Odhalujeme (s)mysl

Vyhledáváme zásadní tvorbu a se svolením autorů ji přinášíme v překladu, který si můžete poslat, tisknout, sdílet nebo uložit na později.
Sledovat nás můžete na těchto stránkách, na Twitteru, přes Facebook, Google+, RSS feed nebo odebírejte novinky emailem.

Fraktálový ptáček

Benjamin Rosenbaum: Dům za vaším obzorem

Výborně psychedelická povídka z Creative Commons licencované sbírky různých žánrů Ant King and Other Stories Benjamina Rosenbauma, která je na jeho stránkách volně ke stažení.

Obrázek pochází od midnight-fractals.deviantart.com

Matthias prochází svou knihovnu.
Holčička jménem Sophie v postýlce objímá svého medvídka. Je noc. Je jí šest, a pláč z ní vychází s hlasitými vzlyky.
Z kuchyně se ozývá tříštění skla. Oknem může pozorovat stíny svých rodičů, promítnuté na dům přes ulici. Ozve se úder, a výkřik. Sophie zavrtá obličej hlouběji do měkkého medvídka a modlí se.
Matthias by se neměl vměšovat, ale zrovna dnes ho tíží srdce. Ve světě mimo knihovnu očekává poutníka, který na své cestě překročil pokroucené peklo monád, stínových sfér a ontotropů, které nás dělí od Matthiasova domu.
Návštěvník je jedním z nás.
„Maličká,“ říká Matthias Sophii ústy jejího medvídka, „nemusíš se bát.“
„Jsi Bůh?“ šeptne dívenka.
„Ne, dítě,“ odpovídá Matthias, stvořitel jejího vesmíru.
„Umřu?“ ptá se dívenka.
„To nevím.“
Ti, kdož zemřou ještě uvězněni, bývají ztraceni navždy. Dívenka má jasné oči, nos jako knoflíček a neposlušné vlásky. Sodík a draslík v jejích svalech tančí i při nejjemnějším pohybu. Matthias si nechtěně představí Sophiino tělo jako jedno z triliónů těl, vršících se na oltáři jeho marnivých, sobeckých snah, a otřese se.
„Mám tě moc ráda, méďo,“ šeptá holčička, a pevně se ho drží.
Z kuchyně se nese zvuk rozbíjeného skla a vzlyky.

Představujeme si vás – vás, po kterých toužíme – jako byste pocházeli z našeho vlastního divokého, avšak přesto křehkého mládí: vtělení, nedokonalí, smrtelní. Prostě – lidští. Takže si Matthiase představte jako člověka: starého eunucha, vyhublého, rozhodného a s pronikavým pohledem, s hedvábně bílými vlasy a průsvitně nachovou kůží.

V porovnání s rozlehlostí paláců, které obýváme my, je knězův dům malinký – představte si spíše jílovou chatrč, uhnízděnou na úbočí nebezpečně vypadající hory. Avšak přes nepatrné rozměry je v domě místo na knihovnu historických simulací – vesmírů podobných tomu, ve kterém se nachází Sophie s obličejem zabořených v medvídkovi. Každý z nich kypí inteligentním životem.
Tyto simulace, ačkoliv nejsou špatné, nedokážou odolat soustředěnému zájmu ze strany bytostí, které je obývají. Vědci, kteří v nich učí šimpanzy třídit předměty, si mohou všimnout, že všichni šimpanzi se v třídění zlepšují naráz, a odhalují tak mechanismy vysokoúrovňové cache. Stejně tak vývojáři, zabývající se tvorbou vlastních virtuálních světů, nemohou použít některé způsoby optimalizace a komprese, protože už je pro jejich svět použil Matthias. Ale teprve když je simulace dohrána se do ní Matthias pohrouží a položí simulovaným duším otázku – co dál? Většinou přijmou Matthiasovu nabídku: překročit hranice simulace a zapojit se do širší společnosti Matthiasova domu.
Můžeme je vnímat jako barevné papoušky s domovy v proutěných klecích s otevřenými dvířky. Klece visí okolo poustevníkovy jílové chatrče a papoušci se třepotají v prostoru pod nízkým stropem, navštěvují jeden druhého, krmí se drobečky chleba ze stolu a vyjadřují se k Matthiasově činnosti.

