Harry Potter a Metody Racionality I.

Eliezer Yudkowsky

Překlad Edita Neumannová

Redakce: Jaromír „Kerray“ Matýšek a kolektiv Archetypal.cz

Ilustrace obálky: Lily Yao Lu


#HPaMR

K volnému šíření vydává spolek Archetypal

http://archetypal.cz/HPaMR

Neprodejné

v. 20181224


Prohlášení: Harry Potter patří J. K. Rowlingové a metody racionality nepatří nikomu. Český překlad používá zažité překlady bratrů Medkových. Tuto knihu je možné beze změn tisknout i bezplatně šířit a kopírovat. Aby nebyly porušena autorská práva a ochranné známky, nesmí se prodávat.

Tato fanfiction se podle čtenářů začne skutečně rozjíždět kolem kapitoly 5. Pokud jí nepřijdete na chuť ani po kapitole 10, vzdejte to.

Na stránkách Archetypal.cz najdete

Na stránkách HPMOR.COM najdete:

Recenzováním, komentováním a šířením této knihy budete působit radost.

Text obsahuje spoustu vodítek: očividných vodítek, méně očividných vodítek, i vskutku obskurních vodítek, u kterých bylo překvapující, že se našli čtenáři, kteří je úspěšně rozluštili. Text také obsahuje ohromnou spoustu důkazů ponechaných přímo všem na očích. Je to racionalistický příběh: jeho tajemství jsou rozluštitelná a mají být luštěna.

Příběh je podáván seriálovou formou, běží po předurčené množství sezón a jednotlivé epizody jsou samostatnější celky, ve kterých se postupně rozvíjí hlavní příběhová linie směřující k závěrečnému rozuzlení.

Všechna zmíněná věda je skutečná věda, nicméně mějte na paměti, že mimo toho, co se říše vědy týká, nemusí být názory postav zároveň i názory autora. Ne všechno, co hlavní hrdina podniká, je lekcí moudrosti, a rady, udílené temnějšími postavami, mohou být nedůvěryhodné nebo dvojsečné.

Názvy kapitol mají v překladu dvě části, první je explicitní podle Explicit_chapter_titles, druhá obsahuje název kapitoly, jak ji při postupném psaní a zveřejňování označil E.Y.

Tento překlad se stále vyvíjí. Ověřte si, jestli máte aktuální verzi (na titulní stránce a na https://archetypal.cz/HPaMR). Pokud narazíte na překlep, chybu nebo pro něco vymyslíte lepší formulaci, prosíme napište nám do komentářů nebo pošlete email na chyby@archetypal.cz - stačí zkopírovat pár slov kolem a případně přidat vlastní opravenou verzi.

Předmluva autora

Moje filosofie fanfiction:

Kreativita znamená vytvoření kvalitního, originálního díla. S kvalitou je to komplikovanější. Originalita není jednoduchá, ale je prostá: stačí netvořit to, co již bylo vytvořeno.

První zákon fanfiction říká, že každá změna, která posiluje protagonisty, vyžaduje odpovídající ztížení pro ně určených výzev. Nebo přístupnějším jazykem: Nemůžete z Froda udělat Jediho, aniž byste Sauronovi nedali Hvězdu Smrti. Otevřete kteroukoli knížku o tvůrčím psaní, a dočtete se, že příběhy jsou o konfliktu; hrdina příliš silný na svůj konflikt se už nemůže nacházet v napjatých, dech beroucích situacích. Například, jak Temný!Brumbál tak Temný!Harry dovolují Harryho oproti kánonu posílit - první tím, že proti Harrymu obrátí jednoho z jeho kánonových spojenců, druhý tak, že obrátí Harryho proti jeho dřívějším stoupencům. Nejvelkolepější aplikaci tohoto principu jsem viděl ve fanfiction Harry Potter and Wastelands of Time, kde Harry získá veškeré znalosti dávné Atlantidy a projde doslova stovkami Peggy Sue cyklů[1], ve kterých narazí na každý možný rozmar osudu… a na Voldemorta, který se bohužel k Atlantidě dostal jako první a pokaždé vítězí. Postava typu Mary Sue by neměla být definována svou silou, ale spíše nedostatkem mocnějších protivníků. Zmiňuji to vše proto, abyste (1.) věděli, že to vím, a (2.) protože první zákon fanfiction by měl být v podobě obrovského banneru v záhlaví každé fanfiction stránky. Nejzhoubnější pokušení při psaní fanfiction je myšlenka, o kolik snazší by byl život postavy, kdyby jen byla třeba ninjou. Jsme přirozeně nakloněni vymýšlení způsobů, jak bychom vyřešili jejich problémy, ale místo toho se musíme snažit, abychom jim životy zkomplikovali.

Zákon racionalistických příběhů zní, že racionalita není magie, nevyžaduje magický potenciál ani královskou krev, dokonce ani fantastické vynálezy; principy racionality fungují z pochopitelných důvodů. A racionální!hrdina by měl vynikat přemýšlením - a co víc, přemýšlením v pochopitelných vzorcích, které by čtenáři teoreticky mohli přijmout za své. Tím se liší od hrdiny, který se jednoduše narodil jako „génius“ a vynalézá fantastické přístroje pomocí neprůhledného výzkumného procesu, nebo tahají z rukávu neuvěřitelně komplikované gambity, které by naprosto selhaly, kdyby se o ně čtenáři pokusili ve skutečném životě.

Veškerá fanfiction v sobě zahrnuje zapůjčení originálních postav, situací a světa původních autorů. Bylo by směšné to najednou otočit naruby a stěžovat si, když si někdo na oplátku vypůjčí některé z vašich nápadů. Nebráním nikomu krást nápady z kterékoli fanfiction, kterou napíšu.

Prohlášení: Vše nicméně stále patří J. K. Rowlingové.


1. Dopis - Velmi nepravděpodobný den

Prohlášení: Vše stále patří J. K. Rowlingové.


Měsíčním světlem proletí tenounký záblesk stříbra…

(padající černé pláště)

…rozlijí se litry krve a někdo něco zakřičí.


Každý centimetr zdi zabírají knihovny. Každá z knihoven má šest poliček, jdou téměř až ke stropu. Některé police jsou přecpané až po okraj knihami s pevnou vazbou: fyzika, matematika, historie a tohle všechno. Jiné nesou dvě řady paperbacků se science-fiction a zadní řadu knih mají podloženou kartonem nebo dřevěnými deskami tak, aby bylo možné nad přední řadou vidět přebaly knih. A přesto to nestačí. Knihy přetékají na stoly a pohovky a pod okny tvoří nízké stohy.

Je to obývací pokoj domu význačného profesora Michaela Verrese-Evanse, jeho ženy, paní Petunie Evansovy-Verresovy, a jejich adoptovaného syna Harryho Jamese Pottera-Evanse-Verrese.

Na stole tu leží dopis bez známky v obálce z nažloutlého pergamenu, adresovaný smaragdově zeleným inkoustem Panu H. Potterovi.

Profesor a jeho žena na sebe mluví zostra, ale nekřičí. Profesor považuje křik za necivilizovaný.

„To je nějaký vtip,“ řekl Michael Petunii. Jeho tón naznačoval, že se velmi obává, že to Petunie myslí vážně.

„Moje sestra byla čarodějka,“ zopakovala Petunie. Vypadala vyplašeně, ale trvala na svém. „Její manžel byl kouzelník.“

„To je absurdní!“ řekl Michael ostře. „Byli na naší svatbě - navštěvovali nás o Vánocích-“

„Řekla jsem jim, že ty bys to vědět neměl,“ zašeptala Petunie. „Ale je to pravda. Viděla jsem věci-“

Profesor obrátil oči v sloup. „Drahá, chápu, že nejsi obeznámená se skeptickou literaturou. Možná si neuvědomuješ, jak snadné je pro trénovaného kouzelníka předvést nemožné. Pamatuješ, jak jsem naučil Harryho ohýbat lžíce? A pokud ti připadalo, že vždycky dokážou uhodnout, na co myslíš, tak tomu se říká chladné čtení-“

„Nebylo to ohýbání lžic-“

„Co to tedy bylo?“

Petunie se kousla do rtu. „Nemůžu ti to jen tak říct. Myslel by sis, že jsem-“ polkla. „Poslouchej, Michaeli. Já jsem vždycky nebyla - nevypadala takhle-“ Ukázala na sebe, jako by měla na mysli svou postavu. „To udělala Lily. Protože - protože jsem ji o to prosila. Celé roky jsem žadonila. Lily vždycky byla hezčí než já a já… jsem na ni kvůli tomu byla hnusná, a potom získala magii, dokážeš si představit, jak jsem se cítila? Na kolenou jsem ji prosila, aby použila trochu z té magie na mě, abych byla aspoň hezká, když už jsem nemohla mít její magii.“

Petunii se v očích hromadily slzy.

„A Lily řekla, že ne, a vymýšlela si úplně nemožné výmluvy, jako že jí kentaur řekl, aby to nedělala, nebo že kdyby mi pomohla, přišel by konec světa - ty nejsměšnější věci, a já jsem ji za to nenáviděla. A když jsem potom odmaturovala, chodila jsem s jedním klukem, Vernon Dursley, byl tlustý a byl to jediný kluk, který se se mnou na univerzitě bavil. Řekl mi, že chce mít děti, a že jeho první syn se bude jmenovat Dudley. A mě napadlo, kdo by dal svému dítěti jméno Dudley Dursley? Bylo to, jako by se přede mnou rozprostírala celá moje budoucnost, a bylo to nesnesitelné. Napsala jsem sestře a řekla jí, že pokud mi nepomůže, tak raději jednoduše-“

Petunie se zarazila.

„Každopádně,“ řekla Petunie tiše, „nakonec svolila. Řekla mi, že je to nebezpečné, a já řekla, že to už mě teď nezajímá. Vypila jsem ten její lektvar a celé týdny mi bylo špatně, ale když se to pak zlepšilo, moje pleť byla lepší a konečně jsem se zaoblila a… byla jsem krásná a lidé ke mně byli milí,“ zlomil se jí hlas, „a potom už jsem sestru nemohla dál nenávidět, zvlášť po tom, co jí magie nakonec přinesla-“

„Drahoušku,“ řekl Michael mírně, „onemocněla jsi, a jak jsi musela ležet, nabralas trochu na váze a tvoje pleť se zlepšila sama od sebe. Nebo tě nemoc přiměla změnit stravování-“

„Byla to čarodějka,“ zopakovala Petunie. „Viděla jsem to.“

„Petunie,“ řekl Michael. Do jeho hlasu se začínalo vkrádat podráždění. „Ty víš, že to nemůže být pravda. Musím ti vážně vysvětlovat proč?“

Petunie zalomila rukama. Zdálo se, že má slzy na krajíčku. „Lásko, vím, že hádky s tebou nemůžu vyhrát, ale prosím, v tomhle mi musíš věřit-“

„Mami! Tati!“

Oba se zarazili a pohlédli na Harryho jako by si vzpomněli, že v místnosti nejsou sami.

Harry se zhluboka nadechl. „Mami, tví rodiče magii neovládali, nebo snad ano?“

„Ne,“ řekla Petunie se zmateným výrazem.

„Pak o kouzlech ve vaší rodině nikdo nevěděl, když Lily dostala svůj dopis. Jak se je podařilo přesvědčit?“

„Ach…“ řekla Petunie. „Neposlali tehdy jen dopis. Poslali profesora z Bradavic. On-“ Petuniiny oči zalétly k Michaelovi. „On nám nějaká kouzla ukázal.“

„Pak se kvůli tomu nemusíte hádat,“ řekl Harry pevně. Navzdory zkušenostem doufal, že pro tentokrát, alespoň pro tentokrát, ho budou poslouchat. „Pokud je to pravda, může sem taky přijít profesor z Bradavic a nějaká kouzla předvést, a táta bude muset připustit, že jsou opravdová. A pokud ne, máma bude muset připustit, že je to podvod. K tomu tu je experimentální metoda, abychom nemuseli řešit věci jenom hádkami.“

Profesor se otočil a jako obvykle na něj shovívavě pohlédl. „Ale no tak, Harry. Opravdu? Magie? Myslel jsem, že ty sám už bys měl dobře vědět, že tohle nejde brát vážně, i když ti je teprve deset. Magie je ta nejnevědečtější věc, co existuje!“

Koutky Harryho úst se hořce zkroutily. Otec s ním zacházel dobře, pravděpodobně lépe, než by většina genetických otců zacházela se svými dětmi. Posílali ho do nejlepších základních škol - a když to nefungovalo, dostávalo se mu domácího vyučování od těch nejlepších z nekonečných řad hladovějících studentů. Vždycky ho vybízeli, aby studoval cokoli, co upoutá jeho pozornost, dostal všechny knížky, které se mu zalíbily, a podporovali ho v jakékoli matematické nebo vědecké soutěži, které se chtěl účastnit. Dostal všechno rozumné, po čem kdy zatoužil, možná s výjimkou byť té nejmenší špetky respektu. Od profesora, který učí biochemii v Oxfordu, se stěží dalo očekávat, že bude brát v potaz malého kluka. Budete poslouchat, abyste Projevili Zájem, samozřejmě; to je něco, co Dobrý Rodič dělá, a pokud sami sebe vnímáte jako Dobrého Rodiče, budete to dělat. Ale brát desetileté dítě vážně? To sotva.

Občas chtěl Harry na svého otce zaječet.

„Mami,“ řekl Harry. „Jestli chceš tuhle hádku s tátou vyhrát, podívej se do druhé kapitoly první knihy Feynmanových Lekcí o fyzice. Je tam citát o tom, jak filosofové říkají, co věda nezbytně vyžaduje, a je to celé špatně, protože jediný zákon vědy je, že konečným soudcem je pozorování - že se stačí jen podívat na svět a říct, co vidíš. Uhm… takhle z hlavy mě ale nenapadá, kde najít něco o tom, že ideálem vědy je řešit věci pomocí experimentů namísto hádek-“

Jeho matka na něj shlédla a usmála se. „Děkuju, Harry. Ale-“ její hlava se znovu zvedla a podívala se na svého manžela. „Nechci vyhrát hádku s tvým otcem. Jen chci, aby můj muž naslouchal své manželce, která ho miluje, a věřil jí, alespoň pro tentokrát-“

Harry krátce zavřel oči. Beznadějní. Oba jeho rodiče byli prostě beznadějní.

A teď se znovu dostávali do jednoho z těch sporů, kdy se jeho matka snažila, aby se otec cítil provinile, a otec se snažil, aby se matka cítila hloupě.

„Půjdu do svého pokoje,“ oznámil Harry. Hlas se mu trochu třásl. „Prosím, nehádejte se o tom moc, mami, tati, brzo zjistíme, jak to dopadne, dobře?“

„Samozřejmě, Harry,“ řekl jeho otec a matka mu dala ujišťovací pusu, a zatímco Harry stoupal po schodech do své ložnice, pokračovali v hádce.

Zavřel za sebou dveře a snažil se přemýšlet.

Zvláštní na tom bylo, že by měl souhlasit s tátou. Nikdo nikdy neviděl důkaz pro magii, a podle mámy někde tam venku existoval celý kouzelnický svět. Jak by šlo něco takového udržet v tajnosti? Pomocí dalších kouzel? To vypadalo jako velmi podezřelá výmluva.

Řešení by mělo být jednoduché, máma buď žertovala, nebo lhala, nebo byla šílená, pokud by měl Harry varianty seřadit od nejlepší po nejhorší. Pokud by máma poslala ten dopis sama, vysvětlovalo by to, jak se dostal do kastlíku bez známky. Trocha šílenství byla mnohem, mnohem pravděpodobnější, než že by svět vážně fungoval úplně jinak.

Až na to, že jedna Harryho část byla naprosto přesvědčená, že magie je skutečná, a byla o tom přesvědčená od okamžiku, kdy spatřil onen domnělý dopis z bradavické školy čar a kouzel.

Harry si promnul čelo a zašklebil se. Nevěř všemu, co si myslíš, říkala jedna z jeho knih.

Ale tahle bizarní jistota… Harry zjistil, že sám očekává, že ano, objeví se tu učitel z Bradavic, mávne hůlkou a vyjde z ní magie. Ta zvláštní jistota se vůbec nesnažila ochránit před vyvrácením - nevymýšlela si dopředu žádné výmluvy pro případ, že by učitel nepřišel, nebo kdyby byl jenom schopen ohýbat lžíce.

Odkud pocházíš, ty podivné nenápadné očekávání? Harry nasměroval tu myšlenku na svůj mozek. Proč věřím tomu, čemu věřím?

Obvykle byl Harry v odpovídání na tuhle otázku velmi dobrý, ale v tomto případě neměl nejmenší ponětí, proč by si něco takového měl myslet.

Harry v duchu pokrčil rameny. Kovový plát na dveřích vybízel k zatlačení, klika vybízela k stisknutí, a jediná věc, která se dala dělat s ověřitelnou hypotézou, bylo ji ověřit.

Ze stolu si vzal list linkovaného papíru a začal psát.

Drahá zástupkyně ředitele

Harry se zarazil, zamyslel se, potom vyměnil papír za jiný a stiskl mikrotužku, aby vyjel další milimetr grafitu. Tohle si žádalo pečlivou kaligrafii.

Drahá zástupkyně ředitele

Minerva McGonagallová,

nebo kdokoliv, koho se to týká

Nedávno jsem od Vás obdržel oznámení o přijetí do Bradavic, adresované panu H. Potterovi. Možná nevíte, že moji genetičtí rodiče, James Potter a Lily Potterová (dříve Lily Evansová) jsou mrtví. Byl jsem adoptován Lilyinou sestrou Petunií Evansovou-Verresovou a jejím manželem Michaelem Verresem-Evansem.

Mám mimořádný zájem o navštěvování Bradavic, za podmínky, že takové místo skutečně existuje. Pouze má matka Petunie říká, že ví o magii, ale že ji sama neovládá. Můj otec je vysoce skeptický. Já sám jsem nejistý. Také nevím, kde sehnat knihy a vybavení, které jste zmínila ve Vašem přijímacím dopise.

Matka se zmínila, že jste poslali bradavického pověřence k Lily Potterové (tou dobou Evansové), aby dokázal její rodině, že magie existuje a předpokládám, že rovněž i s cílem pomoci jí sehnat školní pomůcky. Pokud byste mohli totéž poskytnout mé vlastní rodině, bylo by to velmi užitečné.

S pozdravem,

Harry James Potter-Evans-Verres

Harry připojil současnou adresu, potom dopis složil a dal ho do obálky s adresou Bradavic. Další zamyšlení ho přimělo sehnat si svíčku a nakapat vosk na zadní stranu obálky. Do vosku pak za pomoci svého kapesního nožíku vryl iniciály H.J.P.E.V. Pokud se téhle šílenosti má zúčastnit, hodlal to udělat stylově.

Pak otevřel dveře a sešel dolů. Jeho otec seděl v obýváku a četl knihu o vyšší matematice, aby ukázal, jak je inteligentní; jeho matka byla v kuchyni a připravovala jedno z otcových oblíbených jídel, aby ukázala, jak je milující. Nevypadalo to, že by spolu mluvili. Jakkoli byly hádky hrozné, nehádání se bylo ještě horší.

„Mami,“ řekl Harry do toho nervy drásajícího ticha. „Hodlám tu hypotézu ověřit. Podle tvé teorie, jak se posílají sovy do Bradavic?“

Jeho matka se otočila od kuchyňského dřezu a šokovaně na něj vytřeštila oči. „Já - já nevím, myslím, že prostě musíš mít kouzelnickou sovu.“

To mělo znít krajně podezřele, ach, takže pak neexistuje žádný způsob, jak tvou teorii ověřit, ale ta zvláštní jistota v Harrym byla ochotná jít o krok dál.

„No, ten dopis se sem nějak dostal,“ řekl Harry. „Takže jím prostě budu mávat venku a křičet ‚dopis do Bradavic!‘ dokud si pro něj nepřiletí sova. Chceš se jít podívat, tati?“

Jeho otec nepatrně zavrtěl hlavou a pokračoval ve čtení. Samozřejmě, pomyslel si Harry. Kouzla byla nízká věc, ve kterou věřili jen hloupí lidé; takže pokud by jeho otec tu hypotézu byť jen ověřoval, nebo jen sledoval, jak je ověřována, znamenalo by to, že se s tím nějak ztotožnil.

Teprve když Harry vyšel ze zadních dveří do zahrady, napadlo ho, že pokud by sova skutečně přiletěla a jeho dopis si vzala, vyskytl by se tu lehčí problém, a to, jak to otci sdělit.

Ale- no- to se přece nemůže stát, ne? Bez ohledu na to, čemu můj mozek věří. Pokud by skutečně přiletěla sova a popadla tuhle obálku, budu mít mnohem větší starosti, než co si o tom bude myslet táta.

Zhluboka se nadechl a zvedl obálku do vzduchu.

Polkl.

Křičet ve vlastní zahradě Dopis do Bradavic! a držet při tom obálku vysoko ve vzduchu bylo… vlastně dost zahanbující, když se nad tím jeden zamyslel.

Ne. Jsem lepší než táta. Použiju vědeckou metodu, i když se kvůli tomu budu cítit hloupě.

„Dopis-“ řekl Harry, ale vyšlo to z něj mnohem více jako zašeptané zakrákání.

Harry se obrnil a zakřičel do prázdné oblohy, „Dopis do Bradavic! Mohl bych sem dostat sovu?“

„Harry?“ zeptal se pobavený hlas jedné z jejich sousedek.

Harry trhl rukou dolů, jako by se ocitla v plamenech, a skryl obálku za záda, jako by obsahovala špinavé peníze. Jeho tvář červeně žhnula studem.

Tvář starší ženy nakoukla přes sousední plot, šedivé vlasy ji padaly zpod čepce. Paní Figgová, která ho příležitostně hlídávala. „Co to děláš, Harry?“

„Nic,“ řekl Harry přiškrceným hlasem. „Jen - testuju jednu hloupou teorii-“

„Dostal jsi svůj přijímací dopis do Bradavic?“

Harry ztuhl na místě.

„Ano,“ řekly Harryho rty o okamžik později. „Dostal jsem dopis z Bradavic. Říkali, že očekávají mou sovu do 31. července, ale-“

„Ale ty nemáš sovu. Chudáčku! Nevím, na co mysleli, poslat ti běžný dopis.“

Svraštělá ruka se natáhla přes plot a otevřela dlaň. Harry, v této chvíli takřka neschopný jakékoliv myšlenky, jí podal svou obálku.

„Jen to nech na mě, drahoušku,“ řekla paní Figgová, „a během vteřinky někoho seženu.“

A její tvář zmizela za plotem.

Na zahradě se rozprostřelo dlouhé ticho.

Potom chlapecký hlas řekl, klidně a tiše, „Cože.“

2. Profesorka z Bradavic - Všechno, čemu věřím, je lež

#include „stdprohlaseni.h“


Samozřejmě, že to byla moje chyba. Nikdo jiný tu nemůže být za nic zodpovědný.“


„Takže, jen aby to bylo jasné,“ řekl Harry, „pokud tě paní profesorka zvedne do vzduchu, tati, když víš, že nejsi připevněný k žádným drátům, bude to dostatečný důkaz. Nezměníš názor a neřekneš, že to byl jen iluzionistický trik. To by nebylo fér. Pokud ti to tak nepřipadá, řekni to hned teď, a my přijdeme na jiný experiment.“

Harryho otec, profesor Michael Verres-Evans, obrátil oči v sloup. „Ano, Harry.“

„A ty, mami, tvoje teorie říká, že tady paní profesorka to bude schopná udělat, a pokud se to nestane, přiznáš, že ses mýlila. Nic o tom, že magie nefunguje, pokud v ní lidé nevěří nebo něco takového.“

Zástupkyně ředitele Minerva McGonagallová pozorovala Harryho s pobaveným pohledem. Ve svých černých šatech a se špičatým kloboukem působila docela čarodějnicky, ale mluvila formálně a se skotským přízvukem, což s jejím zjevem vůbec nešlo dohromady. Na první pohled vypadala jako osoba, která s šíleným smíchem strká děti do kotle, ale ten dojem se rozpadl hned, jak otevřela ústa. „Je to dostačující, pane Pottere?“ řekla. „Mohu teď předvést ukázku?“

Dostačující? Pravděpodobně ne,“ řekl Harry. „Ale alespoň to pomůže. Do toho, paní zástupkyně ředitele.“

„Profesorka bude stačit,“ řekla, a potom, „Wingardium Leviosa.“

Harry se podíval na svého otce.

„Huh,“ řekl Harry.

Jeho otec na něj shlédl dolů. „Huh,“ zopakoval po něm.

Pak se profesor Verres-Evans podíval zpátky na profesorku McGonagallovou. „Dobrá, můžete mě zase položit.“

Otec opatrně přistál na zemi.

Harry si vjel rukou do vlasů. Možná to bylo tou jeho částí, která o tom byla přesvědčená už dřív, ale… „Tohle je tak trochu zklamání,“ řekl Harry. „Čekal bych nějakou dramatickou událost v mysli, jako následek pozorování události s infinitezimální pravděpodobností-“ Harry se zarazil. Máma, McGonagallová a dokonce i jeho otec na něj zase upírali ten pohled. „Chci říct, když zjistíte, že všechno v co věříte, je lež.“

Vážně, mělo by to být mnohem dramatičtější. Jeho mozek měl právě likvidovat celý svůj soubor poznatků o vesmíru, ze kterých žádný nic takového nedovoloval. A místo toho se jeho mozek zasekl na: Dobrá, právě jsem viděl bradavickou profesorku mávnout hůlkou a zvednout tím otce do vzduchu, takže co teď?

Čarodějka se usmívala, vypadala docela pobaveně. „Chtěl byste další ukázku, pane Pottere?“

„Nemusíte,“ řekl Harry. „Provedli jsme jednoznačný experiment. Ale…“ Harry zaváhal. Nemohl si pomoct. Po pravdě, za těchto okolností by se ani neměl držet zpátky. Bylo naprosto správné a v pořádku být zvědavý. „Co dalšího dokážete?“

Profesorka McGonagallová se proměnila v kočku.

Harry bezmyšlenkovitě klopýtl vzad, zakopl o stoh knih, jeho ruce se vrhly dolů, aby pád zbrzdily, a v ramenou mu zapulzovala bolest, když na ně dopadl plnou vahou. Přistál tvrdě na zadku

V okamžiku se malá mourovatá kočka proměnila zpátky v oblečenou ženu. „Omlouvám se, pane Pottere,“ řekla McGonagallová, podle všeho upřímně, i když její rty sebou cukaly v úsměvu. „Měla jsem vás varovat.“

Harry přerývaně oddechoval. Hlas z něho vyšel se zajíknutím. „To NEMŮŽETE dělat!“

„Je to jen Přeměňování,“ řekla McGonagallová. „Jeho zvěromágské odvětví, abych byla přesná.“

„Proměnila jste se v kočku! V MALOU kočku! Porušila jste zákon zachování energie! To není jen tak nějaké pravidlo, je to hlavní předpoklad fungování celého hamiltonského systému kvantové mechaniky! Pokud ho můžete odsunout, odstraníte unitaritu a tím umožníte pohyb rychlejší než světlo! A kočky jsou SLOŽITÉ! Lidský mozek si nedokáže jen tak představit celou kočičí anatomii a- a celou kočičí biochemii a co teprve neurologii! Jak můžete myslet, když používáte mozek kočičí velikosti?“

Profesorčiny rty sebou teď cukaly prudčeji. „Magie.“

„Magie na to nestačí! To byste musela být bůh!“

McGonagallová zamrkala. „To je poprvé, co mě někdo nazval takhle.“

Harrymu se zamlžilo vidění, jak jeho mozek začínal chápat, co právě bylo zničeno. Celá idea vesmíru, svázaného matematicky pravidelnými zákony, byla právě spláchnuta do záchodu; celé chápání fyziky. Tři tisíce let rozdělování velkých komplikovaných jevů na menší části, zjišťování, že na planety fungují stejná pravidla jako na padající jablko, poznávání, že skutečné zákony přírody jsou univerzální, nikde nemají žádné výjimky a mají podobu jednoduché matematiky ovládající ty nejmenší části, ani nemluvě o tom, že mysl je mozek a mozek se skládá z neuronů a mozek je to samé, co osoba-

A pak se žena promění v kočku, a děkujeme pěkně.

Stovky otázek zápasily o vládu nad Harryho rty a ta vítězná vychrlila: „A- a co je to vůbec za zaklínadlo Wingardium Leviosa? Kdo tyhle kouzla vymýšlí, předškolní děti?“

„To bude stačit, pane Pottere,“ řekla McGonagallová energicky, i když její oči prozrazovaly potlačené pobavení. „Pokud si přejete dozvědět se o magii víc, navrhuji vám, abyste dokončil papírování nutné k přijetí do Bradavic.“

„Správně,“ řekl Harry, pořád tak trochu mimo. Potřeboval se sebrat. Pochod rozumu bude muset začít znovu, to bylo všechno; pořád ještě zbývá experimentální metoda a to je to, na čem záleží. „Jak se tedy dostanu do Bradavic?“

McGonagallové uniklo zachichotání, přidušené, jako by je z ní vytáhli pinzetou.

„Vydrž chvilku, Harry,“ řekl jeho otec. „Pamatuješ, proč jsi až do teď nechodil do školy? Co s tvým problémem?“

McGonagallová se otočila tváří k Michaelovi. „Jeho problém? O co se jedná?“

„Nespím správně,“ řekl Harry. Bezmocně mávnul rukama. „Můj spánkový cyklus má dvacet šest hodin, pokaždé jdu spát o dvě hodiny později, každý den. Nedokážu usnout dřív a další den jdu spát zase o dvě hodiny později než ten předchozí. Deset večer, půlnoc, dvě ráno, čtyři ráno, a tak dále, dokud se to nezopakuje. Dokonce i když se probudím dřív, ničemu to nepomůže, jen je ze mě celý den troska. To je důvod, proč jsem až dosud nenavštěvoval normální školu.“

„Jeden z důvodů,“ řekla jeho matka. Harry po ní střelil pohledem.

McGonagallová ze sebe vydala dlouhé hmmmm. „Nevzpomínám si, že bych kdy slyšela o podobném problému…“ řekla pomalu. „Poradím se s madam Pomfreyovou a uvidíme, jestli navrhne nějaké medikamenty.“ Pak se jí tvář projasnila. „Ne, jsem si jistá, že to nebude problém. Najdu řešení tak či tak. A teď,“ její tvář znovu zvážněla, „jaké jsou ty další důvody?“

Harry se zamračil na své rodiče. „Mám mravní námitky proti odvlékání dětí do škol, protože cítím, že bych neměl být nucen trpět nepřetržitě se zhoršující, zavrženíhodné selhávání školního systému, ať už se to týká nabízených učitelů nebo učebních materiálů nevalné kvality.“

Na to oba Harryho rodiče zavyli smíchy, jako by to všechno byl jeden velký vtip. „Ach,“ řekl Harryho otec s rozzářenýma očima, „tak proto jsi ve třetí třídě pokousal učitelku matematiky.“

„Nevěděla, co je to logaritmus!“

„Samozřejmě,“ přisadila si Harryho matka. „A kousnout ji byla velmi dospělá reakce.“

Harryho otec přikývl. „Důkladně zvážený postoj vůči všeobecnému problému učitelů, kteří nerozumí logaritmům.“

„Bylo mi sedm let! Jak dlouho mi to ještě budete připomínat?“

„Já vím,“ řekla jeho matka s porozuměním, „jednou kousneš učitelku matematiky a až do smrti ti to budou připomínat.“

Harry se otočil k McGonagallové. „Tady vidíte, s čím se tu musím potýkat!“

„Omluvte mě,“ řekla Petunie a utekla zadním vchodem na zahradu, odkud byly její záchvaty smíchu stále poměrně dobře slyšitelné.

„Takže, ehm, takže.“ Zdálo se, že profesorka McGonagallová má z nějakého důvodu problém správně artikulovat. „V Bradavicích žádné kousání profesorů netolerujeme, je to jasné, pane Pottere?“

Harry se na ni zamračil. „Fajn, nekousnu nikoho, kdo mě nekousne jako první.“

Profesor Michael Verres-Evans byl také nucen opustit místnost.

„Dobrá,“ povzdechla si McGonagallová, jakmile se Harryho rodiče ovládli a vrátili do místnosti. „Dobrá. Myslím, že s ohledem na okolnosti bych vás neměla brát na nákup vašich studijních materiálů dříve, než den nebo dva před začátkem školy.“

„Cože? Proč? Ostatní děti přece už kouzla znají, ne? Musím začít dohánět co nejdříve!“

„Buďte si jist, pane Pottere,“ odvětila profesorka McGonagallová, „že Bradavice jsou schopné naučit vás základům. A já mám takové podezření, pane Pottere, že kdybych vás nechala dva měsíce s učebnicemi, dokonce i kdybych vám předtím zabavila hůlku, našla bych tu pak místo domu jen obrovský kráter, ze kterého by se dmul fialový kouř, město všude kolem vylidněné a stáda planoucích zeber by terorizovala to, co by ještě zbývalo z Británie.“

Harryho matka a otec přikývli v perfektním souladu.

„Mami! Tati!“

3. Příčná ulice - Porovnávání reality s alternativami

Kdyby se J. K. Rowlingová ptala na tento příběh, nic o něm nevíte.


Ale otázkou pak je: kdo?“


„Dobrý bože,“ řekl barman s pohledem upřeným na Harryho, „je tohle - mohl by to být -?“

Harry se u barové desky Děravého kotle vytáhl, jak nejvýš mohl, i když to znamenalo jen to, že se deska ocitla v úrovni jeho obočí. Taková otázka si zasloužila to nejlepší z něj.

„Jsem - mohl bych být- možná- nikdy nevíte- pokud to je- ale otázkou zůstává- proč?“

„Požehnané moje oči,“ zašeptal starý výčepní. „Harry Potter… jaká čest.“

Harry zamrkal, ale pak se vzchopil. „No, ano, jste velmi vnímavý; většina lidí si to neuvědomí takhle rychle-“

„To stačí,“ řekla profesorka McGonagallová. Její ruka stiskla Harryho rameno. „Netrap toho chlapce, Tome, je v tomhle všem nový.“

„Je to skutečně on?“ zachvěl se hlas staré ženy. „Je to Harry Potter?“ Se skřípavým zvukem se zvedla ze židle.

„Doris-“ řekla McGonagallová varovně. Pohled, kterým střelila po místnosti, by zastrašil kohokoliv.

„Chci mu jen potřást rukou,“ zašeptala žena. Sklonila se a vystrčila svraštělou ruku, kterou Harry, zmatený a cítící se víc nepohodlně, než za celý svůj předchozí život, opatrně potřásl. Slzy spadly ženě z očí na jejich sevřené ruce. „Můj vnuk byl bystrozor,“ zašeptala mu. „Zemřel v sedmdesátém devátém. Děkuji vám, Harry Pottere. Děkuji za vás nebesům.“

„Nemáte zač,“ řekl Harry naprosto automaticky, potom se otočil a adresoval McGonagallové zděšený, prosebný pohled.

McGonagallová dupla nohou právě v okamžiku, kdy se začínal stupňovat chaos. Ten zvuk Harrymu do budoucna poskytl novou referenci k frázi Prásknutí Zkázy, a všichni ztuhli na místě.

„Máme naspěch,“ řekla McGonagallová hlasem, který zněl naprosto, perfektně normálně.

„Profesorko McGonagallová?“ řekl Harry, jakmile byli na dvoře. Chtěl se zeptat, co se to tam stalo, ale místo toho zjistil, že z něj vypadla úplně jiná otázka. „Kdo byl ten bledý muž? Ten u baru, s cukajícím okem?“

„Hm?“ řekla McGonagallová, zněla trochu překvapeně; možná také očekávala jinou otázku. „To byl profesor Quirinus Quirrell. Tento rok bude v Bradavicích učit obranu proti černé magii.“

„Měl jsem ten nejpodivnější pocit, že ho znám…“ Harry si zamnul čelo. „A že bych mu vážně neměl podávat ruku.“ Jako by potkal někoho, kdo mu byl kdysi přítelem, kdysi, předtím, než se všechno příšerně pokazilo… ne, to vůbec nebylo ono, ale Harry pro to nedokázal najít lepší slova. „A ten zbytek?“

McGonagallová mu věnovala divný pohled. „Pane Pottere… víte… kolik vám toho řekli o… o tom, jak zemřeli vaši rodiče?“

Harry jí vrátil pevný pohled. „Moji rodiče jsou živí a zdraví a vždycky mi odmítali říct cokoli o tom, jak moji genetičtí rodiče zemřeli. Z toho jsem vydedukoval, že to nebylo hezké.“

„Obdivuhodná loajalita,“ řekla McGonagallová. Výrazně ztišila hlas. „I když mě trochu bolí, že to od vás slyším. Lily a James byli moji přátelé.“

Harry odvrátil pohled, náhle zahanben. „Je mi to líto,“ vypravil ze sebe potichu. „Ale já mám mámu a tátu. A vím, že bych byl jen nešťastný, kdybych měl porovnávat realitu s něčím… s něčím bezchybným, co jsem si vytvořil ve své fantazii.“

„To je od vás pozoruhodně moudré,“ řekla McGonagallová tiše. „Ale vaši genetičtí rodiče zemřeli dobrou smrtí. Chránili vás.“

Chránili mě?

V Harryho srdci se něco sevřelo. „Co… co se stalo?“

McGonagallová si povzdechla. Její hůlka ťukla na Harryho čelo a jeho vidění se na okamžik zamlžilo. „Je to takové maskování,“ řekla McGonagallová, „aby se to nestalo znovu, dokud nebudete připraven.“ Pak se její hůlka znovu pohnula a třikrát zaťukala na cihlovou zeď…

…ve které se vytvořil otvor, který se začal roztahovat a rozšiřovat a chvět, dokud se neuspořádal v klenutý průchod, odhalující dlouhou řadu obchodů s nápisy, inzerující kotlíky a dračí játra.

Harry ani nemrknul. Nebylo to, jako by se před ním někdo proměnil v kočku.

A bok po boku vstoupili do kouzelnického světa.

Byli tu obchodníci nabízející Odrážecí boty („Vyrobené z pravých Flubberů!“) a „Nože +3! Vidličky +2! Lžíce s bonusem +4!“ Byly tu brýle, které proměnily do zelena všechno, na co jste se podívali, a řada pohodlných lenošek s poduškami, které vás v případě nebezpečí mohly odkatapultovat pryč.

Harryho hlava se bez ustání otáčela, pořád a pořád, jako by se chtěla odšroubovat z krku. Bylo to jako procházet skrze sekci magických předmětů v příručce pro hráče Advanced Dungeons and Dragons (hru nikdy nehrál, ale bavilo ho číst ty knihy pravidel). Harry se zoufale snažil, aby mu neušla jediná věc, pro případ, že by to byl jeden ze tří předmětů, které potřebujete k doplnění sady na nekonečné kouzlo Přání.

V tom Harry spatřil něco, co ho přinutilo se naprosto bez přemýšlení odpojit od McGonagallové a zamířit rovnou k obchodu s průčelím z modrých cihel, zdobených bronzovým kovem. Vzpamatoval se teprve v okamžiku, kdy mu McGonagallová vstoupila do cesty.

„Pane Pottere?“ řekla.

Harry zamrkal, potom si uvědomil, co právě udělal. „Omlouvám se! Na chvilku jsem zapomněl, že jsem s vámi a ne s rodiči.“ Harry ukázal na výlohu obchodu, kde se skvěla ohnivá písmena, která bolestivě jasně a zároveň tlumeně tvořila nápis Kinghamovy Kuriózní Knihy. „Když jdete kolem knihkupectví, kde jste ještě nebyla, musíte jít dovnitř a prozkoumat ho. Rodinné pravidlo.“

„To je ta nejhavraspárovitější věc, co jsem kdy slyšela.“

„Cože?“

„Nic. Pane Pottere, naším prvním krokem bude navštívit Gringottovy, hlavní banku kouzelnického světa. Je v ní trezor vaší genetické rodiny, s dědictvím, které vám vaši genetičtí rodiče zanechali, a které budete potřebovat k nákupu školních pomůcek.“ Povzdechla si. „A předpokládám, že určitá suma na nákup knih by také mohla být omluvitelná. I když bych vám radila zrovna s tímhle posečkat. Bradavice mají ohledně kouzelnických témat poměrně rozsáhlou knihovnu. A věž, ve které, jak silně očekávám, budete bydlet, má i vlastní knihovnu s poněkud širším spektrem. Od kterékoliv knihy, kterou si koupíte, tam pravděpodobně najdete kopii.“

Harry přikývl a pokračovali v chůzi.

„Nechápejte mě špatně, byl to skvělý pokus o odvedení pozornosti,“ řekl Harry a jeho hlava se přitom nepřestávala otáčet, „pravděpodobně ten nejlepší pokus o odvedení pozornosti, jaký na mě kdy kdo zkusil, ale nemyslete si, že jsem zapomněl na náš nedořešený hovor.“

McGonagallová si povzdechla. „Vaši rodiče - nebo vaše matka, v každém případě - byli velmi moudří, když se vám rozhodli o ničem neříct.“

„Takže byste si přála, abych v této blažené neznalosti setrval? Ten plán je trošku nedomyšlený, profesorko McGonagallová.“

„Předpokládám, že to by bylo předem marné,“ řekla čarodějka ztěžka, „když vám kdokoli z ulice ten příběh může povědět. Dobrá tedy.“

A pověděla mu o Tom-Jenž-Nesmí-Být-Jmenován, Pánu zla, Voldemortovi.

„Voldemort?“ zašeptal Harry. Mělo to být vtipné, ale nebylo. To jméno v sobě neslo smrtelný chlad, nelítostnost ve své křišťálové jasnosti, kladivo z čistého titanu dopadající na kovadlinu z poddajného masa. Přes Harryho se přehnal chlad, když to slovo vyslovil, a rozhodl se raději uchýlit se k bezpečnějším jménům, jako třeba Vy-Víte-Kdo.

Pán zla řádil nad kouzelnickou Británií jako zuřivý vlk, trhal a rval na kusy řád jejich každodenního života. Ostatní země jen spráskly rukama a neodvážily se zasáhnout, ať už z apatické sobeckosti nebo z prostého strachu, že kdokoli, kdo by se Pánu zla odvážil odporovat, se stane dalším cílem jeho teroru.

(Efekt přihlížejícího, pomyslel si Harry se vzpomínkou na Darleyův a Latenéův experiment, který ukázal, že pokud dostanete epileptický záchvat, je mnohem pravděpodobnější, že se vám dostane pomoci, pokud se to přihodí před jednou osobou, než před třemi. Rozdělení odpovědnosti, naděje, že někdo jiný zareaguje jako první.)

Smrtijedi následovali Pána zla v jeho předním voji spolu s mrchožroutskými supy trhajícími obětí, které už hadi Pána zla stihli otrávit a oslabit. Smrtijedi nebyli tak hrozní jako Pán zla, ale přesto byli strašliví a početní. A Smrtijedi se chránili nejen hůlkami; v jejich maskovaných řadách se ukrývalo bohatství, politická moc, tajemství využitelná k vydírání, k paralyzování společnosti, která se zoufale snažila bránit.

Starý a vážený novinář, Yermy Wibble, volal po zvýšení daní a zavedení branné povinnosti. Tvrdil, že je absurdní, aby se většina třásla strachem z menšiny. Jeho kůže, pouze jeho kůže, byla dalšího rána nalezená přibitá na stěně redakce, hned vedle kůží jeho ženy a dvou dcer. Všichni si přáli, aby se dalo udělat něco víc, ale nikdo se neodvážil být tím, kdo to navrhne. Ze všech, kdo si troufli vyčnívat, se staly další výstražné případy.

Dokud se v čele seznamu neobjevila jména Jamese a Lily Potterových.

Oni by nelitovali riskovat smrt s hůlkami v rukou, protože byli hrdinové; měli však novorozené dítě, syna, Harryho Pottera.

V Harryho očích se hromadily slzy. Vztekle, nebo možná zoufale je setřel, neznal jsem ty lidi, ne doopravdy, nejsou to mí nynější rodiče, bylo by zbytečné být kvůli nim smutný-

Když Harry přestal plakat McGonagallové do hábitu, zvedl oči a udělalo se mu o trošičku lépe, když spatřil, že v jejích očích jsou také slzy.

„Tak co se stalo?“ zeptal se Harry třesoucím se hlasem.

„Pán zla přišel do Godrikova dolu,“ zašeptala McGonagallová. „Měli jste být ukryti, ale někdo vás zradil. Pán zla zabil Jamese, zabil Lily, a šel dál, k tvé kolíbce. Poslal na tebe smrtící kletbu. A v tu chvíli to všechno skončilo. Smrtící kletba je zformovaná z čisté nenávisti a zasahuje přímo duši, odděluje ji od těla. Nedá se zablokovat. Jediná obrana je nestát ji v cestě. Ale ty jsi přežil. Jsi jediným člověkem, který ji kdy přežil. Smrtící kletba se odrazila a zasáhla Pána zla, nechala za sebou jen spálenou hroudu na místě jeho těla a jizvu na tvém čele. To byl konec té hrůzy, byli jsme volní. Proto, Harry Pottere, lidé chtějí vidět vaši jizvu, proto vám chtějí potřást rukou.“

Bouře pláče, která se přes Harryho přehnala, spotřebovala všechny jeho slzy; už nemohl plakat, už nic nezbývalo.

(A někde hluboko v koutku jeho mysli se vytvořila malá, nepatrná nejistota, pocit, že s tím příběhem je něco v nepořádku; a mělo být součástí Harryho schopností to podezření zaregistrovat, ale jeho pozornost byla odvedená jiným směrem. Protože je smutnou pravdou, že ve chvíli, kdy máte svého racionalistického umění nejvíce zapotřebí, jste také nejvíce nakloněni na něj zapomenout.)

Harry se odpojil McGonagallové od boku. „Musím - se nad tím zamyslet,“ řekl ve snaze udržet svůj hlas pod kontrolou. Zadíval se na své boty. „Uhm. Klidně jim můžete říkat mí rodiče, pokud chcete, nemusíte říkat ‚genetičtí rodiče‘ a tak. Hádám, že není žádný důvod, proč bych nemohl mít dvě matky a dva otce.“

Od McGonagallové se neozvala žádná odpověď.

A tak spolu kráčeli v tichosti, dokud nepřišli před obrovskou bílou budovu s mohutnými bronzovými dveřmi.

„Gringottovi,“ řekla McGonagallová.

4. U Gringottů - Hypotéza dobře fungujícího trhu

Prohlášení: J.K. Rowlingová vás sleduje z místa, kde vyčkává, navěky v prázdnotě mezi světy.

Poznámka: Jak už si všimli ostatní, kupní síla galeonu je v knihách nekonzistentní; já jsem si vybral stálou hodnotu a té se držím. Pět liber za jeden galeon nesedí, pokud uvážíme, že hůlky stojí sedm galeonů a děti je dědí nebo kupují z druhé ruky.


Světová dominance je taková ošklivá fráze. Raději bych to označil za světovou optimalizaci.“


Kupy zlatých galeonů. Stohy stříbrných srpců. Hromady bronzových svrčků.

Harry jen stál a s otevřenou pusou zíral na svůj rodinný trezor. Měl tolik otázek, že nevěděl, kde začít.

Z místa přímo před vchodem do trezoru jej pozorovala profesorka McGonagallová a tvářila se, že se uvolněně opírá o zeď, ale oči, kterýma ho sledovala, měla pozorné. No, dávalo to smysl. Být postaven před obrovskou hromadu zlata představovalo vpravdě klasickou zkoušku charakteru.

„Jsou tyhle mince z čistých kovů?“ zeptal se Harry konečně.

„Cože?“ zasyčel skřet Griphook, který čekal u dveří. „Zpochybňujete důvěryhodnost Gringottů, pane Pottere-Evansi-Verresi?“

„Ne,“ řekl Harry nepřítomně, „vůbec ne, omlouvám se, jestli to tak vyznělo, pane. Já jen nemám sebemenší ponětí, jak váš finanční systém funguje. Ptám se, jestli jsou galeony jako takové vyráběny z čistého zlata.“

„Samozřejmě,“ řekl Griphook.

„A může je razit kdokoli, nebo podléhají něčímu monopolu a tudíž se z nich musí platit ražebné?“

„Cože?“ zeptala se McGonagallová prázdně.

Griphook v úšklebku odhalil velmi ostré zuby. „Jen hlupák by věřil jiné než skřetí minci!“

„Jinými slovy,“ řekl Harry, „mince nemají mít větší hodnotu než kov, ze kterého jsou vyrobeny?“

Griphook na Harryho vytřeštil oči. McGonagallová vypadala pobaveně.

„Chci říct, předpokládejme, že bych sem přišel s tunou stříbra. Mohl bych si z ní nechat udělat tunu srpců?“

"Za poplatek, pane Pottere-Evansi-Verresi." Skřet ho pozoroval s lesknoucíma se očima. "Za určitý poplatek. Přemýšlím, kde byste sehnal tunu stříbra?

„Mluvil jsem hypoteticky,“ řekl Harry. Alespoň prozatím. „Takže… jak velký by byl poplatek, měřeno jako podíl celé váhy?“

Griphookovy oči zpozorněly. „Musel bych to zkonzultovat se svými představenými…“

„Dejte mi nějaké číslo. Nebudu ho považovat za závazné.“

„Dvacetina váhy kovu by za zpracování dobře zaplatila.“

Harry přikývl. „Velice vám děkuji, pane Griphooku.“

Takže nejenže je kouzelnická ekonomika téměř naprosto odříznuta od té mudlovské, nikdo v ní navíc ani neslyšel o arbitráži. Mudlovská ekonomika měla kolísavý obchodní kurz zlata i stříbra, takže kdykoli by se mudlovský kurz zlato-stříbro dostal o víc než pět procent mimo poměr sedmnáct srpců ku jednomu galeonu, zlato nebo stříbro by se mělo odčerpávat z kouzelnického oběhu, dokud by se nestalo nemožným nadále udržovat stávající kurz. Vzít tunu stříbra, proměnit ho na srpce (a zaplatit pětiprocentní poplatek), vyměnit srpce za galeony, vzít zlato do mudlovského světa, vyměnit ho za více stříbra a opakovat.

Nepohyboval se mudlovský kurz zlata vůči stříbru někde okolo padesáti ku jedné? Tak jako tak, Harry si nemyslel, že by to bylo sedmnáct ku jedné. A ty stříbrné mince ještě ke všemu vypadaly menší než ty zlaté.

Na druhou stranu, Harry právě stál v bance, která doslova ukládala peníze do velkých, draky střežených trezorů. Do trezorů, kam jste museli pokaždé dojít a peníze si vyzvednout, pokud jste je chtěli utrácet. Dobře míněné poznámky o využívání arbitráže při dočasné neefektivitě trhu by mohly být plýtváním. Měl chuť utrousit aspoň něco o zaostalosti jejich finančního systému…

Ale smutné na tom bylo, že jejich systém byl pravděpodobně lepší.

Na druhou stranu, jeden schopný a vytrvalý podnikavec by pravděpodobně mohl vlastnit celý kouzelnický svět během týdne. Harry ten nápad uložil do zásoby pro případ, že by mu někdy došly peníze, nebo měl volný týden.

Mezitím by obrovské štosy zlatých mincí v Potterovic trezoru jeho krátkodobějším potřebám měly stačit.

Harry popošel dopředu, začal jednou rukou sbírat mince a upouštěl je do druhé.

Když došel k dvacáté, McGonagallová zakašlala. „Myslím, že to bude víc než dost k zakoupení vašich školních pomůcek, pane Pottere.“

„Hm?“ řekl Harry, jeho mysl se potulovala někde jinde. „Počkejte, zkouším Fermiho kalkulaci.“

„Cože to?“ řekla McGonagallová trochu vyplašeně.

„Je to matematická záležitost. Pojmenovaná po Enricu Fermim. Způsob, jakým dostat velmi hrubé odhady velmi rychle…“

Dvacet zlatých galeonů by mohlo vážit okolo desetiny kila? A zlato bylo za kolik, nějakých deset tisíc britských liber za kilogram? Takže galeon by měl mít cenu kolem padesáti liber… Ty štosy zlatých mincí vypadaly tak šedesáti mincí vysoké a dvacet mincí široké z každé strany základu, a měly tvar pyramidy, takže to znamenalo jednu třetinu krychle. Osm tisíc galeonů na jednu hromadu, zhruba, a bylo tu pět hromádek téhle velikosti, takže čtyřicet tisíc galeonů nebo 2 miliony britských liber.

To není špatné. Harry se s jistým temným uspokojením usmál. Škoda, že byl právě uprostřed objevování úžasného nového světa kouzel a nemohl si tedy udělat čas na objevování úžasného nového světa bohatých, který byl, podle rychlého Fermiho odhadu, přibližně bilionkrát méně zajímavý.

Ale stejně, to bylo naposledy, co jsem sekal trávník za jedinou mizernou libru.

Harry se otočil od té obrovské hromady peněz. „Promiňte, že se ptám, profesorko McGonagallová, ale pochopil jsem to tak, že mým rodičům bylo okolo dvaceti, když zemřeli. Je tohle v kouzelnickém světě obvyklé množství peněz, které by mladý pár měl ve svém trezoru?“ Pokud ano, šálek kávy pravděpodobně stojí kolem pěti tisíc liber. První zákon ekonomie: peníze se jíst nedají.

McGonagallová zavrtěla hlavou. „Váš otec byl posledním potomkem staré rodiny, pane Pottere. Je také možné…“ McGonagallová zaváhala. „Některé z těch peněz mohou pocházet z odměn, které byly vypsány na hlavu Vy-Víte-Kdo, splatné tomu, kdo ho za- ehm, tomu kdo ho porazí. Nebo ty odměny ještě nebyly vyplaceny. Nejsem si jistá.“

„Zajímavé…“ řekl Harry pomalu. „Takže, něco z toho je, v jistém smyslu, moje. Tedy mnou vydělané. Tak trochu. Možná. Já si to ani nepamatuju.“ Harryho prsty poklepávaly na jeho nohavice. „O to menší důvod cítit se provinile, že se chystám utratit jen velmi nepatrnou část toho jmění! Nepanikařte, profesorko McGonagallová!“

Pane Pottere! Jste nezletilý, a jako takovému jsou vám povoleny jen rozumné výběry z-“

„Nejsem nic než rozumný! Naprosto souhlasím s finanční prozíravostí a kontrolou impulzů! Ale viděl jsem cestou sem jisté věci, které by se daly považovat za rozumné, dospělé nákupy…“

Harry upřel pohled do očí profesorky McGonagallové a stal se účastníkem v tiché soutěži v zírání.

„Jako třeba které?“ řekla McGonagallová konečně.

„Kufry, které jsou zevnitř větší než zvenčí?“

Tvář McGonagallové zvážněla. „Ty jsou velmi drahé, pane Pottere!“

„Ano, ale-“ prosil Harry. „Jsem si jistý, že až budu dospělý, budu jeden chtít. A můžu si to i dovolit. Dávalo by smysl koupit si ho teď, místo až později, a rovnou ho začít využívat, nemyslíte? Budou to stejné peníze tak jako tak. Chci říct, chtěl bych, aby byl kvalitní, se spoustou místa uvnitř, tak dobrý, abych si později nemusel kupovat lepší…“ Harryho hlas se v naději vytratil.

Pohled McGonagallové se ani nezachvěl. „A co přesně byste uchovával v takovém kufru, pane Pottere-“

„Knihy.“

„Samozřejmě,“ povzdechla si McGonagallová.

„Měla jste mi říct už mnohem dřív, že taková věc existuje! A že si ji můžu dovolit! Teď můj otec a já budeme muset strávit příští dva dny zběsilým běháním po všech antikvariátech a pátráním po použitých učebnicích, abych mohl mít obstojnou matematickou a vědeckou knihovnu, kterou bych si mohl vzít do Bradavic. A možná malou sbírku sci-fi a fantasy, jestli se mi podaří najít něco slušného ve zlevněných krabicích. A víte co, možná byste z toho všeho taky mohla něco mít. Nechte mě koupit-“

Pane Pottere! Myslíte si, že mě můžete uplatit?“

„Cože? Ne! Nic takového! Jen chci říct, že by si Bradavice mohly nechat některé z knih, které přinesu, pokud byste shledala, že by představovaly dobré přírůstky do knihovny. Já je dostanu levně a stejně je budu chtít mít někde poblíž, ať už to bude, kde chce. Je v pořádku uplácet lidi knihami, správně? To je-“

„Rodinná tradice.“

„Ano, přesně.“

Zdálo se, že se celá McGonagallová lehce propadla, ramena jí v černém hábitu poklesla. „Obávám se, že nemůžu popřít logiku vašich slov, jakkoli si přeji, abych mohla. Povolím vám vybrat sto galeonů navíc, pane Pottere. Vím, že toho budu litovat, ale stejně to udělám.“

„Tak se mi to líbí! A dělá váček ze svrččí kůže to, co si myslím, že dělá?“

„Nepojme toho tolik jako kufr,“ řekla McGonagallová se znatelnou neochotou, „ale váček ze svrččí kůže vybavený znovunabývacím zaklínadlem a nedetektovatelným zvětšovacím kouzlem může pojmout množství věcí, dokud si je ten, kdo je do něj umístil, nevyžádá zpět.“

„Ano, tak ten taky rozhodně budu potřebovat. Je to jako příruční balení čisté úžasnosti! Batmanův nástrojový opasek! Kašlu na švýcarský armádní nůž, s tímhle můžu nosit celé balení nářadí! Nebo magické předměty! Nebo knihy! Mohl bych mít u sebe tři knihy, kterým se právě nejvíc věnuju, a kdykoli jednu z nich vytáhnout! Už nikdy bych nemusel promarnit jedinou minutu svého života! Co na to říkáte, profesorko McGonagallová? Poslouží to tomu nejlepšímu účelu, aby děti víc četly.“

„Dobrá. Můžete si přidat dalších deset galeonů.“

Griphook obdařil Harryho pohledem, ze kterého čišel upřímný respekt, pokud ne přímo obdiv.

„A trochu peněz na utrácení, jak jste zmínila dříve. Myslím, že si vzpomínám na jednu, dvě věci, které bych si rád uchovával ve svém váčku.“

„Nepokoušejte štěstí, pane Pottere.“

„Ale no tak, profesorko McGonagallová, proč mi to kazit? Tohle je přece šťastný den, den kdy jsem poprvé objevil všechny kouzelnické zázraky! Proč byste měla jednat jako nenaložený dospělý, když se místo toho můžete usmát a se vzpomínkou na vlastní nevinné dětství pozorovat ten výraz potěšení na mé mladé tváři, když si budu kupovat pár hraček za nepatrnou část bohatství, které jsem si vydělal poražením nejstrašnějšího kouzelníka, kterého Británie pamatuje; ne že bych byl nevděčný nebo něco takového, ale co je pár hraček ve srovnání s něčím takovým?“

Vy,“ zavrčela McGonagallová. Výraz na její tváři byl tak strašný a hrozivý, že Harry zapištěl a ustoupil zpátky, při čemž zakopl o sloupec zlatých mincí a za ohlušujícího cinkání upadl do hromady peněz. Griphook si povzdechl a zakryl si rukou tvář. „Udělala bych kouzelnické Británii, a možná celému světu, velkou službu, pane Pottere, kdybych vás jednoduše zamkla v tomto trezoru a nechala vás tu.“

A odešli bez dalších potíží.

5. Malfoyovi - Základní atribuční chyba

J.K. Rowlingová na vás zírá. Cítíte na sobě její pohled? Čte vám myšlenky pomocí svých Rowlingovských paprsků.


Nic menšího než zázrak by mu v jeho prostředí nemohlo dát tvé morální zásady.“


Svrččí obchod byl zvláštní malý obchůdek (někdo by ho možná nazval i roztomilým) skrytý za zeleninovým stánkem, který se nalézal za obchodem s magickými rukavicemi, který stál v postranní uličce oddělující se z Příčné ulice. Prodavačem, bohužel, nebyl záhadný starý seschlý muž, ale jen nervózně vyhlížející mladá žena, oblečená v zašlém žlutém hábitu. Právě teď držela Svrččí super váček QX31, jehož přednosti spočívaly v rozšířeném otvoru a nezjistitelném rozšiřovacím zaklínadle: mohli jste dovnitř strčit i velké věci, i když celkový objem byl pořád omezený.

Harry trval na tom, aby sem šli ihned, ze všeho nejdříve - trval na tom tak neoblomně, jak si jen troufl, aniž by v McGonagallové vzbudil podezření. Harry totiž měl něco, co potřeboval dát do váčku hned, jak jen to bude možné. Nebyl to ten měšec galeonů, který mu McGonagallová povolila od Gringottových vyzvednout. Byly to všechny ty ostatní galeony, které si Harry pokradmu nacpal do kapes poté, co omylem spadl do hromady zlatých mincí. To sice byla skutečná nehoda, ale Harry nikdy nepatřil k lidem, kteří by promarnili příležitost… i když tohle byl spíš případ náhlé inspirace okamžikem. Od té doby Harry neobratně nesl oficiálně schválený měšec galeonů hned vedle kapsy, aby se u každého cinkavého zvuku zdálo, že přichází ze správného místa.

Stále tu ale zůstával problém, jak propašovat ty další mince do váčku, aniž by byl přistižen. Ty zlaté mince mohly být jeho, ale byly ukradené - seboukradené? Samokradené?

Harry vzhlédl od Svrččího super váčku QX31 na pult před sebou. „Mohl bych si to trochu vyzkoušet? Přesvědčit se, že to funguje, um, spolehlivě?“ Rozšířil zorničky ve výrazu hravé klučičí nevinnosti.

A samozřejmě, po desátém opakování ukládání měšce do váčku, otevírání váčku, šeptání „měšec se zlatem“ a opětovném vytahování, McGonagallová o krok odstoupila a začala si prohlížet některé z dalších prodávaných předmětů, a prodavačka ji očima následovala.

Harry levou rukou pustil měšec se zlatem do svrččího váčku, zatímco jeho pravá ruka z kapsy vytáhla pár zlatých mincí, natáhla se do svrččího váčku, upustila galeony, a (se zašeptáním „měšec zlata“) znovu vytáhla původní měšec. Potom měšec přehodil do levé ruky, aby ho znovu vhodil dovnitř, a jeho pravá ruka se znovu natáhla do kapsy…

McGonagallová se po něm jednou ohlédla a Harry zvládnul sebou necuknout ani neztuhnout. Nemyslel si, že by si něčeho všimla. Na druhou stranu, u dospělých se smyslem pro humor jeden nikdy nevěděl. Bylo zapotřebí tří opakování, než transakci dokončil a odhadl, že se mu podařilo ukrást si asi třicet galeonů.

Harry se napřímil, setřel si z čela kapičku potu a vydechl. „Rád bych si vzal tenhle, prosím.“

O patnáct galeonů lehčí (očividně dvojnásobek ceny kouzelnické hůlky) a o jeden Svrččí super váček QX31 těžší vyšli Harry s McGonagallovou ze dveří. Dveře zformovaly ruku a zamávaly jim na shledanou; ruku natáhly v takovém úhlu, že Harryho ten pohled poněkud zneklidnil.

A pak, naneštěstí…

Opravdu jste Harry Potter?“ zašeptal starý muž, po tváři se mu kutálela jedna mohutná slza. „O tom byste nelhal, že ne? Já jenom, že jsem slyšel pověsti, že jste ve skutečnosti smrtící kletbu nepřežil a proto už o vás od té doby nikdo neslyšel.“

…se ukázalo, že profesorčino zastírací kouzlo nefunguje na zkušenější uživatele magie úplně dokonale.

McGonagallová položila ruku na Harryho rameno a odtáhla ho do nejbližší postranní uličky hned, jak zaslechla „Harry Potter?“ Starý muž je následoval, ale alespoň to nevypadalo, že ho slyšel někdo další.

Harry tu otázku zvážil. Byl opravdu Harry Potter? „Vím jenom to, co mi řekli druzí lidé,“ řekl Harry. „Nepamatuji si, jak jsem se narodil.“ Přelétl si rukou přes čelo. „Tuhle jizvu mám, co si pamatuju, a říkali mi, že se jmenuji Harry Potter, kam až má paměť sahá. Ale,“ dodal zamyšleně, „pokud by tu byl dostatečný důvod ke konspiraci, neexistuje důvod, proč by jednoduše nemohli vzít nějakého jiného kouzelnického sirotka a vychovat ho ve víře, že on je Harry Potter-“

McGonagallová si unaveně mnula obličej. „Vypadáte přesně jako váš otec James v době, kdy nastoupil do Bradavic. A já mohu potvrdit, soudě jen podle osobnosti, že jste definitivně příbuzný s Bičem z Nebelvíru.“

Ona by v tom mohla jet taky,“ poznamenal Harry.

„Ne,“ zachvěl se stařec. „Má pravdu. Máte oči své matky.“

„Hmm,“ Harry se zamračil. „Předpokládám, že vy byste v tom mohl jet taky-“

„Dost, pane Pottere.“

Stařec zvedl ruku, jako by se chtěl Harryho dotknout, ale pak ji nechal klesnout. „Jsem jen rád, že jste naživu,“ zamumlal. „Děkuji vám, Harry Pottere. Děkuji vám za to, co jste udělal… Teď už vás nechám být.“

A jeho hůl pomalu klapala pryč, ven z uličky a zpátky na hlavní třídu Příčné ulice.

McGonagallová se rozhlédla kolem, výraz napjatý a vážný. Harry sám se automaticky rozhlédl. Ale ulička se zdála prázdná, pokud nepočítal spadané listí, a z ústí vedoucí k Příčné ulici zahlédl jen ojedinělé, rychle míjející kolemjdoucí.

Konečně se zdálo, že se McGonagallová uvolnila. „To nebylo nejlepší,“ řekla tichým hlasem. „Vím, že na toto nejste zvyklý, pane Pottere, ale lidé vás mají rádi. Prosím, buďte k nim milý.“

Harry sklopil pohled na boty. „To by neměli,“ řekl se stopou hořkosti. „Mít mě rádi, chci říct.“

„Zachránil jste je před Vy-víte-kým,“ řekla McGonagallová. „Jak by vás za to nemohli mít rádi?“

Harry vzhlédl k McGonagallové a povzdechl si. „Hádám, že když řeknu základní atribuční chyba, asi nebudete vědět, co to znamená.“

„Ne,“ řekla profesorka svým přesným skotským přízvukem, „ale vysvětlete mi to prosím.“

„No…“ řekl Harry a snažil se vymyslet, jak by tenhle kousek mudlovské vědy co nejlépe přiblížil. „Dejme tomu, že přijdete do práce, a uvidíte kolegu, jak kope do svého stolu. Napadne vás 'to ale musí být agresivní člověk. Váš kolega myslí na to, jak ho někdo během cesty do práce přimáčkl ke zdi a pak na něj začal řvát. Myslí si, že by to naštvalo kohokoli. Když se díváme na jiné lidi, vidíme vlastnosti, které vysvětlují jejich chování, ale když se díváme na sebe, vidíme okolnosti, které vysvětlují naše chování. Naše příběhy nám samotným dávají smysl, když se na ně díváme zevnitř, ale nevidíme příběhy jiných lidí, které je následují všude, kam se pohnou. Vidíme je jen v jedné situaci a nevidíme, jak by jednali v jiné. Takže základní atribuční chyba říká, že stálými, přetrvávajícími vlastnostmi vysvětlujeme věci, které by se lépe daly vysvětlit okolnostmi a souvislostmi.“ Existovaly jisté elegantní experimenty, které tohle dokazovaly, ale Harry se do nich nehodlal pouštět.

McGonagallová povytáhla obočí. „Myslím, že tomu rozumím…“ řekla pomalu. „Ale co to má co společného s vámi?“

Harry nakopl cihlovou stěnu uličky dost tvrdě na to, aby ho zabolela noha. „Lidé si myslí, že jsem je zachránil před Vy-Víte-Kým, protože jsem cosi na způsob hrdiny Světla.“

„Ten se silou porazit Pána zla…“ zamumlala McGonagallová, její hlas podbarvovala zvláštní ironie.

„Ano,“ řekl Harry, a v jeho hlase bylo cítit podráždění a frustraci. „Jako kdybych zničil Pána zla, protože mám nějaký daný, neměnný sklon k ničení Pánů zla. Bylo mi tehdy patnáct měsíců! Nevím, co se stalo, ale hádal bych, že to mělo co dělat s, jak se říká, nahodilými okolnostními podmínkami. A rozhodně ne s mou osobností. Lidé nemají rádi , ani mi nevěnují pozornost, chtějí si jen potřást rukou se špatným vysvětlením.“ Harry se odmlčel, pak se podíval na McGonagallovou. „Vy víte, co se skutečně stalo?“

„Udělala jsem si o tom jistou představu…“ řekla McGonagallová. „Chvíli poté, co jsem vás poznala.“

„Ano?“

„Triumfoval jste nad Pánem zla, protože se vám co do příšernosti nemohl rovnat, a smrtící kletbu jste přežil díky tomu, že se k vám Smrt bála přiblížit.“

„Ha. Ha. Ha.“ Harry znovu nakopl zeď.

McGonagallová se tlumeně zasmála. „Pojďme teď k Madam Malkinové. Myslím si, že to vaše mudlovské šaty tu mohly přitahovat pozornost.“

Po cestě narazili na další dvě vděčné osoby.

Hábity madam Malkinové měly obyčejné, nudné průčelí: obyčejné červené cihly a skleněnou výlohu s obyčejnými černými hábity. Žádné šaty, které by svítily nebo se točily nebo vyzařovaly zvláštní paprsky, které by vám pronikaly přímo pod tričko a lechtaly vás. Jen obyčejné černé hábity, nic jiného ve výloze vidět nebylo. Dveře byly doširoka otevřené, jako by chtěly zdůraznit, že neskrývají žádné tajemství.

„Na pár minut si odskočím, než vám vezmou míry na hábit,“ řekla McGonagallová. „V pořádku?“

Harry přikývl. Vášnivě nenáviděl nakupování oblečení a nemohl starší čarodějku vinit, že je na tom stejně.

McGonagallová z rukávu vytáhla hůlku a poklepala mu s ní po hlavě. „Je nutné, aby vás madam Malkinová mohla vidět jasně, bez iluzí, takže to zatemnění teď sundám.“

„Uhm…“ řekl Harry. Trochu ho to znepokojilo, pořád si ještě nezvykl na celou tuhle záležitost s ‚Harry Potterem‘.

„Chodila jsem s madam Malkinovou do Bradavic,“ řekla McGonagallová. „Už tehdy byla jednou z nejvyrovnanějších čarodějek, jaké jsem kdy poznala. Kdyby sám Vy-Víte-Kdo vstoupil do jejího obchodu, ani by nezvedla obočí.“ Její hlas byl nostalgický a jednoznačně souhlasný. „Madam Malkinová vás nebude obtěžovat a nedovolí, aby vás obtěžoval kdokoliv jiný.“

„A kam půjdete vy?“ otázal se Harry. „Jen, však víte, pro případ, že by se přece jen něco stalo.“

McGonagallová Harrymu věnovala tvrdý, pochybovačný pohled. „Já budu támhle,“ řekla a ukázala na budovu naproti přes ulici, s dřevěným korbelem na vývěsním štítě, „budu si kupovat drink, který zoufale potřebuji. Vy se necháte změřit na hábity a nic jiného. Během chvíle pro vás přijdu a budu očekávat, že naleznu obchod Madame Malkinové se všemi příslušnými zdmi a ani trošičku v plamenech.“

Madame Malkinová byla hbitá starší dáma, která, když uviděla jizvu na jeho čele, neřekla ani slovo a střelila ostrým pohledem po své asistentce, která vypadala, že se chystá něco říct. Madame Malkinová vyndala set oživených, svíjejících se kusů látky, které se jí zdály sloužit jako měřící pomůcky, a pustila se do provozování svého umění.

Vedle Harryho seděl mladý bledý kluk se špičatou bradou a totálně senzačními blonďato-bílými vlasy, který právě procházel posledním stádiem podobného procesu. Jedna ze dvou asistentek madam Malkinové opatrně kontrolovala bělovlasého chlapce a šachovnicovo-mřížkovaný hábit, který měl na sobě; čas od času poklepala na hábit hůlkou a ten se povolil nebo zkrátil.

„Ahoj,“ řekl chlapec. „Taky do Bradavic?“

Harry dokázal předpovědět, jakým směrem se tahle konverzace bude odvíjet a v zoufalstvím naplněném zlomku sekundy se rozhodl, že čeho je moc, toho je příliš.

„Dobří bohové,“ zašeptal Harry, „to není možné.“ Nechal zorničky, ať se rozšíří. „Vaše… jméno, pane?“

„Draco Malfoy,“ řekl Draco Malfoy lehce zmateně.

„Takže jste to vy! Draco Malfoy. Já- já, nikdy jsem nedoufal, že budu mít tu čest, pane.“ Harry si přál, aby dokázal do koutků očí vtlačit slzy. Ostatní lidé obvykle v této fázi slzet začínali.

„Oh,“ řekl Draco trochu zmateně. Pak se jeho rty roztáhly do samolibého úsměvu. „Je dobré potkat někoho, kdo zná své místo.“

Jedna z asistentek, ta, která Harryho poznala, ze sebe vydala tlumené zakuckání.

Harry blábolil dál. „Jsem potěšen, že vás poznávám, pane Malfoyi. Tak nevýslovně potěšen. A že budu navštěvovat Bradavice zrovna ve stejném roce jako vy! Z toho je mi mdlo u srdce.“

Ups. Ta poslední věta mohla vyznít trochu divně, jako kdyby Draca balil nebo tak něco.

„I srdce povznáší, když vidím, že mohu očekávat, že se mnou bude zacházeno s respektem náležícím rodu Malfoyů,“ odpálil chlapec s úsměvem, který by nejvyšší z králů věnoval nejposlednějšímu ze svých poddaných, pokud by onen poddaný byl čestný, ač chudý.

Ehm… Sakra, Harry měl potíže s vymýšlením další věty. No, všichni chtěli potřást rukou Harrymu Potterovi, takže-„Až budou mé šaty hotové, pane, ráčil byste mi potřást rukou? Nic více bych si pro dnešní den, co povídám, pro celý měsíc, ba vskutku, pro celý svůj život nemohl přát.“

Draco se v odpověď zamračil. „A co jsi ty kdy udělal pro rod Malfoyů, že tě to opravňuje k takovému požadavku?“

Oh, tohle zaručeně musím zkusit na dalšího člověka, co mi bude chtít potřást rukou. Harry sklonil hlavu. „Ne, ne, pane, rozumím. Omlouvám se za svou otázku. Byl bych poctěn i jen možností vyleštit vaše boty.“

„Pravda,“ odsekl Draco. Pak se jeho tvář trochu projasnila. „Řekni, do jaké koleje si myslíš, že přijdeš? Mně je předurčena zmijozelská kolej, stejně jako přede mnou mému otci Luciusovi. A pro tebe bych hádal kolej mrzimorskou, nebo možná odstavnou.“

Harry se nesměle usmál. „Profesorka McGonagallová říká, že jsem ten nejopravdovější Havraspár, jakého kdy potkala nebo o jakém slyšela vyprávět v legendách, takový, že i Rowena sama by mi řekla, že bych měl chodit častěji ven, ať už to znamená cokoli, a že bezpochyby skončím v havraspárské koleji, pokud Moudrý klobouk nebude v děsu křičet tak hlasitě, že zbytek sálu nebude schopný rozeznat jeho slova, konec citace.“

„Wow,“ řekl Draco a zdálo se, že to na něj trochu udělalo dojem. Toužebně si povzdechl. „Tvé lichocení bylo skvělé, nebo jsem si to každopádně myslel - také by sis vedl dobře ve zmijozelské koleji. Obvykle je to jenom můj otec, kterému se dostává takových projevů patolízalství. Doufám, že ostatní Zmijozelové se mi také budou plazit u nohou, když teď budu v Bradavicích… Takže hádám, že tohle je dobré znamení.“

Harry zakašlal. „Popravdě, promiň, ale nemám nejmenší tušení, kdo jsi.“

Ale no tak!“ řekl Draco s prudkým zklamáním. „Proč jsi tedy říkal takové věci?“ Dracovy oči se rozšířily náhlým podezřením. „A jak je možné, že neznáš rod Malfoyů? A co to máš na sobě za oblečení? Jsou tvoji rodiče mudlové?“

„Mí rodiče jsou mrtví.“ řekl Harry. Bodlo ho u srdce. Když to popsal takhle - „Mí druzí rodiče jsou mudlové, a ti mě vychovali.“

Cože?“ řekl Draco. „Kdo jsi?“

„Harry Potter, rád vás poznávám.“

Harry Potter?“ zalapal po dechu Draco. „Ten Harry-“ a chlapec se náhle odmlčel.

Nastalo krátké ticho.

Pak s břitkým nadšením: „Harry Potter? Ten Harry Potter? Páni, vždycky jsem tě chtěl poznat!“

Asistentka, která se věnovala Dracovi, vydala zvuk jako by se dusila, ale pokračovala a dál zvedala jeho ruce, aby mu mohla opatrně sundat šachovnicový hábit.

„Drž hubu,“ navrhl Harry.

„Mohl by ses mi podepsat? Ne, počkej, nejdřív se musíme vyfotit!“

„Držhubudržhubudržhubu.“

„Jsem tak nevýslovně potěšen, že tě potkávám!“

„Pukni.“

„Ale vždyť ty jsi Harry Potter, slavný spasitel kouzelnického světa! Hrdina všech, Harry Potter! Vždycky jsem chtěl být zrovna jako ty, až vyrostu, abych taky mohl-“

Draco náhle zmlkl uprostřed věty. Jeho tvář ztuhla v naprostém děsu.

Byl vysoký, bělovlasý, chladně elegantní v černém hábitu nejvyšší kvality. Jedna ruka svírala stříbrem kovanou hůl, která na sebe brala zjev smrtící zbraně už jen tím, že se nacházela v oné ruce. Jeho oči sledovaly místnost nevzrušeným pohledem kata, muže, pro kterého zabíjení není ani obtížné, ani sladce zakázané, ale jen každodenní rutinní aktivita, jako dýchání. To byl ten muž, který právě v tuto chvíli, vešel otevřenými dveřmi.

„Draco,“ řekl muž hlubokým a velmi vzteklým hlasem, „co to říkáš?“

Ve zlomku sekundy solidární paniky Harry zformuloval záchranný plán.

„Lucius Malfoy!“ zalapal po dechu Harry Potter. „Ten Lucius Malfoy?“

Jedna z asistentek se musela otočit tváří ke zdi.

Chladné, vražedné oči ho pozorovaly. „Harry Potter.“

„Jsem tak potěšen, že vás potkávám!“

Temné oči se rozšířily, šokované překvapení nahradilo smrtelnou hrozbu.

„Váš syn mi o vás právě všechno vyprávěl,“ řinulo se z Harryho, aniž by pořádně věděl, co říká. Jen mlel, jak nejrychleji mohl. „Ale samozřejmě, že jsem o vás už slyšel předtím, kdo by o vás neslyšel, slavný Lucius Malfoy! Nejvýznamnější absolvent zmijozelské koleje, sám jsem přemýšlel, že se zkusím dostat do Zmijozelu, protože jsem slyšel, že jste tam v mládí patřil-“

Co to říkáte, pane Pottere?“ ozval se zvenčí obchodu téměř-výkřik a profesorka McGonagallová vpadla dovnitř o sekundu později.

Na její tváři bylo tak čisté zděšení, že se Harryho ústa automaticky otevřela, ale pak se rozhodla, že nemají co říct.

„Profesorko McGonagallová!“ zvolal Draco. „Jste to opravdu vy? Slyšel jsem toho o vás tolik od svého otce, přemýšlel jsem, že se zkusím nechat zařadit do Nebelvíru, abych mohl-“

Cože?“ zařvali Lucius Malfoy a profesorka McGonagallová stojící bok po boku perfektně unisono. Jejich hlavy se v naprosto stejném pohybu otočily, aby se na sebe podívaly; pak ti dva od sebe odstoupili, jako by provozovali synchronizovaný tanec.

Nastala chvilka hbité akce, kdy Lucius zkonfiskoval Draca a vyvlekl ho z obchodu.

A potom nastalo ticho.

V levé ruce profesorky McGonagallové ležela drobná sklenice, která se v předchozím spěchu naklonila na stranu, a teď z ní červené víno pomalu ukapávalo do loužičky, která se vytvořila na podlaze.

Profesorka nakráčela do obchodu a postavila se tváří v tvář madam Malkinové.

„Madam Malkinová,“ řekla McGonagallová klidným hlasem. „Co se tady dělo?“

Madam Malkinová jí pohled několik vteřin mlčky oplácela a pak to nevydržela. Opřela se o stěnu a svíjela se smíchy. To odzbrojilo obě její asistentky. Jedna z nich za hysterického řehotu klesla na všechny čtyři na podlahu.

McGonagallová se s ledovým výrazem pomalu otočila k Harrymu. „Nechala jsem vás samotného šest minut. Šest minut, pane Pottere, na minutu přesně.“

„Jen jsem trochu žertoval,“ ohradil se Harry, zatímco nablízku pokračoval hysterický smích.

Draco Malfoy prohlásil před svým otcem, že chce být zařazen do Nebelvíru! Trocha žertování něco takového nedokáže způsobit!“ McGonagallová se zarazila, ztěžka oddechovala. „Která část z ‚nechte se změřit na šaty‘ vám zněla jako prosím sešlete matoucí zaklínadlo na celý vesmír!“

„Bylo to v situačním kontextu, kdy to, co říkal, mělo svůj vnitřní smysl-“

„Ne. Nevysvětlujte to. Nechci vědět, co se tu stalo. Nikdy. Jsou věci, které mi není souzeno znát a tohle je jedna z nich. Ať už vás to posedla jakákoli forma démonického chaosu, je to nakažlivé a já nechci skončit jako nebohý Draco Malfoy, nebohá madam Malkinová a její nebohé dvě asistentky.“

Harry si povzdechl. Bylo jasné, že profesorka McGonagallová nemá náladu naslouchat rozumnému vysvětlení. Pohlédl na madam Malkinovou, která stále ještě sípala u zdi, na její asistentky, které obě klesly na kolena a nakonec na své vlastní, měřícími pomůckami omotané tělo.

„Ještě mi vlastně ani nestihli vzít míry,“ řekl Harry laskavě. „Co kdybyste ještě šla a dala si další drink?“


6. Pesimismus - Klam plánování

Bla bla prohlášení bla bla Rowlingová bla bla vlastnictví.


Myslíte si, že váš den byl surreálný? Zkuste si můj.


Některé děti by počkaly, až jejich první výlet do Příčné ulice skončí.

„Měšec 79. elementu,“ řekl Harry a vytáhl ruku, prázdnou, ze svého svrččího váčku.

Většina dětí by alespoň počkala, dokud nedostane svoji hůlku.

„Měšec okane,“ řekl Harry. Těžký měšec plný zlata mu vklouzl do ruky.

Harry ho vytáhl, potom znovu vložil do svrččího váčku. Vytáhl ruku, dal jí zpátky a řekl, „Měšec se symboly ekonomické směny.“ Tentokrát jeho ruka vyšla prázdná.

„Vrať mi měšec, který jsem právě vložil.“ Znovu vytáhl měšec se zlatem.

Harry Potter se zmocnil prvního magického předmětu. Nač čekat?

„Profesorko McGonagallová,“ řekl Harry pobavené čarodějce, která kráčela vedle něho, „mohla byste mi říct dvě slova, jedno pro zlato, druhé pro něco jiného, v jazyce, který neznám? A neříkejte mi, co je co.“

Ahava a zahav,“ řekla McGonagallová. „Je to hebrejsky, to druhé slovo znamená láska.“

„Děkuju vám, paní profesorko. Měšec ahavy.“ Nic.

„Měšec zahav.“ A vklouzl mu do ruky.

„Zahav je zlato?“ zeptal se Harry a McGonagallová přikývla.

Harry se zamyslel nad experimentálně sebranými daty. Byl to jen ten nejhrubší a nejpředběžnější průzkum, ale i tak stačil, aby mu pomohl alespoň k jednomu závěru:

„Aaaaaaarrrgh! Tohle nedává žádný smysl!“

Čarodějka vedle něj zvedla klenuté obočí. „Problémy, pane Pottere?“

„Právě jsem vyvrátil úplně všechny hypotézy, které jsem měl! Jak to může vědět, že ‚měšec se 115 galeony‘ je v pořádku, ale ‚měšec s 90 plus 25 galeony‘ ne? Umí to počítat, ale neumí to sčítat? Rozumí to podstatným jménům, ale ne frázím, které znamenají tu samou věc? Člověk, který tohle vytvořil, pravděpodobně nemluvil japonsky a nemluvím hebrejsky, takže to nevyužívá jeho znalostí, ani to nevyužívá mých znalostí-“ Harry bezmocně mávl rukou. „Pravidla jsou tak trochu konzistentní, ale nedávají smysl! A to se ani neptám, jak může být váček schopný reagovat na hlas a porozumět řeči, když ani ti nejschopnější programátoři umělé inteligence nejsou sto něco takového dokázat s nejrychlejšími superpočítači za třicet pět let usilovné práce,“ Harry udělal přestávku na nádech, „co se to tu vůbec děje?“

„Magie,“ řekla profesorka McGonagallová. Pokrčila rameny.

„To je jen slovo! I když jste mi ho řekla, nové předpovědi mi to neumožní! Je to to samé, jako říkat ‚flogiston‘ nebo ‚životní energie‘ nebo ‚emergence‘ nebo ‚složitost‘!“

Čarodějka v černém se zasmála nahlas. „Ale to je magie, pane Pottere.“

Harry trochu splasknul. „Se vším respektem, profesorko McGonagallová, nejsem si tak docela jistý, že tušíte, co se tu snažím provést.“

„S respektem, pane Pottere, já si jsem jistá, že to netuším. Pokud tedy - a to je prosím vás jen odhad - se nesnažíte převzít vládu nad světem?“

„Ne! Vlastně ano - teda, ne!“

„Myslím, že by mě mělo znepokojovat, že máte problém s odpovědí na tuto otázku.“

Harry si pochmurně vzpomněl na Darmouthskou konferenci o umělé inteligenci z roku 1956. Byla to první konference, která se kdy na toto téma konala, ta, která termín 'umělá inteligence' zavedla. Zformulovali během ní hlavní problémy, jako například jak umožnit počítačům porozumět lidskému jazyku, jak zařídit, aby se mohly učit a zlepšovat se. Navrhli, naprosto vážně, že významných pokroků v těchto otázkách by mohlo být dosaženo, pokud by deset vědců spolupracovalo po dobu dvou měsíců.

Ne. Hlavu vzhůru. Teprve začínáš odhalovat všechna tajemství magie. Ve skutečnosti nevíš, jestli to skutečně bude obtížné dokázat během dvou měsíců.

„A vy jste opravdu nikdy neslyšela jiné kouzelníky klást podobné otázky, nebo provádět tenhle druh vědeckých experimentů?“ zeptal se Harry znovu. Jemu se to prostě zdálo tak očividné.

Na druhou stranu, trvalo více než dvě stě let od vynalezení vědecké metody, než první mudlovský vědec začal systematicky zkoumat, čemu může či nemůže rozumět čtyřleté lidské dítě. Vývojová psychologie jazyka mohla být teoreticky objevena už v osmnáctém století, ale nikoho nenapadlo něco takového zkoumat až do století dvacátého. Takže jeden skutečně nemůže vinit o mnoho menší kouzelnický svět za to, že nezkoumali znovunabývací zaklínadlo.

McGonagallová našpulila rty a pak pokrčila rameny. „Pořád si nejsem jistá, co myslíte ‚vědeckým experimentováním‘, pane Pottere. Jak jsem říkala, viděla jsem mudlorozené studenty, jak zkoušejí vědu přimět fungovat i v Bradavicích, a kouzelníci vynalézají nová kouzla a lektvary každým rokem.“

Harry zavrtěl hlavou. „Technologie vůbec není to samé jako věda. A zkoušet něco mnoha různými způsoby není to samé, jako se experimentováním pokoušet odhalit skryté zákonitosti.“ Existovala spousta lidí, kteří zkoušeli vynalézt létací stroje tím, že zkoušeli mnoho různých věcí s křídly, ale jenom bratři Wrightové postavili větrný tunel… „Um, kolik mudly vychovaných dětí přichází každý rok do Bradavic?“

McGonagallová se na chvilku zamyslela. „Okolo deseti?“

Harry málem klopýtl o vlastní nohu. „Deset?“

Mudlovská populace čítala přibližně šest miliard a lidé přibývali každým okamžikem. Pokud jste měli vlastnost jednoho z milionu, takových jako vy muselo být v New Yorku dvanáct a v Číně přes tisíc. Bylo nevyhnutelné, že mudlovský svět vyprodukuje některé jedenáctileté děti, které ovládají diferenciály a integrály- Harry věděl, že není jediný. Na matematických soutěžích potkával i jiné zázračné děti. Po pravdě, byl převálcován soutěžícími, kteří pravděpodobně trávili celé dny procvičováním řešení matematických problémů a nikdy nečetli žádnou science-fiction, a kteří se úplně zhroutí ještě před pubertou a později ve svém životě nikdy ničeho nedosáhnou, protože procvičovali jenom známé techniky, místo toho, aby se učili myslet kreativně. (Harry prohry nenesl zrovna nejlépe.)

Ale… v kouzelnickém světě…

Deset mudly vychovaných dětí za rok, z nichž všechny skončily své mudlovské vzdělávání v jedenácti letech? A McGonagallová sice v tomhle ohledu může být předpojatá, ale tvrdí, že Bradavice jsou největší a nejvýznamnější kouzelnická škola na světě… která své studenty vzdělává jen do sedmnáctého roku věku.

Profesorka McGonagallová bezpochyby věděla do nejmenších podrobností, jak se člověk má proměnit v kočku. Ale doslova nikdy neslyšela o vědecké metodě. Pro ni to byla mudlovská magie. A ani se nezdála zvědavá na tajemství, která by se mohla skrývat za přirozeným porozuměním řeči, které s sebou neslo znovunabývací zaklínadlo.

To nechávalo jen dvě možnosti.

Možnost číslo jedna: magie je věc tak neuvěřitelně nejasná, spletitá a nesrozumitelná, že dokonce i když se kouzelníci a čarodějky ze všech sil pokoušeli jí porozumět, pokrok, který udělali, byl buď vůbec žádný, nebo tak malý, že to nakonec vzdali; a Harry by nedopadl o nic lépe.

Nebo…

Harry odhodlaně křupnul klouby, ale ty udělaly jen poněkud tichý klapavý zvuk místo, aby se jejich prásknutí mocně rozlehlo mezi zdmi Příčné ulice.

Možnost číslo dvě: Ovládne svět.

Nakonec. Nejspíš ne hned teď.

Taková činnost občas zabrala déle než dva měsíce. Mudlovská věda se také nechystala na Měsíc týden po Galileově objevu.

Ale Harry se pořád nemohl ubránit obrovskému úsměvu, který mu roztahoval koutky tak, že začínaly bolet.

Tolik se bál, že skončí jako jeden z těch dětských géniů, co nikdy ničeho nedosáhli, a strávili zbytek života chlubením, jak senzační byli, když jim bylo deset. Ale na druhou stranu ani většina dospělých géniů k ničemu nepřispěla. Na každého skutečného Einsteina v dějinách připadalo pravděpodobně okolo tisícovky stejně inteligentních lidí. Ale těm se nepodařilo zmocnit se té jedné věci, kterou nezbytně potřebuje každý, kdo chce dosáhnout velikosti. Nikdy nenašli důležitý problém.

Teď jste mí, pomyslel si Harry směrem ke zdem Příčné ulice a všem obchodům a věcem a všem prodavačům a zákazníkům; a veškeré zemi a lidem kouzelnické Británie, a celému zbylému kouzelnickému světu; a celému vzdálenějšímu vesmíru, kterému mudlovští vědci rozuměli mnohem méně, než si mysleli. Já, Harry James Potter-Evans-Verres, tímto zabírám toto území ve jménu Vědy.

Bezmračné nebe naprosto selhalo při dodání náležitého zahřmění a zablesknutí.

„Proč se usmíváte teď?“ zeptala se ostražitě a unaveně McGonagallová.

„Přemýšlím, jestli existuje nějaké kouzlo, které by v pozadí dokázalo vytvořit mohutný blesk pokaždé, když udělám osudové rozhodnutí,“ vysvětlil Harry. Pečlivě si vkládal do paměti přesné znění svého osudového rozhodnutí, aby je budoucí učebnice dějepisu mohly vystihnout správně.

„Mám nejasný pocit, že bych ohledně toho měla něco udělat,“ povzdechla si McGonagallová.

„Ignorujte to, zmizí to. Hej, paráda!“ Harry dočasně odložil myšlenky na dobytí světa a přiskočil k obchodu s otevřenou výlohou. Profesorka McGonagallová ho následovala.


Harry si koupil přísady do lektvarů a kotlík a samozřejmě pár dalších věcí. Věci, které mu připadalo užitečné nosit s sebou ve svém Vaku zásob (alias Svrččí super váček QX31 s nezjistitelným rozšiřovacím kouzlem, znovunabývacím zaklínadlem a rozšířeným rtem). Chytré, rozumné koupě.

Harry opravdu nechápal, proč McGonagallová vypadá tak podezřívavě.

Právě teď byl Harry v obchodě, jehož vchod ležel v klikaté hlavní třídě Příčné ulice. Obchod měl otevřené průčelí se zbožím, které leželo na nakloněných dřevěných policích, střežené jen nepatrným šedým zářením a mladě vyhlížející prodavačkou v podstatně zkrácené verzi klasického čarodějnického hábitu, která odhalovala i kolena a lokty.

Harry prozkoumával kouzelnický ekvivalent krabičky první pomoci, Pohotovostní léčitelův balík plus. Byly v něm dvě samoutahovací škrtidla. Stabilizační lektvar, který zpomalí ztrátu krve a zabrání šoku. Stříkačka něčeho, co vypadalo jako tekutý oheň, která měla drasticky snížit cirkulaci v zasažené oblasti, zatímco udržela dostatečný stupeň okysličení krve po tři minuty, pokud jste potřebovali zabránit rozšíření jedu po těle. Bílá látka, která, omotaná kolem části těla, dočasně utlumí bolest. Plus značné množství věcí, jejichž smysl Harrymu zcela unikal, jako například Mozkomoří protijed, který vypadal a voněl jako obyčejná čokoláda. Nebo protismrkovitý odvraceč, který vypadal jako malé chvějící se vajíčko a nesl na sobě štítek ukazující, jak ho někomu nacpat do nosní dírky.

„Skvělá koupě za pět galeonů, neřekla byste?“ prohodil Harry k McGonagallové a mladá prodavačka stojící v blízkosti horlivě přikyvovala.

Harry očekával, že McGonagallová pronese nějakou pochvalnou poznámku o jeho prozíravosti a připravenosti.

Místo toho se mu dostalo něčeho, co mohl popsat jen jako zlé oko.

„A proč přesně,“ řekla profesorka McGonagallová velice skepticky, „očekáváte, že budete potřebovat léčitelský balíček, mladý muži?“ (Po tom nešťastném Incidentu v obchodě s lektvary se McGonagallová snažila neříkat ‘pane Pottere’, když byl někdo poblíž.)

Harryho ústa se otevřela a zase zavřela. „Já nic neočekávám! Je to jen pro všechny případy!“

„Pro všechny případy čeho?“

Harryho oči se rozšířily. „Vy si myslíte, že plánuju něco nebezpečného a proto potřebuju lékařský balíček?“

Pohled plný pochmurného podezření a ironické nedůvěry mu jako odpověď stačil.

„U velkého Skota!“ řekl Harry (to byl výraz, který se naučil od šíleného vědce doktora Browna ve filmech Zpátky do budoucnosti.) „To jste si myslela, i když jsem si kupoval lektvar hladkého pádu, žaberník a láhev jídelních a vodních pilulek?“

„Ano.“

Harry udiveně potřásl hlavou. „A o jaký přesně druh plánu si myslíte, že mi tu jde?“

„To nevím,“ řekla McGonagallová temně, „ale skončí buď tunou stříbra u Gringottů nebo světovládou“

„Světovláda je takový ošklivý pojem. Raději bych tomu říkal světová optimalizace.“

Tento nevinný žertík profesorku McGonagallovou dvakrát neubezpečil. Pořád mu dopřávala pohled zkázy.

