Alan Kay pomáhal utvářet informační technologie tak, jak je dnes používáme. V této eseji o vzdělávání poukazuje na dnešní problémy a vysvětluje, že důležitější než počítačová gramotnost, která sama o sobě vzdělávání nijak nepomůže, je rozvoj informované představivosti. Esej v originále zveřejnil na svých stránkách Bret Victor.
Jsme dost mocní na to, abychom v našem světě dokázali převrhnout naše nejdůležitější systémy, ale nejsme dost mocní na to, abychom pak většinu z nich dokázali vrátit do původního stavu.
Během záplav bude muž riskovat život, aby zachránil dítě, které strhl proud, ale o dva roky dříve hlasoval proti zpevnění hráze, jejíž prolomení záplavu způsobilo. Při epidemii budou lidé neúnavně pracovat, aby pomohli zasaženým, ale předtím ignorovali základní hygienické předpisy, které mohly epidemii zabránit. Je ohromující, že každý rok až 200 tisíc Američanů umírá na nemoci, které roznáší jejich vlastní lékaři tím, že ignorují základní pravidla hygieny (včetně jednoduchého mytí rukou v případě potřeby), ale kteří pak budou pilně pracovat na tom, aby zachránili pacienty, které nakazili. Studie ukazují, že zhruba 80 % Američanů je “velmi znepokojeno” změnami klimatu, ale toto číslo spadne na méně než 20 %, když k tématu doplníme údaje o tom, jak nákladné skutečné řešení změn klimatu bude.
Jde o příklady selhání představivosti, přestože v jiných oblastech se zdá, že máme představivost paradoxně až nadměrně rozvinutou. Například běžně máme za sprosté lidi, kteří se nenachází v různých našich kmenových okruzích—včetně zdánlivých paradoxů, kdy se stavíme proti geografickým rivalům ve vlastní zemi, ale během Olympiády jsou to najednou spojenci. Velká část světa chová hlubokou víru v tu či onu formu nehmotných entit, které nám mohou pomáhat či škodit. Víc než 20 % Američanů věří na čarodějnice. Mnoho lékařů si nedokáže představit bakterie dost živě na to, aby si umývali ruce, přestože jsou věřící a představit si svá božstva schopni jsou. Mnozí lidé, kteří se hlásí k náboženství založenému na odpouštění, jsou v případech, kdy se řeší nějaký trest nebo pomsta, až překvapivě agresivní. A tak dále.
Ti, kdo se zabývají studiem lidského chování, původně hledali rozdíly mezi kulturami, ale místo toho přišli spíše na stovky podobností. Každá z více než tří tisíc studovaných kultur měla jazyk, příběhy, náboženskou víru a magické pověry, zájem o příbuznost, měla okruh rivalů, tradice ohledně odplaty a krevní msty, atd. Každá z těchto oblastí se v různých kulturách projevovala trochu jinak, ale jako kategorie byly všudypřítomné. Dítě, odebrané po porodu ze své kultury, může být vychováno v úplného člena kultury odlišné.
Tyto podobnosti také zvýrazňují chování, které nebyla nalezena všude. Například čtení a psaní nejsou univerzální. Deduktivní matematika, empirická věda a teorie systémů nejsou univerzální. Myšlenka rovnoprávnosti se mezi všemi kulturami objevuje velmi zřídka a nebyla nalezena v žádné z tradičních kultur. Tyto aktivity se zdají být vynalezeny, zatímco univerzální kategorie se zdají být součástí našeho lidského genetického dědictví
Když Einstein poznamenal, že “představivost je důležitější než znalosti”, myslel tím “osvícenou představivost”—tj. představivost, které pomáhají znalostí získané za použití metod, které se nenechají zmást našimi naivními pokusy chápat věci kolem sebe.
Smutný případ lékařů, kteří “ví o bacilech všechno”, ale jejich vědomosti už o dění kolem nepředávají zprávu představivosti, ilustruje jak obtížné pro nás je překonat své bariéry dokonce i s pomocí vzdělání. Jako další problém se jeví to, co ukázalo mnoho nedávných studií, totiž že naše názory nejsou utvrzovány pouze podobnými názory a potvrzujícími důkazy, ale také jsou posilovány důkazy o opaku a opačnými názory expertů.
Přesto musíme zavést vzdělávání, jiné a lepší—”vzdělávání představivosti”—abychom se byli schopni vyrovnat s výzvami dneška i budoucnosti.
Komplexní procesy, které nazýváme “systémy”, pro naši nevzdělanou představivost představují obzvlášť velkou výzvu. Máme sklon myslet aditivně, a jsme neustále překvapeni, když něco, co “jen přidáme” způsobí překvapivé a často ničivé změny. Například v Austrálii v roce 1859 řekl Thomas Austin: “Vypuštění pár králíků nemůže nic hrozného způsobit a mohlo by nám vedle sportovního lovu posloužit i jako upomínka na domov.” Výsledkem nebyl australský ekosystém + králíci, ale zcela nový ekosystém, který byl v mnoha případech zcela zpustošený. Žádný z našich následujících pokusů “odečíst” králíky od ekosystému nefungoval ani náznakem.