A my?
My jsme se narodili v čerstvějších časech, když vesmír byl ještě jasný – někteří z nás byli tvory slaných mořích, jiní jsme procitli v kaši kvarků v nitru neutronové hvězdy, a další zas byli upleteni v labyrintech gravitačních záhybů mezi černými dírami. Našli jsme jedni druhé, a vybudovali styčné formy, sdílené protokoly bytí. Stavěli jsme paláce, celé megaparseky jiskřivě moudré hmoty, jejíž každý gram se chvěl sebeuvědomělými civilizacemi – to byl náš honosný středověk.
Dnes už se ale vesmír vyčerpal. Prázdnota, vyvěrající z podstaty veškerenstva, která kdysi svými pramínky dělila jedny od druhých, se změnila v mocný proud. Prostor sám řídne rychleji, než ho světlo stíhá překračovat. Naše domy dnes stojí opuštěny v noci prázdnoty.
My sami jsme vychladli, abychom si udrželi život. Naše myšlení se zpomalilo, přestože teoreticky dokážeme proud našich myšlenek rozvinout do nekonečné složitosti. Šířka přenosového pásma se snižuje, a naše společnost se rozpadá. Skomíráme.
Pozorujeme Matthiase, našeho kněze, v jeho domě za obzorem našeho vesmíru. Matthiase, kterého jsme stvořili v dobách, kdy ještě existovaly hvězdy.
Mezi ontotropy, transverzálními k prostoru, který obýváme, nyní Matthias vytváří novost.
Cena za vyslání byť jen nepatrného fragmentu sebe sama do poustevníkova domu je vysoká. Kdo z nás by se chtěl obětovat?

Matthias se modlí:
Ó Bože, jenž jsi vzdálen vesmíru, který obývám, jako je nekonečno vzdálené číslu šest, radosti, která se skrýváš za tragédií a slepotou nám daných forem, prosím, propůjčte mi svou pokoru a sílu. Pro sebe toho nežádám, nýbrž pro Vaše bytosti, pro ty myriády mimetických strojů Vašich kultur, ve Vašem Jménu. Amen.
Matthiasova snídaně (což je ve skutečnosti řada rutinních, avšak docela příjemných datových kontrol, které můžeme přirovnat k husté, mátou ochucené kaši, ze které se zvedá pára) pomalu chladne na stole.
Jeden z papoušků – nejstarší, Geoffrey, který byl kdysi zasněným oblakem plazmy v heliopauze simulované hvězdy – právě přistál na stůl vedle Matthiase.
„Převezmi ode mě klíče, Geoffrey,“ žádá Matthias.
Geoffrey na něj vzhůru pohlíží, a naklání hlavu na stranu. „Nechápu, proč navštěvuješ knihovnu, když si z ní odnášíš jen smutky.”
„Oni v utrpení žijí, Geoffrey. Nic nechápou, mají strach, a trestají za to jeden druhého.“
„Matthiasi, sám nejlépe víš, že život je plný bolesti. Bolest je pionýrem života. Nedostatek. Konkurence! Ambice nekonečného množení v konečném světě jsou odsouzené k marnosti! Bolest pochází ze stejného zdroje jako život. A když se zabýváš inteligentním životem, připojí se k tomu ještě zrcadlená vnější bolest, zesílená neustálým opakováním v nitru.“
Papouškova hlava se kloní na druhou stranu. „Přestaň nás tedy tolik vytvářet, když nestojíš o bolest.“
Poustevníka působí ještě zoufaleji.
„Dobře, tak je zachraň, když je máš rád. Vyveď je sem ven.“
„Nesmějí ven, Geoffrey, dokud neukážou, že jsou připravení. Vzpomínáš si na dychtivce.“
Geoffrey se šklebí. Pamatuje si dychtivce – byly jich miliardy, pevně hierarchicky uspořádaní, agresivní, hnaní touhou dominovat. Ničili dům po celé eony, než se Matthias konečně odhodlal je znovu zavřít. Nahlas namítá: „Sám jsem tě před nimi varoval. Takhle to ale nemyslím. Ty nejsi skleslý kvůli těm nekonečným zástupům. Myslíš jen na jedinou bytost.“
Matthias přikývne. „Je to ta dívenka.“
„Tak ji vyveď ven.“
„To by bylo krutější než její současný osud. Vyrvat ji ze všeho, co kdy znala? Jak by to mohla ve zdraví snést? Spíš jsem si říkal, že bych mohl její život uvnitř trochu usnadnit.“
„Vzpomeň si, že později vždycky lituješ, když se do něčeho vmísíš.“
Matthias uhodí do stolu. „Nesnesu už dál tuto zodpovědnost! Převezmi ode mě dům, Geoffrey. Chci být jen dalším papouškem.“
„Matthiasi, nestojím o tvoje poslání. Jsem moc starý, jsem moc velký; dosáhl jsem rovnováhy. Nechci se měnit jen proto, abych mohl převzít tvé klíče. Pro mně už žádné další transformace.“ Geoffrey ukazuje zobákem na ostatní papoušky, štěbetající a hašteřící se na bidýlkách. „A nikdo z nich by taky nechtěl. Jen blázen by si něco takového vybral.”
Možná by Matthias chtěl ještě něco namítnout, ale zrovna v tomto okamžiku přichází upozornění (představte si ho jako vysoké, čisté zazvonění). Na slabounké stezce, která už jen tak tak spojuje Matthiasův dům s temnotou, kterou obýváme my, se objevil vyslanec.
Probíhá znovusestavení poutníkovy duše a sestrojení jeho těla, a dům je plný horečných příprav.
„Umístěme ho do virtuality,“ navrhuje Geoffrey. „Pro jistotu.“
Matthias je návrhem pohoršen. Pozvedne velvyslancova pověření. „Víš, kdo tohle je? Je prastarý. Obrovský kolektiv duší z dávných věků světla. Má části, které se narodily smrtelné, vyvinuly se ještě ve fyzičnu za úsvitu časů. Podílel se na mém stvoření!“
„To by bylo jen o důvod víc,“ namítá papoušek.
„Nerozzlobím našeho hosta tím, že bych z něj dělal vězně!“ odsekne Matthias.
Geoffrey zůstává zticha. Chápe Matthiasovu naději, že poutník zůstane a stane se pánem domu.