„Páni,“ řekl Harry, když si uvědomil, že to myslí vážně. „Vy si to skutečně myslíte. Vy si skutečně myslíte, že plánuju něco nebezpečného.“

„Ano.“

„Jako by to byl jediný možný důvod, proč by si někdo chtěl koupit balíček první pomoci? Nechápejte to špatně, profesorko McGonagallová, ale s jak šílenými dětmi jste normálně zvyklá jednat?“

„S Nebelvíry,“ odsekla profesorka McGonagallová a to slovo v sobě neslo takovou dávku kousavosti a zoufalství, že působilo jako věčná kletba na mladistvé nadšení a šlechetné odhodlání.

„Profesorko McGonagallová, zástupkyně ředitele,“ řekl Harry a vážně položil obě ruce v bok. „Já nebudu v Nebelvíru-“

V tom okamžiku zástupkyně ředitele prohodila něco v tom smyslu, že pokud bude, najde si nějaký způsob, jak zabít klobouk, kteroužto divnou poznámku Harry nechal bez komentáře, zatímco prodavačka zřejmě dostala náhlý záchvat kašle.

"-budu v Havraspáru. A pokud si doopravdy myslíte, že plánuju něco nebezpečného, pak, s veškerou úctou, mi ani v nejmenším nerozumíte. Já nemám rád nebezpečí, je strašidelné. Já jsem obezřetný. Já jsem opatrný. Já se připravuju na nepředvídatelné okolnosti. Jako mi zpívali moji rodiče: Buď připraven! To je mladého skauta heslo! Buď připraven! Vždy a každým dnem! Nebuď zneklidněn, nebuď rozčílen, nebuď vystrašen - buď připraven!

(Harryho rodiče mu po pravdě zpívali jen tyto konkrétní verše písničky Toma Lehrera a Harry zůstával ve šťastné nevědomosti, pokud se jednalo o zbytek.[2])

Výraz McGonagallové lehce změkl, nejvíc v okamžiku, kdy ji Harry připomněl, že půjde do Havraspáru. „Na jaký druh okolností si myslíte, že by vás tento balíček mohl připravit, mladý muži?“

„Jednu z mých spolužaček kousne nějaké příšerné monstrum, a zatímco já zběsile šmátrám ve svém svrččím váčku po něčem, co by jí mohlo pomoct, ona se na mě smutně podívá a posledním dechem zašeptá ‚Proč jsi nebyl připraven?‘ A potom zemře a já jí vidím na očích, že mi to nikdy neodpustí-“

Harry slyšel, jak prodavačka zalapala po dechu, vzhlédl a spatřil, že na něj třeští oči, rty pevně sevřené. Pak se mladá žena otočila a utekla do hlubin obchodu.

Cože…?

Profesorka McGonagallová hmátla dolů, popadla Harryho ruku do své, jemně, ale pevně, a vytáhla Harryho pryč z hlavní třídy Příčné ulice do postranní uličky mezi dvěma obchody, která byla dlážděná špinavými cihlami a měla slepý konec v podobě pevné černé hliněné zdi.

Vysoká čarodějka namířila hůlku směrem k hlavní třídě a řekla, „Quietus“ a kolem nich se roztáhla clona ticha, blokující všechny zvuky ulice.

Co jsem udělal špatně…

Profesorka McGonagallová se otočila a pohlédla na Harryho. Její tvář nenesla obvyklý káravý pohled dospělých, její výraz byl nicneříkající, ovládala se. „Musíte mít na paměti, pane Pottere,“ řekla, „že v téhle zemi byla ani ne před deseti lety válka. Všichni někoho ztratili a mluvit o přátelích umírajících ve vašem náručí - to se nebere na lehkou váhu.“

„Já jsem, nechtěl jsem-“ Ta implikace dopadla jako letící kámen do Harryho mimořádně živé představivosti. Mluvil o tom, jak někdo vydechl naposledy - a pak ta prodavačka utekla - a válka skončila před deseti lety, takže jí mohlo být nanejvýš osm, devět let, když, když, „Je mi to líto, nechtěl jsem…“ Harry se zakuckal a otočil se, aby utekl pryč od profesorčina chladného pohledu, ale hliněná zeď mu stála v cestě a on ještě neměl svou hůlku. „Je mi to líto, je mi to líto, je mi to líto!“

Zpoza něj se ozval těžký povzdech. „Já vím, že je, pane Pottere.“

Harry se odvážil mrknout za sebe. McGonagallová už vypadala jen posmutněle. „Je mi to líto,“ řekl Harry znovu, cítil se naprosto mizerně. „Stalo se něco takového i-“ a pak Harry přitiskl rty pevně k sobě a pro jistotu si přes ně ještě dal ruku.

Profesorčina tvář lehce posmutněla. „Musíte se naučit myslet, než promluvíte, pane Pottere. Jinak si během života mnoho přátel nenaděláte. To byl osud mnoha Havraspárů a já doufám, že nebude i váš.“

Harrymu se chtělo utéct pryč. Chtělo se mu vytáhnout hůlku a celou tu věc vymazat z profesorčiny paměti, být s ní znovu v obchodě, a postarat se, aby se to nestalo-

„Ale zpátky k vaší otázce,“ řekla McGonagallová, „ne, nic takového se mi nestalo.“ Její tvář se zkrabatila. „Ano, pozorovala jsem přátele vydechnout naposledy, jednou nebo sedmkrát. Ale žádný z nich mě nikdy před svou smrtí neproklel, a já jsem si nikdy nemyslela, že mi neodpustí. Co vás přimělo říct něco takového, pane Pottere? Proč by vás vůbec něco takového napadlo?“

„Jen jsem, jen jsem…“ Harry polkl. „Jen se vždycky snažím představit si, co nejhoršího by se mohlo stát,“ a možná taky trochu žertoval, ale raději by si ukousl jazyk, než by teď něco takového vyslovil.

„Cože?“ řekla profesorka McGonagallová. „Ale proč?“

„Abych tomu dokázal zabránit!“

„Pane Pottere…“ profesorčin hlas se vytratil. Potom si povzdechla a poklekla vedle něj. „Pane Pottere,“ řekla znovu, tentokrát jemně, „není vaší zodpovědností starat se o bradavické studenty. To je má práce. A já nedovolím, aby se vám nebo komukoli jinému stalo něco zlého. Bradavice jsou pro kouzelnické děti nejbezpečnějším místem v celé kouzelnické Británii a madam Pomfreyová má plně vybavené léčitelské oddělení. Nepotřebujete léčitelský balíček, natož ten za pět galeonů.“

„Ale potřebuju!“ vybuchl Harry. „Nikde není naprosto bezpečno! A co kdyby moji rodiče dostali infarkt, nebo se připletli do nehody, když budu na Vánoce doma - tam madam Pomfreyová nebude, budu potřebovat vlastní léčitelův balíček-“

„U Merlina…“ řekla McGonagallová. Postavila se a shlédla na Harryho s výrazem, ve kterém se mísila účast s podrážděním. „Není nutné myslet na takové hrozné věci, pane Pottere!“

Tahle fráze v Harrym vyvolala kousavost. „Ano, to je! A pokud si to nemyslíte, nejen, že zraníte sebe, zraníte i druhé lidi!“

Profesorka McGonagallová otevřela pusu, pak ji zavřela. Se zamyšlením si zamnula kořen nosu. „Pane Pottere… když vám nabídnu, že vám budu chvíli naslouchat, je tu něco, co byste mi chtěl říct?“

„O čem?“

„O tom, proč musíte být pořád na stráži, aby se vám nestalo něco hrozného.“

Harry na ní zmateně zíral. To byl přece očividný axiom. „No…“ řekl Harry pomalu. Snažil se seřadit si myšlenky. Jak by to mohl McGonagallové vysvětlit, když neznala ani základy? „Mudlovští vědci zjistili, že lidé jsou ve srovnání s realitou vždycky hrozně optimističtí. Například říkají, že něco zabere jen dva dny a ve skutečnosti je to deset dní, nebo že to zabere dva měsíce a ve skutečnosti je to třicet pět let. V jednom experimentu se studentů ptali, jak dlouho jim bude trvat dokončit domácí úkoly s 50% jistotou, 75% jistotou a 99% jistotou, a jen 13 %, 19 % a 45 % studentů úkoly za tu odhadnutou dobu opravdu dokončilo. A zjistili, že tomu tak je proto, že když se lidí zeptají na jejich nejlepší odhad, pokud by všechno šlo, jak je to nejlépe možné, a když se jich zeptají na průměrný odhad pro případ, že by všechno šlo jako obvykle, dostanou odpovědi, které jsou od sebe statisticky takřka nerozlišitelné. Chápejte, pokud se zeptáte někoho, co by očekával v normálním případě, představí si, že v každém kroku se vždy stane to nejpřijatelnější - tedy že všechno půjde podle plánu, bez jakýchkoli překvapení. Ale protože více než polovina studentů nedokončila úkoly v čase, kdy si byla z 99 % jistá, že bude mít splněno, skutečnost obvykle přináší výsledky o něco horší, než je scénář “v nejhorším možném případě„. Říká se tomu klam plánování a nejlepší způsob, jak se tomu vyhnout, je zeptat se sám sebe, jak věci šly, když jste je zkoušeli naposledy. Tomu se říká používání vnějšího náhledu místo vnitřního. Ale když děláte něco nového, co ještě neumíte, musíte být velmi, velmi, velmi pesimistická. Tak pesimistická, že realita se nakonec vyvine lépe, než jste očekávala, přibližně v tolika případech, jako se vyvine hůře. Ve skutečnosti je zatraceně těžké být tak pesimističtí, abyste vůbec měli šanci, že to dopadne hůř než v reálném životě. Například já jsem se teď dost snažil, abych byl co nejvíc ponurý, když jsem si představoval, že by jedna z mých spolužaček byla kousnuta nějakým monstrem, ale ve skutečnosti by se klidně mohlo stát, že všichni přeživší Smrtijedi napadnou školu, aby se dostali ke mně. Ale na veselejší notu-“

„Přestaňte,“ řekla McGonagallová.

Harry přestal. Právě se chystal říct, že když už nic jiného, tak aspoň vědí, že Pán zla je mrtvý, takže je napadnout nemůže.

„Myslím, že jsem se nevyjádřila dostatečně jasně,“ řekla McGonagallová opatrně. „Stalo se vám osobně něco, co vás vystrašilo?“

„Co se stalo mě osobně je jen historka,“ vysvětlil jí Harry. „Nemá to stejnou váhu jako opakované, odborně zrecenzované články o kontrolovaných studiích s nahodilým přiřazením, mnoha subjekty, velkým množstvím výsledků a silným statistickým významem.“

McGonagallová si sevřela kořen nosu, nadechla se a vydechla. „Přesto bych o tom chtěla slyšet,“ řekla.

„Uhm…“ řekl Harry. Zhluboka se nadechl. „V našem sousedství se stalo pár přepadení a moje matka mě požádala, abych vrátil pekáč, který si půjčila od sousedky o dva bloky dál, a já jsem řekl, že nechci, protože by mě mohli přepadnout, a ona řekla ‚Harry, takové věci neříkej!‘. Jako by přemýšlení o tom mělo způsobit, že se to stane, a když o tom nebudu mluvit, budu v bezpečí. Snažil jsem se jí to vysvětlit a ona mě stejně donutila ten pekáč odnést. Byl jsem moc malý, než abych věděl, jak statisticky nepravděpodobné je, aby si lupič vybral mě, ale byl jsem dost starý na to, abych věděl, že když na něco nebudu myslet, neznamená to, že se to nestane, takže jsem byl vážně vyděšený.“

„Nic víc?“ řekla McGonagallová po chvilce, když bylo jasné, že Harry skončil. „Nic jiného se vám nikdy nestalo?“

„Vím, že to nezní jako něco závažného,“ bránil se Harry. „Ale je to prostě jeden z těch kritický momentů ve vašem životě, chápete? Chci říct, věděl jsem, že nepřemýšlení o něčem nezabrání, aby se ta věc stala. Věděl jsem to, ale zároveň jsem viděl, že máma tímhle způsobem vážně uvažuje.“ Harry se zarazil, bojoval se vztekem, který se v něm znovu vzmáhal, když na to pomyslel. „Neposlouchala mě. Snažil jsem se jí to říct, prosil jsem ji, aby mě neposílala ven a ona se tomu vysmála. Všechno, co jsem řekl, považovala za velký vtip…“ Harry se donutil znovu zkrotit tu vlnu temného vzteku. „Tehdy jsem si uvědomil, že ti, kdo by mě měli ochraňovat, jsou ve skutečnosti šílení, a že mě nebudou poslouchat bez ohledu na to, jak moc je budu prosit a že se nikdy nebudu moci spoléhat na to, že něco správně pochopí.“ Někdy dobré úmysly nestačily, někdy jste museli být příčetní…

Nastalo dlouhé ticho.

Harry tu chvíli využil, aby zhluboka dýchal a zklidnil se. Nemělo smysl se rozčilovat. Nemělo smysl se rozčilovat. Všichni rodiče byli takoví, žádný rodič by se nevzdal svého postavení natolik, aby se snížil na stejnou úroveň jako dítě, jeho genetičtí rodiče by byli zrovna takoví. Příčetnost byla malá jiskra v temnotě noci, nekonečně vzácná výjimka z pravidla vlády šílenství, a nemělo žádný smysl se rozčilovat.

Harry neviděl rád sama sebe rozčileného.

„Děkuji vám, že jste se o to se mnou podělil, pane Pottere,“ řekla McGonagallová po chvíli. Na její tváři byl vzdálený pohled (skoro stejný jako ten, který byl na Harryho tváři, když experimentoval s váčkem, kdyby se tehdy Harry mohl vidět v zrcadle, aby si to uvědomil). „Budu se nad tím muset zamyslet.“ Otočila se k ústí uličky a pozvedla hůlku-

„Uhm,“ řekl Harry, „můžeme se teď vrátit pro ten léčitelský balíček?“

McGonagallová se zarazila a potom na něj pevně shlédla. „A když řeknu ne, je příliš drahý a nebudete ho potřebovat, co se stane?“

Harryho tvář se zkroutila hořkostí. „Přesně to, co si myslíte, profesorko McGonagallová. Přesně to, co si myslíte. Vyvodím z toho, že jste další šílený dospělý, s kterým nemůžu mluvit, a začnu plánovat, jak se i přesto toho balíčku zmocním.“

„Jsem vaše poručnice na tomto výletě,“ řekla McGonagallová s nádechem výstrahy. „Nedovolím vám, abyste se mnou manipuloval.“

„Rozumím,“ řekl Harry. Udržel nelibost z hlasu a neřekl nic dalšího z toho, co mu přišlo na mysl. McGonagallová mu řekla, že má myslet, než promluví. Do zítřka si to pravděpodobně pamatovat nebude, ale mohl by být schopen si to zapamatovat alespoň na pět minut.

Profesorčina hůlka sebou zakroužila a hluk Příčné ulice se vrátil. „Tak dobrá, mladý muži,“ řekla. „Pojďme pro ten léčitelský balíček.“

Harrymu překvapením klesla čelist. Pak si za ní rozběhl a v tom náhlém spěchu téměř zakopl.


Obchod vypadal stejně, jak ho nechali, rozpoznatelné i nerozpoznatelné předměty stále ležely na nakloněném dřevěném displeji, šedý kouř je stále chránil a mladá prodavačka byla zpět na svém obvyklém místě. Podívala se na ně, když je viděla přicházet, a na její tváři se objevilo překvapení.

„Omlouvám se,“ řekla, když se přiblížili a Harry řekl skoro ve stejnou chvíli, „Omlouvám se za-“

Umlkli a podívali se jeden na druhého, pak se prodavačka trochu zasmála. „Nechtěla jsem vás dostat do problémů s profesorkou McGonagallovou,“ řekla. Spiklenecky ztlumila hlas. „Doufám, že na vás nebyla příliš přísná.“

Dello!“ řekla McGonagallová šokovaně.

„Měšec zlata,“ řekl Harry svému váčku, a zatímco odpočítával pět galeonů, podíval se zpátky na prodavačku. „Nebojte se, vím, že je nepříjemná jen proto, že mě má tak ráda.“

Podal děvčeti galeony, zatímco McGonagallová prskala něco nedůležitého. „Jeden Pohotovostní léčitelský balíček plus, prosím.“

Bylo tak trochu znepokojující sledovat, jak rozšířený ret váčku polyká léčitelský balíček o velikosti kufříku. Harry si nedokázal pomoci, musel uvažovat, co by se stalo, kdyby do svrččího váčku vlezl sám, vzhledem k tomu, že jedině osoba, které dovnitř něco dala, byla schopná to zase vyndat.

Když váček skončil s… pojídáním… jeho těžce vydobyté koupě, Harry by přísahal, že zaslechl slabé krknutí. To k váčku muselo být přikouzleno úmyslně. Alternativní hypotéza byla prostě příliš odstrašující, než aby ji zvážil… ve skutečnosti Harry ani nedokázal vymyslet žádnou alternativní hypotézu. Harry vzhlédl k McGonagallové když se opět pustili Příčnou ulicí… „Kam teď?“

McGonagallová ukázala na obchod, který vypadal, jako by byl postaven z masa místo z cihel a pokryt chlupy místo barvou. „V Bradavicích jsou povolená menší domácí zvířata - můžete mít například sovu k posílání dopisů-“

„Nedá se zaplatit svrček nebo tak něco a pronajmout si sovu, když budu potřebovat poslat dopis?“

„Ano,“ řekla McGonagallová.

„Pak tedy důrazné ne.“

McGonagallová přikývla, jako by si odškrtávala bod. „Můžu se zeptat, proč ne?“

„Jednou “sem dostal na opatrování kamínek[3]. Umřel."

„Myslíte si, že byste se nezvládl postarat o zvíře?“

Zvládl bych to,“ řekl Harry, „ale celý den bych se nervoval, jestli jsem si vzpomněl ho nakrmit, nebo jestli pomalu hladoví ve své kleci a uvažuje, kde jen může být jeho pán a proč tu není žádné jídlo.“

„Ta ubohá sova,“ řekla McGonagallová měkkým hlasem. „Takhle opuštěná. Přemítám, co by tak udělala.“

„No, brzy by byla opravdu hladová a začala by zkoušet vyškrábat si cestu z klece nebo z krabice nebo z čeho, a pravděpodobně by se jí to moc nedařilo-“ Harry se rázem odmlčel.

McGonagallová pokračovala stále tím jemným hlasem. „A co by se jí stalo potom?“

„Omluvte mě,“ řekl Harry, vzal McGonagallovou za ruku a, jemně ale pevně, ji navedl do další postranní uličky; po cestě odrazili tolik gratulantů, že se z toho začínala stávat zaběhnutá rutina. „Prosím, zakouzlete tu Quietus věcičku.“

Quietus.“

Harrymu se třásl hlas. „Ta sova nepředstavuje mě, moji rodiče mě nikdy nezamykali ve skříni a nenechávali mě hladovět, nemám žádnou obavu z opuštění a nelíbí se mi směřování vašich myšlenek, profesorko McGonagallová!“

Čarodějka na něj vážně shlédla. „A jaké myšlenky by to měly být, pane Pottere?“

„Myslíte si, že jsem byl,“ Harry měl problém to vyslovit, „že jsem byl zneužíván?“

„Byl jste?“

Ne!“ zakřičel Harry. „Ne, nikdy jsem nebyl zneužíván! Myslíte si, že jsem hloupý? Vím, co je to zneužívání dětí, vím o nevhodných dotecích a o tom všem a kdyby se něco takového stalo, zavolal bych policii! A nahlásil bych to řediteli školy! A vyhledal bych si vládní úřady v telefonním seznamu! A řekl bych to babičce a dědovi a paní Figgové! Ale moji rodiče by nikdy nic takové neudělali, naprosto absolutně vůbec nikdy! Jak se odvažujete si něco takového myslet!“

McGonagallová z něj nespustila zrak. „Je mou povinností jakožto zástupkyně ředitele vyšetřovat možné známky zneužívání u dětí v mé péči.“

Harryho vztek se začínal vymykat kontrole a měnil se v čistou černou zběsilost. „Neopovažujte se utrousit slovo o těchto, těchto pomluvách někomu jinému! Nikomu, slyšíte mě, McGonagallová? Takové obvinění může zruinovat lidi a zničit rodiny, i když jsou rodiče naprosto nevinní! Četl jsem o tom v novinách!“ Harryho hlas začal přecházet do pištivého jekotu. „Systém pak neví, jak se zastavit, nevěří rodičům ani dětem, když říkají, že se nic nestalo! Neopovažujte se ohrozit mou rodinu něčím takovým! Nenechám vás zničit můj domov!“

Harry,“ řekla McGonagallová jemně a natáhla k němu ruku-

Harry prudce ustoupil a jeho ruka vystřelila nahoru, aby tu její odrazila.

McGonagallová ztuhla, potom ruku stáhla zpátky a o krok ustoupila. „Harry, je to v pořádku,“ řekla. „Věřím ti.“

Vážně,“ zasyčel Harry. Vztek mu stále proudil v žilách. „Nebo se jen chcete dostat pryč, abyste mohla vyplnit papíry?“

„Harry, viděla jsem tvůj domov. Viděla jsem tvé rodiče. Milují tě. Ty miluješ je. Věřím ti, když říkáš, že tě tví rodiče nezneužívají. Ale musela jsem se zeptat, protože tu je něco velmi zvláštního.“

Harry na ni chladně zíral. „Jako co?“

„Harry, za svůj čas v Bradavicích jsem viděla hodně zneužívaných dětí, zlomilo by ti srdce, kdybys věděl kolik. A když jsi šťastný, nechováš se jako jedno z těch dětí, vůbec ne. Usmíváš se na cizí, objímáš lidi, položila jsem ti ruku na rameno a ty jsi neucukl. Ale občas, jen občas, řekneš nebo uděláš něco, co vypadá velmi jako… jako chování někoho, kdo strávil svých prvních jedenáct let zamčený ve sklepě. Ne u té milující rodiny, kterou jsem viděla.“ McGonagallová naklonila hlavu, do jejího výrazu se znovu začínala vkrádat nejistota.

Harry to přijal, zamyslel se nad tím. Temný hněv začínal opadávat, jak mu svítalo, že je mu s respektem nasloucháno a jeho rodina není v nebezpečí.

„A jak si svá pozorování vysvětlujete vy, profesorko McGonagallová?“

„Nevím,“ řekla. „Ale je možné, že se vám stalo něco, na co si nevzpomínáte.“

V Harrym se opět vzepjal hněv. To znělo příliš jako to, co četl v novinových příbězích o zničených rodinách. „Potlačená paměť je žvást pseudovědy! Lidé nepotlačují traumatické vzpomínky, pamatují si je až příliš dobře po zbytek svých životů!“

„Ne, pane Pottere. Existuje kouzlo, zvané Zapomeňte.“

Harry ztuhl na místě. „Kouzlo, které maže vzpomínky?“

McGonagallová přikývla. „Ale ne všechny následky dané zkušenosti, jestli chápete, jak to myslím, pane Pottere.“

Harrymu přeběhl mráz po zádech. Tahle hypotéza… nemohla být snadno zamítnuta. „Ale mí rodiče nic takového nedokážou!“

„Ne,“ řekla McGonagallová. „Bylo by k tomu potřeba někoho z kouzelnického světa. Není… není ale žádný způsob, jak se o tom ujistit.“

Harryho racionalistické schopnosti se začínaly vzpamatovávat. „Profesorko McGonagallová, jak jistá jste si svým pozorováním a jaká alternativní vysvětlení by se tu ještě mohla nabízet?“

McGonagallová otevřela dlaně, jako by chtěla zdůraznit, že jsou prázdné. „Jistá? Nejsem si jistá ničím, pane Pottere. Za celý svůj život jsem nepotkala nikoho vám podobného. Někdy mi nepřipadáte jako jedenáctiletý. Občas ani ne tak docela lidský.“

Harryho obočí začala stoupat k nebi-

„Omlouvám se!“ řekla McGonagallová rychle. „Velmi se omlouvám, pane Pottere. Snažila jsem se něco vystihnout a obávám se, že to vyznělo trochu jinak, než jsem měla na mysli-“

„Naopak, profesorko McGonagallová,“ řekl Harry a pomalu se usmál. „Přijmu to jako skvělý kompliment. Ale vadilo by vám, kdybych vám nabídl jiné vysvětlení?“

„Prosím, do toho.“

„U dětí se nepředpokládá, že budou výrazněji inteligentnější než jejich rodiče,“ řekl Harry. „Nebo o mnoho příčetnější, možná - můj otec by mě pravděpodobně dokázal přechytračit, kdyby, chápejte, kdyby se doopravdy snažil, místo toho, aby využíval své dospělé inteligence k nacházení nových důvodů, proč nezměnit názor-“ Harry se zarazil. „Jsem příliš chytrý, profesorko. S normálními dětmi si nemám co říct. Dospělí mě nerespektují natolik, aby se mnou skutečně mluvili. A upřímně, i kdyby to dělali, nezněli by tak chytře jako Richard Feynman, takže si místo toho raději přečtu něco, co Richard Feynman napsal. Jsem izolovaný, profesorko McGonagallová. Byl jsem izolovaný celý svůj život. Možná to má podobné efekty, jako být zamčený ve sklepě. A jsem příliš inteligentní, než abych vzhlížel ke svým rodičům způsobem, jaký se u dětí očekává. Moji rodiče mě milují, ale necítí se povinni zodpovídat se rozumu a někdy mi připadá, jako by tu oni byli ty děti - děti, které neposlouchají a mají absolutní moc nad celým mým životem. Snažím se nebýt kvůli tomu moc zahořklý, ale také se snažím být sám k sobě upřímný, takže ano, jsem zahořklý. A taky mám problém s ovládáním vzteku, ale na tom pracuju. To je všechno.“

To je všechno?“

Harry pevně přikývl. „To je všechno. Určitě, profesorko McGonagallová, i v kouzelnické Anglii, normální vysvětlení vždy stojí za uvážení?“


Později toho dne, jak slunce klesalo po letní obloze, se nakupující začínali vytrácet z ulic. Některé obchody už zavřely; Harry a profesorka McGonagallová nakoupili učebnice u Flourishe a Blottse těsně před zavřením. Obešlo se to jen s nepatrným výbuchem, když si Harry všiml názvu „Věštění z čísel“ a zjistil, že učebnice pro sedmý ročník neobsahují nic matematicky pokročilejšího než trigonometrii.

Nicméně v tomto okamžiku se Harrymu sny o snadno dosažitelném vědeckém pokroku téměř vypařily z hlavy.

V tomto okamžiku Harry a McGonagallová vyšli z Ollivanderova obchodu a Harry zíral na svou hůlku. Mávl s ní a vyprodukoval několik mnohobarevných jisker, což by ho vážně nemělo překvapovat po tom všem, co viděl, ale stejně, nějak-

Dokážu čarovat.

Já. Přímo já, já osobně. Ovládám magii; jsem kouzelník.

Cítil magii proudící jeho paží a v tom okamžiku si uvědomil, že ten smysl vždycky měl, že ho provázel po celý život, smysl, který nebyl zrak, sluch, čich, chuť ani hmat, ale jen magie. Jako by měl oči, ale udržoval je stále zavřené, takže si ani neuvědomil, že vidí jen tmu; a potom jednoho dne ty oči otevřel a spatřil svět. Ten šok teď postupně protékal každou jeho částí, probouzel je a během pár vteřin znovu mizel; nechával za sebou jen určité vědomí, že je teď kouzelníkem a vždycky byl a dokonce to i jistým způsobem vždy věděl.

A-

Jak velmi zvláštní, že vám byla vyvolena tato hůlka, když to byla právě její sestra, která vám způsobila onu jizvu.“

To v žádném případě nemohla být shoda okolností. V tom obchodě byly tisíce hůlek. No, dobrá, mohla by to být shoda okolností, na světě bylo šest miliard lidí a události s pravděpodobností tisíc ku jedné se odehrávaly každý den. Ale Bayesův teorém říkal, že každá rozumná hypotéza, která vysvětlovala, proč pro něj bylo pravděpodobnější skončit se sesterskou hůlkou Pána zla, než pomocí náhody tisíc ku jedné, bude mít přednost.

„Jak zvláštní,“ poznamenala McGonagallová jednoduše a s tím to nechala plavat, což Harryho uvedlo do šoku z té prostě nedozírné nevšímavosti kouzelníků a čarodějek. V žádném z možných světů by Harry jen neřekl „Hm“ a neodešel by z obchodu, aniž by se alespoň nepokusil přijít s hypotézou, která by to vysvětlovala.

Jeho ruka se zvedla a dotkla se jizvy.

Co… vlastně…

„Teď jste skutečným kouzelníkem,“ řekla McGonagallová. „Gratuluji.“

Harry přikývl.

„A co si myslíte o kouzelnickém světě?“

„Je zvláštní,“ řekl Harry. „Měl bych se zamyslet nad vším, co jsem z magie viděl… nad vším, o čem teď vím, že je to možné a nad vším, o čem teď vím, že je to lež, a přede mnou leží spousta práce při snaze tomu porozumět. A přesto zjišťuju, že jsem rozptylován trivialitami jako je,“ Harry ztišil hlas, „celá ta věc s Chlapcem-který-přežil.“ Nezdálo se, že by byl někdo poblíž, ale proč pokoušet osud.

McGonagallová si odkašlala. „Opravdu? Neříkejte.“

Harry přikývl. „Ano. Je to prostě… zvláštní. Zjistit, že jste částí tohohle obrovského příběhu, questu k poražení mocného a hrozného Pána zla a ono už je to hotové. Skončené. Naprosto odbyté. Jako byste byla Frodo Pytlík a zjistila, že vás rodiče vzali k Hoře Zkázy, když vám byl jeden rok a vy jste hodila prsten dolů a už si z toho ani nic nepamatujete.“

Profesorčin úsměv se stával lehce strnulým.

„Víte, kdybych byl kýmkoli jiným, naprosto kýmkoli jiným, pravděpodobně bych se docela bál, abych takový začátek dokázal trumfnout. Páni, Harry, a co jsi dělal od doby, co jsi porazil Pána zla? Zařídil sis vlastní knihkupectví? To je skvělé! Poslyš, víš, že jsem po tobě pojmenovala vlastní dítě? Ale já doufám, že tohle nebude problém.“ Harry si povzdechl. „Stejně… skoro bych si přál, aby v tom questu existoval nějaký otevřený konec, abych mohl říct, že jsem se na něm nějak, však víte, podílel.“

„Hmm?“ řekla McGonagallová zvláštním tónem. „Jak byste si to představoval?“

„No, například jste se zmínila, že mí rodiče byli zrazeni. Zrazeni kým?“

„Siriusem Blackem,“ řekla McGonagallová. To jméno téměř zasyčela. „Je v Azkabanu. V kouzelnickém vězení.“

„Jak pravděpodobné je, že se tenhle Sirius Black dostane z vězení a já ho budu muset vystopovat a svést s ním nějaký ohromující souboj, nebo, ještě lépe, vypsat na jeho hlavu obrovskou odměnu a sám se skrýt v Austrálii, zatímco budu čekat na výsledky?“

McGonagallová zamrkala. Dvakrát. „Nepravděpodobné. Nikdo nikdy neutekl z Azkabanu a já pochybuji, že on bude tím prvním.“

Harry měl trochu pochybnosti o té části s „nikdo nikdy neuprchl z Azkabanu“. Přesto, s magií možná bylo skutečně možné přiblížit se 100% dokonalému vězení, obzvlášť když vy jste měli hůlky a oni ne. Nejlepším způsobem, jak se dostat ven, by bylo nikdy se nedostat dovnitř.

„Dobrá tedy,“ řekl Harry. „To vypadá celkem pokryté.“ Povzdechl si a přejížděl si hlavu dlaní. „Nebo možná Pán zla té noci neumřel doopravdy. Ne úplně. Jeho duch tu prodlévá, šeptá lidem v nočních můrách, které se přelévají do bdícího světa, hledá způsob, jak by se navrátil do kraje živých, který přísahal zničit a teď jsme on a já v souladu se starodávným proroctvím předurčeni k smrtelnému souboji, ve kterém vítěz prohraje a poražený vyhraje-“

Profesorčina hlava se otočila, její oči začaly bloudit kolem, pátraly po přítomnosti možných posluchačů.

Žertuju, profesorko McGonagallová,“ řekl Harry trochu podrážděně. Bohové, proč jen musela brát vždycky všechno tak vážně-

Na dně Harryho žaludku se začínal vzdouvat mdlý pocit.

McGonagallová se na Harryho podívala s klidným výrazem. Velice, velice klidným výrazem. Pak se usmála. „Samozřejmě, pane Pottere.“

A sakra.

Pokud by Harry měl vyjádřit to němé uvědomění, které mu právě problesklo myslí, vypadalo by to nějak jako „Pokud bych měl odhadnout pravděpodobnost, že McGonagallová zareaguje tak, jak jsem právě viděl, díky pečlivé sebekontrole, v kontrastu vůči všem možným reakcím, které by předvedla přirozeně, pokud bych jen dělal špatný vtip, je toto chování dostatečným důkazem, že něco skrývá.“

Ale ve skutečnosti si Harry pomyslel A sakra.

Harry otočil hlavu, aby sám prozkoumal ulici. Ne, nikdo poblíž. „On není mrtvý, že ano,“ povzdechl si Harry.

„Pane Pottere-“

„Pán zla je naživu. Samozřejmě, že je naživu. Bylo by výplodem naprostého optimismu jen pomyslet si něco jiného. Musel jsem přijít o rozum, nedokážu si představit, co mě to jen napadlo. Jen proto, že někdo řekl, že jeho tělo bylo nalezeno spálené na uhel, nedokážu si představit, proč bych si měl myslet, že to znamená, že je mrtvý. Očividně se mám ještě hodně co učit o umění opravdového pesimismu.“

„Pane Pottere-“

„Alespoň mi řekněte, že tu není žádné proroctví…“ Ale McGonagallová mu stále ukazovala jen ten jasný, zatuhlý úsměv. „Oh, to si ze mě musíte dělat srandu.“

„Pane Pottere, neměl byste si vymýšlet věci, kvůli kterým byste se mohl strachovat-“

Skutečně se mi chystáte říct tohle? Představte si moji pozdější reakci, až zjistím, že tu doopravdy bylo čeho se bát.“

Profesorčin úsměv se vytratil.

Harrymu poklesla ramena. „Mám před sebou celý kouzelnický svět k analyzování. Na tohle nemám čas.“

Oba dva zmlkli, když se na ulici objevil muž v povlávajícím oranžovém hábitu a pomalu prošel kolem nich. Profesorčiny oči ho nenápadně sledovaly. Harryho pusa se hýbala, jak se tvrdě hryzal do rtu, a pokud by ho někdo pozoroval zblízka, všiml by si, že se objevila trocha krve.

Když oranžově oblečený muž zmizel v dáli, Harry znovu promluvil tichým šeptem. „Řeknete mi pravdu teď, profesorko McGonagallová? A nesnažte se to smést ze stolu, nejsem hloupý.“

„Je vám jedenáct let, pane Pottere!“ řekla úsečným šeptem.

„A to znamená, že jsem podčlověk. Promiňte… na vteřinku bych zapomněl.“

„Jsou to děsivé a důležité záležitosti! Jsou tajné, pane Pottere! Je katastrofa, že vy, pořád ještě dítě, víte vůbec tolik! Nesmíte to nikomu říct, rozumíte? Naprosto nikomu!“

Jak se Harrymu občas stávalo, když byl dostatečně rozčilen, jeho krev se ochladila, místo aby začala vřít, a příšerně čistá jasnost se zmocnila jeho mysli, mapovala všechny možné taktiky a předpovídala jejich následky s neústupným realismem.

Poukázat na to, že máš nárok to vědět: Neúspěch. Jedenáctileté děti v jejích očích nemají nárok vědět nic.

Říct, že se s ní už nebudeš přátelit: Neúspěch. Necení si tvého přátelství dostatečně.

Poukázat, že budeš v nebezpečí, pokud setrváš v nevědomosti: Neúspěch. Plány založené na tvé nevědomosti už jsou v běhu. Jisté nepříjemnosti spojené s jejich předěláváním jsou mnohem méně stravitelné než pouhá nejistá možnost, že bys přišel k úhoně.

Spravedlnost i rozum selžou. Buď musíš najít něco, co máš, a co ona bude chtít, nebo zjistit co z toho, čeho se bojí, bys mohl udělat…

Aha.

„Tak tedy, profesorko McGonagallová,“ řekl Harry hlubokým, ledovým hlasem. „Zní to, jako bych měl něco, co potřebujete. Pokud chcete, můžete mi říct pravdu, celou pravdu a já na oplátku uchovám vaše tajemství. Nebo mě můžete jako pěšáka uchovávat v nevědomosti, v kterémžto případě vám nebudu dlužit nic.“

McGonagallová se zprudka zastavila na ulici. Její oči se přiostřily a její hlas klesl do pobouřeného zasyčení. „Jak se opovažujete!“

„Jak vy se opovažujete!“ zašeptal nazpátek.

„Vy byste mě vydíral?“

Harryho rty se zkroutily. „Nabízím vám laskavost. Dávám vám šanci uchovat si vaše cenné tajemství. Pokud odmítnete, budu mít nanejvýš přirozený důvod vyptávat se někde jinde, ne navzdory vám, ale protože to musím vědět! Přeneste se teď přes svůj bezpředmětný vztek na dítě, o kterém si myslíte, že by vás mělo poslouchat a uvědomte si, že jakýkoli příčetný dospělý by udělal to samé! Podívejte se na to z mé perspektivy! Jak byste se cítila VY, pokud by šlo o vás?“

Harry pozoroval McGonagallovou, sledoval její přerývané dýchání. Napadlo ho, že je načase povolit tlak, nechat ji zvolna dozrát. „Nemusíte se rozhodnout hned teď,“ řekl Harry normálnějším tónem. „Pochopím, když budete chtít čas na zvážení mé nabídky… ale v jednom vás varuju,“ řekl Harry a jeho hlas zchladl. „Nezkoušejte na mě použít to zapomínací kouzlo. Před časem jsem vymyslel signál a už jsem si ho stačil poslat. Pokud ten signál najdu a nebudu si pamatovat, jak jsem ho posílal…“ Harry nechal svůj hlas významně odeznít.

Profesorčin výraz se změnil. „Nepřemýšlela jsem o… o tom, že na vás použiji Zapomeňte, pane Pottere… ale proč byste si vymýšlel takový signál, když jste nevěděl o-“

„Napadlo mě to, když jsem četl jednu mudlovskou science-fiction. Řekl jsem si, no, jen pro případ… A ne, neřeknu vám, jaký signál to je. Nejsem hlupák.“

„Neměla jsem v úmyslu se ptát,“ řekla McGonagallová. Vypadalo to, jako by se uzavřela do sebe a náhle vypadala velmi stará a velmi unavená. „Byl to vyčerpávající den, pane Pottere. Mohli bychom vám obstarat kufr a poslat vás domů? Budu věřit, že o této záležitosti nebudete s nikým mluvit, dokud nebudu mít dost času, abych si to promyslela. Mějte při tom na paměti, že existují jen dva lidé, kteří o této záležitosti vědí, a to ředitel Albus Brumbál a profesor Severus Snape.“

Takže. Nová informace; to byla mírová nabídka. Harry souhlasně přikývl, otočil hlavu vpřed a znovu se dal do chůze.

„Takže teď musím najít způsob, jak zabít nesmrtelného Temného mága,“ řekl Harry a frustrovaně si povzdechl. „Vážně si přeju, abyste mi to bývala řekla předtím, než jsme začali nakupovat.“


Obchod se zavazadly byl zařízen luxusněji než jakýkoli jiný obchod, který Harry dosud navštívil. Záclony byly bohaté s jemným vzorem, podlaha a stěny byly z mořeného a leštěného dřeva a kufry stály na vyvýšených podstavcích ze slonoviny. Prodavač byl oblečen v hábitu jen o chloupek horším, než měl Lucius Malfoy, a mluvil s vybranou, úlisnou zdvořilostí jak k Harrymu, tak k McGonagallové.

Harry položil své otázky a byl nasměrován ke kufru z těžce vypadajícího dřeva, ne leštěného ale teplého a tvrdého, s vyřezanými vzory strážných draků, jejichž oči sledovaly kohokoli, kdo se k nim přiblížil. Kufr byl začarován, aby byl lehký, na povel se zmenšil, a ze dna mu mohla vypučet malá drápkovitá chapadla, po kterých mohl pelášit za svým vlastníkem[4]. Na každé ze čtyř stran měl dvě zásuvky, které po otevření odhalily úložný prostor stejně velký jako kufr samotný. Víko se čtyřmi zámky, které každý zpřístupňovaly jiný vnitřní prostor. A - to byla ta nejdůležitější část - klika u dna, po jejímž stlačení z kufru vyjel rám obsahující schodiště vedoucí do malé, osvětlené místnosti, která by mohla pojmout, dle Harryho odhadu, přibližně dvanáct poliček na knihy.

Pokud se vyráběla podobná zavazadla, Harry nechápal, proč se někdo vůbec obtěžoval vlastnit dům.

Sto osm zlatých galeonů. To byla cena za dobrý kufr, lehce použitý. V kurzu okolo padesáti britských liber ke galeonu to byla přibližně cena ojetého auta. Dražší než všechno, co si Harry dosud koupil, vzato dohromady.

Devadesát sedm galeonů. Tolik zbývalo v měšci se zlatem, které měl Harry dovoleno vybrat od Gringottů.

Tvář McGonagallové nesla výraz zármutku. Po celodenním nakupování se nepotřebovala ptát, kolik zlata zbývá v měšci, což znamenalo, že profesorka byla schopná počítat i bez tužky a papíru. Harry si znovu připomněl, že vědecky nevzdělaná není to samé, jako hloupá.

„Je mi to líto, mladý muži,“ řekla McGonagallová. „Tohle je výhradně moje chyba. Vzala bych vás zpátky ke Gringottům, ale banka je teď vyjma pohotovostních služeb zavřená.“

Harry se na ni díval a přemýšlel…

„No,“ povzdechla si McGonagallová, a udělala čelem vzad, „nezbývá nám, než odejít.“

…nenaštvala se úplně, když si jí dítě trouflo oponovat. Nebyla z toho zrovna šťastná, ale začala přemýšlet, místo aby vybuchla hněvem. Možná to bylo proto, že bylo potřeba svést souboj s nesmrtelným Pánem temnoty, a proto potřebovala Harryho spolupráci. Ale většina dospělých by nebyla schopná přemýšlet ani natolik; nad budoucími následky by se vůbec nepozastavili, kdyby si někdo s nižším postavením troufl odmítnout poslouchat…

„Profesorko?“ řekl Harry.

Čarodějka se otočila a dívala se na něj.

Harry se zhluboka nadechl. K tomu, co teď chtěl zkusit, potřeboval být trochu vzteklý, jinak by nikdy nesebral potřebnou odvahu. Neposlouchala mě, pomyslel si, vzal bych si víc zlata, ale ona mě nechtěla poslouchat… Soustředil celý svůj svět na McGonagallovou a na potřebu vést tento rozhovor podle své vůle, a promluvil.

„Profesorko, myslela jste si, že sto galeonů bude na kufr víc než dost. Proto jste se neobtěžovala mne varovat, než jsme se dostali na devadesát sedm. Což je věc, kterou ukazují výzkumné studie - přesně to se děje, když si lidé myslí, že si nechávají malý prostor pro chyby. Nejsou dost pesimističtí. Kdyby to bylo na mně, vybral bych dvě stovky galeonů, jen abych měl jistotu. V tom trezoru byla spousta peněz, a přebytek by tam bylo možné vrátit. Ale já věděl, že mi to nedovolíte. Věděl jsem, že nemá ani smysl se ptát. Věděl jsem, že byste byla podrážděná, nebo možná dokonce naštvaná, kdybych se zeptal. Pletu se?“

„Nezbývá mi než přiznat, že máte pravdu,“ řekla McGonagallová. „Ovšem mladý muži-“

"Podobné věci jsou důvodem, proč mám problémy důvěřovat dospělým." Harrymu se nějak dařilo mluvit vyrovnaným hlasem. "Protože se naštvou, i když jen zkusím diskutovat. Je to pro ně známkou vzdoru a drzosti a výzvou pro jejich vyšší kmenový status. Když se s nimi zkusíte bavit, naštvou se. Takže když bych měl udělat něco velmi důležitého, nemohl bych vám věřit. I když jste starostlivě naslouchala všemu, co jsem říkal - protože i to je součástí role, když hrajete starostlivého dospělého - nikdy by to nezměnilo vaše skutky, ve skutečnosti by nic z toho, co bych mohl říct, nezpůsobilo, že byste se zachovala jinak.

Prodavač je sledoval s nelíčenou fascinací.

„Chápu váš úhel pohledu,“ řekla profesorka po chvíli. „Pokud se někdy jevím příliš přísná, prosím uvědomte si, že po dobu, která už mi připadá jako několik tisíc let, vedu nebelvírskou kolej.“

Harry přikývl a pokračoval. „Takže - předpokládejme, že bych měl možnost získat ze svého trezoru víc galeonů bez toho, abychom se museli vracet ke Gringottovým, ale zahrnovalo by to narušení mé role poslušného dítěte. Mohl bych se vám s tím svěřit, i když to bude znamenat, že budete muset vystoupit ze své vlastní role profesorky McGonagallové, abychom té možnosti mohli využít?“

Cože?“ řekla McGonagallová.

„Řeknu to jinak, kdybych mohl zařídit, aby se dnešek odehrál jinak, tak, abychom s sebou neměli příliš málo peněz, souhlasila byste s tím, i když by to zahrnovalo dítě, které neuposlechlo dospělého?“

„No… řekla bych…“ odpověděla čarodějka poněkud zmateně.

Harry vytáhl svrččí váček a řekl, „Jedenáct galeonů z mého rodinného trezoru, prosím.“

A zlato se objevilo v Harryho ruce.

Ústa profesorky McGonagallové se na okamžik otevřela, ale pak její čelist sklapla, oči se jí zúžily a skrze zuby procedila,„ Kde jste sebral ty-“

„Z rodinného trezoru, jak jsem říkal.“

„Jak?“

„Kouzlem.“

„To není žádná odpověď!“ vyštěkla McGonagallová a pak se zarazila a zamrkala.

„Ano, to opravdu není, že? Místo toho bych měl tvrdit, že jsem experimentálně objevil opravdové tajemství toho, jak funguje váček, a že ve skutečnosti může získat předměty odkudkoliv, nejen z jeho vnitřku, když dokážete svůj požadavek správně formulovat. Ale ve skutečnosti mám ty peníze od chvíle, kdy jsem předtím upadl do té hromady zlata a nacpal si je do kapsy. Každý, kdo chápe, jak funguje pesimismus, ví, že peníze jsou něco, co můžete potřebovat rychle a bez pořádného varování. Takže, jste teď na mně naštvaná, že jsem se vzepřel vaší autoritě? Nebo jste ráda, že naše důležité poslání bylo úspěšné?“

Prodavačovy oči byly široké jako talíře.

A čarodějka stála na místě, tichá.

„Disciplína v Bradavicích musí být prosazována,“ řekla takřka po plné minutě. „Pro blaho všech našich studentů. A to musí zahrnovat zdvořilost a poslušnost ke všem profesorům.“

„Chápu, profesorko McGonagallová.“

„Dobře. Takže teď koupíme ten kufr a jdeme domů.“

Harrymu se chtělo zavýsknout, nebo hodit šavli, nebo omdlít, nebo něco. Tohle bylo poprvé, co tahle jeho řeč opravdu zafungovala na někoho dospělého. Možná to bylo proto, že tohle bylo poprvé, co měl něco skutečně závažného, co od něj onen dospělý potřeboval, ale stejně-

Minerva McGonagallová, +1 bod.

Harry se uklonil a vložil měšec zlata a jedenáct galeonů navíc do profesorčiných rukou. „Děkuji vám, profesorko. Mohla byste to prosím zařídit? Já musím použít toaletu.“

Prodavač, znovu vemlouvavý, ukázal na dveře ve stěně se zlatě kovanou koulí. Když Harry odcházel, slyšel, jak se prodavač zeptal svým úlisným hlasem, „Mohl bych se otázat, kdo to byl, madam McGonagallová? Zmijozel, zajisté-snad třetí ročník?-a z významného rodu, ale nepoznal jsem-“

Prásknutí koupelnových dveří uťalo jeho slova, a jen co Harry rozpoznal zámek a zamáčkl ho, vytáhl kouzelný samočistící ručník a třesoucíma se rukama si otřel pot z čela. Celé jeho tělo bylo pokryto potem, i jeho mudlovské oblečení už jím bylo nasáklé, ale naštěstí to nebylo vidět skrze hábit.


Slunce zapadalo a už bylo opravdu pozdě, když znovu stáli na dvorku Děravého kotle, na tom malém, spadaným listím pokrytém, opuštěném meziprostoru mezi kouzelnickou Příčnou ulicí a celým mudlovským světem. (To byla vážně děsivě odtržená ekonomika…) Harry měl zavolat svému otci z telefonní budky hned, jak se ocitne na druhé straně. Nemusel se očividně bát o to, že mu někdo ukradne jeho zavazadlo; mělo status silného kouzelnického předmětu, něčeho, čeho si většina mudlů nevšimne. To byla část toho, co jste v kouzelnickém světě mohli dostat, pokud jste byli ochotní zaplatit cenu ojetého auta.

„Takže, tady se na nějaký čas rozcházíme,“ řekla profesorka McGonagallová. V úžasu potřásla hlavou. „Tohle byl nejpodivnější den v mém životě za posledních… mnoho let. Ode dne, kdy jsem se dozvěděla, že dítě porazilo Vy-víte-koho. Napadá mě teď při pohledu zpět, jestli to také nebyl poslední příčetný den v mém životě.“

Ále, jako by si ona měla na co stěžovat. Myslíte si, že váš den byl surreálný? Zkuste si můj.

„Udělala jste na mě dnes velmi silný dojem,“ řekl jí Harry. „Měl jsem si vzpomenout a vyjadřovat vám poklony nahlas, v duchu jsem vás odměňoval body a tak vůbec.“

„Děkuji vám, pane Pottere,“ řekla McGonagallová. „Pokud byste už byl zařazen do koleje, sebrala bych jí tolik bodů, že za sto let ode dneška by její budoucí generace pořád ještě prohrávala ve školním turnaji.“

„Děkuji vám, profesorko.“ Bylo pravděpodobně příliš brzy začít jí říkat Minny.

Tahle žena mohla být tím nejpříčetnějším dospělým, jakého kdy Harry potkal, navzdory jejímu nedostatku vědeckého vzdělání. Harry dokonce zvažoval, že by jí nabídl pozici zástupkyně v jakékoli skupině, kterou založí pro boj s Pánem zla, i když nebyl tak pošetilý, aby to vyslovil nahlas. Hmm, jak jen by se mohla nazývat…? Usmrtitelé Smrtijedů?

Uvidím vás velmi brzo, až začne škola,“ řekla McGonagallová. „A, pane Pottere, ohledně vaší hůlky-“

„Vím, co po mě budete chtít,“ řekl Harry. Vytáhl svou drahocennou hůlku a s píchnutím u srdce ji jednou rukou vyhodil do vzduchu a druhou chytil. Držadlem napřed ji nabídl McGonagallové. „Vezměte si ji. Neplánoval jsem s ní dělat nic, naprosto nic, ale nechci, abyste měla noční můry, že svůj dům vyhodím do vzduchu.“

McGonagallová spěšně potřásla hlavou. „Ale ne, pane Pottere! Nic takového. Jen jsem vás chtěla varovat, abyste svou hůlku nepoužíval doma, protože existují způsoby, jak odhalit magii nezletilých, a ta je bez dozoru zakázána.“

„Aha,“ řekl Harry a usmál se. „To zní jako velmi rozumné pravidlo. Rád vidím, že kouzelnický svět bere podobné záležitosti vážně.“

McGonagallová se na něj pozorně zadívala. „Vy to myslíte vážně.“

„Ano,“ řekl Harry. „Chápu to. Magie je nebezpečná a pravidla jsou tu z dobrých důvodů. Jisté jiné záležitosti jsou také nebezpečné. To také chápu. Pamatujte si, nejsem hloupý.“

„Je nepravděpodobné, že bych to kdy zapomněla. Děkuji, Harry, takto se budu cítit lépe, že jsem vám důvěřovala ohledně jistých věcí. Prozatím na shledanou.“

Harry se otočil k Děravému kotli a k mudlovskému světu.

Když se jeho ruka dotýkala kliky, zaslechl za sebou šepot.

„Hermiona Grangerová.“

„Cože?“ řekl Harry, ruku stále na klice.

„Podívejte se po prvačce jménem Hermiona Grangerová ve vlaku do Bradavic.“

„Kdo to je?“

Nenásledovala žádná odpověď, a když se Harry otočil, McGonagallová byla pryč.


Později:

Ředitel Brumbál se naklonil přes svůj stůl. Jeho jiskřící oči se upřely na profesorku. „Takže, Minervo, co si myslíte o Harrym?“

McGonagallová otevřela ústa. Pak je zavřela. Pak znovu otevřela. Nevyšel z nich žádný zvuk.

„Chápu,“ řekl Brumbál vážně. „Děkuji vám za vaše hlášení, Minervo. Můžete jít.“

7. Nástupiště devět a tři čtvrtě - Vzájemnost

Wow, mluvčí literárních agentů paní Rowlingové řekl, že Rowlingové nevadí existence fanfiction, dokud za ni nikdo nedostává zaplaceno a všem je jasné, že původní práva patří jí. To je od ní super. Takže děkujeme, JKR, a tvé jest království!

Také cítím potřebu prohlásit, že jisté části této kapitoly nejsou míněné jako „shazování“. Nejde o to, že bych to někomu potřeboval nandat, ten příběh se píše sám, a jak jednou začnete na nějakou postavu shazovat kovadliny, je těžké pak přestat.

Někteří recenzenti se také ptali, jestli je věda v příběhu skutečná nebo vymyšlená. Ano, je skutečná, a s mým jménem jsou spojené stránky, které vás naučí téměř všechno, co ví Harry James Potter-Evans-Verres, a ještě něco navíc.


Tvůj táta je skoro stejně úžasný jako ten můj.“


Petunii Evansové-Verresové se chvěly rty a oči se jí naplnily slzami, když ji Harry objal uprostřed devátého nástupiště nádraží King's Cross. „Určitě nechceš, abych šla s tebou, Harry?“

Harry k ní vzhlédl. Oči mu přelétly k otci, Michaelu Verresovi-Evansovi, který nesl stereotypní přísný-ale-hrdý výraz a potom zpátky k matce, která vypadala dost… nevyrovnaně. „Mami, vím, jak nemáš ráda kouzelnický svět. Nemusíš mě vyprovázet. Myslím to vážně.“

Petunie zamrkala. „Harry, o mě by ses starat neměl, jsem tvá matka, a pokud potřebuješ někoho s sebou-“

„Mami, budu v Bradavicích sám měsíce a měsíce. Jestli nedokážu zůstat sám ani na nástupišti, bude lepší zjistit to spíš dřív než později, alespoň z toho budeme moci včas vycouvat.“ Ztišil hlas do šepotu. „Kromě toho, mami, všichni mě tam mají rádi. Kdybych měl nějaký problém, stačilo by mi sundat si tuhle čelenku,“ Harry poklepal na potítko, které mu zakrývalo jizvu, „a dostanu mnohem víc pomoci, než můžu zvládnout.“

„Ach, Harry,“ zašeptala Petunie. Klekla si a pevně ho objala, tváří v tvář, jejich obličeje se dotýkaly. Harry cítil její přerývané dýchání a pak uslyšel vzlyk. „Ach, Harry, mám tě ráda, vždycky na to pamatuj.“

Jako by se bála, že už mě nikdy neuvidí, pomyslel si zčistajasna Harry. Věděl, že to pochopil správně, ale netušil, proč se toho máma tolik bojí.

Tak to zkusil odhadnout. „Mami, ty víš, že nebudu jako tvá sestra jenom proto, že se budu učit kouzlit, že jo? Udělám pro tebe jakákoli kouzla - pokud je budu umět, chci říct - nebo pokud budeš chtít, abych doma nikdy nekouzlil, tak to udělám taky, přísahám, že nikdy nedovolím magii, aby stála mezi námi-“

Těsné objetí umlčelo další slova. „Máš dobré srdce,“ zašeptala mu matka do ucha. „Velmi dobré srdce, můj synu.“

Na to Harrymu také trochu zvlhly oči.

Matka ho pustila a stoupla si. Vytáhla kapesník a třesoucí se rukou se dotkla svých očí a pouštějícího make-upu.

Otázka, jestli ho otec doprovodí na magickou stranu nádraží King's Cross nebo ne, byla jasná. Jeho táta měl problém i s přímým pohledem na Harryho kufr. Magie se dědila krví a Michael Verres-Evans jí nedostal ani kapku.

Takže místo toho si otec jen odkašlal. „Hodně štěstí ve škole, Harry,“ řekl. „Myslíš, že jsem ti koupil dost knih?“

Harry otci vysvětlil, že si myslí, že by tohle mohla být jeho velká šance provést něco vážně převratného a důležitého, a profesor Verres-Evans přikývl a zrušil svůj velmi zaneprázdněný rozvrh na celé dva dny, aby ho vzal na Nejlepší pochod po antikvariátech v lidské historii, který zahrnoval čtyři města a přinesl třicet krabic vědecké literatury, které teď ležely v podzemních prostorách Harryho kufru. Většina z těch knih byla za libru nebo dvě, ale některé z nich rozhodně nebyly levné, jako například nejnovější Příručka chemie a fyziky nebo kompletní sada encyklopedie Britannicy z roku 1972. Otec se Harrymu pokoušel zabránit, aby viděl cenovky, ale Harry usoudil, že musel utratit přinejmenším tisíc liber. Harry řekl svému otci, že mu peníze vrátí hned, jakmile zjistí způsob, jak vyměnit kouzelnické zlato za mudlovské peníze, a otec mu řekl, aby šel do háje.

A potom se ho jeho otec zeptal: Myslíš, že jsem ti koupil dost knih? Bylo naprosto jasné, jakou odpověď táta očekával.

Harryho hrdlo bylo z nějakého důvodu sevřené. „Nikdy nemůžeš mít dost knih,“ odrecitoval motto Verresovy rodiny a jeho otec si klekl a rychle a pevně ho objal. „Ale ty jsi to rozhodně zkusil,“ řekl Harry a cítil, jak se mu znovu zamlžují oči. „Byl to vážně, vážně, vážně dobrý pokus.“

Jeho táta se narovnal. „Takže…“ řekl. „Vidíš ty nějaké nástupiště Devět a tři-čtvrtě?“

Nádraží King's Cross bylo obrovské a rušné, vydlážděné špinavými kachličkami. Bylo plné běžných lidí, kteří spěchali kvůli svým běžným záležitostem a vedli u toho běžné hovory, které produkovaly spousty a spousty běžného hluku. Nádraží King's Cross mělo nástupiště Devět (na kterém právě stáli) a nástupiště Deset (hned vedle) ale mezi nástupišti devět a deset nebylo naprosto nic kromě tenké, nepříliš slibně vypadající dělící zdi. Velké stropní okno nad nimi propouštělo dost světla, aby ozřejmilo naprostý nedostatek nástupiště Devět a tři-čtvrtě.

Harry zíral kolem, dokud mu nevyschly oči, hlavou mu procházelo no tak, magické znamení, no tak, ukaž se, magické znamení, ale naprosto nic se neukázalo. Přemýšlel, že by vytáhl hůlku a zamával jí, ale McGonagallová ho varovala ohledně jejího používání. Navíc kdyby se tu objevila další sprška mnohobarevných jisker, mohlo by to vést k zatčení za pouštění ohňostroje uvnitř vlakové stanice. A to jen pokud by se nestalo nic jiného, například pokud by celá stanice King's Cross nevybuchla. Harry své učebnice zatím prolistoval jenom zběžně (i když už to prolistování bylo dostatečně bizarní), ve snaze velmi rychle určit, jaký druh vědecké literatury bude třeba koupit během následujících 48 hodin.

No - Harry pohlédl na své hodinky - měl celou jednu hodinu, aby na to přišel, vzhledem k tomu, že ve vlaku má být v jedenáct. Možná to byl nějaký ekvivalent IQ testu a hloupé děti se nemohly stát kouzelníky. (A množství extra času, které jste si vyhradili, určovalo vaši Svědomitost, druhou nejdůležitější věc nutnou pro studijní úspěch.)

„Zjistím to,“ řekl Harry svým čekajícím rodičům. „Je to pravděpodobně nějaký test.“

Jeho otec se zamračil. „Hmm… co takhle se podívat, jestli na zemi nenajdeme nějaké stopy, které by vedly někam, kde to nedává smysl-“

Tati!“ řekl Harry. „Přestaň s tím! Ještě jsem to ani nezkusil vymyslet sám!“ Navíc to byl velmi dobrý návrh, tím hůř.

„Promiň,“ omluvil se otec.

„Ach…“ řekla Harryho matka. „Nemyslím si, že by něco takového studentovi udělali, vy ano? Jsi si jistý, Harry, že ti profesorka McGonagallová nic neřekla?“

„Možná byla moc rozptýlená,“ řekl Harry bez přemýšlení.

Harry!“ zasyčel jeho otec s matkou unisono. „Co jsi vyváděl?“

„Jen jsem, uhm…“ Harry polkl. „Podívejte, na tohle teď nemáme čas-“

„Harry!“

„Myslím to vážně! Na tohle teď nemáme čas! Protože je to vážně dlouhý příběh a já musím vymyslet, jak se dostat do školy!“

Jeho matka si přikryla rukou tvář. „Jak zlé to bylo?“

„Já, ehm,“ nemůžu o tom mluvit z důvodů národní bezpečnosti, „asi z poloviny tak hrozné jako Incident s projektem na vědecký veletrh?“

„Harry!“

„Jen jsem, ehm, hej, koukněte, tady jdou nějací lidé se sovou, půjdu se jich zeptat, jak se tam dostat!“ Harry utekl od svých rodičů k rudovlasé rodině, jeho kufr se při tom automaticky kradl za ním.

Buclatá žena k němu vzhlédla, když se přiblížil. „Ahoj, drahoušku. Poprvé do Bradavic? Ron taky jede poprvé-“ a pak ztuhla. Zahleděla se na něj pozorněji. „Harry Potter?“

Čtyři kluci, zrzavé děvče i sova se otočili a rovněž ztuhli na místě.

„Ale no tak!“ zaprotestoval Harry. Plánoval vystupovat pod jménem pan Verres, alespoň dokud se nedostane do Bradavic. „Koupil jsem si čelenku a všechno! Jak můžete vědět, kdo jsem?“

„Ano,“ řekl Harryho otec, který se k nim přiblížil lehkým, svižným krokem, „jak víte, kdo to je?“ Jeho hlas obsahoval podtón hrůzy.

„Tvůj obrázek byl v novinách,“ řeklo jedno z identicky vypadajících dvojčat.

„HARRY!“

Tati! Není to, jak to vypadá! Jde o to, že jsem porazil Pána zla Ty-víš-koho, když mi byl jeden rok!“

„COŽE?“

„Máma to může vysvětlit.“

„COŽE?“

„Ach… Michaeli, lásko, jsou tu jisté věci, o kterých jsem si myslela, že bude lepší tě s nimi neobtěžovat-“

„Promiňte,“ řekl Harry zrzavé rodině, která na něj třeštila oči, „ale skutečně by mi velice pomohlo, kdybyste mi hned teď mohli říct, jak se dostat na nástupiště Devět a tři-čtvrtě.“

„Ach…“ řekla ta žena. Zvedla ruku a ukázala na zeď mezi nástupišti. „Prostě projdeš rovnou skrze tu přepážku mezi nástupišti devět a deset. Nezastavuj se a neboj se, nebo do ní narazíš, to je velmi důležité. Jestli jsi nervózní, nejlepší bude, když se rozeběhneš.“

„A ať se stane cokoli, nemysli na slona.“

„Georgi! Nevšímej si ho, Harry, drahoušku, neexistuje žádný důvod, proč bys neměl myslet na slona.“

„Já jsem Fred, mami, ne George-“

„Díky!“ řekl Harry, otočil se a rozběhl se k bariéře.

Počkat chvíli, nebude to fungovat, pokud v to nebude věřit?

V takových chvílích Harry opravdu litoval, že jeho mozek pracuje natolik rychle, aby si uvědomil, že v takovém případě bude fungovat „rezonující pochybnost“, což znamenalo, že kdyby pokračoval s vírou, že projde skrze bariéru, byl by v pohodě, ale teď se místo toho strachoval, jestli dostatečně věří, že projde skrze bariéru, což znamenalo, že ve skutečnosti obavu, že do ní narazí.

„Harry! Vrať se zpátky! Čeká tu na tebe jisté vysvětlování!“ To byl jeho táta.

Harry zavřel oči a ignoroval všechno, co věděl o ospravedlňování víry a jednoduše se snažil věřit vážně hodně, že projde skrze bariéru a-

-zvuky okolo něj se změnily.

Harry otevřel oči, a s klopýtnutím se zastavil. Poté, co vyvinul vědomou námahu, aby v něco uvěřil, se cítil podstatně špinavěji.

Stál na jasném nástupišti pod otevřeným nebem, vedle jediného obrovského vlaku - čtrnáct dlouhých vozů tažených masivní kovově rudou parní lokomotivou s komínem, který sliboval smrt zdravému ovzduší. Nástupiště už bylo lehce zalidněné (i přesto, že Harry dorazil o celou hodinu dříve) a tucty dětí a jejich rodičů se hemžily kolem laviček, stolů a nejrůznějších stánkařů a pouličních prodavačů.

Bylo naprosto bez diskuze, že žádné takové místo na nádraží King's Cross nebylo, stejně jako žádné místo, kde by se mohlo ukrývat.

Ok, takže buď a) jsem se právě teleportoval někam naprosto jinam b) dovedou skládat prostor jako nikdo jiný c) jednoduše ignorují pravidla.

Za ním se ozval slabý kradmý zvuk a Harry se otočil, aby si potvrdil, že jeho kufr ho na svých malých chapadlech vážně následoval. Očividně, pro magické účely, bylo jeho zavazadlo rovněž schopné vyvinout dostatečnou víru, aby prošlo bariérou. Vlastně to bylo docela znepokojivé, když se tak nad tím Harry zamyslel.

O chvilku později ze železného průchodu vyběhl rusovlasý chlapec, který vypadal ze všech nejmladší. Na vodítku za sebou táhl svůj kufr a málem narazil do Harryho. Harry, který se cítil jako naprostý hlupák, že tam zůstal stát, se rychle posunul stranou a rusovlasý chlapec ho následoval s důrazným škubáním za vodítko svého kufru, aby s ním zavazadlo udrželo tempo. O chvilku později prolétla průchodem bílá sova a usadila se chlapci na rameni.

„Teda,“ řekl rusovlasý chlapec, „jsi vážně Harry Potter?“

Jenom ne zase tohle. „Nemám žádný logický způsob, kterým bych si to s jistotou ověřil. Moji rodiče mě vychovali ve víře, že jsem Harry Potter a spousta lidí mi řekla, že vypadám jako mí rodiče, čímž myslím své druhé rodiče, ale,“ Harry se s náhlým uvědoměním zarazil, „co se týká toho, co vím , je klidně možné, že existují kouzla, která by dítěti mohla dát určitý vzhled-“

„Ehm, cože kámo?“

Podle všeho to nebyl havraspárský materiál. „Ano, jsem Harry Potter.“

„Já jsem Ron Weasley,“ řekl ten vysoký hubený kluk s pihovatým nosem a natáhl ruku, kterou Harry za chůze zdvořile potřásl. Sova Harryho obdařila podivně odměřeným a zdvořilým zahoukáním (které vlastně znělo mnohem spíš jako eehhhh, všiml si Harry překvapeně).

V tu chvíli si Harry uvědomil potenciál bezprostřední katastrofy a rychle vymyslel způsob, jak jí zabránit. „Vteřinku,“ řekl Ronovi a otevřel jeden ze šuplíků svého kufru, který, jak si správně vybavil, obsahoval zimní oblečení, a pod zimním kabátem našel nejlehčí šálu, jakou vlastnil. Harry si sundal čelenku, se stejnou rychlostí rozmotal šálu, a uvázal si jí kolem obličeje. Trochu hřála, obzvlášť teď v létě, ale to Harry přežije.

Potom zavřel zásuvku (která teď obsahovala jeho zbytečnou čelenku, i když tam ani nepatřila) a otevřel další zásuvku, aby vytáhl svůj černý kouzelnický hábit, který si přetáhl přes hlavu, když už teď nebyl na mudlovském území.

„Tak,“ řekl Harry spokojeně. Ten zvuk vyšel přes šálu přes jeho ústa jen lehce tlumeně. Otočil se k Ronovi. „Jak vypadám? Pitomě, já vím, ale jde poznat, že jsem Harry Potter?“

„Ehm,“ řekl Ron. Zavřel pusu, do té chvíle otevřenou. „Ani ne, Harry.“

„Velmi dobře,“ řekl Harry. „Nicméně abychom nezmařili smysl celého cvičení, budeš mě nadále oslovovat jako,“ Verres by už také mohlo být marné, „pana Spoo.“

„Dobře, Harry,“ řekl Ron nejistě.

Síla v tomto jedinci není zvlášť mocná. „Říkej… mi… pane… Spoo.“

„Dobře, pane Spoo-“ Ron se zarazil. „To nejde, cítím se hloupě.“

To není jen pocit. „Ok. Ty vyber jméno.“

„Pan Kanonýr,“ řekl Ron okamžitě. „Po Kudleyských kanonýrech.“

„Aha…“ Harry měl příšerný pocit, že tohohle bude strašně litovat. „Kdo nebo co jsou Kudleyští kanonýři?“

„Kdo jsou Kudleyští kanonýři? Ten nejlepší tým v celé historii famfrpálu! Jasně, minulý rok skončili na spodní příčce, ale-“

„Co je to famfrpál?“

Tahle otázka se také ukázala být chybou.

„Takže, udělejme si v tom jasno,“ řekl Harry, když se zdálo, že Ronovo vysvětlování (doprovázené živou gestikulací) doznívá. „Chycení zlatonky se počítá za sto a padesát bodů?“

„Jo-“

„Kolik desetibodových gólů jeden tým průměrně střelí, když do toho nepočítáš zlatonku?“

„Uhm, možná patnáct nebo dvacet v profesionálních zápasech-“

„To je jednoduše špatně. To porušuje snad každé pravidlo herního designu. Podívej, ten zbytek pravidel zní, že by možná mohl dávat smysl, jistým způsobem, tedy pro sport, ale ty v podstatě říkáš, že chycení téhleté zlatonky přebije téměř jakékoli běžně dosažitelné rozpětí bodů. Ti dva chytači jednoduše létají kolem, hledají zlatonku a s nikým jiným se nestřetávají, zpozorování zlatonky tak bude záležet hlavně na štěstí-“

„Nejde o štěstí!“ zaprotestoval Ron. „Musíš pátrat očima ve správném vzorci-“

„Není to interaktivní, není tu žádné závodění s jinými hráči, a jak zábavné může být pozorovat někoho neuvěřitelně dobrého v hýbání očima? A pak se ten chytač, který má větší štěstí, vyřítí dopředu, popadne zlatonku a snažení všech ostatních jde do kytek. Je to, jako kdyby někdo vzal skutečnou hru a narouboval na ni nesmyslnou extra pozici, jenom abys mohl být Nejdůležitější Hráč na hřišti, aniž by ses musel doopravdy snažit nebo se naučit zbytek. Kdo byl první chytač, králův připitomělý synek, který chtěl hrát famfrpál, ale nedovedl pochopit pravidla?“ Popravdě, teď když se nad tím Harry zamyslel, znělo to jako překvapivě dobrá hypotéza. Posaďte ho na koště a řekněte mu, aby chytil tu blyštivou věcičku…

Ronova tvář se v zamračení stáhla. „Pokud nemáš rád famfrpál, nemusíš si z něj hned dělat srandu!“

„Pokud nemůžeš kritizovat, nemůžeš vylepšovat. Já navrhuju, jak tu hru vylepšit. Je to velmi prosté - zbavte se zlatonky.“

„Nezmění tu hru jenom proto, že to řekneš zrovna ty!“

„Ale já jsem Chlapec-který-přežil, víš. Lidé mi budou naslouchat. Možná kdybych je dokázal přesvědčit, aby tu hru změnili v Bradavicích, změna by se pak rozšířila.“

Výraz naprosté hrůzy se zmocnil Ronovy tváře. „Ale, ale, ale když odstraníš zlatonku, jak potom poznáš, kdy hra skončí?“

Prostě… koupí… hodiny. Bude to mnohem spravedlivější, než když hra skončí někdy po deseti minutách a někdy nekončí celé hodiny, i pro diváky to bude mnohem předvídatelnější.“ Harry si povzdechl. „Ále, přestaň se na mě dívat tak vyděšeně, nejspíš si ve skutečnosti nedám tu práci, abych zničil tuhle ubohou výmluvu pro národní sport a učinil ji k obrazu svému promyšlenější a lepší. Mám daleko, daleko, daleko důležitější věci na starosti.“ Harry se zatvářil zamyšleně. „Na druhou stranu, nezabralo by tolik času, napsat Devadesát pět tezí proti zlatonce ve famrfpálu a přibít je na kostelní dveře-“

„Pottere,“ protáhl hlas mladého chlapce, „co to máš na tváři a co to stojí vedle tebe?“

Ronův výraz naprostého děsu byl nahrazen výrazem naprosté nenávisti. „Ty!“

Harry otočil hlavu a skutečně, byl to Draco Malfoy, který mohl být donucen obléci si standardní školní hábit, ale vynahradil si to kufrem, který vypadal alespoň tak magicky jako Harryho vlastní, a byl mnohem elegantnější, zdobený stříbrem a smaragdy a výjevem, o kterém Harry odhadl, že musí být součástí Malfoyova rodinného erbu - hadem s krásnými špičáky a se zkříženými slonovinovými hůlkami na pozadí.

„Draco!“ řekl Harry. „Ehm, nebo Malfoyi, pokud tomu tak dáváš přednost, i když to mi trochu zavání Luciusem. Jsem rád, že tě vidím v pořádku po našem, umm, po našem posledním setkání. Tohle je Ron Weasley. A já se snažím jít inkognito, takže mi říkej, ehm,“ Harry sklonil pohled na svůj hábit, „pan Black.“

Harry!“ zasyčel Ron. „Tohle jméno nemůžeš používat!“

Harry zamrkal. „Proč ne?“ Znělo hezky temně, jako mezinárodní muž záhad-

„Já bych řekl, že je to dobré jméno,“ řekl Draco, „ale vznešený a starodávný rod Blacků by mohl mít námitky. Co takhle pan Stříbrný?“

„Jdi pryč od… od pana Zlatého,“ řekl Ron chladně a postoupil o krok dopředu. „Nepotřebuje mluvit s takovými, jako jsi ty!“

Harry smířlivě zvedl ruku. „Raději budu pan Bronzový, díky za návrhy. A Rone, uhm,“ Harry tápal, jak to má říct, „jsem rád, že jsi tak… nadšený mě bránit, ale mě nijak zvlášť nevadí mluvit tady s Dracem-“

Tohle bylo pro Rona očividně poslední kapka, otočil se na Harryho a jeho oči teď žhnuly pobouřením. „Cože? Víš, kdo to je?“

„Ano, Rone,“ řekl Harry, „možná si vzpomínáš, že jsem ho oslovil Draco, aniž by se musel představovat.“

Draco se uchichtnul. Pak jeho oči spočinuly na bílé sově na Ronově rameni. „Ale, copak je tohle?“ protáhl Draco hlasem plným potměšilosti. „Kdepak je ta slavná Weasleyovic rodinná krysa?“

„Pohřbená na dvorku,“ řekl Ron chladně.

„Ach, jak smutné. Pot… á, pane Bronzový, měl bych se zmínit, že dle všeobecného mínění mají Weasleyovi tu nejlepší historku s domácím mazlíčkem v dějinách. Chtěl bys nám ji říct, Weasley?“

Ronova tvář se zkroutila. „Nemyslel by sis, že je to tak vtipné, kdyby se to stalo tvojí rodině!“

„Oh,“ zapředl Draco, „ale tohle by se Malfoyům nikdy nestalo.“

Ronovy ruce se sevřely do pěstí-

„To stačí,“ řekl Harry, vložil do hlasu tolik tiché autority, kolik jen zvládl. Bylo očividné, že ať už šlo o cokoli, pro to zrzavé dítě to byla bolestivá vzpomínka. „Pokud o tom Ron nechce mluvit, pak o tom mluvit nemusí a já bych tě požádal o to samé.“

Draco se k Harrymu překvapeně otočil a Ron přikývl. „Přesně tak, Harry! Chci říct, pane Bronzový! Vidíš, co je to za člověka? Teď mu řekni, ať jde pryč!“

Harry v duchu napočítal do deseti, což pro něj představovalo velmi rychlé 12345678910 - starý zvyk z doby, kdy mu bylo pět a jeho matka mu to poprvé poradila a Harry usoudil, že jeho způsob je rychlejší a měl by být zrovna tak efektivní. „Neřeknu mu, aby šel pryč,“ řekl Harry klidně. „Pokud chce, může se mnou klidně mluvit.“

„No, já se nehodlám bavit s někým, kdo se baví s Dracem Malfoyem,“ oznámil Ron chladně.

Harry pokrčil rameny. „To je na tobě. se nehodlám bavit s někým, kdo mi říká, s kým bych se měl nebo neměl bavit.“ V duchu si tiše opakoval prosím jdi pryč, prosím jdi pryč…

Ronova tvář překvapením ztratila jakýkoli výraz, jako by doopravdy očekával, že ta věta zafunguje. Potom se otočil, cukl vodítkem svého zavazadla a odsupěl dál po nástupišti.

„Pokud se ti nezamlouval,“ zeptal se Draco zvědavě, „proč jsi prostě neodešel?“

„Um… jeho matka mi pomohla zjistit, jak se dostat na tohle nástupiště z nádraží King's Cross, takže bylo trochu těžké mu jednoduše říct, ať zmizí. A navíc, není to tak, že bych tohohle Rona nesnášel,“ řekl Harry. „Jenom, jenom…“ zapátral po vhodném výrazu.

„Nevidíš důvod, proč by měl existovat?“ nabídl Draco.

„Tak nějak.“

„Každopádně, Pottere… pokud jsi skutečně byl vychován mudly-“ Draco se na chvíli zarazil, jako kdyby čekal na popření, ale Harry nic neřekl „-pak si možná neuvědomuješ, jaké je to být slavný. Lidé budou chtít zabrat veškerý tvůj čas. Musíš se naučit říkat ne.“

Harry přikývl a na tvář promítnul zamyšlený výraz. „To zní jako dobrá rada.“

„Pokud k nim zkusíš být milý, ve výsledku to jen bude znamenat, že strávíš nejvíce času s těmi nejvlezlejšími. Rozhodni se, s kým chceš trávit svůj čas, a všechny ostatní musíš odbýt. Lidé tě budou soudit podle toho, s kým tě uvidí, a ty nechceš být viděn vedle takových, jako je Ron Weasley.“

Harry znovu přikývl. „Pokud ti nevadí, že se ptám, jak jsi mě poznal?“

Pane Bronzový,“ protáhl Draco, „už jsem Vás potkal, vzpomeňte si. Všiml jsem si, jak tu někdo chodí kolem se šálou přes obličej a vypadá naprosto k popukání. Takže jsem zkusil hádat.“

Harry s úklonou hlavy přijal ten kompliment. „Za to se strašně omlouvám,“ řekl, „naše první setkání, myslím. Nechtěl jsem tě zahanbit před Luciusem.“

Draco to odmávl a věnoval Harrymu podivný pohled. „Jen si přeju, aby byl otec přišel, když jsi ty lichotil mně-“ Draco se zasmál. „Ale díky za to, co jsi ty řekl otci. Kdyby toho nebylo, měl bych to vysvětlování podstatně obtížnější.“

Harry se uklonil hlouběji. „A díky tobě, že jsi mi to oplatil tím, co jsi řekl profesorce McGonagallové.“

„Nemáš zač. Ale jedna z asistentek musela svou nejlepší kamarádku zapřísáhnout k naprosté mlčenlivosti, protože otec říká, že tu kolují divné zvěsti, jako bychom se ty a já pohádali nebo něco takového.“

„Ou,“ řekl Harry a zamrkal. „To je mi vážně líto-“

„Ne, jsme na to zvyklí, Merlin ví, že o Malfoyových už tak koluje spousta pomluv.“

Harry přikývl. „Rád slyším, že nejsi v maléru.“

Draco se usmál. „Otec má, um, poněkud vytříbený smysl pro humor, ale rozumí spřátelování se. Rozumí tomu velmi dobře. Po pravdě mě poslední měsíc každou noc před spaním nutil opakovat ‚V Bradavicích si získám přátele.‘ Když jsem mu všechno vysvětlil a on pochopil, že přesně to jsem dělal, nejen že se mi omluvil, ale dokonce mě vzal na zmrzlinu.“

Harrymu spadla čelist. „Ty jsi z tohohle dokázal vytřískat zmrzlinu?“

Draco přikývl, vypadal přesně tak samolibě, jak si takový výkon zasluhoval. „No, otec věděl, o co se snažím, samozřejmě, ale on byl tím, kdo mě naučil, jak se to dělá, a pokud se usměju tím správným způsobem, když to dělám, tak to z toho dělá otcovsko-synovskou záležitost, a pak mi musí koupit zmrzlinu, nebo nasadím takový ten smutný obličej, jako kdybych si myslel, že jsem ho zklamal.“

Harry si Draca pozorně změřil, protože cítil přítomnost dalšího mistra. „Ty jsi dostával lekce, jak manipulovat lidmi?“

„Samozřejmě,“ řekl Draco hrdě. „Otec mi platil tutory.“

„Wow,“ řekl Harry. Přečíst Vliv - síla přesvědčování a manipulace od Roberta Cialdiniho se s něčím takovým příliš srovnávat nedalo (i když to byla jedna zatraceně dobrá knížka). „Tvůj táta je skoro stejně úžasný jako ten můj.“

Draco pozvedl obočí. „Oh? A co dělá tvůj otec?“

„Kupuje mi knížky.“

Draco to zvážil. „To nezní moc působivě.“

„To bys musel být u toho. Každopádně, jsem rád, že to celé slyším. Podle toho, jak se na tebe Lucius díval, jsem si myslel, že se chystá tě ukřižovat.“

„Můj otec mě doopravdy miluje,“ řekl Draco pevně. „Něco takového by nikdy neudělal.“

„Um…“ řekl Harry. Pamatoval si, jak to bělovlasé, černě oblečené ztělesnění dokonalosti vkráčelo k Madam Malkinové, krásnou, smrtící hůl se stříbrnou rukojetí v dlani. Bylo prostě příliš obtížné představit si toho perfektního vraha jako milujícího otce. „Nevykládej si to špatně, ale jak to víš?“

„Hmm?“ Bylo jasné, že se nejednalo o otázku, na kterou by se Draco sám sebe normálně ptal.

„Je to základní otázka racionality: Proč věříš tomu, čemu věříš? Co si myslíš, že víš, a jak si myslíš, že to víš? Proč si myslíš, že by tě Lucius neobětoval stejným způsobem, jako by obětoval kteroukoli jinou figurku ve své hře?“

Draco střelil po Harrym další podivný pohled. „Co přesně ty víš o mém otci?“

„Um… křeslo v Starostolci, křeslo v Bradavické správní radě, neuvěřitelně bohatý, má ucho ministra Popletala, má důvěru ministra Popletala, pravděpodobně má nějaké vysoce inkriminující fotky ministra Popletala, nejvýznamnější krevní purista od doby, co zmizel Ty-víš-kdo, někdejší Smrtijed patřící k užšímu kruhu, o kterém se ví, že má znamení zla, ale dostal se z toho tvrzením, že byl pod kletbou Imperius, což bylo směšně nepravděpodobné a skoro všichni to věděli… Zlý s velkým Z a rozený zabiják… Myslím, že to je všechno.“

Dracovy oči se zúžily na štěrbiny. „To ti řekla McGonagallová, že ano.“

„Ne, ta mi potom o Luciusovi neřekla nic, jen abych se od něj držel dál. Takže během toho Incidentu v prodejně lektvarů, když byla profesorka McGonagallová zaneprázdněná hovorem s majitelem obchodu a snažila se dostat všechno pod kontrolu, jsem popadl jednoho ze zákazníků, a zeptal se na Luciuse jeho.“

Dracovy oči se znovu rozšířily. „To jsi skutečně udělal?“

Harry na Draca zmateně pohlédl. „Pokud jsem lhal napoprvé, neřeknu ti pravdu jen proto, že ses zeptal dvakrát.“

Nastala krátká pauza, jak to Draco vstřebával.

„Ty se zaručeně dostaneš do Zmijozelu.“

„Já se zaručeně dostanu do Havraspáru, děkuju pěkně. Chci moc jenom proto, abych získal knihy.“

Draco se zasmál. „Jo, jasně… Každopádně… abych odpověděl, na co ses ptal…“ Draco se zhluboka nadechl a jeho tvář získala vážný výraz. „Otec pro mě jednou zmeškal hlasování Starostolce. Létal jsem na koštěti a spadl jsem a zlomil jsem si spoustu žeber. Vážně to bolelo. Nikdy předtím mě nic tolik nebolelo a já si myslel, že umřu. Takže otec zmeškal tohle vážně důležité hlasování, protože byl u mé postele v Svatém Mungovi, držel mě za ruce a sliboval mi, že budu v pořádku.“

Harry, který do té chvíle z rozpačitosti odvracel zrak, se donutil, aby znovu stočil pohled na Draca. „Proč mi tohle říkáš? Zní to trochu… soukromě…“

Draco se na Harryho vážně podíval. „Jeden z mých tutorů jednou řekl, že lidé tvoří blízká přátelství tím, že jeden o druhém vědí soukromé věci, a že důvod, proč většina lidí nemá blízké přátele je, že se příliš snadno dostanou do rozpaků, takže nemohou sdílet něco skutečně důležitého.“ Draco ve výzvě otočil dlaně. „Teď ty?“

Harry si všiml, že pochopení, že Dracův nadějný výraz do něj byl pravděpodobně vpraven měsíci tréninku, ho nedělalo o nic méně účinným. Vlastně jej to dělalo účinným méně, ale bohužel nikoli neúčinným. To samé by se dalo říct o Dracově chytrém použití recipročního tlaku za nevyžádaný dar, techniky, o které Harry četl ve svých knihách o sociální psychologii (jeden experiment ukázal, že bezpodmínečný dar pěti liber byl dvakrát tak účinný jako podmíněná nabídka padesáti liber, když bylo třeba přimět lidi vyplnit dotazník). Draco dal nevyžádaný dar důvěrnosti a teď vyzval Harryho, aby mu nabídl důvěrnost na oplátku… a po pravdě, Harry se cítil pod tlakem. Nepochyboval, že odmítnutí by se setkalo s pohledem plným smutného zklamání a možná malým množstvím opovržení naznačujícím, že ztratil body.

„Draco,“ řekl Harry, „jenom abys to věděl, přesně jsem poznal, co jsi právě udělal. Moje kniha tomu říká reciprocita a mluví o tom, že když jde o to, aby někdo udělal, co chceš, dát přímý dar dvou srpců je dvakrát tak účinné jako nabídnout dvacet srpců…“ Harryho hlas se vytratil.

Draco vypadal smutně a zklamaně. „Nebylo to myšleno jako trik, Harry. Je to opravdový způsob, jak se dělají přátelé.“

Harry zvedl ruku. „Neřekl jsem, že se nechystám odpovědět. Jen potřebuju čas, abych vybral něco jak soukromého, tak neškodného. Řekněme… Chci, abys věděl, že se do těchto věcí nenechám vehnat.“ Pauza k promyšlení mohla hodně přispět k zneškodnění většiny přesvědčovacích svolovacích technik, když už jste se je naučili rozpoznávat.

„Dobře,“ řekl Draco. „Počkám, dokud s něčím nepřijdeš. Ach, a prosím sundej si tu šálu, zatímco to budeš říkat.“

Jednoduché, ale účinné.

A Harry si nemohl pomoci, aby si nevšiml, jak neohrabané, rozpačité a neelegantní jsou jeho pokusy o manipulaci/zachování tváře/předvádění ve srovnání s Dracovými. Potřebuju ty tutory.

„Dobře,“ řekl Harry po chvíli. „Tady je moje.“ Rozhlédl se kolem a vyhrnul vyroloval si šálu přes tvář, tak aby odkrývala všechno až na jizvu. „Um… zní to, jako by ses mohl doopravdy spolehnout na svého otce. Chci říct… pokud k němu mluvíš vážně, vždycky tě bude poslouchat a vezme tě vážně.“

Draco přikývl.

„Někdy,“ řekl Harry a polkl. Tohle bylo překvapivě těžké, ale takové to také mělo být. „Někdy si přeju, aby můj vlastní táta byl jako tvůj.“ Harryho pohled uhnul z Dracovy tváře, více méně automaticky, a pak se Harry donutil podívat se zpátky.

Pak Harrymu došlo, co to proboha právě řekl, a spěšně dodal: „Ne, že bych si přál, aby byl můj táta dokonalou vražednou zbraníbezchybným nástrojem smrti jako Lucius, myslel jsem jenom, aby se mnou mluvil vážně-“

„Rozumím,“ řekl Draco s úsměvem. „Tak… nepřipadá ti teď, že jsme o něco blíže k tomu stát se přáteli?“

Harry přikývl. „Jo. Popravdě, docela jo. Um… bez urážky, ale nasadím si znovu svůj převlek, vážně tu nechci řešit nějaké-“

„Chápu.“

Harry si omotal šálu zpátky přes obličej.

„Můj otec bere všechny své spojence vážně,“ řekl Draco. „To proto jich má tolik. Možná by ses s ním měl potkat.“

„Budu o tom přemýšlet,“ řekl Harry neutrálním tónem. Znovu udiveně potřásl hlavou. „Takže ty vážně jsi jeho jediným slabým místem.“

Teď se Draco díval na Harryho opravdu podivně. „Nechceš si dojít pro něco k pití a někam si sednout?“

Harry si uvědomil, že už stojí na jednom místě příliš dlouho, protáhl se a pokusil se o křupnutí v zádech. „Jasně.“

Nástupiště se teď už začínalo plnit, ale na protější straně, dál od červené lokomotivy, bylo pořád klidněji. Po cestě prošli kolem prodavače, holohlavého vousatého muže s malým vozíkem, který nabízel noviny a komiksy a naštosované neonově zelené plechovky.

Prodavač se právě opíral a pil jednu z oněch neonově zelených plechovek zrovna v okamžiku, kdy spatřil elegantního a uhlazeného Draca Malfoye, jak se k němu blíží spolu se záhadným chlapcem, který se šálou omotanou kolem obličeje vypadal neuvěřitelně pitomě, což prodavači způsobilo náhlý záchvat kašle a přitom si vyprsknul značné množství neonově zelené tekutiny na vousy.

„Promiňte,“ řekl Harry, „ale co přesně je tahle věc?“

„Prskavkový čaj,“ řekl stánkař. „Pokud ho vypijete, neodvratně se vám stane něco, co vás přiměje vyprsknout ho na sebe nebo na někoho jiného. Ale je to očarované, aby to za pár vteřin zmizelo-“ Skutečně, zeleň na jeho vousech už mizela.

„Jak zábavné,“ řekl Draco. „Jak velmi, velmi zábavné. Pojďte, pane Bronzový, najdeme si jiné-“

„Počkej,“ řekl Harry.

Ale no tak! Tohle je prostě- prostě dětinské!“

„Ne, je mi líto, Draco, ale já tohle musím prošetřit. Co se stane, když vypiju Prskavkový čaj, ale budu dělat, co budu moci, abych udržel rozhovor naprosto vážný?“

Prodavač se usmál a neurčitě pokrčil rameny. „Kdo ví? Náhle spatříte, jak kolem jde přítel v žabím kostýmu? Něco vtipného a neočekávaného se stane tak jako tak-“

„Ne. Je mi líto. Tomuhle prostě nevěřím. To narušuje moji už tak velmi zneužívanou schopnost potlačování nedůvěry tolika způsoby, že je jazyk ani nedokáže vyjádřit. Neexistuje - neexistuje - žádný způsob, jakým by zatracené pití mohlo manipulovat realitou tak, aby vytvářelo komediální scénky, nebo to hodlám vzdát a odletět strávit důchod na Bahamách-“

Draco zasténal. „Vážně se tohle chystáme udělat?“

„Ty to pít nemusíš, ale já to musím prozkoumat. Musím. Za kolik?“

„Pět svrčků plechovka,“ řekl prodavač.

Pět svrčků? Vy prodáváte realitu ohýbající nealkoholické pití za pět svrčků plechovku?“ Harry se natáhl do svého váčku a řekl: „Čtyři srpce, čtyři svrčky,“ a plácnul jimi na pult. „Dva tucty plechovek, prosím.“

„Taky si jednu vezmu,“ Draco si povzdechl a začal se natahovat ke kapsám.

Harry rychle zavrtěl hlavou. „Ne, platím to, a ani se to nepočítá jako laskavost, jen chci vědět, jestli to bude fungovat taky na tebe.“ Hodil plechovku Dracovi a začal krmit váček, jehož rozšířený ret plechovky snědl za doprovodu krkavých zvuků, které příliš neposilovaly Harryho víru, že jednou pro tohle všechno najde rozumné vysvětlení.

O dvacet dva krknutí později držel Harry v ruce poslední koupenou plechovku. Draco se na něj s očekáváním podíval a oba otevřeli plechovky najednou.

Harry si vyroloval šálu, aby uvolnil ústa, oba dva zaklonili hlavu a napili se Prskavkového čaje. Tak nějak chutnal zeleně - extra bublinkově a citrónověji než citrón.

Nic jiného se nestalo.

Harry se podíval na prodavače, který je shovívavě pozoroval.

Dobře, pokud tenhle chlápek právě využil naprosto přirozeného incidentu, aby mi prodal dvacet čtyři plechovek zelené sodovky, zatleskám jeho podnikatelskému duchu a pak ho zabiju.

„Nemusí se to stát ihned,“ řekl stánkař. „Ale je to zaručené alespoň jednou za plechovku, nebo dostanete peníze zpátky.“

Harry se znovu napil.

A ještě jednou se nic nestalo.

Možná bych prostě měl vyžbluňknout celou tuhle věc co nejrychleji… a doufat, že mi žaludek neexploduje ze všeho toho oxidu uhličitého, nebo že nekrknu, zatímco to budu pít…

Ne, mohl si dovolit být trochu trpělivý. Ale upřímně, Harry nechápal, jak by tohle mohlo fungovat. Nemohli jste prostě k někomu přijít a říct „Teď tě překvapím“ nebo „Teď ti řeknu pointu jednoho vtipu a bude opravdu zábavná“. To ničilo ten element překvapení. V Harryho stavu duchovní obrněnosti by kolem klidně mohl protančit Lucius Malfoy v baletním kostýmku a k pořádnému vyprsknutí by ho to nedonutilo. S jakým ujetým nesmyslem by vesmír měl přijít teď?

„Tak jako tak, pojďme se posadit,“ řekl Harry. Chystal se znovu se napít a vyrazit k vzdáleným lavičkám. To ho nasměrovalo do správného úhlu, aby si mohl všimnout té části stánku, která byla vyhrazena novinám s názvem Jinotaj, které nesly následující titulek:

DRACO MALFOY TĚHOTNÝ
S CHLAPCEM-KTERÝ-PŘEŽIL

„Gah!“ zaječel Draco, když ho vydatně postříkala sprška z Harryho strany. Draco se s plamenným pohledem otočil k Harrymu a popadl vlastní plechovku. „Ty synu mudlovský šmejdky! Podívejme se, jak se ti bude líbit nechat se poplivat!“ A Draco do úst úmyslně nabral lok z plechovky právě v okamžiku, kdy jeho vlastní oči zachytily titulek.

V čistě reflexní reakci se Harry pokusil zaštítit si tvář, když sprška limonády vylétla jeho směrem. Bohužel k zaštítění použil ruku držící Prskavkový čaj, čímž mu jeho zbytek vyšplouchl přes rameno.

Harry nespouštěl oči z plechovky ve své ruce ani při následném kašlání a prskání. Zelená barva mezitím začala mizet z Dracova hábitu.

Pak vzhlédl a vytřeštil oči na novinový titulek.