Jeden z důvodů, proč jsme si tyto důsledky nedokázali představit je, že náš selský rozum uvažuje o “stabilitě” jako o něčem neměnném, zatímco v systémech jde o dynamický proces, jehož křehkost se může ukázat i při drobných změnách. Jedním ze způsobů, jak si představit “stabilitu” je vzít láhev a postavit ji dnem vzhůru. Když do ní šťouchneme jemně, rozkývá se a zase se vrátí do své “stabilní pozice”. Ale jen o malinko silnější pohyb ji převrhne. I nadále se jedná o systém, ale má novou dynamickou stabilitu, kterou změnit bude vyžadovat mnohem víc práce, než vyžadovalo láhev převrhnout.
Jsme dost mocní na to, abychom v našem světě dokázali převrhnout naše nejdůležitější systémy, ale nejsme dost mocní na to, abychom pak většinu z nich dokázali vrátit do původního stavu.
Chovat se hrdinsky tváří v tvář katastrofě—jak to lidé často dělají—nám ve většině takovýchto případů nepomůže. To znamená, že se musíme “dozvědět o následcích ještě než se stanou”. Musíme být schopni vyvolat dostatečně živé představy katastrof, abychom se mohli chovat jako hrdinové ještě předtím, než nastanou. A svou představivost musíme naučit jak na to, aniž bychom si do ní zavlekli pověry a paranoidní přeludy.
Jsme součástí čtyř velkých “systémů systémů”: přírodního vesmíru, našich společenských systémů, našich technologických systémů, a “nás samých jako systémů” (biologických, psychologických, atd.). Potřebujeme začít vymýšlet, jak vzdělat naši představivost natolik, abychom jednak získali lepší intuici ohledně fungování těchto systémů, a abychom, možná ještě zásadněji, věděli, kdy své intuici věřit nemůžeme a kdy se tedy musíme spolehnout na chladnější, zdrženlivější způsoby uvažování, které nicméně musí vyústit v naši včasnou reakci.
Příkladem “moderních králíků” je několik set mrtvých zón v našich oceánech, způsobených nedostatkem kyslíku ve vodě. Studie už od 70. let ukazují, že hlavní příčinou je přehnané množství dusičnanů a fosfátů ze zemědělských hnojiv, které jsou do moře přineseny řekami. Ty v moři pak povzbuzují růst řas, které kyslík vyčerpají. Například mrtvá zóna v Mexickém zálivu je dnes větší než stát Florida. Tato mrtvá zóna se nakrátko vzpamatovala během dlouhého sucha v roce 1988, které vysušilo řeku Mississippi a zabránilo tak splavování hnojiv. Teď je ale zpět, větší než předtím, a roste. “Mrtvé ryby ze Zálivu v Missouri nehlasují”, ani v žádném dalším státě podél Mississippi, a pro řeku samu žádná dozorčí autorita neexistuje. Takže nejen, že se s tím prakticky nic neděje, ale plány pěstovat kukuřici na alkohol hrozí splavováním ještě většího množství hnojiv.
Komplexnějším příkladem je klima Země. Už nějaký čas máme přehršel důkazů nejen o tom, že klima prochází zásadními změnami, ale také o tom, že lidské aktivity mohou k těmto změnám závažnou mírou přispívat. Naše chápání klimatu planety a ekosystémů, které na klimatu stojí—včetně toho našeho—ukazuje, že jde o komplexní systém, který se může převrhnout mnoha způsoby, a většina z nich bude pro lidský blahobyt nepříznivá.
Důležitou strategií v případech, ve kterých je přesná předpověď obtížná, je zaměřit se na skutečnou cenu takového převrhnutí. Simulace například ukazují, že pokud průměrná teplota oceánů stoupne o necelé 3 stupně, pravděpodobně to dá vzniknout hurikánům, jaké jsme dosud nezažili, se silou až desetkrát větší, než měl hurikán Katrina. Tyto “superhurikány” se dokáží udržet dokonce i nad pevninou, místo aby postupně zanikly.
Když je cena nedokonale pochopené události příliš vysoká nebo v zásadě nezvratná, musíme jednat i když nám chybí neprůstřelné důkazy. Tuto myšlenku většina vyvinutých společností chápe—a je to vidět v podobě přehrad a pump, zásob jídla a vody, atd.—ale přesto jí mnoho voličů odolává.
Jak můžeme pomoci voličům dělat lepší rozhodnutí? Většina lidí, kteří studují lidské vnímání hodnoty—například behaviorální ekonomové—zjistili, že mnoho lidí bude konzistentně jednat proti svým vlastním zájmům, pokud v tom uvidí krátkodobý zisk, přestože dlouhodobý vliv bude neblahý. Tyto činy sahají od nezdravých jídelních návyků až po hlasování proti zlepšování vzdělání pro další generace.