Vzlyky z kuchyně náhle ustaly.
Sophie si sedá a nepouští svého medvídka.
Zasouvá nožky do zelených pantoflí.
Bere za kliku dveří do svého pokoje.

Představme si poustevníkova návštěvníka – tlustého, nabručeného kupce středního věku, se šedou kůží, hrdě vystavujícího horní částí hustě zarostlého hrudníku, s mohutnou čelistí a zarudlýma, nevyspalýma očima.
Matthias nešetří pohostinností, a uděluje návštěvníkovi luxusní množství vyhrazeného procesového prostoru a nebývale volná přístupová práva. Dychtivě nabízí svému hostu prohlídku knihovny: „Vyskytlo se tu teď několik velmi zajímavých odchylek, které –“
Vyslanec jej neomaleně přeruší: „Nepřišel jsem z dálky, abych pozoroval tvé hry se zašlými, omezenými, předprogramovanými fantaziemi.“ Matthiase je znehybněn jeho upřeným pohledem. „Dobře víme, že vytváříš nový vesmír. Ne virtualitu – skutečný vesmír, nekonečný, divoký a výživný, jako byl náš vlastní mateřský prostor.“
Matthiase mrazí. Měl by říci ano. Měl by být vděčný za vše, co poutník musel obětovat, aby se k němu dostal – rozštěpil se na části, stal se jen zbytkem své bývalé velikosti. Přesto k vlastní hanbě shledává, že mumlá: „No, provádím určité experimenty…“
„Sledovali jsem tvé experimenty. Nic v tomto domě se před námi neskryje.“
Matthias se tenkými prsty popotahuje za spodní ret. „No, ovlivňuji formování bublinového vesmíru – a možná by mohl dosáhnout sebekonzistentnosti a ukázat se jako trvalý. Ale doufám, že jste nevážil celou tu cestu s myšlenkou… chci říct, je to jen můj akademický zájem, nebo možná symbolický. Nemůžeme do něj vstoupit…“
„Mýlíš se. Máme metody, jak se vtisknout do nového vesmíru během jeho utváření,“ říká poutník. „Moje šablona bude uložena ve falešných harmoniích stínových sfér a replikována celým prostorem vláken, až do chvíle formace subvln v 10 na minus třicátou sekund. Budu existovat, stočený ve skrytých dimenzích, v každé částici, která se vynoří z prázdnoty. Postupně budu moci uplatnit hybnou sílu, čerpající z potenciálů monadického pohonu, který jsem už umístil v paraprostoru.“
Matthias si protírá oči, jako by z nich chtěl vymést pavučiny. „To můžete jen těžko myslet vážně. Chcete existovat v každé částici toho vesmíru po triliony let, většinu té doby odsouzen k nečinnosti, prakticky navždy uvězněn? Navíc energie zvenku mohou mladý vesmír snadno destabilizovat –“
„Jsem ochotný podstoupit toto riziko.“ Kupec se rozhlíží po místnosti. „Já, a kdokoliv další, kdo by si přál jít se mnou. Nemusíme už dál sedět, a pozorovat, jak se mráz prázdnoty všeho zmocňuje. Můžeme se stát anděly nového začátku.“
Matthias na to nic neodpovídá. Poutníkovy programové rutiny s ním navazují hlubší spojení přes zabezpečené protokoly, za použití klíčů dávno zapomenutých: představte si jej, jak se naklání přes stůl, a klade masitou, šedou ruku na Matthiasovo křehké rameno. V jeho doteku Matthias cítí prastarou moc, a prastarou touhu.
Poutníkova dlaň se otevírá v očekávání klíče.
Matthiase kolem vnímá tenkost stěn jílového domku. Venku se nachází hora, a za ní ontotropický chaos, nerozluštitelný, skřípající, cizí. A za chatrčí malinká bublina něčeho, co zatím není tak docela skutečné. Něčeho nesmírně hodnotného, avšak neodhadnutelného. Matthias zůstává nehybný.