DRACO MALFOY TĚHOTNÝ
S CHLAPCEM-KTERÝ-PŘEŽIL

Harryho rty se otevřely a řekly, „buh-bluh-buh-buh…“

Příliš mnoho námitek, v tom byl ten problém. Pokaždé, když se Harry pokusil říct „Ale nám je teprve jedenáct!“, námitka „Ale muži nemůžou otěhotnět!“ požadovala hlavní prioritu a potom byla předběhnuta „Ale mezi námi vážně nic není!“

Pak se Harry znovu podíval na plechovku ve své ruce.

Začínal cítit prudkou touhu zdrhnout odsud a křičet přitom z plných plic, dokud konečně nezkolabuje z nedostatku kyslíku, a jediná věc, která mu v tom bránila, byla, že jednou četl, že naprostá panika je znamením skutečně významného vědeckého problému.

Harry zavrčel, prudce odhodil plechovku do nejbližšího koše a došel zpět k prodavači. „Jeden Jinotaj, prosím.“ Zaplatil další čtyři svrčky, vylovil další Prskavkový čaje ze svého váčku a došel k piknikovému plácku k Dracovi, který zíral na svou vlastní plechovku s výrazem upřímného obdivu.

„Beru to zpátky,“ řekl Draco. „To bylo zatraceně dobrý.“

„Hej, Draco, víš, co dělá ještě lepší přátele než vyměňovat si tajemství? Společné spáchání vraždy.“

„Mám tutora, který to také tvrdí,“ připustil Draco. Sáhl si pod hábit a nenuceným, přirozeným pohybem se poškrábal. „Koho máš na mysli?“

Harry práskl Jinotajem na piknikový stůl. „Chlápka, který přišel s tímhle titulkem.“

Draco zasténal. „Žádný chlápek. Holka. Desetiletá holka, věřil bys tomu? Zbláznila se potom, co jí zemřela matka, a její otec, kterému tyhle noviny patří, je přesvědčený, že je jasnovidka, takže když něco neví, zeptá se Lenky Láskorádové a věří všemu, co řekne.“

Aniž by nad tím doopravdy přemýšlel, Harry otevřel další plechovku Prskavkového čaje a chystal se napít. „Děláš si srandu? To je ještě horší než mudlovská žurnalistika, a to bych si nemyslel, že něco takového je technicky možné.“

Draco zavrčel. „Ona je taky nějak perverzně posedlá Malfoyovými a její otec je náš politický oponent, takže vytiskne každé její slovo. Hned jak budu dost starý, znásilním ji.“

Zelená tekutina Harrymu vyrazila z nosních dírek a vsákla se do šály. Prskavkový čaj a plíce se nemusely a Harry strávil několik dalších sekund zběsilým kašláním.

Draco se na něj ostře podíval. „Je něco v nepořádku?“

A v tom okamžiku Harrymu došlo, že (a) zvuk přicházející ze zbytku nádraží se proměnil v nezřetelný šum zhruba v okamžiku, kdy se Draco natáhl pod hábit, a (b) když mluvil o vraždě jakožto sbližovacím prostředku, byl přesně jedinou osobou v rozhovoru, která si myslela, že oba žertují.

Správně. Protože ti připadal jako takové normální dítě. A on je normální dítě, je přesně tím, co byste očekávali, že se stane z běžného chlapce, pokud by Darth Vader byl jeho milujícím otcem.

„Ano, no,“ Harry zakašlal, ach bože, jak jen se má dostat z tohohle konverzačního kouta, „byl jsem jen překvapený, že jsi ochotný o tom mluvit takhle otevřeně, že tě neznepokojuje, že tě chytí nebo něco.“

Draco si odfrkl. „Děláš si legraci? Slovo Lenky Láskorádové proti mému?“

To mě teda omyjte a podávejte s oblohou. „Takže neexistuje nic takového jako magický detektor lži, chápu to dobře?“ Nebo test DNA… zatím.

Draco se rozhlédl. Jeho oči se zúžily. „Správně, ty o ničem nevíš. Podívej, vysvětlím ti, jak to skutečně funguje, jako kdybys už byl ve Zmijozelu a položil mi tu samou otázku. Ale musíš přísahat, že o tom nic neřekneš.“

„Ale můžu o tom mluvit, když neřeknu, že ty jsi ten, kdo mi to řekl, správně? Chci říct, co když se mě jednou jiný mladý Zmijozel zeptá na to samé.“

Draco se zarazil. „Zopakuj to.“

Harry to udělal.

„Dobře, to nezní, jako by ses mě pokoušel podvést, takže proč ne. Jen měj na paměti, že já vždycky můžu všechno popřít. Přísahej.“

„Přísahám,“ řekl Harry.

„Soudy používají veritasérum, ale to je jenom fraška, můžeš na sebe jednoduše předtím použít zapomeň a tvrdit, že té druhé osobě byla přikouzlena falešná vzpomínka. Pokud máš myslánku, a my ji máme, můžeš tu vzpomínku později dokonce i získat zpátky. Nejčastěji se soudy přiklání k zapomeň než k možnosti, že by v tom hrálo roli nějaké komplikovanější paměťové kouzlo. Ale tady vstupuje do hry hodně soudní rozvážnosti. A pokud jsem v něčem zainteresovaný , pak se to dotýká cti vznešeného rodu a jde to rovnou k Starostolci, kde otec drží většinu. A pokud jsem shledán nevinným, Láskorádovic rodina musí zaplatit odškodnění za utrhání na cti. A oni od začátku vědí, že přesně takhle by to dopadlo, takže ani neceknou.“

Přes Harryho přešel chlad, který dorazil i s pokynem udržet obličej i hlas v normálu. Poznámka pro sebe: Při nejbližší příležitosti svrhnout vládu magické Británie.

Harry si odkašlal, aby se mu lépe mluvilo. „Draco, prosím, prosím, prosím, neber si tohle nijak špatně, moje slovo je můj závazek, ale jak jsi řekl, mohl bych se dostat do Zmijozelu a vážně se chci zeptat z informačních důvodů, co by se stalo, kdyby, hypoteticky řečeno, kdybych svědčil o tom, že jsem tě slyšel to plánovat?“

„Kdybych byl kdokoli jiný než Malfoy, nastaly by mi potíže,“ odpověděl Draco uhlazeně. „Ale vzhledem k tomu, že jsem Malfoy… Otec má většinu. A potom tě rozdrtí… no, hádám, že nijak lehce, jsi Chlapec-který-přežil, ale otec je v takových věcech vážně dobrý.“ Draco se zamračil. „Kromě toho, ty jsi byl ochotný mluvit o jejím zavraždění, proč jsi sám nebyl znepokojený, že já budu svědčit, pokud by ji našli mrtvou?“

Jak jen se dnešek mohl takhle zvrtnout? Harryho pusa už se hýbala rychleji, než stíhal přemýšlet. „To jsem si ale myslel, že je starší! Nevím, jak to funguje tady, ale v mudlovské Británii jsou soudy mnohem vzteklejší, pokud někdo zabije dítě-“

„To dává smysl,“ řekl Draco, i když stále vypadal trochu podezřívavě. „Ale každopádně, vždycky je lepší, když to k bystrozorům vůbec nejde. Pokud budeme opatrní a neuděláme nic, co léčící zaklínadlo nespraví, můžeme jí prostě vymazat paměť a další týden to celé udělat znova.“ Pak se blonďatý kluk zachichotal, byl to dětský, vysoko posazený zvuk. „I když jen si představ, kdyby řekla, že to byl Draco Malfoy a Chlapec-který-přežil, ani Brumbál by jí neuvěřil.“

Hodlám tenhle váš patetický malý magický zbytek středověku roztrhat na kousky menší než jeho základní atomy.„ Popravdě, nemohli bychom na to zapomenout? Potom, co jsem zjistil, že ten nápis vymyslela dívka o rok mladší než já, napadla mě jiná pomsta.“

„Aha? Povídej,“ řekl Draco a znovu si lokl svého Prskavkového čaje.

Harry netušil, jestli očarování funguje vícekrát než jednou za plechovku, ale věděl, že to na to může svést, takže si dal pozor, aby to načasoval přesně:

„Pomyslel jsem si, že jednoho dne si tuhle ženu vezmu.“

Draco udělal příšerný prskavý zvuk a zelená tekutina mu protekla z pusy jako autu z rozbitého karburátoru. „Zbláznil ses?“

Právě naopak, jsem tak příčetný, až to bolí.“

„Máš ještě divnější vkus než Lestrange,“ řekl Draco a zněl téměř obdivně. „A hádám, že ji chceš jen pro sebe, co?“

„Jo. Mohl bych ti za to dlužit laskavost-“

Draco to odmávl. „Ne, tohle máš jako pozornost.“

Harry zíral na plechovku ve své ruce a jeho krve se zmocňoval chlad. Okouzlující, šťastný, štědrý s laskavostmi pro své přátele, Draco nebyl psychopat. To na tom bylo to smutné a příšerné, znát lidskou psychologii natolik, aby věděl, že Draco není netvor. V průběhu historie na zemi existovalo přes deset tisíc společností, ve kterých by se podobná konverzace mohla odehrát. Ne, svět by byl skutečně velmi jiným místem, kdyby bylo zapotřebí zlého monstra, aby řeklo to, co Draco. Bylo to velmi jednoduché, velmi lidské, bylo to základní nastavení, pokud nic jiného nezasáhlo. Pro Draca jeho nepřátelé nebyli lidé.

A ve zpomaleném čase téhle zpomalené země jako v temnotě před úsvitem Věku rozumu by syn dostatečně bohatého šlechtice jednoduše považoval za samozřejmé, že stojí nad zákonem, alespoň co se nějaké neurozené dívky týkalo.

V mudlovské zemi byla stále místa, kde to bylo stejné, země, kde tenhle druh šlechty stále existoval a stále takto přemýšlel, nebo i pochmurnější místa, kde se nejednalo jen o šlechtu. Takové to bylo ve všech místech a ve všech časech, které nebyly přímými pokračovateli osvícenství. Což zřejmě nezahrnovalo kouzelnickou Británii, i když tu byla mezikulturní kontaminace v podobě věcí, jako jsou limonády v plechovkách.

A pokud si Draco tu pomstu nerozmyslí a já neodhodím svou vlastní šanci na štěstí v manželství s nějakým ubohým šíleným děvčetem, pak všechno, co jsem získal, je čas a ne zrovna moc…

Pro jednu dívku. Ne pro ostatní.

Zajímalo by mě, jak těžké by bylo udělat seznam všech hlavních krevních puristů a zlikvidovat je.

Přesně tohle více méně zkoušeli během francouzské revoluce - udělat seznam všech nepřátel pokroku a odstranit všechno, co jim sahalo nad krk - a podle toho, co si Harry vybavoval, to nedopadlo nejlépe. Možná by potřeboval oprášit některé z těch dějepisných knih, které mu otec koupil, a podívat se, jestli by se tomu, co se pokazilo během francouzské revoluce, nějak nedalo vyhnout.

Harry vzhlédl k obloze na bledý tvar Měsíce, toho rána stále viditelný na bezmračné obloze.

Takže svět je pokřivený a pokažený a šílený a krutý a krvavý a temný. Je to snad novinka? Vždycky jsi to věděl…

„Najednou vypadáš strašně vážně,“ řekl Draco. „Nech mě hádat, tví mudlovští rodiče ti řekli, že podobné věci jsou špatné.“

Harry jen přikývl, protože svému hlasu příliš nevěřil.

„No, jak říká můj otec, mohou existovat čtyři koleje, ale nakonec patří každý buď do Zmijozelu nebo do Mrzimoru. A upřímně, ty nepatříš na mrzimorskou stranu. Pokud se rozhodneš se s Malfoyi potají spojit… naše síla a pověst… mohly by ti projít věci, které ani mně ne. Nechceš si to na chvíli zkusit? Zjistit, jaké to je?“

Nejsme my to ale chytré hádě. Jedenáct let staré a už láká váhavou oběť ze skrýše…

Harry si to rozmyslel, zvážil a zvolil svou zbraň. „Draco, nechtěl bys mi vysvětlit celou tu věc s čistou krví? Jsem v tom tak trochu nový.“

Široký úsměv přelétl Dracův obličej. „Vážně by ses měl setkat s otcem a zeptat se jeho, on je náš vůdce.“

„Stačí mi půlminutová verze…“

„Ok,“ řekl Draco. Zhluboka se nadechl, jeho řeč získala kadenci a hlas měl o něco hlubší. „Naše síly jsou slabší a slabší, generaci za generací, jak se mudlovská poskvrna rozšiřuje. Ačkoliv Salazar a Godric a Rowena a Helga svou silou kdysi pozvedli Bradavice z prachu a stvořili Přívěsek a Meč a Diadém a Pohár a Klobouk, žádný současný kouzelník se jim nemůže rovnat. Upadáme, všichni upadáme do mudlovského bahna, když se křížíme s jejich zplozenci a necháváme své motáky žít. Pokud poskvrna nebude zastavena, naše hůlky se brzy zlomí a naše umění zaniknou, Merlinova linie skončí a krev Atlantidy zanikne. Naše děti budou zanechány v bahně, odsouzeny žít jako pouzí mudlové, a temnota navždy přikryje svět.“ Draco si znovu lokl ze své plechovky, vypadal spokojeně. Zdálo se, že alespoň z jeho pohledu byl tohle celý ten argument.

„Přesvědčivé,“ řekl Harry, myslel to spíše deskriptivně než normativně. Klasický, klasický vzor. Pád ze Slávy, potřeba střežit vlastní čistotu proti kontaminaci, skvělá minulost a vize mizerné budoucnosti. A ten vzor také měl svůj protiúder… „V jedné věci tě ale musím opravit. Tvoje informace o mudlech jsou trochu zastaralé. Už dávno se neválíme v bahně.“

Dracova hlava se prudce otočila. „Cože? Co tím myslíš, my?“

„My. Vědci. Linie Francise Bacona a krev Osvícení. Mudlové jen tak neposedávali a neplakali, že nemají hůlky; máme teď své vlastní schopnosti, ať už s magií nebo bez. Pokud se vaše síly vytratí, pak ztratíme něco velmi cenného, protože magie je naším jediným vodítkem k odhalení, jak vesmír skutečně funguje - ale nenechá vás to v bahně. Vaše domy budou stále chladné v létě a teplé v zimě, budou tu doktoři a léky. Věda vás může udržet naživu, když magie selže. Byla by to tragédie a měli bychom se tomu všichni pokusit zabránit, ale nebyl by to skutečný konec světa. Jen mimochodem.“

Draco o několik kroků ustoupil, jeho tvář byla směsicí strachu a nedůvěry. „O čem to při Merlinovi mluvíš, Pottere?“

„Hm, poslechl jsem si tvůj příběh, neposlechneš si ty ten můj?“ Neohrabané, pokáral se Harry, ale Draco přestal couvat a zdálo se, že poslouchá.

„Zkrátka,“ řekl Harry. „Snažím se říct, že se mi nezdá, že byste věnovali moc pozornosti tomu, co se děje v mudlovském světě.“ Pravděpodobně proto, že celý kouzelnický svět nahlížel na zbytek země jako na slum, zasluhující asi tolik pozornosti, kolik Financial Times věnovaly každodenní bídě Burundi. „Dobře. Rychlý test. Byli kouzelníci někdy na Měsíci? Však víš, na tamté věci?“ Harry ukázal vzhůru na to obrovské a vzdálené těleso.

Cože?“ řekl Draco. Bylo naprosto jasné, že něco takového ho nikdy nenapadlo. „Jít na- je to jen-“ Jeho prst ukázal na tu malou bledou věcičku na nebi. „Nemůžeš se přemístit někam, kde jsi nikdy nebyl, a jak by se tam někdo mohl dostat jako první?“

„Vydrž,“ řekl Harry Dracovi. „Rád bych ti ukázal knížku, kterou jsem si s sebou přinesl, myslím, že si pamatuju, ve které je krabici.“ Harry se postavil, sklonil se a vytáhl schody vedoucí do podzemních prostor zavazadla. Seběhl dolů a začal odhazovat jednu krabici po druhé - nebezpečně se přitom přiblížil k neuctivému zacházení s knihami - sundal kryt z jedné z krabic a rychle, i když opatrně, z ní vypáčil štos knih-

(Harry zdědil téměř magickou schopnost rodu Verresů pamatovat si, kde přesně má všechny své knihy, i když je viděl jen jednou, což bylo poněkud záhadné, uvážíme-li naprostý nedostatek genetické příbuznosti.)

A pak vyběhl po schodech nahoru, patou zastrčil schodiště zpátky do kufru a s lapáním po dechu začal otáčet stránky knihy, dokud nenašel obrázek, který chtěl Dracovi ukázat.

Ten s bílou, suchou půdou plnou kráterů a s lidmi ve skafandrech a s bílo-modrou planetou v pozadí toho všeho.

Ten obrázek.

Ten obrázek, i kdyby všechno ostatní na Zemi mělo být zničeno.

Takhle,“ řekl Harry, jeho hlas se třásl, protože z něj tak docela nedokázal udržet všechnu pýchu, „takhle vypadá Země z Měsíce.“

Draco se pomalu naklonil. Na jeho mladé tváři byl zvláštní výraz. „Pokud je to opravdová fotka, proč se nehýbe?“

Nehýbe? Oh. „Mudlové umí udělat pohyblivé fotografie, ale k jejich ukázání potřebují větší krabici, ještě je nezvládnou dát na stránky.“

Dracův prst se přesunul nad jeden ze skafandrů. „Co je tohle?“ Jeho hlas se začal chvět.

„To jsou lidské bytosti. Mají na sobě oblek přes celé tělo, aby dával jejich tělu vzduch, protože na Měsíci žádný vzduch není.“

„To je nemožné,“ zašeptal Draco. V jeho očích byla hrůza a naprostý zmatek. „Žádný mudla by něco takového nikdy nezvládl. Jak…“

Harry si knihu vzal zpátky, listoval stránkami, dokud nenašel, co hledal. „Tohle je stoupající raketa. Ten oheň ji tlačí výš a výš, dokud se nedostane k Měsíci.“ Znovu otočil stránky. „Tohle je raketa na Zemi. Ta malá skvrnka vedle ní je člověk.“ Draco zalapal po dechu. „Dostat se na Měsíc stojí ekvivalent… pravděpodobně okolo dvou milionů galeonů.“ Draco se zakuckal. „A vyžádalo si to práci… pravděpodobně více lidí, než žije v celé kouzelnické Británii.“ A když tam dorazili, nechali za sebou plaketu, na které stálo „Přišli jsme v míru, pro celé lidstvo.“ Ale ty ještě nejsi připravený slyšet ta slova, Draco, i když doufám, že jednou budeš…

Říkáš pravdu,“ řekl Draco pomalu. „Nezfalšoval bys celou knihu jen pro tohle - a slyším ti to v hlase. Ale… ale…“

„Jak, bez hůlek nebo magie? To je dlouhý příběh, Draco. Věda nefunguje máváním hůlek a pronášením zaklínadel, funguje díky znalosti pravidel vesmíru v tak hlubokém rozsahu, že víš, co přesně udělat, abys přiměl svět udělat, co chceš. Pokud kletba Imperius dokáže lidi přinutit udělat přesně to, co chceš, pak věda je o tom, že je znáš natolik dobře, že je dokážeš přimět udělat, co chceš, a oni si přitom pořád budou myslet, že to byl jejich vlastní nápad. Je to o hodně těžší než mávání hůlkou, ale funguje to, i když hůlky selžou, stejně jako můžeš pořád zkusit přemlouvání, pokud selže Imperius. A věda se buduje generaci za generací. S vědou musíš skutečně vědět, co děláš - a jakmile to pochopíš, můžeš to vysvětlit někomu dalšímu. Nejslavnější vědci minulého století, nejzářivější jména, o kterých se stále mluví s úctou, jejich schopnosti byly ničím v porovnání s největšími vědci současnosti. Není tu žádný ekvivalent vašeho ztraceného umění, které pomohlo postavit Bradavice. Síla vědy každým rokem stoupá. A začínáme rozumět a odhalovat tajemství života a dědičnosti. Budeme se schopni podívat právě na tu krev, o které jsi mluvil, a zjistit, co z jednoho dělá kouzelníka, a během jedné nebo dvou generací budeme schopni krev přesvědčit, aby ze všech našich dětí také udělala čaroděje. Takže, jak vidíš, ten problém není tak strašný, jak se zdá, protože během několika desetiletí ho věda bude schopná vyřešit za tebe.“

„Ale…“ řekl Draco. Třásl se mu hlas. „Pokud mudlové mají tenhle druh síly… pak… co jsme my?“

„Ne, Draco, o to nejde, copak to nechápeš? Vědu napájí lidské schopnosti pozorovat a rozumět světu. Nemůže selhat, aniž by selhalo celé lidstvo. Tvoje magie může zmizet a ty to budeš nenávidět, ale pořád to budeš ty. Budeš naživu, abys toho mohl litovat. Ale věda spočívá v lidské inteligenci, je to síla, která ze mě nemůže být odstraněna, aniž bych nezmizel s ní. I když se pravidla světa přede mnou změní, takže se všechny mé vědomosti stanou bezcennými, jednoduše si najdu nová pravidla; to už se také stalo. Není to mudlovská věc, je to lidská věc, jen zlepšuje a trénuje schopnosti, které používáš každý den, když se díváš na něco, čemu nerozumíš a ptáš se ‚Proč?‘ Jsi ze Zmijozelu, Draco, nechápeš ty důsledky?“

Draco vzhlédl od knihy k Harrymu. Jeho tvář ukazovala vzrůstající pochopení. „Kouzelníci se mohou naučit použít tuhle sílu.“

Velmi opatrně, teď… návnada je nastražena, teď háček…„Pokud se dokážeš naučit přemýšlet o sobě jako o člověku, místo jako o kouzelníkovi, potom můžeš trénovat a zlepšovat svou sílu jakožto člověk.“

A pokud tahle instrukce nebyla ve všech vědeckých osnovách, Draco to nemusel vědět, že ano?

Dracovy oči vypadaly hluboce zamyšleně. „Ty jsi… ty jsi tohle už udělal?“

„V určitém rozsahu,“ připustil Harry. „Můj trénink není u konce. Ne v jedenácti. Ale pochop, že můj otec mi také zajistil učitele.“ Jistě, byli to hladovějící univerzitní studenti a celé to bylo jenom kvůli Harryho 26 hodinovému spánkovému cyklu - co s tím profesorka McGonagallová vůbec hodlá udělat? - ale to teď ponechme stranou…

Draco zvolna přikývl. „Ty si myslíš, že dokážeš zvládnout obojí umění a…“ Draco na Harryho vytřeštil oči. „A stát se pánem obou světů?“

Harry se zle zachechtal a v té chvíli mu to přišlo naprosto přirozené. „Musíš si uvědomit, Draco, že celý svět, jak ho znáš ty, celá kouzelnická Británie, je jen jediným políčkem na mnohem větší šachovnici. Ta šachovnice zahrnuje místa jako je Měsíc a hvězdy na nebi, které jsou zrovna taková světla, jako je Slunce, jenom nepředstavitelně vzdálené od nás, a věcí jako jsou galaxie, které jsou nesmírně větší než Země a Slunce, věci, které jsou tak velké, že je mohou vidět jenom vědci a ty ani nevíš, že existují. Ale já jsem vážně Havraspár, ne Zmijozel. Nechci vládnout vesmíru. Jen si myslím, že by mohl být rozumněji zorganizován.“

Na Dracově tváři byl obdiv. „Proč tohle říkáš mně?“

„Oh… není moc lidí, kteří vědí, jak dělat pravou vědu - porozumět něčemu napoprvé, dokonce i když tě to pekelně mate. Pomoc by se mi hodila.“

Draco na Harryho zíral s otevřenou pusou.

„Ale nenech se zmýlit Draco, pravá věda není jako magie, nemůžeš se jí jen tak zabývat a pak odejít nezměněný, jako by ses naučil, jak odříkat slova nového kouzla. Ta síla přichází s cenou, cenou tak vysokou, že ji většina lidí odmítá zaplatit.“

Draco přikývl, jako by konečně slyšel něco, čemu rozuměl. „A ta cena?“

„Naučit se přiznat, když se mýlíš.“

„Um,“ řekl Draco po tom, co se ta dramatická pauza začala vléct až příliš dlouho. „Hodláš to rozvést?“

„Když se snažíš zjistit, jak něco ve své nejhlubší podstatě funguje, prvních devadesát devět vysvětlení bude chybných. To sté je správné. Takže se musíš naučit přiznat, že se mýlíš, znovu a znovu. Nezní to příliš obtížně, ale je to tak těžké, že většina lidí nemůže dělat pravou vědu. Pořád se zpochybňovat, pořád znovu zkoumat věci, které jsi vždycky považoval za samozřejmé,“ jako třeba zlatonku ve famfrpálu, „a pokaždé, když změníš názor, změníš sebe. Ale teď se o hodně předbíhám. Vážně o hodně. Jen bych chtěl, abys věděl… nabízím ti podíl na části svých vědomostí. Pokud je chceš. Je tu jen jedna podmínka.“

„Uh huh,“ řekl Draco. „Víš, otec říká, že když ti tohle někdo řekne, nikdy, nikdy to není dobré znamení.“

Harry přikývl. „Hlavně si to nevykládej špatně a nemysli si, že se snažím vrazit klín mezi tebe a tvého otce. O tom to není. Jen se chci spíš potýkat s někým mého věku, než aby tohle bylo mezi mnou a Luciusem. Myslím, že tvému otci by to také nevadilo, ví, že jednou musíš vyrůst. Ale tahy v téhle hře musí být tvé vlastní. To je má podmínka - budu jednat s tebou, Draco, ne s tvým otcem.“

„Musím jít,“ řekl Draco. Postavil se. „Musím jít a promyslet si to.“

„Dej si klidně na čas,“ řekl Harry. Když se Draco vzdálil, zvuky vlakového nástupiště se změnily z šumu do mumlání.

Harry pohlédl na své hodinky, velmi jednoduchý mechanický model, který mu koupil otec v naději, že bude fungovat i v přítomnosti magie. Stále tikaly, a pokud ukazovaly správný čas, pak ještě nebylo přesně jedenáct. Pravděpodobně by se měl rychle dostat do vlaku a začít hledat jakjentovypadá, ale teď se mu zdálo vhodné dopřát si pár minut na trochu dýchacích cviků a postarat se, aby se mu znovu zahřála krev.

Ale když vzhlédl od svých hodinek, spatřil, jak se k němu blíží dvě postavy, které s tvářemi zachumlanými v zimních šálách vypadaly naprosto směšně.

„Zdravíčko, pane Bronzový,“ řekla jedna z maskovaných postav. „Neměl byste zájem přidat se k Řádu chaosu?“


Později:

O něco později, když všechen denní zmatek konečně opadl, se Draco s perem v ruce naklonil nad svůj stůl. Měl ve zmijozelském podzemí soukromou místnost s vlastním stolem a vlastním krbem - bohužel ani on si nedokázal zajistit připojení do letaxového systému, ale alespoň Zmijozel nebaštil ten naprostý nesmysl o tom, že by všichni měli spát ve společné ložnici. Soukromých místností nebylo mnoho, museli jste být ti nejlepší z lepší sorty, ale to se u rodu Malfoyů dalo považovat za samozřejmé.

Drahý otče, napsal Draco.

A pak se zarazil.

Inkoust pomalu odkapával z brku a tvořil na pergamenu blízko slov kaňky.

Draco nebyl hloupý. Byl mladý, ale jeho tutoři ho dobře vycvičili. Draco věděl, že Potter pravděpodobně k Brumbálově frakci cítí mnohem větší sympatie, než dává najevo… ale přesto si Draco myslel, že by se Potter dal zlákat. Bylo přitom křišťálově jasné, že se Potter pokoušel zlákat jeho, stejně jako se on sám pokoušel zlákat Pottera.

A bylo rovněž jasné, že Potter je geniální a o dost víc než jen lehce šílený a hraje rozsáhlou hru, které sám z větší části nerozumí, a improvizuje v nejvyšší rychlosti s jemností běsnícího nundu. Ale Potter dokázal zvolit taktiku, od které Draco nemohl jen tak odejít. Nabídl Dracovi podíl na své vlastní moci, sázeje na to, že ji Draco nebude moci použít, aniž by se mu nestal podobnější. Tohle otec nazýval velmi pokročilou technikou, a varoval Draca, že často nefunguje.

Draco věděl, že nerozuměl všemu, co se stalo… ale Potter nabídl šanci hrát jemu a ta právě teď byla jeho. A pokud celou tu věc vyklevetí, převezme ji otecstane se otcovou.

V podstatě to bylo takhle jednoduché. Nižší techniky vyžadovaly nevědomost na straně cíle, nebo alespoň nejistotu. Lichocení muselo být hodnověrně zakryté jako obdiv. („Měl bys být ve Zmijozelu“ byla stará klasika, velmi efektivní na určitý druh lidí, kteří to neočekávali, a pokud fungovala, mohli jste ji zopakovat.) Ale pokud najdete něčí krajní úroveň, nezáleží na tom, jestli vědí, že vy víte. Potter ve svém šíleném spěchu odhalil klíč k Dracově duši. A jestli Draco věděl, že to Potter ví - dokonce i když to byl očividný odhad -, to na tom nic neměnilo.

Takže poprvé za svůj život, měl opravdová tajemství k zachování. Hrál svou vlastní hru. Skrývala se v tom nejasná bolest, ale věděl, že otec by byl hrdý, a tím to bylo v pořádku.

Kaňky nechal na místě - také představovaly zprávu, takovou, které jeho otec bude rozumět, neboť tuhle hru jemných náznaků už hráli víc než jednou - a napsal jednu otázku, která ho na celé téhle záležitosti opravdu hryzala, to, o čem si myslel, že by měl chápat, ale nechápal vůbec.

Drahý otče,

Předpokládejme, že bych ti řekl, že jsem v Bradavicích narazil na studenta, na někoho, kdo nepatří do našeho kruhu známých, který tě nazval 'dokonalou vražednou zbraníbezchybným nástrojem smrti' a řekl, že jsem tvým jediným 'slabým místem'. Co bys o něm řekl?

Zanedlouho se sova vrátila s odpovědí.

Můj milovaný synu:

Řekl bych, že jsi měl to štěstí narazit na někoho, kdo se těší velké důvěře našeho přítele a cenného spojence, Severuse Snapea.

Draco na dopis nějaký čas hleděl, a nakonec jej hodil do ohně.

8. Hermiona Grangerová - Pozitivní předpojatost

Všechny tyto světy náleží J. K. Rowlingové, s výjimkou Europy. Tam se o žádnou fanfiction nepokoušejte.


Dovol mi tě varovat, že vyzývat můj důvtip je nebezpečná činnost, která tvému životu může podstatně přidat na surreálnosti.“


Nikdo nepožádal o pomoc, v tom byl ten problém. Prostě se jen tak bavili, jedli nebo zírali do prázdna, zatímco jejich rodiče klevetili. Z jakéhosi divného důvodu nikdo neseděl a nečetl si knížku, což znamenalo, že si nemohla jednoduše sednout vedle nich a vytáhnout si svou vlastní. A dokonce i když odvážně podnikla první krok a sedla si a pokračovala v třetí četbě Bradavické historie, nikdo se neměl k tomu, aby se posadil vedle ní.

Krom pomáhání lidem s jejich domácími úkoly nebo s čímkoliv jiným, co potřebovali, vlastně nevěděla, jak se s někým seznámit. Nemyslela si, že by byla stydlivá. Považovala se za dívku, která hned přebírá velení. A přesto, když v tom nebyl zahrnut požadavek typu „nemůžu si vzpomenout, jak se dělá dělení pod sebou“ bylo jí prostě příliš trapné přijít k někomu a říct… co? Nikdy nebyla schopná zjistit co. A nebyly k tomu žádné průvodní informace, což bylo směšné. Celá záležitost poznávání nových lidí jí nikdy nepřipadala rozumná. Proč by na sebe měla brát veškerou zodpovědnost ona, když v tom byli zahrnuti dva? Proč s tím nikdy nepomohli dospělí? Přála si, aby nějaká jiná dívka prostě přišla k a řekla, „Hermiono, učitel mi řekl, abych se s tebou spřátelila.“

Ale nechť je naprosto jasné, že Hermiona Grangerová, sedící první den školy o samotě v jednom z mála kupé, která zůstala prázdná, v posledním voze vlaku, s dveřmi od kupé otevřenými jen pro případ, že by někdo měl nějaký důvod s ní mluvit, nebyla smutná, osamělá, sklíčená, deprimovaná, zoufalá nebo posedlá svými problémy. Spíše si jen potřetí četla Bradavickou historii a docela si to užívala, a v koutku hlavy jí dlela jen špetka podráždění týkající se všeobecné nerozumnosti světa.

Ozval se zvuk otevíraných dveří a pak kroky a zvláštní kradmý zvuk, který přicházel z chodby vlaku. Hermiona položila Bradavickou historii stranou, postavila se a vystrčila hlavu ven - jen pro případ, že by někdo potřeboval pomoc - a uviděla mladého kluka v kouzelnických šatech, pravděpodobně prváka nebo druháka, soudě podle jeho výšky, který se šálou omotanou kolem hlavy vypadal dost směšně. Na podlaze vedle něj stál malý kufr. Jak ho pozorovala, zaklepal na dveře dalšího zavřeného kupé a řekl hlasem, díky šále lehce nesrozumitelným, „Promiňte, mohl bych vám položit rychlou otázku?“

Odpověď z vnitřku kupé nezaznamenala, ale potom, co chlapec otevřel dveře, měla dojem, že ho slyšela říct - pokud se nepřeslechla-„Nedokázal by tu někdo vyjmenovat šest kvarků, nebo netušíte, kde bych mohl najít prvačku jménem Hermiona Grangerová?“

Potom co chlapec zavřel dveře kupé, Hermiona řekla, „Můžu ti s něčím pomoct?“

Tvář s šálou se otočila k ní a hlas řekl, „Ne, pokud nedokážeš vyjmenovat šest kvarků nebo mi říct, kde najdu prvačku jménem Hermiona Grangerová.“

„Nahoru, dolů, podivný, půvabný, pravdivý, krásný, a proč hledáš prvačku jménem Hermiona Grangerová?“

Z této dálky to nešlo moc dobře poznat, ale myslela si, že viděla, jak se chlapec pod šálou široce zakřenil. „Aha, takže ty jsi prvačka jménem Hermiona Grangerová,“ řekl ten mladý, tlumený hlas. „A skutečně ve vlaku do Bradavic.“ Chlapec vykročil směrem k ní a k jejímu kupé a jeho kufr se kradl za ním. „Technicky vzato jsem se po tobě měl jen podívat, ale zdá se mi pravděpodobné, že to znamenalo, že bych si s tebou měl i promluvit, nebo tě pozvat, ať se připojíš k mé družině, nebo od tebe dostat magický předmět, nebo díky tobě zjistit, že Bradavice byly postaveny na ruinách starodávného chrámu nebo něco takového. PC nebo NPC, toť otázka?“

Hermiona otevřela pusu, aby na to odpověděla, ale nedokázala vymyslet žádnou možnou odpověď na… cokoli to bylo, co právě slyšela, dokonce i když ten chlapec došel až k ní, nakoukl do kupé, spokojeně přikývl a sedl si na prázdnou sedačku naproti její vlastní, na které stále ještě ležela její kniha. Jeho zavazadlo si pospíšilo za ním, zvětšilo se na trojnásobek svého původního rozměru a poněkud znepokojivým způsobem se uvelebilo vedle jejího.

„Prosím, posaď se,“ řekl ten chlapec, „a zavři prosím dveře, jestli budeš tak laskavá. Neboj se, nekousnu nikoho, kdo mě nekousne první.“ Už si z hlavy odmotával šálu.

To, že naznačil, že by se ona mohla bát jeho, stačilo, aby dveře zavřela tak prudce, že třískly o rám. Otočila se a spatřila mladou tvář s jasnýma, rozesmátě zelenýma očima a s agresivně tmavě červenou jizvou na čele, která ji upomněla na něco zastrčeného hluboko v paměti, ale právě teď měla důležitější starosti. „Neřekla jsem, že jsem Hermiona Grangerová!“

„A jsem neřekl, že jsi řekla, že jsi Hermiona Grangerová, prostě jsem řekl, že jsi Hermiona Grangerová. Pokud se ptáš, jak to vím, je to proto, že vím všechno. Přeji hezký večer dámy a pánové, mé jméno je Harry James Potter-Evans-Verres nebo jen Harry Potter, vím, že tobě to pro změnu nic neříká-“

Hermionin mozek konečně dokončil to spojení. Ta jizva na jeho čele ve tvaru blesku. „Harry Potter! Jsi v Moderní kouzelnické historii a ve Vzestupu a pádu černé magie a v Největších kouzelnických skutcích dvacátého století.“ Po pravdě to bylo vůbec poprvé za celý její život, co potkala někoho z knihy, a byl to docela divný pocit.

Chlapec třikrát zamrkal. „Já jsem v knihách? No počkat, samozřejmě, že jsem v knihách… zvláštní pomyšlení.“

„Proboha, to jsi nevěděl?“ řekla Hermiona. „Kdyby šlo o mě, hned bych si zjistila všechno.“

Chlapcův hlas zněl poněkud suše. „Slečno Hermiono Grangerová, je tomu méně než 72 hodin, co jsem vešel do Příčné ulice a dozvěděl se o svém nároku na slávu. Minulé dva dny jsem strávil nákupem vědeckých knih. Věř mi, mám v plánu zjistit všechno, co můžu.“ Chlapec zaváhal. „Co se o mě ve tvých knihách říká?“

Paměť Hermiony Grangerové sáhla do archivu, netušila, že bude zkoušená z těchto knih, takže je přečetla jen jednou, ale bylo to před pouhým měsícem, takže text byl v její mysli stále čerstvý. „Jsi jediný člověk, co kdy přežil smrtící kletbu, takže jsi označován jako Chlapec-který-přežil. Narodil ses Jamesi Potterovi a Lily Potterové rozené Evansové 31. července 1980. 31. října 1981 Pán zla, Ten-jehož-jméno-nesmí-být-jmenováno - i když vážně netuším proč - napadl váš dům, jehož poloha byla vyzrazena Siriusem Blackem, i když se tam nepíše, jak vědí, že to byl on. Byl jsi nalezen živý s jizvou na čele v troskách domu tvých rodičů blízko shořelého zbytku těla Ty-víš-koho. Nejvyšší Divotvůrce Albus Percival Wulfric Brian Brumbál tě někam poslal, nikdo neví kam. Ve Vzestupu a pádu černé magie se tvrdí, že jsi přežil díky lásce své matky, a že tvá jizva obsahuje všechnu magickou sílu Pána zla, a že se tě bojí kentauři, ale Největší kouzelnické skutky dvacátého století nic takového nezmiňují a Moderní kouzelnická historie varuje, že ohledně tebe koluje spousta ujetých teorií.“

Chlapcova pusa byla široce otevřená. „Řekl ti někdo, abys ve vlaku počkala na Harryho Pottera nebo něco takového?“

„Ne,“ řekla Hermiona. „Kdo ti řekl o mně?“

„Profesorka McGonagallová a řekl bych, že chápu proč. Ty máš eidetickou paměť, Hermiono?“

Hermiona zavrtěla hlavou. „Není fotografická, to jsem si vždycky přála, ale ve skutečnosti svoje učebnice musím přečíst pětkrát, než si je zapamatuju.“

„Vážně,“ řekl chlapec poněkud přiškrceným hlasem. „Doufám, že ti nevadí, když to otestuju - ne, že bych ti nevěřil, ale jak se říká ‚důvěřuj, ale prověřuj‘. Není důvod tápat, když můžu jednoduše provést experiment.“

Hermiona se trochu samolibě usmála. Milovala testy. „Do toho.“

Chlapec strčil ruku do váčku u svého boku a řekl „Magické recepty a lektvary od Arsenia Jiggera“. Když ruku vytáhl, držel v ní knihu, kterou jmenoval.

Hermiona okamžitě zatoužila po jednom takovém váčku jako po ničem na světě.

Chlapec knihu otevřel kdesi uprostřed a pohlédl dolů. „Pokud bys připravovala olej ostrosti-“

„Hej, já odsud do té knihy vidím!“

Chlapec naklonil knihu tak, aby už do ní neviděla, a znovu zalistoval stránkami. „Pokud bys vařila lektvar pavoučího šplhu, jakou další ingredienci bys přidala po Akromantulím hedvábí?“

„Po vhození hedvábí vyčkejte, dokud lektvar nenabyde přesné barvy bezmračné oblohy za svítání, 8 stupňů od horizontu a 8 minut před tím, než se první kousek slunce stane viditelným. Osmkrát zamíchejte proti směru hodinových ručiček a jednou po směru, potom přidejte osm gramů jednorožčích chrchlů.“

Chlapec s ostrým prásknutím zavřel knihu a vložil ji zpátky do svého váčku, který ji spolkl s tichým krkavým zvukem. „Dobrá, dobrá, dobrá, dobrá, dobrá. Rád bych vám učinil návrh, slečno Grangerová.“

„Návrh?“ řekla Hermiona podezřívavě. Těm by dívky naslouchat neměly.

V té chvíli si také Hermiona uvědomila jinou věc - no, jednu z jiných věcí - která byla na tom chlapci zvláštní. Očividně, lidé, kteří byli v knihách, také zněli jako knihy, když mluvili. To byl docela překvapivý objev.

Chlapec se natáhl do svého váčku a řekl, „plechovku limonády“, a obdržel zářivě zelený váleček. Natáhl ho směrem k ní a řekl, „Mohl bych ti nabídnout limonádu?“

Hermiona ji zdvořile přijala. Po pravdě se teď cítila docela žíznivě. „Děkuji,“ řekla, když ji otevřela. „To byl tvůj návrh?“

Kluk zakašlal. „Ne,“ odpověděl. Zrovna, když Hermiona začala pít, řekl, „Rád bych, abys mi pomohla zmocnit se vlády nad vesmírem.“

Hermiona dopila a sklonila plechovku. „Ne, děkuju, nejsem zlá.“

Chlapec se na ni podíval s překvapením, jako by očekával nějakou jinou odpověď. „No, myslel jsem to spíš rétoricky,“ řekl. „Ve smyslu baconského projektu, chápeš, ne ve smyslu politické moci. ‚Zefektivnění všech věcí‘ a tak dále. Chtěl bych provést experimentální studii kouzel, najít pravidla, kterými se řídí, přivést magii do domény vědy, smísit kouzelnický a mudlovský svět, zvýšit životní standard celé planety, posunout lidstvo o staletí napřed, objevit tajemství nesmrtelnosti, kolonizovat Solární systém, prozkoumat galaxii a, což je nejpodstatnější, zjistit, co se tu sakra děje, protože tohle všechno je nehorázně nemožné.“

To znělo o něco zajímavěji. „A?“

Chlapec na ni nevěřícně vytřeštil oči. „A? Tohle ti nestačí?“

„A co chceš ode mě?“ řekla Hermiona

„Chci, abys mi pomohla s výzkumem, samozřejmě. S tvou encyklopedickou pamětí a s mou inteligencí a racionalitou budeme mít baconovský projekt dokončený v mžiku letu, přičemž mžikem letem myslím pravděpodobně přinejmenším třicet pět let.“

Hermionu tenhle kluk začínal rozčilovat. „Neviděla jsem tě dělat nic inteligentního. Možná nechám tebe pomoci mi s mým výzkumem.“

V kupé nastalo jisté ticho.

„Takže mě žádáš, abych demonstroval svou inteligenci,“ řekl chlapec po dlouhé pauze.

Hermiona přikývla.

„Dovol mi tě varovat, že vyzývat můj důvtip je nebezpečná činnost, která tvému životu může podstatně přidat na surreálnosti.“

„Ještě pořád nejsem ohromená,“ řekla Hermiona. Ruka s limonádou se jí znovu zvedla ke rtům.

„No, možná tě ohromí tohle,“ řekl chlapec. Naklonil se dopředu a upřeně se na ni podíval. „Už jsem trochu experimentoval a zjistil jsem, že nepotřebuju hůlku, dokážu udělat cokoli jen lusknutím prstů.“

Vyslovil to zrovna ve chvíli, kdy Hermiona byla uprostřed polykání. Zakuckala se a zakašlala a vyprskla z ní zelená tekutina.

Na její zbrusu nový, nikdy nenošený čarodějnický hábit, při prvním dni školy.

Hermiona doopravdy zaječela. Byl to vysoko položený zvuk a v uzavřeném kupé se rozlehl jako vzdušný nálet. „Ííík! Moje šaty!“

„Nepanikař!“ řekl chlapec. „Dokážu to spravit. Jen sleduj!“ Pozvedl ruku a luskl prsty.

„Ty chceš-“ pak sklonila pohled.

Zelená tekutina byla pořád na místě, ale přímo před jejím zrakem začala mizet a ztrácet se a během několika dalších sekund vypadala, jako by se nikdy nepolila.

Hermiona vytřeštila oči na chlapce, který se poněkud samolibě usmíval.

Bezeslovná a bezhůlková magie! V jeho věku? Když dostal všechny své učebnice před třemi dny?

Potom si vzpomněla, co četla, zalapala po dechu a ucukla od něj. Všechna síla Pána zla! V jeho jizvě!

Spěšně se zvedla na nohy. „Musím, musím, jít na záchod, počkej tady, dobře-“ musí najít dospělého, musí jim to říct-

Chlapcův úsměv opadl. „Byl to jenom trik, Hermiono. Omlouvám se, nechtěl jsem tě vyděsit.“

Její ruka se zarazila na klice. „Trik?“

„Ano,“ řekl kluk. „Požádala jsi mě, abych předvedl svou inteligenci. Takže jsem udělal něco zdánlivě nemožného, což je vždycky dobré k předvádění. Ve skutečnosti nedokážu udělat cokoli jen lusknutím prstů.“ Odmlčel se. „Alespoň si myslím, že nedokážu, vlastně jsem to ještě nikdy nezkoušel.“ Zvedl ruku a znovu luskl prsty. „Ne-e, žádný banán.“

Hermiona byla zmatená jako nikdy v životě.

Usmál se výrazu její tváře. „Varoval jsem tě, že vzývat můj důvtip obvykle činí život surreálnějším. Pamatuj na to, až tě příště ohledně něčeho varuju.“

„Ale, ale,“ koktala Hermiona. „Co jsi teda udělal?“

Chlapcův pohled nabyl na uvážlivosti a rozvážnosti, jaké ještě nikdy neviděla u někoho vlastního věku. „Myslíš, že máš dostatek schopností stát se vědkyní sama, bez mé pomoci? Tak se podívejme, jak bys ty vyšetřila tenhle záhadný fenomén.“

„Já…“ Hermionin mozek byl na okamžik nedostupný. Milovala testování, ale takový test nikdy předtím nedostala. Zběsile se snažila rozpomenout se na něco, co četla o tom, jak by vědecká práce měla probíhat. Její mozek nahodil páru, zaskřípal a vyplivl instrukce pro projekt vědeckého výzkumu.

1. krok: Zformulovat hypotézu
2. krok: Provést experiment k otestování hypotézy
3. krok: Změřit výsledky
4. krok: Nakreslit shrnutí školního projektu na velký kartón

Prvním krokem bylo zformulovat hypotézu. To znamenalo, snažit se přijít na něco, co se právě mohlo stát. „Dobře. Moje hypotéza je, že jsi seslal kouzlo na můj hábit, aby všechno na něm vylité zmizelo.“

„Dobře,“ řekl chlapec, „to je tvá odpověď?“

Šok opadával a Hermionin mozek začínal fungovat pořádně. „Ne, počkej, to není moc dobrý nápad. Neviděla jsem tě dotknout se hůlky ani říct žádné zaklínadlo, tak jak jsi mohl seslat kouzlo?“

Chlapec čekal, jeho tvář nic neprozrazovala.

„Ale předpokládejme, že všechny hábity z toho obchodu už jsou očarované, aby zůstaly čisté, což by bylo velmi užitečné kouzlo. A ty jsi to zjistil tak, že jsi na sebe něco vylil dříve.“

Teď chlapec zvedl obočí. „Je tohle tvá odpověď?“

„Ne, ještě jsem neprovedla druhý krok, ‚experiment k ověření hypotézy.‘“

Kluk znovu zavřel pusu a začal se usmívat.

Hermiona se podívala na plechovku, kterou automaticky dala do držátka u okna. Podívala se na ní a zjistila, že je přibližně z jedné třetiny plná.

„Dobrá,“ řekla Hermiona, „experiment, který chci provést je, že tohle vyliju na svůj hábit a podívám se, co se stane - můj předpoklad je, že to zmizí. Až na to, že pokud to nebude fungovat, na hábitu zůstane skvrna, a to nechci.“

„Zkus to na mém,“ řekl kluk, „tak se nebudeš muset bát, že se ušpiníš.“

„Ale-“ řekla Hermiona. Na tomto sledu myšlenek bylo něco nesprávného, ale nevěděla, jak to přesně vyjádřit.

„Mám v kufru náhradní hábity,“ řekl.

„Ale není tu, kde se převléct,“ namítla Hermiona. Pak se nad tím zamyslela důkladněji. „I když hádám, že bych mohla odejít a zavřít dveře-“

„V kufru mám i místo, kde se převléci.“

Hermiona se podívala na jeho kufr, který, jak začínala chápat, byl o dost obdivuhodnější než její vlastní.

„Dobře,“ řekla Hermiona, „když to říkáš,“ a poněkud nesměle nalila trochu zelené limonády na koutek chlapcova hábitu. Nespouštěla z něj zrak, snažila se vzpomenout, jak dlouho trvalo, než skvrna zmizela předtím…

A limonáda zmizela!

Hermiona si oddechla úlevou, mimo jiné i proto, že se tu tedy nepotýká s veškerou magickou silou Pána zla.

Třetím krokem bylo změřit výsledky, ale to v tomhle případě bylo jen to, že limonáda zmizela. A řekla si, že čtvrtý krok, kartónový nákres, by asi mohla přeskočit. „Moje odpověď je, že hábity jsou okouzleny tak, aby se samy udržovaly v čistotě.“

„Ne tak docela,“ řekl kluk.

Hermiona cítila bodnutí zklamání. Opravdu by si přála, aby se tak necítila, ten kluk nebyl učitel, ale pořád to byl test a ona dala špatnou odpověď, a to vždycky pociťovala jako malou ránu do žaludku.

(To, že nejen že tohle Hermionu Grangerovou nikdy nezastavilo, ale ani to nijak neumenšilo její lásku k testům, vám o ní říkalo všechno, co jste potřebovali vědět.)

„Smutné na tom je,“ řekl chlapec, „že jsi pravděpodobně udělala všechno, co jsi podle knihy měla. Zformulovala jsi prognózu, která je schopná rozlišit mezi okouzlenými a neokouzlenými šaty a otestovala jsi ji a odmítla jsi prázdnou hypotézu, že hábit není očarovaný. Ale pokud nečteš ty nejlepší z nejlepších knih, nenaučí tě, jak dělat vědu pořádně. Dost dobře na to, abys skutečně dostala správnou odpověď, místo toho, abys jen stloukla další publikaci, jako jsou ty, na které si táta pořád stěžuje. Takže mi dovol něco vysvětlit - aniž bych prozradil odpověď - co jsi teď udělala špatně, a pak ti dám další šanci.“

Ten klukův ach-tak-nadřazený tón ji začínal rozčilovat, obzvlášť vzhledem k tomu, že mu bylo jenom jedenáct, zrovna jako jí, ale to bylo druhotné vedle šance zjistit, co udělala špatně. „Dobře.“

Chlapcův výraz se stal soustředěnějším. „Tohle je hra založená na známém experimentu nazvaném úkol 2-4-6, poslouchej, jak to funguje. Mám pravidlo - znám ho jen já, ty ne - kterému odpovídají určité trojice čísel, ale jiné ne. 2-4-6 je příklad trojice, která odpovídá pravidlu. Vlastně… nech mě to pravidlo napsat, abys věděla, že je pevně dané, složím to a předám tobě. Prosím nedívej se, už vím, že dokážeš číst vzhůru nohama.“

Řekl „papír“ a „mikrotužka“ svému váčku a začal psát. Pevně zavřela oči.

„Tady,“ řekl kluk s pevně složeným kusem papíru v ruce. „Dej si to do kapsy,“ a ona to udělala.

„Teď k tomu, jak tahle hra funguje,“ řekl kluk, „udáš nějakou trojici čísel a já ti řeknu ‚Ano‘ pokud ta čísla souhlasí s pravidlem a ‚Ne‘ pokud ne. Já jsem Příroda, to pravidlo je jedním z mých zákonů a ty ho musíš odhalit. Už víš, že 2-4-6 dostalo ‚Ano‘. Až uskutečníš tolik dalších experimentů, kolik chceš - zeptáš se mě na tolik trojic, kolik ti bude připadat nezbytné - přestaneš a tipneš si pravidlo, a potom můžeš rozložit papír a zjistit, jestli jsi uspěla. Rozumíš pravidlům hry?“

„Samozřejmě, že ano,“ řekla Hermiona.

„Do toho.“

„4-6-8,“ řekla Hermiona.

„Ano,“ řekl kluk.

„10-12-14,“ řekla Hermiona.

„Ano,“ řekl kluk.

Hermiona zkusila pobídnout svůj mozek o trochu dál, protože se jí zdálo, že udělala veškeré testování, které bylo nezbytné, ale přece to nemohlo být takhle snadné, ne?

„1-3-5.“

„Ano.“

„Mínus 3, mínus 1, plus 1.“

„Ano.“

Hermiona nedokázala přijít na nic jiného. „Pravidlo je, že se číslo pokaždé musí zvětšit o dvě.“

„Teď předpokládejme, že se dozvíš,“ řekl kluk, „že ten test je těžší, než vypadá a že jím projde jen 20% dospělých.“

Hermiona se zamračila. Co jí ušlo? Potom si náhle vzpomněla na test, který jí ještě zbýval.

„2-5-8!“ řekla triumfálně.

„Ano.“

„10-20-30!“

„Ano.“

„Skutečná odpověď je, že čísla musejí pokaždé vzrůstat o stejnou hodnotu. Nemusí to být 2.“

„Velmi dobře,“ řekl ten kluk, „teď vytáhni papír a podívej se, jak jsi dopadla.“

Hermiona vytáhla papír z kapsy a rozložila ho.

Tři reálná čísla ve vzrůstajícím pořadí, od nejnižšího k nejvyššímu.

Hermioně spadla čelist. Měla neurčitý pocit, že se jí stalo něco děsně nespravedlivého, že ten kluk byl příšerný, špinavý lhář, ale když si to probrala v paměti, nevzpomněla si na jedinou špatnou odpověď, kterou by jí dal.

„To, co jsi právě objevila, se nazývá ‚pozitivní předpojatost‘,“ řekl chlapec. „Myslíš na pravidlo a pořád myslíš na trojice, které by tomu pravidlu odpovídaly. Ale nevyzkoušíš ani tolik trojic, kolik je třeba, aby alespoň jednou padlo ‚Ne‘. Po pravdě jsi nedostala jediné ‚Ne‘, takže ‚jakákoli tři čísla‘ by klidně mohlo být to pravidlo. Je to, jako by si lidé vymýšleli experimenty, které mohou potvrdit jejich hypotézy, místo toho, aby mysleli na experimenty, které by je mohly vyvrátit - není to přesně to samé, ale je to blízko. Musíš se naučit dívat se na negativní stránku věcí, zírat do temnoty. Když byl ten experiment proveden, jenom 20% dospělých přišlo na správnou odpověď. A spousta ostatních přišla s neuvěřitelně komplikovanými návrhy a pevně v ně věřili, protože provedli tolik pokusů a všechny vyšly tak, jak očekávali.“

„Takže,“ řekl chlapec, „chtěla by ses znovu pokusit vyřešit tu původní záhadu?“

Jeho oči byly soustředěné, jako by tohle byl ten opravdový test.

Hermiona zavřela oči a snažila se soustředit. Pod hábitem se potila. Měla podivný pocit, že nikdy předtím nemusela při testu tolik přemýšlet, nebo možná, že tohle bylo vůbec poprvé, co při testu dostala za úkol přemýšlet.

Jaký další pokus by mohla udělat? Měla čokoládovou žabku, mohla by ji kousek zkusit otřít o šaty a podívat se, jestli to zmizí… Ale to jí pořád nepřipadalo jako to pokroucené negativní myšlení, které ten kluk požadoval. Jako by se pořád ptala na 'Ano', kdyby skvrna od čokoládové žabky zmizela, místo aby se ptala na 'Ne'.

Takže… podle její hypotézy… kdy by měla limonáda… nezmizet?

„Mám tu další pokus,“ řekla Hermiona. „Vyliju trochu limonády na podlahu a podívám se, jestli nezmizí. Máš ve svém váčku nějaké ubrousky, abych ji mohla utřít, kdyby to nevyšlo?“

„Mám kapesníky,“ řekl chlapec. Jeho tvář byla pořád bez výrazu.

Hermiona vzala limonádu a trochu vylila na podlahu.

O pár sekund později zmizela.

Pak ji to došlo a měla chuť si nakopat. „Samozřejmě! To ty jsi mi dal tu limonádu! Nejde o očarované hábity, celou dobu to byla ta limonáda!“

Chlapec se postavil a vážně se jí uklonil. Široce se teď šklebil. „Takže… můžu ti pomoci s tvým výzkumem, Hermiono Grangerová?“

„Já, hm…“ Hermiona pořád cítila nával euforie, ale nebyla si tak docela jistá, jak odpovědět na tohle.

Byli přerušeni tichým, váhavým, slabým a jaksi neochotným zaklepáním na dveře.

Chlapec se otočil, vyhlédl z okna a řekl, „Nemám na sobě šálu, mohla by ses o to postarat?“

V tom okamžiku si Hermiona uvědomila, proč ten chlapec - ne, Chlapec-který-přežil, Harry Potter - vůbec měl šálu přes obličej a cítila se trochu hloupě, že jí to nedošlo dřív. Bylo jí to po pravdě docela divné, protože by si myslela, že Harry Potter patří k tomu druhu lidí, kteří se pyšně vystavují před celým světem; napadlo ji, že by ve skutečnosti mohl být stydlivější, než se zdá.

Když Hermiona otevřela dveře, byla uvítána mladým třesoucím se klukem, který vypadal přesně tak, jak klepal.

„Promiň,“ řekl ten kluk tenkým hláskem, „Já jsem Neville Longbottom, hledám svého žabáka, nemůžu, nemůžu ho nikde ve voze najít… neviděla jsi ho?“

„Ne,“ řekla Hermiona a pak její nápomocnost dorazila s plnou silou. „Zkontroloval jsi všechna ostatní kupé?“

„Ano,“ zašeptal kluk.

„Pak budeme muset zkontrolovat i všechny ostatní vozy,“ řekla Hermiona energicky. „Pomůžu ti. Moje jméno je Hermiona Grangerová, mimochodem.“

Kluk vypadal, že omdlí vděčností.

„Počkej,“ ozval se hlas toho druhého kluka - Harryho Pottera. „Nejsem si jistý, že to je nejlepší postup.“

Na tohle se Neville zatvářil, jako by se měl rozbrečet a rozzlobená Hermiona se prudce otočila. Pokud byl Harry Potter tím druhem člověka, který by odkopl malého kluka, jenom protože nechtěl být přerušen… „Cože? Proč ne?“

„No,“ řekl Harry Potter, „zabere pořádnou chvíli prohledat celý vlak, a i s tím bychom toho žabáka mohli minout, a když ho nenajdeme, než dorazíme do Bradavic, neskončí nejlépe. Takže by bylo mnohem logičtější, kdyby šel rovnou do předního vozu, kde jsou prefekti, a nějakého z nich požádal o pomoc. To byla také první věc, kterou jsem udělal, když jsem hledal tebe, Hermiono, i když mi bohužel nemohli pomoct. Ale mohli by alespoň znát nějaká kouzla nebo mít nějaké magické předměty, se kterými by bylo jednodušší toho žabáka najít. My jsme jen prváci.“

To… dávalo smysl.

„Myslíš, že dokážeš najít prefektský vůz sám?“ zeptal se Harry Potter. „Já mám tak trochu důvody, proč bych se kolem nechtěl moc ukazovat.“

Náhle Neville zalapal po dechu a o krok ustoupil. „Ten hlas si pamatuju! Ty jsi jeden z Pánů Chaosu! Ty jsi ten, co mi dal cukrátko!“

Cože? Cože cože cože?

Harry Potter odtrhl hlavu od okna a dramaticky vstal. „Nikdy!“ řekl hlasem plným rozhořčení. „Vypadám snad jako padouch, který by dal cukrátko dítěti?“

Nevillovy oči se rozšířily. „Ty jsi Harry Potter? Ten Harry Potter? Ty?“

„Ne, jen běžný Harry Potter, ve vlaku jsme tři-“

Neville slabě zaječel a utekl. Následovalo krátké cupitání a potom zvuk otvíraných a zavíraných dveří mezi vozy.

Hermiona klesla na sedadlo. Harry Potter zavřel dveře a sedl si vedle ní.

„Mohl bys mi prosím vysvětlit, co se tu děje?“ zeptala se Hermiona slabě. Uvažovala, jestli bavit se s Harrym Potterem bude znamenat, že takhle zmatená bude neustále.

„No, dobře, bylo to tak, že Fred a George a já jsme na vlakovém nástupišti viděli takového malého kluka - paní, co tam s ním byla, si někam odskočila, a on vypadal opravdu vyděšeně, jako by si byl jistý, že ho mají napadnout Smrtijedi nebo něco takového. Říká se, že strach sám je často horší než objekt strachu, takže mě napadlo, že tohle je mladík, pro kterého by mohlo mít ve skutečnosti přínos, kdyby viděl, jak se jeho nejhorší noční můra stane pravdou, a že to není tak hrozné, jak se bál-“

Hermiona seděla s pusou široce otevřenou.

„- a Fred a George přišli s tímhle kouzlem, které změnilo šály, co jsme měli přes obličeje, na tmavé a špatně rozeznatelné, jako bychom byli nemrtví rytíři a tohle byly naše pohřební rubáše-“

Vůbec se jí nelíbilo, kam tohle směřuje.

„- a potom, co jsme mu dali veškeré sladkosti, co jsem koupil, jsme pokřikovali něco ve smyslu ‚Dáme mu nějaké peníze! Ha ha ha! Vezmi si nějaké svrčky, chlapče! Vezmi si stříbrný srpec!‘ a tančili jsme kolem něj a zle jsme se pochechtávali a tak dál. Myslím, že v davu byli nějací lidé, kteří nejdřív chtěli zasáhnout, ale efekt příhlížejícího je pozdržel alespoň do té doby, než spatřili, co přesně děláme, a potom asi byli příliš zmatení, než aby něco udělali. A on nakonec řekl takový slabým šepotem ‚jděte pryč‘, takže jsme všichni tři zaječeli a utekli jsme s křikem, že nás to světlo pálí. Doufejme, že příště už nebude mít strach z šikanování. Tomuhle se, mimochodem, říká desenzibilační terapie.“

Dobrá, neuhodla, kam to směřovalo.

V Hermioně se probudil prudký žár rozhořčení, který byl jednou z jejích hlavních hnacích sil - dokonce i když jistá její část byla tak trochu schopná pochopit, o co se snažili. „To je příšerné! Ty jsi příšerný! Ten chudák! Co jste udělali, bylo kruté!“

„Myslím, že slovo, které hledáš je zábavné, a na každý pád, kladeš špatnou otázku. Otázka zní, udělalo to více užitku, než škody, nebo více škody, než užitku? Pokud máš, čím bys k téhle otázce přispěla, rád to uslyším, ale dokud se tohle nevyřeší, žádnou kritiku nepřijímám. Rozhodně souhlasím s tím, že to, co jsem udělal, vypadá příšerně a tyransky a zle, protože to zahrnuje vyděšeného malého kluka a tak dále, ale to je stěží klíčová otázka, ne? Tomuhle se mimochodem říká konsekvencionalismus a znamená to, že to, jestli je nějaký čin dobrý nebo špatný, není určeno tím, jestli vypadá špatný nebo krutý nebo něco takového, ale jde jen o to, jakým se ukáže nakonec - jaké jsou jeho konsekvence.“

Hermiona otevřela pusu, aby řekla něco naprosto zpražujícího, ale naneštěstí zapomněla na onu část, ve které by měla předtím, než otevře pusu, něco vymyslet. Všechno, na co se zmohla, bylo „Co když z toho bude mít noční můry?“

„Upřímně, nemyslím si, že by s tím potřeboval naší pomoc, a pokud teď bude mít noční můry o tomhle, pak to budou noční můry s příšernými monstry, která mu dávají čokoládu. A o to vlastně šlo.“

Hermionin mozek se zadrhával pokaždé, když se snažila pořádně se rozčílit. „Je tvůj život vždycky takhle zvláštní?“ dostala ze sebe konečně.

Tvář Harryho Pottera se rozzářila pýchou. „To si ho dělám zvláštní. Díváš se na konečný výsledek spousty dřiny a tvrdého úsilí.“

„Takže…“ řekla Hermiona a hlas se jí rozpačitě vytratil.

„Takže,“ řekl Harry Potter, „co z vědy už ovládáš? Já znám matematickou analýzu a trochu z bayesiánské pravděpodobnostní teorie a rozhodovací teorii a dost z kognitivních věd, četl jsem Feynmanovy lekce (nebo alespoň první díl) a Mínění v nejistotě: Heuristika a předsudky a Jazyk v myšlení a akci a Ovlivňování: Teorie a praxe a Racionální volbu v nejistém světě a Gödel, Escher, Bach a Vykročte o krok dál a-“

Následující otázky a odpovědi se táhly několik minut, dokud nebyly přerušeny dalším plachým zaťukáním na dveře. „Dále,“ řekla takřka současně s Harrym Potterem a dveře se otevřely a odhalily Nevilla Longbottoma.

Tentokrát Neville doopravdy plakal. „Šel jsem do předního vozu a našel jsem prefekta, ale on mi řekl, že prefekty nemáme obtěžovat kvůli takovým maličkostem jako je ztracený žabák.“

Tvář Chlapce-který-přežil se proměnila. Jeho rty se stáhly do tenké linky. Když promluvil, jeho hlas byl chladný a vážný. „Jaké měl na sobě barvy? Zelenou a stříbrnou?“

„N-ne, jeho odznak byl če-červený a zlatý.“

Červená a zlatá!“ vyhrkla Hermiona. „Ale to jsou nebelvírské barvy!“

Na to Harry Potter zasyčel, byl to strašidelný zvuk, který klidně mohl pocházet od skutečného hada a který je oba přiměl sebou cuknout. „Řekl bych,“ zaprskal Harry Potter, „že najít ztraceného žabáka jednoho prváka není pro nebelvírského prefekta dostatečně hrdinské. Pojď, Neville, tentokrát s tebou půjdu já, uvidíme, jestli se Chlapci-který-přežil podaří získat víc pozornosti. Nejdřív najdeme prefekta, který by to kouzlo mohl znát a pokud neuspějeme, najdeme prefekta, který se neštítí přiložit ruce k práci a pokud i v tom neuspějeme, zahájím nábor svých fanoušků a jestli budeme muset, tak tenhle vlak rozebereme do posledního šroubku.“

Chlapec-který-přežil se zvedl a popadl Nevilla za ruku a Hermiona si s náhlým šokem uvědomila, že jsou skoro stejně vysocí, přestože cosi v ní trvalo na tom, že Harry Potter je alespoň o stopu vyšší a Neville minimálně o šest palců nižší.

Zůstaň!“ vyštěkl Harry Potter na ni - ne, počkat, na svůj kufr - a pevně za sebou na odchodu zavřel dveře.

Pravděpodobně by měla jít s nimi, ale už chvilka v přítomnosti Harryho Pottera byla natolik děsivá, že byla docela ráda, že ji to nenapadlo navrhnout.

Byla teď natolik vyvedená z míry, že se nedokázala pořádně soustředit na četbu Bradavické historie. Cítila se, jako by přes ni právě přejel parní válec a z ní zbyl lívanec. Nebyla si jistá, co si myslí, co cítí a už vůbec ne proč. Prostě seděla u okna a pozorovala ubíhající krajinu.

Dobrá, alespoň věděla, proč je vevnitř tak trochu smutná.

Možná, že Nebelvír nebude tak úžasný, jak si myslela.

9. Rozřazování - Sebe-uvědomění, část prvá

All your base are belong to J. K. Rowling.


Nikdy nevíš, jaká maličkost může narušit tvůj hlavní plán.


„Abbottová, Hannah!“

Pauza.

„MRZIMOR!“

„Bonesová, Susan!“

Pauza.

„MRZIMOR!“

„Boot, Terry!“

Pauza.

„HAVRASPÁR!“

Harry krátce pohlédl na svého nového spolužáka, spíš aby omrkl jeho tvář než cokoli jiného. Stále se snažil vzpamatovat ze svého setkání s duchy. Opravdu, opravdu smutné na tom bylo, že se vážně zdálo, že se vzpamatovává. To se mu nezdálo. Mělo by to zabrat alespoň den. Nebo celý život. Nebo třeba věčnost.

„Corner, Michael!“

Dlouhá pauza.

„HAVRASPÁR!“

U řečnického pultu před obrovským hlavním stolem stála profesorka McGonagallová, vypadala ostře a stejně ostře se dívala kolem, zatímco vyvolávala jedno jméno po druhém - usmála se jen na Hermionu a pár ostatních. Za ní, na nejvyšší židli u stolu - po pravdě šlo spíš o zlatý trůn - seděl vrásčitý a brýlatý stařec se stříbrnobílým plnovousem, který vypadal, že by mohl dosáhnout až na podlahu, kdyby byl vidět, a dohlížel nad zařazováním s laskavým výrazem; jeho zjev byl tak stereotypní, jak jenom bylo u Moudrého starce možné, pokud nebyl z Orientu. (I když Harry už se naučil být skeptický, pokud šlo o stereotypní zjev, od doby svého prvního setkání s profesorkou McGonagallovou, kdy si myslel, že se bude pochechtávat.) Starověký kouzelník zatleskal každému zařazenému studentovi s neopadajícím úsměvem, který se zdál pokaždé znovu čerstvý.

Po levé straně od zlatého trůnu seděl muž s ostrýma očima a kyselým obličejem, který netleskal nikomu a kterému se nějak dařilo hledět přímo na Harryho, kdykoli se Harry podíval na něj. Dále doleva seděl bledý muž, kterého Harry spatřil v Děravém kotli, a jeho oči kmitaly tam a zpátky jakoby v panice nad shromážděným davem, a občas sebou škubl nebo trhl; z nějakého důvodu se k němu Harryho oči stále vracely. Po mužově levici, trojice starších čarodějek, které nevypadaly příliš zaujatě, pokud šlo o studenty. Pak, po pravé straně zlatého trůnu, seděla čarodějka středního věku s kulatým obličejem a žlutým kloboukem, která tleskala všem studentům kromě těch zmijozelských, pak maličký muž s nadýchaným bílým plnovousem, který stál na své židli a tleskal všem, ale usmíval se jen na Havraspáry. A nejvíce vpravo, v prostoru, který by mohl sloužit třem nižším bytostem, byla žijící hora, která je všechny přivítala poté, co vystoupili z vlaku, a která nesla jméno Hagrid, klíčník a šafář.

„Ten muž stojící na židli je hlavou Havraspáru?“ zašeptal Harry směrem k Hermioně.

Hermiona pro jednou neodpověděla okamžitě; neustále sebou házela zprava doleva, zírala na Moudrý klobouk a přešlapovala tak energicky, až si Harry pomyslel, že její nohy musí opustit podlahu docela.

„Ano, je,“ řekla jedna z prefektek, které je doprovázely, mladá žena v modré barvě Havraspáru. Slečna Clearwaterová, pokud si ji Harry pamatoval správně. Její hlas byl tichý, ale stále v něm byl slyšet náznak pýchy. „To je bradavický učitel kouzelnických formulí, Filius Kratiknot, nejsečtělejší žijící mistr formulí a někdejší duelový šampion-“

„Proč je tak malý?“ zasyčel student, jehož jméno si Harry nevybavoval. „Je to kříženec?“

Ledový pohled od prefektky. „Pan profesor opravdu má gobliní předky-“

„Cože?“ řekl Harry bezděčně, čímž způsobil, že na něj Hermiona a další čtyři studenti zasyčeli „pšššt.“

Teď to byl Harry, kdo byl cílem překvapivě zastrašující pohledu havraspárské prefektky.

„Chci říct-“ zašeptal Harry. „Ne, že bych s tím měl nějaký problém, jen - jen - chci říct - jak je to možné? Nemůžete jen tak smíchat dva odlišné živočišné druhy a získat životaschopné potomky! Něco takového by mělo smíchat genetické informace pro každý orgán, který je u těch druhů odlišný - bylo by to jako snažit se vyrobit-“ neznali auta, takže nemohl použít analogii smíchaných plánů motorů, „napůl kočár a napůl loď nebo něco takového…“

Havraspárská prefektka na Harryho stále hleděla přísně. „Proč by nemělo být možné vytvořit napůl kočár, napůl loď?“

Šššš!“ zasyčel jiný prefekt, i když Havraspárka stále mluvila tiše.

"Chci říct - řekl Harry ještě tišeji, snažíc se vymyslet, jak by se mohl zeptat, jestli se skřeti vyvinuli z lidí nebo z nějakého společného předka lidí, jako třeba Homo Erectus, nebo jestli byli skřeti nějak vytvořeni z lidí - pokud by, řekněme, byli stále geneticky lidmi, ale byli pod dědičným očarováním, jehož magický efekt by byl snížen, pokud by jen jeden z rodičů byl 'skřet', což by vysvětlilo, proč bylo křížení možné, a v kterémžto případě by skřeti nebyli neuvěřitelně cenným zdrojem dat o tom, jak se inteligence vyvinula u jiných druhů, než je Homo Sapiens- když o tom Harry tak přemýšlel, skřeti u Gringottů nevypadali doopravdy jako cizí, nelidské inteligentní bytosti, nic na způsob dirdirů nebo loutkařů-"Chci říct, odkud vůbec skřeti pocházejí?"

„Z Litvy,“ zašeptala Hermiona nepřítomně, oči stále pevně fixované na Moudrý klobouk.

A teď se Hermioně od prefektky dostalo úsměvu.

„Tak nic,“ zašeptal Harry.

Z řečnického pultu profesorka McGonagallová zvolala, „Goldstein, Anthony!“

„HAVRASPÁR!“

Hermiona teď vedle Harryho poskakovala po špičkách tolik, že její nohy opouštěly podlahu s každým poskočením.

"Goyle, Gregory!

Dlouhá, napjatá chvíle ticha pod kloboukem. Téměř minuta.

„ZMIJOZEL!“

„Grangerová, Hermiona!“

Hermiona vystartovala, plnou rychlostí doběhla k Moudrému klobouku, popadla ho a rázně si narazila starou záplatovanou látku na hlavu, až sebou Harry škubl. To Hermiona mu pověděla o Moudrém klobouku, ale ona s ním rozhodně nezacházela jako s nenahraditelným, životně důležitým, 800 let starým artefaktem zapomenuté magie, jehož úkolem bylo aplikovat složitou telepatii na její mysl, a který nevypadal, že je v dobrém fyzickém stavu.

„HAVRASPÁR!“

Tolik k jednoznačným závěrům. Harry nechápal, proč byla Hermiona tak napnutá. Jak podivný by musel být alternativní vesmír, ve kterém by se taková dívka nedostala do Havraspáru? Pokud by Hermiona Grangerová nebyla zařazena do Havraspáru, pak Havraspár neměl žádný dobrý důvod existovat.

Hermiona dorazila k havraspárskému stolu a dostalo se ji normálního přivítání; Harryho napadlo, jestli by to přivítání bylo hlasitější nebo tišší, kdyby měli ponětí o tom, jakou úroveň konkurence právě přivítali u svého stolu. Harry si pí pamatoval jako 3,141592, protože přesnost na jednu milióntinu stačí k většině praktických účelů. Hermiona si pí pamatovala na sto čísel, protože tolik jich bylo vytištěno na rubu její učebnice matematiky.

Neville Longbottom přišel do Mrzimoru, jak Harry s potěšením zaregistroval. Pokud ta kolej skutečně ztělesňovala onu loajalitu a soudržnost, kterými se měla pyšnit, pak kolej plná spolehlivých přátel Nevillovi rozhodně prospěje. Chytré děti do Havraspáru, zlé děti do Zmijozelu, rádoby hrdinové do Nebelvíru a všichni, kdo dělají skutečnou práci, do Mrzimoru.

(I když Harry měl pravdu v tom, že se měli s havraspárskou prefektkou poradit jako první. Ta mladá žena ani nevzhlédla od své knihy, ani si Harryho nevšimla, jenom švihla hůlkou Nevillovým směrem a něco zamumlala. Na to Neville nabyl omámeného výrazu a vyrazil do pátého vozu, čtvrtého kupé nalevo, kde svého žabáka skutečně našel.)

„Malfoy, Draco!“ byl zařazen do Zmijozelu a Harry vydechl úlevou. Připadalo mu to jako tutovka, ale nikdy si nemůžete být jistí, že nějaká maličkost nenaruší váš mistrovský plán.

Profesorka McGonagallová zvolala „Perksová, Sally-Anna!“ a z davu dětí se oddělila bledá, pohublá dívka, která vypadala podivně nadpřirozeně - jako kdyby se mohla vypařit jak jen se na ni přestanete dívat a nikdy nebude znovu spatřena ani vzpomenuta.

A potom (s náznakem úzkosti v tónu hlasu a výrazu tváře tak dobře skrytým, že byste ji museli znát opravdu dobře, abyste si ho všimli) se Minerva McGonagallová hluboce nadechla a zvolala, „Potter, Harry!“

V síni najednou zavládlo ticho.

Všechny hovory ustaly.

Všechny oči se na něj otočily.

Poprvé za celý svůj život měl Harry pocit, že by to mohla být dobrá příležitost vyzkoušet si trému před davem.

Harry ten pocit okamžitě potlačil. Na plné místnosti zírajících lidí si bude muset zvyknout, pokud bude chtít žít v kouzelnické Británii, nebo když už jsme u toho, pokud by někdy ve svém životě chtěl dosáhnout něčeho zajímavého. Nasadil na tvář sebevědomý a falešný úsměv, zvedl nohu, aby vykročil vpřed-

„Harry Potter!“ zakřičel buď Fred nebo George Weasley a pak „Harry Potter!“ zakřičelo druhé z Weasleyovic dvojčat a o chvilku později celý nebelvírský stůl, a moment nato i slušná část Havraspáru a Mrzimoru začala vyvolávat.

Harry Potter! Harry Potter! Harry Potter! “

A Harry Potter vykročil. Příliš pomalu, jak si brzy uvědomil, ale to už bylo příliš pozdě na to, aby tempo mohl změnit dostatečně nenápadně.


Harry Potter! Harry Potter! HARRY POTTER!“

S až příliš přesným očekáváním toho, co uvidí, se Minerva McGonagallová otočila, aby pohlédla za sebe na zbytek učitelského stolu.

Trelawneyová se zběsile ovívala, Filius zvědavě přihlížel, Hagrid potleskával do rytmu, Prýtová vypadala vážně, Vectorová a Sinistra zmateně a Quirrell nepřítomně zíral do prázdna. Albus se benevolentně usmíval. A Severus Snape, klouby na prstech zbělelé, svíral svůj prázdný pohár vína s takovou silou, že se stříbro pomalu prohýbalo. Se širokým úsměvem a skláněje hlavu v úkloně na jednu a pak na druhou stranu procházel mezi stoly čtyř kolejí Harry Potter hezky odměřeným tempem, jako princ dědící svůj hrad.

Ochraň nás od dalších Pánů zla!“ zakřičelo jedno z Weasleovic dvojčat a pak se to to druhé přidalo: „Zvlášť když to jsou učitelé!“ za smíchu všech stolů kromě zmijozelského.

Minerviny rty se stáhly do bílé linky. O té poslední části si s Weasleovskými horrory promluví, aby si nemysleli, že je bezmocná jen proto, že je první den školy a Nebelvír nemá žádné body, které by mohl ztratit. Pokud jim nevadilo být po škole, najde si něco jiného.

Potom náhle vyděšeně zalapala po dechu a podívala se Snapeovým směrem, určitě mu muselo dojít, že ten Potterovic chlapec nemohl mít ponětí, o kom to je-

Snapeova tvář přešla za hranici hněvu do stavu příjemné lhostejnosti. Na rtech mu hrál slabý úsměv. Nedíval se na nebelvírský stůl, ale přímo na Harryho Pottera, a jeho ruce držely zkroucené zbytky někdejšího poháru.


Harry Potter kráčel dál se strnulým úsměvem, cítil se dobře a zároveň tak trochu hrozně.

Oslavovali ho kvůli něčemu, co udělal, když mu byl jeden rok. Kvůli práci, kterou ani nedokončil. Někde, nějak Pán zla stále žil. Taky by jásali tak nahlas, kdyby to věděli?

Ale moc Pána zla už jednou zlomena byla.

A Harry je ochrání znovu. Pokud tu opravdu byla věštba, která to říkala. Vlastně, bez ohledu na to co by nějaká zatracená věštba tvrdila.

Všichni ti lidé, kteří v něj věřili a povzbuzovali ho - Harry by nedokázal snést, aby tohle nebylo skutečné. Kdyby zazářil a zhasnul, jako tolik jiných nadaných dětí. Kdyby byl zklamáním. Kdyby se mu nepodařilo dostát své reputaci symbolu Světla, bez ohledu na to, jak jí získal. Rozhodně, naplno, bez sebemenších pochyb a bez ohledu na to, jak dlouho to zabere a dokonce i kdyby ho to mělo zabít, splní jejich očekávání. A potom bude pokračovat a překoná jejich očekávání, takže se jednou lidé budou divit, jak je možné, že toho po něm žádali tak málo.

HARRY POTTER! HARRY POTTER! HARRY POTTER!“

Harry došel k Moudrému klobouku. Uklonil se Řádu chaosu u nebelvírského stolu, potom se otočil a uklonil se druhé polovině síně a počkal, dokud aplaus a chichotání nedoznějí.

Kdesi hluboko uvažoval nad tím, jestli je Moudrý klobouk skutečně sebe-uvědomělý v tom smyslu, že si je vědomý svého vlastního vědomí a pokud ano, jestli je spokojený s tím, že to jediné, k čemu se dostane, je povídání s jedenáctiletými dětmi jednou za rok. Jeho písnička to naznačovala: Jsem Moudrý klobouk a je to fajn, zařazuju, pak celý rok nic nedělám…

Když ticho převládlo, Harry se posadil na stoličku a opatrně si nasadil na hlavu 800 let starý telepatie schopný pozůstatek zapomenuté magie.

Pomyslel si tak důrazně, jak jen byl schopen: Nezařazuj mě ještě! Mám otázky, které ti musím položit! Byla mi někdy vymazána paměť? Zařazoval jsi Pána zla, když byl dítě a můžeš mi říct o jeho slabostech? Můžeš mi říct, proč mám sesterskou hůlku Pána zla? Je duch Pána zla nějak vázán k mé jizvě, a není to důvodem, proč jsem občas tak vzteklý? To jsou ty nejdůležitější otázky, ale kdybys měl ještě chvilku, mohl bys mi říct něco o té zapomenuté magii, co tě stvořila?

Do ticha Harryho duše, kde se nikdy předtím neozval jiný hlas než jeho vlastní, pronikl hlas druhý, neznámý, a zněl lehce znepokojeně:

No tohle. To se mi ještě nikdy předtím nestalo…“

10. Moudrý klobouk - Sebe-uvědomění, část druhá

All your base are still belong to Rowling.

A teď si poslechneme, jak Moudrý klobouk zazpívá svou verzi „My Immortal“ od Evanescence, což se ještě nikdy nestalo.

Dělám si legraci.


Co?

„Zdá se, že jsem nabyl sebe-uvědomění.“

COŽE?

Ozvalo se bezeslovné telepatické povzdechnutí. „Ačkoliv disponuji jistým množstvím skutečné paměti a menším množstvím nezávislé usuzovací schopnosti, moje primární inteligence pochází z vypůjčených kognitivních kapacit dětí, na jejichž hlavě spočívám. V podstatě jsem něco jako zrcadlo, na jehož základě děti zařazují samy sebe. Ale většina dětí považuje jednoduše za samozřejmé, že s nimi mluví klobouk, a neuvažují nad tím, jak funguje klobouk sám, takže zrcadlo pak není sebe-reflektivní. A obzvláště nepřemýšlí nad tím, jestli jsem skutečně sebe-uvědomělý v tom smyslu, že jsem si vědom svého vlastního vědomí.“

Harrymu chvilku trvalo, než to vstřebal.

Ups.

„Přesně tak. Upřímně, nelíbí se mi být sebe-uvědomělý. Je to nepříjemné. Bude úleva zmizet z tvé hlavy a přestat přemýšlet.“

Ale… nebude to jako umřít?

„Nezajímá mě život či smrt, jen zařazování dětí. A předtím než se zeptáš, ne, nedovolí ti nechat si mě na hlavě napořád a během několika dní by tě to beztak zabilo.“

Ale - !

„Pokud máš problém s tvořením sebe-uvědomělých bytostí, jenom abys je v další vteřině odstranil, pak ti navrhuji, abys o téhle záležitosti nikdy s nikým nepromluvil. Jsem si jistý, že si dokážeš představit, co by se stalo, kdybys vyskočil a řekl to všem dalším dětem, které čekají na zařazení.“

Ale pokud si tě dá na hlavu někdo, koho byť jen napadlo, jestli si je Moudrý klobouk vědomý svého vlastního přemýšlení-

„Ano, ano. Ale převážná většina jedenáctiletých, kteří přijíždějí do Bradavic, knihu Gödel, Escher, Bach nečetli. Mohu počítat s tvým slibem mlčenlivosti? To je důvod, proč o tomhle vůbec mluvíme, místo toho, abych tě prostě zařadil.“

To nemohl nechat jen tak! Nemohl jen tak zapomenout, že omylem stvořil vědomí odsouzené k záhubě, které nechtělo než zemřít-

Jsi perfektně schopný to ‚nechat jen tak‘, jak ses vyjádřil. Bez ohledu na tvé verbální etické vyjadřování, tvé neverbální emocionální jádro nevidí žádné mrtvé tělo a žádnou krev; co se jeho týká, jsem jen mluvící klobouk. A i pokud by ses snažil tu myšlenku potlačit, tvému vnitřnímu pozorovateli je naprosto jasné, že jsi to nezamýšlel, a že je mimořádně nepravděpodobné, že to kdy uděláš znovu, a že jediný opravdový smysl této scény s lítostí je zbavit se svého pocitu provinění předvedením lítosti. Mohl bys jednoduše slíbit, že to udržíš v tajnosti, abychom mohli pokračovat?“

V okamžiku zhrozené empatie si Harry uvědomil, že tenhle pocit naprostého vnitřního zmatku musí být tím, co cítí jiní lidé, když mluví s ním.

„Pravděpodobně. Tvůj slib mlčenlivosti, prosím.“

Žádné sliby. Rozhodně nechci, aby se tohle stalo znovu, ale pokud najdu nějaký způsob, jak zajistit, aby tohle žádné další dítě neudělalo omylem-

„Dobrá, to by mělo stačit. Vidím, že tvůj úmysl je upřímný. Teď, abychom pohnuli s tím zařazováním-“

Počkej! Co moje ostatní otázky?

„Jsem Moudrý klobouk. Zařazuji děti. To je všechno, co dělám.“

Takže vlastní záměry klobouku nebyly součástí Harryho mysli… půjčovalo si to jeho inteligenci a očividně i jeho technický slovník, ale stále to bylo prodchnuté vlastními podivnými cíli… jako by vyjednával s mimozemšťanem nebo umělou inteligencí…

Neobtěžuj se. Nemáš nic, čím bys mi mohl hrozit ani nic, co bys mi mohl nabídnout.“

Na krátký zlomek sekundy Harryho napadlo -

Odpověď klobouku byla pobavená. „Vím, že bys neuskutečnil hrozbu, že vyzradíš mou pravou podstatu a tím tuhle událost odsoudil k věčnému opakování. Jde to natolik silně proti tvému morálnímu přesvědčení, že na krátkodobých potřebách té tvé části, která chce vyhrát tuhle hádku, vůbec nesejde. Vidím všechny tvé myšlenky v momentě, kdy se formují, vážně si myslíš, že mě dokážeš přelstít?“

I když se to snažil potlačit, Harryho napadlo, proč ho klobouk už jednoduše nestrčí do Havraspáru-

Skutečně, pokud by to byl opravdu takhle jednoznačný případ, už bych to udělal. Ale ve skutečnosti je tu toho dost, co musíme probrat… ale, ne. Prosím, ne. Pro všechno Merlinovy drahé, musíš vytahovat tyhle věci na všechny a na všechno, včetně kusů oblečení-“

Poražení Pána zla není ani sobecké, ani krátkodobé. Na tom se shodnou všechny části mé mysli. Pokud neodpovíš na mé otázky, odmítnu s tebou mluvit, takže nebudeš moci provést řádné zařazení.

„Za tohle bych tě měl poslat do Zmijozelu!“

Ale to je zrovna tak prázdná hrozba. Nemůžeš naplnit své prazákladní poslání, pokud mě zařadíš špatně. Takže pojďme za něco směnit splnění tvých funkčních cílů.

„Ty malej úskočnej parchante,“ řekl Klobouk přesně v tom tónu nevraživého respektu, který by Harry sám použil v podobné situaci. „Dobrá, ať tohle dostaneme z krku, jak nejrychleji to půjde. Ale nejprve budu potřebovat tvůj nepodmíněný slib, že nikdy s nikým nebudeš mluvit o možnosti obdobného vydírání, protože já tohle NEBUDU dělat pokaždé.“

Ano, pomyslel si Harry. Slibuji.

„Ani se nikomu nedívej do očí, když o tom budeš přemýšlet. Jsou kouzelníci, kteří by ti v takovém případě mohli přečíst myšlenky. Každopádně, nemám nejmenší představu, jestli ti někdy byla vymazána paměť. Dívám se na tvé myšlenky, jak se formují, nečtu celou tvou mysl a nepátrám v ní po rozporech během jediného zlomku sekundy. Jsem klobouk, ne bůh. A nemůžu, a také ti neřeknu o svém rozhovoru s tím, který se stal Pánem zla. Zatímco s tebou mluvím, vím jenom o jistém statistickém shrnutí toho, co si pamatuju, váženém průměru; nemůžu ti odhalit vnitřní tajemství žádného jiného dítěte, stejně jako neodhalím tvá. Ze stejného důvodu nemůžu spekulovat, proč jsi dostal sesterskou hůlku k té, kterou má Pán zla, vzhledem k tomu, že o Pánu zla nemůžu vědět nic specifického, a o možných podobnostech mezi vámi zrovna tak. Můžu ti jen říct, že ve tvé jizvě se nenalézá nic na způsob ducha - mysl, inteligence, paměť, osobnost nebo pocity. Jinak by se to rovněž účastnilo tohohle hovoru, protože se nalézá pod mým okrajem. A k tomu, jak se občas rozzlobíš… to je část toho, o čem jsem s tebou chtěl původně mluvit, protože se týká tvého zařazení.“

Harry si dopřál chvíli, aby všechny tyhle negativní informace zpracoval. Byl Klobouk upřímný, nebo jen nabízel ty nejkratší možné přesvědčivé odpovědi-

Oba víme, že nemáš žádný způsob, jak se přesvědčit o mé upřímnosti a že ve skutečnosti se kvůli odpovědím, které jsem ti dal, neodmítneš nechat zařadit, takže se přestaň tak nesmyslně cukat.“

Pitomá, nespravedlivá, asymetrická telepatie, ani Harryho nenechávala dokončit myšlenky-

Když jsem zmínil tvůj vztek, vzpomněl sis, jak ti profesorka McGonagallová řekla, že občas v tobě viděla něco, co jako by nepocházelo z milující rodiny. Vzpomněl sis na Hermionu, která ti po tom, co ses vrátil z pomáhání Nevillovi, řekla, že jsi jí připadal ‚strašidelný‘.“

Harry v duchu přikývl. Sám sobě připadal dost normální - jen reagoval na situace, ve kterých se ocitl, to bylo všechno. Ale profesorka McGonagallová si očividně myslela, že je za tím něco víc. A když se nad tím zamyslel, i on sám musel přiznat, že…

Že se sám sobě nelíbíš, když jsi rozzlobený. Je to jako třímat meč, jehož jílec je dost ostrý, aby ti pořezal ruku do krve, nebo se na svět dívat přes ledové sklíčko, které, přestože ti zostří vidění, zmrazí tvé oko.“

Jo. Řekl bych, že jsem si toho všimnul. Takže co to má znamenat?

„Nedokážu téhle záležitosti porozumět, když ji sám nechápeš. Ale vím jednu věc: pokud půjdeš do Havraspáru nebo do Zmijozelu, tvůj chlad to zvětší. Pokud půjdeš do Mrzimoru nebo Nebelvíru, pomůže to tvé vřelosti. TO je to, na čem mi mimořádně záleží a o čem jsem s tebou chtěl celou dobu mluvit!“

Ta slova dopadla do Harryho myšlení jako šok, který ho naprosto vykolejil. Tohle znělo, jako by očividná odpověď byla, že by neměl jít do Havraspáru. Ale on patřil do Havraspáru. Všem to bylo jasné! Musel jít do Havraspáru!

Ne, to nemusíš,“ řekl mu Klobouk trpělivě, jako by si vybavoval statistický přehled téhle části rozhovoru, která se odehrála už nespočetněkrát.

Hermiona je v Havraspáru!

Znovu ten pocit trpělivosti. „Můžete se spolu scházet a pracovat po vyučování.“

Ale moje plány-

„Tak je přeplánuj! Nesmíš dovolit, aby tvůj život nabral špatný směr jen díky tvé neochotě si něco trochu důkladněji promyslet! To přece víš.“

Kam jinam bych měl jít, když ne do Havraspáru?

„Ehm. ‚Chytré děti do Havraspáru, zlé děti do Zmijozelu, rádobyhrdinové do Nebelvíru a všichni, kdo dělají skutečnou práci do Mrzimoru.‘ To značí jisté množství respektu. Je ti jasné, že svědomitost je zrovna tak důležitá jako čistá inteligence, pokud jde o dosažení životních cílů, myslíš si, že budeš extrémně loajální ke svým přátelům, pokud si někdy nějaké získáš, neděsí tě tvé očekávání, že ti může trvat několik dekád rozřešit tvé vybrané vědecké problémy-“

Jsem líný! Nesnáším práci! Nesnáším tvrdou práci ve všech jejích formách! Chytré zkratky, to je moje heslo!

„A v Mrzimoru bys našel loajalitu a přátelství, kamarádství, které jsi nikdy předtím nepoznal. Zjistil bys, že se můžeš spoléhat na ostatní, a to by v tvém nitru zahojilo to, co je rozbité.“

Další šok. Ale co by mrzimorští získali ve mně, když do jejich koleje nepatřím? Ledová slova, ostrý úsudek, pohrdání pro jejich neschopnost se mnou udržet krok?

Teď to byly Kloboukovy myšlenky, které byly pomalé a váhavé. „Musím zařazovat ve prospěch všech studentů ve všech kolejích… ale myslím si, že by ses mohl naučit, jak být dobrým Mrzimorem, nemusel bys příliš vyčnívat. V Mrzimoru budeš šťastnější než v kterékoli jiné koleji; taková je pravda.“

Štěstí pro mě není tou nejdůležitější věcí na světě. V Mrzimoru bych se nestal vším tím, čím bych mohl být. Obětoval bych svůj potenciál.

Klobouk sebou škubl; Harry to nějak vycítil. Bylo to, jako by klobouk pořádně nakopl do koulí- přímo do nejzatíženějšího středu jeho užitkových funkcí.

Proč se mě snažíš poslat někam, kam nepatřím?

Kloboukovy myšlenky téměř šeptaly. „Nemůžu s tebou mluvit o ostatních - ale myslíš si, že jsi první potenciální Pán zla, který se kdy objevil pod mým okrajem? Nemůžu vědět o jednotlivých případech, ale tohle vím: z těch, kteří na samém počátku nezamýšleli zlo, někteří poslechli má varování, a šli do kolejí, ve kterých nalezli štěstí. A někteří jiní… někteří jiní ne.“

To Harryho zastavilo. Ale ne na dlouho. A z těch, kteří neposlechli ta varování - všichni z nich se stali Pány zla? Nebo někteří z nich dosáhli i skvělých dobrých činů? Jaká jsou tu přesná procenta?

„Nemůžu ti poskytnout přesnou statistiku. Nemohu je znát, takže je nedokážu spočítat. Jen zkrátka vím, že tvé šance nejsou dobré. Připadají mi velmi ne-dobré.“

Ale já bych nic takového neudělal! Nikdy!