Nicméně kvůli hluboce zakořeněným lidským způsobům chování můžeme také být snadno balamuceni—dokonce za to často platíme! Takže abychom dokázali změnit názory v krátkodobém horizontu, šlo by rozjet kampaně, které budou s voliči různými způsoby manipulovat, včetně zesilování strachu, zneužívání jejich xenofobie, chamtivosti či potřeby získat status, atd. Ale ačkoliv už mnoho pokusů obalamutit veřejnost díky korporacím a politikům probíhá, musíme pochopit, že toto “normální chování” je ve skutečnosti pro demokracii katastrofální. Musíme přijít s něčím lepším.
Účinnějším opatřením by bylo vzdělávat děti, aby vyrostly s “osvícenou představivostí” a dokázaly fungovat jako pevné podloží našeho politického systému. Rozhodovaly by se pro skutečně dobré myšlenky a konaly by v zájmu své země i světa jako celku. Tato myšlenka byla původně základem veřejného vzdělávacího systému v USA, a slavnou větou ji vystihnul Thomas Jefferson: “Nevím o bezpečnějším úložišti svrchované moci nad společností, než jsou lidé sami; a pokud myslíme, že nejsou dost informovaní na to, aby mohli vládnout se zdravou rozvahou, nápravou není jim vládu odebrat, ale zlepšit jejich rozvahu vzděláváním.”
Stále máme čas tento přístup obnovit, abychom tak napomohli zásadním změnám ve způsobech, jakými se naše společnosti rozhodují, a obzvlášť tomu, abychom se dokázali lépe vyrovnat s velkými systémovými pohromami, kterým čelíme.
Jedním z důvodů, proč jsme republika s demokratickou základnou, je ten, že reprezentanti mohou být vybrání z těch nejlepších a nejbystřejších v celé populaci (toto byl další raný ideál velkého amerického experimentu). Mohli bychom se dohadovat, že naši současní zástupci jsou reprezentativní až příliš, ale tato část našich politických a společenských systémů vyžaduje opravy a zlepšení. Myšlenka “služby národu” je dnes jen tichý šelest, ale je to přesně to, co nám chybí, abychom opravdu mohli být občany.
To nás vrací zpět ke “vzdělávání představivosti” na všech frontách, a důležitou součástí této věci je mít živou představu toho, co to znamená být občanem. Už nejsme lovci a sběrači jako před 100 000 lety, ačkoliv se stále rodíme s těmito sklony. Nejsme na této zemi proto, abychom využívali její zdroje, ale abychom vytvářeli hojné zdroje a vyšší stupeň bezpečnosti pro všechny. Nejasné řeči o “zvyšování konkurenceschopnosti” zcela pomíjí zásadní fakt, že právě “učení se a utváření způsobů, jak spolupracovat” vytvořilo příležitosti a bohatství možností dostupných v rozvinutých civilizacích.
Tyto perspektivy nám mohou poskytnout mnohem silnější výchozí bod pro přemýšlení o tom, jak by mělo vypadat vzdělávání v 21. století. Potřebné osnovy nestojí ani na papírech, ani na počítačích. Nechat se rozptylovat “médii pro výuku” znamená nechat si uniknout zásadní pochopení, že vzdělání je o myšlenkách, procesech a změně, a mělo by využívat všechny dostupné možnosti, aby učícím se pomohlo přetvořit jejich vnitřní skutečnost a sílu představivosti.
Nicméně vize rozvoje mnohem silnější představivosti nám poskytuje nadhled k úvahám o tom, jak využít počítače jako “kolečka pro mysl”, aby nám pomohly naučit se kvalitativními způsoby více, díky novým formám myšlení, zesíleným novými nástroji.
Mělo by být až bolestně jasné, že učit se programovat počítače nemá přímou spojitost s žádnou vyšší formou výchovy—o nic víc, než učit se vědecký přístup, matematiku nebo inženýrství. A přesto každá z těchto věcí může být pomůckou pro získání hlubokých vhledů do mnohem širších světů, které je lidská mysl schopná chápat. Například počítač je ideální médium na to, aby nám pomohlo řešit, modelovat a chápat chování komplexních systémů. Zásadní zkušenosti posledních 40 let ukazují, že děti se s pomocí počítačů hlubokou matematiku, vědu a systémy mohou naučit.
Ale zrodu nových způsobů myšlení nenapomáhá moc nad mechanismy, ale schopnost média obsáhnout nové myšlenky novými způsoby dost dlouho na to, abychom si je dokázali osvojit. Ponechávat nové myšlenky tam venku v knihách nebo počítačích znamená odkládat přesně to, co potřebujeme, abychom mohli být lepšími mysliteli. Thoreau řekl: “Stáváme se nástroji svých nástrojů”, ale nemyslel tím, že to je nevyhnutelné, jen že je to silná lidská tendence.
Když se učíme tvarovat a posilovat ten divoký, ale úžasný nástroj mezi našima ušima, bez toho, abychom se stali jeho zajatci, stáváme se lepšími lidmi.