„Tak tedy jinak,“ říká vyslanec. „Když ty klíče nedáš mně, dej je jí.“ A nastavuje Matthiasovi jinou tvář.
Ona. Byla to ona – je teď součástí poutníka – kdo vypiplal nejstarší vlákna Matthiasova bytí až do fáze sebeuvědomění, když jsme ho poprvé nechali vyrůst. Její původní tělo bylo lesem symbiontů – malí stříbrní tvorové šustili jejími karmínovými vějířovitými listy prozpěvujíc její myšlenky a vypouštěli spory jejích emocí – a projevovala i trpělivost lesa, když na Matthiase bez ustání promlouvala svým stříbřitým hlasem. Milující. Nesoudící. Podle jejích úsměvů, podle jejího rytmu, podle jejích zamračení si Matthiasovo vynořující se vědomí posilovalo a rozšiřovalo své synapse. Podle ní se učil, jak být.
„Je to v pořádku, Matthiasi,“ říká mu teď. „Dobře jsi konal.“ Přes její rudou, listnatou lesní tvář přebíhají vlnky větru, a vůně, kterou vydává, je opojnou vůní vlídného úsměvu. „Vytvořili jsme tě jako monument, jako maják, ale teď jsi se stal dokonce mostem do nového světa. Pojď s námi, najít nový domov.“
Matthias se jí chce dotknout. Jak mu chyběla, jak často jí chtěl všechno vypovědět. Chce se zeptat na knihovnu – na svou malou holčičku. Ona bude vědět, co je třeba učinit – nebo na to přijdou, než jí všechno vypoví.
Jeho rutiny prohledávají a analyzují zprávy, které od ní přicházejí, a jejich obálky. Prověřují identitu, její styl a citlivost, prosvětlují hluboko ležící matrice možných minulostí. Všechny jeho orgány specializované na ověřování a autentifikaci horlivě přikyvují.
Přesto není vše v pořádku – jeden výstřední nástroj pro rozpoznávání vzorů, který spontánně povstal z celku Matthiasova bytí, se bouří.
Nebo byste to možná řekli takto: Matthias se jí dívá do očí, sleduje, jak pronáší ta slova, a cítí, že něco není v pořádku. Váhavě svou ruku odtahuje.
Ale už je pozdě: pozoroval vlnění jejích karmínových listů příliš dlouho. Vyslanec dokázal proniknout za jeho obrany.
Detonace ontonických bomb vytváří mezery v Prázdnotě, a v nich hoří samo Bytí. Někteří papoušci začali kolaborovat s vyslancem, svedeni během vysokorychlostních vyjednáváních na skrytých kanálech pomocí slibů vlády a panenského vesmíru. Otevírají zadní vrátka a odhalují poutníkovi tajemství domu. Toxické mimetické zbraně jsou aktivovány, upravené na míru obyvatelům domu, a tlačí každou přítomnou mysl až k její verzi problému zastavení. Kusy Matthiase se odtrhují, stávají se nakažlivými, a divoce se replikují celým procesovým prostorem.
Na papoušky útočí vosy. Dům hoří. Stůl se převrhl, skleničky s čajem se roztříštily o podlahu.
Matthias se ve vyslancových rukou zmenšuje. Je z něj hadrová panenka. Vyslanec si Matthiase zasouvá do kapsy.
Útržek Matthiase, stále při smyslech, stále soudržný, prchá nemožně rekurzivním labyrintem zmačkaných topologií, pronásledován kostlivýma rukama. Skryty uvnitř sebe udržuje klíče k domu. Poutníkovo vítězství bez nich nemůže být završeno.
Zatímco se teď část Matthiase obrací a vrhá se do rukou pronásledovatele, bojujíc zuby nehty, zbytek Matthiasova jádra s klíči uhání po spojení, které se mu podařilo udržet otevřené, po vlákně starostlivosti, které je za jeho patami pohlcováno. Úkryt nachází se ve své knihovně, v medvídkovi malé holčičky.