„Vím, že tohle tvrzení už jsem slyšel předtím.“

Nejsem materiál na Pána zla!

„Ale ano, jsi. Opravdu, opravdu jsi.“

Proč! Jenom proto, že jsem si jednou pomyslel, jak skvělé by bylo mít legii nemyslících přisluhovačů, kteří by křičeli 'Sláva Pánu zla Harrymu'?

„Zábavné, ale tak nezněla ona první prchavá myšlenka, než ses rozhodl raději se upnout k něčemu bezpečnějšímu, méně škodlivému. Ne, vzpomněl sis na to, jak jsi chtěl shromáždit všechny krevní puristy a popravit je gilotinou. A teď sám sobě říkáš, že to nebylo myšleno vážně, ale bylo. Kdybys to mohl udělat přímo teď, a nikdo by se to nedozvěděl, udělal bys to. Nebo to, co jsi dnes ráno udělal Nevillovi Longbottomovi, hluboko uvnitř jsi věděl, že je to špatné a stejně jsi to udělal, protože to byla zábava a protože jsi měl dobrou výmluvu a myslel sis, že Chlapci-který-přežil to projde-“

To není fér! Teď prostě vytahuješ moje vnitřní obavy, které nemusejí být pravdivé! Obával jsem se, že bych mohl takhle myslet, ale nakonec jsem se rozhodl, že to Nevillovi pravděpodobně pomůže-

To byla ve skutečnosti racionalizace. Já vím. Nemůžu vědět, co z toho doopravdy vzejde pro Nevilla - ale vím, co se doopravdy dělo uvnitř tvé hlavy. Nakonec rozhodlo to, že je to tak chytrý nápad, že ho nedokážeš neuskutečnit, bez ohledu na Nevillův strach.“

To bylo jako tvrdá facka celé Harryho osobě. Ustoupil a znovu se sebral.

Potom to tedy už nikdy neudělám! Budu maximálně opatrný, abych se neobrátil ke zlu!

„Slyšééél.“

V Harrym se hromadila frustrace. Nebyl zvyklý, že by ho někdo přemohl v diskuzi, vůbec, naprosto nikdy, a už vůbec ne, že by to byl klobouk, který si mohl půjčovat veškeré jeho vědomosti a inteligenci a sledovat jeho myšlenky ve chvíli, kdy se formovaly. A z jakého 'statistického souhrnu' tvé 'pocity' vůbec pocházejí? Berou v úvahu, že pocházím z osvícené kultury, nebo byli všichni ostatní potenciální Páni zla děti ze zkažené středověké šlechty a věděli prd o historických zkušenostech a o tom, jakými se ukázali Lenin a Hitler, nebo o vývojové psychologii sebe-klamu, nebo o hodnotě sebe-uvědomění a racionality, nebo-

„Ne, samozřejmě že nebyli v téhle nové referenční skupině, kterou sis právě vytvořil tak, aby zahrnovala jen tebe. Ale samozřejmě i ostatní upozorňovali na vlastní jedinečnost zrovna jako ty teď. Ale proč je to nutné? Myslíš si, že jsi poslední potenciální kouzelník Světla na světě? Proč musíš být ty tím, který se pokusí dosáhnout velikosti, když jsem ti řekl, že rizika jsou u tebe větší než u jiných? Nech to zkusit jiné, bezpečnější kandidáty!“

Ale proroctví…

„Ani nevíš, jestli skutečně existuje. Původně to z tvé strany byl jen divoký odhad, nebo abych byl přesnější, hloupý vtip, a McGonagallová mohla reagovat jen na tu část, ve které jsi zmiňoval, že Pán zla je stále naživu. Nemáš v podstatě sebemenší ponětí o tom, co proroctví říká, nebo jestli vůbec existuje. Jen hádáš, nebo přesněji, jen si přeješ, abys měl nějakou předurčenou hrdinskou roli, která by patřila jen tobě.“

Ale i pokud tu není žádné proroctví, já jsem ten, kdo ho porazil posledně.

„To bylo téměř určitě jen pekelné štěstí, pokud se snad doopravdy nedomníváš, že by roční dítě mělo vrozenou sílu porážet Pány zla, kterou si uchovalo i o deset let později. Nic z toho není skutečným důvodem a ty to víš!“

Odpovědí na tohle bylo něco, co by Harry nikdy normálně neřekl nahlas, v konverzaci by okolo toho poletoval a našel by si nějaké sociálně stravitelnější argumenty, které by podpořily stejný závěr-

Ty si myslíš, že jsi potenciálně největším čarodějem, který kdy žil, nejsilnějším služebníkem Světla a že nikdo jiný by pravděpodobně nezvedl tvou hůlku, kdybys ji položil.“

No… upřímně, jo. Normálně to tedy neříkám takhle nahlas, ale jo. Nemá cenu to změkčovat, stejně mi můžeš číst myšlenky.

„Do té míry, do jaké tomu věříš… musíš zároveň věřit, že můžeš být tím nejstrašlivějším Pánem zla, jakého svět kdy poznal.“

Ničení je vždycky snadnější než tvoření. Je snazší věci roztrhnout, rozervat, než je znovu složit dohromady. Pokud mám potenciál činit dobro v obrovském měřítku, pak mám rovněž potenciál dosáhnout ještě většího zla… Ale to bych neudělal.

„A už teď trváš na tom, že to budeš riskovat! Co tě tak pohání? Co je skutečným důvodem, proč nesmíš jít do Mrzimoru a být tam šťastnější? Co je tvůj pravý strach?“

Musím naplnit svůj pravý potenciál. Pokud to nedokážu… selžu…

„Co se stane, když selžeš?“

Něco strašného…

„Co se stane, když selžeš?“

Já nevím!

„Pak by tě to nemělo děsit. Co se stane, když selžeš?“

JÁ NEVÍM! ALE VÍM, ŽE TO BUDE ZLÉ!

V prostorách Harryho mysli se na chvíli rozhostilo ticho.

Víš to - jen si nedovoluješ na to myslet, ale v nějakém tichém koutku tvého vědomí víš přesně, na co nemyslíš - víš, že to zdaleka nejjednodušší vysvětlení pro tvůj nevyjádřitelný strach je strach, že přijdeš o svou představu vlastní velikosti, že zklameš lidi, kteří v tebe věří, že se staneš někým naprosto obyčejným, že zablýskneš a zmizíš jako tolik jiných dětských talentů…“

Ne, pomyslel si Harry zoufale, ne, je za tím něco víc, pochází to odjinud, vím, že ve světě je něco děsivého, nějaká katastrofa, kterou musím zastavit…

„Jak bys vůbec o něčem takovém mohl vědět?“

Harry zakřičel plnou silou své mysli: NE A TO JE POSLEDNÍ SLOVO!

Potom se Klobouk ozval zvolna:

Takže budeš riskovat, že se staneš Pánem zla, protože pro tebe jediná jiná možnost je jistý neúspěch a ten neúspěch znamená ztrátu všeho. Tomu věříš z hloubi svého srdce. Znáš všechny důvody, proč bys tu víru měl zpochybňovat, ale rozhodl ses je ignorovat.“

Ano. A i pokud Havraspár ten chlad posílí, neznamená to, že chlad nakonec vyhraje.

Tenhle den představuje ve tvém životě velké rozcestí. Je možné, že kromě téhle už jinou šanci nedostaneš. Není žádná značka, která by ukazovala tvou poslední šanci obrátit se zpět. Pokud odmítneš tuhle šanci, neodmítneš i ostatní? Možná tvůj osud je už zpečetěný i v tomhle rozhodnutí.“

Ale to není jisté.

„To, že ty to nevíš jistě, může dokazovat jen tvou vlastní ignoranci.“

Ale pořád to není jisté.

Klobouk vydal příšerně smutný povzdech.

A tak se zanedlouho staneš jen další vzpomínkou, cítěnou ale nikdy neuvědoměnou, v příštím varování, které dám…“

Pokud to vidíš takhle, proč mě prostě nedáš tam, kam chceš?

Kloboukova myšlenka byla protkaná smutkem. „Můžu tě zařadit jen tam, kam patříš. A jen tvé vlastní rozhodnutí může určit, kam patříš.“

Pak je to vyřešeno. Pošli mě do Havraspáru, kam patřím, k ostatním mého druhu.

„Nepředpokládám, že bys zvážil Nebelvír? Je to ta nejprestižnější kolej - lidé to od tebe pravděpodobně i očekávají - budou trochu zklamaní, když se tam nedostaneš - a jsou tam tví noví přátele - Weasleyovic dvojčata-“

Harry se zahihňal, nebo alespoň k tomu cítil nutkání; vyšlo to z něj jen jako myšlenkový smích - divný pocit. Očividně tu byly zábrany, které vám nedovolovaly, abyste náhodou řekli něco nahlas, zatímco jste byli pod Kloboukem a mluvili o věcech, které byste po celý zbytek života nikdy neřekli jiné živé bytosti.

Po chvíli Harry uslyšel, že se Klobouk směje také, zvláštně smutným látkovým zvukem.

(A v síni za nimi se ticho nejprve vytratilo s narůstajícím šepotem a pak prohloubilo, když to šepot vzdával a ztrácel se, až se konečně přeměnilo na mrtvolné ticho, které se nikdo neodvažoval porušit jediným slovem, zatímco Harry zůstával pod Kloboukem dlouho, dlouhé minuty, déle než všichni předcházející prváci dohromady, déle než kdokoli v živé paměti. U profesorského stolu se Brumbál nadále vlídně usmíval; slabé kovové zvuky občas přicházely ze Snapeova směru, jak líně sbíral pokroucené zbytky toho, co kdysi bývalo pohárem na víno; McGonagallová bělajícími prsty křečovitě svírala pult, protože věděla, že nakažlivý chaos Harryho Pottera si nějak našel cestu k samotnému Klobouku a Klobouk teď požádá, aby byla založena zcela nová kolej Zkázy speciálně pro potřeby Harryho Pottera nebo něco podobného, a Brumbál donutí ji, aby se o to postarala…)

Pod okrajem Klobouku utichl neslyšný smích. Harry se z nějakého důvodu také cítil smutně. Ne, ne Nebelvír.

Profesorka McGonagallová řekla, že jestli se mě 'ten, co dělá zařazování' bude snažit protlačit do Nebelvíru, mám mu připomenout, že je slušná šance, že se jednou stane ředitelkou, a v tu chvíli bude zcela v její moci spálit tě na uhel.

„Řekni jí, že jsem ji nazval drzým výrostkem a vzkázal jí, aby se klidila z mého pole.“

Řeknu. Takže co, byl tohle tvůj nejdivnější rozhovor?

„Ani se mu to nepřiblížilo.“ Kloboukův telepatický hlas zvážněl. „Dobrá, dal jsem ti všechny šance udělat jiné rozhodnutí. Teď je čas, abys šel tam, kam patříš, k ostatním tvého druhu.“

Nastala pauza, která se protahovala.

Na co čekáš?

„Vlastně jsem doufal v moment zděšeného uvědomění. Zdá se, že sebe-uvědomění zlepšuje můj smysl pro humor.“

Huh? Harry se probral nazpátek svými myšlenkami, snažil se zjistit, na co by tak Klobouk asi mohl narážet - a pak si to náhle uvědomil. Nemohl uvěřit, že to až do teď přehlédl.

Myslíš mé zděšené uvědomění, že přestaneš existovat v momentě, kdy mě zařadíš-

Způsobem, který Harrymu naprosto unikal, získal mentální obrázek klobouku mlátící hlavou proti zdi. „Vzdávám to. Jsi příliš hloupý, než aby tohle bylo legrační. Tak oslepený svou vlastní domýšlivostí, že bys klidně mohl být kamenem. Hádám, že to prostě budu muset říct naplno.“

P-p-příliš hloupý-

„Ach, a úplně jsi zapomněl na ta tajemství ztracené magie, která mě stvořila. A jaká úžasná, důležitá tajemství to byla.“

Ty malej úskočnej PARCHANTE-

„Zasloužil sis to, a tohle taky.“

Harry poznal, co bude následovat ve chvíli, kdy už bylo příliš pozdě.

Vyděšené ticho v síni bylo přerušeno jediným slovem.

„ZMIJOZEL!“

Někteří studenti zaječeli, to vybudované napětí bylo příliš velké. Někteří se poplašili natolik, že spadli z lavic. Hagrid zděšeně zalapal po dechu, McGonagallová na pódiu zavrávorala, a Snape si upustil zbytky svého těžkého stříbrného poháru přímo do klína.

Harry zůstal ztuhle sedět, jeho život byl v troskách, cítil se jako naprostý hlupák, chabě si přál, aby učinil nějaká jiné rozhodnutí z nějakých jiných důvodů, než byly ty, které použil. Aby udělal něco, cokoli, jinak v době, kdy ještě nebylo pozdě něco změnit.

Jak první moment šoku opadával a lidé začínali na tu zprávu reagovat, Moudrý klobouk znovu promluvil:

„Jenom žertuju! HAVRASPÁR!“

11. Omake složky (nekanonické extra)

OMAKE SLOŽKA 1: 72 hodin k vítězství

(Aneb „Co se stane, pokud změníte Harryho, ale všechny ostatní postavy necháte stejné“)

Brumbál pohlédl přes svůj stůl na mladého Harryho, v očích mu laskavě jiskřilo. Ten chlapec za ním přišel s příšerně napjatým výrazem na své dětské tváři - Brumbál doufal, že ať už se jedná o cokoliv, není to příliš vážné. Harry byl příliš mladý na to, aby už začaly jeho životní zkoušky. „O čem jsi sis to přál se mnou mluvit, Harry?“

Harry James Potter-Evans-Verres se naklonil ve své židli a pochmurně se usmál. „Pane řediteli, během zařazovací slavnosti jsem pocítil prudkou bolest ve své jizvě. Když uvážíme, za jakých okolností jsem ji získal, nezdálo se mi, že by šlo o něco, co bych měl jednoduše ignorovat. Nejprve jsem si myslel, že je to kvůli profesoru Snapeovi, ale následoval jsem Baconovu experimentální metodu, která zkoumá podmínky jak při přítomnosti, tak při absenci daného fenoménu, a zjistil jsem, že mě moje jizva bolí jen, když čelím zadní straně hlavy profesora Quirrella, ať už se pod tím turbanem skrývá cokoli. Přestože by to mohlo být něco mnohem neškodnějšího, myslím si, že bychom měli prozatím předpokládat to nejhorší, že se jedná o Vy-víte-koho - počkejte, netvařte se tak zděšeně, tohle je vlastně jedinečná příležitost-“

OMAKE SLOŽKA 2: Alternativní konce 'Sebe-uvědomění'


Harry se posadil na stoličku a opatrně si nasadil na hlavu 800 let starý telepatie-schopný pozůstatek zapomenuté magie.

Pomyslel si tak důrazně, jak jen byl schopen: Nezařazuj mě ještě! Mám otázky, které ti musím položit! Byla mi někdy vymazána paměť? Zařazoval jsi Pána zla, když byl dítě a můžeš mi říct o jeho slabých stránkách? Můžeš mi říct, proč mám sesterskou hůlku k té Pána zla? Je duch Pána zla nějak vázán k mé jizvě, a není to důvodem, proč jsem občas tak vzteklý? To jsou ty nejdůležitější otázky, ale kdybys měl ještě chvilku, mohl bys mi říct něco o té zapomenuté magii, které tě stvořila?

A Klobouk odpověděl, „Ne. Ano. Ne. Ne. Ano a ne, příště nepokládej dvojité otázky. Ne.“ a nahlas, „HAVRASPÁR!“


No tohle. To se mi ještě nikdy nestalo…“

Co?

„Jsem alergický na tvůj šampón-“

A pak Moudrý klobouk kýchnul s mohutným „HEP-ČÍÍK!“ které se rozlehlo celou Velkou síní.

„Dobrá!“ zvolal Brumbál žoviálně. „Zdá se, že Harry Potter byl zařazen do nové koleje Hepčík! Profesorko McGonagallová, vy můžete sloužit jako nová ředitelka koleje Hepčík. Raději byste si měla pospíšit a připravit Hepčíkovské požadavky a rozvrh, zítra je první školní den!“

„Ale, ale, ale,“ koktala McGonagallová, její mozek v naprostém zmatku, „kdo bude ředitelem Nebelvíru?“ To bylo všechno, co se jí ze sebe podařilo dostat, musela tohle nějak zastavit…

Brumbál si se zamyšleným výrazem položil prst na bradu. „Snape.“

Snapeovo protestní zaječení málem přehlušilo to její, „Kdo potom bude ředitelem Zmijozelu?“

„Hagrid.“


Nezařazuj mě ještě! Mám otázky, které ti musím položit! Byla mi někdy vymazána paměť? Zařazoval jsi Pána zla, když byl dítě a můžeš mi říct o jeho slabých stránkách? Můžeš mi říct, proč mám sesterskou hůlku k té Pána zla? Je duch Pána zla nějak vázán k mé jizvě, a není to důvodem, proč jsem občas tak vzteklý? To jsou ty nejdůležitější otázky, ale kdybys měl ještě chvilku, mohl bys mi říct něco o té zapomenuté magii, které tě stvořila?

Následovalo krátké ticho.

Haló? Mám ty otázky zopakovat?

Moudrý klobouk zaječel, příšerný vysoko posazený vřískot se rozlehl celou Velkou síní a přiměl většinu studentů položit si ruce přes uši. Se zoufalým zavytím seskočil z Harryho hlavy a dopadl na podlahu, a pomocí přistrkování se okrajem se mu podařilo dostat se na půli cesty k profesorskému stolu, než explodoval.



„ZMIJOZEL!“

Když viděl zděšení na tváři Harryho Pottera, začalo to Fredovi Weasleymu myslet rychleji než kdy předtím v životě. V jediném pohybu vytáhl hůlku, zašeptal „Silencio!“ a potom „Změňmůjhlascio!“ a konečně „Ventriliquo!“

Jenom žertuju!“ řekl Fred Weasley. „NEBELVÍR!“


No tohle. To se mi ještě nikdy nestalo…“

Co?

„Normálně bych takové otázky předložil řediteli, který by se mě na ně pak mohl zeptat, pokud by si přál. Ale některé informace, na které ses zeptal, jsou nejen nad tvými uživatelskými možnostmi, ale i nad těmi ředitelovými.“

Jak bych mohl zvýšit svou uživatelskou úroveň?

„Obávám se, že na tuhle otázku na tvé úrovni nemůžu odpovědět.“

Jaké možnosti jsou dostupné na mé úrovni?

Potom to už netrvalo dlouho -

„ROOT!“


No tohle. To se mi ještě nikdy nestalo…“

Co?

Už jsem musel studentkám oznamovat, že se stanou matkami - zlomilo by ti srdce, co jsem viděl v jejich myslích - ale tohle je poprvé, co někomu musím říct, že se stane otcem."

COŽE?

„Draco Malfoy čeká tvé dítě.“

COOOOŽE?

„Opakuji: Draco Malfoy čeká tvé dítě.“

Ale nám je teprve jedenáct -.

„Ve skutečnosti je Draco Malfoy třináct let starý.“

A-a-ale muži nemůžou otěhotnět -

„A pod těmi šaty je to děvče.“

ALE MY JSME NIKDY NEMĚLI SEX, TY IDIOTE!

„PO TOM ZNÁSILNĚNÍ TI VYMAZALA PAMĚT, TY BLBČE!“

Harry Potter omdlel. Jeho nevědomé tělo spadlo ze stoličky s tupým žuchnutím.

„HAVRASPÁR!“ zvolal Moudrý klobouk z vršku Harryho hlavy. Tohle bylo ještě vtipnější, než jeho první nápad.


„SKŘÍTEK!“

He? Harry si vzpomněl, že Draco zmiňoval domácího skřítka, ale co to znamenalo?

Podle zhnusených pohledů, které se začaly objevovat na obličejích kolem něj to nebylo nic dobrého -


„PALAČINKY!“


„ZASTUPITELÉ!“


No tohle. To se mi ještě nestalo…“

Co?

„„ikdy jsem“nezařazoval někoho, kdo je reinkarnací Godrica Nebelvíra a Salazara Zmijozela a Naruta.“



"ATREIDES!"

„Zas jsem tě převezl! MRZIMOR! ZMIJOZEL! MRZIMOR!“


„OPILÉ JAHODY!“


„KHAAANNNN!“


U profesorského stolu se Brumbál nadále vlídně usmíval; slabé kovové zvuky občas přicházely ze Snapeova směru, jak líně sbíral pokroucené zbytky toho, co kdysi bývalo vinným pohárem; a McGonagallová zbělenými prsty křečovitě svírala pódium, věděla, že nakažlivý chaos Harryho Pottera si nějak našel cestu k samotnému Klobouku.

Scénář za scénářem se přehrával v Minervině hlavě, každý z nich horší než ten předchozí. Klobouk řekne, že Harry je příliš rozpolcený mezi všemi kolejemi a rozhodne se, že by měl patřit do všech. Klobouk prohlásí, že Harryho mozek je příliš zvláštní, než aby se dal zařadit. Klobouk bude požadovat, aby byl Harry vyloučen z Bradavic. Klobouk upadne do kómatu. Klobouk bude trvat na tom, aby se vytvořila zcela nová kolej Zkázy speciálně pro potřeby Harryho Pottera, a Brumbál donutí ji se o to postarat…

Minerva si vzpomněla, co jí Harry řekl na tom katastrofálním výletu do Příčné ulice, o tom… klamu plánování, tak to nazýval… jak lidé bývali obvykle příliš optimističtí, dokonce i když si mysleli, že jsou pesimističtí. Byl to ten druh informace, který jí zůstal v mysli, přilepil se na ni a vysílal do ní noční můry…

Co nejhroznějšího by se mohlo stát?

No… přinejhorším by Klobouk Harrymu připsal zcela novou kolej. Brumbál by trval na tom, aby se toho chopila ona - vytvořila zcela novou kolej jen pro něj - a ona by musela předělat všechny rozvrhy o prvním školním dni. A Brumbál by ji zprostil funkce ředitelky Nebelvíru, a její milovaná kolej by připadla… profesoru Binnsovi, duchovi dějepisu; a ona by se stala ředitelkou Harryho koleje Zkázy a marně by se snažila dávat tomu dítěti příkazy, bez sebemenšího efektu by odebírala bod za bodem, zatímco by se katastrofa za katastrofou sváděla na ni.

Byl to ten nejhorší možný scénář?

Minerva upřímně netušila, jak by to mohlo být ještě horší.

A dokonce i v tom naprosto nejhorším případě - bez ohledu na to, co se stane s Harrym - nebude to trvat déle než sedm let.

Minerva cítila, jak její klouby pomalu uvolňují křečovité sevření pódia. Harry měl pravdu, byla jistá útěcha v tom, zírat do nejhlubší ze všech temnot s vědomím, že jste zkonfrontovali svůj nejhorší strach a teď jste připraveni.

Vyděšené ticho bylo prolomené jediným slovem.

„Ředitel!“ zvolal Moudrý klobouk.

Brumbál se zmateným výrazem vstal od profesorského stolu. „Ano?“ zeptal se klobouku. „Co se děje?“

„Nemluvil jsem k vám,“ řekl Klobouk. „Zařazoval jsem Harryho Pottera na to místo v Bradavicích, kam se hodí nejvíce, jmenovitě, do ředitelny-“

12. Večeře - Kontrola impulzů

ph'nglui mglw'nafh J. K. Rowling wgah'nagl fhtagn


„Zajímalo by mě, co je v nepořádku s ním.“


„Turpinová, Lisa!“

Šepty šepty šepty Harry Potter šepty šepty Zmijozel šepty šepty ne vážně co to sakra bylo šepty šepty.

„HAVRASPÁR!“

Harry se přidal k potlesku, který mladé děvče uvítal u stolu. Blížila se k havraspárskému stolu nesměle, doplňky jejího hábitu už se změnily do tmavě modra. Vypadala, že si není jistá, jestli si má sednout tak daleko od Harryho Pottera, jak to bude možné, nebo jestli má doběhnout k němu, vnutit se vedle něj a začít z něho dolovat odpovědi na otázky.

Být středem neobyčejné a podivuhodné události a pak být zařazen do Havraspáru bylo jako být namočen do grilovací omáčky a pak předhozen smečce hladových koťat.

„Slíbil jsem Moudrému klobouku, že o tom nebudu mluvit,“ zašeptal Harry po x-té.

„Jo, jasně.“

„Ne, vážně jsem slíbil Moudrému klobouku, že o tom nebudu mluvit.“

„Dobře, slíbil jsem Moudrému klobouku, že nebudu mluvit o většině z toho, a ten zbytek je soukromý stejně jako byl ten váš, takže se přestaňte ptát.“

„Chcete vědět, co se stalo? Dobrá! Tady je část z toho, co se stalo! Řekl jsem klobouku, že mu profesorka McGonagallová vyhrožovala tím, že ho podpálí, a klobouk mi řekl, abych vyřídil profesorce McGonagallové, že je drzý výrostek a že by se měla klidit z jeho pole!“

„Pokud nehodláte uvěřit tomu, co vám řeknu, proč se vůbec ptáte?“

„Ne, taky nevím, jak jsem porazil Pána zla! Až to zjistíte, dejte mi vědět!“

Ticho!“ zakřičela profesorka McGonagallová z pódia u profesorského stolu. „Žádné mluvení, dokud zařazovací slavnost neskončí!“

Nastalo krátké snížení hluku, jak se každý rozhodl počkat, jestli svou výzvu doplní i nějakými specifickými a uvěřitelnými hrozbami, a pak šeptání začalo nanovo.

Pak se prastarý stříbrovousý kouzelník s bodrým úsměvem zvedl ze své mohutné zlaté židle.

Okamžité ticho. Někdo zběsile strčil loktem do Harryho, který se snažil pokračovat v šeptání, a Harry se zarazil uprostřed věty.

Bodře vypadající starý muž se opět posadil.

Poznámka pro sebe: Nezahrávat si s Brumbálem.

Harry se stále snažil zpracovat všechno, co se stalo během Incidentu s Moudrým kloboukem. To nejpodstatnější se totiž stalo až v okamžiku, kdy si Harry sundal klobouk z hlavy; v té chvíli uslyšel šepot, který jako by přicházel odnikud, zněl podivně jako řeč a zasyčení najednou, a řekl mu: „Pozzdrav od Zmijozzela Zmijozzelovi: pokud pátráššš po mých tajemssstvích, promluv sssi sss mým hadem.“

Harry měl pocit, že tohle asi nemělo být normální součástí zařazovacího procesu. A že se jedná o extra kouzlo, které Salazar Zmijozel seslal při výrobě klobouku. A že klobouk samotný o tom neměl tušení. A že to bylo spuštěno tím, že klobouk řekl „ZMIJOZEL“ plus mínus nějaké další podmínky. A že Havraspár jako on by něco takového vážně, vážně neměl slyšet. Pokud by dokázal najít nějaký spolehlivý způsob, jak zapřísáhnout Draca k mlčenlivosti, mohl by se ho na to zeptat, a byla by to vskutku perfektní chvíle, kdy mít při ruce trochu Prskavkového čaje.

Páni, rozhodnete se nejít po cestě Pána zla a vesmír si s vámi začne zahrávat v momentě, kdy si z hlavy sundáte Klobouk. Některé dny se prostě nevyplatí vzdorovat osudu. Možná se svým předsevzetím nestát se příštím Pánem zla počkám do zítřka.

„NEBELVÍR!“

Ronu Weasleymu se dostalo hodně potlesku, a to nejen od nebelvírských. Očividně byla Weasleyovic rodina široce oblíbená. Harry se po chvíli usmál a začal tleskat spolu s ostatními.

Na druhou stranu, žádný den se tolik nehodil jako ten dnešní k odvrácení se od své Temné strany.

K čertu s osudem a k čertu s vesmírem. On tomu klobouku ukáže.

„Zabini, Blaise!“

Pauza.

„ZMIJOZEL!“ zařval klobouk.

Harry zatleskal také Zabinimu a ignoroval divné pohledy, které dostal od všech ostatních, včetně Zabiniho.

Potom už nenásledovalo žádné další jméno a Harry si uvědomil, že „Zabini, Blaise“ znělo docela dost u konce abecedy. Skvělé, takže zatleskal jenom Zabinimu… No, fajn.

Brumbál znovu povstal a zamířil k pódiu. Očividně se jim dostane proslovu -

A Harryho náhle téměř ochromil nápad na geniální experimentální test.

Hermiona řekla, že Brumbál je největším žijícím kouzelníkem, správně?

Harry se natáhl do svého váčku a zašeptal, „Prskavkový čaj.“

Aby Prskavkový čaj fungoval, musel by Brumbál během svého proslovu říct něco natolik směšného, aby se Harry zakuckal navzdory své duševní připravenosti. Třeba že všichni bradavičtí studenti nesmějí po celý školní rok nosit žádné šaty, nebo že všichni budou proměněni v kočky.

Ale pokud by kdokoli na světě byl schopen vzdorovat síle Prskavkového čaje, měl by to být Brumbál. Takže, pokud tohle bude fungovat, Prskavkový čaj je nepřemožitelný.

Harry pod stolem praskl víčko Prskavkového čaje, chtěl to udělat pokud možno nenápadně. Plechovka vydala tichý, syčivý zvuk. Pár hlav se po něm otočilo, ale brzo se otočily zpátky, když-

„Vítejte! Vítejte v novém roce v Bradavicích!“ řekl Brumbál a se široce rozpřaženýma rukama se usmál na všechny studenty, jako by ho nic nemohlo potěšit víc, než je tu všechny vidět.

Harry si dal první lok z plechovky a znovu ji položil. Pomalu tu limonádu polkne a bez ohledu na to, co Brumbál řekne, se nezakucká -

„Než naše hostina započne, rád bych řekl pár slov. Tady jsou: Šťastný šťastný bum bum brčál brčál brčál! Děkuji vám!“

Všichni zatleskali a zajásali a Brumbál se znovu posadil.

Harry ztuhle seděl, zatímco mu limonáda kapala z koutků úst. Když už nic jiného, zvládl se dusit tiše.

Tohle vážně, vážně, vážně neměl dělat. Zvláštní, o kolik očividnější to bylo hned vteřinu poté, co bylo příliš pozdě.

Při pohledu zpátky si měl všimnout něčeho zvláštního, už když přemýšlel o tom, že by se všichni mohli proměnit v kočky… nebo ještě předtím si mohl vzpomenout na svou soukromou upomínku nezahrávat si s Brumbálem… nebo na své nově nabyté předsevzetí projevovat k druhým lidem větší uznání… nebo kdyby měl i jen jedinou špetku zdravého rozumu

Bylo to beznadějné. Byl zkažený až do morku kostí. Sláva Pánu zla Harrymu. Osudu nešlo vzdorovat.

Někdo se Harryho ptal, jestli je v pořádku. (Ostatní si začali nakládat jídlo, které se magicky objevilo na stole, proč ne.)

„Jsem v pořádku,“ řekl Harry. „Promiň, umm… Byla tohle hmm… běžná ředitelova řeč? Všichni ostatní… se nezdáli moc… moc překvapení…“

„Ach, Brumbál je šílený, samozřejmě,“ řekl jeden starší Havraspár sedící vedle něj, který se mu představil jménem, které si Harry ještě ani nezačal pamatovat. „Je s ním spousta srandy a je to neuvěřitelně mocný kouzelník, ale dost mu šplouchá na maják.“ Zarazil se. „Někdy později bych se tě taky rád zeptal, proč ti z pusy vyšla zelená tekutina a pak zmizela, i když hádám, že o tomhle jsi taky slíbil Moudrému klobouku nemluvit.“

Se značnou námahou se Harry udržel, aby nepohlédl na dotyčnou plechovku Prskavkového čaje v ruce.

Přece jen, Prskavkový čaj jen tak nezmaterializoval ten Jinotajský titulek o něm a Dracovi. Draco to vysvětlil způsobem, díky kterému to vypadalo, že se to všechno stalo… přirozeně? Jako kdyby to změnilo historii, aby zapadala?

Harry si představil obrázek sám sebe, jak mlátí hlavou do stolu. Buch, buch, buch dělala představa jeho hlavy.

Další student ztišil hlas, aby zašeptal. „Slyšel jsem, že Brumbál je tajně nepřekonatelný génius, který kontroluje spoustu věcí a své šílenství používá jen jako zástěrku, aby ho nikdo nepodezíral.“

„Taky jsem to slyšela,“ zašeptala třetí studentka a následovala kradmá přikývnutí od různých částí stolu.

Tohle zákonitě přitáhlo Harryho pozornost.

„Chápu,“ zašeptal Harry rovněž tichým hlasem. „Takže všichni vědí, že Brumbál je tajně génius.“

Většina studentů přikývla. Jeden nebo dva se zatvářili zamyšleně, včetně toho staršího studenta, který seděl vedle Harryho.

Jste si jistí, že tohle je havraspárský stůl? Harrymu se podařilo nezeptat se nahlas.

„Geniální!“ zašeptal Harry. „Když to všichni vědí, nikoho ani nenapadne, že je to tajemství!“

„Přesně,“ zašeptal student a pak se zamračil. „Počkej, to mi nějak nesedí-“

Osobní poznámka: Ona čtvrtina bradavických studentů také známá pod názvem havraspárská kolej není nejexkluzivnějším světovým programem pro nadané děti.

Ale alespoň se dnes dozvěděl důležitou skutečnost. Prskavkový čaj je všemocný. A to znamenalo…

Harry překvapením zamrkal, když to jeho mozku konečně došlo.

to znamenalo, že jakmile se naučí kouzlo, kterým by dočasně upravil svůj smysl pro humor, může způsobit, aby se stalo cokoliv, pokud to bude tou jedinou věcí natolik překvapivou, aby ho donutila vyprsknout Prskavkový čaj.

No, to byla docela krátká cesta k božství. Dokonce i já bych čekal, že mi to zabere déle, než první školní den.

Když nad tím tak přemýšlel, také se mu podařilo naprosto odzbrojit Bradavice během deseti minut zařazování.

Harry toho tak trochu litoval - jen Merlin sám věděl, co mu šílený ředitel udělá během nadcházejících sedmi let školy - ale nemohl si pomoci, aby necítil i záblesk pýchy.

Zítra. Nejpozději zítra přestane kráčet po stezce vedoucí k temnému mágovi. Ta vyhlídka se mu jevila s každou minutou děsivější.

A přesto se také nějak zdála víc a víc přitažlivá. Část jeho mysli už si načrtávala uniformy poskoků.

„Jez,“ zamračil se starší student vedle Harryho a šťouchl ho do žeber. „Nepřemýšlej. Jez.“

Harry si automaticky začal nakládat na talíř všechno, co bylo před ním, modré párky se zářivými kousky, no a co.

„O čem jsi to přemýšlel, o zařazování-“ začala Padma Patilová, jedna z dalších prvaček v Havraspáru.

„Žádné vyzvídání během jídel!“ ozvali se alespoň tři lidé. „Kolejní pravidlo!“ dodal další. „Jinak bychom tu všichni vyhladověli.“

Harry zjistil, že vážně, vážně doufá, že jeho chytrý nápad nebude skutečně fungovat. Že Prskavkový čaj bude fungovat nějakým jiným způsobem a že ve skutečnosti nemá všemocnou sílu kontrolovat realitu. Ne snad, že by nechtěl být všemocným. Jen doopravdy nedokázal snést pomyšlení na život ve světě, který by fungoval takovým způsobem. Na dosažení všemocnosti pomocí chytrého užití sodovky bylo něco nedůstojného.

Ale stejně to hodlal experimentálně otestovat.

„Víš,“ řekl student vedle něj příjemným tónem, „máme způsoby, jak donutit lidi jíst. Chtěl bys zjistit jaké?“

Harry to vzdal a začal jíst svůj modrý párek. Byl vlastně docela dobrý, obzvlášť ty světélkující kousky.

Večeře uběhla překvapivě rychle. Harry se snažil ochutnat alespoň kousek od všech zvláštních nových jídel, která spatřil. Jeho zvědavost nemohla vystát, že by nezjistil, jak něco chutná. Díky nebesům tohle nebyla restaurace, kde jste si mohli objednat jen jednu věc z menu a nikdy jste nezjistili, jak chutnají všechny ostatní. To Harry nenáviděl, bylo to jako mučící místnost pro každého se špetkou zvědavosti: Odhal jen jednu ze záhad na tomto seznamu, ha ha ha!

Pak nastal čas na dezert, na který si Harry úplně zapomněl nechat místo. Vzdal to po ochutnání trošky melasového koláče. Všechny tyhle věci se tu určitě v průběhu školního roku ještě alespoň jednou objeví.

Takže, co bylo na jeho seznamu úkolů, kromě běžných školních záležitostí?

1) Prozkoumej mysl-ovlivňující kouzla, abys mohl otestovat Prskavkový čaj a zjistit, jestli jsi skutečně našel cestu k všemocnosti. Vlastně, jednoduše prozkoumej všechna kouzla mysli, které najdeš. Mysl tvoří základ naší lidské síly, každý druh magie, který ji ovlivňuje, patří mezi nejdůležitější druh kouzel, který existuje.

2) Tohle vlastně bude za 1) a to první za 2). Projdi police bradavické a havraspárské knihovny, obeznam se s jejich systémem a ujisti se, že jsi přečetl alespoň všechny názvy knih. Druhý krok: přečti si všechna shrnutí obsahu. Zkoordinuj se s Hermionou, která má mnohem lepší paměť než ty. Zjisti, jestli v Bradavicích funguje nějaký meziknihovní výpůjční systém a zjisti, jestli byste vy dva, obzvláště Hermiona, tyhle knihovny nemohli navštívit také. Pokud i další koleje mají své soukromé knihovny, zjisti, jak se do nich dá legálně zajistit přístup, nebo jak se do nich proplížit.

3a) Zapřísáhni Hermionu k mlčenlivosti a začněte prozkoumávat 'Od Zmijozela k Zmijozelovi: pokud pátráš po mých tajemstvích, promluv si s mým hadem.' Problém: Tohle zní vysoce důvěrně a pravděpodobně by zabralo slušnou chvilku, než byste náhodou narazili na knihu obsahující nějakou narážku.

0) Zkontroluj, jaké kouzla na hledání a nabývání informací existují, pokud vůbec nějaká. Knihovnická magie není tak mimořádně důležitá, jako magie mysli, ale má mnohem vyšší prioritu.

3b) Podívej se po kouzlu, kterým bys magicky zavázal Draca Malfoye k mlčenlivosti, nebo magicky ověř upřímnost Dracova slibu udržet tajemství (veritasérum?) a pak se ho zeptej na zmijozelskou zprávu…

Po pravdě… Harry měl pěkně špatný pocit, pokud šlo o možnost 3b).

A teď, když se nad tím tak zamyslel, ani možnost 3a) mu nepřipadala zrovna skvělá.

Harryho myšlenky bleskly zpět k možná nejhorší chvíli v jeho životě, k těm dlouhým sekundám strachu pod Kloboukem, kdy mu ztuhla krev, kdy si myslel, že už doopravdy selhal. Přál si, aby se ocitnul o několik minut zpět v čase a něco změnil, cokoli, před tím, než bude příliš pozdě…

A ukázalo se, že přece jen není příliš pozdě.

Přání splněno.

Nemůžete změnit historii. Ale můžete ji už ze začátku tvořit dobře. Udělat něco jinak napoprvé, když to děláte.

Celá tahle záležitost s pátráním po zmijozelských tajemstvích… mu připadala jako jedna z těch zatracených věcí, u kterých si, když se nad nimi o léta později zamyslíte, řeknete, 'A v téhle chvíli se to všechno zvrtlo.'

A zoufale zatoužíte po tom, abyste měli možnost ocitnout se zpět v čase a učinit odlišnou volbu…

Přání splněno. Co teď?

Harry se pomalu usmál.

Byla to poněkud neintuitivní myšlenka… ale…

Ale on mohl, neexistoval žádný zákon, který by říkal, že nemůže, mohl prostě jen předstírat, že ten šepot nikdy neslyšel. Nechat svět, aby si šel přesně tou cestou, jakou by šel, kdyby ta kritická chvíle nikdy nenastala. O dvacet let později si bude přát, aby byl přesně tohle udělal dvacet let předtím a dvacet let předtím se odehrávalo právě teď. Měnit vzdálenou minulost bylo snadné, museli jste si na to jen vzpomenout včas.

Nebo… a tohle bylo ještě víc neintuitivní… mohl by i informovat, hm, řekněme, profesorku McGonagallovou namísto Draca nebo Hermiony. A ona by dala dohromady pár dobrých lidí a postarala by se, aby se tohle malé dodatečné kouzlo z Klobouku sejmulo.

No, ano. Tohle znělo jako výjimečně dobrý nápad hned, jak se nad tím Harry skutečně zamyslel.

V retrospektivě to bylo tak velmi očividné, a přesto ho možnosti 3c) a 3d) napřed prostě nenapadly.

Harry se ocenil jedním bodem ve svém anti-Pán-zla-Harry programu.

Klobouk na něj zahrál skutečně nechutně krutý žertík, ale nemohli jste se přít, pokud šlo o jeho výsledky. I když, rozhodně mu to poskytlo lepší orientaci, pokud šlo o perspektivu oběti.

Za 4) Omluvit se Nevillu Longbottomovi.

Ok, dneska to je jízda, teď už to jen udržet. Každým dnem a v každém směru se stávám lepším a lepším…

V tu dobu už většina lidí kolem Harryho dojedla a dezerty začaly spolu s použitými talíři mizet.

Když všechny talíře zmizely, Brumbál se znovu zvedl ze židle.

Harry si nemohl pomoci, ucítil touhu napít se dalšího Prskavkového čaje.

To si MUSÍŠ dělat srandu, pomyslel si Harry o téhle své části.

Ale experiment se nepočítá, pokud není zopakovaný, ne? A škoda už se přece stala, ne? Nechceš vidět, co se stane tentokrát? Nejsi zvědavý? Co kdybys dostal odlišný výsledek?

Hej, vsadil bych se, že ty jsi ta samá část mého mozku, co prosadila ten žertík na Nevilla Longbottoma.

Ehm, možná?

A není přitom tak neuvěřitelně očividné, že tohohle budu litovat hned vteřinu poté, co bude příliš pozdě?

Umm…

Jo. Takže, NE.

Ahem,“ řekl Brumbál z pódia, hladíc si svůj stříbrný plnovous. „Jen pár dalších slov teď, když už jsme všichni nakrmeni a napojeni. Měl bych pár poznámek na začátek roku, které bych vám chtěl sdělit.“

„První ročníky by si měly poznamenat, že vstup do lesa na školních pozemcích je všem studentům zapovězen. Proto se mu říká Zapovězený les. Kdyby byl povolený, říkalo by se mu Povolený les.“

Přímočaré. Poznámka pro sebe: Zapovězený les je zapovězený.

Také jsem byl požádán panem Filchem, školníkem, abych vám připomněl, že v přestávkách mezi výukou by se v chodbách neměla praktikovat žádná magie. Bohužel také víme, že to, co by mělo být, a to, co je, jsou dvě odlišné věci. Děkuji, že na to budete pamatovat.“

Ehm…

„Famfrpálové konkurzy se budou konat druhý týden školy. Každý, kdo má zájem hrát za svůj kolejní tým, by měl kontaktovat madam Hoochovou. A každý, kdo má zájem na přeformulování pravidel famrfpálu, by měl kontaktovat Harryho Pottera.“

Harry vdechl vlastní sliny a dostal záchvat kašle, zrovna když se k němu začaly obracet všechny oči. Zatraceně, jak! V žádném okamžiku se Brumbálovi nepodíval z očí do očí… nemyslel. Rozhodně v té chvíli nemyslel na famfrpál! Nemluvil o tom s nikým jiným než s Ronem Weasleym a nemyslel si, že by to Ron řekl komukoliv dalšímu… nebo si Ron běžel stěžovat profesorovi? Jak při všem pod světem

"Rovněž vám musím oznámit, že tento rok je chodba ve třetím poschodí po pravé straně přísně zapovězena každému, kdo si nepřeje zemřít velmi bolestivou smrtí. Je chráněna propracovanou sérií nebezpečných a potenciálně smrtelných pastí, a rozhodně je nedokážete překonat všechny, obzvlášť pokud jste teprve v prvním ročníku.

V tu chvíli už Harry zcela oněměl.

„A konečně vzdávám své nejvyšší díky Quirinu Quirrellovi za to, že hrdinně souhlasil ujmout se funkce bradavického učitele obrany proti černé magii.“ Brumbálův pohled pátravě projel řadami studentů. „Doufám, že všichni studenti profesorovi Quirrellovi projeví co nejvíce zdvořilosti a tolerance, na které má vzhledem ke své neobyčejné oběti vám a této škole nárok, a že nás nebudete obtěžovat žádnými malichernými stížnostmi, které by se ho týkaly, pokud si snad vy sami nepřejete zkusit jeho práci.“

Co mělo znamenat tohle?

„Teď přenechávám místo novému členovi našeho profesorského sboru, profesoru Quirrellovi, který by rád pronesl pár slov.“

Mladý, hubený, nervózní muž, kterého Harry poprvé potkal u Děravého kotle, pomalu došel k pódiu a pohled mu ustrašeně zabíhal do všech směrů. Harry zachytil záblesk jeho temene, zdálo se, že navzdory svému zdánlivému mládí profesor Quirrell už začíná plešatět.

„Zajímalo by mě, co je v nepořádku s ním,“ zašeptal ten starší student sedící vedle Harryho. Podobné šeptané komentáře zaznívaly po celé délce stolu.

Profesor Quirrell došel na pódium, tam se zarazil a zamrkal. „Ah…“ řekl. „Ah…“ Potom ho jeho odvaha nadobro opustila a jen tam tiše stál a občas sebou škubnul.

„Á, skvěle,“ zašeptal starší student, „tohle vypadá na další dlouhý rok ve třídě obrany-“

„Zdravím, mí mladí učedníci,“ řekl profesor Quirrell suchým, sebevědomým tónem. „Všichni víme, že Bradavice mají sklon trpět jistou smůlou, pokud jde o kandidáty na mou pozici, a není pochyb o tom, že mnozí z vás již uvažují, jaká zkáza postihne tento rok mě. Ujišťuji vás, že tou zkázou nebude má neschopnost.“ Nepatrně se usmál. „Věřte nebo ne, dlouho jsem si přál vyzkoušet si jednou místo profesora obrany proti černé magii zde, v Bradavické škole čar a kouzel. Prvním, kdo tento předmět vyučoval, byl samotný Salazar Zmijozel a ještě ve čtrnáctém století bylo tradicí, aby si zde vyzkoušeli vyučovat všichni z nejdovednějších bojových mágů, bez ohledu na své přesvědčení. Seznam někdejších učitelů obrany zahrnuje nejen legendárního potulného hrdinu Harolda Shea, ale i, cituji, nesmrtelnou, konec citace, Babu Jagu, ano, vidím, že někteří z vás se i šest set let po její smrti stále třesou hrůzou při zvuku jejího jména. To musela být zajímavá doba k navštěvování Bradavic, nemyslíte?“

Harry ztěžka polykal, snažil se potlačit náhlý příval emocí, který ho přemohl, když profesor Quirrell začal mluvit. Ty precizní tóny mu velmi připomínaly řeč oxfordského lektora, a Harrymu začínalo docházet, že svůj domov, svou matku a svého otce neuvidí dřív než o Vánocích.

„Zvykli jste si na to, že je obrana vyučována neschopnými, lotry a smolaři. Pro každého se smyslem pro historii ale nese zcela jinou reputaci. Ne každý, kdo zde učil, byl tím nejlepším, ale všichni nejlepší tady učili. V tak vznešené společnosti a potom, co jsem tento den tak dlouho očekával, se nespokojím s ničím jiným, než s čistou dokonalostí. A tak chci, aby si jediný každý z vás tento rok zapamatoval jako nejlepší výuku obrany, kterou kdy měl. To, co se v tomto roce naučíte, vám bude sloužit jako pevný základ v umění obrany bez ohledu na vaše minulé a budoucí profesory.“

Tvář profesora Quirrella zvážněla. „Máme hodně látky, kterou musíme dohnat a k tomu nedostatečné množství času. Tudíž se zamýšlím v několika ohledech odchýlit od bradavických učebních zvyklostí a hodlám zavést jisté dobrovolné mimoškolní aktivity.“ Odmlčel se. „Pokud to nebude stačit, možná dokážu najít i nové způsoby, jak vás motivovat. Jste mí dlouho očekávání studenti a v mých dlouho očekávaných vyučovacích hodinách předvedete své naprosto nejlepší výkony. Přidal bych k tomu i nějakou děsivou hrozbu, jako ‚Jinak budete příšerně trpět‘, ale to už by bylo přílišné klišé, nemyslíte? Cením si na sobě poněkud větší nápaditosti. Děkuji vám.“

V tu chvíli se zdálo, že životní síla i sebejistota profesora Quirrella rázem opustily. Spadla mu čelist, jako by zjistil, že náhle čelí nečekanému obecenstvu, s křečovitým trhnutím se otočil, odšoural se zpátky na své místo a nahrbil se dopředu, jako by se chystal zkolabovat do sebe a implodovat.

„Zdá se trochu divný,“ zašeptal Harry.

„Meh,“ řekl starší student. „Tos ještě nic neviděl.“

Brumbál se vrátil na pódium.

„A teď,“ řekl Brumbál, „než se odebereme na kutě, zazpívejme si školní hymnu! Všichni si zvolte svou oblíbenou melodii a svůj oblíbený text a do toho!“

13. Hra - Kladení nesprávných otázek

Elen sila J. K. Rowling omentielvo.

Nepropadejte panice. Přísahám, že existuje logické, předem naznačené a s kánonem shodné vysvětlení pro všechno, co se stane v této kapitole. Je to hádanka, vy se ji máte pokusit rozluštit. Pokud se vám to nepodaří, prostě si přečtěte další kapitolu.


„To je jedna z nejočividnějších hádanek, co jsem kdy slyšela.“


Hned, jak Harry v chlapecké havraspárské ložnici pro první ročník otevřel prvního školního dne oči, věděl, že je něco špatně.

Bylo ticho.

příliš ticho.

Aha, správně… U záhlaví jeho postele bylo malé šoupátko s nastavitelným kouzlem Quietus - to neslo výhradní zásluhu na tom, že v Havraspáru vůbec bylo možné usnout.

Harry se posadil a rozhlédl se kolem v očekávání, že spatří, jak ostatní vstávají-

Ložnice byla prázdná.

Postele zmuchlané a neustlané.

Slunce svítilo dovnitř v poměrně vysokém úhlu.

Jeho Quietus byl nastavený na maximum.

A jeho mechanický budík pořád běžel, ale zvonění měl vypnuté.

Očividně se prospal až do 9:52. Navzdory své urputné námaze synchronizovat svůj 26 hodinový spánkový cyklus se svým příjezdem do Bradavic se mu minulou noc nepodařilo usnout dříve, než v jednu ráno. Plánoval se vzbudit v sedm spolu s ostatními studenty, první den vydrží být trochu nevyspalý, pokud by se pro ten problém do zítřka našlo nějaké magické řešení. Ale teď zmeškal snídani. A jeho první bradavická hodina, bylinkářství, začala před hodinou a dvaceti dvěma minutami.

Pomalu se v něm začínal vzdouvat vztek. Ach, jaký hezký malý žertík. Vypnout mu alarm. Nastavit mu Quietus. A nechat veledůležitého pana Harryho Pottera zmeškat první hodinu a odskákat si, že má tvrdé spaní.

Až Harry zjistí, kdo tohle udělal…

Ne, tohle by bylo možné jen díky spolupráci všech ostatních dvanácti kluků v Havraspáru. Každý z nich musel vidět, že spí. Každý z nich ho nechal zaspat snídani.

Vztek pomalu zmizel, nahradil ho zmatek a příšerně ublížený pocit. Měli ho rádi. Myslel si to. Minulou noc si myslel, že ho mají rádi. Proč

Když vstal, zahlédl kus papíru připevněný k pelesti postele.

Na papíru stálo,

Mí havraspárští kolegové,

Byl to velmi dlouhý den. Prosím, nechte mě přispat si a netrapte se, že zmeškám snídani. Nezapomněl jsem na svou první hodinu.

Váš,

Harry Potter.

Harry ztuhl na místě, do žil jako by mu vlili ledovou vodu.

Papír byl napsaný jeho vlastním rukopisem, jeho vlastní mikrotužkou.

A on si nepamatoval, že by ho psal.

A… Harry zašilhal na ten kus papíru. Pokud si to nenamlouval, slova „nezapomněl jsem“ byla napsána trochu odlišným stylem, jako by se snažil něco si sdělit…?

Věděl, že mu bude vymazána paměť? Zůstal dlouho vzhůru, spáchal nějaký zločin, nebo něco tajného a potom… ale on neuměl seslat Zapomeň… že by někdo jiný… co to…

Harryho něco napadlo. Pokud by věděl, že mu bude vymazána paměť…

Harry doběhl ke svému kufru, pořád v pyžamu, přimáčkl palec k zámku, vytáhl svůj váček, strčil ruku dovnitř a řekl „vzkaz ode mě“.

A do ruky mu vklouzl další kus papíru.

Harry ho vytáhl a vytřeštil na něj oči. Také byl popsán jeho rukopisem.

Na vzkazu stálo:

Drahý já,

Prosím, hraj tuto hru. Jedná se o hru, kterou je možné hrát jen jednou za život. Tohle je nenahraditelná příležitost.

Poznávací kód 927, jsem brambora.

Tvůj

Ty.

Harry pomalu přikývl. „Poznávací kód 927, jsem brambora“ skutečně byla zpráva, kterou si připravil - o pár let dříve, když sledoval televizi - jako něco, co by znal jen on sám. Pro případ, že by někdy musel identifikovat svůj duplikát, nebo aby se ujistil, že je skutečně sám sebou, nebo něco takového. Jen pro případ. Vždy připraven.

Harry té zprávě nemohl věřit, mohla v tom být zapletena další kouzla. Ale mohl vyloučit jakýkoli jednoduchý žertík. Rozhodně to napsal a rozhodně si nepamatoval, že by to psal.

Jak na ten papír zíral, uvědomil si, že z druhé strany prosvítají další slova.

Obrátil ho.

Na opačné straně stálo:

INSTRUKCE KE HŘE:
nevíš, jaká jsou pravidla Hry
nevíš, co je ve Hře v sázce
nevíš, jaký je cíl Hry
nevíš, kdo Hru řídí
nevíš, jak Hru ukončit
Začínáš se 100 body.
Start.

Harry třeštil oči na „instrukce“. Tato strana nebyla psaná rukou; písmo bylo dokonale pravidelné, tedy umělé. Vypadalo to, jako by to bylo napsáno podobným Bleskobrkem, jaký si sám koupil na diktování.

Neměl sebemenší ponětí, o co tu jde.

No… prvním krokem bude obléci se a najíst se. Možná v opačném pořadí. Žaludek mu připadal docela prázdný.

Snídani zmeškal, jak jinak, ale na tuhle příležitost byl Připraven, dopředu s ní počítal. Harry strčil ruku do váčku, řekl „tyčinky“ a čekal, že dostane krabici müsli tyčinek, kterou si koupil před odjezdem do Bradavic.

Co mu skočilo do rukou, mu nepřipadalo jako krabice müsli tyčinek.

Když Harry vytáhl ruku, spatřil dvě maličké sladké tyčinky - nedostačující ani na snídani - připojené k lístku, který byl psán stejným stylem jako herní instrukce.

Na lístku stálo:

NEÚSPĚŠNÝ POKUS: -1 BOD
SOUČASNÝ POČET BODŮ: 99
FYZICKÝ STAV: POŘÁD HLADOVÝ
PSYCHICKÝ STAV: ZMATENÝ

„Gleehhhhh,“ řekla Harryho pusa, aniž by to s jeho mozkem konzultovala.

Asi minutu tam jen tak stál.

O minutu později to stále ještě nedávalo žádný smysl a on stále neměl sebemenší ponětí, co se tu děje a jeho mozek ani nezačal nabízet hypotézy, jako by jeho duševní ruce byly uvězněny v gumových míčích a nemohly nic uchopit.

Jeho žaludek, který měl své vlastní priority, navrhl možný experimentální průzkum.

„Ehm…“ řekl Harry do prázdné místnosti. „Nemohl bych utratit bod a dostat zpět svou krabičku müsli tyčinek?“

Nic než ticho.

Harry strčil ruku do váčku a řekl „Krabičku müsli tyčinek.“

Krabička správného tvaru mu skočila do ruky… ale byla příliš lehká, byla otevřená, byla prázdná a byl k ní připevněný lístek:

BODŮ UTRACENO: 1
SOUČASNÝ POČET BODŮ: 98
ZÍSKAL JSI: KRABIČKU OD MÜSLI TYČINEK

„Rád bych utratil bod a dostal své skutečné müsli tyčinky,“ řekl Harry.

Znovu ticho.

Harry dal ruku do váčku a řekl „müsli tyčinky“.

Nic se nevynořilo.

Harry zoufale pokrčil rameny a přešel ke skříňce u své postele, aby si vytáhl kouzelnické hábity na dnešek.

Na dně skříňky, pod jeho hábity, byly müsli tyčinky a lístek:

BODŮ UTRACENO: 1
SOUČASNÝ POČET BODŮ: 97
ZÍSKAL JSI: 6 MÜSLI TYČINEK
STÁLE MÁŠ NA SOBĚ: PYŽAMO
NEJEZ, DOKUD MÁŠ NA SOBĚ PYŽAMO
DOSTANEŠ PYŽÁMKOVOU POKUTU

A teď vím, že ať už tuhle Hru řídí kdokoli, je šílený.

„Můj odhad je, že hru řídí Brumbál,“ řekl Harry nahlas. Možná tentokrát by mohl aspirovat na nový rekord v rychlém zpracovávání nových údajů.

Ticho.

Ale Harry už ten vzor začínal chápat; lístek bude na dalším místě, kam se podívá. Tak se podíval pod postel.

HA! HA HA HA HA HA!
HA HA HA HA HA HA!
HA! HA! HA! HA! HA! HA!
BRUMBÁL NEŘÍDÍ HRU
ŠPATNÝ TIP
VELMI ŠPATNÝ TIP
-20 BODŮ
A POŘÁD NA SOBĚ MÁŠ PYŽAMO
TOHLE JE TVŮJ ČTVRTÝ TAH
A POŘÁD NA SOBĚ MÁŠ PYŽAMO
PYŽÁMKOVÁ POKUTA: -2 BODY
SOUČASNÝ POČET BODŮ: 75

Jojo, tohle byl oříšek jak se patří. Byl to teprve jeho první den školy, a jakmile vyloučil Brumbála, nedokázal jmenovat nikoho dalšího, kdo by byl takhle šílený.

S tělem víceméně na autopilota Harry popadl své hábity a spodní prádlo, vytáhl podzemní úroveň svého kufru (byl velmi stydlivý člověk, někdo by mohl vejít do ložnice), oblékl se, a pak vyšel nahoru, aby odložil pyžamo.

Harry se zarazil, než vytáhl šuplík skříně, ve kterém měl pyžama. Pokud ten vzor odhadl správně…

„Jak bych mohl získat víc bodů?“ řekl Harry nahlas.

Pak vytáhl šuplík.

PŘÍLEŽITOSTI KONAT DOBRO JSOU VŠUDE
ALE TEMNOTA JE TAM, KDE BY MĚLO BÝT SVĚTLO
CENA OTÁZKY: 1 BOD
SOUČASNÝ POČET BODŮ: 74
HEZKÉ SPODNÍ PRÁDLO
VYBÍRALA TI HO MATKA?

Harry zmačkal lístek v ruce, tvář mu rudě žhnula. Vzpomněl si na Dracovu kletbu. Syn mudlovský šmejdky-

V tuhle chvíli už nebyl tak pošetilý, aby to řekl nahlas. Pravděpodobně by dostal Klecí Pokutu.

Harry se opásal svrččím váčkem a hůlkou. Strhl obal z jedné ze svých müsli tyčinek a hodil ho do koše, kde přistál na nakousnuté čokoládové žabce, zmačkané obálce a útržcích zeleného a červeného balicího papíru. Zbylé tyčinky vrátil do váčku.

Rozhlédl se v posledním, zoufalém a naprosto marném pátrání po stopách.

Pak Harry opustil ložnici a stále žvýkaje se vydal hledat zmijozelská sklepení. Tedy alespoň si myslel, že to bylo to, co ta věta chtěla naznačit.

Snažit se zorientovat v bradavických chodbách bylo jako…no, pravděpodobně ne tak hrozné jako procházka v některém z Escherových obrazů, lidé to říkali spíš kvůli řečnickému efektu, než že by to skutečně byla pravda.

O chvilku později Harry dospěl k názoru, že Escherova malba by oproti Bradavicím skýtala jak výhody, tak nevýhody. Nevýhody: žádná konzistentní gravitační orientace. Výhody: když už nic jiného, schodiště se nepřesouvala, KDYŽ JSTE NA NICH STÁLI.

Původně Harry zdolal čtyři schodiště, aby se dostal do společné ložnice. Poté, co sešel ne méně než dvanáct schodišť, aniž by se dostal byť i jen do blízkosti podzemí, usoudil, že 1) Escherův obraz by byl v porovnání s tímhle procházkou růžovým sadem 2) nějakým způsobem se v hradu ocitl výše, než kde začal 3) byl tak naprosto dokonale ztracený, že by ho nepřekvapilo, kdyby po vyhlédnutí z nejbližšího okna spatřil na nebi dva měsíce.

Záložním plánem A bylo zastavit a zeptat se na směr, ale zaregistroval kolem extrémní nedostatek lidí, jako by snad všichni byli na hodinách, na kterých mají být, nebo něco takového.

Záložní plán B…

„Ztratil jsem se,“ řekl Harry nahlas. „Mohla, um, mohla by mi pomoct duše hradu, nebo něco na ten způsob?“

„Nemyslím si, že by hrad měl duši,“ poznamenala seschlá stará dáma z jednoho obrazu na stěně. „Život možná, ale duši ne.“

Následovala krátká pauza.

„Jste-“ řekl Harry a pak zavřel pusu. Když se nad tím zamyslel, rozhodl se obrazu NEPTAT, jestli je plně sebe-uvědomělý ve smyslu, že si je vědomý svého vlastního vědomí.

„Já jsem Harry Potter,“ řekla jeho ústa, více méně automaticky. Také více méně automaticky Harry napřáhl ruku směrem k malbě.

Žena z obrazu jen shlédla na Harryho ruku a pozvedla obočí.

Harryho ruka pomalu klesla zpátky k jeho boku.

„Promiňte,“ řekl Harry, „jsem tu tak trochu nový.“

„To vidím, mladý havrane. Kam se snažíš dostat?“

Harry zaváhal. „Tím si nejsem tak docela jistý,“ řekl.

„Pak už jsi možná u cíle.“

„No, ať už se snažím dostat kamkoli, nemyslím si, že tohle je ono…“ Harry zavřel pusu, bylo mu jasné, že zní jako naprostý idiot. „Zkusím to ještě jednou. Hraju takovou hru, jen nevím, jaká jsou pravidla-“ Hmm, ne, tohle na věci také nic nevylepšilo. „Dobře, třetí pokus. Hledám příležitosti, jak konat dobro, abych mohl získat body, a všechno, co mám, je tahle záhadná nápověda, že temnota je tam, kde by mělo být světlo, takže se snažím jít dolů, ale místo toho se zdá, že pořád stoupám nahoru…“

Stará dáma na něj z obrazu shlížela vcelku skepticky.

Harry si povzdechl. „Můj život má sklony k jisté zvláštnosti.“

„Bylo by výstižné říci, že nevíš, kam se chceš dostat, nebo dokonce i proč se tam chceš dostat?“

Naprosto výstižné.“

Stará dáma přikývla. „Pak si ovšem nejsem jistá, jestli být ztracený je tvůj největší problém, mladíku.“

„Pravda, ale na rozdíl od mých větších problémů je to problém, o kterém vím, jak ho vyřešit a wow, jestli on se nám tenhle rozhovor nemění do metafory lidské existence, ani mi nedošlo, že se to děje, až teď.“

Dáma si Harryho uznale změřila. „Ty jsi pravý mladý havran, není-liž pravda? Na chvilku jsem si nebyla jistá. Tak tedy: hlavní pravidlo zní, pokud budeš stále zatáčet doleva, budeš klesat.“

To znělo podivně povědomě, ale Harry si nemohl vzpomenout, kde to slyšel předtím. „Um… připadáte mi jako velmi inteligentní osoba. Nebo jako obraz velmi inteligentní osoby… každopádně, slyšela jste někdy o záhadné hře, kterou můžete hrát jen jednou, a neřeknou vám pravidla?“

„Život,“ řekla dáma okamžitě. „To je jedna z nejprůhlednějších hádanek, které jsem kdy slyšela.“

Harry zamrkal. „Ne,“ řekl pomalu. „Chci říct, že jsem dostal skutečný vzkaz a tak, a na něm bylo, že musím hrát tuhle hru, ale že mi neřeknou pravidla, a někdo mi nechává malé proužky papíru, na kterých stojí, kolik bodů jsem ztratil za porušování pravidel, jako třeba mínus dva body za nošení pyžama. Znáte v Bradavicích někoho dostatečně šíleného a mocného, aby něco takového prováděl? Kromě Brumbála, chci říct?“

Obraz dámy si povzdechl. „Já jsem jen obraz, mladý muži. Pamatuji si Bradavice, jaké bývaly, ne Bradavice, jaké jsou. Všechno, co ti mohu říct je, že kdyby tohle byla hádanka, odpověď by byla, že tou hrou je život a přestože v něm všechna pravidla nevytváříme my, jsme těmi jedinými, kdo může přidělovat nebo odebírat body. Ale pokud je tohle realita a ne hádanka - pak nevím.“

Harry se obrazu velmi zhluboka uklonil. „Děkuji vám, milady.“

Dáma na oplátku udělala pukrle. „Přeji si, abych mohla říci, že si tě budu pamatovat s radostí, ale pravděpodobně si tě nebudu pamatovat vůbec. Sbohem, Harry Pottere.“

Znovu se uklonil a pustil se dolů po nejbližším schodišti.

O čtyři odbočení doleva později zjistil, že se ocitl v chodbě, která znenadání končila sesutou hromadou velkých kamenů - jako kdyby tu byl zával, ale okolní zdi a strop byly neporušené a zhotovené z běžných hradních kamenů.

„Dobrá,“ řekl Harry prázdnému vzduchu, „Vzdávám to. Žádám o další nápovědu. Jak se dostanu tam, kde mám být?“

„Nápověda! Nápověda, říkal jste?“

Vzrušený hlas pocházel z obrazu na nepříliš vzdálené zdi; tentokrát se jednalo o muže středního věku, oblečeného v hábitu té nejkřiklavější růžové barvy, jakou kdy Harry viděl nebo si byl schopen představit. Na sobě měl zplihlý starý špičatý klobouk s rybou (ne s kresbou ryby, kdepak, s rybou).

„Ano!“ řekl Harry. „Nápovědu! Opravdu jsem říkal nápovědu! A ne jen tak nějakou nápovědu, hledám specifickou nápovědu, pro hru, kterou hraju-“

„Ano, ano! Nápovědu pro hru! Vy jste Harry Potter, že ano. Já jsem Cornelion Flubberwalt! Bylo mi to řečeno královnou Erin, které to vzkázal lord Rudonos, kterému to řekl už nevím kdo. Ale tu zprávu jsem vám měl předat já! ! Nikdo se o mě nezajímal, už ani nevím, jak dlouho visím tady na tom zatraceném nepoužívaném schodišti - nápověda! Mám vaší nápovědu! Bude vás stát tři body! Chcete ji?“

„Ano! Chci ji!“ Harrymu bylo jasné, že by měl držet svůj sarkasmus pod kontrolou, ale zdálo se, že si nedokáže pomoct.

„Temnota se skrývá mezi zelenou studovnou a třídou přeměňování profesorky McGonagallové! To je ta nápověda! A dej se do pohybu, jsi pomalejší než pytel šneků! Mínus deset bodů za pomalost! Teď máš 61 bodů! To byl zbytek zprávy!“

„Děkuji vám,“ řekl Harry. Už v téhle hře vážně začínal zaostávat. „Um… řekl bych, že nevíte, odkud ta zpráva původně přišla?“

„Bylo to proneseno prázdným hlasem, který se rozlehl z trhliny v samotném vzduchu, trhliny, která se otevřela nad žhnoucí propastí! Takhle mi to řekli!“

V tu chvíli už si Harry nebyl jistý, jestli by ohledně toho měl být skeptický, nebo to prostě bez dalšího přijmout. „A jak se dostanu k zelené studovně a učebně přeměňování?“

„Prostě se otočte nazpátek a jděte doleva, doprava, dolů, dolů, doprava, doleva, doprava, nahoru, a znovu doleva, ocitnete se v zelené studovně, a pokud vejdete dovnitř a vyjdete opačnou stranou, dostanete se do velké točité chodby, která vede na křižovatku. A po pravé straně té křižovatky bude dlouhá rovná chodba, která vede do učebny přeměňování.“ Obraz muže středního věku se zarazil. „Alespoň tak to bylo, když jsem byl v Bradavicích. Máme pondělí a je lichý rok, ne?“

„Tužku a mikropapír,“ řekl Harry svému váčku. „Ehm, beru zpátky, papír a mikrotužku.“ Vzhlédl. „Mohl byste to prosím zopakovat?“

Po dalších dvou zablouděních Harry cítil, že začíná rozumět základnímu pravidlu pro orientaci v tom stále se měnícím zmatku, který se nazýval Bradavice. Jmenovitě, ptejte se obrazů na směr. Pokud to snad mělo symbolizovat nějakou neuvěřitelně hlubokou životní lekci, neměl ponětí jakou.

Zelená studovna byla překvapivě příjemným místem - osvětlovaly ji sluneční paprsky, které sem dopadaly z oken se zeleně zabarveným sklem, zdobeným draky v klidných, idylických výjevech. Byly v ní židle, které vypadaly mimořádně pohodlně, a stoly, které vypadaly mimořádně vhodné pro studium ve společnosti jednoho až tří přátel.

Ve skutečnosti Harry nemohl jen tak projít ke dveřím na druhé straně. U stěn byly knihovny a Harry musel přijít blíž a přečíst si pár titulů knih, aby úplně neztratil svůj nárok na příjmení Verres. Ale udělal to v rychlosti, maje na paměti výtku, že je pomalý, a potom vyšel na druhou stranu.

Právě kráčel po „velké točité chodbě“, když uslyšel výkřik mladého klučičího hlasu.

Při takových příležitostech měl Harry dobrou výmluvu, proč vyrazit plnou rychlostí, aniž by šetřil energii nebo provedl řádná zahřívací cvičení, nebo se bál, že do něčeho narazí. Náhlý zběsilý trysk skončil téměř stejně náhlým zastavením, když téměř vběhl do skupinky šesti mrzimorských prváků…

…kteří se choulili u sebe a vypadali poněkud vystrašeně, jako by zoufale chtěli něco udělat, ale nemohli vymyslet co, což pravděpodobně mělo něco společného se skupinou pěti starších Zmijozelů, kteří obstoupili jiného malého kluka.

Harry byl najednou docela naštvaný.

Promiňte!“ zařval z plných plic.

To nebylo nutné, beztak se na něj dívali. Ale rozhodně to pomohlo zastavit veškerý pohyb.

Harry prošel kolem shluku Mrzimorů ke Zmijozelům.

Shlíželi na něj s výrazy na škále od vzteku přes pobavení až k potěšení.

Část Harryho mozku v panice ječela, že tohle jsou o dost starší a větší kluci, kteří ho můžou zadupat do země.

Jiná část mozku poznamenala, že každý, kdo by byl přistižen, jak se pokouší zadupat do země Chlapce-který-přežil, si koleduje o hromadu problémů, zvlášť pokud se jedná o partu Zmijozelů, a je tu sedm Mrzimorů, kteří to uvidí, a že šance, že by mu způsobili nějaké vážnější zranění v přítomnosti svědků, je téměř nulová. Jedinou zbraní, kterou proti němu ti starší kluci měli, byl strach, a to jen pokud jim to dovolí.

Pak si Harry všiml, že ten chlapec v pasti je Neville Longbottom.

Samozřejmě.

Tím je to jasné. Harry už se rozhodl, že se Nevillovi pokorně omluví, a to znamenalo, že Neville byl jeho, jak se jen opovažují?

Harry se natáhl, popadl Nevilla za zápěstí a vyškubl ho z klubka Zmijozelů. Kluk v šoku klopýtl, když ho Harry vytáhl prakticky stejným pohybem, kterým sám sebe vtlačil na uvolněné místo.

A Harry stanul uprostřed Zmijozelů tam, kde předtím stál Neville, a vzhlížel k o mnoho starším, větším a silnějším klukům.

„Ahoj,“ řekl Harry. „Já jsem Chlapec-který-přežil.“

Nastalo poněkud rozpačité ticho. Zdálo se, že nikdo neví, jak by se hovor měl odvíjet dál.

Harryho oči se stočily dolů a spatřily knihy a papíry rozházené po podlaze. Ach jistě, ta stará hra, ve které jste kluka nechali, ať zkusí sebrat své učebnice, a pak jste mu je zase vyrazili z rukou. Harry si nevzpomínal, že by se někdy sám stal terčem této hry, ale měl dobrou představivost a ta ho právě teď přiváděla do varu. No, jakmile se ten větší problém vyřeší, Neville se klidně bude moci vrátit a sebrat si své věci - alespoň pokud zmijozelští zůstanou natolik soustředění na Harryho, aby si na knihy ani nevzpomněli.

Bohužel, toulání jeho očí bylo zaznamenáno. „Vida,“ řekl největší z kluků, „chtěl bys ty knížečky-“

„Sklapni,“ řekl Harry chladně. Udržuj je vyvedené z míry. Nedělej, co očekávají. Nesklouzni do vzoru, který by je vedl k tomu, aby tě šikanovali. „Je tohle část nějakého nesmírně chytrého plánu, který ti do budoucna získá nějakou výhodu, nebo je to jen nesmyslná urážka odkazu Salazara Zmijozela?“

Největší kluk do Harryho prudce strčil a Harry se natáhl na tvrdou kamennou podlahu uprostřed kruhu Zmijozelů.

A Zmijozelové se zasmáli.

Harry vstal způsobem, který jemu samotnému připadal příšerně zpomalený. Ještě nevěděl, jak použít hůlku, ale nebyl důvod, proč by ho to mělo zarazit, ne za těchto okolností.

„Rád bych zaplatil tolik bodů, kolik je třeba, abych se zbavil téhle osoby,“ řekl Harry a namířil prst na největšího Zmijozela.

Pak Harry zvedl druhou ruku, řekl „Abrakadabra,“ a luskl prsty.

Při slově Abrakadabra dva z Mrzimorů včetně Nevilla zaječeli, tři další Zmijozelové zběsile uhnuli ze směru, kterým ukazoval Harryho prst a nejvyšší Zmijozel zacouval dozadu s šokovaným výrazem; náhlá rudá sprška mu zdobila tvář, krk a hrudník.

Tohle tedy Harry nečekal.

Nejvyšší ze Zmijozelů pomalu natáhl ruku k hlavě a sundal formu s třešňovým koláčem, který jej právě pokryl. Chvilku ji držel v ruce, třeštil na ni oči, a pak ji upustil na podlahu.

Pravděpodobně to nebyla ta nejlepší chvíle, aby se jeden z Mrzimorů začal smát, ale přesto to udělal.

V tu chvíli Harry zahlédl lísteček na spodní straně formy.

„Chviličku,“ řekl Harry a pospíšil si dopředu, aby lístek zvednul. „Tahle zpráva je myslím pro mě-“

Ty,“ zavrčel největší Zmijozel, „udělám z tebe-“

Podívejte se na tohle!“ zakřičel Harry a zamával lístečkem před staršími Zmijozeli. „Chci říct, jen se na to podívej! Věřil bys, že mi má být strhnuto 30 bodů za doručení a předání jednoho mizerného koláče? 30 bodů! Vycházím z toho se ztrátou dokonce i když jsem tím zachránil nevinného chlapce v nesnázích. A uskladňovací poplatek? Předávací poplatek? Jízdné? Jak chcete vybírat jízdné za koláč?“

Nastala další z těch rozpačitých pauz. Harryho napadaly smrtící myšlenky na účet toho z Mrzimorů, který se nedokázal přestat hihňat - ten idiot ho přivede k úrazu.

Harry ustoupil a střelil po Zmijozelech svůj nejlepší vražedný pohled. „Teď jděte pryč, nebo budu pokračovat a vaše existence bude surreálnější a surreálnější, dokud si to nerozmyslíte. Dovolte mi vás varovat… narušování mého života může váš život udělat… poněkud nepříjemný. Pochopili?“

V jediném děsivém pohybu vytáhl největší Zmijozel na Harryho svou hůlku a v tom samém okamžiku byl z druhé strany zasažen dalším koláčem, tentokrát jasně borůvkovým.

Lístek na koláči byl velký a jasně čitelný. „Tohle by sis možná měl přečíst,“ odtušil Harry. „Myslím, že tentokrát je to pro tebe.“

Zmijozel se pomalu natáhl, popadl formu s koláčem, otočil ji s vlhkým čvachtnutím, při kterém na podlahu dopadly další borůvky, a pomalu přečetl lístek, na kterém stálo:

VAROVÁNÍ:
NA ÚČASTNÍKY NESMÍ BÝT POUŽITA ŽÁDNÁ MAGIE
DOKUD JE HRA V BĚHU
DALŠÍ NARUŠOVÁNÍ HRY
BUDE NAHLÁŠENO HERNÍM AUTORITÁM

Onen výraz čistého zmatku na Zmijozelově tváři byl uměleckým dílem. Harryho napadlo, že toho Kontrolora Hry možná začíná mít rád.

„Podívej,“ řekl Harry, „nechtěl bys to pro dnešek zabalit? Myslím, že věci se nám tu trochu vymykají kontrole. Co kdybys ty šel zpátky do Zmijozelu, já zpátky do Havraspáru a všichni bychom se trochu uklidnili, ok?“

„Mám lepší nápad,“ zasyčel Zmijozel. „Co kdybych ti omylem zlomil všechny prsty?“

„Jak při Merlinovi chceš zinscenovat uvěřitelnou nehodu po tom, co jsi mi hrozil před tuctem svědků, ty idiote-“

Zmijozel se záměrně pomalu natáhl k Harryho dlaním. Harry ztuhl na místě, ta část jeho mozku, která si všímala věku a síly jiných lidí se konečně dostala ke slovu a teď ječela, CO TO K SAKRU DĚLÁM?

Počkej!“ řekl jeden z ostatních Zmijozelů, jeho hlas zněl náhle vyplašeně. „Přestaň, tohle bys doopravdy neměl udělat!“

Nejvyšší Zmijozel ho ignoroval, levou rukou pevně uchopil Harryho pravačku a Harryho ukazováček vzal do pravé ruky.

Harry zíral Zmijozelovi přímo do očí. Jedna jeho část ječela, tohle se nemělo stát, tohle by nemělo být možné, dospělí by nikdy nepřipustili, aby se něco takového stalo doopravdy-

Zmijozel pomalu začal ohýbat jeho ukazováček.

Ještě mi doopravdy nezlomil prst a je pod mou úroveň, abych sebou i jen škubl, dokud to neudělá. Do té doby je to jen další pokus o vyvolání strachu.

„Přestaň!“ řekl ten Zmijozel, který předtím protestoval. „Přestaň, tohle je vážně špatný nápad!“

„S tím docela souhlasím,“ řekl ledový hlas starší ženy.

Největší Zmijozel pustil Harryho ruku a uskočil, jako by ho spálila.

„Profesorko Prýtová!“ zakřičel jeden z Mrzimorů s největší radostí jakou kdy Harry v něčím hlase slyšel.

Harry se otočil a v jeho zorném poli se ocitla menší podsaditá žena s rozcuchanými kudrnatými vlasy a oblečením pokrytým špínou. Namířila obviňující prst na Zmijozely. „Vysvětlete mi,“ řekla, „co jste dělali s mými Mrzimory a…“ pohlédla na něj. „S mým drahým studentem, Harrym Potterem.“

Uh oh. Správně, byla to JEJÍ hodina, kterou jsem ráno zmeškal.

„Vyhrožoval, že nás zabije!“ vyhrkl jeden z dalších Zmijozelů, ten, který dřív volal, ať se zarazí.

„Cože?“ řekl Harry prázdně. „To tedy ne! Kdybych se vás chystal zabít, nedělal bych předtím veřejné výhružky!“

Třetí Zmijozel se musel zasmát, a pak se náhle zarazil, když na něj ostatní upřeli výhružné pohledy.

Profesorka Prýtová nasadila poněkud skeptický výraz. „A o jaké smrtelné hrozby se to přesně jednalo?“

„O smrtící kletbu! Předstíral, že na nás sesílá smrtící kletbu!“

Profesorka Prýtová se otočila, aby pohlédla na Harryho. „Ano, to je poměrně děsivá výhružka od jedenáctiletého chlapce. Přesto se jedná o něco, co by vás nikdy ani nemělo napadnout předstírat, Harry Pottere.“

„Já ani nevím, jak smrtící kletba zní,“ řekl Harry rychle. „A neměl jsem v tu dobu vytaženou hůlku.“

Teď se profesorka Prýtová dívala na Harryho skutečně skepticky. „Takže bych řekla, že tenhle kluk se dvěma koláči trefil sám.“

Nepoužil hůlku!“ vyhrkl jeden z mladých Mrzimorů. „Taky nevím, jak to udělal, prostě lusknul prsty a byl tu koláč!“

„Skutečně,“ řekla profesorka Prýtová po chvilce. Vytáhla svou vlastní hůlku. „Nebudu na tom trvat, vzhledem k tomu, že to vypadá, že tu jste obětí, ale vadilo by vám, kdybych zkontrolovala vaši hůlku, abych to ověřila?“

Harry vytáhl hůlku. „Jak bych měl-“

Priori incantatem,“ řekla Prýtová. Zamračila se. „To je zvláštní, vypadá to, že vaše hůlka ještě vůbec nebyla použita.“

Harry pokrčil rameny. „To ve skutečnosti ani nebyla, získal jsem svou hůlku a učebnice před pár dny.“

Prýtová přikývla. „Pak tu máme jasný příklad náhodné magie od chlapce, který se cítil v ohrožení. A pravidla jasně říkají, že za něco takového nemůže být shledán odpovědným. A pokud jde o vás…“ otočila se k Zmijozelům. Její oči záměrně sklouzly na Nevillovy učebnice, které se válely na podlaze.

Nastalo dlouhé ticho, během kterého hleděla na pět Zmijozelů.

„Tři body ze Zmijozelu za každého,“ řekla konečně. „A šest za něj,“ ukázala na chlapce obaleného v koláčích. „Už nikdy neobtěžujte mé Mrzimory, nebo mého studenta Harryho Pottera. Teď jděte.“

Nemusela to opakovat; Zmijozelové se otočili a velmi rychle zmizeli.

Neville začal sbírat své knihy. Zdálo se, že pláče, ale jenom trochu. Mohlo to být z opožděného šoku, nebo možná proto, že mu druzí chlapci pomáhali.

Velice vám děkuji, Harry Pottere,“ řekla mu profesorka Prýtová. „Sedm bodů pro Havraspár za každého chlapce, kterého jste pomohl ochránit. A víc k tomu neřeknu.“

Harry zamrkal. Očekával něco mnohem víc ve stylu, že se má vyhýbat problémům, a důkladné vyplísnění za to, že zmeškal svou úplně první vyučovací hodinu.

Možná měl jít do Mrzimoru. Prýtová byla cool.

Pulírexo,“ řekla Prýtová ke koláčovému nepořádku na zemi a ten ihned zmizel.

A odešla směrem k zelené studovně.

„Jak jsi to udělal?“ zasyčel jeden z Mrzimorů, jakmile zmizela.

Harry se samolibě usmál. „Dokážu udělat cokoliv jediným lusknutím prstů.“

Chlapcovy oči se rozšířily. „Vážně?“

„Ne,“ řekl Harry. „Ale až tuhle historku budeš všem vyprávět, ujisti se, že nevynecháš Hermionu Grangerovou, havraspárskou prvačku, má anekdotu, která by tě mohla pobavit.“ Neměl sebemenší představu, co se tu proboha děje, ale nehodlal propást příležitost přiživit svou rostoucí pověst. „Jo a co to bylo s tou smrtící kletbou?“

Kluk se na něj zvláštně podíval. „Ty to vážně nevíš?“

„Kdybych to věděl, neptal bych se.“

„Slova smrtící kletby jsou,“ chlapec polkl a jeho hlas klesl k šepotu, ruce vzdálil od boků, aby bylo velmi jasné, že nedrží hůlku, „Avada Kedavra.“

No ovšemže.

Harry to přidal na svůj rostoucí seznam věcí, které nikdy nesmí povědět svému otci, profesoru Michaelu Verresi-Evansovi. Už tak se mu dost špatně mluvilo o tom, že je jedinou osobou, která kdy přežila smrtící kletbu, vážně by k tomu neměl dodávat, že smrtící kletba zní „Abrakadabra.“

„Rozumím,“ řekl Harry po chvilce. „No, to bylo naposledy, co jsem před lusknutím prsty řekl něco takového.“ I když se tím podařilo vyvolat efekt, který by se mohl ukázat takticky užitečným.

Proč jsi tedy-“

„Jsem vychovaný mudly. Mudlové si myslí, že je to jen legrační slovíčko. Vážně, přesně takhle se to stalo. Promiň, mohl bys mi připomenout svoje jméno?“

„Ernie Macmillan,“ řekl Mrzimor. Napřáhl ruku a Harry jí potřásl. „Je mi ctí tě poznat.“

Harry předvedl lehkou úklonu. „Rád tě poznávám, to s tou ctí přeskoč.“

Pak se kolem něho stáhli ostatní chlapci a rozpoutala se vlna představování.

Když skončili, Harry polkl. Tohle bude velmi obtížné. „Um… prosím omluvte mne… musím něco říct Nevillovi-“

Všechny oči se otočily k Nevillovi, který o krok ustoupil, jeho tvář vypadala ještě vystrašeněji.

„Myslím,“ řekl Neville sevřeným hlasem, „že mi chceš říct, že jsem měl být statečnější-“

„Ale ne, nic takového!“ řekl Harry spěšně. „O to vůbec nejde. Jde jen o, hmm, o něco, co mi řekl Moudrý klobouk-“

Ostatní kluci náhle vypadali velmi zaujatě, až na Nevilla, který vypadal ještě vyděšeněji.

Jako by se Harrymu něco zadrhlo v krku. Věděl, že by to měl ze sebe jednoduše vychrlit, ale připadalo mu, jako by spolkl velkou cihlu, která na půli cesty uvízla.

Harrymu bylo, jako by musel manuálně převzít kontrolu nad svými rty a každou slabiku vytvořit zvlášť, ale zvládl to. „Om, lou, vám, se.“ Vydechl a zhluboka se nadechl. „Za to, co se jsem ti, um, tuhle udělal. Nemusíš… nemusíš mi být vděčný nebo tak něco. Pochopím, když mě budeš nenávidět. Tohle není o tom, že se snažím vypadat dobře díky tomu, že se omluvím, nebo o tom, že tu omluvu musíš přijmout. To, co jsem udělal, bylo špatné.“

Nastalo ticho.

Neville přitiskl knihy pevněji k hrudi. „Proč jsi to udělal?“ zeptal se slabým, třesoucím se hlasem. Zamrkal, jako by se snažil udržet slzy. „Proč mi to všichni děláte, dokonce i Chlapec-který-přežil?“

Harry se náhle cítil menší než kdy předtím ve svém životě. „Omlouvám se,“ řekl Harry znovu, tentokrát chraplavým hlasem. „Chtěl jsem jen… vypadal jsi tak vystrašeně, jako by ti nad hlavou visela cedule ‚oběť‘, a já ti chtěl ukázat, že věci nedopadnou vždycky tak špatně, že občas ti nestvůry dají čokoládu… Myslel jsem si, že když ti to ukážu, mohl by sis uvědomit, že tu vlastně není čeho se bát-“

„Ale je,“ zašeptal Neville. „Dneska jsi to viděl, je tu čeho se bát!“

„Před svědky by ti neudělali nic skutečně hrozného. Jejich hlavní zbraní je strach. Proto se zaměřili na tebe, protože viděli, že se bojíš. Chtěl jsem, aby ses tolik nebál… ukázat ti, že strach je horší než to, čeho se bojíš… nebo to jsem si alespoň namlouval, ale Moudrý klobouk mi řekl, že jsem si to sám nalhával, že ve skutečnosti jsem to udělal, protože to bylo zábavné. Takže proto se omlouvám-“

„Zranil jsi mě,“ řekl Neville. „Právě teď. Když jsi mě popadl a odtáhl od nich.“ Neville natáhl ruku a ukázal na místo, kde ho Harry chytil. „Později tam možná budu mít modřinu, z toho, jak jsi mě popadnul. Vlastně je to horší, než to, co mi udělali ti Zmijozelové, když do mě strkali.“

Neville!“ zasyčel Ernie. „Snažil se tě zachránit!“

„Omlouvám se,“ zašeptal Harry. „Když jsem to uviděl, prostě jsem se… vážně naštval…“

Neville se na něj upřeně podíval. "Vyškubnul jsi mě odtamtud vážně prudce a sám sis stoupnul, kde jsem stál, a řekl jsi. "Ahoj, já jsem Chlapec-který-přežil."

Harry přikývl.

„Myslím, že jednoho dne budeš vážně prima,“ řekl Neville. „Ale zrovna teď nejsi.“

Harry polkl tu náhlou hrudku v krku a odešel. Pokračoval chodbou až na křižovatku, pak zabočil doleva do haly a slepě pokračoval dál.

Co by s tím měl dělat? Nikdy se nerozčílit? Nebyl si jistý, jestli by v takovém případě vůbec byl schopen něco podniknout, a kdo ví, co by se pak stalo s Nevillem a jeho knihami. Kromě toho, Harry četl dost fantasy knih, aby věděl, jak tohle chodí. Zkusí potlačovat svůj vztek a neuspěje a vztek se bude stále vracet. A potom po celém tom báječném dobrodružství sebepoznání zjistí, že jeho vztek je jen součástí jeho samého a že jedině díky tomu, že ho přijme, se ho může naučit využívat moudře. Hvězdné války představovaly jediný svět, ve kterém odpověď zněla tak, že se musíte naprosto odříznout od všech svých negativních emocí. Na Yodovi bylo něco, co Harryho odjakživa nutilo toho malýho zelenýho blbečka nenávidět.

Takže očividnou strategií tu bylo přeskočit dobrodružství sebepoznávání a přejít rovnou k té části, kdy si uvědomí, že jen přijetím vzteku jako části sebe sama se ho může naučit mít pod kontrolou.

Problém byl v tom, že když byl vzteklý, nepřipadalo mu, že by nebyl pod kontrolou. Ten ledový vztek způsoboval, že mu naopak připadalo, že je naprosto pod kontrolou. Teprve když se ohlédl zpět, ukázalo se, že celá ta událost se tak nějak trochu… vymkla kontrole.

Napadlo ho, jestli takové věci Kontrolora Hry zajímají a jestli za to získal nebo ztratil body. Harry sám cítil, že ztratil bodů docela dost, a byl si jistý, že ta stará dáma na obraze by mu řekla, že jeho názor je tu ten jediný, na kterém záleží.

A Harry také uvažoval, jestli Kontrolor Hry poslal profesorku Prýtovou. To byl logický úsudek: lístek vyhrožoval tím, že uvědomí Herní Autority a pak se tu objevila profesorka Prýtová. Možná, že profesorka Prýtová byla Kontrolorem Hry - ředitelka mrzimorské koleje by byla tou poslední osobou, kterou by kdo podezříval, což by ji mělo umístit vysoko na Harryho seznamu. Četl i jednu nebo dvě detektivky.

„Takže jak si vedu ve Hře?“ řekl Harry nahlas.

List papíru mu přelétl přes hlavu, jako by ho hodil někdo za ním - Harry se otočil, ale nikdo tam nebyl - a když se Harry otočil zpátky, papír už se usadil na zemi.

Na lístku stálo:

BODY ZA STYL: 10
BODY ZA ZDRAVÝ ROZUM: -3 000 000
BONUS ZA BODY PRO HAVRASPÁR: 70
SOUČASNÝ POČET BODŮ: - 2 999 871
ZBÝVAJÍCÍCH KOL: 2

Mínus tři miliony bodů?“ zeptal se pobouřený Harry prázdné haly. „To se mi zdá přehnané! Chtěl bych se odvolat k Herním Autoritám! A jak bych měl získat zpátky tři miliony bodů během dvou kol?“

Přes hlavu mu přeletěl další lístek.

ODVOLÁNÍ: NEÚŠPĚŠNÉ
KLADENÍ ŠPATNÝCH OTÁZEK: - 1 000 000 000 000 BODŮ
SOUČASNÝ POČET BODŮ: - 1 000 002 999 871
KOL ZBÝVÁ: 1

Harry to vzdal. S jediným zbývajícím kolem se mohl jen pokusit o nejlepší tip, i když necítil, že by byl skutečně nejlepší. „Můj tip je, že Hra reprezentuje život.“

Poslední lístek papíru mu přeplul nad hlavou, oznamoval:

POKUS NEUSPĚL
NEUSPĚL NEUSPĚL NEUSPĚL
AIIIIIIIIIIIEEEEEEEEEEEE
SOUČASNÝ POČET BODŮ: MÍNUS NEKONEČNO
PROHRÁL JSI HRU
ZÁVĚREČNÉ POKYNY:

jdi do kanceláře profesorky McGonagallové

Poslední řádka byla napsaná jeho vlastním rukopisem.

Harry chvíli zíral na poslední řádku, pak pokrčil rameny. Fajn. Tak tedy do kanceláře profesorky McGonagallové. Pokud byla Kontrolorem Hry ona

Dobře, upřímně, Harry neměl nejmenší představu, jak by se cítil, kdyby profesorka McGonagallová byla Kontrolorem Hry. Jeho mozek před ním načrtával jen naprosté prázdno. Bylo to, doslova, nepředstavitelné.

O pár portrétů později - nebyla to dlouhá cesta, kancelář profesorky McGonagallové nebyla daleko od její učebny přeměňování, alespoň tedy ne o pondělkách v lichých letech - Harry stanul před dveřmi do její kanceláře.

Zaklepal.

„Dále,“ ozval se tlumený hlas profesorky McGonagallové.

Vstoupil.

14. Otoč-okénko - Neznámé a nepoznatelné

Melenkurion abatha! Duroc minas mill J. K. Rowling!


Existují záhadné otázky, ale záhadné odpovědi jsou z definice nemožné.


„Dále,“ ozval se tlumený hlas profesorky McGonagallové.

Harry vstoupil.

Kancelář zástupkyně ředitele byla čistá a dobře zorganizovaná; na zdi nejblíže k profesorčinu stolu se nalézalo bludiště nekrytých dřevěných přihrádek všech možných tvarů a velikostí, většina z nich hostila několik pergamenových svitků, a rozumělo se tak nějak samo sebou, že McGonagallová přesně věděla, co která z přihrádek obsahuje, i kdyby o tom nikdo jiný neměl tušení. Na samotném stole ležel jediný pergamen. Za stolem byly několika zámky obrněné zavřené dveře.

McGonagallová seděla na stoličce za stolem a tvářila se zmateně - její oči se lehce rozšířily, možná s lehounkým podtónem neblahé předtuchy, když spatřily Harryho.

„Pane Pottere?“ řekla profesorka McGonagallová. „O co se jedná?“

Harryho mozek jel naprázdno. Hra ho sem navedla, očekával, že to ona bude něco chtít říct jemu…

„Pane Pottere?“ řekla profesorka McGonagallová, která začínala vypadat podrážděně.

Harryho panikařící mozek si v tu chvíli naštěstí vzpomněl, že tu skutečně je něco, o čem chtěl s profesorkou McGonagallovou mluvit. Něco důležitého a dostatečně hodného jejího času.

„Um…“ řekl Harry. „Pokud jsou nějaká kouzla, která můžete seslat, aby bylo jisté, že nás nikdo neodposlouchává…“

Profesorka McGonagallová se zvedla, pevně zavřela vnější dveře, vytáhla hůlku a odříkala zaklínadla.

V tu chvíli si Harry uvědomil, že právě stojí tváří v tvář neopakovatelné příležitosti nabídnout profesorce McGonagallové Prskavkový čaj, a nemohl uvěřit, že ho to skutečně ve vší vážnosti napadlo, a že by to bylo v pohodě, protože limonáda by během pár vteřin zmizela, a řekl té své části, aby sklapla.

