Harrymu Potterovi, aby vám přikázal přestoupit do Krásnohůlek, a prožijte svůj život v míru. Jestli zůstanete tady, bude v očích Británie a jejích zákonů vaším pánem!”

Na to ještě ani nepomyslela, nezdálo se to tak důležité v porovnání s možností nechat se žrát mozkomory, bylo to pro ni důležité dřív, ale teď se to zdálo dětinské, nedůležité, bezvýznamné, tak proč ji tak pálily oči?

„A pokud to s vámi nehne, slečno Grangerová, považte také, že pan Potter právě dnes v době oběda, vyhrožoval Luciusi Malfoyovi, Albusi Brumbálovi a celému Starostolci, protože nedokáže jasně myslet, když hrozí, že by o vás měl přijít. Nebojíte se, co udělá příště?”

To dávalo smysl. Děsivý smysl. Hrozitánsky příšerný smysl.

Dávalo to až příliš velký smysl –

Nedokázala by slovy popsat, co spustilo to uvědomění, pokud to nebyl přímo ten tlak, který na ni profesor Obrany vyvíjel.

Že pokud profesor obrany stál za celou touhle věcí – pak to udělal jen proto, aby ji odstranil z cesty svým plánům pro Harryho.

Bez vědomého rozhodnutí přenesla váhu na druhou nohu, čímž se její tělo pohnulo pryč od profesory obrany –

„Takže myslíte, že za to jsem zodpovědný já?” řekl profesor Quirrell. Jeho hlas zněl trochu smutně, když to říkal, a její srdce se téměř zastavilo, když to slyšela. „Hádám, že vám to nemohu mít za zlé. Jsem konec konců profesorem obrany v Bradavicích. Ale slečno Grangerová, i když předpokládáme, že jsem váš nepřítel, zdravý rozum by vám i tak měl napovídat, abyste se z mého dosahu dostala co nejrychleji. Nemůžete použít smrtící kletbu, takže správná taktika by byla se přemístit jinam. Nevadí mi být ve vašich představách zloduchem, pokud je vám díky tomu situace jasnější. Opusťte Bradavice a nechte mě těm, kdo se se mnou dokáží poprat. Zařídím, aby vaše cesta byla s nějakým rodem s dobrou pověstí, a pan Potter bude vědět, že má obvinit mě, pokud v bezpečí nedorazíte na místo.”

„Já–” cítila chlad, noční vzduch ji studil na kůži, nebo možná ochlazovala ona jej. „Budu o tom muset přemýšlet –”

Profesor Quirrell zakroutil hlavou. „Ne, slečno Grangerová. Zařídit váš odjezd mi zabere čas, a mám méně času, než byste si mohla myslet. Toto rozhodnutí pro vás může být bolestivé, ale nemělo by být rozporuplné – mnoho věcí visí na vážkách, ale ne vyrovnaně. Ještě dnes potřebuji vědět, jestli plánujete odjet.”

A kdyby ne –

Snažil se ji profesor obrany schválně varovat? Že pokud neuteče, znovu na ni udeří?

Proč by na tom mělo tolik záležet, co chce profesor Quirrell s Harrym udělat?

Hermiono Grangerová, budu srozumitelnější, než je pro záhadného starého kouzelníka běžné, a rovnou vám řeknu, že si nedokážete ani představit, jak špatně věci budou, pokud se události kolem Harryho Pottera pokazí.

To jí řekl nejmocnější kouzelník na světě, když mluvil o tom, jak je důležité, aby nepřestala být Harrymu přítelem.

Hermiona polkla a trochu se tam, kde stála, na kamenném balkonu kouzelného hradu, zakymácela. Náhle celá ta smrtící absurdita té situace vybublala a chytila ji pod krkem. Dvanáctileté dívky by neměly být v nebezpečí, neměly by přemýšlet o takových věcech, máma by chtěla, aby UTEKLA a její táta by dostal infarkt, kdyby se dozvěděl jen to, že takovému dilematu musela čelit.

A v tu chvíli věděla, jak se ji Harry a Brumbál oba snažili varovat, že všechno, co si myslela o bytí hrdinkou byl omyl. Neexistovala taková věc jako hrdinové – jinde než v příbězích. Bylo tu jen strašlivé nebezpečí, a zatčení bystrozory, a pobyt v celách s mozkomory, bolest a strach a –

„Slečno Grangerová?” řekl profesor obrany.

Neříkala nic. Všechna slova se jí vzpříčila v hrdle.

„Potřebuji vědět, jak jste se rozhodla, slečno Grangerová.”

Dál držela čelist semknutou a žádná slova nepouštěla.

Nakonec si profesor obrany povzdechl. Bílé světlo pomalu pohaslo a dveře za ním se pomalu otevřely, takže se zase rýsoval jako černá silueta proti vchodu. „Dobrou noc, slečno Grangerová,” řekl, otočil se k ní zády, a odkráčel do Bradavic.

Nějaký čas trvalo, než se její dech znovu zpomalil. Ať už se tu teď stalo cokoli, neměla z toho vítězný pocit. Byl ohromný boj jenom si zabránit, aby tváří v tvář profesorovu nátlaku neřekla Ano, a teď ani nevěděla, jestli si vybrala správně.

Když se sama znovu chystala vejít do světla (když ji vyčerpání přemohlo a spánek zase začal být možnost), ještě ve vchodu měla dojem, že z dálky za sebou a nad sebou zaslechla vzdálený krákavý výkřik.

Ale věděla, že jí se to netýká, takže se pustila po schodech vzhůru ke své ložnici.

Ostatní dívky už teď nejspíš spaly, a stejně by se na ni nepodívaly, jen by hleděly stranou –

Cítila, že se jí spouští slzy, a tentokrát se jim nebránila.