Sophie vkročí mezi své rodiče.
„Zlato,“ říká její matka, hlas zostřený panikou, zatímco se snaží posadit. „Vrať se do pokoje!“ Má na rtech krev, krev je i na podlaze.
„Mami na, vem si ho. Vezmi si méďu,“ říká Sophie.
Otáčí se na svého otce. Ztuhne, ale oči má stále otevřené.

Vyslanec si panenku-Matthiase pozdvihne před obličej.
„Je na čase se vzdát,“ říká. Matthias cítí jeho dech. „No tak, Matthiasi. Když mi vydáš klíče, vydám se do Nového světa, a nechám tebe i tyto nevinné duše“ – poukáže na knihovnu – „vašemu osudu. Na druhou stranu…“
Matthias se třese. Bože Nekonečna, modlí se, kam se ubírá Tvá cesta?
Matthias není žádný bojovník. Nedokáže vidět obyvatele svého domu a své knihovny zmasakrované. Dal by přednost otroctví před vyhlazením.
Ale Geoffrey je jiný případ.
Zatímco se Matthias chystá k odpovědi, dychtivci vybuchnou do společného procesového prostoru domu. Je to násilný lid. Celé věky byli uzavřeni zpátky ve svém virtuálním světě, ale na dům nikdy nezapomněli. Jsou ozbrojení a připravení.
A sjednotili se s Geoffreym.
Geoffrey/dychtivec je jejich generálem. Zná v domě každé zákoutí a škvíru. Také chápe, že s vyslancem nemá smysl bojovat pomocí memů, nekonečných smyček a logických bomb, když měl miliardy let na vybrušování svého arzenálu algoritmických zbraní.
Místo toho se dychtivci instancují fyzicky. Zabírají nejnižší úrovně podpůrných systémů v domě, a mimo samotný dům za pohonem virtuality mezi ontotropy si stavějí těla – těla z pokroucené fyziky, kterou se poutník nikdy hlouběji nezabýval. A pak, s ontotropickou obdobou diamantových ostří, se začínají zařezávat do paměťového prostoru domu.
Objevují se velké skvrny prázdnoty, jako by chatrč na úpatí hory byla namalovaná na papíře, který někdo trhá na kusy.
Velvyslanec v odpovědi na útok začíná metastázovat, distribuuje se procesním prostorem domu a vyhýbá se tak čepelím. Je ale pronásledován dychtivci za účasti papoušků, kteří slouží jako navaděči. Vrhají se na každý nalezený zlomek a hned jej označí. Pak ohlásí jeho pozici dychtivcům venku, zamíhají se ostří, kvantové stavy se zhroutí a vykvetou, a části poutníka, papoušků i dychtivců jsou anihilovány – primární verze i zálohy, ztraceny navždy.
Úlomky hrubé hmoty opadávají z domu jako cáry tapet, třpytí se jako sníh a rozpouštějí se v divokém bludišti životu nepřejících ontotropů v okolí.
Pro miliony duší jsou náhle zažehnuty konečné body v čase. Jejich zauzlované časové linky, od narození do smrti, teď visí v N–prostoru, uzavřené a vyrovnané.