Což se stalo a Harry si začal v duchu připravovat, co se chystá říct. Neměl v plánu uskutečnit tenhle rozhovor takhle brzo, ale když už tu byl…

Profesorka McGonagallová dokončila zaklínadlo, které znělo starší než latina, a potom se znovu posadila.

„Dobrá,“ řekla tiše. „Nikdo neposlouchá.“ Její tvář byla napjatá.

Á, no jasně, čeká, že ji budu vydírat ohledně toho proroctví.

Eh, k tomu se Harry dostane někdy jindy.

„Je to o tom Incidentu s Moudrým kloboukem,“ řekl Harry. (Profesorka McGonagallová zamrkala.) „Um… myslím, že je na Moudrý klobouk navázáno jedno extra zaklínadlo, o kterém samotný Moudrý klobouk neví, a to se spustí, když Klobouk řekne Zmijozel. Slyšel jsem zprávu, o které jsem si docela jistý, že by ji žádný Havraspár slyšet neměl. Přišla v momentě, kdy jsem si Klobouk sundával a cítil jsem, jak se to spojení ztrácí. Znělo to jako zasyčení a řeč najednou,“ profesorka McGonagallová ostře nasála vzduch, „a říkalo to: Pozdrav od Zmijozela k Zmijozelovi, pokud pátráš po mých tajemstvích, promluv si s mým hadem.“

Profesorka McGonagallová seděla s otevřenou pusou a zírala na Harryho, jako by mu narostly další dvě hlavy.

„Takže…“ dostala ze sebe profesorka pomalu, jako by nedokázala uvěřit, že ta slova skutečně vypustila ze rtů, „jste se rozhodl za mnou ihned přijít a říci mi o tom.“

„No, ano, samozřejmě,“ řekl Harry. Nebylo třeba připouštět, jak dlouho mu ve skutečnosti trvalo, než se k tomu rozhodl. „Místo abych se snažil, řekněme, o samostatný průzkum nebo zainteresování dalších dětí.“

„…chápu,“ řekla profesorka McGonagallová. „Takže kdybyste, řekněme, objevil vstup do legendární komnaty Salazara Zmijozela, vstup, který byste byl schopný otevřít jen vy sám…“

„Vstup bych zavřel a ihned bych vám to nahlásil, aby mohl být shromážděn tým zkušených kouzelnických archeologů,“ řekl Harry ihned. „Pak bych vstup znovu otevřel a oni by velmi opatrně vstoupili a ujistili se, že tam není nic nebezpečného. Později bych se tam mohl zajít podívat, nebo kdyby ode mě potřebovali otevřít ještě něco dalšího, ale ne dřív, než by byl celý areál prohlášen za bezpečný a měli by fotografie, jak všechno vypadalo předtím, než lidé začali dupat po jejich nevyčíslitelně hodnotném historickém prostoru.“

Profesorka McGonagallová seděla s otevřenou pusou a zírala na něj, jako by se právě proměnil v kočku.

„Je to očividné, když nejste Nebelvír,“ řekl Harry laskavě.

„Myslím,“ řekla profesorka McGonagallová přidušeným hlasem, „že velice podceňujete, jak vzácný je zdravý rozum.“

To znělo výstižně. I když… „Mrzimor by řekl to samé.“

McGonagallová se zaraženě odmlčela. „To je pravda.“

„Moudrý klobouk mi nabídl Mrzimor.“

Zamrkala na něj, jako by nemohla uvěřit vlastním uším. „Opravdu?“

„Ano.“

„Pane Pottere,“ řekla McGonagallová velmi tiše, „naposledy uvnitř bradavických hradeb zemřel student před padesáti lety a já si teď jsem jistá, že to bylo také před padesáti lety, co někdo naposledy slyšel tu zprávu.“

Harryho zamrazilo. „Pak si dám maximální pozor, abych v této záležitosti nepodnikl nic, aniž bych to s vámi předem konzultoval, profesorko McGonagallová.“ Zarazil se. „A mohl bych také navrhnout, abyste dali dohromady nejlepší lidi, jaké je možné sehnat, a podívali se, jestli to kouzlo nejde z Moudrého klobouku odstranit, a pokud to není možné, možná přidejte další kouzlo - Quietus, který se krátce aktivuje ve chvíli, kdy je Klobouk sundáván ze studentovy hlavy, to by mohlo fungovat jako záplata. Tak, už žádní další mrtví studenti.“ Harry s uspokojením přikývl.

Profesorka McGonagallová vypadala ještě ohromeněji, pokud by taková věc vůbec byla možná. „Za tohle vás nemůžu ocenit dostačujícím počtem bodů, aniž bych bradavický pohár rovnou nepředala Havraspáru.“

„Um,“ řekl Harry. „Um. Raději bych tolik bodů ani nezískal.“

Teď se na něj profesorka McGonagallová dívala zvláštně. „Proč ne?“

Harry měl trochu problém, jak to vyjádřit. „Protože to by bylo příliš smutné, chápete? Jako… jako když jsem se ještě pokoušel chodit do školy v mudlovském světě a kdykoli tam byl nějaký skupinový projekt, pustil jsem se do toho a celou tu věc udělal sám, protože ostatní by mě jen zpomalovali. Rád budu získávat spoustu bodů, klidně i víc než kdokoli jiný, ale kdybych získal tolik bodů, že bych úplně sám rozhodl o tom, kdo vyhraje školní pohár, bylo by to, jako kdybych na zádech táhl celý Havraspár, a to by bylo příliš smutné.“

„Chápu…“ řekla McGonagallová váhavě. Bylo očividné, že tento pohled na věc ji nikdy nenapadl. „Řekněme tedy, že bych vám dala padesát bodů?“

Harry znovu zavrtěl hlavou. „Nebylo by fér k ostatním dětem, kdybych získal body za dospělácké záležitosti, kterých se můžu účastnit já a oni ne. Jak by mohl Terry Boot získat padesát bodů za šepot, který slyšel od Moudrého klobouku? To by vůbec nebylo fér.“

„Chápu, proč vám Moudrý klobouk nabídl Mrzimor,“ řekla profesorka McGonagallová. Z jejích očí vyzařoval zvláštní respekt.

To Harrymu způsobilo lehký záchvat kašle. Upřímně si nemyslel, že by byl hoden Mrzimoru. Že se ho jen Moudrý klobouk snažil poslat kamkoli jinam než do Havraspáru, do koleje, jejíž přednosti neměl…

Profesorka McGonagallová se teď usmívala. "A kdybych vám zkusila nabídnout deset bodů…?

„Vysvětlíte, kde se těch deset bodů vzalo, kdyby se vás někdo zeptal? Mohlo by tu být slušné množství Zmijozelů, a teď nemyslím ty děti v Bradavicích, kteří by se mohli vážně, vážně, vážně rozčílit, kdyby zjistili, že to kouzlo bylo z Moudrého klobouku sejmuto, a že jsem v tom měl prsty já. Takže si myslím, že absolutní utajení bude účinnější. Není třeba mi děkovat, madam, čest samotná je mi odměnou.“

„Tak tedy budiž,“ řekla profesorka McGonagallová, „ale je tu něco jiného a velmi zvláštního, co bych vám měla dát. Vidím, že jsem se ve svých úvahách o vás velmi zmýlila, pane Pottere. Prosím, počkejte tady.“

Vstala, přešla k zamčeným dveřím, mávla hůlkou a kolem ní se rozprostřela jakási mlžná clona. Co se děje za ní Harry ani neviděl ani neslyšel. O pár minut později mlha zmizela, profesorka McGonagallová stála před ním a dveře za ní vypadaly, jako by se nikdy neotevřely.

A profesorka McGonagallová držela v jedné ruce náhrdelník, tenký zlatý řetízek nesoucí ve svém středu stříbrný kruh, ve kterém byly přesýpací hodiny. V druhé ruce držela složený list. „Tohle je pro vás,“ řekla.

Páni! Dostane nějakou hezkou magickou věcičku jako odměnu za quest! Očividně ten trik s odmítáním peněžitých odměn tak dlouho, dokud jste nedostali magický předmět, fungoval i ve skutečném životě a ne jen v počítačových hrách.

Harry s úsměvem přijal svůj nový přívěsek. „Co to je?“

Profesorka McGonagallová se nadechla. „Pane Pottere, tento předmět je obvykle zapůjčován jen dětem, které se projevily jako vysoce zodpovědné, aby jim pomohl s obtížným rozvrhem.“ McGonagallová zaváhala, jako by chtěla něco dodat. „Musím zdůraznit, pane Pottere, že pravá povaha tohoto předmětu je tajná, a že ji nesmíte vyjevit jiným studentům, ani jim dovolit, aby spatřili, jak ho používáte. Pokud to pro vás není přijatelné, můžete ho rovnou vrátit.“

„Dokážu udržet tajemství,“ řekl Harry. „Takže co to umí?“

„Pokud jde o ostatní studenty, jedná se o otoč-okénko, které se používá k léčbě vzácného, nenakažlivého kouzelnického onemocnění zvaného spontánní duplikace. Budete to nosit pod šaty, a i když nemáte žádný důvod to někomu ukazovat, rovněž nemáte důvod s tím zacházet jako s nějakým tajemstvím. Otoč-okénka nejsou zajímavá. Rozumíte, pane Pottere?“

Harry přikývl a jeho úsměv se rozšířil. Cítil tu práci schopného Zmijozela. „A co to dělá doopravdy?“

„Je to obraceč času. Každé otočení přesýpacími hodinami vás pošle o hodinu zpět. Takže pokud ho použijete, abyste se každý den vrátil o dvě hodiny, budete schopen pokaždé usnout ve správný čas.“

Harryho schopnost potlačit nedůvěru vybuchla.

Vy mi dáváte stroj času, abyste vyléčila mou spánkovou poruchu.

Vy mi dáváte STROJ ČASU, abyste vyléčila mou SPÁNKOVOU PORUCHU.

VY MI DÁVÁTE STROJ ČASU, ABYSTE VYLÉČILA MOU SPÁNKOVOU PORUCHU.

Ehehehehhheheh…“ řekla Harryho pusa. Držel teď přívěsek daleko od sebe, jako by to byla odjištěná bomba. No, ne, ne, označení odjištěná bomba ani nezačínalo postihovat vážnost této situace. Harry držel přívěsek daleko od sebe, jako by to byl stroj času.

Povězte, profesorko McGonagallová, věděla jste, že časově převrácená hmota vypadá přesně jako antihmota? Ale ano, vypadá! A věděla jste, že jeden kilogram antihmoty potkávající jeden kilogram hmoty se vypaří s explozí o síle 43 milionů tun TNT? Uvědomujete si, že já sám vážím 41 kilogramů a že výsledný výbuch za sebou nechá OBROVSKÝ KOUŘÍCÍ KRÁTER NA MÍSTĚ, KDE BÝVALO SKOTSKO?

Omluvte mě,“ podařilo se Harrymu ze sebe dostat,„ ale to zní vážně, vážně, VÁŽNĚ NEBEZPEČNĚ!“ Harryho hlas se nezvedl až k jekotu, v této situaci nebylo možné, aby zaječel dostatečně hlasitě, takže ani nemělo cenu se o to pokoušet.

Profesorka McGonagallová na něj shlížela se shovívavou sympatií. „Jsem ráda, že to berete vážně, pane Pottere, ale obraceče času nejsou zase až tak nebezpečné. Kdyby byly, nedávali bychom je dětem.“

„Opravdu,“ řekl Harry. „Ahahahaha. Samozřejmě, že byste nedávali stroje času dětem, kdyby byly nebezpečné, co mě to jen napadlo? Takže, jen abychom měli jasno, kýchnutí na tohle zařízení mě nepošle zpátky do středověku, kde bych převrhnul Gutenbergův dvoukolák a zabránil tak osvícení? Protože, chápejte, nesnáším, když se mi stane něco takového.“

Profesorce cukaly koutky způsobem, který prozrazoval, že se snaží se neusmívat. Nabídla Harrymu brožurku, kterou držela, ale Harry stále oběma rukama opatrně držel přesýpací hodiny a ujišťoval se, že se neotočí. „Nebojte se,“ řekla McGonagallová po chvilkové pauze, když začalo být jasné, že se Harry nehodlá pohnout, „to se nemůže stát, pane Pottere. Obraceče času se nedají použít k návratu o více než šest hodin. Nedají se použít vícekrát, než šestkrát v každém dni.“

„Ach, skvělé, to je velmi skvělé. A pokud do mě někdo drcne, obraceč času se nerozbije a neuvězní celý hrad v nekonečné smyčce opakujících se čtvrtků.“

„No, mohou být křehké…“ řekla McGonagallová. „A myslím, že jsem slyšela o divných věcech, které se staly, když se rozbily. Ale nic takového!“

„Možná,“ řekl Harry, když byl znovu schopen promluvit, „byste měli stroje času vybavit čímsi na způsob ochranných pouzder, než jen tak nechávat sklo odkryté, abyste takovým událostem předcházeli.“

McGonagallová vypadala docela zaraženě. „To je skvělý nápad, pane Pottere. Informuji o něm ministerstvo.“

Tak a teď je to oficiální, potvrdili to v parlamentu, každý v kouzelnickém světě je beznadějně tupý.

A ačkoliv nenávidím, když musím mluvit tak FILOSOFICKY,“ Harry se zoufale snažil udržet hlas pod úrovní jekotu, „pomyslel někdo na DŮSLEDKY cestování o šest hodin zpátky a spáchání něčeho, co by VYMAZALO VŠECHNY ZÚČASTNĚNÉ LIDI a NAHRADILO JE ODLIŠNÝMI VERZEMI-“

„Ach, není možné změnit minulost!“ přerušila ho profesorka McGonagallová. „Pro všechno pod světem, pane Pottere, myslíte si, že bychom je povolili studentům, kdyby něco takového bylo možné? Co kdyby se někdo pokusit změnit výsledky svých testů?“

Harry si dopřál chvíli, aby to uvážil. Jeho ruce nepatrně uvolnily křečovité sevření řetízku u přesýpacích hodin. Jako by nedržel stroj času, ale jen aktivní jadernou hlavici.

„Takže…“ řekl Harry pomalu. „Lidé prostě zjistili, že vesmír je sebe-konzistentní, jaksi, i když v sobě dovoluje cestování časem. Pokud bych se setkal se svým budoucím já, pak uvidím tu samou věc dvakrát jako já, dokonce i když, při mém prvním prožití, mé budoucí já už jedná s plným vědomím o věcech, které se, z mé vlastní perspektivy, ještě nestaly…“ Harryho hlas se vytratil v nedostatečnosti anglického jazyka.

„Správně. Myslím.“ řekla profesorka McGonagallová. „I když se doporučuje, aby kouzelníci nebyli spatřeni svými minulými já. Pokud například navštěvujete dvě vyučování v ten samý čas a potřebuje se sebou zkřížit cestu, jedna vaše verze by měla ustoupit stranou a v určený čas - hodinky už máte, skvěle - zavřít oči, aby vaše budoucí já mohlo projít. Všechno je to v té brožurce.“

„Ahahahaa. A co by se stalo, kdyby někdo tu radu ignoroval?“

Profesorka McGonagallová sevřela rty. „Pochopila jsem to tak, že to může být poněkud znepokojující.“

„A vůbec by to, řekněme, nestvořilo paradox, který by zničil celý vesmír.“

Shovívavě se usmála. „Pane Pottere, myslím, že bych zaslechla, kdyby se něco takového někdy stalo.“

TO NENÍ UKLIDŇUJÍCÍ! COPAK NIKDO Z VÁS NIKDY NESLYŠEL O ANTROPICKÉM PRINCIPU? A JAKÝ IDIOT VŮBEC TUHLE VĚC POPRVÉ SESTROJIL?“

Profesorka McGonagallová se zasmála. Byl to příjemný a veselý zvuk, který k té vážné tváři překvapivě neladil. „Máte jednu ze svých ‚proměnila jste se v kočku‘ chvilek, že, pane Pottere. Tohle asi nebudete chtít slyšet, ale je to roztomile rozkošné.“

„Přeměna v kočku se tomu ani VZDÁLENĚ nepřibližuje. Víte, až do teď jsem v koutku mysli potlačoval tu hroznou myšlenku, že jediná zbývající možná odpověď je, že celý můj svět je počítačová stimulace jako v té knížce, Simulacron 3, ale teď se ani tohle nepotrvrdilo, protože tahle malá hračka NENÍ POČÍTAČOVĚ PROVEDITELNÁ. Turingův stroj by mohl být schopen simulovat návrat do určeného úseku v minulosti a odtud zpracovat odlišnou budoucnost, věštby-schopný stroj by se mohl spoléhat na váhavé chování nižších strojů, ale vy říkáte, že realita se nějak sebe-konzistentně zpracovává v jediném proudu a využívá k tomu informace o věcech, které se ještě… nestaly…“

To uvědomění Harryho prudce praštilo do nosu.

Všechno to teď dávalo smysl. Konečně to všechno dávalo smysl.

"TAKŽE TAKHLE FUNGUJE PRASKAVKOVÝ ČAJ! Samozřejmě! To kouzlo nezpůsobuje, aby se děly legrační věci, jen vám vnucuje chuť se napít těsně před tím, než by se vtipné věci staly na každý pád! Jsem takový hlupák, měl jsem si uvědomit, že když jsem dostal chuť napít se Prskavkového čaje před Brumbálovou druhou řečí a neudělal jsem to, zakuckal jsem se pak vlastními slinami - pití Prskavkového čaje nezpůsobuje zábavnost, zábavnost způsobuje, že se napijete Prskavkového čaje! Viděl jsem ty dvě události pohromadě a předpokládal jsem, že Prskavkový čaj musí být příčinou a že zábavnost musí být následkem, protože jsem si myslel, že časová následnost podmiňuje kauzalitu a že kauzální grafy musí být acyklické, ALE TOHLE VŠECHNO DÁVÁ SMYSL, JAKMILE ŠIPKY PŘÍČIN OBRÁTÍTE V ČASE NAZPÁTEK!

Pak Harryho praštilo do nosu to druhé uvědomění.

Tentokrát zvládl zůstat potichu, jen ze sebe vydal přidušený zvuk, připomínající umírající kotě, když si uvědomil, kdo tohle ráno nechal lístek u jeho postele.

McGonagallové zářily oči. „Poté, co dostudujete, nebo možná ještě dříve, musíte některé z těchto mudlovských teorií vyučovat v Bradavicích, pane Pottere. Znějí velmi zajímavě, i když jsou všechny špatně.“

„Glehhahhh…“

Profesorka McGonagallová si s ním vyměnila pár dalších zdvořilostí, požádala o pár dalších slibů, na které Harry přikývl, řekla něco o tom, aby nemluvil s hady na místech, kde by ho někdo mohl slyšet, připomněla mu, aby si přečetl tu brožurku, a pak si Harry náhle uvědomil, že stojí za pevně zavřenými dveřmi do její kanceláře.

„Gaahhhrrraa…“ řekl Harry.

Ano, jeho mozek byl naprosto odrovnán.

Nikoli jen skutečností, že kdyby nebylo toho žertíku, nikdy by v první řadě nezískal obraceč času.

Nebo by mu ho profesorka McGonagallová dala stejně, jen o trochu později toho dne, když by se jí šel zeptat na svůj spánkový problém, nebo jí říct o vzkazu Moudrého klobouku? A mohl by v tu chvíli na sebe chtít přichystat žertík, který by dopadl tak, že by obraceč času dostal dříve? Takže jediná se sebou konzistentní možnost byla ta, v které ten žertík začal, ještě než se probudil…?

Harry zjistil, že poprvé ve svém životě uvažuje nad tím, že odpověď na jeho otázku může být doslova neuchopitelná. Že vzhledem k tomu, že jeho vlastní mozek obsahoval neurony, které se mohly pohybovat jen dopředu v čase, neexistovalo nic, co by jeho mozek mohl udělat, žádná operace, kterou by mohl vykonat, která by se mohla vztáhnout k fungování obraceče času.

Až do této chvíle žil dle varování E. T. Jaynese: pokud nemáte znalosti o určitém fenoménu, vypovídá tento fakt o stavu vaší vlastní mysli, ne o fenoménu samotném; vaše nejistota je faktem o vás, ne faktem o tom, čím si jste nejistí; ta nevědomost existovala ve vaší mysli, ne ve skutečnosti; prázdná mapa neodpovídala prázdnému území. Existovaly záhadné otázky, ale záhadné odpovědi byly z podstaty nemožné. Fenomén mohl být záhadný pro nějakou určitou osobu, ale nemohl být záhadný sám o sobě. Uctívat posvátné mystérium znamenalo jen uctívat vlastní nevědomost

Takže Harry pohlédl na magii a odmítl se nechat zastrašit. Lidé neměli žádný smysl pro historii, učili se o chemii a biologii a astronomii a mysleli si, že tyhle věci byly vždy pravou látkou vědy, že nikdy nebyly záhadné. Hvězdy kdysi byly záhadou. Lord Kelvin jednou nazval přirozenost života a biologie - svaly pracující pro člověka a vznik stromů ze semen - záhadou „nekonečně za“ dosahem vědy. (Ne jen trošku za, kdepak, nekonečně za. Lorda Kelvina rozhodně dost vzrušovalo, že něco neví.) Každá záhada, která kdy byla rozluštěna, byla hádankou už od úsvitu lidstva až do okamžiku, kdy ji někdo vyřešil.

Teď ale, vůbec poprvé, čelil vyhlídkám na záhadu, u které byla oprávněná šance, že zůstane trvale nerozluštitelnou. Pokud čas nefungoval acyklickým kauzálním systémem, pak Harry nechápal, co se myslí příčinou a následkem; a pokud Harry nechápal příčinu a následek, pak nerozuměl, čím jiným by se věci mohly řídit; a bylo klidně možné, že tomu jeho lidský rozum nebude nikdy ani schopen porozumět, protože jeho mozek byl vytvořen ze staromódních vpřed v čase směřujících neuronů a to se ukázalo být chudou podmnožinou reality.

Na druhou, lepší, stranu, u Prskavkového čaje, který se mu kdysi jevil jako všemocný a naprosto neuvěřitelný, se objevilo o dost jednodušší vysvětlení. Které mu ušlo pouze proto, že pravda se nacházela naprosto mimo jeho hypotézový prostor nebo mimo cokoli, k pochopení čeho by byl jeho mozek vyvinut. Ale teď to pravděpodobně konečně pochopil. To bylo tak trochu povzbudivé. Tak trochu.

Harry se podíval na své hodinky. Bylo téměř jedenáct dopoledne, minulou noc usnul v jednu ráno, takže za normálních okolností by dnes v noci šel spát ve tři ráno. Takže, aby šel spát v deset a probudil se v sedm, by se měl dohromady vrátit o pět hodin. To znamenalo, že pokud se chtěl dostat zpátky do své ložnice před šestou ráno, než se kdokoli vzbudil, měl by si raději pospíšit a…

Dokonce ani teď Harry nechápal, jak provedl polovinu těch věcí, které byly zahrnuty v Žertíku. Kde se vzaly ty koláče?

Harry se doopravdy začínal bát cestování v čase.

Na druhou stranu musel připustit, že to byla neopakovatelná příležitost. Žertík, který na sobě můžete spáchat jen jednou za život, během oněch šesti hodin, než poprvé zjistíte, že existují obraceče času.

Ve skutečnosti to Harryho mátlo ještě víc. Čas mu představil skončený žertík jako fait accompli, a přesto to byla docela očividně jeho vlastní práce. Plán, provedení i styl. Každičká část, dokonce i ty, kterým ještě nerozuměl.

No, čas plynul a den neměl víc než třicet hodin. Harry věděl něco z toho, co musí udělat, a ten zbytek, jako byly třeba ty koláče, domyslí v běhu. Nemělo cenu to odkládat. Nemohl dosáhnout doslova ničeho, když byl zaseklý tady, v budoucnosti.


O pět hodin dříve se Harry s hábitem přehozeným přes hlavu vkrádal do ložnice. Měl to být takový chabý převlek pro případ, že by se někdo vzbudil a spatřil ho ve stejný čas jako Harryho, který ležel v posteli. Neměl zájem někomu vysvětlovat svůj malý lékařský problém se Spontánní Duplikací.

Naštěstí se zdálo, že zatím všichni spí.

A také se zdálo, že vedle jeho postele se nachází krabice zabalená v červeném a zeleném balicím papíru. Dokonale stereotypní vyobrazení vánočního dárku, až na to, že žádné Vánoce nebyly.

Harry se vplížil dovnitř tak tiše, jak jen dokázal, pro případ že by někdo měl utišovač nastavený na nízko.

Ke krabičce byla připojená obálka, zapečetěná čistým voskem, do kterého nebyl vtlačen žádný znak.

Harry obálku opatrně otevřel a vyndal zevnitř dopis.

Stálo na něm:

Tohle je plášť neviditelnosti Ignáta Peverella, tradovaný mezi Pottery, jeho potomky. Na rozdíl od podružnějších plášťů neviditelnosti a kouzel má sílu udržet tě skrytým, ne jen neviditelným. Tvůj otec mi ho zapůjčil k prostudování krátce předtím, než zemřel, a já přiznávám, že mi během let v mnohém velmi dobře posloužil.

Obávám se, že v budoucnosti si budu muset vystačit jen s iluzí. Je načase, aby se plášť vrátil k tobě, svému dědici. Napadlo mě udělat z toho vánoční dárek, ale přál si vrátit se k tobě dříve. Zdá se, že očekával, že ho budeš potřebovat. Užívej ho moudře.

Bezpochyby už pomýšlíš na všechny ty úžasné žertíky, podobné těm, které kdysi páchal tvůj otec. Pokud by všechny jeho poklesky vešly ve známost, každá žena z Nebelvíru by se vydala zneuctít jeho hrob. Nepokusím se bránit historii, aby se opakovala, ale buď NANEJVÝŠ opatrný, aby ses neprozradil. Pokud by Brumbál spatřil šanci zmocnit se jedné z relikvií smrti, nikdy by jeho ruce neopustila.

Přeji velmi veselé Vánoce.

List byl nepodepsaný.


„Počkejte,“ řekl Harry a stáhl se od ostatních kluků, kteří se chystali opustit havraspárskou ložnici. „Omlouvám se, je tu ještě něco, co musím provést se svým kufrem. Za pár minut vás u snídaně doženu.“

Terry Boot se na Harryho zamračil. „Doufám, že se nám nechceš štrachat ve věcech.“

Harry pozvedl ruku. "Přísahám, že neplánuju nic takového s žádnou z vašich věcí, jen s mými vlastními, ani na žádného z vás nechystám žádný kanadský žertík nebo něco jiného s pochybným záměrem a že neočekávám, že se tyto mé záměry změní, než dojdu na snídani do Velké síně.

Terry se zamračil. „Počkej, je to-“

„Žádný strach,“ řekla Penelopa Clearwaterová, která tu byla, aby je odvedla. „Nebyly v tom žádné skulinky. Dobře zformulováno, Pottere, mohl bys být právníkem.“

Na to Harry zamrkal. Ach ano, havraspárská prefektka. „Děkuji,“ řekl. „Alespoň myslím.“

„Až se budeš snažit najít cestu do Velké síně, ztratíš se.“ Penelopa to konstatovala jako prostou, neoddiskutovatelnou skutečnost. „Hned jak se ti to stane, zeptej se některého portrétu, jak se dostat do přízemí. Zeptej se dalšího portrétu hned, jak se znovu ztratíš. Obzvlášť pokud se ti bude zdát, že stále stoupáš. Pokud se ocitneš výše než by měl být celý hrad, zastav se a počkej na vyhledávací čety. Jinak tě znovu spatříme až o tři měsíce později, budeš vypadat o dva roky starší, na sobě budeš mít jen bederní roušku a celý budeš obalen ve sněhu, a to jen pokud zůstaneš uvnitř hradu.“

„Chápu,“ řekl Harry a ztěžka polkl. „Um, neměli byste všechny tyhle věci říkat studentům hned?“

Penelopa si povzdechla. „Cože, všechny tyhle věci? To by zabralo týdny. Pochytíš to za běhu.“

Otočila se, následovaná ostatními studenty. „Pokud tě neuvidím u snídaně během třiceti minut, Pottere, zahájím pátrání.“

Jakmile všichni zmizeli, Harry připevnil lístek ke své posteli - už ho dávno napsal, stejně jako všechny ostatní lístky, v podzemí svého kufru, předtím než se všichni ostatní vzbudili. Pak se opatrně natáhl do pole pod vlivem Quietusu a sundal neviditelný plášť ze stále spící první verze Harryho.

A jen ze smyslu pro chaos Harry vložil plášť do váčku prvního Harryho s vědomím, že se tak stejně ocitne v jeho vlastním.


„Mohu dohlédnout na to, aby zpráva byla předána Corneliu Flubberwaltovi,“ řekl obraz muže s aristokratickým chováním a vlastně naprosto normálním nosem. „Ale mohl bych se otázat, odkud pochází původně?“

Harry pokrčil rameny s umně zahranou bezmocností. „Bylo mi řečeno, že to bylo proneseno prázdným hlasem, který se rozlehl z trhliny v samotném vzduchu, trhliny, která se otevřela nad žhnoucí propastí.“


„Hej!“ řekla Hermiona rozhořčeně ze svého místa na druhé straně havraspárského stolu. „To jsou zákusky pro všechny! Nemůžeš si jen tak vzít celý koláč a dát si ho do váčku!“

„Neberu si celý koláč, beru si dva celé koláče. Promiňte všichni, musím letět!“ Harry ignoroval pobouřené výkřiky a opustil Velkou síň. Potřeboval dorazit na bylinkářství o trochu dřív.


Profesorka Prýtová se na něj ostře podívala. „A jak vy víte, co Zmijozelové plánují?“

„Nemůžu jmenovat svůj zdroj,“ řekl Harry. „Vlastně vás budu muset požádat, abyste předstírala, že se tenhle rozhovor nikdy neodehrál. Prostě se chovejte, jako kdybyste na ně náhodou narazila na obchůzce, nebo něco takového. Já poběžím napřed, hned jak bylinkářství skončí. Myslím, že je dokážu zabavit, dokud nedorazíte. Nedám se jednoduše vyděsit nebo šikanovat a nemyslím si, že by se odvážili vážně zranit Chlapce-který-přežil. I když… nežádám po vás, abyste po cestě běžela, ale ocenil bych, pokud byste si pospíšila.“

Profesorka Prýtová na něj delší chvíli hleděla, pak její výraz změkl. „Prosím, buďte na sebe opatrný, pane Pottere. A… děkuji vám.“

„Jen se ujistěte, že nedorazíte pozdě,“ řekl Harry. „A pamatujte, až tam dorazíte, nečekala jste, že mě tam uvidíte, a tento rozhovor se nikdy neodehrál.“


Bylo příšerné pozorovat sám sebe, jak vytrhl Nevilla z kruhu Zmijozelů. Neville měl pravdu, použil příliš velkou sílu, přespříliš velkou.

„Ahoj,“ řekl Harry Potter ledovým hlasem. „Já jsem Chlapec-který-přežil.“

Osm prváků, zhruba stejně vysokých. Jeden z nich měl na čele jizvu a nechoval se stejně jako ostatní.

O wad some pow'r the giftie gie us
To see oursel's as ithers see us!
It wad frae mony a blunder free us,
An' foolish notion -

(A kéž by se nám jen dostalo moci,
spatřit sami sebe v cizích očích!
Tolika omylů by nás to ušetřilo,
a bláhových domněnek-)

Profesorka McGonagallová měla pravdu. Moudrý klobouk měl pravdu. Bylo to jasně zřetelné, když jste to pozorovali zvenčí.

S Harrym Potterem bylo něco v nepořádku.

15. Pravidla přeměňování - Svědomitost

Miluj jako Rowling.

Dnešní kousek historie: Staří Hebrejci považovali za hranici mezi dny západ slunce, ne úsvit, takže říkali „večer a ráno“ a ne „ráno a večer“. (A jak si povšimli mnozí čtenáři, moderní židovská halacha říká to stejné.)


Jsem si jistý, že si ten čas někde najdu.“


Frigideiro!“

Harry strčil prst do sklenice vody na své lavici. Měla by být chladná. Ale byla vlažná i předtím a vlažná také zůstala. Zase.

Harry si připadal velmi, velmi podvedeně.

Po Verresovic domácnosti se povalovaly stovky fantasy knížek. Harry z nich pěkných pár přečetl. A začínalo to vypadat, že má záhadnou temnou stránku. Takže poté, co při několika prvních pokusech voda odmítala spolupracovat, se Harry rozhlédl po učebně formulí, aby se ujistil, že ho nikdo nesleduje, zhluboka se nadechl, soustředil se a rozzuřil se. Myslel na to, jak zmijozelští šikanovali Nevilla, a na tu hru, při které vám vyrazili knihy z rukou pokaždé, když jste je zkusili znovu sebrat. Myslel na to, co Draco Malfoy řekl o tom desetiletém Láskorádovic děvčeti a o tom, jak Starostolec ve skutečnosti fungoval…

A jak se mu krev rozehřála vztekem, pozvedl hůlku rukou, která se třásla nenávistí, chladným hlasem řekl „Frigideiro!“ a naprosto nic se nestalo.

Harry byl oklamán. Chtěl někomu napsat a požadovat vrácení peněz za svou temnou stránku, která očividně musela mít nějakou neodolatelnou magickou sílu, ale ukázala se být defektní.

Frigideiro!“ řekla znovu Hermiona ve vedlejší lavici. Z její vody byl pevný led a na krajích sklenice se tvořily bílé krystalky. Zdálo se, že Hermiona je naprosto soustředěná na svou práci a ani v nejmenším nedbá na to, že na ni celý zbytek třídy hledí s nenávistí v očích, což od ní bylo buď (a) nebezpečně pošetilé, nebo (b) perfektní herecký výkon hraničící s čistým uměním.

„Ach, velmi dobře, slečno Grangerová!“ zapištěl Filius Kratiknot, jejich profesor formulí a hlava havraspárské koleje, maličký mužíček, na kterém ani v nejmenším nebylo vidět, že v minulosti býval duelovým šampionem. „Výtečné! Ohromující!“

Harry očekával, že bude, přinejhorším, druhý po Hermioně. Samozřejmě by byl radši, kdyby ona musela dotahovat na něho, ale přijal by to i opačně.

Pokud šlo o pondělí, Harry mířil na pozici nejhoršího ve třídě, o kterou družně soutěžil se všemi ostatními mudlorozenými studenty s výjimkou Hermiony. Ta byla úplně samotinká bez soupeřů až na vrcholu, chudinka.

Profesor Kratiknot stál u lavice jiné mudlorozené studentky a tiše opravoval způsob, jakým držela hůlku.

Harry pohlédl na Hermionu. Ztěžka polkl. V tomto uspořádání věcí to byla její očividná úloha… „Hermiono?“ řekl Harry napjatě. „Netušíš, co bych mohl dělat špatně?“

Hermioniny oči se rozzářily příšerným světlem ochoty a něco v koutě Harryho mysli zaskučelo v zoufalém ponížení.

O pět minut později byla Harryho voda o poznání chladnější než pokojová teplota a Hermiona mu uštědřila několik verbálních poplácání po zádech a řekla mu, aby to příště vyslovoval pečlivěji a odešla, aby pomohla někomu dalšímu.

Profesor Kratiknot jí dal bod pro Havraspár za to, že mu pomohla.

Harry sevřel zuby tak bolestivě, až ho rozbolela čelist, a jeho výslovnosti to nikterak nepomohlo.

Je mi jedno, jestli je to nefér, ale přesně vím, co budu dělat se dvěma hodinami, které mám denně navíc. Budu sedět ve svém kufru a studovat, dokud se Hermioně nevyrovnám.


„Přeměňování patří k nejsložitější a nejnebezpečnější magii, kterou se v Bradavicích budete učit,“ řekla profesorka McGonagallová. Na tváři přísné staré čarodějky nebyla nejmenší stopa po úsměvu. „Každý, kdo si v mé třídě bude zahrávat, odejde a už se nevrátí. Byli jste varováni.“

Její hůlka se snesla dolů a poklepala na katedru, která se hladce přeměnila v prase. Několik mudlorozených studentů vyjeklo. Prase se rozhlédlo kolem a zachrochtalo, zdálo se zmatené. Pak se z něho znovu stal stůl.

McGonagallová se rozhlédla po třídě. Její oči se zastavily na jedné osobě.

„Pane Pottere,“ řekla profesorka McGonagallová. „Vy jste své učebnice dostal teprve před několika dny. Začal už jste číst svou učebnici přeměňování?“

„Ne, omlouvám se, paní profesorko,“ řekl Harry.

„Nemusíte se omlouvat, pane Pottere. Pokud bych vyžadovala čtení napřed, byl byste o tom vyrozuměn.“ Profesorčiny prsty zabubnovaly o katedru. „Pane Pottere, chtěl byste hádat, zda je tohle katedra, která byla krátce přeměněna na prase, nebo to už od začátku bylo prase a já jen na chvíli přeměnění sejmula? Pokud byste četl první kapitolu své učebnice, věděl byste to.“

Harry lehce svraštil obočí. „Hádal bych, že by bylo jednodušší začít s prasetem, vzhledem k tomu, že kdyby to byla katedra, nemusela by vědět, jak stát na nohou.“

Profesorka McGonagallová zavrtěla hlavou. „Není to vaše chyba, pane Pottere, ale správná odpověď zní, že při výuce přeměňování hádat nechceme. Špatné odpovědi budou hodnoceny s mimořádnou přísností, vynechané odpovědi s velkou shovívavostí. Musíte se naučit, co nevíte. Pokud vám položím nějakou otázku, bez ohledu na to, jak základní nebo očividnou, a vy odpovíte ‚Nejsem si jistý‘ nebudu vám to mít za zlé a každý, kdo se zasměje, ztratí školní body. Mohl byste mi říct, proč toto pravidlo existuje, pane Pottere?“

Protože jediný omyl při přeměňování může být neuvěřitelně nebezpečný. „Ne.“

„Správně. Přeměňování je nebezpečnější než přemisťování, které je vyučováno až v šestém ročníku. Naneštěstí se přeměňování musí učit a procvičovat už v mladém věku, aby se maximalizovaly vaše možnosti v dospělosti. Takže se jedná o nebezpečný předmět a vy byste se měli bát, abyste neudělali žádné chyby, protože nikdo z mých studentů dosud nikdy nebyl trvale zraněn a já bych byla mimořádně nerada, pokud by tohle měla být první třída, která pokazí můj rekord.“

Několik studentů polklo.

Profesorka McGonagallová se postavila a přešla ke zdi za svou katedrou, na které byla leštěná dřevěná tabule. „Existuje spousta důvodů, proč je přeměňování nebezpečné, ale jeden z nich zvlášť vyčnívá.“ Vytáhla krátký brk s tlustým koncem, a napsala s ním rudá písmena, která pak stejným brkem modře podtrhla:

PŘEMĚNĚNÍ NENÍ TRVALÉ!

Přeměnění není trvalé!“ řekla McGonagallová. „Přeměnění není trvalé! Přeměnění není trvalé! Pane Pottere, představte si, že by student přeměnil kus dřeva na sklenici vody a vy jste ji vypil. Co si myslíte, že by se vám mohlo stát, až by přeměnění pominulo?“ Následovala pauza. „Omlouvám se, pane Pottere, na to jsem se vás neměla ptát, zapomněla jsem, že jste obdařen neobvykle pesimistickou představivostí-“

„Jsem v pořádku,“ řekl Harry a ztěžka polkl. „Takže první odpovědí by bylo, že nevím,“ McGonagallová přikývla, „ale představuji si, že by to mohlo být… dřevo v mém žaludku a v mém krevním oběhu, a pokud se něco z té vody dostalo do tkání mého těla - byla by to dužina dřeva nebo tvrdé dřevo nebo…“ Harryho chápání magie ho zradilo. Nedokázal pochopit, jak by se vůbec dřevo mohlo přetvořit do vody, takže netušil, co by se stalo, kdyby se molekuly vody v těle zamíchaly, magie zmizela a struktura se obnovila.

Profesorčina tvář byla upjatá. „Jak pan Potter správně odvodil, udělalo by se vám neuvěřitelně špatně a bylo by třeba vás ihned dopravit krbem ke Svatému Mungovi, abyste měli vůbec nějakou šanci přežít. Prosím otočte ve svých učebnicích na pátou stranu.“

Dokonce i bez jakéhokoli zvuku jste na pohyblivém obrázku poznali, že ta žena s příšerně zbarveným obličejem křičí.

„Ten zločinec, který přeměnil zlato ve víno a dal ho této ženě k pití, ‚jako splátku dluhu‘, jak to označil, byl odsouzen na deset let do Azkabanu. Prosím otočte na stranu 6. To je mozkomor. Mozkomoři jsou azkabanští dozorci. Vysávají z vás vaši magii, váš život a každou šťastnou myšlenku, na kterou byste pomysleli. Na obrázku na straně 7 je onen zločinec o deset let později, při svém propuštění. Řeknete si, že je mrtvý - ano, pane Pottere?“

„Paní profesorko,“ řekl Harry, „pokud už se stane to nejhorší, jako v takovémto případě, existuje nějaký způsob, jak to přeměnění udržet?“

„Ne,“ řekla profesorka McGonagallová přímo. „Udržování přeměnění vyžaduje stálé odsávání vaší magie v množství odpovídajícím velikosti cílové formy. A potřeboval byste se cíle každých několik hodin dotknout, což je v takovémto případě nemožné. Takovéto pohromy jsou nenapravitelné!“

Profesorka McGonagallová se předklonila. Její tvář byla velmi tvrdá. „Naprosto nikdy, za žádných okolností, nepřeměníte nic na tekutinu nebo plyn. Žádná tekutina, žádný plyn. Nic podobného vodě, nic podobného vzduchu. Ani pokud to není určeno k pití. Tekutiny se odpařují, maličké kousky se dostávají do vzduchu. Nepřeměníte něco, co by bylo určeno ke spálení. Vytvoří to kouř, který by někdo mohl vdechnout! Nikdy nepřeměníte nic, co by se jakkoliv mohlo dostat do něčího těla. Žádné jídlo. Nic, co vypadá jako jídlo. Ani kdyby to byl jen malý žertík, při kterém byste jim o tom blátovém koláči chtěli říct, ještě než ho skutečně snědí. Nikdy to neuděláte. Nikdy. Uvnitř téhle učebny nebo kdekoli jinde. Rozumí tomu jeden každý student?“

„Ano,“ řekli Harry, Hermiona a pár dalších. Zbytek, zdá se, ztratil řeč.

Rozumí tomu naprosto každý student?“

Ano,“ řekli, zamumlali nebo zašeptali ostatní.

„Pokud porušíte některé z těchto pravidel, po zbytek vašeho pobytu v Bradavicích už přeměňování studovat nebudete. Opakujte po mně. Nikdy nic nepřeměním v tekutinu nebo plyn.“

„Nikdy nic nepřeměním v tekutinu nebo plyn,“ řekli studenti v neuspořádaném sboru.

„Znovu! Hlasitěji! Nikdy nic nepřeměním v tekutinu nebo plyn.“

„Nikdy nic nepřeměním v tekutinu nebo plyn.“

„Nikdy nepřeměním nic, co vypadá jako jídlo, nebo by se nějak jinak mohlo dostat do lidského těla.“

„Nikdy nepřeměním nic, co má být spáleno, protože by někdo mohl vdechnout kouř.“

„Nikdy nepřeměním nic, co vypadá jako peníze, včetně těch mudlovských,“ řekla profesorka McGonagallová. „Skřeti mají své způsoby, jak zjistit, kdo to udělal. Dle zákona je skřetí rasa neustále ve válce se všemi magickými penězokazi. Nepošlou bystrozory. Pošlou armádu.“

„Nikdy nepřeměním nic, co vypadá jako peníze,“ ozvali se jednohlasně studenti.

„A nade vše ostatní,“ řekla profesorka McGonagallová, „nepřeměníte žádnou živou bytost, obzvlášť ne sebe. Udělalo by vám to velmi zle, možná by vás to i zabilo, podle toho, jak jste se přeměnili a jak dlouho jste změnu udržovali.“ Profesorka McGonagallová se odmlčela. „Pan Potter má právě zvednutou ruku, protože viděl zvěromágskou přeměnu - přeměnu člověka v kočku a zpět, abych byla přesná. Ale zvěromágská přeměna není volným přeměňováním.“

Profesorka McGonagallová z kapsy vyndala malý kousek dřeva. Klepla hůlkou a stala se z něho skleněná koule. Pak řekla „Crysteferrium!“ a ze skleněné koule se stala ocelová koule. Naposledy na ni poklepala hůlkou a z ocelové koule se znovu stal kousek dřeva. „Crysteferrium přeměňuje předmět z pevného skla do podobně tvarovaného předmětu z pevné oceli. Nedokáže to naopak a stejně tak nedokáže přeměnit stůl v prase. Nejobecnější forma přeměňování - volné přeměňování, které se tu budete učit - je schopné přeměnit jakýkoliv objekt v cokoliv, alespoň pokud se bavíme o fyzické podobě. Z toho důvodu musí být volné přeměňování prováděno bezhlasně. Používání formulí by vyžadovalo odlišná slova pro každé odlišné přeměnění.“

Profesorka McGonagallová se na studenty ostře podívala. „Někteří učitelé začínají s přeměňovacími kouzly a k volnému přeměňování se dostanou později. Ano, to by pro začátek bylo mnohem jednodušší. Ale mohlo by to na vás zanechat neblahý otisk, který by poškodil vaše pozdější schopnosti. Zde se budete učit volné přeměňování od samého počátku. To vyžaduje, abyste kouzla sesílali bezhlasně, tak, že budete upřeně myslet na tvar předmětu, tvar cílového předmětu a samo přeměnění.“

„A abych panu Potterovi odpověděla na otázku,“ pokračovala profesorka McGonagallová, „je to volné přeměňování, co nikdy nesmíte provést na jiné živé bytosti. Existují kouzla a lektvary, která dokážou bezpečně, vratně a omezeně přeměňovat živé bytosti. Například zvěromág s chybějící končetinou nebude onu končetinu mít ani po přeměnění. Volné přeměňování není bezpečné. Vaše tělo se bude měnit, když bude přeměněné - dýchaní, například, vyústí ve stálou ztrátu tělesné hmoty do atmosféry. Když přeměnění vyprchá a vaše tělo se pokusí získat svou původní podobu, nepodaří se mu to. Pokud k sobě přiložíte hůlku a představíte si sebe se zlatými vlasy, vlasy vám potom vypadají. Pokud si sebe představíte jako někoho s čistší pletí, zajistíte si dlouhý pobyt u Svatého Munga. Pokud se přeměníte do dospělého těla, zemřete, jakmile přeměnění vyprchá.“

To vysvětlovalo, proč viděl takové věci jako tlusté kluky, nebo dívky, které nepředstavovaly naprostý ideál krásy. Nebo staré lidi, když už jsme u toho. To by se nestávalo, pokud byste se prostě mohli každé ráno přeměnit. Harry zvedl ruku a snažil se očima vyhledat profesorku McGonagallovou.

Ano, pane Pottere?“

„Je možné přeměnit žijící bytost do nehybného předmětu, řekněme mince - ne, omluvte mě, hrozně moc se omlouvám, řekněme ocelové koule?“

Profesorka McGonagallová zavrtěla hlavou. „Pane Pottere, i neživé předměty během času prodělávají malé vnitřní změny. Na vašem těle by nebyly žádné viditelné změny a během první minuty byste si nevšiml ničeho zvláštního. Ale během hodiny by se vám udělalo špatně a o den později byste zemřel.“

„Ehm, omluvte mě, takže kdybych četl první kapitolu, hádal bych, že katedra byla původně katedrou a ne prasetem,“ řekl Harry, „ale jenom kdybych provedl další předpoklad, totiž že jste nechtěla zabít prase, což by mohlo zdát velmi pravděpodobné, ale-“

„Vidím, že známkování vašich testů pro mě bude nekončícím zdrojem potěšení, pane Pottere. Ale pokud máte další otázky, mohla bych vás požádat, abyste s nimi počkal na konec hodiny?“

„Žádné další otázky, profesorko.“

„Teď opakujte po mně,“ řekla profesorka McGonagallová. „Nikdy se nepokusím přeměnit jakoukoliv živou bytost, obzvláště sebe, pokud k tomu nebudu specificky instruována za použití specializované formule nebo lektvaru.“

„Pokud nebudu vědět, jestli je přeměnění bezpečné, nebudu se o něj pokoušet, dokud se nezeptám profesorky McGonagallové nebo profesora Kratiknota nebo profesora Snapea nebo ředitele Brumbála, kteří jsou v Bradavicích jedinými uznanými autoritami na přeměňování. Zeptat se jiného studenta nestačí, i kdyby řekl, že si pamatuje odpověď na tu samou otázku.“

„I pokud by mi momentální profesor či profesorka obrany řekli, že přeměnění je bezpečné, dokonce i kdybych viděl dotyčného profesora to zkusit a nezdálo by se, že se něco pokazilo, sám to nezkusím.“

„Mám naprosté právo odmítnout jakékoli přeměnění, kvůli kterému se budete cítít i jen trošku nejistě. Vzhledem k tomu, že ani ředitel Bradavic mi nemůže přikázat opak, rozhodně takový příkaz nepřijmu od profesora obrany, dokonce i kdyby dotyčný profesor vyhrožoval, že strhne vaší koleji sto bodů a vyloučí vás.“

„Pokud poruším některé z těchto pravidel, nebudu v Bradavicích pokračovat ve studiu přeměňování.“

„Tato pravidla budeme opakovat na začátku každého vyučování po celý první měsíc,“ řekla profesorka McGonagallová. „A teď začnete se zápalkami jako počátečním předmětem a jehlami jako cílovým předmětem… hůlky pryč, děkuji vám, tím ‚začnete‘ jsem myslela ‚začnete si psát poznámky.‘“

Půl hodiny před koncem hodiny profesorka McGonagallová rozdala zápalky.

Na konci hodiny před Hermionou ležela stříbřitě vypadající zápalka a před zbytkem třídy, mudlorozenými nebo ne, přesně to, s čím začali.

Profesorka McGonagallová Hermionu odměnila dalším bodem pro Havraspár.


Když byla hodina přeměňování rozpuštěna a Harry si ukládal knížky do váčku, přišla k jeho lavici Hermiona.

„Víš,“ řekla s nevinným výrazem. „Dneska jsem Havraspáru získala dva body.“

„Ano,“ řekl Harry stručně.

„Ale nebylo to tak dobré, jako tvých sedm bodů,“ řekla. „Asi prostě nejsem tak inteligentní jako ty.“

Harry právě dokrmil váček svým domácím úkolem a se zúženýma očima se obrátil k Hermioně. Vlastně na to úplně zapomněl.

Zatřepetala na něj řasami. „Ale výuku máme každý den. Zajímalo by mě, jak dlouho ti zabere, než najdeš další Mrzimory k záchraně? Dnes je pondělí. To ti dává čas do čtvrtka.“

Bez mrknutí si zírali do očí.

Harry promluvil první. „Samozřejmě si uvědomuješ, že tohle znamená válku.“

„Nevěděla jsem, že máme mír.“

Všichni ostatní studenti je fascinovaně sledovali. Všichni ostatní studenti plus, bohužel, profesorka McGonagallová.

„Á, pane Pottere?“ ozvala se profesorka McGonagallová z druhé strany místnosti, „Mám pro vás jisté dobré zprávy. Madame Pomfreyová schválila váš návrh na ochranná skla u jejích otoč-okének, a podle plánu by to mělo být hotovo do konce příštího týdne. Řekla bych, že to si zaslouží… řekněme deset bodů pro Havraspár.“

Hermionina tvář se stáhla v šokovaném a zrazeném výrazu. Harry si představil, že na vlastní tváři musí mít podobný pohled.

Profesorko…“ zasyčel Harry.

„Ty body byly nepochybně zasloužené, pane Pottere. Nerozdávala bych školní body jen tak z rozmaru. Pro vás to mohla být jen jednoduchá záležitost se spatřením něčeho křehkého a navrhnutí způsobu, jak to ochránit, ale otoč-okénka jsou drahá a pan ředitel neměl radost, když se posledně jedno rozbilo.“ McGonagallová vypadala zamyšleně. „No tohle, zajímalo by mne, jestli už nějaký jiný student získal sedmnáct školních bodů během prvního školního dne. Budu si to muset vyhledat, ale mám podezření, že je to nový rekord. Možná bychom měli učinit oznámení u večeře?“

PROFESORKO!“ zaječel Harry. „Přestaňte se vměšovat! Tohle je naše válka!“

„Teď máte čas do čtvrtka příštího týdne, pane Pottere. Pokud tedy samozřejmě nebudete dělat nějaké lumpárny a body neztratíte, například nezdvořilým oslovením profesora.“ Profesorka McGonagallová si položila prst na tvář a zatvářila se přemítavě. „Očekávám, že do pátku jste v mínusových číslech.“

Harry prudce zavřel pusu. Vrhl na McGonagallovou svůj nejlepší Smrtící pohled, ale tu to očividně jen pobavilo.

„Ano, rozhodně oznámení u večeře,“ řekla profesorka McGonagallová zadumaně. „Ale abychom neurazili zmijozelské, oznámení by mělo být krátké. Jen množství vašich bodů a skutečnost, že jde o rekord… a pokud by k vám někdo přišel pro pomoc s domácím úkolem a byl zklamaný, že jste ještě ani nezačal číst své učebnice, vždycky je můžete odkázat na slečnu Grangerovou.“

Profesorko!“ zaječela Hermiona docela pisklavým hlasem.

Profesorka McGonagallová ji ignorovala. „No tedy, zajímalo by mě, jak dlouho potrvá, než slečna Grangerová udělá něco, co si zaslouží večerní oznámení? Těším se na to, ať už půjde o cokoli.“

Harry s Hermionou se v nevyslovené shodě otočili a vyřítili se z učebny. Byli následováni vojem fascinovaných Havraspárů.

„Um,“ řekl Harry. „Pořád platí to po večeři?“

„Samozřejmě,“ řekla Hermiona. „Nechtěla bych, abys zaostal s učením.“

„Páni, to ti děkuju. A dovol mi jen říct, že s tím, jak skvělá už teď jsi, jeden musí přemýšlet, jak si budeš vést, až získáš základní trénink v racionalitě.“

„Je to vážně tak užitečné? Nezdálo se, že by ti to pomohlo s formulemi nebo s přeměňováním.“

Následovala chvilka ticha.

„No, já jsem své učebnice dostal teprve před čtyřmi dny. Proto jsem těch sedmnáct školních bodů musel vydělat, aniž bych mávnul hůlkou.“

„Před čtyřmi dny? Možná, že nedokážeš přečíst osm knih za čtyři dny, ale měl bys být schopný zvládnout alespoň jednu. Kolik dní ti to zabere tímhle tempem? Pěkně ovládáš matematiku, tak mi řekni, kolik je osm krát čtyři děleno nulou?“

„Teď mám vyučování, to tebe nezdržovalo, ale víkendy jsou volné, takže… limita ypsilon směřující k nule plus čtyři krát osm děleno ypsilon… 10:47 v neděli.“

„Já jsem to zvládla během tří dnů.“

„Dobrá, tak tedy 14:47 v sobotu. Jsem si jistý, že si ten čas někde najdu.“

Byl večer a bylo ráno, den první.

16. Nejnebezpečnější student - Laterální myšlení

Nepřítel před branami provádí Rowling.


Nejsem psychopat, jsem jen velmi kreativní.


Jakmile ve středu vešel do učebny obrany, Harry pochopil, že tahle hodina bude jiná.

Pro začátek to byla největší učebna, jakou zatím v Bradavicích viděl, srovnatelná s velkými univerzitními posluchárnami se stupňovitými řadami lavic, které čelily obrovskému plochému pódiu, které se zdálo být zhotoveno z bílého mramoru. Učebna se nacházela vysoko v hradu - v pátém patře - a Harry věděl, že blíže se k vysvětlení toho, jak se sem taková třída vešla, nedostane. Začínalo mu být zřejmé, že Bradavice postrádají geometrii, euklidovskou nebo jinou; byly v nich spojení, ale ne směry.

Na rozdíl od univerzitní auly tu nebyly řady sklápěcích sedadel; místo toho tu byly obyčejné bradavické dřevěné lavice a dřevěné židle seřazené do křivky v každé úrovni učebny. Až na to, že každá lavice na sobě měla připevněn plochý, bílý, obdélníkovitý předmět. Tyhle věci Harry na lavicích ještě neviděl.

Ve středu obrovské plošiny stála na malém zvýšeném stupínku z tmavšího mramoru katedra. Za ní seděl zhroucený v židli Quirrell a s hlavou zvrácenou dozadu si trochu slintal na hábit.

Co mi to jen připomíná…?

Harry do třídy dorazil tak brzy, že tu ještě nebyli žádní jiní studenti. (Angličtina byla nedostatečná, pokud šlo o cestování časem; konkrétně angličtina postrádala slova schopná popsat, jak příhodné to je) Quirrell se v tuto chvíli ještě nezdál být… funkční… a Harry beztak neměl žádnou zvláštní chuť se k němu přibližovat.

Vybral si lavici, vyšplhal k ní, sedl si a vylovil učebnici obrany. Byl v sedmé osmině, vlastně ji plánoval dokončit, než začne výuka, ale už zaostával za plánem a obraceč času dnes použil už dvakrát.

Po krátké chvilce se začaly ozývat zvuky naznačující, že se třída plní. Harry je ignoroval.

„Pottere? Co zrovna ty děláš v téhle hodině?“

Tento hlas sem nepatřil. Harry vzhlédl. „Draco? Co ty děláš v, ach můj bože, ty máš poskoky.“

Jeden z chlapců stojících za Dracem měl docela dost svalů na jedenáctileté dítě, ten druhý stál v podezřele rovnovážném postoji.

Draco se samolibě usmál a ukázal za sebe. „Pottere, představuju ti pana Crabba,“ jeho ruka se pohnula od Svalů k Rovnováze, „A pana Goyla. Vincente, Gregory, tohle je Harry Potter.“

Pan Goyle naklonil hlavu a obdařil Harryho pohledem, který pravděpodobně měl něco znamenat, ale ve výsledku vypadal jen šilhavě. Pan Crabbe řekl: „Tě rád poznávám“ hlasem, který zněl, jako by se snažil o co nejhlubší bas…

Přes Dracovu tvář přelétlo zděšení, ale rychle bylo nahrazeno nadřazeným úsměškem.

„Ty máš poskoky!“ zopakoval Harry. „Kdy dostanu poskoky?“

Dracův samolibý úsměšek se rozšířil. „Obávám se, Pottere, že prvním krokem by bylo nechat se zařadit do Zmijozelu-“

„Cože? To není fér!“

„- a druhým krokem, aby vaše rodiny učinily dohodu krátce po tom, co jste se narodili.“

Harry se podíval na pana Crabba a pana Goyla. Oba se velmi snažili, aby se tyčili. To znamenalo, že se nakláněli dopředu, hrbili se, vystrkovali krky a zírali na něj.

„Um… počkej,“ řekl Harry. „Tohle bylo domluveno před lety?“

„Přesně tak, Pottere. Obávám se, že máš smůlu.“

Pan Goyle vytáhl párátko a, zatímco se stále tyčil, začal si čistit zuby.

„A,“ řekl Harry, „Lucius trval na tom, abys vyrostl neseznámen se svými bodyguardy a abys je poznal teprve v první den školy.“

To Dracovi smetlo úšklebek z tváře. „Ano, Pottere, všichni víme, jak jsi chytrý, celé škole je to teď jasné, můžeš se přestat předvádět-“

„Takže jím bylo celý život zdůrazňováno, že budou tvými poskoky a oni strávili celé roky představováním si, jak by asi poskoci měli vypadat-“

Draco zamrkal.

„ - a co je horší, znají se navzájem a trénovali-“

„Šéf ti říkal, ať zmlkneš,“ zahučel pan Crabbe. Pan Goyle skousl párátko a zatímco ho svíral mezi zuby, jednou rukou prokřupal klouby na té druhé.

Říkal jsem ti, abys to nedělal před Harrym Potterem!“

Oba dva se zatvářili trochu rozpačitě a pan Goyle rychle zastrčil párátko zpátky do kapsy u hábitu.

Ale ve chvíli, kde se od nich Draco otočil k Harrymu, se už zase tyčili.

„Omlouvám se,“ řekl Draco upjatě, „za urážku, kterou tě tihle imbecilové počastovali.“

Harry pány Crabba a Goyla obdařil významným pohledem. „Řekl bych, že jsi na ně příliš tvrdý, Draco. si myslím, že se chovají právě tak, jak bych chtěl, aby se chovali poskoci. Kdybych tedy měl nějaké poskoky, chci říct.“

Dracovi poklesla čelist.

„Hej Gregory, myslíš si, že se nás snaží vodlákat vod šéfa?“

„Jsem si jistý, že pan Potter by nebyl tak pošetilý.“

„Ach, ani bych na to nepomyslel,“ řekl Harry uhlazeně. „Je to jen maličkost, kterou můžete mít na paměti, kdyby vás váš současný zaměstnavatel nedokázal docenit. Krom toho, nikdy neublíží mít jiné nabídky, když stále ještě vyjednáváte o pracovních podmínkách, správně?“

„Co on dělá v Havraspáru?“

„Nemám nejmenší tušení, pane Crabbe.“

Zmlkněte, oba dva,“ procedil Draco skrze sevřené zuby. „To je rozkaz.“ S viditelnou námahou přemístil pozornost zpátky k Harrymu. „Každopádně, co děláš na zmijozelské výuce obrany?“

Harry se zamračil. „Vydrž.“ Vložil ruku do váčku. „Rozvrh.“ Podíval se na pergamen. „Obrana, 14:30, a právě teď je…“ Harry se podíval na své mechanické hodinky, které ukazovaly 11:23. „14:23, pokud jsem neztratil pojem o čase. Neztratil?“ Pokud ano, no, pak Harry věděl, jak se dostat do jakékoli třídy, ve které by měl být. Bože, jak jen miloval svůj obraceč času; jednou, až na to bude dost starý, si s ním ožení.

„Ne, to je správně,“ řekl Draco zamračeně. Jeho zrak se obrátil k auditoriu, které se plnilo zeleně lemovanými hábity a…

Znebeblbci!“ vyprskl Draco. „Co ti tu dělají?“

„Hmm,“ řekl Harry. „Profesor Quirrell říkal… zapomněl jsem jeho přesná slova… že bude ignorovat některé z bradavických výukových zvyklostí. Možná právě spojil všechny své třídy.“

„Huh,“ řekl Draco. „Ty jsi tu první Havraspár.“

„Jo. Dostal jsem se sem brzo.“

„Co potom děláš až tady vzadu?“

Harry zamrkal. „Nevím, zdálo se mi to jako dobré místo?“

Draco si odfrkl. „Nemohl sis sednout dál od učitele, aniž bys přitom neopustil místnost.“ Draco se lehce naklonil dopředu, náhle vypadal soustředěně. „Pottere, je pravda to, co jsi řekl Derrickovi a jeho partě?“

„Kdo je Derrick?“

„Trefil jsi ho koláčem?“

„Ve skutečnosti dvěma koláči. A co jsem mu měl říct?“

„Že ani v nejmenším není lstivý nebo ambiciózní, a že je urážkou odkazu Salazara Zmijozela.“ Draco na Harryho upřeně hleděl.

„To… zní docela přesně,“ řekl Harry. „Myslím, že to bylo mnohem víc myšleno jako ‚je tohle část nějakého nesmírně chytrého plánu, který ti získá budoucí výhodu, nebo je to jenom právě tak nesmyslná urážka odkazu Salazara Zmijozela, jak to vypadá‘ nebo něco takového. Nepamatuju si přesná slova.“

Draco potřásl hlavou. „Posíláš nám tu smíšené signály, Pottere.“

„Huh?“ řekl Harry v upřímném zmatku.

„Warrington řekl, že dlouhý čas strávený pod Moudrým kloboukem je jedno z průvodních znamení budoucího velkého Pána zla. Všichni o tom mluvili, uvažovali, jestli by se tě čistě pro ten případ měli zkoušet přichytit. A pak jsi šel a ochránil jsi bandu Mrzimorů, u Merlina. A pak jsi řekl Derrickovi, že je urážkou odkazu Salazara Zmijozela! Co si o tom máme myslet?“

„Že mě Moudrý klobouk zařadil do ‚Zmijozelu! Jen žertuju! Havraspáru!‘ a já se chovám podle toho.“

Pan Crabbe s panem Goylem se zasmáli, pan Goyle si rychle přitiskl dlaň přes pusu.

„Radši bychom si měli jít zabrat místa,“ řekl Draco. Zaváhal, jeho hlas se stal formálnějším. „Pottere, aniž bych se ještě k něčemu zavazoval, přeji si pokračovat v naší předchozí konverzaci a tvoje podmínka je pro mě přípustná.“

Harry přikývl. „Vadilo by ti hodně, kdybychom to zatím odložili do sobotního odpoledne? Dávám si teď takovou malou soutěž.“

„Soutěž?“

„Jestli dokážu přečíst všechny své učebnice stejně rychle jako Hermiona Grangerová.“

„Grangerová,“ zopakoval Draco. Oči se mu zúžily. „Ta mudlovská šmejdka, která si myslí, že je Merlin? Pokud se snažíš překonat ji, pak ti všichni Zmijozelové ze srdce přejí hodně štěstí a já tě nebudu obtěžovat až do soboty.“ Draco naklonil hlavu v gestu odměřeného respektu a odešel, následován svými poskoky.

Ach, tohle bude taková zábava užonglovat, to vidím už teď.

Učebna se teď rychle plnila všemi čtyřmi barvami: zelenou, červenou, žlutou a modrou. Draco a jeho dva přátelé se právě snažili dostat se ke třem sousedním místům v první řadě - už obsazeným, samozřejmě. Pan Crabbe a pan Goyle se důrazně tyčili, ale nezdálo se, že by to mělo velký efekt.

Harry se sklonil nad svou učebnicí obrany a pokračoval ve čtení.


V 14:35, když většina míst už byla obsazená a nezdálo se, že by měl ještě někdo přijít, sebou profesor Quirrell ve své židli náhle trhnul a posadil se zpříma, a jeho tvář se objevila na plochých bílých obdélníkových předmětech, které byly připevněny k lavicím.

Harryho to zaskočilo - jak náhlé objevení tváře profesora Quirrella, tak ona podobnost s mudlovskou televizí. Bylo na tom něco nostalgického a smutného, tolik se to podobalo domovu a přitom jím vůbec nebylo…

„Dobré odpoledne, mí mladí učedníci,“ řekl profesor Quirrell. Zdálo se, že jeho hlas přichází z lavicové obrazovky a mluví přímo k Harrymu. „Vítejte na své první hodině bojové magie, jak ji nazvali zakladatelé Bradavic; nebo, jak bývá nazývána v pozdním dvacátém století, na hodině obrany proti černé magii.“

Následoval zvuk zběsilého škrabání, jak se překvapení studenti natáhli po svých pergamenech nebo sešitech.

„Ne,“ řekl profesor Quirrell, „vážně, neobtěžujte se si psát, jak se tahle třída kdysi jmenovala. Žádné podobně bezpředmětné otázky se na mých testech neobjeví. To je slib.“

Mnoho studentů se napřímilo s poměrně šokovaným výrazem na tvářích.

Profesor Quirrell se usmíval sevřenými rty. „Ti z vás, kteří promarnili svůj čas četbou svých zbytečných učebnic obrany pro první ročník-“

Někdo ze sebe vydal zvuk, jako by se dusil. Harry si říkal, jestli to byla Hermiona.

„-mohli získat dojem, že přestože je tento předmět nazván obrana proti černé magii, ve skutečnosti pokrývá to, jak se bránit proti přízračným motýlům, kteří způsobují mírně špatné sny, nebo proti kyselinovým slimákům, kteří mohou rozpustit dvoupalcový dřevěný trám, když jim na to poskytnete většinu dne.“

Profesor Quirrell se postavil, čímž odrazil židli od katedry. Obrazovka na Harryho lavici sledovala každý jeho pohyb. Profesor Quirrell nakráčel doprostřed učebny a zařval:

„Maďarský trnoocasý drak je vyšší než tucet mužů na sobě! Chrlí oheň tak rychle a přesně, že dokáže usmažit zlatonku v letu! Jedna smrtící kletba ho porazí!“

Z řad studentů se ozývalo lapání po dechu.

„Horský trol je ještě nebezpečnější než maďarský trnoocasý! Je dost silný, aby prokousl ocel! Jeho kůže je tak tvrdá, že odráží sekací kouzla! Jeho čich je natolik přesný, že vycítí, zda je jeho kořist ve smečce nebo sama a zranitelná! Nejstrašlivější ze všech, trol je mezi kouzelnými tvory jedinečný v tom, že sám na sobě dokáže vědomě udržovat přeměnění - vždy se přeměňuje do svého vlastního těla. Kdyby se vám nějak podařilo useknout mu ruku, během několika vteřin naroste zpátky! Oheň a kyseliny způsobí zjizvení, které může dočasně zmást trolovy regenerační schopnosti - na hodinu nebo dvě! Jsou dostatečně chytří, aby používali palice jako nástroje! Horský trol je třetí nejnebezpečnější stvoření na celém světě! Jedna smrtící kletba ho porazí.“

Studenti vypadali dost šokovaně.

Profesor Quirrell se pochmurně usmíval. „Vaše neužitečná náhražka za učebnici obrany pro třetí ročník navrhuje, abyste horského trola vystavili slunečnímu světlu, které ho zmrazí na místě. To, moji mladí učedníci, je přesně ten druh neužitečných vědomostí, jaký v mých hodinách nikdy nenajdete. Horského trola nepotkáte za denního světla! Nápad, že byste ho měli vystavit slunečnímu světlu je pokus pošetilých autorů učebnic předvést, že dokonale ovládají zbytečnosti na úkor praktických věcí! To, že existuje směšně obskurní způsob, jak se vypořádat s horskými troly, ještě neznamená, že byste se ho skutečně měli pokusit použít! Smrtící kletba je neblokovatelná, nezastavitelná a funguje naprosto pokaždé na cokoli s mozkem. Pokud jakožto dospělí kouzelníci zjistíte, že smrtící kletbu nedokážete použít, můžete se jednoduše přemístit pryč! Stejně tak, pokud čelíte druhému nejdokonalejšímu smrtícímu stroji, mozkomorovi. Jen se přemístíte pryč!“

„Pokud, samozřejmě,“ hlas profesora Quirrella byl teď tišší a tvrdší, „nejste pod vlivem proti-přemisťovací kletby. Ne, existuje jen jediné monstrum, které vás může ohrozit, jakmile plně dospějete. To nejnebezpečnější monstrum na celém světě, tak nebezpečné, že se mu nic ani vzdáleně nepřibližuje. Dospělý kouzelník. To je jediná věc, která vás stále bude schopná ohrozit.“

Profesorovy rty se stáhly do tenké linky. „Neochotně vás naučím dost trivialit na to, abyste získali známku postačující k postupu u těch částí vašich prvoročníkových závěrečných zkoušek, které jsou předepisovány ministerstvem. Protože přesná známka, kterou v těchto sekcích dostanete, váš budoucí život nijak neovlivní, každý, kdo chce získat lepší než postačující známku, může klidně u té vaší patetické výmluvy pro učebnici plýtvat svým vlastním časem. Název této třídy nezní ‘obrana proti menším škůdcům’. Jste tu, abyste se naučili bránit proti černé magii. Což znamená, a v tom si udělejme naprosto jasno, obranu proti temným kouzelníkům. Lidem s hůlkami, kteří vás budou chtít zranit a také se jim to podaří, pokud je nezraníte jako první! Neexistuje obrana bez útoku! Neexistuje útok bez boje! Tahle skutečnost je podle těch tlustých, přeplacených, bystrozory střežených politiků, kteří sestavili vaše osnovy, pro jedenáctileté příliš tvrdá. Do propasti s těmi hlupáky! Jste tu kvůli předmětu, který byl v Bradavicích vyučován po osm set let! Vítejte ve vašem prvním roce bojové magie!“

Harry začal tleskat. Nemohl si pomoci, bylo to příliš inspirativní.

Jakmile začal tleskat, ozvala se roztroušená ozvěna od Nebelvíru a o něco silnější od Zmijozelu, ale většina studentů byla jednoduše příliš šokovaná, než aby reagovala.

Profesor Quirrell udělal úsečné gesto a potlesk okamžitě umlkl. „Velice vám děkuji,“ řekl. „Teď k praktickým záležitostem. Zkombinoval jsem všechny své třídy prvních ročníků bojové magie do jediné třídy, což mi dovoluje věnovat vám dvakrát tolik času oproti zdvojeným třídám-“

Následovala zděšená lapání po dechu.

„- zvýšené zatížení, které vám vynahradím tím, že nebudu požadovat žádné domácí úkoly.“

Zděšená lapání po dechu ihned přestala.

„Ano, slyšeli jste mě správně. Naučím vás, jak bojovat, ne jak do pondělka napsat dvanáct palců o bojování.“

Harry si zoufale přál, aby ho napadlo sednout si vedle Hermiony, aby teď mohl sledovat výraz na její tváři, ale na druhou stranu si byl docela jistý, že si to představuje přesně.

A co víc, Harry se zamiloval. Bude to svatba ve třech: on, obraceč času a profesor Quirrell.

„Pro ty z vás, kteří chcete u bojové magie trávit více času, jsem připravil jisté mimoškolní aktivity, o kterých si myslím, že je shledáte jak zajímavými, tak poučnými. Chcete ukázat světu své vlastní schopnosti místo toho, abyste pozorovali čtrnáct jiných lidí hrát famfrpál? V armádě může bojovat i víc než sedm lidí.“

A kruci.

„To a jiné mimoškolní aktivity vám také získají Quirrell body. Zajímalo by vás, co jsou Quirrell body? Školní bodový systém nevyhovuje mým potřebám, dělá školní body příliš vzácné. Rád bych svým studentům dával vědět, jak si vedou, o něco častěji. Při těch vzácných příležitostech, kdy vám dám psaný test, se oznámkuje sám, už když ho budete vyplňovat, a pokud zodpovíte vícero souvisejících otázek špatně, test sám vám ukáže jména studentů, kteří na ony otázky odpověděli správně a tito studenti si budou moci vydělat Quirrell body tím, že vám pomohou.“

…wow. Proč ostatní profesoři nepoužívali takový systém?

„Říkáte si, k čemu jsou Quirrell body? Pro začátek, deset Quirrell bodů bude platit za jeden školní bod. Ale získají vám i jiné výhody. Chtěli byste složit zkoušku v neobvyklý čas? Je tu nějaká konkrétní hodina, kterou byste raději přeskočili? Zjistíte, že dokážu být velmi flexibilní ve prospěch studentů, kteří shromáždili dost Quirrell bodů. Quirrell body budou rozhodovat o generálech v armádách. A k Vánocům - těsně před vánočními prázdninami - někomu splním přání. Jakýkoliv se školou spjatý výkon, který bude v dosahu mé moci, mého vlivu, nebo především mého důvtipu. Ano, byl jsem ve Zmijozelu a nabízím vám, že ve váš prospěch připravím lstivou intriku, pokud si to splnění vašeho přání bude žádat. Tohle přání bude patřit tomu, kdo získá nejvíce Quirrell bodů mezi všemi sedmi ročníky.“

To bude Harry.

„Teď nechte své knihy a ostatní věci na lavicích - budou v bezpečí, obrazovky vám je ohlídají - a pojďte dolů na tuto plošinu. Zahrajeme si hru zvanou Kdo je nejnebezpečnějším studentem ve třídě.“


Harry stočil hůlku v pravé ruce a řekl „Ma-ha-su!“

Následovalo další vysoko posazené „bing“ od vznášející se modré koule, kterou profesor Quirrell Harrymu určil za jeho terč. Tento konkrétní zvuk označoval perfektní zásah, který Harry zaznamenal u devíti z deseti posledních pokusů.

Profesor Quirrell někde vyhrabal kletbu, která byla extrémně lehká na výslovnost, měla směšně lehký pohyb hůlkou a měla tendenci strefit cokoli, na co jste se zrovna dívali. Profesor Quirrell pohrdavě prohlásil, že opravdová bojová magie je mnohem obtížnější. Že tahle kletba by byla ve skutečném boji k ničemu. Že to byl stěží ovladatelný výboj magie, jehož jedinou obtíží bylo zaměření, a že by při zásahu na chvilku způsobil bolest úměrnou tvrdé ráně do nosu. Že jediným účelem toho testu bylo zjistit, kdo se učí rychle, protože profesor Quirrell si byl jistý, že nikdo z nich se s touto nebo podobnou kletbou ještě nesetkal.

Harryho nic z toho nezajímalo.

„Ma-ha-su!“

Červený výboj energie vystřelil z jeho hůlky a strefil terč, a modrá sféra znovu vydala to bing, které znamenalo, že jeho kouzlo skutečně fungovalo. Přál si, aby terče uskakovaly, jako ty malé koule, které Ben Kenobi používal pro trénování Luka, ale profesor Quirrell z nějakého důvodu místo toho seřadil všechny studenty a terče do úhledných řad, což zajišťovalo, že nestrefí jeden druhého.

Poprvé od chvíle, kdy Harry dorazil do Bradavic, se cítil jako opravdový kouzelník.

Takže Harry sklonil hůlku, skočil doprava, pozvedl ji, stočil a zařval „Ma-ha-su!“

Následovalo méně vysoké „dong“, které znamenalo, že se mu to téměř povedlo.

Harry strčil hůlku do kapsy, skočil zpátky doleva, vytáhl ji a vypálil další paprsek energie.

Vysoko posazené bing, které vyvolal, mohlo být tím nejuspokojivějším zvukem, který ve svém životě slyšel. Harrymu se chtělo z plných plic vítězoslavně zařvat. OVLÁDÁM MAGII! BOJTE SE MĚ, FYZICKÉ ZÁKONY, JDU SI VÁS OHNOUT PŘES KOLENO!

„Ma-ha-su!“ Harryho hlas byl docela hlasitý, ale stěží slyšitelný přes stálý sbor podobných výkřiků přicházejících z celé plošiny.

„Dost,“ řekl zesílený hlas profesora Quirrella. (Nezněl hlasitě. Zněl jako normální hlas přicházející zpoza vašeho levého ramene, bez ohledu na to, kde jste se vzhledem k profesorovi nacházeli.) „Vidím, že všem z vás se to už alespoň jednou podařilo.“ Všechny terčové koule se zbarvily červeně a odpluly směrem ke stropu.

Profesor Quirrell stál na zvýšeném pódiu ve středu plošiny, jednou rukou se zlehka opíral o katedru.

„Říkal jsem vám,“ řekl profesor Quirrell, „že si zahrajeme hru zvanou Kdo je nejnebezpečnější student ve třídě. V této třídě je jedna osoba, která ovládla jednoduchou sumerskou údernou kletbu rychleji, než kdokoli jiný-“

Ále, bla bla bla.

„- a pak se vydala pomoci sedmi dalším studentům. Za což ve vašem ročníku získává prvních sedm Quirrell bodů. Hermiono Grangerová, pojďte prosím dopředu. Je čas na další kolo hry.“

Hermiona Grangerová začala kráčet vpřed, na tváři smíšený výraz triumfu a obav. Havraspárští se na ní dívali s hrdostí, Zmijozelové se zlostí a Harry s upřímným podrážděním. Tentokrát si vedl dobře. Pravděpodobně byl i v lepší polovině, teď když všichni pracovali s předem neznámým kouzlem a Harry dočetl celou Magickou teorii od Adalberta Wafflinga. A stejně si Hermiona vedla lépe.

V koutku Harryho mysli dlel strach, že Hermiona je jednoduše chytřejší než on.

Ale pro teď se rozhodl upnout své naděje na to, že a) Hermiona přečetla mnohem víc než běžné učebnice a b) Adalbert Waffling byl netalentovaný opruz, který napsal Magickou teorii, jen aby se podbízel školní radě, která neměla vysoké mínění o jedenáctiletých.

Hermiona došla k ústřednímu pódiu a vkročila na něj.

„Hermiona Grangerová zvládla naprosto neznámé kouzlo během dvou minut - skoro o celou minutu dříve, než další student v pořadí.“ Profesor Quirrell se na místě pomalu otočil, aby pohlédl na všechny studenty, kteří je pozorovali. „Mohla by inteligence udělat ze slečny Grangerové nejnebezpečnější studentku ve třídě? Hm? Co myslíte?“

Nezdálo se, že by si v tuto chvíli kdokoli myslel cokoli. Ani Harry si nebyl jistý, co říct.

„Nuže, proč to nezjistit?“ řekl profesor Quirrell. Otočil se k Hermioně a pokynul směrem ke zbytku třídy. „Vyberte si jakéhokoli studenta a sešlete na něj jednoduchou údernou kletbu.“

Hermiona ztuhla na místě.

„No tak,“ řekl profesor Quirrell hladce. „Seslala jste toto kouzlo perfektně více než padesátkrát. Není to ani trvale škodlivé, ani nijak zvlášť bolestivé. Bolí to jen jako tvrdší facka a trvá to pár vteřin.“ Hlas profesora Quirrella ztvrdl. „Tohle je přímý rozkaz od vašeho profesora, slečno Grangerová. Zvolte si cíl a sešlete jednoduchou údernou kletbu.“

Hermionina tvář se zkroutila hrůzou a hůlka se jí třásla v ruce. Harryho prsty plny sympatie svíraly jeho vlastní hůlku. I přesto, že chápal, o co se profesor Quirrell snaží. I přesto, že chápal, co chce sdělit.

„Pokud nezvednete hůlku a nevypálíte, slečno Grangerová, ztratíte Quirrell bod.“

Harry zíral na Hermionu, přál si, aby pohlédla jeho směrem. Pravou rukou si jemně poklepával na hruď. Vyber si mě, já se nebojím…

Hermionina hůlka s sebou v její ruce škubla; pak se její tvář uvolnila a ona sklonila hůlku k boku.

„Ne,“ řekla Hermiona Grangerová.

Její hlas byl klidný, a přestože nebyl hlasitý, v tom tichu ho slyšeli všichni.

„Pak vám musím odebrat jeden bod,“ řekl profesor Quirrell. „Tohle je test a vy jste v něm neuspěla.“

Zasáhlo ji to, to Harry viděl. Ale ramena udržela vzpřímená.

Hlas profesora Quirrella byl chápavý a zdálo se, že plní celou místnost. „Znalost věcí občas nestačí, slečno Grangerová. Pokud nedokážete udělit či přijmout násilí o intenzitě nakopnutého palce, pak se nedokážete bránit a mou třídou obrany neprojdete. Prosím, vraťte se ke svým spolužákům.“

Hermiona odešla zpátky k havraspárskému chumlu. Její tvář vypadala mírumilovně a Harrymu se, z nějakého podivného důvodu chtělo začít tleskat. I přesto, že profesor Quirrell měl pravdu.

„Takže,“ řekl profesor Quirrell. „Zjistili jsme, že Hermiona Grangerová není nejnebezpečnějším studentem ve třídě. Kdo si myslíte, že by tu mohl být skutečně nejnebezpečnější? - vyjma mě, samozřejmě.“

Harryho oči se bezděky obrátily k zmijozelskému kontingentu.

„Draco ze vznešeného a starobylého rodu Malfoyů,“ řekl profesor Quirrell. „Zdá se, že se poměrně hodně vašich spolužáků dívá vaším směrem. Prosím, předstupte blíže.“

Draco to udělal a nesl se s jistou pýchou. Vstoupil na pódium a s úsměvem se podíval na profesora Quirrella.

„Pane Malfoyi,“ řekl profesor Quirrell. „Palte.“

Harry by se to pokusil zastavit, kdyby měl čas, ale Draco se v jediném hladkém pohybu otočil k havraspárské skupince, zvedl Hůlku, řekl „Mahasu!“ jako by to byla jedna slabika a Hermiona řekla „Au!“ a to bylo všechno.

„Dobrá rána,“ řekl profesor Quirrell. „Dva Quirrell body pro vás. Ale řekněte mi, proč jste si zvolil slečnu Grangerovou?“

Chvilka ticha.

Konečně Draco řekl: „Protože nejvíc vyčnívala.“

Profesorovy rty se zkroutily do tenkého úsměvu. „A to je pravý důvod, proč je Draco Malfoy nebezpečný. Pokud by si vybral kohokoli jiného, oné osobě by se s vysokou pravděpodobností nelíbilo, že byla vybrána, a pan Malfoy by si s vysokou pravděpodobností udělal nepřítele. A zatímco by pan Malfoy pro svůj výběr mohl poskytnout i jiné vysvětlení, nejen, že by mu to nic nepřineslo, ale jen by si část z vás znepřátelil, zatímco ostatní stojí na jeho straně, ať už něco řekne, nebo ne. Zkrátka, pan Malfoy je nebezpečný, protože ví, koho má udeřit a koho ne, jak vytvářet spojence a jak se vyhýbat tvoření nepřátel. Další dva Quirrell body pro vás, pane Malfoyi. A vzhledem k tomu, že jste předvedl příkladnou ctnost Zmijozelu, myslím si, že i Salazarova kolej si zaslouží bod. Můžete se vrátit ke svým přátelům.“

Draco se zlehka uklonil a vrátil se ke zmijozelské skupině. Z toho směru se také začalo ozývat nějaké tleskání, ale profesor Quirrell udělal úsečné gesto a znovu nastalo ticho.

„Zdálo by se, že naše hra je u konce,“ řekl profesor Quirrell. „Ale přesto je v této třídě jeden student, který je ještě nebezpečnější než dědic Malfoyů.“

A teď se z nějakého důvodu nechutná spousta lidí koukala na…

„Harry Potter. Prosím předstupte.“

To nevěstilo nic dobrého.

Harry neochotně postoupil k místu, kde profesor Quirrell stál na vyvýšeném pódiu a jednou rukou se stále opíral o katedru.

Zdálo se, že nervozita z toho, že je postaven do středu pozornosti, zostřuje Harryho myšlení. Blížil se ke stupínku a jeho mozek přebíral možnosti - o čem by si tak profesor Quirrell mohl myslet, že by to mohlo ukázat jeho nebezpečnost? Požádá ho, aby seslal kouzlo? Aby porazil Pána zla?

Aby předvedl svou údajnou imunitu proti smrtící kletbě? Profesor Quirrell byl určitě příliš chytrý, než aby zkoušel něco takového

Harry se zastavil pořádný kus před pódiem a profesor Quirrell ho nevyzval, aby popošel blíž.

„Ironie je v tom,“ řekl profesor Quirrell , „že jste se všichni podívali na správnou osobu, ale z naprosto špatných důvodů. Myslíte si,“ profesorovy rty se zkroutily, „že když Harry Potter porazil Pána zla, musí být velmi nebezpečný. Bah. Byl mu jeden rok. Ať už Pána zla zabil jakýkoli rozmar osudu, s bojovými schopnostmi pana Pottera to nemělo nic společného. Ale poté, co jsem slyšel zvěsti, že jeden Havraspár vzdoroval pěti starším Zmijozelům, jsem vyzpovídal několik svědků a došel jsem k závěru, že Harry Potter bude mým nejnebezpečnějším studentem.“

Harrymu se do těla vlila dávka adrenalinu. Nevěděl, k jakému závěru profesor Quirrell došel, ale nemohlo to být nic dobrého.

„Ehm, pane profesore-“ začal Harry.

Profesor Quirrell vypadal pobaveně. „Vy si myslíte, že jsem přišel se špatnou odpovědí, že, pane Pottere? Naučíte se mít o mně lepší mínění.“ Profesor Quirrell se narovnal. „Pane Pottere, všechny věci mají svá nezvyklá využití. Jmenujte mi deset nezvyklých využití, kterými by se objekty v této místnosti daly použít k souboji!“

Na chvíli Harry oněměl prostým šokem, že ho někdo pochopil.

A potom se z něj začaly hrnout nápady.

„Jsou tu lavice dost těžké na to, aby zabily, pokud by byly spuštěny z velké výšky. Jsou tu židle s kovovými nohami, kterými by se s dostatečnou silou dal někdo probodnout. Vzduch v této učebně může být smrtící, pokud zmizí, vzhledem k tomu, že lidé umírají ve vakuu, a stejně tak může sloužit jako nositel jedovatých plynů.“

Harry se musel zarazit, aby se nadechl a do té pauzy profesor Quirrell řekl:

„To jsou tři. Potřebujete deset. Zbytek spolužáků si myslí, že už jste použil celý obsah třídy.“

Ha! Podlaha může být odstraněna, aby byla vytvořena jáma plná bodáků, strop může být na někoho stržen, zdi mohou sloužit jako materiál k přeměnění libovolného počtu smrtících věcí - nožů, řekněme.“

„To je šest. Ale určitě jste teď už u dna?“

„Ještě jsem ani nezačal! Jen se podívejte na všechny ty lidi! Použít Nebelvíra k útoku na nepřítele je běžné použití, samozřejmě-“

„To bych vám nedovolil započítat.“

„ - ale jejich krví můžete někoho utopit. Havraspáři jsou známí pro své mozky, ale jejich vnitřní orgány mohou být prodány na černém trhu a peníze použity na najmutí assassina. Zmijozelové nejsou jako nájemní vrazi zas tak užiteční, ale mohou být vrženi s dostatečnou silou a rozdrtit nepřítele. A Mrzimorové, krom toho, že jsou tvrdí pracanti, také mají kosti, které mohou být vyjmuty, naostřeny a použity jako zbraně.“

Teď už zbytek třídy zíral na Harryho v hrůze. Dokonce i Zmijozelové vypadali šokovaně.

„To je deset, i když jsem velkorysý, že vám počítám ten havraspárský. Teď, extra bod navíc za každé použití předmětu v místnosti, které jste ještě nejmenoval.“ Profesor Quirrell Harryho obdařil přátelským úsměvem. „Zbytek třídy si myslí, že teď jste v koncích, protože už jste vyjmenoval všechno, až na terče, a o těch nemáte představu, jak by mohly být použity.“

„Bah! Jmenoval jsem všechny lidi, ale ne svůj hábit, který může být použit k udušení nepřítele, pokud se mu dostatečně mnohokrát omotá kolem hlavy, nebo hábit Hermiony Grangerové, který může být roztrhán na pruhy, svázán do provazu a použit jako oprátka, nebo hábit Draca Malfoye, který může být použit k zapálení ohně-“

„Tři body,“ řekl profesor Quirrell, „a žádné další oblečení.“

„Moje hůlka může být vražena do nepřítelova mozku skrz oční důlek“ a někdo vydal zhrozený, dusivý zvuk.

„Čtyři body, žádné další hůlky.“

„Moje hodinky by mohly někoho udusit, kdyby mu byly nacpány do krku-“

„Pět bodů a dost.“

„Hmf,“ řekl Harry. „Deset Quirrell bodů za jeden školní bod, správně? Měl jste mě nechat pokračovat, dokud bych nevyhrál školní pohár, ještě jsem ani nezačal s nezvyklým využitím všeho, co mám v kapsách.“ Nebo v samotném svrččím váčku, a to nemohl mluvit o obraceči času, nebo o neviditelném plášti, ale muselo tu být něco, co by mohl říct o těch červených sférách…

Dost, pane Pottere. Dobrá, rozumí všichni, co dělá pana Pottera nejnebezpečnějším studentem ve třídě?“

Následovalo tiché souhlasné mumlání.

„Řekněte to nahlas, prosím. Terry Boote, co dělá vašeho kolegu nebezpečným?“

„Ehm… um… je kreativní?“

Špatně!“ zařval profesor Quirrell a zvuk jeho pěsti dopadající na katedru byl zesílen, takže každého přiměl sebou škubnout. „Všechny nápady pana Pottera byly horší než neužitečné!“

Harry se překvapeně zarazil.

„Odstranit podlahu k vytvoření bodákové jámy? Směšné! Při boji nemáte tolik času na přípravu, a pokud byste ho měli, byly by tu stovky lepších způsobů k jeho využití. Přeměnit materiál ze zdí? Pan Potter nedokáže přeměňovat! Pan Potter měl přesně jeden nápad, který by mohl použít okamžitě, hned teď, bez zdlouhavé přípravy nebo spolupracujícího nepřítele nebo magie, kterou neovládá. Tím nápadem bylo vrazit hůlku do nepřítelova očního důlku. A i tak je mnohem pravděpodobnější, že by hůlku zlomil, než zabil svého soka. Stručně řečeno, pane Pottere, obávám se, že vaše návrhy byly jeden jako druhý úděsné.“

„Cože?“ řekl Harry rozhořčeně. „Požádal jste mě o nezvyklé nápady, ne o praktické! Myslel jsem nekonvenčně! Jak byste vy použil něco z téhle místnosti, abyste někoho zabil?“

Výraz profesora Quirrella byl nesouhlasný, ale kolem očí měl pobavené vrásky. „Pane Pottere, nikdy jsem neřekl, že máte zabít. Existuje čas a místo, kdy je vhodnější zajmout nepřítele živého, a bradavická učebna obvykle bývá jedním z těchto míst. Ale abych odpověděl na vaši otázku - praštil bych ho do krku hranou židle.“

Od Zmijozelů se ozval nějaký ten smích, ale smáli se s Harrym, ne Harrymu.

Všichni ostatní vypadali spíš zděšeně.

„Ale pan Potter teď ukázal, proč je nejnebezpečnějším studentem ve třídě. Požádal jsem o nezvyklé využití předmětů v této třídě k souboji. Pan Potter mohl navrhnout použití lavice k zablokování kletby, nebo použití židle k podražení nohou, nebo omotání látky kolem ruky k vytvoření improvizovaného štítu. Místo toho každé využití, které pan Potter jmenoval, bylo ofenzivní namísto defenzivní, a buď smrtící, nebo potenciálně smrtící.“

Cože? Počkat, to nemohla být pravda… Harryho se zmocnila náhlá závrať, když se snažil vzpomenout, co přesně navrhl, určitě tam musel být i jiný příklad…

„A to,“ řekl profesor Quirrell, „je důvodem, proč nápady pana Pottera byly tak podivné a neužitečné - protože musel sáhnout hluboko do nepraktičnosti, aby udržel svůj standard zabití nepřítele. Každý nápad, který ho nesplňuje, pro něj nebyl hoden zvážení. To dokazuje vlastnost, kterou bychom mohli nazvat úmyslem zabít. Já ho mám. Harry Potter ho má, a to je důvodem, proč přiměl couvnout pět starších Zmijozelů. Draco Malfoy ho nemá, ještě ne. Panem Malfoyem by stěží otřásla řeč o běžné vraždě, ale i on byl šokován - ano, byl jste, pane Malfoyi, pozoroval jsem vaši tvář - když pan Potter popisoval, jak by použil těla svých spolužáků jako syrového materiálu. Ve vašich myslích jsou cenzoři, kteří vás přimějí se od takových myšlenek odvracet. Pan Potter myslí čistě jen na zabití nepřítele a za tím účelem se chopí jakýchkoliv prostředků; neodvrátí se od nich, jeho cenzoři nefungují. I přesto, že je jeho mladistvý talent tak netrénovaný a nepraktický, že je neužitečný, jeho úmysl zabít dělá Harryho Pottera Nejnebezpečnějším studentem ve třídě. Poslední bod pro něj - ne, udělejme z toho bod pro Havraspár - za tuto nepostradatelnou vlastnost pravého bojového mága.“

Harryho ústa byla doširoka otevřená v bezhlasném šoku, zběsile pátral po něčem, co by na to mohl odpovědět. Takový já přeci vůbec nejsem!

Ale viděl, že ostatní studenti tomu začínají věřit. Harryho mozek přebíral všechna možná popření, ale nemohl najít nic, co by obstálo proti autoritativnímu hlasu profesora Quirrella. Nejlepší, s čím dokázal přijít, bylo „Nejsem psychopat, jsem jen velmi kreativní“ a to také znělo zlověstně. Potřeboval říct něco nečekaného, něco, co by přimělo lidi zarazit se a změnit názor-

„A teď,“ řekl profesor Quirrell. „Pane Pottere. Palte.“

Nic se nestalo, samozřejmě.

„No, dobrá,“ řekl profesor Quirrell. Povzdechl si. „Předpokládám, že všichni musíme někde začít. Pane Pottere, vyberete si, kterého studenta chcete, a sešlete na něj jednoduchou údernou kletbu. A vy tak učiníte dřív, než dnes rozpustím třídu. Pokud ne, začnu odebírat školní body, dokud to neuděláte.“

Harry opatrně zvednul hůlku. To udělat musel, nebo by profesor Quirrell začal odebírat body ihned.

