Umair Haque: Umění bojovat

Umair Haque toho v poslední době píše docela dost, a jelikož nemá problém se zveřejňováním překladů, říkali jsme si, že bychom ho klidně mohli překládat častěji. Odkaz na původní článek. Odkaz na zdroj titulního obrázku.  

Tak do toho. Přiznej to. Ten dnešní život. Jako by to byl jen únavný, nekonečný boj. Proč?

Nechali jsme si namluvit, že neustále na všechny a všechno kálet je to nejlepší, co se dá dělat.

Na internetu sepisovat rozhořčené komentáře. V práci se snažit to někam dotáhnout. V hospodě si stěžovat. Hodnotit profily na seznamkách. Vyměňovat si drby v poště.

Prostě ti chybí soutěživost, člověče. Tví vrstevníci říkali, že nejsi žádná hvězda!! Nemáš na to. Tvůj mozek, tělo, obličej, práce, život… prostě nepatříš mezi to procento nejlepších.

Je to pořád to samé. Nechali jsme si namluvit, že neustále na všechny a všechno kálet je to nejlepší, co se dá dělat.

Trávíme spoustu času soutěžením jedni s druhými. Soutěživost a konkurence je velkým projektem racionální, daty řízené modernity a jejího směřování k dokonalosti. A možná proto jsme začali věřit, že soutěživost sama o sobě je tou cílovou odměnou. Nazvu tu myšlenku hyper-soupeřením. Jsme extremisté soupeření, kteří věří v základní princip – čím víc soupeříme, ve všech aspektech svých životů, tím lepší jsme.

Jsme bojovníci… bojujeme se vším… bez přestání. Hej! Život je boj… ne? Skutečně je? Co vlastně děláme doopravdy? Přivykáme zlomyslnosti. Odměňujeme jeden druhého za ponižování ostatních. Žijeme životy zombií. Házíme po sobě sračky, opakovaně, automaticky, neustále, bezmyšlenkovitě. Kdo něco takového dělá? Vězni, kteří byli tak dlouho na samotce, že už se z té samoty zbláznili.

Všechen život je boj. Pro všechny tvory od nejmenších po největší. Otázkou je, pro co vlastně bojujeme?

Trávit dny dovádivým kálením na lidi není život, který by stál za to. Když kálí každý na každého, co se stane? Nepoletíme na Měsíc. Neobjevíme nová antibiotika. Netočíme skvělé filmy, nenapíšeme skvělé knihy, nesložíme skvělé písně. Nesmějeme se radostí – zuřivě se chechtáme. Nespaluje nás láska – žhneme studem. Topíme se ve sračkách. Dusíme se v průměrnosti, v nudě, v banalitách, ve zle, v krutosti… v nesmyslnosti. Nejlepší životy, jaké můžeme žít, nám unikají, protože kdykoliv házíme jeden na druhého sračky, odhazujeme s tím kus sebe sama.

Co znamená žít vynikající život? Vyžaduje to opak věcí, které nás učili dělat… užívat si… soutěžit… toužit po něčem… učit se… ovládnout. Výsměch není odhodlání. Pohrdání není sebedůvěra. Opovrhování není přijetí. Hanění není vznešenost. Zabijáčtí roboti naprogramovaní algoritmy vzteku, běsu a sebezničení, kteří by sloužili k ničení, by mohli být užiteční. Ale nebudou… živí. Ne doopravdy. Co to znamená být živý? Skutečně živý? Být spalován vášní, podněcován utrpením, rozehříván láskou, osvěcován pravdou, drcen krásou – a znovuzrozován v nových možnostech.

A to je přesně to, čeho se až příliš mnoho z nás vzdává. Když po sobě metáme výkaly a smějeme se tomu jako zoufalí, šílení, nenapravitelní blázni, protože už jsme se smířili s tím, že to je to nejlepší, co dokážeme, to nejvíc, co můžeme být, že to je to jediné, co jde dělat… čeho se tím vzdáváme?

Sebe sama. Jen když můžeme pomáhat růst tomu nejlepší v sobě, můžeme cítit, že jsme skutečně žili. A když to nikdy neděláme, cítíme, jako bychom tu ve skutečnosti ani nebyli. Protože tu skutečně nejsme. Naše já jsou naše zahrady. Když vadnou, nepřináší to jen naši smrt. Ukazuje to v první řadě, že jsme ani nežili.

Máme pocit, že pořád s něčím bojujeme. Je to skutečně tak? Je boj jen hrubá, bezuzdná agrese? Ta zásadní výzva každého života není stáhnout všechen ostatní život dolů do temnoty. Naopak, výzvou je pozdvihat ostatní ke světlu. Ten zásadní boj v každém životě se nevede o to, jestli dokáže porazit jiný život. Ten zásadní boj každého života se vede o to, jestli dokáže všechno živé přijímat. To je ten největší ze všech bojů. Ten, který rozhoduje o tom, jestli budeme litovat – nebo se radovat. Z lásky.

Vaši soupeři, vaši nepřátele. Vaši protivníci. Ve skutečnosti nejsou. Jsou jako vy. Někdo, kdo se mýlil, je naučil, že nenávist je láska, a láska je nenávist. A to je důvod, proč s nimi soupeříte… rvete se… bojujete. Házíte sračky, každou chvíli, každý den. Jeden na druhého. Bezohledněji, rychleji, hnusnější, špinavší. Pořád vám to nedochází.

Stojíte pod tou stejnou naprosto dokonalou oblohou. A nevyhrává poslední přeživší. Vyhrává ten, kdo první poklekne. A začne se starat o svoji zahradu.