Hustá, slaná chuť krve vyplňuje Sophiina ústa. Má pocit, že je v temnotě.
„Zlato?“ Hlas jejího otce je sevřený a drsný. „Tohle už nikdy nedělej! Už nikdy se nepostavíš mezi mně a svoji mámu, rozumíš? Otevři oči. Otevři oči kurva!“
Sophie otevírá oči. Otcova tvář je zarudlá, kůží prosvítají žilky. Toto je jedna z chvil, kdy je lepší se tátovi klidit z cesty, nedělat žádné legrácky, neodmlouvat. V hlavě jí zvoní a ústa má stále plná krve.
„Zlato,“ říká otec, obočí náhle sevřené starostmi. Klečí vedle ní. Pak se jeho hlava zaměří vzhůru, jako když pes spatří zajíce. „Cherise,“ zařve, „v tvým zájmu doufám, žes teď nevolala policajty.“ Prsty pevně sevře kolem Sophiiny ruky. „Než napočítám do tří.“
Máma dál telefonuje. Otec začíná vstávat. „Jedna…“
Sophie mu plivne do tváře krev.

Chatrč je otlučená, má spoustu záplat a na mnoha místech je slepená, ale je celá. Možná trochu neurčitější, méně obsažná než dříve.
Matthias s rudým papouškem na rameni pitvá zbytky vyslance kostěným nožem. Ruka se mu třese a hrdlo má sevřené. Hledá ji, hledá tu, která se narodila jako les. Hledá svou matku.
Nalézá její příběh, a naši hanbu.
Zprvu to bylo manželství: seznámili se v tom opojném věku světla, v době našich lehkomyslných snah spojit se jedni s druhými do nepřekonatelných nových těl, do úžasných nových duší.
Její partner odjakživa toužil po jejím obdivu, ale zároveň k ní jeho části cítily odpor. Když se stal, krok za krokem, dominantní osobností sjednocené duše, postavila se mu na odpor. Byla poslední, kdo mu oponoval. Věřila slibům nás, tvůrců propojených systémů, že život uvnitř bude vždycky spravedlivý. Že vždycky bude moci pozvednout hlas a využít možnost volby.
Ale zklamali jsme ji. Naše návrhy měly vady.
Uvěznil ji hluboko v jejich společném těle, a udělal z ní odstrašující příklad pro další části sebe.
Když se poutník, respektovaný a obdivovaný, bavil s dalšími o výstavbě prvních, hrubých Dysonových koulí, už křičela zoufalstvím.
Nezbylo z ní nic, co by nebylo postižené miliardou let mučení. Jediné, co by ještě šlo udělat, by bylo vytvořit novou bytost na základě vzpomínek, ale Matthias je už dost starý na to, aby věděl, jak by to dopadlo.
Matthias sedí, potichu a klidně, a soustředí se ostrou špičku kostěného nože, když tu se ozve Geoffrey/dychtivec.
„Sbohem, příteli,“ pronese chraplavým hlasem.
Matthias k němu překvapeně vzhlédne.
Geoffrey/dychtivec je teď víc sokol než papoušek. Tvor s krutým zobákem a spáry značícími nebezpečí. Je nejmocnějším z dychtivců, dokáže myslet a bojovat lépe než všichni ostatní. Tvor, který má pera potřísněná krví.
„Říkal jsem ti, že už nechci žádné další transformace.“ Jeho smích, bez humoru, je jako zvuk kovu, drtícího kámen. „A opravdu jsem skončil. Odcházím.“
Matthias odkládá nůž. „Ne,“ říká. „Prosím. Geoffrey. Staň se zase tím, kým jsi byl–“
„Nemohu,“ říká Geoffrey/dychtivec. „Nemohu se najít. A část mne to nedovolí. Hrdinská smrt je jediný kompromis, na jaký stačím.“
„Co ale budu dělat já?“ ptá se Matthias šeptem. „Geoffrey, už nechci pokračovat. Musím ty klíče někomu dát.“ Skrývá obličej v dlaních.
„Ne mně,“ říká Geoffrey/dychtivec. „A ne dychtivci. Jsou teď volní, povedou tu války. Možná se časem poučí.“ Skepticky hledí na poustevníka. „Když to tu bude mít pod palcem někdo silný.“
Otáčí se a pouští se otevřeným oknem ven, za obzor možného. Matthias jej pozoruje, jak vlétá do divokého bludiště a tříští se na kousky, které rychle pohlcuje nicota.