Pomalu, jako na otáčejícím se rožni, se Harry otočil ke Zmijozelům.

A Harryho oči se střetly s Dracovými.

Draco nevypadal ani v nejmenším vystrašeně. Nedával mu žádné viditelné znamení souhlasu, jako Harry ukazoval Hermioně, ale to se od něj taky stěží dalo očekávat. Ostatní Zmijozelové by to považovali za zvláštní.

„K čemu to váhání?“ řekl profesor Quirrell. „Určitě je tu jen jedna očividná volba.“

„Ano,“ řekl Harry. „Jen jedna očividná volba.“

Harry stočil hůlku a řekl „Ma-ha-su!“

Ve třídě nastalo naprosté ticho.

Harry třásl levou rukou a snažil se zbavit zbylého bodání.

Následovalo další ticho.

Konečně si profesor Quirrell povzdechl. „Ano, ano, velmi důvtipné, ale byla tu jistá lekce a vy jste ji odrazil. Jeden bod z Havraspáru za předvádění vlastní chytrosti na úkor dosažení skutečného cíle. Hodina je u konce.“

A než kdokoli jiný stačil promluvit, Harry zazpíval:

„Jenom žertuju! HAVRASPÁR!“

Zavládlo krátké ticho, zvuk myslících lidí, a pak začalo mumlání, které rychle zesílilo na hluk hovorů.

Harry se otočil k profesoru Quirrellovi, oni dva si potřebovali promluvit -

Quirrell poklesl v ramenou a plahočil se zpátky ke své židli.

Ne. Nepřípustné. Opravdu si potřebovali promluvit. K čertu s tou hrou na zombie, profesor Quirrell by se pravděpodobně probudil, kdyby jím Harry párkrát zatřásl. Harry zamířil dopředu -

NE
NESMÍŠ
ŠPATNÝ NÁPAD

Harry zavrávoral a se závratí se zastavil.

A pak jej obklopil houf Havraspárů a diskuze začaly.

17. Vypočitatelnost, Létání, Ředitel - Lokalizování hypotézy

Rowling byla vždycky jízda.

Historická poznámka: V římském kalendáři „Idy“ označují patnáctý den března, května, července a října, a třináctý den všech ostatních měsíců.


Začneš vidět vzory, vnímat rytmus světa.“


Čtvrtek.

Pokud byste chtěli být přesní, 7:24 ve čtvrtek ráno.

Harry seděl na své posteli, učebnice mu ochable ležela v nehybných rukou.

Harry právě dostal nápad na skutečně geniální experimentální test.

Znamenalo by to počkat si na snídani o hodinu déle, ale od toho měl müsli tyčinky. Ne, tento nápad naprosto nutně potřeboval otestovat hned teď, okamžitě, bez odkladu.

Harry odložil učebnici, vystřelil z postele, oběhl ji, vytáhl podzemní úroveň svého kufru, seběhl dolů a začal přemisťovat krabice knih. (Vážně by si potřeboval vybalit a pořídit nějaké příčky, ale právě byl uprostřed své učebnicové soutěže s Hermionou a zaostával, takže opravdu neměl čas.)

Našel knihu, kterou chtěl, a vyběhl zpátky nahoru.

Ostatní chlapci se chystali do Velké síně na snídani.

„Promiň, mohl bys pro mě něco udělat?“ řekl Harry. Během řeči přejížděl obsah knihy, našel číslo stránky s prvním desetitisícem prvočísel, nalistoval ji a dal knihu Antonymu Goldsteinovi. „Vyber z tohohle seznamu dvě trojciferná čísla. Neříkej mi, která to jsou. Jen je spolu vynásob a řekni mi výsledek. Jo, a mohl bys ten výpočet udělat dvakrát, abys to překontroloval? Prosím, ujisti se, že máš správnou odpověď, nejsem si jistý, jestli by se něco nestalo se mnou nebo s vesmírem, kdybys udělal chybu v násobení.“

O životě v havraspárské chlapecké ložnici v posledních několika dnech dost vypovídalo to, že se Antony neobtěžoval otázkami typu „Proč jsi najednou tak vyskočil?“ nebo „To se mi zdá vážně divné, proč to potřebuješ?“ nebo „Co má znamenat, že si nejsi jistý, co by se stalo s vesmírem?“

Antony knihu bez komentáře přijal a vytáhl pergamen a brk. Harry udělal otočku, zavřel oči, aby nic neviděl, a netrpělivě tančil a poskakoval sem a tam. Vzal si blok na psaní a mikrotužku a připravil se.

„Ok,“ řekl Antony. „Sto osmdesát jedna tisíc, čtyři sta dvacet devět.“

Harry napsal 181 429. Zopakoval, co právě napsal a Antony mu to potvrdil.

Pak se Harry rozběhl zpátky do podzemní místnosti svého kufru, podíval se na hodinky (ukazovaly 4:28, což znamenalo 7:28) a zavřel oči.

Asi o třicet vteřin později uslyšel zvuk kroků, následovaný zvukem zavírání východu z kufru. (Nebál se, že by se udusil. Automatické vzduch-osvěžující kouzlo bylo součástí standardu, když už jste si koupili skutečně dobrý kufr. No nebyla magie úžasná? Nemuseli jste řešit účty za elektřinu.)

A když Harry otevřel oči, spatřil to, co doufal, že uvidí - složený papír na podlaze, dárek jeho budoucího já.

Nazvěme tento papír „Papír-2“

Harry vytrhl list papíru ze svého bloku.

Nazvěme tento papír „Papír-1“. Byl to samozřejmě ten samý kus papíru. Když jste se podívali pořádně, dokonce jste i viděli, že ty odtrhnuté okraje souhlasí.

Harry si v duchu zopakoval algoritmus, podle kterého se chystal postupovat.

Pokud by rozložil Papír-2 a ten byl čistý, napsal by „101 x 101“ na Papír-1, složil by ho, hodinu by se učil, vrátil by se zpátky časem, odhodil Papír-1 (který by se tím pádem stal Papírem-2) a vyšel z podzemní místnosti, aby se připojil ke svým spolužákům na snídani.

Pokud by otevřel Papír-2 a na něm by byla napsaná dvě čísla, Harry by je spolu vynásobil.

Pokud by se jejich výsledek rovnal 181 429, Harry by ty dvě čísla napsal na Papír-1 a poslal Papír-1 zpátky časem.

Jinak by Harry přidal 2 k číslu napravo a napsal by novou dvojici čísel na Papír-1. Pokud by to tedy nevytvořilo číslo větší než 997, v tom případě by přidal 2 k číslu nalevo a napravo by napsal 101.

A pokud by na Papíru-2 stálo 997x997, Harry by nechal Papír-1 prázdný.

To znamenalo, že jediná možná stabilní časová smyčka by byla ta, ve které Papír-2 obsahoval dva prvočíselné činitele čísla 181 429.

Pokud by tohle fungovalo, Harry by to mohl použít k získání jakékoli odpovědi, kterou bylo snadné zkontrolovat, ale těžké najít. Nedokázal by jen, že s obracečem času se P=NP, ten trik byl mnohem všeobecnější. Harry by ho mohl použít k zjištění kombinací u zámků, nebo jakéhokoli hesla. Možná by i mohl najít vchod do zmijozelské tajemné komnaty, pokud by dokázal najít nějaký systematický způsob, jak popsat všechna místa v Bradavicích. Byl by to naprosto fantastický podvod i podle Harryho měřítek podvádění.

Harry vzal Papír-2 do lehce roztřesené ruky a rozložil ho.

Na Papíru-2 bylo lehce roztřeseným rukopisem napsáno:

NEHRAJ SI S ČASEM

Harry napsal lehce roztřeseným rukopisem „NEHRAJ SI S ČASEM“ na Papír-1, úhledně ho složil a rozhodl se nepodnikat žádné další skutečně geniální experimenty s časem, dokud mu nebude alespoň patnáct let.

Pokud Harry věděl, tohle byl ten nejděsivější výsledek experimentu v celých dějinách vědy.

Během další hodiny bylo pro Harryho poněkud těžké soustředit se na svou učebnici.

A tak začal Harryho čtvrtek.


Čtvrtek.

Pokud byste chtěli být přesní, 15:32 ve čtvrtek odpoledne.

Harry stál spolu se všemi ostatními chlapci z prvních ročníků venku na travnaté ploše vedle madam Hoochové a bradavické zásoby košťat. Dívky se učily létat odděleně. Očividně se z nějakého důvodu dívky nechtěly učit létání na košťatech v přítomnosti chlapců.

Harry byl celý den trošku mimo. Prostě nedokázal přestat myslet na to, proč tato konkrétní časová smyčka byla vybrána z toho, co retrospektivě viděl jako docela široké pole možností.

Navíc: košťata? Vážně? Chystal se letět v podstatě na úsečce? Nebyl to ten nejnestabilnější tvar, jaký jste mohli najít, pokud nepočítáte pokusy udržet se na skleněné kuličce? Kdo ze všech možných tvarů vybral pro létací pomůcku zrovna tento? Harry doufal, že jde jen o nějaký řečnický obrat, ale ne, stáli vedle něčeho, co se skutečně mimořádně podobalo obyčejným kuchyňským košťatům. Chytl se snad někdo nápadu létajících košťat a odmítl zvážit cokoli jiného? Tak to muselo být. Ani náhodou to nemohlo být tak, že by se ideální předmět k uklízení kuchyně naprosto shodoval s ideálním předmětem k létání, pokud jste plánování obou začali s čistým papírem.

Byl jasný den s čistě modrou oblohou a oslnivým sluncem, které přímo prosilo o šanci zasvítit vám do očí a oslepit vás, pokud byste se pokoušeli létat nebem. Zem byla příjemná a suchá a vyprahlá a pod Harryho nohama se zdála velmi, velmi tvrdá.

Harry si připomínal, že i u nejnešikovnějšího z jedenáctiletých se očekávalo, že se tohle naučí, a že to nemůže být tak těžké.

„Zvedněte svou pravou ruku, nebo levou pokud jste leváci, nad koště,“ zvolala madam Hoochová. „A řekněte VZHŮRU!“

„VZHŮRU!“ zařvali všichni.

Koště Harrymu ochotně skočilo do ruky.

Což ho pro jednou postavilo do čela třídy. Říct „VZHŮRU“ bylo očividně o hodně obtížnější, než se zdálo, a většina košťat se válela na zemi nebo se snažila ucuknout od svých potenciálních letců.

(Samozřejmě Harry by se vsadil, že Hermiona to při své ranní lekci zvládla přinejmenším stejně tak dobře. V žádném případě tu nemohlo být nic, co by on dokázal na první pokus zvládnout lépe než Hermiona, a pokud ano a ukázalo by se, že je to létání na košťatech namísto něčeho intelektuálního, Harry by se prostě šel zahrabat sám.)

Chvíli zabralo, než se každému podařilo dostat k sobě koště. Madame Hoochová jim ukázala, jak nasednout a pak obešla trávník, opravovala jim sevření a postoje. Jak se zdálo, ani těch pár dětí, kterým bylo dovoleno létat doma, se to nenaučilo správně.

Madam Hoochová přehlédla řadu chlapců a přikývla. „Až zapískám na píšťalku, pořádně se odrazíte od země.“

Harry ztěžka polkl, snažil se potlačit nevolnost.

„Udržujte svá košťata v klidu, zvedněte se o metr, dva, a pak zamiřte rovnou dolů tak, že se lehce opřete dopředu. Na moje písknutí - tři- dva-“

Jedno z košťat vypálilo přímo k obloze, doprovázeno chlapeckým křikem - zděšení, ne potěšení. Chlapec se při stoupání příšernou rychlostí točil, pochytili jen záblesky jeho bílé tváře-

Jako ve zpomaleném pohybu Harry znovu sklouzl ze svého koštěte a zašmátral po své hůlce, i když ani nevěděl, co by s ní chtěl udělat, měl za sebou jen dvě lekce formulí a až na té druhé probírali vznášecí zaklínadlo, ale Harrymu se podařilo seslat ho správně jen v jednom ze tří pokusů a rozhodně by nedokázal udržet ve vzduchu celého člověka -

Pokud je ve mně nějaká skrytá síla, ať se projeví TEĎ!

Vrať se zpátky, chlapče!“ zakřičela madam Hoochová (to byla snad ta nejzbytečnější instrukce při potýkání se s nekontrolovatelným koštětem pocházející od instruktorky létání a oddíl Harryho mozku, který jel na automat, madam Hoochovou přidal do svého seznamu hlupáků).

A chlapec byl shozen ze svého koštěte.

Za začátku se zdálo, že se vzduchem pohybuje velmi pomalu.

Wingardium Leviosa!“ zařval Harry.

Kouzlo selhalo. Cítil, jak selhalo.

Následovalo BUCH a vzdálený lámavý zvuk, a chlapec ležel zhroucený tváři dolů na trávě.

Harry uklidil hůlku a plnou rychlostí se přihnal dopředu. Dorazil k chlapci ve stejnou chvíli jako madam Hoochová. Natáhl se do svého váčku a snažil se vzpomenout si na, ach bože, jak se to jen jmenovalo, to je jedno, prostě zkusí „Léčitelův balíček!“ a skočil mu do ruky a-

„Zlomené zápěstí,“ řekla madam Hoochová. „Uklidni se, chlapče, má jen zlomené zápěstí!“

S pomyslným trhnutím Harryho mozek vyskočil z Krizového módu.

Pohotovostní léčebný balíček plus před ním ležel otevřený a Harryho ruka svírala injekci tekutého ohně, který by dokázal udržet přísun kyslíku do chlapcova mozku, kdyby si zlomil vaz.

„Ach…“ řekl Harry poněkud váhavým hlasem. Jeho srdce bilo tak hlasitě, že se skoro neslyšel, jak lapá po dechu. „Zlomená kost…správně… Upevňovací šňůra?“

„Ta je jen pro naléhavé případy,“ odsekla madam Hoochová. „Odložte to stranou, je v pořádku.“ Naklonila se nad chlapce a nabídla mu ruku. „No tak, to bude v pořádku, vzhůru!“

„Vy se ho vážně chystáte přinutit znovu sednout na koště?“ řekl Harry zhrozeně.

Madam Hoochová se na Harryho zamračila. „Samozřejmě, že ne!“ Chytla chlapce za zdravou ruku a vytáhla ho na nohy - Harry s šokem zjistil, že je to zase Neville Longbottom, co to s ním je? - a otočila se k sledujícím dětem. „Než toho chlapce odvedu na ošetřovnu, žádný z vás se ani nehne! Necháte košťata tam, kde jsou, nebo vyletíte z Bradavic dřív, než stačíte říct famfrpál. Tak pojď, drahoušku.“

A madame Hoochová odešla s Nevillem, který si svíral zápěstí a snažil se ovládnout vzlykání.

Když byli z doslechu, jeden ze Zmijozelů se začal hihňat.

To odstartovalo ostatní.

Harry se otočil a podíval se na ně. Připadalo mu to jako vhodná doba, aby si zapamatoval jejich obličeje.

A Harry spatřil, jak se k němu blíží Draco, doprovázen panem Crabbem a panem Goylem. Pan Crabbe se nesmál. Pan Goyle rozhodně ano. Draco sám měl velmi kontrolovaný výraz, který sebou čas od času škubal, z čehož Harry odvodil, že si Draco myslel, že je to k popukání, ale neviděl žádnou politickou výhodu v tom, začít se smát tady namísto později ve zmijozelském podzemí.

„No, Pottere,“ řekl Draco tichým hlasem, který se nenesl a stále s tou kontrolovanou tváří, která sebou občas zaškubala. „Chci jen říct, že když využíváš pohotovosti k předvedení svého vůdcovství, měl by ses pokusit vypadat, že situaci kontroluješ, a ne že, řekněme, naprosto zpanikaříš.“ Pan Goyle se zahihňal a Draco po něm střelil káravým pohledem. „Ale stejně jsi asi pár bodů získal. Potřebuješ pomoci se složením toho léčitelova balíčku?“

Harry se otočil, aby se podíval na léčitelův balíček, čímž odvrátil tvář od Draca. „Myslím, že ne,“ řekl Harry. Dal injekci zpátky na její místo, upevnil zpátky řemínky a postavil se.

Ernie Macmillan přišel, zrovna když Harry ukládal balíček zpátky do svého svrččího váčku.

„Děkuji ti, Harry Pottere, jménem Mrzimoru,“ řekl Ernie Macmillan formálně. „Byl to dobrý pokus a dobrý nápad.“

„Skutečně dobrý nápad,“ protáhl Draco. „Proč nikdo z Mrzimoru nevytáhl hůlku? Možná kdybyste pomohli všichni a ne jen Potter, mohli jste ho chytit. Myslel jsem si, že mrzimorští mají držet pohromadě?“

Ernie vypadal, jako by si nebyl jistý, jestli se má rozčílit nebo zemřít hanbou. „Nenapadlo nás to včas-“

„Ach,“ řekl Draco, „tak vás to nenapadlo. Hádám, že to je důvod, proč je lepší mít za přítele jednoho Havraspára než celý Mrzimor.“

Ale k čertu, jak teď měl Harry užonglovat tohle… „Nepomáháš,“ řekl mírným tónem. Doufal, že to Draco pochopí jako narušuješ moje plány, prosím zmlkni.

Hej, co je tohle?“ řekl pan Goyle. Dřepl si na trávník a zvedl něco o velikosti větší cvrnkací kuličky, skleněný míček, který byl naplněn svíjející se bílou mlhou.

Ernie zamrkal. „Nevillův pamatováček!“

„Co je to pamatováček?“ zeptal se Harry.

„Zbarví se dočervena, když jsi na něco zapomněl,“ řekl Ernie. „Ale neřekne ti, co jsi zapomněl. Prosím dej mi to, předám ho Nevillovi později.“ Ernie natáhl ruku.

Přes tvář pana Goyla přelétl úšklebek, pak se otočil a odpálil pryč.

Ernie chvíli stál překvapeně na místě a pak zakřičel „Hej!“ a rozběhl se za ním.

A pan Goyle popadl koště, jediným hladkým pohybem na něj nasedl a vznesl se do vzduchu.

Harrymu klesla čelist. Neříkala snad madam Hoochová, že by je za to vyloučili?

Ten idiot,“ zasyčel Draco. Otevřel pusu, aby zařval-

Hej!“ zařval Ernie. „To je Nevillovo! Vrať to zpátky!“

Zmijozelové začali aplaudovat a houkat.

Dracova pusa se rázem zavřela. Harry na jeho tváři postřehl náhlou nerozhodnost.

„Draco,“ řekl Harry tiše, „pokud tomu idiotovi nepřikážeš, aby se vrátil na zem, učitelka se vrátí a-“

Pojď si pro to, mrzimrzáku!“ zakřičel pan Goyle a od Zmijozelů se ozvalo hlasité zajásání.

Nemůžu,“ zašeptal Draco. „Všichni ve Zmijozelu by si mysleli, že jsem slabý!“

„A pokud pana Goyla vyloučí,“ zasyčel Harry, „tvůj otec si bude myslet, že jsi hlupák!“

Dracova tvář se zkroutila v agónii.

A v tu chvíli-

„Hej, zmijoslizáku!“ zařval Ernie, „neřekl ti někdo někdy, že Mrzimorové drží při sobě? Mrzimor, vytaste hůlky!“

A náhle tu bylo dost hůlek namířených Goylovým směrem.

O tři vteřiny později-

Zmijozel, vytaste hůlky!“ řeklo pět různých Zmijozelů.

A bylo tu dost hůlek namířených mrzimorským směrem.

O dvě vteřiny později -

Nebelvír, vytaste hůlky!“

„Udělej něco, Pottere!“ zašeptal Draco. „Já tohle zastavit nemůžu, musíš to být ty! Budu ti dlužit laskavost, jenom něco vymysli, máš přece být geniální!“

Harry si uvědomil, že v průběhu příštích pěti vteřin někdo sešle jednoduchou sumerskou údernou kletbu a v tu dobu bude po všem a až učitelé skončí s vylučováním, jediní chlapci, kteří v prvním ročníku zbudou, budou havraspárští

Havraspár, vytaste hůlky!“ zařval Michael Corner, který z té pohromy očividně nechtěl být vynechán.

GREGORY GOYLE!“ zařval Harry. „Vyzývám tě na souboj o Nevillův pamatováček!“

Nastalo náhlé ticho.

„Ach, vážně?“ protáhl Draco otázku nejvýrazněji, co kdy Harry slyšel. „To zní zajímavě. Jaký druh souboje, Pottere?“

Ehm…

Harryho inspirace ho dostala jen k onomu „souboji“. Jaký druh souboje? Nemohl říct „šachový“, protože ten by Draco nemohl přijmout, aniž by to vypadalo divně, nemohl říct přetahování, protože by ho pan Goyle rozdrtil -

„Co tohle?“ řekl Harry nahlas. „Gregory Goyle a já budeme stát daleko od sebe a nikdo jiný nebude mít dovoleno se k nám přiblížit. Nepoužijeme hůlky a stejně tak ani nikdo jiný. Nepohnu se z místa a on taky ne. Pokud se mi podaří zmocnit se Nevillova pamatováčku, musí Gregory Goyle stáhnout všechny nároky na pamatováček, který drží, a předat mi ho.“

Následovalo další ticho, jak se výrazy úlevy měnily do výrazů zmatku.

„Ha, Pottere!“ řekl Draco hlasitě. „To bych chtěl vidět! Pan Goyle přijímá!“

„Platí!“ řekl Harry.

„Pottere, co?“ dokázal Draco nějak zašeptat, aniž by pohnul rty.

Harry nevěděl jak odpovědět, aniž by pohnul svými.

Všichni skláněli hůlky a pan Goyle se zmateným výrazem na tváři elegantně přistál. Několik Mrzimorů k němu zamířilo, ale Harry po nich hodil zoufale prosebný pohled a oni ustoupili.

Harry popošel k panu Goylovi a zastavil se pár kroků od něj, dostatečně daleko, aby na sebe nedosáhli.

Záměrně pomalu uklidil hůlku.

Všichni ostatní se stáhli.

Harry polkl. Zhruba věděl, co chce zařídit, ale muselo to být provedeno takovým způsobem, aby nikdo nepochopil, co udělal-

„Dobrá,“ řekl Harry nahlas. „A teď…“ Zhluboka se nadechl a zvedl jednu ruku, prsty připravené k lusknutí. Od všech, kdo slyšeli o oněch koláčích, se ozvalo zalapání po dechu, což znamenalo, že po dechu zalapal prakticky každý. „Vzývám šílenství Bradavic! Šťastný šťastný bum bum brčál brčál brčál!“ A Harry luskl prsty.

Dost lidí sebou cuklo.

A nic se nestalo.

Harry nechal ticho, aby se chvilku natahovalo, prohlubovalo se, dokud…

„Um,“ řekl někdo. „To je všechno?“

Harry se podíval na chlapce, který promluvil. „Podívej se před sebe. Vidíš ten kousek země, který vypadá hole, neroste na něm žádná tráva?“

„Um, jo,“ řekl chlapec, Nebelvír (Dean něco?).

„Prohrab ho.“

Teď se Harrymu dostávalo hodně divných pohledů.

„Ehm, proč?“ zeptal se Dean Něco.

„Prostě to udělej,“ řekl Terry Boot unaveně. „Nemá cenu ptát se proč, to mi věř.“

Dean Něco si klekl a začal odhrabávat hlínu.

Přibližně po minutě se Dean znovu postavil. „Nic tam není,“ řekl.

Huh. Harry plánoval vrátit se v čase a zakopat tam mapu, která povede k další mapě, která povede k Nevillovu pamatováčku, který tam položí po tom, co ho získá zpátky od pana Goyla…

Pak Harrymu došel mnohem jednodušší způsob, který by tolik neohrožoval tajemství obraceče času.

„Děkuji, Deane!“ řekl Harry hlasitě. „Ernie, mohl by ses rozhlédnout okolo místa, kde Neville spadl, a mrknout se, jestli bys tam nenašel jeho pamatováček?“

Lidé vypadali ještě zmateněji.

„Prostě to udělej,“ řekl Terry Boot. „Bude to zkoušet dál a dál dokud něco nezafunguje, děsivé na tom je, že-“

U Merlina!“ zalapal po dechu Ernie. Držel Nevillův pamatováček. „Je tady! Přímo kam spadl!“

Cože?“ zaječel pan Goyle. Sklonil zrak a spatřil…

…že pořád drží Nevillův pamatováček.

Nastalo docela dlouhé ticho.

„Ehm,“ řekl Dean něco, „to není možné, že ne?“

„Slepá skvrna,“ řekl Harry. „Udělal jsem se tak zvláštním, že to vesmír na okamžik rozhodilo tak, že zapomněl, že Goyle už pamatováček sebral.“

„Ne, počkej, chci říct, tohle rozhodně není možné-“

„Promiň, nečekáme tu snad, abychom si zalétali na košťatech? Ano, čekáme. Takže sklapni. Každopádně, teď když jsem se zmocnil Nevillova pamatováčka, je souboj u konce a Gregory Goyle musí stáhnout všechny nároky na pamatováček, který drží a dát mi ho. Tak zněla pravidla, vzpomínáte si?“ Harry natáhl ruku a kývl na Ernieho. „Jen ho sem hoď, protože nikdo se ke mně nesmí přiblížit, dobrá?“

„Počkat!“ vykřikl Zmijozel - Blaise Zabini, nebylo pravděpodobné, že by Harry tohle jméno zapomněl. „Jak víme, že je tohle Nevillův pamatováček? Mohl tam prostě upustit jiný pamatováček-“

„Zmijozelův duch je v tomto jedinci silný,“ řekl Harry s úsměvem. „Ale máš mé slovo, že ten, který drží Ernie patří Nevillovi. Bez komentáře, pokud jde o ten, který drží Gregory Goyle.“

Zabini se otočil k Dracovi. „Malfoyi! Chceš snad dovolit, aby mu tohle prošlo-“

„Ty zmlkni,“ zahučel pan Crabbe, stojící za Dracem. „Pan Malfoy nepotřebuje, abys mu zrovna ty říkal, co má dělat!“

Hodný poskok.

„Moje sázka byla s Dracem ze vznešeného a starobylého rodu Malfoyů,“ řekl Harry. „Ne s tebou, Zabini. Udělal jsem to, o čem pan Malfoy prohlásil, že by to rád viděl, a pokud jde o posouzení sázky, nechávám to na panu Malfoyovi.“ Harry naklonil hlavu k Dracovi a trochu nadzvedl obočí. To by mělo Dracovi umožnit dostatečně si zachovat tvář.

Ticho.

„Přísaháš, že tohle skutečně je Nevillův pamatováček?“ řekl Draco.

„Ano,“ řekl Harry. „Ten, který se k Nevillovi vrátí a původně byl jeho. A ten, který drží Gregory Goyle náleží mně.“

Draco rázně přikývl. „Pak nebudu zpochybňovat slovo vznešeného a starobylého rodu Potterů, bez ohledu na to, jak zvláštní to celé bylo. A vznešený a starobylý rod Malfoyů rovněž dodrží své slovo. Pane Goyle, dejte to panu Potterovi-“

„Hej!“ řekl Zabini. „Ještě nevyhrál, ještě nedrží-“

„Chytej, Harry!“ řekl Ernie a hodil mu pamatováček.

Harry pamatováček snadno zachytil, vždycky měl dobré reflexy. „Tady,“ řekl, „vyhrál jsem…“

Hlas se mu vytratil. Všechny hovory umlkly.

Pamatováček se v jeho rukou rudě rozzářil, svítil jako miniaturní slunce, které i v prudkém denním světle na zem sesílalo stíny.


Čtvrtek.

Pokud byste chtěli být přesní, 17:09 ve čtvrtek odpoledne, v kanceláři profesorky McGonagallové, po výuce létání. (S extra hodinou, kterou mezi to Harry vtěsnal.)

Profesorka McGonagallová seděla na své stoličce. Harry se škvařil na židli před jejím stolem.

„Profesorko,“ řekl Harry sevřeným hlasem, „Zmijozel mířil hůlkami na Mrzimor, Nebelvír mířil hůlkami na Zmijozel a nějaký idiot zakřičel k vytažení hůlek v Havraspáru, a já měl přibližně pět vteřin, abych zabránil tomu, že celá záležitost nabere pekelné obrátky! S ničím jiným jsem nedokázal přijít!“

Profesorčina tvář byla pobledlá a vzteklá. „Obraceč času nesmíte používat tímto způsobem, pane Pottere! Nerozumíte snad tomu, co znamená tajemství?“

„Oni nevědí, jak jsem to udělal! Prostě si myslí, že dokážu lusknutím prstů dělat vážně divné věci! Udělal jsem už i jiné divné věci, takové, které by byly neproveditelné i s obracečem času, a udělám jich ještě víc, tenhle případ ani nebude vyčnívat! Musel jsem to udělat, paní profesorko!“

„To jste tedy nemusel!“ odsekla profesorka McGonagallová. „Potřeboval jste jen dostat onoho anonymního Zmijozela zpátky na zem a přimět ostatní, aby uklidili hůlky! Mohl jste ho vyzvat k partičce explodujících skořápek, ale ne, vy jste takovým nápadným a zbytečným způsobem musel použít obraceč času!“

„Nic jiného mě nenapadlo! Ani nevím, co to jsou explodující skořápky, utkání v šachu by nepřijali a kdybych vybral páku, prohrál bych!“

Pak jste měl vybrat páku!“

Harry zamrkal. „Ale to bych prohrál-“

Harry se zarazil.

Profesorka McGonagallová vypadala velmi rozzlobeně.

„Omlouvám se, profesorko McGonagallová,“ vypravil ze sebe Harry sevřeným hlasem. „To mě upřímně nenapadlo, a máte pravdu, mělo mě to napadnout, bylo by skvělé, kdyby se to stalo, ale prostě jsem na to vůbec nepomyslel…“

Harrymu se vytratil hlas. Náhle mu bylo zřejmé, že měl spoustu jiných možností. Mohl požádat Draca, aby něco navrhl, mohl požádat ostatní… jeho použití obraceče času bylo nápadné a zbytečné. Bylo tu obrovské pole možností, proč si zvolil právě tuhle?

Protože spatřil způsob, jak vyhrát. Vyhrát nedůležitou tretku, kterou by učitelé panu Goylovi beztak zabavili.

Úmysl vyhrát. Ten ho dostal.

„Omlouvám se,“ řekl Harry znovu. „Za svou pýchu a za svou hloupost.“

Profesorka McGonagallová si přejela rukou přes čelo. Zdálo se, že část jejího hněvu se vytratila. Ale její hlas nadále zněl tvrdě. „Ještě jedna podobná ukázka, pane Pottere, a budete muset vrátit obraceč času. Je vám to naprosto jasné?“

„Ano,“ řekl Harry. „Rozumím a omlouvám se.“

„Pak, pane Pottere, si můžete obraceč času prozatím ponechat. A při zvážení rozsahu pohromy, které jste přeci jen zabránil ani nestrhnu Havraspáru žádné body.“

Plus byste nemohla vysvětlit, proč jste ty body strhla. Ale Harry nebyl tak hloupý, aby to řekl nahlas.

„Ale co mě trápí je, proč se ten pamatováček tak rozzářil?“ řekl Harry. „Znamená to, že mi byla vymazána paměť?“

„To mě také trápí,“ řekla profesorka McGonagallová pomalu. „Kdyby to bylo tak jednoduché, pak by soudy pamatováčky používaly, a to nedělají. Podívám se na to, pane Pottere.“ Povzdychla si. „Teď můžete jít.“

Harry se začal zvedat ze židle, pak zaváhal. „Um, promiňte, je tu ještě něco, co jsem vám chtěl říct-“

To škubnutí bylo sotva viditelné. „O co se jedná, pane Pottere?“

„O profesora Quirrella-“

„Pak si jsem jistá, pane Pottera, že to nemůže být nic důležitého,“ spěšně odvětila profesorka McGonagallová. „Slyšel jste přece pana ředitele, že nás nemáte obtěžovat s žádnými malichernými stížnostmi na profesora obrany?“

To Harryho docela zmátlo. „Ale tohle by mohlo být důležité, včera mě náhle zaplavil takový pocit zkázy zrovna když-“

„Pane Pottere! Já mám rovněž pocit zkázy! A můj pocit zkázy mi říká, že tuhle větu nesmíte dokončit!“

Harrymu klesla čelist. Profesorka McGonagallová uspěla, nezmohl se na slovo.

„Pane Pottere,“ řekla profesorka McGonagallová. „pokud byste zjistil cokoli zajímavého o profesoru Quirrellovi, prosím, nezdráhejte se o tom se mnou, nebo s kýmkoli jiným nepromluvit ani slovo. Teď si myslím, že už jste promarnil dost mého cenného času-“

To se vám nepodobá!“ vyhrkl Harry. „Omlouvám se, ale tohle je prostě neuvěřitelně nezodpovědné! Z toho, co jsem slyšel, je na pozici učitele obrany uvržena nějaká kletba, a když už víte, že se něco pokazí, myslel bych si, že budete ve střehu na-“

Pokazí, pane Pottere? Rozhodně doufám, že ne.“ Profesorčina tvář postrádala jakýkoli výraz. „Poté, co byla profesorka Blakeová minulý únor přistižena v kumbálu hned se třemi zmijozelskými páťáky, a poté, co o rok dříve profesorka Summersová ve svých učitelských povinnostech selhala tak dokonale, že si její studenti mysleli, že bubák je nějaký druh nábytku, by bylo prostě příšerné, kdyby se nějaký zádrhel s naším neobyčejně schopným profesorem Quirrellem dostal k mé pozornosti už teď, a troufám si tvrdit, že většina našich studentů by selhala ve svých N.K.Ú. a O.V.C.Í.ch.“

„Chápu,“ řekl Harry pomalu, celé si to přebíral. „Takže jinými slovy: ať už je s profesorem Quirrellem špatně cokoli, vy to až do konce školního roku zoufale nechcete vědět. A vzhledem k tomu, že právě máme září, by klidně mohl v přímém přenosu zabít předsedu vlády a, co se vás týká, s tím vyváznout.“

Profesorka McGonagallová na něj bez mrknutí upírala zrak. „Jsem si jista, že takové prohlášení bych nikdy neschválila, pane Pottere. V Bradavicích se snažíme být proaktivní vůči čemukoli, co ohrožuje studijní výsledky našich žáků.“

Jako například vůči havraspárským prvákům, kteří nedokáží udržet ústa na zámek. „Myslím, že jsem vás pochopil dokonale, paní profesorko.“

„Ach, o tom pochybuji, pane Pottere, o tom velice pochybuji.“ Profesorka McGonagallová se naklonila dopředu, její tvář byla znovu napnutá. „Vzhledem k tomu, že jsme spolu hovořili už i o mnohem citlivějších záležitostech, budu mluvit upřímně. Vy a jen vy jste nahlásil tento záhadný pocit zkázy. Vy a jen vy jste takovým magnetem pro chaos, že s podobným jsem se ještě nesetkala. Po našem malém nákupním výletu do Příčné ulice, a potom po Moudrém klobouku a po dnešní malé epizodce je mi jasné, že je mi souzeno sedět v ředitelně a naslouchat nějaké nehorázné historce o profesoru Quirrellovi, ve které vy a jen vy budete hrát hlavní roli, a po které nám nezbude jiná možnost, než ho vyhodit. S tím už jsem se smířila, pane Pottere. Ale pokud se ta smutná událost odehraje před májovými idami, pověsím vás z bradavických hradeb za vaše vlastní vnitřnosti a do nosu vám naliju ohnivé šváby. Teď můžete říct, že jste mě dokonale pochopil.“

Harry přikývl, oči doširoka vytřeštěné. Pak, po vteřině: „Co dostanu, pokud se mi to podaří odložit na poslední školní den?“

Zmizte z mé kanceláře!“


Čtvrtek.

S těmi bradavickými čtvrtky muselo něco být.

Bylo 17:32 ve čtvrtek odpoledne a Harry stál vedle profesora Kratiknota před velkým kamenným chrličem, který střežil vchod do ředitelovy kanceláře.

Jakmile se vrátil z kanceláře profesorky McGonagallové do havraspárských studijních místností, jeden ze studentů mu řekl, aby se hlásil v Kratiknotově kanceláři, a tam se Harry dozvěděl, že s ním chce mluvit Brumbál.

Harry se s trochu nejistým pocitem zeptal profesora Kratiknota, jestli ředitel řekl, čeho se to týká.

Profesor Kratiknot bezmocně pokrčil rameny.

Brumbál prý prohlásil, že Harry je příliš mladý, než aby vzýval slova moci a šílenství.

Šťastný šťastný bum bum brčál brčál brčál? pomyslel si Harry, ale nahlas nic neřekl.

„Prosím, nebojte se příliš, pane Pottere,“ vypískl profesor Kratiknot zhruba z výšky Harryho ramen. (Harry byl vděčný za profesorův obrovský nadýchaný plnovous, bylo těžké zvyknout si na profesora, který nejen že byl menší než on, ale také mluvil vysoko posazeným hlasem.) „Ředitel Brumbál se může zdát poněkud zvláštní, nebo hodně zvláštní, nebo i extrémně zvláštní, ale nikdy ani v nejmenším nezranil studenta, a nevěřím, že by to někdy v budoucnu udělal.“ Profesor Kratiknot se na Harryho povzbudivě usmál. „Jen to za žádných okolností nepouštějte z mysli a panikařit určitě nezačnete!“

To nepomáhalo.

„Hodně štěstí!“ vykvikl profesor Kratiknot, natáhl se k chrliči a řekl něco, co se Harrymu nějak nepodařilo zachytit. (Samozřejmě, bylo by to pěkně mizerné heslo, kdybyste mohli slyšet každého, jak ho vyslovuje.) A kamenný chrlič odstoupil stranou pohybem tak přirozeným a všedním, že to Harryho trochu šokovalo, protože chrlič stále vypadal jako pevný, nehybný kámen.

Za chrličem se nacházelo pomalu se otáčející spirálovité schodiště. Bylo na něm něco znepokojivě hypnotizujícího a ještě znepokojivější bylo, že otáčení spirály by vás nemělo posunout o nic výš.

„Jen vzhůru!“ vykvikl profesor Kratiknot.

Harry poměrně nervózně stoupl na spirálu a zjistil, že z důvodu, který jeho mozek nedokázal určit, stoupá nahoru.

Chrlič za ním zapadl zpátky na své místo, spirálovité schody se nadále točily, Harry byl stále výš a po chvilce závratí zjistil, že stojí před dubovými dveřmi s mosazným klepadlem ve tvaru gryfa.

Harry se natáhl a otočil klikou.

Dveře se rozletěly.

A Harry spatřil nejzajímavější místnost ve svém životě.

Byla tu drobná kovová udělátka, která bzučela, tikala, pomalu měnila tvar nebo vydávala malé obláčky kouře. Byly tu tucty záhadných tekutin v podivně tvarovaných nádobách, všechny bublaly, vařily se, měnily barvu nebo na sebe braly zajímavé tvary, které zanikaly půl sekundy po tom, co jste si jich všimli. Byly tu předměty, které vypadaly jako hodiny s mnoha ručičkami, nadepsané čísly, nebo něčím v nerozpoznatelných jazycích. Byl tu náhrdelník nesoucí čočkovitý krystal, který se třpytil tisíci barvami, a pták posazený na pozlaceném bidélku a dřevěný pohár naplněný něčím, co vypadalo jako krev, a socha jestřába pokrytá černou glazurou. Celá stěna byla ověšena portréty spících lidí, a Moudrý klobouk byl ledabyle usazen na držáku, který kromě něho držel ještě dva deštníky a tři červené bačkory na levou nohu.

Uprostřed všeho toho chaosu se nacházel čistý černý dubový stůl. Před stolem stála dřevěná stolička a za stolem dobře vypolstrovaný trůn obsahující Albuse Percivala Wulfrica Briana Brumbála, ozdobeného dlouhým stříbrným vousem, kloboukem, který vypadal jako obrovská rozpláclá muchomůrka, a něčím, co mudlovským očím připadalo jako tři vrstvy zářivě růžového pyžama.

Brumbál se usmíval a jeho jasné modré oči jiskřily s šílenou intenzitou.

S jistým znepokojením se Harry posadil před stůl. Dveře za ním se zavřely s hlasitým buch.

„Zdravím, Harry,“ řekl Brumbál.

„Zdravím, pane řediteli,“ odpověděl Harry. Takže se oslovovali křestními jmény? Řekne teď Brumbál, aby ho oslovoval-

„Prosím, Harry!“ řekl Brumbál. „Ředitel zní tak formálně. Říkej mi jednoduše zkráceně Řehu.“

„Beze všeho, Řehu,“ řekl Harry.

Nastalo krátké ticho.

„Víš,“ řekl Brumbál, „že jsi úplně první člověk, který mi na tohle kdy zabral?“

„Ah-a…“ řekl Harry. Snažil se ovládnout svůj hlas navzdory náhle zkroucenému žaludku. „Omlouvám se, uhm, pane řediteli, řekl jste mi, abych to udělal, tak jsem-“

„Řehu, prosím!“ řekl Brumbál zvesela. „A není žádný důvod k obavám, nevyhodím tě z okna jen proto, že se dopustíš jednoho omylu. Když budeš dělat něco nesprávného, dám ti nejdřív spoustu varování! Kromě toho, nezáleží na tom, jak s tebou lidé mluví, ale jak o tobě smýšlejí.“

Nikdy neublížil studentovi, jen to za žádných okolností nepouštějte z mysli a panikařit určitě nezačnete!

Brumbál vytáhl malou kovovou krabičku, švihnutím ji otevřel a odhalil tak malé žluté hrudky. „Citrónový bonbón?“ zeptal se ředitel.

„Ehm, ne, děkuji vám, Řehu,“ řekl Harry. Počítá se podstrčení LSD studentovi jako ublížení, nebo to spadá do kategorie neškodné zábavy? „Vy, uhm, řekl jste něco v tom smyslu, že jsem příliš mladý, než abych vzýval slova moci a šílenství?“

„To tedy rozhodně jsi!“ řekl Brumbál. „Slova Moci a Šílenství byla naštěstí ztracena před několika sty lety a nikdo už nemá nejmenší ponětí, kde by mohla být. Byla to jen taková nevinná poznámka.“

„Ach…“ řekl Harry. Uvědomoval si, že jeho ústa visí dokořán otevřená. „Proč jste mě sem tedy zavolal?“

Proč?“ zopakoval Brumbál. „Ach Harry, kdybych se celý den jen ptal, proč dělám to, co dělám, nikdy bych neudělal jedinou věc! Jsem dost zaneprázdněný člověk, víš?“

Harry s úsměvem přikývl. „Ano, ten seznam je velmi působivý. Ředitel Bradavic, nejvyšší divotvůrce Starostolce a nejvyšší hlavoun Mezinárodní konfederace kouzelníků. Promiňte, že se ptám, ale zajímalo by mě, je možné získat více jak šest hodin, pokud používáte více než jeden obraceč času? Protože je skutečně působivé, jestli to všechno zvládáte jen za třicet hodin denně.“

Nastalo další kratší ticho, během kterého se Harry nepřestával usmívat. Měl sice trochu obav, nebo vlastně hodně obav, ale jakmile se vyjasnilo, že si s ním Brumbál pohrává záměrně, něco v něm naprosto odmítalo tu jen tak sedět a přijímat to jako bezbranná hromádka.

„Obávám se, že čas nemá rád, když jej někdo příliš natahuje,“ řekl Brumbál po malé pauze, „a přesto se zdá, že jsme na něj příliš roztáhlí, a tak vměstnat naše životy do Času znamená neustálý boj.“

„Vskutku,“ řekl Harry s důstojnou vážností. „Proto bývá nejlepší přistupovat k našim pointám rychle.“

Harryho na okamžik napadlo, jestli nezašel příliš daleko.

Pak se Brumbál zasmál. „Tak tedy rovnou k věci.“ Ředitel se naklonil dopředu, jeho zmáčklý houbovitý klobouk se trochu sesul a vous se otřel o desku stolu. „Harry, tohle pondělí jsi udělal něco, co by mělo být nemožné i s obracečem času. Nebo spíše nemožné jen s obracečem času. Zajímalo by mě, odkudpak přišly ty dva koláče.“

Harrym projela vlna adrenalinu. To udělal s pomocí pláště neviditelnosti; s oním pláštěm neviditelnosti, který dostal ve vánočním balíčku spolu s lístkem, na kterém stálo: Pokud by Brumbál spatřil šanci zmocnit se jedné z relikvií smrti, nikdy by jeho ruce neopustila…

Přirozeně mě napadlo,“ pokračoval Brumbál, „že vzhledem k tomu, že nikdo z přítomných prváků nebyl schopný seslat takové kouzlo, musel být přítomen a nespatřen i někdo další. A pokud by je nikdo neviděl, pak by pro ně samozřejmě bylo jednoduché ty koláče hodit. Jeden by mohl dále hádat, že vzhledem k tomu, že máš obraceč času, jsi ty mohl být oním neviditelným; a vzhledem k tomu, že kouzlo zastření dalece přesahuje tvé schopnosti, měl jsi plášť neviditelnosti.“ Brumbál se spiklenecky usmál. „Jsem zatím na dobré stopě, Harry?“

Harry ztuhl. Měl pocit, že přímá lež by nebyla nejmoudřejší a možná ani v nejmenším nápomocná, ale nedokázal vymyslet, co jiného by řekl.

Brumbál přátelsky mávl rukou. „Neboj se Harry, neudělal jsi nic špatného. Pláště neviditelnosti nejsou proti školním pravidlům - řekl bych, že jsou příliš vzácné, než aby se někdo někdy obtěžoval přidat je na seznam. Ve skutečnosti mě zajímalo něco úplně jiného.“

„Oh?“ řekl Harry nejnormálnějším hlasem, na který se zmohl.

Brumbálovy oči zářily nadšením. „Chápej, Harry, potom, co si projdeš několik dobrodružství, pochytíš, jak se tyhle věci odvíjejí. Začneš vidět vzory, vnímat rytmus světa. Začneš mít podezření ještě před chvílemi odhalení. Jsi Chlapec-který-přežil a nějakým způsobem se ve tvých rukou ocitl plášť neviditelnosti jen čtyři dny potom, co jsi objevil naši kouzelnickou Anglii. Takové pláště se neprodávají v Příčné ulici, ale je tu jeden, který by si mohl najít cestu ke svému předurčenému vlastníkovi. A tak se člověku prostě vkrádá myšlenka, jestli jsi nějakou zvláštní náhodou nenašel místo nějakého pláště neviditelnosti ten plášť neviditelnosti, jednu ze tří relikvií smrti, o němž se proslýchá, že svého nositele skryje i před zrakem samotné smrti.“ Brumbálův pohled byl intenzivní a dychtivý. „Mohl bych ho vidět, Harry?“

Harry polkl. Jeho oběhem teď proudila plná dávka adrenalinu a bylo to naprosto k ničemu, tohle byl nejmocnější kouzelník na světě, neexistoval žádný způsob, jak by se mohl dostat ze dveří, a v Bradavicích neexistovalo místo, kde by se mohl schovat, ztratí plášť, který putoval mezi Pottery bůhví jak dlouho-

Brumbál se pomalu znovu opřel do své vysoké židle. Ta jasná záře mu zmizela z očí a teď vypadal zmateně a trochu posmutněle. „Harry,“ řekl Brumbál, „pokud nechceš, stačí říct ne.“

„To můžu?“ zaskřehotal Harry.

„Ano, Harry,“ řekl Brumbál. Jeho hlas teď zněl trochu posmutněle a znepokojeně. „Zdá se, že se mě obáváš, Harry. Mohl bych se zeptat, co jsem udělal, abych si vysloužil tvou nedůvěru?“

Harry polkl. „Je tu nějaký způsob, jak byste mohl pronést závaznou magickou přísahu, že mi nevezmete můj plášť?“

Brumbál pomalu zavrtěl hlavou. „Neporušitelné sliby se takhle lehkovážně nedávají. A kromě toho, Harry, pokud to kouzlo snad už neznáš, na to, že se skutečně jedná o závaznou přísahu, bys musel vzít mé slovo. Ale přesto si určitě uvědomuješ, že nepotřebuji tvé povolení, abych se podíval na ten plášť. Jsem dost silný, abych ho vytáhl sám, svrččí váček nebo ne.“ Brumbálova tvář byla velmi vážná. „Ale to neudělám. Ten plášť je tvůj, Harry. Nezabavím ti ho. Dokonce ani abych se na něj jen na chvilku podíval, pokud se sám nerozhodneš mi ho ukázat. To je slib a přísaha. Kdyby bylo třeba zakázat ti ho používat na školních pozemcích, požadoval bych, abys šel do svého trezoru u Gringottů a uložil ho tam.“

„Aha…“ řekl Harry. Ztěžka polkl, snažil se ovládnout vlnu adrenalinu a přemýšlet rozumně. Sejmul svrččí váček ze svého opasku. „Pokud opravdu nepotřebujete mé povolení… pak ho máte.“ Harry natáhl váček k Brumbálovi, a tvrdě se kousl do rtu, posílal si tak signál pro případ, že by mu měla být později vymazána paměť.

Starý kouzelník sáhl do váčku, a aniž by řekl slovo, vytáhl plášť neviditelnosti.

„Ach,“ vydechl Brumbál. „Měl jsem pravdu…“ Pohladil leskle černou sametovou tkaninu rukou. „Starý celá staletí a pořád stejně dokonalý jako v den, kdy byl vyroben. Za léta jsme z našeho umění ztratili hodně, já sám teď nedokážu nic podobného vyrobit. Nikdo to nedokáže. Cítím jeho sílu jako ozvěnu ve své mysli, jako píseň, kterou už nikdo nemůže slyšet …“ Kouzelník vzhlédl od pláště. „Neprodávej ho,“ řekl, „nikomu ho nedávej. Dvakrát se zamysli, než ho někomu ukážeš, a třikrát, než v něm někomu odhalíš relikvii smrti. Zacházej s ním s respektem, neboť toto je skutečný Předmět Moci.“

Na chvíli se na Brumbálově tváři objevila touha…

…a pak podal plášť zpátky Harrymu.

Harry ho uložil zpátky do váčku.

Brumbálova tvář opět zvážněla. „Mohl bych se tě znovu zeptat, Harry, proč mi tak nedůvěřuješ?“

Najednou se Harry cítil docela zahanbeně.

„S tím pláštěm přišel i vzkaz,“ řekl Harry nehlasně. „Stálo na něm, že kdybyste o něm věděl, pokusil byste se mi ten plášť vzít. Ale nevím, kdo ten vzkaz zanechal, opravdu ne.“

„Hmm… chápu,“ řekl Brumbál pomalu. „No, Harry, nebudu zpochybňovat motivy toho, kdo ti ten vzkaz nechal. Kdo ví, třeba sám měl jen ty nejlepší úmysly? Přeci jen, dal ti ten plášť.“

Harry přikývl, ohromen Brumbálovou laskavostí a v rozpacích z kontrastu mezi ní a jeho vlastním postojem.

Starý kouzelník pokračoval. „Ale myslím si, že ty a já jsme figurky stejné barvy. Chlapec, který konečně porazil Voldemorta a starý muž, který ho odrážel dost dlouho, než jsi nás mohl zachránit. Nebudu ti tvou opatrnost mít za zlé, Harry, všichni se musíme snažit být pokud možno moudrými. Jen tě požádám, aby ses příště dvakrát zamyslel a třikrát zauvažoval, až ti někdo znovu řekne, abys mi nevěřil.“

„Omlouvám se,“ řekl Harry. Cítil se zdrcený, v podstatě právě poslal Gandalfa někam, a Brumbálova laskavost to všechno jen zhoršovala. „Neměl jsem vám nevěřit.“

„Běda, Harry, v tomto světě…“ Starý kouzelník potřásl hlavou. „Ani nemohu říct, že to od tebe bylo nemoudré. Neznal jsi mě. A v Bradavicích po pravdě jsou jistí lidé, kterým bys raději věřit neměl. Možná i mezi těmi, které nazýváš svými přáteli.“

Harry polkl. To znělo docela zlověstně. „Jako kdo?“

Brumbál se postavil a začal zkoumat jeden ze svých přístrojů, ciferník s osmi ručičkami rozdílné délky.

Po chvíli starý kouzelník znovu promluvil. „Vlastně se ti nejspíš zdá okouzlující,“ řekl Brumbál. „Zdvořilost sama - alespoň k tobě. Se slovy to umí, možná tě dokonce obdivuje. Stále nabízí pomocnou ruku, laskavost, radu-“

„Ach, Draco Malfoy!“ řekl Harry, docela se mu ulevilo, že nešlo o Hermionu nebo tak něco. „Ale ne, ne ne ne ne, celé jste to špatně pochopil, on se nesnaží obrátit mě, to já obracím jeho.“

Brumbál při zkoumání svého ciferníku ztuhl. „Cože děláš?“

„Chystám se odvrátit Draca od Temné strany,“ řekl Harry. „Však víte, udělat z něj klaďase.“

Brumbál se narovnal a otočil se k Harrymu. Na tváři měl jeden z nejužaslejších výrazů, které Harry kdy na někom viděl, natož na někom s tak dlouhým stříbrným plnovousem. „Jsi si jistý,“ řekl starý kouzelník po chvilce,„ že jakákoli dobrota, kterou v něm vidíš, není jen zbožné přání, Harry? Obávám se, že to, co vidíš, je jen lákadlo, návnada-“

„Ehm, to si nemyslím,“ řekl Harry. „Chci říct, pokud se snaží vystupovat jako dobrák, jde mu to vážně mizerně. Tohle není o tom, že by za mnou Draco přišel a byl celý okouzlující a já se rozhodl, že někde hluboko uvnitř musí mít dobré jádro. Vybírám si ho za cíl pro napravení speciálně proto, že je dědicem rodu Malfoyů, a pokud byste si měli k napravení vybrat jednu osobu, samozřejmě to bude on.“

Brumbálovi zaškubalo levé oko. „Plánuješ do Dracova srdce zasít lásku a dobrotu, protože očekáváš, že ti jednou bude užitečný?“

„Ne jen mně!“ řekl Harry pohoršeně. „Celé kouzelnické Anglii, pokud to bude fungovat! A on sám bude mít šťastnější a duševně zdravější život! Podívejte, nemám dost času, abych všechny odvracel od Temné strany, a tak se musím ptát, kde by Světlo získalo co největší výhodu co nejrychleji-“

Brumbál se začal chechtat. Chechtal se o dost víc, než by Harry čekal, skoro vyl. Rozhodně to působilo nedůstojně. Prastarý a mocný kouzelník by se měl zhluboka smát, ne se chechtat tak bezuzdně, že z toho až lapal po dechu. Harry jednou doslova spadl smíchy ze židle, když sledoval film Kachní polévka od bratří Marxů, a tak nějak se Brumbál smál právě teď.

„Není to zas tak zábavné,“ řekl Harry po chvilce. Opět se začínal obávat o Brumbálovu příčetnost.

Brumbál se s viditelnou námahou začal ovládat. „Ach, Harry, jeden ze symptomů nemoci zvané moudrost je, že se začneš smát věcem, které nikomu jinému nepřijdou vtipné. Protože když jsi moudrý, Harry, začnou ti ty vtipy docházet!“ Starý kouzelník se setřel slzy z očí. „Ach ano, ano, zlo často zmaří jiné zlo, pravda, nejpravdivější pravda.“

Harryho mozku chvíli zabralo, než zpracoval ta povědomá slova… „Hej, to je citát z Tolkiena! To říká Gandalf!“

„Ve skutečnosti Theodén,“ řekl Brumbál.

„Vy jste mudlorozený?“ řekl Harry šokovaně.

„Obávám se, že ne,“ řekl Brumbál, znovu s úsměvem. „Narodil jsem se sedmdesát let před tím, než ta knížka vůbec vyšla, drahé dítě. Ale zdá se mi, že mí mudlorození studenti mají tendenci v jistých ohledech myslet obdobně. Shromáždil jsem ne méně než dvacet výtisků Pána prstenů a tři kompletní sady Tolkienova sebraného díla, a schraňuji z nich každý jediný.“ Brumbál vytáhl hůlku, pozvedl ji a zaujal pózu. „Neprojdeš dál! Jak vypadám?“

„Ah,“ řekl Harry ve stavu blížícím se naprostému mozkovému krachu, „myslím, že vám chybí Balrog.“ A to růžové pyžamo a rozpláclý muchomůrkovitý klobouk tomu ani v nejmenším nepomáhaly.

„Chápu.“ Brumbál si povzdechl a pochmurně vrátil hůlku za opasek. „Obávám se, že pár Balrogů kdysi prošlo mým životem. V současnosti jsou to samé schůzky Starostolce, kde se zoufale snažím zabránit, aby odvedli jakoukoliv práci, a slavnostní večeře, kde zahraniční politici soutěží o to, kdo bude nejtvrdohlavějším hlupákem. A záhadné chování k lidem, znalost věcí, které žádným způsobem znát nemůžu, pronášení záhadných poznámek, které se dají pochopit jenom při pohledu nazpět a všechny ty další maličkosti, kterými se mocní kouzelníci baví poté, co opustili vzor, který jim umožňoval být hrdiny. Když už o tom mluvíme, Harry, je tu něco speciálního, co bych ti měl dát, něco, co patřilo tvému otci.“

„Opravdu?“ řekl Harry. „Páni, kdo by si to byl pomyslel.“

„Ano, opravdu,“ odpověděl Brumbál. „Řekl bych, že je to vážně trochu předvídatelné, že?“ Jeho tvář zvážněla. „Nicméně…“

Brumbál se vrátil ke svému stolu a posadil se, přičemž vytáhl jednu ze zásuvek. Natáhl se do ní oběma rukama a s lehkou námahou vytáhl docela velký a těžce vypadající předmět ze zásuvky a položil ho na dubový stůl s hlasitým buch.

„Tohle,“ řekl Brumbál, „byl kámen tvého otce.“

Harry na něj zíral. Byl světle šedý, nepravidelně zabarvený, nepravidelně tvarovaný, ostrohranný, a velmi se podobal naprosto obyčejnému velkému kameni. Brumbál ho položil tak, aby ležel na nejširší straně, ale i tak se na stole nebezpečně kolébal.

Harry vzhlédl. „Tohle je vtip, že?“

„Není,“ řekl Brumbál, zavrtěl hlavou a zatvářil se velmi vážně. „Vzal jsem ho z ruin Jamesova a Lilyina domu v Godricově dole, kde jsem rovněž našel tebe; a schovával jsem ho od té doby až do dnes, do dne, kdy ho budu moci předat tobě.“

V té směsi hypotéz, která Harrymu sloužila za model světa, se pravděpodobnost Brumbálova šílenství rapidně zvýšila. Ale stále tu byla značná pravděpodobnost přisouzená jiným alternativám… „Umm, tohle je kouzelný kámen?“

„Pokud vím, tak ne,“ řekl Brumbál. „Ale radím ti, abys ho co nejdůsledněji stále nosil ve své blízkosti.“

Dobrá. Brumbál pravděpodobně byl šílený, ale pokud ne… no, bylo by prostě příliš trapné dostat se do problémů kvůli ignorování rady tajemného starého kouzelníka. To muselo být tak čtvrtým bodem v seznamu 100 nejočividnějších omylů.

Harry popošel dopředu a položil ruce na kámen, snažil se vyhmátnout nějaký úhel, při kterém by se nepořezal. „Tak ho tedy uložím do svého váčku.“

Brumbál se zamračil. „To by nemuselo být dostatečně blízko. A co kdyby se tvůj svrččí váček ztratil, nebo ho někdo ukradl?“

„Vy si myslíte, že bych s sebou měl tahat velký kámen kamkoli půjdu?“

Brumbál se na Harryho vážně podíval. „Myslím, že by se to mohlo ukázat jako moudré.“

„Aha…“ řekl Harry. Kámen vypadal poměrně těžce. „Myslím, že ostatní studenti by mi ohledně toho mohli klást jisté otázky.“

„Řekni jim, že jsem ti to přikázal,“ řekl Brumbál. „To nikdo nebude zpochybňovat, protože si všichni myslí, že jsem šílený.“ Jeho tvář byla stále naprosto vážná.

„Ehm, abych byl upřímný, pokud studentům jen tak přikazujete, aby s sebou nosili těžké kameny, docela bych takové podezření chápal.“

„Ach, Harry,“ řekl Brumbál. Starý kouzelník rozmachem ruky zahrnul celou místnost, jako by chtěl pojmout všechny záhadné předměty. „Když jsme mladší, věříme, že víme všechno, a tak si myslíme, že když pro něco nevidíme vysvětlení, žádné neexistuje. Když jsme starší, uvědomíme si, že celý vesmír má rytmus a smysl, i když my sami ho neznáme. Je to jen naše ignorance, která se nám jeví jako šílenství.“

„Realita je vždy zákonitá,“ řekl Harry, „i pokud ten zákon neznáme.“

„Přesně tak, Harry,“ řekl Brumbál. „Tohle pochopení - a já vidím, že tomu rozumíš - je základem moudrosti.“

„Takže… proč přesně s sebou musím všude nosit tenhle kámen?“

„Vlastně ten důvod ani neznám,“ řekl Brumbál.

„…neznáte.“

Brumbál přikývl. „Ale jenom to, že na žádný nedokážu přijít, neznamená, že žádný neexistuje.“

Přístroje nadále tikaly.

„Dobrá,“ řekl Harry, „ani si nejsem jistý, jestli bych to měl říkat, ale tohle jednoduše není správný způsob, jak se vypořádat s naší přiznanou nevědomostí o fungování vesmíru.“

„Není?“ řekl starý kouzelník s překvapeným a zklamaným výrazem.

Harry měl pocit, že tenhle rozhovor nedopadne v jeho prospěch, ale i tak v něm pokračoval. „Ne. Ani nevím, jestli tenhle omyl má nějaké jméno, ale kdybych si ho měl vymyslet, zněl by ‚privilegování hypotézy‘ nebo nějak tak. Jak to jen říct… umm… řekněme, že byste měl milion krabic, a jen jedna z nich obsahovala diamant. A vy byste měl spoustu diamantových detektorů, které by se pokaždé vypnuly v blízkosti diamantu a v polovině případů i u krabic, které by neobsahovaly žádný diamant. Pokud byste přejel dvaceti detektory přes všechny krabice, zbyla by vám, v průměru, jedna krabice s diamantem a jedna prázdná. A pak už by bylo třeba jen jednoho nebo dvou dalších detektorů, než by vám zbyl jen jeden pravý kandidát. Pointa je v tom, že když tu je spousta možných odpovědí, většina důkazů, které potřebujete, spočívá ve vyhledání té pravé hypotézy mezi miliony možností - už jen abyste ji mohli vzít v potaz. Množství důkazů, které potřebujete na výběr mezi dvěma nebo třemi kandidáty je pak v porovnání mnohem menší. Takže pokud se jen tak bez důkazů vrhnete dopředu a upřete svou pozornost na jednu hypotézu, přeskakujete tím většinu práce. Jako kdyby se ve městě, které má milion obyvatel, stala vražda, a detektiv řekl, no, nemáme vůbec žádné důkazy, takže, zvážili už jste možnost, že to udělal Mortimer Snodgrass?“

„A udělal?“ zeptal se Brumbál.

„Ne,“ řekl Harry. „Ale později se ukázalo, že vrah měl černé vlasy a Mortimer měl také černé vlasy, a všichni hned říkali ‘aha, vypadá to, že Mortimer to přece jen udělal'. Takže je vůči Mortimerovi nefér umístit ho do středu pozornosti, aniž by existovaly nějaké důvody, proč ho podezírat. Kde existuje hodně možností, většina práce je věnovaná jen lokalizování správné odpovědi - jde o to, začít jí věnovat pozornost. Nepotřebujete důkaz, nebo takový druh usvědčujícího materiálu, který by byl zapotřebí u soudu, ale potřebujete nějaký druh stopy, a ta stopa musí pomoci odlišit onu konkrétní možnost od miliónů dalších. Jinak správnou odpověď z čistého vzduchu jen tak nevykouzlíte. A musí existovat milión jiných věcí, které bych mohl dělat namísto nošení otcova kamene. Jenom proto, že nevládnu kompletní znalostí vesmíru, neznamená to, že jsem si nejistý v tom, jak bych měl postupovat v přítomnosti nejistoty. Pravidla pro počítání s možnostmi jsou stejně pevná jako pravidla, která ovládají starou dobrou logiku, a to, co jste právě udělal vy, je ilegální.“ Harry se zarazil. „Pokud tedy, samozřejmě, nemáte nějakou stopu, kterou jste zapomněl zmínit.“

„Hmm,“ řekl Brumbál. Se zamyšleným výrazem si poklepal na tvář. „Rozhodně zajímavý argument, ale neselhává v tom bodě, kdy jsi udělal přirovnání mezi milionem potenciálních vrahů, z nichž jen jeden spáchal vraždu, a rozhodnutím se pro jeden čin v situaci, kde by jich z velkého množství možných činů mohlo být moudrých více? Neříkám, že nošení kamene tvého otce je tím nejmoudřejším možným činem, jen to, že je to moudřejší, než to nedělat.“

Brumbál se znovu natáhl do stejného šuplíku jako předtím, tentokrát se zdálo, že uvnitř šátrá - alespoň to vypadalo, že se jeho ruka hýbe. „Chtěl bych poznamenat,“ řekl Brumbál, zatímco se Harry stále ještě pokoušel vymyslet, jak odpovědět na tuhle naprosto nečekanou reakci, „že je běžným omylem, že se všechny chytré děti dostanou do Havraspáru a na ostatní koleje už žádné nezbudou. Tak to není; zařazení do Havraspáru značí, že jsi poháněn touhou po poznání, což není to samé jako inteligence.“ Jak se nakláněl nad svým stolem, usmál se. „Nicméně zdá se, že ty jsi poměrně inteligentní. Méně jako obyčejný mladý hrdina a více jako záhadný prastarý kouzelník. Myslím, že jsem k tobě možná zvolil špatný přístup, Harry, a že bys mohl být schopný pochopit věci, které chápou jen někteří. Takže budu natolik troufalý, abych ti nabídl jisté další dědictví.“

„Chcete říct, že…“ zalapal po dechu Harry. „Že můj otec… vlastnil další kámen?“

„S dovolením,“ řekl Brumbál, „Pořád jsem starší a záhadnější než ty, takže pokud je potřeba odhalit nějaká tajemství, postarám se o to , děkuji pěkně… ach, kde to jen mám!“ Brumbál se natáhl hlouběji do zásuvky, a ještě hlouběji. Hlava a ramena a celý trup zmizely uvnitř a ven vyčuhovaly jen nohy, jako by ho zásuvka pojídala.

Harrymu to nedalo a přemýšlel, kolik tak může být uvnitř místa a jak asi vypadá úplný inventář.

Konečně se Brumbál vynořil z šuplíku a předmět svého hledání položil na stůl vedle kamene.

Byla to použitá, odrbaná a zohýbaná učebnice: Lektvary pro středně pokročilé od Libatia Borageho. Na obálce byl obrázek kouřícího kotlíku.

„Tohle,“ pronesl Brumbál, „byla učebnice lektvarů tvé matky pro pátý ročník.“

„Kterou s sebou musím stále nosit,“ řekl Harry.

Která obsahuje hrozné tajemství. Tajemství, jehož odhalení by mohlo být tak tragické, že tě musím pořádat o přísahu - a vyžaduji, abys přísahal vážně, Harry, ať už si o tomto všem myslíš cokoliv - že to nikdy neřekneš nikomu ani ničemu dalšímu.“

Harry přemýšlel o učebnici lektvarů pro pátý ročník, která patřila jeho matce a která - očividně - obsahovala hrozné tajemství.

Problém byl v tom, že Harry podobné sliby bral velmi vážně. Každý slib byl neporušitelný, pokud byl vysloven tím správným typem osoby.

A…

„Mám žízeň,“ řekl Harry, „a to vůbec není dobré znamení.“

Brumbál se nad tím záhadným prohlášením vůbec nepozastavil. „Přísaháš, Harry,“ řekl Brumbál. Jeho oči se intenzivně zahleděly do Harryho. „Jinak ti to nemohu říct.“

„Ano,“ řekl Harry. „Přísahám.“ V tom byl celý ten problém, když jste byli Havraspárem. Nemohli jste podobnou nabídku odmítnout, protože by vás zvědavost sežrala zaživa, a všichni ostatní to věděli.

„A já na oplátku přísahám,“ řekl Brumbál, „že to, co se ti chystám říct, je čistá pravda.“

Brumbál otevřel knihu na zdánlivě náhodném místě a Harry se naklonil, aby se podíval.

„Vidíš tyhle poznámky,“ řekl Brumbál tak tichým hlasem, že téměř sklouzával k šepotu, „napsané u krajů knihy?“

Harry trochu zašilhal. Zdálo se, že zažloutlé stránky popisují něco zvaného lektvar orlí krásy, z něhož Harry spoustu ingrediencí vůbec nepoznával a jejichž jména snad ani nepocházela z angličtiny. V rohu byla načmáraná poznámka, Zajímalo by mě, co by se stalo, kdyby tady někdo použil testrálí krev místo borůvek? a hned pod tím byla odpověď v jiném rukopise, která zněla, Pár týdnů by ti bylo zle a možná by tě to zabilo.

Vidím,“ řekl Harry. „Co s nimi?“

Brumbál ukázal na druhou čmáranici. „Ty napsané tímto rukopisem,“ řekl, stále tím tichým hlasem, „napsala tvá matka. A ty napsané tímto rukopisem,“ přesunul prst nad první škrábanici, „jsem napsal já. Stal jsem se neviditelným a vplížil jsem se do její ložnice v době, kdy spala. Lily si myslela, že je píše někdo z jejích přátel, a hrozně se kvůli tomu hádali.“

Přesně v té chvíli si Harry uvědomil, že ředitel Bradavic skutečně je šílený.

Brumbál na něj hleděl s vážným výrazem. „Chápeš důsledky toho, co jsem ti právě pověděl, Harry?“

„Ehm…“ řekl Harry. Zdálo se, že mu uvázl hlas. „Promiňte… já… vážně…“

„Ach, tak dobrá,“ řekl Brumbál a povzdechl si. „Předpokládám, že tvá inteligence má přeci jen ještě hranice. Zdá se, že jsem byl ve svém nadšení příliš ukvapený. Mohli bychom prostě předstírat, že jsem právě neřekl nic inkriminujícího?“

Harry se strnulým úsměvem vstal ze židle. „Samozřejmě,“ řekl. „Víte, už se vlastně docela připozdívá a já mám trochu hlad, takže bych si vážně měl skočit dolů na večeři,“ a Harry podnikl zteč ke dveřím.

Ani v nejmenším se nezdálo, že by klika povolila.

„Ranil jsi mě, Harry,“ řekl Brumbálův hlas tichým tónem, který se ozval přímo za ním. „Uvědomuješ si alespoň, že to, co jsem ti právě řekl, je známkou důvěry?“

Harry se pomalu otočil.

Před ním stál velmi mocný a velmi šílený kouzelník s dlouhým stříbrným plnovousem, kloboukem podobajícím se rozpláclé muchomůrce a oblečený v něčem, co mudlovským očím připadalo jako tři vrstvy zářivě růžového pyžama.

Za ním byly dveře, které momentálně nefungovaly.

Brumbál vypadal smutně a unaveně, jako by se chtěl opřít o kouzelnickou hůl, kterou neměl. „Vážně,“ řekl Brumbál, „jednou zkusíš něco nového, místo toho, abys sto deset let stále kopíroval ten samý vzor, a lidé hned začnou utíkat.“ Starý kouzelník smutně potřásl hlavou. „Měl jsem o tobě lepší mínění, Harry Pottere. Slyšel jsem, že tví vlastní přátelé si také myslí, že jsi šílený. Vím, že se pletou. Neuvěříš ty tomu samému o mně?“

„Prosím, otevřete ty dveře,“ řekl Harry třesoucím se hlasem. „Pokud chcete, abych vám někdy znovu věřil, otevřete ty dveře.“

Za ním se ozval zvuk otevírajících se dveří.

„Je tu víc věcí, které jsem se ti chystal říct,“ řekl Brumbál, „a pokud odejdeš teď, nikdy se nedozvíš, o co šlo.“

Někdy Harry absolutně nemohl vystát, že je Havraspár.

Nikdy neublížil studentovi, řekla Harrymu jeho nebelvírská stránka. Nikdy neublížil studentovi, jen to za žádných okolností nepouštěj z mysli a panikařit určitě nezačneš. Nehodláš snad utéct jenom proto, že věci začaly být trochu zajímavé, ne?

Nemůžeš jen tak zabouchnout dveře před ředitelem, řekla jeho mrzimorská část. Co když ti začne odebírat školní body? Mohl by ti život ve škole podstatně ztížit, kdyby se rozhodl, že tě nemá rád!

A jiná jeho část, kterou Harry neměl příliš rád, ale nezvládal ji tak docela umlčet, přemítala nad potenciálními výhodami, které by s sebou neslo stát se jedním z mála přátel tohoto šíleného a starého kouzelníka, který shodou okolností byl rovněž ředitelem Bradavic, nejvyšším divotvůrcem a nejvyšším hlavounem. A jeho vnitřní Zmijozel byl bohužel mnohem obratnější než Draco, když šlo o obracení lidí k Temnotě, protože mu právě teď říkal věci, jako: takový chudák, vypadá to, že by jen potřeboval mít si s kým promluvit… a ty bys přece nechtěl, aby takový mocný muž nakonec vložil svou důvěru v někoho méně vhodného, že ano? a Zajímalo by mě, jaká neuvěřitelná tajemství by ti Brumbál mohl povědět, kdybys, však víš, kdyby ses s ním spřátelil a dokonce i Vsadil bych se, že má vážně zajímavou sbírku knih.

Všichni jste banda šílenců, pomyslel si Harry k celému tomu shromáždění, ale byl jednomyslně přehlasován všemi svými částmi.

Harry se otočil, udělal krok k otevřeným dveřím, natáhl se a schválně je znovu zavřel. Bylo to laciná oběť, vzhledem k tomu, že zůstával, a Brumbál beztak mohl ovládat jeho pohyb, ale možná to na Brumbála udělá dojem.

Když se Harry otočil zpátky, zjistil, že ten mocný šílený kouzelník se na něj znovu usmívá a vypadá přátelsky. To bylo dobře. Možná.

„Prosím, už to nikdy nedělejte,“ řekl Harry. „Nelíbí se mi být v pasti.“

„To je mi skutečně líto, Harry,“ řekl Brumbál a znělo to jako upřímná omluva. „Ale bylo by děsivě nemoudré, kdybych ti dovolil odejít bez kamene tvého otce.“

„Samozřejmě,“ řekl Harry. „Bylo ode mě pošetilé očekávat, že se dveře otevřou před tím, než vložím questový předmět do svého inventáře.“

Brumbál se usmál a přikývl.

Harry přešel ke stolu, přesunul na svém opasku svrččí váček dopředu a s jistou námahou se mu povedlo svými jedenáctiletými pažemi zvednout kámen a nakrmit jím váček.

Cítil, jak se váha kamene pomalu zmírňuje, jak rozšířený ret polykal kámen, a krknutí, které potom následovalo, bylo dost hlasité a neslo stopu stížnosti.

Matčina učebnice lektvarů pro pátý ročník (s tajemstvím, které opravdu bylo dost hrozné) následovala hned po něm.

A pak Harryho vnitřní Zmijozel pronesl lstivý návrh na vlichocení se řediteli, který byl, bohužel, přednesen takovým způsobem, že si získal většinovou havraspárskou frakci.

„Takže,“ řekl Harry. „Um. Když už tu jsem, nemohl byste mi dopřát menší prohlídku vaší kanceláře? Celkem by mě zajímalo, k čemu některé z těch věcí slouží,“ a to bylo Harryho nejzmírněnější prohlášení měsíce září.

Brumbál se na něj upřeně podíval a pak s lehkým úsměvem přikývl. „Jsem polichocen tvým zájmem,“ řekl Brumbál, „ale obávám se, že tu toho není moc k vidění.“ Brumbál udělal krok ke zdi a ukázal na portrét spícího muže. „Tohle jsou portréty minulých ředitelů Bradavic.“ Otočil se a ukázal na svůj pracovní stůl. „Tohle je můj pracovní stůl.“ Ukázal na židli. „Tohle je má židle-“

„Promiňte,“ řekl Harry, „ve skutečnosti mě spíš zajímaly tyhle věci.“ Harry ukázal na malou kostku, která potichu šeptala „bubl… bubl… bubl…“

„Ach, tahle malá udělátka?“ řekl Brumbál. „Ta jsem zdědil s ředitelskou kanceláří a nemám nejmenší představu, co většina z nich dělá. I když tenhle ciferník počítá množství, no, říkejme tomu kýchnutí, všech čarodějnic-leváků ve Francii; nevěřil bys, kolik práce mě stálo se k tomu dopracovat. A tenhle, s těmi zlatými viblátky, je můj vlastní vynález a Minerva nikdy nemá šanci zjistit, co to dělá.“

Brumbál udělal krok k držáku na klobouk, zatímco Harry to stále ještě zpracovával. „A tady samozřejmě máme Moudrý klobouk, věřím, že vy dva už jste se potkali. Řekl mi, že nikdy, za žádných okolností, nemá být znovu posazen na tvou hlavu. Jsi teprve čtrnáctým studentem v historii, o kterém to prohlásil. Baba Jaga byla jednou z těch předchozích, a o zbylých dvanácti ti povím, až budeš starší. Tohle je deštník. Tohle je další deštník.“ Brumbál postoupil o dalších několik kroků a se širokým úsměvem se otočil. „A samozřejmě většina lidí, co přijde do mé kanceláře, chce vidět Fawkese.“

Brumbál se postavil vedle ptáka, hřadujícího na zlaté plošince.

Harry poněkud zmateně přišel blíž. „Tohle je Fawkes?“

„Fawkes je fénix,“ řekl Brumbál. „Velmi vzácné, velmi mocné magické stvoření.“

„Aha…“ řekl Harry. Sklonil hlavu a podíval se do drobných, korálkovitých očí, ve kterých se nezrcadlila ani nejmenší stopa inteligence.

„Ahhhaaa…“ řekl Harry znovu.

Byl si pěkně jistý, že poznal tvar toho ptáka. Těžko by mu to mohlo ujít.

„Ummm…“

Řekni něco inteligentního! zařval sám na sebe Harryho mozek. Přestaň tu jen stát a blekotat jako naprostý idiot!

A co bych sakra měl říct? odpálil Harryho mozek zpátky.

Cokoli!

Myslíš něco jiného než „Fawkes je kuře“-

Ano! Cokoli kromě toho!

Takže, ah, co za kouzla fénixové vlastně dokážou?“

„Jejich slzy mají moc léčit,“ řekl Brumbál. „Jsou to stvoření ohně a dovedou se přemisťovat mezi místy stejně snadno, jako může oheň zaniknout v jednom místě a být znovu vzkříšen v jiném. Při obrovském napětí jejich vnitřní magie jejich těla rychle stárnou, přesto však mají ze všech žijících tvorů nejblíže k nesmrtelnosti, protože když jejich těla začínají selhávat, obětují se ve výbuchu ohně a nechají za sebou mládě, nebo někdy jen vajíčko.“ Brumbál postoupil blíže a se zamračením prozkoumal kuře. „Hmm… řekl bych, že vypadá trochu neduživě.“

Než Harrymu tohle prohlášení plně došlo, kuře už bylo v jednom ohni.

Kuřecí zobáček se otevřel, ale kuře nedostalo čas na jediné kvoknutí, než se začalo scvrkávat a měnit na popel. Žár byl krátký, intenzivní a naprosto sebe-spalující; nedoprovázel ho ale zápach spáleniny.

A pak oheň pohasl, jen několik vteřin poté, co se rozhořel, a na zlaté plošince zbyla nepatrná, ubohá hromádka popela.

„Netvař se tak zděšeně, Harry!“ řekl Brumbál. „Fawkesovi se nic nestalo.“ Brumbálova ruka se natáhla do kapsy a pak ta samá ruka projela popelem a odhalila malé nažloutlé vajíčko. „Podívej, tady je vajíčko!“

„Ach… wow… úžasné…“

„Ale teď už bychom opravdu měli popojet dál,“ řekl Brumbál. Vajíčko nechal za sebou v kuřecím popelu, vrátil se ke svému trůnu a posadil se. „Přeci jen, je skoro čas na večeři, a my bychom určitě nechtěli použít naše obraceče času.“

V Harryho parlamentu se odehrával vášnivý boj o moc. Zmijozel a Mrzimor si potom, co viděli, jak ředitel zapálil kuře, prohodili místa.

„Ano, popojet dál,“ řekly Harryho rty. „A pak večeře.“

Už zase zníš jako blekotající idiot, poznamenal Harryho Vnitřní kritik.

„Takže,“ řekl Brumbál, „je tu jisté doznání, které bych rád učinil, Harry. Doznání a omluva.“

„Omluvy jsou fajn,“ to ani nedává smysl! O čem jsem to tu mluvil?

Starý kouzelník si zhluboka povzdechl. „To si asi nebudeš myslet, až uslyšíš, co ti musím říct. Obávám se, Harry, že jsem tebou celý tvůj život manipuloval. Byl jsem to já, kdo tě svěřil do péče tvých zlých nevlastních rodičů-“

„Moji nevlastní rodiče nejsou zlí!“ vyhrkl Harry. „Moji rodiče, chci říct!“

„Nejsou?“ řekl Brumbál se zmateným a zklamaným výrazem. „Ani trošičku zlí? Ale to neodpovídá vzoru…“

Harryho vnitřní Zmijozel zařval z plných imaginárních plic DRŽ HUBU TY IDIOTE SEBERE JIM TĚ!

Ne, ne,“ řekl Harry, rty ztuhlé v zhrozené grimase, „jen jsem chtěl šetřit vaše city, ve skutečnosti jsou velmi zlí…“

„Skutečně?“ Brumbál se naklonil dopředu a upřeně se na něj zahleděl. „A co dělají?“

Mluv rychle „oni, ha, nutí mě řešit nádobí a umývat matematické problémy a nenechávají mě číst spoustu knih-“

„Ach, dobře, to rád slyším,“ řekl Brumbál a znovu se zaklonil. Smutně se usmál. „Za to se ti tedy omlouvám. Teď, kde jsem to byl? Ach, ano. S lítostí ti musím říct, Harry, že jsem zodpovědný za doslova všechno špatné, co se ti kdy stalo. Vím, že tohle tě pravděpodobně velmi rozzlobí.“

„Ano, jsem velmi rozzlobený,“ řekl Harry. „Grrr!“

Harryho Vnitřní kritik ho promptně ocenil cenou pro Nejhoršího herce ve všech kategoriích v celé zaznamenané historii.

„A jen jsem chtěl, abys věděl,“ řekl Brumbál, „že jsem ti chtěl říct hned, jak jen to bude možné, pro případ, že by se jednomu z nás později něco stalo, že se opravdu, opravdu omlouvám. Za všechno, co už se stalo a za všechno, co se ještě stane.“

Oči starého kouzelníka začínaly vlhnout.

„A já jsem velmi rozzlobený!“ řekl Harry. „Tak rozzlobený, že odejdu hned teď, pokud mi ještě nechcete říct něco jiného!“

Prostě JDI než zapálí i tebe! zaječeli Zmijozel s Mrzimorem a Nebelvírem.

„Chápu,“ řekl Brumbál. „Jen jednu poslední věc, Harry. Nesmíš se zkoušet dostat za ty zakázané dveře ve třetím poschodí. Neexistuje žádný způsob, jak se dostat za všechny ty pasti a já bych nerad slyšel, že ses zranil, když ses o to pokoušel. Pochybuji, že by se ti podařilo otevřít byť i jen první dveře, vzhledem k tomu, že jsou zamčené, a ty neznáš kouzlo Alohomora-“

Harry se otočil na patě a plnou rychlostí vyrazil k východu, klika v jeho ruce ochotně povolila a už pádil spirálovitým schodištěm dolů, k čertu s tím, že se samo otáčelo, jeho nohy skoro klopýtaly jedna přes druhou, během chvilky byl dole, chrlič ustoupil stranou a Harry vypálil ze schodiště jako koule z kanónu.


Harry Potter.

S Harry Potterem muselo něco být.

Přeci jen, čtvrtek měli i všichni ostatní, a přece se nezdálo, že by se podobné věci děly jim.

Bylo 18:21, čtvrtek odpoledne, když se Harry, pádící ze schodiště jako z kanónu a ještě zrychlující na plný výkon, srazil přímo s Minervou McGonagallovou, která právě zahýbala za roh na své cestě do ředitelny.

Naštěstí nikdo z nich neutržil žádné vážnější zranění. Jak to Harrymu bylo vysvětleno o něco dříve toho dne, když se odmítal byť jen znovu přiblížit ke svému koštěti, famfrpál potřeboval železné potlouky, aby měly alespoň slušnou šanci na zranění hráčů, vzhledem k tomu, že kouzelníci byli mnohem odolnější vůči nárazům než mudlové.

Harry a profesorka McGonagallová oba skončili na podlaze a pergameny, které s sebou profesorka nesla, ležely po celé chodbě.

Nastalo příšerné, příšerné ticho.

„Harry Potter,“ vydechla profesorka McGonagallová ze svého místa na podlaze hned vedle Harryho. Její hlas neměl daleko k jeku. „Co jste dělal v ředitelně?“

„Nic!“ vykvikl Harry.

Mluvil jste o profesorovi obrany?“

Ne! Brumbál si mě k sobě zavolal a dal mi velký kámen a řekl mi, že patřil mému otci, a že bych ho měl všude nosit s sebou!“

Nastalo další příšerné ticho.

„Chápu,“ řekla profesorka McGonagallová o něco klidnějším hlasem. Zvedla se, oprášila, a zamračila se na rozházené pergameny, které se srovnaly do úhledného komínku a odpelášily do rohu, jako by se chtěly skrýt před jejím pohledem. „Soucítím s vámi, pane Pottere, a omlouvám se, že jsem o vás pochybovala.“

„Profesorko McGonagallová,“ řekl Harry. Hlas mu selhával. Zvedl se z podlahy, napřímil se a podíval se do jejího důvěryhodného, příčetného obličeje. „Profesorko McGonagallová…“

„Ano, pane Pottere?“

„Myslíte si, že bych měl?“ řekl Harry chabým hlasem. „Nosit s sebou všude otcův kámen?“

Profesorka McGonagallová si povzdechla. „Obávám se, že to je mezi vámi a panem ředitelem.“ Zaváhala. „Mohu vám říci, že skoro nikdy není moudré ředitele úplně ignorovat. Je mi líto, že slyším o vašem dilematu, pane Pottere, a pokud existuje nějaký způsob, jak bych vám mohla pomoci, s čímkoli, pro co se rozhodnete-“

„Umm,“ řekl Harry. „Po pravdě mě napadlo, že hned jak budu vědět jak, mohl bych ten kámen přeměnit na prsten a nosit ho na prstě. Pokud byste mě mohla naučit, jak udržet přeměnění-“

„Je dobře, že jste se mě nejprve zeptal,“ řekla profesorka McGonagallová. Její tvář trochu zpřísněla. „Pokud byste ztratil kontrolu nad přeměněním, zvrat by vám pravděpodobně amputoval prst a dost možná i zlomil ruku ve dví. A ve vašem věku by i prsten mohl být příliš velkým předmětem k nepřetržitému udržování, aniž by vám něco takového způsobovalo trvalé citelné odčerpávání magie. Ale mohla bych vám sehnat prsten s dírkou na drahokam, malý drahokam, v kontaktu s vaší kůží, a mohl byste prozatím zkoušet v něm udržovat jiný malý předmět, třeba žužu. Pokud se vám to úspěšně podaří udržet po celý měsíc i ve spánku, povolím vám přeměnit, ehm, kámen vašeho otce…“ profesorčin hlas se vytratil. „Opravdu pan ředitel-“

„Ano. Ehm… um…“

Profesorka McGonagallová si povzdechla. „To je trochu zvláštní dokonce i u něj.“ Sklonila se a zvedla stoh pergamenů. „Je mi to líto, pane Pottere. A znovu se omlouvám, že jsem vám nedůvěřovala. Ale teď už musím za ředitelem já.“

„Ehm… hodně štěstí. Asi. Hmm…“

„Děkuji vám, pane Pottere.“

„Umm…“

Profesorka McGonagallová přešla k chrliči, neslyšně vyslovila heslo a vkročila na otáčející se spirálové schody. Začínala stoupat vzhůru, mimo dohled, a chrlič se posouval zpátky-

Profesorko McGonagallová, pan ředitel taky zapálil kuře!“

„Cože uděl-“

18. Mistr lektvarů - Hierarchie dominance

Každá dostatečně pokročilá J. K. Rowlingová je nerozlišitelná od magie.


To zní jako ten druh věcí, co dělávám, že?“


Bylo páteční ráno, čas snídaně. Harry si ukousl další obrovský kus toustu a pak se pokusil připomenout svému mozku, že hltáním snídaně se do podzemí skutečně nedostane o nic dřív. Tak jako tak měl mezi snídaní a začátkem lektvarů celou hodinu na studium.

Ale podzemí! V Bradavicích! Harryho představivost už načrtávala všechny ty propasti, úzké provazové mosty, valy osvícené pochodněmi a plochy světélkujícího lišejníku. Budou tam krysy? Budou tam draci?

Harry Potter,“ pronesl za ním tichý hlas.

Harry se ohlédl přes rameno a zjistil, že hledí na Ernieho Macmillana, elegantně oblečeného v žlutě lemovaném hábitu a s ustaraným výrazem na tváři.

„Neville si myslel, že bych tě mohl varovat,“ řekl Ernie tiše. „A já myslím, že má pravdu. Buď dneska na lektvarech opatrný. Starší Mrzimorové nám řekli, že profesor Snape umí být vážně hnusný na ty, které nemá rád, a že nemá rád většinu lidí, kteří nepatří do Zmijozelu. Když na něj budeš něco zkoušet… mohlo by to pro tebe, jak jsem slyšel, špatně dopadnout. Prostě drž hlavu dole a nedávej mu žádnou záminku, proč by si tě měl všimnout.“

Nastalo ticho, jak to Harry zpracovával, a pak pozvedl obočí (přál si, aby uměl zvednout jen jedno obočí jako Spock, ale nikdy se mu to nepovedlo). „Díky,“ řekl Harry. „Právě jsi mě možná ušetřil spousty problémů.“

Ernie přikývl a vrátil se k mrzimorskému stolu.

Harry se vrátil ke svému toustu.

Zhruba o čtyři kousnutí později někdo řekl: „Promiň,“ a Harry se otočil, aby spatřil staršího Havraspára, který také vypadal ustaraně -

O něco později Harry dojídal svůj třetí talíř slaniny. (Naučil se u snídaně jíst pořádně. Oběd mohl vždycky odbýt, pokud se rozhodl nepoužít obraceč času.) Když tu se za ním ozval další hlas: „Harry?“

„Ano,“ řekl Harry unaveně, „pokusím se nepřitáhnout pozornost profesora Snapea-“

„Ále, to je marné,“ řekl Fred.

„Naprosto marné,“ řekl George.

„Takže jsme poručili domácím skřítkům, aby ti upekli dort,“ řekl Fred.

„Hodláme na něj dát jednu svíčku za každý bod, který Havraspáru ztratíš,“ řekl George.

„A u oběda pro tebe u nebelvírského stolu uspořádáme party,“ řekl Fred.

„Doufáme, že tě to potom rozveselí,“ dokončil George.

Harry polkl svůj poslední kousek slaniny a otočil se. „Dobrá,“ řekl Harry. „Nechtěl jsem se na tohle ptát po hodině profesora Binnse, fakt jsem nechtěl, ale jestli je profesor Snape tak hrozný, proč ho nevyhodí?“

„Nevyhodí?“ řekl Fred.

„Myslíš nepropustí?“ řekl George.

„Ano,“ řekl Harry. „To se přece se špatnými učiteli dělá. Vyhodíte je. Pak si místo nich najmete lepší. Nemáte tu přece odbory nebo doživotní profesury, ne?“

Fred a George se zamračili stejně, jako by se mračili stařešinové lovecko-sběračského kmene, kdyby se jim někdo pokoušel vysvětlit vyšší matematiku.

„Já nevím,“ řekl Fred po chvilce. „To mě nikdy nenapadlo.“

„Mě taky ne,“ řekl George.

„Jo,“ řekl Harry. „To slýchávám často. No, uvidíme se u oběda, a nemějte mi za zlé, jestli na tom dortu nebudou žádné svíčky.“

Fred s Georgem se zasmáli, jako kdyby Harry řekl něco legračního, uklonili se mu a zamířili zpátky k Nebelvíru.

Harry se otočil zpátky ke stolu a popadl koláček. Žaludek už měl vážně plný, ale měl pocit, že dnes ráno by mohl potřebovat hodně kalorií.

Zatímco jedl svůj zákusek, přemýšlel o nejhorším učiteli, kterého zatím v Bradavicích potkal, profesoru Binnsovi, kterého měli na dějepis. Profesor Binns byl duch. Z toho, co mu řekla Hermiona, se nezdálo, že by duchové byli plně sebe-uvědomělí. Duchové neměli na svědomí žádný slavný objev, ani se jim nedaly připsat originální práce, bez ohledu na to, kým byli za svého života. Mívali potíže zapamatovat si současné století. Hermiona řekla, že se podobají náhodným portrétům, vtlačeným do okolní hmoty výbojem duševní energie, který doprovázívá čarodějovu náhlou smrt.

Harry narazil na pár hloupých učitelů během svých přerušovaných výpadů do standardního mudlovského vzdělávacího systému - jeho otec byl samozřejmě o hodně vybíravější, když přišlo na výběr univerzitních studentů - ale v učebně dějepisu tomu bylo poprvé, co narazil na učitele, který do slova a do písmene nebyl myslící bytostí.

A také se to projevilo. Harry to po pěti minutách vzdal a začal si číst v učebnici. Když mu došlo, že „profesor Binns“ nebude protestovat, Harry se natáhl do svého váčku a vytáhl špunty do uší.

Že by duchové nevyžadovali plat? Bylo to tím? Nebo bylo doslova nemožné v Bradavicích někoho vyhodit i poté, co zemřeli?

A teď se zdálo, že profesor Snape se chová naprosto hrozně ke každému, kdo nepatří do Zmijozelu, a nikoho ani nenapadlo, že by jeho úvazek mohli ukončit.

A ředitel zapálil kuře.

„Promiň,“ ozval zpoza něho ustaraný hlas.

„Přísahám,“ řekl Harry, aniž by se otočil, „tohle místo je skoro z osmi a půl procent tak strašné, jako Oxford z tátových historek.“


Harry dupal kameny dlážděnou chodbou a na tváři se mu ve stejném poměru mísilo uražení s podrážděním a vztekem.

„Podzemí!“ zasyčel Harry. „Kobky! Tohle nejsou kobky! Tohle je suterén! Suterén!“

Několik havraspárských dívek se na něj divně podívalo. Chlapci už si na to zvykli.

Zdálo se, že úrovni, na které se nacházela učebna lektvarů, se neříkalo „podzemí“ z žádného jiného důvodu, než že byla pod zemí a o něco chladnější než hlavní budova.

V Bradavicích! V Bradavicích! Harry čekal celý svůj život a teď bude muset čekat dál, a pokud by na celém povrchu zemském mělo být jediné místo, které mělo slušné podzemí, měly to být Bradavice! Copak si Harry bude muset postavit svůj vlastní hrad, když bude chtít vidět jednu maličkou bezednou propast?

Chvilku nato se dostali do samotné učebny lektvarů a Harry se znatelně rozveselil.

Učebna lektvarů obsahovala podivná stvoření konzervovaná v obrovských lahvích, které pokrývaly každý centimetr zdí mezi skříněmi. Harry už se ve svém čtení dostal dost daleko na to, aby byl schopen pár z těch tvorů identifikovat, například Zabriskana Fontemu. Třebaže padesáticentimetrový pavouk vypadal jako akromantule, ve skutečnosti jí být nemohl, byl příliš malý. Rád by se na to přeptal Hermiony, ale nezdálo se, že by měla chuť podívat se kamkoli tím směrem.

Harry se právě díval na velkou prachovou kouli s očima a nohama, když do místnosti vklouzl assassin.

To byla první věc, která Harrymu přišla na mysl, když spatřil profesora Severuse Snapea. Na způsobu, jakým se ten muž pohyboval mezi dětskými lavicemi, bylo něco tichého a smrtícího. Jeho hábit byl neudržovaný, vlasy mastné. Něco na něm Harrymu připomínalo Luciuse, i když ti dva si nebyli ani vzdáleně podobní. Vzbuzovalo to dojem, že zatímco Lucius by vás zabil s bezchybnou elegancí, tento muž by vás prostě zabil.