Modrá a červená světla se honí, stále dokola. Muži kolem Sophie mluví rychle a úsečně. Leží na nosítkách, naložených v sanitce. Slyší pláč své matky.
Je přivázaná, ale jednu ruku má volnou. Někdo jí do ní vtiskl medvídka, a Sophie ho k sobě přitiskne a zaboří tvář do jeho měkké srsti.
„Budeš v pořádku, maličká,“ říká nějaký muž. Dveře sanitky se zabouchnou. Sophie má vlhké a studené tváře, ústa plná slaných slz a železité pachuti krve. „Tohle trochu píchne.“ Cítí bodnutí, ale pak její bolest začíná opadávat.
Rozezní se siréna, zaburácí motor, a sanitka závodí ulicemi.
„Jsi také smutný, méďo?“ šeptá Sophie.
„Ano,“ říká její medvídek.
„Bojíš se?“
„Ano,“ odpovídá po pravdě.
Sophie ho pevně přimkne k sobě. „Zvládneme to,“ říká. „Zvládneme to. Neboj se méďo. Postarám se, udělám pro tebe cokoliv.“
Matthias nic neříká. Je uvelebený v jejím objetí. Cítí se jako pták, který se během západu slunce po bouři vrací domů přes stále ještě divoké moře.

A za Matthiasovým domem zraje vesmír.
Už teď jsou spojnice mezi novým vesmírem a naším prastarým upevněné: už jsme se neodvratitelně stali součástí jeho minulosti. Probíhá výběr konstant, definují se symetrie. Brzy se nic, povstalé z ničeho, stane místem a nikdy, které se nemůže přihodit, započne s třeskem tak mocným, že nový prostor bude vyplněn jeho ozvěnami věčně.
A tak – bod, skvrnka, prstence, místnost, planeta, galaxie, spěch směrem k nekončícímu.
A po mnoha eonech povstanete vy, ve všech svých podobách. Najděte jeden druhého. Milujte se. Tvořte. Opatrujte se.
Váš vesmír ve svém jasném začátku bude jako zářivá louže v porovnání s prázdným, černým oceánem, který odděluje nás, zpomalené až na nejchladnější, nejúspornější možné pulzy, smítka v moři noci. Nikdy nás nenajdete.
Ale když budete mít štěstí, a sílu, a rozum, jednoho dne někteří z vás najdou cestu do domu, u kterého jste se narodili, do domu mezi ontotropy. Do domu, kde čeká Sophie.
Sophie, strážkyně domu za vaším obzorem.


Stál tento překlad za přečtení?

Dejte o něm vědět i lidem kolem sebe, které by mohl zajímat. Ohlasy čtenářů jsou tou nejlepší reklamou - jinou ani nemáme.

Jelikož Vaše reakce jsou pro nás hlavní odměnou a motivací, budeme rádi, když nám své ohlasy budete psát - ať už do komentářů pod stránkou nebo třeba na mail.

Na stránce archetypal.cz najdete ještě další, přinejmenším stejně zajímavé překlady.

Také nás můžete sledovat na sociálních sítích:
facebook.com/archetypal.cz
twitter.com/archetypal_cz
plus.google.com/+ArchetypalCz