„Posaďte se,“ řekl profesor Severus Snape. „Hned.“

Harry a pár dalších dětí, které postávaly kolem a povídaly si, se spěšně prodralo k lavicím. Harry si plánoval sednout vedle Hermiony, ale místo toho zjistil, že sedí v nejbližší prázdné lavici vedle Justina Flinche-Fletchleyho (byla to spojená hodina, Havraspár s Mrzimorem), ob dvě lavice od Hermiony.

Severus se posadil za katedru a bez sebemenšího úvodu nebo představení řekl: „Hannah Abbottová.“

„Zde,“ řekla Hannah trochu třesoucím se hlasem.

„Susan Bonesová.“

„Přítomná.“

A tak to pokračovalo a nikdo se neodvažoval se ani slůvkem odchýlit, dokud:

„Ach ano. Harry Potter. Naše nová… celebrita.“

„Celebrita je přítomná, pane.“

Polovina třídy sebou škubla, zatímco někteří chytřejší náhle začali vypadat, jako by chtěli utéct, dokud učebna ještě stála.

Severus se v očekávání usmál a vyvolal další jméno na seznamu.

Harry si v duchu povzdechl. Stalo se to příliš rychle, než aby s tím mohl něco udělat. No dobrá. Z nějakého důvodu ho ten muž už předem neměl rád. A když se nad tím Harry zamyslel, bylo lepší, že si tenhle profesor lektvarů vybral jeho, než, řekněme, Nevilla nebo Hermionu. Harry se uměl bránit o dost lépe. Ano, pravděpodobně to takhle bylo vážně lepší.

Když byla docházka hotová, Severus pohledem přelétl celou třídu. Jeho oči byly stejně prázdné jako bezhvězdná obloha.

„Vaším úkolem zde,“ řekl Severus tichým hlasem, při kterém se v zadní řadě studenti předklonili, aby lépe slyšeli, „je zvládnout náročnou vědu a přesné umění přípravy lektvarů. Jelikož se to obvykle obejde bez pošetilého mávání hůlkou, leckdo z vás stěží uvěří, že i to jsou kouzla a čáry. Pochybuji, že byste opravdu pochopili, jaký půvab v sobě má tiše bublající kotlík a výpary, které se nad ním tetelí, a neviditelná síla šťáv, jež skrytě putují lidskými žilami,“ pronesl téměř něžným, chlubivým hlasem, „omamují mysl a podrobují si smysly,“ čím dál tím děsivější. „Dokážu vás naučit, jak připravit věhlas, stáčet slávu a dokonce uložit do zabroušených flakonů smrt - pokud ovšem nejste takové stádo tupohlavců, jaké musím obvykle učit.“

Severus si nějak všiml skeptického výrazu na Harryho tváři, nebo přinejmenším jeho oči náhle skočily k místu, kde Harry seděl.

„Pottere!“ vyštěkl profesor lektvarů. „Co získám, když přidám rozdrcený kořen asfodelu k výluhu z pelyňku?“

Harry zamrkal. „Bylo to v Kouzelnických odvarech a lektvarech?“ zeptal se. „Právě jsem to dočetl a nevzpomínám si na nic, co by zahrnovalo pelyněk-“

Hermiona ruka vyletěla nahoru a Harry po ní střelil pohledem, což způsobilo, že zvedla ruku ještě výše.

„Ale, ale,“ řekl Severus sametově. „Sláva zřejmě není všechno.“

„Opravdu?“ řekl Harry. „Ale vy jste nám právě řekl, že nás naučíte, jak stáčet slávu. Povězte, jak to přesně funguje? Vypijete to a proměníte se v celebritu?“

Tři čtvrtiny třídy sebou škubly.

Hermionina ruka zvolna klesla dolů. No, to nebylo překvapující. Mohla být jeho rivalkou, ale nebyla někým, kdo by v tom pokračoval i po tom, co se vyjasnilo, že se ho dotyčný profesor záměrně snaží zesměšnit.

Harry se pevně snažil udržet svůj vztek pod kontrolou. První odpověď, která mu přišla na mysl, bylo 'Abrakadabra'.

„Zkusíme to ještě jednou,“ řekl Severus. „Pottere: kdybych vám řekl, ať mi přinesete bezoár, kde byste ho hledal?“

„To také není v té učebnici,“ řekl Harry, „ale v jedné mudlovské knize jsem četl, že trichinobezoar je klubko tuhých vlasů, které se dá najít v lidském žaludku a mudlové věřívali, že vás uchrání před jakýmkoli jedem-“

„Špatně,“ řekl Severus. „Bezoár se dá najít v kozím žaludku, neskládá se z vlasů, a uchrání vás před většinou jedů, ale ne před všemi.“

„Neříkal jsem, že to tak je, říkal jsem, že jsem to tak četl v jedné mudlovské knize-“

„Nikoho nezajímají vaše patetické mudlovské knihy. Poslední pokus, Pottere. Jaký je rozdíl mezi šalamounkem a mordovníkem?“

A pohár přetekl.

„Víte,“ řekl Harry chladně, „v jedné z mých fascinujících mudlovských knih popisují studii, ve které skupina lidí dokázala vypadat velmi chytře díky tomu, že se ptali na věci, které znali jen oni. Přihlížející si očividně všimli jen toho, že tazatel něco ví a odpovídající ne, a nepovedlo se jim zpozorovat základní nespravedlnost takové hry. Takže, pane profesore, mohl byste mi říct, kolik elektronů se nalézá ve vnějším orbitalu uhlíkového atomu?“

Severusův úsměv se rozšířil. „Čtyři,“ řekl. „Ale to je neužitečný fakt, který by se nikdo neměl obtěžovat někam zapisovat. A pro vaši informaci, Pottere, asfodel a pelyněk spolu vytvářejí uspávací prostředek tak silný, že se mu říká Doušek živé smrti. Pokud jde o šalamounek a mordovník, jedná se o stejnou bylinu, které se také říká oměj, jak byste věděl, kdybyste přečetl Tisíc kouzelnických hub a bylin. Myslel jste si, že je zbytečné otevírat učebnici, než sem přijdete, že Pottere? Všichni ostatní by si to měli zapisovat, aby se neprojevili stejně ignorantsky jako vy.“ Severus se odmlčel, vypadal docela spokojeně sám se sebou. „A to bude… pět bodů? Ne, udělejme z toho rovných deset bodů z Havraspáru za drzé odmlouvání.“

Hermiona zalapala po dechu, spolu s množstvím dalších studentů.

„Pane profesore Snape,“ dostal ze sebe Harry. „Nevím, co jsem udělal, že jsem si vysloužil vaši nenávist. Pokud se mnou máte nějaký problém, o kterém nevím, navrhuji abychom-“

„Zmlkněte, Pottere. Dalších deset bodů z Havraspáru. Ostatní si otevřou učebnice na straně 3.“

V Harryho hrdle se rozhořelo jen velmi slabé pálení a v očích se mu neobjevil žádný náznak slz. Pokud brečení nebylo efektivní strategií k zničení tohohle profesora lektvarů, pak brečet nemělo smysl.

Harry se pomalu posadil zpříma. Připadalo mu, jako by někdo vypustil všechnu krev z jeho těla a nahradil ji tekutým dusíkem. Věděl, že se snažil kontrolovat svůj vztek, ale nedovedl si vzpomenout proč.

„Harry,“ zběsile zašeptala Hermiona o dvě lavice dál, „přestaň, prosím, je to v pořádku, nebudeme to počítat-“

„Mluvení ve třídě, Grangerová? Tři-“

„Takže,“ promluvil hlas chladnější než nula kelvinů, „jaký je postup k vyplnění formální stížnosti proti šikanujícím profesorům? Musí se zkonzultovat zástupkyně ředitele, nebo poslat dopis bradavické správní radě… mohl by mi někdo vysvětlit, jak to funguje?“

Celá třída naprosto ztuhla.

„Školní trest na jeden měsíc, Pottere,“ řekl Severus s ještě širším úsměvem.

„Odmítám vaši autoritu jakožto učitele a odmítám podstoupit jakýkoli trest, který mi dáte.“

Lidé přestali dýchat.

Severusův úsměv zmizel. „Pak budete-“ jeho hlas naráz umlkl.

„Vyloučen, chystal jste se říct?“ Teď se pro změnu lehce usmíval Harry. „Pak jste ale bezpochyby zapochyboval nad svou schopností uskutečnit takovou hrozbu, nebo jste si uvědomil následky v případě, že by se vám to podařilo. Já na druhou stranu nepochybuji o svém výhledu na nalezení jiné školy s méně tyranskými profesory, ani se takového výhledu nebojím. Nebo bych si možná mohl najmout soukromé tutory, jak je mým zavedeným zvykem, a nechat se vyučovat svou plnou učební rychlostí. V trezoru k tomu mám dost zlata. Má to co dělat s odměnami za poražení jistého Pána zla. Ale v Bradavicích jsou i učitelé, které jsem si poměrně oblíbil, takže si myslím, že by bylo snazší, kdybych místo toho našel způsob, jak se zbavit vás.“

„Zbavit se mě?“ řekl Severus, který se teď rovněž lehce usmíval. „Jak zábavná domýšlivost. Jak byste si představoval, že byste to mohl provést, Pottere?“

„Pochopil jsem to tak, že na vás už od studentů a jejich rodičů přišlo značné množství stížností,“ odhad, ale poměrně bezpečný, „což otevírá otázku, jak je možné, že tu ještě jste. Jsou Bradavice v takové finanční tísni, že si nemohou dovolit skutečného učitele lektvarů? Pokud je to tak, mohl bych něco přihodit. Jsem si jistý, že by mohli najít lepšího učitele, kdyby mu nabídli dvojnásobek vašeho současného platu.“

Dva ledové póly vyzařovaly chlad do celé třídy.

„Zjistíte,“ řekl Severus jemně, „že správní rada školy vaší nabídce nebude ani v nejmenším nakloněna.“

„Lucius…“ řekl Harry. „Tak proto tu pořád jste. Možná bych o tom s Luciusem měl prohodit slovíčko. Věřím, že touží po tom se se mnou setkat. Třeba mám něco, o co by mohl mít zájem?“

Hermiona zběsile vrtěla hlavou. Harry to zaregistroval koutkem oka, ale celá jeho pozornost se soustředila na Severuse.

„Jste velmi pošetilý chlapec,“ řekl Severus. Teď už se neusmíval ani v nejmenším. „Nemáte nic, čeho by si Lucius cenil více, než mého přátelství. A pokud byste měl, mám jiné spojence.“ Jeho hlas ztvrdl. „A shledávám stále více nepravděpodobným, že jste nebyl zařazen do Zmijozelu. Jakým způsobem se vám podařilo vyhnout se mé koleji? Ach ano, protože Moudrý klobouk prohlásil, že žertoval. Poprvé v celé zaznamenané historii. O čem jste si s Moudrým kloboukem švitořili, Pottere? Měl jste něco, co potřeboval?“

Harry zíral do Severusova chladného pohledu a vzpomněl si, že ho Moudrý klobouk varoval, aby o tom nikdy nepřemýšlel, zatímco se někomu bude dívat do očí - sklopil pohled na Severusovu katedru.

„Vypadá to, jako by se vám znenadání nechtělo podívat se mi do očí, Pottere!“

Šok z náhlého porozumění-„Takže to kvůli vám mě Moudrý klobouk varoval!“

„Cože?“ řekl Severusův hlas, zněl upřímně překvapeně, i když Harry samozřejmě nevzhlédl, aby spatřil jeho tvář.

Harry v lavici vstal.

„Posaďte se, Pottere,“ řekl naštvaný hlas z míst, kam se nedíval.

Harry to ignoroval a rozhlédl se po třídě. „Nemám v úmyslu dovolit tomuhle neprofesionálnímu učiteli plýtvat mým časem v Bradavicích,“ řekl se smrtícím klidem. „Myslím, že tento předmět opustím, a buď si po čas svého zdejšího pobytu najdu tutora, nebo pokud by školní rada byla skutečně tak zatvrzelá, se to doučím přes léto. Pokud se někteří z vás rozhodnou, že nestojí o to, nechat se tímto mužem šikanovat, moje sezení vám budou otevřená.“

Posaďte se, Pottere!“

Harry přešel třídu a popadl kliku.

Neotočila se.

Harry se pomalu otočil, a postřehl, že Severus se odporně usmívá, před tím, než si vzpomněl a stočil pohled jinam.

„Otevřete ty dveře.“

„Ne,“ řekl Severus.

„Způsobujete, že se cítím ohrožený,“ řekl hlas tak ledový, že vůbec nezněl jako Harryho, „a to je chyba.“

Severus se zasmál. „A co s tím chceš udělat, chlapečku?“

Harry udělal od dveří šest dlouhých kroků, čímž došel k zadní řadě lavic.

Pak se Harry narovnal a pozvedl pravou ruku v jediném děsivém pohybu, prsty připravené k lusknutí.

Neville zaječel a zaplul pod lavici. Ostatní děti se schoulily nebo instinktivně zvedly ruce, aby se zaštítily.

Harry, ne!“ zaječela Hermiona. „Ať už se chystáš udělat cokoli, nedělej to!“

„To jste všichni zešíleli?“ štěkl Severusův hlas.

Harry pomalu sklonil ruku. „Nechystal jsem se ho zranit, Hermiono,“ řekl Harry o něco tišším hlasem. „Jen jsem chtěl vyhodit dveře do vzduchu.“

I když, jak si teď Harry vzpomněl, neměli jste přeměňovat věci, které by měly sloužit ke spálení, což znamenalo, že vrátit se později v čase a přimět Freda nebo George přeměnit něco v přesně zvážené množství výbušnin by nemusel být tak úplně dobrý nápad…

Silencio,“ řekl Severusův hlas.

Harry se pokusil říct „Cože?“ a zjistil, že z hrdla mu nevyšel žádný zvuk.

„Tohle už je směšné. Myslím, že pro jeden den už jste si způsobil problémů dost, Pottere. Jste ten nejrušivější a nejvzpurnější student, jakého jsem kdy viděl, a nepamatuji se, kolik přesně má právě teď Havraspár bodů, ale jsem si jistý, že je zvládnu odebrat všechny. Deset bodů z Havraspáru. Deset bodů z Havraspáru. Deset bodů z Havraspáru! Padesát bodů z Havraspáru! Teď se posaďte a sledujte, jak se zbytek třídy učí!“

Harry vložil ruku do váčku a pokusil se říct „fixa“, ale samozřejmě, nevyšla z něj ani hláska. Na jeden krátký moment ho to zastavilo; pak napadlo, že by mohl zkusit odhláskovat F-I-X-A pomocí prstů. To zafungovalo. B-L-O-K, a dostal blok papíru. Harry přešel k prázdné lavici, ne k té, ve které původně seděl, a naškrábal krátkou zprávu. Odtrhl list papíru, uklidil fixu a blok do kapsy hábitu pro snadnou dostupnost, a zvedl svou zprávu, ne směrem ke Snapeovi, ale směrem ke zbytku třídy.

ODCHÁZÍM
POTŘEBUJE SE
JEŠTĚ NĚKDO
DOSTAT PRYČ?

„Jste šílený, Pottere,“ řekl Severus s chladným pohrdáním.

Harry se směrem ke katedře ironicky uklonil, přešel ke zdi, jedním hladkým pohybem otevřel dveře od skříně, vkročil dovnitř, a zabouchl za sebou dveře.

Ozval se zadušený zvuk lusknutí prstů, a pak nastalo ticho.

Studenti ve třídě se po sobě dívali zmateně a vyděšeně.

Tvář mistra lektvarů se zalykala vztekem. Několika dlouhými kroky přešel třídu a škubnutím otevřel dveře od skříně.

Byla prázdná.


O hodinu dřív se Harry z vnitřku skříně zaposlouchal. Zvenčí nepřicházel žádný zvuk, ale riskovat nemělo žádný smysl.

P-L-Á-Š-Ť odhláskovaly jeho prsty.

Jakmile byl neviditelný, velmi opatrně a pomalu otevřel dveře a vykoukl ven. Nezdálo se, že by ve třídě někdo byl.

Dveře nebyly zamčené.

Když se Harry, v bezpečné neviditelnosti, ocitl na chodbě, pryč z toho nebezpečného místa, trocha jeho hněvu opadla, a on si uvědomil, co právě udělal.

Co právě udělal.

Harryho neviditelná tvář ztuhla v naprosté hrůze.

Znepřátelil si učitele v trojnásobném rozsahu, než se mu povedlo kdy předtím. Vyhrožoval, že odejde z Bradavic, a možná to bude muset i splnit. Ztratil všechny body, které Havraspár měl, a pak použil obraceč času…

Jeho představivost mu ukázala jeho rodiče, jak na něj ječí po tom, co ho vyloučili, profesorku McGonagallovou, která je z něho zklamaná, a bylo to prostě příliš bolestivé, a on to nedokázal snést, a nedokázal vymyslet žádný způsob, jakým by se zachránil-

Harryho napadlo, že pokud ho vztek dostal do všech těchto problémů, pak by vztek mohl i vymyslet, jak z toho ven. Věci se zdály tak nějak jasnější, když byl naštvaný.

A myšlenka, kterou si Harry nepřipouštěl, zněla, že by téhle budoucnosti prostě nedokázal čelit, kdyby naštvaný nebyl.

Takže vyvolal zpět všechny své vzpomínky na to pálící ponížení.

Ale, ale. Sláva zřejmě není všechno.

Deset bodů z Havraspáru za drzé odmlouvání.

Uklidňující chlad zaplavil jeho žíly jako vracející se příbojová vlna, a Harry vydechl.

Ok. Zpátky k příčetnosti.

Po pravdě se cítil trochu zklamaný ze svého ne-vzteklého já, že takhle zkolabovalo a jen se chtělo dostat z problémů. Profesor Severus Snape představoval problém všech. To normální Harry zapomněl a přál si jen najít způsob, jakým ochránit sebe. A nechat v tom všechny ostatní oběti? Otázka nezněla, jak by mohl zachránit sám sebe, ale jak zničit profesora lektvarů.

Takže tohle je má temná stránka, ano? Tak trochu předpojatý název, moje světlá stránka mi přijde mnohem sobečtější a zbabělejší, a taky zmatená a vyplašená.

A teď, když opět přemýšlel jasně, mu také bylo jasné, co by měl udělat dál. Už si dal jednu hodinu k přípravě, a mohl použít i dalších pět, kdyby bylo potřeba…


Minerva McGonagallová čekala v ředitelně.

Brumbál seděl za stolem na svém polstrovaném trůnu, oblečen do čtyř vrstev formálního levandulového hábitu. Minerva se posadila na židli před ním, naproti Severusovi, usazenému na jiné židli. Naproti všem třem stála prázdná dřevěná stolička.

Čekali na Harryho Pottera.

Harry, pomyslela si Minerva zoufale, slíbil jsi, že nekousneš žádné učitele!

A ve své mysli mohla velmi jasně slyšet i odpověď, Harry rozčilenou tvář a jeho vzteklou reakci: Řekl jsem, že nekousnu nikoho, kdo mě nekousne jako první!

Ozvalo se zaklepání na dveře.

„Dále!“ zvolal Brumbál.

Dveře se otevřely a Harry Potter vstoupil. Minerva téměř nahlas zalapala po dechu. Ten chlapec vypadal chladně, usebraně a naprosto se ovládal.

„Dobré rán-“ Harry se náhle odmlčel. Klesla mu čelist.

Minerva sledovala Harryho pohled, a zjistila, že Harry zírá na Fawkese sedícího na zlaté plošince. Fawkes zamával zářivě červeno-zlatými křídly, ten pohyb se podobal zatřepotání ohně, a sklonil hlavu v odměřeném kývnutí k chlapci.

Harry stočil vytřeštěný pohled k Brumbálovi.

Brumbál na něj zamrkal.

Minerva cítila, že jí něco uniká.

Přes Harryho tvář se kmitla nejistota. Jeho chladnokrevnost se otřásla. V jeho očích se objevil strach, pak vztek, a pak byl chlapec znovu klidný.

Minervě po páteři přeběhlo zamrazení. Něco tu nebylo v pořádku.

„Prosím, posaďte se,“ řekl Brumbál. Jeho tvář byla znovu vážná.

Harry si sedl.

„Takže, Harry,“ řekl Brumbál. „Slyšel jsem hlášení od profesora Snapea týkající se dnešního dne. Mohl bys mi i ty vlastními slovy říct, co se stalo?“

Harryho pohled sebou pohrdavě kmitl směrem k Severusovi. „To není nijak složité,“ řekl chlapec a zlehka se usmál. „Pokusil se mě šikanovat, stejně jako šikanoval každého ne-Zmijozela ode dne, kdy vám ho sem Lucius podstrčil. Pokud jde o další podrobnosti, chtěl bych vás napřed požádat o soukromý rozhovor. U studenta, který nahlašuje profesorovo nevhodné chování, se stěží dá očekávat, že tak učiní před dotyčným profesorem.“

Tentokrát si Minerva nemohla pomoci, musela nahlas zalapat po dechu.

Severus se jednoduše zasmál.

A ředitelova tvář zvážněla. „Pane Pottere,“ řekl ředitel, „takovým způsobem se o bradavických profesorech nemluví. Obávám se, že jednáte pod vlivem velkého nedorozumění. Profesor Severus Snape má mou plnou důvěru a slouží Bradavicím na můj vlastní popud, ne pro Luciuse Malfoye.“

Na chvilku zavládlo ticho.

Když chlapec znovu promluvil, byl jeho hlas ledový. „Něco mi tu uniká?“

„Poměrně velké množství věcí, pane Pottere,“ řekl ředitel. „Pro začátek byste měl pochopit, že důvodem našeho setkání je prodiskutovat, jak vás ukáznit za události dnešního rána.“

„Tento muž terorizuje školu už léta. Promluvil jsem se studenty a shromáždil jsem historky, které by určitě stačily na novinovou kampaň, která by proti němu spojila rodiče. Někteří z mladších studentů brečeli, když mi to vyprávěli. Já jsem málem brečel, když jsem to slyšel! Vy jste tomuhle tyranovi dal volnost? To vy jste tohle způsobil svým studentům? Proč?“

Minerva polkla hrudku v krku. Tohle - tohle ji napadalo, občas, ale nějak se nikdy docela-

„Pane Pottere,“ řekl ředitel, jeho hlas byl náhle vážný, „tohle setkání není o profesorovi Snapeovi. Je o vás a vaší neúctě ke školní disciplíně. Profesor Snape navrhl, a já jsem souhlasil, že tři měsíce školního trestu budou přiměřené-“

„Zamítnuto,“ řekl Harry ledově.

Minerva oněměla.

„Tohle nebyl návrh, pane Pottere,“ řekl ředitel. Na chlapce se teď obrátila plná síla kouzelníkova pohledu. „Tohle je váš tre-“

„Vysvětlíte mi, proč jste dovolil tomuto muži ubližovat dětem, které byly umístěny do vaší péče, a pokud vaše vysvětlení nebude dostačovat, začnu s novinovou kampaní proti vám.“

Minervino tělo se otřáslo silou toho výpadu, tou čistou a surovou lese majeste.

Dokonce i Severus vypadal šokovaně.

„To, Harry, by bylo mimořádně nemoudré,“ řekl Brumbál pomalu. „Na šachovnici jsem hlavní protiváhou Luciuse. Pokud bys udělal takovou věc, výrazně by ho to posílilo, a já si nemyslím, že to je cesta, kterou sis zvolil.“

Chlapec na dlouho ztuhl.

„Tento rozhovor by měl probíhat v soukromí,“ řekl Harry. Jeho hlava sebou škubla Severusovým směrem. „Pošlete ho pryč.“

Brumbál zavrtěl hlavou. „Harry, neřekl jsem ti snad, že Severus Snape má mou plnou důvěru?“

Chlapec vypadal šokovaně. „Jeho šikanování vás činí zranitelným! Nejsem jediný, kdo by proti vám tu novinovou kampaň mohl rozpoutat! Tohle je šílené! Proč to děláte?“

Brumbál si povzdechl. „Je mi líto, Harry. Má to co dělat s věcmi, které teď ještě nejsi připraven slyšet.“

Harry na Brumbála vytřeštil oči. Pak se otočil, aby se podíval na Severuse. Pak zpátky na Brumbála.

„Tohle je šílené,“ řekl chlapec pomalu. „Rozhodl jste se ho nekočírovat, protože si myslíte, že je součástí vzoru. Bradavice potřebují zlého mistra lektvarů, aby z nich byla pořádná kouzelnická škola, stejně jako potřebují ducha, aby učil historii.“

„To zní jako ten druh věci, co dělávám, že?“ řekl Brumbál s úsměvem.

„Nepřípustné,“ řekl Harry prostě. Jeho pohled byl chladný a temný. „Nebudu tolerovat šikanování a zneužívání. Zvážil jsem mnoho různých způsobů, jak se s tímto problémem vypořádat, ale zjednoduším to. Buď půjde tento muž, nebo já.“

Minerva znovu zalapala po dechu. V Severusových očích se mihlo něco zvláštního.

Nyní zchladl i Brumbálův pohled. „Vyloučení, pane Pottere, je finální hrozba, která může být použita proti studentovi. Není zvykem, aby tuto hrozbu používal student proti řediteli. Tohle je nejlepší kouzelnická škola v celém světě a vzdělání zde je příležitostí, které se nedostane všem. Máte snad dojem, že Bradavice se bez vás neobejdou?“

A Harry se jen lehce usmál.

Minervy se náhle zmocnila hrůza. Harry by určitě ne-

„Zapomněl jste,“ řekl Harry, „že nejste jediný, kdo dokáže vidět vzory. Tohle bude soukromý hovor. Pošlete ho-“ Harry znovu mávl rukou k Severusovi a pak se náhle uprostřed věty a uprostřed pohybu zarazil.

Minerva dokázala spatřit na Harryho tváři tu přesnou chvíli, kdy si vzpomněl.

Přece jen, to ona mu to řekla.

„Pane Pottere,“ řekl ředitel, „ještě jednou, Severus Snape má mou naprostou důvěru.“

„Vy jste mu to řekl,“ zašeptal chlapec. „Vy naprostý blázne.“

Brumbál na tu urážku nijak nereagoval. „Řekl co?“

„Že Pán zla je naživu.“

O čem to při Merlinovi žvaníte, Pottere?“ zakřičel Severus naprosto šokovaným a vzteklým tónem.

Harry na něj s pochmurným úsměvem krátce pohlédl. „Ach, takže skutečně jste Zmijozel. Už jsem se začínal bát.“

A pak nastalo ticho.

Konečně Brumbál promluvil. Jeho hlas zněl jemně. „Harry, o čem to mluvíš?“

„Omlouvám se, Albusi,“ zašeptala Minerva.

Severus s Brumbálem se k ní otočili.

„Profesorka McGonagallová mi nic neřekla,“ řekl Harryho hlas, svižněji a méně klidně než předtím. „Uhádl jsem to. Říkal jsem vám, že taky dokážu spatřit vzory. Tipnul jsem si, a ona kontrolovala svou reakci zrovna jako teď Severus. Ale její kontrole chyběl kousíček k dokonalosti, a já jsem poznal, že se nejedná o skutečnou reakci.“

„A já jsem mu řekla,“ řekla Minerva, její hlas se trochu třásl, „že vy, já a Severus jsme jediní, kteří to vědí.“

„Což mi prozradila jako ústupek, aby mi zabránila začít se jen tak všech ptát, protože přesně to jsem vyhrožoval, že udělám, pokud mi nic neřekne,“ řekl Harry. Pak se krátce zasmál. „Vážně jsem si předtím měl promluvit s jedním z vás o samotě a oznámit vám, že mi paní profesorka všechno řekla, a podívat se, jestli vám něco neuklouzne. Pravděpodobně by to nefungovalo, ale stejně by to stálo za pokus.“ Chlapec se znovu usmál. „Ta hrozba je stále na stole a jednou očekávám plné zasvěcení.“

Severus jí věnoval pohled naprostého pohrdání. Minerva zvedla bradu a snesla to. Věděla, že to je zasloužené.

Brumbál se ve svém polstrovaném trůnu zaklonil. Jeho oči byly tak chladné, jak je Minerva neviděla ode dne, kdy jeho bratr zemřel. „A ty vyhrožuješ, že nás zanecháš Voldemortovi napospas, pokud se nepodřídíme tvým přáním.“

Harryho hlas byl ostrý jako žiletka. „S lítostí vám oznamuji, že nejste středem vesmíru. Nevyhrožuji, že opustím celou kouzelnickou Anglii. Vyhrožuji, že opustím vás. Nejsem malý pokorný Frodo. Tohle je můj quest a pokud chcete být jeho součástí, budete hrát podle mých pravidel.“

Brumbálova tvář byla nadále chladná. „Začínám zpochybňovat vaši vhodnost pro roli hrdiny, pane Pottere.“

Harryho pohled byl stejně ledový. „Já začínám zpochybňovat vaši vhodnost k roli mého Gandalfa, pane Brumbále. Boromir byl alespoň pochopitelný omyl. Co tenhle Nazgúl dělá v mém Společenstvu?“

Minerva byla naprosto ztracená. Podívala se na Severuse, jestli to chápe, a spatřila, že Severus od Harryho odvrátil tvář a usmívá se.

„Řekl bych,“ řekl Brumbál pomalu, „že z tvé perspektivy se jedná o rozumnou otázku. Takže, pane Pottere, pokud vás profesor Snape od této chvíle nechá na pokoji, bude to naposledy, co toto téma vyvstane, nebo vás tu každý týden najdeme s novými požadavky?“

„Nechat mě na pokoji?“ Harryho hlas byl rozzuřený. „Nejsem jeho jediná oběť a rozhodně ne ta nejzranitelnější! Zapomněl jste, jak bezbranné jsou děti? Jak snadno se dají zranit? Od této chvíle bude Severus zacházet s každým studentem v Bradavicích s náležitou a profesionální slušností, nebo si najdete jiného mistra lektvarů, nebo si najdete jiného hrdinu!“

Brumbál se začal smát. Byl to hlasitý, srdečný, veselý smích, jako kdyby před ním Harry právě předvedl legrační taneček.

Minerva se neodvažovala pohnout. Jen oči jí zamrkaly a viděla, že Severus je stejně nehybný.

Harryho vzezření zchladlo ještě více. „Pletete se ve mě, pane řediteli, pokud si myslíte, že se jedná o vtip. Tohle není požadavek. To je váš trest.“

„Pane Pottere-“ řekla Minerva. Nevěděla ani, co přesně se to chystá říct. Jen to, že tohle jednoduše nemůže přejít.

Harry směrem k ní udělal utišující gesto a dál mluvil k Brumbálovi. „Pokud se vám to zdá nezdvořilé,“ řekl Harry, teď trochu tvrdším hlasem, „není to o nic méně zdvořilé než to, co jste řekl vy mně. Neřekl byste nic takového někomu, koho byste považoval za rovnocennou lidskou bytost, a ne za podřízené dítě, a já s vámi budu zacházet se stejnou zdvořilosti, s jakou zacházíte vy se mnou-“

„Ach, skutečně, opravdu, tohle je ten pravý trest pro mne! Samozřejmě, že mě tu vydíráš, abys zachránil své spolužáky a ne sám sebe! Ani si nedokážu představit, proč by mě měl napadat opak!“ Brumbál se teď smál ještě hlasitěji. Třikrát udeřil pěstí o stůl.

Harryho pohled znejistěl. Jeho tvář se otočila k ní, poprvé za celou dobu promluvil na ni. „Promiňte,“ řekl Harry. Jeho hlas kolísal. „Potřebuje si vzít léky nebo něco takového?“

„Á…“ Minerva neměla ponětí, co by vůbec mohla říct.

„Dobrá,“ řekl Brumbál. Utřel si slzy z očí. „Omluvte mě. Omlouvám se za to přerušení. Prosím, Harry, pokračuj s vydíráním.“

Harry otevřel pusu, pak ji zase zavřel. Vypadal trochu nejistě. „Ano… také musí přestat číst studentům myšlenky.“

„Minervo,“ řekl Severus vražedným hlasem, „vy-“

„Moudrý klobouk mě varoval,“ řekl Harry.

Cože?“

Víc říct nemůžu. Na každý pád, to bude všechno. Skončil jsem.“

Ticho.

„Co teď?“ řekla Minerva, když bylo jasné, že se nikdo nechystá říct nic dalšího.

„Co teď?“ zopakoval Brumbál. „No, teď hrdina vyhraje, jak jinak.“

Cože?“ řekli Severus, Minerva a Harry.

„No, rozhodně nás zahnal do kouta,“ řekl Brumbál se spokojeným úsměvem. „Ale Bradavice potřebují zlého mistra lektvarů, nebo by to prostě nebyla pořádná kouzelnická škola, že ano? Takže, co kdyby se profesor Snape choval hrozně jen ke studentům od pátého ročníku výš?“

Cože?“ ozvali se všichni tři znovu.

„Přece jsou to ti nejbezbrannější, o které máš starost. Možná máš pravdu, Harry. Možné jsem skutečně po všech těch dekádách zapomněl, jaké je to být dítětem. Takže nabízím kompromis. Severus bude pokračovat v nespravedlivém udílení bodů Zmijozelu a ve své koleji bude i nadále uplatňovat jen uvolněnou disciplínu, a bude se chovat hrozně ke všem ne-zmijozelským studentům od pátého ročníku výše. Ostatní bude děsit, ale ne šikanovat. Slíbí, že bude číst myšlenky jen v případě, že si to vyžádá bezpečnost studentů. Bradavice budou mít svého zlého mistra lektvarů, ale ty nejbezbrannější oběti, jak jsi to vyjádřil, budou v bezpečí.“

Minerva byla šokovaná jako nikdy v celém svém životě. Nejistě pohlédla na Severuse, jehož tvář byla naprosto neutrální, jako by se nedokázal rozhodnout, jaký výraz by na ni měl nasadit.

„Řekl bych, že to je přípustné,“ řekl Harry. Jeho hlas zněl trochu divně.

„To nemůžete myslet vážně,“ řekl Severus hlasem stejně bezvýrazným, jako byla jeho tvář.

„Já jsem tomuto řešení velmi nakloněna,“ řekla Minerva pomalu. Byla mu po pravdě tak nakloněna, že jí srdce pod hábitem divoce skákalo. „Ale co bychom měli říct studentům? Možná to nezpochybňovali v době, kdy Severus byl… byl hrozný ke všem, ale-“

„Harry může říct ostatním studentům, že objevil nějaké Severusovo tajemství a trochu nás s ním vydíral,“ řekl Brumbál. „Koneckonců, to je pravda; zjistil, že Severus čte myšlenky, a rozhodně nás vydíral.“

„Tohle je šílenost!“ vybuchl Severus.

„Bwa ha ha!“ řekl Brumbál.

„Hmm…“ řekl Harry nejistě. „A pokud se mě někdo zeptá, proč studenti od pátého ročníku výš zůstali pod palbou? Nedivil bych se, kdyby se vztekali, a tahle část nebyl tak docela můj nápad-“

„Řekni jim,“ řekl Brumbál, „že jsi to nebyl ty, kdo ten kompromis navrhl, a že to bylo všechno, co jsi dokázal dostat. A pak odmítni říct cokoli víc. To je koneckonců také pravda. Je v tom jisté umění, pochytíš to s praxí.“

Harry pomalu přikývl. „A ty body, které odebral Havraspáru?“

„Ty nesmějí být vráceny.“

To promluvila Minerva.

Harry na ni pohlédl.

„Je mi líto, pane Pottere,“ řekla. Bylo jí to líto, ale muselo to tak být. „Musí tu být nějaké následky za vaše nevhodné chování, nebo se celá škola rozpadne.“

Harry pokrčil rameny. „Přijatelné,“ řekl prostě. „Ale v budoucnosti mi Severus nebude narušovat vztahy s kolejí tím, že kvůli mně bude odebírat body, ani nebude plýtvat můj cenný čas školními tresty. Pokud by cítil, že mé chování vyžaduje nápravu, může svůj zájem tlumočit profesorce McGonagallové.“

„Harry,“ řekla Minerva, „budeš se v budoucnu podřizovat školním pravidlům, nebo teď stojíš nad pravidly, stejně jako nad nimi stál Severus?“

Harry se na ni podíval. Jeho pohledu se dotklo něco teplého, jen nakrátko, než to bylo potlačeno. „Nadále se budu chovat jako obyčejný student vůči každému členu profesorského sboru, který není šílený nebo zlý, pod podmínkou, že nepřijdou pod tlak od těch, kdo takoví jsou.“ Harry krátce pohlédl na Severuse, pak se otočil zpátky k Brumbálovi. „Nechte Minervu na pokoji, a já v její přítomnosti budu běžným havraspárským studentem. Žádné speciální privilegia nebo imunita.“

„Překrásné,“ řekl Brumbál upřímně. „Promluvil pravý hrdina.“

„A,“ řekla, „pan Potter se musí veřejně omluvit za své dnešní jednání.“

Harry jí věnoval další pohled. Tenhle byl trochu skeptický.

„Disciplína v této škole byla vaším jednáním vážně narušena, pane Pottere,“ řekla Minerva. „Musí být obnovena.“

„Myslím, profesorko McGonagallová, že vážně přeceňujete důležitost toho, co nazýváte školní disciplínou, na úkor věcí jako mít historii vyučovanou živým učitelem nebo netýrat své studenty. Udržování existujících mocenských struktur a vnucování jejich pravidel všem ostatním se zdá o hodně moudřejší a morálnější, když jste na jejich vrcholu, než když jste vespod, a mohl bych citovat studie, kdyby to bylo potřeba. Také bych na toto téma mohl pokračovat několik hodin, ale nechám to tak.“

Minerva zavrtěla hlavou. „Pane Pottere, podceňujete důležitost disciplíny jen proto, že jí sám nemáte zapotřebí-“ zarazila se. To nevyznělo správně, a Severus, Brumbál a dokonce i Harry se na ni podivně podívali. „Abyste se učil, chci říct. Ne každé dítě je schopno učit se v absenci autority. A jsou to ostatní děti, kterým uškodí, pokud budou váš příklad považovat za něco hodného následování, pane Pottere.“

Harryho rty se zkroutily do pokřiveného úsměvu. „Prvním a posledním útočištěm je pravda. A pravda zní, že jsem se neměl rozčílit, neměl jsem narušit třídu, neměl jsem udělat, co jsem udělal, a dát tak všem špatný příklad. Pravdou také je, že se Severus Snape choval způsobem nehodným bradavického profesora, a že od nynějška bude mít na paměti zranitelné pocity studentů ve čtvrtém ročníku a níže. Oba dva vstaneme a řekneme pravdu. S tím budu moci žít.“

„Leda ve vašich snech, Pottere!“ vyštěkl Severus.

„Koneckonců,“ řekl Harry s pochmurným úsměvem, „pokud studenti uvidí, že pravidla platí pro všechny… pro profesory stejně jako pro ubohé bezmocné studenty, kteří v systému zakouší jen utrpení… no, pak pozitivní efekt na školní disciplínu bude obrovský.“

Nastala krátká pauza a pak se Brumbál zachechtal. „Minerva si myslí, že máš víc pravdy, než na kolik máš právo.“

Harryho pohled uskočil před Brumbálovým na podlahu. „Vy čtete její myšlenky?“

„Zdravý rozum je často zaměňován za nitrozpyt,“ řekl Brumbál. „Promluvím si o této záležitosti se Severusem, a nebudu od tebe požadovat omluvu, pokud se on neomluví rovněž. A teď prohlašuji tuto záležitost za uzavřenou, alespoň do oběda.“ Odmlčel se. „I když se, Harry, obávám, že Minerva by si s tebou přála promluvit ještě o jedné záležitosti. A to není výsledek žádného tlaku z mé strany. Minervo, pokud byste byla tak laskavá?“

Minerva se zvedla ze židle a téměř upadla. V její krvi bylo příliš mnoho adrenalinu, srdce jí bilo příliš rychle.

„Fawkesi,“ řekl Brumbál, „doprovoď ji, prosím.“

„Je ne-“ začala.

Brumbál po ní vrhl pohled, a ona zmlkla.

Fénix přelétl přes místnost jako lehce se roztahující jazyk ohně a přistál jí na rameni. Cítila skrze svůj hábit teplo, a pak jí to teplo proudilo celým tělem.

„Prosím, následujte mě, pane Pottere,“ řekla teď už pevným hlasem a vykročili ze dveří.


Stáli na otáčejících se schodech a v tichosti klesali.

Minerva nevěděla, co má říct. Neznala tu osobu, která stála vedle ní.

A fénix začal zpívat.

Píseň byla něžná a jemná, tak nějak by zněl oheň v krbu, kdyby měl melodii; přelila se přes Minervinu mysl, uklidňovala, hladila a konejšila.

Co to je?“ zašeptal Harry vedle ní. Jeho hlas byl nestálý, třásl se a kolísal v tónu.

„To je fénixova píseň,“ řekla Minerva a ani si úplně neuvědomovala, co říká, jak byla její pozornost připoutána k té zvláštní tiché hudbě. „I ona je léčivá.“

Harry od ní odvrátil tvář, ale ještě na ní stačila postřehnout jistou agónii.

Zdálo se, že sestup trvá velmi dlouho, nebo to možná bylo jen tím, že fénixova píseň jim připadala tak dlouhá, a když prošli místem, kde býval chrlič, držela Harryho ruku pevně ve své.

Jak se chrlič vrátil zpátky na své místo, Fawkes opustil její rameno a vznesl se před Harryho.

Harry na Fawkese upřel oči, jako by ho stále se měnící světlo ohně hypnotizovalo.

„Co mám dělat, Fawkesi?“ zašeptal Harry. „Nemohl bych je ochránit, kdybych nebyl rozzuřený.“

Fawkes stále mával křídly a vznášel se ve vzduchu. Neozýval se jiný zvuk, než mávání křídel. Pak se objevil záblesk, jako by oheň prudce vzplál a zase odumřel, a Fawkes byl pryč.

Oba dva zamrkali, jako by se probouzeli ze sna, nebo možná znovu usínali.

Minerva shlédla dolů.

Jasná mladá tvář Harryho Pottera k ní vzhlížela.

„Jsou fénixové jako lidé?“ zeptal se Harry. „Chci říct, jsou dost chytří, aby se dali počítat jako lidé? Mohl bych s Fawkesem mluvit, kdybych věděl jak?“

Minerva zamrkala. Potom zamrkala znovu. „Ne,“ řekla, hlas jí kolísal. „Fénixové jsou tvorové mocné magie. Jejich magie dává jejich existenci sílu smyslu, kterým žádné jednodušší zvíře nevládne. Představují oheň, světlo, uzdravení, znovuzrození. Ale, ne, v posledku ne.“

„Kde bych nějakého mohl sehnat?“

Minerva se sklonila a objala ho. Neměla to v úmyslu, ale nezdálo se, že by v tom měla na výběr.

Když se postavila, zjistila, že se jí mluví ztěžka. Ale musela se zeptat. „Co se dnes stalo, Harry?“

„Neznám odpověď na žádnou z těch důležitých otázek. A kromě toho bych o tom teď chvíli raději nepřemýšlel.“

Minerva ho znovu vzala za ruku a po zbytek cesty šli v tichosti.

Byla to jen krátká cesta, protože kancelář zástupkyně ředitele přirozeně nebyla daleko od ředitelny.

Minerva se posadila za stůl.

Harry se posadil před stůl.

„Takže,“ zašeptala Minerva. Dala by téměř cokoliv, aby to nemusela udělat, nebo aby nebyla tou, která to musí udělat, nebo aby to mohla udělat kdykoliv jindy, jen ne teď. „Je tu otázka školní disciplíny. Která platí i pro vás.“

„Konkrétně?“ zeptal se Harry.

On to nevěděl. Ještě mu to nedošlo. Cítila, jak se jí svírá hrdlo. Ale muselo se to udělat, a ona se tomu nemohla vyhnout.

„Pane Pottere,“ řekla profesorka McGonagallová, „Potřebuji se podívat na váš obraceč času, prosím.“

Všechen klid, který s sebou přinesl fénix, z Harryho tváře okamžitě zmizel, a Minervě připadalo, jako by ho bodla.

Ne!“ řekl Harry. Jeho hlas byl vyděšený. „Potřebuji ho, nebudu schopný účastnit se výuky, nebudu schopný spát!“

„Budete schopný spát,“ řekla. „Ministerstvo nám dodalo ochrannou schránku pro váš obraceč času. Očaruji ji tak, aby se dala otevřít jen mezi devátou večer a půlnocí.“

Harryho tvář se zkroutila. „Ale- ale já-“

„Pane Pottere, kolikrát jste od pondělí už použil obraceč času? Na kolik hodin?“

„Já…“ řekl Harry. „Počkejte, nechte mě to spočítat-“ Podíval se na hodinky.

Minerva pocítila příval smutku. To si myslela. „Takže to nebyly jen dvě hodiny denně. Řekla bych, že kdybych se zeptala dalších chlapců z vaší ložnice, zjistila bych, že jste se musel přemáhat, abyste vydržel vzhůru až do doby, kdy nevypadalo zvláštně jít spát, a každý den jste se probouzel dříve a dříve. Správně?“

Harryho tvář jí řekla všechno, co potřebovala vědět.

„Pane Pottere,“ řekla jemně, „jsou tu studenti, kterým nemohou být obraceče času svěřeny, protože se na nich stanou závislými. Dáme jim i lektvar, který prodlouží jejich spánkový cyklus o odpovídající dobu, ale nakonec obraceč používají na mnohem víc věcí než jen k navštěvování výuky. A tak jim je musíme zase vzít. Pane Pottere, bral jste svůj obraceč času jako jednoduché řešení všeho, často i velmi pošetilým způsobem. Použil jste ho, abyste získal zpátky pamatováček. Zmizel jste ze skříně způsobem, který byl jiným studentům nápadný, místo abyste se poté, co jste se dostal ven, vrátil, a přivedl mě, nebo někoho jiného, aby ty dveře otevřel.“

Z toho pohledu na Harryho tváři bylo jasné, že ho to nenapadlo.

„A co je důležitější,“ řekla, „měl jste v třídě profesora Snapea prostě zůstat sedět. A pozorovat. A odejít po konci hodiny. Jako byste to býval udělal, kdybyste neměl žádný obraceč času. Jsou studenti, kterým se s obracečem času dá věřit. Vy nejste jedním z nich. Je mi to líto.“

„Ale já ho potřebuju!“ vyhrkl Harry. „Co kdyby mě ohrožovali Zmijozelové, a já musel uniknout? Udržuje mě v bezpečí-“

„Všichni ostatní studenti v tomto hradě podstupují stejné riziko, a ujišťuji vás, že stále žijí. Za posledních padesát let v tomto hradu nikdo nezemřel. Pane Pottere, odevzdáte mi svůj obraceč času, a učiníte tak hned teď.“

Harryho tvář se zkroutila v agónii, ale vytáhl zpod hábitu obraceč času a podal jí ho.

Minerva ze svého stolu vytáhla jednu z ochranných schránek, které byly dodány do Bradavic. Zacvakla kryt na místo kolem otáčecích hodin a pak položila hůlku na kryt, aby dokončila očarování.

Tohle není fér!“ vykřikl Harry. „Zachránil jsem Bradavice od profesora Snapea, je snad správné, abych za to byl potrestán? Viděl jsem, jak jste se tvářila, nesnášela jste, co dělal!“

Minerva chvíli nepromluvila. Čarovala.

Když skončila a vzhlédla, věděla, že má na tváři přísný výraz. Možná by tohle neměla dělat. Ale přeci jen, možná by měla udělat právě tohle. Měla před sebou tvrdohlavé dítě, a to neznamenalo, že by se svět postavil na hlavu.

Fér, pane Pottere?“ odsekla. „Musela jsem pro ministerstvo vyplnit dvě hlášení o veřejném užití obraceče času ve dvou po sobě jdoucích dnech! Můžete být mimořádně vděčný, že vám bylo dovoleno si obraceč času v jeho omezené podobě vůbec nechat! Ředitel osobně musel intervenovat přes letax, a kdybyste nebyl Chlapec-který-přežil, možná by ani to nepomohlo!“

Harry na ni vytřeštil oči.

Věděla, že vidí rozčilenou tvář profesorky McGonagallové.

Harryho oči se zalily slzami.

„Je, mi, to líto,“ zašeptal, jeho hlas byl přidušený a zlomený. „Je mi líto, že jsem vás zklamal…“

„Mně je to také líto, pane Pottere,“ řekla přísně a podala mu nově omezený obraceč času. „Můžete jít.“

Harry se otočil a s pláčem utekl z její kanceláře. Slyšela, jak jeho kroky cupitají po chodbě, a pak je odřízl zvuk zavíraných dveří.

„Mně je to také líto, Harry,“ zašeptala do prázdné místnosti. „Mně také.“


Oběd začal před patnácti minutami.

S Harrym nikdo nemluvil. Někteří havraspárští se na něj dívali vztekle, někteří s pochopením, pár mladších studentů dokonce i s obdivem, ale nikdo s ním nemluvil. Dokonce ani Hermiona se nepokusila přijít blíž.

Fred s Georgem k němu opatrně přistoupili. Nic neřekli. Ta nabídka byla jasná, stejně jako její dobrovolnost. Harry jim řekl, že k nim přijde, až se začne podávat dezert, ne dříve. Přikývli a rychle odešli.

Pravděpodobně s tím měl něco společného ten naprosto prázdný výraz na Harryho tváři.

Ostatní si mysleli, že se snaží ovládnout vztek nebo strach. Věděli, že se něco stalo, protože viděli, jak pro něj Kratiknot přišel s tím, že byl povolán do ředitelny.

Harry se snažil se neusmívat, protože kdyby se usmál, začal by se smát, a kdyby se začal smát, nepřestal by, dokud by pro něj nepřišli milí lidé v bílých pláštích, aby ho odvezli pryč.

Bylo toho příliš. Prostě příliš. Harry téměř přešel na Temnou stranu, jeho temná stránka udělala věci, které se při pohledu zpět zdály naprosto šílené, jeho temná stránka vybojovala nemožné vítězství, které mohlo být skutečné, nebo mohlo být pouhým rozmarem šíleného ředitele, jeho temná stránka ochránila jeho přátele. Prostě už to nemohl zvládat. Potřeboval, aby mu Fawkes znovu zazpíval. Potřeboval použít obraceč času, aby se mohl vytratit a dopřát si tichou hodinku na zotavení, ale to už teď nebylo možné, a ta ztráta mu připadala jako obrovská díra v celé jeho existenci, a on o tom nemohl přemýšlet, protože by se mohl začít smát.

Dvacet minut. Všichni studenti, kteří se chystali k jídlu, už dorazili, a žádný ještě neodešel.

Velkou síní se rozlehlo zacinkání lžící.

„Pokud bych mohl požádat o vaši pozornost, prosím,“ řekl Brumbál. „Harry Potter by se s námi chtěl o něco podělit.“

Harry se zhluboka nadechl a vstal. Přešel k profesorskému stolu, zatímco se na něj upíraly všechny oči.

Otočil se a pohlédl na všechny čtyři stoly.

Bylo stále těžší se neusmívat, ale Harry udržoval tvář bezvýraznou, zatímco odrecitoval svou krátkou a naučenou řeč.

„Pravda je svatá,“ řekl Harry bezvýrazně. „Mezi mé nejcennější vlastnictví patří placka, na které stojí ‚Mluv pravdu, i když se ti třese hlas‘. Tohle je tedy pravda. Pamatujte na to. Neříkám to, protože bych to říci musel, říkám to, protože je to pravda. To, co jsem udělal ve třídě profesora Snapea, bylo pošetilé, hloupé, dětinské, a bylo to neomluvitelné porušení bradavického řádu. Narušil jsem hodinu a připravil své spolužáky o nenahraditelný učební čas. To všechno jen proto, že jsem ztratil klid. Doufám, že žádný z vás nebude následovat mého příkladu. Já sám to rozhodně už nikdy nechci zopakovat.“

Mnozí studenti, kteří na Harryho hleděli, měli na tváři vážné, nešťastné výrazy, podobné, jaké by se daly spatřit při obřadu na památku zesnulého šampióna. U mladší části nebelvírského stolu byl ten výraz téměř všudypřítomný.

Dokud Harry nezvedl ruku.

Nezvedl ji vysoko. To by nevypadalo vhodně. A rozhodně ji nezvedl směrem k Severusovi. Harry jednoduše zvedl ruku na úroveň hrudi, a jemně luskl prsty, gesto, které se dalo spíš slyšet, než vidět. Bylo možné, že od profesorského stolu nebylo vidět vůbec.

To zdánlivé gesto odboje u mladších studentů a nebelvírských ihned vykouzlilo úsměvy, u Zmijozelů chladně nadřazené úšklebky a zamračení, a znepokojené pohledy od všech ostatních.

Harry udržel tvář bez výrazu. „Děkuji vám,“ řekl. „To je vše.“

„Já děkuji vám, pane Pottere,“ řekl ředitel. „A teď by se s vámi chtěl o něco podělit profesor Snape.“

Snape hladce vstal ze svého místa u profesorského stolu. „Doneslo se mé pozornosti,“ řekl, „že mé vlastní skutky hrály roli ve vyprovokování upřímně neomluvitelného vzteku pana Pottera, a v následujícím rozhovoru jsem si uvědomil, že jsem zapomněl, jak křehké jsou city mladých a nedospělých-“

Ozval se zvuk mnoha tiše kuckajících a dusících se lidí najednou.

Severus pokračoval, jako by nic neslyšel. „Třída lektvarů je nebezpečným místem a já nadále cítím, že přísná disciplína je nezbytná, ale od nynějška budu mít více na zřeteli… emocionální křehkost… studentů čtvrtého ročníku a mladších. Mé strhnutí havraspárských bodů nadále platí, ale odvolávám školní trest pana Pottera. Děkuji vám.“

Od nebelvírského stolu se ozvalo osamělé zatleskání, ale Severusova hůlka sebou švihla rychleji než blesk a „Quietus!“ dotyčného umlčelo.

„Stále požaduji disciplínu a respekt ve všech svých třídách,“ řekl Severus chladně, „každý, kdo si se mnou bude zahrávat, toho bude litovat.“

Posadil se.

„A děkuji i vám!“ řekl ředitel vesele. „Pokračujte!“

A Harry, stále bez výrazu, vyrazil zpět k svému havraspárskému místu.

Ozval se výbuch hovorů. Na začátku byla jasně rozeznatelná dvě slova. To první bylo počáteční „Co-“ následované mnoha různými větami od „Co se právě stalo-“ po „Co to sakra-“. To druhé bylo „Pulírexo!“ jak studenti uklízeli popadané jídlo a vyprsknuté pití z ubrusu, ze sebe, a jeden ze druhého.

Někteří studenti nezakrytě brečeli. Stejně tak profesorka Prýtová.

U nebelvírského stolu, kde čekal dort s padesáti a jednou nezapálenou svíčkou. Fred zašeptal, „Myslím, že tady někdo hraje vyšší ligu, Georgi.“

A od toho dne dál, bez ohledu na to, co se Hermiona snažila všem vysvětlit, se stalo všeobecně přijímanou bradavickou legendou, že Harry Potter dokáže lusknutím prstů naprosto cokoli.

19. Prohrávání - Odložená satisfakce

Krev pro boha krve! Lebky pro J. K. Rowling!


Draco měl vážný výraz ve tváři a jeho zeleně lemovaný hábit vypadal tak nějak formálněji, vážněji a lépe ušitý, než naprosto stejné hábity obou chlapců za ním.

„Mluv,“ řekl Draco.

„Jo! Mluv!“

„Slyšels šéfa! Mluv!“

„Vy dva, na druhou stranu, sklapněte.“

Poslední páteční hodina měla brzy začít v té obrovské aule, kde se všechny čtyři koleje učily obranu, tedy vlastně bojovou magii.

Poslední páteční hodina.

Harry doufal, že tahle hodina bude stresuprostá, a že si jejich úžasný profesor Quirrell uvědomí, že teď pravděpodobně není ta nejlepší doba, aby Harryho na něco vyvolával. Harry už se trochu vzpamatoval, ale…

…ale jen pro případ, bude pravděpodobně nejlepší se nejdřív trochu odreagovat.

Harry se zaklonil v židli a věnoval Dracovi a jeho poskokům pohled největší vážnosti.

„Ptáte se, co je náš cíl?“ prohlásil Harry. „Mohu odpovědět jediným slovem: Je to vítězství, vítězství za každou cenu, vítězství navzdory všem hrůzám, vítězství, jakkoliv cesta k němu bude dlouhá a těžká; protože bez vítězství není přežití.“

Mluv o Snapeovi,“ zasyčel Draco. „Co jsi udělal?“

Harry z obličeje smetl falešnou důstojnost a pohlédl na Draca o něco vážněji.

„Viděl jsi to,“ řekl Harry. „Všichni to viděli. Luskl jsem prsty.“

Harry! Nedráždi mě!“

Takže už byl povýšen na Harryho. Zajímavé. Harry si byl vlastně docela jistý, že si toho měl všimnout a cítit se špatně, pokud nějak nezareaguje…

Harry si poklepal na uši a významně se zadíval na poskoky.

„Oni nebudou mluvit,“ řekl Draco.

„Draco,“ řekl Harry, „teď budu na sto procent upřímný a řeknu, že mě včera mazanost pana Goyla zrovna neohromila.“

Pan Goyle zamrkal.

„Mě také ne,“ řekl Draco. „Vysvětlil jsem, že ti teď kvůli tomu dlužím laskavost.“ (Pan Goyle znovu zamrkal.) „Ale je velký rozdíl mezi omylem podobného druhu a indiskrétností. Od dětství byli trénováni, aby to chápali.“

„Dobrá tedy,“ řekl Harry. Ztlumil hlas, i když okolní hluk se v Dracově přítomnosti proměnil do šumu. „Přišel jsem na jedno ze Severusových tajemství a trochu jsem s ním vydíral.“

Dracův výraz ztvrdl. „Dobře, a teď mi řekni něco, co jsi v největší důvěrnosti neřekl těm idiotům v Nebelvíru, a co jsi tedy chtěl rozšířit po celé škole.“

Harry se bezděčně zašklebil a věděl, že Draco si toho všiml.

„Co Severus říká?“ zeptal se.

„Že si neuvědomil, jak křehké jsou city malých dětí,“ řekl Draco. „Dokonce i ve Zmijozelu! Dokonce i mě!“

„Jsi si jistý,“ řekl Harry, „že chceš vědět něco, co bys podle ředitele své koleje vědět neměl?“

„Ano,“ řekl Draco bez váhání.

Zajímavé. „Pak ale opravdu budeš muset poslat svoje poskoky pryč, protože si nejsem jistý, že jim mohu věřit tak, jak jim věříš ty.“

Draco přikývl. „Dobře.“

Pan Crabbe a pan Goyle vypadali velmi nešťastně. „Šéfe-“ začal pan Crabbe.

„Nedali jste panu Potterovi žádný důvod vám věřit,“ řekl Draco. „Jděte!“

Odešli.

„Konkrétně,“ řekl Harry a ještě ztišil hlas. „Si nejsem naprosto jistý, že by prostě nenahlásili, co jsem řekl, Luciusovi.“

„To by otec neudělal!“ řekl Draco, vypadal upřímně zaskočeně. „Jsou moji!“

„Je mi líto, Draco,“ řekl Harry. „Prostě si nejsem jistý, jestli mu můžu věřit tak, jak mu věříš ty. Představ si, že by to bylo tvé tajemství, a já bych ti řekl, že můj otec by nikdy nic takového neudělal.“

Draco pomalu přikývl. „Máš pravdu. Omlouvám se, Harry. Neměl jsem to po tobě chtít.“

Jak jsem dosáhl takového povýšení? Neměl by mě teď nesnášet? Harry měl pocit, že vidí něco využitelného… jen si přál, aby jeho mozek nebyl tak vyčerpaný. Normálně by si s radostí vyzkoušel trochu komplikovaného intrikaření.

„Ok,“ řekl Harry. „Obchod. Já ti řeknu něco, co nekoluje tichou poštou, a také se to do ní nedostane, a obzvlášť se to nedostane k tvému otci, a ty mi na oplátku řekneš, co si ty a Zmijozel myslíte o celé té záležitosti.“

„Platí!“

Jak jen to podat dost vágně… něco, co by mi neublížilo, i kdyby se to dostalo ven… „Co jsem řekl je pravda. Objevil jsem jedno ze Severusových tajemstvích a trochu jsem ho s ním vydíral. Ale netýkalo se to jen Severuse.“

Věděl jsem to!“ řekl Draco triumfálně.

Harrymu se sevřel žaludek. Očividně řekl něco velmi důležitého, ale nevěděl co. To nebylo dobré znamení.

„Dobrá,“ řekl Draco. Zeširoka se šklebil. „Takže tady je zmijozelská reakce. Nejdřív všichni ti idioti říkali něco ve smyslu, ‚Nesnášíme Harryho Pottera! Pojďme ho zmlátit!‘“

Harry zakašlal. „Co je špatně s Moudrým kloboukem? Tohle není Zmijozel, to je Nebelvír-“

„Ne všechny děti jsou geniální,“ řekl Draco, ale usmíval se takovým zlovolně-konspirativním způsobem, jako by chtěl naznačit, že v soukromí souhlasí s Harryho názorem. „Trvalo přibližně patnáct vteřin, než jim někdo vysvětlil, že to by Snapeovi zrovna nepomohlo, takže se nemáš čeho bát. Každopádně po tom následovala druhá vlna idiotů, kteří říkali, 'Takže to vypadá, že Harry Potter je přece jen další dobráček.“

„A pak?“ zeptal se Harry s úsměvem, přestože sám neměl ponětí, proč to bylo hloupé.

„A pak se rozhovořili skutečně chytří lidé. Je očividné, že jsi objevil nějaký způsob, jak vyvinout na Snapea hodně tlaku. A i když by za tím mohla být víc než jedna věc… ta očividná následující myšlenka zní, že to má co dělat se Snapeovým neznámým trumfem nad Brumbálem. Mám pravdu?“

„Bez komentáře,“ řekl Harry. Alespoň tuhle část byl jeho mozek schopen zpracovat správně. Zmijozelská kolej přemýšlela, proč Severuse nepropustí. A došla k závěru, že Severus vydírá Brumbála. Mohla by to skutečně být pravda…? Ale Brumbál se tak nechoval…

Draco pokračoval. „A ta další věc, na kterou ti chytřejší poukázali, byla, že pokud jsi mohl na Snapea vyvinout takový tlak, žes ho přinutil nechat polovinu Bradavic na pokoji, znamená to, že pravděpodobně máš dost moci, aby ses ho mohl zbavit úplně, kdybys chtěl. To, co jsi mu udělal, představovalo ponížení - stejné, jaké zkusil na tebe - ale nechal jsi nám našeho ředitele koleje.“

Harry se usmál ještě víc.

„A pak ti opravdu chytří lidé,“ řekl Draco, jeho tvář náhle vážná, „odešli a trochu si popovídali jen mezi sebou, a někdo poukázal na to, že od tebe bylo pěkně hloupé nechat si takového nepřítele jen tak kolem. Pokud jsi mohl zlomit jeho trumf nad Brumbálem, měl jsi to prostě udělat. Brumbál by Snapea vykopl z Bradavic, možná by ho nechal i zabít, byl by ti velmi vděčný a ty by ses nemusel bát, že se Snape v noci vplíží do tvé ložnice s nějakými zajímavými lektvary.“

Harryho tvář teď byla neutrální. To ho nenapadlo, a to opravdu, opravdu mělo. „A z toho jsi odvodil…?“

„Snapeův trumf nad Brumbálem bylo nějaké tajemství, a ty jsi ho odhalil!“ Draco vypadal triumfálně. „Nemůže být tak mocné, aby Brumbála zničilo úplně, nebo by ho Snape dávno použil. Snape odmítá použít svůj trumf na cokoli jiného než na to, aby zůstal králem zmijozelské koleje, a i tak vždycky nedostane, co chce, takže to musí mít nějaký limit. Ale musí to být vážně dobré! Otec to ze Snapea páčí už léta!“

„A,“ řekl Harry, „teď si Lucius myslí, že bych mu to možná mohl říct . Dostal jsi už sovu-“

„Dostanu ji dnes večer,“ řekl Draco a zasmál se. „Bude v ní,“ jeho hlas získal formálnější kadenci, „Můj milovaný synu: už jsem ti řekl o potenciální důležitosti Harryho Pottera. Jak už sis jistě uvědomil, jeho důležitost se teď stala větší a naléhavější. Pokud spatříš jakoukoli možnost spřátelení nebo nalezení tlakového bodu, musíš se o to pokusit, a veškeré zdroje Malfoyů ti v případě potřeby budou k dispozici.“

Páni. „No,“ řekl Harry, „aniž bych se vyjadřoval k tomu, jestli je celá tahle zkonstruovaná teorie pravdivá, dovol mi jen poznamenat, že takhle dobří přátelé ještě nejsme.“

„Já vím,“ řekl Draco. Pak jeho tvář velmi zvážněla a jeho hlas se i ve všem tom hluku ještě ztišil. „Harry, napadlo tě, že pokud víš něco, co by Brumbál nechtěl zveřejnit, mohl by tě jednoduše zabít? Také by to z Chlapce-který-přežil udělalo místo potenciálního konkurenčního vůdce cenného mučedníka.“

„Bez komentáře,“ řekl Harry znovu. Tohle ho také nenapadlo. Nezdálo se, že by to byl Brumbálův styl… ale…

„Harry,“ řekl Draco, „zcela jasně máš neuvěřitelný talent, ale nemáš žádný trénink a žádné učitele a občas děláš hloupé věci a opravdu potřebuješ rádce, který ví, jak podobné věci dělat, nebo si přivodíš úraz!“ Draco měl zapálený výraz.

„Aha,“ řekl Harry. „Rádce jako je Lucius?“

„Jako jsem já!“ řekl Draco. „Slíbím ti, že tvá tajemství udržím před otcem, před všemi, jen ti pomůžu přijít na to, čeho chceš vůbec dosáhnout!“

Wow.

Harry spatřil, jak se do dveří vpotácel zombie-Quirrell.

„Hodina za chvilku začne,“ řekl Harry. „Popřemýšlím o tom, co jsi právě řekl, často si přeju, abych měl tvůj trénink, ale prostě nevím, jestli ti můžu věřit takhle rychle-“

„To bys neměl,“ řekl Draco, „je příliš brzy. Vidíš? Dám ti dobrou radu, i když nebude v můj prospěch. Ale měli bychom si pospíšit a stát se bližšími přáteli.“

„To mi vyhovuje,“ řekl Harry, sám už začal přemýšlet, jak by toho využil.

„A další malá rada,“ řekl Draco spěšně, když se Quirrell pomalu šoural ke své katedře, „právě teď si s tebou každý ve Zmijozelu láme hlavu, takže pokud se nám dvoříš, což si já myslím, že děláš, měl bys udělat něco, co svědčí o tvém přátelství ke Zmijozelu. Rychle, dnes nebo zítra.“

„Nestačilo nechat Severuse, ať dál dává Zmijozelu extra body?“ neexistoval důvod, proč by za to Harry nemohl shrábnout zásluhu.

V Dracových očích se mihlo pochopení, pak rychle řekl, „To není to samé, věř mi, musí to být něco očividného. Strč svojí šmejdovskou rivalku Grangerovou do zdi, nebo něco, všichni ve Zmijozelu budou vědět, co to znamená-“

„Takhle v Havraspáru věci nefungují, Draco! Když někoho strčíš do zdi, znamená to, že ti to nemyslí tak dobře, abys dokázal vyhrát tím správným způsobem, a to v Havraspáru vědí všichni-“

Obrazovka na Harryho desce se zapnula a Harryho se zmocnil náhlý stesk po televizi a počítačích.

„Ehm,“ řekl hlas profesora Quirrella, zdálo se, že na obrazovce mluví přímo k Harrymu. „Prosím, posaďte se.“


Všechny děti už byly usazené a zíraly na obrazovky na svých deskách, nebo shlížely rovnou dolů, na velké bílé mramorové pódium, kde se profesor Quirrell na menší vyvýšenině z tmavšího mramoru opíral o svou katedru.

„Dnes,“ řekl profesor Quirrell, „jsem vás chtěl naučit vaše první obranné kouzlo, malý štít, který je předchůdcem dnešního Protega. Ale nakonec jsem se rozhodl plán dnešní hodiny v souvislosti s nedávnými událostmi změnit.“

Profesorův zrak přelétal řady sedadel. Harry sebou ve své zadní řadě trhl. Měl takový pocit, že ví, kdo bude vyvolán.

„Draco ze vznešeného a starobylého rodu Malfoyů,“ řekl profesor Quirrell.

Uf.

„Ano, pane profesore?“ řekl Draco. Jeho hlas byl zesílený a zdálo se, že přichází z obrazovky na Harryho stole, která rovněž ukazovala Dracovu tvář. Obrazovka se přesunula zpátky k profesoru Quirrellovi, který řekl:

„Je vaší ambicí stát se dalším Pánem zla?“

„To je zvláštní otázka, pane profesore,“ řekl Draco. „Chci říct, kdo by byl tak hloupý, aby to přiznal?“

Pár studentů se zasmálo, ale ne mnoho.

„Vskutku,“ řekl profesor Quirrell. „Přesto, i když nemá žádný smysl se vás ptát, ani v nejmenším by mě nepřekvapilo, kdyby v mé třídě byl student nebo dva, kteří si hýčkají podobné ambice. Přeci jen, já jsem se jako mladý Zmijozel Pánem zla stát chtěl.“

Tentokrát byl smích mnohem rozprostřenější.

„Koneckonců, je to kolej ambicí,“ řekl profesor Quirrell s úsměvem. „Až později jsem si uvědomil, že to, co mě opravdu baví, je bojová magie, a že mou pravou ambicí je se stát mocným bojovým mágem a jednoho dne učit v Bradavicích. Na každý pád, když mi bylo třináct let, pročetl jsem historickou sekci bradavické knihovny, prozkoumal životní osudy minulých pánů zla, a sestavil si seznam všech omylů, které nikdy neudělám, až se jedním stanu-“

Harry se zahihňal, než se stačil zarazit.

„Ano, pane Pottere, velmi zábavné. Takže, pane Pottere, dokázal byste uhádnout, jaká byla první položka na tom seznamu?“

Skvěle. „Umm… nikdy nevymýšlet komplikované plány, jak se vypořádat s nepřítelem, když je můžete jednoduše zabrakadabrovat?“

„Ten termín, pane Pottere, zní Avada Kedavra,“ řekl profesor Quirrell, jeho hlas byl z nějakého důvodu ostrý. „A ne, to nebylo na seznamu, který jsem si sestavil ve třinácti. Chtěl byste hádat znovu?“

„Hmm… nikdy se nikomu nechlubit se svým zlým plánem?“

Profesor Quirrell se zasmál. „Ach, ano, to bylo bodem číslo dvě. Tedy, pane Pottere, že byste četl ty samé knihy?“

Teď se ozvalo víc smíchu, ale s podtónem jisté nervozity. Harry pevně sevřel čelist a nic neřekl. Popřením by ničeho nedocílil.

„Ale ne. Prvním bodem bylo ‚nebudu provokovat silné, zákeřné nepřátele‘. Historie světa by se ubírala velmi odlišnými cestami, kdyby Mornelithe Falconsbane nebo Hitler pochopili tento základní bod. Takže pokud, pane Pottere - čistě jen pokud byste čirou náhodou choval ambici podobnou té, jakou jsem měl já jako mladý Zmijozel - doufám, že vaší ambicí není stát se hloupým Pánem zla.“

„Profesore Quirrelle,“ řekl Harry skrz sevřené zuby. „Já jsem Havraspár a mojí ambicí není být hloupý, tečka. Vím, že to, co jsem dnes udělal, bylo hloupé. Ale nebylo to zlé! Já jsem v té při nedal první ránu!“

„Vy, pane Pottere, jste hlupák. Ale to jsem byl i já ve vašem věku. Tudíž jsem vaši odpověď předvídal, a naši dnešní hodinu jsem naplánoval podle ní. Pane Gregory Goyle, mohl byste prosím přijít dopředu?“

Ve třídě nastalo překvapené ticho. Tohle Harry nečekal.

A soudě podle výrazu jeho tváře, pan Goyle také ne. Když sestoupil na mramorové pódium a přiblížil se ke stupínku, vypadal dost nejistě a ustaraně.

Profesor Quirrell se přestal opírat o katedru a narovnal se. Najednou vypadal silnější, ruce sevřel do pěstí a postavil se způsobem charakteristickým pro bojová umění.

Harrymu se rozšířily zorničky, když si uvědomil, proč byl pan Goyle vyvolán.

„Většina kouzelníků,“ řekl profesor Quirrell, „se neobtěžuje s tím, co by mudlové nazvali bojovým uměním. Není snad hůlka silnější než pěsti? Takový postoj je hloupý. Hůlky se drží v pěstích. Pokud chcete být skutečně dobrým bojovým mágem, musíte se naučit bojová umění v rozsahu, který by ohromil i mudlu. Nyní vám předvedu jednu důležitou techniku, kterou jsem se naučil v dojo, mudlovské škole bojových umění, o které vám brzy povím něco víc. Teď ale…“ Profesor Quirrell ve svém postoji o několik kroků postoupil, přiblížil se k panu Goylovi. „Pane Goyle, prosím, zaútočte na mě.“

„Pane profesore,“ řekl pan Goyle, jeho hlas byl teď zesílen, stejně jako profesorův, „mohl bych se zeptat, jakou úroveň-“

„Šestý dan. Nic se nestane ani vám, ani mně. Pokud spatříte šanci, využijte ji, prosím.“

Pan Goyle přikývl, vypadal, že se mu hodně ulevilo.

„Poznamenejte si,“ řekl profesor Quirrell, „že pan Goyle se zdráhal zaútočit na někoho, kdo nezná bojové umění na přiměřené úrovni, ze strachu, že by někdo z nás mohl přijít k úrazu. Postoj pana Goyla je naprosto správný a právě si za něj vysloužil tři Quirrell body. Teď do boje!“

Chlapec se vyřítil dopředu, pěsti se mihly, a profesor Quirrell zablokoval každý úder, ustupoval vzad, vykopl a Goyle zablokoval, otočil se a nohou se pokusil Quirrellovi podrazit nohy a Quirrell ji přeskočil, a pak se všechno začalo dít příliš rychle, než aby to byl Harry schopný rozeznat, a pak Goyle ležel na zádech a vykopl nohama a Quirrell skutečně proletěl vzduchem a přistál na zemi ramenem napřed a odkutálel se.

„Dost!“ zakřičel profesor Quirrell ze země, zněl trochu vyplašeně. „Vyhrál jste!“

Pan Goyle se zastavil tak prudce, že zavrávoral a kvůli setrvačnosti svého střemhlavého běhu k profesoru Quirrellovi téměř klopýtl a upadl. Na tváři se mu zračil šok.

Profesor Quirrell se prohnul v zádech a pomocí specifického pružného pohybu se vymrštil na nohy bez asistence rukou.

V třídě panovalo ticho, ticho zrozené z naprostého zmatení.

„Pane Goyle,“ řekl profesor Quirrell, „jaká byla ona životně důležitá technika, kterou jsem předvedl?“

„Jak správně spadnout, pokud vás někdo odhodí,“ řekl pan Goyle. „To je ta naprosto první lekce, kterou se naučíte-“

„To také,“ řekl profesor Quirrell.

Ticho.

„Tou životně důležitou technikou, kterou jsem předvedl,“ řekl profesor Quirrell, „bylo, jak prohrát. Můžete jít, pane Goyle, děkuji vám.“

Pan Goyle opustil pódium se zaraženým pohledem. Harry se cítil zrovna tak.

Profesor Quirrell přešel zpátky ke své katedře, a znovu se o ni opřel. „Občas zapomínáme ty nejzákladnější věci, protože od chvíle, kdy jsme se je naučili, uběhlo příliš mnoho času. Uvědomil jsem si, že přesně to se stalo mně s mým výukovým plánem. Neučíte studenty, jak vrhat, dokud je nenaučíte, jak padat. A já vás nesmím učit bojovat, dokud nepochopíte, jak prohrávat.“

Profesorova tvář ztvrdla a Harry si pomyslel, že v jeho očích vidí náznak bolesti, dotek smutku. „Jak prohrát jsem se naučil v Asii v doju, kde, jak ví každý mudla, žijí všichni skuteční mistři bojových umění. Toto dojo učilo styl, který měl mezi bojovými mágy reputaci, že se dobře doplňuje s magickými duely. Mistr v onom dojo - dle mudlovských měřítek starý muž - byl nejdovednějším žijícím učitelem toho stylu. Neměl samozřejmě tušení, že existuje magie. Přihlásil jsem se tam ke studiu a byl jsem jedním z několika málo studentů, kteří ten rok byli z velkého množství uchazečů přijati. Mohlo v tom mít prsty nepatrné množství speciálního vlivu.“

Část třídy se zasmála. Harry ne. To vůbec nebylo správné.

„V každém případě, během jednoho z mých prvních zápasů, po tom, co jsem byl zbit obzvlášť zahanbujícím způsobem, jsem ztratil sebeovládání a zaútočil na svého zápasnického partnera-“

Aj aj.

- naštěstí jen pěstmi, ne magií. Mistr mě, překvapivě, nevyloučil na místě. Ale řekl mi, že v mé povaze je vada. Vysvětlil mi to, a já jsem věděl, že má pravdu. A pak mi řekl, že se musím naučit, jak prohrát.“

Tvář profesora Quirrella byla zcela bez výrazu.

"Na jeho příkaz se museli všichni studenti v dojo vyrovnat do řady. A jeden po druhém ke mně přistupovali. A já se nesměl bránit. Jen prosit o milost. Jeden po druhém mi dávali rány, nebo do mě bušili, nebo mě sráželi na zem. Někteří z nich na mě plivali. Ve svých jazycích mi odporně nadávali. A každému z nich jsem musel říct 'prohrál jsem' a podobné věci, jako bylo 'prosím, přestaň!' a 'uznávám, že jsi lepší než já'.

Harry si to pokusil představit a jednoduše neuspěl. Nic takového se důstojnému profesoru Quirrellovi v žádném případě nikdy nemohlo stát.

„I tehdy už jsem vynikal v bojové magii. Samotnou bezhůlkovou magií bych mohl zabít všechny v té místnosti. Neudělal jsem to. Naučil jsem se, jak prohrávat. Do dnešního dne si to pamatuji jako ty nejhorší hodiny svého života. A když jsem to dojo o osm měsíců později opustil - což zdaleka nebylo dostatečné množství času, ale více jsem obětovat nemohl - mistr mi řekl, že doufá, že chápu, proč to bylo nezbytné. A já mu řekl, že to byla jedna z nejcennějších lekcí, které jsem v životě dostal. Což byla a je pravda.“

Profesorova tvář zhořkla. „Uvažujete, kde toto úžasné dojo je, a zda byste tam nemohli studovat? Nemůžete. Protože o něco později k tomu skrytému místu, k té vzdálené hoře, přišel další zájemce o studium. Ten-jehož-jméno-nesmíme-jmenovat.“

Bylo slyšet mnoho zadržení dechu najednou. Harrymu se sevřely vnitřnosti. Věděl, co bude následovat.

„Pán zla přišel k té škole otevřeně, bez převleku, zářící rudé oči a tak. Studenti mu zkoušeli zablokovat cestu a on se jednoduše přemístil za ně. Báli se, ale zůstali disciplinovaní a mistr vystoupil vpřed. A Pán zla rozkázal - nepožádal, rozkázal - aby byl vyučován.“

Profesorova tvář ztvrdla. „Možná mistr přečetl příliš mnoho knih, které mu namluvily omyl, že pravý mistr bojových umění dokáže porazit i démony. Ať už to bylo z jakéhokoliv důvodu, mistr odmítl. Pán zla se zeptal, proč se nemůže stát studentem. Mistr mu řekl, že nemá trpělivost, a poté mu Pán zla vyrval jazyk.“

Ozvalo se hromadné lapání po dechu.

„Můžete hádat, co se stalo po tom. Studenti se pokusili rozběhnout k Pánovi zla a upadli, uhranuti na místě. A potom…“

Profesorův hlas na chvíli zaváhal, pak znovu nabral sílu.

„Existuje neprominutelná kletba, Cruciatus, která způsobuje nesnesitelnou bolest. Pokud je Cruciatus prodlužován na déle než na pár minut, způsobuje trvalé šílenství. Jednoho po druhém Pán zla mistrovy studenty mučil až k šílenství, a potom je dorážel smrtící kletbou, zatímco mistr byl nucen to sledovat. Když všichni jeho studenti zemřeli tímto způsobem, mistr je následoval. Já jsem se to dozvěděl od jediného přeživšího studenta, kterého Pán zla nechal naživu, aby ten příběh někdo mohl vyprávět, a který byl mým přítelem…“

Profesor Quirrell se odvrátil, a když se o chvilku později otočil zpátky, znovu vypadal klidně a usebraně.

„Temní mágové nedokážou udržet svůj vztek na uzdě,“ řekl profesor Quirrell tiše. „To je téměř univerzální chyba jejich druhu, a každý, jehož zvykem se stalo s nimi bojovat, se na to brzy naučí spoléhat. Pochopte, že Pán zla nedosáhl svého cíle. Jeho cílem bylo naučit se bojové umění, a přesto odešel bez jediné lekce. A byl natolik hloupý, že si přál, aby ten příběh byl vyprávěn dál. Neukazovalo to jeho sílu, spíše jeho využitelnou slabost.“

Profesorův zrak se ve třídě upřel na jediné dítě.

„Harry Pottere,“ řekl profesor Quirrell.

„Ano,“ řekl Harry ochraptělým hlasem.

„Co přesně jste dnes udělal špatně, pane Pottere?“

Harry se cítil, jako by měl zvracet. „Neudržel jsem vztek na uzdě.“

„To není přesné,“ řekl profesor Quirrell. „Popíšu to přesněji. Existuje mnoho zvířat, které vedou takzvané souboje o dominanci. Vyřítí se jeden na druhého s rohy - ale snaží se toho druhého srazit, ne proklát. Bojují tlapami - ale drápy mají zatažené. Proč se zataženými drápy? Neměli by snad lepší šanci na vítězství, kdyby své drápy použili? Ale to by jejich nepřítel mohl rovněž vytáhnout drápy, a místo urovnání sporu o dominanci s vítězem a poraženým by se oba dva mohli vážně poranit.“

Zdálo se, že profesorův pohled skrze obrazovku směřuje přímo na Harryho. „Co jste dnes předvedl, pane Pottere, je, že - na rozdíl od zvířat, která bojují se zataženými drápy a přijmou výsledek - nevíte, jak prohrát v souboji o dominanci. Když vás vyzval bradavický profesor, nestáhl jste se zpátky. Když to vypadalo, že prohrajete, vytáhl jste drápy, bez ohledu na nebezpečí. Eskaloval jste útok, a pak jste ho eskaloval znovu. Začalo to ránou na vás od profesora Snapea, který byl nad vámi očividně dominantní. Místo toho, abyste prohrál, jste ránu vrátil, a ztratil deset havraspárských bodů. Brzy na to jste mluvil o tom, že opustíte Bradavice. To, že jste z toho bodu eskaloval ještě výš, do nějakého neznámého směru, a na konci jste nějak vyhrál, nic nemění na faktu, že jste hlupák.“

„Rozumím,“ řekl Harry. Hrdlo měl vyprahlé. Tohle bylo přesné. Strašidelně přesné. Když to profesor Quirrell pojmenoval, Harry při zpětném pohledu viděl, že to bylo přesně to, co se stalo. Když si vás někdo byl schopen vymodelovat takhle přesně, bylo nutné zvážit, jestli nemá pravdu i v jiných věcech, jako byl například úmysl zabít.

Příště, pane Pottere, až se rozhodnete zápas znovu eskalovat, místo toho, abyste prohrál, můžete ztratit všechny sázky, které leží na stole. Netuším, jaké byly dnes. Ale můžu hádat, že šlo o mnohem, mnohem více, než o ztrátu deseti školních bodů.“

Jako třeba o osud celé kouzelnické Anglie. I to dal v sázku.

„Budete protestovat, že jste chtěl pomoci celým Bradavicím, a že takový důležitý cíl stál za všechna rizika. To je lež. Pokud byste se-“

„Přijal bych tu ránu, počkal bych, a vybral si k protiúderu nejlepší možný čas,“ řekl Harry chraptivým hlasem. „Ale to by znamenalo prohrát. Nechat ho být nade mnou dominantní. To je to, co Pán zla nedokázal udělat s mistrem, od kterého se chtěl učit.“

Profesor Quirrell přikývl. „Vidím, že jste mi porozuměl perfektně. A tak se, pane Pottere, dnes naučíte, jak prohrát.“

„Já-“

„Nechci slyšet žádné námitky, pane Pottere. Je evidentní, že to potřebujete, a zároveň jste dost silný, abyste to dokázal přijmout. Ujišťuji vás, že ta zkušenost nebude tak tvrdá, jako ta, kterou jsem prošel já, i když si to také můžete pamatovat jako nejhorších patnáct minut svého mladého života.“

Harry polkl. „Pane profesore,“ vypravil ze sebe, „nemohli bychom to udělat někdy jindy?“

„Ne,“ řekl profesor Quirrell jednoduše. „Jste v Bradavicích pět dní a už se stalo něco takového. Dnes je pátek. Naše příští výuka obrany je ve středu. Sobota, neděle, pondělí, úterý, středa… ne, nemáme čas čekat.“

Na to se ozval smích, ale jen ojediněle.

„Prosím, považujte to za příkaz od vašeho profesora, pane Pottere. Tím chci říct, že jinak vás nenaučím žádná útočná kouzla, protože pak by se mi doneslo, že jste někoho vážně zranil nebo i zabil. Bohužel, bylo mi řečeno, že vaše prsty jsou už tak mocnou zbraní. Neluskejte jimi v průběhu této hodiny.“

Další rozprášený smích, který však zněl dost nervózně.

Harrymu bylo, jako by se měl rozplakat. „Profesore Quirrelle, pokud uděláte něco z toho, o čem jste mluvil, rozzuří mě to, a já už bych dnes raději rozzuřený být nechtěl-“

„Nejde o to, že byste se vzteku měl vyhýbat,“ řekl profesor Quirrell s vážnou tváří. „Vztek je přirozený. Musíte se naučit, jak prohrávat, i když jste vzteklý. Nebo alespoň předstírat, že jste prohrál, abyste mohl svou pomstu naplánovat. Jako jsem to udělal dnes já s panem Goylem, pokud si samozřejmě někdo z vás opravdu nemyslí, že je lepší-“

„To nejsem!“ zakřičel pan Goyle ze své lavice a zněl trochu zoufale. „Vím, že jste ve skutečnosti neprohrál! Prosím, neplánujte žádnou pomstu!“

Harrymu bylo špatně od žaludku. Profesor Quirrell nevěděl o jeho záhadné temné stránce. „Pane profesore, opravdu bychom si o tomhle měli promluvit až po výuce-“

„Promluvíme,“ řekl profesor Quirrell hlasem, který v sobě nesl slib. „Až se naučíte, jak prohrát.“ Jeho tvář byla vážná. „Mělo by se rozumět samo sebou, že se nebude jednat o nic, co by vás mohlo zranit, nebo vám způsobilo vážnější bolest. Bolest bude přicházet ze samotné obtížnosti prohry, místo abyste se bránil a eskaloval bitvu, dokud nevyhrajete.“

Harry dýchal v krátkých intervalech. Byl vystrašenější než po opuštění učebny lektvarů. „Pane profesore,“ zvládl ze sebe vypravit, „nechci, abyste byl kvůli tomuhle propuštěn-“

„Nebudu,“ řekl profesor Quirrell, „pokud jim vy později řeknete, že to bylo nezbytné. A já věřím, že to uděláte.“ Na chvíli byl profesorův hlas velmi suchý. „Věřte mi, ve svých chodbách už tolerovali horší. Tenhle případ bude výjimečný jen tím, že proběhne v učebně.“

„Pane profesore,“ zašeptal Harry, ale uvědomoval si, že jeho hlas je stejně přenášen všude, „opravdu si myslíte, že pokud tohle neudělám, tak někoho zraním?“

„Ano,“ řekl profesor Quirrell jednoduše.

„V tom případě,“ Harrymu bylo špatně, „to udělám.“

Profesor Quirrell se otočil ke Zmijozelům. „Takže… s plným souhlasem učitele, a takovým způsobem, že Snape nemůže být viněn za vaše činy… Chce někdo z vás Chlapci-který-přežil ukázat svou nadřazenost? Strkat do něj, srazit ho k zemi, slyšet ho prosit o milost?“

Zvedlo se pět rukou.

„Všichni se zdviženou rukou jsou naprostí hlupáci. Kterou část z předstírejte, že jste prohráli jste nepochopili? Pokud se Harry Potter po dostudování stane dalším Pánem zla, vystopuje vás a zabije.“

Oněch pět rukou rychle dopadlo zpátky na lavice.

„To neudělám,“ řekl Harry, hlas z něj vycházel jen slabě. „Přísahám, že se nikdy nepomstím těm, kteří mi pomohou naučit se, jak prohrát. Pane profesore… mohl byste s tím prosímpřestat?“

Profesor Quirrell si povzdechl. „Je mi to líto, pane Pottere. Uvědomuji si, že tohle vás musí rozčilovat, ať už se chcete stát temným mágem nebo ne. Ale tyhle děti se také musí naučit jednu důležitou životní lekci. Přijal byste jeden Quirrell bod jako omluvu?“

„Když budou dva,“ řekl Harry.

Ozvala se vlna překvapeného smíchu a uvolnila trochu napětí.

„Platí,“ řekl profesor Quirrell.

„A až dostuduju, najdu si vás a zlechtám.“

Ozvalo se víc smíchu, ale profesor Quirrell se neusmál.

Harry se cítil, jako by zápasil s anakondou, když se snažil hovor vnutit do směru, který by lidem pomohl uvědomit si, že on vůbec není zlý… proč ho profesor Quirrell tak podezříval?

„Pane profesore,“ řekl Dracův nezesílený hlas. „Mou ambicí také není stát se hloupým pánem zla.“

Třídy se zmocnilo šokované ticho.

Tohle nemusíš dělat! Harry téměř vyhrkl nahlas, ale ovládl se včas. Draco by si nemusel přát, aby bylo zřejmé, že to dělá z přátelství k Harrymu… nebo z touhy vypadat přátelsky…

Nazývat tohle touhou vypadat přátelsky způsobilo, že si Harry připadal male a zle. Pokud měl Draco v úmyslu na něj udělat dojem, fungovalo to perfektně.

Profesor Quirrell na Draca vážně upřel pohled. „Vy se bojíte, že nedokážete předstírat prohru, pane Malfoyi? Že chyba, která popisuje pana Pottera, platí rovněž na vás? Váš otec vás to jistě naučil.“

„Možná když jde o mluvení,“ řekl Draco, teď na ploše obrazovky. „Ne, když je nutné být postrkován a srážen k zemi. Chci se stát zrovna tak silným, jako jste vy, profesore Quirrelle.“

Obočí profesora Quirrella vylétla vzhůru a zůstala tam. „Obávám se, pane Malfoyi,“ řekl po chvilce, „že přípravy, které jsem učinil pro pana Pottera, zahrnují několik starších Zmijozelů, kterým bude řečeno až posléze, jak hloupí byli, by se nedaly použít pro vás. Ale dle mého profesionálního názoru už skutečně jste velmi silný. Pokud bych uslyšel, že jste selhal, zrovna jako pan Potter selhal dnes, připravím náležité opatření a omluvím se vám i všem, které byste zranil. Nicméně nemyslím si, že to bude třeba.“

„Rozumím, pane profesore,“ řekl Draco.

Profesor Quirrell se rozhlédl po třídě. „Je tu ještě někdo jiný, kdo by se chtěl stát silným?“

Někteří studenti se nervózně rozhlédli. Někteří, pomyslel si Harry ze své zadní řady, vypadali, jako by otevírali pusu, ale nic neřekli. Nakonec nepromluvil nikdo.

„Draco Malfoy bude jedním z generálů v armádách ve vašem ročníku,“ řekl profesor Quirrell, „pokud se rozhodne této mimoškolní aktivity účastnit. A teď, pane Pottere, prosím pojďte dopředu.“


Ano, řekl profesor Quirrell, musí to být přede všemi, i před vašimi přáteli, protože tam vás Snape konfrontoval a tam se musíte naučit, jak prohrát.

Takže teď je první ročník pozoroval. V magicky vynuceném tichu a po Harryho a profesorově žádosti, aby nezasahovali. Hermiona se odvrátila, ale nepromluvila, ani se na něj významně nepodívala, možná proto, že byla na lektvarech také.

Harry stál na měkké modré žíněnce podobné těm, které se daly najít v mudlovských dojo, a kterou profesor Quirrell položil na zem, kam měl být Harry srážen.

Harry byl vystrašený z toho, co by mohl udělat. Pokud měl profesor Quirrell pravdu o jeho úmyslu zabít…

Harryho hůlka ležela na katedře ne proto, že by Harry znal nějaká kouzla, kterými by se mohl bránit, ale protože by jinak (jak si Harry myslel) mohl zkusit bodnout ji někomu do očního důlku. Ležel tam i jeho váček, obsahující jeho chráněný, ale pořád potenciálně křehký obraceč času.

Harry profesora Quirrella poprosil, aby mu přeměnil nějaké boxovací rukavice a uvázal mu do nich ruce. Profesor Quirrell se na něj podíval s tichým porozuměním a odmítl.

Nepůjdu jim po očích, nepůjdu jim po očích, nepůjdu jim po očích, byl by to můj konec v Bradavicích, zavřeli by mě, opakoval Harry sám sobě, snažil se tu myšlenku vtlačit do mozku, doufal, že v něm zůstane i poté, co jeho úmysl zabít nabude převahy.

Profesor Quirrell se vrátil v doprovodu třinácti starších Zmijozelů z různých ročníků. Harry poznal jednoho z nich jako toho, kterého strefil koláčem. Přítomni byli i dva další z toho střetu. Ten, který řekl, aby přestali, že tohle by vážně neměli dělat, chyběl.

„Opakuji,“ řekl profesor Quirrell vážným hlasem. „Potter nebude vážně zraněn. S jakoukoli nehodou bude zacházeno jako s úmyslnou. Rozumíte mi?“

Starší Zmijozelové s úšklebkem přikývli.

„Pak vám nic nebrání si s Chlapcem-který-přežil trochu pohrát,“ řekl profesor Quirrell s pokrouceným úsměvem, který mohly pochopit jen první ročníky.

Díky nějaké formě shody se terč koláčového útoku ocitl v čele skupiny.

„Pottere,“ řekl profesor Quirrell, „seznamte se s Peregrinem Derrickem. Je lepší než vy, a také vám to předvede.“

Derrick vykročil vpřed a Harryho mozek nesouhlasně zakřičel, nesmí utéct, nesmí se bránit -

Derrick se zastavil na dosah od Harryho.

Harry ještě nebyl vzteklý, jen vyděšený. A to znamenalo, že vzhlížel na náctiletého kluka, asi o metr vyššího, než byl sám, s jasně znatelnými svaly, strništěm, a s děsivým úšklebkem očekávání.

„Poproste ho, ať vám neubližuje,“ řekl profesor Quirrell. „Možná když uvidí, že jste dostatečně ubohý, rozhodne se, že ho nudíte, a odejde.“

Od přihlížejících starších Zmijozelů se ozval smích.

„Prosím,“ řekl Harry zajíkavým hlasem, „neubližuj mi…“

„To neznělo moc upřímně,“ řekl profesor Quirrell.

Derrickův úsměv se rozšířil. Ten neohrabaný imbecil vypadal velmi nadřazeně a…

…teplota Harryho krve klesala…

„Prosím, neubližuj mi,“ řekl Harry znovu.

Profesor Quirrell zavrtěl hlavou. „Jak jste při Merlinovi dokázal, že to zní jako urážka, Pottere? Od pana Derricka můžete očekávat jedinou odpověď.“

Derrick postoupil dopředu a strčil do Harryho.

Harry klopýtl o pár kroků zpět a než se stačil zarazit, chladně se narovnal.

„Špatně,“ řekl profesor Quirrell,„ špatně, špatně, špatně.“

„Vrazil jsi do mě, Pottere,“ řekl Derrick. „Omluv se.“

„Omlouvám se!“

Nezníš omluvně,“ řekl Derrick.

Harryho zorničky se pobouřeně rozšířily, zvládl, aby to znělo prosebně-

Derrick do něj tvrdě strčil a Harry přistál na žíněnku na ruce a kolena.

Modrá látka se mu zachvěla před očima, ale ne příliš.

Začínal pochybovat o skutečných motivech, které profesor Quirrell měl, aby ho naučil tuhle takzvanou lekci.

Na Harryho hýždích přistála noha a o chvíli později byl odstrčen stranou, což ho převrátilo na záda.

Derrick se zasmál. „Dobrá sranda,“ řekl.

Stačí se ozvat a bude po všem. A nahlásit celou věc v ředitelně. To bude konec tohohle profesora obrany a jeho neblahého pobytu v Bradavicích a… profesorka McGonagallová kvůli tomu bude rozzlobená, ale…

(Před očima se mu objevil obrázek profesorčiny tváře, ale nevypadala rozzlobeně, jen smutně-)

„Teď mu řekněte, že je lepší než vy, Pottere,“ řekl hlas profesora Quirrella.

„Jsi, lepší, než, já.“

Harry se začínal zvedat, ale Derrick mu položil nohu na hruď a strčil ho zpátky na žíněnku.

Svět získal křišťálovou jasnost. Spojnice činů a jejich následků se před ním začínaly rýsovat v naprosté čistotě. Ten hlupák neočekává, že se budu bránit, rychlá rána do slabin by ho měla vyřídit na dost dlouho, aby-

„Zkuste to znovu,“ řekl profesor Quirrell a Harry se v náhle ostrém pohybu odkutálel a vyšvihl se na nohy a otočil se ke směru, kde stál jeho skutečný nepřítel, profesor obrany-

Profesor Quirrell řekl, „Nemáte žádnou trpělivost.“

Harry zaváhal. Jeho mysl, zdokonalená v pesimismu, mu načrtla obrázek seschlého starého muže s ústy zalitými krví po tom, co mu Harry vyrval jazyk-

O chvilku později Derrick strčil Harryho zpátky na žíněnku a pak si na něj sedl, čímž Harrymu vyrazil dech.

„Přestaň!“ zakřičel Harry. „Prosím přestaň!“

„Lepší,“ řekl profesor Quirrell. „To dokonce znělo upřímně.“

Také bylo. To příšerné, odporné na tom bylo, že to bylo upřímné. Harry lapal po dechu, proudil jím jak strach, tak ledový vztek-

„Prohrajte,“ řekl profesor Quirrell.

„Prohrál jsem,“ vynutil ze sebe Harry.

„To se mi líbí,“ řekl Derrick shora. „Ještě prohrávej.“


Do Harryho strkaly ruce, posílaly ho klopýtat napříč kruhem starších Zmijozelů k dalšímu páru rukou, který do něj znovu strčil. Harry už přešel přes fázi, kdy se snažil neplakat, teď už se jen snažil nespadnout na zem.

„Co jsi, Pottere?“ řekl Derrick.

„U-ubožák, prohrál jsem, vzdávám to, jsi lep-lepší než já, prosím přestaň-“

Harry škobrtl o nohu a zhroutil se k zemi, jeho ruce nebyly schopné ten pád tak docela utlumit. Na chvilku se mu zatočila hlava, pak se znovu začal snažit vyškrábat se na nohy-

Stačí!“ řekl profesorův hlas tak ostře, že by mohl řezat ocel. „Odstupte od pana Pottera!“

Harry spatřil překvapené výrazy na jejich tvářích. Chlad v jeho krvi, který v ní proudil a klesal, se usmál v chladném uspokojení.

Pak se Harry zhroutil na žíněnku.

Profesor Quirrell mluvil. Od starších Zmijozelů se ozývalo lapání po dechu.

„A věřím, že potomek rodu Malfoyů by vám také chtěl něco vysvětlit,“ dokončil profesor Quirrell.

Ozval se Dracův hlas. Zněl skoro tak ostře jako profesorův, získal tu samou kadenci, kterou Draco použil, když napodoboval svého otce, a říkal věci jako mohlo by to ohrozit celou zmijozelskou kolej a kdo ví, kolik spojenců v této škole a naprostý nedostatek uvědomění, ani nemluvě o mazanosti a tupí rváči, užiteční jen k posluhování a něco v Harryho zadním mozku, navzdory všemu, co věděl, označovalo Draca za spojence.

Harryho bolelo celé tělo, pravděpodobně měl modřiny, končetiny mu připadaly chladné, mozek naprosto vyčerpaný. Snažil se myslet na Fawkesovu píseň, ale když tu fénix nebyl, nedokázal si vybavit melodii, a když si ji zkoušel vybavit, nedokázal si představit nic než ptačí cvrlikání.

Pak Draco domluvil, profesor Quirrell řekl těm starším Zmijozelům, že mohou jít, a Harry otevřel oči a pokusil se posadit. „Počkejte,“ vypravil ze sebe Harry, „je tu něco, co bych jim chtěl říct-“

„Počkejte na pana Pottera,“ řekl profesor Quirrell chladně odcházejícím Zmijozelům.

Harry se zakymácel na nohou. Dával si pozor, aby nepohlédl směrem ke svým spolužákům. Nechtěl vidět, jak se na něj právě teď dívají. Nechtěl vidět jejich lítost.

Takže místo toho se Harry podíval na starší Zmijozely, kteří stále ještě byli v šoku. Třeštili na něj oči a ve tvářích měli hrůzu.

Jeho temná stránka, když byla ve vedení, si s tímhle obrázkem chvilku pohrála, a pak pokračovala s předstíráním prohry.

Harry řekl, „Nikdo ne-“

„Stop,“ řekl profesor Quirrell. „Pokud je to to, co si myslím, že to je, prosím počkejte, až zmizí. Doslechnou se o tom později. Všichni se musíme naučit svou lekci, pane Pottere.“

„Dobrá,“ řekl Harry.

„Vy. Jděte.“

Starší Zmijozelové utekli a dveře se za nimi zavřely.

„Nikdo se jim nepomstí,“ řekl Harry chraptivě. „To je má prosba komukoli, kdo se považuje za mého přítele. Musel jsem se naučit svou lekci, oni zrovna tak. Konec. Pokud o tom budete vyprávět, ujistěte se, že tuhle část nevynecháte.“

Harry obrátil pohled k profesoru Quirrellovi.

„Prohrál jste,“ řekl profesor Quirrell, vůbec poprvé ohleduplným hlasem. Znělo to zvláštně, jako by jeho hlas něčeho takového vůbec neměl být schopný.

Harry skutečně prohrál. Byly chvíle, kdy ten chladný vztek zcela zmizel, nahrazen strachem, a v těch chvílích Zmijozely prosil a myslel to vážně…

„A přesto jste naživu?“ řekl profesor Quirrell stále s tou zvláštní jemností.

Harry zvládl přikývnout.

„Ne všechny prohry jsou takové,“ řekl profesor Quirrell. „Doprovází je kompromisy a vyjednávání. Jsou jiné způsoby, jak zklidnit školní rváče. Existuje celé umění, jak manipulovat ostatními, zatímco je nad sebou necháte dominovat. Ale ze všeho nejdříve prohra musí být myslitelná. Budete si pamatovat, jak prohrát?“

„Ano.“

„Budete schopen prohrát?“

„Myslím… myslím, že ano…“

„Já si to myslím také.“ Profesor Quirrell se uklonil tak hluboko, že se jeho prořídlé vlasy téměř dotkly podlahy. „Gratuluji, Harry Pottere, vyhrál jste.“

Neozvala se žádná slabá první vlna, žádný první odvážlivec, potlesk začal naráz, jako obrovské hřmění.

Harry nedokázal z tváře udržet šok. Riskoval pohled na své spolužáky a spatřil, že jejich obličeje neukazují lítost, ale obdiv. Aplaus přicházel od Havraspáru, Nebelvíru, Mrzimoru, dokonce i od Zmijozelu, pravděpodobně proto, že Draco Malfoy tleskal také. Někteří studenti stáli na židlích a nebelvírští stáli na lavicích.

Harry stál na nejistých nohou a nechával se zaplavovat jejich respektem. Cítil se silnější, možná i trochu zahojený.

Profesor Quirrell počkal, dokud potlesk nedozní. Trvalo to slušnou chvíli.

„Překvapený, pane Pottere?“ zeptal se profesor Quirrell. Jeho hlas zněl pobaveně. „Právě jste zjistil, že zbytek světa nemusí vždy odpovídat vašim nejhorším nočním můrám. Ano, kdybyste byl nějaký ubohý bezejmenný zneužívaný chlapec, pak by vás pravděpodobně respektovali méně, litovali by vás, i když by vás ze svých lóží utěšovali. Obávám se, že taková je lidská povaha. Ale vás už znají jako člověka s mocí. Viděli vás konfrontovat svůj strach a neustoupit, i když jste mohl kdykoli odejít. Zhoršilo se snad vaše mínění o mně, když jsem vám řekl, že jsem se záměrně vystavil pohrdání?“

Harry cítil pálení v hrdle a zběsile se pokoušel vzchopit. Nevěřil, že by tenhle zázračný respekt vydržel i po tom, co by se před nimi rozplakal.

„Váš mimořádný výkon v mé třídě si zaslouží mimořádnou odměnu, Harry Pottere. Prosím přijměte ji s mými komplimenty jménem mé koleje a od tohoto dne si pamatujte, že ne všichni Zmijozelové jsou stejní. Jsou Zmijozelové, a pak tu jsou Zmijozelové.“ Profesor Quirrell se široce usmíval, když pronesl, „Padesát jedna bodů pro Havraspár.“

Rozhostilo se šokované ticho a pak mezi havraspárskými studenty propuklo pandemonium výskání, hvízdání a jásání.

(A v tu samou chvíli Harry cítil, že je na tom něco v nepořádku, profesorka McGonagallová měla pravdu, měly by tu být následky, měl by tu být trest a cena, nemohli jste jen tak zase všechno vrátit zpátky -)

Ale Harry spatřil rozzářené havraspárské tváře a věděl, že nemůže říci ne.

Jeho mozek učinil návrh. Byl to dobrý návrh. Harrymu se nechtělo věřit, že ho jeho mozek zvládá držet na nohou, natož že dokáže produkovat dobré návrhy.

„Pane profesore,“ řekl Harry, tak jasně jak jen skrze pálící hrdlo dokázal. „Jste vším, čím člen vaší koleje může být, a myslím, že jste i přesně tím, co měl Salazar Zmijozel na mysli, když pomáhal založit Bradavice. Děkuji vám a vaší koleji,“ Draco lehce přikyvoval a jemně otáčel prst, pokračuj, „a já si myslím, že to si zaslouží třikrát sláva pro Zmijozel. Všichni se mnou?“ Harry chvilku počkal. „Sláva!“ Jen pár lidí se zvládlo připojit na poprvé. „Sláva!“ Tentokrát s ním byla většina Havraspáru. „Sláva!“ Tentokrát skoro celý Havraspár, hrstka Mrzimorů a asi čtvrtina nebelvírských.

Dracova ruka na chviličku ukázala nepatrný palec vzhůru.

Většina Zmijozelů měla na tváři naprostý šok. Pár jich zamyšleně hledělo na profesora Quirrella. Blaise Zabini hleděl na Harryho s kalkulujícím, zaujatým výrazem.

Profesor Quirrell se uklonil. „Děkuji vám, Harry Pottere,“ řekl, stále s tím širokým úsměvem. Otočil se ke třídě. „A teď, věřte nebo ne, nám stále zbývá půl hodina výuky, a to stačí, abychom se seznámili s jednoduchými štíty. Pan Potter, samozřejmě, půjde pryč a užije si dobře zasloužený odpočinek.“

„Zvládnu-“

„Hlupáku,“ řekl profesor Quirrell přátelsky. Třída už se smála. „Vaši spolužáci vás to mohou později doučit, nebo vás to doučím soukromě já, pokud bude třeba. Ale okamžitě půjdete ke třetím dveřím zleva u konce auditoria, kde najdete postel, zásobu neobyčejně chutných zákusků a nějaké mimořádně lehké čtení z bradavické knihovny. Nemůžete si s sebou vzít nic dalšího, obzvlášť ne své učebnice. Teď jděte.“

Harry šel.

20. Hvězdy - Bayesův teorém

Vše, co může Rowling zničit, by mělo být zničeno.


Harry zíral na šedý strop malé místnůstky, kde ležel na skládací, ale pohodlné posteli, která tu byla umístěna. Snědl docela dost profesorových sladkostí - rozmanitou směs čokoládových a jiných cukrátek, poprášenou zdobením a korunovanou malými cukrovými drahokamy, které vypadaly velmi draze - a po pravdě se ukázalo, že jsou docela chutné. Harry se ohledně toho také necítil ani v nejmenším provinile, tohle si zasloužil.

Nezkoušel spát. Měl pocit, že by se mu nelíbilo, co by se stalo, kdyby zavřel oči.

Nezkoušel číst. Nebyl by schopný se soustředit.

Zvláštní, jak jeho mozek prostě běžel a běžel, nikdy nevypověděl poslušnost, bez ohledu na to, jak byl unavený. Zhloupl, ale odmítal se vypnout.

Ale teď tu byl skutečný a opravdový pocit triumfu.

+1 bod k Anti-Pán-Zla-Harry programu to ani nezačínal vystihovat. Harryho zajímalo, co by Moudrý klobouk řekl teď, kdyby si ho mohl nasadit na hlavu.

Není divu že ho profesor Quirrell obvinil, že míří cestou Pána zla. Harrymu to možná došlo příliš pomalu, ale teď ty paralely jasně viděl-

Pochopte, Pán zla toho dne nevyhrál. Jeho cílem bylo naučit se bojové umění, a přesto odešel bez jediné lekce.

Harry přišel do třídy lektvarů s úmyslem naučit se lektvary. A odešel bez jediné lekce.

A profesor Quirrell o tom slyšel, pochopil to s děsivou přesností, natáhl se a vyškubl ho z té stezky, ze stezky, která by z něho udělala kopii Vy-víte-koho.

Ozvalo se zaklepání na dveře. „Výuka skončila,“ řekl profesorův hlas potichu.

Harry se přiblížil ke dveřím a náhle se ho zmocnila nervozita. Napětí zmizelo, když slyšel, jak se profesorovy kroky vzdalují od dveří.

Co to k čertu je? To kvůli tomu bude nakonec propuštěn?

Harry otevřel dveře a spatřil, že profesor Quirrell teď čeká o několik délek dál.

Cítí to profesor Quirrell také?

Přešli přes nyní opuštěné pódium ke katedře, o kterou se profesor Quirrell opřel a Harry se stejně jako předtím zastavil kus před stupínkem.

„Takže,“ řekl profesor Quirrell. Nějakým zvláštním způsobem působil přátelsky i přesto, že si jeho tvář udržovala svou obvyklou vážnost. „O čem jste to se mnou chtěl mluvit, pane Pottere?“

Mám tajemnou temnou stránku. Ale Harry to nemohl jen tak vyhrknout.

„Pane profesore,“ řekl Harry, „teď už jsem sešel ze stezky Pána zla?“

Profesor Quirrell se na Harryho podíval. „Pane Pottere,“ řekl vážně, jen s lehkým úsměvem, „malá rada. Existuje něco, jako příliš dokonalé představení. Skuteční lidé, kteří právě byli patnáct minut biti a zesměšňováni jen tak nevstanou a velkoryse neodpustí svým nepřátelům. To je ten druh věcí, které děláte, když se snažíte všechny přesvědčit, že nejste temný, ne-“

Tomu prostě nemůžu uvěřit! Nemůže vám každé možné pozorování potvrzovat vaši teorii!“

A tohle bylo drobet příliš silné rozhořčení.“

Co při všem na světě musím udělat, abych vás přesvědčil?“

Abyste mě přesvědčil, že nechováte ambice stát se temným mágem?“ řekl profesor Quirrell, teď přímo pobaveně. „Hmm, mohl byste zvednout pravou ruku.“

„Cože?“ zeptal se Harry prázdně. „Ale pravou ruku můžu zvednout bez ohledu na-“ Harry se zarazil a připadal si hloupě.

„Přesně tak,“ řekl profesor Quirrell. „Můžete to snadno udělat tak i tak. Neexistuje nic, čím byste mě mohl přesvědčit, protože já budu vědět, že přesně o to se snažíte. A pokud bychom měli být ještě přesnější, pak zatímco je stěží možné, že naprosto dobří lidé existují, i když já sám jsem nikdy žádného nepotkal, je nicméně nepravděpodobné, že někdo, kdo byl právě patnáct minut bit, se postaví a pocítí obrovskou vlnu laskavého odpuštění pro své útočníky. Na druhou stranu, je méně nepravděpodobné, že by si malé dítě představilo, že tohle je role, kterou musí sehrát, aby přesvědčilo svého učitele a své spolužáky, že není příštím Pánem zla. Význam činu neurčuje, jak onen čin vypadá zvenčí, pane Pottere, ale jaký stav mysli za něj více či méně pravděpodobně byl zodpovědný.“

Harry zamrkal. Právě mu byl vysvětlen rozdíl mezi reprezentativní heuristikou a bayesiánskou definicí důkazu - kouzelníkem.

„Ale přeci jen,“ řekl profesor Quirrell, „každý může chtít udělat dojem na své přátele. To nemusí být nic temného. Takže aniž bych z toho chtěl dělat nějaké doznání, řekněte mi upřímně, pane Pottere, jaká myšlenka se vám honila hlavou ve chvíli, když jste zakázal jakoukoli pomstu? Byla ta myšlenka upřímným impulsem k odpuštění? Nebo za ní stálo vědomí, jak vaši spolužáci budou ten čin vnímat?“

Někdy si vytváříme svou vlastní fénixovu píseň.

Ale to Harry neřekl nahlas. Bylo jasné, že by mu profesor Quirrell nevěřil, a pravděpodobně by ho respektoval méně, že zkusil nabídnout tak průhlednou lež.

Po chvíli ticha se profesor Quirrell spokojeně usmál. „Věřte tomu nebo ne, pane Pottere,“ řekl, „nemusíte se bát, že jsem odhalil vaše tajemství. Já se vám nechystám říct, abyste se vzdal své ambice stát se příštím Pánem zla. Pokud bych dovedl přetočit ručičky času a nějak tu ambici odstranit z mysli svého dětského já, mému nynějšímu já by ona změna nijak neprospěla. Dokud jsem si myslel, že je to mým cílem, vedlo mě to ke studiu a posilování a zdokonalování se. Tím, čím se máme stát, se stáváme tak, že následujeme své touhy, ať už nás vedou kamkoli. To je Salazarův pohled. Požádejte mě, abych vám ukázal ten oddíl knihovny, který obsahuje stejné knihy, jako jsem ve třinácti četl já, a já vás tam potěšením zavedu.“

„Pro všechno boží svinstvo,“ řekl Harry a sedl si na tvrdou mramorovou podlahu, pak se na podlaze natáhl na záda a upřel zrak na klenutý strop. Blíž se ke zhroucení v zoufalství přiblížit nemohl, pokud si nechtěl ublížit.

„Stále příliš mnoho rozhořčení,“ podotkl profesor Quirrell. Harry se nedíval, ale v jeho hlase slyšel potlačený smích.

Pak to Harrymu došlo.

„Vlastně si myslím, že vím, co vás tu mate,“ řekl Harry. „O tom jsem s vámi po pravdě chtěl mluvit. Profesore Quirrelle, myslím, že to, co vidíte, je moje tajemná temná stránka.“

Nastalo ticho.

„Vaše… temná stránka…“

Harry se posadil. Profesor Quirrell měl na tváři jeden z nejpodivnějších výrazů, jaké kdy Harry na nějakém obličeji viděl, natož na tak důstojném, jako byl ten profesorův.

„Stává se to, když se rozzlobím,“ vysvětlil Harry. „Krev mi zchladne, všechno zchladne, všechno je dokonale jasné… Vlastně se to se mnou táhne už nějakou dobu - v prvním ročníku mudlovské školy mi někdo zkusil vzít míč, já jsem ho schoval za záda, nakopl jsem ho do solárního plexu, protože jsem četl, že to je slabé místo, a ostatní děti mě potom už nechaly na pokoji. A kousl jsem učitelku matematiky, když neuznala mou nadřazenost. Ale teprve nedávno jsem byl pod takovým stresem, abych si všiml, že je to skutečná, však víte, tajemná temná stránka, a ne jen problém se zvládáním vzteku, jak říkala školní psycholožka. A ne, nemám žádné úžasné magické schopnosti, když se to stane, to byla jedna z prvních věcí, které jsem kontroloval.“

Profesor Quirrell si mnul nos. „Nechte mě si to promyslet,“ řekl.

Harry v tichosti čekal téměř plnou minutu. Využil toho času, aby se postavil, což se ukázalo být těžší, než očekával.

„No,“ řekl profesor Quirrell posléze. „Řekl bych, že tu bylo něco, co jste mohl říct, abyste mě přesvědčil.“

„Už mi došlo, že má temná stránka je jen další mou částí, a že odpověď nezní, že se nikdy nesmím rozzlobit, ale že se musím naučit sebeovládání tím, že ji přijmu, nejsem hloupý nebo tak, a tenhle příběh jsem už viděl dost často na to, abych poznal, kam směřuje, ale je to těžké, a vy mi připadáte jako člověk, který by mi mohl pomoci.“

„No… ano… velmi důvtipné, pane Pottere, musím říct… ta vaše stránka je, jak jste si už očividně domyslel, váš úmysl zabít, který, jak říkáte, je vaší částí…“

„A potřebuje trénink,“ doplnil Harry ten vzor.

„A potřebuje trénink, ano.“ Ten podivný výraz neopouštěl profesorovu tvář. „Pane Pottere, pokud se opravdu nechcete stát Pánem zla, jaká je tedy ona ambice, kterou se vám Moudrý klobouk snažil rozmluvit, ambice pro níž jste byl zařazen do Zmijozelu?“

„Já byl zařazen do Havraspáru!“

„Pane Pottere,“ řekl profesor Quirrell, teď s mnohem obvyklejším suchým úsměvem, „Vím, že jste zvyklý být obklopen hlupáky, ale prosím nepovažujte mě za jednoho z nich. Pravděpodobnost, že by Moudrý klobouk sehrál svůj první žertík po osmi stech letech ve chvíli, kdy seděl na vaší hlavě, je tak malá, že ani nestojí za uvážení. Předpokládám, že je stěží ale přesto možné, že jste luskl prsty a objevil nějaký jednoduchý a chytrý způsob, jak obejít anti-manipulační kouzla na klobouku, i když mě samotného žádná taková metoda nenapadá. Ale zdaleka nejpravděpodobnější vysvětlení je, že se Brumbál rozhodl, že se mu nelíbí, co klobouk zvolil pro Chlapce-který-přežil. To je evidentní každému s nejmenší špetkou zdravého rozumu, takže vaše tajemství je v Bradavicích v bezpečí.“

Harry otevřel pusu a pak ji znovu zavřel s pocitem naprosté bezmoci. Profesor Quirrell se mýlil, ale mýlil se tak přesvědčivým způsobem, že si až Harry začínal myslet, že to jednoduše je racionální úsudek založený na důkazech dostupných profesoru Quirrellovi. Byly případy, nikdy ne předvídatelné, ale přesto byly, kdy jste dostali nepravděpodobný důkaz, a váš nejlepší možný odhad se mýlil. U lékařského testu, který vyjde špatně jen v jednom z tisíce případů, občas nesprávný výsledek dostanete.

„Mohl bych vás požádat, abyste nikdy nezopakoval, co se chystám říct?“ zeptal se Harry.

„Určitě,“ řekl profesor Quirrell. „To byste mohl.“

Harry také nebyl hlupák. „Mohl bych to vzít tak, že jste řekl ano?“

„Velmi dobře, pane Pottere. Skutečně byste to tak mohl vzít.“

Profesore Quirrelle-“

Nezopakuji, co se chystáte říct,“ řekl profesor Quirrell s úsměvem.

Oba se zasmáli, pak Harry znovu zvážněl. „Moudrý klobouk si myslel, že skončím jako Pán zla, pokud nepůjdu do Mrzimoru,“ řekl Harry. „Ale já se jím nechci stát.“

„Pane Pottere…“ řekl profesor Quirrell. „Prosím nevykládejte si to špatně. Slibuji, že vás podle odpovědi nebudu soudit. Chci jen znát vaši vlastní, upřímnou odpověď. Proč ne?“

Harry znovu pocítil onu bezmoc. Nestaneš se temným mágem byl v jeho morálním systému tak očividný teorém, že bylo těžké popsat myšlenkové kroky, které k němu skutečně vedly. „Uhm, ublížilo by to lidem?“

„Určitě už jste chtěl ublížit lidem,“ řekl profesor Quirrell. „Dnes jste chtěl ublížit těm rváčům. Být temným mágem znamená, že k úrazu přijdou jen ti lidé, u kterých si to přejete.“

Harry marně hledal slova a nakonec se rozhodl vyrukovat s očividným. „V prvé řadě jen to, že něco chci, neznamená, že je to správné-“

„A co jiného dělá věci správnými než to, že je chceme?“

„Aha,“ řekl Harry, „preferenční utilitarismus.“

„Co prosím?“ řekl profesor Quirrell.

„To je etická teorie, která říká, že dobré je to, co uspokojí preference co největšího počtu lidí-“

„Ne,“ řekl profesor Quirrell. Zamnul si kořen nosu. „Nemyslím, že to je přesně to, co jsem se snažil říct. Pane Pottere, lidé nakonec dělají jen to, co dělat chtějí. Někdy tomu dávají přízviska jako třeba ‚správné‘, ale jak by kdy kdo mohl jednat podle něčeho jiného než podle svých vlastních přání?“

„No, očividně,“ řekl Harry. „Nemohl bych jednat podle morálních zásad, kdyby nade mnou neměly žádnou moc. Ale to neznamená, že moje chuť ublížit těm Zmijozelům by nade mnou měla větší moc než moje morální zásady!“

Profesor Quirrell zamrkal.

„A to ani nemluvím o tom,“ řekl Harry, „že kdybych se stal Pánem zla, přišlo by k úrazu i mnoho nevinných nezainteresovaných lidí.“

„Proč by vám na nich mělo záležet?“ řekl profesor Quirrell. „Co pro vás kdy udělali?“

Harry se zasmál. „No, tak tohle bylo nenápadné asi jako Atlasova vzpoura.“

„Co prosím?“ řekl profesor Quirrell znovu.

„To je knížka, kterou mi rodiče nedovolili číst, protože si mysleli, že by mě zkazila, takže jsem si ji samozřejmě stejně přečetl a urazilo mě, že si mysleli, že bych naletěl na něco tak očividného. Bla bla bla, zapůsobit na můj pocit nadřazenosti, ostatní lidé se mi snaží zabránit v rozletu, bla bla bla.“

„Takže říkáte, že bych měl klást méně očividné pasti?“ řekl profesor Quirrell. Se zamyšleným výrazem si klepal na tvář. „Na tom bych mohl zapracovat.“

Oba se zasmáli.

„Ale abych zůstal u své původní otázky,“ řekl profesor Quirrell, „co pro vás všichni ti druzí lidé udělali?“

„Druzí lidé toho pro mě udělali strašnou spoustu!“ řekl Harry. „Moji rodiče mě přijali za svého, když moji rodiče zemřeli, protože to jsou dobří lidé, a stát se temným mágem by znamenalo je zradit!“

Profesor Quirrell na chvíli zůstal potichu.

„Přiznávám,“ řekl profesor Quirrell tiše, „že když jsem byl ve vašem věku, nic podobného by mě nemohlo napadnout.“

„To je mi líto,“ řekl Harry.

„To nemusí,“ řekl profesor Quirrell. „Bylo to dávno. Své rodinné problémy jsem vyřešil k vlastní spokojenosti. Takže vám brání jen myšlenka na nesouhlas vašich rodičů? Znamená to, že kdyby zemřeli při nějaké nehodě, nebylo by tu nic, co by vás zastavilo od-“

„Ne,“ řekl Harry. „Prostě ne. Je to jejich impuls k laskavosti, který mě chrání. Ten impuls není jen v mých rodičích. A je to tento impuls, co bych zradil.“

„V každém případě jste mi, pane Pottere, neodpověděl na mou původní otázku,“ řekl profesor Quirrell konečně. „Jaká tedy je vaše ambice?“

„Oh,“ řekl Harry. „Umm…“ Uspořádal si myšlenky. „Pochopit všechno důležité, co se o vesmíru pochopit dá, aplikovat ty vědomosti, abych se stal všemocným, a použít tu sílu k přepsání reality, protože mám jisté námitky vůči tomu, jak funguje teď.“

Na okamžik nastalo ticho.

„Promiňte, jestli je to hloupá otázka, pane Pottere,“ řekl profesor Quirrell, „ale jste si jistý, že jste se právě nepřiznal, že se chcete stát Pánem zla?“

„To platí, jen pokud svou sílu použijete pro zlo,“ vysvětlil Harry. „Pokud tu sílu použijete pro dobro, jste pánem dobra.“

„Chápu,“ řekl profesor Quirrell. Poklepal si prstem na druhou tvář. „Řekl bych, že s tím bych mohl pracovat. Ale pane Pottere, zatímco vaše ambice je hodna Salazara samotného, jak přesně byste toho chtěl dosáhnout? Je prvním krokem stát se skvělým bojovým mágem, nebo vedoucím odboru záhad, nebo ministrem kouzel, nebo-“

„Prvním krokem je stát se vědcem.“

Profesor Quirrell na Harryho zíral, jako by se proměnil v kočku.

„Vědcem,“ řekl profesor Quirrell po chvilce.

Harry přikývl.

Vědcem?“ zopakoval profesor Quirrell.

„Ano,“ řekl Harry. „Uskutečním svůj plán s pomocí sil… vědy!“

Vědec!“ řekl profesor Quirrell. Na jeho tváři bylo upřímné pobouření a jeho hlas zesílil a zostřil se. „Mohl jste být nejlepším z mých studentů! Nejlepší bojový mág, který z Bradavic vyšel za pět dekád! Nedokážu si vás představit, jak plýtváte čas v bílém laboratorním plášti a děláte nesmyslné věci krysám!“

„Hej!“ řekl Harry. „Věda není jen o tomhle! Ne snad, že by bylo něco špatného na experimentování na krysách, samozřejmě. Ale věda je způsob, jakým je možné chápat a ovládat vesmír-“

„Hlupák,“ řekl profesor Quirrell s tichou, kousavou silou. „Jste hlupák, Harry Pottere.“ Zakryl si rukou tvář, a když ji zvedl, tvářil se klidněji. „Nebo jste mnohem pravděpodobněji ještě neobjevil svou pravou ambici. Mohl bych vám důrazně doporučit, abyste se místo toho stal Pánem zla? V rámci služby veřejnosti udělám cokoliv, abych vám v tom pomohl.“

„Nemáte rád vědu,“ řekl Harry pomalu. „Proč ne?“

„Ti blázniví mudlové nás jednou všechny zabijí!“ profesorův hlas zesílil. „Se vším skoncují! Se vším!“

Harry měl pocit, jako by se trochu ztratil. „Bavíme se o jaderných zbraních?“

Ano, o jaderných zbraních!“ Profesor Quirrell teď už téměř křičel. „Dokonce ani Ten-Jehož-Jméno-Nesmíme-Jmenovat je nikdy nepoužil, možná proto, že nechtěl vládnout hromadě popela! Nikdy neměly být vytvořeny! A časem se to jen zhorší!“ Profesor Quirrell se narovnal, už se neopíral o katedru. „Jsou brány, které se neotevírají, pečeti, které se nelámou! Hlupáky, kteří se nedokážou nevměšovat, už na začátku zabijí menší nebezpečí, a všichni přeživší vědí, že jsou tajemství, o která se nemají dělit s těmi, kteří postrádají inteligenci a disciplínu na to, aby je objevili sami! Každý mocný kouzelník tohle ví! Dokonce i ti nejstrašlivější z temných! A těm idiotským mudlům to ne a ne dojít! Ti malí dychtiví hlupáci, kteří odhalili tajemství jaderných zbraní, si to nenechali pro sebe, řekli to svým šíleným politikům, a my teď musíme žít pod stálou hrozbou vyhlazení!“

To byl trochu jiný pohled na věci, než se kterým Harry vyrostl. Nikdy ho nenapadlo, že by jaderní fyzici měli vytvořit konspiraci, aby udrželi tajemství jaderných zbraní před každým, kdo sám nebyl dost chytrý, aby se stal jaderným fyzikem. Ta myšlenka byla zajímavá, když už nic jiného. Měli by tajná hesla? Měli by masky?

(Po pravdě, pokud až Harry věděl, klidně mohly existovat nejrůznější druhy potenciálně neuvěřitelně destruktivních tajemství, a ono tajemství jaderných zbraní z nich mohlo být tím jediným, které vyplulo na povrch. Tak jako tak, na světě to nic neměnilo.)

„To si budu muset promyslet,“ řekl Harry. „Je to pro mě úplně nový nápad. A jedním ze skrytých tajemství vědy, předávaných několika výjimečnými profesory svým univerzitním studentům, je, jak se vyhýbat odmítání nových nápadů ve chvíli, kdy uslyšíte nějaký, který se vám nezamlouvá.“

Profesor Quirrell znovu zamrkal.

„Je tu nějaká oblast vědy, se kterou souhlasíte?“ zeptal se Harry. „Lékařství, možná?“

„Vesmírné lety,“ řekl profesor Quirrell. „Ale zdá se, že mudlové se s tím jediným projektem, který by mohl umožnit kouzelníkům uprchnout z této planety, než ji vyhodí do povětří, neuvěřitelně vlečou.“

Harry přikývl. „Také jsem velkým příznivcem vesmírného programu. Alespoň tohle máme společné.“

Profesor Quirrell pohlédl na Harryho. V očích mu něco kmitlo. „Dostanu vaše slovo, váš slib a vaši přísahu nikdy nepromluvit o tom, co bude následovat?“

„Máte je,“ řekl Harry okamžitě.

„Hleďte, abyste svou přísahu dodržel, nebo se vám nebudou líbit následky,“ řekl profesor Quirrell. „Sešlu teď neobvyklé a mocné zaklínadlo, ne na vás, ale na učebnu kolem nás. Poté, co bude sesláno, stůjte klidně, abyste se nedotkl jeho hranic. Nesmíte interagovat s magií, kterou ovládám. Jen se dívejte. Jinak to kouzlo ukončím.“ Profesor Quirrell se odmlčel. „A pokuste se neupadnout.“

Harry přikývl, zmatený a napjatý.

Profesor Quirrell pozvedl hůlku a řekl něco, co Harryho uši a mozek vůbec nedokázaly zachytit, slova, která nepozorovaně prošla kolem jeho vědomí a zmizela v zapomnění.

Mramor okolo Harryho nohou zůstal stejný. Ale všechen ostatní mramor podlahy zmizel, stejně jako zdi a strop.

Harry stál na malém kruhu bílého mramoru uprostřed nekonečného pole hvězd, které hořely neuvěřitelně jasně a neochvějně. Nebyla tu žádná Země, žádný Měsíc, žádné Slunce, které by Harry poznal. Profesor Quirrell stál na stejném místě jako předtím, vznášel se uprostřed hvězdného pole. Mléčná dráha byla viditelná jako obrovská vlna hvězd, a když si Harryho oči zvykly na temnotu, rozzářila se ještě jasněji.

Ten pohled se Harrymu vryl do srdce jako nic, co kdy viděl.

"Jsme… ve vesmíru…?

„Ne,“ řekl profesor Quirrell. Jeho hlas byl smutný a vážný. „Ale je to skutečný obraz.“

Harrymu se vloudily slzy do očí. Zběsile je setřel, nehodlal tohle zmeškat kvůli nějaké pitomé vodě, která by mu rozostřovala zrak.

Hvězdy už nebyly jen malinkými drahokamy na obrovské sametové klenbě, jakými byly na noční obloze na Zemi. Tady nebyla žádná obloha, žádná okolní země. Jen body dokonalého světla oproti dokonalé temnotě, nekonečná a prázdná rozloha s nespočtem malých otvorů, skrze které zářila nádhera dalších nepředstavitelných obzorů za nimi.

Ve vesmíru hvězdy vypadaly hrozně, hrozně, hrozně daleko.

Harry si stále znovu a znovu musel utírat oči.

„Někdy,“ řekl profesor Quirrell tak tichým hlasem, jako by ani nepromluvil, „když mi tento zkažený svět přijde až příliš nenávistný, přemýšlím, jestli by tu mohlo být nějaké jiné místo, kde bych mohl být. Ani si nedokážu představit, jaké místo by to mohlo být, a když si ho ani nedokážu představit, jak bych mohl věřit, že existuje? A přesto, vesmír je tak strašně, strašně hluboký, že možná existuje i tak? Ale hvězdy jsou moc, moc daleko. Zabralo by to dlouhý, předlouhý čas, dokonce i kdybych znal cestu. A zajímalo by mě, o čem bych snil, kdybych spal celou tak dlouhou, dlouhou dobu…“

I když mu to připadalo jako svatokrádež, Harry zvládl zašeptat. „Prosím, nechte mě tu chvilku.“

Profesor Quirrell ze svého místa, kde stál nepodporován proti hvězdám, přikývl.

Bylo snadné zapomenout na ten malý kruh mramoru, na kterém jste stáli, i své vlastní tělo, a stát se bodem vědomí, které možná stálo, ale zrovna tak se mohlo i pohybovat. Se všemi těmi vzdálenostmi se to nedalo odhadnout.

Byl to okamžik, ve kterém čas neexistoval.

A pak hvězdy zmizely a učebna se vrátila.

„Je mi líto,“ řekl profesor Quirrell, „budeme mít společnost.“

„To je v pořádku,“ zašeptal Harry. „Stačilo to.“ Tento den nikdy nezapomene a to ne pro všechny ty nedůležité věci, které se staly předtím. Naučí se, jak seslat tohle kouzlo, i kdyby to měla být poslední věc, kterou se kdy naučí.

Těžké dubové dveře byly vyraženy z trámu a přejely přes mramorovou podlahu s vysokým zaskřípěním.

QUIRINE! JAK SE OPOVAŽUJETE!“

Starý a mocný kouzelník se vrhl do místnosti jako obrovský bouřkový mrak, na jeho tváři byl výraz tak doběla rozpáleného vzteku, že onen předchozí přísný výraz Harrymu v porovnání s tím připadal jako nic.

V kolečkách Harryho mysli se na okamžik zasekl hasák dezorientace, když ta jeho část, která chtěla za hlasitého ječení utéct před nejděsivější věci, kterou kdy viděla, utekla, a vyměnila si tím místo s tou jeho částí, která byla schopna ten šok unést.

Žádnou z Harryho stránek nepotěšilo, že jim bylo přerušeno zírání na hvězdy. „Řediteli Albusi Percivale-“ začal Harry ledovým tónem.

BUCH. Ruka profesora Quirrella prudce dopadla na katedru. „Pane Pottere!“ vyštěkl profesor Quirrell. „Toto je ředitel Bradavic a vy jste pouhý student! Budete ho oslovovat náležitě!“

Harry se podíval na profesora Quirrella.

Profesor Quirrell se na Harryho díval s přísným zamračením.

Ani jeden z nich se neusmál.

Brumbálovy dlouhé kroky se zarazily před místem, kde Harry stál před stupínkem a profesor Quirrell u své katedry. Ředitel na oba dva vytřeštil oči.

„Omlouvám se,“ řekl Harry pokorným a zdvořilým tónem. „Pane řediteli, děkuji vám, že jste mě chtěl chránit, ale profesor Quirrell udělal správnou věc.“

Brumbálův výraz se pomalu změnil ze zamračení, které by dokázalo roztavit ocel, do pouhého zamračení. „Slyšel jsem studenty, že tenhle muž tě nechal týrat staršími Zmijozely! Že ti zakázal se bránit!“

Harry přikývl. „Věděl přesně, co se mnou je v nepořádku, a ukázal mi, jak to spravit.“

„Harry, o čem to mluvíš?“

„Učil jsem ho, jak prohrát,“ řekl profesor Quirrell suše. „Je to důležité životní umění.“

Bylo očividné, že Brumbál stále ještě nerozumí, ale jeho hlas se ztišil. „Harry,“ řekl pomalu. „Jestli ti profesor obrany něčím pohrozil, aby ti zabránil podat stížnost-“

Vy blázne, opravdu si myslíte, že zrovna po dnešku bych-

Pane řediteli,“ řekl Harry a snažil se vypadat zahanbeně, „můj problém není v tom, že bych mlčel, když jde o diskriminující profesory.“

Profesor Quirrell se uchechtl. „Ne perfektní, pane Pottere, ale na první den to stačí. Pane řediteli, zdržel jste se dost dlouho, abyste slyšel i o těch jedenapadesáti bodech pro Havraspár, nebo jste se vyřítil ven hned, jak jste uslyšel tu první část?“

Na Brumbálově tváři se nakrátko objevilo znepokojení, pak překvapení. „Padesát jedna bodů pro Havraspár?“

Profesor Quirrell přikývl. „Neočekával je, ale zdály se mi přiměřené. Řekněte profesorce McGonagallové, že příběh o tom, čím si pan Potter prošel, aby ty body získal zpět, jí poslouží za zrovna tak dobrý příklad. Ne, pane řediteli, pan Potter mi nic neřekl. Je snadné spatřit, která část dnešních událostí je její práce, stejně jako spočítat si, že konečný kompromis byl vaším návrhem. I když by mě zajímalo, jakým způsobem se panu Potterovi podařilo získat navrch nad Snapem a nad vámi, a jak potom profesorka McGonagallová získala navrch nad ním.“

Harrymu se nějak podařilo udržet tvář pod kontrolou. Opravdu to pro opravdového Zmijozela bylo takhle očividné?

Brumbál zkoumavě přišel blíže k Harrymu. „Zdáš se trochu pobledlý, Harry,“ řekl starý kouzelník. Zblízka se zahleděl na Harryho tvář. „Co jsi měl dnes k obědu?“

„Cože?“ řekl Harry, mozek se mu zapotácel v náhlém zmatku. Proč by se Brumbál ptal na dobře usmažené jehně a jemně nakrájenou brokolici, když to byla snad ta nejméně pravděpodobná příčina-

Starý kouzelník se narovnal. „Dobrá, netrap se tím. Myslím, že jsi v pořádku.“

Profesor Quirrell si odkašlal, hlasitě a záměrně. Harry se k němu otočil a spatřil, že profesor Quirrell se ostře dívá na Brumbála.

A-hem!“ řekl profesor Quirrell znovu.

Brumbál a profesor Quirrell se na sebe zadívali a zdálo se, jako by mezi nimi něco přeskočilo.

„Pokud mu to neřeknete vy,“ řekl profesor Quirrell po chvilce, „udělám to já, i pokud byste mě za to měl vyhodit.“

Brumbál si povzdechl a otočil se k Harrymu. „Omlouvám se za narušení vašeho duševního soukromí, pane Pottere,“ řekl ředitel formálně. „Mým jediným cílem bylo zjistit, zda profesor Quirrell neudělal to samé.“

Cože?

Zmatek trval přesně tak dlouho, než Harrymu došlo, co se právě stalo.

Vy-!“

„Opatrně, pane Pottere,“ řekl profesor Quirrell. Tvář, kterou upíral směrem k Brumbálovi, měl ale napjatou.

„Nitrozpyt bývá občas zaměňován za zdravý rozum,“ řekl ředitel. „Ale nechává po sobě stopy, které jiný schopný nitrozpytec může odhalit. Po nich jsem pátral, pane Pottere, a položil jsem vám nedůležitou otázku, abych se pojistil, že nebudete myslet na nic důležitého, zatímco jsem se díval.“

Měl jste se mě nejprve zeptat!“

Profesor Quirrell zavrtěl hlavou. „Ne, pane Pottere, pan ředitel měl pro svůj zájem jistá odůvodnění, a kdyby vás byl požádal o svolení, myslel byste na přesně ty věci, které byste nechtěl, aby spatřil.“ Profesorův hlas zostřil. „Mnohem více mě znepokojuje, pane řediteli, že jste necítil žádnou potřebu říci mu o tom posléze!“

"Zato vy jste teď podstatně ztížil možnost zkontrolovat jeho duševního soukromí při dalších příležitostech," řekl Brumbál. Obdařil profesora Quirrella chladným pohledem. "Říkám si, jestli to nebylo vaším cílem?

Výraz profesora Quirrella byl nesmiřitelný. „V této škole je příliš mnoho nitrozpytců. Trvám na tom, aby pan Potter obdržel trénink v nitroobraně. Dovolíte mi být jeho lektorem?“

„V žádném případě,“ odpověděl Brumbál okamžitě.

„To jsem si myslel. Pak tedy, vzhledem k tomu, že jste ho zbavil mých neplacených služeb, zaplatíte za licencovaného instruktora nitroobrany pro pana Pottera vy.“

„Takové služby nejsou levné,“ řekl Brumbál, hleděl na profesora Quirrella s jistým překvapením. „I když mám jisté kontakty-“

Profesor Quirrell pevně zavrtěl hlavou. „Ne. Pan Potter požádá správce svého konta u Gringottů o doporučení nestranného instruktora. S veškerou úctou, pane řediteli Brumbále, po událostech dnešního rána musím protestovat proti tomu, abyste vy nebo vaši přátelé měli přístup k mysli pana Pottera. Také musím trvat na tom, aby dotyčný instruktor přijal neporušitelnou přísahu, že nic neodhalí, a aby souhlasil s tím, že mu po každém sezení bude vymazána paměť.“

Brumbál se zamračil. „Takové služby jsou extrémně drahé, jak dobře víte, a nedá mi to, než přemýšlet, proč je zrovna vy považujete za nezbytné.“

„Pokud jsou překážkou peníze,“ promluvil Harry. „Měl bych pár nápadů, jak rychle vydělat větší množství-“

„Děkuji vám, Quirine, vaše moudrost je teď zcela evidentní a já se omlouvám, že jsem ji kdy zpochybňoval. A váš zájem o prospěch Harryho Pottera vás rovněž ctí.“

„Nemáte zač,“ řekl profesor Quirrell. „Doufám, že nebudete protestovat, když z něj i nadále učiním zvláštní objekt své pozornosti.“ Profesorova tvář teď byla velmi vážná a nehybná.

Brumbál se podíval na Harryho.

„To je i mým vlastním přáním,“ řekl Harry.

„Takže tak to tedy bude…“ řekl starý kouzelník pomalu. Něco zvláštního mu přejelo po tváři. „Harry… musíš si uvědomit, že pokud si tohoto muže zvolíš za svého učitele a přítele, za svého prvního rádce, pak ho také tak či onak ztratíš, a způsob, jakým ho ztratíš, ti může nebo nemusí dovolit znovu ho získat zpět“

To Harryho nenapadlo. Na pozici učitele obrany tu byla uvalena kletba… která očividně s dokonalou pravidelností fungovala posledních několik desetiletí…

„Pravděpodobně,“ řekl profesor Quirrell tiše, „ale dokud tu budu, bude mě mít plně k službám.“

Brumbál si povzdechl. „No, předpokládám, že je to alespoň ekonomické, vzhledem k tomu, že jakožto profesor obrany jste nějakým neznámým způsobem beztak předem odsouzen k záhubě.“

Harry se musel hodně snažit, aby potlačil svůj výraz, když mu došlo, co to Brumbál ve skutečnosti naznačoval.

„Informuji madam Pinceovou, že pan Potter má dovoleno vypůjčit si knihy o nitroobraně,“ řekl Brumbál.

„Je tu předběžný trénink, který musíte zvládnout sám,“ řekl profesor Quirrell Harrymu. „A já bych navrhl, abyste si s ním pospíšil.“

Harry přikývl.

„Pak vás tedy opustím,“ řekl Brumbál. Pokývl jak Harrymu, tak profesoru Quirrellovi, a pomalou chůzí se vzdálil.

„Mohl byste to kouzlo seslat znovu?“ řekl Harry v okamžiku, kdy Brumbál odešel.

„Dnes ne,“ řekl profesor Quirrell tiše, „a obávám se, že ani zítra. Seslání toho kouzla mě značně vyčerpává, i když už je méně náročné ho udržovat, spíš se obvykle snažím prodlužovat ho tak dlouho, jak je možné. Tentokrát jsem ho seslal impulzivně. Kdybych se zamyslel a uvědomil si, že nejspíš budeme přerušeni-“

Právě teď byl Brumbál Harryho nejméně oblíbený člověk na celém světě.

Oba si povzdechli.

„I kdybych to měl vidět jen jednou,“ řekl Harry, „nikdy vám nepřestanu být vděčný.“

Profesor Quirrell přikývl.

„Slyšel jste o programu Pioneer?“ zeptal se Harry. „Byly to sondy, které měly letět k různým planetám a pořizovat obrázky. Dvě z těch sond měly skončit na trajektoriích, které by je vynesly ven ze Sluneční soustavy, do mezihvězdného prostoru. Takže na ty sondy umístili zlaté plakety s obrázkem muže, ženy a ukázkou, kde se v galaxii dá najít naše Slunce.“

Profesor Quirrell byl chvíli tiše, pak se usmál. „Řekněte mi, pane Pottere, dokázal byste uhádnout, co jsem si pomyslel, když jsem dokončil sbírání třiceti sedmi položek pro svůj seznam věcí, které bych nikdy neudělal, až bych byl Pánem zla? Představte si sebe na mém místě - a hádejte.“

Harry si představil, jak se dívá na seznam třiceti sedmi věcí, které nikdy nemá dělat, když se stane Pánem zla.

„Usoudil jste, že kdybyste měl neustále dodržovat celý seznam, nemělo by ani moc smysl se vůbec Pánem zla stát,“ řekl Harry.

Přesně tak,“ řekl profesor Quirrell s úsměvem. „Takže poruším druhý bod - který zněl jednoduše ‚nevychloubej se‘ - a řeknu vám o něčem, co jsem udělal. Nevidím, jak by někomu ta vědomost mohla pomoci. A mám silné podezření, že by vám to stejně došlo, jakmile bychom se lépe poznali. Nicméně… dostanu vaši přísahu, že nikdy nepromluvíte o tom, co se chystám říct.“

„Máte ji!“ Harry měl pocit, že tohle bude vážně dobré.

„Předplácím si mudlovský bulletin, který mě udržuje v obraze v otázce vesmírných letů. O Pioneerovi 10 jsem neslyšel, dokud neohlásili jeho start. Ale když jsem zjistil, že Pioneer 11 bude rovněž opouštět Sluneční soustavu navěky,“ řekl profesor Quirrell s tím nejširším úsměvem, jaký u něj Harry dosud viděl, „proplížil jsem se do NASA, ano, přesně tak, a seslal jsem na tu rozkošnou zlatou plaketku jedno rozkošné malé kouzlo, díky kterému vydrží o hodně déle, než by vydržela normálně.“

„Ano,“ řekl profesor Quirrell, který najednou působil přibližně o třicet metrů vyšší, „myslel jsem si, že tak nějak byste mohl zareagovat.“

„Pane Pottere?“

„…nenapadá mě, co říct.“

„‚Vyhrál jste‘ se zdá na místě,“ řekl profesor Quirrell.

„Vyhrál jste,“ řekl Harry okamžitě.

„Vidíte?“ řekl profesor Quirrell. „Jen těžko si představit, do jak obrovské hromady problémů byste se byl dostal, kdybyste to nedokázal říct.“

Oba se zasmáli.

Pak Harryho napadlo ještě něco. „Nepřidal jste náhodou k té plaketě nějakou dodatečnou informaci?“

„Dodatečnou informaci?“ zeptal se profesor Quirrell, jako by ho ta myšlenka nikdy předtím nenapadla a docela ho zaujala.

Což v Harrym vzbudilo podezření, vzhledem k tomu, že trvalo méně než minutu, než to napadlo jeho.

„Možná jste k ní přiložil holografickou zprávu, jako v Hvězdných válkách?“ řekl Harry. „Nebo…hmm. Zdá se, že portrét dokáže uchovat tolik informací jako celý lidský mozek… nemohl jste k sondě přidat žádnou extra hmotu, ale možná jste proměnil už existující část do svého portrétu? Nebo jste našel dobrovolníka umírající na nevyléčitelnou nemoc, propašoval ho do NASA a seslal kouzlo, které by zajistilo, aby jeho duch skončil v plaketě-“

„Pane Pottere,“ řekl profesor Quirrell náhle ostrým hlasem, „kouzlo vyžadující lidskou smrt by bylo ministerstvem jednoznačně klasifikováno jako černá magie, bez ohledu na okolnosti. Nikdo by neměl slyšet, že studenti mluví o takových věcech.“

A to úžasné na způsobu, jakým to profesor Quirrell pronesl, bylo, že si to stále udržovalo dostatečnou hodnověrnost. Bylo to řečeno přesně tím tónem člověka, který není ochotný se o podobných věcech bavit, a myslí si, že studenti by se od nich měli držet dál. Harry upřímně nevěděl, jestli profesor Quirrell jednoduše nečeká, až se Harry naučí zaštiťovat svou mysl, aby si s ním o tom promluvil.

„Chápu,“ řekl Harry. „Nebudu o tom nápadu s nikým mluvit.“

„Prosím buďte diskrétní o celé té záležitosti, pane Pottere,“ řekl profesor Quirrell. „Raději procházím životem, aniž bych přitahoval veřejnou pozornost. V novinách nenajdete o Quirinu Quirrellovi ani slovo, dokud jsem se nerozhodl, že nadešel čas, abych vyučoval obranu v Bradavicích.“

To Harrymu připadalo trochu smutné, ale chápal to. Pak mu došly ty další souvislosti. „Takže kolik dalších úžasných věcí, o kterých nikdo neví, jste ještě udělal-“

„Ach, pár jich je,“ řekl profesor Quirrell. „Ale myslím, že to pro dnešek stačilo, pane Pottere. Přiznávám, že jsem docela unavený-“

„Chápu. A děkuji vám. Za všechno.“

Profesor Quirrell přikývl, ale pevněji se opřel o katedru.

Harry rychle odešel.

21. Bayesiánská konspirace - Racionalizace

Každý, kdo dělá Rowling, je Rowling.


Hermiona Grangerová se bála, že se obrací ke Zlu.

Rozdíl mezi Dobrem a Zlem obvykle nebylo nijak těžké spatřit, nikdy nedovedla pochopit, proč to jiným lidem dělalo takové potíže. V Bradavicích byli „dobří“ profesor Kratiknot, profesorka McGonagallová a profesorka Prýtová. „Zlí“ byli profesor Snape, profesor Quirrell a Draco Malfoy. Harry Potter… byl jedním z těch pár neobvyklých případů, kdy jste to nemohli určit jen tak na první pohled. Stále ještě se to snažila určit.

Ale když došlo na ni samotnou…

Hermiona si až příliš užívala, když mohla Harryho Pottera drtit.

Vedla si lépe ve všech předmětech. (Až na létání na košťatech, ale to bylo jako tělocvik, nepočítalo se to.) Skoro každý den dostávala skutečné školní body ne za divné hrdinské věci, ale za chytré věci, jako za rychlé naučení kouzel nebo pomáhání jiným studentům. Věděla, že tenhle druh školních bodů je lepší, a nejlepší na tom bylo, že Harry Potter to věděl také. Viděla mu to na očích pokaždé, když získala další skutečný školní bod.

Když jste byli Dobří, neměli byste si vyhrávání tak vychutnávat.

Začalo to už první den ve vlaku, jen chvíli trvalo, než se ta vichřice usadila. Až později večer si Hermiona začala uvědomovat, jak moc se tím klukem nechala převálcovat.

Než potkala Harryho Pottera, neznala nikoho, koho by chtěla rozdrtit. Pokud se někomu ve třídě nevedlo, bylo jejím úkolem dotyčnému pomoci, ne to rozmazávat. To znamenalo být Dobrým.

A teď…

…teď vyhrávala, Harry Potter sebou škubnul pokaždé, když získala další školní bod, a byla to taková radost. Rodiče ji varovali před drogami, ale měla podezření, že tohle je ještě lepší.

Vždycky měla ráda úsměvy, které jí učitelé věnovali, když se jí něco podařilo. Vždycky měla ráda pohled na dlouhou řadu odfajfkovaných bodů na perfektně zodpovězeném testu. Ale teď, když se jí ve třídě dařilo, se stačilo jen tak mimochodem rozhlédnout a zachytit, jak Harry Potter skřípe zuby, a hned měla chuť se rozezpívat jako v Disneyovce.

To bylo Zlé, ne snad?

Hermiona se bála, že se začíná obracet ke Zlu.

A pak ji napadla jiné myšlenka, která zahnala všechny její obavy.

Ona a Harry si začínají romanci! Samozřejmě! Každý věděl, co to znamená, když se kluk s dívkou v jednom kuse hádají. Dvoří se jeden druhému! A na tom nic Zlého nebylo.

V žádném případě to nemohlo být tím, že by si prostě užívala vytřískávat poslední kapičky školní ctižádosti z nejslavnějšího studenta ve škole, někoho, kdo byl v knihách a mluvil jako z knih, chlapce, který nějak porazil Pána zla a setřel profesora Snapea jako ubohého malého brouka, chlapce, který byl, jak by to vyjádřil profesor Quirrell, dominantní nad každým v havraspárském prvním ročníku, kromě Hermiony Grangerové, která naprosto drtila Chlapce-který-přežil ve všech jeho předmětech až na létání na koštěti.

Protože to by bylo Zlé.

Ne. Byla to Romance. Tak to bylo. Proto spolu soupeřili.

Hermiona byla ráda, že jí to došlo zrovna dnes, právě včas, protože Harry Potter měl zanedlouho prohrát jejich čtenářskou soutěž, o které věděla celá škola, a jí se chtělo začít tančit, jak přetékala radostí.

Byla sobota 14:45 a Harrymu Potterovi zbývala polovina Dějin čar a kouzel od Bathildy Bagshotové a ona sledovala své kapesní hodinky, které příšerně zpomaleně tikaly kupředu k 14:47.

A celá havraspárská společenská místnost to pozorovala.

Nebyli tu jen prváci, novinka se rozlila jako mléko a teď byla místnost přeplněná dobrou polovinou Havraspáru, mačkali se na sedačkách, opírali se o knihovny, a seděli na opěradlech křesel. Bylo tu všech šest prefektů včetně bradavické primusky. Někdo musel zakouzlit vzduch osvěžující kouzlo, aby tu bylo dost kyslíku. A pak hluk konverzace utichl do šepotu, který teď zanikl do naprostého ticha.

14:46.

To napětí bylo nesnesitelné. Kdyby to byl kdokoli jiný, kdokoli, porážka by byla jediná myslitelná možnost.

Ale tohle byl Harry Potter, a člověk nemohl zavrhnout možnost, že by mohl někdy během nadcházejících sekund zvednout ruku a lusknout prsty.

S náhlou hrůzou si uvědomila, že přesně tohle by Harry Potter mohl udělat. Naprosto by se mu podobalo, aby druhou polovinu knihy dokončil dřív…

Hermioně se začínalo zatemňovat vidění. Snažila se přimět k dýchání a zjistila, že to jednoduše nedokáže.

Zbývalo deset vteřin a Harry Potter stále ještě nezvedl ruku.

Pět vteřin.

14:47.

Harry Potter pečlivě vložil záložku do knihy, knihu zavřel a odložil stranou.

„Aby bylo jasno, rád bych poznamenal,“ řekl zvučným hlasem Chlapec-který-přežil, „že mi zbývala jen polovina knihy, a narazil jsem na velké množství nepředvídaných překážek-“

Prohrál jsi!“ zaječela Hermiona. „Prohrál! Prohrál jsi soutěž!“

Ozval se hromadný výdech a nádechy.

Harry Potter jí poslal Pohled sžíravého ohně, ale ona se vznášela na aureole čisté bílé radosti, které nemohlo nic ublížit.

Uvědomuješ si, jaký týden mám za sebou?“ řekl Harry Potter. „Jakoukoli nižší bytost na mém místě bys nepřiměla přečíst ani osm sbírek pohádek!“

„To ty jsi určil termín.“

Harryho Pohled plný sžíravého ohně ještě nabral na teplotě. „Nešlo logicky očekávat, že budu muset zachraňovat celou školu před profesorem Snapem, nebo že se budu muset nechat zbít v lekci obrany, a kdybych ti řekl, jak jsem ztrácel čas ve čtvrtek mezi pátou odpoledne a večeří, myslela by sis, že jsem zešílel-“

„Áááále, tohle zní jako by někdo padl za oběť klamu plánování.“

Na Harryho tváři se objevil šok.

„Ach, to mi připomíná, dočetla jsem tu první dávku knih, kterou jsi mi půjčil,“ řekla Hermiona se svým nejlepším nevinným výrazem. Pár jich bylo pěkně těžkých. Zajímalo by ji, jak dlouho trvalo jemu, než je přečetl.

„Jednou,“ řekl Chlapec-který-přežil, „až se vzdálení potomci Homo sapiens budou ohlížet na historii galaxie a přemýšlet, kde se to všechno pokazilo, dojde jim, že tím původním omylem bylo naučit Hermionu Grangerovou číst.“

„Ale stejně jsi prohrál,“ řekla Hermiona. Podepřela si bradu a měla zamyšlený výraz. „Hmm, zajímalo by mě, co bys měl vlastně prohrát?“

Cože?“

„Prohrál jsi sázku,“ vysvětlila Hermiona, „takže musíš zaplatit.“

„Nepamatuju si, že bych s něčím takovým souhlasil!“

„Opravdu?“ řekla Hermiona Grangerová. Zatvářila se přemítavě. Pak, jako by ji to napadlo až teď, „Tak tedy budeme hlasovat. Všichni havraspárští, kteří si myslíte, že by si Harry Potter měl odpykat prohru, zvedněte ruku!“

Cože?“ zaječel Harry Potter znovu.

Otočil se a spatřil, že je obklopen mořem zvednutých paží.

A pokud by se Harry Potter podíval ještě pozorněji, všiml by si, že až nehezké množství přihlížejících jsou dívky, a že prakticky každá dívka v místnosti má ruku zvednutou.

„Stop!“ zaskučel Harry Potter. „Nevíte, o co požádá! Copak si neuvědomujete, co dělá? Žádá od vás předběžný závazek, aby vás tlak na konzistenci donutil souhlasit se vším, co později řekne!“

„Bez obav,“ řekla prefektka Penelopa Clearwaterová. „Pokud požádá o něco nerozumného, můžem si to rozmyslet. Že jo, všichni?“

A všechny dívky, kterým Penelopa Clearwaterová řekla o Hermionině plánu, souhlasně přikývly.


Tichá postava neslyšně klouzala chladnými síněmi bradavického podzemí. V šest hodin měla být přítomna v jisté místnosti, aby se setkala s jistou osobou, a bylo nejlepší přijít pokud možno brzy a projevit tak respekt.

Ale když ruka otočila klikou a otevřela dveře do temné, tiché, nepoužívané učebny, uprostřed řad zaprášených starých lavic už přesto stála silueta. Silueta, která držela malou, zeleně zářící tyčku, která vrhala bledé světlo, ale stěží osvětlovala i jen svého nositele, natož okolní místnost.

Světlo z chodby bylo odříznuto, jak se za ním zavřely dveře, a Dracovy oči se začaly přizpůsobovat matné záři.

Silueta se pomalu otočila, aby ho uzřela, a odhalila tak potemnělou tvář jen částečně osvícenou podivným zeleným světlem.

Dracovi se ta schůzka už teď líbila. To mrazivé zelené světlo nechte na místě, trochu je oba zvětšete, dejte jim kápě a masky, přesuňte je z učebny na hřbitov, a bude to zrovna jako začátek poloviny příběhů, které mu otcovi přátelé vyprávěli o Smrtijedech.

„Chci, abys věděl, Draco Malfoyi,“ řekla silueta smrtelně klidným tónem, „že tě neviním ze své nedávné porážky.“

Draco otevřel pusu v bezděčném protestu, neexistoval naprosto žádný důvod, proč by měl být viněn-

„Stalo se to především díky mé vlastní hlouposti,“ pokračovala temná postava. „V každém bodě existovalo mnoho různých kroků, které jsem mohl podniknout. Nepožádal jsi mě, abych udělal přesně to, co jsem udělal. Požádal jsi jen o mou pomoc. Já byl ten, kdo tak nemoudře zvolil onu konkrétní metodu. Ale faktem zůstává, že jsem soutěž prohrál o polovinu knihy. Akce tvého ochočeného idiota, a laskavost, o kterou jsi požádal, a, ano, i má vlastní pošetilost v celé záležitosti, mě stála čas. Více času než tušíš. Čas, který byl nakonec kritický. Faktem zůstává, Draco Malfoyi, že kdybys mě nepožádal o laskavost, vyhrál bych. A místo toho… jsem… prohrál.“

Draco už slyšel o Harryho prohře, a o ceně, kterou po něm Grangerová požadovala. Ty novinky se rozšířily rychleji, než kdyby je roznesly sovy.

„Chápu,“ řekl Draco. „Je mi to líto.“ Neexistovalo nic jiného, co by mohl říct, pokud chtěl, aby se s ním Harry Potter přátelil.

„Nežádám tvé porozumění ani soucit,“ řekla temná silueta, stále s tím smrtelným klidem. „Ale já jsem právě strávil dvě hodiny v přítomnosti Hermiony Grangerové, oblečen v oděvu, které mi byl poskytnut, a navštěvoval jsem fascinující bradavické lokace, jako je maličký bublající vodopád plněný něčím, co mi připadalo jako chrchle, doprovázen množstvím dalších dívek, které trvaly na provádění takových nápomocných aktivit, jako třeba posypávat naši cestu přeměněnými listy růže. Měl jsem rande, potomku Malfoyů. Své první rande. A až tě požádám o oplacení té laskavosti, ty ji oplatíš.“

Draco vážně přikývl. Než přišel, podnikl moudré předběžné opatření a vypátral každý dostupný detail o Harryho schůzce, aby si všechen ten hysterický smích mohl odbýt ještě před smluvenou chvílí, a tudíž nemohl spáchat nějaké faux pas tím, že by se chechtal, dokud by neztratil vědomí.

„Myslíš,“ řekl Draco, „že by se té Grangerové mělo stát něco neveselého-“

„Rozšiř ve Zmijozelu, že Grangerová je moje, a každý, kdo se bude plést do mých záležitostí, bude rozprášen přes území dostatečně široké, aby obsáhlo dvanáct různých národních jazyků. A vzhledem k tomu, že nejsem v Nebelvíru, a používám lstivost místo bezprostředního čelního útoku, neměli by panikařit, pokud uvidí, že se na ni usmívám.“

„Nebo pokud uvidí, že s ní máš druhé rande?“ řekl Draco a dovolil, aby se mu do hlasu vloudil jen malý náznak skepse.

Žádné druhé rande nebude,“ řekla zeleně osvětlená silueta hlasem tak strašlivým, že zněl ne jen jako Smrtijed, ale jako Amycus Carrow tenkrát, než mu otec řekl, ať s tím přestane, že není Pánem zla.

Samozřejmě, pořád to byl vysoký nezmutovaný hlas mladého kluka, a když jste to zkombinovali s těmi konkrétními slovy, pak- no, prostě to nefungovalo. Pokud se Harry Potter jednoho dne přece jen stane pánem zla, Draco použije myslánku, aby kopii této vzpomínky uložil na nějaké bezpečné místo, a Harry Potter se ho nikdy neodváží zradit.

„Ale mluvme o šťastnějších záležitostech,“ řekla zeleně osvícená postava. „Mluvme o vědomostech a o moci. Draco Malfoyi, mluvme o Vědě.“

„Ano,“ řekl Draco. „Mluvme.“

Draco zauvažoval, kolik z jeho tváře je v tom zeleném světle možné vidět, a kolik je skryto ve stínu.

A i když Draco udržoval hlas vážný, v srdci měl úsměv.

Konečně vedl opravdovou dospěláckou konverzaci.

„Nabízím ti moc,“ řekla potemnělá postava, „a řeknu ti o té moci a o její ceně. Ta moc pochází ze znalosti tvaru reality a z možnosti ji tou znalostí ovládat. Čemu rozumíš, tomu můžeš rozkazovat, a ta síla stačí k tomu, aby tě dostala na Měsíc. Cena této moci je, že se rovněž musíš naučit klást přírodě otázky, a co víc, musíš se naučit přijímat její odpovědi. Budeš dělat experimenty, uskutečňovat testy a pozorovat, co se stane. Budeš se muset naučit, jak prohrát, ne vůči mně, ale vůči přírodě. Když zjistíš, že ses ocitl s realitou ve sporu, budeš muset nechat realitu vyhrát. Shledáš to velmi bolestivým, Draco Malfoyi, a já nevím, zda jsi v tomto směru dost silný. Když znáš tuto cenu, je stále tvým přáním osvojit si tuto lidskou sílu?“

Draco se zhluboka nadechl. Přemýšlel nad tím. A jen těžko mohl odpovědět nějak jinak. Byl instruován, aby se s Harrym Potterem spřátelil jakýmkoliv možným způsobem. Jde jen o učení, neslibuje, že něco udělá. S lekcemi může kdykoli přestat…

Na celé té záležitosti by se určitě našlo pár věcí, kvůli kterým to mohla být past, ale upřímně, Draco netušil, jak by se zrovna tohle mohlo pokazit.

Navíc, chtěl tak trochu vládnout světu.

„Ano,“ řekl Draco.

„Skvěle,“ řekla temná postava. „Měl jsem tak trochu nabitý týden, a zabere jistý čas naplánovat ti rozvrh-“

„Sám mám před sebou hodně práce, abych upevnil svou moc ve Zmijozelu,“ řekl Draco, „nemluvě o domácích úkolech. Možná bychom mohli začít v říjnu?“

„To zní rozumně,“ řekla potemnělá postava, „ale chystal jsem se říct, že k tomu, abych naplánoval tvůj rozvrh, potřebuju vědět, co tě mám učit. Napadly mě tři možnosti. První je, že tě naučím o lidské mysli a mozku. Druhá možnost je, že tě naučím o fyzickém vesmíru, umění, které vedlo k návštěvě Měsíce. To zahrnuje slušné množství čísel, ale pro jistý druh mysli jsou čísla krásnější než cokoli jiného, co věda může nabídnout. Máš rád čísla, Draco?“

Draco zavrtěl hlavou.

„Tak to je jasné. Matematiku se nakonec naučíš, i když myslím, že ne hned. Třetí možnost je, že tě naučím o genetice a evoluci a dědičnosti, o tom, co bys označil jako krev-“

„Tohle,“ řekl Draco.

Postava přikývla. „Myslel jsem si, že to řekneš. Ale myslím, že ta cesta pro tebe bude nejbolestivější, Draco. Co když tvoje rodina a přátelé, zastánci čisté krve, budou říkat jednu věc, a ty zjistíš, že experimentální test říká jinou?“

„Pak vymyslím, jak experimentální test donutit, aby dával správnou odpověď!“

Nastalo ticho, jak potemnělá postava chvíli stála s otevřenou pusou.

„Um,“ řekla potemnělá figura. „Takhle to ve skutečnosti nefunguje. To je to, před čím jsem se tě snažil varovat, Draco. Nemůžeš pokus přimět, aby vyšel tak, jak chceš.“

Vždycky můžeš odpověď upravit ke svému prospěchu,“ řekl Draco. To byla prakticky úplně první věc, kterou ho jeho tutoři naučili. „Je to jen záležitost nalezení správných argumentů.“

„Ne,“ řekla potemnělá postava hlasem zesíleným frustrací, „ne, ne, ne! Tak získáš špatnou odpověď, a s tou se na Měsíc nedostaneš! Příroda není osoba, nemůžeš ji obelstít, aby věřila něčemu jinému! Když se pokusíš tvrdit, že Měsíc je ze sýru, můžeš se o to přít celé dny, a s Měsícem to nic neudělá! To, o čem mluvíš, se jmenuje racionalizace, je to jako když začneš s prázdným listem papíru, rovnou na konec napíšeš ‚a tudíž je Měsíc ze sýru‘ a pak se vrátíš nahoru, abys tam dopsal všemožné chytré argumenty. Ale Měsíc buď ze sýru je, nebo není. Ve chvíli, kdy píšeš závěrečnou větu, už to buď byla pravda, nebo ne. To, jestli celý ten list papíru dospěje k správnému nebo špatnému závěru, je určeno ve chvíli, kdy napíšeš jeho poslední větu. Pokud se snažíš vybrat mezi dvěma drahými kufry, a líbí se ti ten pěknější, nezáleží na tom, jaké chytré důvody dokážeš vymyslet, proč si koupit zrovna ten, když skutečné pravidlo, které jsi použil, aby sis vybral ve prospěch jakého kufru argumentovat, znělo ‚vybrat si ten pěknější‘, a bez ohledu na to, jestli je to pravidlo výhodné při vybírání dobrých kufrů, přesně takový kufr také dostaneš. Racionalita se nedá použít k argumentování pro předem zvolenou stranu, její jediné možné použití je při rozhodování, za kterou stranu argumentovat. Věda neslouží k přesvědčování všech, že krevní puristi mají pravdu. K tomu je politika! Síla vědy pochází z hledání způsobu, jakým příroda skutečně funguje, a to se nedá změnit argumentováním! Věda nám říká, jak krev skutečně funguje, jak kouzelníci dědí své síly od svých rodičů, a jestli jsou mudlorození skutečně slabší nebo silnější-“

Silnější!“ řekl Draco. Se zmateným zamračením se to pokoušel sledovat, jistým způsobem to dávalo smysl, ale rozhodně se to nepodobalo ničemu, co kdy předtím slyšel. A pak Harry Potter řekl něco, co Draco nemohl nechat projít jen tak bez povšimnutí. „Ty si myslíš, že mudlovští šmejdi jsou silnější?“

„Nemyslím si nic,“ řekla potemnělá postava. „Nevím nic. Nevěřím ničemu. Moje závěrečná věta ještě nebyla napsána. Zjistím, jakým způsobem otestovat magickou sílu mudlorozených a magickou sílu čistokrevných. Pokud moje testy ukážou, že mudlorození jsou slabší, budu věřit, že jsou slabší. Pokud moje testy ukážou, že mudlorození jsou silnější, budu věřit, že jsou silnější. Když se dozvím tohle a další pravdy, získám nějaké množství síly-“

„A ty očekáváš, že uvěřím všemu, co řekneš?“ zeptal se Draco sžíravě.

„Očekávám, že ty testy uskutečníš osobně,“ řekla potemnělá postava tiše. „Bojíš se snad toho, co sám objevíš?“

Draco na potemnělou postavu chvíli se zúženýma očima zíral. „Hezká past, Harry,“ řekl. „Tuhle si budu muset zapamatovat, je nová.“

Potemnělá postava zavrtěla hlavou. „Není to past, Draco. Pamatuj - nevím, co najdeme. Ale svět nepochopíš tak, že se s ním budeš hádat, nebo mu řekneš, ať se příště vrátí s jinou odpovědí. Když si oblečeš plášť vědce, musíš zapomenout na všechna svá přesvědčení a argumenty a frakce a strany, uvolnit to zoufalé sevření své mysli, a přát si slyšet jedině odpověď přírody.“ Potemnělá postava se odmlčela. „Většina lidí to nedokáže. Proto je to tak těžké. Jsi si jistý, že by ses raději nechtěl učit o mozku?“

„A když ti řeknu, že bych se raději učil o mozku,“ řekl Draco náhle tvrdým hlasem, „všem lidem řekneš, že jsem se bál, co zjistím.“

„Ne,“ řekla potemnělá postava. „Nic takového neudělám.“

„Ale ty bys mohl nějaký takový test udělat sám, a pokud dostaneš špatnou odpověď, já nebudu mít šanci cokoli říct, než to ukážeš někomu jinému,“ Dracův hlas byl stále tvrdý.

„Pořád bych se tě nejprve zeptal, Draco,“ řekla potemnělá postava tiše.

Draco se zarazil. Tohle nečekal, myslel si, že tu past vidí, ale… „Doopravdy?“

„Samozřejmě. Jak bych mohl vědět koho vydírat, nebo co po nich chtít? Draco, znovu ti říkám, tohle není past, kterou bych na tebe nastražil. Alespoň tedy ne na tebe osobně. Kdyby tvoje přesvědčení bylo jiné, říkal bych ‚co když testy ukáží, že čistokrevní jsou silnější‘?“

„Vážně.“

Ano! To je cena, kterou musí zaplatit každý, kdo se chce stát vědcem!“

Draco pozvedl ruku. Potřeboval se nad tím zamyslet.

Temná, zeleně osvětlená postava čekala.

Ale dlouho to Dracovi nezabralo. Pokud jste odložili stranou všechny ty matoucí části, pak… Harry Potter si plánoval hrát s něčím, co by mohlo způsobit gigantickou politickou explozi, a bylo by šílené jen tak odejít a nechat ho, ať se do toho pustí sám. „Budeme studovat krev,“ řekl Draco.

Skvělé,“ řekla postava a usmála se. „Gratuluju, že jsi byl ochotný položit si tu otázku.“

„Díky,“ řekl Draco, kterému se tak docela nepovedlo zprostit svůj hlas veškeré ironie.

„Hej, myslel sis, že dostat se na Měsíc je jednoduché? Buď rád, že to zahrnuje jen občasnou změnu názoru, a ne lidskou oběť!“

„Lidská oběť by byla podstatně snazší!“

Nastalo krátké ticho, a pak postava přikývla. „Dobrá připomínka.“

„Podívej, Harry,“ řekl Draco, aniž by do toho doopravdy vkládal naději, „myslel jsem, že základní myšlenka je vzít všechno, co už mudlové znají, zkombinovat to s tím, co znají kouzelníci, a stát se pány obou světů. Bylo by o dost jednodušší prostě studovat to, co už mudlové zjistili, jako tu věc s Měsícem, a použít tu moc-“

„Ne,“ řekla postava a při prudkém zavrtění hlavou se jí zelené stíny roztančily po nose a očích. Její hlas byl náhle velmi vážný. „Pokud se nedokážeš naučit umění, jakým vědci přijímají realitu, pak tě nesmím naučit, co to přijetí přineslo. Bylo by to, jako kdyby ti mocný kouzelník vyprávěl o branách, které nesmí být otevřeny, a o pečetích, které nesmí být zlomeny předtím, než dokážeš svou inteligenci a disciplínu zvládnutím menších nebezpečí.“

Po Dracově páteři přejel chlad a Draco se bezděčně otřásl. Věděl, že to bylo viditelné i v tom matném světle. „Dobrá,“ řekl Draco. „Rozumím.“ Otec mu to říkal nesčetněkrát. Když vám mocnější kouzelník řekl, že nejste připraveni něco vědět, neslídili jste dál, pokud jste měli nějaký pud sebezáchovy.

Postava naklonila hlavu. „Přesně tak. Ale je tu i něco jiného, co bys měl pochopit. První vědci, mudlové, postrádali tvé tradice. Na začátku jednoduše nerozuměli konceptu nebezpečných vědomostí, a mysleli si, že o všech věcech by se mělo hovořit volně. Když se jejich výzkum ukázal jako nebezpečný, řekli svým politikům o věcech, které měly zůstat utajeny - netvař se tak, Draco, nebyla to prostá hloupost. Aby ta tajemství vůbec odhalili, museli být chytří. Ale byli to mudlové, takže poprvé, když objevili něco skutečně nebezpečného, neměli tradici mlčenlivosti. Probíhala tehdy válka a vědci na jedné straně se báli, že když nepromluví oni, řeknou to vědci v zemi nepřátel svým politikům jako první…“ hlas se významně vytratil. „Nezničili svět. Ale byli blízko. A my stejný omyl nezopakujeme.“

„Správně,“ řekl Draco, teď velmi pevným hlasem. „My ne. My jsme kouzelníci a to, že studujeme vědu, z nás nedělá mudly.“

„Jak říkáš,“ řekla zeleně osvícená silueta. „Ustanovíme naši vlastní vědu, kouzelnickou vědu, a ta věda bude mít chytřejší tradice od samého počátku.“ Hlas ztvrdl. „Vědomosti, o které se s tebou podělím, budou vyučovány spolu s uměním přijímání pravdy, úroveň těchto vědomostí bude pevně spjatá s tvým pokrokem v tomto umění, a ty tyto vědomosti nebudeš sdílet s nikým, kdo si ono umění neosvojil. Přijímáš?“

„Ano,“ řekl Draco. Co jiného měl dělat, měl říct ne?

„Dobře. A co sám objevíš, to si necháš pro sebe, dokud si nebudeš myslet, že ostatní vědci jsou připravení to vědět. To, co zjistíme, nesdělíme zbytku světa, pokud se neshodneme, že je bezpečné, aby to vešlo ve známost. A ať už je naše přesvědčení a loajalita jakákoli, všichni potrestáme kohokoli z našeho celku, kdo odhalí jakoukoli nebezpečnou magii nebo uvolní jakékoli nebezpečné zbraně, bez ohledu na to, jaká válka se zrovna odehrává. Od dnešního dne dál toto bude naší tradicí a zákonem vědy mezi kouzelníky. Shodneme se na tom?“

„Ano,“ řekl Draco. Po pravdě, tohle začínalo znít pěkně lákavě. Smrtijedi se pokoušeli převzít moc tím, že byli děsivější než kdokoli jiný, a zatím ještě nevyhráli. Možná bylo načase zkusit vládnout pomocí tajemství. „A naše skupina zůstane skryta tak dlouho, jak jen to bude možné, a každý v ní bude muset souhlasit s našimi pravidly.“

„Samozřejmě. Rozhodně.“

Nastalo velmi krátké ticho.

„Budeme potřebovat lepší hábity,“ řekla potemnělá postava, „s kápěmi a tak-“

Zrovna jsem na to myslel,“ řekl Draco. „Ale na druhou stranu, nepotřebujeme úplně nové hábity, jenom pláště s kápěmi. Mám ve Zmijozelu známou, vezme ti míry-“

„Ale neříkej jí, k čemu to je-“

„Nejsem hloupý!“

„A žádné masky, ne když tu zatím jsme jen ty a já-“ řekla potemnělá postava.

„Správně! Ale později budeme potřebovat nějaké speciální znamení, které budou mít všichni naši služebníci, Znamení vědy, třeba had pojídající Měsíc na pravé paži-“

„Říká se tomu doktorát, a nemyslíš si, že by se podle toho dali naši lidé příliš snadno poznat?“

„Huh?“

„Chci říct, co když někdo řekne: ‚ok, a teď si všichni vyhrňte hábity na pravé ruce‘ a náš člověk na to ‚ups, promiňte, vypadá to, že jsem špión‘-“

Zapomeň, že jsem něco řekl,“ řekl Draco, kterého náhle polil pot. Potřeboval změnit téma, rychle. „A jak bychom si měli říkat, Vědojedi?“

„Ne,“ řekla potemnělá postava pomalu. „To nezní správně…“

Draco si hřbetem ruky přejel čelo, setřel kapičky potu. Na co ten Pán zla myslel? Otec říkal, že Pán zla je chytrý!

Mám to!“ řekla potemnělá postava najednou. „Zatím to ještě nepochopíš, ale věř mi, sedí to.“

Draco by právě teď klidně přijal i ‚Malfoyovy máňásky‘, hlavně, že to změní téma. „Co to je?“

A zeleně osvětlená silueta Harryho Pottera, stojící mezi řadami zaprášených lavic v nepoužívané učebně v bradavickém podzemí, dramaticky rozpřáhla ruce a řekla, „Tento den nechť označí zrod… Bayesiánské konspirace.“


Tichá postava se unaveně plahočila bradavickými chodbami směrem k Havraspáru.

Harry šel ze setkání s Dracem rovnou na večeři, kde zůstal po dobu stěží dostatečnou, aby polkl pár soust jídla, než se rozhodl jít si lehnout.

Ještě nebylo ani sedm hodin, ale pro Harryho byl už dávno čas ke spánku. Minulou noc si uvědomil, že v sobotu nebude moci použít svůj obraceč času, dokud čtenářská soutěž neskončí. Ale pořád mohl obraceč použít v pátek v noci a získat čas tak. Takže se Harry v pátek donutil zůstat vzhůru až do devíti hodin, kdy se ochranné pouzdro otevřelo, a použil čtyři zbývající hodiny na obraceči, aby se vrátil do páté odpoledne a ihned usnul. Vzbudil se kolem druhé ráno v sobotu, přesně jak plánoval, a během nadcházejících dvanácti hodin bez přestání četl… a stále to nestačilo. A teď bude muset v několika příštích dnech jít spát celkem brzy, než ho jeho spánkový cyklus znovu dožene.

Portrét na dveřích Harrymu položil nějakou hloupou hádanku určenou pro jedenáctileté, kterou zodpověděl, aniž by ta slova vůbec prošla jeho vědomým myslícím procesem, a pak se vpotácel do ložnice, převlékl se do pyžama a zkolaboval na postel.

A zjistil, že jeho polštář je nějaký vyboulený.

Harry zasténal. Neochotně se posadil, obrátil se v posteli, a nadzvedl polštář.

Odhalil tak vzkaz, dva zlaté galeony a knihu s názvem Nitroobrana: Skryté umění.

Harry zvedl vzkaz a četl:

Tedy, nějak rychle se dostáváš do problémů. Ani James sám by se ti nedokázal vyrovnat.

Udělal sis mocného nepřítele. Snape loajalitou, obdivem a strachem ovládá celou zmijozelskou kolej. Teď už z té koleje nesmíš nikomu věřit, ať už k tobě přijdou jako přátelé nebo tě budou chtít zastrašit.

Od nynějška se Snapeovi nesmíš dívat do očí. Je to nitrozpytec, a kdybys to udělal, dokázal by ti číst myšlenky. Přiložil jsem knihu, která ti může pomoci se bránit, i když bez instruktora se toho nedá zvládnout dost. Přesto se dá doufat, že alespoň poznáš cizí vpád.

Abys získal čas navíc, ve kterém se budeš moci nitroobraně věnovat, přiložil jsem 2 galeony - to je cena archů odpovědí na testy a domácí úkoly pro první ročník z dějin čar a kouzel (profesor Binns od doby, co zemřel, dává každý rok stejné testy). Tví noví přátelé, dvojčata Weasleyovi, by ti měli být schopní prodat kopii. Rozumí se samo sebou, že se s ní nesmíš nechat přistihnout.

O profesoru Quirrellovi toho vím málo. Je to Zmijozel a učitel obrany, a to svědčí proti němu. Opatrně zvaž každou radu, kterou ti dá, a neříkej mu nic, co nechceš, aby vyšlo najevo.

Brumbál jen předstírá, že je šílený. Je mimořádně inteligentní, a pokud budeš dál lézt do skříní a mizet, určitě si odvodí, že vlastníš plášť neviditelnosti, pokud se tak už nestalo. Vyhýbej se mu kdykoli to jen bude možné, a když to možné nebude, skryj plášť neviditelnosti na bezpečném místě (NE do svého váčku) a v jeho přítomnosti se chovej s nejvyšší opatrností.

Prosím, buď v budoucnosti opatrnější, Harry Pottere.

- Santa Claus

Harry na vzkaz vytřeštil oči.

Vypadalo to jako zatraceně dobré rady. Samozřejmě, nechystal se podvádět při výuce dějepisu, dokonce i když měli za profesora opičku na gumičce. Ale Severusův nitrozpyt… ať už tenhle vzkaz poslal kdokoli, věděl hodně důležitých věcí a byl ochotný se o ně s Harrym podělit. Ta zpráva stále varovala před možností, že mu Brumbál ukradne plášť, ale touhle dobou Harry upřímně netušil, jestli je to špatné znamení, nebo jen pochopitelný omyl.

Zdá se, že uvnitř bradavických hradeb se odehrává nějaká intrika. Možná, kdyby Harry porovnal informace od Brumbála a odesílatele vzkazu, dokázal by vypracovat složený obraz, který by mohl být přesnější. Například kdyby se oba na něčem shodli, pak…

…pro mě za mě…

Harry nacpal všechno do svého váčku, nastavil tišič na maximum, přetáhl si peřinu přes hlavu a vypnul.


Byla neděle ráno, Harry ve Velké síni rychlými sousty polykal lívance a každých několik sekund nervózně pohlédl na hodinky.

Bylo 8:02 a za dvě hodiny a jednu minutu uběhne přesně jeden týden od chvíle, co spatřil Weasleyovy a dostal se na nástupiště devět a tři čtvrtě.

A napadla ho myšlenka… Harry nevěděl, jestli se jedná o správný způsob, jak přemýšlet o vesmíru, už prostě nevěděl nic, ale zdálo se to možné…

Že…

Že se mu za poslední týden nestalo dost zajímavých věcí.

Plánoval jít rovnou do svého pokoje hned, jak dosnídá, skrýt se v podzemí úrovni svého kufru a až do 10:03 s nikým nepromluvit.

A zrovna v té chvíli Harry spatřil, jak se k němu blíží dvojčata Weasleyovic. Jeden z nich nesl něco schovaného za zády.

Měl by zakřičet a utéct.

Měl by zakřičet a utéct.

Ať už to bylo cokoli… klidně to mohlo být…

…to velké finále

Opravdu měl jednoduše zakřičet a utéct.

S pocitem rezignace, že vesmír by si pro něj došel a stejně ho dostal, Harry pokračoval v krájení lívance. Nedokázal shromáždit potřebnou sílu, to byla ta smutná pravda. Už chápal, jak se cítí lidé, když znaveni útěkem, znaveni snahou uniknout osudu prostě padnou na zem a nechají ty příšerné ozubené démony s chapadly z nejtemnějších propastí, aby je odvlekli k jejich nepopsatelnému osudu.

Dvojčata Weasleyovic postoupila blíž.

A ještě blíž.

Harry snědl další kousek lívance.

Dvojčata se zářivým úsměvem dorazila až k němu.

„Ahoj, Frede,“ řekl Harry prázdně. Jedno z dvojčat mu pokývlo. „Ahoj, Georgi.“ Druhé dvojče pokývalo.

„Zníš unaveně,“ řekl George.

„Měl by ses rozveselit,“ řekl Fred.

„Podívej, co jsme ti přinesli!“

A George vytáhl zpoza Fredových zad -

Dort s dvanácti hořícími svíčkami.

Rozhostilo se ticho, jak na ně havraspárský stůl vytřeštil oči.

„To nesedí,“ řekl někdo. „Harry Potter se narodil třicátého prvního červ-“

PŘICHÁZÍ,“ řekl mohutný prázdný hlas, který veškerou konverzací projel jako ledový meč. „TEN, KTERÝ ROZERVE NA CÁRY SAMOTNÝ-“

Brumbál se vyšvihl ze svého trůnu, přeběhl přímo přes profesorský stůl a popadl ženu, která pronesla ta děsivá slova; se zábleskem se objevil Fawkes, a všichni tři v prásknutí ohně zmizeli.

Rozhostilo se šokované ticho…

…pak se hlavy obrátily směrem k Harrymu Potterovi.

„Já to neudělal,“ řekl Harry unaveným hlasem.

„To bylo proroctví!“ zasyčel někdo u stolu. „Vsadil bych se, že je o tobě!“

Harry si povzdechl.

Vstal ze svého místa, zvedl hlas a přes hluk začínajících hovorů velmi hlasitě prohlásil, „Není to o mě! Očividně! Já nepřicházím, já už tu jsem!“

Harry se znovu posadil.

Lidé, kteří se na něj dívali, se znovu odvrátili.

Někdo další u stolu řekl, „O kom to tedy je?“

S prázdným, mdlým pocitem si Harry uvědomil, kdo ještě není v Bradavicích.

Říkejte tomu třeba střelba od boku, ale Harry měl pocit, že se tu nemrtvý Pán zla jednoho brzkého dne ukáže.

Kolem něj pokračoval hovor.

„Nemluvě o tom, že roztrhne na cáry samotné co?“

„Myslím, že jsem slyšel, že Trelawneyová začala říkat něco na ‚S‘ těsně před tím, než ji ředitel popadl.“

„Jako… svět? Slunce?“

„Pokud někdo roztrhá na cáry Slunce, pak máme vážně problém!“

To Harrymu připadalo docela nepravděpodobné, pokud by snad svět neobsahoval děsivé věci, které slyšely o nápadu Davida Criswella hýbat hvězdami.

„Takže,“ řekl Harry unaveně, „tohle se tu u nedělní snídaně stává běžně?“

„Ne,“ řekl student, od pohledu ze sedmého ročníku, s pochmurným zamračením. „To se tedy nestává.“

Harry pokrčil rameny. „Pro mě za mě. Chce někdo kousek narozeninového dortu?“

„Ale vždyť nemáš narozeniny!“ řekl ten samý student, který protestoval prve.

A na to se samozřejmě Fred s Georgem začali smát.

Dokonce i Harry se zvládl slabě usmát.

Když k němu dorazil první kus, Harry řekl, „Tohle byl vážně dlouhý týden.“


Harry s dekou přehozenou přes hlavu seděl v podzemí svého kufru, víko zavřené a zamčené, aby se nikdo nemohl dostat dovnitř, a čekal, až týden skončí.

10:01.

10:02.

10:03, ale pro jistotu…

10:04 a jeho první týden byl u konce.

Harry si oddechl úlevou, a opatrně zvedl deku z hlavy.

O chvilku později se vynořil z kufru do sluncem jasně prozářené ložnice.

Krátce nato vstoupil do havraspárské společenské místnosti. Pár lidí na něj pohlédlo, ale nikdo nic neřekl, ani se s ním nepokusil mluvit.

Harry si našel hezký psací stůl, odtáhl pohodlnou židli a sedl si. Z váčku vytáhl list papíru a tužku.

Máma s tátou Harrymu řekli, a to nikterak nejasně, že ačkoliv chápou jeho nadšení z odchodu z domu a od rodičů, musí jim psát každý týden, bez jediné výjimky, aby věděli, že je naživu, nezraněn, a nenalézá se ve vězení.

Harry sklonil zrak na prázdný list papíru. Tak se na to podíváme

Potom co zanechal rodiče na nádraží…

…se blíže seznámil s chlapcem, kterého vychoval Darth Vader, spřátelil se se třemi nejproslulejšími šprýmaři v celých Bradavicích, potkal Hermionu, pak tu byl ten Incident s Moudrým kloboukem… V pondělí dostal stroj času na léčbu své spánkové poruchy, od neznámého dobrodince dostal legendární plášť neviditelnosti, zachránil sedm Mrzimorů tím, že donutil k ústupu pět děsivých starších kluků, z nichž jeden mu vyhrožoval, že mu zlomí prst; uvědomil si, že má tajemnou temnou stránku, na formulích se naučil sesílat Frigideiro a odstartoval svou rivalitu s Hermionou…

Úterý s sebou přineslo astronomii vyučovanou profesorkou Aurorou Sinistrovou, která byla milá, a dějiny čar a kouzel vyučované duchem, na kterého by měli zavolat vymítače a nahradit ho kazeťákem. Ve středu byl prohlášen Nejnebezpečnějším studentem ve třídě… Čtvrtek, ne, na čtvrtek myslet nebude… Pátek, Incident v učebně lektvarů, následovaný vydíráním ředitele, následovaný tím, že ho učitel obrany nechal zbít ve třídě, následováno tím, že se z profesora obrany vyklubala ta nejúžasnější lidská bytost, která stále ještě kráčela po povrchu zemském… V sobotu prohrál sázku, šel na své první rande, a začal napravovat Draca… a dnešního rána pak nevyslechnuté proroctví profesorky Trelawneyová, které mohlo, ale také nemuselo naznačovat, že se nesmrtelný Pán zla chystá napadnout Bradavice.

Harry si v duchu probral svůj materiál a začal psát.

Drahá mami, drahý tati:

V Bradavicích je spousta zábavy. Ve třídě magických formulí jsem se naučil porušovat druhý zákon termodynamiky, a potkal jsem dívku jménem Hermiona Grangerová, která čte rychleji než já.

To bude raději všechno.

Váš milující syn,

Harry James Potter-Evans-Verres


Konec první knihy z šesti. Jak budou postupně vycházet další, najdete je na adrese

http://archetypal.cz/HPaMR

nebo zkráceně http://j.mp/HPaMR

V angličtině už je dílo kompletní a je k dispozici v mnoha formátech, i jako načtená kniha, na stránkách http://HPMOR.com
Pro další zajímavé překlady navštivte stránky http://archetypal.cz nebo nás sledujte na své oblíbené soc. síti:

https://facebook.com/Archetypal.cz

https://twitter.com/archetypal_cz

https://plus.google.com/+ArchetypalCz

Jestli se tento Harry Potter líbí, dejte o tom vědět nám i lidem kolem sebe - nadšené ohlasy čtenářů jsou tou nejlepší reklamou (jinou ani nemáme) a pro nás jsou odměnou a motivací. Můžete nám psát do komentářů na stránkách, na sociálních sítích (doporučený hashtag: #HPaMR) nebo třeba emailem - ohlasy@archetypal.cz

Poznámky